Griphopithecus je rod vyhynulých úzkonosých primátů, žijící ve středním miocénu (před 13,5 - 17 miliony let) v jihozápadní Asii a ve střední Evropě. Jedná se o dosud nejstaršího známého zástupce nadčeledi Hominoidea mimo Afriku.
Rozeznán byl již na počátku 20. století, přesto jsou jeho doklady dosud značně nekompletní a útržkovité. Představují je převážně jen zlomky čelistí a izolované zuby, zatímco části postkraniální kostry jsou zachycovány zcela výjimečně.
Griphopithecus byl popsán již v roce 1902 podle nálezu izolované stoličky z lokality Sandberg u Devínské Nové Vsi na Slovensku.[1] Další nálezy pochází z Rakouska (Kleinhadersdorf), Německa (Engelswies) a Turecka (Paşalar, Çandir), jedná se tudíž o poměrně rozšířený rod.[2]
Lokalita Kleinhadersdorf vydala kromě několika zubů též loketní a pažní kost. Nejčetnější doklady ovšem pochází z naleziště Paşalar v západní Anatolii, které je vůbec nejbohatší miocénní lokalitou Turecka.[3]
Nález z Engelswies je zatím nejstarší a posouvá šíření hominoidů do Evropy až do doby před 16,5 - 17 miliony let.[4][5] Na lokalitě však byla objevena jen jedna rozlomená stolička, a proto je její taxonomické určení značně nejisté. Nese ovšem jasné hominoidní znaky a nejblíže má právě k rodu Griphopithecus.[6]
Podle velikosti zubů byl Griphopithecus velký asi jako šimpanz.[2] O celkové stavbě těla nelze říci téměř nic, protože jsou zatím nalézány převážně jen jednotlivé zuby, popřípadě zlomky horních a dolních čelistí.
Podle zachovaných částí postkraniální kostry byl Griphopithecus nespecializovaný stromový tvor, pohybující se po všech čtyřech končetinách podobně jako starší rody Proconsul či Afropithecus.[2] V roce 2008 byly na lokalitě Paşalar v Turecku nalezeny články prstů druhu Griphopithecus alpani, které by mohly naznačovat částečný, avšak ne výlučný pohyb po zemi. Většinu času Griphopithecus zřejmě trávil stále ve větvích stromů.[7] Nález také potvrdil dřívější předpoklady o kvadrupedním pohybu bez náznaků vzpřímenějšího postoje nebo šplhání a brachiace moderních lidoopů.[6]
Zuby rodu Griphopithecus jsou oproti časně miocénním proconsulidům modernější a nesou kromě několika primitivních znaků i typické charakteristiky středně miocénních hominoidů. Patří mezi ně robustnější čelisti, širší a plošší hrbolky zubů i silnější sklovina, ukazující na potřebu silného žvýkání, mletí a drcení potravy.[2][8] Podle mikroskopických stop, zanechaných na zubech, konzumoval Griphopithecus malé, tvrdé objekty.[9]
Předpokládá se, že tyto úpravy chrupu souvisí s postupným vysušováním klimatu během miocénu a se zvyšováním rozdílů mezi ročními obdobími. Ačkoliv ve výživě mohlo stále převažovat měkké ovoce a mladé listy, během suchých etap roku se museli hominoidi uchylovat ke konzumaci tužší potravy, jako jsou ořechy, semena jehličnanů, hlízy a podobně.[10]
Nekompletnost nalézaných ostatků znesnadňuje identifikaci fylogenetických vazeb k vzácným africkým hominoidům středního miocénu i k eurasijským pozdně miocénním druhům.[2]
Morfologicky je Griphopithecus příbuzný zejména k rodu Kenyapithecus a blízký je mu i Equatorius.[11] Dosud není jisté, zda byl Griphopithecus původně africkým rodem, který zahájil expanzi hominoidů do Eurasie a nebo zda se jednalo o potomka starších afrických rodů (Afropithecus, Heliopithecus), který se vyvinul již v Evropě či v Asii a prostřednictvím svých potomků (Kenyapithecus) se vrátil zpět do Afriky.[8]
Rod Griphopithecus je vzhledem k nedostatku nálezů jen s opatrností stavěn na počátek výrazné adaptivní radiace hominoidů v Eurasii. Je možné, že patří k vývojové linii orangutanů, může jít ale i o slepou vývojovou větev. Dokladem spojení a návaznosti afrických a eurasijských hominoidů může být identifikace ostatků rodu Kenyapithecus na turecké lokalitě Paşalar, nalezených společně s pozůstatky rodu Griphopithecus. Na jejich základě ovšem dosud nelze rozhodnout o konkrétní podobě vzájemného vztahu obou rodů.[12]
Rozeznává se několik druhů rodu Griphopithecus s pestrou taxonomickou historií:
Griphopithecus je rod vyhynulých úzkonosých primátů, žijící ve středním miocénu (před 13,5 - 17 miliony let) v jihozápadní Asii a ve střední Evropě. Jedná se o dosud nejstaršího známého zástupce nadčeledi Hominoidea mimo Afriku.
Rozeznán byl již na počátku 20. století, přesto jsou jeho doklady dosud značně nekompletní a útržkovité. Představují je převážně jen zlomky čelistí a izolované zuby, zatímco části postkraniální kostry jsou zachycovány zcela výjimečně.
