Cornus sanguinea, el sanguino o sanguiño, tamién conocíu como escuernacabres,[2]ye una especie botánica perteneciente a la familia de les Cornacees. Ye nativa de la mayor parte d'Europa y Asia occidental, tamién se producen de norte a sur d'Inglaterra, al sur d'Escandinavia, y al este del Mar Caspiu.
Trátase d'un parrotal caducifoliu de tamañu mediu a grande qu'algama los de 2-6 m d'altor, coles cañes y ramines de color escuru marrón-verdoso. Les fueyes son opuestes, de 4-8 cm de llargor y 2-4 cm d'anchu, ovaes a una forma oblonga, de color verde percima, per debaxo llixeramente pálidu, aspra y dura. Les flores son hermafrodites, son pequeñes de (5-10 mm de diámetru), con cuatro pétalos de color blancu cremosu, en grupos de 3-5 cm de diámetru, y son polinizaes polos inseutos. El frutu ye globosu con una negra baga de 5-8 mm de diámetru, que contién una sola grana.
Rique suelos frescos y llixeros, pero nun presenta marcada preferencia pola so naturaleza química. Gústen-y los llugares húmedos y avisiegos. La so área natural abarca cuasi toa Europa y Asia occidental. Alcuéntrase en terrenes baxos o de monte mediu. Reproducir por grana y renuevos de raigañu, lo cual fai que tienda a ocupar conducentemente árees de terrén, estableciéndose con alta densidá, polo que, dependiendo de les circunstancies, pue ser invasora.
Los frutos son consumíos por dellos mamíferos y munchos páxaros. La madera ye calidable escelente, de color blancu rosáu, bien dura y resistente. Utilizar pa faer mangos de ferramientes y pequeñes pieces torniaes. Les cañes delgaes utilizar pa cestería, y les más grueses pa tutores de xardinería. Tamién fueron utilizaes pa faer fleches. L'arqueru prehistóricu Ötzi llevaba fleches de sanguino.
Albellanino, barbaija, zrezal de monte, zrezal falsa, zrezal selvaxe, zrezal montesa, cornahuelo, escuernacabres, escuernacabres común, escuernacabres encarnáu, cornejo hembra, escuernacabres coloráu, escuernacabres montés, cornizo, corno durillo, corno fema, corno selvaxe, cuernu, durillo, durillo encarnáu, escuernacabra, malmadurillo bastu, matacán, palu fierro, pata de perdiz, árbol de los cuatro cares, árbol fríu, sanapudio, sangüeña, sangüeño, sangueña, sangueño, sanguillo, sanguina, sanguino, sanguinu, sanguiño, sanguiñuela, sanguiñuelo, sanguño, vara sangrienta, virga sanguinea, zangüeño. Altoaragonés: cornera de llobu, pichasangre, pichasán, sangonillo, sangriñera, sanguiñero, sanguil, sanguinera, sanguinillo, sanguino, sanguiño, sanguín, sangunillo, sanllic. Aragonés: cornera de llobu, pelaburros, pichasangres, sangonillo, sangrinera, sangueñero, sangueño, sanguiñera, sanguil, sanguiné, sanguinera, sanguino, sanguiño, sanguín, sanguniño, sanllic.[1]
Esta páxina forma parte del wikiproyeutu Botánica, un esfuerciu collaborativu col fin d'ameyorar y organizar tolos conteníos rellacionaos con esti tema. Visita la páxina d'alderique del proyeutu pa collaborar y facer entrugues o suxerencies. Cornus sanguinea, el sanguino o sanguiño, tamién conocíu como escuernacabres,ye una especie botánica perteneciente a la familia de les Cornacees. Ye nativa de la mayor parte d'Europa y Asia occidental, tamién se producen de norte a sur d'Inglaterra, al sur d'Escandinavia, y al este del Mar Caspiu.
Cәnub qaramurdarçası[1] (lat. Cornus sanguinea) —
Yarpaqları saplaqlıdır, uzunluğu 2-9,5 sm, eni 6 sm-ə qədərdir, üst tərəfdən parlaqyaşıl, alt tərəfdən solğundur, hər iki tərəfdən sıx qısa, iki yerə bölünmüş tükcükləri olduğuna görə kələ-kötürdür, yumurtaşəkilli-ellipsvari və ya ellipsvari, qısa sivri sonluqludur; yarpağın qaidə hissəsi dəyirmi və ya enli-pazşəkillidir; yan damarçıqlar hər tərəfdən 4-5 ədəd yerləşmişdir.
Çiçək qrupu çox vaxt yastı olur, eni 6 sm-ə qədərdir, çiçək qrupunun saplaq və budağı sıxılmış tüklüdür. Ləçəkləri 5-6 mm uzunluqdadır və neştərtvari formada olub, xaricdən tüklüdür. Çiçəklənməsi may-iyun aylarına təsadüf eləyir.
Meyvələri şarşəkillidir, qara rəngdədir,diametri 5-9 mm-dir. Çəyirdəyi şarşəkillidir. Meyvə verməsi sentyabr ayına təsadüf eləyir.
Böyük Qafqaz(BQ) Quba, BQ şərq, BQ qərb, Kiçik Qafqaz şimal, KQ cənub, KQ mərkəzi, Naxçıvan. dağ., Lənkəran dağ. Orta dağ qurşağına qədər.
Meşələrdə, meşənin kənarlarında, kolluqlarda, çayların sahilində,dərələrdə rast gəlinir.
Cәnub qaramurdarçası (lat. Cornus sanguinea) —
El sanguinyol[2] (Cornus sanguinea) és una espècie de planta caducifòlia del gènere Cornus. També és coneguda com a pelabou,[3] corneller o sangrinyol.[4]
És un arbre petit o arbust caducifoli d'1 a 6 m d'alçària, de branques vermelloses, de fulles en disposició oposada toves, ovals i acuminades i amb els marges enters. Les flors són blanques, agrupades en corimbes terminals. Floreix d'abril a juny. Els fruits són en baia amb una sola llavor, amargs i negres en la maduresa. Viu sobretot en boscos i bardisses una mica humides. És molt comú a comarques com Osona i Garrotxa.
A més de la reproducció per llavor, també ho fa vegetativament, a partir de les arrels laterals. Per això, normalment es troba formant masses espesses, arribant a tenir un caràcter una mica invasor, ja que si cobreix una zona, no hi pot créixer res més, per manca de llum.
Els fruits són consumits per alguns mamífers i molts ocells. La fusta és de molt bona qualitat, de color blanc rosat, molt dura i resistent. S'utilitzava per fer mànecs d'eines, i tornejar petites peces. Les branques joves primes eren utilitzades per fer cistells, més gruixudes, per fer tutors de jardineria. També eren utilitzades per fer fletxes. L'arquer prehistòric Ötzi portava fletxes fetes de sanguinyol.
El nom català de sanguinyol, i el de l'espècie sanguinea, fan referència a la coloració vermella de les fulles a la tardor i també de les branques a l'hivern.
És originària d'Europa i Àsia occidental i es troba des del sud d'Escandinàvia al mar Caspi.
A Catalunya el podem trobar a gairebé la totalitat del territori, entre el nivell del mar i els 1.000 m d'altitud en bardisses i boscos caducifolis.
Tradicionalment, els búlgars preparen i serveixen banitsa en dos dies de festa: Nadal i Cap d'Any. En aquests dies, la gent afegeix kusmeti (literalment «sorts», el que significa sort o amulets de la sort) a l'interior de la banitsa. Els objectes són generalment petits trossos de branques de sanguinyol amb un nombre variable de brots, que són el símbol de la salut i la longevitat.[5]
El sanguinyol (Cornus sanguinea) és una espècie de planta caducifòlia del gènere Cornus. També és coneguda com a pelabou, corneller o sangrinyol.
Planhigyn blodeuol o faint llwyn neu goeden fechan yw Cwyrosyn (lluosog: cwyros) sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Cornaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Cornus sanguinea a'r enw Saesneg yw Dogwood.[1] Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Cwyros, Cornel, Cwyrol, Cwyrwialen, Pren Ci.
Gall dyfu i 2–6 metr (7–20 tr). Mae'r dail gyferbyn a'i gilydd a rhwng 4–8 cm.
Planhigyn blodeuol o faint llwyn neu goeden fechan yw Cwyrosyn (lluosog: cwyros) sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Cornaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Cornus sanguinea a'r enw Saesneg yw Dogwood. Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Cwyros, Cornel, Cwyrol, Cwyrwialen, Pren Ci.
Gall dyfu i 2–6 metr (7–20 tr). Mae'r dail gyferbyn a'i gilydd a rhwng 4–8 cm.
Svída krvavá (Cornus sanguinea) je opadavý keř s jednoduchými vstřícnými listy. Vyskytuje se přirozeně i v České republice a je také pěstována v řadě kultivarů jako okrasná dřevina.
Svída krvavá je keř nebo malý strom dorůstající výšky až přes 5 metrů. Větve jsou přímé, vystoupavé i převislé. Letorosty jsou zprvu zelenavé, brzy však tmavočerveně nebo hnědě nabíhají. Listy jsou vstřícně postavené, krátce řapíkaté, na líci živě zelené a roztroušeně chlupaté, na rubu poněkud světlejší, odstále chlupaté dvouramennými a/nebo jednoduchými odstálými chlupy. Na podzim se listy zbarvují nachově červeně. Čepel je eliptická až široce vejčitá, se 3 až 5 páry postranních žilek. Nejvyšší pár žilek odbočuje již asi v polovině čepele, což je charakteristický znak odlišující svídu krvavou od svídy bílé a svídy výběžkaté.
Kvete v květnu až červnu.[1] Květy jsou bělavé a ostře páchnoucí, ve vypouklých až plochých, 3 až 6 cm širokých květenstvích. Plody jsou modročerné až černé peckovice na fialově červených stopkách.[2][3]
Přirozený areál výskytu svídy krvavé zahrnuje převážnou část Evropy, na východ zasahuje až po Írán a Kavkaz. Z České republiky jsou uváděny 3 poddruhy svídy krvavé, v užším pojetí druhů někdy chápané i jako samostatné druhy: svída krvavá pravá (Cornus sanguinea ssp. sanguinea), svída krvavá jižní (Cornus sanguinea ssp. australis) a svída krvavá uherská (Cornus sanguinea ssp. hungarica). Odlišují se především tvarem a uspořádáním chlupů na listech. Nominátní poddruh je rozšířen i v Čechách, zbylé dva jsou vázané především na Moravu.[2]
Obvyklým typem přirozených stanovišť svídy krvavé jsou výslunné křovinaté stráně, lesní lemy, světlé lesy a potoční nivy na slabě kyselých až slabě zásaditých, živinami bohatších půdách.[2]
Květenství svídy krvavé
Zralé peckovice
Detail květů
Podzimní zbarvení listů
Rozkvétající květenství
Svída krvavá je pěstována jako okrasná dřevina v celé řadě kultivarů, vyznačujících se především krásným zbarvením zimních holých větévek (např. kultivary 'Midwinter Fire' a 'Winter Beauty'), méně často i pestrými listy ('Variegata' aj.)[4]
Keře jsou vhodné do skupin, jako krycí dřeviny, i jako podrost pod vyšší dřeviny.[5]
Plody byly podle některých zdrojů využívány při průjmech.[1]
Při pěstování v mírném pásmu (ČR) je svída krvavá zcela odolná. Roste na slunci i v polostínu. Vhodná je jakákoliv propustná půda, vlhká. Je značně odolná proti suchu. Snáší exhalace. Svídu krvavou lze pěstovat i v nádobách, jako bonsaj. Je ale třeba zabránit promrzání obalením nádoby, nebo ji zapustit do země. Zaléváním během zimy dbáme, aby rostlina netrpěla suchem. Řez snese kdykoliv během vegetace, ačkoli silnější řez je obvykle vhodný v zimním období. Dobře obráží. Obvykle netrpí škůdci.
Rozmnožuje se dřevitými řízky, bylinnými řízky nebo výsevem semen.
Galerie svída krvavá ve Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu svída krvavá ve Wikimedia Commons
Svída krvavá (Cornus sanguinea) je opadavý keř s jednoduchými vstřícnými listy. Vyskytuje se přirozeně i v České republice a je také pěstována v řadě kultivarů jako okrasná dřevina.
Rød Kornel (Cornus sanguinea) er en op til 4 meter høj busk, der vokser i lysåbne skove og krat. Bærrene er meget beske, men spises hurtigt af fugle. Rød kornel er skygge- og vindtålende, og den slår rod fra grene langs jorden. Den tåler beskæring godt.
Rød Kornel er en løvfældende busk med en bred, opstigende vækstform. Barken er først håret og olivengrøn. Senere bliver den brunligt rød på solsiden og grøn på skyggesiden. Gamle grene kan få gråbrun, furet bark. Knopperne er modsatte, tiltrykte og gråbrune med et lidt "løst" udseende.
Bladene er ægformede eller ovale med hel rand, buede ribber og kort spids. Oversiden er mat blågrøn, mens undersiden er noget lysere og mere rent grøn og krushåret. Høstfarven er blodrød. Blomsterne sidder i endestillede skærme. De er hvide med ganske korte kronblade. Frugterne er sorte stenfrugter. Frøene modner godt og spirer villigt.
Rodnettet består af et stort antal, tæt forgrenede trævlerødder. Busken sætter rodskud, og de grene, som har jordkontakt, slår rod.
Højde x bredde og årlig tilvækst: 4 x 3 m (20 x 20 cm/år). Målene kan anvendes ved udplantning.
Rød Kornel er udbredt i Mellemøsten, Kaukasus og det meste af Europa, herunder også i Danmark, hvor den er almindelig i den østlige del. Busken er tilpasset lysåbne eller let skyggede voksesteder med en tør, veldrænet og kalkrig jord. Derfor findes den i krat, skovbryn eller underskov.
I den den fredede naturskov Bolderslev Skov under Aabenraa Statsskovdistrikt findes arten på tilgroningsflader i en lysning (”Sletten”) med sekundær succession sammen med bl.a. Ask, Avnbøg, Bøg, Alm. Hvidtjørn, Bævre-Asp, Grå-Pil, Rød-El, Slåen og Stilk-Eg[1]
Rød Kornel er velegnet til skovbryn, læ- og vildtplantninger, men ikke i haver, da den breder sig for meget.
Rød Kornel (Cornus sanguinea) er en op til 4 meter høj busk, der vokser i lysåbne skove og krat. Bærrene er meget beske, men spises hurtigt af fugle. Rød kornel er skygge- og vindtålende, og den slår rod fra grene langs jorden. Den tåler beskæring godt.
Der Rote Hartriegel (Cornus sanguinea) ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Hartriegel (Cornus) in der Familie der Hartriegelgewächse (Cornaceae). Sein Name kommt von den roten Blättern im Herbst und dem harten, teilweise auch roten Holz seiner Äste. Weitere Trivialnamen sind Blutroter Hartriegel, Rotes Beinholz, Hundsbeere und Roter Hornstrauch.
Der Rote Hartriegel bildet in Mitteleuropa 3 bis 4 Meter hohe, breite und dicht stehende, sommergrüne Sträucher. In Südeuropa kann der Rote Hartriegel auch baumförmig wachsen und erreicht dann Wuchshöhen von 6 Metern.[2]
Das Holz ist zäh und schwer spaltbar mit zerstreutporig verteilten Gefäßen. Splint- und Kernholz sind anders als bei anderen Hartriegelarten von gleicher rötlich-weißer Farbe.[3]
Ältere Stämme zeigen eine Schuppenborke.[4] Die Rinde einjähriger Zweige ist kurzbehaart und leuchtend rot bis braunrot gefärbt. Die Rotfärbung wird durch Anreicherung von Anthocyan verursacht und ist kennzeichnend für die Art. Die Rinde zweijähriger Zweige ist olivbraun und kahl.[2]
Sowohl die Blüten- als auch die Laubknospen sind bei einer Länge von bis zu 6 Millimetern länglich. Sie haben keine Knospenschuppen, stattdessen werden sie durch die braunfilzig behaarten Blätter geschützt. Die Knospen mit den Blütenständen erscheinen an den Zweigenden und im Gegensatz zu den Laubknospen verdickt. Anders als bei der Kornelkirsche (Cornus mas) liegen die Seitenknospen am Zweig an und die Spitzen sind dem Zweig zugewandt.
Die gegenständig an den Zweigen angeordneten Laubblätter sind in Blattstiel und Blattspreite gegliedert. Der Blattstiel ist 8 bis 15 Millimeter lang. Die einfache, ganzrandige Blattspreite ist bei einer Länge von 4 bis 10 Zentimetern sowie einer Breite von 2,5 bis 5 Zentimetern breit elliptisch bis eiförmig mit keilförmiger Spreitenbasis und zugespitztem oberen Ende. Es sind drei bis fünf, an der Blattunterseite deutlich erhabene Nervenpaare vorhanden.[3] Die Blattoberseite ist dunkelgrün und angelegt gabelhaarig, die -Unterseite ist heller und besonders an den Blattadern kraushaarig.[5]
Der endständige, schirmrispige Blütenstand weist einen Durchmesser von 4 bis 8 Zentimetern auf und auf 2,5 bis 3,5 Zentimeter langen Stielen stehen 20 bis 50 Blüten.
Die zwittrigen Blüten sind radiärsymmetrisch und vierzählig mit doppelter Blütenhülle. Es ist ein Diskus vorhanden. Die vier sehr kurzen Kelchblätter sind verwachsen. Die vier weißen Kronblätter sind bei einer Länge von 4,5 bis 6 Millimetern linealisch-lanzettliche und an der Unterseite behaart. Die vier Staubblätter sind nur etwas kürzer als die Kronblätter und überragen etwas den Griffel. Der Fruchtknoten ist unterständig.[4][6]
Die bei Reife weiß punktierten, schwarzblauen Steinfrüchte weisen einen Durchmesser von 5 bis 8 Millimetern auf.[6] Die Steinfrüchte enthalten ein ölhaltiges Fruchtfleisch und einen kugeligen, glatten, zweisamigen Steinkern.[4]
Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 22.[4][7]
Die Blütezeit reicht von Mai bis Juni.[5] Eine Besonderheit des Roten Hartriegels ist es, in manchen Jahren im frühen August eine zweite Blüte zu bilden. Blüten und fast reife Früchte stehen dann gleichzeitig am Strauch. Die Früchte reifen im September.
Der Rote Hartriegel kann 30 bis 40 Jahre alt werden. Die jungen Zweige haben eine dünne, assimilierende, primäre Rinde, diese wird in Schatten gelblichgrün, an der Sonnenseite und vor allem im Herbst und Winter durch Anreicherung von Anthocyan blutrot. Es liegt eine VA-Mykorrhiza vor. Die Vegetative Vermehrung erfolgt durch Wurzelausläufer sowie durch als Bogentriebe herabgesenkte Zweige, die sich unter Laub leicht bewurzeln, so besonders in feuchtschattigen Wäldern, wo der Rote Hartriegel kaum blüht. Der Rote Hartriegel lässt sich auch problemlos durch Stecklinge vermehren.
Blütenökologisch handelt es sich um homogame, nektarführende Scheibenblumen mit einem unangenehmen fischartigen Geruch, hervorgerufen durch Methylamin. Die Bestäubung erfolgt durch größere Insekten, z. B. durch Fliegen, Wildbienen der Gattungen Andrena, Lasioglossum, Osmia und Käfer. Auch Selbstbestäubung findet statt.
Die Ausbreitung der Früchte erfolgt durch Vögel wie Singdrossel, Amsel, Wacholderdrossel, Rotkehlchen, Dorngrasmücke, Star, Elster, Blaumeise, Gimpel und Fasan.[4]
Die Blüten und Laubblätter enthalten ein Flavonglykosid, Gallussäure und Ellagsäure. Destillate aus den Blättern sind reich an Salicylsäure. Die Blatthaare sind mit Calciumcarbonat überzogen, das bei Berührung mit empfindlichen Stellen der Haut zu Reizerscheinungen führen kann. Wurzeln und Zweige enthalten Verbenalin. Frische Früchte enthalten einen Anthocyankomplex. Die Früchte sind roh ungenießbar, jedoch nicht giftig.[8] Sie können jedoch roh gegessen bei Kindern möglicherweise eine Gastroenteritis bewirken.[9]
Das natürliche Verbreitungsgebiet des Roten Hartriegels erstreckt sich von Europa über die asiatische Türkei und den Kaukasusraum bis nach Mittelasien.[10] Der Rote Hartriegel wächst in Hecken und Strauchflächen, seltener in artenreichen Wäldern. Er wächst in Gesellschaften der Ordnung Prunetalia besonders in denen des Verbands Berberidion.[7] Er gedeiht am besten auf trockenen bis frischen, schwach sauren bis alkalischen, sandig- bis lehmig-humosen, mäßig nährstoffreichen Böden.[5] Er wächst vorwiegend im Flachland, man findet ihn jedoch in den Bayerischen Alpen in Höhenlagen bis zu 900 Metern, in den Allgäuer Alpen bis zu 1100 Metern[11], in Tirol bis auf 1350 Meter und im Wallis bis zu 1550 Metern.[2]
Der Rote Hartriegel (Cornus sanguinea) ist eine Art aus der Gattung der Hartriegel (Cornus) innerhalb der Familie der Hartriegelgewächse (Cornaceae).[12]
Diese Art wurde schon im Altertum von Plinius als Cornus femina beschrieben.[2] Die wissenschaftliche Erstveröffentlichung unter dem Namen Cornus sanguinea erfolgte durch Carl von Linné 1753 in seinem Werk Species Plantarum.[12]
Je nach Autor gibt es einige Unterarten:[13]
Der Rote Hartriegel wird häufig aufgrund seiner bemerkenswerten Blüten als Zierpflanze verwendet. Er dient auch als Bienenweide.[5] Die Früchte sind trotz anderslautender Berichte nicht giftig[8], roh jedoch ungenießbar. Sie enthalten einen hohen Anteil an Vitamin C und werden zur Herstellung von Fruchtsäften und Marmelade verwendet.[14] In wärmeren Gebieten wird die Art zur Aufforstung problematischer Standorte eingesetzt, so etwa in Bologna zur Begrünung stark erodierter Tonhänge oder in Ungarn als Vorbereitung für eine spätere Aufforstung mit Eiche und Buche. Bis ins 18. Jahrhundert[15] wurde das in den Samen zu 40 bis 45 Prozent enthaltene Öl auch zu Brennzwecken verwendet.[16] Aus den Zweigen wurden Körbe geflochten und das harte, zähe und feste Holz wurde zum Drechseln benutzt.[14]
Für den Roten Hartriegel bestehen bzw. bestanden auch die weiteren deutschsprachigen Trivialnamen Arlitzbaum (mittelhochdeutsch), Rotes Beinholz, Beinweide (Salzburg, Bern), Beinweidli (Bern), Beinwüdli (Bern), Blutruothe (St. Gallen im Rheintal), Blutaruthis (St. Gallen im Rheintal), Blutruthen (Graubünden), Boanweig (Werfen), Wilde Dirntel (Österreich), Dürlitzenstrauch, Erlisbaum (mittelhochdeutsch), Erlischbaum (mittelhochdeutsch), Erlizbaum, Geishasla (St. Gallen), Grungel (Bern), Haberspies (Henneberg), Härtern, Haritugil (althochdeutsch), Harlbam (Göttingen), Hartbaum (Schlesien), Hartbom (Schlesien), Hartbömken (Prignitz), Hartdrogiln (mittelhochdeutsch), Hartdrugil (mittelhochdeutsch), Harterugilin (althochdeutsch), Hartelbom (Göttingen), Hartjebam (Göttingen), Hardreder (Thüringen), Hartredel, Hartregel (mittelhochdeutsch), Hartriegel (Mark, Württemberg), Hartrigel (mittelhochdeutsch), Hartröthern, Hartrügeln (mittelhochdeutsch), Hartrugel (mittelhochdeutsch), Hartrugil (althochdeutsch), Hartboum (althochdeutsch), Hartstrauch (Schlesien), Hartweide (Schlesien), Harttrügel (mittelhochdeutsch), Harttrugelin (althochdeutsch), Hartwigilin (mittelhochdeutsch), Heckenbaum (Schlesien), Heckholz (Schlesien), Heresken, Herzbaum, Herzbeerstaude, Horlizen, Horlske, Hundsbeerstaade (Schwaben, Österreich), Hundsbeerstrauch (Schwaben, Österreich), Isebaum (Schweiz), Iseholz (Schweiz), Iseruthe (Schweiz), Rot Kerngerten, Kiengerte (Bern), Kingerte (Bern), Kürbeerenbaum, Ladstockholz, Röthern (Schlesien), Rotcherngert (St. Gallen bei Werdenberg), Rothbeinholz, Rothgerten (Schlesien), Rothholz, Schiesbeeren (Schlesien), Schusterholz, Teufelsbeeren (Schlesien), Teufelsmättern (Bayern), Teufelsmatten (Schwaben), Teufelsmettern, Todtentraube (Eifel bei Kelberg), Roode Wilge (Oldenburg) und Zeigelruthe (Schweiz).[17]
Der Rote Hartriegel (Cornus sanguinea) ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Hartriegel (Cornus) in der Familie der Hartriegelgewächse (Cornaceae). Sein Name kommt von den roten Blättern im Herbst und dem harten, teilweise auch roten Holz seiner Äste. Weitere Trivialnamen sind Blutroter Hartriegel, Rotes Beinholz, Hundsbeere und Roter Hornstrauch.
She crouw yn-lhoamey eh billey ny coyin (Cornus sanguinea). T'eh dooghyssagh da'n Oarpey as as yn Aishey heear.
She crouw veanagh t'ayn, wheesh as 6m er yrjid, as roost dorraghey dhone-glass echey. Ta duillagyn piyral oochrooagh dys dronuillinag echey as oirr rea oc. T'ad 4-8cm er lhiurid as 2-4cm er lheead. T'ad glass (ny s'glassey er y çheu heese) as ta reneigyn beggey creoi orroo. Ta Ta blaaghyn beggey baney echey, mysh 5-10mm er crantessen as kiare petyllyn oc. T'ad goll er pollnaghey ec beisteigyn. She berrishyn dooey ad ny messyn echey, mysh 5-8mm er crantessen as un rass ayndaue.[1].
She crouw yn-lhoamey eh billey ny coyin (Cornus sanguinea). T'eh dooghyssagh da'n Oarpey as as yn Aishey heear.
The Common dugwid, degwid, or Cornus sanguinea, is a species o dugwid native tae maist o Europe an westren Asie, occurrin north tae soothren Ingland an soothren Scandinavie, an east tae the Caspian Sea. It is widely grown as an ornamental plant.
Lo cornièr sanguinòl (Cornus sanguinea) es un arbinèl de fuèlhas caducas de la familha de las cornacèas. Deu son nom a la tencha roge sang de sas fuèlhas a la fin de l'estiu. Las brancas joves expausadas a la lutz del solelh prenon tanben una color roge brilhant. Aqueste fenomèn es degut a la preséncia d'un pigment de la familha dels antocians. L'arbinèl es doncas utilizat per sas proprietats ornamentalas.
El Cornus sanguinea (en Bresà: Sanguanì), l'è 'na piànta de la famìa de le Cornaceae, uriginària de l'Euròpa meridiunàl e de l'Asia minùr.
El sanguanì l'è 'na piànta de portamènt arbüstìf (la fùrma dei boscài) che la pöl rià al piö a 5 méter de altèsa che vé sö söi teré calcàrei.
Le fòie le va zó 'n envéren, i è lónghe 'nfìna a 10 cm e làrghe de 2 a 4 cm. I è fòie a fùrma de öf, entréghe e opòste (le vé fò a dò a dò del stès gróp, giöna de 'na bànda e giöna de l'ótra). I è vérde de la bànda de sùra e 'n bris piö ciàre de la bànda de sóta, le diènta róse a la fì de l'istàt. I è rüvide e apéna apéna pilùze. El màrzen de la fòia l'è 'ntréc. Compàgn de töcc i Cornus i nervadüre di fòie che i part da la nervadüra principala i se sluntada e i và vèrs ol bòrd de la fòia, sensa però mia riaga, desà che i pièga con öna gran bèla cürva e i fenès töte piö o méno apröf a la pónta. Chèsto l'è ü caràter che l' permèt de cognòs i Cornus.
I fiùr i è ermafrodìti, biànc e picinì (de 5 a 10mm de diàmetro) de quàter pétali l'ü. I fùrma 'na 'nfiorescènsa a fùrma de corimbo de 3 - 5 cm de diàmetro. I fiorés 'ntra la metà e la fì de la primaéra.
I fröcc i è de le drùpe négre che tìra 'n pó al rós, de 5 - 8 mm de diàmetro, con dét en giandì. I è mìa bù de maià perché i è vilinùs.
I ram zùegn che ciàpa i ràgi del sul i ciàpa 'n culùr rós. Chèsto fenòmeno 'l söcét per via de la prezènsa d'en pigmènt che 'l se ciàma antocianìna.
Sèmper de la famèa di Cornus gh'è pò 'l Cornus mas.
El Cornus sanguinea (en Bresà: Sanguanì), l'è 'na piànta de la famìa de le Cornaceae, uriginària de l'Euròpa meridiunàl e de l'Asia minùr.
Cornus sanguinea, the common dogwood or bloody dogwood,[1] is a species of dogwood native to most of Europe and western Asia, from England and central Scotland east to the Caspian Sea. It is widely grown as an ornamental plant.
It is a medium to large deciduous shrub, growing 2–6 metres (7–20 ft) tall, with dark greenish-brown branches and twigs. The leaves are opposite, 4–8 centimetres (2–3 in) long and 2–4 centimetres (0.8–1.6 in) broad, with an ovate to oblong shape and an entire margin; they are green above, slightly paler below, and rough with short stiff pubescence.[2]: 509 The hermaphrodite flowers are small, 5–10 millimetres (0.2–0.4 in) diameter, with four creamy white petals, produced in clusters 3–5 centimetres (1–2 in) diameter, and are insect pollinated. The fruit is a globose black berry 5–8 millimetres (0.2–0.3 in) diameter, containing a single seed.[3] The berries are sometimes called "dogberries".
It prefers moderate warmth in sunny places, though it can tolerate shade and in the more southern areas of its distribution area grows in the mountains. In cooler areas such as Scandinavia it grows at sea level.
It requires light, often alkaline soils. The species spreads by seeds and stolons. Its natural range covers most of Europe and western Asia. It is especially abundant in riversides, especially in shady areas and ravines. It grows in the margins of forests or unforested areas as woods in regeneration, prickly woodland fringes, with other thorny shrub species (for example, Clematis vitalba, Crataegus monogyna, Malus sylvestris, Prunus spinosa, Rubus idaeus or Rubus ulmifolius).
It reproduces by seed and root sprouts, which makes it effective at occupying areas of land and forming dense groves. Depending on circumstances, it can be invasive.
The leaves provide food for some animals, including Lepidoptera such as the case-bearer moth Coleophora anatipennella. Dogberries are eaten by some mammals and many birds. Many frugivorous passerines find them irresistible, and prefer them over fruits grown by humans. The plant is thus often grown in organic gardening and permaculture to prevent harm to orchard crops, while benefitting from the fact that even frugivorous birds will hunt pest insects during the breeding season, as their young require much protein to grow.
Garden varieties are often called "winter fire" because the leaves turn orange-yellow in autumn and then fall to reveal striking red winter stems.[4]
The straight woody shoots produced by the plant can be used as prods, skewers or arrows. The prehistoric archer known as Ötzi the Iceman, discovered in 1991 on the border between Italy and Austria, was carrying arrow shafts made from dogwood.[5] The common name, dogwood, comes from Cornus sanguinea, the hard wood of which Northern Europeans used to make nails ("dags") during the medieval era.
Cornus sanguinea, the common dogwood or bloody dogwood, is a species of dogwood native to most of Europe and western Asia, from England and central Scotland east to the Caspian Sea. It is widely grown as an ornamental plant.
Ruĝa kornuso aŭ ordinara kornuso (latine: Cornus sanguinea, aŭ Swida sanguinea) estas specio de kornuso indiĝena en plejparto de Eŭropo kaj okcidenta Azio, norde ĝis Anglio kaj suda Skandinavio kaj oriente ĝis la Kaspia Maro.
Cornus sanguinea, el sanguino o sanguiño, también conocido como cornejo,[2] es una especie perteneciente a la familia de las cornáceas. Es originaria de la mayor parte de Europa y Asia occidental, incluyendo Gran Bretaña y el sur de Escandinavia, llegando por el este hasta el mar Caspio.
Se trata de un arbusto caducifolio de tamaño medio a grande que alcanza los de 2-6 m de altura, con las ramas y ramitas de color oscuro marrón-verdoso. Las hojas son opuestas, de 4-8 cm de longitud y 2-4 cm de ancho, ovadas a una forma oblonga, de color verde por encima, por debajo ligeramente pálido, áspera y dura. Las flores son hermafroditas, son pequeñas de (5-10 mm de diámetro), con cuatro pétalos de color blanco cremoso, en grupos de 3-5 cm de diámetro, y son polinizadas por los insectos. El fruto es globoso con una negra baya de 5-8 mm de diámetro, que contiene una sola semilla.
Requiere suelos frescos y ligeros, pero no presenta marcada preferencia por su naturaleza química. Le gustan los lugares húmedos y sombreados. Su área natural abarca casi toda Europa y Asia occidental. Se encuentra en terrenos bajos o de montaña media. Se reproduce por semilla y renuevos de raíz, lo cual hace que tienda a ocupar eficazmente áreas de terreno, estableciéndose con alta densidad.
Los frutos son consumidos por algunos mamíferos y muchos pájaros. La madera es de calidad excelente, de color blanco rosado, muy dura y resistente. Se utilizaba para hacer mangos de herramientas y pequeñas piezas torneadas. Las ramas delgadas se utilizaban para cestería, y las más gruesas para tutores de jardinería. También fueron utilizadas para hacer flechas. El arquero prehistórico Ötzi llevaba flechas de sanguino.
Albellanino, barbaija, cerezo de monte, cerezo falso, cerezo salvaje, cerezo silvestre, cornahuelo, cornejo, cornejo común, cornejo encarnado, cornejo hembra, cornejo rojo, cornejo silvestre, cornizo, corno durillo, corno hembra, corno salvaje, cuerno, durillo, durillo encarnado, escuernacabra, malmadurillo basto, matacán, palo hierro, pata de perdiz, árbol de las cuatro caras, árbol frío, sanapudio, sangüeña, sangüeño, sangueña, sangueño, sanguillo, sanguina, sanguino, sanguinu, sanguiño, sanguiñuela, sanguiñuelo, sanguño, vara sangrienta, virga sanguínea, zangüeño. Altoaragonés: cornera de lobo, pichasangre, pichasán, sangonillo, sangriñera, sanguiñero, sanguil, sanguinera, sanguinillo, sanguino, sanguiño, sanguín, sangunillo, sanllic. Aragonés: cornera de lobo, pelaburros, pichasangres, sangonillo, sangrinera, sangueñero, sangueño, sanguiñera, sanguil, sanguiné, sanguinera, sanguino, sanguiño, sanguín, sanguniño, sanllic.[1]
Cornus sanguinea, el sanguino o sanguiño, también conocido como cornejo, es una especie perteneciente a la familia de las cornáceas. Es originaria de la mayor parte de Europa y Asia occidental, incluyendo Gran Bretaña y el sur de Escandinavia, llegando por el este hasta el mar Caspio.
Verev kontpuu (Cornus sanguinea) on kontpuuliste sugukonna kontpuu perekonda kuuluv mitmeaastane heitlehine põõsas.
Rahvapärased nimetused: kukerkuusk, kukerpuu, kukepuu, luupuu.
Musta värvi viljad on kergelt mürgised.
Levinud Kesk- ja Lõuna-Euroopas ning Ees-Aasias. Eestis sagedamini Põhja- ja Lääne-Eestis, osaliselt ka Lääne- ja Edela-Eestis. Sageli ilutaimena aedades, ka metsistunult. Kasvab leht- ja segametsades, salumetsas, looniitudel, puisniitudel, põõsarindes. Eelistab lubjarikast pinnast.
Eestis pole taime looduskaitse alla võetud.
Verev kontpuu (Cornus sanguinea) on kontpuuliste sugukonna kontpuu perekonda kuuluv mitmeaastane heitlehine põõsas.
Rahvapärased nimetused: kukerkuusk, kukerpuu, kukepuu, luupuu.
Musta värvi viljad on kergelt mürgised.
Zuhandor arrunta (Cornus sanguinea, sinonimoa Swida sanguinea) Europa eta mendebaleko Asian jatorria duen zuhamuxka espezie bat da; iparretik Ingalaterra eta Eskandinaviako hegoalderaino, eta sortaldetik Kaspiar itsasoraino hedatzen da.
Zuhandorra 2 m-tatik 6 m-tara hazten den tamaina ertain-handiko hosto erorkor zuhamuxka da, adar eta adaxka marroi berdexkak dituena. Hostoak aurrez aurre kokatuak, luzeran 4-8 cm-koak eta zabaleran 2-4 cm-koak, itxura obatua edo luzanga eta sartu-irten gabeko ertzekin; gainetik orlegiak dira, azpitik ile latz laburrekin apur bat zurbilagoak. Lore hermafroditak txikiak dira (5-10 mm-ko diametrokoak), krema zuri koloreko lau petalokoak, 3-5 cm-ko diametroko mordotan kokatuak, eta intsektuek lorautseztatuak. Fruitua baia beltz bat da, 5-8 mm-ko diametrokoa eta hazi bakarra duena.
Zuhandor arrunta (Cornus sanguinea, sinonimoa Swida sanguinea) Europa eta mendebaleko Asian jatorria duen zuhamuxka espezie bat da; iparretik Ingalaterra eta Eskandinaviako hegoalderaino, eta sortaldetik Kaspiar itsasoraino hedatzen da.
Zuhandorra 2 m-tatik 6 m-tara hazten den tamaina ertain-handiko hosto erorkor zuhamuxka da, adar eta adaxka marroi berdexkak dituena. Hostoak aurrez aurre kokatuak, luzeran 4-8 cm-koak eta zabaleran 2-4 cm-koak, itxura obatua edo luzanga eta sartu-irten gabeko ertzekin; gainetik orlegiak dira, azpitik ile latz laburrekin apur bat zurbilagoak. Lore hermafroditak txikiak dira (5-10 mm-ko diametrokoak), krema zuri koloreko lau petalokoak, 3-5 cm-ko diametroko mordotan kokatuak, eta intsektuek lorautseztatuak. Fruitua baia beltz bat da, 5-8 mm-ko diametrokoa eta hazi bakarra duena.
Mustamarjakanukka (Cornus sanguinea) on Euroopassa esiintyvä puuvartinen kanukkalaji, joka kasvaa yli kaksi metriä korkeaksi pensaaksi. Se on ulkonäöltän kuin pensaskanukka (Cornus alba), mutta suurimmissa lehdissä on vain kolmesta viiteen paria suonia. Huiskilokukinnossa on pieniä nelilukuisia kukkia, joiden terälehdet ovat 4–7 millimetriä pitkiä. Hedelmä on punamusta luumarja.
Mustamarjakanukkaa käytetään koristepensaana.
Mustamarjakanukka (Cornus sanguinea) on Euroopassa esiintyvä puuvartinen kanukkalaji, joka kasvaa yli kaksi metriä korkeaksi pensaaksi. Se on ulkonäöltän kuin pensaskanukka (Cornus alba), mutta suurimmissa lehdissä on vain kolmesta viiteen paria suonia. Huiskilokukinnossa on pieniä nelilukuisia kukkia, joiden terälehdet ovat 4–7 millimetriä pitkiä. Hedelmä on punamusta luumarja.
Mustamarjakanukkaa käytetään koristepensaana.
Cornus sanguinea
Le Cornouiller sanguin (Cornus sanguinea L., 1753) est un arbuste à feuilles caduques de la famille des cornacées. Il est parfois appelé bois puant, bois punais, cornouiller femelle, olivier de Normandie, puègne blanche, sanguin ou sanguine.
C. sanguinea est un arbuste mesurant de 1 à 5 m. Houppier pouvant mesurer jusqu'à 4 m de large. Il doit son nom à la teinte rouge sang de ses feuilles à la fin de l'été[réf. nécessaire]. Les jeunes branches exposées à la lumière du soleil prennent également une couleur rouge brillant. L'écorce est brun verdâtre à gris verdâtre du côté se trouvant à l'ombre, rouge strié de gris du côté exposé au soleil. Ce phénomène est dû à la présence d'un pigment de la famille des anthocyanes. Les bourgeons sont opposés.
L'arbuste est pollinisé par entomogamie, c'est-à-dire à l'aide d'insectes pollinisateurs[1]. Les fleurs blanches, hermaphrodites[2],[3], forment un corymbe. Le fruit est une drupe pourpre foncé à noir, de forme globuleuse, contenant un noyau. Elle n'est pas comestible, contrairement au fruit du cornouiller mâle, rouge foncé et de forme plus allongée. Il a un port érigé en buisson arrondi. Ses feuilles sont opposées, caduques, vertes à marge blanche argentée et en forme de cuillère
Feuillage
Inflorescence
Aspect typique des branches l'hivers
C'est l'un des arbustes parfois dominants des haies ou des broussailles sur sol calcaire, dans toute l'Europe tempérée. Il craint les sols saturés en eau et le sel[4]. En Suisse, il est courant sur l'ensemble du territoire sauf dans certaines régions des préalpes, en Engadine et en altitude[5].
C. sanguinea est utilisé en phytothérapie. On utilise aussi ses branches rouges pour leurs propriétés ornementales. Les tiges de l'année, autrefois employées couramment en vannerie[6], le sont encore dans certaines régions (Perche, Bourgogne, Alsace).
Les fruits et les feuilles contiennent de l'aucubine et des tanins, dont l'ingestion en grande quantité peut causer des gastro-entérites[7].
Drupes - Muséum de Toulouse
Graines
Cornus sanguinea
Le Cornouiller sanguin (Cornus sanguinea L., 1753) est un arbuste à feuilles caduques de la famille des cornacées. Il est parfois appelé bois puant, bois punais, cornouiller femelle, olivier de Normandie, puègne blanche, sanguin ou sanguine.
Sviba (Svib, svibovina; lat. Cornus sanguinea) je veći listopadni razgranati grm koji naraste i do 6 m. Raste na većem dijelu Europe i zapadn oj Aziji, obično na rubovima šuma, jer voli topla, sunčana ili polusjenovita mjesta.
Razmnnožava se sjemenom ili korijenovim izdancima i reznicama. Plod je okrugla crna bobica sa svjetlim točkicama i jednom košticom koji nije preporučljivo jesti jer izaziva mučninu i probavne tegobe.
Po ovoj biljci ime je dobio peti mjesec - svibanj, u kojemu biljka i cvjeta, a naziv vrste (sanguinea, boje krvi) dolazi po boji lišća koje koncem jeseni poprimaju crvenu boju. Drvo svibovine je tvrdo, prikladno za izradu držaka raznog alata i štapova za hodanje.
Nedovršeni članak Sviba koji govori o biljkama treba dopuniti. Dopunite ga prema pravilima Wikipedije.
Sviba (Svib, svibovina; lat. Cornus sanguinea) je veći listopadni razgranati grm koji naraste i do 6 m. Raste na većem dijelu Europe i zapadn oj Aziji, obično na rubovima šuma, jer voli topla, sunčana ili polusjenovita mjesta.
Razmnnožava se sjemenom ili korijenovim izdancima i reznicama. Plod je okrugla crna bobica sa svjetlim točkicama i jednom košticom koji nije preporučljivo jesti jer izaziva mučninu i probavne tegobe.
Po ovoj biljci ime je dobio peti mjesec - svibanj, u kojemu biljka i cvjeta, a naziv vrste (sanguinea, boje krvi) dolazi po boji lišća koje koncem jeseni poprimaju crvenu boju. Drvo svibovine je tvrdo, prikladno za izradu držaka raznog alata i štapova za hodanje.
Čerwjeny drěn (Cornus sanguinea) je rostlina ze swójby drěnowych rostlinow (Cornaceae). Dalše serbske mjeno je drěnka.
Čerwjeny drěn je w lěću zeleny kerk, kotryž docpěje wysokosć wot 1 (2) hač do 5 m. Rostlina twori wotnožki. Wurostki su husto kosmate.
Skora je čerwjena, zdźěla tež čorna a wobsahuje antocyany. Drjewo je twjerde a zhibujomne.
Młode hałuzy su čerwjene. Na spočatku su kruće zrunane, mjeztym zo pozdźišo jako wobłuk přewisuja. Swětłowy bok hałuzoweje skory je předewšěm w zymje sylnje čerwjeny.
Přećiwostejne łopjena su eliptiske abo owalne, jejkojte hač šěroko-lancetojte, wótre, cyłokromne, krótko stołpikate a docpěja dołhosć wot 5 hač do 8 cm (wot 4 hač do 10 cm). Wone ma 3-4 pory nerwow a su na woběmaj bokomaj zelene. Na delnim boku su kosmate. Jich kroma je hładka.
Jich nazymske barbjenje je (čorno)čerwjene.
Kćěje wot meje hač do junija. Štyriličbne kćenja su běłe a steja w 4-8 cm šěrokich, hustych wokołkowych pakićach. Wone so po łopjenach jewja. Krónowe łopješka docpěja dołhosć wot 4 hač do 6 mm.
Kulowate płody su módročorne, hač 8 cm tołste póčkate płody. Wone wot septembra dozrawja a so hodźa jenož dospołnje zrałe jěsć.
Rosće w žiwych płotach, w swětłych lěsach a na lěsnych kromach.
Rostlina je w nimale cyłej Europje rozšěrjena.
Rostlina so jako pioněrsku drjewinu dla tworjenja wotnožkow plahuje, předewšěm při rekultiwowanju drjebiznowych a pustych płoninow.
Čerwjeny drěn (Cornus sanguinea) je rostlina ze swójby drěnowych rostlinow (Cornaceae). Dalše serbske mjeno je drěnka.
La sanguinella (Cornus sanguinea L., 1753) è una specie botanica della famiglia delle Cornaceae. Deve il suo nome alle foglie rosse dell'autunno e al legno duro dei suoi rami. Altri nomi sono corniello sanguinello.
L'areale di questa specie comprende l'Europa e l'Asia Minore. In Europa Centrale è ampiamente diffusa. Predilige terreni calcarei e cresce spesso ai margini di foreste o presso corsi d'acqua[1].
La sanguinella è un arbusto che può crescere fino ad un massimo di 5 m. Le sue foglie sono ovali e possono raggiungere una lunghezza di dieci centimetri. La nervatura delle foglie è ricurva e i piccioli non presentano peluria (non presentano domatium).
I fiori sono ermafroditi (monoici) e autoimpollinanti. La sanguinella fiorisce da maggio a giugno; i fiori sono bianchi e profumati. Vengono impollinati da diverse specie di apoidei. La pianta spontanea è fruttifera da agosto a settembre. Spesso fiorisce una seconda volta nell'anno (settembre-ottobre, se il clima è favorevole). Questa pianta è mellifera e viene bottinata dalle api, che ne raccolgono il nettare.[2]
I frutti sono drupe grandi come un pisello e non commestibili e che in seguito alla maturazione diventano neri. I frutti vengono mangiati dagli uccelli e da alcuni mammiferi.
I giovani polloni rossi dell'arbusto si raccolgono a fine inverno per fabbricare graticci e cesti.
Alcune varietà sono utilizzate nel giardinaggio a scopo ornamentale soprattutto per il bel colore dei fusti[3].
Dalla scorza dei rami si estrae la dimetilglicina. Questa pianta ha proprietà antitrombotiche e anticoagulanti, trova indicazione nell'ipertiroidismo con segni di tireotossicosi (dimagrimento, tremori fini delle mani, tachicardia, esoftalmo, ansia, diarrea, etc.).
Arbusti con i frutti (Metà agosto)
Frutti (Metà agosto)
Cornus sanguinea - Museum specimen
_-_geograph.org.uk_-_188108.jpg)
.jpg)
_Cornus_sanguinea_-_leaves_and_flowers.jpg)
_Cornus_sanguinea_-_Inflorescence.jpg)
url (aiuto). URL consultato il 9 settembre 2018. La sanguinella (Cornus sanguinea L., 1753) è una specie botanica della famiglia delle Cornaceae. Deve il suo nome alle foglie rosse dell'autunno e al legno duro dei suoi rami. Altri nomi sono corniello sanguinello.
Cornus sanguinea est frutex foliis caducis familiae cornacearum.
Eius mensura inter unum metrum ad quinque metra porrigitur.
Iuvenes rami cum satis luce fruuntur rubro colore apparent qua de causa hae corni apud botanicos sanguineae nominantur.
Gemmae oppositae crescunt.
Fructus cornorum sanguinearum, avibus multis grati, hominibus non venenosi sunt sed haud utiles: nonnullis ob saporem amarissimum emetici sunt. Oleum esculentum e granis extrahi potest.[2]
Lignum satis durum est et olim ad sagittas faciendas utebatur. Ita famosus ille Oetsius a glacie vir praehistoricus servatus sagittas ligno corni sanguineae factas servabat in pharetra.
Vide "Cornus sanguinea" apud Vicispecies. 
Situs scientifici: Tropicos • GRIN • ITIS • Plant List • NCBI • Biodiversity • Encyclopedia of Life • Plant Name Index • "Cornus sanguinea" apud Plants for a Future • INPN France • Flora of North America • USDA Plants Database Cornus sanguinea est frutex foliis caducis familiae cornacearum.
Eius mensura inter unum metrum ad quinque metra porrigitur.
Iuvenes rami cum satis luce fruuntur rubro colore apparent qua de causa hae corni apud botanicos sanguineae nominantur.
Gemmae oppositae crescunt.
Fructus cornorum sanguinearum, avibus multis grati, hominibus non venenosi sunt sed haud utiles: nonnullis ob saporem amarissimum emetici sunt. Oleum esculentum e granis extrahi potest.
Lignum satis durum est et olim ad sagittas faciendas utebatur. Ita famosus ille Oetsius a glacie vir praehistoricus servatus sagittas ligno corni sanguineae factas servabat in pharetra.
Raudonoji sedula (lot. Cornus sanguinea, angl. Common dogwood, vok. Rote Hartriegel, Blutroter Hartriegel, Rotes Beinholz, Hundsbeere, Roter Hornstrauch) – sedulinių (Cornaceae) šeimos sedulų (Cornus) genties krūmas.
Tai platus, iki 5 m aukščio krūmas, retai medelis, gyvenantis apie 30 metų. Šakos plačiai išsikerojusios, stačios ar nulinkusios. Jaunos šakelės apaugusios plaukeliais, žalios, greit paraudonuojančios. Senesnių šakų žievės pilkos. Lapai kiaušiniški ar elipsiški, pleištiškais pamatais, ilgomis nusmailėjusiomis viršūnėmis, su lapkočiais, lygiakraščiai, iki 10 cm ilgio ir 6 cm pločio, su ryškiomis, su 3–5 poromis lanku išlinkusių ir link viršūnės nukrypusių gyslų, išaugę poromis vienas prieš kitą. Viršutinė lapų pusė būna tamsiai žalia ir apaugusi retais plaukeliais, apatinė – šviesesnė, tankiau plaukuota. Po pirmų šalnų lapai parausta.
Žiedynas – tanki, pusrutuliška kekė. Žiedkočiai plaukuoti. Žiedai dvilyčiai, keturnariai, nemalonaus kvapo. Taurelės danteliai trikampiški. Vainiklapiai pailgi, smailiaviršūniai, žalsvai balsvi, jų išorinės pusės apaugusios plaukeliais. Kuokeliai 4, kaitaliojasi su vainiklapiais.
Žydi gegužės–birželio mėnesiais, kartais rudenį pražysta antrą kartą. Vaisius – apvalus, melsvai juodas, 6–8 mm skersmens, sultingas kaulavaisis su dvisėkliu kauliuku; vaisiai subręsta rugpjūčio–rugsėjo mėnesiais. Sėklos dirvožemyje išlieka daigios iki 1 metų. Augalas dauginasi sėklomis, vegetatyviškai atlankomis bei šaknų atžalomis.
Augalo chromosomų rinkinys diploidinis, 2n = 22. [1]
Savaime paplitusi Europoje, Kaukaze, Centrinėje Azijoje, kitur natūralizuota. Lietuvoje nedažna.
Auga mišriuose bei lapuočių miškuose, mišriuose medynuose, krūmuose, vandens telkinių pakrantėse, šlaituose. Auginama parkuose, soduose. Mėgsta purius, karbonatinius, ne per drėgnus dirvožemius. Pakenčia paunksnę.
Raudonoji sedula dekoratyvi, gerai auga pasodinta, tinka gyvatvorėms, gražiai atrodo želdiniuose. Vaisiai nevalgomi, nors jų vartojimas minimas literatūroje. Liaunos šakelės vartojamos pynimo darbams, kieta tanki mediena – tekinimo darbams. Apyvaisyje ir sėklose yra nedžiūstančio aliejaus, tinkamo techniniams reikalams.
Vaisiais minta strazdai, kurie ir išplatina sėklas.
Yra išskiriami trys raudonosios sedulos porūšiai:
Pumpurai
Lapai rudenį
Šakos žiemą
Žiedynas
Uogos
Sėklos
Raudonoji sedula (lot. Cornus sanguinea, angl. Common dogwood, vok. Rote Hartriegel, Blutroter Hartriegel, Rotes Beinholz, Hundsbeere, Roter Hornstrauch) – sedulinių (Cornaceae) šeimos sedulų (Cornus) genties krūmas.
De rode kornoelje (Cornus sanguinea) is een plant uit de kornoeljefamilie (Cornaceae) die in heel Europa te vinden is, behalve in het hoge noorden. De plant groeit als struik in heggen en loofbossen. Ze geeft de voorkeur aan een wat vochtige, enigszins voedselrijke plaats. In oudere literatuur worden de kornoeljes konkernellen genoemd.
Rode kornoelje kan drie meter hoog worden. De plant heeft groen blad en donkerrode twijgen die de plant haar naam geven. De bladeren zijn eirond en hebben een lengte van 4-10 cm, ze hebben een gepunte top en opvallende, gebogen nerven. In de herfst kleuren ze bleekgroen tot donkerrood.
De kleine witte bloemen verschijnen in juni, soms volgt in de herfst een tweede bloei. Er zijn vier uitstaande kroonblaadjes, vier kelkblaadjes en vier meeldraden. De bloempjes staan in een scherm van vier tot vijf centimeter doorsnede aan de toppen van de takken. De vruchten zijn bolvormig en hebben een doorsnede van 6-8 mm, rijpend verkleuren ze van groen tot glanzend zwart, het zijn besachtige steenvruchten met één pit per bes. De smaak van het vruchtvlees is bitter.
De rode kornoelje is een kensoort voor de klasse van de doornstruwelen (Rhamno-Prunetea).
Het taaie, witte hout van de rode kornoelje heeft diverse toepassingen, waaronder als steel van smeedhamers en slaginstrumenten. Stelen van kornoeljehout worden traditioneel als de beste beschouwd. Het is een drachtplant voor bijen en de vrucht is eetbaar .
Voor de tuin zijn enkele rassen beschikbaar, waaronder Cornus sanguinea 'Midwinterfire'. De lichtoranje takken worden meer rood aan de toppen. Oudere takken van de kornoelje verliezen hun kleur, om dit tegen te gaan kan verjongingssnoei worden toegepast.
Rode kornoelje in bloei
Jonge twijgen zijn rood van kleur
De rode kornoelje (Cornus sanguinea) is een plant uit de kornoeljefamilie (Cornaceae) die in heel Europa te vinden is, behalve in het hoge noorden. De plant groeit als struik in heggen en loofbossen. Ze geeft de voorkeur aan een wat vochtige, enigszins voedselrijke plaats. In oudere literatuur worden de kornoeljes konkernellen genoemd.
Villkornell (Cornus sanguinea eller Swida sanguinea) er en løvfellende busk i kornellfamilien.
Den blir tre–fire meter høy med opprette greiner. Rotskudd er vanlige, så den danner ofte tette bestander. Unge kvister er røde, mens eldre er brungrønne, eller i blant røde på solsiden. Bladene er motsatte, ovale til elliptiske, hårete og med tre–fire par buete sidenerver. De har rød høstfarge. Blomstene sitter i halvskjermlignende kvaster; de er 8–10 mm store og har fire hvite kronblad. I Norge blomster den i juni–juli. Frukten er nesten kulerund, 5–8 mm stor og blåsvart som moden.[2][3]
Villkornell vokser i skog, kratt og åkerkanter. Den er utbredt i Mellom- og Sør-Europa, Transkaukasia, Anatolia, Levanten og Nord-Iran.[4][5] Arten når sin nordgrense i Norge, der den kun vokser på det sørlige Østlandet. I Norge er den en typisk art for edelløvskog, og den er vanligst i de sommervarme og kalkrike områdene rundt Oslofjorden og i Grenland. Utbredelsen strekker seg fra Tvedestrand og Hvaler nordover til Aker og Hole.[1]
Vekstform
Stamme og bark
Kvist og knopper
Motsatte blad
Høstfarge
Blomsterstand
Nærbilde av blomst
Frukt
Villkornell (Cornus sanguinea eller Swida sanguinea) er en løvfellende busk i kornellfamilien.
Den blir tre–fire meter høy med opprette greiner. Rotskudd er vanlige, så den danner ofte tette bestander. Unge kvister er røde, mens eldre er brungrønne, eller i blant røde på solsiden. Bladene er motsatte, ovale til elliptiske, hårete og med tre–fire par buete sidenerver. De har rød høstfarge. Blomstene sitter i halvskjermlignende kvaster; de er 8–10 mm store og har fire hvite kronblad. I Norge blomster den i juni–juli. Frukten er nesten kulerund, 5–8 mm stor og blåsvart som moden.
Villkornell vokser i skog, kratt og åkerkanter. Den er utbredt i Mellom- og Sør-Europa, Transkaukasia, Anatolia, Levanten og Nord-Iran. Arten når sin nordgrense i Norge, der den kun vokser på det sørlige Østlandet. I Norge er den en typisk art for edelløvskog, og den er vanligst i de sommervarme og kalkrike områdene rundt Oslofjorden og i Grenland. Utbredelsen strekker seg fra Tvedestrand og Hvaler nordover til Aker og Hole.
Ël sanguin (Cornus sanguinea) a l'é na sòrt ëd busson ch'a ven àut fin-a a 4 o 5 méter.
A l'ha na còma nen tròp regolar e s-ciassa dont ij branchèt giovo, s'a pijo ël sol, a ven-o ross.
Le fior, bianche e bondose, a son fàite coma 'd cit parapieuva. Apress a-i ven-o ij frut, nèir e pansarù. A son nen mangiativ për l'òm, ma a son motobin apressià da j'osej. A son pien d'un giuss ëd color antra 'l ross e 'l viòla.
A chers ant el sotbòsch.
A fioriss a la prima.
Le fior
Ij frut
Frut
Un busson
Ël sanguin (Cornus sanguinea) a l'é na sòrt ëd busson ch'a ven àut fin-a a 4 o 5 méter.
A l'ha na còma nen tròp regolar e s-ciassa dont ij branchèt giovo, s'a pijo ël sol, a ven-o ross.
Le fior, bianche e bondose, a son fàite coma 'd cit parapieuva. Apress a-i ven-o ij frut, nèir e pansarù. A son nen mangiativ për l'òm, ma a son motobin apressià da j'osej. A son pien d'un giuss ëd color antra 'l ross e 'l viòla.
A chers ant el sotbòsch.
FioriduraA fioriss a la prima.
Le fior
Ij frut
Frut
Un busson
Multimedia w Wikimedia Commons Dereń świdwa (Cornus sanguinea L.) – gatunek rośliny wieloletniej z rodziny dereniowatych. Występuje w Europie i zachodniej Azji. W Polsce jest gatunkiem dość pospolitym, rzadziej występuje tylko na północy. Bywa uprawiany jako roślina ozdobna, niekiedy dziczeje.
Krzew, nanofanerofit. Kwitnie w Polsce w maju i czerwcu. Rośnie w lasach liściastych i mieszanych, zaroślach i na skrajach polan i lasów. W klasyfikacji zbiorowisk roślinnych gatunek charakterystyczny dla klasy (Cl.) Rhamno-Prunetea oraz zespołu (Ass.) Rhamno-Cornetum sanguinei[2]. Liczba chromosomów 2n = 22.
Jest całkowicie wytrzymały na mrozy i mało wymagający w stosunku do gleby. Znosi zanieczyszczenie powietrza i dobrze rośnie w miastach i w okręgach przemysłowych. Najlepiej rośnie w pełnym oświetleniu. W szkółkach rozmnaża się zazwyczaj z nasion lub przez odkłady.
Dereń świdwa (Cornus sanguinea L.) – gatunek rośliny wieloletniej z rodziny dereniowatych. Występuje w Europie i zachodniej Azji. W Polsce jest gatunkiem dość pospolitym, rzadziej występuje tylko na północy. Bywa uprawiany jako roślina ozdobna, niekiedy dziczeje.
Cornus sanguinea é uma espécie de planta com flor pertencente à família Convolvulaceae.
A autoridade científica da espécie é L., tendo sido publicada em Species Plantarum 1: 117–118. 1753.[1]
Trata-se de uma espécie presente no território português, nomeadamente os seguintes táxones infraespecíficos:[2]
Cornus sanguinea é uma espécie de planta com flor pertencente à família Convolvulaceae.
A autoridade científica da espécie é L., tendo sido publicada em Species Plantarum 1: 117–118. 1753.
Sângerul (Cornus sanguinea) este un arbust nativ din cea mai mare parte a Europei și Asiei de Vest, acesta apare și în nordul și sudul Angliei, Scandinavia de sud și la est de Marea Caspică. Acesta este larg răspândit ca plantă ornamentală.
Este un arbust cu frunze căzătoare, care atinge 2–6 metri înălțime, cu ramuri și crengi verzui-brun. Frunzele sunt opuse și au 4–8 cm lungime și 2–4 cm lățime, au o formă ovală alungită, sunt verzi pe partea superioară și mai palide pe partea inferioară, ele sunt acoperite de puf. Florile sunt hermafrodite și mici, ele au 5–10 milimetri în diametru, cu patru petale alb-crem, produse în grupuri de 3–5 centimetri în diametru, și sunt polenizate de insecte. Floarea are patru stamine care sunt doar cu puțin mai scurte decât petalele și ies puțin mai sus. Ovarul este situat în interior.[1][2] Fructul este sferic și negru și are 5–8 milimetri în diametru, acesta conține o singură sămânță.[3]
Sângerul preferă căldura moderată în locuri însorite, deși acesta poate tolera umbra și în mai multe zone din sud crește în munți. În zonele mai reci, cum ar fi Scandinavia, acesta crește la nivelul mării.
Acesta are nevoie de soluri ușoare, de multe ori alcaline. Se înmulțește prin semințe și butași. Aria sa naturală acoperă cele mai multe zone din Europa și Asia de Vest. Este deosebit de abundent în malurile cursurilor de apă, în special în zonele umbrite și ravene. Acesta crește la marginea pădurilor sau zone cu păduri în regenerare sau cu alte specii de arbuști spinoși (de exemplu: Clematis vitalba, Crataegus monogyna, Malus sylvestris, Prunus spinosa, Rubus idaeus, Rubus ulmifolius etc).
Frunzele asigura hrana pentru unele animale, inclusiv pentru Lepidoptera care este purtător al moliei Coleophora anatipennella. Fructele sunt consumate de către unele mamifere și mai multe păsări. Multe păsări le găsesc irezistibile și le preferă fructelor cultivate de către om. Planta este, astfel, de multe ori cultivată în grădini organice și permacultură pentru a preveni daune la culturile de livadă.
Soiurile de grădină sunt adesea numite „foc de iarnă”, deoarece frunzele se colorează în portocaliu-galben toamna și apoi după ce cad se colorează în roșu.[4]
Lăstarii drepți produși de plantă pot fi folosiți ca bastoane, frigărui sau săgeți. Arcașul preistoric cunoscut sub numele de Ötzi „Omul Ghețurilor”, descoperit în 1991 la granița dintre Italia și Austria, avea asupra sa săgeți făcute din sânger.[5]
Toate părțile plantei sunt libere de orice compus toxic. Supozițiile cu privire la existența unor toxine în fructele sau în alte organe ale sângerului au fost infirmate de către toate cercetările și studiile efectuate. Frunzele provocă la contact, în cazul persoanelor sensibile, iritații ale pielii. Consumate în cantități mici, fructele sunt comestibile. Din cauza unor principii iritante asupra mucoasei gastrice, drupele consumate în cantitate mare devin emetice.
De la sânger se valorifică în scopuri fitoterapeutice scoarța și fructele. Scoarța se recoltează ca și la corn având același indicații. Fructele consumate în cantitate mică sunt stomahice și febrifuge. Dacă se consumă mai mult de câteva drupe, acestea se pot dovedi a fi emetice. Fructele de sânger erau recomandate de către medicina populară în paludism (malarie) (M. Alexan, O. Bojor, Fl. Crăciun). Mugurii sângerului se folosesc în homeopatie, posedând calități anticoagulante.
.jpg)
.jpg)
|access-date= (ajutor) |access-date= (ajutor) |access-date= (ajutor) 
Sângerul (Cornus sanguinea) este un arbust nativ din cea mai mare parte a Europei și Asiei de Vest, acesta apare și în nordul și sudul Angliei, Scandinavia de sud și la est de Marea Caspică. Acesta este larg răspândit ca plantă ornamentală.
Swida sanguinea
Rdeči dren (znanstveno ime Cornus sanguinea je nizko listopadno drevo iz družine drenovk, ki se pogosto sadi kot okrasno drevo.
Rdeči dren je listopadni grm, ki v višino doseže od 2 do 6 m in ima temne zeleno-rjave veje. Listi so enostavni in elipsaste oblike, dolgi od 4 do 8 cm in široki med 2 in 4 cm. Na veje se nameščeni nasprotno. Imajo 3 do 4 pare žil, ki rastejo polkrožno v obliki loka. Površina listov je dlakava, zgornja stran je zelena, spodnja p anekoliko bolj bledo zelena.[1]:509 Cvetovi so beli in imajo premer med 5 in 10 mm ter neprijeten vonj. V neprava kobulasta socvetja je zbranih do 50 cvetov. Socvetja dosežejo premer med 3 in 5 cm. Oplajajo jih žuželke, iz oplojenih cvetov pa se razvijejo črne jagode s premerom med 5 in 8 mm. Znotraj plodov je po eno seme.[2]
Rdečemu drenu ustrezajo alkalna, bogata in globoka ilovnata tla na apnencu. Potrebuje nekoliko več vlage kot rumeni dren. Je svetloljubna vrsta, ki prenese le nekaj sence in je odporen proti mrazu. V Sloveniji raste do nadmorske višine 1000 metrov in pogosto tvori gozdni rob.[3]
Naravno je razširjen po večini Evrope in zahodne Azije, kjer je najbolj pogost ob rekah in grapah. Razmnožuje se iz korenin in s pomočjo semen in lahko tvori gosto grmovje, običajno skupaj s spremljevalnimi rastlinami (najpogosteje ga spremljajo navadni srobot, enovratni glog, divja jablana, črni trn, malinjak in brestovolistna robida). Ponekod velja za invazivno vrsto.
Listi in plodovi rdečega drena so hrana mnogo različnim živalskim vrstam. Z listi se hranijo gosenice vešče vrste Coleophora anatipennella. Plodovi so hrana različnim vrstam ptic in nekaterim sesalcem. Zaradi velike priljubljenosti jagod med pticami, se rdeči dren pogosto uporablja v permakulturnem kmetovanju, da se z njim odvrne ptice od gojenih rastlin in privabi ptice, ki nato lovijo škodljive žuželke.
Les ima podobne lastnosti kot les rumenega drena, je zelo gost in v vodi ne plava. Uporablja se ga za izdelavo različnih izdelkov, med drugim za puščice, pohodne palice in drugo. Puščice, ki so jih našli na ledenodobnem lovcu Ötziju, leta 1991, so bile izdelane iz lesa rdečega drena.[4]
Rdeči dren (znanstveno ime Cornus sanguinea je nizko listopadno drevo iz družine drenovk, ki se pogosto sadi kot okrasno drevo.
Skogskornell eller hårdved (Cornus sanguinea) är en växtart i familjen kornellväxter som förekommer naturligt från Europa till Turkiet och Centralasien. I Sverige finns den på lummiga skogsängar norrut upp till Östergötland och Västergötland, och i Norge i landets lägre, sydöstra trakter från Oslo upp till Ringerike. Arten betraktas som sällsynt i Norden. Skogskornell planteras dock ofta som prydnadsväxt.
Skogskornell är en 2-3 m hög buske och utmärker sig med sin yviga och lummiga krona, stora blomställningar, och kvistar som på vintern får en livligt korallröd färg. De blåsvarta stenbären är beska och osmakliga och lämnas av människan i fred så att de kan bli mat till fåglarna.
En jämförelse med benved visar stora likheter i helheten, särskilt i blommans uppbyggnad, de hela, motsatta bladen, den 4-taliga blomman, den stora disken, det i blomaxeln nedsänkta fruktämnet och det enkla stiftet. Olikheten består framför allt i den endast 2-rummiga frukten hos skogskornell, som dessutom är ett stenbär.
Hos skogskornell är veden utomordentligt hård, seg och jämn och liknar den till träsnittsstockar använda buxbomen.
Även subsp. cilicica (Wangerin) Chamberlain och subsp. hungarica (Kárpáti) Soó förekommer i litteraturen.
Äldre namn är benved, hårdved och vildkornell.
Detta ska inte förväxlas med skogstry, som i vissa trakter också kallas hårdved.
subsp. sanguinea
subsp. australis (C. A. Mey.) Jáv.
Wikimedia Commons har media som rör Skogskornell.
Skogskornell eller hårdved (Cornus sanguinea) är en växtart i familjen kornellväxter som förekommer naturligt från Europa till Turkiet och Centralasien. I Sverige finns den på lummiga skogsängar norrut upp till Östergötland och Västergötland, och i Norge i landets lägre, sydöstra trakter från Oslo upp till Ringerike. Arten betraktas som sällsynt i Norden. Skogskornell planteras dock ofta som prydnadsväxt.
Skogskornell är en 2-3 m hög buske och utmärker sig med sin yviga och lummiga krona, stora blomställningar, och kvistar som på vintern får en livligt korallröd färg. De blåsvarta stenbären är beska och osmakliga och lämnas av människan i fred så att de kan bli mat till fåglarna.
En jämförelse med benved visar stora likheter i helheten, särskilt i blommans uppbyggnad, de hela, motsatta bladen, den 4-taliga blomman, den stora disken, det i blomaxeln nedsänkta fruktämnet och det enkla stiftet. Olikheten består framför allt i den endast 2-rummiga frukten hos skogskornell, som dessutom är ett stenbär.
Hos skogskornell är veden utomordentligt hård, seg och jämn och liknar den till träsnittsstockar använda buxbomen.
Українська наукова назва цієї рослини походить від її народних назв, серед яких найпоширеніші свиди́на, червонопру́тий свид (або просто свид), де́рен свид, свидове́ де́рево, свиб, сви́два, свидовник, свідіна́, шведина чи швидина. Також дерену-свидині властиві назви, схожі з назвами інших представників роду, наприклад, дере́н черво́ний, деренка, дерень, дрінка. Попри те, що плоди цього виду чорного кольору і неїстівні, дерен-свидину інколи називають кизи́лєм (кизі́лєм) або кизи́льником, тобто назвою, притаманною дерену справжньому, що має червоні їстівні плоди. З іншого боку, схожість його плодів із отруйними ягодами бирючини звичайної призвела до появи таких спільних для обох видів назв як куросліпник, сліпокур тощо. Крім того, для дерена-свидини зафіксовані такі місцеві назви як спиж, рогу́тник, калені́на[2].
Чагарник заввишки 2-6 м, гілки коричнево-зелені, часто з червонуватим нальотом, восени і взимку — криваво-червоні. Яйцеподібне листя зелене з обох боків, завдовжки 5-8 см, з 3 або 4, іноді 5 парами жилок. Квітки дрібні, білі, зібрані в пухнасті густі, майже пласкі щитки.
Плоди — кулясті, соковиті двонасінні кістянки з м'ясистим околоплодником, неїстівні. Стиглі мають синьо-чорний колір. Дозрівають в першій декаді серпня.
Розповсюджений від Скандинавії до південної Європи, на сході — від Балтії до Дону і Каспійського моря, включно із узбережжям Дагестану (Російська Федерація), Азербайджану, північного сходу Ірану.
Зростає в лісах, більш притаманний байрачним, але трапляється і в заплавних дібровах, берестняках і осичняках, в арену лісах. Добре росте на родючих ґрунтах, свіжих суглинках і вологих пісках.
Розмножується насінням, кореневими паростками, відводками. Квітне з травня по червень. Тривалість цвітіння 15-20 днів. Чагарник росте дуже швидко — річний приріст може становити 60 см заввишки і 60 см завширшки крони. Зимостійкість середня, взимку частково обмерзає.
Слід саджати на сонці та у напівтіні. Його можна обрізати о будь-якій порі року, за винятком морозних днів. Найбільш сприятливим часом для цього є рання весна — березень. Дерен-свидина добре переносить омолодження.
В античності використовувався для створення військових (мисливських) луків, оскільки має властивості згинатися, проте не ламатися. Дерен-свидину використовують в озелененні.
Верхівкові бруньки.
Пазушні бруньки.
Листя й суцвіття на початку розвою.
Повністю розвинуті (літні) листки і нерозквітлі суцвіття.
Листя в осінньому забарвленні.
Розквітле суцвіття.
Квіти наближеним планом.
Стиглі кістянки.
Cornus sanguinea là một loài thực vật có hoa trong họ Cornaceae. Loài này được L. miêu tả khoa học đầu tiên năm 1753.[1]
Cornus sanguinea là một loài thực vật có hoa trong họ Cornaceae. Loài này được L. miêu tả khoa học đầu tiên năm 1753.
欧洲红瑞木（学名：Swida sanguinea），为山茱萸科梾木属下的一个种。
这是一篇與植物相關的小作品。你可以通过编辑或修订扩充其内容。 
