Dryopteris filix-mas (L.) Schott

Detall de la formació de fulles noves en una falguera mascle

La Dryopteris filix-mas (falguera mascle) és una de les falgueres més comunes distribuïda per l'hemisferi nord temperat del globus: Europa, Àsia i Nord-amèrica (molt menys abundant). Pot viure en diversos ecosistemes, com ara les vores dels rius o en zones de boscos foscos i humits d'Europa i Amèrica. A Catalunya, es troba sobretot als Pirineus i al pre-Pirineu, sense excloure cap zona boscosa humida.

S'anomena falguera mascle per diferenciar-la de la femella, anomenada Athyrium filix-femina.

Descripció morfològica

És un arbust que pot arribar a mesurar uns 50 cm d'alçada. La seva rel surt del rizoma, que està mig soterrat, i s'implanta superficialment al sòl del bosc. La tija presenta una forma erecta en forma de rizoma que serveix de base de la planta. Quant a les fulles, de la tija en surten de dues en dues (bipinnades); poden arribar a haver-hi entre 20 i 35 pinnes. Té dues formes vitals o de Raunkjaer, com a esporòfit i com a gametòfit. No presenta òrgans reproductors en la fase del cicle vital que veiem, la de l'esporòfit, que és la fase diploide. Durant la seva fase haploide, produeix gàmetes masculins i femenins, però en cap moment s'observa cap òrgan reproductor en la planta: no presenta androceu ni gineceu. És una planta que no té flors ni tampoc dóna cap fruit. La separació de sexes es dóna en la fase haploide.

Ecologia

Predomina en boscos humits i ombrívols. La maduració de les espores es duu a terme entre l'agost i el novembre, quan l'indusium comença a assecar-se, ajudant a una millor dispersió de les espores.

Farmacologia

Part utilitzada

Les parts que s'utilitzen d'aquesta planta són el rizoma i l'arrel.

Composició química

Els principis actius d'aquest rizoma pertanyen al grup dels floroglúcids, és a dir, substàncies de tipus fenòlic emparentades químicament amb la catequina, l'antocianidina i la floroglucina.

Usos medicinals

De l'arrel i el rizoma, es prenen 5 g de matí i 5 més a la nit, juntament amb un purgant salí (sulfat de sodi o sulfat de magnesi) per aconseguir l'efecte medicinal.

Accions farmacològiques

La falguera es fa servir per a paralitzar els músculs de les tènies i altres paràsits intestinals. D'aquesta forma, el cuc es desprèn de les parets de l'intestí.

Toxicitat

Durant el dia que s'ha ingerit la falguera, no es pot beure alcohol ni consumir oli. En dosis més elevades produeix nàusees, vòmits i diarrees. En la intoxicació per sobredosi es produeix, a més, icterícia, albuminúria, debilitat muscular i convulsions. No és recomanable fer ús del remei per qui pateixi anèmia, gastritis, úlcera gastroduodenal o cardiopaties.

Observacions

Com a curiositat, cal citar que aquesta planta, per la seva propietat antihelmíntica, s'ha anomenat en antigues literatures com a falguera de cuc.

Bibliografia

• STRASBURGUER, Tractat de botànica.

• PIO FONT QUER, Plantes medicinals; el Dioscòrides renovat.

• OLEG POLUNIN, Guia de les flors de camp d'Europa.

Referències i enllaços externs

• Flora Europaea: Dryopteris filix-mas.
• Flora of North America: Dryopteris filix-mas.

• USDA, ARS, National Genetic Resources Program. GRIN. National Germplasm Resources Laboratory, Beltsville, Maryland. http://www.ars-grin.gov/cgi-bin/npgs/html/taxon.pl?14724 (18 feb 2008).

Kapraď samec (Dryopteris filix-mas) je obecně známý druh kapradin z čeledi kapraďovité (Dryopteridaceae).

Název

Latinský rodový název pochází ze slov dryas (strom) a ptero (křídlo). Druhový název, podobně jako v češtině, obsahuje slovo mas, tedy samec, čímž upomíná na mohutnější vzrůst, než má papratka samičí (Athyrium filix-femina).^[1]

Popis

Lístky (úkrojky) kapradě samce na spodní straně obsahují výtrusnicové kupky

Kapraď samec je vytrvalá kapradina.^[1] Nápadné, svrchu tmavě zelené, vespod světlejší, 0,5 až 1,3 m dlouhé listy této kapradiny vyrůstají v růžici z konce krátkého, hustými rezavými chloupky porostlého podzemního oddenku, upevněného v půdě četnými kořeny. Listy jsou v mládí svinuty do spirály a tvoří tzv. „biskupské berly“, hustě porostlé blanitými šupinami. Zpočátku totiž přirůstá rychleji spodní část listu, zatímco horní zůstává zavinuta. Teprve po vyrovnání rychlosti růstu obou částí se list rozvine. Řapík listu je krátký, silný a při bázi rovněž hustě porostlý rezavými chloupky. Čepel je dvakrát zpeřená, její tupě přisedající lístky jsou vstřícně až střídavě postavené, široce oválné, na špičce zaoblené, s hrubě zubatým okrajem.

Asimilační listy a listy s výtrusnicemi nejsou tvarově rozlišeny. Výtrusnice jsou soustředěny do kupek podél hlavního žebra jednotlivých lístků a jsou v mládí zakryty šedou ostěrou ledvinitého tvaru. Výtrusy dozrávají na podzim a listy pak rychle usychají. Zjara je růst listů velmi rychlý, protože jejich základy se na oddenku vytvářejí již na podzim.^[2]

Rozšíření

Vyskytuje se téměř kosmopolitně, v Severní Americe, Evropě i Asii.^[3] Kapraď samec je typický průvodce jehličnatých a i smíšených porostů, které rostou na minerálně bohatých hlinitých půdách s dobrým rozkladem humusu. Též se hojně vyskytuje na kamenitých půdách, na sutích a na stinných stanovištích s dostatečnou vlhkostí. Vyhýbá se však lokalitám silně zamokřeným a nenajdeme jej ani na písčitých, suchých nebo těžkých půdách. Roste od pahorkatin až do vysokohorských oblastí.^[2]

Využití

Dříve se výluh z kapradě samce používal proti tasemnicím, ale neboť obsahuje látky jedovaté i pro člověka, velmi snadno mohlo dojít k otravě pacienta.^[1] Léčba otrav je dlouhodobá a i po překonání ohrožení života, plynoucího z otravy může být následkem trvalá slepota.^[4]

Možnost záměny

Lze zaměnit za kapraď rezavou (Dryopteris pseudomas), která ovšem tvoří také někdy křížence s jinými druhy rodu.^[5]

Odkazy

Reference

1. ↑ ^{a b c} Dryopteris filix-mas - kapraď samec (kapraď samčí) [online]. Dostupné online.
2. ↑ ^{a b} Rabštejnek et al. (1987): Lišejníky, mechorosty a kapraďorosty ve fotografii, SZN, Praha
3. ↑ Dryopteris filix-mas - hardyfernlibrary [online]. Dostupné online.
4. ↑ spektrumzdravi.cz, Kapraď samec /Dryopteris filix-mas/
5. ↑ botanika.borec.cz

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu kapraď samec ve Wikimedia Commons
• Galerie kapraď samec ve Wikimedia Commons
• Taxon Dryopteris filix-mas ve Wikidruzích
• Dryopteris filix-mas na zahradnickém portále Zeleň.cz

Der Echte Wurmfarn (Dryopteris filix-mas; Synonym: Aspidium filix-mas), auch Gewöhnlicher bzw. Gemeiner Wurmfarn oder Männerfarn genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Wurmfarne (Dryopteris) innerhalb der Familie der Wurmfarngewächse (Dryopteridaceae). Er ist in den Gemäßigten Gebieten der Nordhalbkugel weitverbreitet.

Beschreibung

Noch eingerollter junger Farnwedel

Unterseite einer Blattfieder mit einzelnen Fiederblättchen und den noch schleierbedeckten jungen Sori

Fiedern mit reifen Sori

Sori

Die Wedel dieses bis in den Winter grün bleibenden, 30–120 cm hohen Farnes sind in einer trichterförmigen Rosette angeordnet. Sie erreichen eine Länge von 30 bis 140 (160) Zentimetern. Der kurze Blattstiel ist locker mit gelbbraunen Spreuschuppen besetzt. Das Blatt ist zweifach gefiedert und läuft spitz zu; die Verschmälerung zum Grund hin ist weniger ausgeprägt. Die abgerundeten Fiederchen sind am Rand scharf gesägt. Die Fiederspindel, also die Mittelrippe eines gefiederten Blattes, ist am Grund ohne violette Färbung. Die Sporenbehälter (Sori) sitzen zweireihig auf der Unterseite der sporentragenden Wedel. Ihre Schleier (Indusien) sind nierenförmig, drüsenlos und dünn; sie umfassen die Sori nicht. Die Sporen werden von Juli bis September ausgebreitet und sind 33–46 Mikrometer groß.

Ähnliche Arten

Der Echte Wurmfarn (Dryopteris filix-mas) ähnelt dem Gewöhnlichen Frauenfarn (Athyrium filix-femina). Dieser hat jedoch heller grüne Wedel und die Fiederchen sind feiner gesägt, der Wurmfarn dagegen hat gröber gesägte Fiederchen und dunklere Wedel. Dieser Unterschied hat auch zu den Namen Frauenfarn (filix femina), von lateinisch filix („Farn, Farnkraut“^[1]), und Männerfarn (filix mas) geführt und geht sogar bis auf Leonhart Fuchs (1543) zurück, der diese Farne „Wurmfarn weible“ bzw. „Wurmfarn mennle“ nannte.

Ökologie und Vermehrung

Der Echte Wurmfarn ist ein sommergrüner Hemikryptophyt. Die vegetative Vermehrung des Echten Wurmfarns erfolgt durch Verzweigung des Rhizoms. Das kräftige Rhizom speichert fettes Öl und Zucker. Trockene braune „Spreuschuppen“ hüllen das Rhizom und den unteren Teil der Blattspindel sowie die jungen eingerollten Blätter ein, sie sind gleichzeitig als Verdunstungs- und Wärmeschutz zu verstehen. Der Jahreszuwachs ist am Rhizom gut erkennbar. Die Blätter benötigen von ihrer Anlage am Rhizom bis zur vollen Entfaltung mehrere Jahre. Es erfolgt die Bildung einer VA-Mykorrhiza.

Sporangium

Beim Echten Wurmfarn ist der Vorkeim, das Prothallium, bis ca. 1 cm groß, grün und herzförmig. Der Vorkeim ist die geschlechtliche Generation, er trägt auf der Unterseite, vor allem im Bereich der Einkerbung zahlreiche, mehr oder weniger stark eingesenkte weibliche und männliche Geschlechtsorgane (Archegonien und Antheridien). Zwischen Erdboden und Vorkeim kann kapillar Wasser festgehalten werden. In diesem „Miniaquarium“ platzen die Antheridien und schließlich schwimmen die freigesetzten Spermatozoiden zu den Archegonien. Dabei werden sie bereits von einem 26 Milliardstel mg Äpfelsäure chemotaktisch angelockt. Vorkeime findet man in der Nähe der Farnpflanzen, besonders in feuchten, hohlen Baumstümpfen, an Grabenböschungen und in schattigen, feuchten Nischen.

Nach der Befruchtung der Archegonien entwickelt sich die Sporenpflanze, die nach einigen Jahren im Sommer auf der Wedelunterseite wieder Sporenbehälter, Sporangien, bilden kann. Zahlreiche Sporangien liegen jeweils in einer Gruppe dicht zusammen, die man Sorus (Mehrzahl Sori) nennt. Sporangien haben einen ringförmigen Rückenwulst, den Anulus, aus einseitig verdickten Zellen. Durch einen Austrocknungsmechanismus lässt der Anulus die Kapsel aufreißen, wobei die meisten Sporen herausgeschleudert werden und die übrigen später ausgeblasen werden. Die Sporangien sind also Selbst- und Windstreuer, weiterhin breiten sich die Sporen als Körnchenflieger aus. Die Keimung erfolgt an feuchten und schattigen Plätzen.

Es liegt also ein Generationswechsel zwischen dem haploiden Prothallium und der diploiden eigentlichen Farnpflanze vor.

Bedeutung als Futterpflanze (Auswahl)

Die Raupen folgender Schmetterlingsarten ernähren sich unter anderem vom Wurmfarn.

• Achateule (Phlogophora meticulosa)
• Purpurglanzeule (Euplexia lucipara)

Vorkommen

Das Verbreitungsgebiet des Echten Wurmfarns reicht von Europa und West- bis Zentralasien bis Nordamerika, in Nordwestafrika ist er selten. Nahe verwandte Arten kommen im tropischen Asien und in Südamerika vor. Er gilt als häufigste mitteleuropäische Art der Gattung der Wurmfarne (Dryopteris). Der Echte Wurmfarn ist sehr häufig in frischen Wäldern (meist in Kiefer-/Buchenwäldern), Gebüschen, Hochstaudenfluren, Waldschlägen, Steinschutthalden und auch an Mauern vom Tiefland bis in die alpine Höhenstufe anzutreffen. Er ist eine Fagetalia-Ordnungscharakterart.^[2]

Die ökologischen Zeigerwerte nach Landolt et al. 2010 sind in der Schweiz: Feuchtezahl F = 3+w (feucht aber mäßig wechselnd), Lichtzahl L = 2 (schattig), Reaktionszahl R = 3 (schwach sauer bis neutral), Temperaturzahl T = 3 (montan), Nährstoffzahl N = 3 (mäßig nährstoffarm bis mäßig nährstoffreich), Kontinentalitätszahl K = 3 (subozeanisch bis subkontinental).^[3]

In den Allgäuer Alpen steigt er am Schänzlekopf in Bayern bis zu 2000 Metern Meereshöhe auf.^[4]

Systematik

Entstanden ist die Art als allotetraploide Hybride aus Dryopteris oreades und Dryopteris caucasica, vermutlich im Gebiet des Kaukasus. Sie hat die Chromosomenzahl 2n = 164.^[5]

Man kann drei Unterarten unterscheiden:

• Dryopteris filix-mas subsp. filix-mas: Sie kommt in Eurasien, Nordafrika und Nordamerika vor. In Neuseeland, Chile und Argentinien ist sie ein Neophyt.^[6]
• Dryopteris filix-mas subsp. brittonii Fraser-Jenk. & Widén: Sie kommt im südlichen Grönland, in den Vereinigten Staaten, Kanada und im mexikanischen Bundesstaat Coahuila vor.^[6]
• Dryopteris filix-mas subsp. pseudorigida (Christ) Askerov (Syn.: Dryopteris filix-mas var. pseudorigida Christ): Sie kommt im europäischen Russland vor.^[6]

Giftigkeit

Beim Echten Wurmfarn sind der Wurzelstock, die Blattstiele und besonders die jungen Pflanzen giftig. Hauptwirkstoffe sind: Butanophloroglucide, sie sind in den Drüsenhaaren enthalten.

Als Vergiftungserscheinungen treten auf: Übelkeit, Erbrechen, Leibschmerzen, Durchfälle und Ohnmachtsanfälle. Als Steigerung können Sehstörungen, Herzschwäche und Störungen der Atmung auftreten. Bei tödlichen Vergiftungen tritt der Tod während der Krämpfe im Tetanus oder durch Atemlähmung ein. Vergiftungen kommen fast ausschließlich durch Überdosierung oder durch zu schnelle Wiederholung einer misslungenen Wurmkur mit der Pflanze vor. 25 g Wurmfarn sind nach wenigen Stunden tödlich für Schafe, 100 g für Rinder nach etwa 4 Stunden.

Trivialnamen

Im deutschsprachigen Raum werden oder wurden für diese lateinisch auch nur Filix^[7] (auch Filex^[8]) genannte Pflanzenart, zum Teil nur regional, auch die folgenden weiteren Trivialnamen verwandt: Audernkraut (Augsburg), Faden (Österreich), Faren, Farn, Farnkrautmännlein, Farnwurzel, Fasen (Österreich), Federfaden (Österreich), Flöhkraut (Eifel bei Kelberg und Nürburg), Fünffingerwurze (Österreich), Glasaschenwurz (mittelhochdeutsch), Glaseschencrut (mittelhochdeutsch), Glückshand, Hexenkraut, Hirschzehen (Salzburg im Großarltal), Hurenkraut, St. Johannisfarbe (Schlesien), Johanneshand, Johanneswurz (Lechrain), Mauckenkraut (Österreich), Pestilenzwuttel (Rendsburger Apotheke), Schabel (Thüringen bei Ruhla), Schawel (Thüringen bei Ruhla), Snakenkrut (niederdeutsch), Tropfkraut, Waldfahr, Wanzenwurz, Woanzenkrokt (Siebenbürgen) und Wurmfarn.^[9]

Literatur

• Echter Wurmfarn. FloraWeb.de
• Wolfgang Adler, Karl Oswald, Raimund Fischer: Exkursionsflora von Österreich. Hrsg.: Manfred A. Fischer. Eugen Ulmer, Stuttgart/Wien 1994, ISBN 3-8001-3461-6.
• Henning Haeupler, Thomas Muer: Bildatlas der Farn- und Blütenpflanzen Deutschlands. Hrsg.: Bundesamt für Naturschutz (= Die Farn- und Blütenpflanzen Deutschlands. Band 2). Eugen Ulmer, Stuttgart (Hohenheim) 2000, ISBN 3-8001-3364-4.
• Bernhard Marbach, Christian Kainz: BLV Naturführer Moose, Farne und Flechten. München 2002, ISBN 3-405-16323-4.
• Ch. R. Fraser-Jenkins: Dryopteris. In: Gustav Hegi: Illustrierte Flora von Mitteleuropa. Band I, Teil 1, 3. Auflage. Paul Parey, Berlin/ Hamburg 1984, ISBN 3-489-50020-2.
• Heiko Bellmann: Der neue Kosmos-Schmetterlingsführer. Schmetterlinge, Raupen und Futterpflanzen. 2. Auflage. Franckh-Kosmos, Stuttgart 2009, ISBN 978-3-440-11965-5.
• Ruprecht Düll, Herfried Kutzelnigg: Taschenlexikon der Pflanzen Deutschlands und angrenzender Länder. Die häufigsten mitteleuropäischen Arten im Portrait. 7., korrigierte und erweiterte Auflage. Quelle & Meyer, Wiebelsheim 2011, ISBN 978-3-494-01424-1.
• L. Roth, M. Daunderer, K. Kornmann: Giftpflanzen Pflanzengifte. 6. überarbeitete Auflage. Nikol-Verlag, 2012, ISBN 978-3-86820-009-6.

Einzelnachweise

1. ↑ Vgl. etwa Georges (1913).
2. ↑ Erich Oberdorfer: Pflanzensoziologische Exkursionsflora für Deutschland und angrenzende Gebiete. 8. Auflage. Eugen Ulmer, Stuttgart 2001, ISBN 3-8001-3131-5, S. 83.
3. ↑ Dryopteris filix-mas (L.) Schott In: Info Flora, dem nationalen Daten- und Informationszentrum der Schweizer Flora. Abgerufen am 2. März 2022.
4. ↑ Erhard Dörr, Wolfgang Lippert: Flora des Allgäus und seiner Umgebung. Band 1, IHW, Eching 2001, ISBN 3-930167-50-6, S. 68.
5. ↑ Ch. R. Fraser-Jenkins: Dryopteris. In: Gustav Hegi: Illustrierte Flora von Mitteleuropa. Band I, Teil 1, 3. Auflage. Paul Parey, Berlin/ Hamburg 1984, ISBN 3-489-50020-2.
6. ↑ ^{a b c} Michael Hassler: Taxon in Suchmaske eintragen bei World Ferns. - Synonymic Checklist and Distribution of Ferns and Lycophytes of the World. Version 12.10 vom Februar 2022.
7. ↑ Otto Zekert (Hrsg.): Dispensatorium pro pharmacopoeis Viennensibus in Austria 1570. Hrsg. vom österreichischen Apothekerverein und der Gesellschaft für Geschichte der Pharmazie. Deutscher Apotheker-Verlag Hans Hösel, Berlin 1938, S. 142.
8. ↑ Vgl. etwa Ute Obhof: Rezeptionszeugnisse des „Gart der Gesundheit“ von Johann Wonnecke in der Martinus-Bibliothek in Mainz – ein wegweisender Druck von Peter Schöffer. In: Medizinhistorische Mitteilungen. Zeitschrift für Wissenschaftsgeschichte und Fachprosaforschung. Band 36/37, 2017/2018, S. 25–38, hier: S. 32 (Filex „faren kraut“).
9. ↑ Georg August Pritzel, Carl Jessen: Die deutschen Volksnamen der Pflanzen. Neuer Beitrag zum deutschen Sprachschatze. Philipp Cohen, Hannover 1882, S. 48 (online).

Dryopteris filix-mas, the male fern,^[1] is a common fern of the temperate Northern Hemisphere, native to much of Europe, Asia, and North America. It favours damp shaded areas in the understory of woodlands, but also shady places on hedge-banks, rocks, and screes. Near the northern limit of its distribution it prefers sunny, well-drained sites. It is much less abundant in North America than in Europe. The plant is sometimes referred to in ancient literature as worm fern, reflecting its former use against tapeworm.

Its specific epithet filix-mas means "male fern" (filix "fern", mas "male"), as the plant was thought to be the male version of the common lady fern Athyrium filix-femina.^[2] being robust in appearance and vigorous in growth.^[3]

Description

19th century illustration

The semi-evergreen leaves have an upright habit and reach a maximum length of 150 cm (59 in), with a single crown on each rootstock. The bipinnate leaves consist of 20–35 pinnae on each side of the rachis. The leaves taper at both ends, with the basal pinnae about half the length of the middle pinnae. The pinules are rather blunt and equally lobed all around. The stalks are covered with orange-brown scales. On the abaxial surface of the mature blade 5 to 6 sori develop in two rows. When the spores ripen in August to November, the indusium starts to shrivel, leading to the release of the spores.

This species hybridises easily with Dryopteris affinis (scaly male fern) and Dryopteris oreades (mountain male fern).

Cultivation and uses

Numerous cultivars have been selected for garden use. The following have gained the Royal Horticultural Society's Award of Garden Merit:^[4]

• D. filix-mas^[5]
• 'Crispa Cristata'^[6]
• 'Cristata'^[7]
• 'Grandiceps Wills'^[8]
• 'Linearis Polydactyla'^[9]

Culture

D. filix-mas is culturally named the title plant of Nurmijärvi, the municipality in Uusimaa, Finland. The reason is that the plant is related to the first Finnish pharmaceutical factory located in Nurmijärvi in 1899-1964. The pharmaceutical factory founded by the pharmacist Albin Koponen made Diphyllobothrium latum and cestoda medicines called Filisin and Filicon, the raw material of which was the rhizome of D. filix-mas. The rhizomes were still collected in the locality in the 1960s.^[10]

References

El helecho macho (Dryopteris filix-mas) es un helecho de los más comunes de la familia Dryopteridaceae.

Distribución y hábitat

Es natural del hemisferio norte templado, de Europa, Asia y Norteamérica. Crece mejor en áreas sombreadas, y es particularmente ubicado en bosques. Es mucho menos abundante en Norteamérica que en Europa.

Se le llama "macho" en diferencia con el más delicado "helecho hembra" Athyrium filix-femina.

Ilustración del siglo XIX

Esporas

En su hábitat

Descripción

Posee un rizoma rollizo y grueso, confundiéndose con la raíz, y da origen a frondes pecioladas, primero enrolladas como cayado y cubiertas de escamas castañas. Las hojas tienen un hábito de crecimiento ascendente, alcanza una longitud máxima de 15 dm, con una sola corona en cada pie de raíz. Son bipinnadas, con 20-35 pinnas en cada lado del raquis. Las pínulas son algo romas, y lobuladas iguales en todo su contorno. Los culmos se cubren con escamas anaranjadas beige. En la cara abaxial de las láminas maduras se desarrollan en dos filas 5 a 6 soros. Cuando las esporas maduran en agosto a noviembre, el indusium comienza a secarse, ayudando en la dispersión de las esporas.

Esta especie híbrida fácilmente con Dryopteris affinis (helecho macho escamoso) y con Dryopteris oreades (helecho de montaña).

Cultivo y usos

La raíz era usada, hasta hace poco, como antihelmíntico para expulsar Cestodas. Y antes se lo referenciaba en antiguas literaturas como helecho de los gusanos. También crece como helecho ornamental en jardines. También es usado para la psoriasis. Se tiene que hacer una infusión y dejarlo reposar, pero en vez de beberlo como todas las infusiones, tienes que esparcirlo con un algodón por la piel afectada.

Historia

La Sociedad Mexicana de Historia Natural, a finales del siglo XIX la reporta como antiparasitario.

Para el siglo XX la Sociedad Farmacéutica de México la indica como antiparasitario y Maximino Martínez repite la información como antiparasitario además de oxitócico.

Química

En el rizoma de este helecho se han identificado los compuestos quinoideos, albaspidín BB, tris-para-aspidín BBB, deaspidín, tris-deaspidín, ácidos filíxicos BBB, PBB y PBP, flavaspídico BB, tetra-flavaspídico BBB y tris-flavaspídico BBB; y los componentes bencénicos aspidín, para-aspidín BB, aspidinol, deaspidín BB, filicina, ácido filicílico y ácido flavaspídico, también contiene un aceite esencial, resina, taninos, un principio amargo, el glicósido filixolina.

En las partes aéreas se han detectado los flavonoides astragalín, camferol, epi-catequina, dryopterina, leucocianidina, leucodelfinidín, leucopelargomidín, procianidín B-2, quercetina e isoquercetina; y los componentes fenilícos ácidos clorogénico y 5-cafeoil-clorogénico.^[1]​

Taxonomía

Dryopteris filix-mas fue descrita por (L.) Schott y publicado en Gen. Fil. , pl. 9. 1834.^[2]​

Etimología

Dryopteris: nombre genérico que deriva del griego dryopterís = nombre de un helecho. En Dioscórides, de helecho (gr. pterís) que nace sobre los robles (gr. drys)]

filix-mas: epíteto latino que significa "helecho macho".^[3]​

Sinonimia

• Aspidium filix-mas (L.) Sw.
• Lastrea filix-mas (L.) C.Presl
• Lastrea officinalis Bubani
• Nephrodium filix-mas (L.) Strempel
• Polypodium filix-mas L.
• Polystichum cristatum auct.
• Polystichum filix-mas (L.) Roth
• Tectaria filix-mas (L.) Cav.^[4]​
• Aspidium depastum Schkuhr
• Aspidium erosum Schkuhr
• Aspidium expansum D. Dietr.
• Aspidium filix-mas (L.) Sw.
• Aspidium mildeanum Göpp.
• Aspidium nemorale (Salisb.) Gray
• Aspidium opizii Wierzb.
• Aspidium umbilicatum (Poir.) Desv.
• Aspidium veselskii Hazsl. ex Domin
• Dryopteris × bohemica Domin
• Dryopteris patagonica Diem
• Nephrodium crenatum Stokes
• Polypodium heleopteris Borkh.
• Polypodium nemorale Salisb.
• Polypodium umbilicatum Poir.
• Polystichum polysorum Tod.^[5]​

Nombre común

• Castellano: dentabron, dentabrón, helecho, helecho macho, lafaleita, portaestandartes.

Véase también

• Terminología descriptiva de las plantas
• Anexo:Cronología de la botánica
• Historia de la Botánica
• Características de las driopteridáceas

Referencias

Bibliografía

1. CONABIO. 2009. Catálogo taxonómico de especies de México. 1. In Capital Nat. México. CONABIO, México City.
2. Correll, D. S. & M. C. Johnston. 1970. Man. Vasc. Pl. Texas i–xv, 1–1881. The University of Texas at Dallas, Richardson.
3. Cronquist, A.J., A. H. Holmgren, N. H. Holmgren & Reveal. 1972. Vascular Plants of the Intermountain West, U.S.A. 1: 1–271. In A.J. Cronquist, A. H. Holmgren, N. H. Holmgren, J. L. Reveal & P. K. Holmgren (eds.) Intermount. Fl.. Hafner Pub. Co., New York.
4. Fernald, M. 1950. Manual (ed. 8) i–lxiv, 1–1632. American Book Co., New York.
5. Flora of China Editorial Committee. 2013. Flora of China (Lycopodiaceae through Polypodiaceae). 2–3:. In C. Y. Wu, P. H. Raven & D. Y. Hong (eds.) Fl. China. Science Press & Missouri Botanical Garden Press, Beijing & St. Louis.
6. Flora of North America Editorial Committee, e. 1993. Pteridophytes and Gymnosperms. Fl. N. Amer. 2: i–xvi, 1–475.
7. Gleason, H. A. & A.J. Cronquist. 1968. The Pteridophytoa, Gymnospermae and Monocotyledoneae. 1: 1–482. In H. A. Gleason Ill. Fl. N. U.S. (ed. 3). New York Botanical Garden, New York.
8. Great Plains Flora Association. 1986. Fl. Great Plains i–vii, 1–1392. University Press of Kansas, Lawrence.
9. Hitchcock, C. H., A.J. Cronquist, F. M. Ownbey & J. W. Thompson. 1969. Vascular Cryptogams, Gymnosperms, and Monocotyledons. 1: 1–914. In C. L. Hitchcock Vasc. Pl. Pacif. N.W.. University of Washington Press, Seattle.
10. Lellinger, D. B. 1985. A Field Manual of the Ferns and Fern Allies of the United States and Canada. 389 pp.

Kivikkoalvejuuri (Dryopteris filix-mas) on yleinen, erityisesti Euroopassa tavattava saniainen. Se on Nurmijärven nimikkokasvi.^[1]

Ulkonäkö ja koko

Kivikkoalvejuuri kuvattuna Franz Eugen Köhlerin teoksessa Köhler's Medizinal-Pflanzen in naturgetreuen Abbildungen mit kurz erläuterndem Texte (1897).

Kivikkoalvejuuren itiöpesäikkeistöjä.

Kivikkoalvejuuren maavarsi on lyhyt, jokseenkin pysty tai vaakasuora sekä tiheitten liuskaisten suomujen peittämä. Kasvin pystyt lehdet ovat kimppuina ja kasvavat 25–80 cm korkeiksi. Lehtiruoti on vaaleanruskeiden suomujen peitossa ja pituudeltaan alle puolet lehtilavan pituudesta. Lehtilapa on parilehdykkäinen ja kapeanpuikea. Lehdykät ovat kapeanpuikeita ja parijakoisia tai pariosaisia, liuskat tylppiä, pitkulaisia ja sahahampaisia. Tyvilehdykät ovat ylempiä lehdyköitä lyhyempiä. Lehdyköiden alapinnalla on kaksi riviä pieniä itiöpesäkkeitä. Itiöpesäkeryhmät ovat pyöreitä ja niiden katesuomut ovat munuaismaisia. Suomessa kivikkoalvejuuren itiöt kypsyvät heinä-elokuussa.^[2][3] Kivikkoalvejuuri haisee tympeältä.^[4]

Levinneisyys

Kivikkoalvejuuri on levinnyt lähes koko Euroopaan, mutta puuttuu mantereen aivan pohjoisimmista osista. Satunnaisemmin lajia tavataan myös Turkista, Keski-Aasiasta, Venäjän kaukoidästä, paikoitellen eri puolilta Pohjois-Amerikkaa sekä Grönlannista.^[5] Suomessa kivikkoalvejuuri on varsin yleinen maan etelä- ja itäosissa, pohjoisessa sitä tavataan vain paikoin.^[6]

Elinympäristö

Nimensä mukaisesti kivikkoalvejuuri viihtyy louhikoissa, kallioilla sekä kuivissa ja varsinkin kivikkoissa lehdoissa. Se viihtyy selvästi kuivemmilla paikoilla kuin useimat muut Suomessa tavattavat lähisukulaisensa, kuten esimerkiksi metsäalvejuuri (D. carthusiana).^[2]

Käyttö

Vaikka kivikkoalvejuuri on myrkyllinen kasvi, sen juurakkoa on käytetty kansanlääkinnässä ainakin antiikin ajoista saakka. Sitä on käytetty muun muassa lisäämään imettävien äitien maidoneritystä sekä matolääkkeenä. Ennen synteettisten matolääkkeiden kehittämistä kivikkoalvejuuri oli ainoa tunnettu lääke heisimatoja vastaan.^[7] Aikaisemmin lääketehtaissa kasvin juuresta uutettiin matolääkkeeksi filisiiniä, mutta aineen myrkyllisyyden takia sitä ei enää käytetä lääkinnässä.^[8]

Kivikkoalvejuurta käytetään myös koristekasvina varjoisissa tai puolivarjoisissa kasvupaikoissa.^[2]

Lähteet

• Oulun kasvit. Piimäperältä Pilpasuolle. Toim. Kalleinen, Lassi & Ulvinen, Tauno & Vilpa, Erkki & Väre, Henry. Luonnontieteellinen keskusmuseo, Kasvimuseo, Norrlinia 11 / Oulun kaupunki, Oulun seudun ympäristövirasto, julkaisu 2/2005. Helsinki 2005.
• Retkeilykasvio. Toim. Hämet-Ahti, Leena & Suominen, Juha & Ulvinen, Tauno & Uotila, Pertti. Luonnontieteellinen keskusmuseo, Kasvimuseo, Helsinki 1998.
• Suomen terveyskasvit. Luonnon parantavat yrtit ja niiden salaisuudet. Toim. Huovinen, Marja-Leena & Kanerva, Kaarina. Oy Valitut Palat – Reader's Digest Ab, Helsinki 1982. ISBN 951-9078-87-8
• Ålands flora. Toim. Hæggström, Carl-Adam & Hæggström, Eeva. Toinen laajennettu painos. Espoo 2010.

Viitteet

Aiheesta muualla

• Laji.fi: Kivikkoalvejuuri (Dryopteris filix-mas)
• Kasviatlas 2010: Kivikkoalvejuuren levinneisyys Suomessa
• Pinkka Lajintuntemuksen oppimisympäristö: Kivikkoalvejuuri (Dryopteris filix-mas)
• ITIS: Dryopteris filix-mas (englanniksi)
• United States Department of Agriculture (USDA): Dryopteris filix-mas (englanniksi)
• Flora of China: Dryopteris filix-mas (englanniksi)
• Dr. Duke's Phytochemical and Ethnobotanical Databases: Dryopteris filix-mas (englanniksi)

Fougère mâle

La Fougère mâle (Dryopteris filix-mas) est une fougère de la famille des Dryopteridaceae.

Spécimen recueilli en Suisse.

Étymologie

Le nom scientifique Dryopteris, ou dryoptère en français, vient du grec drus [chêne] et pteris [fougère] et fut attribué par Dioscoride (médecin grec) à des fougères se développant dans les bois de chênes. L'épithète latin filix mas signifie littéralement « fougère mâle ». Cette espèce n'est pas plus masculine que la fougère femelle, Athyrium filix-femina n'est femelle : c'est simplement que la première paraît plus robuste que la seconde, gracile^[1].

Description

Appareil végétatif

Détail des sores de Dryopteris filix-mas.

Hémicryptophyte cespiteuse, Dryopteris filix-mas présente un port en touffe dont les frondes forment une sorte d'entonnoir arqué autour de la souche courte, épaisse et gazonnante, constituée d'un rhizome écailleux. Elles mesurent de 30 à 120 cm de long. Elles sont peu nombreuses et elles sont divisées (= pennées) deux fois en folioles parfois crénelées et toujours arrondies à leur sommet, confluant peu ou pas vers la base. Le pétiole court et le rachis des frondes portent de nombreuses écailles de couleur rousse^[2].

Cette fougère se distingue de la fougère femelle par ses folioles nettement moins finement découpées. Bien que ses spores engendrent une formation bisexuée, elle a gardé la dénomination de fougère mâle en raison de sa robustesse par rapport à la fougère femelle^[1].

Appareil reproducteur

Les sores, ou amas de sporanges, sont assez gros, réniformes (= en forme de rein) et sont protégés par une indusie elle aussi réniforme, qui persiste assez longtemps. Ces sores forment deux lignes rapprochées de la nervure médiane et couvrent à peine les deux tiers supérieurs du lobe. La période de sporulation se déroule de juin à septembre et le mode de dissémination est anémochore^[2].

Répartition géographique et habitat

Espèce cosmopolite sauf en Afrique et en Australie, la Fougère mâle est commune en France, sauf dans les régions du Sud-Ouest et méditerranéennes. Elle se trouve également en montagne jusqu'à 2 000 m environ^[3].

Elle vit dans les stations fraîches, humides et ombragées. En altitude, elle recherche l'humidité atmosphérique. On la rencontre sur les bordures de haies, les abords de fossés, les talus ombragés et frais et sous les couverts forestiers, aussi bien de feuillus et de résineux.

Cette fougère est peu exigeante au niveau de la composition du sol : sableux, argileux ou limoneux (nécessité tout de même d'une humidité suffisante).

Utilisations

On utilisait autrefois le rhizome, les frondes et les crosses mais leurs propriétés médicinales se révèlent inconstantes et parfois dangereuses car ils contiennent des triterpènes et de la filicine. Dans les années 1990, plusieurs clients d'un restaurant canadien ayant consommé des jeunes pousses ont dû être hospitalisés^[4]. La filicine est un irritant intestinal et attaque le système nerveux central, pouvant induire une cécité voire une paralysie respiratoire ou circulatoire (une personne est morte à la suite d'un usage médicinal du rizhome de cette fougère)

Médecine traditionnelle : Le rhizome, récoltable toute l'année, fut employé dès l'Antiquité comme vermifuge sous forme de décoction ou d'extrait éthéré, notamment contre le ver solitaire chez l'homme et contre la douve chez le mouton. Cependant, il contient de la thiaminase responsable d'empoisonnement de chevaux^[5]. Les frondes, pour leurs propriétés calmantes, étaient appliquées sur les rhumatismes pour calmer la douleur. Mélangées avec du sel, elles avaient des vertus anti-inflammatoires^[4].

Colorant : La présence de tanins condensés et de flavonoïdes dans le rhizome en a fait de bons ingrédients colorants en teinture, pour l’obtention de couleurs variant du brun doré au gris foncé^[2].

Aliment : Selon l'ethnobotaniste François CouplanDurant les famines du XVII^e siècle en Europe, le rhizome séché et pulvérisé servait à faire du pain. Il était encore récemment consommé en Bosnie ou au Québec (après cuisson). En Sibérie, ce rhizome bouilli dans la bière lui donnait un parfum de framboise^[4].

Literies, bouquets : Cette plante était utilisée pour confectionner des matelas ou mises dans les oreillers, apportant une bonne odeur, et éloignant les puces ; selon une étude ethnobotanique et du patois local, faite par Françoise et Grégoire Nicollier à Bagnes (France) et publiée en 1984, des fougères (fougères mâles et femelles) étaient autrefois en bouquets disposés dans les pièces des maisons en pour éloigner les mouches^[6].

Folklore : Il existait également une tradition folklorique de récolte de cette fougère par des jeunes filles à la veille de la fête de la Saint-Jean pour faire tomber amoureux l'homme qu'elles aimaient. Selon la pensée magique sous-tendant cette tradition, la fougère « fleurissait et fructifiait » juste à minuit de cette veille-là et celui qui la récoltait alors devenait riche et heureux^[7].

Voir aussi

Notes et références

1. ↑ ^{a et b} François Couplan, Les plantes et leurs noms. Histoires insolites, Quae, 2012, p. 61.
2. ↑ ^{a b et c} Jean-Claude Rameau, Dominique Mansion, G. Dumé, Flore forestière française, Forêt privée française, 1989, p. 211.
3. ↑ Site FloreAlpes
4. ↑ ^{a b et c} François Couplan, Le régal végétal : plantes sauvages comestibles, éditions Ellebore, 2009, p. 49
5. ↑ R. Auger, J. Laporte-Cru, Flore du domaine atlantique du Sud-ouest de la France et des régions des plaines, Bordeaux, CNDP, 1982, 516 p. (ISBN 2-86617-225-6), p. 38
6. ↑ Françoise Nicollier et Grégoire Nicollier, « Les plantes dans la vie quotidienne à Bagnes : noms patois et utilisations domestiques », Bulletin de la Murithienne, n^o 102,‎ 1984, p. 129-158 (ISSN , OCLC , lire en ligne).
7. ↑ M. À. Barret, A. Agelet, J. Vallès & L. Villar, « Contribution à la connaissance ethnobotanique des ptéridophytes dans les Pyrénées », Bocconea, n^o 13,‎ 2001, p. 608.

La felce maschio (Dryopteris filix-mas (L.) Schott) è una pianta appartenente alla famiglia Dryopteridaceae. È una delle felci più comune nei boschi ombrosi e freschi di castagno e di quercia. Forma rigogliosi cespugli che superano anche 1 m di altezza. Utilizzata anche come ornamentale nei giardini e nei vasi^[1].

Etimologia

Il nome deriva dal genere Dryopteris, dal greco drys (quercia) e pteris (felce); gli antichi greci designavano con questo nome una felce che cresceva alla base delle querce.

Morfologia

Si tratta di una pianta perenne con rizoma sotterraneo che porta grandi fronde bipennatosette lunghe sino a 1,20 m; pinnule dentellate alla base confluenti; sori arrotondati, quasi sferici, superiormente appiattiti protetti da un indusio, disposti in file parallele alle nervature; i piccioli e le rachidi fogliari ricoperte da piccole squame brune e membranose dette palee. Il rizoma ha struttura interna polistelica e presenta in sezione una corona di fasci vascolari chiusi perifloematici; la sua superficie è coperta da epidermide con squame brune, sotto la quale vi è un ipoderma, poi il parenchima corticale con inclusi di amido e olio; negli spazi intercellulari di questo vi sono piccoli peli unicellulari secretori interni contenenti un'oleoresina (6,5-15%).

Habitat

Pianta comune nei boschi fino a 1700 m.

Riproduzione

Il periodo di sporificazione va da giugno ad agosto.

Usi

• Parti usate: La droga vegetale è costituita dal rizoma suddiviso in pezzi cilindrici lunghi fino a 15 cm e del diametro di 2 cm. Alla superficie porta le palee, le radici avventizie e anche la base dei piccioli fogliari e risulta di sapore prima dolciastro e poi nauseante.
• principi attivi: sono contenuti nell'oleoresina secreta dai piccoli peli unicellulari interni; da questa vengono estratti l'essenza e l'olio contenenti i derivati del floroglucinolo il cui insieme costituisce la filicina (24% dell'oleoresina).
• proprietà curative: La filicina è soprattutto attiva come antielmintico (in particolare contro la tenia) se assunta insieme a un purgante salino; risulta però assai tossica se assorbita a livello intestinale (non ingerirla a stomaco pieno, insieme ad alcool o a un purgante oleoso quale l'olio di ricino).
• L'uso attuale è soprattutto veterinario mentre quello umano è abbandonato.

Note

Bibliografia

• Giovanni Galetti, Abruzzo in fiore, Menabò, 2008.
• Royal Horticultural Society, Dictionary of Gardening, 2 - D to K, Macmillan, 1992, p. 113.

De mannetjesvaren (Dryopteris filix-mas) is een varen uit de niervarenfamilie (Dryopteridaceae). De plant komt voor in lichte, vochtige loofbossen. Verder komt de soort voor langs slootkanten en greppels. Daarnaast wordt de plant gehouden als sierplant voor in de tuin.

Bladen

De bladen zijn maximaal 1,5 m lang. De bladsteel is bedekt met bleekbruine schubben. Het blad kan bestaan uit vijfendertig deelblaadjes, al is een aantal tussen de twintig en dertig gangbaarder. Elk deelblaadje bestaat weer uit slipjes. De topjes zijn afgerond, gezaagd of gekarteld, maar een stekelpunt is er nooit.

Mannetjesvaren

Sporenhoopjes

Groepjes sporendoosjes vormen sporenhoopjes of 'sori' (enkelvoud 'sorus'). Deze sori zitten bij deze plant in twee rijen. Elke sorus is afgedekt met een niervormig dekvlies ('indusium'). Zodra de sporen rijp zijn, verschrompelt het indusium en komen de sporen vrij. Dit gebeurt meestal in juli of augustus.

Toepassingen

De wortelstok van de mannetjesvaren wordt wel gebruikt als middel tegen lintwormen en andere ongemakken; het is echter sterk af te raden het middel te gebruiken gezien de niet geringe aantallen vergiftigingsgevallen!

Verwante en gelijkende soorten

De mannetjesvaren heeft nog enkele nauwe verwanten van hetzelfde geslacht in België en Nederland, waarvan vooral de geschubde mannetjesvaren (Dryopteris affinis) sterk gelijkend is.

Er is ook kans op verwarring met eveneens algemeen voorkomende brede stekelvaren (Dryopteris dilatata), smalle stekelvaren (Dryopteris carthusiana), wijfjesvaren (Athyrium filix-femina) en de zeldzame stippelvaren (Oreopteris limbosperma). Alle hebben ze ongeveer hetzelfde habitat en overeenkomstige kenmerken. De mannetjesvaren is echter te onderscheiden door de tegen de bladnerf gelegen grote, ronde sporenhoopjes. Die van de wijfjesvaren zijn eerder haak- of kommavormig, die van de stippelvaren zijn zeer klein en tegen de bladrand gelegen.

Plantengemeenschap

De mannetjesvaren is een kensoort voor het eiken-haagbeukenbos (Stellario-Carpinetum).

Externe link

• Mannetjesvaren (Dryopteris filix-mas) op SoortenBank.nl (gebaseerd op de Heukels²³, dit is de laatste uitgave)

Mediabestanden die bij dit onderwerp horen, zijn te vinden op de pagina Dryopteris filix-mas op Wikimedia Commons.

Ormetelg eller ormegras (latin: Dryopteris filix-mas) er en art av store bregner innenfor stortelgslekten i stortelgfamilien. Ormetelg er en av i alt seks arter innenfor stortelgslekten som vokser i Norge, i tillegg til en variant. Ormetelg kan også danne hybrid med raggtelg.

Sporehushopene (sori) sitter karakteristisk for stortelgene, under bladflikene mellom kanten og midtnerven.

Høyden er 25–130 cm. De store bregnene har korte jordstengler, og bladene sitter i rosetter nede ved bakken. De grove stenglene har skjell som er gulbrune eller lyst blekbrune. Bladplatene er spisst lansettformede og ganske like strutseving, men bredest på midten i stedet for øverst. Bladene er dobbelt flikete, mellom- eller mørkegrønne, myke, og mangler kjertelhår. Bladene er grønne bare om sommeren.

Midtnerven har også skjell, de er blekbrune og sitter særlig tett øverst og mer spredt lengre nede. Sekundærflikene (de minste flikene) har tenner langs hele bladkanten, og kanten er ofte litt inn- eller nedbøyd. De ca. 5-8 sporehushopene (sori) sitter spredt på hele undersiden av sekundærfliken, og har tynne slør (indusium). Sløret er nyreformet og ca. 1,5 mm brede.

Ormetelg vokser i nesten hele Norge, og i store deler av Sverige. I Finland finner vi den i den sørlige halvparten av landet, og litt spredt i nord. Den vokser i hele Danmark og sørover i Europa.

Planten har vært benyttet som medisinplante for forskjellige formål, spesielt som kur mot innvollsorm, derav navnet. I dag frarådes all bruk av planten til innvortes bruk, på grunn av giften filicin som finnes i bregnen^[1]

Referanser

Eksterne lenker

• (sv) Ormetelg hos Dyntaxa
• (en) Ormetelg i Encyclopedia of Life
• (en) Ormetelg i Global Biodiversity Information Facility
• (en) Ormetelg hos NCBI
• (en) Ormetelg hos ITIS
• (en) Ormetelg hos Tropicos
• (en) Ormetelg hos The International Plant Names Index
• (en) Kategori:Dryopteris filix-mas – bilder, video eller lyd på Wikimedia Commons
• (en) Dryopteris filix-mas – galleri av bilder, video eller lyd på Wikimedia Commons
• Dryopteris filix-mas – detaljert informasjon på Wikispecies

Liść z zawijkami

Nerecznica samcza^[4][3], paprotnik samczy^[3] (Dryopteris filix-mas (L.) Schott) – gatunek paproci z rodziny nerecznicowatych. Występuje w Ameryce Północnej, Azji, Europie. Nerecznica samcza osiąga wysokość od 35 do 150 cm. Spotykana w cienistych lasach, na skałach, wzdłuż strumieni, gatunek pospolity w całej Polsce.

Morfologia

Sporofit

Składa się z kłącza i liści oraz korzeni przybyszowych.

Liście

Odziomkowe, zebrane po kilkanaście w lejkowatą różyczkę. Wygięte łukowato, osadzone na długich żółtawych ogonkach^[5]. Pojedynczo lub podwójnie pierzaste, w zarysie podłużnie lancetowate, silnie zwężające się na wierzchołku, mniej u podstawy^[6]. Ogonki liściowe pokryte gruczołowatymi łuskami^[7]. Na dolnej stronie, w pobliżu nerwu środkowego znajdują się skupienia zarodni (sori) czyli sporangiów, a każde z nich przykryte jest zawijką.

Biologia i ekologia

Rozmnażanie

W młodych zarodniach różnicuje się archespor, czyli powstają także komórki macierzyste spor (mejocyty), a następnie tworzą się tetradry zarodników. Rozwój zarodni: zarodnia powstaje na dolnej stronie liścia z komórki epidermalnej. Na skutek podziałów komórki epidermalnej tworzy się najpierw wyrostek złożony z kilku komórek. Komórka wierzchołkowa tego wyrostka dzieli się poprzecznie na dwie, z których komórka niżej położona staje się pierwotną komórką archesporu. W następnym stadium pierwotna komórka archesporialna odcina dookoła siebie komórki zwane wyściełającymi. Następnie pierwotna komórka archesporialna dzieli się na dwie, cztery, osiem, do szesnastu tworzących ostatecznie tkankę archesporialną. Komórki te powstają w podziałach mitotycznych. Są one diploidane o liczbie chromosomów podwójnej (2n). Wymienione komórki stają się macierzystymi dla zarodników (spor), czyli stają się mejocytami.

Roślina trująca

Wszystkie części są trujące. Najwięcej substancji trujących znajduje się w kłączu, są to pochodne kwasu filiksowego. Spożycie większych ilości wywołuje podrażnienia organów trawiennych, przechodzących w skurcze i kolki, ponadto mogą wywoływać zaburzenia widzenia^[6].

Siedlisko

Rośnie w lasach liściastych na siedliskach żyznych, świeżych i wilgotnych, mniej licznie w lasach mieszanych i zaroślach.

Zastosowanie

Roślina lecznicza

Właściwości lecznicze znano już w starożytności. Surowcem leczniczym jest kłącze (Rhizoma Filicis maris) które zbiera się po obumarciu liści. Suszy się je w temperaturze około 35 °C. Zawiera dużo skrobi i barwników oraz filmaron, aspidinofilicynę oraz floroglucynę. W weterynarii i medycynie jest stosowany na tasiemca wyciąg eterowy, ale za duża dawka powoduje uszkodzenie nerwu ocznego. Natomiast odwar służy do okładów na trudno gojące się rany oraz na bóle gośćcowe.

Roślina ozdobna

Sadzona w parkach, na cmentarzach i w ogrodach^[5].

Nazewnictwo

• Bardzo często stosowana jest (nawet w botanicznej literaturze naukowej) niepoprawna nazwa rodzajowa narecznica. Jest ona wynikiem błędu drukarskiego w kluczu do oznaczania Rośliny polskie..., wielokrotnie potem powielanego^[8]. Nazwa nerecznica wywodzi się od nerkowatego kształtu kupek zarodni na dolnej stronie liści.

Przypisy

Feriga comună (Dryopteris filix-mas) este o plantă medicinală, erbacee, perenă, din familia Dryopteridaceae, cu frunze mari, dublu penat divizate, pe spatele cărora se găsesc sporangi cu spori, acoperiți de induzie. Rizomul este orizontal, gros de circa 25 cm. Este comună în pădurile montane și subalpine din România.^[1]

Alte denumiri populare: barba-ursului, făliuță, feligă, feregă, ferice, firică, filiuță, iarba-șarpelui, limba-cerbului, limba-șarpelui, năvalnic, spasul-dracului, spata-dracului.

Răspândire și ecologie

Feriga comună este răspândită prin pădurile montane și de dealuri din Europa, Asia, Madagascar, America.

În România este comună în regiunea inferioară a munților până la etajul subalpin din întreg lanțul carpatic, crescând în pădurile de foioase, tufărișuri, locuri umbrite, buruienișuri de depresiune, este sporadică în molidișuri.

Feriga este o plantă:

• cosmopolită - are o largă răspândire geografică în mai multe zone climatice și biogeografice;
• mezohidrofită – este răspândită în regiunile cu exces de umiditate;
• mezotermă - este răspândită în zona temperată;
• eurionică (amfitolerantă) - suportă mari variații în reacția chimică a solului sau reacția ionică a apei;
• hemicriptofită - organele de reînnoire (înmulțire) se formează la nivelul suprafeței solului, iar părțile aeriene pier o dată cu venirea iernii;
• preferă solurile cu regim de umiditate, reavăn până la jilav, fiind o plantă indicatoare a umidității solurilor.^[2]

Morfologia

Feriga comună. Morfologie. Ilustrație din Köhler's Medizinal-Pflanzen, 1887

Tulpina este un rizom gros, subteran, lung până la 30 cm, oblic-ascendent. El este acoperit cu resturi de pețioluri din anii precedenți, în formă de solzi bruni și este fixat prin numeroase rădăcini firoase, negricioase, adventive. Structura rizomului este polistelică, formată din fascicule în număr variabil, inegale și turtite, având lemnul în centru, înconjurat de liber, dispuse în așa fel încât alcătuiesc împreună o formă cilindrică întreruptă. Nu apare niciodată cambiu și ca o consecință nici îngroșări secundare nu se formează.

Frunzele cresc în fiecare primăvară din rizom și la început sunt răsucite în formă de spirală sau cârjă (circinate, scorpioide), iar mai târziu se întind și se desfac apărând un pețiol și o lamină dublu penat divizată. Frunze mature sunt mari, până la 140 cm lungime. Pețiolul (codiță) frunzei de 30 cm, este acoperit cu palee membranoase, brun-roșcate și cu lamina dublu-penat-sectată. Segmentele primare ale frunzei sunt în număr de 15-30 de fiecare parte. Pinule (rămurele sau segmente secundare ale frunzelor) sunt oblong-ovate, dințate pe margini, cu vârful rotunjit. Pe dosul frunzelor în timpul verii apar grupuri de sporangi, numite sori.^[3]

Înmulțirea

Ferigile posedă două generații heteromorfe independente, care se succed în mod obligatoriu: sporofitul (generația asexuată) și gametofitul (generația sexuată). Sporofitul diploid reprezintă feriga propriu-zisă, cu rădăcină, tulpină și frunze, pe care se formează sporangii cu spori. Toate celulele corpului au numărul de cromozomi dublu, iar la formarea sporilor are loc meioza prin care numărul lor se reduce la jumătate, deci ei sunt haploizi. Sporii maturi se desprind de plantă, cad la pământ și germinează, dar nu formează o nouă ferigă. Din spor se naște o plantă mică, numită protal, cu totul diferită de sporofit. Protalul duce o viață independentă de ferigă, este haploid și formează anteridii și arhegoane. Prin urmare protalul, generația gametofitică, este totdeauna mult mai mic decât sporofitul.^[4]

Sporangele (organ în care se dezvoltă sporii) este lenticular și poartă un inel longitudinal, format din celule mecanice îngroșate, în chip de potcoavă (în secțiune). Acest inel nu înconjoară întregul sporange ci lasă o porțiune liberă, de unde la maturație se rupe, datorită tensiunii născute din cauza uscării și contracției celulelor sale. Țesutul sporogen din interiorul sporangelui dă naștere la spori, care sunt în număr enorm de mare. O singură plantă produce zeci de milioane de spori identici între ei. Sporangii apar în timpul verii pe dosul frunzelor în grupuri, numite sori. Toți sporangii se prind de porțiunea mai dilatată a unui picioruș (placentă) care se prelungește în sus și formează induzia, care este o excrescență sau membrană reniformă epidermică care acoperă și protejează sorii.^[5]

Protale sunt verzi, în formă de inimă, care ajung cel mult la un cm lățime, cu o știrbitură, în partea mai lată și se formează pe pământ din spori. Protalul este turtit, având un parenchim cu clorofilă. De pe fața inferioară lipită de pământ, pleacă rizoizi pentru fixare. Pe fața inferioară a protalului se formează de asemenea organe de reproducere: arhegoane cu oosferă și anteridii cu anterozoizi; ele sunt separate, anteridiile se află răspândite printre rizoizi, iar arhegoanele pe partea liberă mai mult pe lângă știrbitura protalului.

Anteridiile sunt organe de înmulțire în care se formează anterozoizii (celulele sexuale masculine). Anterozoizii, eliberați în număr mare de fiecare anteridie, sunt răsuciți în spirală și poartă în partea anterioară numeroși cili. Pe fața inferioară, dinspre sol, a protalului se menține apa, fiind protejată contra evaporării, astfel încât anterozoizii ieșind din anteridie pot înota până la arhegoane.

Arhegonul este organul reproducător feminin, pluricelular, în care se formează oosfera, gametul feminin imobil. Oosferele se află câte una într-un arhegon, așezată în partea bazală, cufundată în țesutul protalului. Prin gâtul arhegonului, aplecat înspre protal, iese un mucilagiu, prin care străbat anterozoizii până la oosferă pe care unul singur din ei o va fecunda.

Oosfera în urma fecundației, devine oul ferigii. Oul nutrit de protal se dezvoltă într-un embrion. Cu timpul embrionul devine o plantulă, constituită dintr-o rădăciniță, o tulpiniță și o frunzișoară verde. La început planta este prinsă, ca și embrionul plantelor cu sămânță de protal, adică de țesutul nutritiv, dar curând după înverzire formându-și frunze și rădăcină, trăiește independentă, iar protalul piere.

Prin urmare sporofitul acestei plante, feriga, este viguros și peren, pe când gametofitul este mic și cu viață de scurtă durată.

Compoziție chimică

Rizomii de ferigă conțin principii active derivate din floroglucinol aflat în diferite stadii de condensare, denumite global filicină. Rizomul și frunzele conțin acid α și β flavaspidic, acid filicic, ulei volatil, ulei gras, format din esteri ai acidului butiric cu alcool octilic și hexilic, tanin, aspidinol, aspidină, paraaspidină, albaspidină, floroglucină etc.^[6]

Întrebuințarea în medicină

În trecut, extractele din rizomi de ferigă (Extractum filicis) figurau în multe farmacopei, fiind utilizate în medicina umană și veterinară pentru combaterea viermilor intestinali și în special împotriva teniei. După administrarea dozelor terapeutice, se administra un purgativ, de obicei ulei de Ricin. Astăzi s-a renunțat la această recomandare din cauza toxicității rizomului și a reacțiilor adverse frecvente. ^[6]

Substanțele active din rizom paralizează musculatura netedă a celor mai multe specii de tenie, dar și a altor specii de viermi ce parazitează intestinul (Ankylostoma, Ascaris, Bothriocephalus).

Toxicitate

Rizomii de ferigă sunt toxici în perioada de încolțire. Conservarea îndelungată a drogului și administrarea cu un purgativ uleios îi mărește toxicitatea. Intoxicația se manifestă prin greață, vomă, colici abdominale, diaree, enterite hemoragice, icter, midriază până la amauroză, aritmie cardiacă, dispnee, stări convulsive, paralizii. În cazuri acute apar dureri de cap, amețeală, halucinații, orbire, afecțiuni cardiace și renale.

Note

Bibliografie

• Andrei M. Flora României. Determinator Ferigi. București: Edit. Sigma. 2000.
• Ciocârlan, V., Flora ilustrată a României, Editura Ceres București. 2000.
• Cristurean I. Botanica sistematică. II. Cormophyta. București: Edit. Universității București. 1979.
• Flora RPR si RS României. Volumele I-XIII, Editura Academiei, București. 1952-1976.
• Gheorghe Mohan, Aurel Ardelean. Dicționar enciclopedic de biologie. Editura ALL Educational. 2007
• Grințescu I. Botanica. Ed. a II-a revizuită. București: Edit. Științifică și Enciclopedică. 1985.
• Hodișan I., Pop I. Botanică sistematică. București: Edit. Didactică și Pedagogică. 1976.
• Marian, Monica, Mihalescu Lucia, Botanica sistematica . Note de curs, Editura Risoprint, Cluj-Napoca. 2006.
• Morariu I. Botanică generală și sistematică cu noțiuni de geobotanică. Ed. a II-a. București: Edit. Agro-Silvică. 1965.
• Pârvu, C., Universul plantelor. Mica enciclopedie. Editura Enciclopedica, Bucuresti. 1997.
• Pop I., Hodișan I., Mititelu D., Lungu Lucia, Cristurean I., Mihai Gh. Botanică sistematică. București: Edit. Didactică și Pedagogică. 1983.
• Răvăruț M. & Turenschi E. Botanica. București: Edit. Didactică și Pedagogică. 1973.
• Ștefan, N., Oprea, A., Botanica Sistematica, Editura Universitatii .Al.I.Cuza., Iasi. 2007,
• Vera Carabulea. Dictionar botanic. Editura Ametist 92. 2006

Legături externe

Wikimedia Commons conține materiale multimedia legate de Dryopteris filix-mas

Wikispecies conține informații legate de Feriga comună

Träjon (Dryopteris filix-mas, synonym Dryopteris abbreviata) är en art i familjen träjonväxter.

Unga sporgömmesamlingar
Täckfjället grönt och täckande.

Mogna sporgömmesamlingar
Täckfjället brunt och hopdraget.

Beskrivning

Den fleråriga växten trivs allmänt i skuggig mark. Den har en kort, på utsidan rostbrun och insidan grön jordstam. I änden på jordstammen finns en rosett (bunke) av meterhöga blad. Bladen smalnar uppåt och är sammansatta av småblad. Sporerna sitter under bladen i runda sporgömmesamlingar (sori) med täckfjäll (indusium).

Synonymer

Vetenskapliga namn

• Polypodium filix-mas L.

Bygdemål

Användning

• Växtens jordstam torkas och extrakt därav kan i mindre doser användas som huskur mot inälvsmask. Mycket giftigt emellertid, större doser förorsakar blindhet och leder ibland till döden.
• Varmt fotbad med avkok av träjonrötter uppges bra mot benkramp och skrivkramp.^[2]
• I Ångermanland (Hässjö och Häggdånger) säges att en kudde stoppad med träjonblad vara bra att lägga under den smärtande kroppsdelen vid reumatism och gikt.^[2]
• Växtens blad läggs enligt tradition i reden och under strö hos hönsfåglar för att motverka angrepp av parasiter, i synnerhet röda hönskvalster (Dermanyssus gallinae)

I äldre farmakopéer kallas pulveriserade torkade jordstammar av träjon Rhizoma Filicus: extrakt därav Extractum Filicis.

Verksamma ämnen vid medicinsk användning ^[2]

Floroglycinolderivat:

• Flavaspidsyra
• Desaspidin

Etymologi

• Namnet filix-mas betyder manlig ormbunke, och syftar på att den är högväxt och grov (särskilt jämfört med Athyrium filix-femina).
• Dryopteris kommer av grekiskans drys = ek och pteris = ormbunke (även vinge)^[3].
• Rhizoma betyder rot.

Referenser

1. ^ Johan Ernst Rietz: Svenskt dialektlexikon, sida 300 [1], Gleerups, Lund 1862–1867, faksimilutgåva Malmö 1962
2. ^ [a b c d] Christin & Rolv Hjelmested: Urtekildens plantleksikon [2]
3. ^ Jens Corneliusson: Västernas namn, Wahlström & Widstrand 1997. ISBN 91-46-17102-9

Externa länkar

• Den virtuella floran Här finns utbredningskartor.
• Träjon i Carl Lindman, Bilder ur Nordens flora (andra upplagan, Wahlström och Widstrand, Stockholm 1917–1926)

• 1 Опис
• 2 Поширення
• 3 Практичне використання
• 4 Збирання, переробка та зберігання
• 5 Див. також
• 6 Література
• 7 Посилання
• 8 Примітки

1. ↑ Dryopteris filix-mas // Ю. Кобів. Словник українських наукових і народних назв судинних рослин (Серія «Словники України»). — Київ : Наукова думка, 2004. — 800 с. — ISBN 966-00-0355-2.
2. ↑ Кочедижник // Словарь української мови : в 4 т. / за ред. Бориса Грінченка. — К. : Кіевская старина, 1907—1909.

Dryopteris filix-mas là một loài thực vật có mạch trong họ Dryopteridaceae. Loài này được (L.) Schott miêu tả khoa học đầu tiên năm 1834.^[1]

Hình ảnh

Chú thích

Liên kết ngoài

• Phương tiện liên quan tới Dryopteris filix-mas tại Wikimedia Commons
• Dữ liệu liên quan tới Dryopteris filix-mas tại Wikispecies
• Vườn thực vật hoàng gia Kew; Đại học Harvard; Australian Plant Name Index (biên tập). “Dryopteris filix-mas”. International Plant Names Index. Truy cập ngày 13 tháng 8 năm 2013.

Щитовник мужской сорт 'Cristata'

• 'Barnesii' — растения по размеру близкие к природному виду, хотя и кажутся более компактными, собранными, высота до 80—90 см. Листья более узкие и жёсткие, прямые и хорошо держат форму, что создаёт впечатление как бы геометрического растения.
• 'Crispa' — растения с более короткими листьями. Доли каждого листа более широкие, чем у исходного вида и почти соприкасаются друг с другом, образуя как бы цельную листовую пластину. Высота растения не превышает полметра.
• 'Crispa Capitata' — растение компактное, с довольно тонкими и длинными листьями. Отдельные сегменты сильно курчавые и обильно ветвящиеся как в форме вилочек, так и в форме гребней. Растение издалека напоминает крупный пучок петрушки.
• 'Crispa Cristata' — такое же компактное растение, однако каждый сегмент и лист в целом оканчивается завитком, гребешком или неполным веером, что создаёт впечатление курчавости.
• 'Cristata' — крупные растения с более широкими, чем у основного вида листьями. Отличается также и формой окончания каждого пера сложного листа. Как следует из названия сорта, каждый листочек заканчивается не «остриём», а гребешком или веером, от основания постепенно сужаясь и в конце резко разворачиваясь.
• 'Furcata' — растения среднего размера, отдельные доли листа многократно раздваиваются, особенно ближе к кончикам. Сорт, по-видимому, производный от предыдущего.
• 'Grandiceps' — растения крупные, по размеру даже превосходят природный вид. Главный черешок листа на конце обильно ветвится, в результате чего лист напоминает форму гриба со шляпкой или бадминтонную ракетку. Каждое перо сложного листа, изящно выгибаясь и поникая, так же образует веер — или «кристату», как у предыдущего сорта. Выносливый, очень декоративный и неприхотливый сорт, широко распространённый в культуре.
• 'Linearis Congesta' — (форма «компресса») как бы сжатое растение с листьями в три раза короче, чем у природного вида (30—40 см). Отдельные перья листа посажены очень густо, отчего создают впечатление курчавости.
• 'Linearis Polydactyla' — похож на предыдущий сорт. Компактное растение, отдельные перья листа узкие, почти линейные, на конце резко разветвляются, образуя нечто вроде раскрытой ладони руки.
• 'Multicristata' — сорт, в целом близкий к сорту Crispa Cristata, более рослый и широкий. Конец листа в целом и каждого сегмента в отдельности заканчивается правильной формы гребнем. Растение густое, высота куста до 70 см.
• 'Ramo Cristata' — очень сильно веерная форма. И весь лист, и каждое перо в отдельности веерно разветвляется почти от самого основания. Растение в целом совершенно не похоже на исходный вид.
• 'Squamulosa' — компактное, низкое и очень густое растение, доли листа соприкасаются или частично перекрывают друг друга, кроме того, каждая пластинка сильно гофрирована, как если бы лист долго мяли в руках. Высота куста не более 40 см.

Консортивные связи

Щитовник мужской в природе служит пищей для большого количества диких животных. Особенно листья этого папоротника любит лось. В середине 1970-х годов зоологи Саянского заповедника попытались выяснить, какова роль щитовника в питании крупных травоядных животных. Результаты расчётов по времени и скорости передвижения лосей по лесу оказались удивительными. Обыкновенно эти животные едят практически не останавливаясь и срывая листья деревьев и кустарников на ходу. Средняя скорость передвижения лося по лесу составляет примерно 2,5 метра в минуту. И на пойменных лугах с богатой растительностью, и даже в воде эта скорость практически не менялась. А вот в зарослях щитовника, нежные листья которого, казалось бы, сорвать легче всего, лось буквально «вязнет», почти останавливается и начинает пастись со скоростью всего один метр в минуту, довольно серьёзно прорежая густые заросли папоротника. Это одновременно даёт хороший результат для молодых сеянцев сибирского кедра, которые под сплошным покровом щитовника часто погибают от недостатка света и избыточной влажности.

Патогенные грибы

На щитовнике мужском паразитируют несколько видов аскомицетов из рода Тафрина (Taphrina). В Северной и Центральной Европе, на Британских островах и на Дальнем Востоке встречается Taphrina vestergrenii, в северных и горных регионах Европы — Taphrina athyrii. Оба вида вызывают пятнистость листочков^[6].

Ботаническая классификация

Таксономическая схема

Синонимы

По данным The Plant List на 2010 год, в синонимику вида входят^[7]:

Примечания

欧洲鳞毛蕨（学名：Dryopteris filix-mas）为鳞毛蕨科鳞毛蕨属下的一个种。

参考文献

扩展阅读