Perception Channels: tactile ; chemical
The spotted-necked otter can be recognized by the brown and white spotting on the throat and underside. The rest of the body color ranges from a reddish brown to a chocolate brown. These otters are sleek and slender. They are characterized by strongly webbed toes (with the webbing going all the way to the tips of the digits), well developed claws, and long tails. Their length ranges from 85-105 cm. Sexual dimorphism is prevalent; females are shorter, lighter, and less muscular than males.
Range mass: 0 to 0 kg.
Average mass: 4 kg.
Other Physical Features: endothermic ; bilateral symmetry
These otters are aquatic and require permanent and continuous waterways. They prefer clear water with rocks. They are found in lakes, swamps, rivers, and may be found in mountain streams at higher elevations. They are absent in turbid rivers and shallow alkaline lakes. They live in dens, which are found near these sources of water.
Aquatic Biomes: lakes and ponds; rivers and streams
Hydrictis maculicollis (spotted-necked otter) is found in central Africa south of 10 degrees N latitude. They are abundant in both Lake Victoria and the Lakes Tangangyika, and also may be found in the moister parts of sub-Saharan Africa. They are not found in the far west, southwest, northeast, or east regions of Africa.
Biogeographic Regions: ethiopian (Native )
The spotted-necked otters are in decline due to changes in their environment and human interference. One problem is the increased use of nylon fishing nets, in which the otters get tangled in and die. Erosion of soil near the source of the rivers is also a threat. Fish-farmers and fur-trappers are also playing a part in the decline of the spotted-necked otter.
US Federal List: no special status
CITES: appendix ii
IUCN Red List of Threatened Species: least concern
The preferential feeding time for this otter is either 2 to 3 hours before dusk or after dawn. They have, however, been known to feed at all times of the day. Their main food source is fish, although their diet includes both invertebrates and vertebrates. Frogs, crabs, molluscs, aquatic insects, and larvae are some of the items included in their diets.
The otter's fur is highly prized, being used as a cure for eye and/or nose infections.
The spotted-necked otter is thought to breed seasonally. They have a two month gestation period and typically give birth to two to three cubs in September. The females do not begin reproducing until they have reached two years of age.
Key Reproductive Features: gonochoric/gonochoristic/dioecious (sexes separate); sexual
Die Kleinotter (Lutra maculicollis) kom onder andere voor in die oostelike gedeelte van Suid-Afrika, die ooskus van Mosambiek en by die Okavango Delta in Botswana.
Die dier het 'n verlengde lyf en is slank gebou met 'n breë kop en is bruin met wit vlekke op sy keel en bors. Die Kleinotter verkies permanente riviere en vleie. Die soogdier word tot 100 cm lank terwyl die mannetjie 4.5 kg en die wyfie 3.5 swaar word.
Die Kleinotter is meer waterlewend as die Groototter en verlaat slegs die water om te rus of te ontlas. Die dier is lomp op land en is gewoonlik alleen en skemeraktief. Hulle eet vis, waterslakke, paddas en voëls. Hulle grootse vyande is luislange.
Twee tot drie kleintjies word in die somer gebore.
Die Kleinotter (Lutra maculicollis) kom onder andere voor in die oostelike gedeelte van Suid-Afrika, die ooskus van Mosambiek en by die Okavango Delta in Botswana.
Ağboğaz samur (lat. Hydrictis maculicollis) — Afrikada, Böyük səhradan cənubdakı ərazilərində yayılmış Dələkimilər fəsiləsinə daxil olan nəməli növü. Hydrictis cinsinə daxil olan yeganə növ.
Aşboğaz samurlar 44 - 68 sm uzunluğa sahib olurlar. Onların quyruqları 13,5 - 19,0 sm arasında dəyişir. Çəkiləri isə 3 - 5 kq[1] arasındadır. Erkəkllər bir qayda olaraq dişilərdən böyük olur.
Bədən şux və uzunsov formadadır. İri başa və enli boyuna sahibdir. Xəzinin rəngi tünd qəhvəyidən qırmızı-qəhvəyi arasında dəyişir. Qulaqları qısa və yumrudur. Boğazda və ağız ətrafında ağdan krem rəngi aralığında olan ləkələr vardır. Fərdlər arasında rəng fərqliliyi müşahidfə edilir. Nadir də olsa albinos fərdlərə rast gəlinir[1].
Diş formulu: I 3 3 C 1 1 P 4 3 M 1 2 = 36 {displaystyle I{3 over 3}C{1 over 1}P{4 over 3}M{1 over 2}=36} 
Ağboğaz samurlar Afrikanın Böyük səhrasından cənubdakı ərazilərində rastlanılır. Белогорлая выдра широко распространена в Африке к югу от Сахары. Qərbdə Qvineya-Bisaudan, Efiopiyanın cənub-qərbinə, Namibiyanın cənub-qərbindən şimal sərhədlərinə, Botsvana və Zimbabvenın şimal-qərbindən Keniya, Malavi və Tanzaniyanın şərqinə, Mozambikdən Cənubi Afrikanın şərqinə kimi olan ərazilərdə yayılmışdır.
Samurlar əsasən balıqlar (Barbus, Clarias, Haplochromis, Micropterus salmoides, Salmo trutta, Tilapia) və qurbağalarla (Xenopus laevis, Rana) qidalanır. Təbiətdə olar timsahların şikarına çevrilə bilirlər. Balaları isə sahil qartallarının yemicə cevrilə bilər.
Viktoriya gölündə (Tanzaniya) çütləşmə, iyulda baş verir. Balalar isə sentyabrda doğulur. 1-3 arası bala doğa bilirlər. Bala doğularkən kor olur. Bir il müddətində anasının yanında qalır. Erkəklər onların böyüdülməsində iştirak etmirlər.
Ağboğaz samur (lat. Hydrictis maculicollis) — Afrikada, Böyük səhradan cənubdakı ərazilərində yayılmış Dələkimilər fəsiləsinə daxil olan nəməli növü. Hydrictis cinsinə daxil olan yeganə növ.
La llúdria de coll tacat (Hydrictis maculicollis) és una espècie de mamífer carnívor de la subfamília de les llúdries. És originària de l'Àfrica subsahariana.
Fa una mitjana d'un metre i pesa uns sis quilograms. Com la resta de llúdries, té el cos esvelt i les potes palmejades per a nedar. Té el pelatge de color marró fosc amb taques clares al voltant de la gola.
S'alimenta de peixos i crustacis en rius i llacs d'aigua clara, cosa que li permet detectar les preses amb la vista.
La llúdria de coll tacat (Hydrictis maculicollis) és una espècie de mamífer carnívor de la subfamília de les llúdries. És originària de l'Àfrica subsahariana.
Fa una mitjana d'un metre i pesa uns sis quilograms. Com la resta de llúdries, té el cos esvelt i les potes palmejades per a nedar. Té el pelatge de color marró fosc amb taques clares al voltant de la gola.
S'alimenta de peixos i crustacis en rius i llacs d'aigua clara, cosa que li permet detectar les preses amb la vista.
Vydra skvrnitá (Hydrictis maculicollis, syn. Lutra maculicollis) je lasicovitá šelma náležící do monotypického rodu Hydrictis, předchozí systematika ji řadila do jiného rodu, Lutra. Bylo popsáno několik poddruhů, jejich existence je nicméně sporná. Vydra skvrnitá obývá tropické a subtropické oblasti subsaharské Afriky až do nadmořské výšky 2500 m, k životu preferuje rozlehlé čisté vodní toky s kamenitým dnem, dostatkem ryb a okolním rostlinstvem. Od vody se vzdaluje maximálně na 10 m.
Vydra skvrnitá je středně velký druh vydry, měří 85 až 105 cm (bez ocasu 58 až 69 cm). Mezi africkými vydrami je nicméně nejmenším druhem. Dlouhé a štíhlé tělo je vybaveno krátkými končetinami a zploštělým ocasem, pomocí kterého může kormidlovat při plavání. Zbarvení se pohybuje mezi červenohnědou a čokoládovou se světlejšími skvrnami na krku. Druh může žít solitérně nebo tvořit skupinky až o dvaceti jedincích. Živí se hlavně rybami, pokud však nejsou k dispozici, nepohrdne ani jinou potravou. Reprodukce probíhá sezónně a samici se nejčastěji rodí dvě až tři mláďata, která se stanou na matce nezávislá za jeden rok a ve dvou letech již mohou sama zplodit potomstvo.
Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí vydru skvrnitou jako téměř ohrožený druh s klesající populací a je zařazena na seznam CITES do druhé přílohy. Hlavní důvod ohrožení spočívá ve ztrátě přirozeného prostředí, vydry jsou rovněž zabíjeny. Pro jejich ochranu bude důležité například vzdělávání veřejnosti či monitoring tohoto druhu.
Vydra skvrnitá je druh šelmy patřící do čeledi lasicovití a v ní do monotypického rodu Hydrictis.[2] Do tohoto rodu byla zařazena teprve až na základě studií mitochondriální a jaderné DNA Koepfliho a Satoa z let 2008 a 2012, předchozí systematika uváděla vydru skvrnitou jako zástupce rodu Lutra.[3][4][5] Druh popsal Martin Heinrich Carl Lichtenstein roku 1835. Vědeckým jménem pro vydru skvrnitou je Hydrictis maculicollis.[6] Druhové jméno pochází ze dvou latinských slov: macula (skvrnitý) a collis (krk).[7] U vydry skvrnité bylo na základě morfologických znaků popsáno až sedm poddruhů (subspecií),[8] ve studii Allena z roku 1939 jich bylo rozlišeno šest a publikace Mammals of Africa uvádí pět subspecií.[9] Jedná se o následující poddruhy:[6]
Jejich existence je nicméně sporná.[9] Vědeckým synonymem pro vydru skvrnitou je Lutra maculicollis.[3] Místními názvy se vydra nazývá například Lenı´bi, Nı´bi či Mba´rgo.[7] Svahilsky je vydra fisi maji, což lze přeložit jako „vodní hyena”.[10]
Genetickou výbavu vydry skvrnité tvoří diploidní karyotyp 2n = 40 chromozomů, jako jediná vydra jich má více než 38.[7] Druh se pravděpodobně vyvinul z vydry Lutra fatimazohrae, která žila před 3,6 až 2,588 miliony lety.[11][12]
Vydra skvrnitá se vyskytuje v tropických a subtropických oblastech subsaharské Afriky,[13] přičemž žije jižně od 10° severní šířky.[11] Nejjižněji se tento druh vyskytuje v Jihoafrické republice (JAR, východ), západním směrem až v Guineji-Bissau, nejvýchodnější oblastí rozšíření druhu je jihozápad Etiopie.[14] Vydru lze spatřit například v Jižním Súdánu, Zambii, Kamerunu, Čadu, Sieře Leone, Mali, Nigérii, Nigeru, Malawi, Gabonu, Ugandě, Angole a dalších státech, hojná je například u Viktoriina jezera.[3] Nevyskytuje se však v řadě oblastí východní, jižní a západní Afriky.[13] V Burundi, Ghaně, Lesothu a Togu tento druh vymizel.[3] Možná žil také na Bioku, sopečném ostrovu v blízkosti státu Kamerun, i tady však je, pokud zde vůbec existoval, vyhynulý.[13]
Vydra skvrnitá je sladkovodním druhem,[3] k životu preferuje rozlehlé vodní plochy, jako velké řeky, jezera či bažinaté oblasti. Od vody se obyčejně nevzdaluje na větší než desetimetrovou vzdálenost.[15] Voda by měla být čistá a dno pokryté kameny, podmínkou je také výskyt ryb a pobřežního rostlinstva.[14][16] Vody by měly být také prosté výskytu krokodýlů.[15] Vydry skvrnité zásadně nevyhledávají slanou mořskou vodu či ústí řek, čímž se odlišují například od vydry africké (Aonyx capensis), která osídlila i tyto oblasti.[3] Vydra skvrnitá se vyskytuje až do výšky 2500 m n. m.; ve vyšších nadmořských výškách obývá například potoky.[13]
V oblastech s vhodným životním prostředím lze najít zhruba jednu vydru na 1 až 2 km toku, v oblastech méně vhodných žije jedna vydra i na 11 km toku.[3]
Vydra skvrnitá je středně velký druh vydry, v Africe je však nejmenší vydrou.[9] Měří 85 až 105 cm,[16] délka těla bez ocasu činí 58 až 69 cm. Vydry skvrnité dosahují hmotnosti mezi 3 až 5 kg,[14] maximální hmotnost se může nicméně vyšplhat až na 9 kg.[11] U druhu je patrný pohlavní dimorfismus,[16] samci dorůstají větší velikosti nežli samice.[11]
Tělo vydry skvrnité je dlouhé a štíhlé,[7] elegantní stavby,[17] rovněž mírně zploštělý ocas (používá jej jako kormidlo a balanční orgán[18]) dosahuje velké velikosti,[7] naopak končetiny nejsou příliš dlouhé.[9] Mezi prsty má vydra rozprostřenou plovací blánu[16] a každý prst je vybaven asi centimetrovým drápem, delším na předních končetinách.[7] Hlava je v zadní části rozšířená a vybavena malýma ušima a širokým čenichem.[9] Lebku (stavěna podobně jako u dalších lasicovitých)[9] tvoří tenké kosti a celkově dosahuje lehké konstituce. Podle měření jedinců z JAR dosahuje největší délka lebky (vzdálenost od mezičelisti až po nejzadnější část lebky) asi 107,1 mm u samců, samice ji mají menší, o průměrné největší délce 95,9 mm. U vydry se dobře vyvinul sagitální hřeben, jenž značí, že zvíře disponuje mohutnými žvýkacími svaly.[11] Malé zuby této vydry slouží k lapání ryb, avšak neporadí si již tak snadno s tvrdší kořistí.[14] Horní špičáky vydry skvrnité jsou ostré a spodní potom zakřiveny. Ostré trháky umožňují řezat rybí maso. Čtvrtý třenový zub a první stolička zase slouží k přidržování oběti, mohou ji také drtit.[11] Celkový zubní vzorec je tento:
I 3 ⋅ C 1 ⋅ P 4 ⋅ M 1 I 3 ⋅ C 1 ⋅ P 3 ⋅ M 2 = 36 {displaystyle {I3cdot C1cdot P4cdot M1 over I3cdot C1cdot P3cdot M2}=36} 
Tělo vydry skvrnité pokrývá srst měřící maximálně dva centimetry. Je sice krátká, ale současně také hustá[9] a vodotěsná.[14] Barvu má mezi červenohnědou a čokoládovou,[14] na krku se vydrám vyvinuly skvrny bílého nebo hnědého zbarvení.[16] U tohoto druhu byl zjištěn albinismus.[9]
Vydry mají dobrý čich a vynikající sluch, ale zaostřit dokáží pouze na kratší vzdálenost.[7]
Vydry skvrnité projevují aktivitu hlavně ráno mezi šestou a devátou hodinou a odpoledne od tří do šesti hodin, někdy též večer či v noci.[18] Noc tráví ukryté ve vegetaci, posloužit může též nora v zemi a další úkryty.[14] Mohou žít jak samostatně (solitéry se stávají převážně starší samci)[17], tak tvořit skupiny, v nichž může být až dvacet exemplářů. Záleží pouze na tom, jaká je na daném území hojnost potravy; čím je jí více, tím větší množství vyder žije pospolu.[19] Skupiny tvoří jedinci obou pohlaví plus mláďata.[20] Avšak i pokud vydry žijí společně, každá z nich si potravu obvykle obstarává sama.[14][10] Život ve skupině možná vydrám poskytuje účinnější ochranu před predátory.[10] Celkově druh nevykazuje přílišnou teritorialitu. Podle studie provedené v Jihoafrické republice mají samci území o rozloze asi 16,2 km2 (± 1,2 km2). Území samic je menší, o rozloze 5,8 km2 (± 4,2 km2).[15] Samec své území sdílí se samicemi.[16] Areál výskytu vydry skvrnité se protíná s jinými druhy vyder řadícími se do rodu Aonyx. Druhy si však navzájem nekonkurují, protože mají odlišné potravní preference. Konkurentem v boji o potravu je sice promyka bažinná, ta se však obyčejně lovu u vody spíše vyhýbá.[15]
Vydry mohou mezi sebou komunikovat pískavými zvuky,[21] dorozumívají se též pachovými značkami,[16] například močí nebo výkaly;[14] ty měří asi 15 mm a jejich vzhled závisí na konzumované potravě.[21] Podobné chování bylo zaznamenáno i u jiných vydřích druhů.[22]
Vydra skvrnitá je rybožravým druhem.[14] Kořistí jsou, zvláště ve Viktoriině jezeře, hlavně vrubozubcovití (Cichlidae).[10][23] Potravu vydry tvoří například tlamovci náležící do rodu Haplochromis, keříčkovci Clarias, parmy rodu Barbus, okounci pstruhoví (Micropterus salmoides) nebo tilápie (Tilapia).[15] Živit se však může i jinou potravou, například obojživelníky (drápatka vodní), kraby a dalšími bezobratlými nebo ptáky, tyto zdroje však využívají jenom při nedostatku ryb. Například v ugandském jezeře Bunyonyi vydry konzumovaly původně žáby drápatky, po vysazení tilápií však svou pozornost přesunuly právě k těmto rybám. Složení potravy se může lišit také dle období. V JAR tvoří ryby převažující část jídelníčku od podzimu do zimy, zbytek roku se vydry živí hlavně kraby.[15][18] Co se týče velikosti, vydry preferují ryby malé, nepřesahující velikostí 15 cm,[18] avšak lovit mohou i velké jedince.[23]
Loví během celého dne, avšak preferují dobu před soumrakem nebo po svítání.[16] Každá lovecká výprava je složena z dvacetisekundových ponorů, a trvá obyčejně až dvacet minut, délka lovu se však může i několikanásobně protáhnout.[7] Kořist vydra chytá pomocí mrštných pohybů do tlamy,[14] menší sežere ve vodě, větší na souši.[18]
O rozmnožování tohoto druhu se ví málo.[24] Rozmnožování má u vyder skvrnitých pravděpodobně sezónní charakter. Samička po dvou měsících od spáření porodí maximálně pět mláďat,[25] nejčastěji mezi dvěma a třemi.[16] V jihoafrické provincii KwaZulu-Natal reprodukce probíhá mezi květnem a srpnem, mláďata mají samice v září. Rovněž v Tanzanii připadá období porodů na září, v Zambii se však s mláďaty lze setkat až na konci roku. U druhu se nevyvinula schopnost odložené nidace.[15][21] Čerstvě narozená mláďata mají zavřené oči a stará se o ně pouze matka.[15] Ještě před odstavením jsou asi 56 dní po porodu schopna plavat, mateřským mlékem se živí maximálně do 16. týdne života.[25] O jejich vývoji však není známo mnoho.[21] Samici mláďata opustí až v jednom roce a o rok později již mohou mít vlastní potomstvo.[25] Ve volné přírodě činí věk dožití pravděpodobně osm let, v zajetí může být téměř třikrát vyšší.[21]
Vydry skvrnité mohou lovit krokodýli, hadi (krajty rodu Python), k predaci možná dochází i ze strany orla jasnohlasého (Haliaeetus vocifer).[21] Mezi endoparazity se řadí motolice Baschkirovitrema incrassatum, Cynodiplostomum namrui, Prudhoella rhodesiensis a jeden neurčený druh hlístice v žaludku.[7]
Velikost populace vyder skvrnitých má klesající tendenci,[3] a to v celém areálu výskytu.[21] Například v Kapsku vydry již nežijí západně od 26° východní délky.[26] Hrozbu představují hlavně lidské zásahy do přirozeného prostředí těchto šelem, podpořené rozrůstající se lidskou populací a jejím neudržitelným hospodářským praktikám.[3] Vody, ve kterých vydry žijí, jsou znečišťovány kvůli zdejší industrializaci či při těžbě uhlí.[21] Jedná se jak o znečišťování usazeninami (vydra, lovící hlavně zrakem, má malou možnost v zabahněné vodě sehnat si potravu[7]), tak o okyselování vod.[21] U některých jedinců byla v těle rovněž zjištěna přítomnost jedovatých organochloridů. Břehy kvůli lidským činnostem také podléhají erozi či kolem nich mizí potřebný vegetační kryt.[3] V některých oblastech, jako je například Viktoriino jezero, jsou vysazovány větší druhy ryb obírající vydry o potravu;[21] takovým druhem je například lates nilský (Lates niloticus).[7] Vydrám přirozené prostředí rovněž ubírají invazní vodní rostliny tokozelky nadmuté (Eichhornia crassipes, vodní hyacint), které se dokáží rychle šířit a způsobují degradaci vodních ekosystémů.[3] Někteří jedinci také umírají v pastech či sítích na ryby, zabíjeni jsou však i úmyslně.[21] Lidé považují vydry za hrozbu pro ryby (mohou zlikvidovat i 10 % úlovku[10]) či drůbež, loveny jsou také pro kožešinu nebo maso.[3][14] Části vyder jsou rovněž využívány jako součást do medicíny.[10]
Mezinárodní svaz ochrany přírody považuje vydru skvrnitou za téměř ohrožený druh, předtím byla hodnocena jako málo dotčená.[3] Je rovněž zařazena na Úmluvu o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin pod identifikačním číslem 9899 do druhé přílohy (obchodování je na mezinárodní úrovni omezeno a podřízeno dozoru).[27] Druh žije v řadě chráněných oblastí, pro jeho ochranu je dle IUCN důležité například vzdělávání veřejnosti či sledování tohoto druhu.[3]
Vydra skvrnitá (Hydrictis maculicollis, syn. Lutra maculicollis) je lasicovitá šelma náležící do monotypického rodu Hydrictis, předchozí systematika ji řadila do jiného rodu, Lutra. Bylo popsáno několik poddruhů, jejich existence je nicméně sporná. Vydra skvrnitá obývá tropické a subtropické oblasti subsaharské Afriky až do nadmořské výšky 2500 m, k životu preferuje rozlehlé čisté vodní toky s kamenitým dnem, dostatkem ryb a okolním rostlinstvem. Od vody se vzdaluje maximálně na 10 m.
Vydra skvrnitá je středně velký druh vydry, měří 85 až 105 cm (bez ocasu 58 až 69 cm). Mezi africkými vydrami je nicméně nejmenším druhem. Dlouhé a štíhlé tělo je vybaveno krátkými končetinami a zploštělým ocasem, pomocí kterého může kormidlovat při plavání. Zbarvení se pohybuje mezi červenohnědou a čokoládovou se světlejšími skvrnami na krku. Druh může žít solitérně nebo tvořit skupinky až o dvaceti jedincích. Živí se hlavně rybami, pokud však nejsou k dispozici, nepohrdne ani jinou potravou. Reprodukce probíhá sezónně a samici se nejčastěji rodí dvě až tři mláďata, která se stanou na matce nezávislá za jeden rok a ve dvou letech již mohou sama zplodit potomstvo.
Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí vydru skvrnitou jako téměř ohrožený druh s klesající populací a je zařazena na seznam CITES do druhé přílohy. Hlavní důvod ohrožení spočívá ve ztrátě přirozeného prostředí, vydry jsou rovněž zabíjeny. Pro jejich ochranu bude důležité například vzdělávání veřejnosti či monitoring tohoto druhu.
Der Fleckenhalsotter (Hydrictis maculicollis, Syn.: Lutra maculicollis) ist die einzige Art der monotypischen Gattung Hydrictis innerhalb der Otter. Er ist in weiten Teilen Afrikas südlich der Sahara verbreitet.
Der Fleckenhalsotter erreicht eine Gesamtlänge von etwa 44 bis 68 Zentimetern und eine Schwanzlänge von 13,5 bis 19,0 Zentimetern. Das Gewicht liegt bei etwa 3 bis 5 Kilogramm.[1]
Der Körper ist schlank und lang mit einem langen, dorsoventral abgeflachten Schwanz. Der Kopf ist groß mit einem breiten Hals und verengt sich zu einer breiten und kurzen Schnauze. Das Fell variiert von schokoladen- bis rotbraun und ist weitgehend ungezeichnet. Die Kehle und der Nacken weisen weiße bis cremefarbene Flecken auf, die nur selten fehlen. Die Flecken können individuell sehr verschieden sein. Selten treten Albinos und Teilalbinos auf.[1]
Der Fleckenhalsotter ist in weiten Teilen Afrikas südlich der Sahara verbreitet. Sein Verbreitungsgebiet reicht von Guinea-Bissau in Westafrika bis in den Südwesten Äthiopiens sowie nach Süden im Westen bis an die Nordgrenze von Namibia, das nordwestliche Botswana und Simbabwe und im Osten über Kenia und Tansania, Malawi und Teilen von Mosambik bis in den Osten Südafrikas.[2]
Der Fleckenhalsotter ist die einzige Art der monotypischen Gattung Hydrictis innerhalb der Otter. Er wird jedoch von zahlreichen Autoren noch in die Gattung der Altweltotter (Lutra) eingeordnet, die dadurch jedoch paraphyletisch würde.[3]
Als Schwesterart des Fleckenhalsotters wird der Indische Fischotter (Lutrogale perspicillata) angesehen.[3]
Der Fleckenhalsotter (Hydrictis maculicollis, Syn.: Lutra maculicollis) ist die einzige Art der monotypischen Gattung Hydrictis innerhalb der Otter. Er ist in weiten Teilen Afrikas südlich der Sahara verbreitet.
The spotted-necked otter (Hydrictis maculicollis), or speckle-throated otter, is an otter native to sub-Saharan Africa.
The spotted-necked otter is usually chocolate to reddish brown and marked with creamy or white blotches over the chest and throat. The head is broad with a short muzzle, small rounded ears, and a hairless nose pad. The teeth are adapted for consuming fish, with large sharp upper canine teeth, curved lower canines, and sharp carnassial teeth. The jaws are similarly adapted, with the mandibular fossa fitting so snugly into the condyle on the lower jaw that the latter cannot move sideways, making it easier to capture and hold fish. It is a relatively small species, with males measuring 71 to 76 cm (28 to 30 in) from nose to rump, and weighing 5.7 to 6.5 kg (13 to 14 lb), while females are 57 to 61 cm (22 to 24 in) and 3.0 to 4.7 kg (6.6 to 10.4 lb). The tail is long and muscular, measuring 39 to 44 cm (15 to 17 in) in both sexes. It is sleek and has webbed paws. Females have two pairs of teats, and while males have a large scrotum, the penis is hidden beneath the skin, to reduce drag while swimming.[3]
Up to five subspecies have previously been identified, these most likely represent a natural variation in appearance between individuals, and no subspecies are currently recognised.[3]
The spotted-necked otter inhabits lakes and larger rivers throughout much of Africa south of 10°N. It is common in Lake Victoria and across Zambia, but is absent in the Zambezi below Victoria Falls, Zambia.[4] It does not venture into salt water.[3]
The spotted-necked otter is very vocal, uttering high, thin whistles and rapid, shrill chatters.[5] It sometimes lives in family groups, but appears to be social only under certain conditions. Males and females are separated for at least part of the year.[4] They normally hunt alone, except when mothers are training their young, and are not territorial, sheltering through the night in short burrows, rock crevices, or patches of dense vegetation. On land, they travel mainly over regular paths, and rarely move more than 10 m (33 ft) from river or lake banks.[3] Both mark these paths by "sprainting" sites, in which they habitually defecate and urinate.[6]
The spotted-necked otter is diurnal and appears to hunt entirely by sight using short dives of less than 20 seconds each in clear water with good visibility.[3] It carries larger prey ashore, but eats smaller prey while treading water.[6] It primarily eats fish, typically less than 20 cm (7.9 in) in length, but also frogs and small crustaceans, especially when fish is in short supply.[6]
The female bears a litter of up to three young after a gestation period around two months. The young are born blind and helpless, and the mother cares for them for almost a year.[5][3]
Known predators of the spotted-necked otter include lions, crocodiles and African fish eagles.[3]
The spotted-necked otter is in decline, mostly due to habitat destruction and pollution of its clear-water habitats. It is hunted as bushmeat.[2]
The spotted-necked otter (Hydrictis maculicollis), or speckle-throated otter, is an otter native to sub-Saharan Africa.
La nutria de cuello manchado (Hydrictis maculicollis) es una especie de mamífero carnívoro de la familia Mustelidae nativo de África subsahariana.
En promedio mide un metro de longitud y pesa alrededor de seis kg. Al igual que otras nutrias es elegante y tiene las patas palmeadas para nadar. Su pelaje es de color marrón oscuro y con manchas claras alrededor de la garganta.
Se alimenta de peces y crustáceos en los ríos y lagos. Busca aguas claras con buena visibilidad de las presas.
Viven frecuentemente en grupos familiares. La hembra tiene una camada de tres crías en una madriguera subterránea y se preocupa por ellos durante casi un año.
Es un animal inteligente, capaz de utilizar las piedras para abrir conchas lo que podría considerarse un uso de herramientas rudimentarias. Vocaliza diversos llamados con sonidos altos y silbidos.
Su población está en descenso, debido principalmente a la destrucción de su hábitat y a la contaminación de las aguas claras. Es perseguida como carne por animales silvestres.
La nutria de cuello manchado (Hydrictis maculicollis) es una especie de mamífero carnívoro de la familia Mustelidae nativo de África subsahariana.
En promedio mide un metro de longitud y pesa alrededor de seis kg. Al igual que otras nutrias es elegante y tiene las patas palmeadas para nadar. Su pelaje es de color marrón oscuro y con manchas claras alrededor de la garganta.
Se alimenta de peces y crustáceos en los ríos y lagos. Busca aguas claras con buena visibilidad de las presas.
Viven frecuentemente en grupos familiares. La hembra tiene una camada de tres crías en una madriguera subterránea y se preocupa por ellos durante casi un año.
Es un animal inteligente, capaz de utilizar las piedras para abrir conchas lo que podría considerarse un uso de herramientas rudimentarias. Vocaliza diversos llamados con sonidos altos y silbidos.
Su población está en descenso, debido principalmente a la destrucción de su hábitat y a la contaminación de las aguas claras. Es perseguida como carne por animales silvestres.
Hydrictis maculicollis Hydrictis generoko animalia da. Artiodaktiloen barruko Lutrinae azpifamilia eta Mustelidae familian sailkatuta dago.
Hydrictis maculicollis Hydrictis generoko animalia da. Artiodaktiloen barruko Lutrinae azpifamilia eta Mustelidae familian sailkatuta dago.
Täpläsaukko (Lutra maculicollis) on vesielämään sopeutunut Afrikassa elävä näätäeläin (Mustelidae). Se on saanut nimensä valkoisista täplistä, joita on sen kaulassa ja rinnassa. Se kasvaa 58−69 cm pitkäksi ja painaa 3−5 kg.[2]
Täpläsaukkoja tavataan Saharan eteläpuolisessa Afrikassa.[1]
Täpläsaukko (Lutra maculicollis) on vesielämään sopeutunut Afrikassa elävä näätäeläin (Mustelidae). Se on saanut nimensä valkoisista täplistä, joita on sen kaulassa ja rinnassa. Se kasvaa 58−69 cm pitkäksi ja painaa 3−5 kg.
Täpläsaukkoja tavataan Saharan eteläpuolisessa Afrikassa.
Hydrictis maculicollis, Lutra maculicollis
La Loutre à cou tacheté (Hydrictis maculicollis, syn. Lutra maculicollis) est une espèce de loutres (sous-famille des lutrinés), mammifères carnivores de la famille des Mustelidés. On la rencontre en Afrique.
Hydrictis maculicollis (Lichtenstein, 1835) est la seule espèce du genre monotypique Hydrictis. Elle a été décrite pour la première fois en 1835 par le zoologiste allemand Martin Lichtenstein (1780-1857) et le genre en 1921 par le zoologiste britannique Reginald Innes Pocock (1863-1947). Certains auteurs[2] préfèrent toutefois maintenir l'espèce dans le genre Lutra[3].
C’est une loutre de plus ou moins 60 cm de longueur auxquels il faut rajouter une queue de 30 à 40 cm de long. Le ‘poids’ d’un adulte est d’environ 5 kg. Le corps est élancé, lisse, avec une longue queue et des orteils très palmés munis de griffes. En dehors des taches blanches et brunes très variables sur la gorge et le dessous, la coloration est unie, brun chocolat. Le cri le plus caractéristique est un sifflement aigu, discret. La présence d'eau (un minimum) claire semble déterminante car c'est surtout un pêcheur diurne. Cet animal se nourrit essentiellement de poissons, de grenouilles mais également des crabes, mollusques, insectes, larves aquatiques, etc. Bien que généralement solitaire, cette loutre peut former des groupes familiaux. Contrairement à une croyance commune, ces loutres vivent aussi bien en rivière qu’en lac.
Présente dans de nombreux pays d'Afrique, cette loutre est sans doute éteinte dans des états comme le Burundi, le Ghana, le Lesotho et le Togo[3]. En Guinée-Bissau, il semble que l'espèce soit une forme naine, car, dans ce pays, les adultes ne mesurent que 60 cm de la tête au bout de la queue[réf. souhaitée]. Elle est également bien présente en Côte d'Ivoire, où elle a été répertoriée à plusieurs reprises, et notamment dans les forêts de Dodo, dans le sud-Ouest et dans le parc national de Taï.
Hydrictis maculicollis, Lutra maculicollis
La Loutre à cou tacheté (Hydrictis maculicollis, syn. Lutra maculicollis) est une espèce de loutres (sous-famille des lutrinés), mammifères carnivores de la famille des Mustelidés. On la rencontre en Afrique.
Hydrictis maculicollis (Lichtenstein, 1835) est la seule espèce du genre monotypique Hydrictis. Elle a été décrite pour la première fois en 1835 par le zoologiste allemand Martin Lichtenstein (1780-1857) et le genre en 1921 par le zoologiste britannique Reginald Innes Pocock (1863-1947). Certains auteurs préfèrent toutefois maintenir l'espèce dans le genre Lutra.
La lontra dal collo macchiato (Hydrictis maculicollis (Lichtenstein, 1835); sinonimo: Lutra maculicollis) è l'unica specie di lontra del genere monotipico Hydrictis. È diffusa in gran parte dell'Africa subsahariana.
La lontra dal collo macchiato presenta una lunghezza testa-tronco di 44-68 centimetri e una coda lunga 13,5-19,0 centimetri. Il peso è di circa 3-5 chilogrammi[2].
Il corpo è snello e allungato, con una lunga coda appiattita dorsoventralmente. La testa è grande, con un collo largo, e si assottiglia in un muso largo e corto. La pelliccia varia dal cioccolato al marrone rossastro ed è in gran parte uniforme. La gola e il collo presentano delle macchie da bianche a color crema, assenti solamente in rari casi. Le macchie possono essere anche molto diverse da un individuo all'altro. Esemplari albini o parzialmente albini sono rari[2].
La lontra dal collo macchiato è presente in gran parte dell'Africa a sud del Sahara. Il suo areale si estende dalla Guinea-Bissau nell'Africa occidentale all'Etiopia sud-occidentale e a sud-ovest fino al confine settentrionale di Namibia, Botswana nord-occidentale e Zimbabwe e ad est, attraverso Kenya e Tanzania, Malawi e parti del Mozambico, fino al Sudafrica orientale[1].
La lontra dal collo macchiato è l'unica specie del genere monotipico Hydrictis della sottofamiglia delle lontre. Tuttavia, viene ancora classificata da numerosi autori nel genere delle lontre del Vecchio Mondo (Lutra), che in tale caso diventerebbe parafiletico[3].
La lontra liscia (Lutrogale perspicillata) è considerata una specie sorella della lontra dal collo macchiato[3].
La lontra dal collo macchiato (Hydrictis maculicollis (Lichtenstein, 1835); sinonimo: Lutra maculicollis) è l'unica specie di lontra del genere monotipico Hydrictis. È diffusa in gran parte dell'Africa subsahariana.
Raibkakla ūdrs (Hydrictis maculicollis) ir gan ūdenī, gan uz sauszemes dzīvojošs sermuļu dzimtas (Mustelidae) plēsējs, kas ir vienīgā suga raibkakla ūdru ģintī (Hydrictis). Daži zinātnieki to klasificē kā Eirāzijas ūdru ģintij (Lutra) piederošu sugu, saucot to par Luta maculicollis.[1]
Raibkakla ūdrs ir plaši izplatīts Āfrikas centrālās daļas rietumu pusē. Tam patīk apmesties Āfrikas vidienes saldūdens ezeru krastos, jo tajos ir daudz zivju.[1] Tas ir sastopmas gan Viktorijas, gan Tangaņikas ezerā.[2] Raibkakla ūdrs dzīvo arī upīšu un strautu krastos, nenoniecinot kalnu ūdeņus līdz 2500 metriem virs jūras līmeņa.[1] Tā dzīves telpa nepārtraukti samazinās, tā kā ūdrs necieš piesārņotus ūdeņus un cilvēku tuvumu. Vietējie iedzīvotāji to medī gaļas un kažokādas ieguvei.
Raibkakla ūdrs ir apmēram 85—105 cm garš,[2] tā svars 6 kg. Tēviņi ir lielāki par mātītēm. Tā ķermenis tāpat kā citiem ūdriem ir garš, slaids un cilindrveidīgs, ar īsām, spēcīgām kājām. Starp visiem Āfrikā dzīvojošiem ūdriem raibkakla ūdrs ūdenī pavada visvairāk laika,[3] un tas ir labi piemērojies dzīvei ūdenī; visām ķepām ir peldplēves līdz pašiem pirkstu galiņiem,[2] tā kažoks ir dubults. Kažoka garākā akotspalva nosedz īsāko pavilnu, pasargājot to sausu, kamēr ūdrs ir ūdenī. Kažoka krāsa ir tumši brūna, ar gaišiem raibumiem pakaklē. Aste ir gara, konusveidīga un muskuļota. Ūdram ir labi attīstīti nagi, bet mazāki zobi kā citiem ūdriem, kas ir vairāk piemēroti zivju ķeršanai un ēšanai, nekā vēžveidīgo sakošanai.[3]
Raibkakla ūdrs priekšroku dod skaidriem ūdeņiem, ar akmeņainu dibenu. Lai arī tie apmetas kalnu upīšu krastos, tie izvairās no straujiem ūdeņiem, kā arī raibkakla ūdri nemīl seklus, sārmainus ezerus. Ūdeņu piekrastēs ūdri sev piemeklē dabas veidotas alas, kurās iekārto sev migu. Raibkakla ūdrs ir vientuļnieks, izņemot mātes ar mazuļiem. Tēviņiem ir plašas teritorijas, kas var pārklāties ar vairāku mātīšu teritorijām.[2]
Raibkakla ūdrs ir pļāpīgs dzīvnieks. Tam ir raksturīgi spalgi svilpieni, kas atgādina kaijas kliedzienus. Briesmu gadījumā kliegšana kļūst īpaši spiedzoša. Ūdram ļoti patīk spēlēties. Ūdrs spēlējas gan ar citiem ūdriem, gan viens pats.[2]
Raibkakla ūdrs pamatā medī zivis, gliemjus, vardes, ūdens kukaiņus un vēžveidīgos. Medījot tas balstās uz savu labo redzi, tādēļ izvēlas skaidrus ūdeņus. Lai sašķaidītu gliemju vākus un vēžveidīgos, ūdrs lieto akmeņus. Darba rīku pielietojums liecina par ūdru augsto inteliģenci. Raibkakla ūdrs medīt dodas agri no rīta vai uzreiz pēc saulrieta, lai gan tos var novērot medījot arī dienas laikā.[2]
Dzimumbriedumu raibkakla ūdri sasniedz apmnēram 2 gadu vecumā. Grūsnības periods ilgst apmēram 60 dienas. Septembrī mātes iekārtotā alā parasti piedzimst 2—3 mazuļi. Māte par mazuļiem rūpējas apmēram vienu gadu. Arī tēvs var piedalīties mazuļu audzināšanā.[2]
Raibkakla ūdram ir 5 pasugas:
Raibkakla ūdrs (Hydrictis maculicollis) ir gan ūdenī, gan uz sauszemes dzīvojošs sermuļu dzimtas (Mustelidae) plēsējs, kas ir vienīgā suga raibkakla ūdru ģintī (Hydrictis). Daži zinātnieki to klasificē kā Eirāzijas ūdru ģintij (Lutra) piederošu sugu, saucot to par Luta maculicollis.
Raibkakla ūdrs ir plaši izplatīts Āfrikas centrālās daļas rietumu pusē. Tam patīk apmesties Āfrikas vidienes saldūdens ezeru krastos, jo tajos ir daudz zivju. Tas ir sastopmas gan Viktorijas, gan Tangaņikas ezerā. Raibkakla ūdrs dzīvo arī upīšu un strautu krastos, nenoniecinot kalnu ūdeņus līdz 2500 metriem virs jūras līmeņa. Tā dzīves telpa nepārtraukti samazinās, tā kā ūdrs necieš piesārņotus ūdeņus un cilvēku tuvumu. Vietējie iedzīvotāji to medī gaļas un kažokādas ieguvei.
De vlekhalsotter (Lutra maculicollis) is een zoogdier uit de familie der marterachtigen (Mustelidae). De wetenschappelijke naam van de soort werd voor het eerst geldig gepubliceerd door Martin Lichtenstein in 1835.
De soort komt voor in Angola, Benin, Botswana, Burkina Faso, Kameroen, de Centraal-Afrikaanse Republiek, Tsjaad, Congo-Brazzaville, Congo-Kinshasa, Ivoorkust, Equatoriaal-Guinea, Eritrea, Ethiopië, Guinea, Guinee-Bissau, Kenia, Liberia, Malawi, Mali, Mozambique, Namibië, Niger, Nigeria, Rwanda, Sierra Leone, Zuid-Afrika, Soedan, Tanzania, Oeganda, Zambia en Zimbabwe.
Bronnen, noten en/of referentiesDe vlekhalsotter (Lutra maculicollis) is een zoogdier uit de familie der marterachtigen (Mustelidae). De wetenschappelijke naam van de soort werd voor het eerst geldig gepubliceerd door Martin Lichtenstein in 1835.
Wydra plamoszyja[3], wydra plamoszyjna[4] (Lutra maculicollis) – gatunek niewielkiego drapieżnego ssaka z rodziny łasicowatych.
Pozycja taksonomiczna sporna, przez jednych autorów takson ten jest umieszczany w rodzaju Lutra[3][5], przez innych w monotypowym rodzaju Hydrictis[6][7]
Afryka, na południe od Sahary z wyjątkiem terenów pustynnych.
Długość ciała: 66–79 cm, ogona 33–45 cm, masa ciała – około 14 kg. Górna część ciała o barwie ciemnej umbry, spód ciała nieznacznie jaśniejszy. Gardło i pachwiny z nieregularnymi kredowobiałymi łatami i plamami.
Główny jej pokarm stanowią raki, kraby i inne wodne bezkręgowce; także małe kręgowce, takie jak ryby, żaby, ptaki i gryzonie. Na polowania wychodzi nocą. Często zaplątuje się w sieci rybackie.
Ciąża u samicy trwa od 61 do 63 dni. Samica rodzi od 1 do 4 młodych. Młode pozostają z matką przez około rok.
W Czerwonej księdze gatunków zagrożonych Międzynarodowej Unii Ochrony Przyrody i Jej Zasobów został zaliczony do kategorii LC (niższego ryzyka)[2].
Wydra plamoszyja, wydra plamoszyjna (Lutra maculicollis) – gatunek niewielkiego drapieżnego ssaka z rodziny łasicowatych.
A lontra-de-pescoço-pintado, é uma espécie de lontra que, junta com outras duas, formam o género Lutra.[1] Em algumas classificações, a lontra-de-pescoço-pintado é classificada no género Hydrictis, sendo a única espécie deste género.
Vive em muitas partes da África, inclusive na floresta do Congo. Alimentam-se principalmente de peixes, crustáceos e anfíbios. O comprimento total do corpo da lontra-de-pescoço-pintado varia entre 9,50 centímetros e 1,17 metro.
A lontra-de-pescoço-pintado, é uma espécie de lontra que, junta com outras duas, formam o género Lutra. Em algumas classificações, a lontra-de-pescoço-pintado é classificada no género Hydrictis, sendo a única espécie deste género.
Vive em muitas partes da África, inclusive na floresta do Congo. Alimentam-se principalmente de peixes, crustáceos e anfíbios. O comprimento total do corpo da lontra-de-pescoço-pintado varia entre 9,50 centímetros e 1,17 metro.
Lutra maculicollis (synonym Hydrictis maculicollis[2]) är ett rovdjur i underfamiljen uttrar (Lutrinae) som förekommer i stora delar av centrala och sydöstra Afrika.[1]
Arten vistas vanligen i små vattendrag men hittas ibland i större floder och även i insjöar. Den undviker däremot havet och brackvatten. I bergstrakter når den 2 500 meter över havet. Lutra maculicollis gömmer sig bakom gräs, buskar och annan vegetation när den vilar vid strandkanten.[1]
Lutra maculicollis hotas främst av habitatförstörelse och föroreningar i vattnet. Den jagas i mindre skala för pälsens skull och ibland fastnar individer i fiskenät och drunknar. I vissa regioner introducerades främmande fiskar som inte äts av denna utter. Beståndet minskar men IUCN listar Lutra maculicollis fortfarande som livskraftig (LC).[1]
Lutra maculicollis (synonym Hydrictis maculicollis) är ett rovdjur i underfamiljen uttrar (Lutrinae) som förekommer i stora delar av centrala och sydöstra Afrika.
Arten vistas vanligen i små vattendrag men hittas ibland i större floder och även i insjöar. Den undviker däremot havet och brackvatten. I bergstrakter når den 2 500 meter över havet. Lutra maculicollis gömmer sig bakom gräs, buskar och annan vegetation när den vilar vid strandkanten.
Lutra maculicollis hotas främst av habitatförstörelse och föroreningar i vattnet. Den jagas i mindre skala för pälsens skull och ibland fastnar individer i fiskenät och drunknar. I vissa regioner introducerades främmande fiskar som inte äts av denna utter. Beståndet minskar men IUCN listar Lutra maculicollis fortfarande som livskraftig (LC).
лат. macula — «плямистий», лат. collis — «шия»
Країни поширення: Ангола, Бенін, Ботсвана, Буркіна-Фасо, Камерун, Центральноафриканська Республіка, Чад, Республіка Конго, Демократична Республіка Конго, Кот-д'Івуар, Екваторіальна Гвінея, Еритрея, Ефіопія, Габон, Гвінея, Гвінея-Бісау, Кенія, Ліберія, Малаві, Малі, Мозамбік, Намібія, Нігер, Нігерія, Руанда, Сьєрра-Леоне, Південна Африка, Судан, Танзанія, Уганда, Замбія, Зімбабве. Мешкає у прісноводних середовищ існування, де вода несолона, чиста і багата рибою на висоті до 2500 м. Прибережна рослинність у вигляді високої трави, очерету або чагарника необхідна, щоб забезпечити прикриття в періоди бездіяльності.
Вага, 3-6 кг. Самці більші і важчі, ніж самиці. Середні розміри (в мм) трьох дорослих самців та трьох дорослих самиць, відповідно, з ПАРу: довжина голови і тіла, 730 і 585; довжина хвоста, 418 і 430; довжина задніх ступнів, 132 і 113; довжина вух, 19 і 18. L. maculicollis має довгий, тонкий корпус з довгим, що звужується хвостом, приплюснутим у спинно-черевному напрямку. На шиї білі відмітини, Ступні повністю перетинчасті й кожен палець має гострий кіготь бл. 10 мм в довжину. Кігті на задніх ногах, трохи коротші. Голова велика та широка в задній частині і звужується до короткої і широкої морди. Рінаріум (поверхня навколо ніздрів носа) голий. Вуха короткі та круглі. Волосяний покрив варіюється від шоколадного до червонувато-коричневого кольору і рівномірний скрізь. Покривне волосся бл. 15-20 мм. Горла і верхня частини грудної клітки строкаті з плямами білого або кремово-білого кольору. Білі плями на шиї і грудях рідко відсутні. Деякі тварини мають білі мітки в пахові області. Підборіддя та верхня губа білі. Колір варіюється між особинами і альбіноси або часткові альбіноси зустрічаються. Зубна формула: i 3/3, c 1/1, p 4/3, m 1/2 = 36.
L. maculicollis споживає рибу (Barbus, Clarias, Haplochromis, Micropterus salmoides, Salmo trutta, Tilapia) та жаб (в основному Xenopus laevis, Rana). У дикій природі L. maculicollis можуть бути вбиті крокодилами, хоча крокодили, навряд чи обмежують кількість L. maculicollis. Орлан африканський також може вбити молодь.
На озері Вікторія, Танзанії, спаровування відбувається в липні, а дитинчата народжуються у вересні, після вагітності бл. 2 місяців. Затримка імплантації, ймовірно, не відбувається. Приплід розміром від 1 до 3 дитинчат. Малюки народжуються сліпими і залишаються з матір'ю до 1 року. Самці не дають піклування батьків.
L. maculicollis в основному денний вид з піками активності рано вранці і пізно ввечері. Нічна активність зростає під час повного місяця. L. maculicollis можуть подорожувати в групах до 20, хоча як правило, групи <5 осіб.
Під час руху в воді, L. maculicollis пересувається серією коротких (близько 5 м) горизонтальних занурень, виринаючи тільки на мить, перш ніж пірнути знову. Під час подорожі на суші, ця видра в основному, використовує регулярні стежки, які зазвичай є найкоротшою відстанню між двома об'єктами. Видра може ходити, бігти, або бігти галопом, однак, подорожі на суші представляється незручними. Розрахункова швидкість для бігу, галопу і плавання молодої самиці в неволі була 4-5 км/год, 6-7 км/год і 3-4 км/год, відповідно. На землі L. maculicollis може стояти вертикально на задніх лапах. Спить ця видра згорнувшись калачиком. Загалом L. maculicollis рибалить поодинці, але деколи групами. Краби, риби та жаби захоплюються ротом, передні лапи не використовуються. Велику рибу видра виносить на берег, де, допомагаючи руками, споживає. Риболовля зазвичай триває 10-20 хвилин, але може досягати 3 годин.
L. maculicollis знаходить притулок в скельних порожнинах, норах у березі, отворах у кореневій системі, або в густій рослинності. Зір є гострим на коротких дистанціях, але обмежений на відстані більше трьох метрів. У неволі L. maculicollis виявляє рухомі об'єкти на відстані до 10 метрів. Нюх є прекрасний, у неволі можуть реагувати на запах води. Слух чудовий і в неволі видри реагують на своє ім'я. У природних умовах молодь часто дереться граючись.
L. maculicollis має 2n = 40 хромосом і є єдиним видом видра з> 38 хромосомами; FN = 66. Х-хромосома субметацентрична й Y-хромосома метацентрична.
Чисельність L. maculicollis зменшується у всьому діапазоні, в основному в результаті зміни або деградації прісноводних середовищ існування та прибережної рослинності, посилюється втрата середовища існування, унаслідок підвищення сільськогосподарської діяльності людини. L. maculicollis також вбивають на їжу або шкури, або сприймають як загрозу для птахів, або як конкурента щодо риби. L. maculicollis присутній в численних охоронних районах по її ареалу. Вона включена до Додатка II CITES (як Hydrictis maculicollis).
Rái cá cổ đốm (tên khoa học: Hydrictis maculicollis) là một loài động vật có vú trong họ Chồn, bộ Ăn thịt. Loài này được Lichtenstein mô tả năm 1835.[2]
.jpg)
.png){kind=small}
Bài viết về các loài trong bộ thú ăn thịt này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn. Rái cá cổ đốm (tên khoa học: Hydrictis maculicollis) là một loài động vật có vú trong họ Chồn, bộ Ăn thịt. Loài này được Lichtenstein mô tả năm 1835.
Белогорлая выдра[1][2], или пестрошеяя выдра[1], или пятнистая выдра[1] (лат. Hydrictis maculicollis) — хищное млекопитающее семейства куньих, обитающее в Африке южнее Сахары. Единственный представитель рода Hydrictis.
Белогорлая выдра достигает длины примерно от 44 до 68 см, длина хвоста составляет от 13,5 до 19,0 см. Вес — примерно от 3 до 5 кг[3]. Самцы крупнее самок.
Тело стройное и вытянутое с длинным, приплющенным хвостом. Крупная голова с широкой шеей суживается к широкой и короткой морде. Уши короткие и круглые. Окрас меха варьирует от шоколадного до красно-коричневого цвета. На горле и затылке имеются пятна от белого до кремового цвета. Окрас варьирует у разных особей. Редко встречаются альбиносы[3].
Зубная формула: I 3 3 C 1 1 P 4 3 M 1 2 = 36 {displaystyle I{3 over 3}C{1 over 1}P{4 over 3}M{1 over 2}=36}
Белогорлая выдра широко распространена в Африке к югу от Сахары. Область распространения простирается от Гвинея-Бисау в Западной Африке до юго-запада Эфиопии, а также на юго-запад до северной границы Намибии, северо-запада Ботсваны и Зимбабве и на восток через Кению и Танзанию, Малави и части Мозамбика до востока Южной Африки.
Выдра питается рыбой (Barbus, Clarias, Haplochromis, Micropterus salmoides, Salmo trutta, Tilapia) и лягушками (в основном Xenopus laevis, Rana). В дикой природе выдра может стать жертвой крокодилов. Орлан-крикун также может охотиться на детёнышей.
На озере Виктория, в Танзании, спаривание происходит в июле, а детёныши рождаются в сентябре, после двухмесячного периода беременности. В помёте от 1-го до 3-х детёнышей. Малыши рождаются слепыми и остаются с матерью до 1 года. Самцы не принимают участие в их воспитании.
Белогорлая выдра, или пестрошеяя выдра, или пятнистая выдра (лат. Hydrictis maculicollis) — хищное млекопитающее семейства куньих, обитающее в Африке южнее Сахары. Единственный представитель рода Hydrictis.
얼룩목수달(Hydrictis maculicollis)은 사하라 이남 아프리카에서 서식하는 수달의 일종이다.[3] 얼룩목수달속(Hydrictis)의 유일종이다. 얼룩목수달은 수컷이 몸길이가 71~76cm, 몸무게 5.7~7.5kg이고, 암컷 몸길이가 57~61cm에 몸무게가 3.0~4.7kg 정도로 작은 수달이다. 꼬리는 길고 단단하며, 암수 모두 39~44cm 정도이다.[4][5]
다른 수달처럼 털에서 윤기가 나며 헤엄을 위해 발에 물갈퀴가 있다. 암컷은 2쌍의 젖꼭지가 있는 반면에 수컷은 큰 음낭과 헤엄칠 때 저항을 줄이기 위해 피부 아래에 감춰지는 음경을 갖고 있다.[6]
† 일본수달
얼룩목수달(Hydrictis maculicollis)은 사하라 이남 아프리카에서 서식하는 수달의 일종이다. 얼룩목수달속(Hydrictis)의 유일종이다. 얼룩목수달은 수컷이 몸길이가 71~76cm, 몸무게 5.7~7.5kg이고, 암컷 몸길이가 57~61cm에 몸무게가 3.0~4.7kg 정도로 작은 수달이다. 꼬리는 길고 단단하며, 암수 모두 39~44cm 정도이다.
다른 수달처럼 털에서 윤기가 나며 헤엄을 위해 발에 물갈퀴가 있다. 암컷은 2쌍의 젖꼭지가 있는 반면에 수컷은 큰 음낭과 헤엄칠 때 저항을 줄이기 위해 피부 아래에 감춰지는 음경을 갖고 있다.
.jpg)
.jpg)
