nomes no trilho de navegação
Kamyšník polní (Bolboschoenus planiculmis) je vytrvalá plevelná rostlina vyrůstající na občas zaplavovaných územích včetně zemědělských pozemků.
V nedávné minulosti bylo zjištěno, že ohrožený kamyšník přímořský, rostoucí hlavně ve slaných mokřadech, je komplexem asi pěti druhů, které se od sebe odlišují také svým biotopem. Jeden z nich je kamyšník polní rostoucí jako plevel na našich polích a to i v relativně suchých místech.
Spolehlivé určení druhu vychází ze znaků na plodech, proto nejsou determinovány rostliny nekvetoucí nebo v plném květu. Morfologické znaky, počet a délka stopek a klásků, jsou použitelné pouze omezeně. Na řadě lokalit často roste pohromadě s kamyšníkem přímořským ve směsných populacích, v některých lze určit rostliny bez větších obtížích a v jiných převažují neurčité rostliny intermediálního charakteru z nichž lze jen část spolehlivě určit.[1][2]
Roste v mírném podnebném pásu Evropy a Asie, kde roste od Dálného východu přes Sibiř až po Střední Evropu. Jeho rozšíření západním směrem končí převážně na západní hranici České republiky. Mimo území našeho státu se nachází nejblíže na severovýchodě Rakouska a jihozápadě Slovenska.
Vyskytuje se prvotně na přirozených stanovištích s kolísavou vodní hladinou, na březích rybníků a jezer, ve slepých nebo mrtvých ramenech řek a v přírodních proláklinách stejně jako podél vybudovaných přehradních nádrží a vodních kanálů. Druhotně se nyní intenzivně rozšiřuje i na suchozemská stanoviště která jsou pouze dočasně podmáčená nebo zaplavovaná, např. při jarním tání sněhu nebo při letních deštích. Velice často zarůstá pole s rýži. Nejlépe roste na půdách neutrálních až mírně zásaditých, nezasolených až slabě zasolených.
V ČR je rozšířen v kukuřičných a řepařských oblastech převážně v Polabí a na jihu Moravy, často vyrůstá také na zavlažovaných pozemcích. Jeho výskyt je evidován již na více než 500 místech.[1][2][3]
Trojhranné, tuhé lodyhy, v horní části ostře trojhranné a drsné, jsou vysoké 0,5 až 1 m. Rostou z drobných, kulatých hlízek o průměru 1 až 2 cm, které narůstají na tenkých, tmavohnědých podzemních oddencích bohatě větveného kořenového systému. Oddenky rostou převážně do cca 10 cm pod povrchem půdy, zasahují však někdy i do hloubky až 60 cm. Podzemní hlízky slouží k vegetativnímu rozmnožování, rostlina jich ročně vytvoří 25 až 80. Hlízky pouze v prvém roce přijímají pomoci oddenků živiny z mateřské rostliny, v dalších létech oddenky spojují hlízky pouze mechanicky. Mladé škrobovité hlízky jsou jedlé, postupně zdřevnatí a pak se dají semlet na mouku.
Lodyhy jsou dvojí, s květy jsou v horní třetině až polovině bezlisté, nekvetoucí mají listy po celé délce. Listy bez řapíků vyrůstající z nahnědlé pochvy mají ostré, ploché, lysé, někdy drsné lineární čepele až 16 cm dlouhé a 2 až 10 mm široké, na vrcholu zašpičatělé. Květné lodyhy jsou zakončeny výrazně dlouhými, ve spirále vyrůstajícími listeny s drsným okrajem rostoucí okolo květenství, stažené hlávky. V hustém společenství jiných rostlin které je zastiňují, např. ostřic, trav nebo obilovin, vyrůstají převážně jen sterilní lodyhy bez květů.
Květenství je vytvořeno jedním nebo dvěma svazky rezavě hnědých vejčitých nebo podlouhle vejčitých klásků vyrůstajících na vrcholu lodyhy. Klásky ve svazku nemají stopky, jsou přisedlé a vytvářejí stažené květenství. Jindy vedle těchto klásků vyrůstají ještě dvě až čtyři stopky na kterých roste po jednom až třech kláscích. Stopky nejsou delší než dvojnásobek délky klásků bez stopek a počet klásků na stopkách je menší než přisedlých. Klásky mají šroubovitě uspořádané plevy a v jejichž paždí vyrůstají květy s obvykle 4 až 6 štětinkami opatřenými po stranách zpětně zahnutými háčky nahrazujícími okvětí. Téměř všechny květy v klásku mají tři tyčinky dlouhé 3 až 4 mm s podlouhlými prašníky, svrchní semeník a pestík se štíhlými 2, nebo méně často se 3 čnělkami zakončenými bliznami. Počet blizen ovlivňuje tvar plodu. Rostliny vykvétají od června do září.
Plodem jsou původně žlutobílé, po přezimování tmavohnědé heterokarpní vejčité nažky průměrně 3,5 mm dlouhé a 2,3 mm široké. Na spodní straně jsou ploché a na hřbetní straně promáčknuté nebo zploštělé a mají široce obvejčitý zobánek; s dozrávání jejich štětinky opadnou. Jsou obaleny oplodím s buňkami naplněnými vzduchem které umožňuje jejich plavání, jsou rozšiřovány vodou při záplavách nebo ptáky. Občas se vyskytující nažky z květů ze třemi bliznami jsou zaobleně trojhranné.[1][2][3][4][5]
Jedno květenství poskytuje až do 150 semen která klíčí až na jaře po zimní stratifikaci, kdy je v půdě dostatek vláhy a semena leží na povrchu nebo jen plytce v půdě. Nejlépe klíčí na pozemcích kde dochází k lokálnímu podmáčení. Mladé semenáčky jsou v počáteční fázi růstu velmi malé a téměř unikají pozornosti. Za měsíc po vyklíčení již však vytvářejí nové oddenky a na nich již vyrůstají hlízky a z nich dále vyrůstají nové lodyhy. Protože v této fázi nemají kolem sebe ještě konkurenci ostatních plevelů kterým většinou nadměrná vlhkost nesvědčí, vytvářejí velmi rychle zahuštěné porosty.
Druhý, častější, je vegetativní způsob rozmnožování pomoci hlízek, které jsou při zpracovávání půdy rozšiřovány do okolí. Hlízky v hloubce cca 10 cm za příznivých podmínek rychle klíčí, hlízky uložené hlouběji jsou zase schopny až 5 let přečkat v dormanci, tehdy nepřijímají vláhu a nepůsobí na ně žádné herbicidy. Vegetující hlízky jsou světlé, dormantní tmavohnědé.[1][2][4][5]
Kamyšník polní pro svůj zdárný růst vyžaduje světlo a prostor, proto zapleveluje převážně širokořádkové porosty jako polní zeleninu, cukrovou řepu, brambory a kukuřici; pokud se nelikviduje je schopen se následujícího roku prosadit i v obilninách. Za příhodných podmínek vyrůstá v 1 m² 400 až 600 lodyh. K jeho rychlému šíření přispívá utužování spodních vrstev půdy těžkou mechanizací a postupné ucpávaní drenáži, vznikají tak občasně zaplavovaná místa která jsou pro tuto rostlinu ideální. Jeho rozšiřování na ornou půdu bylo pozorováno teprve od roku 1990.
Kamyšník má na listech voskovou vrstvu a to mu napomáhá odolávat současným herbicidům, které zničí ostatní plevele a kamyšník tak navíc ztrácí konkurenci. Zvýšené dávky herbicidů popálí pouze listovou plochu a to vede ke zrychlené regeneraci a růstu nových rostlin z nezasaženého kořenového systému. Plečkování v širokořádkových plodinách vytrvalé plevele poškozuje, kamyšník však díky mohutnému systému kořenů i za sucha opět rychle obráží. Proto je nutno tento zásah opakovat několikrát v průběhu vegetace.
Dnes je kamyšník polní, který je ještě odolnější než ostatní druhy, u některých druhů plodin v určitých oblastech neřešitelným problémem, mnohde se stal dominantním plevelem. Při technologií minimálního zpracování půdy, kdy je při mělké orbě zpracovávána jen do hloubky cca 10 cm, jsou sice rozrušeny kořeny, ale hlízky jsou naopak rozneseny po celém poli. Jako zatím nejúčinnější obrana, i když ne zcela postačující, se jeví klasická hluboká orba která kořenový systém rozruší a hlízky i semena zaklopí do hloubky větší než 20 cm. Bohužel, pokud se dalším rokem hlízky a semena dostanou k povrchu, zase porostou.
Z důvodu dosud nevyřešené účinné ochrany se předpokládá další rozšiřování této plevelné rostliny.[1][2][3][4][5]
Kamyšník polní (Bolboschoenus planiculmis) je vytrvalá plevelná rostlina vyrůstající na občas zaplavovaných územích včetně zemědělských pozemků.
Bolboschoenus planiculmis is a species of flowering plant in the sedge family Cyperaceae. It sprouts from tubers or seeds from April to May and flowers between May and July, with the aboveground biomass dying back in October. It is distributed in estuaries across and throughout East Asia, Central Asia, and Central Europe with small populations reported in Western European countries such as the Netherlands.[1][2] B. planiculmis can be identified by its bifid styles as opposed to the trifid styles which are found on all other Bolboschoenus species in Europe.[3]
Bolboschoenus planiculmis is a perennial clonal plant with a height of 20–100 centimeters that reproduces both sexually through seeds and asexually through vegetative propagation.[4] As the fruits of B. planiculmis are floatable, it has been suggested that spreading after floods is a possible means of distribution.
Bolboschoenus planiculmis is a key wetland plant in many areas. Although it is a glycophyte, B. planiculmis was found to be more salt-tolerant than other freshwater species, as is consistent with its propagation in saline habitats, alkaline water, and mineral-rich substrates. It has also shown adaptability to agricultural management, i.e. in pastures or arable land on the sites of former saline habitats.[5] Like many Bolboschoenus species, it is commonly distributed in saline wetlands and occupies a wide variety of habitats in both coastal and inland salt marshes; it adapts easily and well to both temporarily flood terrestrial areas as well as long-term dry periods in the form of dormant underground tubers. However, as it is usually smaller than other Bolboschoenus species, i.e. Bolboschoenus laticarpus and Bolboschoenus yagara, they are suppressed by high water levels and are only found rarely in streams or ponds. The adaptability of B. planiculmis to so many climes has caused it to become a nuance species in the Czech Republic, particularly in maize fields.[6]
In Songnen Plain of northeastern China, its root tubers are a food source for the endangered Siberian crane.[7] In South Korea along the Nakdong River Estuary, B. planiculmis tubers are a major food for swan geese and other migratory waterfowl. The estuary is located in the middle of the East Asian–Australasian Flyway where more than 170,000 birds of 157 species are monitored. B. planiculmis beds in the Nakdong estuary are major over-wintering habitat for these birds.[8] However B. planiculmis is declining in East Asia due to the degradation of estuarine marshes as a result of embankments, land reclamation, and increased flooding from monsoons due to climate change. B. planiculmis is significantly affected by tidal restrictions from embankments as it grows in low elevation, and is affected by the accumulation of water in tide-restricted marshes with poor drainage during monsoon season, causing increased water depth and duration of flooding.[9]
An et al. (2021) found in observational trials that the optimum water depth for B. planiculmis growth and reproduction was 11.2–36.1 cm.[10]
Bolboschoenus planiculmis is a species of flowering plant in the sedge family Cyperaceae. It sprouts from tubers or seeds from April to May and flowers between May and July, with the aboveground biomass dying back in October. It is distributed in estuaries across and throughout East Asia, Central Asia, and Central Europe with small populations reported in Western European countries such as the Netherlands. B. planiculmis can be identified by its bifid styles as opposed to the trifid styles which are found on all other Bolboschoenus species in Europe.
Це незавершена стаття про Осокові.Bolboschoenus planiculmis là một loài thực vật có hoa trong họ Cói. Loài này được (F.Schmidt) T.V.Egorova mô tả khoa học đầu tiên năm 1967.[1]
Bài viết liên quan đến phân họ cói Cyperoideae này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn. Bolboschoenus planiculmis là một loài thực vật có hoa trong họ Cói. Loài này được (F.Schmidt) T.V.Egorova mô tả khoa học đầu tiên năm 1967.
雲林莞草（學名：Bolboschoenus planiculmis），又名扁稈藨草。莎草科，塊莖藨草屬。為多年生鹽生性挺水草本，瀕危級的稀有植物。[1]
莖稈呈三角狀，單生，直立，高可達100公分，地下根莖發達，莖節膨大成球狀。葉數少，通常2~4枚，線形。花序小穗通常1枚，卵圓形，組成頭狀花序，大小約一公分。花瓣：無。花色：黃白色。花期：5~6 月。果實瘦果，倒卵形，似胡麻，成熟時為黑褐色。種子芝麻般大小種子約數十粒。[1]
河海交會地帶或沿岸沖積泥灘濕地上。[2]
雲林莞草（學名：Bolboschoenus planiculmis），又名扁稈藨草。莎草科，塊莖藨草屬。為多年生鹽生性挺水草本，瀕危級的稀有植物。
