Planhigyn blodeuol Monocotyledaidd a pharasytig yw Gliniogai sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Orobanchaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Melampyrum pratense a'r enw Saesneg yw Common cow-wheat.[1] Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Gliniogai, Buclith, Bulith, Biwlith, Biwlys, Cludogai, Clydogau, Gliniogai Cyffredin, Gliniogai Melyn, Llosglys.
Mae i'w ganfod ledled y byd yn enwedig: Ewrasia, America, rhannau o Awstralia, [[Seland Newydd ac Affrica. Lleolir y dail bob yn ail. Caiff y blodau eu peillio gan bryfaid neu weithiau adar fel Aderyn y si.
Planhigyn blodeuol Monocotyledaidd a pharasytig yw Gliniogai sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Orobanchaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Melampyrum pratense a'r enw Saesneg yw Common cow-wheat. Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Gliniogai, Buclith, Bulith, Biwlith, Biwlys, Cludogai, Clydogau, Gliniogai Cyffredin, Gliniogai Melyn, Llosglys.
Mae i'w ganfod ledled y byd yn enwedig: Ewrasia, America, rhannau o Awstralia, [[Seland Newydd ac Affrica. Lleolir y dail bob yn ail. Caiff y blodau eu peillio gan bryfaid neu weithiau adar fel Aderyn y si.
Černýš luční (Melampyrum pratense) je hemiparazitický druh, stejně jako ostatní rostliny z rodu černýš. Rostlina má v listech chlorofyl, a proto je schopna asimilace, parazitismus využívá jen jako "přilepšení".
Vyrůstá, vyjma nejjižnějších oblastí, téměř v celé Evropě a je rozšířen i na západní a střední Sibiři. Biotopy, ve kterých se vyskytuje, jsou rozličné, zamokřené i suché, v lesích jehličnatých i listnatých, na pasekách, vřesovištích, rašeliništích, okolo lesních cest, na loukách od nižších poloh až po horské. Přednost dává půdám kyselým, na zásaditých roste jen vzácně. V rozporu s českým druhovým jménem "luční" je k vidění častěji v lesích než na loukách, kde nemívá tak často v blízkosti rostlinu vhodnou k parazitování.
V České republice přirozeně vyrůstá v mezofytiku a oreofytiku (v teplejších oblastech spíše vzácněji) v planárním až subalpínském stupni. Parazituje rozličné rostlinné druhy bylin, keřů i stromů, celkový výčet není dosud znám. Do těch známějších patří rody borovice, brusnice, bříza, buk, dub, kokrhel, líska, vřesovec atd. Protože je velice variabilním druhem, jednotlivé rostliny se od sebe liší i v závislosti na stanovišti, vyčleňují se někdy z něj různé poddruhy.[1][2]
Bylina je to jednoletá s přímou lodyhou, lysou nebo velmi jemně chlupatou, dorůstající jen 20 až 40 cm. Z nepatrného kořene roste čtyřhranná lodyha rozličně větvená, od jednoduché až po hustě vstřícně rozvětvenou. Je spoře porostlá vstřícnými, celokrajnými, 3 až 6 cm dlouhými, tmavě zelenými listy s krátkými řapíky nebo přisedlé, tvaru obvykle kopinatého a se zřetelnou střední žilkou. Na koncích lodyh a větví přecházejí listy v menší, dole zúžené, zelené listeny, které jsou celokrajné nebo mají po jednom až třech párech šídlovitých zubů.
Z úžlabí listenů vyrůstají krátce stopkaté nepravidelné květy, v jednostranných 8 až 40květých úzkých hroznech, jejich barva je proměnlivá od bělavých až po žloutkově žluté. Květy rozkvétají odspodu. Nedlouhý zvonkovitým kalich má čtyři rozeklané lístky. Trubkovitá pyskatá koruna má trubku dvojnásobně delší než je kalich, buď celou žlutou nebo bílou se žlutým dolním pyskem. Oba pysky jsou krátké a k sobě přiložené, delší spodní má v ústí dva výstupky, horní nahoru ohnuté okraje. Dvojmocné tyčinky mají nitky přirostlé ke koruně, jejich prašníky jsou složené ze dvou od sebe oddělených pylových pouzder vespod protažených do hrotu. Ze svrchního semeníku tvořeného dvěma plodolisty, pod kterým je žláza vylučující nektar, vyrůstá tenká značně dlouhá čnělka. Rostlinu opyluje hmyz s dlouhým a silným sosákem, např. čmeláci a včely nebo dochází k autogamií. Doba kvetení je červen až září.
Plodem je eliptická, smáčknutá, dvoupouzdrá zobanovitá tobolka mající v pouzdře po 1 až 2 hladkých šedě hnědých, úzce vejčitých semenech. Tobolky pukají ještě v zeleném stavu a sesycháním chlopní jsou z ní semena vypuzována.[1][2][3][4][5][6]
Druh se rozmnožuje výhradně semeny která brzy ztrácejí klíčivost. Poměrně těžká semena vypadávají z tobolek jen do blízkosti rostliny a rozšiřování do větších vzdáleností zajišťují mravenci, jejíchž kuklám jsou semena černýše lučního podobná.
Semena začínají klíčit již na podzim a přezimují pod sněhem. Po vyklíčení vyroste malá rostlinka s dvěma zaokrouhlenými klíčními lístky dlouhými asi 10 mm a zapustí v prvém týdnu do země kořínek dlouhý okolo 4 cm, z něj postupně vyrůstají postranní kořínky. Teprve až tyhle vedlejší kořínky dosáhnou délky přibližně 2 cm vytvoří v místech kde se setkaly s kořeny jiných vhodných rostlin 2 až 3 mm široké ploché bradavičky (haustoria) které se pevně vnoří do cévních svazků parazitované rostliny a vysávají z ní výživné látky. Nenajde-li vyklíčené semeno vhodnou hostitelskou rostlinu mladý semenáček obvykle přežije, ale pro svou neduživost není schopen kvést a množit se.[3][4][6]
Nákres rostliny
Detail květů
Kolonie rostlin
Obrázky, zvuky či videa k tématu černýš luční ve Wikimedia Commons
Černýš luční (Melampyrum pratense) je hemiparazitický druh, stejně jako ostatní rostliny z rodu černýš. Rostlina má v listech chlorofyl, a proto je schopna asimilace, parazitismus využívá jen jako "přilepšení".
Almindelig kohvede (Melampyrum pratense) er en 10-40 cm høj urt, der i Danmark f.eks. vokser i løvskove på sandbund. Planten er halvsnylter, idet dens rødder ofte trænger ind i andre planters rødder.
Almindelig kohvede er en énårig plante med opret eller opstigende vækst. Stænglerne er glatte og firkantede i tværsnit. Bladene er modsatte, smalt lancetformede og helrandede. Over- og underside er lyst grågrønne. Blomstringen sker i juni-august, hvor man ser de endestillede aks med gule blomster. Akset støttes af grønne støtteblade. Den enkelte blomst består af et firedelt bæger og en gul krone med et hvidligt, sammenvokset kronrør. Læbeblomstens "underlæbe" er orangefarvet på indersiden. Frugterne er kapsler med mange frø.
Rodnettet er trævlet, men det trænger ofte ind i andre planters rødder, sådan at alm. kohvede lever som halvsnylter.
Højde x bredde og årlig tilvækst: 0,25 x 0,15 m (25 x 10 cm/år).
Arten er almindelig over det meste af Europa (og naturaliseret i Nordamerika). Den findes på mager, sandet jord i lyse skove og på overdrev og heder.
I Danmark er den almindelig over det meste af landet.
På gamle strandvolde nær Øer på Hasnæs (Djursland) findes den sammen med bl.a. alm. knopurt, bjergrørhvene, gul snerre, liden klokke, prikbladet perikon, rødkløver og smalbladet timian.
Almindelig kohvede (Melampyrum pratense) er en 10-40 cm høj urt, der i Danmark f.eks. vokser i løvskove på sandbund. Planten er halvsnylter, idet dens rødder ofte trænger ind i andre planters rødder.
Der Wiesen-Wachtelweizen (Melampyrum pratense) ist ein einjähriger Halbschmarotzer, der mit seinen knotenartig geformten Saugorganen an den Wurzeln anderer Pflanzen, z. B. Fichten, schmarotzt. Sein Name ist wenig zutreffend, da er fast nie in Wiesen vorkommt.
Der Wiesen-Wachtelweizen wird 10 bis 50 Zentimeter groß und blüht zwischen Mai und August. Seine Blüten weisen lanzettliche grüne Deckblätter auf, die ganzrandig sind und am Grund keilartig verschmälert und abgerundet sind. Die Einzelblüten stehen in einseitswendigen Ähren, wobei die unteren entfernt stehen. Die 12 bis 20 Millimeter lange Krone ist gelblichweiß bis sattgelb gefärbt, ist keulenartig geformt und bildet eine lange gerade Röhre. Selten kann sie auch purpurn überlaufen sein. Die Kronröhre ist mindestens doppelt so lang wie der unbehaarte Kelch, dessen Kelchzähne fast anliegend sind. Die Kapselfrüchte sind zweispaltig und enthalten nur wenig Samen.
Die Chromosomenzahl der Art ist 2n = 18.[1]
Der Wiesen-Wachtelweizen wächst in mäßig trockenen, lichten Laub-, Laubmisch- und Fichtenwäldern sowie an deren Rändern und in bodensauren Zwergstrauchheiden. Kalkhaltige Böden werden gemieden. In Deutschland ist es die häufigste Wachtelweizen-Art mit weiter Verbreitung, regional jedoch nur zerstreutem, in einigen Teilen sogar seltenem Vorkommen. Insgesamt ist er von Europa bis nach West-Sibirien verbreitet.
In den Allgäuer Alpen steigt er am Hüttenkopf östlich der Koblachhütte in Bayern bis zu 1965 m Meereshöhe auf.[2]
Die Pflanzenart weist einen besonderen Saisondimorphismus aus. Er kann je nach Jahreszeit und Umweltbedingungen verschiedene Ökotypen ausbilden, die oft in vernale, aestivale und autumnale Jahreszeiten-Typen und campicole und monticole Höhen-Typen unterschieden werden.[3] Taxonomisch werden diese Ökotypen von einigen Autoren als Unterarten angesehen, doch ist deren Stellung umstritten.
Die Art ist sehr formenreich und bildet wenig-verzweigte Sommer- und stark-verzweigte Herbstformen. Als wichtigste Unterarten können unterschieden werden[1]:
Der Wiesen-Wachtelweizen ist ein einjähriger Halbschmarotzer, der mit knotigen Saugorganen auf den Wurzeln anderer Pflanzen, z. B. auf Fichten schmarotzt. Um an das Wasser und gelöste Nährsalze gegen die Saugkraft des Wirts zu gelangen, hat die Pflanze eine besonders hohe Transpirationsrate und welkt daher nach dem Abpflücken sehr schnell. Beim Herbarisieren werden die Pflanzen aufgrund von Oxidationsprozessen schnell fast schwarz. Die Keimblätter bleiben aber als Assimilationsorgane lange erhalten. Die Hochblätter tragen extraflorale Nektarien.
Die Blüten sind „Maskenblumen“ und stehen in ährenförmigen, lichtwendigen Trauben. Der Pollen ist glatt und trocken und wird bei Berührung der Staubblattanhängsel ausgestreut. Wegen der bis 15 Millimeter langen Röhre sind nur Hummeln als legale Bestäuber erfolgreich; Bienen verüben dagegen „Einbruch“. Durch Krümmung der Griffel zu den Staubbeuteln ist auch spontane Selbstbestäubung möglich. Neuerdings wurde nachgewiesen, dass sich an der Blütenaußenseite überdimensionale Staubbeutelattrappen befinden. Die Blütezeit liegt zwischen Mai und August.
Die Früchte sind fachspaltige, zweifächrige Kapseln mit nur wenigen Samen. Durch zwei abstehende Kelchzähne sind sie Windstreuer und Tierstreuer. Auch eine Ausbreitung durch Ameisen (Myrmekochorie) kommt vor; diese werden bis zur Fruchtreife durch extraflorale Nektarien an den Hochblättern angelockt. Die Samen sind Ameisenpuppen täuschend ähnlich und keimen in den „Ameisennestern“. Die Fruchtreife liegt zwischen Juli und September. Die Samen sind kurzlebige Kältekeimer.
Durch den Gehalt an Aucubin ist der Wiesen-Wachtelweizen in allen Teilen schwach giftig. Besonders giftreich sind die Samen; sie können z. B. für Mäuse tödlich sein. Vergiftungen wurden aber auch bei Pflanzenfressern beobachtet. Die schwarz-blaue Färbung des Brotgetreides geht auch auf Aucubin zurück.
Der Wiesen-Wachtelweizen (Melampyrum pratense) ist ein einjähriger Halbschmarotzer, der mit seinen knotenartig geformten Saugorganen an den Wurzeln anderer Pflanzen, z. B. Fichten, schmarotzt. Sein Name ist wenig zutreffend, da er fast nie in Wiesen vorkommt.
Melampyrum pratense, the common cow-wheat, is a plant species in the family Orobanchaceae.
The seed of the plant has an elaiosome, which is attractive to wood ants (Formica spp.). The ants disperse the seeds of the plant when they take them back to their nests to feed their young.[1] The plant is an ancient woodland indicator, as the ants rarely carry the seeds more than a few yards, seldom crossing a field to go to a new woodland.
The Latin specific epithet pratense means "of meadows".[2]
Melampyrum pratense is a food plant of the caterpillars of the heath fritillary (Melitaea athalia), a butterfly.[3]
Melampyrum pratense herb has been used in traditional Austrian medicine internally as tea or externally as pillow filling for treatment of rheumatism and blood vessels calcification.
Melampyrum pratense can be parasitized by the oomycete species Peronospora tranzschelinana.[4]
Melampyrum pratense, the common cow-wheat, is a plant species in the family Orobanchaceae.
The seed of the plant has an elaiosome, which is attractive to wood ants (Formica spp.). The ants disperse the seeds of the plant when they take them back to their nests to feed their young. The plant is an ancient woodland indicator, as the ants rarely carry the seeds more than a few yards, seldom crossing a field to go to a new woodland.
The Latin specific epithet pratense means "of meadows".
Melampyrum pratense is a food plant of the caterpillars of the heath fritillary (Melitaea athalia), a butterfly.
Melampyrum pratense herb has been used in traditional Austrian medicine internally as tea or externally as pillow filling for treatment of rheumatism and blood vessels calcification.
Melampyrum pratense can be parasitized by the oomycete species Peronospora tranzschelinana.
La Herbeja melampiro, Melampyrum pratense L., estas specio el la familio Orobankacoj (Orobanchaceae). Male al sia epiteto en la latina kaj en Esperanto tiu planto kreskas nur en arbaroj.
Tutjara herbo, kun paraj folioj lancformaj kaj malhelverdaj. Floroj 10-20mm longaj kun flava koloro kaj blanka tubo.
La semo de la planto logas la arbarajn formikojn. Ili diserigas la semojn de la planto, kiam ili reiras al siaj nestoj por nutri la idojn. La planto estas indikilo pri malnovaj arbaroj, ĉar la formikoj neniam portas sian nutraĵon pli ol unu metron for kaj malfacile trairas kampon por iri al arbara loko.
La Herbeja melampiro estas nutra planto por la raŭpoj de papilio nomata Melampira melikto (Mellicta athalia). La Herbeja melampiro estis uzata en la tradicia medicino en Aŭstrio kontraŭ la kalkigo de la vejnoj kaj kontraŭ reŭmatismo.
La Herbeja melampiro, Melampyrum pratense L., estas specio el la familio Orobankacoj (Orobanchaceae). Male al sia epiteto en la latina kaj en Esperanto tiu planto kreskas nur en arbaroj.
Palu-härghein ehk aas-härghein (Melampyrum pratense) on mailaseliste sugukonna härgheina perekonda kuuluv taimeliik.
Eestikeelne nimetus tuleb sellest, et ta kasvab palumetsades[1].
Taime rahvapärased nimetused on vainu-jaanihein, karukaerad, varbalill, võihein.
Liigi nimetus pärineb Carl von Linnélt.
Palu-härghein sarnaneb mets-härgheinaga.[2] Kõrglehed ei ole lillad nagu harilikul härgheinal[3]. Õied ei ole erkkollased nagu harilikul härgheinal ega tumekollased (kuldkollased[1]) nagu mets-härgheinal,[3] vaid on osalt valged, osalt kollased. Õied on mets-härgheina õitest peaaegu poole pikemad[3].
Palu-härghein kasvab enamasti kuivemates ja kehvema mullaga paikades kui teised härgheinaliigid.[3]
Palu-härghein on Eestis tavaline.[2]
Kasvukoht on puittaimede lähedal (enamasti kuivas) hõredas palumetsas, eriti männikus[3], ka segametsas, kasvukohtadel massiliselt[1]. Kuivades palumetsades on teda rohkelt.[3] Ta on palumetsade tüübirühma iseloomulik liik, tal ei ole seal toidupuudust[1]. Kasvab ka rabaservadel ja niitudel[2]. Eelistab happelist mulda[2], kasvab sageli ka liivastes, kuivades ja väheviljakates kohtades[1].
Kõrgus on Eestis 10–30 cm[2] (10–40 (50) cm[4]).
Juured on väikesed, haustoritega teiste taimede juurtele kinnitumiseks[4].
Nii varrelehtedel kui ka kõrglehtedel on leheserv alusel enamasti üksikute kõverdunud hammastega.[3] Lehetipud on teritunud[1]. Lehed on pehmed ja lopsakad[1].
Õiekate on kaheli, õis on mõlemasuguline[4]. Tupp on Lihtlehine, ka kroon on lihtlehine[4]. Õied on kahvatud või peaaegu valged[3], Eestis umbes 1,5 cm[2] (1,5–2 cm[3]; õiekrooni pikkus 1–1,5 cm[viide?]) pikkused, tipuosas kollakad, alaosas kollakasvalged [2] (huuled kollased, putk valkjas[viide?]).
Seemned on küllaltki suured[3], meenutavad sipelganukke[1].
Palu-härghein on ühekojaline[4] üheaastane taim.[3]
Eestis õitseb juunist septembrini[2] (maist septembrini[viide?]).
Paljuneb tõhusalt seemnetega.[3] Seemned meenutavad sipelganukke, mistõttu sipelgad viivad neid kaasa[1]. Järgmisel aastal kasvab taim sama tihedalt.[3]
Palu-härghein on poolparasiit, kes kinnitub juurtega puu, põõsa või kääbuspõõsa juurele.[4]
tedred, metsised ja mõned muud maapinnal toituvad linnud söövad peamiselt palu-härgheina seemneid, metsised suvel ka lehti.[3] Kariloomad söövad teda, kuid söödaväärtus on madal.[4] Hendrik Relve järgi söövad tedred, metsised ja paljud sõralised teda lehtede pärast[1]. Teda söövad ka niidu-võrkliblika röövikud[viide?].
Palu-härghein on veidi mürgine. Tundlikumatel inimestel soovitatakse vältida tema mahla sattumist limaskestale.[3] Mürgistus tekitab kõhulahtisust, peavalu ja peapööritust.[4]
Rahvameditsiinis ravitakse haudunud varbavahesid pudruks hõõrutud palu-härgheina ülemise poolega, mis pannakse varvaste vahele.[3]
Austria rahvameditsiinis on palu-härgheina kasutatud reuma ja veresoonte lupjumise raviks teena või padja sisuna.[viide?]
Palu-härghein ehk aas-härghein (Melampyrum pratense) on mailaseliste sugukonna härgheina perekonda kuuluv taimeliik.
Kangasmaitikka (Melampyrum pratense) on puoliksi loisena elävä pieni keltakukkainen yksivuotinen ruohokasvi.
Kangasmaitikka on 10–40 cm korkea vaihtelevasti haarova ruohovartinen kasvi. Sen lehdet ovat kapeat ja hyvin tummanvihreät. Hento varsi on tumma, usein punertava. Huulimaiset pitkätorviset (noin 15 mm) keltavalkoiset kukat sijaitsevat pareittain, ja kukkaparien väli on pitkä. Kangasmaitikka kukkii heinä-elokuussa. Kukinnan jälkeen koko kasvi kuivuu pikimustaksi.
Kangasmaitikkaa kasvaa kaikkialla Euroopassa ja läntisessä Siperiassa.[1]
Kangasmaitikka kasvaa nimensä mukaisesti kangasmetsissä mutta myös kallioilla ja joskus melko kuivillakin niityillä. Se on puoliloinen: osan ravinnosta se hankkii itse yhteyttämällä, osan juurikarvojensa avulla toisilta kasveilta, esimerkiksi männyiltä ja puolukalta.
Kangasmaitikka (Melampyrum pratense) on puoliksi loisena elävä pieni keltakukkainen yksivuotinen ruohokasvi.
Melampyrum pratense
Le Mélampyre des prés (Melampyrum pratense), autrefois également appelé Millet des bois, Cochelet, Sarriette jaune est une plante herbacée annuelle de la famille des Orobanchacées (anciennement Scrofulariacées) qui pousse dans les sous-bois, dans les clairières de mi-ombre, ou dans les taches de lumière au sol dans une forêt localement moins dense.
La présence de cette espèce indique un sol présentant de grandes variétés d'humidité.
Aire de répartition : eurasiatique
Restauration d'habitats : l'English Nature, avec le centre d'élevage de Wildwood (Kent) ont constaté que la réintroduction du Castor dans le bois de Wildwood avait permis le retour de cette plante, et par suite la conservation d'une population de Mélitée du mélampyre, encore nommé Damier Athalie pour les Français ou "fritillaire de mai" pour les Anglais. Cette espèce est menacée par la raréfaction des prés embocagés, clairières et des taillis intra-forestiers qui avaient - après la disparition des grands mammifères herbivores - offert des habitats de substitution au mélampyre des prés et à son hôte, le papillon mélitée du mélampyre.
C'est une plante moyenne de la strate herbacée, à feuilles opposées, lancéolées, vert sombre.
Les fleurs sont jaune soufre.
Données d'après : Julve, Ph., 1998 ff. - Baseflor. Index botanique, écologique et chorologique de la flore de France. Version : 23 avril 2004.
Melampyrum pratense
Le Mélampyre des prés (Melampyrum pratense), autrefois également appelé Millet des bois, Cochelet, Sarriette jaune est une plante herbacée annuelle de la famille des Orobanchacées (anciennement Scrofulariacées) qui pousse dans les sous-bois, dans les clairières de mi-ombre, ou dans les taches de lumière au sol dans une forêt localement moins dense.
Lěsny sparik (Melampyrum pratense) je rostlina ze swójby hubinkowych rostlinow (Orobanchaceae). Dalše serbske ludowe mjeno je čornowc.
Po někotrych žórłach so swójbje trudownikowych rostlinow (Scrophulariaceae) přirjaduje.
Lěsny sparik (Melampyrum pratense) je rostlina ze swójby hubinkowych rostlinow (Orobanchaceae). Dalše serbske ludowe mjeno je čornowc.
Po někotrych žórłach so swójbje trudownikowych rostlinow (Scrophulariaceae) přirjaduje.
La spigarola bianca (nome scientifico Melampyrum pratense L., 1753) è una piccola pianta erbacea appartenente alla famiglia delle Orobanchaceae.[1]
Il nome generico (melampyrum) deriva da due parole greche: "mélas" (= nero) e "pyrós" (= grano), un nome usato da Teofrasto (371 a.C. – Atene, 287 a.C.), un filosofo e botanico greco antico, discepolo di Aristotele, autore di due ampi trattati botanici, per una pianta infestante delle colture di grano.[2] L'epiteto specifico (pratense) indica che l'habitat tipico per questa pianta sono i prati.[3][4]
Il binomio scientifico della pianta di questa voce è stato proposto da Carl von Linné (1707 – 1778) biologo e scrittore svedese, considerato il padre della moderna classificazione scientifica degli organismi viventi, nella pubblicazione "Species Plantarum - 2: 605"[5] del 1753.[6]
Queste piante possono arrivare fino ad una altezza di 5 – 40 cm (massimo 60 cm). La forma biologica è terofita scaposa (T scap), ossia in generale sono piante erbacee che differiscono dalle altre forme biologiche poiché, essendo annuali, superano la stagione avversa sotto forma di seme e sono munite di asse fiorale eretto e spesso privo di foglie.[7] Sono piante “emiparassite” : possono vivere sulle radici di altre piante per prelevare acqua e sali minerali, mentre sono capaci di svolgere la funzione clorofilliana (al contrario delle piante “parassite assolute”). Queste piante anneriscono durante la disseccazione.[8][9][10][11][12]
Le radici sono di tipo fittone.
La parte aerea del fusto è ascendente con superficie pubescente per brevi peli di tipo riflesso.
Le foglie, picciolate, sono opposte e colorate di verde scuro (anneriscono alla fine della fioritura, durante la fase secca della pianta). La forma è lineare-lanceolata; le maggiori sono lanceolate. I margini sono interi, appena ondulati sui bordi. Il portamento è lievemente falcato. Dimensione delle foglie medie: larghezza 4 – 12 mm; lunghezza 25 – 45 mm. Dimensione delle foglie maggiori: larghezza maggiori di 20 mm; lunghezza 60 mm.
L'infiorescenza è una spiga unilaterale con pochi fiori in genere disposti a copie. Sono presenti delle brattee lesiniformi dentellate alla base oppure intere. Le brattee alla fioritura sono verdi (o solo leggermente soffuse di violetto) e punteggiate di nero sulla faccia abassiale. Dimensione delle brattee: larghezza 4 mm; lunghezza 18 mm.
I fiori sono ermafroditi, zigomorfi e tetraciclici (con i quattro verticilli fondamentali delle Angiosperme: calice – corolla – androceo – gineceo) e più o meno pentameri (ogni verticillo ha 4 o 5 elementi). I fiori sono patenti (disposti orizzontalmente). Lunghezza del fiore: 11 – 20 mm.
Il frutto è del tipo a capsula deiscente a quattro semi; la forma è obovato-compressa bivalve.
Queste piante sono emiparassite, ossia in parte producono clorofilla e sono capaci di assorbire in modo autonomo i minerali dal terreno, ma hanno anche la capacità di utilizzare le sostanze prodotte dalle piante a loro vicine (funzione parassitaria). I meccanismo con il quale assorbono le sostanze di altre piante è basato su piccoli austori posti al livello radicale. La pianta ospite può accettare di buon grado questo insediamento (come la specie Festuca ovina) oppure può opporsi con secrezioni di sostanze tossiche. Se l'infestazione nelle colture di cereali supera un certo livello, la farina prodotta è più scura, con un particolare odore e dal sapore più acre e disgustoso dovuto al glucoside velenoso "rinantina".[10]
Dal punto di vista fitosociologico la specie di questa scheda appartiene alla seguente comunità vegetale:[14]
La famiglia di appartenenza della specie (Orobanchaceae) comprende soprattutto piante erbacee perenni e annuali semiparassite (ossia contengono ancora clorofilla a parte qualche genere completamente parassita) con uno o più austori connessi alle radici ospiti. È una famiglia abbastanza numerosa con circa 60 - 90 generi e oltre 1700 - 2000 specie (il numero dei generi e delle specie dipende dai vari metodi di classificazione[16][17]) distribuiti in tutti i continenti. Il genere Melampyrum è distribuito in Europa, India, Giappone e Nord America; le sue specie preferiscono climi per lo più temperati delle regioni extratropicali. Comprende circa 30 - 40 specie di cui una dozzina sono presenti nella flora spontanea italiana.[10]
La classificazione tassonomica del Melampyrum nemorosum è in via di definizione in quanto fino a poco tempo fa il suo genere apparteneva alla famiglia delle Scrophulariaceae (secondo la classificazione ormai classica di Cronquist), mentre ora con i nuovi sistemi di classificazione filogenetica (classificazione APG) è stata assegnata alla famiglia delle Orobanchaceae e tribù Rhinantheae.[18].
Il numero cromosomico per questa specie è: 2n = 18.[19]
Melampyrum pratense è, da un punto di vista morfologico, estremamente variabile. La variabilità si manifesta su tre livelli: (1) un primo livello è dato dalla variazione geografica causata soprattutto dalle diversità climatiche; (2) un secondo livello è dovuto alla variazione ecologica data dai diversi habitat; (3) infine una certa variabilità è data dall'isolamento di particolari genotipi.[20]
Le specie del genere Melampyrum sono soggette al fenomeno del "polimorfismo stagionale". In particolare a quote basse dapprima si ha la fioritura "estivale" e quindi quella "autunnale". A quote più alte (alta montagna) a causa del più breve periodo di fioritura si ha una sola forma intermedia chiamata "monomorfa".
La specie Melampyrum pratense è variabile nelle brattee. Sul territorio italiano Sandro Pignatti distingue due tipi morfologici distinti:[12]
Il disegno (tratto da Sandro Pignatti) dimostra la forma delle brattee nei due tipi descritti sopra in posizione basale, media e apicale rispetto l'infiorescenza.
Alcune checklist[13] descrivono, come presente nella flora spontanea italiana, anche la sottospecie subsp. commutatum (Tausch ex A. Kern.) C. E. Britton (stesso areale più o meno della specie tipo).
Questa entità ha avuto nel tempo diverse nomenclature. L'elenco seguente indica alcuni tra i sinonimi più frequenti:[15]
Le specie Melampyrum della flora spontanea italiana si dividono in cinque "gruppi di specie" principali non sempre di facile distinzione:[12]
Il disegno (sotto) mostra i caratteri del calice e delle brattee di questi cinque gruppi.
Il melampiro dei prati in altre lingue è chiamato nei seguenti modi:
La spigarola bianca (nome scientifico Melampyrum pratense L., 1753) è una piccola pianta erbacea appartenente alla famiglia delle Orobanchaceae.
Pievinis kūpolis (lot. Melampyrum pratense, angl. Common Cow-wheat, vok. Wiesen-Wachtelweizen) - džioveklinių (Orobanchaceae) šeimos, kūpolių (Melampyrum) genties augalas.
Vienmetis, 10-50 cm aukščio, pusiau parazitinis žolinis augalas. Stiebas status, šakotas. Lapai linijiški, lancetiški arba kiaušiniški, nusmailėję, 3-15 mm pločio, lygiakraščiai arba viršutiniai ties pamatu su retais dantukais, beveik pliki. Žiedai retose vienašalėse kekėse. Vainikėlis 15-20 mm ilgio, geltonas, rečiau balsvai gelsvas, rausvas. Dėžutė kiaušiniška, 8-10 mm ilgio. Sėklos lygios.
Žydi birželio - rugsėjo mėn. Dauginasi sėklomis. Auga šviesiuose miškuose, kirtimuose, miškų pievelėse.
Vaistinei žaliavai vartojama žolė. Ji pjaunama augalams žydint. Žaliavoje yra glikozido aukubino, saponinų, 0,05 % alkaloidų, flavonoidų, mineralinių ir kitų medžiagų.
Augalo sėklos nuodingos.
Hengel (Melampyrum pratense) is een plant uit de bremraapfamilie (Orobanchaceae). Tot 2001 werd de soort ingedeeld bij de helmkruidfamilie (Scrophulariaceae).
Het is een halfparasiet, hij heeft groene blaadjes voor fotosynthese, maar water met nutriënten wordt door de wortels afgetapt uit de wortels van andere planten. Met deze strategie kan hengel in een aantal weken volledig uitgroeien en ook in droge milieus voldoende water opnemen. Bekende gastplanten zijn eik, berk en bosbes.
De vierkantige stengels zijn voorzien van opstijgende zijtakken en een wat overhangende top. De bladeren zijn eirond tot langwerpig. Een trosvormige bloeiwijze is naar één zijde gericht. Ze draagt geelwitte bloemen die maximaal 2 cm groot zijn en bestaan uit een kroonbuis die veel langer is dan de kelktanden. De vrucht is een doosvrucht met zaden die korter leven dan een jaar en dus voor de winter kiemen. Hengel bloeit van mei tot september en sterft af aan het eind van de zomer. Vanaf juli vindt de verspreiding van het zaad plaats, waarschijnlijk met behulp van mieren. De plant komt voor in open bossen, bosranden, houtwallen en wegbermen met bomen. Hoewel hengel in Nederland sinds 1950 flink is achteruitgegaan, komt hij nog vrij algemeen voor in het oosten van het lands. In Vlaanderen is de soort vooral aanwezig in de Kempen, elders is hij zeldzaam.
.jpg)
.jpg)
.jpg)
(Nederlandstalige) Wikisource.
Mediabestanden die bij dit onderwerp horen, zijn te vinden op de pagina Melampyrum pratense op Wikimedia Commons. Hengel (Melampyrum pratense) is een plant uit de bremraapfamilie (Orobanchaceae). Tot 2001 werd de soort ingedeeld bij de helmkruidfamilie (Scrophulariaceae).
Het is een halfparasiet, hij heeft groene blaadjes voor fotosynthese, maar water met nutriënten wordt door de wortels afgetapt uit de wortels van andere planten. Met deze strategie kan hengel in een aantal weken volledig uitgroeien en ook in droge milieus voldoende water opnemen. Bekende gastplanten zijn eik, berk en bosbes.
De vierkantige stengels zijn voorzien van opstijgende zijtakken en een wat overhangende top. De bladeren zijn eirond tot langwerpig. Een trosvormige bloeiwijze is naar één zijde gericht. Ze draagt geelwitte bloemen die maximaal 2 cm groot zijn en bestaan uit een kroonbuis die veel langer is dan de kelktanden. De vrucht is een doosvrucht met zaden die korter leven dan een jaar en dus voor de winter kiemen. Hengel bloeit van mei tot september en sterft af aan het eind van de zomer. Vanaf juli vindt de verspreiding van het zaad plaats, waarschijnlijk met behulp van mieren. De plant komt voor in open bossen, bosranden, houtwallen en wegbermen met bomen. Hoewel hengel in Nederland sinds 1950 flink is achteruitgegaan, komt hij nog vrij algemeen voor in het oosten van het lands. In Vlaanderen is de soort vooral aanwezig in de Kempen, elders is hij zeldzaam.
Stormarimjelle er ei eittårig urt i snylterotfamilien. Ho er utbreidd i Europa og Asia. Tidlegare har arten vore rekna til maskeblomsterfamilien.
Planta er 20 cm høg med ein oftast ugreina stengel. Blomen har bleikgul krone som er rundt 15 mm lang. Han har grove kronrøyr, dobbelt så lang som dei smale begertennene. Kapselen har oftast fire frø.
Stormarimjelle blømer kring juli i lyngmark og skog. Ho er banleg over heile Noreg til langt opp på fjellet, og er gunnen opp til 1230 m på Hardangervidda.
Stormarimjelle er ei eittårig urt i snylterotfamilien. Ho er utbreidd i Europa og Asia. Tidlegare har arten vore rekna til maskeblomsterfamilien.
Planta er 20 cm høg med ein oftast ugreina stengel. Blomen har bleikgul krone som er rundt 15 mm lang. Han har grove kronrøyr, dobbelt så lang som dei smale begertennene. Kapselen har oftast fire frø.
Stormarimjelle blømer kring juli i lyngmark og skog. Ho er banleg over heile Noreg til langt opp på fjellet, og er gunnen opp til 1230 m på Hardangervidda.
Stormarimjelle (Melampyrum pratense) er en ettårig blomsterplante i marimjelleslekta (snylterotfamilien).
Stormarimjelle er 10-40 cm høy, har smale, lansettformede motsatte blad, og en blomsterstand i toppen av ca. 10-20 mm lange blekgule blomster. Stengelen kan være forgreinet. Blomstene står horisontalt rett ut fra stengelen, og den blomstrer i juni-august. Om høsten visner planten og svartner, mens neste års vekst sikres av frø som spres med maur.[1]
Stormarimjelle trives i kalkrik skog, i surt og skrint jordlag og på berg, myr, veikanter, fjellhei og innmark. Den er en halvparasitt som særlig finnes i kombinasjon med furu og blåbær.
Stormarimjelle (Melampyrum pratense) er en ettårig blomsterplante i marimjelleslekta (snylterotfamilien).
Stormarimjelle er 10-40 cm høy, har smale, lansettformede motsatte blad, og en blomsterstand i toppen av ca. 10-20 mm lange blekgule blomster. Stengelen kan være forgreinet. Blomstene står horisontalt rett ut fra stengelen, og den blomstrer i juni-august. Om høsten visner planten og svartner, mens neste års vekst sikres av frø som spres med maur.
Stormarimjelle trives i kalkrik skog, i surt og skrint jordlag og på berg, myr, veikanter, fjellhei og innmark. Den er en halvparasitt som særlig finnes i kombinasjon med furu og blåbær.
Pszeniec zwyczajny (Melampyrum pratense L.) – gatunek rośliny należący do rodziny zarazowatych (Orobanchaceae). Główny obszar występowania to Europa, ale na pojedynczych stanowiskach notowany jest także w Ameryce Północnej i Środkowej, Azji, Australii i Afryce[3]. W Polsce jest pospolity na niżu, w górach występuje rzadziej[4].
Pszeniec zwyczajny (Melampyrum pratense L.) – gatunek rośliny należący do rodziny zarazowatych (Orobanchaceae). Główny obszar występowania to Europa, ale na pojedynczych stanowiskach notowany jest także w Ameryce Północnej i Środkowej, Azji, Australii i Afryce. W Polsce jest pospolity na niżu, w górach występuje rzadziej.
Melampyrum pratense é uma espécie de planta com flor pertencente à família Scrophulariaceae.
A autoridade científica da espécie é L., tendo sido publicada em Species Plantarum 605. 1753.[1]
Trata-se de uma espécie presente no território português, nomeadamente os seguintes táxones infraespecíficos:[2]
Melampyrum pratense é uma espécie de planta com flor pertencente à família Scrophulariaceae.
A autoridade científica da espécie é L., tendo sido publicada em Species Plantarum 605. 1753.
Ängskovall (Melampyrum pratense) är en art i familjen snyltrotsväxter.
Är en ettårig ört. Den har gulvita blommor som sitter i par och den blommar från juni till augusti. Ängskovallen förekommer i hela Sverige.
Namnet nyckelgräs förklaras av att man förr inte skilde mellan örter och gräs, utan båda grupperna kallades samfällt gräs.
Wikimedia Commons har media som rör Ängskovall.
Ängskovall (Melampyrum pratense) är en art i familjen snyltrotsväxter.
Är en ettårig ört. Den har gulvita blommor som sitter i par och den blommar från juni till augusti. Ängskovallen förekommer i hela Sverige.
Стебло 15–40 см заввишки, пряме або розгалужене з 1–2 парами стерильних гілок.
Листки ланцетно-лінійні, довго загострені, цілокраї, 4–9 см завдовжки, 1,5–8 мм шириною.
Квітки на голих квітконіжках 1–2 мм завдовжки, прямі, пізніше горизонтально відхилені та обернені в один бік, у рідкому китицеподібному суцвітті, 2–7 см завдовжки та 1 см шириною.
Плід — коробочка, яйцеподібна, загострена, майже пряма, 0,8–1 см завдовжки, 0,4–0,5 см шириною, трохи або на 1/3 довша від чашечки, гола, косо загострена. Насіння довгасте, 5,5–6 мм завдовжки, 2,5 мм шириною, гладке. Цвіте з травня по липень.
Вид поширений ув Євразії[2]. В Україні зустрічається частіше на Поліссі; рідше на Лівобережжі, росте на лісових галявинах, луках, посеред чагарників.
Melampyrum pratense là loài thực vật có hoa thuộc họ Cỏ chổi. Loài này được L. mô tả khoa học đầu tiên năm 1753.[1]
.jpg)
Melampyrum pratense là loài thực vật có hoa thuộc họ Cỏ chổi. Loài này được L. mô tả khoa học đầu tiên năm 1753.
Растение 15—30(60) см высотой.
Стебель голый или в верхней части опушённый редкими, короткими, белыми, обращёнными вниз волосками, прямой, простой или ветвистый, с 1—2 парами тонких ветвей.
Листья яйцевидно-ланцетные или линейно-ланцетные, 4—9 см длиной и 0,5—1,2 см шириной, длинно заострённые, суженные в черешок 1—1,5 мм длиной или сидячие, цельнокрайние или верхние иногда в основании редко-зубчатые, голые или с обеих сторон рассеянно-волосистые и по краю покрытые короткими, жёсткими ресничками.
Цветки на голых цветоножках 1—2 мм длиной, прямые, позже горизонтально отклонённые и обращённые в одну сторону, в редком кистевидном соцветии, 2—7 см длиной и 1 см шириной. Прицветники сходные по форме с листьями, яйцевидные или линейно-ланцетные, 1,7 см длиной, 0,4 см шириной, нижние в основании округлые, цельнокрайние или слабо выемчато-зубчатые, верхние в основании клиновидные, с 1—2 несколько шиловидно-линейными зубцами или все цельнокрайние. Чашечка 7 мм длиной, почти голая, с длинной трубкой 3 мм длиной, по жилкам иногда редко-волосистой и с линейно-шиловидными, вверх оттянутыми, почти равными зубцами 4(5) мм длиной, короче трубки венчика, по краю с редкими, короткими, жёсткими волосками. Венчик в 1½—2½ раза длиннее чашечки, лимонно-жёлтый, белый, буроватый или вначале желтоватый, позже светло-розовый с пурпуровыми полосками, с прямой, белой трубкой, в зеве более-менее замкнутой, нижняя губа слабо отклонена от сплюснутой верхней. Тычинки с пыльниками 2,5 мм длиной, с неравными, остроконечными придатками, нижние длиннее остальных. Завязь яйцевидная, 2—3 мм длиной, 1,5 мм шириной, голая. Столбик в 3 раза длиннее завязи, наверху загнутый, гладкий.
Коробочка яйцевидная, заострённая, почти прямая, 0,8—1 см длиной, 0,4—0,5 см шириной, немного или на 1/3 длиннее чашечки, голая, косо заострённая, щель вскрытия голая. Семена продолговатые, 5,5—6 мм длиной, 2,5 мм шириной, гладкие. Цветёт с мая по июль.
Вид описан из Западной Европы.
Вид широко распространён в лесной зоне Европы и Западной Сибири, доходя на востоке до бассейна Енисея. Европа: лесная полоса, Скандинавия, включая Арктическую Скандинавию, горы Средней Европы, Кольский полуостров, Карелия, Приполярный Урал, Северный Урал (гора Сабля); Арктическая часть России: юг Канина, южное побережье Чёшской губы, Мурман; Западная Сибирь: юг; Восточная Сибирь: среднее течение Енисея; Малая Азия.
Растёт в хвойных, лиственных и смешанных лесах, в тундрах, на полянах, лесных, разнотравных лугах, на ключевых и сфагновых болотах, по берегам озёр и морей.
Растение 15—30(60) см высотой.
Стебель голый или в верхней части опушённый редкими, короткими, белыми, обращёнными вниз волосками, прямой, простой или ветвистый, с 1—2 парами тонких ветвей.
Листья яйцевидно-ланцетные или линейно-ланцетные, 4—9 см длиной и 0,5—1,2 см шириной, длинно заострённые, суженные в черешок 1—1,5 мм длиной или сидячие, цельнокрайние или верхние иногда в основании редко-зубчатые, голые или с обеих сторон рассеянно-волосистые и по краю покрытые короткими, жёсткими ресничками.
Цветки на голых цветоножках 1—2 мм длиной, прямые, позже горизонтально отклонённые и обращённые в одну сторону, в редком кистевидном соцветии, 2—7 см длиной и 1 см шириной. Прицветники сходные по форме с листьями, яйцевидные или линейно-ланцетные, 1,7 см длиной, 0,4 см шириной, нижние в основании округлые, цельнокрайние или слабо выемчато-зубчатые, верхние в основании клиновидные, с 1—2 несколько шиловидно-линейными зубцами или все цельнокрайние. Чашечка 7 мм длиной, почти голая, с длинной трубкой 3 мм длиной, по жилкам иногда редко-волосистой и с линейно-шиловидными, вверх оттянутыми, почти равными зубцами 4(5) мм длиной, короче трубки венчика, по краю с редкими, короткими, жёсткими волосками. Венчик в 1½—2½ раза длиннее чашечки, лимонно-жёлтый, белый, буроватый или вначале желтоватый, позже светло-розовый с пурпуровыми полосками, с прямой, белой трубкой, в зеве более-менее замкнутой, нижняя губа слабо отклонена от сплюснутой верхней. Тычинки с пыльниками 2,5 мм длиной, с неравными, остроконечными придатками, нижние длиннее остальных. Завязь яйцевидная, 2—3 мм длиной, 1,5 мм шириной, голая. Столбик в 3 раза длиннее завязи, наверху загнутый, гладкий.
Коробочка яйцевидная, заострённая, почти прямая, 0,8—1 см длиной, 0,4—0,5 см шириной, немного или на 1/3 длиннее чашечки, голая, косо заострённая, щель вскрытия голая. Семена продолговатые, 5,5—6 мм длиной, 2,5 мм шириной, гладкие. Цветёт с мая по июль.
Вид описан из Западной Европы.
FL6flower.jpg)
FL6flower.jpg)
FL1flower.jpg)
.JPG)
FL7flower.jpg)
