Die familie van die komkommeragtiges (Cucurbitaceae) behoort tot die orde Cucurbitales. Komkommeragtige plante is tropiese en subtropiese kruidagtige plante met groot, dikwels harige blare en klein, onopvallende blomme. Die komkommeragtiges is dikwels rankplante. Bekende spesies van die familia is spanspekke, waatlemoene, agurkies en komkommers.
Die komkommeragtiges (Cucurbitaceae) behoort tot die orde Cucurbitales en bestaan uit ongeveer 100 genera en 850 spesies. Hulle is kruidagtige plante en inheems in die trope en subtrope. Die wetenskaplike naam is afgelei van die woord cucurbita, ’n Romeinse benaming vir 'n bepaalde soort kalbas. Die plante is meestal bedek met hare en die blare is groot en kom versprei aan die stingel voor.
Steunblaartjies ontbreek heeltemal. Hegranke is dikwels aanwesig. Die plante rank hiermee teen voorwerpe op, maar daar is ook spesies wat plat op die grond groei. Die eenslagtige blomme, dikwels geel tot geelgroen van kleur, is onopvallend omdat hulle onder die groot blare verskuil is.
Die manlike blom het vyf meeldrade, waarvan vier twee-twee aan mekaar vergroei is. Die vyfde meeldraad staan alleen. Elke helmknop het net een helmhok. Daar is dikwels 'n rudimentêre (onontwikkelde) stamper aanwesig. Die vroulike blom het 'n onderstandige vrugbeginsel.
Dit lyk of die vroulike blom ses vrughokke het omdat die drie vrugblare na binne groei, verdeel en weer na buite buig. Die stamper bestaan uit 'n styl met drie stempels wat meestal gevurk is. Sowel die manlike as die vroulike blomme het 'n kelk wat uit vyf lobbe en 'n vergroeide kroon bestaan. Die vrugwand kan stewig of sag wees en die vrug word as 'n bessie beskou.
Die waatlemoen (Citrullus lanatus) is oorspronklik van Suid-Afrika afkomstig, maar baie variëteite van die genus word nou ook in lande aan die Middellandse See gekweek. Die vleis van die vrug is normaalweg rooi, maar kan ook geel wees, met swart pitte. Die vrugte het gladde, groen en soms marmervlekkige skille. Die vrug is baie sappig en ideaal om ’n dors te les. Die spanspek (Cucumis melo) kom ook in Suid-Afrika voor, maar is oorspronklik van Sentraal-Afrika en Indië afkomstig.
Spanspekke is ook rankplante. Wilde spanspekke het klein, pruimvormige en smaaklose vrugte, terwyl gekultiveerde rasse groot, sappige en smaaklike vrugte dra. Die Egiptenare het vroeër reeds verskeie spesies verbou. Agurkies en komkommers (Cucumis sativus) kom in Suid-Afrika voor. Daar is verskillende groottes, en spesies verskil soms ook wat kleur betref. Komkommers en agurkies is meer as 3 000 jaar gelede al in Indië gekweek. Die genus Cucurbita omvat twaalf spesies. Een daarvan is die pampoen of kalbas (Cucurbita pepo), wat oorspronklik van Sentraal-Amerika afkomstig is.
Pampoene is plante met groot blare en die vrugte kan rond, ellipsvormig of langwerpig en gestreep wees. Cucurbita maxima is 'n pampoen wat tot 50 kg kan weeg en eienaardige vorms kan hê. 'n Ander soort komkommeragtige wat in die Middellandse See-gebied voorkom, is Ecballium elaterium. Die plant word in tuine aangeplant en is geen rankplant nie. Ecballium elaterium dra geel blomme en eiervormige, vlesige vrugte wat aan ’n krom steel hang. Die vrug neem soveel water op dat die vrugwand later by die geringste aanraking oopbars en die sade uitskiet.
Die enigste komkommeragtige plant wat inheems in Europa is, is Bryonia dioica, 'n meerjarige plant wat deur middel van ondergrondse stingelknolle voortplant. Die plant is tweehuisig, wat beteken dat die vroulike en manlike blomme op afsonderlike plante gedra word. In die herfs dra die vroulike plant rooi, giftige bessies. Bryonia alba is weer eenhuisig en dra swart vrugte. In die verlede is die stingelknol van die plant beskou as 'n mandragora-wortel omdat dit so inmekaargroei.
Daar is geglo dat die stingelknol bonatuurlike krag besit. Die genus Luffa is afkomstig uit die trope van die Ou Wêreld en bestaan uit rankplante met groot blomme. Die vrugwande is taai en bestaan uit growwe vesels en sponsagtige materiaal. Wanneer die vrug ryp word, spring hy aan die punt oop. In Japan word Luffa cylindraca gekweek en die vrugte word as plantaardige sponse gebruik. Die enigste komkommeragtige plant met groot, alleenstandige blomme wat nie vergroeide kroonblare het nie, is Lagenaria siceraria. Dit is 'n flesvormige kalbas wat vroeër gebruik is om water in te bewaar. Daar kom ook bome voor in die familie van die komkommeragtiges. Bome van die genus Dendrosicyos op die eiland Socotra behoort tot die komkommeragtiges.
Wikispecies het meer inligting verwant aan: Komkommeragtiges
Die familie van die komkommeragtiges (Cucurbitaceae) behoort tot die orde Cucurbitales. Komkommeragtige plante is tropiese en subtropiese kruidagtige plante met groot, dikwels harige blare en klein, onopvallende blomme. Die komkommeragtiges is dikwels rankplante. Bekende spesies van die familia is spanspekke, waatlemoene, agurkies en komkommers.
Les cucurbitácees[2] (Cucurbitaceae) son una familia de plantes naturales nel so mayor parte del Nuevu Mundu, de normal yerbácees, de les cualos munches tienen gran importancia etnobotánica; inclúi los zapallos y zapallitos (o calabaces y calabacinos, Cucurbita), el melón (Cucumis melo), el pepinu (Cucumis sativus), la sandía (Citrullus lanatus), la calabaza vinatera o porongo (Lagenaria siceraria), la esponxa vexetal (Luffa), el chayote (Sechium edule), el cayote o alcayota (Cucurbita ficifolia), el tacaco de Costa Rica (Sechium tacaco) y la caigua o aveyara (Cyclanthera pedata).[3]
Yerbes rastreres o esguiladores por aciu bilortos nos tarmos (caulinares); amuesen fueyes alternes, polo xeneral simples, más o menos llobaes, carnoses, escabras; tienen cistolitos. Les flores son unisexuales, les masculines con traza de xinecéu, xeneralmente monoicas (Bryonia craetica escepcionalmente ye dioica), regulares, gamopétalas, pentámeras, con periantio doble y estames atípicos: filamentu sigmoide rematáu por una antera con una única teca, estames llibres o soldaos en 3 grupos: (2)+(2)+1. Nes formes primitives amuésense los pétalos llibres, y l'ovariu ínfero; dalgunes presenten inflorescencies en visu. Los frutos son bien variables; cuasi siempres son bayes (Bryonia) o bagues modificaes (pepónides), pero dacuando preséntense como cápsules (Momordica), dacuando en elaterio.
La hipótesis filoxenética más moderna del orde y la so clasificación en families y xéneros (con especial detalle en Cucurbitaceae) pue ser atopada en Schaefer y Renner (2011[4]).
Una descripción morfolóxica de Cucurbitaceae puede ser atopada en Schaefer y Renner en Kubitzki (2011[5]). Les families más pequeñes de Cucurbitales tán descriptas tamién en Kubitzki (2011[6]) y amás, no que concierne a los sos calteres floral y vexetativu, en Matthews y Endress (2004[7]) y en Zhang et al. (2006,[8] 2007[9]), y estos trabayos tamién son una puerta d'entrada escontra la vasta lliteratura morfolóxica d'eses families.
La clasificación actual sueli tar basada nel APG.
La familia describióse por Antoine-Laurent de Jussieu y espublizóse en Xenera Plantarum 393–394. 1789.[10] El xéneru tipu ye: Cucurbita L.
Esta páxina forma parte del wikiproyeutu Botánica, un esfuerciu collaborativu col fin d'ameyorar y organizar tolos conteníos rellacionaos con esti tema. Visita la páxina d'alderique del proyeutu pa collaborar y facer entrugues o suxerencies. Les cucurbitácees (Cucurbitaceae) son una familia de plantes naturales nel so mayor parte del Nuevu Mundu, de normal yerbácees, de les cualos munches tienen gran importancia etnobotánica; inclúi los zapallos y zapallitos (o calabaces y calabacinos, Cucurbita), el melón (Cucumis melo), el pepinu (Cucumis sativus), la sandía (Citrullus lanatus), la calabaza vinatera o porongo (Lagenaria siceraria), la esponxa vexetal (Luffa), el chayote (Sechium edule), el cayote o alcayota (Cucurbita ficifolia), el tacaco de Costa Rica (Sechium tacaco) y la caigua o aveyara (Cyclanthera pedata).
Balqabaqkimilər (lat. Cucurbitaceae) - balqabaqçiçəklilər sırasına aid bitki fəsiləsi.[1]
İkiləpəlilər ilə əlaqədar bu məqalə qaralama halındadır. Məqaləni redaktə edərək Vikipediyanı zənginləşdirin. Balqabaqkimilər (lat. Cucurbitaceae) - balqabaqçiçəklilər sırasına aid bitki fəsiləsi.
Les cucurbitàcies (Cucurbitaceae) són una família de plantes amb flor, a la qual pertanyen moltes plantes conreades com el meló, la síndria i la carbassa, entre altres.
Hi ha uns 118 gèneres amb unes 825 espècies, la majoria en zones de clima tropical i subtropical. Als Països Catalans només hi ha dos gèneres autòctons Ecballium i Bryonia
La majoria són plantes anuals i enfiladisses de sexualitat floral monoica i amb ovari inferior. El fruit és en forma de pepònide
Subfamília Zanonioideae (amb grans de pol·len estriats)
Subfamília Cucurbitoideae (amb estils units en una columna simple)
Gèneres per ordre alfabètic: Abobra Acanthosicyos Actinostemma Alsomitra Ampelosycios Anacaona Apatzingania Apodanthera Bambekea Benincasa Biswarea Bolbostemma Brandegea Bryonia Calycophysum Cayaponia Cephalopentandra Ceratosanthes Chalema Cionosicyos Citrullus Coccinia Cogniauxia Corallocarpus Cremastopus Ctenolepis Cucumella Cucumeropsis Cucumis Cucurbita Cucurbitella Cyclanthera Dactyliandra Dendrosicyos Dicoelospermum Dieterlea Diplocyclos Doyerea Ecballium Echinocystis Echinopepon Edgaria Elateriopsis Eureiandra Fevillea Gerrardanthus Gomphogyne Gurania Guraniopsis Gymnopetalum Gynostemma Halosicyos Hanburia Helmontia Hemsleya Herpetospermum Hodgsonia Ibervillea Indofevillea Kedrostis Lagenaria Lemurosicyos Luffa Marah Melancium Melothria Melothrianthus Microsechium Momordica Muellerargia Mukia Myrmecosicyos Neoalsomitra Nothoalsomitra Odosicyos Oreosyce Parasicyos Penelopeia Peponium Peponopsis Polyclathra Posadaea Praecitrullus Pseudocyclanthera Pseudosicydium Psiguria Pteropepon Pterosicyos Raphidiocystis Ruthalicia Rytidostylis Schizocarpum Schizopepon Sechiopsis Sechium Selysia Seyrigia Sicana Sicydium Sicyos Sicyosperma Siolmatra Siraitia Solena Tecunumania Telfairia Thladiantha Trichosanthes Tricyclandra Trochomeria Trochomeriopsis Tumacoca Vaseyanthus Wilbrandia Xerosicyos Zanonia Zehneria Zombitsia Zygosicyos Ref: Watson and Dallwitz 2002-09-03
Les cucurbitàcies (Cucurbitaceae) són una família de plantes amb flor, a la qual pertanyen moltes plantes conreades com el meló, la síndria i la carbassa, entre altres.
Hi ha uns 118 gèneres amb unes 825 espècies, la majoria en zones de clima tropical i subtropical. Als Països Catalans només hi ha dos gèneres autòctons Ecballium i Bryonia
Tykvovité (Cucurbitaceae) je čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu tykvotvaré (Cucurbitales). Čeleď zahrnuje asi 850 druhů ve 118 rodech a vyskytuje se po celém světě mimo nejchladnějších pásem. Jsou to převážně popínavé byliny s úponkami, najdou se ale mezi nimi i dřevnaté liány, vzpřímené sukulenty a rostliny s mohutnou přízemní stonkovou hlízou. Mají nejčastěji pětičetné jednopohlavné květy v úžlabních květenstvích. Plody jsou bobule nebo tobolky. Hořkou chuť způsobuje obsah často jedovatých kukurbitacinů.
Mnohé druhy tykvovitých jsou důležitými plodinami pěstovanými pro jedlé plody, například okurka, dýně, melouny, tykve. Další druhy jsou využívány na výrobu nádob a hudebních nástrojů nebo jako mycí houby. Mnohé mají také využití v medicíně.
V české květeně není žádný druh původní, široce ale zdomácněly dva druhy rodu posed (Bryonia).
Tykvovité jsou jednoleté nebo vytrvalé byliny s popínavými nebo plazivými lodyhami, řidčeji liány s měkkým dřevem. Někteří zástupci mají velkou stonkovou hlízu, z jejíhož vrcholu vyrůstají popínavé lodyhy (např. americký rod Ibervillea a africké Gerrardanthus a Kedrostis). Druh Dendrosicyos socotranus z ostrova Sokotra má charakter robustního vzpřímeného sukulentu. Trnité stonky má např. africký druh Acanthosicyos horridus. Kořeny jsou tenké nebo hlízovitě či řepovitě ztlustlé. Stonky i listy jsou nejčastěji alespoň poněkud sukulentní. Rostliny jsou jednodomé nebo dvoudomé. Úponky jsou 2 až 3x větvené nebo jednoduché, vyrůstají po straně v paždí listů, u některých zástupců chybějí. Charakteristické jsou bikolaterální cévní svazky. Chlupy jsou jednoduché, často mineralizované, s cystolity na bázi. Listy jsou střídavé, jednoduché nebo řidčeji dlanitě složené (trojčetné listy mají např. některé druhy rodů Gurania, Helmontia, Psiguria), bez palistů. Čepel je často dlanitě laločnatá, s dlanitou žilnatinou. Květy jsou obvykle jednopohlavné, pravidelné (andreceum je nezřídka souměrné), s krátkou nebo prodlouženou češulí, jednotlivé nebo v úžlabních, často jednopohlavných květenstvích. Květy se často otevírají jen na jeden den. Samčí a samičí květy mohou být zcela odlišného vzhledu i velikosti. Kalich i koruna jsou většinou z 5 lístků (řidčeji 3 až 6). Kalich je na bázi srostlý v češuli, koruna je srostlá nebo volná. Tyčinek v samčích květech je primárně 5, často ovšem srůstají ve 2 nebo 3. Semeník samičích květů je polospodní až spodní, srostlý obvykle ze 3 plodolistů, s 1 nebo 3 komůrkami, s jedním až mnoha vajíčky a parietální nebo axillární placentací. Plodem je dužnatá nebo vysýchavá bobule, řidčeji tobolka. Nezralé plody jsou velmi hořké. Semena jsou plochá, bez endospermu. Pylová zrna jsou velká, u některých rodů (např. tykev - Cucurbita) mohou být jednotlivá zrna vidět pouhým okem.[1][2][3]
Tykvovité při nízkých teplotách velmi rychle vadnou a odumírají. Nepříznivé klimatické podmínky nejčastěji přežívají v podobě semen nebo podzemního oddenku.[2]
Květy jsou opylovány nejčastěji včelami, můrami, kolibříky a netopýry.[2] Semena z dužnatých plodů jsou šířeny různými zvířaty. Bobule středomořské tykvice stříkavé (Ecballium elaterium) se za zralosti při sebemenším podnětu oddělují a prudce vystřikují kašovitý obsah se semeny. Bobule Cyclanthera explodens za zralosti explodují a rozstřikují semena do okolí.[1][2]
Trichosanthes cucumerina
Trichosanthes cucumeroides
Květenství Gurania malacophylla
Plod štětince laločnatého (Echinocystis lobata)
Samičí a samčí květ Coccinia grandis
Gerrardanthus macrorhizus
Úponek dýně obecné (Cucurbita pepo)
Acanthosicyus horridus
Čeleď má kosmopolitní rozšíření, chybí v polárních oblastech a v chladných částech mírného pásu. Největší diversity dosahuje v sušších oblastech Afriky.
V České květeně není žádný druh tykvovitých původní. Široce zdomácnělé jsou druhy posed bílý (Bryonia alba), pocházející z oblasti od jihovýchodní Evropy po Střední Asii, a posed dvoudomý (Bryonia dioica), rostoucí přirozeně ve Středomoří. Vzácně zplaňují některé pěstované okrasné druhy: štětinec laločnatý (Echinocystis lobata), loubenka pochybná (Thladiantha dubia) a libenka hranatá (Sicyos angulata). V teplejších oblastech České republiky jsou pro plody pěstovány okurka setá (Cucumis sativus), meloun cukrový (Cucumis melo), dýně obecná (Cucurbita pepo), dýně obrovská (Cucurbita maxima) a lubenice obecná (vodní meloun, Citrullus lanatus).[3]
V Evropské květeně je původní mimo výše zmíněného rodu posed (Bryonia) ještě tykvice stříkavá (Ecballium elaterium), rostoucí ve Středomoří. Občas také zplaňuje severoafrická kolokvinta (Citrullus colocynthis), pěstovaná k medicínským účelům.[4]
Charakteristickými obsahovými látkami jsou zejména tetracyklické triterpenoidy zvané kukurbitaciny, extrémně hořké látky jedovaté pro většinu obratlovců i bezobratlých.[2] Hojně jsou zastoupeny také pentacyklické triterpenoidní saponiny.[5]
Čeleď tykvovité byla v minulosti řazena do řádu tykvotvaré - Cucurbitales (v Tachtadžjanově a Dahlgrenově systému) nebo violkotvaré - Violales (Cronquistův systém). Jedná se o jasně monofyletickou skupinu, což dokazují i molekulární výsledky. Dříve byla tato čeleď na základě čnělek (volné versus srostlé ve sloupek) dělena na dvě podčeledi: Zanonioideae (18 rodů) a Cucurbitoideae (asi 100 rodů). Toto dělení bylo však zpochybněno.[1] Podle kladogramů APG jsou tykvovité bazální čeledí větve tykvotvarých zahrnující ještě čeledi kysalovité (Begoniaceae), Datiscaceae a Tetramelaceae.[6]
Mnohé druhy tykvovitých náleží mezi důležité plodiny, některé byly domestikovány již v dávných dobách.[2]
Okurka setá (Cucumis sativus) je domácí v severovýchodní Indii na úpatí Himálaje. Pěstovány jsou i africké druhy tohoto rodu, např. angurie (Cucumis anguria) a kiwano (Cucumis metuliferus).[8] Meloun vodní (Citrullus lanatus) pochází z jihozápadní Afriky, dnes se pěstuje v mnoha odrůdách po celém světě.[8] Rod tykev (Cucurbita) pochází z tropické Ameriky. Mimo nejrozšířenějšího druhu tykev obecná (cuketa, Cucurbita pepo) je pěstována tykev velkoplodá (Cucurbita maxima), tykev pižmová (Cucurbita moschata), tykev fíkolistá (Cucurbita ficifolia) a další. Meloun cukrový (Cucumis melo) pochází pravděpodobně z východní Afriky, v Egyptě je pěstován již po tisíciletí.[9] V tropech a subtropech je pro velké plody pěstována beninkasa voskonosná (Benincasa hispida), pocházející z jihovýchodní Asie. Plody vydrží dlouho čerstvé, dužnina má spíše neurčitou chuť. Ze semen se lisuje stolní olej, vosk z povrchu plodů se používá na výrobu svíček. Čajot (Sechium edule) je starou kulturní plodinou Mayů, Aztéků a dalších indiánských kmenů na území Mexika.[9] Dnes je pěstován v tropech a subtropech celého světa. Využívány jsou plody i škrobnaté kořenové hlízy.[8] Podobné, ale menší plody poskytuje také takako (Polakowskia tacaco), rostoucí ve Střední Americe.[9] V Indii jsou rozšířenou zeleninou nezralé plody vlasokvětu Trichosanthes dioica, nazývané parval.[8] Místní význam mají i plody mnohých jiných tykvovitých, např. asijských druhů Coccinia grandis a Trichosanthes anguina, africké Cucumeropsis edulis, jihoamerická korila (Cyclanthera pedata), Sicana odorifera a Sicana sphaerica. Jedlé jsou také mladé plody lagenárie (Lagenaria siceraria), momordiky (Momordica charantia, M. cochinchinensis), lufy válcovité (Luffa cylindrica) a lufy ostrohranné (Luffa acutangula). [8]
V tropické Africe jsou pěstovány pro semena Telfairia pedata a Telfairia occidentalis. Semena mají chuť mandlí, jsou konzumována přímo, nebo je z nich lisován olej. Jedlá jsou semena i dužnina trnitého jihoafrického keře Acanthosicyos horrida. Druh Hodgsonia macrocarpa je v Asii omezeně pěstován pro velká semena obsahující až 80% tuku.[8]
Plody lagenárie (Lagenaria siceraria) jsou po odstranění dužniny využívány jako nádoby[1] a k výrobě hudebních nástrojů. Druh pochází z tropů Starého Světa (některé zdroje[10] uvádějí jako pravlast Afriku, jiné[8] jihovýchodní Asii), archeologické doklady o jeho využívání v Jižní Americe jsou staré staré i 6000 let. Některé přírodní národy v Africe, ve Venezuele a především na Nové Guineji používají dlouhé plody lagenárie jako pochvu na penis. V tropické Americe jsou podobným způsobem na výrobu nádob využívány kulovité plody Posadea sphaerocarpa.[10] Vláknitý skelet plodů Luffa aegyptiaca má využití jako mycí houba.[2]
Některé tykvovité jsou pěstovány jako okrasné rostliny, např. některé kultivary dýně obecné (Cucurbita pepo) s ozdobnými plody.
Kiwano (Cucumis metuliferus)
Tykev pižmová (Cucurbita moschata)
Plody lagenárie Lagenaria siceraria
Čajot (Sechium edule)
Tykev vosková (Benincasa hispida)
Meloun cukrový (Cucumis melo)
Posadea sphaerocarpa
Plod momordiky Momordica charantia
Mnoho druhů tykvovitých má lékařské využití. Posed bílý (Bryonia alba) a posed dvoudomý (Bryonia dioica) byly v minulosti používány v lidové medicíně jako laxativa, dnes jsou pro obsah kukurbitacinů chápány jako jedovaté.[5] Semena dýně obecné (Cucurbita pepo) obsahují olej, fytosteroly a kukurbitin (nebílkovinná aminokyselina) a jsou používány jako urologikum a prostatikum.[5] Hořké bobule kolokvinty (Citrullus colocynthis) ze severní Afriky obsahují glykosid colocynthin a mají silně projímavý účinek. Extrakt ze semen druhu Fevillea cordifolia, rostoucího v tropické Americe, slouží k neutralizaci hadího jedu.[2]
Mezi další medicinálně využívané druhy patří čajot (Sechium edule), Coccinia grandis z tropů Starého Světa, středomořská tykvice stříkavá (Ecballium elaterium), v Americe tykev smrdutá (Cucurbita foetidissima) a Sicana odorifera, v Asii Gynostemma pentaphyllum, Hemsleya amabilis a Siraitia grosvenorii.[11]
V čínské medicíně jsou využívány různé druhy rodu momordika (Momordica cochinchinensis, M. charantia a M. balsamina) při léčení abscesů, hemoroidů, zduřelých uzlin a poškození šlach.[12] Hlízy vlasokvětu Kirilovova (Trichosanthes kirilowii) obsahují polypeptid trichosanthin a byly v tradiční čínské a jihoasijské medicíně používány jako abortivum. V současnosti jsou studovány v souvislosti s léčením AIDS.[5] V čínské medicíně je dnes vlasokvět používán při kašli, zácpě a dalších obtížích.[12]
Čeleď zahrnuje asi 850 druhů ve 118 rodech.
Abobra, Acanthosicyos, Actinostemma, Alsomitra, Ampelosicyos, Apodanthera, Austrobryonia, Baijiania, Bambekea, Bayabusua, Benincasa, Blastania, Borneosicyos, Bryonia, Calycophysum, Cayaponia, Cephalopentandra, Ceratosanthes, Cionosicys, Citrullus, Coccinia, Cogniauxia, Corallocarpus, Ctenolepis, Cucumis, Cucurbita, Cucurbitella, Cyclanthera, Cyclantheropsis, Dactyliandra, Dendrosicyos, Dieterlea, Diplocyclos, Doyerea, Ecballium, Echinocystis, Echinopepon, Eureiandra, Fevillea, Gerrardanthus, Gomphogyne, Gurania, Gynostemma, Halosicyos, Hanburia, Helmontia, Hemsleya, Herpetospermum, Hodgsonia, Ibervillea, Indofevillea, Indomelothria, Kedrostis, Khmeriosicyos, Lagenaria, Lemurosicyos, Linnaeosicyos, Luffa, Marah, Melothria, Melothrianthus, Microsechium, Momordica, Muellerargia, Neoalsomitra, Nothoalsomitra, Papuasicyos, Parasicyos, Penelopeia, Peponium, Peponopsis, Polyclathra, Pseudocucumis, Psiguria, Pteropepon, Raphidiocystis, Ruthalicia, Schizocarpum, Schizopepon, Scopellaria, Sechiopsis, Sechium, Seyrigia, Sicana, Sicydium, Sicyocaulis, Sicyos, Sicyosperma, Siolmatra, Siraitia, Solena, Tecunumania, Telfairia, Thladiantha, Trichosanthes, Trochomeria, Trochomeriopsis, Tumamoca, Wilbrandia, Xerosicyos, Zanonia, Zehneria[13]
Obrázky, zvuky či videa k tématu tykvovité ve Wikimedia Commons
Tykvovité (Cucurbitaceae) je čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu tykvotvaré (Cucurbitales). Čeleď zahrnuje asi 850 druhů ve 118 rodech a vyskytuje se po celém světě mimo nejchladnějších pásem. Jsou to převážně popínavé byliny s úponkami, najdou se ale mezi nimi i dřevnaté liány, vzpřímené sukulenty a rostliny s mohutnou přízemní stonkovou hlízou. Mají nejčastěji pětičetné jednopohlavné květy v úžlabních květenstvích. Plody jsou bobule nebo tobolky. Hořkou chuť způsobuje obsah často jedovatých kukurbitacinů.
Mnohé druhy tykvovitých jsou důležitými plodinami pěstovanými pro jedlé plody, například okurka, dýně, melouny, tykve. Další druhy jsou využívány na výrobu nádob a hudebních nástrojů nebo jako mycí houby. Mnohé mají také využití v medicíně.
V české květeně není žádný druh původní, široce ale zdomácněly dva druhy rodu posed (Bryonia).
Græskar-familien (Cucurbitaceae) er en stor familie med flere hundrede slægter. Den er især udbredt i troperne og subtroperne.
Beskrevne slægter
Die Kürbisgewächse (Cucurbitaceae) sind eine Familie der Bedecktsamigen Pflanzen (Magnoliopsida). Die Vertreter sind meist krautige Pflanzen mit Ranken, eingeschlechtigen Blüten und unterständigem Fruchtknoten. Die Blütenkrone ist meist verwachsen, die Staubblätter sind untereinander verbunden bis verwachsen.
Die Kürbisgewächse sind eine mittelgroße Familie und umfassen rund 800 Arten in rund 130 Gattungen, die in die beiden Unterfamilien Nhandiroboideae und Cucurbitoideae aufgeteilt werden. Sie sind weltweit in den tropischen und subtropischen Klimazonen vertreten, nur wenige Arten kommen auch in gemäßigten Gebieten vor; in Mitteleuropa etwa ist nur die Gattung der Zaunrüben (Bryonia) heimisch. Zur Familie zählen etliche Nutzpflanzen, die kommerziell bedeutendsten sind Gartenkürbis (Cucurbita pepo), Zuckermelone (Cucumis melo), Gurke (Cucumis sativus) und Wassermelone (Citrullus lanatus).
Die meisten Vertreter haben eine ausgeprägte Pfahlwurzel, die etwa bei Gurke (Cucumis sativus) einen und bei Kürbissen (Cucurbita) zwei Meter in die Tiefe reicht. Nahe der Oberfläche bilden sie ein dichtes Netz aus Seitenwurzeln, die mindestens eine so große, wenn nicht größere Bodenfläche bedecken als die oberirdischen Organe. An liegenden Sprossachsen bilden sich häufig Adventivwurzeln, auch ohne direkten Kontakt der Sprossachse mit dem Boden.
Einige xerophytische Vertreter bilden Speicherwurzeln, mit denen sie Trockenzeiten überstehen. Bei Acanthosicyos reichen sie bis 15 Meter tief.
Die Sprossachsen sind krautig, selten auch leicht verholzt. Meist sind sie niederliegend, kriechend oder kletternd. Im Querschnitt sind sie häufig eckig und besitzen ein hohles Zentrum. Die Seitenzweige erster und zweiter Ordnung können bis 15 Meter lang werden. Bei Kürbissen gibt es strauchförmige Formen mit kurzen Internodien.
Die Leitbündel sind bikollateral, das heißt, das Phloem befindet sich innen und außen am Xylem. Meist gibt es zehn Leitbündel, die in zwei Ringen um die zentrale Höhle angeordnet sind. Die Siebröhren sind relativ groß und sind bei manchen Sippen auch in der Rinde verstreut und verbinden so die einzelnen Leitbündel.
Viele Vertreter sind sowohl an der Sprossachse als auch an den Blättern weich oder rau behaart, nur wenige sind unbehaart. Die Form der Trichome ist sehr variabel: sie können drüsig sein, ein- oder vielzellig, einfach oder verzweigt.
In etlichen nicht näher verwandten Sippen innerhalb der Familie tritt eine Ausbildung dicker Stämme als Speicherorgane (Pachycaulie) auf. Pachycaule Vertreter in der Unterfamilie Nhandiroboideae sind Gerrardanthus, Neoalsomitra, Xerosicyos und Zygosicyos. Innerhalb der Unterfamilie Cucurbitoideae in der Tribus Benincaseae Cephalopentandra, Coccinia, Trochomeria, in der Tribus Coniandreae Corallocarpus, Doyerea, Ibervillea, Kedrostis, Seyrigia, sowie verstreut Marah, Sinobaijiana, Momordica, Odosicyos und Tricyclandra. Der extremste Vertreter ist Dendrosicyos.[1]
Die Ranken sind modifizierte Sprossachsen und das deutlichste abgeleitete Merkmal der Familie. Sie kommen bei allen außer einigen stark abgewandelten, holzigen Arten vor. Bei einigen dieser Arten (Acanthosicyos horridus, Acanthosicyos naudiana) sind sie zu Dornen umgewandelt, bei anderen (Citrullus ecirrhosus, Dendrosicyos socotranus, Ecballium elaterium, Melancium campestre, Myrmecosicyos messorius und Trochomeria polymorpha) fehlen sie ganz. Meist wird zwischen drei Rankentypen unterschieden:
Bei einigen Arten sind sogenannte Probrakteen (Probracts) ausgebildet. Dies sind oft abfallende oder beständige tragblatt- oder blattartige und oft drüsige Strukturen beim Blütenstands- oder Blütenstiel oder seltener an sterilen Knoten oder Blattknoten.
Die Laubblätter sind wechselständig an der Sprossachse angeordnet in einer Schraube mit 2/5-Phyllotaxis. Laubblätter sind in Blattstiel und Blattspreite gegliedert. Im Blattstiel sind die Leitbündel halbmond- oder ringförmig angeordnet. Die Leitbündel sind ungleich, die größeren sind bikollateral. Die Blattspreiten sind einfach und leicht bis tief drei- bis siebenfach handförmig gelappt. Auch die Aderung ist handförmig. Sukkulente Blätter sind selten, auch bei den xerophytischen Arten. Xerosicyos besitzt große wasserspeichernde Zellen im Mesophyll und ist eine CAM-Pflanze. Bei den meisten Vertretern in trocken-heißen Gebieten wird eine Hitzeschädigung der Blätter durch hohe Transpirationsraten verhindert. Bei einigen Arten finden sich auf den Blättern extraflorale Nektarien. Nebenblätter fehlen in der Regel. Bei Acanthosicyos sind Nebenblätter vorhanden und in photosynthetisch aktive Dornen umgewandelt.
Die Spaltöffnungen sind vorwiegend anomocytisch, ihnen fehlen die Begleitzellen.
Die Blüten der meisten Vertreter sind groß und auffällig und werden von Insekten bestäubt. Einige Gattungen wie Echinocystis und Sechium bilden kleine, unauffällige Blüten. Die Blüten aller Vertreter stehen in den Blattachseln, entweder einzeln oder in Blütenständen. Häufige Farben sind weiß und gelb, seltener sind andere Farben wie rot bei Gurania.
Die Blüten sind meist eingeschlechtig, besitzen also entweder männliche oder weibliche Organe. Die Blütenanlagen sind jeweils zwittrig angelegt, es entwickeln sich jedoch nur die männlichen beziehungsweise die weiblichen Organanlagen weiter. In der männlichen (staminaten) Blüte ist oft ein Stempel-Rudiment (Pistillodium) erhalten, in der weiblichen können Staubblatt-Rudimente (Staminodien) vorkommen. Die Pflanzen sind dabei je nach Art oder Gattung einhäusig (beide Geschlechter an einer Pflanze) oder zweihäusig (nur je ein Geschlecht an einer Pflanze). Von den etwa 800 Arten sind rund 460 einhäusig, 340 zweihäusig. Auf weitere, seltene Geschlechtsverteilungen wird weiter unten eingegangen.
Die Blüten besitzen einen ausgeprägten „falschen“ Blütenbecher (Hypanthium), der becher- bis glockenförmig ist und aus der Blütenachse und/oder aus den verwachsenen Basalteilen von Kelch und Krone (Kelch-Kronbecher) gebildet wird. Die Blüten sind meist fünfzählig. Die beiden Kreise der doppelten Blütenhülle bestehen meist aus je fünf, selten zwischen drei und sechs, Blütenblättern. Die Kelchblätter sind mehr oder weniger verwachsen. Die Kronblätter sind frei oder verwachsen, meist radiärsymmetrisch und bilden eine rad- oder glockenförmige Krone.
Die Staubblätter sind fast immer monothezisch (besitzen nur eine Theka), außer bei Fevillea, setzen am Hypanthium an und stehen alternierend zu den Kronblättern. Die Grundzahl der Staubblätter ist fünf. Manche Gattungen wie Fevillea haben fünf freie Staubblätter, bei manchen sind alle Staubblätter verwachsen wie bei Cyclanthera. Andere Gattungen wie Gurken (Cucumis) haben zwei verwachsene Paare und ein freies Staubblatt, sodass der Eindruck von drei Staubblättern entsteht. Diese drei sind meist über ihre Antheren miteinander verbunden.
Der Fruchtknoten ist meist unterständig oder (epiperigyn), das Perianth hat eine kurze bis lange „epigyne Zone“, die den Kelch trägt. Er besteht aus meist drei verwachsenen Fruchtblättern, seltener ein bis fünf. Die Zahl der Griffel ist stark konserviert: bei den Nhandiroboideae sind sie stets frei und meist drei an der Zahl, selten zwei. Die Cucurbitoideae besitzen einen Griffel mit zwei, drei oder fünf Narben. Diese sind meist vergrößert und ähneln oft den Staubblättern, wohl um Bestäuber anzulocken.[1] Der Fruchtknoten ist nicht in Fächer unterteilt, die Scheidewände sind aufgelöst und die Plazenten, an denen die Samenanlagen sitzen, befinden sich an der Fruchtwand (parietal).[3] Bei den Nhandiroboideae ist die Zahl der Samenanlagen meist gering, die Samenanlagen sind stets hängend. Die Cucurbitoideae besitzen meist große Plazenten mit manchmal sehr vielen Samenanlagen, Sechium edule jedoch nur eine. Diese stehen meist aufrecht oder waagrecht, selten hängend. Die Samenanlagen in der ganzen Familie sind crassinucellat, anatrop und bitegmisch.[4] Der Nucellus ist flaschenförmig, was ein charakteristisches Familienmerkmal darstellt. Der Embryosack entwickelt sich nach dem Polygonum-Typ.[4]
Die Blüten besitzen häufig, aber nicht immer Nektarien, durch die die bestäubenden Insekten angelockt werden. Sie befinden sich an der Basis des Hypanthiums. In weiblichen Blüten bildet das Nektarium einen durchgehenden Ring um die Basis des Stempels, während es bei den männlichen Blüten oft zusammen mit dem manchmal ausgebildeten Pistillodium einen knopfartigen Hügel im Zentrum der Blüte bildet.
Die Pollenkörner sind innerhalb der Familie recht vielgestaltig. Die Apertur kann tri- bis mehrfach zonocolpat, colporat, tri- bis mehrfach porat oder pantoporat sein. Die Oberfläche der Exine ist netzförmig, regelmäßig granuliert oder mit Stacheln versehen.[5]
Der Pollen wird in Form von Einzelkörnern, seltener in Pollentetraden ausgebreitet. Die Nhandiroboideae besitzen stets tricolpate Pollenkörner mit einem Durchmesser von unter 40 Mikrometern. Ihre äußere Schicht (Exine) ist meist gestreift (striat), selten netzförmig (reticulat). Die Cucurbitoideae besitzen mit bis zu 200 Mikrometern ungewöhnlich große Pollenkörnern, die Exine ist netzförmig oder stachelig (echinat), die Aperturen sind porat oder colpat. Zwei Triben können anhand der Pollenkörner identifiziert werden: die Cucurbiteae besitzen echinate Pollenkörner, die drei bis viele Keimporen besitzen (triporat bis stephanoporat sind); die Sicyeae besitzen fein stachelige Pollenkörner mit Keimfalten (colpat) oder gemischten Poren/Falten (colporat). Bei den übrigen Triben überwiegen tricolporate Pollenkörner.[1]
Die Früchte sind vielfach nicht öffnende Beeren, häufig mit einer harten Schale, sogenannte Panzerbeeren, seltener werden öffnende Beeren oder Kapselfrüchte gebildet, sehr selten sind Steinfrüchte oder Flügelnüsse. Gestalt und Oberfläche sind dabei sehr variabel. Sie sind kugelig bis länglich. Die Flaschenkürbisse (Lagenaria) sind rund, birnen-, flaschenförmig oder länglich. Bei Kürbissen kann die Oberfläche gestreift, gefleckt oder einfarbig sein, die Oberfläche glatt, gerunzelt oder warzig. Die Früchte des Riesen-Kürbis (Cucurbita maxima) sind die größten des Pflanzenreichs: am 29. September 2007 wurde in Massachusetts ein 766 kg schwerer Kürbis gewogen.[6] Die meisten Arten mit Panzerbeeren sind in saisonal trockenen Gebieten heimisch: hier ermöglichen die hartschaligen, wasserspeichernden Früchte den Samen eine längere Reifezeit, auch wenn der Rest der Mutterpflanze bereits verwelkt ist. Die meisten bleiben bei der Reife geschlossen. Bei den Gattungen Momordica und Cyclanthera öffnen sich die Früchte. Die Früchte der Zaunrüben (Bryonia) sind rund fünf Millimeter groß, kugelig und grün, rot oder schwarz.
Bei der Spritzgurke (Ecballium elaterium, früher unter anderem auch Bryonia elaterium genannt) und bei der Explodiergurke (Cyclanthera brachystachya) lösen sich die Früchte vom Stiel und stoßen das Fruchtinnere, das unter Druck steht, explosionsartig aus. Cucumis humifructus verbirgt die Blüten nach der Befruchtung in der Erde (Geokarpie), wo die Früchte reifen und vom Erdferkel (Orycteropus afer) ausgegraben und verzehrt werden, das so die Samen ausbreitet.[7] Auch die amerikanische Gattung Apatzingania hat geokarpe Früchte.
Bei den Nhandirobideae kommen vorwiegend Kapselfrüchte vor, die geflügelte Samen entlassen.
Die Samen sind meist zu vielen, oft zu hunderten in einer Frucht enthalten, sehr selten ist nur ein einzelner pro Frucht. Die Samen sind meist flach, in seltenen Fällen geflügelt. Unter der Samenschale befindet sich ein kollabiertes Perisperm. Ein Endosperm fehlt oder ist spärlich vorhanden. Der Embryo ist sehr ölreich, seine beiden Keimblätter füllen den Großteil des Samens aus.
Größe, Form und Farbe sind sehr vielfältig. Den größten ungeflügelten „Steinkern“ bildet Hodgsonia mit bis 8,5 Zentimeter Länge, den kleinsten die Zaunrüben (Bryonia) mit manchmal nur 3 Millimeter Durchmesser.
Die vorherrschende Chromosomengrundzahl beträgt x = 12, sie reicht jedoch von 7 bis 24. Die Cucurbiteae haben eine fixierte Polyploidie mit einem Chromosomensatz von n = 20. Auch in anderen Triben kommen recht häufig Polyploidie und Aneuploidie vor. Die gesamte Familie ist durch eine 35 Basenpaare lange Inversion im Bereich zwischen den Genen für Leucin-tRNA und Phenylalanin-tRNA gekennzeichnet, die bei den übrigen Familien der Ordnung Cucurbitales nicht vorkommt, also eine Synapomorphie darstellt. Bei Cucurbita digitata und bei Neoalsomitra ist diese Inversion wieder – unabhängig voneinander – umgekehrt worden.
Das Genom der Cucurbitaceae ist im Vergleich zu anderen Familien ungewöhnlich labil. So kommen hier zwei der bekannten sechs Fälle vor, bei denen das ansonsten plastidäre Gen rbcL (für die große Untereinheit der RuBisCO) in das Mitochondrien-Genom transferiert ist: bei der Gurke (Cucumis sativus) und bei den Kürbissen (Cucurbita pepo, Cucurbita maxima), dies jedoch unabhängig voneinander.
Die Gattung Cucumis verfügt auch über die größten bekannten Mitochondrien-Genome, die 1500 kb bei der Gurke und 2400 kb bei der Zuckermelone (Cucumis melo) groß sind. Bei beiden Arten erfolgt die mitochondriale Vererbung über den Vater (paternal), nicht wie sonst üblich über die Mutter.[2]
Die für die Familie charakteristischsten Inhaltsstoffe sind die Bitterstoffe aus der Gruppe der Cucurbitacine. Dies sind tetrazyklische Triterpene und kommen glykosyliert oder als Aglykon vor. Sie sind vor allem in den Früchten vorhanden, mit Ausnahme von Zuchtformen, die auf geringe Bitterkeit selektiert wurden. Samen sind stets frei von Cucurbitacin.[8]
Neben den Cucurbitacinen kommen ebenfalls bittere Triterpen-Saponine vor, die auf den Grundgerüsten Dammaran, Cucurbitan und Lanostan beruhen.[8] Besonders reich an Saponinen sind die Gattungen Luffa und Trichosanthes.
Die Samen sind generell reich an Ölen. Bei den kommerziell genutzten Arten variiert der Ölgehalt zwischen 38 und 45 Prozent. Die häufigsten Fettsäuren sind Palmitinsäure, Stearinsäure, Ölsäure, Linolsäure und Linolensäure, die zusammen mehr als 80 Prozent der Fettsäuren ausmachen. Daneben sind Phosphatidylcholin, Lysophosphatidyl-Ethanolamin, Phosphatidyl-Inositol und Phosphatidylethanolamin, Sterol-Glykoside, Cerebrosid und Diphosphatidyl-Glycerol häufig. In Trichosanthes-Arten ist Punicasäure, eine konjugierte Triensäure, häufig, in Momordica α-Elaeostearinsäure. In Summe wurden in Samen der Kürbisgewächse über 150 Fettsäuren identifiziert.[4]
In Samen und Früchten kommen verschiedentlich nicht-proteinogene Aminosäuren vor, besonders Citrullin.[8] Die Speicherproteine in den Samen sind vorwiegend Globuline.[4]
Im Phloem transportieren die Kürbisgewächse als Kohlenhydrate außer Saccharose auch die Vertreter der Raffinose-Familie, sie werden deshalb zu den symplastischen Phloem-Beladern gerechnet.
Samen können bei einigen Arten, wie bei Chayote (Sechium edule), bereits in der Frucht auskeimen (Viviparie). Bei vielen Arten gibt es eine Samen-Dormanz, die jedoch bereits durch einige Wochen bei kühlen Temperaturen gebrochen wird. Für die Keimung sind Dunkelheit und hohe Temperaturen (meist 25 bis 30 °C) nötig. Die Keimung erfolgt epigäisch, das heißt, dass die Keimblätter photosynthetisch aktiv sind. Sie sind meist querelliptisch.
Kürbisgewächse wachsen bei hohen Temperaturen sehr rasch. Ein wildes Exemplar von Cucurbita foetidissima bildete in einer Saison 360 Sprosse in einem Kreis von 12 Meter Radius und einer Gesamtlänge von 2000 Meter. Der Flaschenkürbis wächst bis zu 60 Zentimeter in 24 Stunden. Bei den großfrüchtigen, rankenden Pflanzen wächst die Blattfläche exponentiell bis zum Zeitpunkt des Fruchtansatzes.
Die Geschlechtigkeit der Kürbisgewächse ist äußerst vielfältig und variiert teilweise auch innerhalb einer Art. Die ursprüngliche Geschlechtsverteilung innerhalb der Familie ist die Zweihäusigkeit (Diözie). Monözie und andere Formen sind davon abgeleitet. Androdiözie (männliche Pflanzen und zwittrige Pflanzen) kommt bei Pflanzen äußerst selten vor, etwa bei Schizopepon bryoniifolius. Bei den Kürbisgewächsen äußerst selten sind zwittrige Blüten, die nur von wenigen Varietäten von Nutzpflanzen bekannt sind, etwa 'Satputia' des Schwammkürbis Luffa acutangula.
Bei den wenigen untersuchten Arten wird die Geschlechtsverteilung durch ein oder zwei Gene gesteuert, von denen es jeweils zwei oder drei Allele gibt. Je nach Allel-Kombination gibt es, etwa bei Luffa acutangula monözische, andromonözische (männliche und zwittrige Blüten), andrözische (nur männliche), gynomonözische (weibliche und zwittrige), gynözische (nur weibliche Blüten) und zwittrige Individuen. Bei manchen Arten ändern Individuen ihr Geschlecht im Laufe ihrer Entwicklung, etwa in Gurania.
In den Gattungen Coccinia und Trichosanthes gibt es – zum Teil heteromorphe – Geschlechtschromosomen, die das Geschlecht der Einzelpflanzen bestimmen. Bei Coccinia grandis sind, ähnlich wie bei Menschen, Individuen mit zwei X-Chromosomen weiblich. Das größere Y-Chromosom bestimmt das männliche Geschlecht und dominiert, sodass auch tetraploide Individuen mit drei X- und einem Y-Chromosom männlich sind.
Die Ausbildung des Geschlechtes unterliegt nicht nur genetischer Regulation, sondern wird auch durch den Hormonhaushalt, durch Tageslänge und Temperatur beeinflusst. Bei hohen Temperaturen werden männliche Blüten gefördert, bei tiefen weibliche. Kurztagsbedingungen (acht Stunden Licht) fördern vielfach weibliche Blüten. Generell werden weibliche Blüten unter Bedingungen gefördert, bei denen Kohlenhydrate akkumuliert werden.
Diese hohe Variabilität wird in der Züchtung ausgenützt. So sind die meisten in Europa angebauten Gurken-Sorten gynözisch, bilden also nur weibliche Blüten, die auch ohne Bestäubung Früchte ansetzen (Parthenokarpie). Zur Samenzucht wird mit Hilfe von Silber-Ionen (einem Ethylen-Inhibitor) die Bildung von männlichen Blüten angeregt.
Die Blüten öffnen sich meist am frühen Morgen, die Bestäubung ist meist bis Mittag erfolgt. Manche weißblütige Arten, wie der Flaschenkürbis, öffnen sich am Abend und bleiben bis zum Morgen geöffnet. Diese Arten werden meist von Schwärmern bestäubt. Die tagsüber blühenden Arten werden überwiegend von Bienen und anderen Insekten bestäubt, die Pollen und Nektar sammeln. Darunter gibt es auch einige Spezialisten, so besuchen die Bienen-Gattungen Peponapis und Xenoglossa vorwiegend Blüten der Gattung Cucurbita.
Das Endosperm entwickelt sich nukleär (durch freie Kernteilung ohne Zellbildung). Das junge Endosperm bildet ein Haustorium in Richtung Chalaza. Dieses bleibt coenocytisch (keine Zellbildung, also freie Zellkerne) oder wird später zellulär. Die Zellen des Endosperms sind im späteren, zelligen Stadium zum Teil hochpolyploid, bei Echinocystis lobata wurde 3072n gezählt. Im reifen Samen ist das Endosperm stark reduziert und weitgehend degeneriert. Häufig umfasst es nur zwei Zellschichten.[4]
Bei einigen Arten kommt gelegentlich Polyembryonie vor, es werden in einem Samen mehrere Embryonen gebildet. Bei Hodgsonia macrocarpa (im „Steinkern“) kommt sie stets vor.[4]
Die Samenschale wird bei den Kürbisgewächsen nur vom äußeren Integument der Samenanlage gebildet, das innere degeneriert. Sie besteht von außen nach innen aus einer häufig dreischichtigen Epidermis, einer Hypodermis, einem Sklerenchym, einem Aerenchym und einem Chlorenchym. Dieser fünfschichtige Aufbau ist für die Familie charakteristisch, teilweise gibt es Abwandlungen davon.[4]
Für die Entwicklung der Früchte ist in der Regel eine erfolgreiche Befruchtung nötig. Am Ende der Wachstumsperiode können sich bei etlichen Arten jedoch die letzten Blüten ohne Befruchtung entwickeln, wenn bis dahin noch keine Blüte der Pflanze befruchtet wurde. Auf der anderen Seite wird durch sich entwickelnde Früchte vielfach die Bildung weiterer weiblicher Blüten unterdrückt. Die Form der Früchte, die bei den Kürbisgewächsen sehr variabel ist, ist häufig bereits in der Form des Fruchtknotens vorgebildet.
Die Familie der Cucurbitaceae wurde 1789 durch Antoine Laurent de Jussieu in Genera Plantarum, Seiten 393–394 aufgestellt. Typusgattung ist Cucurbita L. Synonyme für Cucurbitaceae Juss. nom. cons. sind: Bryoniaceae G.Mey., Nhandirobaceae T.Lestib. nom. illeg., Zanoniaceae Dumort., Cyclantheraceae Lilja.
Die nächstverwandten Familien der Kürbisgewächse (Cucurbitaceae) innerhalb der Ordnung Cucurbitales sind die Begoniengewächse (Begoniaceae), Scheinhanfgewächse (Datiscaceae) und Tetramelaceae.[9] Die traditionelle Systematik der Kürbisgewächse beruht vorwiegend auf Merkmalen des Androeceums, des Gynoeceums, der Ranken, seit Mitte des 20. Jahrhunderts auch auf Pollenstruktur und dem Bau der Samenschale. Eine der neuesten Klassifikationen der Familie ist die von C. Jeffrey (2005).[10] Folgende Aufstellung ist aus Kocyan u. a. (2007) übernommen, die das System von Jeffrey durch neue Gattungen erweitert hatten, so dass die Familie 126 Gattungen umfasst. Änderungen gegenüber Kocyan u. a. sind gekennzeichnet:
Diese auf morphologischen Merkmalen basierende Gliederung konnte von Kocyan u. a. 2007 in einer phylogenetischen Untersuchung, die 123 der 130 Gattungen umfasste, bis auf Tribus-Ebene im Wesentlichen bestätigen, die Subtribus sind allerdings künstliche Unterteilungen. Aus der Arbeit von Kocyan u. a. kann folgendes, auf die Triben vereinfachtes Kladogramm abgeleitet werden, wobei Wellenlinien Triben anzeigen, die paraphyletisch im Hinblick auf die anderen Äste derselben Klade sind:
Nhandiroboideae Zanonieae ZanoniinaeTelfairiinae
Ecballium
Ampelosicyinae
Hodgsoniinae
Trichosanthinae
Biswarea
Edgaria
Herpetospermum
Schizopepon
Luffa
Cyclantherinae
Sicyinae
Cucurbitella
Dendrosicyos
Doyerea
Halosicyos
Melothrianthus
Trochomeriopsis
Benincasinae
Cucumerinae
Peponopsis
Polyclathra
Tecunumania
Unter den von Jeffrey 2005 anerkannten Triben ist Jollifeae hochgradig polyphyletisch. Die Gattungen der Jollifeae bilden eine Gruppe an der Basis der Cucurbitoideae. Innerhalb dieser Gruppe sind einige Gattungen anderer Triben eingeordnet (Cogniauxia von den Benincaseae, Ampelosicyos und Tricyclandra von den Trichosantheae). Die übrigen Trichosantheae bilden eine Gruppe an der Basis der Sicyeae. Einige Gattungen sind nach den Ergebnissen von Kocyan u. a. para- oder polyphyletisch.
Die Nutzung der Kürbisgewächse durch den Menschen ist sehr vielfältig. Die Früchte werden reif oder unreif geerntet und gebacken (Kürbisse), frittiert (Bittermelone), gekocht (Wachskürbis, Schlangenhaargurke), gefüllt (Cyclanthera pedata), eingelegt (Gurke), kandiert (Wassermelone, Wachskürbis, Cucurbita ficifolia) oder frisch als Salat (Gurke) oder Dessert (Zuckermelone, Wassermelone) gegessen. Zur Haltbarmachung können sie zu Konserven verarbeitet, eingefroren oder eingelegt werden. Der Fruchtsaft einiger Arten wird zu alkoholischen Getränken vergoren, in Japan wird etwa aus der Zuckermelone Likör hergestellt.
Die Samen sind aufgrund ihres hohen Ölgehalts sehr nahrhaft. In Afrika können die Samen der Wassermelone, der Naras und anderer Arten einen wesentlichen Bestandteil der Nahrung ausmachen. In Mexiko und Zentralamerika, aber auch Teilen Mittel- und Südosteuropas werden Kürbissamen als Snack verspeist. Die Auslese von „nackten“, also dünnschaligen Samen hat die Beliebtheit auch in anderen Ländern gefördert. Aus den Samen folgender Arten wird Öl als Nahrung, zur Beleuchtung, Seifenherstellung und anderem hergestellt: Gartenkürbis (darunter auch der Steirische Ölkürbis), Wassermelone, Luffa, Fevillea cordifolia, Hodgsonia spp. und Cucumeropsis mannii. Neben Früchten und Samen werden auch Blüten, Blätter, Sprossspitzen und Wurzeln (Chayote) zubereitet.
Die Früchte des Flaschenkürbis werden ausgehöhlt zu Vorratsgefäßen, Flaschen, aber auch Tabak-Pfeifen, Musikinstrumenten, Penis-Futteralen, Masken, Bojen für Fischnetze, Baby-Rasseln usw. verarbeitet. Auch die Früchte des Wachskürbis und verschiedener Cucurbita-Arten werden als Vorratsgefäße verwendet. Der Schwammkürbis und Momordica angustisepala werden als Schwamm verwendet.
Die seit der Antike belegbare medizinische Verwendung der Kürbisgewächse ist äußerst vielseitig, sowohl bei den verwendeten Arten als auch bei den Anwendungsgebieten. Guha und Sen geben in ihrem auf Indien konzentrierten tabellarischen Überblick 79 Anwendungsgebiete an.[4] Weit verbreitet sind Anwendungen als Abführmittel, Emetikum und Wurmmittel.[17] Die Wirkung ist meist auf den Gehalt an Cucurbitacinen zurückzuführen. Die Wurzeln von Trichosanthes dioica werden als Gift verwendet.
Der Artikel beruht überwiegend auf folgenden Quellen:
Die Kürbisgewächse (Cucurbitaceae) sind eine Familie der Bedecktsamigen Pflanzen (Magnoliopsida). Die Vertreter sind meist krautige Pflanzen mit Ranken, eingeschlechtigen Blüten und unterständigem Fruchtknoten. Die Blütenkrone ist meist verwachsen, die Staubblätter sind untereinander verbunden bis verwachsen.
Die Kürbisgewächse sind eine mittelgroße Familie und umfassen rund 800 Arten in rund 130 Gattungen, die in die beiden Unterfamilien Nhandiroboideae und Cucurbitoideae aufgeteilt werden. Sie sind weltweit in den tropischen und subtropischen Klimazonen vertreten, nur wenige Arten kommen auch in gemäßigten Gebieten vor; in Mitteleuropa etwa ist nur die Gattung der Zaunrüben (Bryonia) heimisch. Zur Familie zählen etliche Nutzpflanzen, die kommerziell bedeutendsten sind Gartenkürbis (Cucurbita pepo), Zuckermelone (Cucumis melo), Gurke (Cucumis sativus) und Wassermelone (Citrullus lanatus).
Ang Cucurbitaceae na tinatawag ding cucurbits at pamilya ng lung, ay isang pamilya ng halaman na binubuo ng mga 965 espesye sa paligid ng 95 genera, ang pinakamahalaga sa mga ito ay:
Ang lathalaing ito ay isang usbong. Makatutulong ka sa Wikipedia sa nito.
The Cucurbitaceae are a plant faimily, sometimes cried the gourd faimily, consistin o aroond a hunder genera, the maist important o which are:
Cucurbitaceae je porodica biljaka]], cvjetnica koja uključuje tikve, krastavce, dinje i lubenice. Divlji predstavnici ove porodice rasprostranjeni su oko tropskih područja, a jestive biljke iz ove porodice su jedne od najstarijih uzgajanih biljaka, od početka civilizacije. Porodica obuhata 119 rodova sa više od 820 vrsta.
Većina predstavnika ove porodice su jednogodišnje loze, ali neke rastu u obliku lijana, trnovitih grmova i stablašica. Stabljike su dlakave i uglaste. Većina ima velike bijele ili žute jednosoplne cvjetove, ali ista biljka obično ima cvjetove oba spola, tj. jednodomne su. Sjemenke su dvostrano spljoštene i karakteristično oblikovane. Plodovi porodice tikava su sočni.[1] Thorneov (1992.) i Cronquistov sistem klasificirali su je u red Violales.
Suku labu-labuan utawa Cucurbitaceae ya iku suku anggota tetuwuhan ngembang. Miturut sistem klasifikasi APG II suku iki kalebu dalam bangsa Cucurbitales, klad eurosids I. Suku iki nduwèni ciri mirunggan ya iku bakal woh'e ana sak ngisore kembange
Klasifikasi Cucurbitaceae kang paling anyar nuduhake menawa kulawarga iki kaperang dadi cacah 15 Suku:[1][2]
Cucurbitacéae (Kulawarga waluh) nyaéta salah sahiji kulawarga tutuwuhan tina ordo Violales nu mangrupa anggota tina kelompok utama Angiospermae (tutuwuhan kembangan).[1] Kulawarga ieu miboga 98 genus jeung antara 975 spésiés nu jadi panghasil dahareun jeung tutuwuhan hias.[2] Spésiés curcubits mangrupa tutuwuhan asli di sabagian gedé nagara di dunya, utamana di daérah tropis, jeung kulawarga ieu ayeuna dibudidayakeun di unggal nagara, nagara bagian, jeung provinsi di mana tutuwuhan ieu bisa tumuwuh di usum halodo (suhu haneut).[3] Curcubitacéae sabagian gedé mangrupa tutuwuhan hérba ngarayap atawa ngarambat sausum nu dicirian sabab miboga batang 5-siku jeung sulur nu muringkel.[4] Ieu mangrupa kulawarga nu miboga sagala tutuwuhan waluh nu bisa didahar, kawas bonténg, samangka, mélon, squash jeung waluh.[4] Buahna sok balaradag jeung miboga rasa nu ngeunah.[4]
Cucurbitacéae (Kulawarga waluh) nyaéta salah sahiji kulawarga tutuwuhan tina ordo Violales nu mangrupa anggota tina kelompok utama Angiospermae (tutuwuhan kembangan). Kulawarga ieu miboga 98 genus jeung antara 975 spésiés nu jadi panghasil dahareun jeung tutuwuhan hias. Spésiés curcubits mangrupa tutuwuhan asli di sabagian gedé nagara di dunya, utamana di daérah tropis, jeung kulawarga ieu ayeuna dibudidayakeun di unggal nagara, nagara bagian, jeung provinsi di mana tutuwuhan ieu bisa tumuwuh di usum halodo (suhu haneut). Curcubitacéae sabagian gedé mangrupa tutuwuhan hérba ngarayap atawa ngarambat sausum nu dicirian sabab miboga batang 5-siku jeung sulur nu muringkel. Ieu mangrupa kulawarga nu miboga sagala tutuwuhan waluh nu bisa didahar, kawas bonténg, samangka, mélon, squash jeung waluh. Buahna sok balaradag jeung miboga rasa nu ngeunah.
Cucurbitaceae je porodica biljaka]], cvjetnica koja uključuje tikve, krastavce, dinje i lubenice. Divlji predstavnici ove porodice rasprostranjeni su oko tropskih područja, a jestive biljke iz ove porodice su jedne od najstarijih uzgajanih biljaka, od početka civilizacije. Porodica obuhata 119 rodova sa više od 820 vrsta.
Većina predstavnika ove porodice su jednogodišnje loze, ali neke rastu u obliku lijana, trnovitih grmova i stablašica. Stabljike su dlakave i uglaste. Većina ima velike bijele ili žute jednosoplne cvjetove, ali ista biljka obično ima cvjetove oba spola, tj. jednodomne su. Sjemenke su dvostrano spljoštene i karakteristično oblikovane. Plodovi porodice tikava su sočni. Thorneov (1992.) i Cronquistov sistem klasificirali su je u red Violales.
The Cucurbitaceae are a plant faimily, sometimes cried the gourd faimily, consistin o aroond a hunder genera, the maist important o which are:
Cucurbita – squash, pumpkin, zucchini, some gourds Lagenaria – maistly inedible gourds Citrullus – watermelon (Citrullus lanatus)(Citrullus colocynthis) an ithers Cucumis – cucumber (Cucumis sativus), various melons Luffa – common name an aa luffaSuku labu-labuan utawa Cucurbitaceae ya iku suku anggota tetuwuhan ngembang. Miturut sistem klasifikasi APG II suku iki kalebu dalam bangsa Cucurbitales, klad eurosids I. Suku iki nduwèni ciri mirunggan ya iku bakal woh'e ana sak ngisore kembange
Famîleya kundiran, famîleya dolmikan (Cucurbitaceae), ji koma kundirawayan (Cucurbitales) famîleyekê riwekan e. Ji cihên germ hez dike. 100 cins, 850 cureyên riwekên vê famîleyê hene. Li Kurdistanê çend ji vana digihên, çandiniya kîjanan tê kirin, ne diyar e, lewra statîstîkên Kurdistanê ne di destên kurdan de ne û sazî, dezgehên kurdan jî xwe ji xebatên wiha dûr digirin.
Hin cureyên wê salane, hin jî pirrsalane ne. Giyayên leflefok, lemlemok (ango lem davêje, xijende ye) in, hin ji wan li deviyan digihên.
Famîleya kundiran, famîleya dolmikan (Cucurbitaceae), ji koma kundirawayan (Cucurbitales) famîleyekê riwekan e. Ji cihên germ hez dike. 100 cins, 850 cureyên riwekên vê famîleyê hene. Li Kurdistanê çend ji vana digihên, çandiniya kîjanan tê kirin, ne diyar e, lewra statîstîkên Kurdistanê ne di destên kurdan de ne û sazî, dezgehên kurdan jî xwe ji xebatên wiha dûr digirin.
Hin cureyên wê salane, hin jî pirrsalane ne. Giyayên leflefok, lemlemok (ango lem davêje, xijende ye) in, hin ji wan li deviyan digihên.
Kukurbitaceo esas familio de planti herbatra, kun stipito reptera, di qua la gurdego esas la tipo.
Tekst üüb Öömrang Kürbisplaanten (Cucurbitaceae) san en plaantenfamile mä 800 slacher uun det kategorii Cucurbitales.
A wichtagst plaanten san wel di (guard-)kürbis (Cucurbita pepo), at sokermeloon (Cucumis melo), at gurk (Cucumis sativus) an at weedermeloon (Citrullus lanatus).
Kürbisplaanten (Cucurbitaceae) san en plaantenfamile mä 800 slacher uun det kategorii Cucurbitales.
A wichtagst plaanten san wel di (guard-)kürbis (Cucurbita pepo), at sokermeloon (Cucumis melo), at gurk (Cucumis sativus) an at weedermeloon (Citrullus lanatus).
Qovoqdoshlar — ikki urugʻpallali oʻsimliklar oilasi. Bir yillik va koʻp yillik oʻrmalabyoki ilashib oʻsuvchi, bir yoki ikki uyli oʻsimliklar. Bitta turkumi daraxtsimon. Barglari oddiy, navbatlashib oʻrnashgan, baʼzan boʻlaklarga boʻlingan yoki oʻyilgan. Yonbargchalari boʻlmaydi. Gullari barg qoʻltigʻida bittadan yoki toʻp boʻlib joylashadi, bir jinsli, koʻpincha tutash tojbargli. Mevasi rezavor yoki qovoq (tashqi qavati qattiq, dagʻal, ichi etli sersuv, serurugʻ), 100 ga yaqin turkumi, 900 turi koʻpincha tropik va subtropiklarda oʻsadi. Koʻp turlarining mevasi ovqatga ishlatiladi. Shu sababdan bir qancha turlari (bodring , qovun, qovoq, tarrak, tarvuz va boshqalar) hamma qitʼalarda palakli ekin sifatida qadimdan ekiladi. Ayrim turlari (abujahl tarvuzi, sirtan) dorivor, manzarali turlari (eshakbodring , pechakqovun va boshqalar) ham bor.
Sapallu yura rikch'aq ayllu (familia Cucurbitaceae) nisqaqa huk yurakunap rikch'aq ayllunmi.
Kaymi huk sapallu hina yurakuna:
Commons nisqaqa multimidya kapuyninkunayuqmi kay hawa: Sapallu yura rikch'aq ayllu.
Wikispecies nisqaqa qillqasqa p'anqayuqmi kay hawa: Sapallu yura rikch'aq ayllu
Sapallu yura rikch'aq ayllu (familia Cucurbitaceae) nisqaqa huk yurakunap rikch'aq ayllunmi.
Гарбузовыя (Cucurbitaceae) — сямейства кветкавых расьлінаў, якое зьмяшчае каля 95 родаў і 965 відаў[1].
Прадстаўнікі гэтага сямейства — травы, аднагадовыя ці шматгадовыя, альбо слабыя, дравяністыя хмызьнякі. Сьцябло часта вуглаватае. Лісьце чарговае, простае або складанае. Кветкі ў суквецьці, рэдка, адзінкавыя. Плод звычайна мясісты. Насеньне часта шматлікія, рэдка мала ці адзінкавыя[2].
Распаўсюджаныя больш за ўсё ў тропіках і субтропіках, вельмі рэдка ва ўмераных рэгіёнах[3][2].
Гарбузовыя (Cucurbitaceae) — сямейства кветкавых расьлінаў, якое зьмяшчае каля 95 родаў і 965 відаў.
Кадуиҳо (лот. Cucurbitáceae) — оилаи растаниҳои дупаллагӣ, растаниҳои алафӣ, баъзан нимбутта ва дарахтии як ё духонагӣ. Гулҳои одатан якҷинсаи бештар пайвастабарги актиноморфӣ доранд. Мевааш - буттамева ё кадушакл, аксар вақт сертухм. Зиёда аз 100 ҷинс (қариб 1000 намуд)-и Кадуиҳо асосан дар минтақаҳои тропикӣ ва субтропикии ҳарду нимкура вомехӯрад. Дар Тоҷикистон қариб 10 намуди аз 6 ҷинс дучор мешавад. Зиёда аз 15 намуди кадуиҳо (харбуза, бодиринг, дастмолкаду, тарбуз, каду, патиссон ва ғайраҳо) парвариш карда мешаванд.
Кадуиҳо (лот. Cucurbitáceae) — оилаи растаниҳои дупаллагӣ, растаниҳои алафӣ, баъзан нимбутта ва дарахтии як ё духонагӣ. Гулҳои одатан якҷинсаи бештар пайвастабарги актиноморфӣ доранд. Мевааш - буттамева ё кадушакл, аксар вақт сертухм. Зиёда аз 100 ҷинс (қариб 1000 намуд)-и Кадуиҳо асосан дар минтақаҳои тропикӣ ва субтропикии ҳарду нимкура вомехӯрад. Дар Тоҷикистон қариб 10 намуди аз 6 ҷинс дучор мешавад. Зиёда аз 15 намуди кадуиҳо (харбуза, бодиринг, дастмолкаду, тарбуз, каду, патиссон ва ғайраҳо) парвариш карда мешаванд.
Тиквите (науч. Cucurbitaceae) се фамилија на цветни растенија каде спаѓаат разни градинарски култури како тиквиците, дињите и црпките, краставиците, тиквите, луфите и лубениците. Фамилијата е најзастапена во тропите, а видовите што служат за исхрана се меѓу првите новиот и стариот свет.
Оваа значајна фамилија опфаќа околу 125 родови и 960 видови, главно во тропските и суптропските краишта. Сите се чувствителни на замрзнување.
Највеќето растенија од фамилијата се едногодишни полозавци, но има и дрвенести лијани, трнливи грмушки и дрва (Dendrosicyos). Многу видови имаат големи жолти или бели цветови. Стебленцата се влакнести и петаголни. Ластарите растат нормално на лисната дршка при јазлите. Листовите се прилисно наизменично прости дланковидно назабени или дланковидно сложени. Цветовите се еднополови. Кај некои видови, машките и женските цветови се на посебни растенија, а кај некои на истото. Женските цветови имаат вовлечени плодница.
Тиквите имаат околу 125 родови со 960 видови. Еве ја нивната класификација: (Џарлс Џефри, 1990).
потфамилија Zanonioideae
потфамилија Cucurbitoideae
Азбучен список на родови: Abobra Acanthosicyos Actinostemma Alsomitra Ampelosycios Anacaona Apatzingania Apodanthera Bambekea Benincasa Biswarea Bolbostemma Brandegea Bryonia Calycophysum Cayaponia Cephalopentandra Ceratosanthes Chalema Cionosicyos Citrullus Coccinia Cogniauxia Corallocarpus Cremastopus Ctenolepis Cucumella Cucumeropsis Cucumis Cucurbita Cucurbitella Cyclanthera Dactyliandra Dendrosicyos Dicaelospermum Dieterlea Diplocyclos Doyerea Ecballium Echinocystis Echinopepon Edgaria Elateriopsis Eureiandra Fevillea Gerrardanthus Gomphogyne Gurania Guraniopsis Gymnopetalum Gynostemma Halosicyos Hanburia Helmontia Hemsleya Herpetospermum Hodgsonia Ibervillea Indofevillea Kedrostis Lagenaria Lemurosicyos Luffa Marah Melancium Melothria Melothrianthus Microsechium Momordica Muellerargia Mukia Myrmecosicyos Neoalsomitra Nothoalsomitra Odosicyos Oreosyce Parasicyos Penelopeia Peponium Peponopsis Polyclathra Posadaea Praecitrullus Pseudocyclanthera Pseudosicydium Psiguria Pteropepon Pterosicyos Raphidiocystis Ruthalicia Rytidostylis Schizocarpum Schizopepon Sechiopsis Sechium Selysia Seyrigia Sicana Sicydium Sicyos Sicyosperma Siolmatra Siraitia Solena Tecunumania Telfairia Thladiantha Trichosanthes Tricyclandra Trochomeria Trochomeriopsis Tumacoca Vaseyanthus Wilbrandia Xerosicyos Zanonia Zehneria Zombitsia Zygosicyos[2]
Тиквите (науч. Cucurbitaceae) се фамилија на цветни растенија каде спаѓаат разни градинарски култури како тиквиците, дињите и црпките, краставиците, тиквите, луфите и лубениците. Фамилијата е најзастапена во тропите, а видовите што служат за исхрана се меѓу првите новиот и стариот свет.
Оваа значајна фамилија опфаќа околу 125 родови и 960 видови, главно во тропските и суптропските краишта. Сите се чувствителни на замрзнување.
Највеќето растенија од фамилијата се едногодишни полозавци, но има и дрвенести лијани, трнливи грмушки и дрва (Dendrosicyos). Многу видови имаат големи жолти или бели цветови. Стебленцата се влакнести и петаголни. Ластарите растат нормално на лисната дршка при јазлите. Листовите се прилисно наизменично прости дланковидно назабени или дланковидно сложени. Цветовите се еднополови. Кај некои видови, машките и женските цветови се на посебни растенија, а кај некои на истото. Женските цветови имаат вовлечени плодница.
कुकुरबिटेसी (Cucurbitaceae) वंश पौधों का एक वंश है जिसमें खीरा, ककड़ी, खरबूजा, कद्दू, तरबूज आदि आते हैं।
इस कुल के अंर्तगत लगभग 110 वंश व 640 जातियां है जो विश्व के उष्णकटिबंधीय क्षेत्रों में ही सीमित है!
कुकुरबिटेसी (Cucurbitaceae) वंश पौधों का एक वंश है जिसमें खीरा, ककड़ी, खरबूजा, कद्दू, तरबूज आदि आते हैं।
కుకుర్బిటేసి (ఆంగ్లం: Cucurbitaceae) కుటుంబంలో దాదాపు 110 ప్రజాతులు, 840 జాతులు ఉన్నాయి. ఈ మొక్కలు ఎక్కువగా ఉష్ణమండల ప్రాంతాలలో ఉన్నాయి.
ಕುಕರ್ಬಿಟೇಸೀದ್ವಿದಳಸಸ್ಯಗಳ ಗುಂಪಿಗೆ ಸೇರಿದ ಒಂದು ಪ್ರಮುಖ ಕುಟುಂಬ. ಇದರಲ್ಲಿ ಸುಮಾರು 100 ಜಾತಿಗೆ ಸೇರಿದ 850 ಪ್ರಭೇದಗಳಿವೆ. ಇವುಗಳಲ್ಲಿ ಬಹುಪಾಲು ಪ್ರಭೇದಗಳು ಉಷ್ಣದೇಶಗಳ ನಿವಾಸಿಗಳು. ಸಾಮಾನ್ಯವಾಗಿ ಎಲ್ಲ ಪ್ರಭೇದಗಳೂ ಮೃದುಕಾಂಡವುಳ್ಳ ವಾರ್ಷಿಕ ಬಳ್ಳಿಗಳು. ಅಪೂರ್ವವಾಗಿ ಕೆಲವು ಬಗೆಗಳು ಚಿಕ್ಕ ಮರಗಳಾಗಿ ಬೆಳೆಯುವುದುಂಟು. ಉದಾಹರಣೆಗೆ ಸೊಶೋತ್ರ ದ್ವೀಪದಲ್ಲಿ ಬೆಳೆಯುವ ಟೆಂಟ್ರೋಸಿಯಾಸ್ ಮತ್ತು ನೈಋತ್ಯ ಆಫ್ರಿಕದ ಮರುಭೂಮಿಯಲ್ಲಿ ಬೆಳೆಯುವ ಅಕ್ಯಾಂತೊಸಿಯಾಸ್ ಎಂಬ ಜಾತಿಯ ಸಸ್ಯಗಳು.
ಈ ಕುಟುಂಬದ ಸಸ್ಯಗಳ ಕಾಂಡಕ್ಕೆ ಸಾಮಾನ್ಯವಾಗಿ ಐದು ಮೂಲೆಗಳಿವೆ. ಇವುಗಳ ಗೆಣ್ಣುಗಳು ಗಟ್ಟಿ, ಅಂತರಗೆಣ್ಣುಗಳು ಟೊಳ್ಳು, ಎಲೆಗಳ ಕಂಕುಳಲ್ಲಿ ಒಂದು ಪಕ್ಕದಿಂದ ಕುಡಿಬಳ್ಳಿಗಳು (ಟೆಂಡ್ರಿಲ್ಸ್) ಹುಟ್ಟುತ್ತವೆ. ಇವುಗಳ ಸಹಾಯದಿಂದ ಸಸ್ಯಗಳು ಆಸರೆಯನ್ನು ಸುತ್ತಿಕೊಂಡು ಬೆಳೆಯುತ್ತವೆ. ಕುಡಿಬಳ್ಳಿಗಳ ನಿಜವಾದ ಪ್ರಕೃತಿಯ ಬಗ್ಗೆ ಅಭಿಪ್ರಾಯಭೇದವಿದೆ. ಇವನ್ನು ಮಾರ್ಪಾಡಾದ ಬೇರು, ಕಾಂಡ, ಎಲೆ, ರೆಂಬೆ, ಹೂತೊಟ್ಟು ಮುಂತಾಗಿ ವಿವಿರಿಸಲಾಗಿದೆ. ಸೇನ್ ಶರ್ಮ ಎಂಬುವರ ಪ್ರಕಾರ (1955) ಇವು ಬಳ್ಳಿ ಹಬ್ಬಲು ಅನುಕೂಲವಾಗುವಂತೆ ಮಾರ್ಪಾಡಾದ ವೃಂತಪರ್ಣಗಳು, ಮೆಡಿಟರೇನಿಯನ್ ಪ್ರದೇಶದಲ್ಲಿ ಬೆಳೆಯುವ ಎಕ್ಬಾಲಿಯಮ್ ಎಂಬ ಜಾತಿಯ ಸಸ್ಯದಲ್ಲಿ ಮಾತ್ರ ಕುಡಿಬಳ್ಳಿಗಳಿಲ್ಲ. ಕುಡಿಬಳ್ಳಿಗಳು ಕವಲೊಡೆದಿರಬಹುದು ಅಥವಾ ಇಲ್ಲದಿರಬಹುದು. ಎಲೆಗಳು ಸರಳ; ಪರ್ಯಾಯ ಮಾದರಿಯಲ್ಲಿ ಜೋಡಣೆಗೊಂಡಿವೆ. ಇವಕ್ಕೆ ಉದ್ದವಾದ ತೊಟ್ಟುಗಳಿವೆ. ಎಲೆಗಳ ಆಕಾರ ಹೃದಯದಂತೆ. ಅದರ ಮೇಲೆ ಸ್ಪಷ್ಟವಾದ ನಾಳಗಳೂ ಕೂದಲುಗಳೂ ಇವೆ. ಹೂಗಳು ಎಲೆಗಳು ಕಂಕುಳಲ್ಲಿ ಒಂಟೊಂಟಿಯಾಗಿಯೊ ಹೂಗೊಂಚಲುಗಳಲ್ಲಿಯೊ ಹುಟ್ಟುತ್ತವೆ, ಹೂಗಳು ಸಾಮಾನ್ಯವಾಗಿ ಏಕಲಿಂಗಿಗಳು. ಅಪೂರ್ವವಾಗಿ ದ್ವಿಲಿಂಗಿಗಳು. ಒಂದೊಂದು ಹೂವಿನಲ್ಲೂ 5 ಪುಷ್ಪಗಳೂ 5 ದಳಗಳೂ ಇವೆ. ಸಾಧಾರಣವಾಗಿ ಎರಡೂ ಸಂಯುಕ್ತ ಮಾದರಿಯವು. ಗಂಡುಹೂವಿನಲ್ಲಿ 5 ಕೇಸರಗಳಿವೆ. ಕೇಸರಗಳು ತಮ್ಮ ರಚನೆಯಲ್ಲಿ ವೈವಿಧ್ಯವನ್ನು ಪ್ರದರ್ಶಿಸುತ್ತವೆ. ಫೆವಿಲಿಯ ಎಂಬ ಜಾತಿಯ ಸಸ್ಯದಲ್ಲಿ ಐದು ಕೇಸರುಗಳೂ ಬಿಡಿಬಿಡಿಯಾಗಿದ್ದರೆ ಕುಕರ್ಬಿಟ, ಕುಕು ಮಿಸ್, ಬ್ರೈಯೋನಿಯ ಮುಂತಾದವುಗಳಲ್ಲಿ ಕೇಸರದಂಡಗಳು ಒಂದರೊಡನೊಂದು ಕೂಡಿದ್ದು ತಮ್ಮ ರಚನೆಯಲ್ಲಿ ಜಟಿಲತೆಯನ್ನು ಪ್ರದರ್ಶಿಸುತ್ತವೆ. ಕೊನೆಗೆ ಸೈಕ್ಲಾಂತಿರ ಎಂಬ ಜಾತಿಯಲ್ಲಿ ಕೇಸರಗಳು ಒಂದರೊಡನೊಂದು ಸಂಪೂರ್ಣವಾಗಿ ಕೂಡಿಕೊಂಡು ಸ್ತಂಭಾಕೃತಿಯ ಬುಡವನ್ನೂ ಉಂಗುರಾಕಾರದ ಪರಾಗಕೋಶವನ್ನೂ ಒಳಗೊಂಡಿವೆ. ಹೆಣ್ಣು ಹೂವಿನಲ್ಲಿ 3 ಕಾರ್ಪೆಲ್ಗಳಿಂದಾದ ನೀಚಸ್ಥಾನದ ಅಂಡಾಶಯವಿದೆ. ಅಂಡಕೊಶದಲ್ಲಿ ಸಾಧಾರನವಾಗಿ ಒಂದೇ ಕೋಣೆಯಿದ್ದು ಅದರೊಳಗೆ ಒಳಗೋಡೆಗೆ ಅಂಟಿಕೊಂಡ ಹಲವಾರು ಅಂಡಕಗಳಿವೆ. ಅಂಡಕೋಶದಲ್ಲಿ ಅಪೂರ್ವವಾಗಿ 3 ಕೋಣೆಗಳಿರಬಹುದು. ಶಲಾಕೆ ಕೊಳವೆಯಂತಿದೆ. ಶಲಾಕಾಗ್ರ ಕವಲೊಡೆದಿದೆ. ಬಹುಪಾಲು ಪ್ರಭೇದಗಳಲ್ಲಿ ಫಲ ಬೆರಿಯಂತೆ ಕಾಣುವ ರಸಭರಿತ ಫಲ. ಇದನ್ನು ಪೆಪೊ ಎಂದು ಕರೆಯಲಾಗುತ್ತದೆ. ಕೆಲವು ಪ್ರಭೇದಗಳಲ್ಲಿ ಸಂಪುಟ ಮಾದರಿಯ ಫಲವಿರುವುದುಂಟು. ಬೀಜಗಳು ಅಸಂಖ್ಯವಾಗಿದೆ. ಆದರೆ ಸೀಚಿಯಮ್ ಎಡ್ಯೂಲ್ (ಸೀಮೆಬದನೆ) ಎಂಬ ಪ್ರಭೇದದಲ್ಲಿ ಒಂದೇ ಬೀಜ ಇದೆ.
ಕುಕರ್ಬಿಟೇಸೀ ಕುಟುಂಬಕ್ಕೆ ಹಲವಾರು ಉಪಯುಕ್ತ ಸಸ್ಯಗಳು ಸೇರಿವೆ. ಫಲಸಸ್ಯಗಳಾದ ಕುಕುಮಿಸ್ ಮೆಲೊ (ಕರಬೂಜ), ಕುಕುಮಿಸ್ ಸಟೈವಸ್ (ಸೌತೆ), ಸಿಟ್ರಲಸ್ ವಲ್ಗ್ಯಾರಿಸ್ (ಕಲ್ಲಂಗಡಿ), ಕುಕರ್ಬಿಟ ಮಾಸ್ಕೇಟ ( ಸೀಗುಂಬಳ), ಬೆನಿನ್ ಕಾಸ ಸೆರಿಫೆರ (ಬೂದುಗುಂಬಳ) ಲ್ಯಾಜೆನೇರಿಯ (ಸೋರೆ) ಲೂಫ ಅಕ್ಯುಟ್ಯಾಂಗ್ಯುಲ (ಹೀರೆ), ಮೊಮೊರ್ಡಿಕ ಚರಂಶಿಯ (ಹಾಗಲ), ಸಿಫಲ್ಯಾಂಡ್ರ ಇಂಡಿಕ (ತೊಂಡೆ), ಸೀಚಿಯಮ್ ಎಡ್ಯೂಲ್ (ಸೀಮೆಬದನೆ), ಟ್ರೈಕೊಸ್ಯಾಂತಸ್ ( ಪಡವಲ) ಇತ್ಯಾದಿ ಸಸ್ಯಗಳು ಮುಖ್ಯವಾದವು.
ಕುಕರ್ಬಿಟೇಸೀದ್ವಿದಳಸಸ್ಯಗಳ ಗುಂಪಿಗೆ ಸೇರಿದ ಒಂದು ಪ್ರಮುಖ ಕುಟುಂಬ. ಇದರಲ್ಲಿ ಸುಮಾರು 100 ಜಾತಿಗೆ ಸೇರಿದ 850 ಪ್ರಭೇದಗಳಿವೆ. ಇವುಗಳಲ್ಲಿ ಬಹುಪಾಲು ಪ್ರಭೇದಗಳು ಉಷ್ಣದೇಶಗಳ ನಿವಾಸಿಗಳು. ಸಾಮಾನ್ಯವಾಗಿ ಎಲ್ಲ ಪ್ರಭೇದಗಳೂ ಮೃದುಕಾಂಡವುಳ್ಳ ವಾರ್ಷಿಕ ಬಳ್ಳಿಗಳು. ಅಪೂರ್ವವಾಗಿ ಕೆಲವು ಬಗೆಗಳು ಚಿಕ್ಕ ಮರಗಳಾಗಿ ಬೆಳೆಯುವುದುಂಟು. ಉದಾಹರಣೆಗೆ ಸೊಶೋತ್ರ ದ್ವೀಪದಲ್ಲಿ ಬೆಳೆಯುವ ಟೆಂಟ್ರೋಸಿಯಾಸ್ ಮತ್ತು ನೈಋತ್ಯ ಆಫ್ರಿಕದ ಮರುಭೂಮಿಯಲ್ಲಿ ಬೆಳೆಯುವ ಅಕ್ಯಾಂತೊಸಿಯಾಸ್ ಎಂಬ ಜಾತಿಯ ಸಸ್ಯಗಳು.
ዱባ (Cucurbitaceae) ኢትዮጵያ ውስጥ የሚሰራ የምግብ አይነት ሲሆን፣ የአትክልት አስተኔ ነው።
በዚህ አስተኔ ውስጥ ብዙ አይነት ዱባዎች ወይም ተመሳሳይ አይነቶች አሉ፣ በተለይም፦
ከነዚህ ዋና ዋና ዱባዎች በላይ ብዙ ሌሎችም የዱባ ወገኖች አሉ።
Abobra, Acanthosicyos, Actinostemma, Alsomitra, Ampelosicyos, Anisosperma, Apodanthera, Austrobryonia, Baijiania, Bambekea, Bayabusua, Benincasa, Borneosicyos, Bryonia, Calycophysum, Cayaponia, Cephalopentandra, Ceratosanthes, Cionosicys, Citrullus, Coccinia, Cogniauxia, Corallocarpus, Ctenolepis, Cucumis, Cucurbita, Cucurbitella, Cyclanthera, Cyclantheropsis, Dactyliandra, Dendrosicyos, Diplocyclos, Doyerea, Ecballium, Echinocystis, Echinopepon, Eureiandra, Fevillea, Frantzia, Gerrardanthus, Gomphogyne, Gurania, Gynostemma, Halosicyos, Hanburia, Helmontia, Hemsleya, Herpetospermum, Hodgsonia, Ibervillea, Indofevillea, Indomelothria, Kedrostis, Khmeriosicyos, Lagenaria, Lemurosicyos, Linnaeosicyos, Luffa, Marah, Melothria, Melotrianthus, Momordica, Muellerargia, Neoalsomitra, Nothoalsomitra, Papuasicyos, Penelopeia, Peponium, Peponopsis, Polyclathra, Psiguria, Pteropepon, Raphidiocystis, Ruthalicia, Schizocarpum, Schizopepon, Scopellaria, Seyrigia, Sicana, Sicydium, Sicyos, Siolmatra, Siraitia, Solena, Tecunumania, Telfairia, Thladiantha, Trichosanthes, Trochomeria, Trochomeriopsis, Tumamoca, Wilbrandia, Xerosicyos, Zanonia, Zehneria.
Gomphogyneae
Triceratieae
Actinostemmateae
Indofevilleeae
Thladiantheae
Siraitieae
Momordiceae
Joliffieae
Bryonieae
Sicyoeae
Coniandreae
{{Expansion depth limit exceeded|1=Wilbrandia
1=Psiguria 1=Helmontia 2=Gurania}} }} }}
{{Expansion depth limit exceeded|1={{Expansion depth limit exceeded|1={{Expansion depth limit exceeded|1=Ceratosanthes
2=Halosicyos}}2=Apodanthera
}}1=Tumamoca 2=Ibervillea
}} }}
Cucurbiteae
{{Expansion depth limit exceeded|1=Cephalopentandra
1=Lemurosicyos 1=Solena 2=Borneosicyos}} }} }}
{{Expansion depth limit exceeded|1=Ctenolepis
1=Dactyliandra 2=Trochomeria}} }}
ಕರ್ಕುಂಬುಡ ಎಡ್ಡೆ ಪೋಷಕಾಂಶ ಇತ್ತಿನ ಒಂಜಿ ಕಜ್ಪು ಕಾಯಿ. ಉಂದು ಕುಕುರ್ಬೇಸೀ[೧] ಕುಟುಂಬೊಗ್ ಸೇರ್ದಿನ ಕಾಯಿ. ಬೂರುಡ್ ಬುಲೆಪುನ ಮಲ್ಲ ಕಾಯಿ. ಲತ್ತ್ ಕಾಯಿ ಮಸ್ತ್ ನಸೆ ಉಪ್ಪುಂಡ್. ಬುಲೆನಗ ಓಡ್ ಗಟ್ಟಿ ಆಪುಂಡ್.ಇಂದೆತ ಚೋಲಿಡ್ ಬೊನ್ಯ ಕುಡ್ತಿಲೆಕ್ಕ ಬೊಲ್ದು ಪೊಡಿ ಉಪ್ಪುಂಡ್. ಐಕಾದ್ ನೆಕ್ಕ್ ತುಳುಟ್ಟು ಬೊನ್ಯ ಕುಂಬುಡ ಪಂಡ್ದ್ ಲಾ ಕನ್ನಡದಕ್ಲು ಇಂದೆನ್ 'ಬೂದು ಕುಂಬಳ ಕಾಯಿ' ಪನ್ಪೆರ್. ಇಂದೆತ್ತ ಮಿತ್ತ್ ಕನ್ನಡೊಡ್ 'ಕುಂಬಳ ಕಾಯಿ' ಕಳ್ಳ ಎಂದರೆ ಹೆಗಲು ಮುಟ್ಟಿ ನೋಡಿದ' ಪನ್ಪಿನ ಗಾದೆ ಉಂಡ್.ಉಂದ್ ಒಂಜಿ ವರ್ಸೊದ ಬುಲೆ.
ಕರ್ಕುಂಬುಡದ ಇರೆ ಬೊಕ್ಕ ಬೂರುಡ್ ರೋಮೊಲು ಉಂಡು. ಮಂಜೊಲು ಪೂ ಬುಡ್ಪುಂಡ್. ಐಟ್ ಉದ್ದ ತೊಟ್ಟ್ ಇತ್ತಿನ ಪೂನ್ ಆನ್ ಪೂ ಪನ್ಪೆರ್. ಐಟ್ ಕಾಯಿಆಪುಜಿ. ಕುದ್ಯ ತೊಟ್ಟ್ ಇತ್ತಿನ ಪೂನ್ ಪೊಣ್ಣು ಪೂ . ಪೂತ ಮುದೆಲ್ಡ್ ಕಾಯಿ ಮೂಡುಂಡ್. ಇಂದೆಟ್ ನೀರ್ದ ಅಂಶ ಜಾಸ್ತಿ.
[೨] ಉಂದ್ ಎಡ್ಡೆ ಸತ್ವ ಇತ್ತಿನ ಕಜ್ಪುಕಾಯಿ ಆಂಡಲ ಇಂದೆಟ್ ಕ್ಯಾಲೊರಿ ಮಸ್ತ್ ಕಮ್ಮಿ. ಅಂಚಾದ್ ಉಂದ್ ಸೀಪೆ ಪಡ್ಕೆಗ್ ಎಡ್ಡೆ ಮರ್ದ್. ಇಂದೆತ ರಸೊನ್ ಬಜಿ ಬಂಜಿಗ್ ಪರ್ಂಡ ಬಂಜಿದ ಪುಡಿ(ಅಲ್ಸರ್) ಕಮ್ಮಿಯಾಪುಂಡ್. ಇಂದೆಟ್ ನೀರ್ ದ ಅಂಶ ಹೆಚ್ಚ ಉಂಡ್. ಅಂಚಾದ್ ಉರಿ ಪಡ್ಕೆ, ಮೂತ್ರಪಿಂಡಡ್ ಕಲ್ಲ್ ಆಪಿನೆನ್ ತಡೆಪುಂಡ್. ನಾರ್ ದ ಅಂಶ ಹೆಚ್ಚ ಇತ್ತಿನೆಡ್ದಾತ್ರ ಮಲಬದ್ಧತೆನ್ಲ ಕಮ್ಮಿ ಮಲ್ಪುಂಡ್. ರಸೊಕ್ ಕೆಂಪು ಕಲ್ಸೆಕ್ಕರೆ ಪಾಡ್ದ್ ಪರ್ಂಡ ಪಿತ್ತದೋಷ ಕಮ್ಮಿಯಾಪುಂಡ್. ತಾರಯಿದ ಪೇರ್ ದೊಟ್ಟಿಗೆ ದೆತೊಂಡ ಬಂಜಿದ ಪುರಿಕ್ಲೆನ್ ಪಿದಯಿ ಪಾಡುಂಡ್.
ತುಳು ಜನೊಕ್ಕುಲು ಹೆಚ್ಚಾದ್ ಉಂದೆನ್ ಇಡಿಯಾದ್ ಇಲ್ಲದ ಉಲಯಿ ಕನಪುಜೆರ್, ತುಂಡು ಮಲ್ತ್ ಕನಪೆರ್. ದಾಯೆ ಪಂಡ ಉಂದು ಬೊಜ್ಜದಪಗ ಕಜಿಪು ಮಲ್ಪುನ ಒಂಜಿ ಕಾಯಿ ಕಜಿಪು ಪಂಡ್ದ್
ಕರ್ಕುಂಬುಡ ಎಡ್ಡೆ ಪೋಷಕಾಂಶ ಇತ್ತಿನ ಒಂಜಿ ಕಜ್ಪು ಕಾಯಿ. ಉಂದು ಕುಕುರ್ಬೇಸೀ ಕುಟುಂಬೊಗ್ ಸೇರ್ದಿನ ಕಾಯಿ. ಬೂರುಡ್ ಬುಲೆಪುನ ಮಲ್ಲ ಕಾಯಿ. ಲತ್ತ್ ಕಾಯಿ ಮಸ್ತ್ ನಸೆ ಉಪ್ಪುಂಡ್. ಬುಲೆನಗ ಓಡ್ ಗಟ್ಟಿ ಆಪುಂಡ್.ಇಂದೆತ ಚೋಲಿಡ್ ಬೊನ್ಯ ಕುಡ್ತಿಲೆಕ್ಕ ಬೊಲ್ದು ಪೊಡಿ ಉಪ್ಪುಂಡ್. ಐಕಾದ್ ನೆಕ್ಕ್ ತುಳುಟ್ಟು ಬೊನ್ಯ ಕುಂಬುಡ ಪಂಡ್ದ್ ಲಾ ಕನ್ನಡದಕ್ಲು ಇಂದೆನ್ 'ಬೂದು ಕುಂಬಳ ಕಾಯಿ' ಪನ್ಪೆರ್. ಇಂದೆತ್ತ ಮಿತ್ತ್ ಕನ್ನಡೊಡ್ 'ಕುಂಬಳ ಕಾಯಿ' ಕಳ್ಳ ಎಂದರೆ ಹೆಗಲು ಮುಟ್ಟಿ ನೋಡಿದ' ಪನ್ಪಿನ ಗಾದೆ ಉಂಡ್.ಉಂದ್ ಒಂಜಿ ವರ್ಸೊದ ಬುಲೆ.
The Cucurbitaceae, also called cucurbits or the gourd family, are a plant family consisting of about 965 species in around 95 genera.[2] Those most important to humans are the following:
The plants in this family are grown around the tropics and in temperate areas, where those with edible fruits were among the earliest cultivated plants in both the Old and New Worlds. The family Cucurbitaceae ranks among the highest of plant families for number and percentage of species used as human food.[3] The name Cucurbitaceae comes to international scientific vocabulary from Neo-Latin, from Cucurbita, the type genus, + -aceae,[4] a standardized suffix for plant family names in modern taxonomy. The genus name comes from the Classical Latin word cucurbita, meaning "gourd".
Most of the plants in this family are annual vines, but some are woody lianas, thorny shrubs, or trees (Dendrosicyos). Many species have large, yellow or white flowers. The stems are hairy and pentangular. Tendrils are present at 90° to the leaf petioles at nodes. Leaves are exstipulate, alternate, simple palmately lobed or palmately compound. The flowers are unisexual, with male and female flowers on different plants (dioecious) or on the same plant (monoecious). The female flowers have inferior ovaries. The fruit is often a kind of modified berry called a pepo.
One of the oldest fossil cucurbits so far is †Cucurbitaciphyllum lobatum from the Paleocene epoch, found at Shirley Canal, Montana. It was described for the first time in 1924 by the paleobotanist Frank Hall Knowlton. The fossil leaf is palmate, trilobed with rounded lobal sinuses and an entire or serrate margin. It has a leaf pattern similar to the members of the genera Kedrostis, Melothria and Zehneria.[5]
.jpg)
_Madrid_Botanico.jpg)
The most recent classification of Cucurbitaceae delineates 15 tribes:[6][7]
Modern molecular phylogenetics suggest the following relationships:[6][8][9][10][11][12]
Detailed Cladogram showing Cucurbitaceae phylogeny Cucurbitaceae Gomphogyneae Triceratieae Zanonieae Actinostemmateae Indofevilleeae Thladiantheae Siraitieae Momordiceae Joliffieae Bryonieae Sicyoeae Schizopeponeae Coniandreae Cucurbiteae Benincaseae
Sweet potato whitefly is the vector of a number of cucurbit viruses that cause yellowing symptoms throughout the southern United States.[13]
_-_Botanical_Garden_Cologne.jpg)
.jpg)
_at_Pogallapalli_Khammam.jpg)
.JPG)
_flor_M02_antesis_vista_superior_poros_de_acceso_al_n%C3%A9ctar.JPG)
.jpg)
_Madrid_Botanico.jpg)
.jpg)
_Madrid_Botanico.jpg)
{{cite encyclopedia}}: CS1 maint: postscript (link) {{cite journal}}: Cite journal requires |journal= (help) The Cucurbitaceae, also called cucurbits or the gourd family, are a plant family consisting of about 965 species in around 95 genera. Those most important to humans are the following:
Cucurbita – squash, pumpkin, zucchini or courgette, some gourds Lagenaria – calabash, and others that are inedible Citrullus – watermelon (C. lanatus, C. colocynthis) and others Cucumis – cucumber (C. sativus), various melons and vines Momordica – bitter melon Luffa – the common name is also luffa, sometimes spelled loofah (when fully ripened, two species of this fibrous fruit are the source of the loofah scrubbing sponge) Cyclanthera – CaiguaThe plants in this family are grown around the tropics and in temperate areas, where those with edible fruits were among the earliest cultivated plants in both the Old and New Worlds. The family Cucurbitaceae ranks among the highest of plant families for number and percentage of species used as human food. The name Cucurbitaceae comes to international scientific vocabulary from Neo-Latin, from Cucurbita, the type genus, + -aceae, a standardized suffix for plant family names in modern taxonomy. The genus name comes from the Classical Latin word cucurbita, meaning "gourd".
La kukurbacoj (Cucurbitaceae) estas familio el la ordo de kukurbaloj. Ilia tigo estas ĝenerale estas moltigo, kuŝanta, per ĉiroj kroĉiĝanta, grimpanta, ofte dika, kava. Iliaj folioj estas glatrandaj aŭ entranĉitaj. La floro havas radian simetrion, karakterizas ilin la kvina cifero. La floro ĝenerale estas unuseksa kun kunkreskintaj korolaj folioj, kiuj formas funelan aŭ kloŝeton. La anteroj staras libere aŭ la stamenoj duope kunkreskintaj. La ovarioj staras sube kaj estas triĉambraj. Ilia frukto estas ĝenerala granda, multgrajna bero aŭ kalabaso. La faskoj de la planto (fasciculus) estas duflankaj (bicollateralis). Ili havas ĉ. 850 varmoŝtantajn, ĉefe tropikaj, speciojn en 118 genroj.
Floroformulo Ka(5)Ko(5) G(3-5)
Kalabaskukurbo (Lagenaria siceraria) aŭ lagenario aŭ botelkukurbo Ĝi havas diversajn fruktojn kiel pipoforma, cilindroforma, botelforma. Ĝia ŝelo tiel malmoliĝas, ke la fruktoj iĝas utilegeblaj kiel kruĉoj aŭ por suĉi vinon ewl borelo. Bonodoira, blankflora unujara kukurbo, kiu venas el la tropikoj. Kultivata jam 7000 jarojn. La junaj fruktoj uzeblas kiel legomo.
Pepono (Cucurbita pepo) unujaraj volovogrimpantaj plantoj, kies tre vaiaj ofte grandegaj fruktoj estas uzataj nemature kiel legomo, en konservaĵo aŭ maturaj por ornamaj celoj. Ĝiaj varietoj estas ankaŭ furaĝahj kaj industriaj plantoj. Ĝi devenas el la sudfa parto de Nord-Ameriko, ĝia praplanto estas Cucurbita texana. Ĝi havas multajn varietojn kurttigajn (alta 50–80 cm) kaj grimpotigajn (longa 3–6 m) (kuirkukurbo, ornamkukurbo, furaĝkukurbo). Iliaj grajnoj enhavas 30-50 % da oleo. Flavaj floroj kelfoje havas la diametron de 20 cm. La folioj estas grandaj, ties nervuroj kaj petioloj estas dornecaj. Ĝi venas el la tropika Ameriko
Potirono (Cucurbita maxima) uzatas kiel bakkukurbo aŭ furaĝcele. Ĝi venas el la tropika Ameriko, kie estas konata jam 7 mil jarojn. La fruktoj povas atingi eĉ la pezon de 200 kg.
Akvomelono (citrolo) (Citrullus lanatus) greka melono. Moltiga palnto, devenanta el tropika Afriko. La ŝelo estas melhelverda, la interno ruĝa aŭ hela. Dolxca, vitaminriĉa (B2, C), renopuriga frukto.
Furaĝmelono (Citrullus colocynthoides) Ĝi havas helverdan aŭ strian, glob aŭ ovalforman, nedolĉan frukton. Elokvanta vitaminriĉa furaĝo, kiu estas longe deponebla en malvarmeta loko. Ĝi instigas la laktoproduktigon.
flava melono (Cucumis melo) unujara afrikdevena planto. Praplanto estas C. pubescens. Ĝia frukto estas satiga, enhavas multan vitaminon. Uzas ĝin ankaŭ la konserva industrio. Jam 500 jare kultivita frukto kun flava aŭ verda karno. Aperis la sengrajnaj triploidajn melonojn.
Ĉajoto (Sechium edule), manĝebla sekio de Ameriko, estas pirforma kaj havas faldetojn.
Ilia planta malsano estas la fusaria velkiĝo(Fusarium) Fusarium estas granda genro de konidiaj fungoj, kiuj karakterizas la sporodoĥioj. en kiuj estiĝas unu, duĉelulaj mikrokonidioj kaj la multĉelula duonlune kurbiĝanta makrokonidioj. Mulparto de ili estas plantopatogenaj kaŭzantajn velkiĝon, tigradikan kaj fruktoputriĝon. Unu parto de ili havas la formon de askuso, tiuj apartenas al genroj Gibberella, Hypomyces, Nectria
La kukurbacoj (Cucurbitaceae) estas familio el la ordo de kukurbaloj. Ilia tigo estas ĝenerale estas moltigo, kuŝanta, per ĉiroj kroĉiĝanta, grimpanta, ofte dika, kava. Iliaj folioj estas glatrandaj aŭ entranĉitaj. La floro havas radian simetrion, karakterizas ilin la kvina cifero. La floro ĝenerale estas unuseksa kun kunkreskintaj korolaj folioj, kiuj formas funelan aŭ kloŝeton. La anteroj staras libere aŭ la stamenoj duope kunkreskintaj. La ovarioj staras sube kaj estas triĉambraj. Ilia frukto estas ĝenerala granda, multgrajna bero aŭ kalabaso. La faskoj de la planto (fasciculus) estas duflankaj (bicollateralis). Ili havas ĉ. 850 varmoŝtantajn, ĉefe tropikaj, speciojn en 118 genroj.
Floroformulo Ka(5)Ko(5) G(3-5)
Las cucurbitáceas (Cucurbitaceae) son una familia de plantas típicamente trepadoras por zarcillos, en general herbáceas y geófitas o anuales, con el ovario ínfero y el fruto inmaduro de un pepónide, que al madurar se diversificó adaptándose a diferentes síndromes de dispersión. Producen cucurbitacinas que hacen que partes vegetativas y frutos inmaduros, y a veces también maduros, tengan sabor muy amargo y sean tóxicos para la mayoría de los animales. Las partes amargas de algunas cucurbitáceas se encuentran entre los sabores más amargos conocidos provenientes de las plantas; [2] las cucurbitacinas se encuentran diversificadas pero todas comparten una parte de la vía biosintética, un solo gen basta para explicar su presencia o ausencia en las diferentes partes de la planta; las variedades cultivadas para consumo humano perdieron las cucurbitacinas en algunos órganos.
Muchas cucurbitáceas poseen gran importancia horticultural y varios géneros de "calabazas" y muchas variedades de fruto inmaduro "dulce" (no amargo) pertenecen a esta familia. Algunos ejemplos son los zapallos y zapallitos (ayotes, pipianes, calabazas y calabacines, Cucurbita pepo, C. maxima, C. moschata, C. argyrosperma), el chilacayote o alcayota (Cucurbita ficifolia), el melón y el pepino (Cucumis melo maduro y Cucumis sativus inmaduro respectivamente), la sandía (Citrullus lanatus), la calabaza vinatera o porongo o mate (Lagenaria siceraria), la sicana o calabaza melona o curuguay (Sicana odorifera), el estropajo o esponja vegetal (Luffa), el chayote o papa del aire y el tacaco de Costa Rica (Sechium edule y Sechium tacaco), la caigua o achojcha (Cyclanthera pedata), entre otras muchas comestibles en África y Asia maduras o inmaduras (géneros Benincasa, Momordica, Trichosanthes, Coccinia).
Poseen una sola hoja por nudo. APWeb:[3] "Las cucurbitáceas son fáciles de reconocer. Son enredaderas herbáceas o lianas con hojas usualmente más bien cubiertas por tricomas (pelos) toscos, sin estípulas, con venación palmada. En la axila de la hoja hay usualmente una yema vegetativa, una flor, desplazado hacia el lateral un zarcillo ramificado, o alguna organización más compleja que esa. Las plantas son dioicas o monoicas, y las flores tienen hipanto, un androceo muchas veces complejo formado por anteras monotecas onduladas sigmoideamente, y un ovario ínfero con placentación parietal. La corola es usualmente más o menos amarilla, a veces colorada. Las semillas son más o menos aplanadas".
Las cucurbitáceas se diferencian de las similares Vitaceae (las vides) y Passifloraceae (la pasión de Cristo o mbaracuyás) en la posición de sus zarcillos, que es "lateral" al pecíolo, o al menos no opuesta al pecíolo como en Vitaceae, ni en la axila de la hoja como en Passifloraceae (Dieterle 1976 para Guatemala[cita 1]).
Cucurbita maxima. Nudo, detalle. Zarcillo, hoja (pecíolo hacia la izquierda arriba), una yema vegetativa y una yema floral masculina.
Cucurbita pepo. Nudo. Zarcillo, hoja, dos yemas florales masculinas.
Anteras onduladas sigmoideamente en los estambres fusionados de una yema floral masculina de Cucurbita (en este género las anteras son rectas al madurar).
Las variedades silvestres también son diferenciables por el sabor de las cucurbitacinas.
Schaefer y Renner en Kubitzki (2011[5]): ".
Las floras latinoamericanas que se ocupan de regiones de climas templados a cálidos y las españolas tienen una descripción morfológica de la familia y los géneros que se encuentran en la región que describen, se puede acceder a ellas en las bibliotecas de instituciones dedicadas a la botánica como universidades o jardines botánicos. Las floras pueden ser antiguas y no encontrarse en ellas las últimas especies descriptas en la región, por lo que una consulta a la última literatura taxonómica primaria (las últimas monografías taxonómicas y catálogos de ocurrencias (checklists) de la familia y sus géneros en la región) o con un especialista local puede ser necesaria. La diversidad global de la familia se encuentra en una flora global hasta género, en inglés y que se ha vuelto un referente, en Schaefer y Renner en Kubitzki (2011[5]), otras online son la de Watson y Dallwitz (1992 en adelante[6]) con su clave de identificación interactiva, y la del APWeb.[7] Las 3 últimas incorporan la clasificación del APG (2009) -pueden tener algunas diferencias-, si bien la familia es antigua y estable en la conceptualización que hoy conocemos de ella. Un libro relativamente reciente, en inglés, ha sido dedicado a la descripción de los diferentes aspectos de la familia, incluidos cultivo, usos, etc. y se ha vuelto de lectura obligada para iniciarse en la familia, es el Robinson y Decker-Walters (1997[8]) Cucurbits.
La diversidad taxonómica de las cucurbitáceas está presentada en detalle por Schaefer y Renner en Kubitzki (ed., 2011[5]).
A continuación una pequeña lista incompleta de la diversidad de cucurbitáceas. Las descripciones son deliberadamente incompletas. Para más información siga los enlaces.
El fruto de Luffa al madurar es un pixidio con mesocarpio fibroso.
Vista lateral de flor masculina (izquierda) y las demás yemas masculinas de la inflorescencia, y de la flor femenina con los pétalos ya cerrados (derecha).
Fruto madurando, pétalos marchitos.
Fruto maduro, pedúnculo marchito, opérculo desprendido en el sector distal.
Vista distal, las semillas se deslizan a través del opérculo, mesocarpio fibroso.
Exocarpio y parte del mesocarpio fibroso removidas, se observan las semillas aplanadas orientadas horizontalmente al eje floral.
La esponja vegetal, Luffa aegyptiaca.
Luffa aegyptiaca, la esponja vegetal, corte transversal del fruto maduro (exocarpio y semillas removidos), placentación.
Luffa acutangula, frutos inmaduros en venta en un mercado asiático.
Fruto: sandía. Mesocarpio interno jugoso, mesocarpio medio (blanco) sólido y formando parte de la "armadura".
Fruto: Melón, pepino.
Fruto: zapallos, alcayota. Exocarpio leñoso, son "calabazas".
Fruto: calabazas de exocarpio muy leñoso, de durabilidad de varios años.
Fruto: calabaza de pulpa acuosa, durabilidad unos 6 meses, pulpa algo similar al melón.
Fruto: calabaza de pulpa acuosa, durabilidad algo más de un año por la capa cerosa que la recubre.
Fruto: inmaduro es el "pepino de rellenar".
Coccinia se encuentra restringida al continente africano, salvo una especie comestible, Coccinia grandis. El fruto de Coccinia madura en una baya colorada o anaranjada desde el sector distal al proximal. La última monografía taxonómica del género es la de Holstein (2015[9]).
Frutos madurando de a: Coccinia hirtella, b: Coccinia sessilifolia (como la planta, cubierto de una capa cerosa), c Coccinia megarrhiza y C. megarrhiza x C. trilobata.
Coccinia grandis es la única del género cuya distribución abarca regiones fuera de África, sus frutos se consumen inmaduros como verdura de estación. También son comestibles maduros.
Los frutos de Trichosanthes son similares exteriormente a Coccinia (las semillas pueden ser oscuras), pero están distribuidas en Asia tropical[10] y Australia[10] salvo Trichosanthes cucumerina var. anguina que se cultiva también en África. Además de su fruto posee pétalos típicamente blancos y fimbriados, de tubo floral alargado y fragantes, adaptados a la polinización nocturna por lepidópteros.[11]
Pétalos desplegados y fruto de Trichosanthes ovigera, ornamental en Japón.
Trichosanthes cucumerina var. anguina se consume inmaduro como verdura de estación, y su pulpa madura como sustituto del tomate. Flor con pétalos desplegándose.
Trichosanthes dioica inmadura.[10]
El único árbol de la familia, Dendrosicyos con su única especie, es un paquicaulo que ganó el hábito arborescente a partir del hábito trepador ancestral.[12] En inglés lo llaman cucumber tree, el "árbol de pepino". Sus ramas herbáceas son péndulas. Sobrevive como un relicto en la isla de Socotra (frente a la costa del cuerno de África) pero es el doble de antiguo que ella, por lo que se postula que anteriormente estaba más ampliamente distribuido.[13]
La hipótesis filogenética más moderna del orden y su clasificación en familias y géneros (con especial detalle en Cucurbitaceae) puede ser encontrada en Schaefer y Renner (2011[14]), publicada el mismo año que el artículo Cucurbitaceae en la flora de Kubitzki (ed.). Véase también en el APWeb (en inglés)
Literatura taxonómica primaria:
Linneo en su Species Plantarum (1753) nombró al género Cucurbita L. que en ese momento contenía 5 especies que hoy son 3 variedades de Cucurbita pepo y dos especies transferidas a otros géneros: la calabaza vinatera Lagenaria siceraria y la sandía Citrullus lanatus.[15] Más tarde Antoine-Laurent de Jussieu asignó los géneros a familias y utilizó Cucurbita como género tipo de la familia Cucurbitaceae, publicada en Genera Plantarum 393–394. 1789.[16]
La clasificación actual suele estar basada en el APG, ver especialmente la descripción de la familia y sus géneros en Schaeffer y Renner en Kubitzki (2011).
Un listado de las cucurbitáceas de India fue publicado por Renner y Pandey (2012[17]).[18]
Sus especies comestibles tienen más importancia económica que lo que normalmente se reconoce, ya que son típicamente utilizadas como alimento y comercialización local en el mismo lugar donde se las cultiva, en sistemas agrícolas pequeños y sustentables, cuyos datos no son tabulados. Prácticamente todos los huertos familiares de climas templados a cálidos cultivan al menos una de ellas.
Dos libros se han publicado sobre cucurbitáceas, la familia de los pepónides:
Las cucurbitáceas (Cucurbitaceae) son una familia de plantas típicamente trepadoras por zarcillos, en general herbáceas y geófitas o anuales, con el ovario ínfero y el fruto inmaduro de un pepónide, que al madurar se diversificó adaptándose a diferentes síndromes de dispersión. Producen cucurbitacinas que hacen que partes vegetativas y frutos inmaduros, y a veces también maduros, tengan sabor muy amargo y sean tóxicos para la mayoría de los animales. Las partes amargas de algunas cucurbitáceas se encuentran entre los sabores más amargos conocidos provenientes de las plantas; las cucurbitacinas se encuentran diversificadas pero todas comparten una parte de la vía biosintética, un solo gen basta para explicar su presencia o ausencia en las diferentes partes de la planta; las variedades cultivadas para consumo humano perdieron las cucurbitacinas en algunos órganos.
Muchas cucurbitáceas poseen gran importancia horticultural y varios géneros de "calabazas" y muchas variedades de fruto inmaduro "dulce" (no amargo) pertenecen a esta familia. Algunos ejemplos son los zapallos y zapallitos (ayotes, pipianes, calabazas y calabacines, Cucurbita pepo, C. maxima, C. moschata, C. argyrosperma), el chilacayote o alcayota (Cucurbita ficifolia), el melón y el pepino (Cucumis melo maduro y Cucumis sativus inmaduro respectivamente), la sandía (Citrullus lanatus), la calabaza vinatera o porongo o mate (Lagenaria siceraria), la sicana o calabaza melona o curuguay (Sicana odorifera), el estropajo o esponja vegetal (Luffa), el chayote o papa del aire y el tacaco de Costa Rica (Sechium edule y Sechium tacaco), la caigua o achojcha (Cyclanthera pedata), entre otras muchas comestibles en África y Asia maduras o inmaduras (géneros Benincasa, Momordica, Trichosanthes, Coccinia).
Kõrvitsalised (Cucurbitaceae) on taimesugukond kõrvitsalaadsete (Cucurbitaceae) seltsist.
Sugukonda kuulub 95 perekonda kokku umbes 965 liigiga.
Kõrvitsalised (Cucurbitaceae) on taimesugukond kõrvitsalaadsete (Cucurbitaceae) seltsist.
Sugukonda kuulub 95 perekonda kokku umbes 965 liigiga.
Kukurbitazeo (Cucurbitaceae) landaren loredunen familia bat da. Sarritan igokariak eta iletsuak dira. Bere baitan kuia, pepinoa, angurria meloia, etab.
118 genero eta 825 espezie dauka, gehien klima tropikaletan eta azpitropikaletan.
Bi dira Euskal Herrian modu basatian garatzen diren generoak: Ecballium eta Bryonia.
Hosto txandakatuak, lore unisexual (monoikoak) eta pepo-motako (peponide) fruituak dituzte.
Azpifamilia Zanonioideae
Azpifamilia Cucurbitoideae
Erreferentzia: Watson and Dallwitz 2002-09-03
Kukurbitazeo familiako landareek garrantzi komertzial handia dute munduan eta arlo askotan erabiltzen dituzte. Hona hemen zenbait:
Kukurbitazeo (Cucurbitaceae) landaren loredunen familia bat da. Sarritan igokariak eta iletsuak dira. Bere baitan kuia, pepinoa, angurria meloia, etab.
118 genero eta 825 espezie dauka, gehien klima tropikaletan eta azpitropikaletan.
Bi dira Euskal Herrian modu basatian garatzen diren generoak: Ecballium eta Bryonia.
Kurkkukasvit (Cucurbitaceae) on kaksisirkkaisiin kuuluva kasviheimo. Lajeja on noin 800, joita esiintyy etupäässä trooppisella ja subtrooppisella vyöhykkeellä. Heimoon kuuluu monia tärkeitä ruokakasveja, kuten kurkut, melonit ja kurpitsat. Suurin osa lajeista on ruohomaisia kärhillä kiipeileviä köynnöskasveja, joilla on melko suuret ja näyttävät kukinnot.[1]
Kurkkukasvit ovat kiipeileviä köynnöksiä, jopa puuvartisia liaaneja, joilla on lehtihankaisia tuen ympärille kiertyviä kärhiä. Sekundaarinen aineenvaihdunta tuottaa mm. alkaloideja, triterpenoideja, sitrulliini-aminohappoa, saponiineja ja oksalaattikiteitä. Kasveja peittää karkea karvoitus, jonka soluseinät ovat kalkkeutuneita ja soluissa on usein kystoliitteja; karvat ovat usein myös erittäviä. Lehdet ovat korvakkeettomia ja kourasuonisia. Lehdissä saattaa olla mesirauhasia. Kasvit ovat yleensä kaksikotisia (hede- ja emikasvi erikseen), harvoin yksikotisia. Kukinto sijaitsee lehtihangassa, jossa sen lisäksi ovat myös hankasilmu ja kärhi tai vielä monimutkaisempi rakenne. Kukat ovat 3-7-lukuisia, tavallisesti kuitenkin viisilukuisia, ja niiden pohjus on tavallisesti maljamainen hypanthium tai verhiön ja teriön yhteenkasvu muodostaa putken. Verhiö on usein yhdislehtinen, harvoin se puuttuu; terälehdetkin ovat kasvaneet yhteen keltaiseksi tai toisinaan punaiseksi torveksi. Hedekukissa on eri tavoin yhteen kasvanut tai erilehtinen hetiö, joka on erillinen myös hypanthiumista. Heteenponnet ovat kiertyneitä ja yksiteekaisia, eikä hedekukassa ole emiön jäännettä. Emikukissa sen sijaan on joutoheteitä ja kehänalainen sikiäin, joka muodostuu 1-5 emilehdestä, ja jossa on turvonneet laitaistukat. Niissä on riippuvia siemenaiheita. Hedelmä on kota, joka avautuu kärjestään. Siemenet ovat tavallisesti litteitä ja vailla ravintovarastoa eli endospermiä.[2]
Kurkkukasvit kasvavat enimmäkseen tropiikissa ja subtropiikissa, jonkin verran myös lauhkeassa vyöhykkeessä.[3] Satunnaisesti voi meillä Suomessa tavata viljelykarkulaisina tai -jäänteinä mustakoiranköynnöksen (Bryonia alba), vesimelonin (Citrullus lanatus), kurkun (Cucumis sativus) ja kurpitsan (Cucurbita pepo).[4]
Kurkkukasvit kuuluvat Cucurbitales-lahkossa kladiin, jossa ovat myös heimot Tetramelaceae, Datiscaceae ja Begoniaceae eli begoniakasvit. Kladia luonnehtivat mm. ruohovartisuus, monivuotisuus, kukurbitasiini-triterpeenit, hampaiset lehtilaidat, lehtien korvakkeettomuus, kukkien yksineuvoisuus, laitaistukata, sikiäimen laitaan kiinnittyvät vartalot, kookkaat luotit ja hedelmän monisiemenisyys.[2]
Kurkkukasvien heimossa on viisi kehityslinjaa eli kladia:[2]
Kurkkukasveihin kuuluu 98 sukua ja niihin 975 lajia.[2][5]
Kurkkukasvit (Cucurbitaceae) on kaksisirkkaisiin kuuluva kasviheimo. Lajeja on noin 800, joita esiintyy etupäässä trooppisella ja subtrooppisella vyöhykkeellä. Heimoon kuuluu monia tärkeitä ruokakasveja, kuten kurkut, melonit ja kurpitsat. Suurin osa lajeista on ruohomaisia kärhillä kiipeileviä köynnöskasveja, joilla on melko suuret ja näyttävät kukinnot.
Les Cucurbitaceae (Cucurbitacées) sont une famille de plantes dicotylédones de l'ordre des Cucurbitales, originaires pour la plupart des régions tropicales et subtropicales, qui comprend environ 800 espèces réparties en 130 genres.
Ce sont généralement des plantes herbacées, annuelles ou vivaces, à port rampant ou grimpant, aux tiges munies de vrilles, et plus rarement des arbustes. Ces plantes sont sensibles au gel. Les fleurs sont unisexuées, portées parfois par les mêmes plantes (monoïques), parfois par des plantes différentes (dioïques). Les fruits sont le plus souvent des baies modifiées appelées péponides, plus rarement des fruits secs (capsules, samares).
De nombreuses espèces sont cultivées pour leur fruits comestibles (courges, courgettes, concombres, cornichons, melons, pastèques, chayotes, etc.) et parfois pour leurs graines (courge à huile, pistache africaine). Leur domestication est très ancienne et remonte à plusieurs milliers d'années, tant dans le Nouveau Monde (Cucurbita, Sechium) que dans l'Ancien (Citrullus, Cucumis, Lagenaria, Luffa, Albanus Quénetus).
Quelques exemples de cucurbitacées :
Le nom vient du genre type Cucurbita qui est le nom latin de ces plantes[1].
Les cultivars de Cucurbita revêtent un très grand nombre de noms vernaculaires[2]. Sans être exhaustif on peut citer :
Ce sont des plantes herbacées, parfois sous-ligneuses à la base ou plus rarement ligneuses (Acanthosicyos est un genre suffrutescent et Dendrosicyos socotrana est la seule espèce à forme arbustive), annuelles ou vivaces. Elles sont plus ou moins rampantes ou grimpantes (voire décombantes) grâce à des vrilles caulinaires spiralées (à la base du pétioles placées à l'équerre du plan tige-feuille). Selon les botanistes, la vrille des cucurbitacées provient de la modification d'une bractéole (hypothèse d'August Wilhelm Eichler), d'une stipule (Adolf Engler), d'une feuille (Müller) ou de la transformation d'un rameau[3].
La plupart des espèces ont une racine pivotante qui se ramifie en de nombreuses racines secondaires et tertiaires superficielles, et chez certaines, les parties souterraines peuvent être tubérisées, permettant à la plante d'être vivace (exemple Echinocystis (en)) ou de constituer des melons sauvages xérophytes, comme l'espèce Acanthosicyos horridus.
Leurs tiges sont aériennes, généralement assez grêles, ramifiées, hérissées de quelques poils épars. Elles sont souvent cannelées, sillonnées et anguleuses (pentagonales) par la présence de collenchyme, peuvent dépasser dix mètres de long. Elles sont caractérisées par des faisceaux conducteurs généralement bicollatéraux, souvent en deux anneaux concentriques. On note la présence d'alcaloïdes et de saponines amères triterpénoïdes tétra- et pentacycliques[4].
La cuticule, notamment celle de la face inférieure des feuilles, est hérissée de poils simples, à parois cellulaires calcifiées et pourvus d'un cystolithe à leur base.
Les feuilles sont alternes, à pétiole plus ou moins allongé mais sans stipules. Elles portent parfois des glandes au sommet des pétioles (genre Lagenaria), à la base des limbes (Cayaponia) ou des bractées (Telfairia). Leur forme peut varier d'un individu à un autre au sein d'une même espèce. Elles ont des formes très variables : limbe simple, entier ou plus ou moins lobé. Elles peuvent être également composées-palmées, digitées ou subcordées pour le melon, ou grandes, pentagonales et trilobées pour le concombre. Leur nervation est généralement palmée ou réticulée. La marge dentée des feuilles est caractérisée par des dents cucurbitoïdes (rassemblant plusieurs veinules qui se terminent par un apex élargi). Les vrilles sont simples ou le plus souvent ramifiées (multifides), prenant naissance plus ou moins latéralement aux nœuds. Elles sont spiralées au-dessus de la ramification, plus rarement au-dessous, parfois réduite à une épine ou absente[5].
Les grandes fleurs sont généralement unisexuées (très rarement hermaphrodites, comme le genre Schizopepon (es)), souvent sur le même pied (espèces monoïques diclines), parfois sur des pieds séparés (espèces dioïques comme la Bryone dioïque). Souvent éphémères, elles sont cycliques, dichlamydées et hétérochlamydes, pentamères, gamopétales, actinomorphes, épigynes, à androcée isostémone. L'inflorescence des fleurs femelles est solitaire, celle des mâles est axillaire (de type grappe, corymbe, panicule ou pseudo-ombelle)[6].
Le calice est composé généralement de 5 sépales connés (fleur gamosépale), souvent réduits, à préfloraison valvaire ou imbriquée. Il est adné à l'ovaire et a une forme rotacée, campanulée ou cupuliforme. Le calice demeure concrescent avec la corolle après que celle-ci s'est séparée du pistil. La corolle de forme campanulée (tube étroit et lobes étalés) est composée généralement de cinq pétales le plus souvent soudés (corolle gamopétale), à préfloraison valvaire ou involutée. Elle est généralement de couleur orange, rouge, jaune, jaunâtre ou blanchâtre.
Chez les fleurs mâles, le pistil est non fonctionnel (un pistillode, pistil vestigial, au centre montre que les Cucurbitaceae ont pour ancêtre des fleurs hermaphrodites). Les étamines, de 3 à 5, sont libres ou diversement soudées et adnées à l'hypanthium. Elles présentent de nombreuses complications (avortements, soudures). Les anthères sont à déhiscence extrorse . Chez les fleurs femelles qui possèdent parfois des staminodes, le gynécée est composé de trois carpelles (et trois stigmates bilobés, résultant d'une soudure incomplète : gynécée gamocarpellé) et d'un ovaire infère ou plus rarement semi-infère à placentation pariétale, contenant des ovules anatropes, bitegumentés et crassinucellés, souvent immergés dans la pulpe.
Leur fruit est en général une baie, qui peut être protégée par une écorce dure (exocarpe coriace ou induré), on l'appelle alors péponide. C'est, plus rarement, une capsule sèche ou charnue à déhiscence variable : par opercule (Luffa), valves (Momordica charantia), fente circulaire (pyxide des Corallocarpus). Les graines sont grandes et aplaties, à spermoderme multiassisial[à définir]. La propagation se fait surtout par autochorie, zoochorie ou, plus rarement, anémochorie[7].
On croit souvent, à tort, que les différentes espèces de cucurbitacées peuvent facilement s'hybrider. On lit par exemple parfois qu'en cultivant un melon près d'un concombre on obtiendrait un melon au goût de concombre. C'est une rumeur sans fondement car les croisements interspécifiques n'existent pas chez les cucurbitacées (à l'exception de Cucurbita argyrosperma). Ainsi la pastèque (Citrullus lanatus), le melon (Cucumis melo) et le concombre (Cucumis sativus) n'ont aucune chance de s'hybrider car ils appartiennent à des espèces distinctes. En revanche, le concombre et le cornichon qui sont deux variétés de l'espèce Cucumis sativus peuvent s'hybrider. Idem pour la courgette et le pâtisson qui appartiennent tous deux à l'espèce Cucurbita pepo ou pour la courge musquée de Provence et la doubeurre qui appartiennent toutes deux à l'espèce Cucurbita moschata.
Les cucurbitacées sont largement distribuées dans les régions tropicales et subtropicales. Elles sont présentes dans tous les continents et spécialement en Afrique et en Amérique latine, même s'il en existe des représentants sauvages en Europe (bryone dioïque par exemple)[8]. Quelques espèces sont cultivées dans les pays tempérés, mais ne s'y sont pas naturalisées.
On peut citer les genres suivants, dont plusieurs ont une grande importance économique :
La classification phylogénétique place cette famille dans l'ordre des Cucurbitales.
Acanthosicyos, Bambekea, Benincasa, Borneosicyos, Cephalopentandra, Citrullus, Coccinia, Cogniauxia, Ctenolepis, Dactyliandra, Diplocyclos, Eureiandra, Papuasicyos, Peponium, Praecitrullus, Lagenaria, Lemurosicyos, Nothoalsomitra, Raphidiocystis, Ruthalicia, Solena, Trochomeria, Zombitsia
Cucumis, Melothria
Luffa (la courge éponge), Sechium (la chayotte)
Actinostemma, Alsomitra, Bayabussa, Bolbostemma, Chalema, Cyclantheropsis, Fevillea, Gerrardanthus, Gomphogyne, Gynostemma, Hemsleya , Neoalsomitra, Pseudosicydium, Pteropepon, Sicydium, Siolmatra, Xerosicyos, Zanonia, Zygosicyos
Selon Angiosperm Phylogeny Website (27 mai 2010)[9] :
Selon DELTA Angio (27 mai 2010)[10] :
Selon ITIS (1er octobre 2021)[11] :
Les Cucurbitaceae (Cucurbitacées) sont une famille de plantes dicotylédones de l'ordre des Cucurbitales, originaires pour la plupart des régions tropicales et subtropicales, qui comprend environ 800 espèces réparties en 130 genres.
Ce sont généralement des plantes herbacées, annuelles ou vivaces, à port rampant ou grimpant, aux tiges munies de vrilles, et plus rarement des arbustes. Ces plantes sont sensibles au gel. Les fleurs sont unisexuées, portées parfois par les mêmes plantes (monoïques), parfois par des plantes différentes (dioïques). Les fruits sont le plus souvent des baies modifiées appelées péponides, plus rarement des fruits secs (capsules, samares).
De nombreuses espèces sont cultivées pour leur fruits comestibles (courges, courgettes, concombres, cornichons, melons, pastèques, chayotes, etc.) et parfois pour leurs graines (courge à huile, pistache africaine). Leur domestication est très ancienne et remonte à plusieurs milliers d'années, tant dans le Nouveau Monde (Cucurbita, Sechium) que dans l'Ancien (Citrullus, Cucumis, Lagenaria, Luffa, Albanus Quénetus).
Quelques exemples de cucurbitacées :
Courgette, Potimarron, Butternut, Citrouille...Fine plandaí déchotailéadónacha san ord Cucurbitales is ea na Cucurbitaceae. "Fine na ngurd" a thugtar uirthi freisin. Tá timpeall ar 965 speiceas i 95 géineas díobh ann, agus táid le fáil sa chuid is mó de threochreasanna agus de fho-threochreasanna an domhain.[1] Aige seo cuid de na géinis is tábhachtaí:
Fine plandaí déchotailéadónacha san ord Cucurbitales is ea na Cucurbitaceae. "Fine na ngurd" a thugtar uirthi freisin. Tá timpeall ar 965 speiceas i 95 géineas díobh ann, agus táid le fáil sa chuid is mó de threochreasanna agus de fho-threochreasanna an domhain. Aige seo cuid de na géinis is tábhachtaí:
Cucurbita – squaiseanna, puimcíní, zucchini, cuid de na guird Lagenaria – guird, do-ite sa chuid is mó Citrullus – mealbhacáin uisce (C. lanatus, C. colocynthis) agus eile Cucumis – cúcamair (C. sativus), roinnt mealbhacán Luffa – loofah uaireanta (úsáidtear dhá speiceas den luffa mar spúinsí sciúrtha agus iad aibí.As cucurbitáceas[1] (Cucurbitaceae) son unha familia de plantas orixinarias na súa meirande parte das Américas, normalmente herbáceas, das cales moitas posúen grande importancia etnobotánica; inclúe entre outros hortalizas tan importantes coma a cabaceira (Cucurbita), o meloeiro (Cucumis melo), o cogombro (Cucumis sativus), a sandía (Citrullus lanatus) e as cabaceiras porongo (Lagenaria siceraria).
Son caracteristicamente herbas rastreiras ou rubideiras grazas aos seus gabiáns nos talos (caulinares); amosan follas alternas, en xeral simples, máis ou menos lobadas, carnosas, escabras; posúen cistolitos. As flores son unisexuais, as masculinas con vestixio de xineceo, xeralmente monoicas (Bryonia craetica excepcionalmente é dioica), regulares, gamopétalas, pentámeras, con periantio duplo e estames atípicos: filamento sigmoide rematado por unha antera cunha única teca, estames ceibos ou soldados en 3 grupos: (2)+(2)+1. Nas formas primitivas amósanse pétalos ceibos, e o ovario ínfero; algunhas presentan inflorescencias en cima. Os froitos son moi variábeis; case sempre son bagas (Bryonia) ou bagas modificadas (pepónides), mais ás veces se presentan como cápsulas (Momordica), ás veces no cogombro do demo (Ecballium elaterium). A maioría das plantas desta familia son anuais, ou sexa, morren despois de se reproduciren.
As cucurbitáceas (Cucurbitaceae) son unha familia de plantas orixinarias na súa meirande parte das Américas, normalmente herbáceas, das cales moitas posúen grande importancia etnobotánica; inclúe entre outros hortalizas tan importantes coma a cabaceira (Cucurbita), o meloeiro (Cucumis melo), o cogombro (Cucumis sativus), a sandía (Citrullus lanatus) e as cabaceiras porongo (Lagenaria siceraria).
Tikvovke (lat. Cucurbitaceae), biljna porodica iz reda Cucurbitales koja obuhvaća 134 roda čiji je najpoznatiji predstavnici rodovi Cucurbita (tikve, buće i bundeve) i Cucumis (krastavci i dinje). Većina poznatijih rodova porijeklom je iz Amerike (Cucurbita), a iz tropskog dijela Azije je porijeklom krastavac iz roda Cucumis.
Plodovi porodice Cucurbitaceae su sočni a cvjetovi jednospolni[1]
Thorneov i Cronquistov sustav klasificirali su je u red ljubicolike (Violales).
Tikvovke (lat. Cucurbitaceae), biljna porodica iz reda Cucurbitales koja obuhvaća 134 roda čiji je najpoznatiji predstavnici rodovi Cucurbita (tikve, buće i bundeve) i Cucumis (krastavci i dinje). Većina poznatijih rodova porijeklom je iz Amerike (Cucurbita), a iz tropskog dijela Azije je porijeklom krastavac iz roda Cucumis.
Plodovi porodice Cucurbitaceae su sočni a cvjetovi jednospolni
Thorneov i Cronquistov sustav klasificirali su je u red ljubicolike (Violales).
Banjowcowe rostliny (Cucurbitaceae) su swójba symjencowych rostlinow.
Najbliže přiwuzne swójby banjowcowych rostlinow znutřka porjada Cucurbitales su begonijowe rostliny (Begoniaceae), Scheinhanfgewächse (Datiscaceae) a Tetramelaceae.[1] Tradicionelna systematika banjowcowych rostlinow bazuje w prěnim rjedźe na přiznamjenjach androeceuma, gynoeceuma, wobwitkow, ze srjedźišća 20. lětstotka tež na próškowej strukturje a natwarje symjenoweje skorpizny. Jedna najnowšich klasifikacijow swójby je ta wot C. Jeffrey 2005[2]. Sćěhowaca zestawa je z Kocyan et al. 2007 přiwzata, kotrež su system wot Jeffrey přez nowe rody rozšěrili, tak zo swójba 126 rodow wobsahuje. Změny porno Kocyan et al. su markěrowane:
Tuta na morfologiskich přiznamjenjach bazowane rjadowanje je móhł wot Kocyan et al. 2007 w fylogenetiskim přepytowanju, kotrež 123 wot 130 rodow wobsahowaše, hač na tribusoweho runiny zwjetša wobkrućić, subtribusy su wězo kumštne poddźělenja. Z dźěła wot Kocyan et al. so móže sćěhowacy, na tribusy zjednorjeny kladogramm wotwodźeny, při čimž žołmojte linije tribusy pokazuja, kotrež su parafyletiske im Hinblick na druhe hałuzy samsneho klada:
┌── Cucurbiteae ┌─┤ ┌───┤ └── Benincaseae │ │ │ └──── Coniandreae │ ┌─┤ ┌── Sicyeae │ │ ┌─┤ │ │ ┌─┤ └~~ Trichosantheae │ │ │ │ │ └─┤ └──── Luffeae ┌─┤ │ │ │ └────── Bryonieae │ │ │ │ ┌── Herpetospermeae ┌─┤ └───────┤ │ │ └── Schizopenoneae ─┤ │ │ └~~~~~~~~~~~~ Joliffeae │ └────────────── Zanonieae
Pod wot Jeffrey 2005 připóznatymi tribusami je Jollifeae we wysokej měrje polyfyletiski. Rody Jollifeae tworja skupina na bazy Cucurbitoideae. Znutřka tuteje skupiny su někotre rody druhich tribusow zarjadowane (Cogniauxia wot Benincaseae, Ampelosicyos a Tricyclandra wot Trichosantheae). Wostatne Trichosantheae tworja skupinu na bazy Sicyeae. Někotre rody su po wuslědkach wot Kocyan et al. para- abo polyfyletiske.
« Banjowcowe rostliny » w druhich wikimediskich projektach :
Jeli eksistuje w druhej rěči hižo bóle wuwity nastawk ze samsnej temu, potom přełožuj a dodawaj z njeho.
Jeli nastawk ma wjace hač jedyn njedostatk, wužiwaj prošu předłohu {{Předźěłuj}}. Nimo toho so awtomatisce kategorija Kategorija:Zarodk wo botanice doda.
Banjowcowe rostliny (Cucurbitaceae) su swójba symjencowych rostlinow.
Suku labu-labuan atau Cucurbitaceae adalah salah satu suku anggota tumbuhan berbunga. Menurut sistem klasifikasi APG II suku ini termasuk ke dalam bangsa Cucurbitales, klad euRosidae I.
Terdapat sekitar 125 genera dalam Cucurbitaceae yang mencakup 960 spesies. Berikut ini adalah pembagian menurut Charles Jeffrey (1990).
Subfamily Zanonioideae (small striate pollen grains)
Subfamily Cucurbitoideae (styles united into a single column)
Suku labu-labuan atau Cucurbitaceae adalah salah satu suku anggota tumbuhan berbunga. Menurut sistem klasifikasi APG II suku ini termasuk ke dalam bangsa Cucurbitales, klad euRosidae I.
Le Cucurbitacee (Cucurbitaceae Juss.) sono una famiglia di piante angiosperme appartenenti all'ordine Cucurbitales[1].
Il nome della famiglia, che deriva dal sanscrito "corb", che significa "attorcigliarsi", "strisciare", indica la principale caratteristica comune alle specie della famiglia, quella cioè di avere fusti angolosi, ruvidi, striscianti o rampicanti, con viticci ramosi posti accanto alle foglie.
Le piante di questa famiglia crescono nelle zone tropicali e in quelle temperate, dove quelle con frutti commestibili sono state tra le prime piante coltivate sia nel Vecchio che nel Nuovo Mondo. La famiglia delle Cucurbitaceae è una delle famiglie vegetali con il più alto numero di specie utilizzate come cibo dall'uomo.
Tra le più familiari per l'uomo, sono da ricordare: la zucchina, la zucca gialla, la zucca di Napoli, il cetriolo, il cocomero ed il melone.
Le Cucurbitacee sono per la maggior parte erbacee annuali o [perenni] , ma alcune sono liane legnose, arbusti spinosi o alberi (per esempio Dendrosicyos).
I fusti sono pelosi e pentangolari. I viticci sono posizionati a 90 ° rispetto ai piccioli fogliari ai nodi. Le foglie sono alternate, palmato lobate.
I fiori, gialli o bianchi, gamopetali (cioè con i petali uniti tra loro) e pentameri. Sono unisessuali in piante monoiche (fiori maschili e femminili sulla stessa pianta) o dioiche (con fiori maschili e femminili su diverse piante). I fiori femminili hanno ovario infero.
I frutti, detti "pepònidi", sono bacche modificate. Sono rivestiti di una scorza più o meno dura ed hanno una polpa carnosa nella quale sono presenti numerosi semi. Pur avendo tutti le stesse caratteristiche, sono assai diversi di dimensione e di peso: basti pensare all'enorme differenza tra la zucca, che può raggiungere anche 90-100 chili di peso, e il cetriolo di soli 2-3 ettogrammi.
Il più antico fossile noto di zucca è un campione di foglia di Cucurbitaciphyllum lobatum del Paleocene, rinvenuto a Shirley Canal, nel Montana. Fu descritto per la prima volta nel 1924 dal paleobotanico Frank Hall Knowlton. La foglia fossile è palmata, trilobata con seni arrotondati e un margine intero o seghettato ed è simile a quella di specie dei generi Kedrostis, Melothria e Zehneria[2].
Le Cucurbitacee sono diffuse allo stato spontaneo soprattutto nei dei paesi tropicali. Solo poche specie sono originarie delle regioni a clima temperato dell'Europa e dell'America Settentrionale anche se diverse specie originarie dei tropici vi possono essere coltivate come piante annuali durante la stagione calda.
Questa famiglia è classificata all'interno dell'ordine Cucurbitales dalla classificazione APG;[1] il sistema Cronquist la inseriva invece nell'ordine Violales.[3]
La famiglia comprende più di 100 generi a prevalente distribuzione tropicale:[4]
Tutte le Cucurbitacee temono il freddo e devono essere protette dagli sbalzi improvvisi di temperatura.
Le Cucurbitacee (Cucurbitaceae Juss.) sono una famiglia di piante angiosperme appartenenti all'ordine Cucurbitales.
Il nome della famiglia, che deriva dal sanscrito "corb", che significa "attorcigliarsi", "strisciare", indica la principale caratteristica comune alle specie della famiglia, quella cioè di avere fusti angolosi, ruvidi, striscianti o rampicanti, con viticci ramosi posti accanto alle foglie.
Le piante di questa famiglia crescono nelle zone tropicali e in quelle temperate, dove quelle con frutti commestibili sono state tra le prime piante coltivate sia nel Vecchio che nel Nuovo Mondo. La famiglia delle Cucurbitaceae è una delle famiglie vegetali con il più alto numero di specie utilizzate come cibo dall'uomo.
Tra le più familiari per l'uomo, sono da ricordare: la zucchina, la zucca gialla, la zucca di Napoli, il cetriolo, il cocomero ed il melone.
Cucurbitaceae sunt familia plantarum florentium ordinis Cucurbitalium, quae plerumque in regionibus tropica et temperata endemicae sunt.
Subfamilia Zanonioidearum
Subfamilia Cucurbitoidearum
Cucurbitaceae sunt familia plantarum florentium ordinis Cucurbitalium, quae plerumque in regionibus tropica et temperata endemicae sunt.
Subfamilia Zanonioidearum
Tribus ZanoniearumSubfamilia Cucurbitoidearum
Tribus Melothrieae Subtribus Cucumerinarum Cucumis melo Grex chito: *cucumis melonicus Grex conomon: *pepo Grex flexuosus: *anguinus Grex reticulatus & cantalupensis: melo Cantalupensis, melo muscatus Grex inodorus: melo inodorus Cucumis sativus: *cucumis angurius Tribus Schizopeponearum Tribus Joliffiearum Tribus Trichosanthearum Tribus Benincasearum Subtribus Benincasinarum Lagenaria siceraria: *cucurbita veterum Citrullus lanatus: *melopepo, seu melo (serius: citrullus, anguria) Citrullus lanatus var. citroides: *citrium Citrullus colocynthis: *colocynthis Ecballium elaterium: *elaterium Subtribus Luffinarum Luffa aegyptiaca; *somphos (serius: luffa) Tribus Cucurbitearum Cucurbita spp., e.g. Cucurbita pepo, C. maxima, C. moschata, C. argyrosperma Tribus SicyearumMoliūginiai (lot. Cucurbitaceae, vok. Kürbisgewächse) – magnolijūnų (Magnoliophyta) augalų šeima, kuriai priklauso vienamečiai ir daugiamečiai žoliniai augalai. Jų stiebas gulsčias, šliaužiantis ar laipiojantis. Laipioja ūseliais, t. y. pakitusiais ūgliais. Lapai pražanginiai, skiautėti ar suskaldyti, lygiakraščiai arba dantyti. Žiedai sukrauti kekės, šluotelės ar skėčio pavidalo žiedynuose. Vainikėlis geltonas, baltas, žalias arba raudonas. Vaisius – uoga arba agurkvaisis. Sėklos plokščios, be endospermo. Augalus apdulkina vabzdžiai.
Šeimoje 120 genčių, apie 845 rūšys. Daugelis auginami kaip vertingos daržovės, geri pašariniai, techniniai, vaistiniai bei puošnūs dekoratyviniai augalai.
Lietuvoje auga šių genčių augalai:
Baltoji brienė (Bryona alba)
Tikrasis arbūzas (Citrullus vulgaris)
Paprastasis agurkas (Cucumis sativus)
Didysis moliūgas (Cucurbita maxima)
Paprastasis tryškenis (Ecballium elaterium)
Kampuotoji rietena (Sicyos angulatus)
Dygliavaisis virkštenis (Echinocystis lobata)
Paprastasis agurkas (Cucumis sativus)
Paprastasis moliūgas (Cucurbita pepo)
Ķirbju dzimta (Cucurbitaceae) ir ķirbju rindas (agrāk vijolīšu rindas) dzimta. Ķirbju dzimtā ietilpst tādi augi kā ķirbji, arbūzi, melones, gurķi un kabači. Vairākas šīs dzimtas sugas plaši tiek kultivētas visā pasaulē.
Ķirbju dzimta sīkāk dalās 15 ciltīs, kas vēl sīkāk dalās aptuveni 95 ģintīs. Šajā klasifikācijā ir uzskaitītas visas ciltis, bet nav uzskaitītas visas ģintis. Šeit ir iekļautas lielākās ķirbju dzimtas ģintis pēc sugu skaita, kā arī atsevišķas ģintis, kurās atrodas plaši izplatīti vai gluži otrādi, ļoti īpatnēji un reti sastopami augi. Latvijā savvaļā ir sastopamas trīs sugas (pa vienai sugai no sētvijām, dzeloņgurķiem un tladiantām). Aptuvens sugu skaits ģintī norādīts iekavās.
Ķirbju dzimta (Cucurbitaceae)
Ķirbju dzimta (Cucurbitaceae) ir ķirbju rindas (agrāk vijolīšu rindas) dzimta. Ķirbju dzimtā ietilpst tādi augi kā ķirbji, arbūzi, melones, gurķi un kabači. Vairākas šīs dzimtas sugas plaši tiek kultivētas visā pasaulē.
De komkommerfamilie (Cucurbitaceae) is een familie van tweezaadlobbige planten. Het zijn meestal kruiden, maar soms ook struiken. De familie komt voornamelijk voor in de tropen van alle continenten, speciaal in Afrika en Zuid-Amerika. In gematigder streken worden soorten gecultiveerd. Het is een van de belangrijkste voedselproducerende plantenfamilies. Diverse soorten vormen een caudex en zijn daarom geliefd bij verzamelaars van succulenten.
Het gaat om een familie van minder dan duizend soorten. In Nederland komt van nature het geslacht Bryonia voor met als enige soort heggenrank (Bryonia dioica). De familie is bekend vanwege de vruchten, die hetzij onrijp en als groente verhandeld worden, zoals augurk, courgette en komkommer, hetzij rijp en dan veeleer als fruit verhandeld worden, zoals meloen, pompoen en watermeloen. In Madagaskar komt het geslacht Xerosicyos voor.
Voorbeelden uit deze familie zijn de volgende soorten:
Nederlandse naam Wetenschappelijke naam - Alsomitra macrocarpa Waspompoen Benincasa hispida Kolokwint Citrullus colocynthis Watermeloen Citrullus vulgaris Suikermeloen Cucumis melo Kiwano Cucumis metuliferus Komkommer Cucumis sativus Augurk Vijgenbladpompoen Cucurbita ficifolia Reuzenpompoen Cucurbita maxima Ayote Cucurbita mixta Muskuspompoen Cucurbita moschata Courgette Cucurbita pepo Patisson Spaghettipompoen Springkomkommer Ecballium elaterium Vleugelkomkommer Luffa acutangula Sponskomkommer Luffa aegyptica Sopropo Momordica charantia Chayote Sechium edule Takako Sechium tacaco Cassabanana Sicana odoriferaIn het Cronquist-systeem (1981) werd de familie in de orde Violales geplaatst. Het APG-systeem (1998) en het APG II-systeem (2003) plaatsen de familie in een orde Cucurbitales.
In het Cronquist-systeem (1981) werd de familie in de orde Violales geplaatst. Het APG-systeem (1998) en het APG II-systeem (2003) plaatsen de familie in een orde Cucurbitales.
Graskarfamilien (Cucurbitaceae) er ein plantefamilie av tofrøbladingar. Han omfattar ca. 110 slekter med ca. 640 artar; dei fleste stammar frå tropane.
Dei fleste graskarartane er urtevekstar som kan klatra ved hjelp av slyngtrådar. Dei er som regel stivhåra. Blada er langstilka, handnerva og innskorne. Dei sit som oftast spreidd og manglar akselblad.
Blomar og bladskot utviklar seg frå bladhjørnene. Blomsane er som regel gule, regelmessige og einkjønna. Hjå nokre slekter er krona samblada, hjå andre friblada. Frukta er eit bær med 6 rekkker oljerike frø utan frøhkite. Dei er omslutta av eit saftrikt vev.
Viktige plantar i graskarfamilien er mellom anna agurk, graskar, melon, vassmelon og flaskegraskar eller kalebass. Fleire prydvekstar høyrer også til familien, mellom anna espalierplanten Melothria og den hardføre, raudfrukta Thladiantha.
Graskarfamilien (Cucurbitaceae) er ein plantefamilie av tofrøbladingar. Han omfattar ca. 110 slekter med ca. 640 artar; dei fleste stammar frå tropane.
Dei fleste graskarartane er urtevekstar som kan klatra ved hjelp av slyngtrådar. Dei er som regel stivhåra. Blada er langstilka, handnerva og innskorne. Dei sit som oftast spreidd og manglar akselblad.
Blomar og bladskot utviklar seg frå bladhjørnene. Blomsane er som regel gule, regelmessige og einkjønna. Hjå nokre slekter er krona samblada, hjå andre friblada. Frukta er eit bær med 6 rekkker oljerike frø utan frøhkite. Dei er omslutta av eit saftrikt vev.
Viktige plantar i graskarfamilien er mellom anna agurk, graskar, melon, vassmelon og flaskegraskar eller kalebass. Fleire prydvekstar høyrer også til familien, mellom anna espalierplanten Melothria og den hardføre, raudfrukta Thladiantha.
Gresskarfamilien omfatter 120 planteslekter. Matvarer som agurk, squash, gresskar og melon kommer fra arter i gresskarfamilien.
Denne botanikkrelaterte artikkelen er foreløpig kort eller mangelfull, og du kan hjelpe Wikipedia ved å utvide den. Gresskarfamilien omfatter 120 planteslekter. Matvarer som agurk, squash, gresskar og melon kommer fra arter i gresskarfamilien.
Multimedia w Wikimedia Commons Dyniowate (Cucurbitaceae Juss.) – rodzina roślin należąca do rzędu dyniowców. Obejmuje ok. 990[2]–1000[1] gatunków, grupowanych w 97[2]–98 rodzajów[1]. Rośliny te występują w obszarach tropikalnych i subtropikalnych, bardzo rzadko w strefie umiarkowanej, w podobnej liczbie gatunków na Nowym Świecie, jak i na Starym[3]. Stosunkowo największy udział rośliny te mają we florze suchych obszarów Afryki[1]. W Polsce dziko rosną tylko jako gatunki introdukowane rośliny z rodzajów: przestęp (Bryonia), kolczurka (Echinocystis), harbuźnik (Sicyos) i ziemniaczka (Thladiantha)[4][5]. Do rodziny tej należy się wiele roślin użytkowych, spożywanych jako warzywa, owoce (głównie rodzaje dynia, ogórek, arbuz), używanych jako rośliny lecznicze i oleiste[2]. Twarde, zewnętrzne części owoców tykwy (tzw. kalabasy) wykorzystywane są jako naczynia i instrumenty, z owoców trukwy wyrabia się tzw. „gąbki roślinne”[3].
Jedna z rodzin rzędu dyniowców należącego do kladu różowych w obrębie okrytonasiennych[1]:
dyniowceCorynocarpaceae – pałężynowate
Coriariaceae – garbownikowate
Cucurbitaceae – dyniowate
Datiscaceae – konopnicowate
Begoniaceae – begoniowate
Podrodzina Nhandiroboideae (syn.: Zanonioideae)
Plemię Gomphogyneae Bentham & J. D. Hooker
Plemię Triceratieae A. Richard
Plemię Actinostemmateae H. Schaefer & S. S. Renner
Plemię Zanonieae Bentham & J. D. Hooker
Podrodzina Cucurbitoideae Eaton
Plemię Indofevilleeae H. Schaefer & S. S. Renner
Plemię Benincaseae
Plemię Bryonieae
Plemię Coniandreae
Plemię Cucurbiteae
Plemię Joliffieae
Plemię Momordiceae
Plemię Schizopeponeae
Plemię Sicyoeae
Plemię Siraitieae
Plemię Thladiantheae
Dyniowate (Cucurbitaceae Juss.) – rodzina roślin należąca do rzędu dyniowców. Obejmuje ok. 990–1000 gatunków, grupowanych w 97–98 rodzajów. Rośliny te występują w obszarach tropikalnych i subtropikalnych, bardzo rzadko w strefie umiarkowanej, w podobnej liczbie gatunków na Nowym Świecie, jak i na Starym. Stosunkowo największy udział rośliny te mają we florze suchych obszarów Afryki. W Polsce dziko rosną tylko jako gatunki introdukowane rośliny z rodzajów: przestęp (Bryonia), kolczurka (Echinocystis), harbuźnik (Sicyos) i ziemniaczka (Thladiantha). Do rodziny tej należy się wiele roślin użytkowych, spożywanych jako warzywa, owoce (głównie rodzaje dynia, ogórek, arbuz), używanych jako rośliny lecznicze i oleiste. Twarde, zewnętrzne części owoców tykwy (tzw. kalabasy) wykorzystywane są jako naczynia i instrumenty, z owoców trukwy wyrabia się tzw. „gąbki roślinne”.
Cucurbitaceae é uma família de plantas com flor pertencente ao clado das fabídeas, que agrupa mais de 975 espécies repartidas por 95 a 98 géneros,[3] repartidos por 15 tribos[4][5] e duas subfamílias.[6] Constituída maioritariamente por plantas de haste rastejante, rupícolas ou terrícolas, frequentemente com gavinhas de sustentação, inclui algumas espécies de hábito arbustivo, mas apenas uma espécie arbórea (Dendrosicyos socotranus). A família tem distribuição cosmopolita, mas muito maior diversidade nas regiões tropicais e subtropicais.[7] Entre os membros desta família incluem-se espécies cultivadas de grande importância económica, tais como a abóbora, o melão, a melancia, o pepino, a cabaça e a caiota.
As plantas da família Cucurbitaceae, vulgarmente referidas como cucurbitáceas, podem ser dióicas ou monóicas, sendo na sua maioria anuais que morrem imediatamente após produzirem as sementes. Apresentam uma ampla distribuição global, mas ocorrem principalmente nos trópicos e subtrópicos. Os frutos desta família são na sua vasta maioria do tipo pepónio (ou pepónide), frequentemente considerados como um tipo específico de pseudobaga. Todas as espécies são sensíveis à geada.
As Cucurbitaceae são uma família de plantas tipicamente trepadoras por gavinhas, em geral herbáceas geófitas ou anuais, com o ovário ínfero. O fruto imaturo é um pepónio, que ao maturar se diversifica, adaptando-se a diferentes formas de dispersão das sementes.
As plantas desta família produzem cucurbitacinas, compostos que fazem com que a partes vegetativas e os frutos imaturos, e por vezes também os maduros, apresentem um sabor muito amargo e sejam tóxicos para a maioria dos animais. As partes amargas de algumas cucurbitáceas estão entre os sabores mais amargos conhecidos provenientes de plantas.[8] Para além disso, geralmente contêm alcalóides e outras saponinas triterpenóides amargas, tetra ou pentacíclicas.[9]
As cucurbitacinas são um grupo diversificado de compostos, mas partilham uma parte da via biossintética, pois um único gene basta para explicar a presença ou ausência desta família de compostos nas diferentes partes da planta. As variedades cultivadas para consumo humano foram seleccionadas por forma a perderam as cucurbitacinas em alguns órgãos.
As plantas da família Cucurbitaceae são herbáceas ou lianas sublenhosas e possuem, em geral, gavinhas espiraladas, e muitas vezes ramificadas, que são dispostas lateralmente nos nós.[9] A única espécie com hábito arbóreo em toda a família é Dendrosicyos socotranus, um paquicaule que ganhou o hábito arborescente a partir do hábito trepador ancestral.[10]
A maioria dos membros desta família tem uma raiz principal pronunciada, que atinge cerca de um metro de profundidade no pepino (Cucumis sativus) e mais de dois metros nas abóboras (Cucurbita). Perto da superfície, formam uma densa rede de raízes laterais que cobrem à superfície do solo uma área pelo menos tão grande, se não maior, que os órgãos acima do solo. Nos eixos de avanço das hastes, formam-se raízes adventícias, mesmo sem contacto directo da haste com o solo. Alguns representantes xerófitos formam raízes de armazenamento que lhes permitem sobreviver a períodos secos. Em Acanthosicyos, as raízes atingem 15 metros de profundidade.
As folhas são simples, alternas ou espiraladas, frequentemente palmado-lobadas e com venação palmada. Podem ter as margens mais ou menos serreadas e dentes cucurbitóides (muitas nervuras convergindo no dente e terminando em um ápice glandular expandido e mais ou menos translúcido). Não possuem estípulas. Algumas espécies exibem nectários extraflorais. A maioria das espécies apresenta tricomas (pêlos) simples com parede calcificada e com um cistólito (concreção de carbonato de cálcio) na base.[9][11][12]
As flores estão organizadas em inflorescências axilares, variáveis em tipo, às vezes reduzidas a apenas uma flor terminal. As flores são geralmente unissexuais, actinomorfas, com perianto bisseriado e diclamídeo, com hipanto bem desenvolvido. As sépalas são geralmente imbricadas e em número de cinco, quase sempre conatas (intimamente unidas desde a origem) e às vezes reduzidas. As pétalas são geralmente cinco, conatas, campanuladas, com um tubo estreito e lobos expandidos no ápice, ou quase planas. A coloração varia entre o branco, passando pelo amarelo e alaranjado, e o vermelho. É frequente nesta família a ocorrência de flores que se abrem somente por um dia. Os estames são de três à cinco, adnatos ao hipanto, diversamente conatos e modificados, geralmente parecendo ser três ou apenas um, com anteras uniloculares. Os grãos de pólen têm três ou mais sulcos ou poros. Os carpelos são geralmente três, conatos, com ovário ínfero de placentação parietal e geralmente três estigmas. Os óvulos são geralmente numerosos por placenta. Possuem nectários diversos, incluindo extra-florais.[9][11][12]
Nas Cucurbitaceae ocorre um fruto do tipo baga modificado que é designado por pepónio (ou pepónide). No fruto do tipo pepónio, o hipanto e o epicarpo formam uma casca coreácea e no interior ocorre crescimento das placentas preenchendo o lóculo. As sementes são achatadas com testa composta por várias camadas, sendo que a mais externa pode ser carnosa. O endosperma é escasso ou ausente.[9]
Por serem vistosas e possuírem néctar, as flores de Cucurbitaceae atraem diversos insectos, aves e morcegos. O androceu possui coloração e aspecto semelhante ao gineceu, pelo que os polinizadores visitam tanto flores estaminadas (masculinas) quanto carpeladas (femininas). A polinização cruzada é promovida pela dioicia e presença de flores unissexuais.[9] A dispersão das bagas é maioritariamente do tipo zoocórico (feita por animais). No género Momordica ocorre abertura espontânea das cápsulas com exposição das sementes que são coloridas e carnosas para dispersão por aves.[9] O género Ecballium tem frutos do tipo elatério que expelem as sementes a largas distâncias.
Como característica morfológica diferenciadora em relação a grupos com hábito semelhante, as Cucurbitaceae apresentam apenas uma folha por nó. Na sua vasta maioria são trepadeiras herbáceas ou lianas com folhas geralmente cobertas por tricomas (pêlos) espessos e ásperos, sem estípulas, com venação palmada. Na axila da folha há geralmente um rebento vegetativo, uma flor, deslocada para o lado, e uma gavinha ramificada, ou alguma organização mais complexa. As plantas são dióicas ou monóicas, e as flores têm hipanto, um androceu complexo, frequentemente formado por anteras onduladas sigmoidais, com uma única teca, e um ovário ínfero com placentação parietal. A corola é geralmente mais ou menos amarela, por vezes avermelhada. As sementes são mais ou menos achatadas.[13]
As cucurbitáceas diferenciam-se das família similares Vitaceae (as vides) e Passifloraceae (maracujá) pela posição das gavinhas, que é lateral em relação ao pecíolo foliar, ou pelo menos não oposta ao pecíolo como em Vitaceae, nem na axila da folha como em Passifloraceae.[14]
Detalhe de um nó de Cucurbita maxima: gavinha, folha (pecíolo para cima à esquerda), uma gema vegetativa e uma gema floral masculina.
Nó de Cucurbita pepo: gavinha, folha, duas gemas florais masculinas.
Anteras onduladas sigmoidais nos estames fundidos de uma gema floral masculina de Cucurbita (neste género as anteras ficam rectas ao maturarem).
Na sua presente circunscrição, as Cucurbitaceae são formalmente definidas como «herbáceas rastejantes ou trepadoras mediante gavinhas inseridas nos nós dos caules (gavinhas caulinares); mostram folhas alternas, em geral simples, mais ou menos lobadas, carnosas, ásperas ao tacto (escabras) e com cistólitos. As flores são unissexuais, as masculinas com gineceu vestigial, geralmente monoicas (Bryonia craetica excepcionalmente é dioica), regulares, gamopétalas, pentâmeras, com perianto duplo e estames atípicos: filamento sigmóide rematado por uma antera com uma única teca, estames livres ou soldados em 3 grupos: (2)+(2)+1. Nas formas primitivas apresentam as pétalas livres e o ovário ínfero; algumas apresentam inflorescências cimosas. Os frutos são muito variáveis, mas quase sempre são bagas (Bryonia) ou bagas modificadas (pepónides), mas por vezes apresentam-se como cápsulas (Momordica) ou em elatério (Ecballium)». [15][16][17][18]
As Cucurbitaceae apresentam uma ampla distribuição cosmopolita, mas ocorrem principalmente nos trópicos e subtrópicos, com poucas espécies de regiões temperadas.[9] A maioria dos centros de diversidade ocorre nas regiões tropicais.
Muitas cucurbitáceas apresentam grande importância para a moderna horticultura e vários géneros de abóboras, e muitas outras espécies e variedades de cucurbitáceas de fruto maduro e de fruto imaturo "doce" (não amargo), pertencem a este grupo.
As plantas desta família são cultivadas nos trópicos e nas regiões temperadas, onde com os seus frutos comestíveis estão entre as primeiras plantas cultivadas no Velho e no Novo Mundo. A família Cucurbitaceae está entre as famílias de plantas com maior em número e percentagem de espécies utilizadas como alimento humano.[19]
De entre as mais de 975 espécie e cerca de 95-98 géneros,[3] que se conhecem, as mais importantes do ponto de vista económico pertencem aos seguintes géneros:
Alguns exemplos dessa importância são as abóboras, das quais existem muitas centenas de cultivares (Cucurbita pepo, Cucurbita maxima, Cucurbita moschata e Cucurbita argyrosperma), a gila (Cucurbita ficifolia), o melão (Cucumis melo) e o pepino (Cucumis sativus), a melancia (Citrullus lanatus).
Embora com menos expressão económica, estão a cabaça utilizada para vasilhame, como flutuador e como elemento ressonante em instrumentos musicais (Lagenaria siceraria), a sicana (Sicana odorifera), a esponja vegetal (Luffa), a caiota (Sechium edule), o tacaco (Sechium tacaco) e o chucho-de-vento ou maxixe (Cyclanthera pedata).
Com outras muitas espécies e variedade comestíveis, são cultivadas em África e Ásia múltiplas espécies dos géneros Benincasa, Momordica, Trichosanthes e Coccinia.[20]
Como são espécies de fácil cultivo, muitas espécies e cultivares têm mais importância económica do que normalmente se lhe reconhece, já que são tipicamente utilizadas como alimento de quem as cultiva e para comercialização local nos lugares onde são cultivadas, em sistemas agrícolas pequenos e sustentáveis, cujos dados estatísticos são geralmente ignorados. Praticamente todos as hortas familiares das regiões de climas temperados a quentes cultivam pelo menos uma variedade de fruto comestível pertencente a esta família.
A filogenia das Cucurbitaceae é complexa e tem sido objecto de múltiplos estudos. Um dos mais antigos fósseis de cucurbitáceas até agora identificado foi atribuído a †Cucurbitaciphyllum lobatum, uma espécie do Paleoceno, descoberta em depósitos de Shirley Canal, Montana. Foi inicialmente descrita em 1924 pelo paleobotânico Frank Hall Knowlton. A folha fóssil é palmada, trilobada, com as reentrâncias dos lobos arredondado e margem inteira ou serrada. A presenta um padrão foliar similar aos membros extantes dos géneros Kedrostis, Melothria e Zehneria.[21]
Cucurbitaceae é uma família monofilética de plantas angiospermas eudicotiledóneas, sendo uma das oito famílias da ordem Cucurbitales, inserida no grupo das fabídeas que, por sua vez, estão inseridas no grande clado das rosídeas.[22] Dentro das Cucurbitales análises filogenéticas indicam Cucurbitaceae como grupo irmão do clado que contém as famílias Tetramelaceae, Datiscaceae e Begoniaceae.[23]
A hipótese filogenética mais consensual de classificação da ordem Cucurbitales em famílias e géneros (com especial detalhe no caso da família Cucurbitaceae dada a sua diversidade e interesse económico) é a adoptada pelo sistema APG IV e tem a por base uma revisão filogenética global do grupo publicada em 2011.[24] A estrutura segue de perto a adoptada na obra de referência The Families and Genera of Vascular Plants (2011) editada por Klaus Kubitzki (o sistema de Kubitzki).[25]
Aceitando o posicionamento da família estabelecido no sistema APG IV (2016), a aplicação das técnicas da filogenética molecular sugere as seguintes relações entre as Cucurbitaceae e as restantes famílias que integram a ordem Cucurbitales:[26][27][28][28][29][30][31][32][33]
Cucurbitaceae
Como é patente no cladograma acima, a família Cucurbitaceae é o grupo irmão do clado formado pelas Tetramelaceae, Datiscaceae e Begoniaceae no contexto das Cucurbitales.
A família Cucurbitaceae é tradicionalmente dividida em subfamílias, tribos e subtribos. As duas subfamílias são Nhandiroboideae, com uma única tribo (Zanonieae) e cinco subtribos, e Cucurbitoideae com dez tribos e nove subtribos.[34] Estudos filogenéticos baseados em caracteres moleculares dão suporte à classificação das subfamílias e da maioria das tribos, mas indicam que a maioria das subtribos não são monofiléticas.[35]
A aplicação das técnicas da filogenética molecular sugere as seguintes relações entre as tribos e géneros (alguns géneros têm posição incerta):[33][36][37][38][39][40]
Lineu na sua obra Species Plantarum (1753) criou o nome genérico Cucurbita L. que naquela descrição inicial continha apenas 5 espécies, das quais na actualidade 3 são consideradas variedades de Cucurbita pepo, enquanto as restantes 2 espécies foram transferidas para outros géneros: a cabaça Lagenaria siceraria; e a melancia Citrullus lanatus.[41] Mais tarde, Antoine-Laurent de Jussieu repartiu os géneros por famílias e utilizou Cucurbita como género tipo da família Cucurbitaceae, publicada na sua obra Genera Plantarum 393–394. 1789.[42]
Na classificação taxonómica de Jussieu (1789), Cucurbitaceae é uma ordem da classe Dicotyledones, Diclinae (flores unissexuadas), Apetalae (não tem corola), com os estames separados; isto é, em uma flor diferente dos pistilos. A ordem, no Sistema de Jussieu, inclui apenas 16 géneros.[43]
Entre os sinónimos taxonómicos para Cucurbitaceae Juss. nom. cons. contam-se: Bryoniaceae G.Mey., Nhandirobaceae T.Lestib. nom. illeg., Zanoniaceae Dumort. e Cyclantheraceae Lilja.
A classificação actual mais consensual é a baseada nas publicações do Angiosperm Philogeny Group (o APG), especialmente a descrição da família e a listagem dos seus géneros.[44] Uma lista das cucurbitáceas da Índia foi recentemente publicada.[45][46]
A classificação mais consensual das Cucurbitaceae estabelece a sua repartição por 15 tribos:[47][48]
A família Cucurbitaceae apresenta uma enorme diversidade de espécies e uma enorme diversidade morfológica, particularmente no que concerne ao fruto.[49][50][51][52] Como muitas espécies produzem frutos comestíveis, para além daquelas que são objecto de cultura comercial, existem centenas de cultivares que apenas têm expressão local, particularmente nas regiões tropicais. O géneros apresentados são apenas uma pequena amostra, pretendendo-se apenas demonstrar a variabilidade morfológica e de usos.
O fruto de Luffa após amadurecer é um pixídio com mesocarpo fibroso.
Vista distal da flor
Vista lateral da flor masculina (esquerda), gemas masculinas da inflorescência e flor feminina com as pétalas já encerrados (direita).
Fruto maturando, pétalas murchas.
Fruto maduro, pedúnculo a murchar.
Fruto maduro, pedúnculo murcho, opérculo desprendido no sector distal.
Vista distal, as sementes saem stravés do opérculo, mesocarpo fibroso.
Vista lateral, parte do exocarpo removida.
Exocarpo e parte do mesocarpo fibroso removidas, com as sementes aplanadas orientadas horizontalmente ao longo do eixo floral.
A esponja vegetal, Luffa aegyptiaca.
Luffa aegyptiaca, a esponja vegetal, corte transversal do fruto maduro (exocarpo e sementes removidos).
Luffa acutangula, frutos imaturos à venda num mercado asiático.
A distribuição natural do género Coccinia está restrita ao continente africano, salvo uma espécie comestível, Coccinia grandis. O fruto de Coccinia matura numa baga avermelhada ou alaranjada desde o sector distal ao proximal.[20]
Frutos a maturar de a: Coccinia hirtella, b: Coccinia sessilifolia (como a planta, coberto por uma capa cerosa), c Coccinia megarrhiza e C. megarrhiza x C. trilobata.
Coccinia grandis é a única do género cuja distribuição abarca regiões fora de África, os frutos consomem-se imaturos como verdura de estação. Também são comestíveis maduros.
Os frutos de Trichosanthes são similares exteriormente a Coccinia (as sementes podem ser escuras), mas as suas espécies estão distribuídas pela Ásia tropical[53] e Australia[53] salvo Trichosanthes cucumerina var. anguina que se cultiva também en África. Para além das diferenças no fruto, apresenta pétalas tipicamente brancas e fimbriadas, de tubo floral alongado e fragantes, adaptados à polinização nocturna por lepidópteros.[54]
Pétalas a abrir.
Pétalas abertas.
Sementes escuras.
Pétalas abertas e fruto de Trichosanthes ovigera, ornamental no Japão.
Hábito, fruto e sementes de T. napoiensis e T. pedata na China.
Trichosanthes cucumerina var. anguina comsome-se imaturo, como verdura de estação, a sua polpa madura como substituto do tomate. Flor com pétalas a desabrochar.
Trichosanthes dioica imaturo.[53]
A única árvore da família Cucurbitaceae é a espécie Dendrosicyos socotranus, um paquicaule que ganhou o hábito arborescente a partir do hábito trepador ancestral.[10] Em inglês a espécie é conhecida pelo nome comum de cucumber tree, a árvore do pepino, devido ao carácter de pepónio dos seus frutos. O ramos herbáceos são pendentes. Sobrevive como uma relíquia na ilha de Socotorá (frente à costa do Corno de África) mas é muito mais antiga que a própria ilha, pelo que se postula que anteriormente estivesse mais amplamente distribuída.[36]
Dendrosicyos socotranus (hábito).
Dendrosicyos socotranus (hábito).
Dendrosicyos socotranus (ramos e folhagem).
Dendrosicyos socotranus (ilustração).
Dendrosicyos socotranus no habitat natural.
Abobra, Acanthosicyos, Actinostemma, Alsomitra, Ampelosicyos, Anisosperma, Apodanthera, Austrobryonia, Baijiania, Bambekea, Bayabusua, Benincasa, Borneosicyos, Bryonia, Calycophysum, Cayaponia, Cephalopentandra, Ceratosanthes, Cionosicys, Citrullus, Coccinia, Cogniauxia, Corallocarpus, Ctenolepis, Cucumis, Cucurbita, Cucurbitella, Cyclanthera, Cyclantheropsis, Dactyliandra, Dendrosicyos, Diplocyclos, Doyerea, Ecballium, Echinocystis, Echinopepon, Eureiandra, Fevillea, Frantzia, Gerrardanthus, Gomphogyne, Gurania, Gynostemma, Halosicyos, Hanburia, Helmontia, Hemsleya, Herpetospermum, Hodgsonia, Ibervillea, Indofevillea, Indomelothria, Kedrostis, Khmeriosicyos, Lagenaria, Lemurosicyos, Linnaeosicyos, Luffa, Marah, Melothria, Melotrianthus, Momordica, Muellerargia, Neoalsomitra, Nothoalsomitra, Papuasicyos, Penelopeia, Peponium, Peponopsis, Polyclathra, Psiguria, Pteropepon, Raphidiocystis, Ruthalicia, Schizocarpum, Schizopepon, Scopellaria, Seyrigia, Sicana, Sicydium, Sicyos, Siolmatra, Siraitia, Solena, Tecunumania, Telfairia, Thladiantha, Trichosanthes, Trochomeria, Trochomeriopsis, Tumamoca, Wilbrandia, Xerosicyos, Zanonia, Zehneria.
Existem cerca de 975 espécies identificadas dentro das Cucurbitaceae que estão distribuídas em cerca de 95 a 100 géneros.[7][55]
As famílias filogeneticamente mais próximas das Cucurbitaceae no contexto da ordem Cucurbitales são as Begoniaceae, as Datiscaceae e as Tetramelaceae.[56] A seguinte listagem segue a classificação eleborada por Charles Jeffrey em 2005,[57] com as alterações que resultam dos trabalhos do APG:
No Brasil ocorrem cerca de 30 géneros distribuídos em todos os estados e em todos os domínios fitogeográficos: amazônia, caatinga, cerrado, mata atlântica, pampa e pantanal.[62] Os géneros presentes são os seguintes:
Apodanthera Gurania Pteropepon, Cayaponia Helmontia Rytidostylis Ceratosanthes Lagenaria Sechium Citrullus Luffa Selysia Cucumis Melothria Sicana Cucurbita Melothrianthus Sicydium Cyclanthera Momordica Sicyos Echinocystis Posadaea Siolmatra Echinopepon Pseudocyclanthera Tricosanthes Fevillea Psiguria WilbrandiaCucurbitaceae é uma família de plantas com flor pertencente ao clado das fabídeas, que agrupa mais de 975 espécies repartidas por 95 a 98 géneros, repartidos por 15 tribos e duas subfamílias. Constituída maioritariamente por plantas de haste rastejante, rupícolas ou terrícolas, frequentemente com gavinhas de sustentação, inclui algumas espécies de hábito arbustivo, mas apenas uma espécie arbórea (Dendrosicyos socotranus). A família tem distribuição cosmopolita, mas muito maior diversidade nas regiões tropicais e subtropicais. Entre os membros desta família incluem-se espécies cultivadas de grande importância económica, tais como a abóbora, o melão, a melancia, o pepino, a cabaça e a caiota.
Cucurbitaceae este o familie de plante.
Flora României conține 15 specii; majoritatea cultivate, ce aparțin la 9 genuri:
Materiale media legate de Cucurbitaceae la Wikimedia Commons
Bučevke (znanstveno ime Cucurbitaceae) so rastlinska družina z okrog 125 rodovi in 825 vrstami. Sem spadajo nekatere izmed najstarejših kulturnih rastlin, npr. melone, lubenice, kumare, buče idr. Razširjene so predvsem v tropih.
Večina rastlin iz te družine so enoletne plezavke z viticami, med njimi pa so tudi olesenele ovijave vzpenjalke, trnasto grmičje in drevesa (Dendrosicyos). Mnoge vrste imajo velike cvetove rumene ali bele barve. Ti so večinoma enospolni, moški in ženski cvetovi pa so večinoma na različnih rastlinah. Plodnice so podrasle. Plod je sočna jagoda ali suha glavica.
Gurkväxter (Cucurbitaceae) är en familj bland trikolpaterna med över 800 arter i omkring 120 släkten. Till gurkväxterna hör bland annat gurka, melon och pumpa.
Gurkväxterna kommer ursprungligen framför allt från världens tropiska områden, speciellt i Afrika och Asien. Vissa arter kan odlas på friland i tempererat klimat, men de blir inte naturaliserade där.
De flesta gurkväxtarterna är ettåriga, örtartade klängväxter, med ganska stora blommor. Blomfärgen är oftast gul. Frukten är i allmänhet ett bär som kan ha ett hårt skal. Några få arter har en kapsel istället för ett bär.
Ibland delas gurkväxtfamiljen upp i två underfamiljer, Cucurbitoideae och Zanioideae.
Wikimedia Commons har media som rör Gurkväxter.
Gurkväxter (Cucurbitaceae) är en familj bland trikolpaterna med över 800 arter i omkring 120 släkten. Till gurkväxterna hör bland annat gurka, melon och pumpa.
Gurkväxterna kommer ursprungligen framför allt från världens tropiska områden, speciellt i Afrika och Asien. Vissa arter kan odlas på friland i tempererat klimat, men de blir inte naturaliserade där.
De flesta gurkväxtarterna är ettåriga, örtartade klängväxter, med ganska stora blommor. Blomfärgen är oftast gul. Frukten är i allmänhet ett bär som kan ha ett hårt skal. Några få arter har en kapsel istället för ett bär.
Ibland delas gurkväxtfamiljen upp i två underfamiljer, Cucurbitoideae och Zanioideae.
Kabakgiller (Cucurbitaceae), Cucurbitales takımına ait bir bitki familyası.
Eski ve Yeni Dünya'nın sıcak bölgelerinde yayılmış 100 cins ve 850 türü vardır. Türkiye'de 3 cins ve bunlara ait 8 tür doğal olarak yayılış gösterir.
Tek veya çok yıllık tırmanıcı ve sürünücü otlar veya çalılardır. Yapraklar palmat ya da pinnat loplu, lop sayısı 5, alternat, yaprak sapının üst tarafında sülükler mevcuttur. Çiçekler tek eşeyli, nadiren hermafrodit, monoik veya dioik. Çiçek durumu tek veya simoz. Aktinomorf simetrili. Çanak yaprak 5, bileşik, çanak yaprak 5 bileşiktir.
Stamen 5, Ginekeum genellikle 3 bileşik karpelli, ovaryum alt durumlu, tek lokulusludur.
Kavun (Cucumis melo)
Hıyar (Cucumis sativus)
Lif kabağı (Luffa cylindrica)
Su kabağı (Lagenaria siceraria)
Eşek hıyarı (Ecballium elaterium)
Ebucehil karpuzu (Citrullus colocynhis)
Karpuz (Citrullus lanatus)
Dikenli kabak ("Sechium edule")
Kabakgiller (Cucurbitaceae), Cucurbitales takımına ait bir bitki familyası.
Eski ve Yeni Dünya'nın sıcak bölgelerinde yayılmış 100 cins ve 850 türü vardır. Türkiye'de 3 cins ve bunlara ait 8 tür doğal olarak yayılış gösterir.
Стебла здебільшого соковиті, багаті водою, стеляться по землі або чіпляються за допомогою простих або гіллястих вусиків, які, судячи за розташуванням вусиків і за їх потворність, правильніше за все прийняти за видозмінені пагони з листям.
Листя у гарбузових черешкові, прості, лопатеві або пальчасто-розсічені, з серцеподібною основою; розташовані вони по спіралі в 2/5; листя, як і стебло, жорстке або волосисте; прилистків немає.
Квітки або одиночні, пазушні, або зібрані в суцвіття, найчастіше в мітелку, рідко в китицю або в щиток. Квітка правильна, одностатева, рідко (у роду Схізопепон (Schizopepon)) двостатева; рослини однодомні або дводомні. Квітковий покрив складається з зрощених при заснуванні на більший чи менший протягом чашечки і віночка. Чашечка про п'ять (рідко про 3, 4 або 6) зубчиках або лопатях, у брунькоскладенні черепичасторозміщені; зрідка (Cyclanthera explodens і деякі різновиди Cucurbita maxima) філіжанка не розвивається, іноді ж (Dimorphochlamys) вона залишається при плодах. Віночок або зрослопелюстковий (у Cucumis, Cucurbita, Citrullus та ін), дзвоникоподібний або тарілчастий, або (у Bryonia, Ecballium, Sicyos та ін) роздільнолюстковий, у брунькоскладенні черепичастий або стулковий. У чоловічій квітці розвинено п'ять тичинок, з яких або одна буває вільна, а інші чотири зростаються попарно, або всі п'ять тичинок зростаються в одну колонку; тичинки несуть тільки половинку розвиненого пиляка (пиляк у них двогніздний), або прямий, або вивитий у вигляді букви S, кільцем або спіраллю. У чоловічій квітці іноді перебуває зачаток маточки. У жіночій квітці іноді з'являються безплідні тичинки (стамінодії) в чисельності 3-2 або 5; маточка складається здебільшого з трьох плодолистків, рідко з 4-5, що зростаються своїми краями і утворюють відповідне число гнізд у зав'язі; зав'язь нижня, багатонасінна; сім'ябруньки анатропні, здебільшого оточені слизом; стовпчик простий, на верхівці трироздільний, з товстим, вигнутим, лопатевим чи війчастим рильцем.
Формула квітки: A s t K ( 5 ) C ( 5 ) A ( 5 − 3 ) G 0 {displaystyle AstK_{(5)};C_{(5)};A_{(5-3)};G_{0}} 
Плід — багатонасінна гарбузина́[4], іноді величезного розміру, або зовсім м'яка, або з більш-менш твердим, дерев'янистим зовнішнім шаром (напр. у Lagenaria, Cucurbita та ін.) Насіння безбілкове, у деяких представників (напр. у шаленого огірка (Ecballium elaterium)) насіння при відриванні плоду з силою викидається.
В анатомічному відношенні гарбузові відрізняються присутністю біколлатеральних судинно-волокнистих пучків.
Усупереч популярній думці деякі дослідники вважають, що представники різних видів гарбузових (наприклад, огірки й дині) не здатні до перехресного запилення і тому можуть без ризику вирощуватися поблизу один від одного. Винятком є поєднання гарбуза звичайного і кабачка (або цукіні), але і в цьому випадку перехресне запилення не впливає на якість овочів і призводить лише до змін у генетичному коді насіння. Тим не менш, хто тримає хоча б міні-баштан, не раз куштував "цукрові" огірки з запахом кабачка. Диня між огірками (яким вона найближчий родич) родить зовсім маленька, з гіркуватою тоненькою шкіркою. Проблема зникає, якщо баштан поділити навпіл кількома рядами пасльонових.
Ранні класифікації відносили родину Гарбузові то до роздільнопелюсткового порядку Passiflorinae, то до зрослопелюсткового порядку Campanulinae.
У класифікації Кронквіста (1981) родина входить до складу порядку Фіалкоцвіті. За Тахтаджяном родина є єдиним в порядку Гарбузоцвіті.У сучасних класифікаціях (APG II, APG III) родина належить порядку Гарбузоцвіті разом із ще кількома родинами.
Họ Bầu bí (danh pháp khoa học: Cucurbitaceae) là một họ thực vật[1] bao gồm dưa hấu, dưa chuột, bí đao, bầu, bí ngô, mướp, mướp đắng. Nó là một trong những họ quan trọng nhất trong việc cung cấp thực phẩm trên thế giới, mặc dù có lẽ không quan trọng như họ Hòa thảo (Poaceae), họ Đậu (Fabaceae) hay họ Cà (Solanaceae).
Phần lớn các loài trong họ này là các loại dây leo sống một năm với hoa khá lớn và sặc sỡ. Phần lớn các loài trong họ rất dễ bị tổn thương trước ấu trùng của một số loài nhậy.
Họ Bầu bí (danh pháp khoa học: Cucurbitaceae) là một họ thực vật bao gồm dưa hấu, dưa chuột, bí đao, bầu, bí ngô, mướp, mướp đắng. Nó là một trong những họ quan trọng nhất trong việc cung cấp thực phẩm trên thế giới, mặc dù có lẽ không quan trọng như họ Hòa thảo (Poaceae), họ Đậu (Fabaceae) hay họ Cà (Solanaceae).
Phần lớn các loài trong họ này là các loại dây leo sống một năm với hoa khá lớn và sặc sỡ. Phần lớn các loài trong họ rất dễ bị tổn thương trước ấu trùng của một số loài nhậy.
Ты́квенные, или Тыквовые[3] (лат. Cucurbitáceae) — семейство двудольных цветковых растений. Большинство тыквенных (всех их насчитывается более 600 видов) — однолетние или многолетние травы, перезимовывающие при посредстве корневых клубней или нижних частей стебля, и лишь немногие из них кустарники и полукустарники. Единственная древесная форма семейства - редкое растение дендросициос, эндемик острова Сокотра.
Представители этого семейства широко распространены по земной поверхности, за исключением всех холодных стран, но большинство их встречается под тропиками, северная граница распространения в Европе почти совпадает с северной границей дуба, в Старом Свете больше родов (54), нежели в Новом Свете; семь родов (Мелотрия, Кораллокарпус, Люффа, Огурец, Alsomitra, Cayaponia и Sicyos) встречаются в Старом и Новом Свете.
Виды семейства находят широкое применение: плоды многих из них съедобны (дыни, огурцы, тыквы, арбузы, видов Чайот, Акантосициос, Telfairia и др.), другие виды идут на изготовление сосудов и музыкальных инструментов (Лагенария), губок и набивочного материала (Люффа) и т. п. Некоторые виды являются лекарственными или разводятся как декоративные растения (Переступень, Люффа, Лагенария).
Стебли большей частью сочные, богатые водой, стелются по земле либо цепляются при помощи простых или ветвистых усиков, которые, судя по расположению усиков и по их уродливостям, правильнее всего принять за видоизмененные побеги с листьями.
Листья у тыквенных черешковые, простые, лопастные или пальчато-рассечённые, с сердцевидным основанием; расположены они по спирали в 2/5; листья, как и стебель, жесткие или волосистые; прилистников нет.
Цветки либо одиночные, пазушные, либо собраны в соцветия, чаще всего в метёлку, редко в кисть или в щиток. Цветок правильный, однополый, редко (у рода Схизопепон (Schizopepon)) обоеполый; растения однодомные или двудомные. Цветочный покров состоит из сросшихся при основании на большее или меньшее протяжение чашечки и венчика. Чашечка о пяти (редко о 3, 4 или 6) зубчиках или лопастях, в почкосложении черепитчатых; изредка (Циклантера взрывающаяся (Cyclanthera explodens) и некоторые разновидности Тыквы крупноплодной (Cucurbita maxima)) чашечка не развивается, иногда же (Dimorphochlamys) она остается при плодах. Венчик либо сростнолепестный (у Cucumis, Cucurbita, Citrullus и др.), колокольчатый или тарельчатый, либо (у Bryonia, Ecballium, Sicyos и др.) раздельнолепестный, в почкосложении черепитчатый или створчатый. В мужском цветке развито пять тычинок, из которых либо одна бывает свободна, а остальные четыре срастаются попарно, либо все пять тычинок срастаются в одну колонку; тычинки несут только половинку развитого пыльника (пыльник у них двугнездный), либо прямого, либо извитого в виде буквы S, кольцом или спиралью. В мужском цветке иногда находится зачаток пестика. В женском цветке иногда появляются бесплодные тычинки (стаминодии) в числе 3—2 или 5; пестик состоит большей частью из трёх плодолистиков, редко из 4—5, срастающихся своими краями и образующими соответственное число гнёзд в завязи; завязь нижняя, многосемянная; семяпочки анатропные, большей частью окруженные слизью; столбик простой, на верхушке трехраздельный, с толстым, изогнутым, лопастным или реснитчатым рыльцем.
Формула цветка: ∗ K ( 5 ) C ( 5 ) A ( 5 − 3 ) G 0 {displaystyle ast K_{(5)};C_{(5)};A_{(5-3)};G_{0}} 
Плод — многосемянная тыквина[7], иногда громадной величины, либо совершенно мягкая, либо с более или менее твёрдым, деревянистым наружным слоем (напр. у Lagenaria, Cucurbita и др.). Семя безбелковое, у некоторых представителей (напр. у бешеного огурца (Ecballium elaterium)) семена при отрывании плода с силой выбрасываются.
В анатомическом отношении тыквенные отличаются присутствием биколлатеральных сосудисто-волокнистых пучков.
Вопреки популярному заблуждению, представители разных видов тыквенных (например, огурцы и дыни) не способны к перекрестному опылению и поэтому могут без риска выращиваться вблизи друг от друга. Одним исключением является сочетание тыквы обыкновенной и кабачка (или цуккини), но и в этом случае перекрестное опыление не влияет на качество овощей.
Ранние классификации относили семейство Тыквенные то к раздельнолепестным порядка Passiflorinae (см. Классификация Бентама и Гукера), то к спайнолепестным порядка Campanulinae.
В классификации Кронквиста (1981) семейство входит в состав порядка Фиалкоцветные. По Тахтаджяну семейство является единственным в порядке Тыквоцветные. В современных классификациях (APG II, APG III) семейство принадлежит порядку Тыквоцветные наряду с ещё несколькими семействами.
Ты́квенные, или Тыквовые (лат. Cucurbitáceae) — семейство двудольных цветковых растений. Большинство тыквенных (всех их насчитывается более 600 видов) — однолетние или многолетние травы, перезимовывающие при посредстве корневых клубней или нижних частей стебля, и лишь немногие из них кустарники и полукустарники. Единственная древесная форма семейства - редкое растение дендросициос, эндемик острова Сокотра.
Представители этого семейства широко распространены по земной поверхности, за исключением всех холодных стран, но большинство их встречается под тропиками, северная граница распространения в Европе почти совпадает с северной границей дуба, в Старом Свете больше родов (54), нежели в Новом Свете; семь родов (Мелотрия, Кораллокарпус, Люффа, Огурец, Alsomitra, Cayaponia и Sicyos) встречаются в Старом и Новом Свете.
Виды семейства находят широкое применение: плоды многих из них съедобны (дыни, огурцы, тыквы, арбузы, видов Чайот, Акантосициос, Telfairia и др.), другие виды идут на изготовление сосудов и музыкальных инструментов (Лагенария), губок и набивочного материала (Люффа) и т. п. Некоторые виды являются лекарственными или разводятся как декоративные растения (Переступень, Люффа, Лагенария).
葫芦科（学名：Cucurbitaceae）是真双子叶植物葫芦目的一科，其中包括黄瓜、南瓜、丝瓜、西瓜等常见的蔬菜和瓜果。葫芦科是世界上最重要的食用植物科之一，其重要性仅次于禾本科、豆科和茄科。
大多数葫芦科的植物是一年生的爬藤植物，常有螺旋状卷须，叶互生，形大，它们的花比较大，比较鲜艳。同一植物上有雄性和雌性的花，雌性的花为子房下位花。果实实际上是浆果的一种，稱為瓠果或瓜果。
大多数葫芦科植物会受到南瓜藤透翅蛾（Melittia cucurbitae）的幼虫危害。
葫芦科广泛分布在全球热带和亚热带地区，但被引种到世界各地栽培。中国原产20属约130种，引种栽培的有7属约30种。
葫芦科共有约118个属、825个种，以下分类參照1990年查尔斯·杰弗瑞（Charles Jeffrey）的著作：
参考：Watson and Dallwitz（2002年9月3日）
葫芦科（学名：Cucurbitaceae）是真双子叶植物葫芦目的一科，其中包括黄瓜、南瓜、丝瓜、西瓜等常见的蔬菜和瓜果。葫芦科是世界上最重要的食用植物科之一，其重要性仅次于禾本科、豆科和茄科。
大多数葫芦科的植物是一年生的爬藤植物，常有螺旋状卷须，叶互生，形大，它们的花比较大，比较鲜艳。同一植物上有雄性和雌性的花，雌性的花为子房下位花。果实实际上是浆果的一种，稱為瓠果或瓜果。
分類（APG III） 界 : 植物界 Plantae 階級なし : 真正双子葉類 eudicots 階級なし : コア真正双子葉類 core eudicots 階級なし : バラ類 rosids 階級なし : マメ類 fabids 目 : ウリ目 Cucurbitales 科 : ウリ科 Cucurbitaceae 学名 Cucurbitaceae Juss. 英名 Gourd family 連[1] ウリ科（うりか、瓜科、学名: Cucurbitaceae）は、被子植物の科である。
類縁については昔から議論があり、新エングラー体系では独立のウリ目 Cucurbitales にした（離弁花類と合弁花類のどちらに入れるか問題となっていた）が、クロンキスト体系ではスミレ目 Violales に分類していた。最新のAPG体系ではシュウカイドウ科などを含むウリ目とする。
ほとんどが巻きひげをもつつる性の草本からなる。ウリ科の植物の多くは熱帯に分布し、人類の歴史上最も古い作物を含む。キュウリ、スイカ、カボチャ、ズッキーニ、ヒョウタン、ヘチマ、トウガン、テッポウウリ、ユウガオ、ツルレイシ（ニガウリ、ゴーヤー）、メロンなど多くの種が古くから果菜や果物として栽培されてきた。また、ラカンカ、キカラスウリなど、果実や塊根を生薬として用いられる種もある。
ククルビタシンは、ウリ科植物に特有のステロイドの一種であり、トリテルペンに属する。キュウリ、メロン、スイカなどのへたに近い部分に含まれる苦味成分である。特にツルレイシ（ニガウリ、ゴーヤー）に多く含まれ、モモルデシチンとともに強烈な苦味の元になっている。
伝統的に、カボチャ亜科 Cucurbitoideae と、ザノニア亜科 Zanonioideae または Nhandiroboideae の2亜科に分けられていた。ただし、Nhandiroboideae は不適格な名であり、Zanonioideae は Fevilleoideae のシノニムであることが指摘されている[1]。かつての全130属のうち、カボチャ亜科に111属、ザノニア亜科に19属が含まれていた[2]。しかし、この分類は系統的ではなく、これに代わる亜科分類も行われていない[2][1]。
伝統的に8～9連に分けられてきたが、系統的な15連に再編された[1]。
学名 記載者 和名 属数 種数 旧亜科 01 Gomphogyneae Benth. & Hook.f. アマチャヅル連 06属 056種 ザノニア亜科 02 Triceratieae A.Rich. 05属 024種 03 Zanonieae Benth. & Hook.f. ザノニア連 04属 011–13種 04 Actinostemmateae H.Schaef. & S.S.Renner ゴキヅル連 01属 003種 05 Indofevilleeae H.Schaef. & S.S.Renner 01属 001種 カボチャ亜科 06 Thladiantheae H.Schaef. & S.S.Renner オオスズメウリ連 02属 035種 07 Siraitieae H.Schaef. & S.S.Renner ラカンカ連 01属 0043–4種 08 Momordiceae H.Schaef. & S.S.Renner ツルレイシ連 01属 060種 09 Joliffieae Schrad. 03属 010種 10 Bryonieae Dumort. 03属 015種 11 Schizopeponeae C.Jeffrey ミヤマニガウリ連 02属 009–10種 12 Sicyoeae Schrad. アレチウリ連 12属 264–266種 13 Coniandreae Endl. 19属 147–156種 14 Benincaseae Ser. トウガン連 24属 204–214種 15 Cucurbiteae Ser. カボチャ連 11属 100–111種この表は、原始的な連から進化的な連の順に並んでいるが、一部の分岐順序は不確実である。
ウリ科Gomphogyneae アマチャヅル連
Triceratieae
Zanonieae ザノニア連
Actinostemmateae ゴキヅル連
Indofevilleeae
Thladiantheae オオスズメウリ連
Siraitieae ラカンカ連
Momordiceae ツルレイシ連
Joliffieae
Bryonieae
Schizopeponeae ミヤマニガウリ連
Sicyoeae アレチウリ連
Coniandreae
Benincaseae トウガン連
Cucurbiteae カボチャ連
伝統的に、多数の亜連に分けられてきたが、そのほぼ全てが単系統ではなかった[2]。
連、各連の属、各属の種数は Schaefer & Renner (2011)[1]による。計、95属942–978種が知られている[1]。
ウリ科（うりか、瓜科、学名: Cucurbitaceae）は、被子植物の科である。
類縁については昔から議論があり、新エングラー体系では独立のウリ目 Cucurbitales にした（離弁花類と合弁花類のどちらに入れるか問題となっていた）が、クロンキスト体系ではスミレ目 Violales に分類していた。最新のAPG体系ではシュウカイドウ科などを含むウリ目とする。
박과(-科, 학명: Cucurbitaceae 쿠쿠르비타케아이[*])는 박목의 과이다.[1]
주로 열대와 아열대에 분포하고 있으며 세계적으로 약 100속의 860여 종이 알려져 있는데, 한국에는 박·호리병박·뚜껑덩굴·오이·수박·참외·수세미 등의 70여 종이 야생 또는 재배되고 있다. 특히, 아프리카가 원산지인 수박이나 서아시아가 원산지인 오이 등의 많은 외래종은 식용 또는 관상용으로서 널리 재배되고 있다. 그 열매인 박류(Gourd)는 식용 등으로 널리 사용된다.
대부분 덩굴손이 있는 덩굴 식물이지만, 종에 따라서는 물이 많은 작은 관목이 되는 것도 있다. 수꽃과 암꽃이 따로 있는 단성화로서 암수한그루 또는 암수딴그루인데, 매우 드물게는 양성화가 달리는 것도 있다. 꽃부리는 방사대칭으로, 대부분 통꽃을 이루고 있는데, 때로는 갈래꽃이 되는 것도 있다. 한편, 수술은 따로 떨어져 있는 것에서 서로 합쳐져 있는 것까지 여러 가지가 있으며 보통 3개가 있다. 씨방은 하위로 3개의 방으로 나뉘어 있는데, 안에는 여러 개의 밑씨가 들어 있다. 암술대는 보통 1개이지만, 때로는 깊게 갈래로 나뉜 것도 있으며, 특히 암술머리는 혹 모양으로 비후되는 것이 많다. 박과는 다른 통꽃류와 달리 밑씨가 2개의 주피에 싸여 있는데, 이러한 점으로 갈래꽃류인 파파이아과나 베고니아과와 유연이 깊다고 생각되는데, 어떤 학자는 목련류에서 시계꽃류를 거쳐 진화된 것이라고 주장하기도 한다.
_nudo_zarcillo_ramificaci%C3%B3n_tallo_tricomas_yema_floral_masculina_florM01_-detalle.JPG)
_dos_d%C3%ADas_antes_de_la_antesis.jpg)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
_immature_gourd_ready_for_consumption.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
_nudo_zarcillo_ramificaci%C3%B3n_tallo_tricomas_yema_floral_masculina_florM01_-detalle.JPG)
_dos_d%C3%ADas_antes_de_la_antesis.jpg)
.jpg)
_Madrid_Botanico.jpg)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
_(cropped).JPG)
.JPG)
_immature_gourd_ready_for_consumption.jpg)
.jpg)
.jpg)
_at_Pogallapalli_Khammam.jpg)
.JPG)
_flor_M02_antesis_vista_superior_poros_de_acceso_al_n%C3%A9ctar.JPG)
_1982,_MiNr_2694.jpg)
_1982,_MiNr_2694.jpg)
.jpg)
.jpg)
_-_Botanical_Garden_Cologne.jpg)
