nomes no trilho de navegação
Vinca minor, (brusela) ye una especie botánica de llanta con flor, nativa del centru y sur d'Europa, dende Portugal, Francia, norte d'Holanda y los países bálticos, esti del Cáucasu, y tamién sudoeste d'Asia en Turquía.
Ye un subarbusto, cubriendo'l terrén, y enraigonando polos tarmu, formando grandes colonies clonales y dacuando engatando a más de 4 dm, pero non más nin enroscándose. Fueyes siempreverdes, opuestes, 2-4,5 cm x 1-2,5 cm, verde escures brilloses, con una testura correosa, marxes enteros. Flores solitaries nes axiles foliares. Floria dende tempranu en primavera a mediaos del branu, y poques flores entá na seronda; son de color bígaru (azul-violeta maciu o blancu en delles seleiciones cultivaes), 2-3 cm de diámetru, con corola pentalobulada. Frutu ye un par de folículos de 25 mm de llargu, conteniendo numberoses granes.
La bien rellacionada especie Vinca major ye similar pero más grande en toes los sos partes, y fueyes relativamente más anches con fueyes de marxes pilosos.
La especie crez comúnmente como cultivu de cobertoria en xardinos templaos pol so xamasca siempreverde, floriamientu primaveral y veraniegu, facilidá de cultivu, y mestu qu'afuega les maleces. Tien poques pestes o enfermedaes, y ta llargamente naturalizáu y entá clasificáu como especie invasora en partes de Norteamérica [1]. Hai numberosos cultivares, con distintos colores de flores y de xamasca variegado, incluyendo a 'Argenteovariegata' (cantos de fueyes blancos), 'Aureovariegata' (cantos mariellos), 'Gertrude Jekyll' (flores blanques), y 'Plena' (flores dobles).
Otros nomes vernáculos usaos en cultivu inclúi Periwinkle pequeñu, Periwinkle común [2]).
Etnomedicinalmente, les fueyes seques, partes aérees, y dacuando tola planta de Vinca, usar p'ameyorar la circulación sanguínea, incluyendo lo cerebral, por meyora del metabolismu nel celebru, y tratar desordes cardiovasculares.
La vincamina ye'l alcaloide con efeutu farmacolóxicu nootrópico responsable de l'actividá de la Vinca. La vinpocetina ye un fármacu nootrópico sintéticu deriváu de la vincamina.
Vinca minor describióse por Carlos Linneo y espublizóse en Species Plantarum 1: 209. 1753.[1]
Esta páxina forma parte del wikiproyeutu Botánica, un esfuerciu collaborativu col fin d'ameyorar y organizar tolos conteníos rellacionaos con esti tema. Visita la páxina d'alderique del proyeutu pa collaborar y facer entrugues o suxerencies. Vinca minor, (brusela) ye una especie botánica de llanta con flor, nativa del centru y sur d'Europa, dende Portugal, Francia, norte d'Holanda y los países bálticos, esti del Cáucasu, y tamién sudoeste d'Asia en Turquía.
Kiçik qıfotu
Vətəni Avropanın materik hissəsi və Kiçik Asiyadır.İngiltərə,Şimali Afrika,Amerika,Avstraliya və Yeni Zelandiyada yayılmışdır.
Həmişəyaşıl,çoxillik,nazik horizontal,kökümsovlu ot və ya kolcuqdur.Yarpaqları üzbəüz,ellipsvari,dərili,parlaq,uzunluğu 3-5 sm və eni 2,5 sm-dək olub,iti vəya küt,üstü yaşıl,alt tərəfi boz-yaşıl,saplaqların uzunluğu 2-5 mm,dəstələrdə 3 ədəd yerləşmişdir.Tək-tək göy-bənövşəyi rəngli çiçəkləri düz qalxan budaqların ucunda yerləşir.Çiçəkləri tək,diametri 2-3 sm,çiçək saplaqlarının uzunluğu 1-3 sm-dir.Kasacığı bitişik yarpaqlı,hissələrin uzunluğu 3-4 mm,iti,lansetvari-üçkünc,çılpaqdır.Çiçək tacı qıfvari,tünd göy və ya bənövşəyi-göy,uzunluğu təxminən 12 mm olan uzun,slindrik,nazik borucuqlu,küt kəsikli hissələrinin uzunluğu 10-12 mm-dir.Dişiciyi tükcüklü,ağızlıdır;yuxarı hissədə uzun,ağ tükcüklərlə örtülmüşdür.Erkəkcik saplaqları yumru,kasavari əyilmişdir;tozcuqları çiçək tacının borucuğunda oval formalı,uzunluğu 4 mm-dir.Yarpaqcıqları 2 ədəd,silindrik,ucu biz,yaşılımtıl,uzunluğu 7-8 sm-dir.Toxumları qonur,uzunsov,silindrik,əmzikli,kəkilsizdir.May-iyunda çiçəkləyir.Meyvələri avqust-sentyabrda yetişir.Toxum,yaşıl qələmlər və kolun bölünməsi yolu ilə çoxaldılır.Torpağa dəyən budaqları kök verir.
Meşələrdə,yamaclarda,kolluqlarda bitir.Torpağa az tələbkardır.Şəhər şəraitinə davamlədır.
Mərdəkan dendrarisində introduksiya edilmişdir.Respublikanın rayonlarında mədəni şəraitdə park və bağlarda rast gəlinir.
Park və bağlarda çiçəklərinin dekorativ xüsusiyyətinə görə istifadə olunur,müalicəvi əhəmiyyətlidir.
Kiçik qıfotu
Planhigyn blodeuol, bychan, bytholwyrdd ydy Perfagl fach sy'n enw benywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Apocynaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Vinca minor a'r enw Saesneg yw Lesser periwinkle. Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Perfagl, Erllysg Lleiaf, Gwanwden Lleiaf, Llowrig Lleiaf ac Ysgarllys Bychan.
Mae'r planhigyn yma'n tyfu ym mhob rhan o Brydain. Gyda dail bytholwyrdd sy'n hirgrwn ac yn debyg i ledr. Mae'n blanhighyn sy'n tyfu i fyny gwrychoedd neu ochr llethrau cerrig. Blodau lliw porffor neu glas. Blodeup rhwng mis Chwefror a Mawrth.
Planhigyn Ewropeaidd ydy hwn yn wreiddiol, yn enwedig canol a de Ewrop.
Mae'n lledaenu fel carped o lwyn bytholwyrdd, a gall ar adegau ffafriol gyrraedd uchder o 40 cm (16 mod). Nid yw byth yn dringo. Mae'r dail gyferbyn a'i gilydd ac yn 2–4.5 cm (0.79–1.77 mod) o hyd a 1–2.5 cm (0.39–0.98 mod) o led, yn loyw, gwyrdd tywyll gyda theimlad nid anhebyg i ledr.
Mae'r blodau'n unigol, yn fioled neu borffor tua 2–3 cm (0.79–1.18 mod) mewn diametr.
Planhigyn blodeuol, bychan, bytholwyrdd ydy Perfagl fach sy'n enw benywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Apocynaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Vinca minor a'r enw Saesneg yw Lesser periwinkle. Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Perfagl, Erllysg Lleiaf, Gwanwden Lleiaf, Llowrig Lleiaf ac Ysgarllys Bychan.
Mae'r planhigyn yma'n tyfu ym mhob rhan o Brydain. Gyda dail bytholwyrdd sy'n hirgrwn ac yn debyg i ledr. Mae'n blanhighyn sy'n tyfu i fyny gwrychoedd neu ochr llethrau cerrig. Blodau lliw porffor neu glas. Blodeup rhwng mis Chwefror a Mawrth.
Planhigyn Ewropeaidd ydy hwn yn wreiddiol, yn enwedig canol a de Ewrop.
Mae'n lledaenu fel carped o lwyn bytholwyrdd, a gall ar adegau ffafriol gyrraedd uchder o 40 cm (16 mod). Nid yw byth yn dringo. Mae'r dail gyferbyn a'i gilydd ac yn 2–4.5 cm (0.79–1.77 mod) o hyd a 1–2.5 cm (0.39–0.98 mod) o led, yn loyw, gwyrdd tywyll gyda theimlad nid anhebyg i ledr.
Mae'r blodau'n unigol, yn fioled neu borffor tua 2–3 cm (0.79–1.18 mod) mewn diametr.
Barvínek menší (Vinca minor) je stálezelená, nízká, široce rozložitá rostlina s modrofialovými květy, jediný původní druh rodu barvínek vyskytující se v přírodě České republiky.[1][2]
Druh pochází z Evropy, ze široké oblastí od Pyrenejského poloostrova až po střed evropské části Ruska, včetně Malé Asie. Postupně byl zavlečen do zemí Skandinávie i na sever Britských ostrovů, do Východní Asie, Severní a Jižní Ameriky, na jih Afriky, do Austrálie i na Nový Zéland.
V Česku se vyskytuje poměrně často v pásmu od nížin až do nadmořské výšky 800 m a spíše v teplejších místech. Často se do přírody dostává zplaněním ze zahrad a parků, kde bývá pěstován. Za původní jsou považované populace na Moravě a ve východních a severních Čechách, na zbytku území ČR se pravděpodobně jedná o zplanělé populace.[1][3][4]
Nejlépe roste na polostinných až stinných místech, kde je vlhká a na živiny bohatá půda. Dobře se mu daří v podrostu křovin nebo ve světlých listnatých či smíšených lesích, méně již v jehličnatých. Prospívají mu půdy zásadité až neutrální, v kyselých chřadne. Je již od středověku pěstován v zahradách a parcích jako půdokryvná rostlina, odkud se dostává do volné přírody.[1][2][5]
Vytrvalý, stálezelený, plazivý polokeř vysoký 5 až 20 cm. Z uzlin plazivého, až 80 cm dlouhého oddenku vyrůstají trsy lodyh. Neplodné lodyhy jsou poléhavé, snadno koření a bývají dlouhé až 100 cm, květonosné lodyhy rostou vzpřímeně nebo vystoupavě do délky nejvýše 20 cm. Listy s krátkými řapíky vyrůstají vstřícně, jsou neopadavé a bývají dlouhé 1,5 až 4,5 cm. Jejich lysé, kožovité čepele jsou vejčité až kopinaté, u báze zúžené, svrchu leskle tmavozelené, naspodu žlutozelené a mají výraznou střední žilku.
Květy rostou na koncích větviček jednotlivě, jsou velké 2 až 3 cm, jasně modré až fialově modré, vzácně i fialové nebo bílé a mají stopky 2 až 3 cm dlouhé. Pětičetný kalich je do čtvrtiny až poloviny rozeklaný a jeho cípy jsou lysé. Srostloplátečná, nálevkovitá koruna s ploše rozloženým okrajem má pět šikmo postavených obvejčitých plátků. V květu je pět volných tyčinek s prohnutými nitkami částečně přirostlými ke koruně a nesoucí intorzní prašníky skloněné přímo nad bliznu. Dva svrchní semeníky mají společnou čnělku rozšířenou v terčovitou bliznu s chomáčem chloupků, které zabrání pylu vysypanému z prašníků dostat se na vlastní bliznu. Na spodu semeníků jsou dvě žluté nektarové žlázky, ke kterým přilétá opylující hmyz. Kvetou v březnu až červnu, na zastíněných místech však málokdy. Ploidie druhu je 2n = 46.
Plod je vztyčené podlouhlé souplodí dvou ve švech pukajících měchýřků velkých 1,5 až 2 cm. Obsahují dvě až tři hnědá, válcovitá, bradavičnatá semena, která s oblibou rozšiřují mravenci. Rostliny se však obvykle množí vegetativně, v kultuře se dělí řízkováním nebo odřezáváním zakořeněných lodyh.[1][2][5][6][7][8]
Barvínek menší vytváří husté zelené koberce a na jaře navíc, na světlých místech s výživnou půdou, přináší množství výrazných květů, je proto oblíbenou nenáročnou okrasnou rostlinou. Snáší dobře znečištěné ovzduší a netrpí škůdci. Jsou vyšlechtěné kultivary s pestrým listy i s různou velikostí a barvou květů (modré, bílé, červené).
Rostlina byla v minulosti používaná jako léčivá. Sbíranou částí byla nať (Herba vincae), která obsahuje mnohé speciální alkaloidy (např. vincamin), saponiny, třísloviny, pektiny, hořčiny a kyselinu flavonovou a ursolovou. Nálev z drogy se používal ke snížení krevního tlaku, proti zánětu sliznice, k zastavení vnitřního krvácení a potlačení kašle. V současnosti se zkoumá její využití k léčbě leukemie a rakoviny.
Vzhledem k obsaženým látkám je rostlina považována pro lidi za lehce toxickou, je opomíjena i zvířaty.[2][4][8]
Porost na slunci
Porost ve stínu
Nové lodyhy
Obrázky, zvuky či videa k tématu barvínek menší ve Wikimedia Commons
Barvínek menší (Vinca minor) je stálezelená, nízká, široce rozložitá rostlina s modrofialovými květy, jediný původní druh rodu barvínek vyskytující se v přírodě České republiky.
Liden singrøn (Vinca minor) er en halvbusk med krybende 30-60 cm lange stængler. Liden singrøn anvendes i Danmark ofte som bunddækker i haver, men vokser også i skove. Planten indeholder hvid mælkesaft, hvori der skulle findes mange stoffer med medicinsk virkning (blodtrykssænkende).
Liden singrøn er en krybende, stedsegrøn halvbusk eller flerårig urt. Stænglerne er runde, glatte og lysegrønne. Bladene er modsatte, noget læderagtige og elliptiske med hel rand. Oversiden er skinnende mørkegrøn, og undersiden er noget lysere. Bladene er ofte samlet næsten rosetagtigt ved skudspidsen. I maj kommer der lodrette skud fra bladhjørnerne. De bærer i skudspidsen en enkelt, lyseblå blomst. Frugterne er kapsler, men de modner ikke ordentligt i Danmark.
Rodnettet består dels af krybende jordstængler og dels af grove trævlerødder.
Liden singrøn findes vildtvoksende som skovbundsplante på kalkrig bund i Mellemeuropa. Her findes den bl.a. sammen med aksrapunsel, akselrøn, alm. bingelurt, bøg, alm. gyldenris, kristtorn, vedbend, bakkestar, enblomstret flitteraks, fuglekirsebær, hvid anemone, krybende læbeløs, liden klokke, lægeærenpris, navr, rød skovlilje, skovviol, skovmærke, smalbladet klokke og Tanacetum corymbosum.
I Danmark ses den hist og her over hele landet i skove, parker og nær bebyggelse.
I mange bøger og i daglig tale kaldes denne plante for "Vintergrøn" ligesom på svensk, men det kan give anledning til forvirring, for på dansk er Vintergrøn normalt navnet på slægten Pyrola.
Med henblik på havebrug dækker 9 planter 1 m².
Planten angribes af en svamp, Singrøn-skuddød, der kan afløve tætte beplantninger.
Liden singrøn (Vinca minor) er en halvbusk med krybende 30-60 cm lange stængler. Liden singrøn anvendes i Danmark ofte som bunddækker i haver, men vokser også i skove. Planten indeholder hvid mælkesaft, hvori der skulle findes mange stoffer med medicinsk virkning (blodtrykssænkende).
Das Kleine Immergrün (Vinca minor), auch Kleines Singrün genannt, ist eine Pflanzenart aus der Familie der Hundsgiftgewächse (Apocynaceae).
Das Kleine Immergrün ist ein immergrüner, niedriger Halbstrauch, der Wuchshöhen von 10, höchstens 15 Zentimetern erreicht. Die vegetativen Triebe sind niederliegend, sich an den Knoten bewurzelnd und können pro Jahr bis zu 2 Meter lang werden. Die Blühtriebe stehen aufrecht.
Die gegenständig angeordneten Laubblätter sind eiförmig, ganzrandig, lederartig, dunkelgrün und auf der Rückseite gelb. Sie werden bis 4 Zentimeter lang. Die Blattstiele sind an der Basis verwachsen.
Die zwittrigen, fünfzähligen Blüten stehen einzeln, lang gestielt in den Blattachseln diesjähriger, aufrechter Triebe. Sie haben einen Durchmesser von 2 bis 3 Zentimetern. Die Kronblätter sind zu einer 11 Millimeter langen Röhre verwachsen. Bei den Wildsorten sind die Blüten hellblau bis violett und nur selten weiß. Vinca minor blüht von März bis Juni und fruchtet von Juni bis Juli.
Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 46.[1]
Das Kleine Immergrün ist ein kriechender Halbstrauch (Chamaephyt). Die Blattoberseite ist glänzend (Wärmeschutz durch Reflexion). Die Pflanze besitzt ungegliederte Milchröhren.
Die Blüten sind homogame, stieltellerförmige „Große Trichterblumen“. Die Blütenkrone besitzt einen fünfteiligen Saum aus propellerförmigen, asymmetrischen rechts gedrehten Kronblattzipfeln. Der Nektar befindet sich am Grunde der Kronröhre und ist durch einen Haarkranz als Saftdecke geschützt. Die plattenförmige Narbe ist durch senkrechte Verwachsung der Fruchtblätter entstanden und an der Spitze mit einem Haarschopf versehen, in den der Pollen entleert wird. Darunter befindet sich ein Klebrand, an dem Insekten ihren Rüssel beschmieren, wenn sie ihn zum Nektar führen, so dass der Pollen erst beim Herausziehen des Rüssels aus der Blüte haften bleibt. Dadurch ist auch Selbstbestäubung möglich. Bestäuber sind Schmetterlinge, Bienen und Wollschweber (Bombyliidae).
Die Früchte sind Doppel-Balgfrüchte. Die Samen besitzen ein Nährgewebe, aber keinen Haarschopf; sie werden durch Ameisen verbreitet. In Mitteleuropa fruchtet die Pflanze selten, und der Samenansatz ist gering. Vegetative Vermehrung über die vegetativen Triebe ist vorherrschend.
Das Kleine Immergrün kommt in Mittel- und Südeuropa und in Kleinasien vor und wächst von der collinen bis zur montanen Höhenstufe bis in Höhenlagen von etwa 1000 Metern. In den Allgäuer Alpen steigt es in Bayern am Tiefenbacher Eck bis zu einer Höhenlage von 1100 Metern auf.[2]
In Mitteleuropa ist sie als Kulturrelikt zu bewerten, das in Süddeutschland seit der Römerzeit in Mitteleuropa auftritt, aber auch auf mittelalterliche Ansiedlungen hindeuten kann.[3] Es wurde bereits im 13. Jahrhundert von Albertus Magnus erwähnt.[4] Es ist seit dem 16. Jahrhundert in Mitteleuropa (1526 bei Ulm) nachgewiesen. Da die Fernausbreitung fast ausschließlich über den Menschen erfolgt, zeigen Standorte im Wald meist noch heute die Lage ehemaliger Burgen und Siedlungen an. Es gehört damit zu den Stinsenpflanzen bzw. Burggartenflüchtlingen. In Schleswig-Holstein kommt es erst seit der Neuzeit vor.[3]
Das Kleine Immergrün kommt zerstreut, aber gesellig, wild oder verwildert in artenreichen Laub- oder Buchen-Mischwäldern vor. Es bevorzugt nährstoffreichen, frischen Ton- oder Lehmboden in mild humider Klimalage. Nach Ellenberg ist es ozeanisch verbreitet, ein Frischezeiger, ein Schwachsäure- und Schwachbasezeiger und eine Verbandscharakterart der Eichen-Hainbuchen-Wälder (Carpinion betuli). Es kommt aber in Mitteleuropa auch in Gesellschaften des Verbands Fagion oder der Ordnungen Quercetalia pubecentis und Prunetalia vor.[1]
Der wissenschaftliche Name Vinca minor wurde 1753 von Carl von Linné in Species Plantarum erstveröffentlicht.[5]
Das Kleine Immergrün ist in allen Teilen giftig. Es enthält mehr als 40 Alkaloide, der Gesamtalkaloidgehalt beträgt 0,2 bis 0,7 Prozent.[6] Hauptwirkstoffe sind Vincamin und Eburnamenin.
Das Kleine Immergrün wurde früher als Heilpflanze zur Behandlung zahlreicher Krankheiten eingesetzt, aber 1986 hat das Bundesgesundheitsamt die Zulassung für alle immergrünhaltigen Präparate widerrufen.[7] Im Tierversuch zeigten sich nämlich Blutschäden, die nicht auf die Hauptalkaloide, sondern auf Begleitkomponenten zurückzuführen sind. Immergrünkraut (Vincae minoris herba) darf nicht mehr als Rezepturarzneimittel verwendet werden. Von diesem Verbot nicht betroffen sind Vincamin-Fertigpräparate, die aus den Pflanzen gewonnen werden oder synthetisch hergestellt werden, und homöopathische Präparate. Sie werden bei zerebralen Durchblutungsstörungen eingesetzt.[8]
Das Kleine Immergrün wird oft als Bodendecker für schattige oder halbschattige Standorte gepflanzt. Es gibt im Handel auch Sorten mit weißen ('Alba'),[9] hell-dunkelblauen ('Bowles Variety')[10] oder rotvioletten ('Atropurpurea') Blüten.[11] Die Art verwildert leicht.[4]
Das Kleine Immergrün (Vinca minor), auch Kleines Singrün genannt, ist eine Pflanzenart aus der Familie der Hundsgiftgewächse (Apocynaceae).
Frisselgrien (Vinca minor) is in stinzeplantsje dat fan oarsprong út it Middellânskeseegebiet komt. Yn Nederlânske natuergebieten is de plant beskerme. Frisselgrien is feitlik in blêdhâldend strewel. Har aaifoarmige blêden binne mar sa'n 3-4 sm lang, de pearse blomkes fan likernôch 2,5-3 sm ferskine al ier yn de maaitiid. De Vinca minor wurdt mar sa'n 10-15 sm heech, mei útrinners oer de boaiem fan op syn meast in heale meter.
Frisselgrien hat in foarkar foar sinne of healskaad.
Yn Nederlân is de plant yn it wyld seldsum en dêrom beskerme. Frisselgrien wurdt yn tunen in soad brûkt as boaiemôfdekker. Yn súdliker streken is it in algemien foarkommende plant.
Frisselgrien, blomkes
Frisselgrien, detail
Frisselgrien (Vinca minor) is in stinzeplantsje dat fan oarsprong út it Middellânskeseegebiet komt. Yn Nederlânske natuergebieten is de plant beskerme. Frisselgrien is feitlik in blêdhâldend strewel. Har aaifoarmige blêden binne mar sa'n 3-4 sm lang, de pearse blomkes fan likernôch 2,5-3 sm ferskine al ier yn de maaitiid. De Vinca minor wurdt mar sa'n 10-15 sm heech, mei útrinners oer de boaiem fan op syn meast in heale meter.
Frisselgrien hat in foarkar foar sinne of healskaad.
Yn Nederlân is de plant yn it wyld seldsum en dêrom beskerme. Frisselgrien wurdt yn tunen in soad brûkt as boaiemôfdekker. Yn súdliker streken is it in algemien foarkommende plant.
Frisselgrien, blomkes
Frisselgrien, detail
Li ptite vintche, c' est ene vintches ki n' monte nén foirt e hôteur (eneviè li grande vintche).
No d' l' indje e sincieus latén : Vinca major
Vinca minor, (o pervìnca) l'è 'na spéce de piànta de la famìa botànica de le Apocynaceae, uriginària de l'Europa centro-meridiunàla e de la Turchia.
L'è 'na piànta erbàcea[1] o 'n subarbusto[2], che cuàrcia zó 'l teré e che mèt raìs a pàrter del caécc isé de furmà de le colònie de gròse dimensiù. 'Ndèna quach situasiù la pöl rampegà sö 'nfìna a 'na quarantìna de ghèi de tèra.
Le fòie i è sèmper-vérde, opòste, 2÷4,5 ghèi x 1÷2,5 ghèi, de 'n culùr bèl vért scür ma vìf, de cunsistènsa bastànsa scorzégna, e òrlo 'ntréch e lis.
I fiùr i è sùi e i böta a la sèa de la fòia. El fiurés prèst al prensépe de la primaéra 'nfìna a metà istàt, en quach giü i pöl bötà pò a 'n autùno; i è de culùr viòla-pórpora, 2÷3 ghèi de diàmetro, co la coròla a sich lòbi.
L'è fàcil de sconfónder co la Vinca major che l'è paréta strèta ma l'è piö grànda en töte le sò parcc, e co le fòie che g'ha l'òrlo pilùs.
Vinca minor, (o pervìnca) l'è 'na spéce de piànta de la famìa botànica de le Apocynaceae, uriginària de l'Europa centro-meridiunàla e de la Turchia.
Zwëczajny bôrwik (Vinca minor L.) – to je ôrt roscënë z rodzëznë Apocynaceae. M. jin. na Kaszëbach rosce zwëczajny bôrwik.
Zwëczajny bôrwik (Vinca minor L.) – to je ôrt roscënë z rodzëznë Apocynaceae. M. jin. na Kaszëbach rosce zwëczajny bôrwik.
Vinca minor (common names lesser periwinkle[1] or dwarf periwinkle) is a species of flowering plant in the dogbane family, native to central and southern Europe, from Portugal and France north to the Netherlands and the Baltic States, east to the Caucasus, and also southwestern Asia in Turkey. Other vernacular names used in cultivation include small periwinkle, common periwinkle, and sometimes in the United States, myrtle or creeping myrtle.[2]
Vinca minor is a trailing subshrub, spreading along the ground and rooting along the stems to form large clonal colonies and occasionally scrambling up to 40 centimetres (16 in) high but never twining or climbing. The leaves are evergreen, opposite, 2–4.5 centimetres (0.79–1.77 in) long and 1–2.5 centimetres (0.39–0.98 in) broad, glossy dark green with a leathery texture and an entire margin.
The flowers are solitary in the leaf axils and are produced mainly from early spring to mid summer but with a few flowers still produced into the autumn; they are violet-purple (pale purple or white in some cultivated selections), 2–3 centimetres (0.79–1.18 in) diameter, with a five-lobed corolla. The fruit is a pair of follicles 2.5 centimetres (0.98 in) long, containing numerous seeds.
The closely related species Vinca major is similar, but larger in all parts, and also has relatively broader leaves with a hairy margin.
The species is commonly grown as a groundcover in temperate gardens for its evergreen foliage, spring and summer flowers, ease of culture, and dense habit that smothers most weeds. It was once commonly planted in cemeteries in parts of the Southern United States and naturalized periwinkle may indicate the presence of graves whose other markers have disappeared.[3]
The species has few pests or diseases outside its native range and is widely naturalised and classified as an invasive species in parts of North America. Invasion can be restricted by removal of rooting stems in spring.[4] Once established, it is difficult to eradicate, as its waxy leaves shed most water-based herbicide sprays. However, spraying with glyphosate easily kills the plant in 2-3 weeks. Removal involves cutting, followed by immediate application of concentrated glyphosate or triclopyr to the cut stems. Repeated chemical treatments may be necessary, along with digging up the roots where feasible.[5]
There are numerous cultivars, with different flower colours and variegated foliage. Many have a less vigorous habit than the species, and are therefore more suitable for smaller gardens. The following cultivars have gained the Royal Horticultural Society's Award of Garden Merit:-[6]
Vinca minor contains more than 50 alkaloids, including vincamine.[12] Other alkaloids include reserpine, rescinnamine, akuammicine, majdine, vinerine, ervine, vineridine, tombozine, vincamajine, vincanine, vincanidine,[13] vinburnine, apovincamine, vincaminol, desoxyvincaminol,[14] vincorine[15] and perivincine.[16]
Vinpocetine (brand names: Cavinton, Intelectol; chemical name: ethyl apovincaminate) is a semisynthetic derivative alkaloid of vincamine.
The colour name periwinkle is derived from the flower.
Vinca minor (common names lesser periwinkle or dwarf periwinkle) is a species of flowering plant in the dogbane family, native to central and southern Europe, from Portugal and France north to the Netherlands and the Baltic States, east to the Caucasus, and also southwestern Asia in Turkey. Other vernacular names used in cultivation include small periwinkle, common periwinkle, and sometimes in the United States, myrtle or creeping myrtle.
Leaf margins for comparison; Vinca minor above, Vinca major below; note hairless margin of V. minor, hairy margin of V. major. Scale in mm.
Eta vinko aŭ latine Vinca minor estas plantspecio el la familio de la Apocinacoj (Apocynaceae).
La malgranda vinko estas ĉiamverda, malalta duonarbusto, ĝia alteco estas 10 ĝis maksimume 15 cm. La vegetativaj ŝosoj kuŝas zur la grundo. Ili ricevas radikojn ĉe la nodoj. La sproso povas atingi ĝis du metrojn jare. La florŝoso staras vertikale.
La kontraŭstarantaj folioj estas ovoformaj, kompletrandaj, ledecaj, malhelverdaj kaj flavaj sur la dorsa flanko. La folioj longas ĝis 4 cm. La folitigoj estas kunkreskintaj je la bazo.
La duseksaj, kvinnombraj floroj staras unuope kaj havas longajn tigojn. Ilia diametro estas de 2 ĝis 3 cm. La petaloj estas kunkreskintaj al 11 mm longa tubo. Ĉe la sovaĝaj varioj la floroj estas helbluaj ĝis violkoloraj kaj tre malofte blankaj. La malgranda vinko floras de marto ĝis junio.
La kromosomnombro estas 2n = 46.
„Vinca minor“ estas rampanta, ĉiamverda duonarbusto (ĥamefito). La supra folisurfaco brilas (protektado kontraŭ varmeco per reflektado). La planto havas ĥilon.
La floroj estas homogamaj, „grandaj funelfloroj“. La petaloj havas kvinnombran randaĵon el helicoformajn nesimetriaj dekstrenturnantaj petalaj pintoj. Polenigantoj estas papilioj, abeloj kaj bombiliedoj (Bombyliidae).
La fruktoj estas duoblaj folikloj. La semoj havas endospermon. La semojn disvastigas formikoj. En Mezeŭropo la planto nur malofte havas fruktojn kaj nur malmulte da semoj. Vegetativa plimultigado dominas.
La malgranda vinko kreskas nature en meza kaj suda Eŭropo kaj en Malgrandazio de la mezmontaroj ĝis la alteco de ĉ. 1000 metroj. En Mezeŭropo Vinca minor estas kulturrelikto. Ĝi aperis en Sudgermanujo ekde la romia tempo „Vinca minor“ kreskas dise en foli- kaj pinglarbaroj.
La scienca nomo ĝi ricevis 1753 de Carl von Linné en Species Plantarum
Ĉiuj plantpartoj de la planto estas venenaj. Ĝi enhavas pli ol 40 alkaloidojn, de tuta enhavo je alkloidoj estas 0,2 ĝis 0,7 %. La ĉefaj efikaj substancoj estas vinkameno kaj eburnameneno.
En antaŭaj jaroj la homoj uzis ĝin kiel kuracplanto por kuraci multajn malsanojn.
La ĝardenposedantoj plantis vinkon kiel grundkovranto por ombraj kaj duonombraj kreskejoj. Ĝi havas ankaŭ blankajn variojn ('Alba').
Eta vinko aŭ latine Vinca minor estas plantspecio el la familio de la Apocinacoj (Apocynaceae).
Vinca minor (brusela) es una especie de planta con flor, nativa del centro y sur de Europa, desde Portugal, Francia, norte de Holanda y los países bálticos, este del Cáucaso, y también sudoeste de Asia en Turquía.
Es un subarbusto, cubriendo el terreno, y enraizando por los tallos, formando grandes colonias clonales y ocasionalmente trepando a más de 4 dm, pero no más ni enroscándose. Hojas siempreverdes, opuestas, 2-4,5 cm x 1-2,5 cm, verde oscuras brillantes, con una textura correosa, márgenes enteros. Flores solitarias en las axilas foliares. Florece desde temprano en primavera a mediados del verano, y pocas flores aún en otoño; son de color bígaro (azul-violeta pálido o blanco en algunas selecciones cultivadas), 2-3 cm de diámetro, con corola pentalobulada. Fruto es un par de folículos de 25 mm de largo, conteniendo numerosas semillas.
La muy relacionada especie Vinca major es similar pero más grande en todas sus partes, y hojas relativamente más anchas con hojas de márgenes pilosos.
La especie crece como un estrato cultivo de cobertura en jardines templados por su follaje siempreverde, floración primaveral y veraniega, facilidad de cultivo, y denso que ahoga las malezas. Tiene pocas pestes o enfermedades, y está ampliamente naturalizado y aún clasificado como especie invasora en partes de Norteamérica [1]. Hay numerosos cultivares, con diferentes colores de flores y de follaje variegado, incluyendo a 'Argenteovariegata' (bordes de hojas blancos), 'Aureovariegata' (bordes amarillos), 'Gertrude Jekyll' (flores blancas), y 'Plena' (flores dobles).
Otros nombres vernáculos usados en cultivo incluye Periwinkle pequeño, Periwinkle común [2]).
Etnomedicinalmente, las hojas secas, partes aéreas, y a veces toda la planta de Vinca, se usan para mejorar la circulación sanguínea, incluyendo lo cerebral, para mejorar el metabolismo en el cerebro, y tratar desórdenes cardiovasculares.
La vincamina es el alcaloide con efecto farmacológico nootrópico responsable de la actividad de la Vinca. La vinpocetina es un fármaco nootrópico sintético derivado de la vincamina.
Vinca minor fue descrita por Carlos Linneo y publicado en Species Plantarum 1: 209. 1753.[1]
Vinca minor (brusela) es una especie de planta con flor, nativa del centro y sur de Europa, desde Portugal, Francia, norte de Holanda y los países bálticos, este del Cáucaso, y también sudoeste de Asia en Turquía.
Inkonte-belar txikia edo amizta[1] (Vinca minor) landare belarkara herrestari eta betiberdea da, lore moreak dituena eta Euskal Herriko baso eta erreka ertzetan ohikoa dena[2]. Jatorria erdialdeko eta hegoaldeko Europan du, Portugaldik Herbehere eta Batikoko Estatuetaraino, eta ekialdera Kaukasoraino, Turkia hego-mendebaldea barne. Inkonte-belar handiaren antza du, baina txikiagoa da.
Vinca minor landare herrestaria da, lur mailan hedatzen eta zurtoinetan zehar sustraitzen dena, klon kolonia zabalak eratzeraino. 40 cm garai izan daiteke, baina ez da igokaria.
Hostoak betiberdeak dira, aurkakoak, 2-4,5 cm luze eta 1-2,5 cm zabal, berde ilun distiratsuak, larrukarak eta ertz osokoak.
Udaberri hasieratik uda erdialdera loratzen da, batzuetan udazkeneraino. Loreak moreak dira (nahiz eta kultibar batzuetan zuriak edo lilak izan), 2-3 cm diametroan eta bost petaloko koroladunak.
Fruitua folikulu parea da, 2,5 cm luze, hazi ugariz betea.
Vinca major hurbileko espeziea oso antzekoa da, baina handiagoa atal guztietan eta ertz iletsuko hosto zabalagoekin.
Basope eta heskaietako landarea da, eta parkeetakoa ere bai, non inbaditzaile bihur daitekeen.
Europako klima epeletan, inkonte-belar txikia bioindikatzaile bat omen da, zeinak adierazten duen lursail bat lehendik landatua izan den, batzuetan duela mende edo milurte batzuk lehenago. Honela, basoen naturaltasuna adierazten du[3].
Landareak % 0,3 eta 1 arteko alkaloide du guztira. Vinkamina da ugariena (alkaloide guztien % 10), baina beste 30 bat alkaloide indoliko ere badaude, hala nola eburnano motakoak (vintzina epivinkamina, eburnamonina), aspidospermano motakoak (kebratxamina, vinkadina, minovintzina, vinkadiformina), binario motakoak (vinblastina) eta korinanteano motakoak.
Loreak
Hostoak eta loreak
Loreak
Xehetasuna
Hostoak eta hazi gazteak
Inkonte-belar txikia edo amizta (Vinca minor) landare belarkara herrestari eta betiberdea da, lore moreak dituena eta Euskal Herriko baso eta erreka ertzetan ohikoa dena. Jatorria erdialdeko eta hegoaldeko Europan du, Portugaldik Herbehere eta Batikoko Estatuetaraino, eta ekialdera Kaukasoraino, Turkia hego-mendebaldea barne. Inkonte-belar handiaren antza du, baina txikiagoa da.
Pikkutalvio (Vinca minor) on oleanterikasveihin (Apocynaceae) kuuluva koristekasvi, jota on käytetty myös rohdoskasvina mm. angiinan hoitoon. Sisältää runsaasti alkaloideja, muun muassa vinkamiinia ja vinkristiinia. Kasvi on myrkyllinen.[1]
Monivuotinen maanpeitekasvi, joka muodostaa mattomaisia, ainavihantia kasvustoja. Korkeus 10–30 cm. Varret ovat rentoja, helposti maahan juurtuvia. Lehdet ovat kiiltäviä, soikeita, pyöreä- tai kiilatyvisiä, ehytlaitaisia, kaljuja. Lehtiasento on yleensä vastakkainen. Lehdet talvehtivat. Kukat muodostuvat lehtihankoihin. Viisiterälehtiset kukat ovat siniset, joskus violetit, punaiset tai valkoiset, n. 2–3 cm. Terälehdet vinon tylppiä. Kaljuja verholehtiä 5. Heteitä 5. Emiö yhdislehtinen, 2-vartaloinen, 1-luottinen. Kukkii touko-kesäkuussa.[2][3]
Viihtyy parhaiten varjossa tai puolivarjossa, esimerkiksi puiden ja pensaiden alla ja ei siedä kovaa auringonpaistetta.[3] Kasvualustaksi sopii kuohkea ja ravinteikas puutarhamulta. Pikkutalvio leviää helposti kasvullisesti, ja Suomessa sitä tavataankin usein villiytyneenä kaupunkimetsiköissä, joutomailla ja tienvarsilla.[4] Se on helppohoitoinen ja pitää puolensa muita kasveja vastaan villiintyneessäkin puutarhassa.[2] Kasvia voidaan lisätä pistokkaista juurruttamalla sekä jakamalla tai rönsyjä erottamalla.[1]
Pikkutalvio (Vinca minor) on oleanterikasveihin (Apocynaceae) kuuluva koristekasvi, jota on käytetty myös rohdoskasvina mm. angiinan hoitoon. Sisältää runsaasti alkaloideja, muun muassa vinkamiinia ja vinkristiinia. Kasvi on myrkyllinen.
Vinca minor
La petite pervenche (Vinca minor L.) est une plante herbacée pérenne de la famille des Apocynacées.
Sur une base sarmenteuse, se forment des tiges rampantes, érigées, portant des feuilles opposées, ovales, vert foncé, parcheminées, persistantes, qui produisent des fleurs terminales solitaires, bleues, à 5 pétales carrés asymétriques.
La plante renferme de 0,3 à 1 % d'alcaloïdes totaux. La vincamine (représente environ 10 % de ces alcaloïdes totaux) est accompagnée d'une trentaine d'autres alcaloïdes indoliques de type éburnane (vincine epivincamine, eburnamonine), de type aspidospermane et apparentés (québrachamine, vincadine, minovincine, vincadifformine), de type binaire (vinblastine) ou de type corynanthéane.
La petite pervenche est une plante commune dans toutes les forêts d'Europe (jusqu'à 1 300 m d'altitude) et jusqu'au sud de la Russie.
C'est une plante des sous-bois, de haies et de parcs où elle peut se montrer envahissante.
En zone européenne tempérée, la petite pervenche, cette rudérale est un bio-indicateur qui signale qu'une parcelle a été autrefois utilisé par l'homme, éventuellement plusieurs siècles ou millénaires auparavant, ce qui lui vaut être la plante indicatrice des chercheurs de trésors. Elles renseignent donc sur la naturalité des forêts[1].
Plante astringente, diurétique, dépurative, tonique et vulnéraire. Elle est utilisée pour les troubles de la mémoire, ainsi que pour les mains et doigts froids (maladie de Raynaud), elle agit comme un neuro-dilatateur contre la mauvaise circulation artérielle dans le cerveau (ischémie cérébrale) et les troubles fonctionnels dus à l’artériosclérose, tels les vertiges et les bourdonnements d’oreilles[2] et l'hypertension[3]. Elle aurait des vertus anti-cancéreuses[4],[5],[6],[7]. Une plante dont on peut utiliser les feuilles en infusion.
Fleurs
Feuilles et fleur
Fleurs
Détail
Feuilles et jeunes fruits
Vinca minor
La petite pervenche (Vinca minor L.) est une plante herbacée pérenne de la famille des Apocynacées.
Mały barbjenk (Vinca minor) je rostlina ze swójby barbjenkowych rostlinow (Apocynaceae). Dalše serbske mjena su mjeńši barbjenk, wódny barbjenk a zelenk.
Mały barbjenk (Vinca minor) je rostlina ze swójby barbjenkowych rostlinow (Apocynaceae). Dalše serbske mjena su mjeńši barbjenk, wódny barbjenk a zelenk.
La pervinca minore (Vinca minor L.) è una liana erbacea perenne appartenente alla famiglia delle Apocinacee[1], tipica del sottobosco, dove forma estesi tappeti sempreverdi, ma comune anche lungo i bordi delle strade.
È una pianta piuttosto diffusa, di cui alcune cultivar sono coltivate a scopo ornamentale, soprattutto per realizzare bordure.
Alta 10–15 cm, ha un portamento strisciante e tappezzante. Forma grandi tappeti di fusti striscianti piuttosto esili ed alti al massimo 18 cm che producono radici ai nodi e portano foglie opposte, ellittiche, coriacee e lucide superiormente.
I fiori compaiono tra marzo e maggio, con una possibile seconda fioritura in autunno e sono caratterizzati da un colore azzurro-violetto, denominato appunto blu-pervinca. Sbocciano su peduncoli di 1 - 1,5 cm all'ascella di corti rametti ascendenti. La corolla è composta da 5 petali con l'apice troncato obliquamente.
È nativa dell'Europa centrale e meridionale.
Cresce nel sottobosco erbaceo, specialmente sotto le querce.
A livello popolare le parti aeree della pianta sono utilizzate per migliorare la circolazione sanguigna. La pianta contiene in effetti il principio attivo vincamina di cui è dimostrata l'attività nootropica sulla circolazione cerebrale[2].
La pervinca minore (Vinca minor L.) è una liana erbacea perenne appartenente alla famiglia delle Apocinacee, tipica del sottobosco, dove forma estesi tappeti sempreverdi, ma comune anche lungo i bordi delle strade.
È una pianta piuttosto diffusa, di cui alcune cultivar sono coltivate a scopo ornamentale, soprattutto per realizzare bordure.
Mažoji žiemė (lot. Vinca minor, angl. Common periwinkle, vok. gemeines Immergrün) – stepukinių (Apocynaceae) šeimos augalas. Stiebas 30-60 cm aukščio, gulsčias ar šliaužiantis. Lapai odiški, kiaušiniški, 3-5 cm ilgio ir 1,5-2,5 cm pločio. Žiedai pavieniai, pažastiniai. Vainikėlis mėlynas. Žydi balandžio – gegužės mėn.
Auginamas darželiuose ir kapinėse kaip dekoratyvinis augalas.
De kleine maagdenpalm (Vinca minor) is een van de twee maagdenpalmsoorten die in België en Nederland voorkomen. De soort komt van oorsprong uit het Middellandse Zeegebied.
In de Nederlandse natuurgebieden is de plant vrij zeldzaam maar ontsnapt veel uit tuinen of verspreidt zich via tuinafval. Hij komt in België algemeen voor. De bakermat van de twee soorten maagdenpalm ligt in mediterrane streken. De laagblijvende, groenblijvende plant is verhoutend. De soort wordt in de Angelsaksische landen de 'lesser' - of 'common periwinkle' genoemd. In Duitsland wordt de plant 'Kleines Immergrün' genoemd.
De plant geeft de voorkeur aan de volle zon of enige schaduw, en vraagt om een enigszins vochtige grond.
De eironde tot elliptische bladeren zijn slechts 3–4 cm lang, in tegenstelling tot de 8 cm lange bladeren van de grote maagdenpalm. Ook de bloemen zijn kleiner (2,5–3 cm tegen 5–6 cm) en de plant is minder hoog. De kleine maagdenpalm groeit met uitlopers, die tot 0,5 m lang kunnen worden.
De kleine maagdenpalm heeft een gladde bladrand, terwijl de de grote maagdenpalm een behaarde bladrand heeft.
Vergelijking van kleine maagdenpalm en grote maagdenpalm.
De kleine maagdenpalm komt in het wild nog maar op enkele plaatsen in de Lage Landen voor. Het is echter een veel gekweekte tuinplant. In Nederland is de plant vanaf 1 januari 2017 niet meer wettelijk beschermd.
De kleine maagdenpalm is een kensoort voor het eiken-haagbeukenbos (Stellario-Carpinetum).
De plant bevat giftige alkaloïden waarvan vincamine het grootste deel uitmaakt. In de reguliere geneeskunde zijn er geen andere toepassingen. In de kruidengeneeskunde wordt hij wel aanbevolen bij een breed assortiment van ziekten als suikerziekte, hoge bloeddruk, verkoudheid, oogirritaties, aderverkalking[1] en infecties. In traditionele Surinaamse medicijnen wordt de plant gebruikt tegen malaria en om de menstruatie te verlichten. Bewijs voor werkzaamheid in deze toepassingen ontbreekt. Gebruik lijkt gezien de grote giftigheid ook niet raadzaam.
De kleine maagdenpalm is een stinsenplant (stins = steenhuis). Stinsenplanten zijn planten die van elders zijn ingevoerd vanaf de Middeleeuwen tot het midden van de vorige eeuw en nu in het wild in Nederland voorkomen.
De plant is in Nederland niet meer beschermd maar staat op de Nederlandse rode lijst 2012 als algemeen en gelijk of licht toegenomen en staat ook in België op de rode lijst.
(Nederlandstalige) Wikisource.
Mediabestanden die bij dit onderwerp horen, zijn te vinden op de pagina Vinca minor op Wikimedia Commons. De kleine maagdenpalm (Vinca minor) is een van de twee maagdenpalmsoorten die in België en Nederland voorkomen. De soort komt van oorsprong uit het Middellandse Zeegebied.
In de Nederlandse natuurgebieden is de plant vrij zeldzaam maar ontsnapt veel uit tuinen of verspreidt zich via tuinafval. Hij komt in België algemeen voor. De bakermat van de twee soorten maagdenpalm ligt in mediterrane streken. De laagblijvende, groenblijvende plant is verhoutend. De soort wordt in de Angelsaksische landen de 'lesser' - of 'common periwinkle' genoemd. In Duitsland wordt de plant 'Kleines Immergrün' genoemd.
De plant geeft de voorkeur aan de volle zon of enige schaduw, en vraagt om een enigszins vochtige grond.
Gravmyrt (Vinca minor) er en eviggrønn halvbusk i gravmyrtfamilien.
Den har vegetative, krypende stengler som slår rot i leddene. Blomstene sitter enkeltvis i bladhjørnene på opprette stengler som blir 10–20 cm høye. Bladene sitter motsatt og er læraktige, elliptiske eller lansettformede, 15–45 mm lange og 5–30 mm brede. Begerbladene er glatte og 3–4 mm lange. Blomstene er 25–30 mm i diameter og som regel blåfiolette, mer sjeldent klart blå, rødpurpur eller hvite. Kronbladene er vokst sammen til et 9–11 mm langt rør. Kronflikene er asymmetriske, så blomsten minner litt om en propell. Blomstringstida er februar–mai. Den befruktede blomsten utvikler seg til to belgkapsler, men frukten dannes sjelden i nordvestlige Europa.
Gravmyrt vokser i skog, kratt, skråninger og på steinete steder. Den naturlige utbredelsen strekker seg fra Portugal og Tyrkia nordover til Nederland og Latvia. Arten er mye dyrket i hager og finnes naturalisert på De britiske øyer og i Norden, Australia, New Zealand og Nord-Amerika. I Norge er den funnet forvillet nordover til Sør-Trøndelag, men den er vanligst rundt Oslofjorden og i Agder.
I hager brukes gravmyrt som bunndekker. Den er svært nøysom og danner et tett, eviggrønt teppe der ugras ikke trives. Artsnavnet viser til at den først ble brukt på kirkegårder. Det finnes mange kultivarer med spraglete blad, forskjellige blomsterfarger eller doble blomster.
Vekstformen gjør gravmyrt til en skadelig invaderende art der den ikke hører hjemme. De tette teppene fortrenger alle andre lavvokste planter. I Norge er man særlig bekymret for at den skal ødelegge de få lokalitetene der kvitmure (Drymocallis rupestris) vokser. I Norsk svarteliste er arten vurdert til å ha svært høy risiko.
Gravmyrt er svakt giftig, og de blomstrende skuddene inneholder en rekke alkaloider, garvestoffer og saponiner. Disse stoffene gjør at planten brukes til medisinske formål. Planten har styrkende, astringerende, blodstillende, blodtrykkssenkende, blodåreutvidende og urindrivende egenskaper. Drogenavnet er Vincae minoris folium. Det viktigste virkestoffet er alkaloidet vincamin. Gravmyrt inneholder ikke de krefthemmende alkaloidene vinblastin og vinkristin som finnes i slektningen rosegravmyrt (Catharanthus roseus).
Blomst fra siden, legg merke til glatte begerblad
Bladverk og umodne belgkapsler
Kulivaren 'Minor'
Kultivaren 'Variegata'
Som invaderende art i New York
Gravmyrt (Vinca minor) er en eviggrønn halvbusk i gravmyrtfamilien.
Den har vegetative, krypende stengler som slår rot i leddene. Blomstene sitter enkeltvis i bladhjørnene på opprette stengler som blir 10–20 cm høye. Bladene sitter motsatt og er læraktige, elliptiske eller lansettformede, 15–45 mm lange og 5–30 mm brede. Begerbladene er glatte og 3–4 mm lange. Blomstene er 25–30 mm i diameter og som regel blåfiolette, mer sjeldent klart blå, rødpurpur eller hvite. Kronbladene er vokst sammen til et 9–11 mm langt rør. Kronflikene er asymmetriske, så blomsten minner litt om en propell. Blomstringstida er februar–mai. Den befruktede blomsten utvikler seg til to belgkapsler, men frukten dannes sjelden i nordvestlige Europa.
Gravmyrt vokser i skog, kratt, skråninger og på steinete steder. Den naturlige utbredelsen strekker seg fra Portugal og Tyrkia nordover til Nederland og Latvia. Arten er mye dyrket i hager og finnes naturalisert på De britiske øyer og i Norden, Australia, New Zealand og Nord-Amerika. I Norge er den funnet forvillet nordover til Sør-Trøndelag, men den er vanligst rundt Oslofjorden og i Agder.
I hager brukes gravmyrt som bunndekker. Den er svært nøysom og danner et tett, eviggrønt teppe der ugras ikke trives. Artsnavnet viser til at den først ble brukt på kirkegårder. Det finnes mange kultivarer med spraglete blad, forskjellige blomsterfarger eller doble blomster.
Vekstformen gjør gravmyrt til en skadelig invaderende art der den ikke hører hjemme. De tette teppene fortrenger alle andre lavvokste planter. I Norge er man særlig bekymret for at den skal ødelegge de få lokalitetene der kvitmure (Drymocallis rupestris) vokser. I Norsk svarteliste er arten vurdert til å ha svært høy risiko.
Gravmyrt er svakt giftig, og de blomstrende skuddene inneholder en rekke alkaloider, garvestoffer og saponiner. Disse stoffene gjør at planten brukes til medisinske formål. Planten har styrkende, astringerende, blodstillende, blodtrykkssenkende, blodåreutvidende og urindrivende egenskaper. Drogenavnet er Vincae minoris folium. Det viktigste virkestoffet er alkaloidet vincamin. Gravmyrt inneholder ikke de krefthemmende alkaloidene vinblastin og vinkristin som finnes i slektningen rosegravmyrt (Catharanthus roseus).
Barwinek pospolity (Vinca minor L.) – gatunek rośliny należący do rodziny toinowatych (Apocynaceae). Rośnie dziko w zachodniej, wschodniej, południowej i środkowej Europie, brak go w Skandynawii[2]. Jest jedynym gatunkiem barwinka występującym w Polsce w stanie dzikim (dość rzadko). W rozproszonych stanowiskach występuje niemal na całym niżu. W górach spotykany jest rzadziej. Jest również uprawiany jako roślina ozdobna.
Roślina wieloletnia, chamefit. Kwitnie od marca do maja. Kwiaty owadopylne, zapylane przez pszczoły i motyle. Nasiona rozsiewane głównie przez mrówki (myrmekochoria). Rozmnaża się głównie wegetatywnie. Rośnie w lasach liściastych. Doskonale znosi zacienienie. Przeważnie występuje na żyznych, zasobnych w wapń i kwaśnych glebach, o odczynie pH 4,9-6,5). Często tworzy zwarte łany. Najwyższe zanotowane jego stanowiska znajdują się w Bieszczadach, gdzie sięga do wysokości 1100 m n.p.m. Cała roślina jest lekko trująca: Zawiera wininę, pubescynę i minorynę. Objawami zatrucia są: zmniejszenie ciśnienia krwi, zaburzenia pracy serca i oddychania[3]. Liczba chromosomów 2n = 48[4].
Roślina była objęta w Polsce częściową ochroną gatunkową na podstawie Rozporządzenia Ministra Środowiska z dnia 5 stycznia 2012 r. w sprawie ochrony gatunkowej roślin[5]. Od 2014 roku nie podlega ochronie. Zagrożona ze względu na swoje walory dekoracyjne. Często jest bowiem wykopywana ze stanowisk naturalnych do uprawy jako roślina ozdobna.
W uprawie znajduje się szereg kultywarów:
Barwinek pospolity (Vinca minor L.) – gatunek rośliny należący do rodziny toinowatych (Apocynaceae). Rośnie dziko w zachodniej, wschodniej, południowej i środkowej Europie, brak go w Skandynawii. Jest jedynym gatunkiem barwinka występującym w Polsce w stanie dzikim (dość rzadko). W rozproszonych stanowiskach występuje niemal na całym niżu. W górach spotykany jest rzadziej. Jest również uprawiany jako roślina ozdobna.
Vinca minor é uma planta arbustiva da família Apocynaceae.[1]
Dá pelos seguintes nomes comuns: Congonha, Congossa, Congossa-menor, Pervinca-menor e Sempre-noiva.[2]
Possui flores azuis solitárias na extremidade de longos pedúnculos, nas axilas das folhas. A corola tem 5 pétalas soldadas na base, com um círculo branco; os frutos são folículos duplos que se desenvolvem a partir de cada flor. É uma planta arbustiva com folhas perenes e caules rastejantes; folhas elípticas com extremidades pontiagudas, pecíolo curto e opostas.
Pode ser encontrada em bosques e penedias. Não é uma espécie natural de Portugal, encontrando-se, no entanto, naturalizada em território nacional.[3] Insere-se no biotipo dos caméfitos e dos hemicriptófitos.[3][2]
A floração dá-se de Março a Maio.
Vinca minor é uma planta arbustiva da família Apocynaceae.
Dá pelos seguintes nomes comuns: Congonha, Congossa, Congossa-menor, Pervinca-menor e Sempre-noiva.
Saschiul (Vinca minor) este o plantă perenă, cu tulpini târâtoare, cu frunze ovale, lucioase, verzi și pe timpul iernii.
Înflorește în luna aprilie și face flori albastre. Preferă locurile umbroase unde formează pâlcuri compacte, Florile apar în aprilie și mai, la subsuoara frunzelor, fiind dispuse pe codite lungi. Are tulpini târâtoare de aproximativ un metru pe care se formează rădăcini adventiva la nivelul nodurilor, iar frunzele sunt așezate pe tulpini aeriene de 20-25 centimetri. Fructul este o foliolă.
Frunzele sunt lucioase, de culoare verde închis pe fața superioară și o nuanță mai închisă pe cea inferioară.
Saschiul este folosit ca plantă ornamentală dar este și plantă medicinală, utilizată pentru scăderea tensiunii. Se recoltează partea aeriană, începând din aprilie până în octombrie, de când este în plină înflorire, frunzele prea putin rămânând tinere. Uscarea se face cât mai curând, în locuri ferite de lumina directă a soarelui, dar călduroase și bine aerisie, întinzându-se într-un strat subțire și fiind întoarse la 2-3 zile.
Saschiul (Vinca minor) este o plantă perenă, cu tulpini târâtoare, cu frunze ovale, lucioase, verzi și pe timpul iernii.
Înflorește în luna aprilie și face flori albastre. Preferă locurile umbroase unde formează pâlcuri compacte, Florile apar în aprilie și mai, la subsuoara frunzelor, fiind dispuse pe codite lungi. Are tulpini târâtoare de aproximativ un metru pe care se formează rădăcini adventiva la nivelul nodurilor, iar frunzele sunt așezate pe tulpini aeriene de 20-25 centimetri. Fructul este o foliolă.
Frunzele sunt lucioase, de culoare verde închis pe fața superioară și o nuanță mai închisă pe cea inferioară.
Saschiul este folosit ca plantă ornamentală dar este și plantă medicinală, utilizată pentru scăderea tensiunii. Se recoltează partea aeriană, începând din aprilie până în octombrie, de când este în plină înflorire, frunzele prea putin rămânând tinere. Uscarea se face cât mai curând, în locuri ferite de lumina directă a soarelui, dar călduroase și bine aerisie, întinzându-se într-un strat subțire și fiind întoarse la 2-3 zile.
Zimozeleň menšia (Vinca minor) je poloker, pôdokryvná rastlina z čeľade zimozeleňovité (Apocynaceae). Stonky majú väčšinou charakter poplazu, sú obrastené kožovitými, protistojnými listami, ktoré v zime neopadávajú, len na jar rastlina vyženie množstvo nových výhonkov a zakvitne. Mimo tohto obdobia na rastline prakticky nepozorovať rast. Kvety vyrastajú v horných častiach stoniek, z pazúch listov. Obyčajne sú modré, málokedy biele. Celá rastlina je jedovatá. Obsahuje niektoré alkaloidy, najdôležitejší je vinkamín, ktorý je zložkou liekov proti vysokému krvnému tlaku. Rastlina sa spolu s druhmi V. major, V. herbacea používa v ľudovom liečiteľstve. Často sa tiež pestuje ako okrasná rastlina, najmä na cintorínoch.
Zimozeleň menšia (Vinca minor)
Kvet zimozelene menšej
Kvet a listy zimozelene menšej
Commons ponúka multimediálne súbory na tému Zimozeleň menšia
Wikidruhy ponúkajú informácie na tému Zimozeleň menšia
Zimozeleň menšia (Vinca minor) je poloker, pôdokryvná rastlina z čeľade zimozeleňovité (Apocynaceae). Stonky majú väčšinou charakter poplazu, sú obrastené kožovitými, protistojnými listami, ktoré v zime neopadávajú, len na jar rastlina vyženie množstvo nových výhonkov a zakvitne. Mimo tohto obdobia na rastline prakticky nepozorovať rast. Kvety vyrastajú v horných častiach stoniek, z pazúch listov. Obyčajne sú modré, málokedy biele. Celá rastlina je jedovatá. Obsahuje niektoré alkaloidy, najdôležitejší je vinkamín, ktorý je zložkou liekov proti vysokému krvnému tlaku. Rastlina sa spolu s druhmi V. major, V. herbacea používa v ľudovom liečiteľstve. Často sa tiež pestuje ako okrasná rastlina, najmä na cintorínoch.
Navadni zimzelen (znanstveno ime Vinca minor) je zimzelena rastlina iz družine pasjestrupovk (Apocynaceae). Opazimo ga lahko predvsem v listnatih ali mešanih gozdovih in na obrobjih gozdov. Pogosto je tudi okrasna rastlina.
Navadni zimzelen je grmičevje, ki zraste okoli 15−25 cm, lahko pa tudi do 40 cm visoko. Navadni zimzelen za obstoj ne rabi veliko svetlobe. Najbolje uspeva na vlažnih in bogatih tleh, vendar se lahko prilagodi tudi na sušno in manj kakovostno prst različnih pH-jev. Sorodna rastlina je veliki zimzelen Vinca major, ki je zelo podobna V. minor. Veliki zimzelen je večji, ima večje in širše liste, ki so na površini rahlo kosmati.
Listi so zeleni čez celo leto, dolgi 2 do 4 cm in široki 1 do 2,5 cm. Temno zeleni, sedeči in široko suličasti listi imajo rahlo spodvihane ravne robove. Na steblu so nameščeni nasprotno, razen vrhnjih listov, ki so v vretencu. Zgornja ploskev je bleščeča, temno zelena z dobro vidnimi listnimi žilami. Zimzelenove liste nabiramo tik preden začne cveteti, ker imajo takrat največ učinkovin.
Rastlina ima cvetove od zgodnje pomladi do sredine poletja, nekaj tudi jeseni. Cvetovi so na peclju posamično, vijolične ali vijolično-modre barve, lahko tudi delno beli. Sestavljeni so iz 5 venčnih listov, ki so obrnjeni drug za drugim, kot mlin, ki se vrti. Venčna cev je dolga približno 1 cm, prašniki so skriti v venčni cevi. Premer cveta je 2−3 cm.
Plodovi so rjavi, podolgovati in slabo opazni. Dolgi so 2−2,5 cm in vsebujejo veliko semen.
Steblo je kolenčasto, na nekaterih kolenih se razvijejo nadomestne korenine. Stebla so dolga 10−20 cm. Ima koreniko, ki je dolga okoli 5 cm.
Navadni zimzelen vsebuje 0,2−1 % indolnih alkaloidov. To je večinoma vinkamin, iz katerega pridobimo polsintezni derivat vinpocetin. Indolni alkaloidi so v glavnem odgovorni za učinek droge te rastline, kljub tako zanimivim učinkovinam pa so v navadnem zimzelenu pomembne tudi čreslovine, flavonoidi, glikozidi, urzolna in druge organske kisline, alkaloidi vinin, pubescin in minorin, pektin, kavčuk, vitamin C in rudninske snovi, v cvetu pa najdemo tudi robinozid.
Indolni alkaloidi so skupina alkaloidov, ki imajo kot osnovni strukturni element indol. Skupina vsebuje več kot 4100 do sedaj znanih spojin in je eden večjih razredov alkaloidov. Mnogi od njih imajo značilno fiziološko aktivnost, zato jih pogosto uporabljamo v medicini.
Droga Vinca m. ima mnogo učinkov: deluje kot anestetik, protibakterijsko, spazmolitik, adstringent, grenčina, karminativ, cerebroprotektiv, diuretik, emetik, hipoglikemik, hipotenziv, imunosupresiv, laksativ, nootropik, parasimpatolitik, sedativ itd. Nekateri učinki so bolj, drugi pa manj izraženi, zato droge ne uporabljamo za doseganje vseh teh učinkov v enaki meri. Uporabljamo jo lahko pri Alzheimerjevi bolezni, angini, krvavitvah, odrgninah, možganskih boleznih, krčih, demenci, diabetesu, vročini, napenjanju, glavobolu, hiperglikemiji, vnetju, nespečnosti, migrenah, nervozah, bolečinah, senilnosti, vnetem žrelu, zobobolu, vrtoglavici, zadrževanju vode itd.
V ljudski medicini jo uporabljajo predvsem kot hipotenziv, vazodilatator, hipoglikemik, adstringent pri želodčnem katarju in hemoroidih, hemostatik (predvsem pri krvavitvah iz pljuč; antimenoragik), abortiv, vulnerarik, sedativ in diuretik.
Za zniževanje krvnega tlaka strokovnjaki svetujejo pripravo preliva: žlico zdrobljenih listov dodamo 2 litroma vode in pustimo pokrito 2 uri. Použijemo trikrat na dan po eno veliko žlico preliva pred jedjo. Simon Ašič piše, da ga najpogosteje uporabljamo kot dodatek čajnim mešanicam, ki blažijo starostne težave, kot so občutek strahu in tesnobe, živčni nemir, sitnost.
Je periferni vazodilatator, ki poveča krvni pretok v možganih. Najdemo ga v listih navadnega zimzelena in predstavlja 25−65 % indolnih alkaloidov, najdenih v V. minor. Najdemo ga tudi v rožnatem zimzelenu (Vinca rosea) ali pa ga sintetiziramo iz sorodnih alkaloidov.
Običajno ga uporabljamo kot nootropik (izboljšuje spomin, inteligenco, koncentracijo itd.) za zmanjšanje znakov staranja, deluje pa tudi pomirjajoče, znižuje krvni tlak, pospešuje sprejem kisika in glukoze v možganih in izboljšuje prekrvitev posameznih možganskih predelov.
Polsintezni derivat vinkamina v vzhodni Evropi uporabljajo za zdravljenje cerebrovaskularnih motenj in pri izboljšanju poslabšanja spomina zaradi starosti. Uporabljajo ga tudi kot prehransko dopolnilo za vazodilatacijo in kot nootropik. Vinpocetin je tudi protivnetna učinkovina, zato ga lahko uporabljamo kot prehransko dopolnilo pri Alzheimerjevi in Parkinsonovi bolezni.
Je aktivator možganskega metabolizma in nevroprotektant. Klinične raziskave kažejo, da vinpocetin poveča krvni pretok, povzroča vazodilatacijo v možganih in takoj poveča preskrbljenost možganov s kisikom, kar se pokaže v aktivaciji možganskega metabolizma: povečanju koncentracije glukoze in izboljšanju nevrotransmisije (odgovorno za nootropno aktivnost). Druga korist, ki so jo opazili, je nevroprotektivno delovanje, kar je povečalo odpornost možganov proti hipoksiji (del telesa je prikrajšan zadostne količine kisika) in ishemiji (pomanjkanje oskrbe s krvjo v določenem tkivu ali celotnem organu zaradi stisnjenja ali zapore v arteriji), inhibiralo agregacijo trombocitov (izboljšalo reološke lastnosti krvi) in izboljšalo delovanje eritrocitov, da so lahko oskrbovali nevrone skozi mikrokapilare. Dokazano je tudi, da ima vinpocetin antioksidativne lastnosti.
Ugotovili so, da vinpocetin selektivno inhibira napetostno odvisne Na+ kanale. Inhibicija Na+ kanalov naj bi pripomogla k nevroprotektivnemu učinku zaradi blokade toksičnosti, ki jo povzroča možganska ishemija. Je tudi inhibitor fosfodietilesteraze, od Ca2+ odvisne cGMP-PDE tipa 1, z IC50=10-5 M, kar vodi do večje količine cikličnega gvanozin-3'5'-monofosfata (cGMP), kar se kaže kot vazodilatacija v možganskem gladkem mišičju (žilju).
Hemoreološki dejavniki igrajo pomembno vlogo pri bolnikih s cerebrovaskularnimi boleznimi, saj jih predispozira za kap. Vinpocetin so uspešno uporabili za zdravljenje cerebrovaskularnih bolezni, deloma tudi zaradi izboljšanja reoloških lastnosti krvi. Raziskavo so delali na 40 bolnikih v kroničnem stanju ishemične kardiovaskularne bolezni in opazovali hemoreološke spremembe. Vsi so prejeli visok odmerek intravenozno, ki se je povečeval do 1 mg/kg/dan. Nekateri so prejeli še odmerek vinpocetina peroralno. Hemoreološkedejavnike (hematokrit, plazemski fibrinogen, viskoznost, agregacijo eritrocitov) so pregledali po 1 in 3 mesecih. Visok odmerek vinpocetina parenteralno je značilno zmanjšal agregacijo eritrocitov in zmanjšal viskoznost krvi na normalne vrednosti. Pri bolnikih, ki so dobivali še peroralen odmerek, so bile vrednosti značilno nižje kot pri bolnikih, ki so dobivali placebo.
Vinpocetin so široko uporabljali pri zdravljenju ishemičnih cerebrovaskularnih bolezni in demenc vaskularnega tipa. Kronična cerebralna hipoperfuzija igra pomembno vlogo v razvoju nekaterih tipov demence in zaradi kompleksnega načina delovanja igra vinpocetin pomembno vlogo pri izboljšanju cerebralne hipoperfuzije. Avtorji so raziskovali značilnosti dejavnikov krvnega pretoka pri bolnikih z ishemično kapjo in rahlimi kognitivnimi motnjami. Raziskovali so vpliv v 12-tedenskem zdravljenju peroralno zaužitega vinpocetina. Raziskovali so hitrost krvnega pretoka v mirovanju in po 30 sekundah zadrževanja zraka pred in po 12-tedenskem zdravljenju. Uporabili so tudi psihometrične teste za raziskavo kognitivnih funkcij. Po 12. tednih se je hitrost krvnega pretoka v mirovanju značilno povečala, odkrili pa so tudi značilno izboljšanje kognitivnih funkcij. Stanje bolnikov se je izboljšalo glede na mnenje raziskovalcev kot tudi glede na mnenje bolnikov (bolniki z milimi kognitivnimi motnjami so izboljšanje ocenili višje). Avtorji zato priporočajo uporabo vinpocetina za zdravljenje bolnikov z milimi kognitivnimi motnjami.
Navadni zimzelen (znanstveno ime Vinca minor) je zimzelena rastlina iz družine pasjestrupovk (Apocynaceae). Opazimo ga lahko predvsem v listnatih ali mešanih gozdovih in na obrobjih gozdov. Pogosto je tudi okrasna rastlina.
Vintergröna (Vinca minor) är en art i familjen oleanderväxter.
Gravmyrten, Sinngröna, Vanlig vintergröna. Vintergröna har förr använts på vitpyrola (Pyrola rotundifolia) från familjen ljungväxter (Ericaceae).
Vintergrönan är en städsegrön, krypande och rotslående buske. Blommande grenar kan bli 20 cm höga. Bladen är motsatta, enkla och helbräddade. De är kala, mörkt gröna och blanka, äggrunda till elliptiska och läderartade med tydliga nerver.
Blommorna sitter ensamma i bladvecken på 1–1,5 cm långa skaft, de är blåvioletta, sällan vita eller rödaktiga. Blomningstid i maj–juni, med enstaka blommor över hela säsongen. Foderflikarna är smalt elliptiska, 3–5 mm långa. Kronan är trattlik med ett utbrett, femflikigt bräm, 2,5–3 cm i diameter. Frukten består av två baljkapslar. Dessa innehåller dock bara ett fåtal frön. Arten sätter sällan frukt, utan förökar sig vegetativt.
Vintergröna är närstående och mycket lik stor vintergröna (V. major), men den senare har något håriga blad med tvärt avhuggen eller hjärtlik bladbas. Blomskaften är 3–5 cm långa.
Västra, centrala och södra Europa, Mindre Asien, Krim och Kaukasus.
Vintergröna odlas som trädgårdsväxt i Sverige och förekommer även förvildad.
Av bladen kan man få en drog som har använts mot hudåkommor, särskilt i hårbottnen. Det verksamma ämnet har viss blodstillande verkan. Utdraget har även använts som munvatten i tron att det skulle bota difteri.[1]
I Afrika har extrakt använts mot diabetes.[1]
Wikimedia Commons har media som rör Vintergröna.
Vintergröna (Vinca minor) är en art i familjen oleanderväxter.
Küçük Cezayir menekşesi (Vinca minor), Apocynaceae familyasından bir Cezayir menekşesi türü.
Türkiye, Kuzeybatı İspanya, Ukrayna ve Rusya gibi ülkelerde dağılım yapan bir Avrupa türüdür. Anavatanı dışında Güney Afrika, Büyük Britanya adası, Yeni Zelanda, Avustralya, Çin, ABD ve Güney Amerika'da yerleşmiştir.
Yarı gölge ya da gölgeli habitatlarda orman içi ve kenarlarında yetişir.
Küçük Cezayir menekşesi sürünen formda 80 cm uzunluğunda ince köksaplara sahip çok yıllık otsu bir bitkidir. Saplı kayışımsı yapraklar mızraksı-eliptik biçimindedir. Tekli halde bulunan çiçeklerde korolla mavi, mavimsi-mor, leyrak rengi, beyaz veya pembe renkli olabilir. Çiçeklenme dönemi Mart-Haziran ayları arasıdır. Folikül meyve tipi görülür.
Küçük Cezayir menekşesi bahçelerde çoğunlukla yer örtücü bitki vazifesini görmesi için değerlendirilir. Orta Çağ'da tıbbi amaçla kullanılmıştır. Zehir etkisi olan bir bitki türüdür.
Küçük Cezayir menekşesi (Vinca minor), Apocynaceae familyasından bir Cezayir menekşesi türü.
Барвінок малий — вічнозелений півкущик 30-60 см заввишки.
Кореневище — тонке, горизонтальне, до 70 см завдовжки.
Стебла барвінка — повзучі, розгалужені, у вузлах укорінюються.
Листки — супротивні (З-7 см завдовжки, 2,5 см завширшки), еліптичні, шкірясті, вічнозелені, голі, зверху блискучі, по краях гладенькі.
Квітки — двостатеві, правильні, пазушні, поодинокі, на довгих квітконосах. Оцвітина — подвійна, п'ятичленна. Чашечка зрослолиста, частки її ланцетні, голі, віночок синій, трубчасто-лійкоподібний (до 25 мм у діаметрі), трубочка віночка завдовжки до і2 мм. Тичинок п'ять, маточок — дві, зав'язі верхні.
Плід складається з двох видовжених, стрічко-подібних листянок.
Барвінок малий росте у листяних лісах, переважно в грабових або в грабово-дубових, часто утворює суцільні зарості на десятках гектарів. Тіневитривала рослина.
Період цвітіння — у травні — червні.
Барвінок малий поширений у Карпатах, Розточчі—Опіллі, західному Поліссі, Лісостепу (крім Донецького), західному Степу.
Культивують у парках, на кладовищах.
Основні заготівлі провадять у Закарпатській, Львівській, Івано-Франківській, Чернівецькій, Тернопільській, Хмельницькій і Вінницькій областях, заготівля можлива також у Волинській, Рівненській, Житомирській, Київській, Чернігівській, Сумській, Полтавській, Харківській, Черкаській і Кіровоградській областях.
Запаси сировини барвінку малого є великими.
Барвінок малий — лікарська, отруйна і декоративна рослина.
У науковій медицині використовують траву барвінку малого (Herba Vincae minoris). З неї виготовляють препарат девінкан (містить алкалоїд вінкамін) у таблетках і ампулах, який застосовують при гіпертонічній хворобі першої і другої стадій та серцебитті неврогенного характеру і вегетативних неврозах.
З барвінку виготовляють препарати, які застосовують при головних болях як засіб, що розширює судини головного мозку. Трава барвінку малого містить алкалоїди вінин, пубесцин, мінорин ізовінкамін, віназид.
У народній медицині траву барвінку малого використовують як кровоочисний, в'яжучий, легкий проносний і кровоспинний засіб, при кровоточивості ясен і зубному болі, неприємному запаху з рота, хворобах горла, а також при бронхітах, запаленні тонкого і товстого кишківника.
Слід пам'ятати, що барвінок малий є отруйною рослиною, тому препарати з неї треба точно дозувати. Тварини її не поїдають.
Барвінок малий, як і решта видів барвінку, є улюбленою декоративною рослиною українців. Барвінок малий широко культивують у парках, лісопарках, скверах, суцільних насадженнях і куртинами на схилах, ровах, кам'яних гірках. Його вирощують на кладовищах і в горщиках на балконах.
Краще за все барвінок росте в напівтіні на пухкому, перегнійному ґрунті, може розвиватися і на відкритих місцях. Виведені садові форми з білими, чорно-фіолетовими, мідно-червоними і пурпурово-червоними квітками, з сріблястим листям, жовтим по краю або строкатим.
Заготовляють траву барвінку малого навесні та на початку літа під час і після цвітіння (травень — червень), зрізуючи її серпами або ножами. Не можна виривати рослини з кореневищами.
На одних і тих же масивах заготовляти цю рослину можна через 3—5 років.
Траву сушать на горищах або під навісами з гарною вентиляцією, розстеливши тонким шаром (3-5 см) на папері або тканині.
Сировину експортують за кордон. Пакують її в льняно-джгутові мішки однакової ваги, зберігають у сухих, добре провітрюваних приміщеннях на стелажах або підтоварниках.
Вид потребує дбайливого використання та охорони.
Vinca minor là một loài thực vật có hoa trong họ La bố ma. Loài này được L. miêu tả khoa học đầu tiên năm 1753.[1]
Bài viết liên quan đến phân họ Ba gạc này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn. Vinca minor là một loài thực vật có hoa trong họ La bố ma. Loài này được L. miêu tả khoa học đầu tiên năm 1753.
Vinca minor L.
Барви́нок ма́лый (лат. Vínca mínor) — вид многолетних травянистых растений рода Барвинок (Vinca) семейства Кутровые (Apocynaceae).
В. И. Даль в своём Словаре живого великорусского языка приводит для барвинка малого местные русские названия могильница и гроб-трава[2] (очевидно, что они отражают использование этого зимнезелёного растения для украшения могил).
Родиной растения является материковая часть Европы и Малая Азия. Натурализовалось на Британских островах, в Северной Африке, Северной и Южной Америке, Австралии и Новой Зеландии[3].
Встречается дико в средней, южной и западной полосе европейской части России и сопредельных стран, на Кавказе[4].
Растёт по опушкам лесов, степным склонам, в кустарниках.
Барвинок малый — вечнозелёное многолетнее травянистое растение (или кустарничек) с тонким горизонтальным корневищем и прямостоячими цветоносными стеблями высотой 15—20 см (в культуре до 40—60 см). Помимо цветоносных стеблей, у растения также имеются бесплодные простёртые, укореняющиеся вегетативные стебли длиной до 100—150 см.
Листья супротивные, эллиптические, кожистые, блестящие, голые, длиной 2—5 см и шириной до 2,5 см, острые или туповатые, сверху тёмно-зелёные, снизу серо-зелёные, на черешках длиной 2—5 мм, собраны в мутовки по три штуки.
Цветки одиночные, диаметром 2—3 см, пазушные, на цветоножках длиной 1—3 см. Чашечка спайнолистная, лопасти длиной 3—4 мм, острые, ланцетно-треугольные, голые. Венчик воронковидный, тёмно-синий или лилово-синий, с длинной цилиндрической тонкой трубкой длиной около 12 мм, в середине немного расширенной, и с плоским пятираздельным отгибом диаметром около 25 мм, со сдвинутыми, тупо срезанными лопастями длиной 10—12 мм. Пестик с ворсинчатым рыльцем; расширенный на вершине связник согнут по направлению к рыльцу, на спинке в верхней части опушён торчащими длинными белыми волосками. Нити тычинок широкие, в очертании почти округлые, чашевидно вогнутые, при основании внезапно суженные и коленчато изогнутые; пыльники скрыты в трубке венчика, овальные, длиной 4 мм.
Формула цветка: ∗ K ( 5 ) C ( 5 ) A 5 G ( 2 _ ) {displaystyle ast K_{(5)};C_{(5)};A_{5};G_{({underline {2}})}} 
Плод состоит из двух листовок. Листовки цилиндрические, заострённые, зеленоватые, длиной 7—8 см. Семена коричневые, продолговатые, цилиндрические, с сосочками, без хохолков.
Цветёт в европейской части России в мае — июне. Плоды в европейской части России созревают в августе — сентябре[6][7].
В лечебных целях используют траву (лат. Herba Vincae minoris), собранную во время цветения — начала плодоношения. Собирают только вертикальные побеги, срезая их на высоте 1—5 см от земли[8]. Сушат в открытых местах, в плохую погоду — под навесом или в сушилках при температуре 40—50 °С. Хранят 2 года.
В СССР заготовка сырья производилась на юге Украины и в Молдавии[8]. В конце XX века барвинок малый с лекарственными целями стали культивировать на небольших площадях и в России.
В траве барвинка малого содержится более 20 алкалоидов, близких по природе к резерпину, в том числе минорин, винин, пубисцин, винкамин, изовинкамин, винкаминорпин, изомайдин, акуамицин, девинкан. Содержит также урсоловую кислоту, флавоноиды, горькие и дубильные вещества, сапонины, сахара, витамины: С (993 мг/%), каротин (около 8 %), рутин. При сборе сырья, его сушке и упаковке следует соблюдать меры предосторожности[9][10].
Препараты барвинка обладают успокаивающим, гипотензивным, сосудорасширяющим, кровоостанавливающим, противомикробным и вяжущим свойствами. Алкалоид девинкан умеренно понижает артериальное давление и обладает седативными свойствами. В основе механизма гипотензивного действия лежит способность понижать сосудистый тонус и сопротивление периферических сосудов. Девинкан расширяет также сосуды мозга.
Барвинок был известен ещё Плинию и Диоскориду. В Средние века он считался ценным медицинским растением. Это любимый цветок Жан-Жака Руссо.
По мнению германцев, барвинок обладает свойством отгонять злых духов. Но для этого его нужно собирать осенью от 15 августа до 8 сентября. По их поверьям, если сорванный в это время барвинок носить при себе, то над носящим его не будет иметь никакой власти ни дьявол, ни всякая другая нечистая сила, а если его повесить над входной дверью дома, то вся эта нечисть не будет иметь силы и в дом проникнуть. И потому сорванный барвинок никогда не следует бросать в мусор, а всегда в ручей, чтобы он не погиб от жажды. Посаженный в саду барвинок приносит счастье, а помещенный в букет — неизменную любовь[7].
Разводится как декоративное растение в цветниках, парках и на кладбищах, легко дичает.[6] Существует ряд садовых форм, в частности, пёстролистная форма Vinca minor 'Variegata' и белоцветковая форма Vinca minor 'Alba'.
Барвинок вреден для домашних животных.
В народной медицине препараты барвинка[уточнить] применяются внутрь при мигрени, начальных стадиях гипертонии, диарее, лихорадке, малярии, кровотечениях из носа, лёгких, матки, наружно для полоскания, при зубной боли и воспалительных процессах в полости рта, примочек при мокнущих экземах, сыпях, кожном зуде.
Барвинок ядовит, поэтому применять его следует с осторожностью, тщательно соблюдая руководства.
В гомеопатии применяется эссенция из свежего растения, собранного в начале цветения[4].
Препарат винкамин — индольный алкалоид из барвинка, оказывает сосудорасширяющее действие и используется при нарушениях мозгового кровообращения и как ноотропное средство. Из винкамина синтезируют (получают полусинтетическим путём) препарат винпоцетин — корректор мозгового кровообращения.
В СССР из барвинка получали препарат «Винкатон»; из сырья, экспортированного в Болгарию, производили препарат «Винкан». Эти препараты использовались при артериальной гипертензии для снижения кровяного давления[8].
Вид Барвинок малый входит в род Барвинок (Vinca) трибы Vinceae подсемейства Rauvolfioideae семейства Кутровые (Apocynaceae) порядка Горечавкоцветные (Gentianales).
В рамках вида выделяют несколько форм:[7]
Барви́нок ма́лый (лат. Vínca mínor) — вид многолетних травянистых растений рода Барвинок (Vinca) семейства Кутровые (Apocynaceae).
小蔓长春花（学名：Vinca minor）是夹竹桃科蔓长春花属的植物。分布在欧洲以及中国大陆的江苏等地，目前尚未由人工引种栽培。
这是一篇與植物相關的小作品。你可以通过编辑或修订扩充其内容。 小蔓长春花（学名：Vinca minor）是夹竹桃科蔓长春花属的植物。分布在欧洲以及中国大陆的江苏等地，目前尚未由人工引种栽培。
