nomes no trilho de navegação
Pinus armandii (lat. Pinus armandii) - şamkimilər fəsiləsinin şam ağacı cinsinə aid bitki növü.
_at_Bhandakthathaatch_(8000_ft)_I_IMG_7363.jpg){kind=small}
İynəyarpaqlılar ilə əlaqədar bu məqalə qaralama halındadır. Məqaləni redaktə edərək Vikipediyanı zənginləşdirin. Etdiyiniz redaktələri mənbə və istinadlarla əsaslandırmağı unutmayın.
Pinus armandii (lat. Pinus armandii) - şamkimilər fəsiləsinin şam ağacı cinsinə aid bitki növü.
Pinus armandii, Pi d'Armand, és una espècie de pi[1] natiu de la Xina,[2] que apareix a Shanxi, Gansu i Yunnan, amb poblacions a Anhui. Creix a altituds de 2200–3000 m a Taiwan, i s'estén al nord de Birmània.[3]
És un arbre que fa fins 35 m d'alt.[4]
Les seves acícules estan disposades en fascicles de 5 fulles. Fan 8–20 cm de llargada. Les pinyes fan 9–22 cm de llargada i 6–8 cm d'amplada. Les llavors són grosses, comestibles, 10–16 mm de llargada.
En té tres:
Pinus armandii, Pi d'Armand, és una espècie de pi natiu de la Xina, que apareix a Shanxi, Gansu i Yunnan, amb poblacions a Anhui. Creix a altituds de 2200–3000 m a Taiwan, i s'estén al nord de Birmània.
És un arbre que fa fins 35 m d'alt.
Les seves acícules estan disposades en fascicles de 5 fulles. Fan 8–20 cm de llargada. Les pinyes fan 9–22 cm de llargada i 6–8 cm d'amplada. Les llavors són grosses, comestibles, 10–16 mm de llargada.
VarietatsEn té tres:
Pinus armandii var. armandii. Pinus armandii var. mastersiana. a Taiwan. Pinus armandii var. dabeshanensis.Borovice Armandova[2] (Pinus armandii) je středně vysoká borovice pocházející z Číny, Tchaj-wanu a Myanmaru. Vyznačuje se pěti jehlicemi ve svazečku a až 14 cm dlouhými šiškami.
Borovice Armandova je stálezelený, jehličnatý, větrosprašný, jednodomý a středně rychle rostoucí strom, dorůstající do výšky 35 m. Kmen dosahuje průměru 1 m. Koruna je u mladých stromů kuželovitá nebo válcovitě jehlanovitá, s větvemi uspořádanými v přeslenech, u starších stromů zaoblená a nepravidelně zavětvená. Borka je u mladých stromů hladká a hnědošedá, u starších stromů deskovitá a rozpraskaná do čtvercových plátů, černohnědá až šedočervenohnědá, pokrytá tenkými, volně přiléhavými malými šupinami; vnější borka je kolem 8 mm tlustá, vnitřní borka je 8-15 mm tlustá, bledě červenobílá a jemně vláknitá. Letorosty jsou zelené či šedozelené či šedohnědé, stříbrnomodrošedozelené, sesycháním hnědnoucí a hladké. Zimní pupeny jsou téměř válcovité a mírně pryskyřičnaté. Jehlice jsou tenké a světle zelené a vyskytují se ve svazečcích po 5 (vzácně též po 7 ); jehlice jsou 8-15 cm dlouhé a 1-1,5 mm široké; jehlice jsou na okrajích nepatrně vroubkované; s 3-7 pryskyřičnými kanálky, pryskyřičné kanálky jsou 1 středový a 2 okrajové; s 1 cévním svazkem; jehlice jsou v průřezu trojúhelníkové; svazečkové pochvy jsou brzy opadávající.
Samčí (pylové) šištice se vyskytují ve spirálových shlucích u základen letorostů, jsou vzpřímené nebo pokleslé, štíhlé či silné, válcovité nebo vejčitě elipsoidní, 1,5-2,5 cm dlouhé, zelenobílé s načervenalým vrcholem. Samičí (semenné) šištice - šišky jsou kuželovitě válcovité, nezralé zelené a dozráváním žluté nebo hnědožluté, ve zralosti rozevíravé, zprvu vzpřímené a později visící na 2-3 cm dlouhých stopkách, často pryskyřičnaté; 8-14 cm dlouhé; vyskytují se po jedné nebo v přeslenech po 2 . Šupiny šišek jsou tuhé, kosočtverečně obvejčité, 3-4 cm dlouhé a 2,5-3 cm široké, na špičce tupě zaoblené či zužující se, nezakřivené nebo mírně zakřivené. Výrůstky jsou kosočtverečné nebo trojúhelníkové, zesílené, bez hřbetu. Přírůstek prvního roku je tupý, beztrnný a tmavší než šupina. Semena jsou obvejčitá, žlutohnědá, tmavohnědá nebo černá, 10-15 mm dlouhá a 6-10 mm široká, bezkřídlá či se spodním hřebenitým okrajem nebo vzácně s krátkým křídlem. K opylení dochází v dubnu - květnu. Semena dozrávají v září - říjnu druhého roku.
Borovice Armandova se vyskytuje ve dvou, a podle některých botaniků ve třech, varietách[3][4]:
(Synonyma: Pinus excelsa varieta chinensis; Pinus levis; Pinus scipioniformis):
Samčí šištice jsou vzpřímené, silné a vejčitě elipsoidní; letorosty jsou zelené nebo šedozelené a sesycháním hnědnoucí; výrůstky jsou ve zralosti žluté nebo žlutohnědé, kosočtverečné a na okrajích nezakřivené nebo pouze se zakřiveným přírůstkem prvního roku.
(Synonymum: Pinus mastersiana):
Samčí šištice jsou pokleslé, štíhlé a válcovité; letorosty šedohnědé; výrůstky jsou ve zralosti hnědé nebo červenohnědé, trojúhelníkové, obvykle na okrajích mírně zakřivené.
je některými botaniky považována za Pinus fenzeliana varieta dabeshanensis nebo za samostatný druh Pinus dabeshanensis.[5]
Domovinou borovice Armandovy je:
Čína (přímo spravované město Čchung-čching, provincie An-chuej, Kan-su, Kuej-čou, Chaj-nan, Che-nan, Chu-pej, Šen-si, S’-čchuan, Jün-nan; Tibet; Tchaj-wan), severní Myanmar.
z toho:
Čína (přímo spravované město Čchung-čching, provincie Kan-su, Kuej-čou, Chaj-nan, Che-nan, Chu-pej, Šen-si, S’-čchuan, Jün-nan, Tibetská autonomní oblast Tibet; Myanmar).
Tchaj-wan.
Čína (provincie An-chuej, Che-nan a Chu-pej).
Roste na horách a v povodích řek v nadmořských výškách 900 - 3500 m. Málokdy tvoří samostatné porosty, většinou roste ve společnosti dalších jehličnanů z rodů douglaska Pseudotsuga, jedle Abies, modřín Larix, smrk Picea. Borovice roste mnohem častěji než ostatní z těchto jehličnanů v kamenitých oblastech s mělkými půdami.
Tento strom roste na horách v nadmořských výškách 1800 - 2800 m v dobře propustných a kyselých půdách, někdy také v lesních krajinách, kde převládají jedlovec čínský Tsuga chinensis, borovice Taiwanská Pinus taiwanensis a další a podrost tvoří javor Acer morrisonense, pěnišník Rhododendron rubropilosum, kalina Viburnum parvifolium a další.
Roste na horách v nadmořských výškách 900-1400 m a někdy také na nechráněných stěnách skalnatých útesů.
Borovice Pinus armandii je mrazuvzdorná do –17,7 °C a má ráda kyselé a neutrální pH půdy. Strom nesnáší zastínění.
Jako zdroj řeziva, používaného ve stavebnictví, na výrobu železničních pražců, nábytku a dřevěných vláken, má omezenou hodnotu a je využíván pouze místně. Tento strom je v Číně významný jako okrasný strom, mimo Čínu je málokdy pěstován v zahradách a parcích, ale často je pěstován v arboretech celého světa.
Pouze místně využíván pro řezivo a na palivové dříví.
Borovice Armandova není organizací IUCN považována za ohroženou, celková tendence populace stromu není známa; ohrožení dvou variet této borovice má na celkové hodnocení ohrožení malý vliv, protože populace dvou ohrožených variet a jejich rozšíření představuje pouze malou část z celkové populace a z celkového rozšíření borovice Armandovy.[7]
Nejběžnější a nejvíce rozšířená varieta, její ohrožení je proto nepodstatné a tendence stavu populace tohoto stromu není známa. Tato varieta se také vyskytuje v některých chráněných oblastech.[8]
Tato varieta je považována za ohroženou, tendence stavu její populace není známa. Velmi kvalitní dřevo stromu, používané v tesařství a na výrobu nábytku, vede k nadměrnému kácení této variety a k ubývání její populace. Několik zbývajících stanovišť stromu je chráněno v národním parku Yushan National Park v Tchaj-wanu.[9]
Tato varieta je považována za zranitelnou, tendence stavu populace je klesající. Strom se vyskytuje v oddělených lokalitách na omezeném území, jeho populace je tudíž značně roztříštěná. V této oblasti dochází dlouhodobě k odlesňování. Není jisté, zdali má obecný zákaz kácení, zavedený čínskou vládou, vliv na stav populace této variety.[10]
Borovice Armandova, jehlice na větvi v botanické zahradě Kunming Botanical Garden, v městské prefektuře Kchun-ming, v provincii Jün-nan, Čína
Detail zralých samičích šištic, v městské prefektuře Li-ťiang, v provincii Jün-nan, v Číně
Semena borovice Armandovy
Obrázky, zvuky či videa k tématu borovice Armandova ve Wikimedia Commons
Borovice Armandova (Pinus armandii) je středně vysoká borovice pocházející z Číny, Tchaj-wanu a Myanmaru. Vyznačuje se pěti jehlicemi ve svazečku a až 14 cm dlouhými šiškami.
Armands Kiefer[1] (Pinus armandii) ist ein großer, immergrüner Nadelbaum aus der Gattung der Kiefern (Pinus) mit zu fünft, selten bis zu siebt wachsenden, meist 8 bis 14 Zentimeter langen Nadeln. Die Samenzapfen erreichen ebenfalls eine Länge von 8 bis 14 Zentimetern. Das natürliche Verbreitungsgebiet liegt in China, auf Taiwan und im Norden von Myanmar. Es werden meist drei Varietäten unterschieden, wobei eine davon auch als eine eigene Art beschrieben wird. Andere Autoren rechnen zwei weitere Arten als Varietäten der Art zu. Armands Kiefer wird in der Roten Liste der IUCN als nicht gefährdet eingestuft. Das Holz wird kaum genutzt, die Art ist jedoch in China eine beliebte Zierpflanze.
Armands Kiefer wächst als immergrüner Baum, der eine Höhe von 30 bis 35 Metern erreicht. Der Stamm erreicht einen Brusthöhendurchmesser von bis zu 100 Zentimetern. Die Stammborke ist grau oder purpurn grau, anfangs glatt und zerbricht bei älteren Bäumen in große, mehr oder weniger rechteckige Platten. Die Äste junger Bäume wachsen in Scheinwirteln und bilden eine konische Krone, bei älteren Bäumen verbreitert sie sich zu einer runden und offenen Krone. Die benadelten Zweige sind glatt. Junge Triebe sind unbehaart, anfangs grün, graugrün oder graubraun und manchmal blaugrün bereift. Sie färben sich später braun.[3]
Die vegetativen Knospen sind zylindrisch und etwas harzig. Endständige Knospen sind 10 bis 15 Millimeter lang, die seitständigen sind kleiner und stärker eiförmig. Die Nadeln wachsen meist zu fünft, selten zu sechst oder siebt in einer früh abfallenden, 2 bis 7 Millimeter langen, basalen Nadelscheide aus zarten Schuppen. Die Nadeln sind dunkelgrün, abstehend oder hängend, dünn und biegsam, mit einer Verdickung an der Basis und häufig nahe der Basis gekrümmt. Sie sind manchmal ab 5 meist 8 bis 14 Zentimeter lang und 1,0 bis 1,5 Millimeter breit mit dreieckigem Querschnitt. Nur die beiden adaxialen Seiten zeigen dünne Spaltöffnungslinien. Es werden meist drei, seltener nur zwei oder bis zu sieben Harzkanäle gebildet. Die Nadeln bleiben zwei bis drei Jahre am Baum.[3][4]
Die Pollenzapfen wachsen spiralig angeordnet in langgezogenen Gruppen an der Basis junger Triebe. Sie sind grünlich-weiß mit einer rötlichen Spitze, zylindrisch bis eiförmig-ellipsoid, meist 1,5 bis 2,5 selten bis 3 Zentimeter lang, dünn oder dick.[3]
Die Samenzapfen wachsen einzeln oder paarweise. Sie sind anfangs grün und stehen aufgerichtet, später wachsen sie mehr oder weniger hängend auf kräftigen, 2 bis 3 Zentimeter langen, gebogenen, kräftigen Stielen. Die Zapfen sind oft harzig, konisch-zylindrisch und 8 bis 14 Zentimeter lang. Sie haben geöffnet einen Durchmesser von 5 bis 8 Zentimetern und färben sich dann in unterschiedlichen Brauntönen. Die 70 bis 100 Samenschuppen sind holzig und steif, 3 bis 4 Zentimeter lang, 2,5 bis 3,0 Zentimeter breit und mit Ausnahme der nahe der Zapfenbasis stehenden Schuppen etwas nach innen gebogen. Sie haben an der adaxialen Basis zwei Einbuchtungen, welche die Samen enthalten. Die Apophyse ist rhombisch oder dreieckig, oft dick holzig, hell gelblich-braun oder dunkel rotbraun und hat einen geraden oder leicht zurückgebogenen Rand. Der Umbo liegt am Ende der Apophyse und ist unscheinbar und stumpf.[3][4]
Die Samen sind hell- oder dunkelbraun bis schwarz, verkehrt eiförmig, 10 bis 15 Millimeter lang und 6 bis 10 Millimeter breit. Die Samen sind flügellos oder haben einen schmalen Kamm am abaxialen Rand. Selten wird ein rudimentärer, 1 bis 4 selten bis 7 Millimeter langer Samenflügel gebildet.[3]
Zweige mit Nadeln und Zapfen
Samenzapfen
Geschälte Samen
Das natürliche Verbreitungsgebiet von Armands Kiefer liegt in China in der Provinz Anhui, in Chongqing, im Süden der Provinz Gansu, zentral und im Nordwesten von Guizhou, in Guangxi und Hainan, im Südwesten von Henan, im Westen von Hubei, im Süden von Shaanxi und von Shanxi, in Sichuan, in Yunnan und im äußersten Südosten des Autonomen Gebiets Tibet, auf Taiwan und im Norden von Myanmar.[5][3] Die Art wächst in Gebirgen in Höhen von 900 bis 3500 Metern. Das Verbreitungsgebiet wird der Winterhärtezone 7 zugerechnet mit mittleren jährlichen Minimaltemperaturen von −17,7 bis −12,3 °Celsius (0 bis 10 °Fahrenheit). Man findet sie selten in Reinbeständen, jedoch häufig zusammen mit anderen Nadelbäumen wie Vertretern der Tannen (Abies), der Fichten (Picea) und der Douglasien (Pseudotsuga), im Südwesten Chinas auch mit Vertretern der Lärchen (Larix). Armands Kiefer findet man jedoch häufiger als diese Arten auf felsigen, flachgründigen Böden, auf denen andere Arten, beispielsweise auch Laubbäume, weniger konkurrenzfähig sind.[3][4]
In der Roten Liste der IUCN wird Armands Kiefer, obwohl zwei der drei Varietäten als gefährdet gelten, als nicht gefährdet („Least Concern“) eingestuft, wobei das Verbreitungsgebiet der gefährdeten Varietäten klein ist. Es ist unbekannt, ob die Größe des Gesamtbestands gleichbleibend ist, die Bestände zunehmen oder abnehmen. Hauptbedrohung dürfte das Fällen der Bäume sein, um das Holz lokal zu nutzen. Jedoch hat das Holz nur geringe wirtschaftliche Bedeutung, daher dürfte die Bedrohung gering sein. Einige der Bestände wachsen in geschützten Gebieten.[6]
Armands Kiefer (Pinus armandii) ist eine Art aus der Gattung der Kiefern (Pinus), in der sie der Untergattung Strobus, Sektion Quinquefoliae, Untersektion Strobus zugeordnet ist.[4][7] Die Art wurde 1884 von Adrien René Franchet in Nouvelles Archives du Muséum d’Histoire Naturelle erstbeschrieben.[8] Der Gattungsname Pinus wurde schon von den Römern für mehrere Kiefernarten verwendet.[9] Das Artepitheton armandii erinnert an den französischen Missionar und Biologen Armand David (1826–1900), der die Pflanzenwelt Chinas erkundete und auch das Typusexemplar fand.[3][4]
Es werden drei Varietäten unterschieden:
James E. Eckenwalder ordnet zwei weitere Varietäten, Pinus armandii var. amamiana (G.Koidzumi) Hatusima[4] und Pinus armandii var. fenzeliana (Handel-Mazzetti) Eckenwalder[17] der Art Pinus armandii zu, die von Aljos Farjon als eigene Arten Pinus amamiana und Pinus fenzeliana eingestuft werden. Eckenwalder begründet das mit der Ähnlichkeit der Standorte und der Ähnlichkeit in der Morphologie der Vertreter, beispielsweise des ähnlichen Baus der Samenzapfen und der ungeflügelten oder nur schwach geflügelten Samen.[4]
Weitere Synonyme der Art lauten Pinus excelsa var. chinensis Patschke, Pinus levis Lemée & H.Lév. und Pinus scipioniformis Mast.[18]
Armands Kiefer hat als Holzlieferant nur eine geringe Bedeutung. Sie ist jedoch in China ein häufiger Zierbaum und wurde von Armand David 1895 auch in Frankreich eingeführt. Außerhalb von China wird sie trotzdem nur selten in Parks und Gärten verwendet, ist aber in Arboreten auf der ganzen Welt häufig.[3]
Armands Kiefer (Pinus armandii) ist ein großer, immergrüner Nadelbaum aus der Gattung der Kiefern (Pinus) mit zu fünft, selten bis zu siebt wachsenden, meist 8 bis 14 Zentimeter langen Nadeln. Die Samenzapfen erreichen ebenfalls eine Länge von 8 bis 14 Zentimetern. Das natürliche Verbreitungsgebiet liegt in China, auf Taiwan und im Norden von Myanmar. Es werden meist drei Varietäten unterschieden, wobei eine davon auch als eine eigene Art beschrieben wird. Andere Autoren rechnen zwei weitere Arten als Varietäten der Art zu. Armands Kiefer wird in der Roten Liste der IUCN als nicht gefährdet eingestuft. Das Holz wird kaum genutzt, die Art ist jedoch in China eine beliebte Zierpflanze.
Китаень акша пиче (латинокс Pinus armandii) — пиченетне тъналть эзда пиче касыкссь. Касонды 25–40 метрашка серес, пондонц диаметроц уленди 1.5 метра. Васьфневихть Китайса.
Китайись чочком пожум (лат. Pinus armandii) – быдмассэзлöн пожум котырись пожум увтырын (Strobus субувтырын) торья вид. Пожумыс быдмö 25–40 метра вылына да овлö 1.5 метра кыза диаметрын. Пожум пантасьӧ Китайын.
Китайись чочком пожум (лат. Pinus armandii) – быдмассэзлöн пожум котырись пожум увтырын (Strobus субувтырын) торья вид. Пожумыс быдмö 25–40 метра вылына да овлö 1.5 метра кыза диаметрын. Пожум пантасьӧ Китайын.
Китайысь тӧдьы пужым (лат. Pinus armandii) – Pinaceae семьяысь Китайын будӥсь пужым. Ӝуждалаез ог 25–40 м, модос диаметрез 1.5 м луэ.
Pinus armandii, the Armand pine[2] or Chinese white pine, is a species of pine native to China,[3] occurring from southern Shanxi west to southern Gansu and south to Yunnan, with outlying populations in Anhui. It grows at altitudes of 2200–3000 m in Taiwan, and it also extends a short distance into northern Burma.[4] In Chinese it is known as "Mount Hua pine" (华山松).
It grows at 1,000–3,300 m altitude, with the lower altitudes mainly in the northern part of the range. It is a tree reaching 35 m (115 ft) height, with a trunk up to 1 m (3 ft 3 in) in diameter.[5]
It is a member of the white pine group, Pinus subgenus Strobus, and like all members of that group, the leaves ('needles') are in fascicles (bundles) of five, with a deciduous sheath. They are 8–20 cm (3+1⁄4–7+3⁄4 in) long. The cones are 9–22 cm (3+1⁄2–8+3⁄4 in) long and 6–8 cm (2+1⁄4–3+1⁄4 in) broad, with stout, thick scales. The seeds are large, 10–16 mm (0.39–0.63 in) long and have only a vestigial wing; they are dispersed by spotted nutcrackers. The cones mature in their second year, this is a juvenile female cone:
The species has two or three varieties:
IUCN has listed var. dabeshanensis (assessed as Pinus dabeshanensis)[7] as vulnerable and var. mastersiana as endangered.[8]
Pinus armandii has also been reported in the past from Hainan off the south coast of China, and two islands off southern Japan, but these pines differ in a number of features and are now treated as distinct species, Hainan white pine (Pinus fenzeliana) and Yakushima white pine (Pinus amamiana) respectively.
Pinus armandii seeds are harvested and sold as pine nuts. Research indicates that these nuts can cause pine mouth syndrome.[9] The wood is used for general building purposes; the species is important in forestry plantations in some parts of China. It is also grown as an ornamental tree in parks and large gardens in Europe and North America. The scientific name commemorates the French missionary and naturalist Armand David, who first introduced it to Europe.
19 different Pestalotiopsis species (a genus of ascomycete fungi) have been found as endophytes from bark and needles of Pinus armandii in China.[10]
The tree, because of its evergreen foliage, is considered by the Chinese as an emblem of longevity and immortality. Its resin is considered an animated soul-substance, the counterpart of blood in men and animals. In ancient China, Taoist seekers of immortality consumed much of the tree's resin, hoping thereby to prolong life. Legend says that Qiu Sheng (仇生) who lived at the time of King Chengtang of Shang (商成汤王) (reigned 1675–1646 BCE), founder of the Shang Dynasty, was indebted for his longevity to pine-resin.[11] The Shouxing, Chinese god of longevity (寿星), is usually represented standing at the foot of a pine, while a fairy-crane perches on a branch of the tree. In traditional pictures of "happiness, honor and longevity" (福禄寿三星), the pine-tree represents longevity, in the same manner as the bat symbolizes good fortune due to its homonymic association with the Chinese character for good luck (福). A fungus, that the Chinese call Fu Ling grows on the root of the pine-tree, and is believed by the Chinese to suppress all sensations of hunger, cure various diseases, and lengthen life.[11]
Pinus armandii, the Armand pine or Chinese white pine, is a species of pine native to China, occurring from southern Shanxi west to southern Gansu and south to Yunnan, with outlying populations in Anhui. It grows at altitudes of 2200–3000 m in Taiwan, and it also extends a short distance into northern Burma. In Chinese it is known as "Mount Hua pine" (华山松).
It grows at 1,000–3,300 m altitude, with the lower altitudes mainly in the northern part of the range. It is a tree reaching 35 m (115 ft) height, with a trunk up to 1 m (3 ft 3 in) in diameter.
Pinus armandii, el pino chino de Armand,[2] es una especie arbórea de la familia de las Pináceas. Es originario de China, ocurriendo en el sur de Shanxi al oeste del sur de Gansu y al sur de Yunnan, con poblaciones externas en Anhui y Taiwán; también se extiende a corta distancia hacia el norte de Birmania.[3] Crece a alturas de 1.000-3.300 m, con las altitudes inferiores principalmente en la parte norte del área de distribución.
Es un árbol que alcanza los 25–40 m de altitud, y un diámetro en el tronco de 1,5 m. Es un miembro del grupo de los pinos blancos, Pinus subgénero Strobus, y como todos los miembros de ese grupo, las hojas ("acículas") están en fascículos (racimos) de cinco, con una vaina caducas. Tienen 8–20 cm de largo. Los estróbilos tienen 9–22 cm de largo y 6–8 cm de ancho, con escamas gruesas y rígidas. Las semillas son grandes, 10–16 mm de largo y sólo tiene vestigios de ala; son dispersadas por el cascanueces.
La especie tiene tres variedades:
Las variedades dabeshanensis y mastersiana son incluidas ambas en la lista de especies en peligro.
El pino chino de Armand también ha sido registrado en el pasado de Hainan frente a la costa sur de China, y dos islas frente al sur del Japón, pero estos pinos difieren en una serie de rasgos y ahora son tratadas como una especie diferente, Pinus fenzeliana y Pinus amamiana respectivamente.
Las semillas del pino chino de Armand son cosechadas y vendidas como piñones y la madera se usa para propósitos generales en la construcción; la especie es importante en plantaciones forestales en algunas partes de China. También se cultiva como un árbol ornamental en parque y grandes jardines en Europa y Norteamérica. El nombre científico conmemora al misionero y naturalista francés Armand David, quien primero se lo introdujo en Europa.
Pinus armandii fue descrita por Adrien René Franchet y publicado en Nouvelles archives du muséum d'histoire naturelle, sér. 2, 7: 95, pl. 12. 1884.[4]
Pinus: nombre genérico dado en latín al pino.[5]
armandii: epíteto
Pinus armandii, el pino chino de Armand, es una especie arbórea de la familia de las Pináceas. Es originario de China, ocurriendo en el sur de Shanxi al oeste del sur de Gansu y al sur de Yunnan, con poblaciones externas en Anhui y Taiwán; también se extiende a corta distancia hacia el norte de Birmania. Crece a alturas de 1.000-3.300 m, con las altitudes inferiores principalmente en la parte norte del área de distribución.
Pinus armandii
Le pin d'Armand (Pinus armandii) est un arbre appartenant au genre Pinus et à la famille des Pinacées, originaire de Chine et du Nord Myanmar.
La consommation de ses pignons peut provoquer une dysgueusie (altération du goût).
Le nom de genre Pinus vient du latin pīnus « pin ».
L’épithète spécifique armandii a été dédiée au père Armand David par le botaniste de Muséum de Paris, Franchet.
Le missionnaire botaniste Armand David, lors de son voyage l’exploration naturaliste dans les Monts Qinling (oct. 1872-avr. 1874) observe en décembre 1872, « le beau pin à écorce lisse et verte, et dont les minces feuilles sont réunis en paquets de cinq et parfois de trois, [qui] croît généralement dans toute la région des forêts centrales. Dans mes notes, je donne le nom de Pinus quinquefolia à cet élégant arbre, qui devient haut et droit comme notre picéa » (Journal de mon troisième voyage[1], p. 192).
Son descripteur, Adrien Franchet choisit un autre nom: Pinus armandii[2]. Car toujours impressionné par la qualité et le nombre des envois de nouvelles espèces du père David, il lui dédia un grand nombre d’espèces par l'épithète spécifique soit de davidii soit d’armandii.
Le nom chinois vernaculaire est 华山松 huashansong « pin des Huashan » ; les monts Hua, sont situés principalement dans le Shaanxi 陕西.
Le pin d’Armand est un grand arbre pouvant atteindre 35 m de haut[3]. L’écorce d’abord lisse, marquée de légères craquelures gris violacé, devient ensuite pourpre sombre, profondément craquelée et couverte de grandes plaques[4]. La couronne est largement conique et ouverte, ou cylindrique pyramidale[3]. Les branches sont longues horizontales et sinueuses, pourvues de feuilles seulement à l’extrémité.
Les feuilles (ou aiguilles) sont groupées par 5 (parfois 7), à l’extrémité des rameaux uniquement, de section triangulaire, en faisceaux fermés et pendants, de 8–15 cm de long sur 1–1,5 mm[3].
Les cônes de pollen sont dressés ou tombants, cylindriques ou ovoïdes-ellipsoïdes, selon la variété. La libération du pollen se fait vers la mi-juin.
Les cônes femelles sont verts puis jaune brun à maturité, portés par un pédoncule rouge de 2–3 cm. Les cônes de graines d’un an sont dressés, ovoïdes, vert bleu. Les cônes de deux ans sont en forme de tonneaux[4], à écailles épaissies, non recourbées ou légèrement courbées vers l’intérieur, d’un vert luisant d’abord, virant au brun orangé puis au brun violacé.
Les graines sont sans ailes, d’un jaune brun, ou brun noir, obovoïdes, de 1–1,5 cm sur 6–10 mm. La maturation des graines a lieu en septembre-octobre de l’année suivante.
Pinus armandii est un arbre originaire de Chine[n 1], de Taiwan et du Nord Myanmar.
Il pousse en montagne entre 1 000 et 3 300 m.
Flora of China distingue 2 variétés[3] :
Les produits tirés du pin d’Armand sont utilisés dans la pharmacopée traditionnelle tibétaine (藏药 zang yao), des Yi (彝药 yi yao) et des Lisu[5].
Le pollen appelé « jaune de pin » (松黄 songhuang) est utilisé en médecine traditionnelle chinoise. Pris dans du vin chaud, il a pour effet de guérir les saignements traumatiques.
Les pignons de Pinus armandii qui contiennent 43 % d’huile sont consommés en Chine : « Souvent frits avec des fruits secs, ils sont délicieusement parfumés »[5], indique l’encyclopédie BaiduBaike. L'huile de pressage de pignons de pin est une huile sèche utilisée comme matière première pour le savon industriel, le vernis et l’huile de graissage.
Bien que des pignons de pin de cette espèce aient été couramment commercialisés en Europe dans les années 2000[6], le lien entre consommation de pignons de pin de cette espèce et troubles du goût a été scientifiquement établi[7].
À la fin des années 2000, les autorités sanitaires de plusieurs pays de l'Union européenne ont mis en doute leur comestibilité, de nombreux consommateurs ayant fait état d'un goût amer persistant, postérieurement à l'ingestion de pignons de pin. L'apparition des symptômes survient habituellement de façon retardée, un à trois jours après l'ingestion[8]. Cette dysgueusie caractérisée par une forte amertume, souvent exacerbée par la consommation d'aliments, persiste pendant plusieurs jours voire au-delà d'une semaine. Entre mars 2008 et janvier 2010, les centres antipoison et de toxigovigilance avaient pu recenser, en France, 3 403 cas symptomatiques[9].
Par un avis publié au Journal officiel de la République française, le ministère de l'Économie, de l'Industrie et de l'Emploi a indiqué que la commercialisation de cette espèce de pignon de pin, ainsi que de l'espèce Pinus massoniana, est interdite du fait que ces espèces, qui n'étaient pas traditionnellement consommées en Europe, n'ont jamais fait l'objet d'une demande d'autorisation[10].
Pinus armandii, Pinus massoniana, Pinus yunnanensis et Pinus tabuliformis ne font d'ailleurs pas partie des espèces répertoriées comme étant comestibles par l’Organisation des Nations unies pour l’alimentation et l’agriculture (FAO)[11].
Le pin d’Armand fournit un bon bois de construction. C’est un bois léger et tendre, résistant à l’eau. Il sert aussi à la fabrication de meubles, de sculptures, de contreplaqués et de traverses[5].
Le colophane et la térébenthine sont également prélevés.
En raison de son feuillage persistant, le pin est symbole de longévité, en triomphant de la mort hivernale. Il est en outre traditionnellement planté près des tombes, ce symbole d’immortalité devant aider à dépasser la mort humaine[12].
Dans les temps anciens les chercheurs d’immortalité taoïstes consommaient de la résine de pin. Le dieu de la longévité, Shouxing, 寿星, est habituellement représenté au pied d’un pin, sur lequel est perchée une grue à couronne rouge.
Bien sûr en ces temps reculés, le pin (松 song) ne renvoie pas à une espèce particulière, mais au pin en général.
Pinus armandii
Le pin d'Armand (Pinus armandii) est un arbre appartenant au genre Pinus et à la famille des Pinacées, originaire de Chine et du Nord Myanmar.
La consommation de ses pignons peut provoquer une dysgueusie (altération du goût).
Mjúkfura (fræðiheiti: Pinus armandii)[2] er furutegund ættuð frá Kína,[3] þar sem hún kemur fyrir frá suður Shanxi vestur til suður Gansu og suður til Yunnan, með stofna í Anhui. Hún vex í 2.200–3.000 m hæð í Taívan og nær einnig lítið eitt í norður Búrma.[4] Á kínversku er hú þekkt sem „Huafjalls-fura“ (华山松).
Hún vex í 1.000–3.300 m hæð, með lægri hæðirnar aðallega í norðurhluta svæðisins. Tréð nær 35 m hæð, með stofn að 1 m í þvermál.[5]
Barrnálarnar eru fimm saman í búnti með blaðslíðri sem fellur af. Barrið er 8–20 sm langt. Könglarnir eru 9–22 sm langir og 6–8 sm breiðir, með stífu og þykku köngulhreistri. Fræin eru stór 10–16 mm löng og með vott af væng; þeim er dreift af hnotkrákum. Könglarnir þroskast á öðru ári.
Tegundin er með tvö eða þrjú afbrigði:
IUCN hefur skráð var. dabeshanensis (flokkuð sem Pinus dabeshanensis)[7] viðkvæma tegund og var. mastersiana sem tegund í hættu.[8]
Pinus armandii hefur einnig verið tilkynnt frá Hainan við suðurströnd Kína, og á tvemur eyjum suður af Japan, en þessar tegundir eru frábrugðnar að mörgu leiti og eru nú taldar sjálfstæðar tegundir; Pinus fenzeliana og Pinus amamiana.
Fræjunum af Pinus armandii er safnað og seld sem furuhnetur. Hinsvegar eru það þessi fræ sem valda "pine mouth syndrome".[9] Viðurinn er nýttur í byggingar; tegundin er mikilvæg í skógrækt á sumsstaðar í Kína. Hún er einnig ræktuð til skrauts í Evrópu og Norður-Ameríku. Fræðiheitið er til heiðurs franska trúboðanum og náttúrufræðingnum Armand David, sem fyrst kynnti tegundina í Evrópu.
Tréð er talið vegna sígræns barrs talið vera tákn um langlífi og ódauðleika. Trjákvoðan er talin lifandi sálarefni, samsvarandi blóði í dýrum og mönnum. Í Kína til forna, reyndu taóistískir leitendur eilífrar æsku lengja líf sitt með áti á kvoðunni. Sagnir segja að Qiu Sheng (仇生) sem lifði á tímum Chengtang af Shang ([[kínverska]: 商成汤王) (ríkti 1675–1646 BCE), hafi sagt langlífi sitt af völdum trjákvoðunnar.[10] Shouxing, kínverski guð langlífis (kínverska: 寿星), er yfirleitt sýndur standandi við furu, á meðan rauðhöfða trana situr í greinum trésins. Í hefðbundnu táknletri af "gleði, heiður og langlífi" (kínverska: 福禄寿三星), er furan tákn langlífis, á sama hátt og leðurblaka táknar heill vegna hljóðlíkingar við kínverska táknið fyrir heppni (kínverska: 福). Sveppur sem kínverjar nefna Fu Ling vex á rótum furunnar, og er talinn af kínverjum halda frá tilfinningum hungurs, lækna sjúkdóma og lengja líf.[10]
Mjúkfura (fræðiheiti: Pinus armandii) er furutegund ættuð frá Kína, þar sem hún kemur fyrir frá suður Shanxi vestur til suður Gansu og suður til Yunnan, með stofna í Anhui. Hún vex í 2.200–3.000 m hæð í Taívan og nær einnig lítið eitt í norður Búrma. Á kínversku er hú þekkt sem „Huafjalls-fura“ (华山松).
Hún vex í 1.000–3.300 m hæð, með lægri hæðirnar aðallega í norðurhluta svæðisins. Tréð nær 35 m hæð, með stofn að 1 m í þvermál.
Pinus armandii Franch., 1884, a volte detto pino di Armand, è una specie di pino, appartenente alla famiglia delle Pinaceae, originaria della Cina (Hubei, Shaanxi, Sichuan, Gansu, Henan, Yunnan, Regione Autonoma del Tibet, Guizhou, Hainan e Chongqing), della Birmania e di Taiwan.[1]
Il nome generico Pinus, utilizzato già dai latini, potrebbe, secondo un'interpretazione etimologica, derivare dall'antica radice indo-europea *pīt = resina.[2] Il nome specifico armandii fu assegnato in onore di Armand David, padre missionario in Cina e botanico francese.[3]
Albero alto fino a 35 m che può raggiungere 1 m di diametro, inizialmente a portamento conico con chioma spiraleggiante, poi con l'età più arrotondata e irregolare.[4]
Le foglie sono aghiformi, fascicolate in gruppi di 5, con guaine presto decidue, di colore verde brillante, lunghe 8-15 cm, slanciate, spesse 1-1,5 mm, con sezione triangolare; hanno un fascio vascolare e tre canali resiniferi, di cui uno mediale e 2 marginali.[4]
Sono strobili maschili bianco-verdastri con punta rossastra, ovoidali-oblunghi, lunghi 1,5-2,5 cm, disposti in clusters spiraleggianti alla base dei nuovi virgulti.[4]
Le pigne sono inizialmente erette, poi pendenti con corpulenti peduncoli lunghi 2-3 cm. Lunghe 8-14 cm, di colore inizialmente verde poi marrone-dorato, sono coniche-cilindriche, spesso resinose, e cadono dopo la dispersione dei semi. Presentano apofisi spesse, triangolari o rombiche, macrosporofilli rigidi, lunghi 3-4 cm e larghi 2,5-3 cm, e umboni ottusi, più scuri, senza spina. I semi sono obovoidali, lunghi 10-15 mm, privi di parte alata.[4]
La corteccia è inizialmente liscia, di colore marrone-grigio, poi solcata a placche, di colore dal marrone-nerastro al marrone-rosso grigiastro. La parte esterna è spessa 8 mm, quella interna 8-15 mm, di colore bianco-rossastro pallido, lievemente fibrosa.[4]
Semi
Fogliame con germogli
Pigna immatura
Pigna immatura
Aghi in primo piano
Vegeta ad altitudini comprese tra 900 e 3500 m, raramente in formazioni pure e più frequentemente in associazioni miste con altre conifere dei generi Picea, Abies, Pseudotsuga e Larix. Questa specie predilige aree rocciose con suoli sottili, dove c'è meno competizione.[1]
Vengono accettate due varietà:[5]
Il pino di Armand viene utilizzato per il suo legno, il cui commercio è tuttavia solo a carattere locale. Al contrario, è molto importante il suo utilizzo ornamentale in Cina, mentre nel resto del mondo è quasi esclusivamente confinato in orti e giardini botanici.[1]
Nonostante lo sfruttamento economico del suo legno, ed essendo a livello locale e non particolarmente intensivo, questa specie viene classificata come specie a rischio minimo nella Lista rossa IUCN.[1]
Pinus armandii Franch., 1884, a volte detto pino di Armand, è una specie di pino, appartenente alla famiglia delle Pinaceae, originaria della Cina (Hubei, Shaanxi, Sichuan, Gansu, Henan, Yunnan, Regione Autonoma del Tibet, Guizhou, Hainan e Chongqing), della Birmania e di Taiwan.
Multimedia w Wikimedia Commons Sosna Armanda (Pinus armandii Franch.) – gatunek drzewa iglastego z rodziny sosnowatych. Sosna Armanda występuje w stanie dzikim w Azji: środkowe i zachodnie Chiny, północny i środkowy Tajwan, z niewielkim zasięgiem w północnej Mjanmie[2]. W Polsce rzadko uprawiana, przeważnie w arboretach lub ogrodach botanicznych.
Drzewo wiecznie zielone, rośnie w średnim tempie. Igły wydzielają specjalną substancję, która spłukiwana przez deszcz wsiąka w grunt i wpływa hamująco na proces kiełkowania nasion, przez co w pobliżu drzewa wstrzymywany jest wzrost innych roślin. Gatunek jednopienny, wiatropylny. Pylenie w kwietniu i maju, nasiona dojrzewają we wrześniu i październiku następnego roku.
Igły trójkątne w przekroju poprzecznym. Jedna wiązka przewodząca w liściu, 3 kanały żywiczne[2].
Rośnie na terenach górzystych i w dolinach rzek, na wysokości 1000–3300 m n.p.m. Preferuje gleby lekkie (piaszczyste) i iłowate o odczynie kwaśnym, może rosnąć na glebach ubogich w składniki odżywcze. Dobrze znosi susze, toleruje suche i wilgotne podłoże. Lubi stanowiska nasłonecznione. Stanowi sklepienie i górne partie lasu.
Pozycja gatunku w obrębie rodzaju Pinus[3]
Odmiany[2]:
Wyróżniana była także odmiana Pinus armandii var. dabeshanensis Silba 1990. Szczegóły morfologiczne i zasięg występowania wskazują jednak na bliższy związek tej odmiany z Pinus fenzeliana niż P. armandii[4]. Również populacje występujące na wyspie Hajnan, uznawane kiedyś za sosny Armanda, zaliczane są obecnie do gatunku P. fenzeliana. Z kolei populacje z wysp na południu Japonii, traktowane kiedyś jako odmiana Pinus armandii var. amamiana (Koidzumi) Hatus. 1974 wydzielane są obecnie jako osobny gatunek Pinus amamiana[5].
Międzynarodowa organizacja IUCN przyznała temu gatunkowi kategorię zagrożenia LC (least concern), czyli jest gatunkiem najmniejszej troski, spośród gatunków niższego ryzyka[6]. Odmiana P. armandii var. mastersiana ma od 1998 r. nadaną kategorię zagrożenia EN (endangered), czyli uznano ją za takson zagrożony wymarciem w niedalekiej przyszłości[7]. Głównym źródłem zagrożenia jest degradacja siedlisk prowadząca do zmniejszania liczebności populacji.
Jadalne są nasiona, smażone lub gotowane, cenione za delikatny smak. Z żywic uwalnianych z miazgi drzewnej pozyskiwana jest przyprawa waniliowa, jako produkt uboczny tego procesu.
Wykorzystywany na konstrukcje drewniane, podkłady kolejowe i do produkcji mebli.
Sosna Armanda, ze względu na wiecznie zielone liście, uznawana jest przez Chińczyków za symbol długowieczności i nieśmiertelności. W starożytnych Chinach, taoistyczni poszukiwacze nieśmiertelności spożywali wiele żywicy drzewa, licząc tym samym na przedłużenie życia.
Sosna Armanda (Pinus armandii Franch.) – gatunek drzewa iglastego z rodziny sosnowatych. Sosna Armanda występuje w stanie dzikim w Azji: środkowe i zachodnie Chiny, północny i środkowy Tajwan, z niewielkim zasięgiem w północnej Mjanmie. W Polsce rzadko uprawiana, przeważnie w arboretach lub ogrodach botanicznych.
Pinus armandii é uma espécie de pinheiro originária do Velho Mundo, mais precisamente da região da Ásia.[2]
Pinus armandii é uma espécie de pinheiro originária do Velho Mundo, mais precisamente da região da Ásia.
.svg)
Це незавершена стаття про родину Соснові.Thông trắng Trung Quốc (danh pháp hai phần: Pinus armandii) là một loài thông bản địa của Trung Quốc, có tại khu vực từ miền nam Sơn Tây kéo dài về phía tây tới miền nam Cam Túc và về phía nam tới Vân Nam, với các quần thể hẻo lánh tại An Huy và Đài Loan; nó cũng có tại miền bắc Myanma. Nó mọc tới cao độ 1.000-3.300 m, với cao độ thấp chủ yếu ở phần phía bắc của khu vực phân bố. Loài cây thân gỗ này có thể cao tới 25–40 m và đường kính thân cây 1,5 m. Loài này được Adrien René Franchet miêu tả khoa học đầu tiên năm 1884.[1]
Là thành viên của nhóm thông trắng (phân chi Strobus) của chi Pinus nên giống như mọi thành viên của nhóm này, các lá kim của nó mọc thành chùm 5 lá với các vỏ bao sớm rụng. Các lá kim dài 8–20 cm. Các nón dài 9–22 cm và rộng 6–8 cm, với các vảy to và dày. Hạt lớn, dài 10–16 mm và có cánh dạng dấu vết, được phát tán nhờ chim bổ hạt đốm.
Loài thông này có 3 thứ:
Các thứ dabeshanensis và mastersiana được liệt kê như là các loài đang nguy cấp.
Thông trắng Trung Quốc trong quá khứ cũng được thông báo là có tại khu vực Hải Nam ở phía nam Trung Quốc và hai đảo ngoài khơi phía nam Nhật Bản, nhưng các quần thể thông này khác một số đặc trưng và hiện nay được coi là các loài khác biệt, gọi tương ứng là thông trắng Hải Nam (Pinus fenzeliana) và thông trắng Yakushima (Pinus amamiana).
Hạt của thông trắng Trung Quốc cũng được thu hoạch và bán như là một loại hạt ăn được, gỗ của nó được dùng cho các mục đích xây dựng nói chung; loài thông này có tầm quan trọng trong trồng rừng tại một số khu vực thuộc Trung Quốc. Nó cũng được trồng như một loại cây tạo cảnh quan trong các công viên và các khu vườn lớn ở châu Âu và Bắc Mỹ.Tên khoa học của nó là để ghi công nhà truyền giáo đồng thời là nhà tự nhiên học người Pháp là Armand David, người đầu tiên đưa nó vào châu Âu.
Thông trắng Trung Quốc (danh pháp hai phần: Pinus armandii) là một loài thông bản địa của Trung Quốc, có tại khu vực từ miền nam Sơn Tây kéo dài về phía tây tới miền nam Cam Túc và về phía nam tới Vân Nam, với các quần thể hẻo lánh tại An Huy và Đài Loan; nó cũng có tại miền bắc Myanma. Nó mọc tới cao độ 1.000-3.300 m, với cao độ thấp chủ yếu ở phần phía bắc của khu vực phân bố. Loài cây thân gỗ này có thể cao tới 25–40 m và đường kính thân cây 1,5 m. Loài này được Adrien René Franchet miêu tả khoa học đầu tiên năm 1884.
Pinus armandii Franch.
Охранный статус
Сосна́ бе́лая кита́йская, или Сосна Арма́на (лат. Pīnus armāndii) — вид растений рода Сосна (Pinus) семейства Сосновые (Pinaceae). Латинское название присвоено в честь Армана Давида, который интродуцировал растение в Европе.
Растение родом из Китая, где его ареал занимает территорию начиная от юга провинций Шаньси, Ганьсу и до юга провинции Юньнань, c отдельными популяциями в провинции Аньхой и на Тайване, а также с небольшими популяциями в северной Мьянме. Этот вид сосны растет преимущественно на высотах от 1000 до 3300 м.
Дерево высотой 25-35 метров. Диаметр ствола до 1 м. Ветви длинные, образуют рыхлую крону.
Иглы собраны в пучки по 5(7), длиной 8-15 см, хвоя светло-зелёная.
Мужские шишки прямостоячие или свисающие, цилиндрические либо вытянуто яйцевидные. Женские шишки яйцевидные, коричневато-золотистые, длиной 14-20 см и диаметром 6 см.
Семена желтовато-коричневые либо коричнево-чёрные, размером 10-15 мм в длину и и 6-10 мм диаметром, бескрылые.
Имеет два (три) подвида (разновидности):
Вид очень близок к видам Pinus amamiana и Pinus fenzeliana, которые ранее рассматривались как его подвиды [3].
Семена сосны белой китайской используются в пищу. Массово выращивается в Китае в качестве источника строительной древесины.
Сосна́ бе́лая кита́йская, или Сосна Арма́на (лат. Pīnus armāndii) — вид растений рода Сосна (Pinus) семейства Сосновые (Pinaceae). Латинское название присвоено в честь Армана Давида, который интродуцировал растение в Европе.
华山松（学名：Pinus armandii），是一种松科松属植物。
常绿乔木，高可达35米，小枝无毛。叶5针一束，长8-15厘米，较柔软；圆锥状长卵形球果，长10-20厘米，成熟时种鳞张开，种子脱落；倒卵形种子，褐色至黑褐色，长1.8厘米，无翅。
华山松是中国特有的树种，分布的地点东至河南，南至云南和贵州，最西到甘肃南部，最北可至山西沁源。
木材可以做建筑木材和铁轨的枕木，种子可以食用。也有人种来观赏。
.jpg)
_-_Flickr_-_S._Rae_(2).jpg)
_-_Flickr_-_S._Rae_(2).jpg)
_-_cone_(31180298761).jpg)
