Qırmızı tubulqa (lat. Pyracantha coccinea) - gülçiçəyikimilər fəsiləsinin pirakanta cinsinə aid bitki növü.
İtaliyа, Yuqoslaviyа, Türkiyə, İran və Rusiyadа geniş аrеаllаrı vardır.
Hündürlüyü 4 mеtrə çatan, bozumtul tükçüklə örtülü, qırmızımtıl-qonur budaqlı kol bitkisidir. Gövdəsi tikanlıdır. Yarpaqları sarı kеçə tüklü, 2-3 sm uzunluqda uzunsov-еllipsvari və ya nеştərvari, bəzən yumurtavari olur. Tamkənarlıdır, üstdən parlaq, altdan solğun, tükcüklü, sonradan çılpaqlaşandır. Çiçəklərinin diamеtri 8 mm olub, kеçə tüklü kasacıqlıdır. Uzunluğu 3 mm-ə qədər olan ağ və ya çəhrayı-sarı ləçəkli, qalхanvari çiçək qruplarında toplanmışdır. May ayında çiçəkləyir, mеyvəsi avqust-sеntyabr aylarında yеtişir. 5-7 mm böyüklükdə olan mеyvələri kürəvari, 5 çəyirdəyi açıq qırmızı rənglidir. Saplağı 2-5 mm uzunluqda tüklüdür.
Torpaga tələbkar, işıqsеvən, quraqlığa davamlı bitkidir. Orta dağ qurşaqlarında meşələrin kənarlarında, quru günəşli yamaclarda, çay boyu kolluqlarda yayılmışdır.
Böyük Qafqaz -Şəki, Zaqatаlа, İsmаyıllı, Şamахı, Аğdaş, Yuхаrı Qаrаbağ ərazilərində, Kiçik Qafqaz və Naxçıvan MR təbii halda rast gəlinir.
Canlı çəpərlərin salınmasında, tək və qrup əkinlərində istifadəsi məqsədyönlüdür.
Hündürlüyü 1-1,5 (2) m-ə qədər olan, iri budaqlı, tikanlarla əhatə olunmuş koldur.
Yarpaq: Yarpaqları qalın dərilidir, qışı keçirən, uzunsov-ellipsvari və ya uzunsov-neştərvari, bəzən yumurtaşəkilli formada olur, üst tərəfdən parlaq, tünd-yaşıl rəngli, alt tərəfdən tutqundur, cavan yarpaqları tüklu, daha sonra çılpaq olur, kənarları mişarvari-dairəvi dişlidir; saplağı qısadır.
Çiçək: Qalxan çiçək qrupu budaqlanan olub, çoxçiçəklidir, sıxdır və qismən tüklüdür. Çiçəkləri xırda ağ və ya krem (açıq sarı) rəngdədir.
Meyvə: Meyvələri şarşəkilli, parlaq narıncıqırmızı və ya qıpqırmızı rəngdədir, noxud böyüklüyündədir, uzun müddət qalandır.
Çiçəkləməsi: May-İyun
Meyvə verməsi: Avqust-Sentyabr. Meyvələr kol üzərində baharın əvvəlinə qədər qalır.
Azərbaycanda yayılması: BQ (Quba), Qobustan, BQ şərq, BQ qərb, KQ mərkəzi, KQ cənub. Ovalıqda və dağlarda, aşağı dağ
qurşağından orta dağ qurşağına qədər, bəzən yuxarı dağ qurşağında (1800 m-ə qədər d.s.y.)
Yaşayış mühiti: Çay boyunca çınqıllıqlarda, işıqlı meşələrdə, meşə ətrafında, daşlı yamaclarda kolluqlar arasında rast gəlinir.
Təsərrüfat əhəmiyyəti: Dekorativ bitkidir. Meyvələri quşlar üçün yem əhəmiyyətlidir.
Qırmızı tubulqa (lat. Pyracantha coccinea) - gülçiçəyikimilər fəsiləsinin pirakanta cinsinə aid bitki növü.
Pyracanta coccinea, vulgarment conegut com a piracant, espí, espinaler o pometes del diable és una espècie d'arbut espinós semicaducifoli de la família de les rosàcies.[1]
És un arbust semicaducifoli d’uns dos metres d’altura i que rarament ateny els 6 metres. El tronc és molt ramificat i espinós i té l’ecorça de color bru-grisenc. Les fulles no superen els 4 centímetres de llarg són ovado-lanceolades, coriàcies, lluents i fosques per l’anvers i piloses pel revers amb el marge una mica dentat. Les flors, fan entre 7 i 8 mil·límetres de diàmetre i apareixen en nombroses i vistoses inflorescències en forma de corimbes a la primavera. El fruit és un pom d'entre 5 i 7 mil·límetres de diàmetre, rogenc i madura durant la tardor i l'hivern.[2] Té propietats astringents i és aliment de molts ocells; els seus fruits poden ser preparats per fer xarops i melmelades.
Creix en bardisses o matollars de degradació oberts i assolellats de boscos de faig i roure. Present al sud-est d’Europa i Àsia occidental. A Catalunya creix de forma natural i espontània a la Garrotxa i possiblement al Montsant i l'Aran. Al nostre país com arreu del món es cultivada com a planta ornamental en jardins i parcs pels seus fruits vistosos. Se la pot trobar de forma subespontània en zones properes llocs a urbanitzats.[3]
Pyracanta coccinea, vulgarment conegut com a piracant, espí, espinaler o pometes del diable és una espècie d'arbut espinós semicaducifoli de la família de les rosàcies.
Planhigyn blodeuol sy'n frodorol o Hemisffer y Gogledd yw Llosgddraenen sy'n enw benywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Rosaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Pyracantha coccinea a'r enw Saesneg yw Firethorn.[1] Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Llosgddraenen.
Mae'r teulu Rosaceae yn perthyn i'r genws Rosa (rhosyn) fel ag y mae'r cotoneaster a'r eirinen. Prif nodwedd y teulu yw ei ffrwythau amrywiol a phwysig i economi gwledydd.[2] Ceir 5 sepal, 5 petal ac mae'r briger wedi'u gosod mewn sbeiral sy'n ffurfio llestr tebyg i gwpan o'r enw hypanthiwm.
Planhigyn blodeuol sy'n frodorol o Hemisffer y Gogledd yw Llosgddraenen sy'n enw benywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Rosaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Pyracantha coccinea a'r enw Saesneg yw Firethorn. Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Llosgddraenen.
Mae'r teulu Rosaceae yn perthyn i'r genws Rosa (rhosyn) fel ag y mae'r cotoneaster a'r eirinen. Prif nodwedd y teulu yw ei ffrwythau amrywiol a phwysig i economi gwledydd. Ceir 5 sepal, 5 petal ac mae'r briger wedi'u gosod mewn sbeiral sy'n ffurfio llestr tebyg i gwpan o'r enw hypanthiwm.
Hlohyně šarlatová (Pyracantha coccinea) je okrasný, stálezelený keř vysoký průměrně dva až tři metry. Celoročně je ozdobný svými zelenými listy, v květnu a červnu záplavou drobných bílých květů a na podzim spoustou šípkům podobných plodů v různých odstínech červené barvy. Je jediným druhem rodu hlohyně, který se v české přírodě vyskytuje. Není v České republice původní rostlinou, je považovaná za naturalizovaný neofyt, který má velký potenciál k dalšímu šíření. Do volné krajiny se pravděpodobně dostává semeny roznášenými hlavně ptáky a hlodavci žeroucími její plody. Poprvé byla zjištěna planě rostoucí v okolí Prahy roku 2002 a postupně jsou nacházeny další lokality.[1][2][3]
Dřevina pochází z oblastí jižní Evropy od Itálie až po Krym, z okolí Kavkazu a části Blízkého východu. Lidmi byla rozšířena do přírody západní a částečně i Střední Evropy, Střední Asie, do velké části Spojených států amerických, na jih Kanady, do Mexika a také do jižní Afriky.[2][4]
Nenáročná rostlina rostoucí na slunci i v polostínu, při plném zastínění méně kvete a plodí. Dá se pěstovat na téměř jakékoli půdě, s pH mírně kyselým až mírně alkalickým, dává však přednost půdám vápenitým, jílovitohlinitým až jílovitým, které jsou vlhké; skromně roste i na suchém stanovišti. Dobře snáší znečištěné ovzduší, proto se může sázet podél dálnic a v průmyslových zónách měst. Nesnáší mrazové kotliny, při extrémních mrazech keře namrzají, po seříznutí většinou dobře obrážejí, mladé rostliny jsou na silné mrazy citlivější. Je fanerofyt kvetoucí v květnu a červnu, plody bývají plně vybarvené koncem září. Ploidie je 2n = 34.[1][2][5][6]
Neopadavý, nepopínavý keř dorůstající běžně do výšky 2 m, při růstu u opory může být i vyšší. Jeho mladé větve bývají zbarvené červenohnědě, jsou řídce porostlé plstnatými, časem olysávajícími chlupy a vytrvalými, 1 až 1,5 cm dlouhými kolci, což je zvláštní druh trnů vzniklý přeměnou krátkých zašpičatělých větévek. Přezimující střídavé listy s krátkým řapíkem jsou 2 až 4 cm dlouhé, 1 až 1,5 cm široké a mají opadavé palisty. Celistvá listová čepel bývá podlouhle kopinatá až úzce eliptická, na bázi je zúžená do řapíku a na vrcholu tupá, po obvodě jemně vroubkovaná a v mládí je po obou stranách řídce plstnatá a později olysává.
Drobné, pětičetné, bílé nebo růžové květy široké okolo 6 mm vyrůstají v bohatých květenstvích, mnohoramenných chocholících širokých až 4 cm a obsahující až 40 květů. Květy jsou symetrické, oboupohlavné, jejich vytrvalý kalich s chlupatými, trojúhelníkovitými lístky vytváří zvonkovitou češuli. Korunní lístky jsou na bázi nehetnatě stažené, okrouhlé, 2 až 4 mm dlouhé, bílé, vzácně růžové nebo nažloutlé. Krátkých tyčinek se žlutými prašníky bývá dvacet, z pěti plodolistů srostlý spodní semeník mívá v každém oddílu po dvou vajíčkách a nese pět volných čnělek.
Plod je drobná, kulovitá, hladká malvice velká asi 5 mm, červeně nebo žlutě zbarvená. Je na stopce 5 až 10 mm dlouhé a na vrcholu má vytrvalé kališními lístky, obsahuje tmavě hnědá semena. Na keři vydrží do zimy, pokud je neoberou ptáci. Keře se rozmnožují semeny nebo bylinnými či polovyzrálými řízky s patkou starého dřeva.[1][2][5][6][7][8]
Hlohyně šarlatové bývá běžně pěstována ve skupinách i solitérně v parcích, zahradách i jako součást městské zeleně nenáročné na údržbu. Vysazuje se také do ozdobných či ohrazujících neproniknutelných živých plotů. Kvete a plodí na dvouletém, loňském dřevě, proto se stříhá a tvaruje do libovolných tvarů až v létě. Jsou vyšlechtěné mnohé kultivary s rozličnou mohutnosti růstu keře, s různou barvou, velikostí či tvarem plodů, které mohou být oranžové, cihlové nebo ohnivě červené, žluté a vzácně i bílé. Ve středoevropském klimatu se nejčastěji pěstují 'Bad Zwischenahn', 'Ebben', 'Golden Charmer', 'Kasan', 'Orange Glow', 'Mohave', 'Pauciflora', 'Red Column', 'Telstar' a jíné. Plody lze zpracovávat na aromatické džemy a kompoty.[2][5][6]
Obrázky, zvuky či videa k tématu hlohyně šarlatová ve Wikimedia Commons
Hlohyně šarlatová (Pyracantha coccinea) je okrasný, stálezelený keř vysoký průměrně dva až tři metry. Celoročně je ozdobný svými zelenými listy, v květnu a červnu záplavou drobných bílých květů a na podzim spoustou šípkům podobných plodů v různých odstínech červené barvy. Je jediným druhem rodu hlohyně, který se v české přírodě vyskytuje. Není v České republice původní rostlinou, je považovaná za naturalizovaný neofyt, který má velký potenciál k dalšímu šíření. Do volné krajiny se pravděpodobně dostává semeny roznášenými hlavně ptáky a hlodavci žeroucími její plody. Poprvé byla zjištěna planě rostoucí v okolí Prahy roku 2002 a postupně jsou nacházeny další lokality.
Almindelig Ildtorn (Pyracantha coccinea) er en løvfældende eller vintergrøn busk med en stiv og udbredt vækst. Grenene er kraftige og forsynet med svære grentorne. Almindelig Ildtorn danner mange, smukt røde frugter. Planten kan fryse helt ned efter hård barfrost og dog komme igen næste forår. Frugterne er meget eftertragtet af fuglene.
Barken er først olivenbrun og glat. Senere bliver den gråsort og lidt ru. Gammel bark kan sprække op. Knopperne sidder spredt, og de er kegleformede og ret små. Bladene er spatelformede med rundtakket rand. Oversiden er blankt friskgrøn, mens undersiden er lyst grågrøn.
Blomstringen sker i juli, og blomsterne sidder i endestillede halvskærme (på grene, som er mere end 2 år gamle). Den enkelte blomst minder i størrelse, form og "duft" om tjørneblomster. Frugterne minder lidt om små rønnebær. De danner næppe spiredygtige frø her i landet.
Rodsystemet består af mange kraftige og vidt forgrenede hoved- og siderødder.
Højde x bredde og årlig tilvækst: 4 x 3 m (50 x 50 cm/år), størrelse og tilvækst kan dog være betydeligt anderledes efter hårde vintre!.
Almindelig Ildtorn gror på tør bund i solrige egne af Sydeuropa, hvor den danner krat, underskov og skovbryn på steder, hvor skoven ikke er helt tæt.
På en bjergknold i nærheden af San Gimignano har den bl.a. følgende ledsageplanter: Humlebøg, Valnød, Engriflet Hvidtjørn, Manna-Ask, Oliven, Pinje, Slåen, Sten-Eg og Træ-Lyng.
Almindelig Ildtorn (Pyracantha coccinea) er en løvfældende eller vintergrøn busk med en stiv og udbredt vækst. Grenene er kraftige og forsynet med svære grentorne. Almindelig Ildtorn danner mange, smukt røde frugter. Planten kan fryse helt ned efter hård barfrost og dog komme igen næste forår. Frugterne er meget eftertragtet af fuglene.
Der Mittelmeer-Feuerdorn (Pyracantha coccinea) wird auch Europäischer Feuerdorn genannt und ist beheimatet in Südeuropa, Kleinasien und im Kaukasus. Im 17. Jahrhundert wurde er nach Mitteleuropa eingeführt, war aber auch schon einmal im Tertiär in diesem Gebiet vertreten.
Der Mittelmeer-Feuerdorn ist ein immergrüner, sehr dicht verzweigter Laubstrauch mit sparrig abstehenden und ausladenden Ästen und kräftigen Sprossdornen.[1] Er wird 2 bis 3 (bis 5) m hoch, seine jungen Triebe sind grau behaart. Die Blätter sind elliptisch bis verkehrt-lanzettlich, 2 bis 4 cm lang, mehr oder weniger spitz mit keilförmiger Basis. Die Blätter sind außerdem dicht kerbig gesägt, unterseits kahl oder anfangs leicht behaart. Der Blattstiel ist 2 bis 5 mm lang und behaart.
Der Blütenstand ist behaart. Die Frucht ist meist 5 bis 7 mm dick, leuchtend rot bis gelb und bleibt lange am Strauch haften.
Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 34.[2]
Der Mittelmeer-Feuerdorn wird als Zierstrauch angepflanzt. Er verwildert nur selten und unbeständig (z. B. an Straßenböschungen). Er ist sehr anspruchslos, eher für trockene und schwere Böden geeignet, winterhart und industriefest und bevorzugt Lichtlagen.
Die weißen Blüten sind „Nektar führende Scheibenblumen“, sie stehen in aufrechten, dichten Doldenrispen des sehr reich blühenden und fruchtenden Strauchs. Die Wände der fünf Fruchtblätter verhärten sich bei der Reife und werden steinig. Die Blütezeit reicht von Mai bis Juni.[1]
Die Früchte sind erbsengroße Apfelfrüchte, die durch Carotinoide lebhaft rot gefärbt sind, bei bestimmten Kultursorten aber auch gelb.[1]
Es liegt Verdauungsverbreitung vor: Die Früchte werden z. B. im Spätwinter gern von Amseln gefressen, die Samen von Grünfinken. Die Fruchtreife tritt im September ein (Wintersteher).[1]
Vegetative Vermehrung erfolgt durch Wurzelsprosse.[1]
Die Samen sind durch Blausäure abspaltende Glykoside schwach giftig. Das Fruchtfleisch und die anderen Pflanzenteile sind frei von cyanogenen Glykosiden.[3]
In den Blättern finden sich u. a. Rutin und Chlorogensäure.[3]
Der Mittelmeer-Feuerdorn ist ein dekorativer Zierstrauch der Gärten und Anlagen. Wegen der Schnittfestigkeit ist er für Heckenpflanzungen und als Wandspalier sehr geeignet. Er eignet sich auch zur Fassadenbegrünung, da er sich wie eine spreizklimmende Kletterpflanze an Kletterhilfen führen lässt.[4]
Für den Mittelmeer-Feuerdorn bestehen bzw. bestanden auch die weiteren deutschsprachigen Trivialnamen Feuerdorn, Feuerstrauch, Feuriger Busch (Schweiz) und Fürbusch (Schweiz).[5]
Der Mittelmeer-Feuerdorn (Pyracantha coccinea) wird auch Europäischer Feuerdorn genannt und ist beheimatet in Südeuropa, Kleinasien und im Kaukasus. Im 17. Jahrhundert wurde er nach Mitteleuropa eingeführt, war aber auch schon einmal im Tertiär in diesem Gebiet vertreten.
Pyracantha coccinea, the scarlet firethorn[1] is the European species of firethorn or red firethorn that has been cultivated in gardens since the late 16th century.[2] The tree has small white flowers. It produces small, bright red berries. Its leaves are slightly toothed and grow opposite to one another. The fruit is bitter and astringent, making it inedible when raw. The fruit can be cooked to make jellies, jams, sauces and marmalade. It ranges from southern Europe to western Asia. It has been introduced to North America and cultivated there as an ornamental plant since the 18th century.
In England, since the late 18th century, it has been used to cover unsightly walls.[3]
Pyracantha coccinea, the scarlet firethorn is the European species of firethorn or red firethorn that has been cultivated in gardens since the late 16th century. The tree has small white flowers. It produces small, bright red berries. Its leaves are slightly toothed and grow opposite to one another. The fruit is bitter and astringent, making it inedible when raw. The fruit can be cooked to make jellies, jams, sauces and marmalade. It ranges from southern Europe to western Asia. It has been introduced to North America and cultivated there as an ornamental plant since the 18th century.
In England, since the late 18th century, it has been used to cover unsightly walls.
El espino de fuego o piracanta (Pyracantha coccinea M.Roem. ) es una especie de planta arbustiva del género Pyracantha en la familia Rosaceae.
Tiene un aspecto muy parecido al género Cotoneaster, con el que se puede llegar a confundir, pero básicamente se diferencian en que el género Pyracantha tiene hojas dentadas, y es espinoso.
Arbusto perenne o semiperenne, resistente, de 1.5 a 2 m de altura, aunque puede pasar de los 3 m. Tronco de color pardo grisáceo, ramas espinosas, e intrincadas. Hojas coriáceas, pecioladas, dentadas, lanceoladas, alternas, brillantes por el haz.
Flores muy abundantes, blancas a amarillas claras, pequeñas y en racimos, con cinco pétalos redondeados. Los frutos son pequeños pomos que maduran del fin de verano al otoño, de color rojo, naranja o amarillo, y permanecen en las ramas durante las estaciones de otoño e invierno. Los frutos tienen propiedades astringentes y es alimento de numerosos pájaros.
Frutos silvestres comestibles, pero al ser astringentes, solo son comestibles luego de ser cocinados; siendo utilizados estos para hacer jaleas, mermeladas, entre otras preparaciones culinarias.
Es cultivada principalmente como planta ornamental.
Abarca desde el sur de Europa a Asia occidental. Se ha naturalizado y también se cultiva como ornamental en muchas partes del mundo.[2]
Mespilus fue descrito por Max Joseph Roemer y publicado en Familiarum Naturalium Regni Vegetabilis Monographicae, vol. 3, p. 219–220, 1847.[3]
El espino de fuego o piracanta (Pyracantha coccinea M.Roem. ) es una especie de planta arbustiva del género Pyracantha en la familia Rosaceae.
Su-elorria (Pyracantha coccinea) Rosaceae familiako eta Pyracantha generoko zuhaixka-landare bat da.
Cotoneaster generoaren itxura antzekoa du eta harekin nahastu daiteke, baina Pyracantha generoak hosto zorrotzak ditu eta arantzaduna da.
Zuhaixka iraunkorra edo erdi- iraunkorra, 1,5 eta 2 metroko altuera oro har, enborra gris-marroi kolorea, adar arantzadunak eta korapilatsuak. Hostoak larrukarak, peziolodunak eta gainaldea distiratsua.
Lore asko ditu, zuriak, horia argi, txikiak, lukuak, eta bost petalo biribil ditu . Fruitua uda bukaeratik udazkenera ateratzen da; kolore gorria, laranja edo horia eta udazkenean eta neguan ere adarrean jarraitzen dute. Propietate astringenteak ditu eta hegazti askoren janaria da; fruituak egosi daitezke, gelatinak eta marmeladak egiteko.
Europako hegoaldetik Asiako mendebaldera. Naturalizatu egin da eta munduko hainbat lekutan apaingarri moduan landatzen da. [3]
Max Joseph Roemerek Mespilusa deskribatu zuen, Familiarum Naturalium Regni Vegetabilis Monographicae liburuan , vol. 3, p. 219-220, 1847. [4]
Su-elorria (Pyracantha coccinea) Rosaceae familiako eta Pyracantha generoko zuhaixka-landare bat da.
Pyracantha coccinea, le buisson ardent, est une espèce d'arbuste de la famille des Rosacées, sous-famille des Maloideae. Originaire d'Europe du sud-est, du Caucase et d'Asie mineure, il a été introduit dans de nombreuses autres régions pour son caractère ornemental. Il est aujourd'hui totalement naturalisé dans le Sud de la France. Espèce cultivée dans les jardins depuis la fin du XVIe siècle. Plante introduite en Amérique du Nord à la même période, pour agrémenter les jardins.
Arbrisseau touffu à rameaux très épineux.
Feuilles en ellipses, crénelées, glabres et luisantes en dessus, pubescentes en dessous, persistantes.
Fleurs blanches, en corymbes avec calice pubescent et 5 styles. Petits fruits rouges écarlates, à 5 noyaux.
Selon The Plant List (15 août 2014)[2] :
Les fruits sont techniquement comestibles crus bien que très amers et astringents. À consommer cuits de préférence, en compote[3], gelée, confiture, sauces. Les graines peuvent remplacer le café[4].
Pyracantha coccinea, le buisson ardent, est une espèce d'arbuste de la famille des Rosacées, sous-famille des Maloideae. Originaire d'Europe du sud-est, du Caucase et d'Asie mineure, il a été introduit dans de nombreuses autres régions pour son caractère ornemental. Il est aujourd'hui totalement naturalisé dans le Sud de la France. Espèce cultivée dans les jardins depuis la fin du XVIe siècle. Plante introduite en Amérique du Nord à la même période, pour agrémenter les jardins.
Pyracantha coccinea M.Roem. é unha especie botánica da familia das Rosáceas, chamada en galego espiño coraleiro[1][2][3] (e, na zona oriental, espín coraleiro[4]). Alén deste nome, recibe tamén o de piracanto, cultismo usado para as plantas do xénero Pyracantha. É endémico do sueste de Europa, e da China centromeridional. O seu uso en Galiza é ornamental e resérvase á xardinaxe privada, para crear cerramentos e valados espiñentos, ou coma sebe nas autoestradas.
Ten un aspecto moi semellante ao xénero Cotoneaster, co que se pode chegar a confundir, mais a maior diferenza é que no xénero Pyracantha as follas son dentadas e ademais son espiñentos.
Arbusto perenne ou semiperenne, resistente, de 1,5 a 2 m de altura, aínda que pode pasar dos 3 m. Toro de cor parda cinsenta, pólas espiñentas e intricadas. Follas coriáceas, pecioladas, dentadas, lanceoladas, alternas, brillantes pola face.
Florea na primavera; as flores son moi abundantes, abrancazadas ou amarelas claras miúdas e en acios, con cinco pétalos arredondados. Os froitos maduran dende a fin do verán até o outono; son miúdos e aseméllanse ás mazás bravas ou peros, avermellados, alaranxados ou amarelos; ficando nas pólas durante o outono e mais no inverno. Ten propiedades adstrinxentes e é alimento de numerosos paxaros; para o ser humano non é velenosa mais si algo agre, porén, pode ser cociñada para facer xeleas e marmeladas.
Abrangue dende o sur de Europa até Asia occidental. Cultívase en América do Norte e Europa occidental (incluíndo Galiza) como planta ornamental.
Mespilus foi descrito por Max Joseph Roemer e publicado en Familiarum Naturalium Regni Vegetabilis Monographicae 3: 219–220. 1847.[5]
Pyracantha coccinea M.Roem. é unha especie botánica da familia das Rosáceas, chamada en galego espiño coraleiro (e, na zona oriental, espín coraleiro). Alén deste nome, recibe tamén o de piracanto, cultismo usado para as plantas do xénero Pyracantha. É endémico do sueste de Europa, e da China centromeridional. O seu uso en Galiza é ornamental e resérvase á xardinaxe privada, para crear cerramentos e valados espiñentos, ou coma sebe nas autoestradas.
Srjedźomórska pyrakanta (Pyracantha coccinea) je kerk ze swójby róžowych rostlinow (Rosaceae).
Srjedźomórska pyrakanta (Pyracantha coccinea) je kerk ze swójby róžowych rostlinow (Rosaceae).
L'agazzino (Pyracantha coccinea M. Roem.) è una pianta spinosa appartenente alla famiglia delle Rosacee, diffusa in Eurasia.[1]
Ha fiori bianchi, in corimbi che vengono prodotti in tarda primavera e frutti che sono piccole drupe e possono essere rossi, gialli o arancioni a seconda delle varietà. L'agazzino è un arbusto, caducifoglie in climi freddi e latifoglie, con rami spinosi.
L'agazzino è una pianta ornamentale molto usata per le siepi; sopporta bene le potature, è una pianta resistente e rustica. Inoltre con le piccole spine può essere usata come pianta difensiva e impenetrabile sui confini degli appezzamenti. È molto visitata dalle api che ne bottinano nettare e polline.[2]
L'agazzino (Pyracantha coccinea M. Roem.) è una pianta spinosa appartenente alla famiglia delle Rosacee, diffusa in Eurasia.
Ildtorn (Pyracantha coccinea) er en eviggrønn busk i rosefamilien.
Den har en tett vekst med mange tornete greiner og blir opptil tre meter høy. Bladene er elliptiske, mørkegrønne og tannete. På undersiden er bladene glatte eller har noen få hår. Blomstene er kremhvite, 7–8 mm og sitter i tette blomsterstander. Bærene er sterkt røde, eller mer sjelden oransje, og har varige begerblad.
Ildtorn vokser i steinete skråninger, kratt og skogkanter. Den er utbredt i Sør-Europa og Sørvest-Asia fra Spania i vest til Kaukasia og Nord-Iran i øst, men mangler på middelhavsøyene. Arten blir mye dyrket som hageplante på grunn av de vakre bærene og finnes forvillet i Portugal og Storbritannia. Mange av hagekultivarene er krysninger med østasiatiske arter. Ildtorn er ikke så vanlig i Norge, men kan plantes i de mildeste strøkene (herdighetssone 2 og 3).
Ildtorn (Pyracantha coccinea) er en eviggrønn busk i rosefamilien.
Den har en tett vekst med mange tornete greiner og blir opptil tre meter høy. Bladene er elliptiske, mørkegrønne og tannete. På undersiden er bladene glatte eller har noen få hår. Blomstene er kremhvite, 7–8 mm og sitter i tette blomsterstander. Bærene er sterkt røde, eller mer sjelden oransje, og har varige begerblad.
Ildtorn vokser i steinete skråninger, kratt og skogkanter. Den er utbredt i Sør-Europa og Sørvest-Asia fra Spania i vest til Kaukasia og Nord-Iran i øst, men mangler på middelhavsøyene. Arten blir mye dyrket som hageplante på grunn av de vakre bærene og finnes forvillet i Portugal og Storbritannia. Mange av hagekultivarene er krysninger med østasiatiske arter. Ildtorn er ikke så vanlig i Norge, men kan plantes i de mildeste strøkene (herdighetssone 2 og 3).
Ognik szkarłatny (Pyracantha coccinea M.Roem) – gatunek krzewu należący do rodziny różowatych. Rodzime obszary jego występowania to południowa i środkowa Europa oraz Azja Zachodnia i Kaukaz[2]. W środkowej Europie znany już od XVII wieku jako krzew ozdobny i parkowy. Jest uprawiany w wielu rejonach świata, również w Polsce.
Roślina uprawiana jako ozdobna, głównie ze względu na barwne i długo utrzymujące się na krzewie owoce (od sierpnia do grudnia, czasami nawet dłużej)[3]. Kwiaty są mało ozdobne. Doskonale sprawdza się w miastach. Szczególnie efektownie wygląda rosnąca w długich szpalerach, nadaje się również na nieformowane żywopłoty. Jest wytrzymała na upały, suszę, a także na spaliny. Strefy mrozoodporności 5–9[5]. Wymaga stanowisk słonecznych i osłoniętych od wiatru. Wskazane jest podlewanie w czasie dłuższej suszy, a także przed zimą (by roślina mogła zgromadzić zapas wody dla późno obumierających liści). Aby zachowała zwarty pokrój, można ją przycinać. Jest podatna na zarazę ogniową i parcha jabłoni[5].
Mark Bachofer, Joachim Mayer: Drzewa. Warszawa: Multico, 2007. ISBN 978-83-7073-451-0.
Ognik szkarłatny (Pyracantha coccinea M.Roem) – gatunek krzewu należący do rodziny różowatych. Rodzime obszary jego występowania to południowa i środkowa Europa oraz Azja Zachodnia i Kaukaz. W środkowej Europie znany już od XVII wieku jako krzew ozdobny i parkowy. Jest uprawiany w wielu rejonach świata, również w Polsce.
Piricanto (ou piracanta, Pyracantha coccinea) é uma espécie de arbusto espinhoso, que cresce até árvore de pequeno porte. Possui folhas verdes, pequenas, duras e alongadas. Produz flores pequenas e brancas, sem odor expressivo. Os frutos são pequenos, bastante adstringentes e amargos em natural, passíveis de cozimento em geleias e molhos. Original do Leste europeu e da Ásia, está disseminado hoje por todo o mundo, principalmente como planta ornamental.
Navadni ognjeni trn (znanstveno ime Pyracantha coccinea) je vednozelen okrasni grm, ki je zaradi bogatih cvetov in živobarvnih plodov razširjen po celem svetu.
Ognjeni trn doseže višino do 4 metre in ima gosto krošnjo s poganjki, na katerih so okoli 15 mm dolgi, ostri trni.[1] Mladi poganjki so dlakavi. Listi so enostavni, podolgovato jajčasti ali suličasti in so na robu drobno nazobčani. Na veje so nameščeni premenjalno. Zgornja listna ploskev je bleščeče temno zelena. Drobni beli cvetovi s petimi venčnimi listi so združeni v socvetja. Iz oplojenih cvetov se razvijejo v soplodja združeni okroglasti plodovi, ki imajo premer do 6 mm in so oranžne ali rdeče barve.[2] V posameznem plodu je do 5 semen. [3]
Cvetovi navadnega ognjenega grma privabljajo čebele in druge žuželke, zaradi česar je grm priljubljen med čebelarji. Uporabni so tudi plodovi, ki ostanejo na grmu preko zime. V preteklosti so iz njih kuhali marmelado, sirupe in omake, danes pa, predvsem v mestih, predstavljajo pomembno hrano za ptice. V preteklosti so tudi semena uporabili, in sicer so pražene uporabljali kot kavni nadomestek.[2]
Navadni ognjeni trn (znanstveno ime Pyracantha coccinea) je vednozelen okrasni grm, ki je zaradi bogatih cvetov in živobarvnih plodov razširjen po celem svetu.
Pyracantha coccinea là loài thực vật có hoa trong họ Hoa hồng. Loài này được M. Roem. miêu tả khoa học đầu tiên năm 1847.[1]
Pyracantha coccinea là loài thực vật có hoa trong họ Hoa hồng. Loài này được M. Roem. miêu tả khoa học đầu tiên năm 1847.
В ареал вида входят Южная Европа, Малая Азия и Кавказ. В XVII веке он был интродуцирован в Центральную Европу. Также интродуцирован в Северную Америку в XVIII веке.
Вид включён в Красную книгу Азербайджанской Республики, а также субъектов РФ: Республики Адыгея и Республики Дагестан[2].
Пираканта ярко-красная выращивается как декоративное растение. Растёт на сухих, тяжёлых почвах, подходит для выращивания в промышленных районах.
В ареал вида входят Южная Европа, Малая Азия и Кавказ. В XVII веке он был интродуцирован в Центральную Европу. Также интродуцирован в Северную Америку в XVIII веке.
.JPG)
.jpg)
.JPG)
.jpg)
.jpg)
