nimet breadcrumb-navigoinnissa
El centranto, la valeriana colorada, milamores o alfeñique son dalgunos de los sos nome populares. Esta planta crez nel sur d'Europa, Asia menor y norte d'África, en terrenes caliars y predresos.
Ye una planta con tarmu arrondáu y llisu, con cañes na so base qu'algama los 30-60 cm. d'altor. Les fueyes de 5 cm. de llongura son daqué carnoses, opuestes, enteres o pocu dentaes y acabaes en punta. Les flores son bien numberoses y tienen la corola de color rosáu o colloráu con espuela y arrexuntar en corimbos trupos. El frutu ye un pequeñu aqueniu.
Centranthus ruber describióse por (Carlos Linneo) Augustin Pyrame de Candolle y espublizóse en Flore Française. Troisième Édition 4: 239, nel añu 1805[2]
Centranthus: nome xenéricu que deriva de les pallabres griegues: kéntron = "aguiyón, espolón, etc".; y ánthos = "flor". Les flores, nesti xéneru, tienen espolón.[3]
ruber: epítetu [[llatín[[o que significa "de color coloráu".[4]
Númberu de cromosomes de Centranthus ruber (Fam. Valerianaceae) y táxones infraespecíficos: 2n=32.[5]
Esta páxina forma parte del wikiproyeutu Botánica, un esfuerciu collaborativu col fin d'ameyorar y organizar tolos conteníos rellacionaos con esti tema. Visita la páxina d'alderique del proyeutu pa collaborar y facer entrugues o suxerencies. El centranto, la valeriana colorada, milamores o alfeñique son dalgunos de los sos nome populares. Esta planta crez nel sur d'Europa, Asia menor y norte d'África, en terrenes caliars y predresos.
Cinsin adı yunanca "gül" və "mahmız" sözlərindən götürülmüşdür. Çiçək tacının bünövrəsindəki şişə görə ona bu ad verilmişdir. Gülçülükdə bu cinsin əsasən 3 növündən istifadə olunur. Yaşıllaşdırmada əsasən Qırmızı kentrantus - C. ruber növü geniş yayılmışdır. Bu çoxillik ot bitkisinin hündürlüyü 90 sm-ə qədər çatır. Ətirli çoxsaylı gülləri qalxanşəkilli çiçək qrupunda toplanmışdır. Gülün çiçək rəngli - ağdan al-qırmızıya qədər tacı müxtəlif ola bilər. Qırmızı kentrantus 1557-ci ildən gülçülükdə istifadə edilir. Rusiyanın cənub rayonlarında təbii halda bitir. Kentratusun toxumları küləklə tez yayılır. Onları yığmaq üçün bitkini toxumları tam yetişənə qədər kəsmək və altına kağız salınmış qidalı məhlul olan qaba qoymaq lazımdır. Bu halda kağız üzərinə tökülən toxumları yığmaq asan olur. Toxumları sentyabrda açıq torpağa əkirlər. Əmələ gələn cücərtiləri qışda iynəyarpaqlarla ya da yarpaqlarla örtürlər. Toxumları yazda şitilliyə səpmək, sonra cücərtilərin üstünü açıq sahəyə köçürmək olar. Gözəl görünüşlü bu bitkidən gülçülükdə istifadə etmək məqsədəuyğundur.
Cinsin adı yunanca "gül" və "mahmız" sözlərindən götürülmüşdür. Çiçək tacının bünövrəsindəki şişə görə ona bu ad verilmişdir. Gülçülükdə bu cinsin əsasən 3 növündən istifadə olunur. Yaşıllaşdırmada əsasən Qırmızı kentrantus - C. ruber növü geniş yayılmışdır. Bu çoxillik ot bitkisinin hündürlüyü 90 sm-ə qədər çatır. Ətirli çoxsaylı gülləri qalxanşəkilli çiçək qrupunda toplanmışdır. Gülün çiçək rəngli - ağdan al-qırmızıya qədər tacı müxtəlif ola bilər. Qırmızı kentrantus 1557-ci ildən gülçülükdə istifadə edilir. Rusiyanın cənub rayonlarında təbii halda bitir. Kentratusun toxumları küləklə tez yayılır. Onları yığmaq üçün bitkini toxumları tam yetişənə qədər kəsmək və altına kağız salınmış qidalı məhlul olan qaba qoymaq lazımdır. Bu halda kağız üzərinə tökülən toxumları yığmaq asan olur. Toxumları sentyabrda açıq torpağa əkirlər. Əmələ gələn cücərtiləri qışda iynəyarpaqlarla ya da yarpaqlarla örtürlər. Toxumları yazda şitilliyə səpmək, sonra cücərtilərin üstünü açıq sahəyə köçürmək olar. Gözəl görünüşlü bu bitkidən gülçülükdə istifadə etmək məqsədəuyğundur.
L'herba de Sant Jordi (Centranthus ruber)[3] és una planta oriünda del sud d'Europa, Àsia menor i nord d'Àfrica, en terrenys calcaris i rocosos. Les seves fulles es consumeixen en amanida o cuites com verdures. Exerceix un efecte similar a la valeriana i és antiespasmòdic.[4]
És una planta amb tija arrodonida i llisa, amb branques a la seva base que aconsegueix els 30-60 cm. d'alçada. Les fulles de 5 cm. de llarg són una mica carnoses, oposades, senceres o poc dentades i acabades en punta. Les flors són molt nombroses i tenen la corol·la que pot ser de color rosat, vermell o blanc. Són flors esperonades i s'agrupen en corimbes densos. El fruit és un petit aqueni. El nombre cromosòmic de C. ruber és 2n=32.[5]
Flor
Exemplar sent pol·linitzat per un bufaforats
Exemplar blanc
Fullatge
Nativa de la regió de la mediterrània, Centranthus ruber s'ha introduït en moltes altres parts del món a causa del seu ús com a planta ornamental als jardins. Es veu sovint per les vores de les carreteres o en zones ermes urbanes. Pot tolerar sòls de condicions molt diferents i pot créixer lliurement en parets de pedra velles tot i la calç del morter.
L'herba de Sant Jordi (Centranthus ruber) és una planta oriünda del sud d'Europa, Àsia menor i nord d'Àfrica, en terrenys calcaris i rocosos. Les seves fulles es consumeixen en amanida o cuites com verdures. Exerceix un efecte similar a la valeriana i és antiespasmòdic.
Planhigyn blodeuol lluosflwydd a dyfir yn aml mewn gerddi yw Triaglog goch sy'n enw benywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Caprifoliaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Centranthus ruber a'r enw Saesneg yw Red valerian.[1] Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Triaglog Coch.
Deugotyledon yw'r planhigyn hwn, ac mae'r blodau'n gasgliad o flodau unigol, gydag arogl da. Mae ganddo euron a gall ddringo cloddiau.
Planhigyn blodeuol lluosflwydd a dyfir yn aml mewn gerddi yw Triaglog goch sy'n enw benywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Caprifoliaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Centranthus ruber a'r enw Saesneg yw Red valerian. Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Triaglog Coch.
Deugotyledon yw'r planhigyn hwn, ac mae'r blodau'n gasgliad o flodau unigol, gydag arogl da. Mae ganddo euron a gall ddringo cloddiau.
Mavuň červená (Centranthus ruber) je až metr vysoká, vytrvalá rostlina, kvetoucí v letních měsících četnými drobnými červenými nebo růžovými, vonnými květy sestavenými do květenství vidlanů. Na území nynější České republiky byla v 19. století dovezená ze středomořské oblastí a od té doby se pro své květy pěstuje v zahradách jako okrasná rostlina. Ze zahrad občas zplaňuje a dostává se do volné přírody, kde byla jako neofyt poprvé pozorována již roku 1880.[1][2]
Je původní rostlinou jižní Evropy, asijského Turecka, k Černému moři přiléhající části Kavkazu a západoafrického středomořského pobřeží. V Evropě původně nevystupovala severněji než do jižní Francie, Itálie a na Balkán. Postupně byla lidmi rozšířena do Střední Evropy i Velké Británie a také na mnohá mimoevropská území s teplým klimatem. Proto se druhotně vyskytuje v přírodě tropické Afriky, Severní i Jižní Ameriky, v jihovýchodní Asii, téměř po celé Austrálii, na Novém Zélandu i některých ostrovech v Tichomoří.
V Česku vyrůstá ve volné přírodě nejčastěji v okolí měst (Praha, České Budějovice, Sobotka, Vyškov), kde se nejvíce pěstuje v zahradách a má dobrou příležitost zplanět rozptýlením semen.[1][3]
Mavuň červená je teplomilný hemikryptofyt a je řazena mezi vegetaci skal, sutí a zdí, v české přírodě vyskytuje na slunných stanovištích od nížin po pahorkatiny. Roste ve štěrbinách skal i starých zdí, podél kamenitých cest, na rumoviskách i skládkách odpadu. Je náročná na slunce a prospívají ji lehké, propustné půdy, které mohou být kamenité, málo výživné a jen střídmě mokré, při vyšší zimní vlhkosti rostlina trpí hnilobou. Pokud během vlhké zimy uhyne, jistě na jaře v blízkosti vyrostou ze semen rostliny nové. Kvete od května do července.[1][2][4]
Trvalka s nahloučenými lodyhami vyrůstajícími z podzemního vícehlavého oddenku. Lodyha vysoká 50 až 100 cm je přímá nebo od báze vystoupavá, lysá a větvená. Je porostlá vstřícnými, přisedlými, jednoduchými listy dlouhými až 8 cm, které mají celokrajné čepele úzce kopinaté až vejčité, po obvodě jemně zubaté, mírně dužnaté a společně s lodyhou mají modrozelený nádech.
Četné červené či růžové květy vytvářejí hustá květenství, vidlany skládající hustou latu. Květy mají krátké stopky, jsou oboupohlavné, dvoustranně souměrné a pětičetné. Kalich s pěti téměř nezřetelnými cípy se v době zrání plodů přemění v pérovitý chmýr. Koruna je řepicovitě srostlá z pěti červených nebo růžových, vzácně bílých lístků, má korunní trubku asi 1 cm dlouhou a na bázi dozadu vybíhá v tenkou ostruhu. Tyčinek je pět a jsou přirostlé ke korunní trubce. Spodní semeník nese čnělku s hlavatou bliznou. Vespod korunní trubky jsou žlázky produkující nektar. Květ bývá opylován létajícím hmyzem, nejčastěji motýly s dlouhým sosákem. Plod je jednosemenná, asi 4 mm velká nažka s pérovitým chmýrem.[1][2][4][5]
Vysévá se na záhon nebo do mohutnější skalky, kde rychle roste, dlouze kvete a potřebuje jen minimální péči, neláká žádné škůdce. Pokud ji chceme rozšířit na nové místo, položíme tam na podzim odříznuté květenství se semeny a na jaře vyroste řada semenáčů. Vhodná je i k řezu do vázy. Ve středozemní kuchyni se mladé listy používají jako přísada do salátů a vařené bývají součásti polévek.
Mavuň červená je na mnoha místech Austrálie, na západním pobřeží Spojených států i na Havajských ostrovech považována za invazní rostlinu.[1][5][6]
Obrázky, zvuky či videa k tématu mavuň červená ve Wikimedia Commons
Mavuň červená (Centranthus ruber) je až metr vysoká, vytrvalá rostlina, kvetoucí v letních měsících četnými drobnými červenými nebo růžovými, vonnými květy sestavenými do květenství vidlanů. Na území nynější České republiky byla v 19. století dovezená ze středomořské oblastí a od té doby se pro své květy pěstuje v zahradách jako okrasná rostlina. Ze zahrad občas zplaňuje a dostává se do volné přírody, kde byla jako neofyt poprvé pozorována již roku 1880.
Rød sporebaldrian (Centranthus ruber) er en flerårig, urteagtig plante med en busket, opstigende vækst.
De nederste dele af stænglerne bliver delvist træagtige. Resten er urtagtige med et tyndt, blåligt vokslag og helt uden hår. Bladene er modsat stillede, smalt ægformede og med lang spids, men uden stilk. De er som regel helrandede med en overside, der er lyst blågrøn på grund af et vokslag, og en underside, der er en smule lysere.
Blomstringen foregår i maj-oktober, hvor man finder blomsterne samlet i halvskærme fra de øverste bladhjørner og skudspidsen. De enkelte blomster er 5-tallige og let uregelmæssige med sammenvoksede kronrør og mørkrosa kronblade. Frugterne har hver ét frø med en lang frøhale.
Rodnettet består af en lodret og kraftig pælerod med et stort antal siderødder.
Højde x bredde og årlig tilvækst: 0,80 x 0,50 m (80 x 50 cm/år).
Rød sporebaldrian er naturligt udbredt i Nordafrika, Mellemøsten og Sydeuropa, men desuden er den naturaliseret mange andre steder i og uden for Europa. Den er knyttet til lysåbne voksesteder med en gruset og veldrænet jordbund og et højt kalkindhold. Derfor findes den ofte i stenbrud, klippesprækker og langs veje.
På Kap Palinuro i Cilento e Vallo di Diano nationalparken i Campanien, Italien, består bevoksningen af maki, og her findes arten sammen med bl.a. Moræa (i Lilje-familien), myrte, appennineranemone, Campanula fragilis (en art af klokke), hvid morbær, jomfruskørt, kyskhedstræ, kæmpeferula, Primula palinuri (en endemisk art af kodriver), rosmarin, skarpbladet asparges og smalbladet soløjetræ[1]
Rød sporebaldrian (Centranthus ruber) er en flerårig, urteagtig plante med en busket, opstigende vækst.
Die Rote Spornblume (Centranthus ruber) ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Spornblumen (Centranthus) in der Unterfamilie der Baldriangewächse (Valerianoideae). Carl von Linné ordnete die Pflanze in die Familie der Baldriangewächse (Valerianaceae) ein (Valeriana rubra, Roter Baldrian).[1] Später wurde sie der neu geschaffenen Gattung Centranthus zugewiesen.
Die ausdauernde krautige Pflanze mit schwach verholzender Basis ist kahl und blaugrün bereift. Sie erreicht Wuchshöhen von 30 bis 80 cm.
Die gegenständig angeordneten Laubblätter sind eiförmig-lanzettlich. Sie werden 3 bis 8 Zentimeter lang und sind meist ganzrandig. Die oberen Blätter haben eine herzförmige Basis und sind sitzend. Die Grundblätter sind gestielt.
Die dunkel rosaroten (selten weißen) Blüten sitzen in dichten Trugdolden. Die Kronröhre wird 7 bis 10 Millimeter lang und hat fünf ungleiche Zipfel. Sie sind unten gespornt, wobei der dünne Sporn 5 bis 10 Millimeter lang wird. Der Sporn wird mehr als doppelt so lang wie der Fruchtknoten. Die Blüte besitzt nur ein Staubblatt.
Aus dem Kelch entwickeln sich die fiederigen Borsten der Flugfrüchte, die mit dem Wind verbreitet werden.
Blütezeit ist von April bis Oktober.
Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 32.[2]
Die Rote Spornblume ist mediterran von Südeuropa, Nordwestafrika und Kleinasien verbreitet. Auf den Kanarischen Inseln, auf den Azoren, in Madeira, Belgien, Großbritannien, Deutschland, in der Schweiz und in Österreich ist sie ein Neophyt.[3] Ursprünglich kommt sie in Marokko, Algerien, Tunesien, Spanien, Portugal, Frankreich, Italien, auf den Balearen, Sardinien, Korsika, Sizilien, Slowenien, Kroatien, Montenegro, Albanien, Griechenland, in der Ägäis, in der Ukraine, in der europäischen und asiatischen Türkei vor.[3]
Als Standorte werden Fels- und Mauerspalten, Felsschutt und Wegränder bevorzugt. Sie kommt in Gesellschaften der Ordnung Parietarietalia judaicae vor, in Südeuropa besonders im Centranthetum rubri.[2]
Man kann zwei Unterarten unterscheiden:[3]
Als Heildroge dient die Spornblumenwurzel (Centranthi radix).
Sie selbst wird aber nicht arzneilich eingesetzt, sondern nur ihre Wirkstoffe. In ihr sind nämlich mehr Valepotriate (Iridoide) enthalten als im Arznei-Baldrian (Valeriana officinalis); sie enthält aber kein ätherisches Öl und keine Alkaloide.
In Richtung eines Tagessedativum ist auch ein anderes Wirkungsprofil festzustellen als beim Arznei-Baldrian. So treten ausgleichende Wirkungen bei innerer Unruhe, Gereiztheit, Angst- und Spannungszuständen und bei Konzentrationsschwäche hervor.
Diese Art wird häufig als Zierpflanze kultiviert und verwildert gelegentlich. Es gibt auch eine weiße ('Albus') und eine rötliche ('Coccineus') Zuchtform.
Die Rote Spornblume (Centranthus ruber) ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Spornblumen (Centranthus) in der Unterfamilie der Baldriangewächse (Valerianoideae). Carl von Linné ordnete die Pflanze in die Familie der Baldriangewächse (Valerianaceae) ein (Valeriana rubra, Roter Baldrian). Später wurde sie der neu geschaffenen Gattung Centranthus zugewiesen.
Centranthus ruber, the red valerian,[2] spur valerian,[3] kiss-me-quick,[3] fox's brush,[3] devil's beard[4] or Jupiter's beard,[3] is a popular garden plant grown for its ornamental flowers.
It grows as a perennial plant, usually as a subshrub though it can take any form from a herbaceous plant to a shrub depending on conditions; the plants are usually woody at the base. The leaves are generally 5–8 cm in length. Their form changes from the bottom to the top of the plant, the lower leaves being petiolate while the upper leaves are sessile. The leaves grow in opposite pairs and are oval or lanceolate in shape. The plant flowers profusely, and though the individual flowers are small (no more than 2 mm), the inflorescences are large and showy. The flowers are small in rounded clusters each with 5 fused petals and a spur. The most typical color is a brick red or purplish red, but colors include deep crimson, pale pink, and lavender. Centranthus ruber 'Albus' (about 10% of individuals) has white blooms. Flowering takes place in early summer and, in cool summer areas, continues sporadically throughout the summer and into fall. The cultivar 'coccineus' is especially long-blooming. The blooms have a strong and somewhat rank scent. They are pollinated by both bees and butterflies and the plant is noted for attracting insects. It is used as a food plant by the larvae of some Lepidoptera species including angle shades. Seeds have tufts similar to dandelions that allow wind dispersal, and as such can self-seed freely and become invasive if not properly controlled.
A native of the Mediterranean region, Centranthus ruber has been introduced into many other parts of the world as a garden escape. It is naturalised in France, Australia, Great Britain, Ireland, Isle of Man and the United States. In the US it can be found growing wild in such western states as Arizona, Utah, California, Hawaii, Washington, and Oregon, usually in disturbed, rocky places at elevations below 200 m. It is often seen by roadsides or in urban wasteland. It can tolerate very alkaline soil conditions. Because it can tolerate the lime in mortar, Centranthus ruber may frequently be seen growing in old walls in Italy, southern France and south-west UK.
It is listed as a NEMBA 1b invasive in the Western Cape, South Africa. It may not be owned, imported, grown, moved, sold, given as a gift or dumped in a waterway.[5][4][6] It requires compulsory control as part of an invasive species control programme to remove and destroy. The plants are deemed to have such a high invasive potential that infestations can qualify to be placed under a government sponsored invasive species management programme. No permits will be issued.[7]
Centranthus ruber, the red valerian, spur valerian, kiss-me-quick, fox's brush, devil's beard or Jupiter's beard, is a popular garden plant grown for its ornamental flowers.
Centranthus ruber es una especie de plantas de la familia de las valerianáceas.
Algunos de sus nombre comunes son centranto, valeriana roja, milamores y alfeñique. Esta planta crece en el sur de Europa, Asia menor y norte de África, en terrenos calcáreos y rocosos.
Es una planta con tallo redondeado y liso, con ramas en su base que alcanza los 30-60 cm de altura. Las hojas de 5 cm de largo son algo carnosas, opuestas, enteras o poco dentadas y acabadas en punta. Las flores son muy numerosas y tienen la corola de color rosado o rojo con espuela y se agrupan en corimbos densos. El fruto es un pequeño aquenio.
Debido a su potencial colonizador y constituir una amenaza grave para las especies autóctonas, los hábitats o los ecosistemas, esta especie ha sido incluida en el Catálogo Español de Especies Exóticas Invasoras, regulado por el Real Decreto 630/2013, de 2 de agosto, estando prohibida en Canarias su introducción en el medio natural, posesión, transporte, tráfico y comercio.[2]
Centranthus ruber fue descrita por (Carlos Linneo) Augustin Pyrame de Candolle y publicado en Flore Française. Troisième Édition 4: 239, en el año 1805.[3]
Centranthus: nombre genérico que deriva de las palabras griegas: kéntron = ‘aguijón’, ‘espolón’, etc".; y ánthos = ‘flor’. Las flores, en este género, tienen espolón.[4]
ruber: epíteto latino que significa ‘de color rojo’.[5]
Número de cromosomas de Centranthus ruber (fam. Valerianaceae) y táxones infraespecíficos: 2n=32.[6]
Centranthus ruber es una especie de plantas de la familia de las valerianáceas.
Algunos de sus nombre comunes son centranto, valeriana roja, milamores y alfeñique. Esta planta crece en el sur de Europa, Asia menor y norte de África, en terrenos calcáreos y rocosos.
San Jurgi lorea edo San Jorge lorea (Centranthus ruber) landare belarkara da, Caprifoliaceae familiakoa, nahiz eta batzuetan Valerianaceae barnean sailkatua agertu. Jatorria Mediterraneo inguruan du. Oso ohikoa da landare apaingarri gisa, baina askotan bertakotua aurkitzen da bide bazter eta hormetan.
Hostoak entsaladan edo egosita jan daitezke. Belar bedeinkatuaren efektu bertsuak eragiten ditu eta antiespasmodikoa da.
San Jurgi lorea Mediterraneo inguruko lurraldeetan du jatorria: Afrika iparraldea (Magreb), Turkia, Grezia, Jugoslavia ohia, Italia, Frantzia, Espainia eta Portugal.
Espezie termofiloa da, oso lur lehorretan ere garatzen dena. Haitz tarteetan, ezponda harritsuetan eta horma zaharretan hazten da. Lurraren eraketa kimikoak ez du baldintzatzen.
Landarearen luzera izan ahal da 30 cm eta 1,30 m artekoa. Zurtoin biribildu, huts eta leuna du, 12 mm diametrokoa. Hostoak, 5 cm luzekoak, pittin bat mamitsuak dira, oposatuak eta puntadunak.
Loreak oso ugariak dira eta korola arrosak edo gorriak, korinbo trinkoetan bilduak. Barietate apaingarri batzuk zuriak dira.
Fruitua akenio txiki bat da.
Lorea
Polinizatzen
Lore zuria
Hostoak
San Jurgi lorea edo San Jorge lorea (Centranthus ruber) landare belarkara da, Caprifoliaceae familiakoa, nahiz eta batzuetan Valerianaceae barnean sailkatua agertu. Jatorria Mediterraneo inguruan du. Oso ohikoa da landare apaingarri gisa, baina askotan bertakotua aurkitzen da bide bazter eta hormetan.
Hostoak entsaladan edo egosita jan daitezke. Belar bedeinkatuaren efektu bertsuak eragiten ditu eta antiespasmodikoa da.
Punavirma (Centranthus ruber) on kuusamakasvien (Caprifoliaceae) heimoon, virmojen (Centranthus) sukuun kuuluva kasvilaji, jota käytetään koristekasvina. Punavirma kasvaa luonnonvaraisena Euroopassa, Pohjois-Afrikassa ja Lähi-Idässä. Pohjois-Amerikassa punavirma on karannut luontoon puutarhoista ja on siellä villiytynyt tulokaslaji.
Punavirma on monivuotinen ja kasvaa noin 40–90 cm korkeaksi. Lehtien muoto vaihtelee soikeasta suikeaan ja ne ovat möyheitä sekä harmaanvihreitä. Kukat ovat punaisia sekä näyttäviä ja ne houkuttelevat perhosia. Punavirma kukkii toukokuussa.
Punavirma kasvaa hyvin keskikosteassa ja hyvin vettä läpäisevässä maaperässä joko täydessä auringon valossa tai puolivarjossa. Täydessä auringon valossa punavirma suosii hieman emäksistä kasvualustaa. Happamalla kasvualustalla kasvaessaan punavirma saattaa tarvita kalkitsemista. Punavirma sietää kuivuutta ja ravinteiden vähyyttä.
Punavirma (Centranthus ruber) on kuusamakasvien (Caprifoliaceae) heimoon, virmojen (Centranthus) sukuun kuuluva kasvilaji, jota käytetään koristekasvina. Punavirma kasvaa luonnonvaraisena Euroopassa, Pohjois-Afrikassa ja Lähi-Idässä. Pohjois-Amerikassa punavirma on karannut luontoon puutarhoista ja on siellä villiytynyt tulokaslaji.
Punavirma on monivuotinen ja kasvaa noin 40–90 cm korkeaksi. Lehtien muoto vaihtelee soikeasta suikeaan ja ne ovat möyheitä sekä harmaanvihreitä. Kukat ovat punaisia sekä näyttäviä ja ne houkuttelevat perhosia. Punavirma kukkii toukokuussa.
Punavirma kasvaa hyvin keskikosteassa ja hyvin vettä läpäisevässä maaperässä joko täydessä auringon valossa tai puolivarjossa. Täydessä auringon valossa punavirma suosii hieman emäksistä kasvualustaa. Happamalla kasvualustalla kasvaessaan punavirma saattaa tarvita kalkitsemista. Punavirma sietää kuivuutta ja ravinteiden vähyyttä.
Centranthus ruber
Le Centranthe rouge (Centranthus ruber), appelé aussi Lilas d'Espagne ou Valériane rouge, est une espèce de plantes herbacées vivaces de la famille des Caprifoliacées (anciennement des Valérianacées).
La valériane rouge fait partie des plantes appelées « herbe aux chats ».
Le nom de genre Centranthus a été forgé en 1805 par le botaniste suisse De Candolle à partir du grec κέντρον kentron « piqure, éperon » et ἄνθος anthos « fleur », car la fleur est munie d'un éperon. L'épithète spécifique dérive du latin ruber « rouge »[1].
C'est une plante assez grande vivant souvent en colonies (elle forme des touffes). Sa hauteur est variable, allant de 30 cm à 1,30 m, avec des tiges beaucoup plus longues qui peuvent courir sur le sol pour chercher le soleil (espèce héliophile). La souche est épaisse, subligneuse. Cette partie souterraine à odeur prononcée rappelant celle de la valériane officinale, sa cousine, attire irrésistiblement les chats[2]. Les tiges, cylindriques (de 12 mm de diamètre), lisses, glauques et glabres, sont creuses et fragiles[3]. D'abord simples et étalées, elles deviennent rameuses lorsqu'elles se redressent. Elles se cassent facilement, tout net[4].
Les feuilles sont opposées, glabres, glauques et entières ou finement dentées, charnues. Elles présentent une hétérophyllie marquée : les supérieures sont sessiles, engainantes (souvent connées) et deltoïdes (7 × 6 cm), les inférieures décurrentes et elliptiques (15 × 5 cm)[4].
Les fleurs hermaphrodites sont rouges, roses ou parfois blanches (10 % des individus : Centranthus ruber 'Albus'), odorantes. Elles sont groupées en cymes multipares qui forment à l'extrémité des rameaux des panicules ou corymbes denses puis les inflorescences s'allongent. Ces grappes de fleurs ressemblent un peu à celles du lilas, d'où son nom vernaculaire de « lilas d'Espagne ». Chaque fleur possède une longue corolle en tube (14 mm de long) prolongée d'un bout par un éperon étroit (10 mm) et de l'autre s'étalant en 5 lobes (4+1). Il n'y a qu'une seule étamine et un style dépassant la corolle.
La floraison s'étale de mai à septembre. La pollinisation est de type entomogame (bourdons, et surtout papillons à longue trompe).
Les fruits sont des akènes glabres à dissémination anémochore[4].
Les centranthes rouges sont très Centanthrus ruber est originaire[5] des régions méditerranéennes : Afrique du nord (Maghreb), Turquie, Grèce, ex-Yougoslavie, Italie, France, Espagne et Portugal. Le réchauffement climatique lui permet de remonter progressivement vers le nord du pays.
C'est une espèce thermophile et hyperxérophile qui s’accommode des sols très secs. Ses longues tiges presque lignifiée à la base peuvent courir au sol pour trouver la chaleur et le soleil. Chasmophyte, elle croît sur les rocailles, éboulis, sur les vieux murs eutrophiles ou les rochers ensoleillés (flore des murs, elle est associée en ville avec la Pariétaire de Judée). Elle est assez indifférente à la composition chimique des sols[6].
Plantules (jardin botanique de Wroclaw)
Centranthe rouge à Las Vegas
Lilas d'Espagne sauvage photographié à Banyuls-sur-Mer
Centranthus ruber à Labussière-sur-Ouche, Côte-d'Or
Centranthus ruber f. 'albus'
Centranthus ruber f. 'coccineus'
Centranthus ruber
Le Centranthe rouge (Centranthus ruber), appelé aussi Lilas d'Espagne ou Valériane rouge, est une espèce de plantes herbacées vivaces de la famille des Caprifoliacées (anciennement des Valérianacées).
La valériane rouge fait partie des plantes appelées « herbe aux chats ».
Planda garraí is ea Centranthus ruber nó an slán iomaire a bhfuil tóir air, agus a fhástar i gcomhair a mbláthanna ornáideacha.
O alfinete[1] (Centranthus ruber) é unha planta perenne da familia das valerianáceas. Nativa da zona mediterránea, introduciuse en moitas zonas do mundo como planta de xardín pola beleza das súas flores. Medra sobre todo nos valados. As follas verde-grisallas teñen entre 5 e 8 cm de longo. Produce moitas pequenas flores aromáticas, de non máis de 2 cm cada unha, de cor rosa, vermella ou branca. Emprégase tamén como planta medicinal. Tamén recibe os nomes de alfinetes, valeriana vermella e valeriana roxa[2]. Aínda que é da mesma familia, non pertence ao xénero Valeriana.
O alfinete (Centranthus ruber) é unha planta perenne da familia das valerianáceas. Nativa da zona mediterránea, introduciuse en moitas zonas do mundo como planta de xardín pola beleza das súas flores. Medra sobre todo nos valados. As follas verde-grisallas teñen entre 5 e 8 cm de longo. Produce moitas pequenas flores aromáticas, de non máis de 2 cm cada unha, de cor rosa, vermella ou branca. Emprégase tamén como planta medicinal. Tamén recibe os nomes de alfinetes, valeriana vermella e valeriana roxa. Aínda que é da mesma familia, non pertence ao xénero Valeriana.
Čerwjena wotrožnička (łaćonsce Centranthus ruber, Valerianaceae) je rostlina ze swójby bałdrijanowych rostlinow.
.jpg)
Čerwjena wotrožnička (łaćonsce Centranthus ruber, Valerianaceae) je rostlina ze swójby bałdrijanowych rostlinow.
La valeriana rossa (Valeriana rubra L.) è una pianta della famiglia delle Valerianacee (o Caprifoliaceae secondo la classificazione APG IV).[1][2]
È una pianta perenne, camefita suffruticosa, con fusti legnosi solo alla base, eretti, alti sino a 150 cm.
Le foglie sono opposte, sessili o picciolate, ovali o lanceolate, leggermente coriacee, di colore verde glauco.
L'infiorescenza è costituita da fiori di colore dal bianco al porpora, piccoli e tubulosi, con sperone lungo e sottile, riuniti in corimbi.
I frutti sono degli acheni muniti di pappo[3].
Il nettare presente in fondo al lungo sperone del fiore è cibo ricercato da molte specie di farfalle, che riescono a raggiungerlo con la loro spirotromba.[4]
La specie è originaria dei paesi del bacino del Mediterraneo (Europa meridionale, Nord Africa e Asia minore.)[5]
Introdotta come pianta ornamentale in Europa settentrionale, Nord America, Australia, si è naturalizzata anche in molte aree fuori dal suo bacino d'origine.
In Italia si trova prevalentemente nelle regioni del centro-sud e nelle isole, ma anche nelle zone pedemontane più calde delle Alpi[6].
Era usato in erboristeria per le sue proprietà sedative, antispasmodiche e antinevralgiche, a volte come sostituto della valeriana, mentre in gastronomia vengono consumate le foglie in aggiunta all'insalata.
Nell'antichità la valeriana rossa era tra le erbe che servivano all'imbalsamatore nella sua opera di conservazione.[7]
La valeriana rossa (Valeriana rubra L.) è una pianta della famiglia delle Valerianacee (o Caprifoliaceae secondo la classificazione APG IV).
De spoorbloem (Centranthus ruber) of rode spoorbloem, vroeger wel "Rode valeriaan" genoemd, is een plant uit de kamperfoeliefamilie (Caprifoliaceae). De plant komt oorspronkelijk uit Zuid-Europa en is in Nederland op enkele plaatsen verwilderd. De plant kan goed tegen hitte, wordt 30-80 cm hoog en bloeit van mei tot juli. De bloemen staan in tuilen en hebben een klein spoor aan de onderzijde. De bloemkroon is rood, maar soms komen ook planten voor met een witte. De plant houdt van een droge kalkrijke bodem. In België komt de rode spoorbloem bijna uitsluitend in de Condroz en de Famenne voor.
De stengel is evenals de bladeren blauwgroen berijpt. De plant groeit het liefst op kalkrijke grond. De spoorbloem trekt veel vlinders, zoals de kolibrievlinder.
Zowel de bladeren als de wortels zijn eetbaar. De bladeren kunnen als salade, maar ook kort gekookt gegeten worden. De wortels kunnen in soep gebruikt worden.
Mediabestanden die bij dit onderwerp horen, zijn te vinden op de pagina Spoorbloem op Wikimedia Commons. De spoorbloem (Centranthus ruber) of rode spoorbloem, vroeger wel "Rode valeriaan" genoemd, is een plant uit de kamperfoeliefamilie (Caprifoliaceae). De plant komt oorspronkelijk uit Zuid-Europa en is in Nederland op enkele plaatsen verwilderd. De plant kan goed tegen hitte, wordt 30-80 cm hoog en bloeit van mei tot juli. De bloemen staan in tuilen en hebben een klein spoor aan de onderzijde. De bloemkroon is rood, maar soms komen ook planten voor met een witte. De plant houdt van een droge kalkrijke bodem. In België komt de rode spoorbloem bijna uitsluitend in de Condroz en de Famenne voor.
De stengel is evenals de bladeren blauwgroen berijpt. De plant groeit het liefst op kalkrijke grond. De spoorbloem trekt veel vlinders, zoals de kolibrievlinder.
Rød sporeblom (Centranthus ruber) er en plante i kaprifolfamilien.
Den er en tuet, middels til høy, flerårig urt. Planten er litt kjøttfull og har voksovertrekk på stengel og blad. Det er mange opprette stengler som har endestilte klaser med små, mørkrosa, duftende blomster. Kronbladene har en tydelig spore ved basis, og hver blomst har bare én pollenbærer. Planten vokser på steinete steder og gamle murer, som regel nært kysten.
Rød sporeblom vokser vilt i landene ved Middelhavet. Den dyrkes i hager og er naturalisert i Vest-Europa og på Madeira, Kanariøyene og Azorene. Det finnes en hvit ('Albus') kultivar og en rødlig ('Coccineus') .
Rød sporeblom (Centranthus ruber) er en plante i kaprifolfamilien.
Den er en tuet, middels til høy, flerårig urt. Planten er litt kjøttfull og har voksovertrekk på stengel og blad. Det er mange opprette stengler som har endestilte klaser med små, mørkrosa, duftende blomster. Kronbladene har en tydelig spore ved basis, og hver blomst har bare én pollenbærer. Planten vokser på steinete steder og gamle murer, som regel nært kysten.
Rød sporeblom vokser vilt i landene ved Middelhavet. Den dyrkes i hager og er naturalisert i Vest-Europa og på Madeira, Kanariøyene og Azorene. Det finnes en hvit ('Albus') kultivar og en rødlig ('Coccineus') .
Ostrogowiec czerwony, czerwony kozłek[3] (Centranthus ruber) – gatunek rośliny z rodziny przewiertniowatych (Caprifoliaceae), z podrodziny Valerianoideae, dawniej wyodrębnianej zwykle jako rodzina kozłkowate (Valerianaceae)[1]. Pochodzi z basenu Morza Śródziemnego i Portugalii, ale został szeroko rozprzestrzeniony jako roślina ozdobna i w wielu miejscach rośnie zdziczały[4], nierzadko jest gatunkiem inwazyjnym (np. w zachodniej części USA[5] i w Afryce Południowej[6]).
Bylina, choć stosunkowo krótkotrwała (rośnie przez kilka lat)[10]. W naturze rosnąca na terenach skalistych, jako gatunek zdziczały nierzadko rośnie na murach[4]. Kwitnie od wiosny do jesieni (w Polsce od maja do lipca[8]), przy czym kwiaty długo utrzymują się na roślinie[10].
Gatunek z sekcji Centranthus z rodzaju Centranthus[4], dla którego jest gatunkiem typowym[11].
Wyróżnia się dwa podgatunki[4][2]:
Gatunek łatwy w uprawie. Wymaga stanowisk słonecznych, gleb przepuszczalnych, zasadowych, najlepiej średnio żyznych lub ubogich[10]. Usuwanie przekwitających kwiatostanów przedłuża kwitnienie[8].
Roślina rozmnażana głównie z nasion, rzadziej przez podział[8], zwłaszcza w przypadku roślin osiągających trzeci rok życia (rośliny starsze nie wyglądają tak efektownie)[10]. Rozmnażanie przez podział opisywane jest jako trudne i mało wydajne[8].
Poza formą typową uprawianych jest szereg odmian, m.in.:
Ostrogowiec czerwony, czerwony kozłek (Centranthus ruber) – gatunek rośliny z rodziny przewiertniowatych (Caprifoliaceae), z podrodziny Valerianoideae, dawniej wyodrębnianej zwykle jako rodzina kozłkowate (Valerianaceae). Pochodzi z basenu Morza Śródziemnego i Portugalii, ale został szeroko rozprzestrzeniony jako roślina ozdobna i w wielu miejscach rośnie zdziczały, nierzadko jest gatunkiem inwazyjnym (np. w zachodniej części USA i w Afryce Południowej).
A Centranthus ruber, comummente conhecida como alfinetes[1], é uma planta perene da família das valerianáceas, originária da região do mediterrâneo.[2]
Além do nome «alfinetes», dá ainda pelos seguintes nomes comuns: boliana[3], cuidado-dos-homens[4], rosa-da-rocha[5] e valeriana-vermelha.[6]
De acordo com Francisco Arruda Furtado, o substantivo «boliana», que também conheceu a variante antiga moliana[7], hoje em desuso, será uma corruptela da palavra «valeriana».[8]
A boliana encontra-se distribuída pela orla mediterrânica, desde a Europa do Sul ao Noroeste africano e à Ásia Menor.[9]
Ocorre naturalmente em Marrocos, na Argélia, na Tunísia, na Espanha, em Portugal, na França, na Itália, nas Baleares, na Sardenha, na Corsega, em Montenegro, na Albânia, na Grécia, na orla do mar Egeu e na Ucrânia.[10]
Trata-se de uma espécie introduzida, nas ilhas Canárias, nos Açores e Madeira, e ainda na Bélgica, na Grã-Bretanha, na Suíça e na Aústria. Trat-se portanto de uma planta apófita (planta autóctone, que foi naturalizada fora do seu habitat natural, pela acção do homem)[11], dada a sua facilidade de naturalização e o seu amplo uso no âmbito da jardinagem.[12] [6]
Trata-se de uma espécie presente no território português, nomeadamente em Portugal Continental, enquanto espécie autoctone, e nos arquipélagos dos Açores e da Madeira, enquanto espécie introduzida.[12]
Mais concretamente, em Portugal Continental, encontra-se nas zonas do Noroeste montanhoso, da Terra quente e da Terra fria transmontanas, do Centro-Norte, do Centro-Oeste calcário, do Centro-Oeste arenoso, do Centro-Oeste olissiponense, do Centro-Oeste cintrano e do Sudeste setentrional.[13]
Trata-se de uma planta ruderal, rupícola e ornamental. Pelo que é capaz de prosperar entre falésias, fragas, penedias e escombreiras, mas também em pennhascos e em brechas em muros, rochedos e escarpas. Privilegia os solos de substracto calcário e as zonas ricas em salitre.[14]
Ocorre, amiúde, em sociedade com a Parietaria judaica.[15]
É uma planta hemicriptófita, portanto, uma herbácea peréne. É multicaule e apresenta uma coloração verde-clara. [6]
Tem talo erecto, arredondado e liso, que atinge uma média de 30 a 60 centímetros de altura, sendo que pode chegar no máximo aos 120 centímetros.[10] O talo pode ser simples ou conter ramadas axilares foliosas, junto à base. As folhas, que podem ser ovadas, lanceoladas ou ainda ovo-lanceoladas, por vezes um pouco dentadas de forma irregular, com veios paralelos na base e ramificados distalmente no resto da folha.[16] As folhas podem chegar aos 5 centímetros de largura e são um tanto carnudas, dispondo-se em sentidos opostos.[6][10]
As flores são muito numerosas e têm a corola cor-de-rosa ou vermelha, raramente branca, e agrupam-se em corimbos densos.[10]
O fruto é um pequeno aquénio, geralmente glabro (sem pêlos), raramente dispõe de uma penugem esbranquiçada.[6][16]
No folclore europeu, foram atribuidas inúmeras propriedades mágicas e apotropaicas a esta planta.
Em Portugal, de acordo com Teófilo Braga, na sua obra «O Povo Português nos seus Costumes», havia a crença medieval de que a boliana a cada sete anos, por ocasião da noite de São João, fazia despontar de uma das suas flores uma pena, como a dos patos, com que se podia escrever.[20] Além de dar sorte, acreditava-se que arrancandando essa pena à planta, aquela soltaria um grito.[21] Também era crença medieval que as bruxas, quando assinavam o pacto de sangue com o diabo, se serviam dessa pena.[20]
O naturalista Arruda Furtado, chegou a relatar as crenças populares dos Açores, mais propriamente da ilha de São Miguel, que atribuiam à boliana a faculdade de conceder fortuna ao seu detentor, contanto que se plantasse junto do verbasco, do trovisco e da bela-luz. Inclusive faz menção de que os emigrantes açorianos, levavam folhas desta planta consigo, como amuleto da sorte.[22]
Na «Comédia de Rubena», peça de Gil Vicente de 1521, há uma alusão à boliana, sob a grafia medieval «moliana» ou ainda «muliana»,[23] quando a Ama pede à Feiticeira, para que aquela cante a Cismena, filha de Rubena, a cantiga da "Moliana, Moliana"[24], que por seu turno seria uma cantiga medieval castelhana, popularizada por Juan Bautista de Villegas.[25]
A cantiga verseja sobre um cavaleiro, cujo copo de vinho é envenenado com um preparado mágico, por uma donzela apaixonada. Ao beber do copo, o cavaleiro deixa de ser capaz de ver o próprio cavalo, o que o impossibilita de se ir embora de ao pé da donzela, que o pretende seduzir.[26]
Na Itália, em tempos recônditos, pulverizavam-se as raízes desta planta, dispersando-as pelas casas e pelas propriedades, a fim de as proteger das trovoadas. As folhas também eram usadas para confeccionar decoctos mágicos para reconciliar os amantes desavindos.[16]
Centranthus ruber foi descrita por (Carlos Linneo) Augustin Pyrame de Candolle e publicado na «Flore Française. Troisième Édition 4: 239» no ano de 1805.[27]
Centranthus: nome genérico que deriva das palavras gregas:
kéntron = ‘alfinete’, ‘agulha’, 'esporão', etc".; e ánthos = ‘flor’. As flores, deste género, têm esporão[28] (extensão tubular cónico, situada na base de algumas flores, que às vezes parte da corola e noutras do cálice).[29]
ruber: epíteto latino que significa ‘de cor vermelha’.[30]
Número de cromossomas do Centranthus ruber (fam. Valerianaceae) e táxones infraespecíficos: 2n=32.[31]
.jpg)
.jpg)
.jpg)
A Centranthus ruber, comummente conhecida como alfinetes, é uma planta perene da família das valerianáceas, originária da região do mediterrâneo.
Pipört (Centranthus ruber), även flerårig pipört,[1] är en art i familjen vänderotsväxter. Den förekommer naturligt i och kring södra Europa och är vida spridd som odlad prydnadsväxt.
Den är en perenn, blommande växt som ursprungligen kommer från medelhavsområdet.
Pipört växter naturligt förekommer naturligt i och kring södra Europa. Detta inkluderar – österifrån – Ukraina (Krim), Turkiet, Grekland, Albanien, Jugoslaviens efterföljarstater, Italien, Frankrike, Spanien, Portugal samt Tunisien, Algeriet, Marocko, Kanarieöarna, Madeira och Azorerna.[2]
Växten har införts och blivit naturaliserad i ett antal länder. Detta inkluderar olika delar av Europa och USA. I Australien är den spridd i den södra halvan av landet, från sydvästra delen av Western Australia till östra New South Wales. I South Australia, Victoria, Western Australia och Tasmanien räknas pipört som en invasiv art.[2]
Pipört har även blivit naturaliserad på Lord Howe Island, Hawaii och i västra USA.[2]
Pipört odlas som prydnadsväxt i bland annat Sverige.[1]
Pipört tål jord med mycket högt pH-värde. Beroende på klimat kan pipörten variera från ört till buske. Bladen är vanligen 5 till 8 centimeter långa. Blommorna är små (inte över 2 centimeter) men växer i stora klasar och färgen är vanligen rosaröd. Det finns även mörkare röda, lila och vita varieteter. Blomdoften är stark och pipörten drar till sig både bin och fjärilar.
Wikimedia Commons har media som rör Pipört.
Pipört (Centranthus ruber), även flerårig pipört, är en art i familjen vänderotsväxter. Den förekommer naturligt i och kring södra Europa och är vida spridd som odlad prydnadsväxt.
лат. ruber — «червоний»
Багаторічна трав'яниста рослина зі злегка деревною основою. Ця рослина з круглими, гладкими стеблами, розгалуженими при основі, що досягають 30-60 см заввишки. Листки 3–8 см довжиною, вони дещо м'ясисті, супротивні, цільні або злегка зубчасті й загострені на кінці. Нижнє листя має черешки, а верхні листки сидячі. Квітки в щільних суцвіттях. Квітки численні; віночок рожевий або червоний. Запилюється і бджолами і метеликами. Плід являє собою невелику сім'янку. Насіння має пучки аналогічні кульбабам, які дозволяють поширюватися під дією вітру. Квітне з квітня по жовтень.
Північна Африка: Алжир; Марокко; Туніс. Західна Азія: Туреччина. Європа: Україна — Крим; Албанія; Колишня Югославія; Греція; Італія; Франція; Португалія [вкл. Мадейра]; Іспанія [вкл. Канарські острови]. Натуралізований та культивується в багатьох інших країнах.
Росте на щебеню й узбіччях, порушених, кам'янистих місцях на висоті нижче 200 м. Може терпіти дуже лужні ґрунти.
Активні інгредієнти рослини використовуються як лікарський препарат.
Листки й коріння можна вживати в їжу: листя в свіжому вигляді в салатах, коріння варять в супах.
Білий сорт 'Альбус' часто вирощується як декоративний.
сорт 'Альбус'
Centranthus ruber là một loài thực vật có hoa trong họ Kim ngân. Loài này được (L.) DC. mô tả khoa học đầu tiên năm 1805.[1]
.1.jpg)
.jpg)
.jpg)
Bài viết liên quan đến Bộ Tục đoạn này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn. Centranthus ruber là một loài thực vật có hoa trong họ Kim ngân. Loài này được (L.) DC. mô tả khoa học đầu tiên năm 1805.
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
_plant.JPG)
.jpg)
