nomes no trilho de navegação
Krvokvět[1] (Scadoxus) je rod rostlin z čeledi amarylkovité. Jsou to vytrvalé, sezónně zatahující cibuloviny s růžicí listů a bohatým okolíkovitým květenstvím červených nebo růžových květů. Plodem je bobule. Rod zahrnuje 9 druhů a je rozšířen v subsaharské Africe a Arábii. V roce 1976 byl tento rod vyčleněn z rodu Haemanthus. Protože se v něm ocitla většina zástupců s červenými květy, bylo na něj z rodu Haemanthus přeneseno tradiční české jméno krvokvět, zatímco pro rod Haemanthus ve stávajícím pojetí bylo vybráno nové jméno bělokvět.
Krvokvěty jsou pěstovány jako atraktivní okrasné cibuloviny. Nejčastěji je pěstován krvokvět mnohokvětý, Scadoxus puniceus a jejich kříženec, krvokvět zvrhlý. Jsou to silně jedovaté rostliny, obsahující ve všech svých částech účinné alkaloidy. Otrava může končit i smrtí. Při jejich pěstování je třeba dbát zvýšené opatrnosti.
Krvokvěty jsou vytrvalé byliny, každoročně zatahující do cibulovitých podzemních orgánů nebo oddenku. Pod cibulí je připojená výrazná, zkráceně oddenkovitá část, díky níž se tento orgán označuje jako oddenkovitá cibule (rhizomateous bulb). Některé druhy ovšem mají protáhlý podzemní oddenek (např. Scadoxus cinnabarinus a S. nutans). Listy jsou zřetelně řapíkaté, bylinné. Často svými bázemi vytvářejí pod listovou růžicí nepravý stonek. Středová žilka je na listové čepeli jasně patrná. Květy jsou červené nebo růžové, stopkaté, uspořádané do mnohokvětých okolíků. Květenství je podepřeno zákrovem, složeným z několika volných nebo srostlých listenů. Zákrov může být opadavý nebo vytrvalý. Okvětí je šestičetné, s dlouhou a úzkou trubkou. Nitky tyčinek jsou červené a nesou drobné žluté prašníky. Čnělka je přímá, zakončená drobounkou bliznou. Plodem jsou červené nebo oranžové, vejcovité až kulovité bobule, obsahující 1 až 3 poměrně velká, dužnatá semena.[2][3][4]
Krvokvět mnohokvětý v plném květu
Kompaktní květenství Scadoxus puniceus
Nízké květenství jihoafrického druhu Scadoxus membranaceus
Detail květů Scadoxus cinnabarinus
Rod krvokvět zahrnuje v současném taxonomickém pojetí 9 druhů.[5] Je rozšířen pouze v subsaharské Africe a Arábii. Oblast jeho rozšíření sahá od jihu Arabského poloostrova na západ po Senegal a na jih až po jihoafrické Kapsko. Největší areál má krvokvět mnohokvětý, který je rozšířený v podstatě v celé subsaharské Africe a jako jediný druh zasahuje i do Arábie. Velký areál mají též druhy druhy Scadoxus cinnabarinus a Scadoxus puniceus. Některé jiné druhy jsou naopak endemity pouze jediné africké země či oblasti: Scadoxus nutans v Etiopii, Scadoxus pole-evansii v Zimbabwe, Scadoxus longifolius v Zaire, Scadoxus membranaceus v jižní Africe.[5]
Krvokvěty rostou charakteristicky na stromovitých savanách, některé druhy se však vyskytují i v poříčních a horských lesích a dokonce i v podrostu tropických deštných lesů, což je mezi cibulovinami dosti neobvyklé. Etiopský endemický druh Scadoxus nutans roste i jako epifyt na kmenech stromů, a to až do výšky okolo 10 metrů nad zemí.[2]
Květy krvokvětů přitahují zejména různé motýly, kteří mají dosti dlouhý sosák, aby mohli získat nektar z okvětní trubky. Červeně zbarvené bobule jsou rozšiřovány ptáky. Pralesní druhy, jako je Scadoxus nutans z Etiopie nebo Scadoxus cyrtanthiflorus z Ugandy, mají květenství svěšená dolů a přístupná pro opylovače pouze ze spodní strany, což je vysvětlováno jako ochrana před prudkými dešti. Naproti tomu plodenství těchto druhů jsou již vzpřímená a přístupná i zeshora.[2]
Krvokvěty jsou silně jedovaté rostliny, což je způsobeno zejména obsahem fenantridinových alkaloidů. Nejjedovatější částí je zřejmě cibule, jedovaté látky jsou však obsaženy v celé rostlině. Otrava po požití listů či hlíz krvokvětu mnohokvětého se projevuje silným otokem úst a jazyka, sliněním, nevolností, bolestmi břicha, zvracením, průjmem a obtížným dýcháním. Byly zaznamenány i smrtelné případy.[6][7] Po biochemické stránce je nejlépe prozkoumaným druhem krvokvět mnohokvětý, dříve uváděný pod názvem Haemanthus kalbreyeri. Byla v něm zjištěna celá řada alkaloidů, mezi jinými hippadin, narciklasin, pankratistatin, pankratisid, kalbretorin a kalbreklasin.[8] Obdobné látky ze skupiny fenantridinových alkaloidů byly zjištěny i v jiných amarylkovitých rostlinách, např. v rodu hvězdník (Hippeastrum), lykoris (Lycoris) a lír (Pancratium).[9][10]
Rod Scadoxus je v rámci čeledi Amaryllidaceae řazen do podčeledi Amaryllidoideae a tribu Haemantheae. Tento rod byl v roce 1976 vyčleněn z rodu Haemanthus, kde byl do té doby veden jako podrod Nerissa. Oba rody jsou si sice blízce příbuzné, představují sesterské vývojové větve a tudíž tvoří dohromady monofyletickou skupinu, jsou však mezi nimi zřetelné morfologické i biogeografické rozdíly a jsou navzájem jasně vymezené, což bylo základem pro jejich oddělení. Listy rodu Scadoxus jsou nedužnaté, se zřetelnou střední žilkou a nejsou dvouřadě uspořádané, naproti tomu rod Haemanthus má víceméně sukulentní, výrazně dvouřadě rozložené listy bez patrné střední žilky. Další rozdíly jsou i v charakteru podzemních orgánů a postavení květního stvolu vůči listům. Rod Haemanthus je svým výskytem omezen na aridní oblasti jižní Afriky, zatímco Scadoxus se vyskytuje téměř v celé subsaharské Africe a roste převážně v méně suchých oblastech.[11][12] Prvním popsaným druhem v rámci obou rodů byl Haemanthus coccineus. Rodové jméno je odvozeno z řeckých slov αίμα (krev) a ανθος (květ). Paradoxně tento druh patří do skupiny převážně bělokvětých zástupců, podle pravidel botanické nomenklatury se však jedná o prioritní název pro danou skupinu. Druhému rodu náleží jméno Scadoxus podle druhu Scadoxus multiflorus, popsaného C.S. Rafinesquem v roce 1838 a následně vřazeného do rodu Haemanthus. Rodové jméno Scadoxus pak nebylo až do roku 1976 používáno.[4][13] V minulosti rozlišovaný druh Scadoxus katherinae je podle současné taxonomie poddruhem Scadoxus multiflorus.[12]
Protože český název krvokvět, nejčastěji používaný v souvislosti s pěstovaným druhem krvokvět mnohokvětý (Scadoxus multiflorus), byl jako označení rodu zahrnujícího převážně bělokvěté zástupce poněkud nepřiléhavý, byl název krvokvět přenesen na nový rod Scadoxus a pro rod Haemanthus bylo navrženo jméno bělokvět.[1]
Některé druhy krvokvětů jsou pěstovány jako atraktivní cibuloviny. Je možno je pěstovat i v květináči, který může být jen o málo větší než je průměr cibule. Poměrně často pěstovaným a celkem odolným druhem je krvokvět mnohokvětý. Pěstuje se také Scadoxus puniceus a rovněž jejich kříženec, krvokvět zvrhlý. Při pěstování krvokvětů je třeba mít na paměti silnou jedovatost všech jejich částí a umístit je zejména mimo dosah dětí. Množí se většinou semeny.[12][14]
Krvokvěty slouží v kombinaci s dalšími rostlinami v subsaharské Africe k výrobě šípových jedů a též k lovu ryb. Některé druhy mají význam v tradiční africké medicíně. Druh Scadoxus puniceus byl využíván v domorodém lékařství při léčení rakoviny. Laboratorní testy potvrdily významně cytotoxický účinek extraktu z této rostliny.[6]
Vitální krvokvět mnohokvětý
Scadoxus puniceus na Tenerife
Obrázky, zvuky či videa k tématu krvokvět ve Wikimedia Commons
Krvokvět (Scadoxus) je rod rostlin z čeledi amarylkovité. Jsou to vytrvalé, sezónně zatahující cibuloviny s růžicí listů a bohatým okolíkovitým květenstvím červených nebo růžových květů. Plodem je bobule. Rod zahrnuje 9 druhů a je rozšířen v subsaharské Africe a Arábii. V roce 1976 byl tento rod vyčleněn z rodu Haemanthus. Protože se v něm ocitla většina zástupců s červenými květy, bylo na něj z rodu Haemanthus přeneseno tradiční české jméno krvokvět, zatímco pro rod Haemanthus ve stávajícím pojetí bylo vybráno nové jméno bělokvět.
Krvokvěty jsou pěstovány jako atraktivní okrasné cibuloviny. Nejčastěji je pěstován krvokvět mnohokvětý, Scadoxus puniceus a jejich kříženec, krvokvět zvrhlý. Jsou to silně jedovaté rostliny, obsahující ve všech svých částech účinné alkaloidy. Otrava může končit i smrtí. Při jejich pěstování je třeba dbát zvýšené opatrnosti.
Scadoxus ist eine Pflanzengattung innerhalb der Familie der Amaryllisgewächse (Amaryllidaceae). Die etwa neun Arten sind von der arabischen Halbinsel über Ostafrika sowie dem tropischen bis zum südlichen Afrika weitverbreitet.
Scadoxus-Arten wachsen als ausdauernde krautige Pflanzen. Diese Geophyten bilden dicht unter der Erde wachsende, große und dicke Zwiebeln als Überdauerungsorgane. Die Laubblätter sind im Vergleich zu Haemanthus dünn, glatt mit einem auffälligen Hauptnerv und einer wie ein Blattstiel wirkenden verschmälerten Basis.
Die Scadoxus-Arten beginnen bereits zu blühen, wenn die Laubblätter noch nicht voll ausgetrieben sind. Dies ist auch bei den meisten Haemanthus-Arten so. Scadoxus-Arten blühen überwiegend im Frühjahr (Scadoxus multiflorus subsp. katharinae im Spätsommer).
Die Gattung Scadoxus wurde durch Constantine Samuel Rafinesque-Schmaltz aufgestellt. Typusart ist Scadoxus multiflorus (Martyn) Raf.[1] Scadoxus Raf. sind: Nerissa Salisb., Demeusea De Wild. & T.Durand, Choananthus Rendle. Die Arten der Gattung Scadoxus wurden früher in die eng verwandte Gattung Haemanthus gestellt.
Die beiden nah verwandten Gattungen Scadoxus und Haemanthus gehören zur Tribus Haemantheae in der Unterfamilie der Amaryllidoideae innerhalb der Familie der Amaryllidaceae.[2]
Die Gattung Scadoxus ist von der arabischen Halbinsel über Ostafrika und das tropische bis ins südliche Afrika weitverbreitet.[3] Alle Scadoxus-Arten gedeihen in Sommerregen-Gebieten.
Es gibt etwa neun Arten in der Gattung Scadoxus:[3][4][2]
Scadoxus multiflorus und Scadoxus puniceus werden als Zierpflanzen verwendet.[6] In den gemäßigten Gebieten werden die Scadoxus-Arten nur in Gewächshäusern oder selten als Zimmerpflanze gepflegt.
Scadoxus ist eine Pflanzengattung innerhalb der Familie der Amaryllisgewächse (Amaryllidaceae). Die etwa neun Arten sind von der arabischen Halbinsel über Ostafrika sowie dem tropischen bis zum südlichen Afrika weitverbreitet.
Scadoxus is a genus of African and Arabian plants in the Amaryllis family, subfamily Amaryllidoideae.[2] The English names blood lily or blood flower are used for some of the species. The genus has close affinities with Haemanthus. Species of Scadoxus are grown as ornamental plants for their brilliantly coloured flowers, either in containers or in the ground in frost-free climates. Although some species have been used in traditional medicine, they contain poisonous alkaloids.
Species of Scadoxus grow from bulbs or rhizomes. Bulbous species usually also have distinct rhizomes. Particularly in the non-bulbous species, the petioles (leaf stalks) overlap to produce a false stem or pseudostem, which may be purple-spotted. The leaf blades are lanceolate to ovate with a thickened midrib. The leafless flowering stem (scape) is also sometimes purple-spotted, and either appears from among the leaves or pushes through the side of the pseudostem.[3][4]
The flowers are borne at the top of the scape in the form of a many-flowered umbel. Four or more bracts are present under the umbel at first. In some species, such as Scadoxus membranaceus, these bracts persist during flowering; in other species they wither before the flowers are fully open. Individual flowers have six red to pink tepals, joined at the base to form a tube. In most species, the flowers are more-or-less upright, although in Scadoxus cyrtanthiflorus the open flowers droop and in Scadoxus nutans the top of the scape bends over so that the flowers face downwards. The filaments of the stamens arise from the base of the tepals and may be flattened. The fruit takes the form of a globose berry, orange to red when ripe.[3][5]
The genus was given its name in 1838 by Constantine Samuel Rafinesque. Rafinesque glossed the name as "umb. glor."[6] (possibly meaning umbella gloriosa, "glorious umbel"). Doxus, meaning "glory" or "splendour" in Greek, is usually interpreted as a reference to the often scarlet flowers of the genus.[7] The prefix sca may be derived from the Greek skia meaning "shade"[8] (sciadon is the Greek equivalent of the Latin umbella, "umbrella", used of flower heads in the form of umbels[9]).[10]
Scadoxus is placed in tribe Haemantheae within the subfamily Amaryllidoideae, a tribe reserved for genera with fruit in the form of berries (baccate fruit). The tribe is predominantly African in origin and comprises six genera: Apodolirion, Gethyllis, Haemanthus, Scadoxus, Clivia and Cryptostephanus. The single most parsimonious phylogenetic tree found by analysis of both nuclear and plastid DNA in a 2004 study showed that Scadoxus is most closely related to Haemanthus:[11]
HaemantheaeApodolirion, Gethyllis
Haemanthus
Scadoxus
Clivia
Cryptostephanus
Scadoxus was originally separated from Haemanthus by Rafinesque in 1838.[6] His type species, Scadoxus multiflorus, had been described as Haemanthus multiflorus by Thomas Martyn in 1795.[12] This separation was ignored by most workers until 1976, when Scadoxus was recognised as a distinct genus by Ib Friis and Inger Nordal. Haemanthus species are southern in distribution, form true bulbs and have 2n = 16 chromosomes, whereas Scadoxus species are found throughout tropical Africa, do not all form bulbs and have 2n = 18 chromosomes.[11] The leaves of the two genera are also different. The leaves of Scadoxus species are thin, spirally arranged, with a distinct stalk (petiole); in some species their bases form a pseudostem. The leaves of Haemanthus species are thicker, opposite, without a distinct petiole, and never form a pseudostem.[13]
As of March 2014, the World Checklist of Selected Plant Families accepts the following nine species, one with three subspecies:[1]
Nordal and Duncan explored the relationship between eight of the species in a 1984 analysis based on morphological features (the little-known Scadoxus longiflorus was excluded). Their preferred cladogram was:[13]
rhizomes onlyScadoxus cyrtanthiflorus
Scadoxus nutans
Scadoxus pseudocaulus
Scadoxus cinnabarinus
bulbsScadoxus multiflorus
Scadoxus pole-evansii
Scadoxus puniceus
Scadoxus membranaceus
The main division is between a group which does not have bulbs, only rhizomes, and one which has bulbs, usually with rhizomes as well.
The genus as a whole is distributed in sub-Saharan Africa and in the Arabian Peninsula. It has been introduced into parts of Mexico.[3] The most widely distributed species is Scadoxus multiflorus, whose subspecies S. m. subsp. multiflorus is found throughout tropical and southern Africa and is the only member of the genus found in the Arabian Peninsula.[14] By contrast, Scadoxus cyrtanthiflorus is found only in the Rwenzori Mountains on the border between Uganda and the Democratic Republic of the Congo.[5]
Most species are found in tropical forests, where they grow in warm, moist conditions in shade, either in soil or as epiphytes.[5] The three species found in temperate regions of South Africa are more bulbous in habit than the tropical species; Scadoxus puniceus has been found growing in sand dunes and dry cliff faces.[5]
The cultivation of Scadoxus species has been described by Jonathan Hutchinson, the UK National Plant Collection holder for the genus. All species occur naturally in areas of summer rainfall, and in cultivation tend to start in growth in spring after a period of winter dormancy. The three species found in South Africa, S. multiflorus, S. puniceus and S. membranaceous, are the most widely cultivated, being tolerant of winter temperatures down to 5 °C (41 °F). S. multiflorus subsp. multiflorus is cultivated for sale in large quantities by the Dutch nursery industry.[4]
The tropical species require a minimum temperature of at least 10 °C (50 °F), thriving in a warm, humid atmosphere. An open organic potting medium, similar to that used for orchids, suits all species. A coarse mix with considerable air spaces is particularly important for epiphytic species such as S. nutans.[5]
Pests of Scadoxus in cultivation in the UK include mealy bugs and narcissus bulb fly (Merodon equestris). Red spider mites (Tetranychus species), slugs and snails can also cause problems.[5] In South Africa, where species such as S. puniceus can be grown outside, lily borer (Brithys crini) attacks plants.[7]
Some artificial hybrids between S. multiflorus subsp. katherinae and S. puniceus are known. Johannes Nicolai raised S. 'König Albert' which flowered for the first time in 1899. Although rare in cultivation, it multiplies rapidly. Of the same parentage is S. 'Andromeda', raised by C. G. van Tubergen around 1904.[4]
The genus Scadoxus is known to have some strongly toxic species, containing poisonous alkaloids. These are lethal to animals, such as sheep and goats, that graze on the leaves or bulbs. Scadoxus multiflorus and Scadoxus cinnabarinus are traditionally used in parts of tropical Africa as components of arrow poisons and fishing poisons. Both species, as well as Scadoxus puniceus in South Africa, are used in traditional medicine.[15]
Scadoxus is a genus of African and Arabian plants in the Amaryllis family, subfamily Amaryllidoideae. The English names blood lily or blood flower are used for some of the species. The genus has close affinities with Haemanthus. Species of Scadoxus are grown as ornamental plants for their brilliantly coloured flowers, either in containers or in the ground in frost-free climates. Although some species have been used in traditional medicine, they contain poisonous alkaloids.
S. multiflorus (Blood Lily)
Scadoxus es un género de plantas herbáceas, perenne y bulbosas perteneciente a la familia Amaryllidaceae. Comprende 9 especies, nativas de África y la península arábiga.[2]
Están estrechamente emparentadas con los lirios de sangre (Haemanthus) y se incluyeron en ese género hace tiempo. Sus bulbos son muy parecidos, es decir, grandes y gruesos y prefieren crecer con el ápice justo bajo el suelo. Ambos géneros florecen sin la hoja, pero Scadoxus lo hace en primavera.
El género fue descrito por Constantine Samuel Rafinesque y publicado en Flora Telluriana 4: 19. 1836[1838].[3]
Scadoxus es un género de plantas herbáceas, perenne y bulbosas perteneciente a la familia Amaryllidaceae. Comprende 9 especies, nativas de África y la península arábiga.
Están estrechamente emparentadas con los lirios de sangre (Haemanthus) y se incluyeron en ese género hace tiempo. Sus bulbos son muy parecidos, es decir, grandes y gruesos y prefieren crecer con el ápice justo bajo el suelo. Ambos géneros florecen sin la hoja, pero Scadoxus lo hace en primavera.
Scadoxus est un genre de plantes africaines de la famille des Amaryllis, et la sous famille Amaryllidoideae[2]. Le nom anglais "blood lily" (lis de sang) est utilisé pour certaines espèces a cause de leurs couleurs écarlates . Le genre a des affinités étroites avec Haemanthus . Les espèces de Scadoxus sont cultivées comme plantes ornementales pour leurs fleurs aux couleurs éclatantes, soit en pots, soit en pleine terre, dans des climats sans gelée. Bien que certaines espèces aient été utilisées en médecine traditionnelle, elles contiennent des alcaloïdes toxiques.
Les espèces de Scadoxus se développent à partir de bulbes ou de rhizomes. Les espèces bulbeuses ont généralement aussi des rhizomes distincts. En particulier chez les espèces non bulbeuses, les pétioles (tiges des feuilles) se chevauchent pour produire une fausse tige ou pseudotronc, qui peut être tacheté de pourpre. Les limbes des feuilles sont lancéolés à ovés avec une nervure médiane épaissie. La tige florale sans feuilles ( Hampe florale ) est aussi parfois tachetée de pourpre, et apparaît soit parmi les feuilles, soit se propage à travers à côté du pseudotronc [3], [4] .
Les fleurs sont portées au sommet de la hampe florale sous la forme d'une ombelle à nombreuses fleurs. Au moins quatre bractées sont présentes sous l'ombelle. Chez certaines espèces, comme Scadoxus membranaceus, ces bractées persistent pendant la floraison; chez d'autres espèces, elles se fanent avant que les fleurs ne soient complètement ouvertes. Les fleurs individuelles ont six tépales rouges à roses, réunis à la base pour former un tube. Chez la plupart des espèces, les fleurs sont plus ou moins droites, bien que chez Scadoxus cyrtanthiflorus, les fleurs ouvertes s'affaissent et chez Scadoxus nutans, le sommet de la hampe florale se penche de telle sorte que les fleurs soient tournées vers le bas. Les filaments des étamines proviennent de la base des tépales et peuvent être aplatis. Le fruit prend la forme d'une baie globuleuse, orange à rouge à maturité [3] , [5].
Le nom de ce genre a été donné, en 1838, par Constantine Samuel Rafinesque. L'étymologie précise du nom dans son ensemble n'est pas très claire. Rafinesque a qualifié le nom de "umb. Glor." [6] (signifiant peut-être umbella gloriosa, "ombelle glorieuse"). Doxus, qui signifie "gloire" ou "splendeur" en grec, est généralement interprété comme une référence aux fleurs souvent écarlates du genre [7]. Le préfixe sca peut être dérivé du grec skia qui signifie "ombre" [8] ( sciadon est l'équivalent grec de l' ombella latine, "parapluie", utilisée pour les têtes de fleurs en forme d'ombelles) [9],[10].
Scadoxus est situé dans la tribu Haemantheae de la sous - famille Amaryllidoideae, une tribu réservée aux genres à fruits sous forme de baies. La tribu est essentiellement africaine et comprend six genres: Apodolirion, Gethyllis, Haemanthus, Scadoxus, Clivia et Cryptostephanus . L' arbre phylogénétique le plus parcimonieux trouvé lors de l'analyse de l' ADN nucléaire et du plasmide dans une étude de 2004 a montré que Scadoxus était le plus étroitement apparenté à Haemanthus[11] :
HaemantheaeApodolirion, Gethyllis
Haemanthus
Scadoxus
Clivia
Cryptostephanus
Scadoxus a été séparé de Haemanthus par Rafinesque en 1838 [6] Son espèce type, Scadoxus multiflorus, avait été décrite comme étant Haemanthus multiflorus par Thomas Martyn en 1795 [12] Cette séparation a été ignorée par la plupart des études jusqu'en 1976, lorsque Scadoxus a été reconnu comme un genre distinct par Ib Friis et Inger Nordal. Les espèces d' Haemanthus ont une distribution méridionale, forment de vrais bulbes et ont 2 n = 16 chromosomes, alors que les espèces de Scadoxus se rencontrent dans toute l'Afrique tropicale, ne forment pas toutes des bulbes et possèdent 2 n = 18 chromosomes [11]. Les feuilles des deux genres sont également différentes. Les feuilles des espèces de Scadoxus sont minces, disposées en spirale, avec une tige distincte ( pétiole ); chez certaines espèces, leurs bases forment un pseudotronc. Les feuilles des espèces d' Haemanthus sont plus épaisses, opposées, sans pétiole distinct et ne forment jamais un pseudotronc [13].
La base Kew WCSP en Septembre 2019 accepte les neuf espèces suivantes, dont une avec trois sous-espèces [1] :
Nordal et Duncan ont exploré la relation entre huit de ces espèces dans une analyse de 1984 basée sur des caractéristiques morphologiques (le peu connu Scadoxus longiflorus était alors exclu). Leur cladogramme préféré était [13] :
Scadoxus cyrtanthiflorus
Scadoxus nutans
Scadoxus pseudocaulus
Scadoxus cinnabarinus
Scadoxus multiflorus
Scadoxus pole-evansii
Scadoxus puniceus
Scadoxus membranaceus
La division principale est entre un groupe qui n'a pas de bulbes, mais seulement des rhizomes, et un autre qui a des bulbes, avec généralement des rhizomes.
Le genre dans son ensemble est réparti en Afrique subsaharienne et dans la péninsule arabique. Il a été introduit dans certaines parties du Mexique [3]. L'espèce la plus largement distribuée est Scadoxus multiflorus , dont la sous-espèce S. m. subsp. multiflorus est présent dans toute l'Afrique tropicale et australe et est le seul membre du genre trouvé dans la péninsule arabique [14]. En revanche, Scadoxus cyrtanthiflorus ne se rencontre que dans les montagnes du Rwenzori, à la frontière entre l’ Ouganda et la République démocratique du Congo. [5]
La plupart des espèces se trouvent dans les forêts tropicales, où elles se développent dans des conditions chaudes et humides, à l'ombre, dans le sol ou en épiphytes. [5] Les trois espèces présentes dans les régions tempérées d’Afrique du Sud sont plus bulbeuses que les espèces tropicales; Scadoxus puniceus a été trouvé poussant dans les dunes de sable et les falaises sèches. [5]
La culture des espèces Scadoxus a été décrit par Jonathan Hutchinson, au Royaume - Uni ( Collection nationale des végétaux ) pour ce genre. Toutes les espèces sont présentes naturellement dans les zones de précipitations estivales et, en culture, elles ont tendance à se développer au printemps après une période de dormance hivernale. S. multiflorus, S. puniceus et S. membranaceous, les trois espèces les plus cultivées en Afrique du Sud, tolèrent des températures hivernales allant jusqu'à 5 °C . S. multiflorus subsp. multiflorus est cultivé pour la vente en grande quantité par l'industrie des pépiniéristes néerlandais. [4]
Les espèces tropicale demandent une température minimum de 10 °C, Elles prospèrent dans une atmosphère chaude et humide. Un terreau organique ouvert, similaire à celui utilisé pour les orchidées, convient à toutes les espèces. Un mélange grossier avec des espaces aérés importants est particulièrement nécessaire pour les espèces épiphytes telles que S. nutans.[5]
Les ravageurs de Scadoxus en culture au Royaume-Uni comprennent les cochenilles farineuses et la mouche du narcisse ( Merodon equestris ). Les tétranyques rouges (espèces de Tetranychus ), les limaces et les escargots peuvent également causer des problèmes. [5] En Afrique du Sud, où des espèces telles que S. puniceus peuvent être cultivées à l'extérieur, le perce-lis ( Brithys crini ) attaque les plantes[7].
Certains hybrides artificiels entre S. multiflorus subsp. katherinae et S. puniceus sont connus. Johannes Nicolai a élevé S. 'König Albert', qui a fleuri pour la première fois en 1899. Bien que rare en culture, il se multiplie rapidement. S. 'Andromeda', élevé par CG van Tubergen vers 1904, fait partie de la même filiation [4]
Le genre Scadoxus est connu pour avoir certaines espèces fortement toxiques, contenant des alcaloïdes toxiques. Celles-ci sont mortelles pour les animaux, comme les moutons et les chèvres, qui broutent les feuilles ou les bulbes. Scadoxus multiflorus et Scadoxus cinnabarinus sont traditionnellement utilisés dans certaines régions d'Afrique tropicale en tant que composants de poisons de flèche et de poisons de pêche. Les deux espèces, ainsi que Scadoxus puniceus en Afrique du Sud, sont utilisées en médecine traditionnelle[15].
Scadoxus est un genre de plantes africaines de la famille des Amaryllis, et la sous famille Amaryllidoideae. Le nom anglais "blood lily" (lis de sang) est utilisé pour certaines espèces a cause de leurs couleurs écarlates . Le genre a des affinités étroites avec Haemanthus . Les espèces de Scadoxus sont cultivées comme plantes ornementales pour leurs fleurs aux couleurs éclatantes, soit en pots, soit en pleine terre, dans des climats sans gelée. Bien que certaines espèces aient été utilisées en médecine traditionnelle, elles contiennent des alcaloïdes toxiques.
Skadoksus (lat. Scadoxus), biljni rod iz porodice zvanikovki, dio je podtribusa Haemantheae. Postoji nekoliko vrsta (9) raširenih po Africi[1], sve su lukovičasti geofiti.
Skadoksus (lat. Scadoxus), biljni rod iz porodice zvanikovki, dio je podtribusa Haemantheae. Postoji nekoliko vrsta (9) raširenih po Africi, sve su lukovičasti geofiti.
Scadoxus is een geslacht uit de narcisfamilie (Amaryllidaceae). De soorten komen voor in Sub-Saharaans Afrika en op het Arabisch schiereiland.
Scadoxus is een geslacht uit de narcisfamilie (Amaryllidaceae). De soorten komen voor in Sub-Saharaans Afrika en op het Arabisch schiereiland.
Scadoxus é um gênero botânico pertencente à família Amaryllidaceae. Scadoxus costumava ser incluído no gênero Haemanthus, mas agora é considerado um gênero distinto. Scadoxus foi nomeado por Rafinesque, que comentou "umb. glor.", o que poderia significar ‘guarda-chuva glorioso’, o que é muito adequado. No entanto, em Grego doxus quer dizer glorioso, mas sca quer dizer oculto/obscuro. O nome específico multiflorus em Latim quer dizer muita florescência, e katharinae é em homenagem a Katharine Saunders, conhecida artista botânica. Seu nome anterior, Haemanthus, traduz-se por flor de sangue, de haima, sangue, e anthos, uma flor (grego), referindo-se à cor da espata e filamentos em algumas espécies de Haemanthus.[1]
Scadoxus multiflorus ssp katharinae é uma planta vivaz rizomatosa perene, produzindo até nove folhas por estação, cuja folha tubular forma na base um pseudocaule, um caule falso formado por um revestimento de proteção na base das folhas que se sobrepõem hermeticamente e são pressionadas uma contra a outra. O pseudocaule é robusto e suculento com um diâmetro de até 25 mm, e normalmente tem pintas roxas, mas pode ser liso e quase branco.
As folhas são grandes com nervura central distinta, finas texturas e uma margem ondulante. Elas cercam o pseudocaule dando uma forma total única e simétrica. As folhas de uma planta bem cultivada podem alcançar 70 cm altura com uma extensão de até 110 cm.
A espetacular floração é um enorme guarda chuva esférico consistindo em até 200 flores, mantido afastado da folhagem no fim de um caule solitário. Cada planta produzirá uma única flor a cada ano (com raras exceções). Uma florescência pode alcançar um diâmetro de 25 cm e uma altura de 110 cm. Cada flor é vermelho-cor-de-laranja com estames carregados de pólen amarelo nas anteras. A soberba florescência dura de 1 a 2 semanas. Florescem do final do verão ao início do outono (dezembro-março). As sementes desenvolvem-se no ovário inferior, no qual são visíveis como uma inchação no talo abaixo da flor, na extremidade do pedúnculo. Este se expande para formar uma baga verde que se tornará escarlate, visto que amadurece durante o inverno-primavera (Julho-Setembro). Estas bagas decorativas podem permanecer na planta por até 2 meses.
Um dos mais belos bulbos ornamentais cultivados, este nativo sul africano pode ser encontrado em todas as regiões da África tropical, exceto nas muito secas. Elas são amplamente distribuídas em planícies de florestas montanhosas, margem de florestas ou pastos ao ar livre e são muito comuns sob sombra de árvores nas margens de rios.
A Scadoxus multiflorus ssp katharinae é uma planta perene, vivaz, que cresce no verão, requer semi-sombra e florescerá mesmo em bastante sombra. Tem período de dormência no inverno. É sensível à geada e não é recomendado o cultivo ao ar livre em áreas frias com temperatura mínima de -1 a 4 °C.
Os rizomas de Scadoxus são plantados um pouco abaixo da terra e é melhor deixá-los intocados na mesma posição por muitos anos. O solo deve ser bem drenado, rico e leve, com bastante terra vegetal ou terra bem fofa. A Scadoxus multiflorus gosta de água abundante quando em crescimento ativo, mas não gosta de solo encharcado. Ela não tem problemas para sobreviver aos invernos úmidos, se posicionada em solo bem drenado. São plantas que crescem bem em grandes grupos embaixo de árvores, onde elas não parecem se importar em competir com as raízes das mesmas.
A propagação é por sementes e brotos. A semente deve ser semeada logo que amadurece. Isso não significa necessariamente que as bagas devem ser removidas logo que se tornam vermelhas. Se elas não estão sob a ameaça de aves, ou crianças curiosas, as sementes podem ser deixadas sem danos até começarem a se mostrar franzidas, o que deve acontecer perto do início da primavera. Limpe a polpa com cuidado, pois as sementes são macias e suculentas. O melhor é friccioná-las ou descascá-las. Plante em uma mistura de solo bem drenado e ponha-as à luz, pressione a semente suavemente na terra, não cubra, mas deixe o topo visível ou com uma leve camada de terra. Mantenha a umidade, mas não encharque. Flores podem ser esperadas do terceiro verão em diante. Os brotos devem ser removidos depois da floração, no outono, e replantados imediatamente.
Tenha cuidado com as lagartas perfuradoras do Lírio Amaryllis que podem provocar graves danos na planta inteira. Lesmas e caracóis também podem danificar a folhagem.
Estas plantas são venenosas. O gênero Scadoxus contém muito alcalóide e são plantas altamente tóxicas. Duas espécies, Scadoxus multiflorus e Scadoxus cinnabarinus, são conhecidas por serem usadas em Camarões, Gabão, Angola e na República Centro-africana junto com várias outras plantas, como um forte veneno. O bulbo também é usado para tratar hidropisia, sarna e feridas mal curadas.
No sul do Brasil, sobretudo nas zonas de colonização alemã, esta planta está associada ao Natal e é conhecida pelo nome de Weihnachtsblume no dialeto teutobrasileiro Riograndenser Hunsrückisch. Já na língua alemã padrão, falada na Alemanha e países vizinhos, o nome comum mais utilizado é Blutblume, ou seja traduzido ipsis verbis flor-sangue, dado a suas pétalas caracteristicamente encarnadas.
Scadoxus é um gênero botânico pertencente à família Amaryllidaceae. Scadoxus costumava ser incluído no gênero Haemanthus, mas agora é considerado um gênero distinto. Scadoxus foi nomeado por Rafinesque, que comentou "umb. glor.", o que poderia significar ‘guarda-chuva glorioso’, o que é muito adequado. No entanto, em Grego doxus quer dizer glorioso, mas sca quer dizer oculto/obscuro. O nome específico multiflorus em Latim quer dizer muita florescência, e katharinae é em homenagem a Katharine Saunders, conhecida artista botânica. Seu nome anterior, Haemanthus, traduz-se por flor de sangue, de haima, sangue, e anthos, uma flor (grego), referindo-se à cor da espata e filamentos em algumas espécies de Haemanthus.
Scadoxus multiflorus ssp katharinae é uma planta vivaz rizomatosa perene, produzindo até nove folhas por estação, cuja folha tubular forma na base um pseudocaule, um caule falso formado por um revestimento de proteção na base das folhas que se sobrepõem hermeticamente e são pressionadas uma contra a outra. O pseudocaule é robusto e suculento com um diâmetro de até 25 mm, e normalmente tem pintas roxas, mas pode ser liso e quase branco.
As folhas são grandes com nervura central distinta, finas texturas e uma margem ondulante. Elas cercam o pseudocaule dando uma forma total única e simétrica. As folhas de uma planta bem cultivada podem alcançar 70 cm altura com uma extensão de até 110 cm.
A espetacular floração é um enorme guarda chuva esférico consistindo em até 200 flores, mantido afastado da folhagem no fim de um caule solitário. Cada planta produzirá uma única flor a cada ano (com raras exceções). Uma florescência pode alcançar um diâmetro de 25 cm e uma altura de 110 cm. Cada flor é vermelho-cor-de-laranja com estames carregados de pólen amarelo nas anteras. A soberba florescência dura de 1 a 2 semanas. Florescem do final do verão ao início do outono (dezembro-março). As sementes desenvolvem-se no ovário inferior, no qual são visíveis como uma inchação no talo abaixo da flor, na extremidade do pedúnculo. Este se expande para formar uma baga verde que se tornará escarlate, visto que amadurece durante o inverno-primavera (Julho-Setembro). Estas bagas decorativas podem permanecer na planta por até 2 meses.
Um dos mais belos bulbos ornamentais cultivados, este nativo sul africano pode ser encontrado em todas as regiões da África tropical, exceto nas muito secas. Elas são amplamente distribuídas em planícies de florestas montanhosas, margem de florestas ou pastos ao ar livre e são muito comuns sob sombra de árvores nas margens de rios.
A Scadoxus multiflorus ssp katharinae é uma planta perene, vivaz, que cresce no verão, requer semi-sombra e florescerá mesmo em bastante sombra. Tem período de dormência no inverno. É sensível à geada e não é recomendado o cultivo ao ar livre em áreas frias com temperatura mínima de -1 a 4 °C.
Os rizomas de Scadoxus são plantados um pouco abaixo da terra e é melhor deixá-los intocados na mesma posição por muitos anos. O solo deve ser bem drenado, rico e leve, com bastante terra vegetal ou terra bem fofa. A Scadoxus multiflorus gosta de água abundante quando em crescimento ativo, mas não gosta de solo encharcado. Ela não tem problemas para sobreviver aos invernos úmidos, se posicionada em solo bem drenado. São plantas que crescem bem em grandes grupos embaixo de árvores, onde elas não parecem se importar em competir com as raízes das mesmas.
A propagação é por sementes e brotos. A semente deve ser semeada logo que amadurece. Isso não significa necessariamente que as bagas devem ser removidas logo que se tornam vermelhas. Se elas não estão sob a ameaça de aves, ou crianças curiosas, as sementes podem ser deixadas sem danos até começarem a se mostrar franzidas, o que deve acontecer perto do início da primavera. Limpe a polpa com cuidado, pois as sementes são macias e suculentas. O melhor é friccioná-las ou descascá-las. Plante em uma mistura de solo bem drenado e ponha-as à luz, pressione a semente suavemente na terra, não cubra, mas deixe o topo visível ou com uma leve camada de terra. Mantenha a umidade, mas não encharque. Flores podem ser esperadas do terceiro verão em diante. Os brotos devem ser removidos depois da floração, no outono, e replantados imediatamente.
Tenha cuidado com as lagartas perfuradoras do Lírio Amaryllis que podem provocar graves danos na planta inteira. Lesmas e caracóis também podem danificar a folhagem.
Estas plantas são venenosas. O gênero Scadoxus contém muito alcalóide e são plantas altamente tóxicas. Duas espécies, Scadoxus multiflorus e Scadoxus cinnabarinus, são conhecidas por serem usadas em Camarões, Gabão, Angola e na República Centro-africana junto com várias outras plantas, como um forte veneno. O bulbo também é usado para tratar hidropisia, sarna e feridas mal curadas.
No sul do Brasil, sobretudo nas zonas de colonização alemã, esta planta está associada ao Natal e é conhecida pelo nome de Weihnachtsblume no dialeto teutobrasileiro Riograndenser Hunsrückisch. Já na língua alemã padrão, falada na Alemanha e países vizinhos, o nome comum mais utilizado é Blutblume, ou seja traduzido ipsis verbis flor-sangue, dado a suas pétalas caracteristicamente encarnadas.
Bolliljesläktet (Scadoxus) är ett växtsläkte i familjen amaryllisväxter med nio, ofta mångformiga, arter från södra Afrika.
Släktet skiljs från de närstående släktingarna i skärmliljesläktet (Haemanthus) genom att bladen har bladskaft som bildar en falsk stam, skärmliljorna saknar bladskaft. Mönjeliljesläktet (Clivia) bildar inte lökar, vilket bolliljesläktets arter gör.
Bolliljesläktet (Scadoxus) är ett växtsläkte i familjen amaryllisväxter med nio, ofta mångformiga, arter från södra Afrika.
Назва роду утворена поєднанням двох грецьких слів: skia («тінь») від sciadon — «парасолька» та doxus — «слава». В довільному перекладі означає «славна парасолька» і вказує на яскраві суцвіття-зонтики, властиві усім скадоксусам.[2]
Цибулинні або кореневищні трав'янисті рослини заввишки 40-120 см, геофіти, причому цибулинні види, як правило, також мають невеликі кореневища. У кореневищних скадоксусів піхви листків утворюють несправжнє стебло. Листки короткочерешкові, ланцетні або яйцеподібні, шкірясті, з потовщеною середньою жилкою та дещо нерівною, лискучою поверхнею, рівним або слабо хвилястим краєм. Їхній колір міниться від світло- до темно-зеленого.
Несправжній квітконос товстий, голий, зелений, також сформований піхвами листків, зазвичай виходить збоку від несправжнього стебла. Суцвіття — великий кулястий зонтик з 4-7 приквітками зеленого або пурпурово-червоного кольору. Зазвичай приквітки всихають ще до розкриття квіток і лише у Scadoxus membranaceus зберігаються і в період цвітіння. У більшості видів квіти спрямовані догори, у Scadoxus cyrtanthiflorus та Scadoxus nutans — пониклі. Квітки двостатеві, актиноморфні, яскраво-червоні. Пелюстки ланцетні. Тичинки довші за пелюстки, з червоними тичинковими нитками та жовтими пиляками. Плід — куляста помаранчева або червона ягода.
Усі частини скадоксусів містять алкалоїди, через що рослини є смертельно отруйними для людини і травоїдних тварин.
Переважна більшість представників роду належать до волого- та тіньолюбних рослин. Вони зростають у тропічному поясі в густих лісах, причому серед представників роду є епіфіти та такі, що ростуть у ґрунті. Кілька видів посухостійкі, такі рослини зростають на скелях та дюнах.
Оскільки рослини трапляються в регіонах з вираженою сезонністю клімату, їхньому розвитку також притаманна циклічність. Вегетативні частини починають розвой навесні після періоду зимового спокою, під час якого рослини скидають листя. У вологолюбних видів квітконоси з'являються одночасно з листям, у посухостійких розвиваються швидше за вегетативні частини, тому їхні квітки добре помітні на тлі навколишньої сухої рослинності.
У природі скадоксуси уражуються гусінню метелика Brithys crini.
Скадоксуси поширені на теренах Африки, що лежать на південь від пустелі Сахари. Вони поширені в таких країнах як Конго, Уганда, Південно-Африканська Республіка, Зімбабве, Ефіопія, Танзанія та інших. Більшість видів мають великі ареали за виключенням Scadoxus cyrtanthiflorus, який є вузьким ендеміком гір Рувензорі. За межами Африки зростає лише один з підвидів скадоксуса багатоквіткового (Scadoxus multiflorus multiflorus), ареал якого включає Аравійський півострів. 2 види та 2 підвиди скадоксусів занесені до Червоного списку південноафриканських рослин.[4] Скадоксуси також інтродуковані в Мексиці.
Завдяки сильній отруйності скадоксус багатоквітковий та Scadoxus cinnabarinus використовуються місцевим населенням для виготовлення отруйних стріл та лову риби. Ці види, а також Scadoxus puniceus знайшли застосування і в африканській народній медицині.
За межами своєї батьківщини скадоксуси відомі перш за все як декоративні рослини. Найчастіше в культурі трапляються скадоксус багатоквітковий, Scadoxus puniceus і Scadoxus membranaceus. Відомий штучний гібрид між першими двома видами, а також декілька сортів.
Спочатку ці рослини описували в межах роду Haemanthus, який і наразі залишається філогенетично найнаближенішим до скадоксусів. В 1838 році Константін Самюель Рафінеск виділив їх в окремий рід через ряд відмінностей у будові листя. Пізніше генетичні досліди показали, що у скадоксусів диплоїдний набір хромосом дорівнює 18, а у представників роду Haemanthus 16.[3] Відомі такі синоніми:
Scadoxus là chi thực vật có hoa trong họ Amaryllidaceae.[1]
-02.JPG)
Scadoxus là chi thực vật có hoa trong họ Amaryllidaceae.
网球花属（学名：Scadoxus）又名火球花属，是石蒜科下的一个属，为多年生球根植物，原生長於南部非洲一帶，该属共有9种。该属植物与虎耳兰属有密切的亲缘关系，是从虎耳兰属中分出组成的新属。
这是一篇與植物相關的小作品。你可以通过编辑或修订扩充其内容。 
.jpg)
-02.JPG)
.jpg)
