Firəngotu (lat. Lobelia)[1] — zəngçiçəyikimilər fəsiləsinə aid bitki cinsi.[2]
Firəngotu (lat. Lobelia) — zəngçiçəyikimilər fəsiləsinə aid bitki cinsi.
Lobèlia (Lobelia) és un gènere de plantes amb flor de la família de les campanulàcies.
El nom del gènere prové del nom del botànic flamenc Matías de L'Obel (1538-1616). Moltes espècies són plantes medicinals. La Lobelia siphilitica i la Lobelia cardinalis s'empraven tradicionalment com a cura contra la sífilis.
La Lobelia chinensis (bàn biān lián, 半边莲), és una de les 50 herbes fonamentals de la medicina tradicional xinesa.
Lobelia siphilitica
Lobelia tupa
Lobelia erinus
Lobelia laxiflora
Lobèlia (Lobelia) és un gènere de plantes amb flor de la família de les campanulàcies.
El nom del gènere prové del nom del botànic flamenc Matías de L'Obel (1538-1616). Moltes espècies són plantes medicinals. La Lobelia siphilitica i la Lobelia cardinalis s'empraven tradicionalment com a cura contra la sífilis.
La Lobelia chinensis (bàn biān lián, 半边莲), és una de les 50 herbes fonamentals de la medicina tradicional xinesa.
Lobelka (Lobelia) je rod rostlin z čeledi zvonkovité. Zahrnuje více než 400 druhů a je rozšířen téměř po celém světě. Lobelky mohou mít velmi různorodou podobu. Jsou to jednoleté i vytrvalé byliny, keře a v malé míře i stromy, jsou mezi nimi i vodní, epifytní nebo hlíznaté rostliny. Mají jednoduché střídavé listy a dvoustranně souměrné květy s jednopyskou nebo dvoupyskou korunou. Květy jsou opylovány buď hmyzem, ptáky nebo netopýry. Plodem je tobolka nebo bobule. Největší počet druhů lobelek roste v Americe a Africe. V Evropě rostou pouze 2 druhy, na území České republiky ani jeden z nich nezasahuje. V alpínském stupni některých pohoří východní Afriky a Havaje rostou gigantické lobelky s dřevnatým kmenem zakončeným hustou růžicí tuhých listů.
Lobelky mají význam zejména jako okrasné rostliny a v lékařství. Obsahují účinné alkaloidy a řada druhů je jedovatá. Alkaloidy z některých druhů mají účinek podobný nikotinu. Lobelka modrá je pěstována v různých barevných kultivarech jako delikátní okrasná letnička. Řidčeji jsou v České republice pěstovány i jiné, robustnější druhy. Severoamerická lobelka nadmutá je součástí oficiálního lékopisu a je zdrojem alkaloidu lobelinu, používaného ve farmacii. Celá řada různých jiných druhů se používá v domorodé a lokální medicíně v různých částech světa.
Lobelky jsou vytrvalé nebo jednoleté byliny, řidčeji keře či stromy. Dorůstají výšky od 2 centimetrů do 9 metrů. Většinou koření v zemi, řidčeji jsou to vodní rostliny nebo epifyty. Při poranění roní bílé nebo výjimečně barevné, husté latexové mléko. Listy jsou jednoduché, na okraji různě zubaté nebo řidčeji celokrajné, řapíkaté nebo přisedlé, střídavé, spirálně nebo dvouřadě rozložené, bez palistů. Žilnatina je většinou zpeřená. Květy jsou dvoustranně souměrné, resupinátní (otočené o 180°), stopkaté, většinou oboupohlavné, jednotlivé v úžlabí listů nebo uspořádané ve vrcholových hroznech nebo latách. Češule je srostlá se semeníkem. Kalich je vytrvalý, většinou víceméně pravidelný, s 5 trojúhelníkovitými, celokrajnými nebo zubatými laloky. Koruna je nejčastěji zbarvená v různých odstínech modré či purpurové, řidčeji červená, růžová, oranžová, žlutá, zelená nebo bílá. Je dvoustranně souměrná, obyčejně dvoupyská, s horním pyskem tvořeným 2 laloky a spodním ze 3 laloků, případně jednopyská s 5 spodními laloky. Korunní trubka bývá na hřbetní straně typicky až téměř k bázi rozčleněná. Pouze výjimečně má koruna vytvořenu nektáriovou ostruhu. Tyčinek je 5 a vyrůstají z okraje češule nebo báze korunní trubky, nitkami jsou srostlé a obklopují čnělku. Některé nebo všechny prašníky jsou na vrcholu vousaté. Semeník je spodní nebo polospodní, se 2 komůrkami obsahujícími mnoho vajíček. Čnělka je tenká, zakončená dvouklanou bliznou, pod vrcholem s věncem tuhých bílých chlupů. Plodem je pozdrosečná tobolka pukající na vrcholu 2 trojúhelníkovitými chlopněmi, méně často dužnatá nebo suchá bobule. Semena jsou drobná, podlouhlá, trojhranná nebo čočkovitá, někdy křídlatá.[1][2]
Detail hustého květeství Lobelia deckenii subsp. keniensis
Květentví Lobelia boninensis
Květentví Lobelia bridgesii
Vodní druh Lobelia dortmanna
Andský druh Lobelia oligophylla
Australský druh Lobelia tenuior
Lobelia angulata s plody
Rod lobelka zahrnuje přes 400 druhů. Je rozšířen téměř po celém světě. V Africe je rozšířen téměř na celém kontinentu s výjimkou většiny severoafrických zemí, také na Madagaskaru, Madeiře, Azorech, Svaté Heleně a Maskarénských ostrovech. V Asii sahá areál od Arábie po ruský Dálný východ a Tichomořské ostrovy včetně Havaje. V Australské oblasti rostou lobelky v Austrálii a na Novém Zélandu. V Americe sahá rozšíření lobelek od severní Kanady a Aljašky po Ohňovou zemi v nejjižnější části Jižní Ameriky, rostou též v Karibiku, na Galapágách, Bahamách i ostrovech Juan Fernandez a Falklandech. Největší počet druhů se vyskytuje v Americe (asi 40 %) a v Africe (téměř 40 %). Druh Lobelia anceps má zajímavý areál rozšíření, zahrnující všechny kontinenty jižní polokoule s výjimkou Antarktidy.[2] V Evropě rostou 2 druhy. Lobelka L. dortmanna se vyskytuje v severní Evropě od Velké Británie a Francie přes Skandinávii a Pobaltí po západní Rusko. Lobelka palčivá (L. urens) roste v jihozápadní Evropě. Na území České republiky ani jeden z těchto druhů nezasahuje. Pouze výjimečně zde zplaňuje pěstovaná lobelka modrá.[3] Z Číny je uváděno 23 druhů, z toho 6 endemických.[1] V jihovýchodní Asii rostou lobelky zejména ve vlhkých horských oblastech a některé druhy vystupují až do nadmořských výšek okolo 3600 metrů.[4] Lobelky vyhledávají vesměs spíše vlhčí stanoviště. Výjimkou je např. druh L. berlandieri, rostoucí v sušších oblastech Texasu a Mexika.[5]
Havajské lobelky jsou ukázkovým příkladem adaptivní radiace a nejrozsáhlejším známým případem radiace v rámci jednoho souostroví. Rostliny jsou natolik rozrůzněné co do růstové formy, stanoviště, morfologie květů a způsobu šíření semen, že byly v minulosti považovány za potomky nejméně 5 různých druhů kolonizujících toto souostroví. Analýzou DNA bylo zjištěno, že všech 128 havajských druhů jsou potomci jediného druhu, který se na ostrovy dostal relativně brzy po jejich vzniku před 13 miliony let. V současné taxonomii jsou tyto havajské druhy řazeny do 5 rodů: Lobelia (14 druhů), Cyanea (76), Clermontia (22), Delissea (10) a Brighamia (2 druhy), přičemž 4 z těchto rodů jsou endemity Havaje.[6][7]
Brighamia insignis
Cyanea superba
Delissea kauaiensis
V alpínském stupni některých vysokých pohoří východní Afriky (Mount Kenya, Kilimandžáro, Ruwenzori, Mount Cameroon, Mount Meru) a severovýchodní Afriky (Imatong Mountains na hranicích Jižního Súdánu a Ugandy, Bale Mountains v Etiopii) se vyvinula zajímavá rostlinná společenstva, označovaná jako Dendrosenecio woodlands. Z nízké alpínské vegetace zde ční obří růžicovité byliny, náležející k rodům starček a lobelka. Podobné přizpůsobení vysokohorskému klimatu tropických hor mají např. také klejovky v jihoamerických Andách a rod Argyroxiphium z čeledi hvězdnicovité na Havaji. Východoafrické vysokohorské lobelky mohou mít buď přízemní růžici tuhých listů, nebo růžice spočívá na vrcholu tlustého nevětveného stonku, který může dorůstat výšky až 9 metrů. V alpínské zóně Mount Kenya v Keni ční na zamokřených místech z vegetace masivní růžice Lobelia keniensis, která zde roste s habituelně podobným starčekem Senecio brassica.[8][9][10][11]
Lobelia rhynchopetalum v Etiopii
Lobelia keniensis na Mt. Kenya
Lobelky mají vesměs dosti nápadné květy, jejichž vzhled, barva, vůně i doba otevření korespondují se specializací na určitý typ opylovače. Samoopylení bývá zabráněno proterandrií, tedy jevem, kdy nejprve dozrávají prašníky a až po vyprášení pylu proráží čnělka trubičkou tyčinek a blizna se stává receptivní. Druhy s květy s krátkou korunní trubkou, obvykle zbarvenými v různých odstínech modré, fialové či bělavé barvy, jsou zpravidla opylovány hmyzem, zejména včelami a čmeláky, neboť tyto druhy hmyzu jsou dost robustní na to, aby byly schopny proniknout do dvoupyského květu a dostat se k nektaru. Do této skupiny druhů náležejí např. severoamerické druhy lobelka nadmutá, lobelka příjičná, Lobelia spicata, stejně jako velká řada druhů z jiných částí světa.[12][13][14][15]
Mezi charakteristické znaky opylování ptáky náležejí trubkovité květy jasných barev červené části spektra (červené, purpurové, oranžové ap.), s hojným obsahem nektaru a bez nápadné vůně. Americké druhy lobelek s květy nesoucími tyto znaky jsou opylovány kolibříky. Náleží mezi ně např. lobelka šarlatová, Lobelia laxiflora, v jihoamerických Andách Lobelia excelsa[15][16][17] Tento způsob opylování je rozšířen na Havaji, kde je většina druhů lobelek opylována ptáky, zejména šatovníky rodů Drepanis a Vestiaria. V minulosti je opylovali i havajští endemičtí pěvci z čeledi Mohoidae, kteří však již zcela vyhynuli. Částečně je v jejich roli nahradil jakožto náhradní opylovač introdukovaný druh kruhoočko japonské (Zosterops japonicus).[18] Horské lobelky ve východní Africe jsou primárně opylovány strdimily.[19] Například květy růžicovitého druhu Lobelia telekii na Mount Kenya opyluje strdimil zelenopláštíkový (Nectarinia johnstoni). Květy Lobelia keniensis navštěvují také jiní pěvci, konkrétně skalníček slatinný (Pinarochroa sordida) z čeledi lejskovití a špaček tenkozobý (Onychognathus tenuirostris).[20]
Rostliny opylované netopýry mívají charakteristicky bledé, silně vonné, trubkovité květy s množstvím sladkého nektaru, které se otevírají na noc.[21][22] Na Kubě rostou tři druhy lobelek opylované netopýrem, zvaným glosofága kubánská (Monophyllus redmani). Při podrobném studiu polinační biologie byl zjištěn zajímavý izolační mechanismus zabraňující křížení druhů. Staminální trubička s čnělkou uvnitř ční u těchto druhů lobelek z květu šikmo vzhůru. Tlak jazyka netopýra na nektarovou komůrku způsobí, že se trubička skloní dolů a nanese pyl na plošně omezené místo na hlavě netopýra. Bylo zjištěno, že každý z daných tří druhů dává netopýrům pyl na odlišné, plošně omezené místo hlavy, což souvisí s délkou trubičky s prašníky. Když potom netopýr saje na květu daného druhu v samičí fázi, stejného místa se dotkne čnělka a pyl se na ní nalepí.[21]
Detail květu Lobelia excelsa s trubičkou tyčinek a vyčnívající čnělkou
Kolibřík rubínohrdlý na květech lobelky šarlatové
Strdimil zelenopláštíkový na květenství Lobelia telekii v Keni
Kolibřík na Lobelia laxiflora
Drobné bobule Lobelia angulata jsou v jihovýchodní Asii důležitou složkou potravy koroptve malajské (Arborophila campbellii).[4] Lobelky jsou v Severní Americe živnými rostlinami některých můr, konkrétně druhů Cosmodes elegans, Palthis angulalis, Xestia c-nigrum, Argyrotaenia velutinana a Eoparargyractis plevie.[23]
Rod Lobelia je v rámci čeledi zvonkovité řazen do podčeledi Lobelioideae, je největším rodem této podčeledi a druhým největším rodem zvonkovitých. V současné taxonomii je převážně na základě morfologie a fytogeografie členěn do 18 sekcí. Klasická taxonomie rodu Lobelia i celé podčeledi Lobelioideae byla zpochybněna fylogenetickými výzkumy. V Antonelliho studii z roku 2008 byla provedena analýza plastidové DNA celkem 68 druhů podčeledi Lobelioideae. Výsledný kladogram obsahuje 8 monofyletických skupin, přičemž různé druhy rodu Lobelia jsou zastoupeny v 7 z nich, promísené celou řadou druhů tvořících jiné rody podčeledi (Brighamia, Clermontia, Cyanea, Delissea, Diastatea, Downingia, Grammatotheca, Hippobroma, Solenopsis, Trematolobelia), které činí rod Lobelia silně polyfyletickým. Taxonomii této skupiny tedy čeká v budoucnu velká reorganizace. V dané studii se ukázalo, že některé morfologické znaky, o něž se opírala tradiční taxonomie (např. rozštěpení korunní trubky, typ plodů, habitus), se objevily vícekrát nezávisle v různých vývojových liniích Lobelioideae a nemají velký taxonomický význam. Pod vlivem radiační speciace docházelo k četnému konvergentnímu vývoji podmíněnému přizpůsobováním se podmínkám na nových stanovištích.[24] Do rodu Lobelia byl také vřazen rod Pratia.
Lobelky obsahují různé alkaloidy a jsou proto nezřídka jedovaté. Otravy jsou u lidí poměrně řídké a zpravidla souvisejí s domácím užíváním lobelek jako léčivých rostlin nebo jejich kouřením coby náhražky tabáku. Častěji dochází k otravám u hospodářských zvířat (zejména druh Lobelia berlandieri v Texasu a Mexiku). Otrava lobelkou nadmutou, lobelkou příjičnou nebo lobelkou šarlatovou se projevuje podrážděním trávicího traktu (průjem, zvracení) a příznaky podobnými jako u otravy nikotinem, tedy rozšířením zorniček, zvýšením krevního tlaku, pocením a křečemi. Ve vážných případech dochází ke smrti zástavou srdce a dechu.[5][25] Šťáva je silně dráždivá pro oči a sliznice.[26]
Severoamerická lobelka nadmutá (L. inflata) obsahuje lobelin a jiné piperidinové alkaloidy (lobelanin, lobelanidin, norlobelanin, isolobinin). Lobelin stimuluje dýchací centrum, ve vyšších dávkách způsobuje dávení. Jeho fyziologický účinek je podobný nikotinu, je však celkově slabší. Terapeutická dávka (jako expektorans) je 0,1 g sušené rostliny. Množství 0,6 až 1 g již způsobuje příznaky otravy, množství převyšující 10 g může způsobit kóma. Podobný účinek má i lobelka příjičná (L. siphilitica). V Indii se jako náhrada tabáku kouří místní druh L. leschenaultina. Lobelka šarlatová (L. cardinalis) obsahuje jako hlavní alkaloid lobinalin, způsobující pokles krevního tlaku. V menším množství obsahuje tento alkaloid i lobelka modrá (L. erinus) a druh L. succulenta.[27][28][29] Vysoký obsah alkaloidů má lobelka palčivá (L. urens).[30] Jedovatý je také africký druh Lobelia wollastonii a asijské druhy Lobelia nicotianifolia a Lobelia clavata.[31]
Lobelin
Lobinalin
Lobelka modrá (L. erinus) je často pěstována jako delikátní zahradní i truhlíková letnička. Rostlina pochází ze subsaharské Afriky a je pěstována v řadě kultivarů různých barev. Řidčeji se pěstují některé statnější druhy, zejména kultivary spadající do hybridogenního druhu lobelka nádherná (Lobelia × splendens), který shrnuje komplikované křížence lobelky šarlatové, lobelky příjičné a druhu Lobelia fulgens. Pěstují se také severoamerické druhy lobelka šarlatová (L. cardinalis), lobelka příjičná (L. siphilitica) a jejich kříženec, lobelka Gerardova (L. x gerardii). Lobelky jsou použitelné i pro vlhká stanoviště a zahradní jezírka.[33][30] V Chile je jako zahradní okrasná rostlina pěstován také nápadně kvetoucí druh L. tupa.[34] Vysoké severoamerické druhy s pevnými stonky, jako je lobelka šarlatová, lobelka příjičná a jejich kulturní hybridy, se občas používají k řezu.[35]
Lobelky mají význam v medicíně a jsou zdrojem některých farmakologicky využívaných alkaloidů. Nať severoamerické lobelky nadmuté (L. inflata) je známa pod názvem Herba lobeliae a je součástí oficiálního lékopisu i v ČR.[30] Rostlina působí jako silné emetikum, má také sedativní, antiseptické, insekticidní a jiné účinky. Je používána při léčení syfilis, koliky, tyfu, nachlazení, bolestí hlavy, revmatismu aj. Listy a kořeny se používají zevně na uštknutí, bodnutí hmyzem, opařeniny a vředy. Alkaloid lobelin, získávaný z tohoto druhu, je v medicíně používán při ošetřování onemocnění dýchacího ústrojí a při odvykání kouření. Obklady z rozdrcených listů lobelky příjičné se přikládají při bolestech hlavy, nálev z listů slouží při horečkách a nachlazení, odvar z kořenů se používá proti střevním parazitům, revmatismu a žaludečním potížím. Podobné využití má i lobelka šarlatová. Jihoamerický druh Lobelia decurrens má drastické projímavé účinky. Indiáni etnické skupiny Mapučové z jihu Jižní Ameriky kouří listy druhu Lobelia tupa pro jejich narkotické účinky. Šťáva se používá k ulevení od bolesti zubů. V indické ájurédě a tamilské medicíně má poměrně široké využití druh Lobelia nicotianifolia. Rostlina má antibakteriální a antivirové účinky a slouží jako repelent a pesticid. Výluh z lobelky L. leschenaultina, pocházející z jižní Indie, je používán jako přírodní pesticid zejména k hubení mšic, ploštic a roztočů. V asijské medicíně se dále používají druhy Lobelia clavata, Lobelia chinensis, Lobelia pyramidalis, v africké Lobelia giberroa. Některé druhy lobelek se používají v čarodějnictví, rituálech a k navození sexuální přitažlivosti.[31][27][28][36]
Lobelka šarlatová
Lobelka modrá, kultivar 'Richardii'
Lobelka nádherná, kultivar 'Fan Salmon'
Lobelia pedunculata jako okrasná rostlina
Obrázky, zvuky či videa k tématu lobelka ve Wikimedia Commons
Lobelka (Lobelia) je rod rostlin z čeledi zvonkovité. Zahrnuje více než 400 druhů a je rozšířen téměř po celém světě. Lobelky mohou mít velmi různorodou podobu. Jsou to jednoleté i vytrvalé byliny, keře a v malé míře i stromy, jsou mezi nimi i vodní, epifytní nebo hlíznaté rostliny. Mají jednoduché střídavé listy a dvoustranně souměrné květy s jednopyskou nebo dvoupyskou korunou. Květy jsou opylovány buď hmyzem, ptáky nebo netopýry. Plodem je tobolka nebo bobule. Největší počet druhů lobelek roste v Americe a Africe. V Evropě rostou pouze 2 druhy, na území České republiky ani jeden z nich nezasahuje. V alpínském stupni některých pohoří východní Afriky a Havaje rostou gigantické lobelky s dřevnatým kmenem zakončeným hustou růžicí tuhých listů.
Lobelky mají význam zejména jako okrasné rostliny a v lékařství. Obsahují účinné alkaloidy a řada druhů je jedovatá. Alkaloidy z některých druhů mají účinek podobný nikotinu. Lobelka modrá je pěstována v různých barevných kultivarech jako delikátní okrasná letnička. Řidčeji jsou v České republice pěstovány i jiné, robustnější druhy. Severoamerická lobelka nadmutá je součástí oficiálního lékopisu a je zdrojem alkaloidu lobelinu, používaného ve farmacii. Celá řada různých jiných druhů se používá v domorodé a lokální medicíně v různých částech světa.
Die Lobelien (Lobelia) sind eine Pflanzengattung innerhalb der Familie der Glockenblumengewächse (Campanulaceae). Die etwa 440 Arten sind weltweit meist in tropischen oder subtropischen Gebieten verbreitet. Die Sorten mancher Arten sind Zierpflanzen für Parks und Gärten, manche als einjährige Sommerblumen kultiviert.[1]
Der Habitus der Lobelia-Arten ist sehr unterschiedlich.[2] Lobelia-Arten sind selten ein-, zwei- bis öfter mehrjährige (monokarpische) oder oft ausdauernde (polykarpische) krautige Pflanzen, die manchmal an ihrer Basis verholzen, einige Arten wachsen als Sträucher.[3][4][2] Einige Arten sind „Schopfbäume“ in Hochgebirgsregionen in Afrika, sie gehören zur Sektion Tupa; bei ihnen verholzt der Stamm. Die Sprossachsen sind selbstständig aufrecht, aufsteigend, liegend bis niederliegend und meist nur wenig verzweigt.[3][2] Der Durchmesser der zierlichen bis robusten Sprossachsen ist je nach Art sehr unterschiedlich von nicht mehr als 5 Millimetern bis mehrere Dezimetern.[2] Die Wuchshöhe ist je nach Art sehr unterschiedlich von etwa 2 Zentimetern bis zu 9 Metern.[2]
Manche Arten bilden Rhizome oder Ausläufer. Es wird oft eine deutliche Hauptwurzel gebildet, die als Pfahlwurzel oder auch knollig sein kann; manchmal sind nur adventive Faserwurzeln ausgebildet.[2]
Meist sind die oberirdischen Pflanzenteile kahl, Ausnahme sind beispielsweise die „Schopfbaum“-Arten. Die Pflanzen führen einen giftigen, klaren oder weißen, selten auch anders farbigen Milchsaft.[2]
Die meist wechselständig an der Sprossachse in zwei Reihen oder spiralig verteilt angeordneten Laubblätter sind ungestielt oder gestielt.[4][2] Die Blattspreiten sind einfach. Die Blattränder sind oft unterschiedlich gezähnt, selten glatt oder gelappt.[3] Es liegt meist Fiedernervatur vor.[2] Nebenblätter fehlen.[2]
Die gestielten Blüten stehen einzeln in den Blattachseln oder in endständigen, traubigen, ährigen, doldigen oder zymösen Blütenständen.[4][2] Es sind meist laubblattähnliche bis reduzierte Trag- oder Deckblättern vorhanden.[3][4] Die Blütenstiele besitzen oft ein Paar mehr oder weniger gegenständiger Deckblätter typischerweise in den unteren zwei Drittel.[2] Die Stellung der Blüte kommt zustande durch Resupination des Hypanthiums.
Die Blüten sind meist zygomorph und fünfzählig mit doppelter Blütenhülle.
Die Knospendeckung der Kelchblätter ist valvat.[2] Die Kelchblätter sind röhrig verwachsen. Die Kelchröhre ist mit dem Fruchtknoten verwachsen und bildet einen Blütenbecher (Hypanthium).[2] Die Blütenkelche sind meist radiärsymmetrisch, selten zygomorph.[2] Die meist fünf, sehr selten nur vier haltbaren Kelchzipfel sind dreieckig und weisen ein glatten oder gesägten Rand auf.[4][2] Der selten ist in den Kelchbuchten öhrchenartige Anhängsel vorhanden.[2]
Die fünf bei einigen Arten mehr oder weniger gleichen bis bei vielen Arten deutlich verschiedenen Blütenkronblätter sind meist auf mindestens der Hälfte ihre Länge röhrig verwachsen. Die Kronröhre ist gerade bis gebogen.[2] Die Blütenkrone ist meist zygomorph, selten fast radiärsymmetrisch.[2] Wenn die Kronblätter verschieden sind, dann ist die Blütenkrone, die auf der Oberseite bis fast zur Basis gespaltene Kronröhre endet zweilippig mit ausgebreiteten Kronlappen. Die Oberlippe besteht aus zwei oft schmalen und aufrechten bis zurückgebogenen Kronlappen, die meist deutlich kürzer sind als die der Unterlippe. Die Unterlippe besteht aus drei ausgebreiteten Kronlappen. Die Farben der Kronblätter sind oft unterschiedliche Blau- und Purpurfarben, oft mit Tönungen in malven- oder rosafarben, seltener rosafarben bis rot, orangefarben bis gelb, grün oder weiß; oft besitzen die Kronblätter auch mehrere Farben.[2] Selten ist ein mehr oder weniger langer, schlanker Nektarsporn vorhanden.[4][2]
Meist sind die Blüten zwittrig; wenn die Blüten eingeschlechtig sind, dann sind die Arten zweihäusig getrenntgeschlechtig (diözisch).[2]
Es ist nur ein Kreis mit fünf Staubblättern vorhanden, sie sind mit der Basis der Kronblätter verwachsen. Die Staubfäden sind auf mindestens der Hälfte ihrer Länge verwachsen;[2] sie können aber bei manchen Arten im Blühverlauf (Anthese) sich auseinander spalten. Die Staubbeutel sind zu einer Röhre verwachsen, die den Griffel umgibt. Die Staubblattröhre ist oft behaart. Die Staubbeutel sind an ihren oberen Ende oft bärtig mit einem Schöpfen aus kurzen, meist fadenförmigen Haaren.[2] Die oberen drei Staubbeutel sind etwas länger und können manchmal unbehaart sein.[2]
Zwei Fruchtblätter sind zu einem unterständigen oder halbunterständigen, zweikammerigen Fruchtknoten verwachsen.[2] Zentralwinkelständig sind viele relativ kleine, anatrope, unitegmische, tenuinucellate Samenanlagen vorhanden.[4][2] Der schlanke, stielrunde Griffel endet in einer zweilappigen Narbe.[3][2]
Die Früchte sind meist fachspaltige (= lokulizide) Kapselfrüchte, die sich mit zwei Fruchtklappen öffnen[3] oder seltener fleischige bis trockene Beeren;[2] sie enthalten viele Samen.
Die glatten, feingrubigen, gerillten oder warzigen Samen sind längliche oder dreikantig; manchmal sind sie geflügelt.[4] Die Samenschale (Testa) ist sehr unterschiedlich.[2]
Als Chromosomenzahl wird x = 7 angenommen. Es gibt viele Ploidiegrade, es kommt Diploidie mit 2n = 14, Tetraploidie mit 2n = 28, Hexaploidie mit 2n = 42, Octoploidie mit 2n = 56, Decaploidie mit 2n = 70, Endecaploidie mit 2n = 77, Dodecaploidie mit 2n = 84, Tridecaploidie mit 2n = 91 und Icosaploidie mit 2n = 140 vor. Weitere Chromosomenzahlen betragen 2n = 12, 16, 18, 20, 22, 24, 26, 38, 56, 70, 77, 84 oder 91; wie diese zustande kommen wird kontrovers diskutiert und ist nicht gesichert bekannt.[2]
Die meisten Arten wachsen terrestrisch, aber wenige sind Epiphyten, fakultative oder obligate Hydrophyten; manche Arten sind Geophyten. Es gibt Therophyten, Hemicryptophyten Chamaephyten, Nanophanerophyten bis Phanerophyten.[2]
Die Blüten sind proterandrisch. Es liegt sekundäre Pollenpräsentation vor. Im Verlauf der Anthese wächst der Griffel durch die Staubbeutelröhre und streift den Pollen ab.[2]
Die meisten Arten besitzen sehr auffällig gefärbte Blüten. Viele der in den Anden beheimateten Arten werden durch Vögel (Kolibris) bestäubt, andere von verschiedenen Insekten (Bienen und Schmetterlingen). Es gibt viele Anpassungen der Blütenstände, Blütenstiele und Blüten um Bestäubungen durch vielfältige Tiere, also durch Zoophilie Chasmogamie zu begünstigen.[2]
Lobelien enthalten verschiedene Alkaloide (Lobelia-Alkaloide), besonders Lobelin. Alle Lobelien-Arten sind giftig.
Die Sorten mancher Arten sind Zierpflanzen für Parks und Gärten, manche als einjährige Sommerblumen kultiviert.[1] Männertreu (Lobelia erinus) wird als Beet- und Balkonpflanze verwendet[1] Wenige Arten werden in Paludarien und Aquarien[5] verwendet.
Es werden heilende Wirkungen berichtet. Von Lobelia coronopifolia und Lobelia flaccida wurde eine heilende Wirkung berichtet. Lobelia pinifolia wird als Heilpflanze gegen Hautkrankheiten eingesetzt. Indianertabak (Lobelia inflata) wurde geraucht gegen Asthma sowie zur Tabak-Entwöhnung, ist durch den hohen Alkaloidanteil dieser Art bei Überdosierung aber tödlich giftig. Blaue Kardinals-Lobelie (Lobelia siphilitica) wurde früher bei der Heilung von Syphilis eingesetzt.
Der Name Lobelia wurde schon von Charles Plumier 1703 in Nova Plantarum Americanarum Genera, J. Boudot, Paris verwendet.[2]
Die Gattung Lobelia wurde durch Carl von Linné 1753 in Species Plantarum, Laurentius Salvius, Stockholm und 1754 in Genera Plantarum, Laurentius Salvius, Stockholm gültig aufgestellt.[6][7] Der Gattungsname Lobelia ehrt den flämischen Botaniker und Arzt Matthias de L’Obel (Lobelius) (1538 bis 1616).[8] Die akzeptierte Lectypusart Lobelia cardinalis L. wurde 1929 durch Charles Leo Hitchcock und Mary Letitia Green in Nomenclature, Proposals by British Botanists, 184 festgelegt.[7][2]
Synonyme für die Lobelia L. sind: Calcaratolobelia Wilbur, Cardinalis Fabr., Chamula Noronha, Colensoa Hook. f., Dortmanna Hill, Dortmannia Kuntze orth. var., Enchysia C.Presl, Euhaynaldia Borbás, Galeatella (E.Wimm.) O.Deg. & I.Deg., Haynaldia Kanitz nom. illeg., Holostigma G.Don, Holostigmateia Rchb. nom. superfl., Hypsela C.Presl, Isolobus A.DC., Laurentia Michx. ex Adans., Mecoschistum Dulac nom. superfl., Neowimmeria O.Deg. & I.Deg., Piddingtonia A.DC., Pratia Gaudich., Rapuntium Mill., Rhynchopetalum Fresen., Speirema Hook. f. & Thomson, Trimeris C.Presl, Tupa G.Don, Tylomium C.Presl.[9][2]
Lobelia ist die artenreichste Gattung der Unterfamilie Lobelioideae Burnett innerhalb der Familie Campanulaceae.[2][10]
Die Gattung Lobelia ist weltweit verbreitet. Die Heimatgebiete der meisten Arten sind tropisch oder subtropisch. Ein Schwerpunkt der Artenvielfalt der Gattung liegt in der Neotropis. Diversitätszentren sind der Afrikanische Kontinent und Mexiko. Etwa 69 Arten sind in Südafrika heimisch.[11] In China kommen mehr als 23 Arten vor, mindestens sechs davon nur dort.[4] In Madagaskar kommen etwa 14 Arten vor, etwa neun davon nur dort.[12]
Die 2011 etwa 415 Arten wurde durch Lammers 2011 in 18 Sektionen gegliedert (in Klammern jeweils die Anzahl der enthaltenen Arten):[2]
Die Lobelien (Lobelia) sind eine Pflanzengattung innerhalb der Familie der Glockenblumengewächse (Campanulaceae). Die etwa 440 Arten sind weltweit meist in tropischen oder subtropischen Gebieten verbreitet. Die Sorten mancher Arten sind Zierpflanzen für Parks und Gärten, manche als einjährige Sommerblumen kultiviert.
Tekst üüb Öömrang Lobeelien san plaantenslacher uun det famile faan a klookenbluumen. Jo haa hör nööm efter di wendenskapsmaan Matthias de L’Obel (Lobelius) (1538 bis 1616).
At jaft wel 300 bit 365 slacher.
Lobeelien san plaantenslacher uun det famile faan a klookenbluumen. Jo haa hör nööm efter di wendenskapsmaan Matthias de L’Obel (Lobelius) (1538 bis 1616).
Lobelia l'è 'n zèner de piànte de fiùr che 'l tol dét 'ntra 360 e 400 spéci, condena dstribusiú cosmopolìta, perlopiö endele regiù tropicài e temperàde del mónt, vergöne (póche) le rìa 'nfìna a le regiù frède.[2]
En quach botànich i còloca chèsto zèner endèna famìa speciìfica batezàda Lobeliaceae, dei óter envéce come 'na sotafamìa ciamàda Lobelioideae colocàda endèla famìa de le Campanulaceae. El sistema APG II el g'ha gnemò ciapàt 'na deciziù sö chèsto argomènt e 'l la met dét en töte dò le famìe.
Lobelia l'è 'n zèner de piànte de fiùr che 'l tol dét 'ntra 360 e 400 spéci, condena dstribusiú cosmopolìta, perlopiö endele regiù tropicài e temperàde del mónt, vergöne (póche) le rìa 'nfìna a le regiù frède.
En quach botànich i còloca chèsto zèner endèna famìa speciìfica batezàda Lobeliaceae, dei óter envéce come 'na sotafamìa ciamàda Lobelioideae colocàda endèla famìa de le Campanulaceae. El sistema APG II el g'ha gnemò ciapàt 'na deciziù sö chèsto argomènt e 'l la met dét en töte dò le famìe.
Lobelia (/loʊˈbiːliə, lə-/[4][5][6]) is a genus of flowering plants comprising 415 species,[7] with a subcosmopolitan distribution primarily in tropical to warm temperate regions of the world, a few species extending into cooler temperate regions.[8] They are known generally as lobelias.[9]
The genus Lobelia comprises a substantial number of large and small annual, perennial and shrubby species, hardy and tender, from a variety of habitats, in a range of colours. Many species appear totally dissimilar from each other. However, all have simple, alternate leaves and two-lipped tubular flowers, each with five lobes. The upper two lobes may be erect while the lower three lobes may be fanned out. Flowering is often abundant and the flower colour intense, hence their popularity as ornamental garden subjects.[10]
The genus Lobelia was first formally described in 1753 by Carl Linnaeus in Species plantarum and was named after the Flemish botanist Matthias de Lobel (1538–1616).[11][12][13]
Lobelia is probably the base form from which many other lobelioid genera are derived; it is therefore highly paraphyletic and not a good genus in a cladistic sense. For example, the Hawaiian species (see Hawaiian lobelioids), currently classified in several genera, originated from a single introduction to a now-submerged Hawaiian Island 15 million years ago, probably from an Asian Lobelia in Lobelia subg. Tupa.[14]
A New Zealand study concluded that local species of Hypsela, Isotoma and Pratia should be treated as Lobelia.[15]
Lobelia species are used as food plants by the larvae of some Lepidoptera species including the Setaceous Hebrew Character.
Several species are cultivated as ornamental plants in gardens. These include Lobelia cardinalis syn. Lobelia fulgens (cardinal flower or Indian pink), Lobelia siphilitica (blue lobelia), and Lobelia erinus, which is used for edging and window boxes.[10]
Numerous hybrids have been produced, notably Lobelia × speciosa, a hybrid derived from L. fulgens, L. cardinalis & L. siphilitica. The term "fan hybrids" is also used.[16] This plant is borderline hardy and requires fertile, moist soil. It is suitable for summer bedding schemes or growing in containers. The cultivars 'Kompliment Scharlach'[17] and 'Pink Elephant'[18] have gained the Royal Horticultural Society's Award of Garden Merit.[19]
The species used most commonly in modern herbalism is Lobelia inflata (Indian tobacco).[20] Use of lobelia for cardiovascular diseases may cause adverse effects.[21]
Lobelia has been used as "asthmador" in Appalachian traditional medicine.[22] Two species, L. siphilitica and L. cardinalis, were once considered a cure for syphilis.[23] Herbalist Samuel Thomson popularized medicinal use of lobelia in the United States in the early 19th century.[20]
Many members of the genus are considered poisonous, with some containing the toxic principle lobeline.[24] Because of lobeline's similarity to nicotine, the internal use of lobelia may be dangerous to susceptible populations, including children, pregnant women,[25] and individuals with cardiac disease. Excessive use will cause nausea and vomiting.[26] It is not recommended for use by pregnant women and is best administered by a practitioner qualified in its use. It also has a chemical known as lobellicyonycin, which may cause dizziness.
Extracts of Lobelia inflata contain lobeline[28] and those from Lobelia chinensis contain apigenin, lobeline, lobelanine, isolobelanine, lobelanidine, quercetin, coumarins, glucosides and other flavonoids.[29]
About eleven species native to Mexico and Central America have spurs on the flowers. These spurred lobelias appear to form a monophyletic group. Most have been classified in the genera Heterotoma (or sometimes Calcaratolobelia). However, since their closest relatives such as Lobelia anatina are in Lobelia, Koopman and Ayers classify them in Lobelia.[30]
Lobelia erinus in an alpine border Lobelia (/loʊˈbiːliə, lə-/) is a genus of flowering plants comprising 415 species, with a subcosmopolitan distribution primarily in tropical to warm temperate regions of the world, a few species extending into cooler temperate regions. They are known generally as lobelias.
Lobelia boninensis
Lobelio estas genro de florplantoj el familio Kampanulacoj, kun proksimume 300 specioj. Tiu genro estas trovebla en plej granda parto de la mondo sed ĉefe en varmaj regionoj. La floroj estas torditaj sur la akso je ĉirkaǔ 180 gradoj kaj montras dulateran simetrion. Lobelioj entenas alkaloidojn, interalie lobelinon, kiu funkcias kemie kiel nikotino. Multaj lobelioj estas ornamplantoj.
Kelkaj fakuloj indikas 365 ĝis 415 speciojn, pro kio ĝi estus la dua plej specioriĉa genro de la familio Kampanulacoj. La specioj hejmiĝas precipe en la tropikoj kaj subtropikoj, ĉefe en tropika Afriko kaj Neotropiso, nur malmultaj specioj kreskas ĝis la moderklimataj regionoj.
Lobelia es un género de plantas con flores que comprende unas 360–400 especies, con una distribución cosmopolita, principalmente en regiones tropicales y templadas del mundo, unas pocas se extienden a las regiones frías.[2]
Algunos botánicos emplazan este género con la familia Lobeliaceae, otros como una subfamilia Lobelioideae dentro de Campanulaceae. El sistema APG II no ha tomado una decisión sobre ello y la incluye en ambas familias.
Lobelia es probablemente la base de muchos otros géneros de Lobelioideae.
Especies de Lobelia son el alimento de las larvas de algunas especies de Lepidopteras, incluyendo Xestia c-nigrum.
Son hierbas o arbustos, anuales o perennes. Hojas simples, cerradas a subenteras con las puntas de los dientes menudamente callosos. Flores en racimos terminales y bracteados o en las axilas de las hojas superiores, generalmente invertidas, pediceladas, mayormente bibracteoladas; corola generalmente hendida dorsalmente casi hasta la base y ocasionalmente con 2 hendeduras laterales (fenestras) marcadamente zigomorfas; filamentos generalmente libres de la corola, connados al menos distalmente, anteras desiguales, las 2 inferiores más cortas y generalmente con un fascículo penicilado de cerdas en el ápice, las 3 más largas parcialmente cerrando el orificio del tubo de las anteras mediante sus ápices encorvados; corola, estambres y estilo marchitándose y permaneciendo sobre el fruto. Cápsulas biloculares, 1/4 a más frecuentemente completamente envueltas por el hipanto, dehiscencia loculicida apicalmente; semillas numerosas, lisas y brillantes o foveoladas o tuberculadas.[3]
El pueblo nativo de Norteamérica utilizaba la Lobelia para tratar problemas respiratorios y musculares, así como laxante. Hoy se usa para tratar el asma y en programas para evitar fumar, como relajante y contra las depresiones nerviosas. La especie más usada en herbolarios es Lobelia inflata (Indian Tobacco).[4]
La especie L. chinensis (llamada bàn biān lián, 半边莲 en chino), es una de las 50 hierbas fundamentales de la medicina tradicional china.
El género fue descrito por Carlos Linneo y publicado en Species Plantarum 2: 929. 1753. [3] La especie tipo es: Lobelia cardinalis L.
Lobelia: nombre genérico que fue nombrado en honor del botánico belga Matthias de Lobel (1538-1616).[2]
Lobelia es un género de plantas con flores que comprende unas 360–400 especies, con una distribución cosmopolita, principalmente en regiones tropicales y templadas del mundo, unas pocas se extienden a las regiones frías.
Algunos botánicos emplazan este género con la familia Lobeliaceae, otros como una subfamilia Lobelioideae dentro de Campanulaceae. El sistema APG II no ha tomado una decisión sobre ello y la incluye en ambas familias.
Lobelia es probablemente la base de muchos otros géneros de Lobelioideae.
Especies de Lobelia son el alimento de las larvas de algunas especies de Lepidopteras, incluyendo Xestia c-nigrum.
Lobeelia (Lobelia) on kellukaliste sugukonda arvatud taimeperekond.
Eestis kasvab üks sellesse perekonda kuuluv pärismaine liik: vesilobeelia (Lobelia dortmanna).
Lobeliat eli nuottaruohot (Lobelia) on kasvisuku kellokasvien heimossa. Siihen kuuluu noin 300–410[1] enimmäkseen trooppisilla ja lämpimillä alueilla kasvavaa lajia. [2]
Suomessa kasvaa kaksi luonnonvaraista lobelialajia. Nuottaruohoa tavataan Lapin eteläosien korkeudelle asti. Se on kirkasvetisissä karuissa järvissä kasvava pohjalehtinen vesikasvi, jolla on vaaleansinisen valkoiset kukat. [5] Etelä-Afrikasta kotoisin oleva sinilobelia on harvoin villiintynyt koristekasvi. [6]
Lobeliat eli nuottaruohot (Lobelia) on kasvisuku kellokasvien heimossa. Siihen kuuluu noin 300–410 enimmäkseen trooppisilla ja lämpimillä alueilla kasvavaa lajia.
Lobelia est un genre de plantes, les lobélies ou cardinales, de la famille des Campanulaceae. Il contient environ 300 espèces à travers le monde. Le genre a été nommé par Charles Plumier en l'honneur du botaniste flamand Mathias de l'Obel, Carl von Linné le réutilisa par la suite.
Les lobélies ont donné leur nom à l'un des alcaloïdes qu'elles contiennent, la lobéline.
Lobelia inflata est connue comme plante de remplacement du tabac lors des rites pour ses propriétés magiques semblables à celles du tabac (selon les Indiens d'Amérique du Nord), mais aussi comme substitut à la nicotine (la lobéline - un des alcaloïdes de type pipéridine contenu dans la lobélia - agissant chimiquement comme la nicotine).
Plusieurs espèces sont cultivées comme plante d'ornement.
Selon Catalogue of Life (25 septembre 2017)[2] :
Selon ITIS (25 septembre 2017)[3] :
Selon NCBI (25 septembre 2017)[4] :
Selon The Plant List (25 septembre 2017)[5] :
Selon Tropicos (25 septembre 2017)[1] (Attention liste brute contenant possiblement des synonymes) :
Hauteur:75 à 125cm Couleur:jaune ou orange
Lobelia est un genre de plantes, les lobélies ou cardinales, de la famille des Campanulaceae. Il contient environ 300 espèces à travers le monde. Le genre a été nommé par Charles Plumier en l'honneur du botaniste flamand Mathias de l'Obel, Carl von Linné le réutilisa par la suite.
Les lobélies ont donné leur nom à l'un des alcaloïdes qu'elles contiennent, la lobéline.
Géineas an-mhór (415 speiceas) an-ilghnéitheach plandaí blátha is ea na lóibéilianna, ó phlandaí beaga bliantúla go dtí plandaí colúnacha mothallacha ilbhliantúla, a fhásann go dtí na méadair ar airde. Faightear beagnach gach áit iad ach na réigiúin thrópaiceacha is fhothrópaiceacha den Domhan Úr go háirithe. Na duilleoga simplí ailtéarnach. Na bláthanna casta 180°, de ghnáth dearg, gorm nó vialait, síogamorfach le 5 pheiteal cónasctha ag déanamh feadáin chuartha dhéliopaigh. Saothraítear an-chuid díobh mar mhaisiúchán. Bíonn siad i raon leathan gnáthóg, cuid mhaith díobh uisciúil, agus saghsanna fathachúla ar shléibhte ar leith in oirthear na hAfraice. Bíonn alcalóidigh mharfacha i gcuid acu. Tá ceann sa tSile a bhfuil a bholadh nimhiúil.
Lobelija (lat. Lobelia), rod od preko 400 vrsta jednogodišnjeg i dvogodišnjeg raslinja, trajnica, listopadnog ili vazdazelenog grmlja iz porodice Campanulaceae, raširenog po svim kontinentima[1]. Rod je dobio ime po flamanskom botaničaru Matthiasu de l'Obelu.
Vrste ovoga roda su otrovne, ali su i ljekovite, a odlikuju se specifičnim alkaloidima. Koriste se u liječenju astme i kroničnog bronhitisa. Vrstu indijanski duhan (Lobelia inflata)[2], koristili su Irokezi, Čeroki[3] i Penobscot Indijanci u svojoj tradicionalnoj plemenskoj medicini.
Mnoge vrste uzgajaju se kao ukrasne biljke, među njima i sitnocvjetna lobelija (L. erinus), koja raste i u Hrvatskoj, te L. cardinalis ili kardinal cvijet, kod kojega postoje i kultivari: ‘Crystal Palace’, ‘Red Cascade’ i ‘Sapphire’. [4]
Lobelija (lat. Lobelia), rod od preko 400 vrsta jednogodišnjeg i dvogodišnjeg raslinja, trajnica, listopadnog ili vazdazelenog grmlja iz porodice Campanulaceae, raširenog po svim kontinentima. Rod je dobio ime po flamanskom botaničaru Matthiasu de l'Obelu.
Vrste ovoga roda su otrovne, ali su i ljekovite, a odlikuju se specifičnim alkaloidima. Koriste se u liječenju astme i kroničnog bronhitisa. Vrstu indijanski duhan (Lobelia inflata), koristili su Irokezi, Čeroki i Penobscot Indijanci u svojoj tradicionalnoj plemenskoj medicini.
Mnoge vrste uzgajaju se kao ukrasne biljke, među njima i sitnocvjetna lobelija (L. erinus), koja raste i u Hrvatskoj, te L. cardinalis ili kardinal cvijet, kod kojega postoje i kultivari: ‘Crystal Palace’, ‘Red Cascade’ i ‘Sapphire’.
Lubolinka (Lobelia) je ród z podswójby lubolinkowych rostlinow (Lobelioideae) swójby zwónčkatych rostlinow (Campanulaceae).
Wobsahuje sćěhowace družiny:
Jeli sy jedyn z mjenowanych njedostatkow skorigował(a), wotstroń prošu potrjecheny parameter předłohi {{Předźěłuj}}. Podrobnosće namakaš w dokumentaciji.
Lobelia L. è un genere di piante della famiglia delle Campanulaceae.[1][2]
Il nome del genere è un omaggio di Linneo al botanico fiammingo Matthias de Lobel (1538–1616),[3] botanico del re sotto Giacomo I d'Inghilterra.
Il genere Lobelia comprende specie erbacee o arbustive, annuali o perenni, talora con aspetto arborescente.[2]
Alcune specie (p.es Lobelia aberdarica, Lobelia deckenii, Lobelia gregoriana, Lobelia telekii), note come "lobelie giganti", hanno lunghe infiorescenze a spiga claviformi, alte sino a 4 m, sorrette da un'ampia rosetta fogliare.[4]
Sir John William Lubbock, botanico allievo di Darwin, durante le sue ricerche svelò i principi che regolano le differenze di colore tra la Lobelia cardinalis rossa e la Lobelia siphilitica blu. Il blu era il colore preferito dalle api, mentre il rosso della Lobelia cardinalis era il colore preferito dei colibrì. La diminuzione del numero di colibrì potrebbe essere una concausa della diminuzione in natura del numero di fiori rossi.[5]
Alcune specie di Lobelia sono velenose: Lobelia cardinalis, Lobelia inflata, Lobelia siphilitica.
Il genere ha una distribuzione cosmopolita, essendo diffuso in quasi tutte le regioni temperate e tropicali del mondo, ad eccezione dell'Europa centrale e orientale e dell'Asia occidentale.[6][7]
Lo stesso argomento in dettaglio: Specie di Lobelia. Con 439 specie è uno dei generi più numerosi della famiglia delle Campanulacee.[2]
Lobelia L. è un genere di piante della famiglia delle Campanulaceae.
Lobelia[1] est genus plantarum florentium quod circa 360–400 species comprehendit, distributione subcosmopolitana, praecipue in tropicis temperatisque callidioribus orbis terrarum regionibus, paucis speciebus regiones temperatas frigidiores tangentibus.[2] Genus ex Matthia de Lobel (1538–1616) botanista Belgico appellatur.[2]
Nonnulli botanistae genus et eius cognatas in Lobeliaceis, familia separata, disponunt; alii, ut subfamilia Lobelioideae intra Campanulaceas. Angiospermarum Phylogeniae Grex, rem non statuens, genus sub ambabus familiis disposuit.
Speciebus Lobeliae vescuntur larvae nonnullarum Lepidopterorum, Xestia c-nigro inclusa.
Circa undecim speciebus in Mexico et Media America sunt carcaria in floribus. Hae Lobeliae ut videntur sunt grex monophyleticus, quarum plurimi in genere Heterotoma (vel aliquando Calcaratolobelia) disponuntur; quod autem earum cognatae proximae, sicut Lobelia anatina, recte sunt in Lobelia, Koopman et Ayers eas in Lobelia disponunt.[3]
Index (partim):
Nonnullae excoluntur species ut plantae ornamentales in hortis; quae Lobeliam cardinalem, Lobeliam siphiliticam, Lobeliam fulgentem, Lobeliam erinum, et nonnullas hybridas comprehendunt.
Lobelia erinus est planta annua Africae Australia, multis cultivarietatibus multos colores monstrantibus; colitur in solo nudo, magnis vasis, window boxes?, et corbibus pendentibus (Anglice: hanging baskets).
In lingua florum Aetatis Victorianae, Lobelia malignitatem et malevolentiam exprimit.
Indigenae Americarum Lobeliam adhibuerunt ut medicina quae alvum purgat ad curandos morbos respiratorios et musculares. Hodie adhibetur ad curandam asthmam et venenum cibi (Anglice: food poisoning). Species usitate in herbalismo hodierno adhibita est Lobelia inflata.[7]
Duae species, Lobelia siphilitica et Lobelia cardinalis, ad curandam syphilem? olim adhibitae sunt.[8]
Samuel Thompson herbalista medicinalem Lobeliae usum in Civitatibus Foederatis saeculo undevicensimo ineunte populo gratum effecit; etiam Hydrastem canadensem et alias plantas.[7]
Una species, Lobelia chinensis (Mandarinice: bàn bian lián) adhibetur ut una ex quinquaginta herbis nuclearibus in medicina Sinica (traditional Chinese medicine).
Situs scientifici: Tropicos • Tela Botanica • GRIN • ITIS • NCBI • Biodiversity • Encyclopedia of Life • Plant Name Index • Plantes d'Afrique • Flora of China • USDA Plants Database 
Haec stipula ad biologiam spectat. Amplifica, si potes! Lobelia est genus plantarum florentium quod circa 360–400 species comprehendit, distributione subcosmopolitana, praecipue in tropicis temperatisque callidioribus orbis terrarum regionibus, paucis speciebus regiones temperatas frigidiores tangentibus. Genus ex Matthia de Lobel (1538–1616) botanista Belgico appellatur.
Nonnulli botanistae genus et eius cognatas in Lobeliaceis, familia separata, disponunt; alii, ut subfamilia Lobelioideae intra Campanulaceas. Angiospermarum Phylogeniae Grex, rem non statuens, genus sub ambabus familiis disposuit.
Speciebus Lobeliae vescuntur larvae nonnullarum Lepidopterorum, Xestia c-nigro inclusa.
Lobelia is een geslacht van kruidachtige planten uit de klokjesfamilie (Campanulaceae). Het geslacht telt rond de 200 soorten. Het geslacht is genoemd naar Matthias de l'Obel.
Synoniemen van Lobelia zijn Enchysia, Haynaldia, Isolobus, Laurentia, Mezleria, Neowimmeria, Parastranthus, Rapuntium en Tupa.
Het geslacht komt wereldwijd voor, maar de meeste soorten komen voor in de Neotropen, 69 soorten komen van nature voor in Zuid-Afrika.
De bladeren zijn meest verspreid geplaatst. De bloemen verschijnen vaak in trossen. Het vruchtbeginsel is onderstandig. Er ontwikkelt zich een doosvrucht. Bij de bloemen wordt het stuifmeel verspreid voordat de stempel bestoven kan worden, waardoor zelfbestuiving wordt voorkomen. De meeste soorten hebben helder gekleurde bloemen. Veel soorten in de Andes worden bestoven door vogels (kolibries). Andere soorten worden door insecten (bijen en vlinders) bestoven. Lobelia's bevatten een giftig wit melksap, dat ook op de menselijke huid irritatie kan veroorzaken.
In de Benelux komen in het wild voor:
Een aantal soorten in dit geslacht worden ook in de tuin gekweekt. Voorbeelden zijn Lobelia cardinalis, Lobelia siphilitica en Lobelia erinus. Vooral deze laatste is populair en is de basis voor een hele serie cultivars. De 'Cascade serie' met onder meer 'Blue cascade', 'Crimson cascade', 'Red cascade' en andere kleuren valt hierin op.
De meeste soorten zijn in de Benelux half winterhard. Meestal moeten we ze daarom ieder jaar opnieuw zaaien. Aan het einde van de winter voorzaaien in een kweekbak en in het voorjaar buiten uitplanten.
Lobelia is de waardplant voor de rupsen van diverse vlindersoorten, waaronder de zwarte c-uil (Xestia c-nigrum).
De oorspronkelijke indianen van Noord-Amerika gebruikten Lobelia voor het behandelen van ademhalingsproblemen en spierstoornissen. Ook werd het als braakmiddel gebruikt. Lobelia siphilitica werd als geneesmiddel tegen syfilis beschouwd.
Verschillende soorten Lobelia: - Lobelia Erinus -
Lobelia is een geslacht van kruidachtige planten uit de klokjesfamilie (Campanulaceae). Het geslacht telt rond de 200 soorten. Het geslacht is genoemd naar Matthias de l'Obel.
Synoniemen van Lobelia zijn Enchysia, Haynaldia, Isolobus, Laurentia, Mezleria, Neowimmeria, Parastranthus, Rapuntium en Tupa.
Het geslacht komt wereldwijd voor, maar de meeste soorten komen voor in de Neotropen, 69 soorten komen van nature voor in Zuid-Afrika.
Multimedia w Wikimedia Commons Lobelia (Lobelia L.) – rodzaj roślin z rodziny dzwonkowatych. Należy do niego około 370 gatunków występujących głównie na obszarach o klimacie umiarkowanym i subtropikalnym, szczególnie licznie w obydwu Amerykach i w Afryce[2]. Gatunkiem typowym jest Lobelia dortmanna L.[3].
Rośliny jednoroczne, byliny i krzewy o bardzo różnej wysokości; od drobnych, płożących się roślinek do dużych krzewów[2].
Enchysia C. Presl, Haynaldia Kanitz, Isolobus A. DC., Laurentia Adans., Mezleria C. Presl, Neowimmeria O. Deg. & I. Deg., Parastranthus G. Don, Rapuntium Mill., Tupa G. Don
Należy do podrodz. Lobelioideae, rodziny dzwonkowatych (Campanulaceae), rzędu astrowców (Asterales), wchodzącego w skład kladu astrowych w obrębie dwuliściennych właściwych[1].
Gromada okrytonasienne (Magnoliophyta Cronquist, podgromada Magnoliophytina Frohne & U. Jensen ex Reveal, klasa Rosopsida Batsch, podklasa astrowe (Asteridae Takht.), nadrząd Campanulananae Takht. ex Reveal, rząd dzwonkowce (Campanulales Rchb.f.), podrząd Campanilineae Raf., rodzina dzwonkowate (Campanulaceae Juss.), podrodzina Lobelioideae Burnett, plemię Lobelieae Rchb., podplemię Lobeliinae Sond. in Harv. & Sond., rodzaj lobelia (Lobelia L.)[5].
Liczne gatunki są uprawiane jako rośliny ozdobne. Ich walorami są ładne kwiaty i ulistnienie. W zależności od gatunku uprawiane są jako rośliny rabatowe i obwódkowe w ogrodach, jako rośliny doniczkowe w wiszących lub stojących pojemnikach. Niektóre gatunki nadają się do obsadzania oczek wodnych.
Lobelia (Lobelia L.) – rodzaj roślin z rodziny dzwonkowatych. Należy do niego około 370 gatunków występujących głównie na obszarach o klimacie umiarkowanym i subtropikalnym, szczególnie licznie w obydwu Amerykach i w Afryce. Gatunkiem typowym jest Lobelia dortmanna L..
Lobelia é um gênero botânico pertencente à família Campanulaceae.[1]
Lobelia é um gênero botânico pertencente à família Campanulaceae.
Lobelior (Lobelia)[1] är ett släkte av klockväxter. Lobelior ingår i familjen klockväxter.[1]
Lobeliasläktet innehåller sammanlagt cirka 360 arter ett- eller fleråriga örter, buskar eller träd. Störst mångfald finner man i tropiska bergsområden. En enda art, notblomster (Lobelia dortmanna; den enda vattenväxten i släktet) växer vild i Sverige.[2]
Blommorna sitter iklase eller ax. De har en kronpip av varierande längd och ett femflikigt bräm där två flikar bildar en mer eller mindre tydlig överläpp. Ståndarknapparna är sammanvuxna till ett rör. Färgen är högst varierande, oftast blå, lila eller vit, mer sällan röd eller gul..[3]
Bland släktets arter finns bland annat kaplobelia (Lobelia erinus; som odlad ofta omnämnd som bara "lobelia"[4]) och praktlobelia (Lobelia cardinalis). [2] Den förstnämnda är ettårig och syns ofta odlad; den kan ibland påträffas förvildad i Sverige. Släktet lobelior räknas ibland som en egen familj – lobeliaväxter (Lobeliaceae).[5]
Både ett- och fleråriga lobelior syns ofta som prydnadsväxter.[5][3] Genom historien har ett antal arter nyttjats inom folkmedicinen; lobelior innehåller gott om alkaloider, och lobelin (finns i läkelobelia) är andningsstimulerande. Lobelin liknar också nikotin och har kommit till användning inom rökavvänjning.[2]
De odlade varianterna av kaplobelior finns både som upprättstående eller hängande. I en rabatt syns de små, gröna bladen knappt bland de andra blomstren. Som vilda är kaplobelior blåblommande, men inom trädgårdsodlingen har man avlat fram varianter med röda, rosa, lila eller vita blommor.[4]
Växtsläktet fick sitt namn 1887.[3] Det fick sitt namn efter den flandriske botanisten Mathias de Lobel (latiniserat som Lobelius), som levde åren 1538–1616.[2]
.jpg)
Lobelior (Lobelia) är ett släkte av klockväxter. Lobelior ingår i familjen klockväxter.
Рід Лобелія містить значну кількість (понад 415 видів[2]) великих та дрібних, однорічних та багаторічних, трав'янистих та чагарникових порід, витривалих та ніжних, з різних місць походження, у широкій кольоровій гамі. Багато видів є абсолютно відмінними один від одного. Але всі вони мають чергові ланцетовидні листки та пазушні двогубі квітки, кожна з п'ятьма пелюстками. Верхні дві пелюстки, як правило, прямі, а нижні три пелюстки можуть бути розташовані віялом. Цвітуть рясно, квіти інтенсивного забарвлення, через те популярні як декоративні рослини.[3]
Рід названо на честь Маттіаса де Л'Обеля (1538—1616) — фламандського ботаніка та лейб-медика англійського короля Якова I.[4]
Деякі ботаніки відносять рід та його види у окрему родину Lobeliaceae, інші вважають підродиною Lobeliaceae у родині Campanulaceae. APG не прийняти однозначне рішення з цього питання та відносить рід до обох родин.
Представники роду лобелія поширені майже у всіх частинах світу, але перш за все у субтропічному поясі та дещо менше у зонах помірного клімату.
Деякі види використовують як лікарські рослини. У рослинах Lobelia inflata міститься основний алкалоїд — лобелін, похідний від метилпіперидину. Лобеліну гідрохлорид застосовується як засіб для збудження дихального центру, при бронхіальній астмі, кашлюку, має важливе значення як засіб при ураженні задушливими отруйними речовинами (ОР).
У культурі близько 20 видів. У квітниках досить широко культивують як бордюрну у рабатках або ампельну рослину Lobelia erinus з дрібними яскраво-синіми квітками родом з Південної Африки.
Рід включає більше 400 видів[5].
Lobelia tupa
Lobelia erinus
Lobelia laxiflora
Lobelia rhynchopetalum
Lobelia cardinalis
Lobelia chinensis
Lobelia deckenii
Lobelia excelsa
Lobelia niihauensis
Lobelia pedunculata
Lobelia siphilitica
Lobelia tupa
Chi Lỗ bình hay còn gọi chi lô biên (danh pháp khoa học: Lobelia /loʊˈbiːliə,_ləʔ/[4][5][6]) là một chi thực vật gồm khoảng 415 loài có hoa thuộc họ Hoa chuông.[7] Chúng phân bổ chủ yếu vùng nhiệt đới và ôn đới ấm, có một số loài mở rộng phân bổ tới vùng ôn đới mát.[8]
Tên gọi latin của chi Lỗ bình được đặt vinh danh nhà khoa học Matthias de Lobel (1538–1616).[8] Một số nhà thực vật xếp chi Lỗ bình nằm trong họ Lỗ bình, tuy nhiên nhiều quan điểm khác vẫn xếp chi này thuộc về họ Hoa chuông.
Danh sách loài chọn lọc bao gồm:[9][10]
Лобе́лия (лат. Lobelia) — род однолетних и многолетних травянистых растений, а также полукустарников, кустарников и деревьев семейства колокольчиковых (Campanulaceae). Род назван в честь Маттиаса де Л’Обеля (1538—1616) — голландского ботаника и лейб-медика английского короля Якова I, некоторое время возглавлявшего королевский ботанический сад.
У рода лобелия завязь всегда двухгнёздная, а венчики зигоморфные. Они в принципе схожи с венчиками колокольчика, но трубка как бы разрезана вдоль, благодаря чему зубцы венчика смещены на одну, обычно в верхнюю сторону.
В роде лобелия более 300 видов, распространённых почти во всех частях света, но прежде всего в субтропическом поясе и несколько меньше в зонах умеренного климата. Несколько видов: Лобелия Дортмана (Lobelia dortmanna L.), Лобелия сидячелистная (Lobelia sessilifolia) встречаются в дикорастущем состоянии в России.
Некоторые виды используют в качестве лекарственных растений. В растениях Лобелии вздутой, или Индейский табак (Lobelia inflata L.) содержится основной алкалоид — лобелин, производное метилпиперидина. Лобелина гидрохлорид применяется как средство для возбуждения дыхательного центра, при бронхиальной астме, коклюше, имеет важное значение как средство при поражении удушающими отравляющими веществами (ОВ).
В культуре около 20 видов. В цветниках довольно широко культивируют как бордюрное растение лобелию эринус, или ежевидную (Lobelia erinus L.) с мелкими ярко-синими цветками родом из Южной Африки.
Род включает более 400 видов[2].
Некоторые виды:
Лобе́лия (лат. Lobelia) — род однолетних и многолетних травянистых растений, а также полукустарников, кустарников и деревьев семейства колокольчиковых (Campanulaceae). Род назван в честь Маттиаса де Л’Обеля (1538—1616) — голландского ботаника и лейб-медика английского короля Якова I, некоторое время возглавлявшего королевский ботанический сад.
半边莲属（学名：Lobelia）是桔梗科下的一个属，为草本或亚灌木植物。该属共有250种以上，分布于全球。[1]
这是一篇與植物相關的小作品。你可以通过编辑或修订扩充其内容。 
分類 界 : 植物界 Plantae 階級なし : 被子植物 angiosperms 階級なし : 真正双子葉類 eudicots 目 : キク目 Asterales 科 : キキョウ科 Campanulaceae 属 : ミゾカクシ属 Lobelia L. 種 ミゾカクシ属（みぞかくしぞく、溝隠属）あるいはロベリア属（学名：Lobelia）とは、キキョウ科の植物群の一部である。非常に多様な種を含む。花形は他のキキョウ科とは大いに異なり、左右相称の花をつける。
ミゾカクシ属の植物の花は、一般のキキョウ科が放射相称でツボ型、釣り鐘型の花をつけるのに対して、左右相称の唇花をつけるため、見かけでは全く異なって見える。別の科とする説もある。
花弁は下側3枚は基部で互いにつながり、先端が分かれ、全体として下側に巻いて唇弁を作る。上二弁は細くて左右に分かれ、唇弁の上側に伸びる。雄しべは雌しべの周りにしっかり巻くように並ぶ。それらは唇弁の上に伸びて、先端はやや下を向く。このような花の構造はクサトベラ科のものにも似ており、両者を類縁とする説もある。
ほぼ全世界に約200種が分布し、暖帯や熱帯に多い。形態は非常に多様で、日本のものでもサワギキョウ（Lobelia sessilifolia）は直立する多年草で1mに達するが、ミゾカクシ（L. chinensis）は地を這うか細い草である。さらに小笠原諸島には低木状になるオオハマギキョウ（スウェーデン語版）（L. boninensis）がある。熱帯には大型になる種も多い（参照: #ジャイアントロベリア）。
ルリミゾカクシ（L. erinus）、L. richardsonii、L. validaなどが観賞用に栽培される他、ミゾカクシやサワギキョウなどは薬用植物として利用されている。
アフリカには大型化する本属の草本が複数種見られ、英語で俗にジャイアントロベリア（giant lobelia）と呼ばれる。その例は以下の通りである。
和名や学名カナ表記の横の注は、その呼称が見られる出典を表す。
ジャイアントロベリア:
Lobelia aberdarica
ロベリア・デケニー（L. deckenii）
L. gibberoa
L. gregoriana
L. mildbraedii
L. rhynchopetalum
ロベリア・テレキイ（L. telekii）
ケニア山にて
それ以外のもの:
ロベリア・アングラータ（Lobelia angulata）
オオハマギキョウ（L. boninensis）
ベニバナサワギキョウ（L. cardinalis）
ロベリア・ドルトゥマンナ（L. dortmanna）
ルリミゾカクシ（L. erinus）
ロベリアソウ（L. inflata）
L. kalmii
ロベリア・ラキシフローラ（L. laxiflora）
マルバハタケムシロ（L. loochooensis）
サクラダソウ（L. nummularia）
ロベリア・パルドーサ（L. paludosa）
ロベリア・ペドゥンクラータ（L. pedunculata）
L. pinifolia
L. polyphylla
サワギキョウ（L. sessilifolia）
オオロベリアソウ（L. siphilitica）
ロベリア・トゥパ（L. tupa）
L. urens
英語:
日本語:
ミゾカクシ属（みぞかくしぞく、溝隠属）あるいはロベリア属（学名：Lobelia）とは、キキョウ科の植物群の一部である。非常に多様な種を含む。花形は他のキキョウ科とは大いに異なり、左右相称の花をつける。
숫잔대속(Lobelia, /loʊˈbiːliə, lə-/[1][2][3])은 415가지 종을 이루는 속씨식물의 속이다.[4][5] 세계 어느 곳이든 분포해 있으나, 주로 열대 지역에서 온화한 지역 사이에 있으며 일부 종은 온도가 더 낮은 온화 지대에 있다.[6]
부분 목록:
숫잔대속(Lobelia, /loʊˈbiːliə, lə-/)은 415가지 종을 이루는 속씨식물의 속이다. 세계 어느 곳이든 분포해 있으나, 주로 열대 지역에서 온화한 지역 사이에 있으며 일부 종은 온도가 더 낮은 온화 지대에 있다.
.jpg)
.jpg)
_from_West-Javan_mountain_rainforest_(5795921307).jpg)
_(5113695602).jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
_(20935919226).jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
_(4809749548).jpg)
_(14694942005).jpg)
_in_bloom_(5121813377).jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
_(4809125725).jpg)
_(5113105985).jpg)
.jpg)
.jpg)
Karte mit allen verlinkten Seiten: 
.jpg)
_(3132752080).jpg)
Wikispecies har information om 
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
_(6811363334).jpg)
