nomes no trilho de navegação
Listera cordata (lat. Listera cordata) - səhləbkimilər fəsiləsinin listera cinsinə aid bitki növü.
Birləpəlilər ilə əlaqədar bu məqalə qaralama halındadır. Məqaləni redaktə edərək Vikipediyanı zənginləşdirin. Listera cordata (lat. Listera cordata) - səhləbkimilər fəsiləsinin listera cinsinə aid bitki növü.
Tegeirian yw Caineirian bach sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Orchidaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Listera cordata a'r enw Saesneg yw Lesser twayblade.[1] Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Ceineirian Bach, Caineirian Bach, Ceneirian Bach.
Mae'n blanhigyn blodeuol nodedig ac fel eraill o deulu'r Orchidaceae, mae'r blodau'n hynod liwgar mae'n cynhyrchu arogl da. Enw'r genws yw Orchis, sy'n tarddu o Hen Roeg ὄρχις (órkhis), sy'n golygu caill; mae hyn yn cyfeirio at gloron deuol rhai tegeirianau.[2]
Tegeirian yw Caineirian bach sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Orchidaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Listera cordata a'r enw Saesneg yw Lesser twayblade. Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Ceineirian Bach, Caineirian Bach, Ceneirian Bach.
Mae'n blanhigyn blodeuol nodedig ac fel eraill o deulu'r Orchidaceae, mae'r blodau'n hynod liwgar mae'n cynhyrchu arogl da. Enw'r genws yw Orchis, sy'n tarddu o Hen Roeg ὄρχις (órkhis), sy'n golygu caill; mae hyn yn cyfeirio at gloron deuol rhai tegeirianau.
Bradáček srdčitý (Listera cordata) je jednou z nejmenších i nejvzácnější orchidejí v české přírodě. Tato vytrvalá, nenápadná, ne více než 20 cm vysoká bylina kvetoucí snadno přehlédnutelnými nazelenalými květy, je jedním ze dvou druhů rodu bradáček rostoucích v České republice. Na rozdíl od příbuzného bradáčku vejčitého, považovaného za jednu z nejrozšířenějších českých orchidejí, patří k nejohroženějším. Podle novějších výzkumů je rod bradáček součásti rodu hlístník (Neottia).[2][3]
Vyskytuje se v rozsáhlém, nesouvislém cirkumpolárním areálu Evropy, Asie i Severní Ameriky. Po Evropě je rozšířen hlavně v chladnější zóně od Islandu, Britských ostrovů a Skandinávie až po Ural a Kavkaz na východě. V teplejší střední a jižní Evropě se vyskytuje řídce a velmi roztříštěně, převážně v pohořích Pyreneje, Alpy, Sudety, Karpaty a na Balkáně, kde je v Řecku nejjižnější evropské místo výskytu. V Asii roste ostrůvkovitě od Uralu přes Sibiř až po ruský Dálný východ s přesahem do Japonska. V Severní Americe se vyskytuje na Aljašce, v Grónsku, Kanadě i ve Spojených státech.
V České republice má ostrůvkovitý areál soustředěn do oblasti pohraničních hor, hlavně na Šumavu, Krkonoše, Krušné hory, Králický Sněžník a Hrubý Jeseník. Ojediněle se vyskytne i v Doupovských, Jizerských i Orlických horách a v Karpatech.[2][3][4]
Roste na mokrých, slabě kyselých, na živiny chudých půdách rašelinného typu. Stanoviště se nejčastěji nacházejí ve stinných, podmáčených smrčinách a po okrajích rašelinišť a vrchovišť se silně vyvinutým porostem mechů. Vyskytuje se při horní hranici lesa a ve spodních polohách montánního stupně, v nižších výškách roste jen vzácně, obvykle se nalézá od 1000 do 1500 m n. m. Kvete od května do července, opylován je hmyzem.[2][3][5]
Vytrvalá rostlina se subtilní lodyhou vyrůstající do výše nejvýše 15 až 20 cm. Roste z tenkého, hluboko v zemi uloženého oddenku s málo četnými jemnými kořínky Lodyha je přímá, lysá, světle zelená, jen pod listy a v horní části je zpravidla nafialovělá. V dolní části lodyhy bývají jen dva vstřícné, kolmo odstálé, žilnaté listy srdčitého nebo zaobleně trojúhelníkovitého tvaru velké nejvýše 3 x 2 cm, které jsou lysé, na líci lesklé, rubu nasivělé a na konci tupě špičaté.
Na konci lodyhy vyrůstá nejvýše 6 cm dlouhý, chudokvětý hrozen s 5 až 15 nevýraznými, drobnými, doširoka otevřeným, zvenčí žlutozelenými a zevnitř nafialovělými květy. Okvětních lístků je šest ve dvou kruzích, pět je dlouhých asi 2 mm a jsou rozestálé. Šestý, tzv. pysk je asi 5 mm dlouhý, dolu svěšený, vpředu hluboce rozeklaný do dvou laloků a na bázi má dva výrůstky produkující nektar; s ohledem na velikost květu se nektaru tvoří poměrně hodně. Sloupek s prašníkem obsahuje dvě brylky. Semeník se dvěma bliznami je na zkroucené stopce a při tvorbě semen se po opylení zřetelně nafoukne. Pyl květu dozrává dříve, než jeho blizny.
Plod je asi 5 mm velká, žlábkovitá, šikmo vzhůru směřující tobolka s množstvím velmi drobných semen, která pro své klíčen potřebují mykorhizu.[2][3][6][7][8]
Do blízkého okolí se rostliny za příznivých okolností šíří tenkými, v mechu rostoucími odnožemi vytvářející zárodečné pupeny, z nichž vyrůstají nové rostliny. Na vzdálená místa se může rozšířit semeny, která roznáší vítr. Jsou velmi drobná a neobsahují živiny potřebné k růstu embrya, v semenáček se může vyvinout jen při symbióze s podhoubím mykorhizní houby. Pravděpodobnost takového setkání za současně vhodných přírodních podmínek je ovšem velmi malá a vysvětluje velké množství vyprodukovaných semen. Po vyrašení listů je rostlina schopná růst i bez houby.[2][3][6]
Bradáček srdčitý je zákonem chráněným druhem zařazeným ve "Vyhlášce MŽP ČR č. 395/1992 Sb. ve znění vyhl. č. 175/2006 Sb.", stejně jako v "Červeném seznamu cévnatých rostlin České republiky" z roku 2012, do kategorie kriticky ohrožené druhy (§1, C1t).
Jeho ústup z české krajiny je zaviněn převážně likvidací vhodných biotopů. Velmi škodlivé jsou kyselé imise i následné vápnění ovlivňující půdní mykofloru, holosečné těžby dřeva, plošné destrukce smrčin při kůrovcové kalamitě i změna druhové skladby původního lesa. Pro jeho přežití je zásadní zachování jeho současných biotopů v neporušené podobě; nyní jsou téměř všechny zahrnuty pod zákonnou ochranu formou chráněných území.[2][3][5]
Listy
Květy
Opylené květy
Obrázky, zvuky či videa k tématu bradáček srdčitý ve Wikimedia Commons
Bradáček srdčitý (Listera cordata) je jednou z nejmenších i nejvzácnější orchidejí v české přírodě. Tato vytrvalá, nenápadná, ne více než 20 cm vysoká bylina kvetoucí snadno přehlédnutelnými nazelenalými květy, je jedním ze dvou druhů rodu bradáček rostoucích v České republice. Na rozdíl od příbuzného bradáčku vejčitého, považovaného za jednu z nejrozšířenějších českých orchidejí, patří k nejohroženějším. Podle novějších výzkumů je rod bradáček součásti rodu hlístník (Neottia).
Hjertebladet fliglæbe (Neottia cordata) er en 5-20 cm høj orkidé, der er udbredt cirkumpolart i Europa, det nordlige Asien og Nordamerika. Den vokser i nåleskove, i heder mellem lyng eller i tørvemoser.[3]
Det er en spæd plante med to modsatte, hjerteformede blade midt på stænglen og brunlige blomster i en kort klase.[4] Blomstringen sker i Danmark i juni-juli. Her er den sjælden i kalkfattige nåleskove i Nordjylland. I det øvrige land er arten meget sjælden.[5]
I Norge og Sverige er hjertebladet fliglæbe helt almindelig, hvor den f.eks. vokser i mosrige nåleskove og i fjeldet langt mod nord.[6] I Grønland findes arten i frodige heder og urtelier på vestkysten mod nord til Disko.[7]
Hjertebladet fliglæbe (Neottia cordata) er en 5-20 cm høj orkidé, der er udbredt cirkumpolart i Europa, det nordlige Asien og Nordamerika. Den vokser i nåleskove, i heder mellem lyng eller i tørvemoser.
Det er en spæd plante med to modsatte, hjerteformede blade midt på stænglen og brunlige blomster i en kort klase. Blomstringen sker i Danmark i juni-juli. Her er den sjælden i kalkfattige nåleskove i Nordjylland. I det øvrige land er arten meget sjælden.
I Norge og Sverige er hjertebladet fliglæbe helt almindelig, hvor den f.eks. vokser i mosrige nåleskove og i fjeldet langt mod nord. I Grønland findes arten i frodige heder og urtelier på vestkysten mod nord til Disko.
Das Kleine Zweiblatt (Listera cordata), auch Herz-Zweiblatt genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung Zweiblatt (Listera) innerhalb der Familie der Orchideen (Orchidaceae).[1]
Das Kleine Zweiblatt ist eine sehr zierliche, ausdauernde krautige Pflanze und erreicht Wuchshöhen von 5 bis 20 Zentimetern.[1] Der Stängel ist behaart.
Am Stängel stehen zwei fast gegenständige Laubblätter.[1] Die einfache, glänzende Blattspreite ist bei einer Länge von 1 bis 3 Zentimetern dreieckig-herzförmig.[1]
Die Blütezeit erstreckt sich von Mai bis August. Fünf bis zehn Blüten sind zu einem lockeren traubigen Blütenstand zusammengefasst.[1]
Die zwittrige Blüte ist zygomorph und dreizählig. Die Blüten sind weit geöffnet. Die fünf etwas abstehenden, etwa 2 Millimeter langen Perigonblätter sind grünlich bis rötlich gefärbt.[1] Die rötliche bis braun-rote Lippe ist 3 bis 4 Millimeter lang, an beiden Seiten des Lippengrundes stehen zwei hakenförmige, spitze Zähne und das obere Ende ist tief zweispaltig mit zugespitzten, spreizenden Zipfeln.[1] Es ist kein Sporn vorhanden.[1]
Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 34, 36, 38, 40 oder meist 42.[1][2]
Beim Kleinen Zweiblatt handelt es sich um einen Rhizom-Geophyten. Es stellt als eine Schattenpflanze und saprophytischer Mullwurzler hohe Ansprüche an die Luftfeuchtigkeit.
Das Kleine Zweiblatt wird von Insekten, hauptsächlich Zwei- und Hautflüglern, bestäubt. Selbstbestäubung kommt eher selten vor.
Die Samen werden über den Wind ausgebreitet. Unterirdische Ausläufer stellen die vegetative Vermehrung sicher.
Das Kleine Zweiblatt ist ein zirkumpolares, eurosibirisch-nordamerikanisches Florenelement. Sein Verbreitungsgebiet gehört zu den nördlichen Ausläufern eines europäischen Alpenareals, das von den Pyrenäen über die Alpen, Karpaten, den Balkan, Bulgarien, das nördliche Griechenland, die nordöstliche Türkei bis zum Kaukasusraum reicht.
Es besiedelt in Mitteleuropa vor allem Fichten- und Kiefernwälder, und es geht dort auch an Standorte mit Bewuchs von Torfmoos. Es gedeiht ferner in Nadelholzbeständen am Rand von Hochmooren. Im Tiefland kommt es in Mitteleuropa nur vereinzelt vor. Selbst in Silikat-Mittelgebirgen und auf entkalkten Flächen der Kalk-Mittelgebirge sowie in entsprechenden Gebieten der Alpen fehlt es weithin. Es steigt in den Alpen bis zur Waldgrenze auf. In den Allgäuer Alpen steigt es in Bayern auf dem Gottesackerplateau nahe der ehemaligen Gottesacker-Alpe bis zu 1930 Meter über Meereshöhe auf.[3] Nach Baumann und Künkele hat das Kleine Zweiblatt in den Alpenländern folgende Höhengrenzen: Deutschland 20 bis 2000 Meter, Frankreich 600 bis 2300 Meter, Schweiz 440 bis 2100 Meter, Liechtenstein 1490 bis 1900 Meter, Österreich 500 bis 1900 Meter, Italien 900 bis 2040 Meter, Slowenien 680 bis 1900 Meter.[4] In Europa hat sie die Grenzen von 10 bis 2300 Meter, in den Vereinigten Staaten steigt sie bis in Höhenlagen von 3500 Meter auf.[4]
Auch an Standorten, wo es selten vorkommt, trifft man es zuweilen in kleinen, eher individuenarmen und mäßig dichten Beständen an. Das Kleine Zweiblatt gedeiht am besten auf zumindest oberflächlich sauren und kalkarmen Böden, die rohhumusreich und nährstoffarm sein sollten. Es wächst in verschiedenen Pflanzengesellschaften der Klasse Vaccinio-Piceetea.
Die ökologischen Zeigerwerte nach Landolt & al. 2010 sind in der Schweiz: Feuchtezahl F = 4w (sehr feucht aber mäßig wechselnd), Lichtzahl L = 1 (sehr schattig), Reaktionszahl R = 1 (stark sauer), Temperaturzahl T = 2+ (unter-subalpin und ober-montan), Nährstoffzahl N = 1 (sehr nährstoffarm), Kontinentalitätszahl K = 2 (subozeanisch).[1]
Das Kleine Zweiblatt gilt zentral-europaweit als ungefährdet. Nach der Bundesartenschutzverordnung ist es besonders geschützt. In Deutschland steht es auf Platz 3+ der Roten Liste.
Die Erstveröffentlichung erfolgte 1753 unter dem Namen (Basionym) Ophrys cordata durch Carl von Linné in Species Plantarum, S. 946. Die Neukombination zu Neottia cordata (L.) Rich. wurde 1817 durch Robert Brown in De Orchid. Eur., S. 37 veröffentlicht. Es gibt viele Synonyme.
Das Kleine Zweiblatt (Listera cordata), auch Herz-Zweiblatt genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung Zweiblatt (Listera) innerhalb der Familie der Orchideen (Orchidaceae).
Listera cordata hè una pianta chì face partita di a famiglia di l'orchidaceae.
Listera cordata hè una pianta chì face partita di a famiglia di l'orchidaceae.
Neottia cordata, the lesser twayblade[2] or heartleaf twayblade,[3] is an orchid of upland bogs and mires that rarely exceeds 15 cm (5.9 in) in height. It was formerly placed in the genus Listera, but molecular phylogenetic studies have shown that Neottia nidus-avis, the bird's-nest orchid, evolved within the same group.[4]
It is never very common but may be frequently overlooked because of its small size and a tendency to grow underneath heather on sphagnum moss. The single erect flower-stem is often tinged red and is clasped near the base by a pair or ovate-orbicular glossy green leaves. The small flowers which look deceptively simple in structure for an orchid, are purple-green in colour with a somewhat swollen calyx.
Listera cordata was first described by Carolus Linnaeus in 1753, as Ophrys cordata. In 1813, Robert Brown identified O. cordata and O. ovata as members of a separate genus, Listera. Distomaea cordata (Linnaeus) Spenner was superseded by Bifolium cordatum (Linnaeus) Nieuwland.
It has a circumpolar distribution being found in Europe, Asia and large parts of North America. In the United Kingdom its distribution is largely western and northern, becoming most common in the western Highlands of Scotland, Snowdonia in Wales, and the Lake District in England.[5] (Codes) [6]
Listera cordata occurs in two apparently rather different habitats. On raw humus in damp to moist woodland, with a preference for spruce forest, in open wet heather moorland and in Sphagnum bogs. However, the two habitats may not really be so different, since the soil is usually acid in both habitats and the small plants in the open localities usually grow in the shelter of comparatively tall heather on north-facing slopes or in the wet Sphagnum of raised bogs.
Also grows in slightly to fairly damp places in pine, fir, and aspen forest at elevations between 9,000 and 10,300 feet (2,740 and 3,150 meters). It grows on flat to gently sloping terrain, usually in moderate to light shade. Often it grows in open forest in a habitat similar to that of Calypso bulbosa or Goodyera repens. The habitat appears slightly damper because of the relative abundance of herbaceous growth and perhaps the presence of slightly more mosses on the forest floor. Greater concentrations of plants accumulate near the edges of streams, seeps, and boggy areas. In these habitats, L. Cordata roots in mosses or damp duff.
The flowers produce nectar and are pollinated principally by fungus gnats in the groups Mycetophilidae and Sciaridae.[7]
Mycorrhizal partners are almost exclusively fungi in the Sebacinales clade Serendipitaceae. There may also be some association with Ceratobasidiaceae and/or Tulasnellaceae.[8][9]
Neottia cordata (as Listera cordata) from Bilder ur Nordens Flora Neottia cordata, the lesser twayblade or heartleaf twayblade, is an orchid of upland bogs and mires that rarely exceeds 15 cm (5.9 in) in height. It was formerly placed in the genus Listera, but molecular phylogenetic studies have shown that Neottia nidus-avis, the bird's-nest orchid, evolved within the same group.
It is never very common but may be frequently overlooked because of its small size and a tendency to grow underneath heather on sphagnum moss. The single erect flower-stem is often tinged red and is clasped near the base by a pair or ovate-orbicular glossy green leaves. The small flowers which look deceptively simple in structure for an orchid, are purple-green in colour with a somewhat swollen calyx.
Listera cordata es una especie de orquídea terrestre perteneciente a la familia Orchidaceae. Tiene una distribución circumpolar que se encuentran en Europa, Asia, Groenlandia y en gran parte de América del Norte. En el Reino Unido, su distribución es en el oeste y el norte y cada vez más común en el altiplano occidental, también se encuentra en Snowdonia y el Lake District.
Es una orquídea de las tierras altas en turberas altas y turberas bajas que rara vez supera los 15 cm de altura. No es muy común y puede ser pasada por alto, con frecuencia, debido a su pequeño tamaño y una tendencia a crecer por debajo del brezo musgo sphagnum. Tiene una única flor en un tallo erecto que está a menudo teñido de color rojo y se rodea cerca de la base de un par de hojas ovado-orbiculares de color verde brillante. Las pequeñas flores que son engañosamente simples en su estructura para parecer una orquídea, son de color púrpura o verde con un poco hinchado cáliz.
Listera cordata es una especie de orquídea terrestre perteneciente a la familia Orchidaceae. Tiene una distribución circumpolar que se encuentran en Europa, Asia, Groenlandia y en gran parte de América del Norte. En el Reino Unido, su distribución es en el oeste y el norte y cada vez más común en el altiplano occidental, también se encuentra en Snowdonia y el Lake District.
Väike käopõll (Listera cordata, sünonüüm Neottia cordata) on käpaliste sugukonda käopõlle perekonda kuuluv rohttaim.
Väike käopõll kasvab põhjapoolkera parasväätmes, aga Euraasias ja Gröönimaal ka tundras. Ta eelistab niiskeid ja varjulisi kasvukohti. Mägedes kasvab ta kuni 2 km kõrguseni.
Väikese käopõllu vars on 2½–6 dm kõrge. Lehed on vastastikused ja südajad. Risoom on roomav. Varre tippu kasvab õisik, mis moodustub paljudest väikestest kollakasrohelistest õitest. Vili on kupar.
Ta on Eestis arvatud II kaitsekategooriasse (seisuga 2012). Tema arvukus väheneb ja teda loetakse Eestis ohustatud liigiks. Teda kahjustavad metsa majandamine, soode kuivendamine ja turba kaevandamine.[1]
Väike käopõll, Elva-Vitipalu MKA
Väikese käopõlle lehed
Õitsenud väike käopõll
Vaadatud 1. detsembril 2015
Väike käopõll (Listera cordata, sünonüüm Neottia cordata) on käpaliste sugukonda käopõlle perekonda kuuluv rohttaim.
Väike käopõll kasvab põhjapoolkera parasväätmes, aga Euraasias ja Gröönimaal ka tundras. Ta eelistab niiskeid ja varjulisi kasvukohti. Mägedes kasvab ta kuni 2 km kõrguseni.
Väikese käopõllu vars on 2½–6 dm kõrge. Lehed on vastastikused ja südajad. Risoom on roomav. Varre tippu kasvab õisik, mis moodustub paljudest väikestest kollakasrohelistest õitest. Vili on kupar.
Ta on Eestis arvatud II kaitsekategooriasse (seisuga 2012). Tema arvukus väheneb ja teda loetakse Eestis ohustatud liigiks. Teda kahjustavad metsa majandamine, soode kuivendamine ja turba kaevandamine.
Väike käopõll, Elva-Vitipalu MKA
Väikese käopõlle lehed
Õitsenud väike käopõll
Neottia cordata
La listère cordée (Neottia cordata) est une orchidacée des tourbières d'altitude. Généralement, elle ne dépasse pas une hauteur de 15 cm. Elle pousse de préférence sur la sphaigne, abritée par de la bruyère.
La listère cordée se rencontre en Europe, en Asie, au Groenland et en Amérique du Nord.
Neottia cordata
La listère cordée (Neottia cordata) est une orchidacée des tourbières d'altitude. Généralement, elle ne dépasse pas une hauteur de 15 cm. Elle pousse de préférence sur la sphaigne, abritée par de la bruyère.
Synonyme (non accepté par ITIS) Listera cordata (L.) R.Br., 1813Mała dwěnka (Listera cordata) je rostlina ze swójby orchidejowych rostlinow (Orchidaceae).
Mała dwěnka (Listera cordata) je rostlina ze swójby orchidejowych rostlinow (Orchidaceae).
La listera minore (Neottia cordata (L.) Rich., 1817) è una pianta erbacea dai fiori poco appariscenti, appartenente alla famiglia delle Orchidacee.[2]
Il nome del genere fa riferimento alla particolare forma delle radici “a nido”. In greco “neottia” significa “nido”. Mentre quello specifico (cordata) fa riferimento alla particolare forma delle sue foglie (a forma di cuore rovesciato). Il nome comune (Listera) ricorda un naturalista inglese, Martin Lister, vissuto tra 1638 e il 1712;[3].
Il binomio scientifico di questa pianta inizialmente era Ophrys cordata, proposto dal botanico e naturalista svedese Carl von Linné (1707 - 1778) in una pubblicazione del 1753, modificato successivamente in quello attualmente accettato (Neottia cordata) proposto dal botanico francese Louis Claude Marie Richard (1754-1821) nella pubblicazione "De Orchideis Europaeis Annotationes. 37. 1817" del 1817.[4]
In lingua tedesca questa pianta si chiama Kleines Zweiblatt oppure Herz-Zweiblatt; in francese si chiama Listère en coeur; in lingua inglese si chiama Lesser Twayblade.
L'altezza di queste piante varia da 5 a 20 cm (massimo 33 cm nell'America del Nord). La forma biologica è geofita rizomatosa (G rhiz), sono piante perenni erbacee che portano le gemme in posizione sotterranea. Durante la stagione avversa non presentano organi aerei e le gemme si trovano in organi sotterranei chiamati rizomi; dei fusti sotterranei dai quali, ogni anno, si dipartono radici e fusti aerei. Queste piante, contrariamente ad altri generi delle orchidee, non sono epifite, ossia non vivono a spese di altri vegetali di maggiori proporzioni (hanno cioè un proprio rizoma); quindi vengono raggruppate fra le orchidee terrestri.
Le radici sono secondarie da rizoma e sono a consistenza fibrosa e carnosa.
L'infiorescenza è una spiga terminale, lineare e lassa (pauciflora: da 6 a 10 fiori - massimo 25 fiori). I fiori sono inodori e ben spaziati uno dall'altro. L'infiorescenza è provvista di brattee squamiformi a forma ovato-triangolare (la loro funzione è quella di proteggere i fiori). Le brattee sono posizionate alla base del pedicello e sono di tipo fogliaceo; normalmente tutti i fiori sono posti all'ascella di queste brattee. I pedicelli sono leggermente pubescenti-ghiandolari. I fiori sono resupinati, ruotati sottosopra tramite torsione del pedicello; in questo caso il labello è volto in basso. Lunghezza della spiga: 15 – 35 mm (100 mm negli individui più grandi). Dimensione delle brattee: larghezza 1 mm; lunghezza 1 – 1,5 mm. Lunghezza del pedicello: 2 – 3 mm.
I fiori sono ermafroditi ed irregolarmente zigomorfi, pentaciclici (perigonio a 2 verticilli di tepali, 2 verticilli di stami (di cui uno solo fertile – essendo l'altro atrofizzato), 1 verticillo dello stilo)[5]. Il colore dei fiori è verdastro-violaceo ma anche giallo-verdastro. I fiori sono molto piccoli: 4 mm (massimo 10 mm).
Il frutto è una capsula semi-eretta, a forma sub-globosa e pedicellata con diverse coste e deiscente per alcune di queste. Al suo interno sono contenuti numerosi minutissimi semi piatti. Questi semi sono privi di endosperma e gli embrioni contenuti in essi sono poco differenziati in quanto formati da poche cellule. Queste piante vivono in stretta simbiosi con micorrize endotrofiche, questo significa che i semi possono svilupparsi solamente dopo essere infettati dalle spore di funghi micorrizici (infestazione di ife fungine). Questo meccanismo è necessario in quanto i semi da soli hanno poche sostanze di riserva per una germinazione in proprio.[8]. Dimensione delle capsule: larghezza 5 mm; lunghezza 5 mm.
Neottia cordata si riproduce per impollinazione entomogama ad opera di numerose specie di insetti di piccole dimensioni, in prevalenza imenotteri e ditteri, ma anche coleotteri, attratti dal nettare e dall'aroma. Non appena l'insetto sfiora il rostello questo emette una gocciolina di materiale adesivo che fissa il pollinio sulla testa dell'insetto.[9]
Dal punto di vista fitosociologico la specie di questa voce appartiene alla seguente comunità vegetale[10]:
Le Orchidaceae sono una delle famiglie più vaste della divisione tassonomica delle Angiosperme; comprende 788 generi e più di 18500 specie[11]. Il genere Neottia comprende una trentina di specie la cui area di diffusione è abbastanza ampia (Europa – Asia - America), tre delle quali sono spontanee del territorio italiano.
Il Sistema Cronquist assegna la famiglia delle Orchidaceae all'ordine Orchidales mentre la moderna classificazione APG la colloca nel nuovo ordine delle Asparagales. Sempre in base alla classificazione APG sono cambiati anche i livelli superiori (vedi tabella iniziale).
La collocazione tassonomica di questa pianta, inizialmente descritta (in tempi moderni) nel genere Listera, è stata definitivamente inserita, in base a recenti studi di analisi molecolare, nel genere Neottia.[12][13]
Il numero cromosomico di Neottia cordata è: 2n = 38[14][15]
Nell'America del Nord (in questa zona la Neottia cordata è una specie abbastanza comune) sono descritte due varietà[16] (queste varietà non sono riconosciute da tutte le checklist e sono considerate sinonimi della specie principale):
La specie di questa voce ha avuto nel tempo diverse nomenclature. L'elenco che segue indica alcuni tra i sinonimi più frequenti:
Diverse orchidee spontanee del territorio italiano si presentano con infiorescenze poco appariscenti e colorazioni tendenti al verde, e quindi confondibili una con l'altra. Qui, brevemente, elenchiamo alcune di queste specie, oltre a quella di questa voce (le varie differenze sono documentate nelle rispettive voci dell'enciclopedia):
L'unico uso che viene fatto di queste piante è nel giardino alpino o roccioso.
La listera minore (Neottia cordata (L.) Rich., 1817) è una pianta erbacea dai fiori poco appariscenti, appartenente alla famiglia delle Orchidacee.
Širdinė dviguonė (Listera cordata) – gegužraibinių (Orchidaceae) šeimos daugiametis augalas.
Stiebas iki 20 cm aukščio, laibas, viršutinėje dalyje, aukščiau lapų, su liaukingais plaukeliais, apatinėje dalyje plikas arba su nežymiais liaukingais plaukeliais. Šakniastiebis labas, šliaužiantis. Lapai du, kiaušiniški, 12-25 mm ilgio ir beveik tokio pat počio. Lapo viršutinė pusė žalia, blizganti, o apatinė šviesesnė, melsvai žalia. Žiedynas trumpas, retas, su 6-15 žiedų. Žydi gegužės-liepos mėn.
Nuo panašios kiaušininės dviguonės atskiriama pagal:
Auga ūksminguose drėgnuose spygliuočių, rečiau mišriuose miškuose.
Paplitusi Šiaurės ir Vidurio Europoje, Azijoje, Šiaurės Amerikoje. Lietuvoje reta rūšis, įrašyta į Lietuvos raudonąją knygą.
Širdinė dviguonė (Listera cordata) – gegužraibinių (Orchidaceae) šeimos daugiametis augalas.
Stiebas iki 20 cm aukščio, laibas, viršutinėje dalyje, aukščiau lapų, su liaukingais plaukeliais, apatinėje dalyje plikas arba su nežymiais liaukingais plaukeliais. Šakniastiebis labas, šliaužiantis. Lapai du, kiaušiniški, 12-25 mm ilgio ir beveik tokio pat počio. Lapo viršutinė pusė žalia, blizganti, o apatinė šviesesnė, melsvai žalia. Žiedynas trumpas, retas, su 6-15 žiedų. Žydi gegužės-liepos mėn.
Nuo panašios kiaušininės dviguonės atskiriama pagal:
lūpa violetiškai purpurinė; lapai maži, neplatesni kaip 2,5 cm.Auga ūksminguose drėgnuose spygliuočių, rečiau mišriuose miškuose.
Paplitusi Šiaurės ir Vidurio Europoje, Azijoje, Šiaurės Amerikoje. Lietuvoje reta rūšis, įrašyta į Lietuvos raudonąją knygą.
Sirdsveida divlape (Listera cordata (L.) R.Br.) ir orhideju dzimtas suga. Latvijā tā ir diezgan reta, ierakstīta Latvijas Sarkanajā grāmatā trešajā kategorijā.
Daudzgadīgs, sīks, 5-25 cm augsts lakstaugs. Guma nav izveidots. Saknes diezgan garas, tievas. Var būt veģetatīvā vairošanās. Stublājs stāvs, tievs. Stublāja apakšdaļā ir divas sirdveidīgas lapas, kas horizontāli atstāv no stublāja. Ziedkopa skraja. Ziedi var būt violeti vai zaļgandzelteni. Pieša nav. Lūpa divdaivaina, gara. Daivas smailas. Auglis - maza pogaļa. Latvijā zied no maija beigām līdz jūlijam.
Aug dažviet Eiropā, Ziemeļamerikā un Āzijā.[1]
Atsevišķi eksemplāri pārmitros vai mēreni mitros skujkoku mežos.
Sirdsveida divlape (Listera cordata (L.) R.Br.) ir orhideju dzimtas suga. Latvijā tā ir diezgan reta, ierakstīta Latvijas Sarkanajā grāmatā trešajā kategorijā.
De kleine keverorchis (Neottia cordata, synoniem: Listera cordata) is een plant uit de orchideeënfamilie (Orchidaceae). Hij komt voornamelijk voor in naaldbossen in Noord- en Midden-Europa. In Nederland is de soort vrij zeldzaam, maar komt plaatselijk voor in het Waddengebied en Drenthe. Vooral in de dennenbossen van Terschelling is de soort erg talrijk. De kleine keverorchis is ongeveer vijf keer zo klein als de grote keverorchis (Neottia ovata).
Uit DNA-onderzoek is gebleken dat de kleine keverorchis verwant is aan de soorten uit het geslacht Neottia. De botanische naam is daarom recent veranderd in Neottia cordata.
De bloemen zijn binnenin roodachtig en geelgroen van buiten. De lip is omlaaghangend en is schijnbaar viersplittig.
De bloemen vormen een lange, aarvormige tros. Deze staat van juni tot september in bloei (later dan de grote keverorchis).
De bladeren zijn driehoekig en hebben een brede voet.
De kleine keverorchis vormt een doosvrucht.
De kleine keverorchis is gebonden aan structuurarme bossen van grove den (Pinus sylvestris), Oostenrijkse den (Pinus nigra var. nigra), Corsicaanse den (Pinus nigra var. maritima) en zeeden (Pinus pinaster) op voedselarme, zure zandgrond. De soort verlangt iets vochtige omstandigheden, maar groeit in beschaduwde naaldbossen vooral dankzij de hogere relatieve luchtvochtigheid in het bos. Vooral de dennenbossen op de Waddeneilanden zijn door hun hogere relatieve luchtvochtigheid dankzij de ligging nabij zee geschikt voor de kleine keverorchis. In de dennenbossen gaat de voorkeur uit naar percelen waarin zich nagenoeg geen struiklaag heeft ontwikkeld. De bodem is er bedekt door een geringe strooisellaag van dennenaalden. De kruid- en moslaag bestaat uit mossoorten, meestal heideklauwtjesmos (Hypnum jutlandicum), gewoon klauwtjesmos (Hypnum cupressiforme) en gaffeltandmos (Dicranum scoparium), en verder vaatplanten als zandzegge (Carex arenaria), eikvaren (Polypodium vulgare) en brede stekelvaren (Dryopteris dilatata). Dit structuurarme bostype wordt wel mosbos (Leucobryo-Pinetum) genoemd. Zodra in het dennenbos een te weelderige struiklaag tot ontwikkeling komt zijn de omstandigheden voor de kleine keverorchis minder gunstig en verdwijnt de soort.
De kleine keverorchis is een kensoort voor de klasse van de naaldbossen (Vaccinio-Piceetea).
In Nederland is de plant vanaf 1 januari 2017 niet meer wettelijk beschermd.
De kleine keverorchis (Neottia cordata, synoniem: Listera cordata) is een plant uit de orchideeënfamilie (Orchidaceae). Hij komt voornamelijk voor in naaldbossen in Noord- en Midden-Europa. In Nederland is de soort vrij zeldzaam, maar komt plaatselijk voor in het Waddengebied en Drenthe. Vooral in de dennenbossen van Terschelling is de soort erg talrijk. De kleine keverorchis is ongeveer vijf keer zo klein als de grote keverorchis (Neottia ovata).
Neottia cordata là một loài thực vật có hoa trong họ Lan. Loài này được (L.) Rich. mô tả khoa học đầu tiên năm 1817.[2]
Neottia cordata là một loài thực vật có hoa trong họ Lan. Loài này được (L.) Rich. mô tả khoa học đầu tiên năm 1817.
コフタバラン（小二葉蘭、学名：Neottia cordata、シノニム：Listera cordata var. japonica ）は、ラン科サカネラン属の地生の多年草 。別名、フタバラン（二葉蘭）[2][5][6][7][8][9]。
根茎は短くて細く、ひげ状の根をもつ。茎は緑褐色で細く、稜があり、直立して高さ10-20cmになる。葉は、茎の中部に無柄で2個が対生状につき、三角状腎形で、長さ、幅ともに1-2cmになり、先端は鈍頭で、基部は浅心形となる。葉に毛は無い。葉より上部の茎には腺毛があり、鱗片葉は無い[5][6][7][8][9][10]。
花期は6-8月。黄緑色の花を4-10個まばらにつける。苞は長さ約1mmになる三角状卵形で開出する。萼片は長さ1.5-2mmの狭長楕円形で、先端は鈍頭。側花弁は狭卵形で、萼片とほぼ同じ長さ。唇弁はくさび形で平開し、長さ3-4mmになり、基部の両側に斜開する小さな裂片が1対ある。唇弁の先は2深裂して広く開き、裂片の先端は細く長くとがる。子房はふくらんだ楕円形となり、5本の緑色になる筋がある[5][6][7][8][9][10]。
日本では、北海道、本州、四国、九州に分布し、亜寒帯から冷温帯の針葉樹林の林床に生育する。国外では、周北極に広く分布する[9]。
コフタバランは小二葉蘭の意で、旧フタバラン属（ Listera ）の中の他種とくらべ小型であるので「小」がつく[7]。
花。唇弁の先は2裂する。
葉は無柄で2個つく。
この項目は、植物に関連した書きかけの項目です。この項目を加筆・訂正などしてくださる協力者を求めています（プロジェクト:植物／Portal:植物）。 コフタバラン（小二葉蘭、学名：Neottia cordata、シノニム：Listera cordata var. japonica ）は、ラン科サカネラン属の地生の多年草 。別名、フタバラン（二葉蘭）。
