Gratiola officinalis ye una especie de planta ornamental perteneciente a la familia Plantaginaceae. Ye una planta yerbácea rizomatusa perennifolia nativa d'Europa.[1]
Esta planta ye nativa de les zones templaes d'Europa. Falta en Escandinavia y les Islles Britániques.
Alcuéntrase en terrenes alteriaos en cantu d'estanques, banzaos y corrientes d'agua, a praos húmedos, xuncales y charcos o balses d'ensugáu intermitente o estacional. Anque de cutiu crez n'ambientes ruderales, considérase una especie amenazada nes sos hábitats naturales.[2]
Ye una yerba perenne, hemicriptófita y rizomatosa. Crez hasta un altor d'ente 20 y 50 cm. Prefier suelos xilizos.[3] Les fueyes son escures, opuestes, llanceolaes y dentaes na parte terminal. La yerba del probe home floria de xunu a ochobre. Les flores son solitaries y blanques, con matices amarellentaos y púrpures. Alcuéntrase na axila de la planta. El frutu ye en cápsula. Cultívase tamién como planta ornamental. Pueden llantase fraes, estremar los matos o faer granar les granes .
El nome que lleva esta planta provién de los productos melecinales estrayíos del so rizoma. Estos usábense na medicina herbal casera nel pasáu pa tratar males que se consideraben maldiciones , como la epilepsia y enfermedaes mentales. Actúa como vomitivu, purgante y vermífugo bien eficaz y seique demasiáu violentu.[4] Anque yera bien apreciada nel pasáu como planta melecinal la yerba ye una especie bien tóxica que produció envelenamientos mortales en dellos casos. Toles partes de la planta son venenoses y güei yá nun s'utiliza debíu al eleváu peligru d'envelenamientu.[5] Utilízase pero na farmacopea homeopática en dosis ínfimes.
Gratiola officinalis describióse por Carlos Linneo y espublizóse en Species Plantarum 1: 17. 1753.[6][7]
Númberu de cromosomes de Gratiola officinalis (Fam. Scrophulariaceae) y táxones infraespecíficos: 2n=32[8]
Gratiola: nome xenéricu que provién de la lleenda que d'antiguo dicía que la Virxe María dio esta yerba a un probe home enfermu, trescalada pola so desesperación. El nome Gratiola provién del llatín gratia , en referencia a la gracia o misericordia de la Virxe.[9]
officinalis: epítetu llatín que significa "planta melecinal de vienta en herbarios".
.
Esta páxina forma parte del wikiproyeutu Botánica, un esfuerciu collaborativu col fin d'ameyorar y organizar tolos conteníos rellacionaos con esti tema. Visita la páxina d'alderique del proyeutu pa collaborar y facer entrugues o suxerencies. Gratiola officinalis ye una especie de planta ornamental perteneciente a la familia Plantaginaceae. Ye una planta yerbácea rizomatusa perennifolia nativa d'Europa.
Gratiola officinalis (lat. Gratiola officinalis) - bağayarpağıkimilər fəsiləsinin gratiola cinsinə aid bitki növü.
İkiləpəlilər ilə əlaqədar bu məqalə qaralama halındadır. Məqaləni redaktə edərək Vikipediyanı zənginləşdirin.
Gratiola officinalis (lat. Gratiola officinalis) - bağayarpağıkimilər fəsiləsinin gratiola cinsinə aid bitki növü.
La gracíola,[1] herba del pobre home, herba del pobre (Gratiola officinalis), és una planta amb flors de la família de les plantaginàcies.
Aquesta planta és nadiua de les zones temperades d'Europa. Manca a Escandinàvia i les Illes Britàniques.
Es troba en terrenys alterats a la vora d'estanys, aiguamolls i corrents d'aigua, en prats humits, jonqueres i en bassals o basses d'assecament intermitent o estacional. Tot i que sovint creix en ambients ruderals, l'herba del pobre home es considera una espècie amenaçada en els seus hàbitats naturals.[2]
És una herba perenne, hemicriptòfita i rizomatosa. Creix fins a una alçada d'entre 20 i 50 cm. Prefereix sòls silícics (calcaris).[3] Les fulles són fosques, oposades, lanceolades i dentades a la part terminal.
L'herba del pobre home floreix de juny a octubre. Les flors són solitàries i blanques, amb matisos groguencs i porpres. Es troben a l'axil·la de la planta. El fruit és en càpsula.
Es cultiva també com a planta ornamental. Se'n poden plantar esqueixos, dividir les mates o fer germinar les llavors.
El nom que duu aquesta planta prové dels productes medicinals extrets del seu rizoma. Aquests es feien servir en la medicina herbal casolana en el passat per tractar mals que es consideraven malediccions, com l'epilèpsia i malalties mentals. Actua com a vomitiu, purgant i vermífug molt eficaç i potser massa violent.[4] Tot i que era molt apreciada en el passat com a planta medicinal l'herba del pobre home és una espècie molt tòxica que ha produït enverinaments mortals en alguns casos. Totes les parts de la planta són verinoses i avui ja no s'utilitza a causa de l'elevat perill d'enverinament.[5] Es fa servir, però, en la farmacopea homeopàtica en dosis ínfimes.
Antigament hom deia que la Verge Maria va donar aquesta herba a un pobre home malalt, commoguda per la seva desesperació. El nom Gratiola prové del llatí gratia, en referència a la gràcia o misericòrdia de la Mare de Déu.[6]
La gracíola, herba del pobre home, herba del pobre (Gratiola officinalis), és una planta amb flors de la família de les plantaginàcies.
Konitrud lékařský (Gratiola officinalis) je nevysoká bylina vlhkých míst, která byla dříve v České republice považována za léčivou rostlinu a nyní je ohrožená vyhynutím. Tento v české přírodě původní druh byl po dlouhá léta jediným druhem rodu konitrud, jenž v Česku rostl, ale v roce 2002 byl zjištěn ze Severní Ameriky příležitostně zavlékaný konitrud přehlížený.[2][3]
Rostlina je s ohledem na svůj výskyt považována hlavně za submediteránní (Apeninský, Balkánský, Pyrenejský poloostrov) a subatlantskou (Francie, Nizozemsko, Portugalsko, Španělsko) s přesahem do Střední Evropy (ČR, Belgie, Maďarsko, Německo, Nizozemsko, Rakousko, Slovensko, Švýcarsko). Její areál dále roztroušeně sahá přes evropské Rusko a Sibiř až po Altaj a dále do Jihozápadní Asie (Turecko, Írán), na Kavkaz (Ázerbájdžán, Gruzie), do Střední Asie (Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán, Uzbekistán) a na sever Číny a Íránu.[2][3][4]
V České republice konitrud lékařský dříve rostl podél mnoha řek i v jihočeských rybničních oblastech, v současnosti je z důvodu devastace stanovišť na ústupu. Jsou známe řídké nedávné nálezy ze západních a severních Čech, aktuálně pravidelně roste v nevelkých počtech na střední a jižní Moravě.
Pro zvýšení ochrany druhu je zařazen ve "Vyhlášce MŽP ČR č. 395/1992 Sb. ve znění vyhl. č. 175/2006 Sb.", stejně jako v "Červeném seznamu cévnatých rostlin České republiky z roku 2012", mezi silně ohrožené druhy (§2, C2b).[2][3][5]
Je světlomilnou rostlinou bažinatých a mokřadních stanovišť nacházejících se podél vodních toků a nádrží, roste i na místech krátkodobě zaplavovaných. Vyskytuje se také na zamokřených loukách a ladem ležících místech s písčitou až hlinitopísčitou půdou, která často bývá i zbahnělá. Je hemikryptofyt kvetoucí od června do srpna. Ploidie druhu 2n = 32.[3][5][6]
Vytrvalá rostlina s přímou či vystoupavou lodyhou vysokou 20 až 40 cm vyrůstající z plazivého oddenku. Lodyha je pevná, čtyřhranná a porostlá vstřícnými, křižmostojnými, poloobjímavými listy. Jejich čepele, 20 až 50 mm dlouhé, jsou třížílné, kopinaté, na vrcholu ostře zakončené a po obvodě ostře pilovité. Listy vespod lodyhy brzy zasychají.
Květy se stopkami vyrůstají jednotlivě z úžlabí listenů delších než stopky, pod kalichem jsou ještě dva úzké listence. Kalich je dělený do pěti cípů nestejné délky. Koruna je 2 cm dlouhá, široce trubkovitá, bílá a dvoupyská; horní pysk má dva cípy nazpět ohnuté a dolní tři cípy zaoblené. Korunní trubka je hranatá, žlutavá, nazelenalá nebo červenavě naběhlá, tmavě žilkovaná. V květu jsou patrny čtyři tyčinky, dvě funkční s tlustými nitkami mají prašníky a dvě jalové s tenkými nitkami jsou bez prašníků, pátá tyčinka je zakrnělá. Kuželovitý semeník nese čnělku s dvoulaločnou bliznou.
Plod je kulovitá mnohosemenná tobolka kapkovitého tvaru až 5 mm velká. Tobolka, otevírající se čtyřmi chlopněmi, obsahuje válcovitá, nažloutlá až hnědá semena asi 1 mm dlouhá.[2][3][5][7][8]
V minulosti konitrud lékařský sloužil k léčbě lidí i zvířat, používal se v malých dávkách proti střevním nemocem, při problémech s játry, ledvinami, při vodnatelnosti a k ovlivnění srdeční činnosti. Obsahuje množství glykosidů, například léčivý graciolin a graciotoxin a toxický elateridin. Dnes se jeho užívání již nedoporučuje. Je chráněnou rostlinou a při nesprávné aplikaci může způsobit poškození ledvin, vnitřní krvácení, potrat i selhání srdce.[3][5][6]
Obrázky, zvuky či videa k tématu konitrud lékařský ve Wikimedia Commons
Konitrud lékařský (Gratiola officinalis) je nevysoká bylina vlhkých míst, která byla dříve v České republice považována za léčivou rostlinu a nyní je ohrožená vyhynutím. Tento v české přírodě původní druh byl po dlouhá léta jediným druhem rodu konitrud, jenž v Česku rostl, ale v roce 2002 byl zjištěn ze Severní Ameriky příležitostně zavlékaný konitrud přehlížený.
Lægenådesurt (Gratiola officinalis), også skrevet Læge-Nådesurt, er en flerårig, urteagtig plante med opret vækst og hvide blomster. Den er sjældent set i Danmark og findes her kun under dyrkede forhold.
Lægenådesurt er en flerårig, urteagtig plante med en opret, uforgrenet vækst. Stænglen er svagt firkantet i tværsnit, og den bærer bladene korsvis modsat. Bladene er ustilkede, lancetformede med langt udtrukket spids og hel eller spredt takket rand. Begge bladsider er lyst græsgrønne. Blomstringen foregår i juli-august, hvor man finder de langstilkede blomster siddende enkeltvis i bladhjørnerne. Blomsterne er 5-tallige, men fremtræder 4-tallige, da de to øverste kronblade er sammenvoksede, så de kun har to lapper yderst. Kronbladene er hvide (eller svagt rosa) med et gult kronrør. Frugterne er kapsler med mange frø.
Rodsystemet består af en vandret jordstængel med et trævlet rodnet. Planten danner korte udløbere fra jordstænglen. Alle dele af planten må anses for at være giftige.
Planten når en højde på ca. 0,25 m og en bredde på ca. 15 cm.
Lægenådesurt er naturligt udbredt i Mellemøsten, Kaukasus, Centralasien, Sibirien og i det meste af Central-, Øst- og Sydeuropa. I Danmark findes den kun som dyrket. Overalt er den knyttet til lysåbne voksesteder uden konkurrence fra andre planter. Jordbunden skal være vedvarende fugtig, svagt sur til neutral og næringsfattig.
Langs floden Dravas løb i Kroatien findes en vegetation af fugtelskende plantearter. Her vokser denne art sammen med bl.a. almindelig vandrøllike, brudelys, flydende hornnød, grenet vejbred, mannasødgræs, piskeris, Schoenoplectus triqueter (en art af Kogleaks), skavgræs, sommerhvidblomme, Star (flere arter), storblomstret kodriver og tæppegræs[1]
Lægenådesurt har været brugt som middel mod gigt og leverlidelser og desuden som vanddrivende og udrensende middel og ved hjertesygdomme. Planten indeholder alkaloider, flavonoider, saponiner og mannitol.[2] Nogle forfattere anser den for at være giftig.[3]
Lægenådesurt (Gratiola officinalis), også skrevet Læge-Nådesurt, er en flerårig, urteagtig plante med opret vækst og hvide blomster. Den er sjældent set i Danmark og findes her kun under dyrkede forhold.
Das Gottes-Gnadenkraut oder Gottesgnadenkraut (Gratiola officinalis), kurz auch Gnadenkraut, ist eine Pflanzenart innerhalb der Familie der Wegerichgewächse (Plantaginaceae). Sie ist von Europa bis Zentralasien verbreitet.
Das Gottes-Gnadenkraut wächst als ausdauernde krautige Pflanze und erreicht Wuchshöhen zwischen 15 und 40, bisweilen 60 Zentimetern. Sie bildet kurze Ausläufer. Die aufrechte Stängel ist unten rund und oben fast vierkantig. Die oberirdischen Pflanzenteile sind scheinbar kahl. Die kreuzgegenständigen und stängelumfassenden Laubblätter sind schmal lanzettlich, spitz und ganzrandig oder entfernt gesägt. Die hellgrünen Blattspreiten erscheinen durch eingesenkte Drüsenhaare punktiert.
Die Blütezeit des Gottes-Gnadenkrautes reicht von Juli bis August. Die lang gestielten Blüten stehen einzeln in den Blattachseln. Die zwittrigen Blüten sind zygomorph. Die blassrosafarbenen bis weißen, zuweilen rötlich geäderten Kronblätter werden 10 bis 18 Millimeter lang und sind röhrig verwachsen. Die Kronröhre ist gelb und innen bärtig. Die Oberlippe ist behaart.
Die braune Kapselfrucht ist 5 Millimeter lang, tropfenförmig, kugelig und springt vierkappig auf. Die Samen sind etwa 6 bis 8 Millimeter lang. Die Samenschale ist netzartig.[1]
Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 32.[2]
Das Gottes-Gnadenkraut ist ein Hemikryptophyt und vermehrt sich als Wurzelkriecher vegetativ. Es bildet lockere Herden. Die von einer Population besiedelte Wuchsfläche umfasst meist nur wenige Quadratmeter. Die generative Vermehrung, Keimung und Etablierung der Pflanzen ist möglicherweise nur auf nackten Bodenstellen möglich. Vermutlich ist das Gottes-Gnadenkraut auf Umweltfaktoren angewiesen, die eine Dominanz höherwüchsiger Pflanzen verhindern.[1]
Die Bestäubung erfolgt durch Insekten, die Ausbreitung der Samen über den Wind.[1]
Das Gottes-Gnadenkraut kommt in ganz Europa ohne Skandinavien und Großbritannien vor. Sein Verbreitungsgebiet reicht in Südosteuropa über den Balkan bis in die Türkei. Ostwärts reicht sein Areal bis nach Zentralasien und Sibirien.[3]
Das Gottes-Gnadenkraut besiedelt häufig gestörte Plätze mit offenen Bodenstellen in Schlankseggenrieden, in Röhrichten, in Feuchtwiesen, in Flutrasen, an kiesigen Seeufern, an Gräben oder in periodisch trockenfallenden Teichen. Die als Wechselnässezeiger geltende wärmeliebende Pflanze ist salzertragend. Sie besiedelt vorzugsweise staunasse, gelegentlich überschwemmte, mäßig nährstoffreiche, kalkreiche bis arme, basenreiche bis neutrale bis schwach saure Tonböden, Torf oder Humus. Die Art ist relativ gesellschaftsvag. Sie gilt in Deutschland als schwache Kennart des Verbandes der Brenndoldenwiesen (Cnidion dubii Bal.-Tul. 1965). Sie kommt aber auch in Gesellschaften der Verbände Magnocaricion oder Agropyro-Rumicion vor.[4]
Das Gottes-Gnadenkraut ist europaweit gefährdet und stark im Rückgang begriffen. In Deutschland ist es nach der Bundesartenschutzverordnung (BArtSchV) besonders geschützt. In der Roten Liste gefährdeter Farn- und Blütenpflanzen Deutschlands ist die als stark gefährdet (Gefährdungskategorie 2) geführt.[5] Auch in der Schweiz gilt sie als stark gefährdet (EN = „endangered“).[6]
Die Gefährdungsursachen sind vor allem in der fehlenden Dynamik an den natürlichen Standorten des Gottes-Gnadenkrautes zu suchen. Offene Bodenstellen werden kaum noch durch zum Beispiel Überschwemmungen, extensive Beweidung oder Tritt geschaffen. Ferner ist die Eutrophierung durch Düngung ein wesentlicher Gefährdungsfaktor. Aber auch die Konkurrenz invasiver gebietsfremder Arten und Verdrängung durch beispielsweise Kanadische Goldrute (Solidago canadensis) oder Adlerfarn (Pteridium aquilinum) sind als Rückgangsursachen zu nennen.
Der wissenschaftliche Name Gratiola officinalis wurde 1753 von Carl von Linné in Species Plantarum erstveröffentlicht.[7]
Das Gottes-Gnadenkraut ist in allen Teilen stark giftig und wird in der Schulmedizin nicht mehr eingesetzt.[8] Hauptwirkstoffe sind das tetracyclische Triterpen Gratiogenin, Gratiogeninmonoglucosid, Gratiosid und 16-Hydroxygratiogenin, nach älteren Angaben auch Gratiotoxin. In frischen Blättern befinden sich 0,08 % Cucurbitacin E und 0,02 % Cucurbitacin I.[8]
Vergiftungserscheinungen sind Übelkeit, Speichelfluss, Erbrechen, Koliken, blutige Durchfälle, Nierenentzündung, Brennen in den Harnwegen, Krämpfe, Störung der Herztätigkeit und der Atmung. In letalen Fällen erfolgt der Tod im Kollaps, vielleicht durch Atemlähmung. Beachtenswert ist auch die Beeinträchtigung des Sehvermögens und der Farbempfindung. Örtlich reizend und zentral resorptiv erst zentral erregend, dann lähmend. Dem Gratiotoxin wird eine stark digitalisierende Wirkung zugeschrieben. Als Nebenwirkungen dieses Giftstoffs wurden auch blutige Darmentleerungen bei Schwangeren-Abort, heftige Krämpfe, starkes Erbrechen und Störungen der Herz- und Atemtätigkeit beobachtet.[8]
Bei Tieren sind vereinzelt Vergiftungen aufgetreten. Das giftige Gratiosid wird über die Milch ausgeschieden und dadurch sind weitere Vergiftungen möglich.[8]
Madaus zufolge kannten antike Ärzte das Kraut nicht, trotz fraglicher Zuordnung von Dioskurides‘ „Papaver spumeum“. Bei Valerius Cordus heißt es „Limnesium“, bei Matthiolus und Dodonaeus Gratiola. Auch andere lobten die Heilkraft gegen Ödeme, Jodismus und als Ersatz für Jalape. Matthiolus schildert Gratiola als abführend, harntreibend und wundheilend, so auch von Haller für „zähen Schleim wie auch wässerige Feuchtigkeiten und Galle“, bei Hydrops, Kachexie, Ikterus, Malaria, Amenorrhoe, Hüftweh und Würmern, ähnlich Weinmann, nur mit Vorsicht wegen der abführenden Wirkung, Osiander, Hufeland auch bei Melancholie und Delirium potatorum. Kostrzewski empfiehlt es zur Beruhigung Tobsüchtiger und bei venerischer Lues, Clarus bei psychischen Leiden durch kranke Verdauungsorgane. Wolff gab es bei Gicht, Wachtel wie auch Otzolig bei Malaria, Schroff zum Abführen, Leclerc bei tuberkulösem Aszites. Schulz zeigte an Gesunden Sehstörungen mit Kurz-, Weitsichtigkeit und Grünblindheit. Skokan bestätigt die Wirkung bei Hautkrankheiten. Die Autoren geben zur Verwendung Kraut oder Blätter an, teils auch mit Wurzel, Sammelzeit sei kurz vor der Blüte. Madaus sieht insgesamt Indikationen zum Abführen besonders von Bauchwasser, in vorsichtig ansteigenden Dosen zur Vermeidung von Brechreiz, bei alten Hautkrankheiten, Ulcera und Gicht, ferner Epilepsie und Nervenleiden mit gestörter Verdauung und Menstruation. Das Herzglykosid Gratiotoxin sei mehr in den Blättern bzw. alkoholischen Auszügen.[9] Die Homöopathie nutzt Gratiola selten bei Nymphomanie mit Verdauungsstörung.[10]
Der Name Gratiola wird von lateinisch Gratia ‚Gnade‘ abgeleitet, der Heilwirkung wegen, wie auch die deutsche Bezeichnung Gottesgnadenkraut. Volkstümliche Namen waren Erdgalle, Gallenkraut, Allerheiligenkraut, Purgierkraut, Gichtkraut, Grazede („gratia dei“ ‚Gnade Gottes‘).[11]
Das Gottes-Gnadenkraut oder Gottesgnadenkraut (Gratiola officinalis), kurz auch Gnadenkraut, ist eine Pflanzenart innerhalb der Familie der Wegerichgewächse (Plantaginaceae). Sie ist von Europa bis Zentralasien verbreitet.
Дару аураны (лат. Gratiola officinalis) — сыраҗчалар гаиләлегеннән күпъеллык үләнчел үсемлек.
Дару аураны (лат. Gratiola officinalis) — сыраҗчалар гаиләлегеннән күпъеллык үләнчел үсемлек.
Байса (лат. Gratīola officinālis) — бецан орамат; Норичникан доьзалера Байса кепара орамат. Шуьйра яьржина Евразехь а, Къилбаседа Америкехь а. Шеца дӀевшан хьал долун дера леладо халкъан медицинехь.
Байса — масех шеран бецан орамат ю, локхалла 15—60 см текхаш чолхе орамца. Орам тӀехула боьра пелагаш (редукци йина гӀашца).
ГӀодмаш нийса лаьтта, деса я геннаш долуш, лакхарчу декъехь деакӀуо. ГӀаш дуьхь-дуьхьал, хевшина я ахгӀадлоцуш, ланцетан я шуьйраланцетан, 6 см гергга деха а, 1,5 см шуьйра а, ира, лакхарчу декъехь цергаш евлла я херх кепара, кхаа Ӏадкепара хьасанца, наггахь эчиг-тӀадамаш болуш.
Зезагаш лаьтта цхьалха гӀан четехь. Зезаган когаш дуткъа ду, еха шиъ зезаган хьалхе ю кедалган бух тӀехь. Кедалган гӀаш а, зезаган хьалхе а, гӀаш санна, наггахь эчиган тӀадамашца ду. Кедалг пхеадекъа ду, аса-ланцетан дакъошца, шозза — кхузза доца заза. Заза 2 см деха хуьлу, лакхахь шоръелла можа турба, ши балда долуш кач, кӀайчу наггахь шекъан басахь хьасанаш а болуш; лакхара балда хадийна ду, лахара — кхо жаз йолуш ду. Зазан турба лакхарчу декъехь а, жазан бух тӀехь а чоьхьа агӀора беха можо чоьш долуш ду. Дургал диъ: шиъ (хьалхара) доца, шиъ деха. Йизан лакхахь ши бен болу чӀениг ю. БӀогӀамалг цхьаъ, шен бохаллийца дикка дургалал беха бу, лахах сеттина бу. БӀогӀалган бух болчохь ю дургалан экъа. Дургал-цӀузам ши жаз йолуш ду. Лаьтта аьхке дӀаяллалц, июнера сентябрь кхаччалц.
ХӀу — хӀоакепара ира дуккхахӀушдолу боьра-мокха бот, йохаллехь кедалг-гӀа санна ду. ХӀуш шорта, кегийра, деха, кхоъ са болуш ала мегар ду, боьра я мокха, бойнан-хебаршка ихина, 0,8 мм гергга деха. 1000 хӀун дозаллин барам 0,05 г[1]. Плоды созревают, начиная с июля.
Кхуьу тӀуьна бай тӀехь, уьшал тӀехь, хин бердашца, иштта хаадала там бу тӀуьна гӀамарш тӀехь.
Ораматан ареал чӀогӀа шуьйра ю, дӀалоцу Евразин а, Къилбаседа Американ а дукхах болу мохк.
Россехь кхуьу аренан зонехь а, европан декъан хьуьнан зонан къилба декъехь а, Къилбаседа Кавказехь а, Малхбуза Сибрехан къилбехь а; къилбаседан уллохьа кхуьу даккхий хишшан тогӀенаш чохь (Иртышан, Обан).
Орамат дӀевше ду.
Ораматца ду гликозидаш: грациозид (грациолин) — къаьхьа дӀевше аморфан хӀума, грациотоксин. Цул сов, лаьттан тӀехуларчу декъехь ду алкалоидаш (0,2 %), сапонинаш, хьена даьтта, кхин а бетулинан, силу ден, Ӏежан мусталлаш.
Даьхьнаша дожийлаш тІехь байса евза ца юу, амма и орамат кхача тарло царна докъарца цхьаьна, тІаккха иза дІевше хуьлу дохнашна. Байсина чІогІа экама ю говраш.
Бецах дина боккха барам молха мелчи стаг бодво, Іийжадо хьеран мазин пардо а, чуьйраш а, Іаьттаво, эвнашца а, цІийца а чоьна до, ткъа иштта пхенаш а ийзадо, коллапс а йо. КІезиг барам мелчи баьццара бос дика го, ткъа дукха мелчи — ган а ца го спектран баьццара дакъа. Геннех даьккхина спирто экспериментехь дагана Іаткъам бо. Ораматан орамийн бу къаьсташ Іаттаваран а, чоьнадаран а, хьатІдаккхаран а Іаткъам[1].
Байсан буц лелайо халкъан медицинехь деган, доІахан, Іонжаран лазаршна, гоьта-лазарна, чуьйрийн атонина, цІано йохарна дарба лелош молуш, ткъа тІехула – цІуокан цамгаршна (кхарта), гирзна, генадаьлла даІна, цергаш яарна, пхенаш шордаларна, энийн цамгарна, ткъа кхин а чуокачъяран, хьатІдаккхаран, нІаьна барна дуьхьала гІирс.
Gratiola officinalis, the gratiole,[2] common hedgehyssop, grace of God,[3] Gratia Dei,[4] hedge hyssop,[5] hedge-hyssop,[6] or herb of grace, is an ornamental plant in the family Plantaginaceae. It is a rhizomatous perennial herb native to Europe.[7]
Gratiola officinalis, the gratiole, common hedgehyssop, grace of God, Gratia Dei, hedge hyssop, hedge-hyssop, or herb of grace, is an ornamental plant in the family Plantaginaceae. It is a rhizomatous perennial herb native to Europe.
Gratiola officinalis es una especie de planta ornamental de la familia Plantaginaceae. Es una planta herbácea rizomatosa perennifolia nativa de Europa.[1]
Esta planta es nativa de las zonas templadas de Europa. Falta en Escandinavia y las Islas Británicas.
Se encuentra en terrenos alterados al borde de estanques, pantanos y corrientes de agua, o prados húmedos, juncales y charcos o balsas de secado intermitente o estacional. Aunque a menudo crece en ambientes ruderales, se considera una especie amenazada en sus hábitats naturales.[2]
Es una hierba perenne, hemicriptófita y rizomatosa. Crece hasta una altura de entre 20 y 50 cm. Prefiere suelos silíceos.[3] Las hojas son oscuras, opuestas, lanceoladas y dentadas en la parte terminal. La hierba del pobre hombre florece de junio a octubre. Las flores son solitarias y blancas, con matices amarillentos y púrpuras. Se encuentran en la axila de la planta. El fruto es en cápsula. Se cultiva también como planta ornamental. Se pueden plantar esquejes, dividir las matas o hacer germinar las semillas .
El nombre que lleva esta planta proviene de los productos medicinales extraídos de su rizoma. Estos se usaban en la medicina herbal casera en el pasado para tratar males que se consideraban maldiciones , como la epilepsia y enfermedades mentales. Actúa como vomitivo, purgante y vermífugo muy eficaz y tal vez demasiado violento.[4] Aunque era muy apreciada en el pasado como planta medicinal la hierba es una especie muy tóxica que ha producido envenenamientos mortales en algunos casos. Todas las partes de la planta son venenosas y hoy ya no se utiliza debido al elevado peligro de envenenamiento.[5] Se utiliza pero en la farmacopea homeopática en dosis ínfimas.
Gratiola officinalis fue descrita por Carlos Linneo y publicado en Species Plantarum 1: 17. 1753.[6][7]
Número de cromosomas de Gratiola officinalis (Fam. Scrophulariaceae) y táxones infraespecíficos: 2n=32[8]
Gratiola: nombre genérico que proviene de la leyenda que antiguamente decía que la Virgen María dio esta hierba a un pobre hombre enfermo, conmovida por su desesperación. El nombre Gratiola proviene del latín gratia , en referencia a la gracia o misericordia de la Virgen.[9]
officinalis: epíteto latino que significa "planta medicinal de venta en herbarios".
Gratiola officinalis es una especie de planta ornamental de la familia Plantaginaceae. Es una planta herbácea rizomatosa perennifolia nativa de Europa.
Gratiola officinalis, la Gratiole officinale, est une espèce de plantes herbacées vivaces. Elle appartient à la famille des Scrophulariaceae selon la classification classique, ou à celle des Plantaginaceae selon la classification phylogénétique.
La plante porte de nombreux noms vernaculaires : Gratiole (diminutif de gratia, « grâce (de Dieu) »), Grâce de dieu, Herbe au pauvre homme, Petite digitale, Hysope de haie, Centauroïde, Herbe de dieu. Ces noms font référence à ses propriétés médicinales (émétique, purgatif). Elle était réputée guérir contre des malédictions, comme l'épilepsie et des maladies mentales. Aujourd'hui, elle est surtout réputée pour sa toxicité liée à la présence d'hétérosides cardiotoniques et surtout d'hétérosides de cucurbitacines[2].
Cette plante vivace glabre peut atteindre 20 à 60 cm de hauteur. Elle possède une souche rampante et radicante. La tige feuillée est creuse, carrée, noueuse et glabre. Elle est érigée, rampante et radicante à la base. Les feuilles sessiles, glabres, linéaires à lancéolées, sont opposées. Leur limbe denté, d'un vert jaunâtre avec 3 nervures, est ponctué de glandes translucides[3].
Les fleurs blanc rosâtre hermaphrodites de 10 à 18 mm de longueur, sont axillaires et solitaires. Nervurées et teintées de rouge pourpré, elles ont deux lèvres tubuleuses et une lèvre inférieure trilobée. L'androcée est réduit à quatre étamines, l'avortement ayant frappé l'étamine postérieure alors que les deux étamines antérieures demeurent stériles (sans anthères)[3].
Dessin de Gratiola officinalis.
Fleur de Gratiola officinalis.
Touffe de Gratiola officinalis.
Gratiola officinalis est originaire des zones tempérées d'Europe. Elle est commune dans l'Ouest et le Centre de la France, plus rare ailleurs jusqu'à 500 m.
Cette plante vit dans des lieux humides (prés, marécages, bord des cours d'eau, fossés)[3].
Cette plante toxique[4] bénéficie d'un arrêté de protection sur l'ensemble du territoire national français.
Gratiola officinalis, la Gratiole officinale, est une espèce de plantes herbacées vivaces. Elle appartient à la famille des Scrophulariaceae selon la classification classique, ou à celle des Plantaginaceae selon la classification phylogénétique.
Ljekovita milica (lat. Gratiola officinalis) otrovna je ljekovita biljka iz porodice trpučevki (Plantaginaceae). Česta biljka po cijeloj srednjoj i istočnoj Europi. Raste i u Sjevernoj Americi. Najčešće raste na vlažnim, močvarnim livadama.
Zeljasta trajnica. Naraste do 40 cm visine. Stabljika četverobridasta, listovi nasuprotni, kopljasti, sitnonazubljenog ruba. Cvjetovi bijeli,sitni.
Nadzemni dijelovi sadrže eterično ulje, gorke tvari, tanine, saponine i vrlo ljekovit glikozid graciotoksin i otrovni glikozid elatericid. Zbog otrovnosti je njezina uporaba za liječenje danas napuštena.
Gerhard Madaus: Lehrbuch der biologischen Heilmittel. Band II. Olms, Hildesheim / New York 1976, ISBN 3-487-05891-X
Ljekovita milica (lat. Gratiola officinalis) otrovna je ljekovita biljka iz porodice trpučevki (Plantaginaceae). Česta biljka po cijeloj srednjoj i istočnoj Europi. Raste i u Sjevernoj Americi. Najčešće raste na vlažnim, močvarnim livadama.
La graziella (nome scientifico Gratiola officinalis L., 1753) è una delicata pianta appartenente alla famiglia delle Plantaginaceae.[1]
Il nome generico (gratiola) deriva dalla parola latina "gratia" (= gradevolezza, piacevolezza, amabilità) con riferimento alle qualità medicinali delle piante di questo genere.[2][3] L'epiteto specifico (officinalis) indica una pianta curativa o supposta medicinale.[4][5]
Il nome scientifico della specie è stato definito da Linneo (1707 – 1778), conosciuto anche come Carl von Linné, biologo e scrittore svedese considerato il padre della moderna classificazione scientifica degli organismi viventi, nella pubblicazione "Species Plantarum - 1: 17"[6] del 1753.[7]
Queste piante arrivano ad una altezza di 3 - 5 dm. La forma biologica è emicriptofita scaposa (H scap), ossia in generale sono piante erbacee, a ciclo biologico perenne, con gemme svernanti al livello del suolo e protette dalla lettiera o dalla neve e sono dotate di un asse fiorale eretto e spesso privo di foglie. In genere tutta la pianta di questa specie è glabra.[8][9][10][11][12][13][14][15]
Le radici sono secondarie da rizoma.
Le foglie sono quasi abbraccianti (o hanno un breve picciolo) e lungo il caule hanno una disposizione opposta. La lamina ha una forma lanceolata con base tronca e apice acuto. I margini sono dentellati (i dentelli sono arrotondati). Le nervature sono 3 o 5 longitudinali. Lunghezza del picciolo: 2 – 3 mm. Dimensione delle foglie: larghezza 7 – 15 mm; lunghezza 20 – 40 mm.
Le infiorescenze sono formate da fiori solitari, lungamente pedicellati e posizionati all'ascella delle foglie superiori. In genere sono presenti due bratteole di tipo fogliaceo alla base del calice. Lunghezza del fiore: 12 – 18 mm.
I frutti sono delle capsule obcuneate a base quadrata con 4 valve a deiscenza loculicida e setticida. Le teste dei semi, colorate di nero o marrone scuro, sono striate e con coste longitudinali. Dimensione dei frutti: 3 x 4 mm.
Dal punto di vista fitosociologico alpino la specie di questa voce appartiene alla seguente comunità vegetale:[13]
La famiglia di appartenenza di questa specie (Plantaginaceae) comprende 113 generi con 1800 specie[9] (oppure secondo altri Autori 114 generi e 2400 specie[10], o anche 117 generi e 1904 specie[20] o 90 generi e 1900 specie[21]) ed è suddivisa in tre sottofamiglie e oltre una dozzina di tribù. La sottotribù di questa specie appartiene alla sottofamiglia Gratioloideae (tribù Gratioleae).[8]
Storicamente questa specie ha fatto parte della famiglia Scrophulariaceae (secondo la classificazione ormai classica di Cronquist).[12] In seguito è stata descritta anche all'interno della famiglia Veronicaceae. Attualmente con i nuovi sistemi di classificazione filogenetica (classificazione APG) è stata assegnata alla famiglia delle Plantaginaceae, sottofamiglia Gratioloideae (Benth.) Luerss., tribù Gratioleae Benth..[21]
Il numero cromosomico di G. officinalis è: 2n = 32.[22]
Recenti studi di tipo filogenetico sul DNA delle specie del genere Gratiola hanno individuato quattro cladi principali. La specie di questa voce è descritta all'interno del quarto clade denominato "Gratiola" e insieme alla specie Gratiola linifolia Vahl forma il subclade "Gratiola officinalis" a distribuzione eurasiatica.[23] Tuttavia il raggruppamento G. officinalis - G. linifolia è provvisorio e si basa più che altro sulla loro generale somiglianza morfologica (nella ricerca citata la specie di questa voce non è pienamente supportata dalle analisi filogenetiche del DNA[24]).
Questa entità ha avuto nel tempo diverse nomenclature. L'elenco seguente indica alcuni tra i sinonimi più frequenti:[1]
La graziola officinale in altre lingue è chiamata nei seguenti modi:
url (aiuto). URL consultato il 29 giugno 2018. La graziella (nome scientifico Gratiola officinalis L., 1753) è una delicata pianta appartenente alla famiglia delle Plantaginaceae.
Vaistinė raitinytė (lot. Gratiola officinalis, angl. Hedge hyssop) – gyslotinių (Plantaginaceae) šeimos augalų rūšis
Lietuvoje labai reta rūšis, įrašyta į Lietuvos raudonąjąj knygą.
Tai daugiametės žolės su šliaužiančiu šaknistiebiu, kuris apaugęs smulkiais žvyniškais lapeliais. Stiebas 15-40 cm aukščio, stačias arba kylantis. Lapai priešiniai. Žydi birželio- rugsėjo mėn. Vaisius – kiaušiniška dėžutė.
Auga pievose, upių krantuose. Augalo visos dalys turi nuodingų gliukozidų, kurie sukelia stiprų viduriavimą.
Genadekruid (Gratiola officinalis) is een giftige, overblijvende plant die behoort tot de weegbreefamilie (Plantaginaceae). De soort staat op de Nederlandse Rode lijst van planten als zeer zeldzaam en zeer sterk afgenomen. De plant komt van nature voor in Midden- en Zuid-Europa en in Centraal-Azië.
De polvormende plant wordt 10-40 cm hoog en vormt een horizontale wortelstok. De vierkantige, holle, kale stengels hebben een scherpe smaak. De lichtgroene, halfstengelomvattende, tot 2,5 cm lange bladeren zijn lijnvormig tot langwerpig en hebben een gezaagde rand. De onderste bladeren zijn schubvormig. Op de bladeren zitten doorschijnende klierpuntjes.
Genadekruid bloeit van juni tot augustus met witte of bleeklilarode, 1-1,8 cm grote bloemen, die apart in de bladoksels staan. De kroonbuis is lichtgeel of bruinachtig rood. Onder de kelk zitten twee steelblaadjes.
De flesvormige vrucht is een doosvrucht.
De plant komt voor op in de winter overstroomde, vrij voedselrijke grond langs rivieren en beken.
Genadekruid wordt in de fytotherapie en de homeopathie gebruikt. In de plant komt onder meer als werkzame stof het bittersmakende curcurbitacine voor.
Mediabestanden die bij dit onderwerp horen, zijn te vinden op de pagina Gratiola officinalis op Wikimedia Commons. Genadekruid (Gratiola officinalis) is een giftige, overblijvende plant die behoort tot de weegbreefamilie (Plantaginaceae). De soort staat op de Nederlandse Rode lijst van planten als zeer zeldzaam en zeer sterk afgenomen. De plant komt van nature voor in Midden- en Zuid-Europa en in Centraal-Azië.
De polvormende plant wordt 10-40 cm hoog en vormt een horizontale wortelstok. De vierkantige, holle, kale stengels hebben een scherpe smaak. De lichtgroene, halfstengelomvattende, tot 2,5 cm lange bladeren zijn lijnvormig tot langwerpig en hebben een gezaagde rand. De onderste bladeren zijn schubvormig. Op de bladeren zitten doorschijnende klierpuntjes.
Genadekruid bloeit van juni tot augustus met witte of bleeklilarode, 1-1,8 cm grote bloemen, die apart in de bladoksels staan. De kroonbuis is lichtgeel of bruinachtig rood. Onder de kelk zitten twee steelblaadjes.
De flesvormige vrucht is een doosvrucht.
De plant komt voor op in de winter overstroomde, vrij voedselrijke grond langs rivieren en beken.
Multimedia w Wikimedia Commons Konitrut błotny (Gratiola officinalis L.) – gatunek rośliny z rodziny babkowatych (Plantaginaceae), dawniej umieszczany zwykle w trędownikowatych (Scrophulariaceae), czasem w osobno wyodrębnianej rodzinie Gratiolaceae. Zasięg gatunku obejmuje Europę południową, środkową i wschodnią, rejon Kaukazu i Azji środkowej[2]. W Polsce gatunek dość rzadki zarówno na niżu jak i w niższych położeniach górskich.
Morfologia
Pokrój
Liście, pąki i kwiat
Kwiat
Bylina, hemikryptofit. Kwitnie od czerwca do października. Rośnie w miejscach wilgotnych – na łąkach, bagnach, przy rowach i na brzegach wód stojących lub wolno płynących. Preferuje glebę nieco wapienną. W klasyfikacji zbiorowisk roślinnych gatunek charakterystyczny dla All. Cnidion dubii[3].
Konitrut błotny jest rośliną trującą. W dawkach trujących konitrut wywołuje, poza silną biegunką, wysypki i wykwity skórne. Zawiera glikozyd gracjolinę działającą hemolitycznie, tj. rozpuszczającą czerwone krwinki, co wywołuje ostre zapalenie śluzówki żołądka i jelit u koni. Zwierzęta na pastwisku zwykle omijają konitrut z powodu jego gorzkiego smaku. Zatrucia u zwierząt występują tylko wtedy, gdy roślina ta występuje w sianie. Najbardziej wrażliwe na zatrucie konitrutem są konie, stąd jego polska nazwa.
W latach 2004–2014 roślina znajdowała się w Polsce pod ochroną ścisłą[4]. Od 2014 roku objęta jest ochroną częściową[5]. Umieszczona na polskiej czerwonej liście w kategorii VU (narażony)[6]. Przyczyny zagrożenia to niszczenie siedlisk przez zabudowy hydrotechniczne dolin rzecznych, osuszanie podmokłych terenów oraz naturalna sukcesja roślinności prowadząca do zacienienie stanowisk[7].
W medycynie ludowej był stosowany jako środek przy chorobach skóry i hemoroidach.
Konitrut błotny (Gratiola officinalis L.) – gatunek rośliny z rodziny babkowatych (Plantaginaceae), dawniej umieszczany zwykle w trędownikowatych (Scrophulariaceae), czasem w osobno wyodrębnianej rodzinie Gratiolaceae. Zasięg gatunku obejmuje Europę południową, środkową i wschodnią, rejon Kaukazu i Azji środkowej. W Polsce gatunek dość rzadki zarówno na niżu jak i w niższych położeniach górskich.
Gratiola officinalis é uma espécie de planta com flor pertencente à família Scrophulariaceae.
A autoridade científica da espécie é L., tendo sido publicada em Species Plantarum 1: 17. 1753.[1]
Os seus nomes comuns são cinifólio, erva-do-pobre ou gracíola-das-boticas.[2]
Trata-se de uma espécie presente no território português, nomeadamente em Portugal Continental.
Em termos de naturalidade é nativa da região atrás indicada.
Não se encontra protegida por legislação portuguesa ou da Comunidade Europeia.
Gratiola officinalis é uma espécie de planta com flor pertencente à família Scrophulariaceae.
A autoridade científica da espécie é L., tendo sido publicada em Species Plantarum 1: 17. 1753.
Os seus nomes comuns são cinifólio, erva-do-pobre ou gracíola-das-boticas.
Graciola lekárska (lat. Gratiola officinalis) je rastlina z čeľade krtičníkovité (Scrophulariaceae).
Commons ponúka multimediálne súbory na tému Graciola lekárska
Graciola lekárska (lat. Gratiola officinalis) je rastlina z čeľade krtičníkovité (Scrophulariaceae).
Бождерево, драцілея, драціолея, дрисливець, жовчинець лікарський, благодатка, божа благодать, граціола, жовтянець, золототисячник, кровник.
Стебло пряме, біля основи червоно-фіолетове, висотою 20 — 80 см. Листки крапчастозалозисті, супротивні, сидячі, ланцетні. Квітки одиничні, пазушні, білі, двостатеві. Цвіте у червні — вересні. Плід — широкояйцеподібна коробочка. Насіння численне, майже трьохгранне, сітчасто-зморшкувате. Плоди дозрівають у липні — жовтні.
Росте на вологих місцях: на кочкуватих болотах, по берегах річок, на заливних луках та прибережних пісках.
Голарктичний вид. Трапляється по всій Україні, рідше в Криму.
Трава аврану лікарського містить глікозиди (граціолін, граціотоксин, граціозид), гіркоти, сапоніни, смоли, органічні кислоти, жирну олію. Рослина отруйна.
Для лікарських потреб заготовляють надземну частину рослини незадовго до цвітіння. Зберігають у сухих місцях. Галенові препарати аврану лікарського проявляють кардіотонічну дію, подібно до наперстянки. Мають проносні, сечогінні, глистогонні властивості.
Застосовують галенові препарати аврану при серцевій недостатності, жовтяниці, з асцитом, запорах, хворобах печінки, для стимулювання пологів, при відсутності менструації.
Місцево — при захворюваннях шкіри (свербець, трофічні виразки, короста, екзема, висипах, лишаю для лікування забитих місць.
Внутрішньо — настій трави (1 ч ложка сухої сировини на 200 мл окропу) вживати по 1 ст ложці тричі на день. Зовнішньо — компреси з настою трави аврану (2 ч ложки на 200 мл окропу). Мазь із соку рослини та жирової основи 1:10 використовують при забоях.
Зважаючи на високу токсичність аврану при вживанні його слід проявляти обережність. Рослина зберігає токсичність і після висушування. Відмічені випадки отруєння тварин (головним чином коней та великої рогатої худоби) після поїдання сіна з домішкою аврану.
Gratiola officinalis là một loài thực vật có hoa trong họ Mã đề. Loài này được L. mô tả khoa học đầu tiên năm 1753.[1]
Gratiola officinalis là một loài thực vật có hoa trong họ Mã đề. Loài này được L. mô tả khoa học đầu tiên năm 1753.
Авран лекарственный — многолетнее травянистое растение высотой 15—60 см с ползучим членистым корневищем, которое покрыто бурыми чешуйками (редуцированными листьями).
Стебли прямостоячие, простые или ветвистые, в верхней части четырёхгранные. Листья супротивные, сидячие или полустеблеобъемлющие, ланцетные или широколанцетные, до 6 см длиной и 1,5 см шириной, острые, в верхней части зубчатые или пильчатые, с тремя дуговидными жилками, редко желёзисто-точечные.
Цветки располагаются одиночно в пазухах листьев. Цветоножки тонкие, с двумя длинными прицветниками при основании чашечки. Чашелистики и прицветники, как и листья, с редкими точечными желёзками. Чашечка пятидольная, с линейно-ланцетными долями, в два — три раза короче венчика. Венчик до 2 см длиной, с расширенной кверху желтоватой трубкой и почти двугубым отгибом, белым с редкими фиолетовыми жилками; верхняя губа выемчатая, нижняя — трёхлопастная. Трубка венчика в верхней части и основания лопастей покрыты с внутренней стороны длинными желтоватыми волосками. Тычинок четыре: две (передние) короткие и две длинные. Пестик с верхней двугнёздной завязью. Столбик один, по длине значительно превосходит тычинки, вверху изогнут. У основания столбика находится нектарный диск. Рыльце двулопастное (в виде язычков). Цветёт всё лето, с июня до сентября.
Плод — яйцевидная острая многосеменная буровато-коричневая коробочка, равная по длине чашелистикам. Семена многочисленные, мелкие, продолговатые, почти трёхгранные, бурые или коричневые, сетчато-морщинистые, около 0,8 мм длины. Вес 1000 семян 0,05 г[3]. Плоды созревают, начиная с июля.
Растёт по сырым лугам, болотам, берегам рек и водоёмов, также может встречаться на сырых песках.
Ареал растения очень обширен и охватывает значительную территорию Евразии и Северной Америки.
В России встречается в степной зоне и южной части лесной зоны европейской части, в Предкавказье и на юге Западной Сибири; ближе к северу растёт только по долинам крупных рек (Иртыша, Оби).
Растение ядовито.
В растении содержатся гликозиды: грациозид (грациолин) — ядовитое горькое аморфное вещество, и грациотоксин. Кроме того, в надземной части содержатся алкалоиды (0,2 %), сапонины, жирное масло, а также бетулиновая, дубильная и яблочная кислоты.
Домашние животные распознают авран лекарственный и на пастбищах его не поедают, но это растение может попасть к ним вместе с сеном и вызвать отравление. Особенно чувствительны к аврану лошади.
Приём внутрь больших доз настойки травы действует сильно послабляюще, вызывая раздражение слизистой оболочки желудка и кишечника, рвоту, понос с коликами и кровью, а также судороги и коллапс. Малые дозы настойки вызывают повышение чувствительности зрения к зелёному цвету, а большие — полную невосприимчивость к зелёной части спектра. Спиртовая вытяжка из листьев в эксперименте оказывает на сердце действие, подобное наперстянке. Корни растения обладают выраженным рвотным, слабительным и мочегонным действием[3].
Трава аврана применяется в народной медицине при сердечной недостаточности, болезнях печени и селезёнки, при геморрое, атонии кишечника, нарушении менструаций, наружно при хронических заболеваниях кожи (сыпях), чесотке, застарелых язвах, костоеде, расширении вен и подагре, а также как слабительное, мочегонное и противоглистное средство.
Авран лекарственный — многолетнее травянистое растение высотой 15—60 см с ползучим членистым корневищем, которое покрыто бурыми чешуйками (редуцированными листьями).
Стебли прямостоячие, простые или ветвистые, в верхней части четырёхгранные. Листья супротивные, сидячие или полустеблеобъемлющие, ланцетные или широколанцетные, до 6 см длиной и 1,5 см шириной, острые, в верхней части зубчатые или пильчатые, с тремя дуговидными жилками, редко желёзисто-точечные.
Цветки располагаются одиночно в пазухах листьев. Цветоножки тонкие, с двумя длинными прицветниками при основании чашечки. Чашелистики и прицветники, как и листья, с редкими точечными желёзками. Чашечка пятидольная, с линейно-ланцетными долями, в два — три раза короче венчика. Венчик до 2 см длиной, с расширенной кверху желтоватой трубкой и почти двугубым отгибом, белым с редкими фиолетовыми жилками; верхняя губа выемчатая, нижняя — трёхлопастная. Трубка венчика в верхней части и основания лопастей покрыты с внутренней стороны длинными желтоватыми волосками. Тычинок четыре: две (передние) короткие и две длинные. Пестик с верхней двугнёздной завязью. Столбик один, по длине значительно превосходит тычинки, вверху изогнут. У основания столбика находится нектарный диск. Рыльце двулопастное (в виде язычков). Цветёт всё лето, с июня до сентября.
Плод — яйцевидная острая многосеменная буровато-коричневая коробочка, равная по длине чашелистикам. Семена многочисленные, мелкие, продолговатые, почти трёхгранные, бурые или коричневые, сетчато-морщинистые, около 0,8 мм длины. Вес 1000 семян 0,05 г. Плоды созревают, начиная с июля.
