Hamilton's Frog

Leiopelma Hamiltonova (Leiopelma hamiltoni) je endemický druh žáby z Nového Zélandu. Patří do jednoho z nejstarších a nejprimitivnějších rodů žab, které ostrovní oblast osídlily již v pradávných dobách díky kontinentálnímu driftu při rozpadu superkontinentu Gondwany. Jsou to obojživelníci žijící výhradně na souši, vodu nepotřebují ani k rozmnožování.^[2][3]

Výskyt

V současnosti se dochovala jediná původní populace žijící na Stephensově ostrově ležícím u členitého severního pobřeží Jižního ostrova Nového Zélandu. Leiopelmy Hamiltonovy tam obývají jen nevelké, kamenité, původně zalesněné území, které však bylo později vykáceno a devastováno pasoucími se hospodářskými zvířaty. Dnes je oblast výskytu oplocena, revitalizována a rostou tam převážně traviny, nízké poléhavé rostliny a vyrůstá obnovený původní les.

Asi 300 žab tam žije v ohradě o rozloze 600 m² v nadmořské výšce okolo 300 m n. m., kde je průměrná teplota v létě +18 °C a v zimě +8 °C. Nacházejí tam dostatek vlhkých, mechem porostlých skalních štěrbin, ve kterých přečkávají denní dobu. Ohrada je chrání před hlavními predátory, domácí endemickou hatérií novozélandskou a importovanou krysou obecnou.^[2][3][4]

Popis

Pohlavní dimorfismus je patrný jen ve velikosti, větší samice bývají průměrně velké 45 mm a menší samci jen 40 mm. Mají stejnou barvu, převážně jsou světle hnědé s tmavě hnědým až černým pruhem po obou stranách hlavy okolo očí. Na rozdíl od většiny žab nemají oční zorničky štěrbinové, ale kruhové a dobře uzpůsobené pro nízkou intenzitu světla. Jejich jazyk není volný, nýbrž spojený s dolním patrem. Nevyvinuly se jim hlasové ani sluchové orgány a mezi prsty nemají plovací blány. Nejsou sice přímo závislé na vodě, ale potřebují vlhké prostředí, v suchém brzy umírají (vlhká kůže podporuje dýchání).^[2][3][4][5]

Chování

Jsou noční živočichové přečkávající denní dobu ve vlhkých skalních štěrbinách. Na lov vylézají až při vyšší vzdušné vlhkosti v podvečer, nejaktivnější jsou za nočního deštivého počasí. Jsou to samotáři nevytvářející sociální skupiny a stýkají se pouze z důvodu páření. Přestože asi 300 jedinců žije na poměrně malém prostoru, není známo soupeření o teritorium nebo partnera, jsou věrní svému území a nemigrují.

Postrádají orgány k hlasové komunikaci a nesvolávají po vzoru ostatních žab kvákáním své druhy, pouze někdy při ohrožení nebo páření vydávají chraptivé a pískavé zvuky, jejich původ a význam není objasněn. Pravděpodobně vnímají jen nízkofrekvenční okolní otřesy půdy. Mezi sebou komunikují převážně chemicky, například svými výkaly, které ostatní očichávají. Nejsou nikde chovány v zajetí a mnoho informací o jejich životě není.

Živí se výhradně živočišnou stravou, kterou na rozdíl od většiny žab nemohou lapat svým přirostlým jazykem, ale celou otevřenou tlamou. Žerou hlavně drobné bezobratlé živočichy, hlavně hmyz.^[2][3][4]

Rozmnožování

Před pářením nepoužívají jako primární metodu pro vyhledání partnera hlasité volání, ale nejspíše chemické podněty. Samice se páří pravděpodobně co dva roky mezi říjnem a prosincem. Dochází k němu v klasické žabí poloze, v amplexu, kdy samec je zezadu na zádech samice a drží ji předníma nohama. Tehdy dochází k vnějšímu oplodnění kladených vajíček. Průhledná vajíčka v počtu sedm až devatenáct jsou položena v několika řetízcích na vlhké, lesní půdě do vyhloubeného místa skrytého pod kamenem nebo dřevem. Za sedm až devět týdnů se z vajíček vylíhnou drobné žabičky, které stráví v blízkosti hnízda ještě jedenáct až třináct týdnů „dokončováním“ svého vývoje, zvětší se jim končetiny, vyrostou zuby a vstřebá se drobný ocas.

Samci zůstávají u hnízda a chrání nejen vajíčka, ale po vylíhnutí i mladé potomky, které pro udržení jejich vlhkosti nosí v době sucha na zádech. Mláďata se sama živí drobnou potravou, roztoči, mouchami a pod. Po plném dokončení vývoje, asi při dosažení délky 12 mm, se osamostatňují. Pohlavně dospějí ve věku tří až čtyř let, průměrná délka života se odhaduje na 23 roků.^[2][3][4][6]

Ohrožení

Leiopelmy Hamiltonovy využívají v případě ohrožení svého ochranného zbarvení umožňujícího jim splynout s okolím, při spatření dravce na dlouhou dobu ztuhnou a doufají, že nebudou objeveny. Při ochraně mláďat se zase napřímí, roztáhnou nohy a dělají se většími. Na zádech a bocích mají žlázy vylučující v případě nebezpečí nechutný extrakt. Mimo výše uvedených hatérie novozélandské a krysy obecné jsou potenciálně ohroženy ještě houbovitou chytridiomykózou obojživelníků (Batrachochytrium dendrobatidis) parazitující na jejich kůži.

Celkový počet těchto vzácných žab sice není vysoký, ale je v současnosti stabilní. Za rizikový faktor je považována okolnost, že všechny žijí na malé ploše a může dojít k nahodilé události (např. požár, infekce, invazní dravec), která je vyhubí. Bylo proto pro ně v roce 1991 vyhrazeno nové území se zbytkem původního lesa a tam přesunuto dvanáct dospělých jedinců, kterým se tam moc nedaří. V létech 2004 až 2006 bylo sedmdesát žab převezeno na nedaleký ostrov Nukuwaiata (Nukuwaiata Island), kde nežijí žádní dravci a byla tam založena druhá populace leiopelmy Hamiltonovy, jež nyní prosperuje. Oba ostrovy jsou součásti přírodní rezervace a vstup je na ně zakázán.

S ohledem na příznivý výhled je tento endemický druh zařazen Mezinárodním svazem ochrany přírody (IUCN) do kategorie zranitelný druh VU.^[2][3][5][6]

Odkazy

Reference

1. ↑ Červený seznam IUCN 2018.1. 5. července 2018. Dostupné online. [cit. 2018-08-10]
2. ↑ ^{a b c d e f} CARRON, Jackie. Animal Diversity Web: Leiopelma hamiltoni [online]. University of Michigan, Museum of Zoology, MI, USA, rev. 2011 [cit. 2017-12-27]. Dostupné online. (anglicky)
3. ↑ ^{a b c d e f} Evolutionarily Distinct and Globally Endangered species: Leiopelma hamiltoni [online]. Zoological Society of London, London, UK [cit. 2017-12-27]. Dostupné online. (anglicky)
4. ↑ ^{a b c d} CHIH, Wang. Leiopelma hamiltoni [online]. Amphibiaweb, University of California, Berkeley, CA, USA, rev. 22.04.2003 [cit. 2017-12-27]. Dostupné online. (anglicky)
5. ↑ ^{a b} FROST, D. R. IUCN Red List of Threatened Species: Leiopelma hamiltoni [online]. International Union for Conservation of Nature and Natural Resources, rev. 2015 [cit. 2017-12-27]. Dostupné online. (anglicky)
6. ↑ ^{a b} Weeds and Escapee Plants: Leiopelma hamiltoni [online]. Taranaki educational resource, New Plymouth, NZ [cit. 2017-12-27]. Dostupné online. (anglicky)

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu leiopelma Hamiltonova ve Wikimedia Commons
• Taxon Leiopelma hamiltoni ve Wikidruzích

Der Hamilton-Frosch (Leiopelma hamiltoni) ist ein Froschlurch aus der Gattung Leiopelma. Er gehört zu den vier rezenten Arten der urtümlichen Familie der Neuseeländischen Urfrösche (Leiopelmatidae). Benannt ist er nach Harold Hamilton, der ihn zuerst sammelte.^[1] Die IUCN stuft die Art als "endangered" (stark gefährdet) ein.

Beschreibung

Leiopelma hamiltoni

Der Hamilton-Frosch ist eine kleine Art, bei der die Männchen eine Länge von 43 mm und die Weibchen eine Länge von 49 mm erreichen. Er ist allgemein dunkelbraun gefärbt mit grünen und hellbraunen Flecken.^[2] Die Augen sind rund, die Pupillen sind ungeschlitzt und es gibt kein äußerliches Trommelfell. Er besitzt keine Schwimmhäute und auch keinen Schwanz, sondern atavistische Muskeln, die ursprünglich zur Bewegung eines Schwanzes gedient haben.

Vorkommen

Der Hamilton-Frosch kommt nur an zwei kleinen Stellen auf der säugetierfreien Insel Stephens Island (Neuseeland) im Bereich der Marlborough Sounds im Norden der Südinsel von Neuseeland vor.

Lebensweise

Der Hamilton-Frosch durchläuft kein Kaulquappen-Stadium, sondern entwickelt sich stattdessen komplett innerhalb einer gallertartigen Eihülle. Deshalb benötigt er weder stehende noch fließende Gewässer zur Reproduktion. Der Hamilton-Frosch legt seine Eier unter morschem Holz oder Geröll ab und das Männchen trägt die Jungfrösche nach dem Schlüpfen huckepack zum nächsten Gewässer. Hamilton-Frösche sind sehr von einer feuchten Umgebung abhängig. Sie trocknen aus und sterben, wenn man sie an einem trockenen Ort aussetzt. Abgesehen von ihrer Seltenheit sind die Frösche schwer auszumachen, weil sie gut getarnt sind. Sie haben eine nächtliche Lebensweise und quaken nicht.

Gefährdung und Umsiedlung

Aufgrund seines eingeschränkten Verbreitungsgebietes zählt der Hamilton-Frosch zu den seltensten Fröschen der Welt. Während des Zweiten Weltkrieges blieb eine fünfjährige Suche nach diesem Frosch ergebnislos und erst 1964 gelang den deutschen Tierfilmern Eugen Schuhmacher und Helmuth Barth die insgesamt sechzehnte Sichtung dieser Frösche und die weltweit ersten Filmaufnahmen, die 1967 im Kinofilm Die letzten Paradiese zu sehen waren.^[3] Bis 1992 war der Hamilton-Frosch auf ein 600 m² kleines Geröllfeld in einem stark veränderten Lebensraum auf der Insel Stephens Island beschränkt. Wegen des Verlustes der Vegetationsdecke war der Lebensraum starken klimatischen Veränderungen ausgesetzt. Des Weiteren hatten in der Vergangenheit Ratten die Population stark dezimiert. Um den Bestand von ungefähr 300 Individuen zu erhöhen, wurde zwischen Juli und Oktober 1991 in einem nahe gelegenen Waldrest, 40 Meter vom Ursprungsort entfernt, durch das Ausheben von Gruben und das Aufschütten mit Geröll ein neuer Lebensraum geschaffen. Ein raubtiersicherer Zaun wurde errichtet, der auch den größten natürlichen Feind des Hamilton-Froschs, die Tuatara, fernhalten soll. In das Gebiet wurden wirbellose Beutetiere ausgesetzt. Zwölf erwachsene Frösche wurden im Mai 1992 in dieses Gebiet umgesiedelt. Im Zeitraum 2004 bis 2006 wurden 80 Hamilton-Frösche auf der Insel Nukuwaiata ausgewildert und 2008 wurden dort die ersten Babyfrösche entdeckt.

Einzelnachweise

1. ↑ AmphibiaWeb Leiopelma hamiltoni: Hamilton's Frog
2. ↑ Chris Mattison: Frogs & Toads of the World. Blandford, London, UK 1992, ISBN 0-7137-2355-6.
3. ↑ Eugen Schuhmacher: Die letzten Paradiese. Bertelsmann, Gütersloh 1966.

The Hamilton's frog (Leiopelma hamiltoni) is a primitive frog native to New Zealand, one of only four extant species belonging to the family Leiopelmatidae. New Zealand's frog species all are in the family Leiopelmatidae.^[3] The male remains with the eggs to protect them and allows the tadpoles to climb onto his back where they are kept moist.^[4] It is named in honour of Harold Hamilton the collector of the type specimen.^[5][6] The holotype is in the collection of the Museum of New Zealand Te Papa Tongarewa.^[6]

Description

They are mostly light brown in colour, although some green individuals have also been observed. A single dark stripe runs along each side of the head and through the eye.^[7] There is no webbing between the hind toes, and the fingers are not webbed.^[8] These frogs have a snout length of 5.5 mm, and thighs that can reach up to 14.8 mm.^[9]

Leiopelma hamiltoni is a very small frog species, with males being even smaller than females. Males have a snout-vent length of up to 43 millimeters and up to 49 millimeters for females. They are typically a brown color which can range from very light brown to almost black. Some have also been spotted having a green color. They also have black spots covering their bodies. Unlike other frogs, they have very little to no webbing on their hind toes and also do not have external eardrums.^[10] They have a row-like design down the back and sides of their body which are made up of callus-like glands in their skin. This coloration allows the frogs to blend in well with their surroundings. These rows start right at the back side of the eye, with the middle row being the largest and most distinct. The end of this middle row terminates at what scientists called the paratoid gland. The lines are also seen on the legs, feet, and arms but are less prominent than the ones on its back.^[11]

Distribution

Hamilton's frog live only on a small rocky area on mammal-free Stephens Island in the Cook Strait. Sub-fossils indicate Hamilton's frog once lived throughout the lower North Island and upper South Island.^[12] They live around rocky, moist and grassy areas.^[7]

Leiopelma hamiltoni are typically found on the Stephens and Maud Islands, located in the Marlborough Sounds region of New Zealand. Maud island is very small with steep hills, only spanning about 760 acres. The estimated population size of Leiopelma hamiltoni on Maud Island is around 19,000, with the minimum population estimate being around 6,500. The population is much smaller on Stephans Island, with a population estimate of about 200 to 300 individuals. They reside in a small patch at the peak of Stephan's Island which is known as “frog bank”.^[13] However, fossils show that the species may have previously had a larger range, with fossils being found scattered all over New Zealand. Remains have been found at Waitoma, Hawkes Bay, and Wairarapa, which are all located on the North Island of New Zealand.^[14] Much of the island has been modified due to farming, forcing all the frogs to live in the same section of rainforest that remains.^[13]

Behavior

These frogs are nocturnal, so they are the most active at night. They will occasionally come out during the day to feed, as long as there are humid and moist conditions. They prefer cool and misty nights and are most active when temperatures are between 8 degrees celsius to 14 degrees celsius. They do not travel far, and will usually stay within a 5 meter radius for multiple years at a time. Individuals will also hide and rest in the same spot, typically in a damp rock or log crevice. The frogs will co-habit these retreat sites, with multiple frogs residing inside at a time.^[15] This species typically live very closely to one another which would signal socialith. However, since their habitats have become so small, it is unclear whether they do this for social reasons or simply because there is not much space to spread out.^[16] Leiopelma hamiltoni also live for an extremely long time, compared to other frog species. Tagged frogs had been found to have lived up to 30 years after their initial tagging. Scientists have estimated that their likely life span is around 23–33 years. They also have unique hunting habits, as they catch their prey by catching it directly with their mouths, rather than with their tongues.^[17]

Habitat

Hamilton's frog is a nocturnal ground-dwelling species. There is growing observational evidence that it may live in some trees as well.^[3] It shelters in damp crevices during the day, and prefers rocks and boulders for survival.^[3] They can be difficult to locate because of this night-time activity, plus they are well camouflaged, do not croak, and are very rare.

The community of Leiopelma hamiltoni that live on Maud Island are not evenly distributed throughout the rainforests. They typically live in much lower sections of the forest, around 300 meters above sea level, as there are more rocks and materials to hide in. Hamilton's frogs are a terrestrial species and are typically found in the coastal rain forests on this island or in deep boulder banks. They are nocturnal, so during the day they tend to reside in dark and damp crevices, which is why they are commonly found in and near boulder banks where they can hide under rocks and logs and stay deep under the canopy of the trees.^[18]

Diet

The Hamilton's frog are insectivores. They feed on fruit flies, small crickets, moths, and springtails. Juveniles with a snout-vent length of 20 mm or less lack teeth, and thus are required to eat soft-bodied arthropods like mites and fruit flies.^[19]

Leiopelma hamiltoni are insectivores and feed solely on insects, including crickets, flies, moths, springtails, and other small bugs. Their tongs are stuck to the top of their mouths, so they are unable to catch insects with their tongue like many other frog species do. Instead they have to catch prey with their mouths directly. Younger frogs have to eat small insects as they have smaller mouths with fewer teeth, so young Hamilton Frogs tend to eat mites and fruit flies.^[20]

Reproduction

Females can lay between 11 and 15 eggs, which tend to be 9.6-9.6 mm in length.^[9] They do not go through tadpole stages, but instead they develop totally within a gelatinous capsule in the egg, hatching out as froglets. They take around three years to reach maturity.^[7]

Leiopelma hamiltoni breed in amplexus and fertilization takes place externally while the male and female frog are in contact with one another. They lay their eggs in cool, moist, areas on land, typically in depressions under rocks and logs. The eggs tend to stick together in clusters of around seven to nineteen. There are three layers to the eggs. These layers include an inner vitelline membrane, a gel like middle layer, and a protective coat on the surface.^[21] The parents, but usually the males, will often seek out and find the site where they want to lay their eggs. They will then occupy and guard the site where they will lay eggs for weeks or sometimes months before the eggs are even fertilized. The species on Maud Island will typically lay their eggs in December each year. Once the eggs are laid, the male will stay with them, protecting them from any potential predators. The eggs take between 7–9 weeks to fully develop and hatch. Once they hatch, they do not immediately start swimming like most tadpole frog species. Instead, they climb onto their father's back and stay with him while they continue to develop there. They are very inactive while they are with the father, as he carries them around everywhere. After the frogs hatch, it takes them around 3–4 years to reach full maturity. During their development they have narrow fin tails and their hindlimbs develop first. Only their forelimbs are covered by the gular fold.^[21]

Communication

This species of frog does not have any eardrums or earholes on the outside of its head, so they are unable to hear noises unless they are at an extremely low frequency. Since they can't hear, they use the odors emitted from its feces in order to communicate with other members. The chemical make up for each frog is slightly different, so the odor that comes from it is also distinct for each frog. This is how they can distinguish between relatives and how tell members of their species from potential threats. They also use the smell of their feces to claim territories and also ward off predators.^[20]

Defense

Hamilton's frogs are not able to make a sound in order to communicate with each other or to ward off predators. However, when they are attacked, they can make a squeaking or chirping sound. This squeaking sound varies between individuals. The pitch of the squeak seemed to be inversely correlated with the size of the frog. Smaller frogs have higher squeaks. Also, temperature affects how long the frog will squeak for. In colder temperatures, they will squeak for longer amounts of time.^[11] The squeaks are suspected of coming from forced expulsion of air from their lungs when startled, as they have no true voice box. Other than in the case of a predator attack, Leiopelma hamiltoni make no other sounds. If they are attacked, they will get into a stiff-legged stance and try to make themselves look as big as possible. They will extend their legs and raise their body, and then butt their heads. This head-butting, accompanied with the striped glands along its back, are components of an anti-predator defense adapted by terrestrial species. They will also emit a mal-tasting secretion from their granular glands if they are attacked to prevent a predator from eating it.^[11]

Predators

Some predators of Leiopelma hamiltoni are New Zealand tuataras, which is a type of reptile, and black rats. The black rats that live on the island are non-native to the area the frogs live in and pose as a severe threat to their survival.^[17]

Chemical signaling

Hamilton's frog can communicate with other frogs through chemical signaling through fecal smells.^[22] This was determined in a 2002 study done where any other sensory signal was eliminated, so chemical signaling was the only response to the frogs’ behavior.^[22] Fecal signals identified home territories.^[22] This signaling can be used to determine if there is an intrusion into one's terriroty by another member of the species: the intruder will leave and retreat if it is smaller than the frog whose territory it inhabits.^[22] Many anurans may use chemical signaling: even though several frogs use croaking and other auditory communication, chemical signaling may be important as an addition or even a substitute in quieter or silent species.^[22] The frogs will strategically deposit feces in response to certain signals. These fecal signals alert others of home ranges and social status. Also, the feces signaling can ward off competitors and intruders. The feces typically will repel a comparator as long as the competitor is smaller than the individual who produced the feces. Also, feces repel individuals from farther locations better than local individuals. Therefore, size plays an important role in interactions and communications between Leiopelma hamiltoni. Size indicates how many resources an individual might have or how strong one might be. Size is an honest signal as there is a correlation between body size and metabolism and gland activity or dietary differences.^[23]

Conservation

Farming and deforestation on Maud Island has destroyed much of the land that the frogs used to live on, however they have managed to keep a stable number on their own in the cluster of land that they currently reside in. The frogs on Stephans Island are endangered however. They are at risk due to increase in predators, as species like the black rat have been introduced to the island. Much of their forest has also been destroyed, so they do not have much space to exist.^[13] They are only able to reside at the very top of Stephans Island, as that is the only cluster of trees on the island. Conservationsists have tried translocating groups of these frogs to other areas, in hopes that they can prosper and reproduce in a different environment. They have also built a fence around the “frog bank” on Stephans Island to keep predators away.^[13]

The Hamilton's frog two main predators are the native tuatara (Sphenodon punctatus) and the introduced black rat (Rattus rattus). Both of these two predators have caused the Hamilton's frog population to drop to less than 300. It is also vulnerable to the chytrid fungus (Batrachochytrium dendrobatidis).^[19] Habitat loss is another large area of concern for this frog. Because they may span a wide variety of vertical spaces, both tree and ground are vulnerable areas that are subject to change and endanger Hamilton's frogs.^[22]

In August 2018 the Department of Conservation (DOC) classified the Hamilton's frog as Nationally Critical under the New Zealand Threat Classification System.^[2]

Protection efforts

New Zealand has been protecting the Hamilton's frog species since 1921. A tuatara fence has also been built to stop tuataras from getting through. There is population monitoring also in place. There are plans to move some of the population to another island.^[1]

References

Leiopelma hamiltoni es un anuro primitivo nativo de Nueva Zelanda, perteneciente a la familia Leiopelmatidae, que constan de cuatro especies vivas.

Distribución

Se encuentra exclusivamente en la isla de Stephens (Nueva Zelanda).

El holotipo se conserva en la colección del Museo de Nueva Zelanda Te Papa Tongarewa.^[2]​

Etimología

Su nombre de especie es en honor de Harold Hamilton.^[3]​

Publicación original

• McCulloch, 1919 : A new discoglossoid frog from New Zealand. Transactions and Proceedings of the New Zealand Institute, Wellington, vol. 51, p.447-449 (texto íntegro).

Referencias

Leiopelma hamiltoni Leiopelma generoko animalia da. Anfibioen barruko Leiopelmatidae familian sailkatuta dago, Anura ordenan.

Erreferentziak

Ikus, gainera

• Leiopelmatidae

Stephensaartensammakko^[2] eli ruskoalkusammakko^[3] (Leiopelma hamiltoni) on yksi Uuden-Seelannin neljästä alkeellisesta sammakkoeläimestä.

Stephensaartensammakko elää vain kahdella pienellä alueella Stephen-saarella Marlborough Soundsilla Uuden-Seelannin eteläsaaren pohjoisosissa.

Sammakolla on esihistoriallinen häntälihas, vaikkei sillä häntää olekaan. Sen silmät ovat pyöreät eikä sillä ole ulkoista tärykalvoa. Sammakot eivät elä nuijapäävaihetta, vaan kehittyvät munassa olevan hyytelömäisen massan sisällä, joten ne eivät tarvitse kehittyäkseen vettä, jossa uida. Sen sijaan aikuiset sammakot tarvitsevat ehdottomasti kostean elinympäristön, sillä ne kuolevat nopeasti kuivissa olosuhteissa.^[4]

Stephensaartensammakkoja on vaikea löytää harvinaisuutensa vuoksi sekä siksi, että niiden suojaväri on hyvä, ne ovat yöeläimiä ja lisäksi ne eivät kurnuta.^[4] Sammakot ovat tavallisimmin tummanruskeita ja niissä on vihreitä ja vaaleanruskeita laikkuja.

Suojelu

Sammakkoja eli vuoteen 1992 asti vain hyvin pienellä alueella. Tämä alue altistui pahoin säätilojen vaihtelulle, sillä alueelta hävisi osittain suojaava kasvipeite. Sammakkojen suojeluksi lähimaastoon tehtiin erillinen elinalue, joka suojattiin petoeläimiä estävin aidoin (erityisesti tuatarat olivat sammakoille vakava uhka). Toukokuussa 1992 tälle alueelle siirrettiin 12 aikuista sammakkoa ja alue "täytettiin" sammakoille sopivalla riistalla...^[5]

Lähteet

Leiopelma hamiltoni est une espèce d'amphibiens de la famille des Leiopelmatidae^[1].

Répartition

Cette espèce est endémique de l'île Stephens dans le Marlborough Sounds en Nouvelle-Zélande^[1],[2].

Étymologie

Cette espèce est nommée en l'honneur d'Harold Hamilton^[3].

Publication originale

• McCulloch, 1919 : A new discoglossoid frog from New Zealand. Transactions and Proceedings of the New Zealand Institute, Wellington, vol. 51, p. 447-449 (texte intégral).

Notes et références

Leiopelma hamiltoni é uma espécie de anfíbio da família Leiopelmatidae. Endêmica da Nova Zelândia, onde pode ser encontrada na ilha de Stephens.^[2]

Referências

Leiopelma hamiltoni är en primitiv grodart från Nya Zeeland som tillhör släktet Ascaphus och familjen stjärtmuskelgrodor. Den är döpt efter biologen Harold Hamilton, som först beskrev arten^[3].

Utseende

Arten är en liten, vanligtvis brunaktig groda, även om grönaktiga individer också förekommer. Hanen kan bli upp till 43 mm lång, honan 49 mm. Huden är försedd med vårtliknande körtlar som avsöndrar ett irriterande sekret som skydd mot fiender. Den saknar i regel helt simhud på bakfötterna.^[4] Som alla arter i familjen saknar den trumhinna och struphuvud, och kan endast frambringa svaga, kväkande ljud.^[5]

Utbredning

Grodan finns endast i ett stort stenröse på Stephens Island mellan Nya Zeelands nordö och sydö. Hela beståndet uppgår till omkring 300 individer. Försök har gjorts att introducera den i ett nytillverkat stenröse på samma ö, men med begränsad framgång.^[1]

Vanor

Leiopelma hamiltoni är nattaktiv och lever på marken. Under dagen gömmer den sig i fuktiga, mossbeklädda utrymmen i klippskrevor och mellan stenar.^[5] Parning och äggläggning sker på samma lokaler, och ur äggen kläcks så gott som fullbildade ungar; något egentligt, frisimmande yngelstadium saknas.^[1] Hanen vaktar äggen och efter kläckningen klättrar de unga grodorna upp på faderns rygg, och fortsätter sin utveckling där.^[5] Ungarna blir könsmogna vid 3 till 4 års ålder.^[4]

Status

Leiopelma hamiltoni är klassificerad som starkt hotad ("EN", underkategori "D") av IUCN, framför allt på grund av den mycket ringa populationen, mindre än 250 vuxna individer. Främsta hot är predation av svartråtta och tuatara. Farhågor finns även att den riskerar att drabbas av samma svampsjukdom, chytridiomycos, som har så svårt decimerat dess nära släkting Leiopelma archeyi. Hotet från tuatarorna försöker man avvärja genom att bygga ett tuatarasäkert stängsel runt det stenröse där grodan lever. Försök med att flytta en del individer till nya lokaler, både på Stephens Island och en angränsande ö, har inletts.^[1]

Referenser

1. ^ [a b c d] Leiopelma hamiltoni IUCN (2004). Auktorer: Mandy Tocher, Derek Brown, Ben Bell (engelska) Läst 2009-10-16
2. ^ ”svansgroda”. Nationalencyklopedin. 2009. http://www.ne.se/svansgroda. Läst 15 oktober 2009.
3. ^ ”Leiopelma hamiltoni”. AMPHIBIAWEB. AMPHIBIAWEB. http://www.amphibiaweb.org/cgi-bin/amphib_query?query_src=aw_lists_genera_&table=amphib&where-genus=Leiopelma&where-species=hamiltoni. Läst 25 maj 2011.
4. ^ [a b] Chih Wang (22 april 2003). ”Leiopelma hamiltoni” (på engelska). AmphibiaWeb, University of California. http://www.amphibiaweb.org/cgi-bin/amphib_query?query_src=aw_lists_genera_&table=amphib&where-genus=Leiopelma&where-species=hamiltoni. Läst 16 oktober 2009.
5. ^ [a b c] Phil Bishop. ”Amphibians” (på engelska). EDGE, The Zoological Society of London. http://www.edgeofexistence.org/amphibians/species_info.php?id=562. Läst 16 oktober 2009.

• 1 Опис
• 2 Спосіб життя
• 3 Розповсюдження
• 4 Джерела

Ếch Hamilton (tên khoa học Leiopelma hamiltoni) là một con ếch bản địa nguyên thủy của New Zealand, một trong bốn loài còn tồn tại thuộc họ Leiopelmatidae. Những con đực giữ những quả trứng để bảo vệ chúng và cho phép những con nòng nọc để leo lên lưng của mình, nơi chúng đực giữ ẩm.^[2] Tên của nó được lấy theo Harold Hamilton.^[3]

Chú thích

Tham khảo

• Dữ liệu liên quan tới Leiopelma hamiltoni tại Wikispecies

• 1 Описание
• 2 Ареал
• 3 Образ жизни
• 4 Примечания
• 5 Ссылки