Planhigyn blodeuol bychan yw Ffaselia sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Boraginaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Phacelia tanacetifolia a'r enw Saesneg yw Phacelia.[1]
Planhigyn blodeuol bychan yw Ffaselia sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Boraginaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Phacelia tanacetifolia a'r enw Saesneg yw Phacelia.
Svazenka vratičolistá (Phacelia tanacetifolia) je nenáročná, jednoletá, středně vysoká, modrofialově kvetoucí bylina, druh ze širokého rodu svazenka. V české přírodě příležitostně vyrůstá několik druhů svazenek, tento neofyt zjištěný již v roce 1891 je nejběžnějším. Záměrně se vysévá buď na pole jako pícnina, nebo jako okrasná rostlina do zahrad.[1]
Tato příjemně vonící rostlina pochází ze Severní Ameriky, ze států Nové Mexiko, Oklahoma a Texas ve Spojených států Amerických a ze severních oblastí Mexika (Aguascalientes, Chihuahua, Coahuila, Durango, Nuevo León, Sonora, Tamaulipas a Zacatecas). Se začátkem kolonizace Ameriky byla dovezena do Evropy jako nenáročná, ozdobná rostlina, kde se postupně úmyslně a v teplých oblastech i samovolně rozšiřovala. Byla zavlečena i do Austrálie a na Nový Zéland.[1][2]
Rostlina nejlépe roste na půdách lehkých, propustných, hlinitopísčitých s dostatkem humusu a vápníku. Nesnáší půdy trvale zamokřené nebo kyselé, optimální pH je 6,5 až 7,2. Pro dobré kvetení požaduje teplé stanoviště a plné oslunění, dobře snáší letní sucho.
Jednoletá rostlina, která po dozrání semen usychá. Na jaře se vysévá po jarních mrazících a vyznačuje se rychlým růstem i včasným kvetením. Po vyklíčení ze semene rychle narůstá, kvést začíná již za 55 až 60 dnů po vysetí. Rozmnožuje se semeny, která po dozrání z rostliny opadají a obvykle ještě téhož roku vyklíčí. Ve Střední Evropě však semenáče většinou zimu nepřežijí a zmrznou, proto se ve volné přírodě rozšiřuje jen málo a nezaplevelují pole.[1][3][4]
Křehká bylina s lodyhou přímou, nevětvenou nebo jen v horní části, která může vyrůst až do výše 80 cm, vespod bývá lysá a v horní části žláznatě chlupatá. Střídavé lodyžní listy jsou obvykle přisedlé nebo krátce řapíkaté, u báze poloobjímavé, v obryse podlouhlé nebo vejčité, jsou dlouhé 2 až 10 cm a široké 0,5 až 2 cm, dvojitě nepravidelně peřenosečné a oboustranně štětinovitě chlupaté.
Oboupohlavné, až 1 cm velké květy na krátkých stopkách vytvářejí čtyřiceti až sedmdesátičetné svinuté dvojité vijany. Kolovitá koruna je tvořena pěti vespod srostlými lístky světle modré, modrofialové, řídce i bílé barvy. Pětičetný, zelený, hluboce dělený kalich má chlupaté lístky stejně dlouhé jako koruna. V květu je pět z koruny vyčnívajících tyčinek s fialovými nitkami, které nesou purpurově červené prašníky s neobvyklým modrým pylem. Ze dvou plodolistů vytvořený semeník má na vrcholu rozdvojenou čnělku a okolo něj je nektárium. Květy na rostlině postupně vykvétají po dobu asi šesti týdnů, opylovány jsou hmyzem. Ploidie druhu je 2n = 22.
Plody jsou šedohnědé, hladké, dvoupouzdré, široce vejčité tobolky obsahující dvě až čtyři semena. Tobolky dlouhé 4 mm a široké 3 mm mají zřetelný pozůstatek po blizně, na bocích dvě žebra a jsou obaleny ve vytrvalém, chlupatém kalichu. Semena jsou šedá nebo hnědá, oválná, na hřbetě vypouklá a na břiše plochá, osemení mají vroubkovaná a jsou dlouhá asi 2,5 mm a široká 1,5 mm. Hmotnost tisíce semen je 2,5 gramů.[1][3][4][5][6]
Svazenka vratičolistá bývá pěstována jako pícnina, zelené hnojení, květina nebo jako medonosná rostlina. Její píce je pouze průměrná, při zavadání mírně hořkne a musí se sklízet ještě před květem, pak lodyhy dřevnatí. Tím ovšem rostlina ztrácí možnost současně posloužit i jako potrava včelám. Pro rychlý růst, křehké lodyhy, množství drobných lístků a husté, měkké kořeny je vhodná jako letní meziplodina na píci nebo na zelené hnojení, které potlačuje plevel a po kterém se zlepšuje kvalita půdy. Pro co nejrychlejší růst a tvorbu nadzemní i podzemní hmoty jsou v ČR doporučovány vyšlechtěné odrůdy 'Lisette', 'Větrovská', 'Protana', 'Promoce' a 'Meva'. Rostliny jsou citlivé na herbicidy.
Květy produkují velké množství nektaru, který obsahuje až 40 % cukrů a proto bývají rostliny někdy vysévány na pole nedaleko úlů a po odkvětu se zaorají. Pro nenáročnost, schopnost vzcházet i v suchých podmínkách, dlouhou dobu kvetení a přitažlivost pro včely i motýly bývá svazenka vratičolistá pěstována i na záhonech v okrasných zahradách, pro prodloužení doby kvetení se doporučuje vysévat semena v třítýdenních intervalech.[3][4][7]
Rašící semenáč
Pole se svazenkou vratičolistou
Květenství před rozkvětem
Obrázky, zvuky či videa k tématu svazenka vratičolistá ve Wikimedia Commons
Svazenka vratičolistá (Phacelia tanacetifolia) je nenáročná, jednoletá, středně vysoká, modrofialově kvetoucí bylina, druh ze širokého rodu svazenka. V české přírodě příležitostně vyrůstá několik druhů svazenek, tento neofyt zjištěný již v roce 1891 je nejběžnějším. Záměrně se vysévá buď na pole jako pícnina, nebo jako okrasná rostlina do zahrad.
Almindelig honningurt (Phacelia tanacetifolia) eller blot Honningurt er en 20-70 cm høj urt, der i Danmark dyrkes og findes forvildet ved vejkanter og affaldspladser. Planten kan fremkalde udslæt hos særligt følsomme personer.
Honningurt er en staude[1] med en opret vækst, som forgrener sig i toppen. Stænglerne er beklædt med stive hår og bærer spredtstillede, grågrønne blade, som er hele og fjersnitdelte med savtakket rand. Over- og undersiderne er beklædt med stive hår.
Blomstringen sker i maj-juni, hvor blomsterne sidder i endestillede, indrullede stande. De enkelte blomster er tragtformede, 5-tallige og regelmæssige med lysviolette kronblade og meget tydelige støvdragere. Frugterne er kapsler med mange frø.
Rodnettet er kraftigt og dybtgående.
Højde x bredde og årlig tilvækst: 0,50 x 0,25 m (50 x 25 cm/år) – i hjemlandet dog væsentligt mere.
Honningurt bruges i Danmark i landbruget i efterafgrødeblandinger.[2]
Honningurt er naturligt forekommede i Californien, Arizona, Nevada og i den nordlige del af Baja California i Mexico. Alle steder findes arten på tørre klippeflader op til ca. 1.500 m højde på steder med fuld sol til ganske let skygge. Jorden skal være gruset, næringsfattig og neutral eller basisk. Fugtighed i vækstperioden frem til blomstring er vigtig.
Gorman blomsterreservatet ligger i den yderste sydvestlige ende af Tehachapi bjergene, som er en kort bjergkæde, der forbinder Coast Range med Sierra Nevada lidt nord for Los Angeles. Området har middelhavsklima med tørre somre og al nedbør i vinterhalvåret (300-450 mm/år, heraf det meste som sne sidst på vinteren). Jordbunden er gruset og porøs med et meget ringe humusindhold og et lavt indhold af tilgængelige næringssalte. Her findes arten sammen med bl.a. Amsinckia intermedia (en gulurt-art), Argemone corymbosa (en pigvalmue-art), bigelows skønhedsøje, californisk guldvalmue, Gnaphalium microcephalum (en evighedsblomst-art), natlys (flere arter), Salvia columbariae (en salvie-art), sølvbynke, tofarvet lupin og Yucca whipplei[3]
Almindelig honningurt (Phacelia tanacetifolia) eller blot Honningurt er en 20-70 cm høj urt, der i Danmark dyrkes og findes forvildet ved vejkanter og affaldspladser. Planten kan fremkalde udslæt hos særligt følsomme personer.
.jpg)
Die Rainfarn-Phazelie (Phacelia tanacetifolia), auch Büschelschön oder Bienenfreund genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung Phacelia in der Familie der Raublattgewächse (Boraginaceae). Die Rainfarn-Phazelie enthält hautreizende Wirkstoffe.
Der Name Phacelia stammt aus dem Griechischen und bedeutet „Bündel“, was sich auf die in Büscheln angeordneten Blüten bezieht, während tanacetifolia „mit Blättern, die denen von Tanacetum (Rainfarn) ähneln“[1] bedeutet.
Die Rainfarn-Phazelie ist eine einjährige Pflanze, die Wuchshöhen von 20 bis 120 Zentimeter erreicht. Der Stängel ist mit langen abstehenden und kurzen flaumigen Haaren bedeckt. Die Blätter sind nicht weißhaarig. Der Blütenstand ist fast trugdoldig. Die Krone ist blau. Die Kronröhrenbasis hat zehn am Grund der Staubfäden jeweils paarweise verwachsene, mehr oder weniger halbmondförmige Schuppen.
Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 22.[2]
Die Rainfarn-Phazelie ist eine wichtige Nektar- und Pollenquelle. Als Besucher treten Hummeln, Honigbienen, Wildbienen, Schmetterlinge und Schwebfliegen auf. Blütezeit ist von Juni bis Oktober.
Die 2-spaltigen Kapselfrüchte springen leicht auf und entlassen die sehr leichten, apfelsinenähnlichen Samen, die eine warzige Oberfläche besitzen. Die Samen sind Dunkelkeimer.
Wie aus USA bekannt ist, kann die Rainfarn-Phazelie starke Kontaktallergien auslösen. Ursächlich hiefür ist die Stoffgruppe der Phacelioide. Als stärkstes Kontaktallergen dieser Gruppe erwies sich das Geranylbenzochinon; aber auch das Geranylhydrochinon und das Farnesylhydrochinon sensibilisieren stark. B. M. Hausen hat allerdings in dünnschichtchromatographischen Untersuchungen bei Pflanzen in Mitteleuropa in den grünen Pflanzenteilen keine und in den Samen nur geringe Mengen an Phacelioiden nachweisen können. Wahrscheinlich beeinflussen auch bei dieser Pflanze Klima- und Standortbedingungen die Allergenproduktion.
Die Rainfarn-Phazelie kommt in Kalifornien, Arizona, Nevada und Mexiko auf trockenen, felsigen Hängen bis in Höhenlagen von 2000 Meter vor. Am häufigsten ist sie in den Wüsten Südkaliforniens in Höhenlagen unter 1.500 m anzutreffen, kann aber gelegentlich auch in viel höheren Lagen gefunden werden.[3]
Die Rainfarn-Phazelie dient sowohl als Zier- wie als Nutzpflanze. Als Zierpflanze wird sie zerstreut in Sommerrabatten kultiviert. Als Nutzpflanze wird sie zerstreut, also vereinzelt, feldweise als Bienenweide, Futterpflanze, Schädlingsbekämpfung oder Gründüngung angebaut. Die Art ist seit 1832 in Kultur.
Die Phacelia ist in der Landwirtschaft in vierfacher Hinsicht von Interesse[4]:
Samen Samen und Kapseln. Keimblatt Blüte Blumenkreuze von Phacelia Gefrorene Blüte Ansicht der Pflanze in ihrem Habitat Phacelia-Feld bei Ritschenhausen Die Rainfarn-Phazelie (Phacelia tanacetifolia), auch Büschelschön oder Bienenfreund genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung Phacelia in der Familie der Raublattgewächse (Boraginaceae). Die Rainfarn-Phazelie enthält hautreizende Wirkstoffe.
Phacelia tanacetifolia is a species of flowering plant in the borage family Boraginaceae, known by the common names lacy phacelia, blue tansy or purple tansy.
Phacelia is derived from Greek and means 'bundle', in reference to the clustered flowers, while tanacetifolia means 'with leaves resembling those of Tanacetum.'[1]
Phacelia tanacetifolia is an annual that grows erect to a maximum height near 100 cm (40 in) with none to a few branches. The wild form is glandular and coated in short stiff hairs. The leaves, 20–200 mm (1–8 in), are mostly divided into smaller leaflets which are deeply and intricately cut into toothed lobes, giving them a lacy appearance. The dense and hairy inflorescence is a one-sided curving or coiling cyme of bell-shaped flowers in shades of blue and lavender. Each flower is just under a centimeter long and has protruding whiskery stamens.[2]
The seeds are "negatively photoblastic", or photodormant, and will only germinate in darkness.[3]
Phacelia tanacetifolia is native to the Southwestern United States and northwestern Mexico. It is most common in the deserts of southern California at elevations below 1,500 m (5,000 ft), but may be occasionally found at much higher elevations. [4][5]
It is used outside its native range in agriculture as a cover crop, a bee plant, an attractant for other beneficial insects, as a green manure[6] and an ornamental plant. It is planted in vineyards and alongside crop fields, where it is valued for its long, coiling inflorescences of nectar-rich flowers which open in sequence, giving a long flowering period.[7] It is a good insectary plant, attracting pollinators such as bumblebees and honey bees.[7]
It is also attractive to hoverflies (family Syrphidae), which are useful as biological pest control agents because they eat aphids and other pests.[8]
Seeds
Phacelia tanacetifolia is a species of flowering plant in the borage family Boraginaceae, known by the common names lacy phacelia, blue tansy or purple tansy.
Phacelia tanacetifolia es una especie perteneciente a la familia Boraginaceae nativa del sudoeste de Estados Unidos y el norte de México.
Es una herbácea anual de porte erecto cuya altura máxima es de 100 cm. Toda la planta está cubierta de glándulas y rígidos pelos. Las hojas están profundamente divididas en intrincados foliolos con lóbulos de márgenes dentados, lo que les da un aspecto de encaje. La pelosa inflorescencia está formada por una curvada cima de flores acampanadas en tonalidades azules o lavanda. Cada flor es de 1 cm de largo, con sobresalientes estambres de color dorado.
Es una planta capaz de adaptarse a una gran variedad de tipos de suelo. Su adaptación es mejor en regiones bajas con buen drenaje, suelos arcillosos, arcilloso-limosos, arenoso-arcillosos, franco-arcillosos y de textura aireada de pH que oscila entre 5 y 8.5.
Se siembra de abril hasta finales de agosto, a 1 o 2 centímetros de profundidad. La proporción habitualmente recomendada es de 20 gramos de semillas por cada 10 metros cuadrados de parcela, con una superficie mínima cultivada, para que su cultivo se rentabilice, de una hectárea.
Su siembra resulta más exitosa en aquellas áreas que reciben entre 350 y 900 mm de precipitación anual.
Hierba anual, de textura áspera, con un indumento de 0.3 a 1.3 mm, unicelular, hueco y blanquecino. Sus tallos pueden medir entre 30 y 80 cm, son erectos, lisos en la parte inferior, ásperos en la parte superior y con pelos dispersos. Las hojas presentan un tamaño entre 20-120 x 15-70 mm. Las hojas basales son más grandes, alternas, asimétricas, pinnatisectas, con un número impar de segmentos alternos, de margen irregular, de agudas a obtusas. Presentan inflorescencias con un tamaño de entre 60 – 90 x 80 – 120 mm, con cima circinada o escorpioides, compactas y con numerosas flores.
La flor presenta un peciolo que puede medir hasta 2 cm, acrescente. Los pecíolos inferiores tienen una mayor longitud.
El cáliz posee unos lóbulos de tamaño 5 – 7.5 x 0.4 – 0.7 mm., subiguales, lineales, obtusos, ásperos y con un indumento erecto, patente y blanco.
La corola mide de entre 6 – 9 x 6 – 9 mm, más o menos infundibuliforme. Es más larga que el cáliz, azulada, con lóbulos de 3.5 – 5 x 3 – 3.5 mm, ovados y obtusos.
Los estambres del androceo tienen un tamaño de 11 – 17 mm, subiguales, externos, filamentosos, estaminales filiformes, lisos y blancos. La medida de sus anteras son 0,7 - 1 x 0,4 – 0,6 mm, lisas y azuladas. También presenta escamas interestaminales, de forma triangular y con los extremos fimbriados.
El gineceo tiene un ovario de 0,7 - 1.1 x 0.4 – 0.5 mm, con forma obovoide. Los estilos suelen tener entre 1.7 – 2.1 cm, de forma filiforme, hendido hasta cerca de su base y pubescente. Los estigmas son de tamaño inferior a 0.1 mm y presentan una forma plana. La cápsula mide 3.5 – 4.2 x 2.2 – 3 mm, posee una forma ovoide, es más corta que el cáliz, presenta paredes lisas o transversales onduladas rugosas y es pubescente en el ápice.
Sus semillas tienen unas medidas de 3.2 – 3 – 5 x 1 – 1.3 mm.
Presenta tres etapas de crecimiento:
Es una de las veinte flores productoras de miel para abejas melíferas, y resulta muy atractiva también para los abejorros y las moscas de las flores (mosca de la familia Syrphidae). Su hábito de florecer abundantemente y por un periodo largo puede incrementar el número y la diversidad de los insectos beneficiosos. Es también útil como flor de corte debido a sus inusuales y atractivas inflorescencias, fuertes tallos, y larga vida en floreros (Michael George Gilbert, 2003).
Se evaluaron forrajes que difieren en cuanto a características morfológicas y etapa de crecimiento a la hora de la cosecha para determinar los efectos en variables que se asumieron estaban relacionadas con las características del alimento. Sin embargo, muchos factores determinan el efecto del valor alimenticio de los cultivos forrajeros y de su composición mineral en la digestibilidad y consumo del alimento. Los macrofactores que influyen en el valor alimenticio de los cultivos forrajeros durante el crecimiento y el desarrollo incluyen:
En la región subtropical bajo condiciones de secano, P. tanacetifolia se puede sembrar para obtener rendimiento máximo de forraje verde, de materia seca y de contenidos minerales. Esta planta constituyó un alimento equilibrado para los animales durante toda la época de crecimiento.
Phacelia tanacetifolia fue descrito por George Bentham y publicado en Transactions of the Linnean Society of London 17(2): 280. 1835.[1]
Phacelia tanacetifolia es una especie perteneciente a la familia Boraginaceae nativa del sudoeste de Estados Unidos y el norte de México.
See artikkel on liigist. Perekonna kohta vaata artiklit Keerispea (perekond). Harilik keerispea (Phacelia tanacetifolia) on kareleheliste sugukonda arvatud taimeliik.
Taime kasvatatakse Eestis meetaimena. Harva võib taim ka metsistuda.[1]
See artikkel on liigist. Perekonna kohta vaata artiklit Keerispea (perekond). Harilik keerispea (Phacelia tanacetifolia) on kareleheliste sugukonda arvatud taimeliik.
Taime kasvatatakse Eestis meetaimena. Harva võib taim ka metsistuda.
Aitohunajakukka (Phacelia tanacetifolia) on hunajakukkien sukuun kuuluva yksivuotinen ruohokasvi. Hunajakukat sijoittuvat lemmikkikasvien heimoon. Aiemmin aitohunajakukka on luettu sievikkikasvien (Hydrophyllaceae) heimoon, mutta uudemmassa luokittelussa sievikkikasvit on sisällytetty lemmikkikasveihin alaheimoksi.
Aitohunajakukka kasvaa 20–60 senttimetriä korkeaksi. Varsi on pysty ja hapsi- ja nystykarvainen. Kierteisesti sijaitsevat lehdet ovat kahteen kertaan parijakoiset tai pariosaiset, liuskat ovat hammaslaitaisia. Lehden lapa on kooltaan 2–8 cm pitkä. Kukinto on hyvin tiheä, toispuolinen latvakiehkura. Kukat ovat kaksineuvoisia, lyhytperäisiä ja väriltään yleensä sinisiä. Teriö on ratasmainen ja kooltaan 6–9 millimetriä, heteet ovat hyvin pitkäpalhoisia. Aitohunajakukka kukkii Suomessa heinä-syyskuussa. Kasvin hedelmänä on kota.[1]
Lajin lehdet muistuttavat pietaryrtin lehtiä, minkä takia sen on saanut tieteellisen nimensä tanacetifolia, joka viittaa sukuun Tanacetum eli pietaryrtit.[2]
Aitohunajakukka on alun perin kotoisin läntisestä Pohjois-Amerikasta.[3] Eurooppaan laji on tuotu viljelykasviksi. Suomessa aitohunajakukkaa tavataan villiintyneenä satunnaisesti Kemin korkeudelle saakka.[1][4]
Suomessa aitohunajakukka tavataan viljelyjäänteenä ja joskus myös tulokkaana kasvimailla ja pelloilla.[1] Villiintyneenä laji viihtyy muun muassa tienpientareilla ja joutomailla.[2]
Aitohunajakukka on erittäin hyvä mesikasvi. Sen vuoksi sitä viljellään muun muassa hunajantuotantoa varten.[2]
Aitohunajakukka (Phacelia tanacetifolia) on hunajakukkien sukuun kuuluva yksivuotinen ruohokasvi. Hunajakukat sijoittuvat lemmikkikasvien heimoon. Aiemmin aitohunajakukka on luettu sievikkikasvien (Hydrophyllaceae) heimoon, mutta uudemmassa luokittelussa sievikkikasvit on sisällytetty lemmikkikasveihin alaheimoksi.
Phacelia tanacetifolia
La phacélie à feuilles de tanaisie (Phacelia tanacetifolia) est une plante herbacée annuelle de la famille des Hydrophyllacées (Boraginaceae selon la classification phylogénétique).
Originaire du nord du Mexique et du sud de la Californie, cette plante est particulièrement intéressante en agriculture et apiculture.
La tige pleine et rigide, couverte de poils raides et assez épaisse, qui peut atteindre un mètre, est teintée de rouge. Son système racinaire est dense.
Les feuilles, alternes, sont profondément divisées et rappellent celles de la tanaisie (Tanecetum).
Les fleurs très parfumées sont groupées en inflorescences scorpioïdes (en forme de crosse qui se déroule progressivement au fur et à mesure de l'épanouissement de petites fleurs de 1 cm qui commence par le haut) serrées du genre cyme. Les éléments floraux ont des nuances bleu-lavande ; ce sont les cinq étamines et les deux styles qui émergent nettement de la corolle à cinq pétales. Étroit calice aux sépales poilus.
La période de floraison se situe au printemps et peut se prolonger jusqu'en automne.
Les fruits sont de petites capsules déhiscentes contenant deux à quatre petites graines noires (3 mm de long).
Crosses florales de phacélie.
Graines et capsules de phacélie.
Graines - Muséum de Toulouse
Phacelia tanacetifolia et gel, à Dülmen, Allemagne. Décembre 2016.
Cette espèce est originaire du sud des États-Unis (Californie, Arizona, Nevada) et du nord du Mexique.
Elle est cultivée et s'est naturalisée dans les régions tempérées des autres continents.
La plante pousse naturellement dans les sols plutôt secs. Elle est mature en 3 à 4 mois.
Comme plante mellifère, la phacélie est semée à des taux de semis plus faibles (6 à 8 kg/ha) que comme engrais vert. Lorsque le taux de semis excède 10 kg/ha, le contenu en sucre du nectar diminue car les plants sont plus petits et poussent moins vite[1]. Des semis trop denses raccourcissent la durée de floraison.
Si on doit semer en été, la moutarde blanche est plus adaptée que la phacélie.
Lorsque la phacélie produit des graines viables, elle peut elle-même devenir une plante envahissante[2].
La seule multiplication utilisée est le semis qui s'effectue après les derniers gels au printemps en semant à 0,5 cm de profondeur pour assurer une obscurité indispensable à la graine pour permettre la germination. La germination des graines de phacélie fraîchement récoltées est mauvaise de 20 à 30 °C mais bonne à 10 °C[3]. La semence de phacélie est dormante pendant au moins deux mois après la récolte[4].
Les graines de phacélie se conservent de trois à quatre ans dans des conditions normales et jusqu'à six ans dans des conditions optimales[5]. La semence jeune peut germer à 5 °C, la semence plus vieille uniquement en sol chaud.
La phacélie présente un quadruple intérêt en agriculture :
La phacélie est particulièrement recommandée dans les vergers d'arbres fruitiers car elle permet également d’accroître les populations de trichogrammes, des micro-hyménoptères parasitoïdes des œufs de lépidoptères, dont les carpocapses (vers des pommes et des prunes). La plante attire aussi la guêpe Aphelinus mali qui parasite le puceron lanigère du pommier.
On trouve parfois les orthographes alternatives facélie ou phacélia. Même si celles-ci ne sont pas conseillées, elles ne sont pas non plus réellement fautives. La plante ne fut introduite en Europe qu'au début du XIXe siècle, et la diffusion du nom fut principalement orale durant longtemps.
Phacelia tanacetifolia
La phacélie à feuilles de tanaisie (Phacelia tanacetifolia) est une plante herbacée annuelle de la famille des Hydrophyllacées (Boraginaceae selon la classification phylogénétique).
Originaire du nord du Mexique et du sud de la Californie, cette plante est particulièrement intéressante en agriculture et apiculture.
Wróćicowa pčólnička (Phacelia tanacetifolia) je rostlina z podswójby pčólničkowych rostlinow (Hydrophylloideae) w swójbje wódrakowych rostlinow (Boraginaceae).
Wróćicowa pčólnička (Phacelia tanacetifolia) je rostlina z podswójby pčólničkowych rostlinow (Hydrophylloideae) w swójbje wódrakowych rostlinow (Boraginaceae).
La facelia (Phacelia tanacetifolia Benth., 1853) è una pianta erbacea annuale della famiglia delle Hydrophyllaceae (Boraginaceae secondo la classificazione filogenetica[1]).[2]
La facelia è una pianta annuale con portamento eretto che può raggiungere un metro di altezza. Il fusto è cavo. Le foglie pennate sono coperte di peli e assomigliano a quelle del tanaceto (per questo detta tanacetifolia). Il fiore ha un'infiorescenza scorpioide con fioritura ascalare che si protrae per diverse settimane, di colore violetto-bluastro. I cinque stami e i due stili escono chiaramente dal fiore a cinque petali. L'infiorescenza ha la caratteristica di essere arrotolata a spirale, che la rende particolarmente bella, per cui la Facelia viene usata anche come fiore reciso sia fresco che essiccato.
Originaria del nord del Messico e della California, è presente in Europa dal XIX secolo e in molte zone temperate di altri continenti.
Il fiore produce polline e nettare di altissima qualità e attrae le api, portando ad una produzione di miele che raggiunge e supera i 10 qli/ha: è una buona pianta mellifera.
Nel centro e nord Europa viene utilizzata come foraggera per fornire fibra di alta qualità ai bovini.
La pianta viene coltivata in tutto il mondo come specie mellifera, di facile coltivazione e di auto-risemina, cioè si riproduce con l'autodisseminazione. Per l'utilizzo come erba da foraggio lo sfalcio avviene a fine fioritura quando i primi fiori iniziano già a disseminare, così da garantire la risemina per i raccolti successivi. In Italia è stata utilizzata anche per produrre il cosiddetto "fasciato" ossia foraggio umido imballato in ambiente anaerobico dove si conserva grazie ad una fermentazione lattica. In molte zone del centro e sud Italia serve soprattutto come coltura da sovescio per concimare il terreno in modo naturale in quanto cede al terreno grandi quantità di azoto. Riesce anche ad impedire la crescita di malerbe rilasciando delle particolari sostanze chimiche che inibiscono la crescita di specie concorrenti.
La facelia è seminata spesso in giardini ecologici e nei frutteti grazie alla capacità di attrarre insetti pronubi, non solo le api.[3] Il fiore attira in special modo la famiglia dei Sirfidi, ditteri che imitano la livrea di api e vespe e che si cibano di afidi: può essere quindi un buon aiuto nella lotta biologica. La pianta è però considerata anche dannosa in quanto attira non solo api e simili ma anche altri insetti come Agromizidi o Scarabeidi che provocano danni alle radici, ai fusti e ai fiori delle coltivazioni agricole.
I semi di Phacelia tanacetifolia sono stati studiati in relazione alla dormienza dei semi. È stato dimostrato che la luce ha un effetto inibitorio sulla germinazione. I semi germinano quindi soltanto al buio. Questa inibizione può venire eliminata togliendo la punta dell'endosperma e può essere reintrodotta mediante soluzioni osmotiche che aumentano la forza espansiva dell'embrione.[4][5]
La facelia (Phacelia tanacetifolia Benth., 1853) è una pianta erbacea annuale della famiglia delle Hydrophyllaceae (Boraginaceae secondo la classificazione filogenetica).
Phacelia (Phacelia tanacetifolia), ook bijenbrood, bijenvoer of bijenvriend genoemd, is een eenjarige plant die tot de ruwbladigenfamilie (Boraginaceae) behoort en veel door honingbijen en hommels bezocht wordt. De plant komt oorspronkelijk uit Californië, waar hij op stenige berghellingen groeit. Het natuurlijke verspreidingsgebied ligt in Californië, Arizona, Nevada en Noord-Mexico. De plant komt in Nederland op sommige plaatsen verwilderd voor.
De plant wordt tot 70 cm hoog en heeft een holle stengel, die aan de top behaard is. De bladeren zijn dubbelgeveerd. De eindstandige, blauwviolette tot helderblauwe bloemen zijn slakkenhuisachtig opgerold.
Phacelia heeft een dicht en oppervlakkig groeiend wortelstelsel.
Phacelia wordt gebruikt voor groenbemesting. Een voordeel van phacelia boven Italiaans raaigras is, dat er geen emelten in voorkomen, die veel schade aan het volggewas zouden kunnen veroorzaken. Als stoppelgewas (te zaaien na de oogst van granen) kan phacelia gezaaid worden van juli tot 20 augustus, waarbij 6-12 kg zaaizaad per ha wordt gebruikt. Phacelia heeft door de snelle groei een sterk onkruidonderdrukkende werking. Phacelia produceert bij stoppelzaai ongeveer 3000 kg droge stof per ha, waarvan 800 kg uit wortels bestaat.
Phacelia is een echte bijenplant. Als de plant voldoende vocht krijgt, wordt er veel nectar geproduceerd. Hoewel phacelia goed tegen droogte kan, produceert de plant onder droge omstandigheden alleen stuifmeel.
Uit de bloemen kunnen stoffen voor parfum gewonnen worden.
Kiemplant
Bloeiwijze
Bloeiwijze met koningin van de gewone aardhommel
Phacelia met koningin van de gewone aardhommel
Phacelia tanacetifolia
Mediabestanden die bij dit onderwerp horen, zijn te vinden op de pagina Phacelia tanacetifolia op Wikimedia Commons. Phacelia (Phacelia tanacetifolia), ook bijenbrood, bijenvoer of bijenvriend genoemd, is een eenjarige plant die tot de ruwbladigenfamilie (Boraginaceae) behoort en veel door honingbijen en hommels bezocht wordt. De plant komt oorspronkelijk uit Californië, waar hij op stenige berghellingen groeit. Het natuurlijke verspreidingsgebied ligt in Californië, Arizona, Nevada en Noord-Mexico. De plant komt in Nederland op sommige plaatsen verwilderd voor.
De plant wordt tot 70 cm hoog en heeft een holle stengel, die aan de top behaard is. De bladeren zijn dubbelgeveerd. De eindstandige, blauwviolette tot helderblauwe bloemen zijn slakkenhuisachtig opgerold.
Phacelia heeft een dicht en oppervlakkig groeiend wortelstelsel.
Vanlig honningurt (vitenskapelig navn: Phacelia tanacetifolia) er en staude[1] som tilhører honningurtslekten. Vanlig honningurt stammer fra de vestlige og sørlige delene av Nord-Amerika, men har blitt innført til Europa og andre verdensdeler.
Vanlig honningurt har en opprett vekst som forgrener seg i toppen. Stenglene er behåret med stive hår og bærer spredtstilte, grågrønne blader, som er hele og fjærsnittdelte med sagtakket rand. Over- og undersidene er bekledd med stive hår. Blomstringen skjer i mai–juni. Spiringen skjer raskt, men god vekst blir det først når varmen kommer. Planten har en aggressiv voksemåte og kan utkonkurrere andre planter. Blomstene sitter endestilt og er innrullede. De enkelte blomstene er traktformede, femtallige og regelmessige med lysfiolette eller blå kronblader og meget tydelige pollenbærere. Fruktene er kapsler med mange frø.
Rotnettet er kraftig og dyptgående. Men i forhold til de overjordiske delene er rotsystemet svakt. Vanlig honningurt har pælerot med få siderøtter. Planten kan fremkalle utslett hos særlig følsomme personer.
0,50 x 0,25 m (50 x 25 cm/år) – i hjemlandet dog vesentlig mer. Skuddene kan bli 50 til 100 cm lange.[2]
Vanlig honningurt er naturlig å finne i California, Arizona, Nevada og i den nordlige delen av Baja California i Mexico. Alle steder finnes arten på tørre klippeflater opp til ca. 1 500 moh på steder med full sol til ganske lett skygge. Jorda den trives i er grusete, næringsfattig og nøytral eller basisk. Planten er ellers nøysom og trives på de fleste jordarter. Fuktighet i vekstperioden frem til blomstring er viktig. Den er varmekjær, men tåler noe frost. Planten har også blitt innført til andre deler av verden, ettersom den benyttes som en prydplante.
Gorman blomsterreservat ligger i den ytterste sørvestlige enden av Tehachapifjellene, som er en kort fjellkjede som forbinder Coast Range med Sierra Nevada litt nord for Los Angeles. Området har middelhavsklima med tørre somre og mye nedbør i vinterhalvåret (300–450 mm/år, herav det meste som snø sist på vinteren). Jordbunnen er grusete og porøs med et meget lite humusinnhold og et lavt innhold av tilgjengelige næringssalter. Her finnes arten sammen med bl.a. Amsinckia intermedia, Argemone corymbosa, Gnaphalium microcephalum, Deschampsia cespitosa (sølvbunke), Salvia columbariae og Yucca whipplei.[3]
Vanlig honningurt har tidligere kommet til nytte innen medisin, bl.a. til behandling av febersykdommer.[4] Men i dag brukes planten imidlertid mest som grønngjødsling og som fôrplante for bier. Honningurt har lav fôrverdi, men er en ypperlig trekkplante for bier, noe navnet antyder: Planten gir nemlig uvanlig mye honning, opp til 60 kg honning per daa. Vanlig honningurt har ikke felles sykdommer eller skadedyr med de andre kulturvekstene og egner seg som fangvekst i et vekstskifte. Planten er dagnøytral og blomstrer hele vekstsesongen. Det kan likevel være en fordel å så i to eller tre omganger for å sikre tilstrekkelig blomstring utover høsten med tanke på honningproduksjon. Vanlig honningurt er en relativt nyinnført plante som passer å dyrke på åkre som ellers skulle ligge brakk. Om høsten kan den pløyes ned i jorden som grønngjødsling. Den store honningproduksjonen er en av grunnene til at arten har blitt innført i andre verdensdeler.
Vanlig honningurt (vitenskapelig navn: Phacelia tanacetifolia) er en staude som tilhører honningurtslekten. Vanlig honningurt stammer fra de vestlige og sørlige delene av Nord-Amerika, men har blitt innført til Europa og andre verdensdeler.
Hasło w Wikisłowniku Facelia błękitna (Phacelia tanacetifolia Benth.) – gatunek rośliny z rodziny ogórecznikowatych (Boraginaceae). Zwyczajowo nazywana jest też wiązanką wrotyczową. Pochodzi z Kalifornii, w Polsce jest dość często uprawiana[2].
Okres wegetacji trwa około 100 dni. Zaczyna kiełkować już na 8 dzień po wysiewie[5]. Zakwita w 6-10 tygodni po wysiewie[2] i kwitnie przez 5 tygodni, przy czym kwitnienie masowe trwa 3 tygodnie[5].
Jest rośliną uprawianą na paszę, niekiedy na nawóz zielony[3], ale przede wszystkim należy do najlepszych roślin miododajnych.
Plon zielonki może osiągać 15-20 t/ha. Natomiast przy pasiece hoduje się facelię jako bogate źródło nektaru i na nasiona. Na glebach urodzajnych i odchwaszczonych wystarczy 2-3 kg dobrze kiełkujących nasion na hektar. Facelia rośnie bujnie, rozkrzewiając się i wytwarzając dużą liczbę kwiatów, ale taka plantacja dojrzewa nierównomiernie i może zostać mocno zachwaszczona. Dlatego w uprawach przeznaczonych na nasiona najlepiej stosować siew gęstszy. Aby osiągnąć odpowiednie zagęszczenie zasiewu na żyznych, dobrze odchwaszczonych i odpowiednio wilgotnych glebach wysiewa się 5-7 kg nasion na hektar, na glebach średnich 8-12 kg, a na słabych 14—16 kg. Facelia ma małe wymagania w stosunku do gleby. Na nasiona najlepiej ją uprawiać w drugim roku po nawożeniu. Przy niskiej zawartości azotu roślina rośnie słabo, wcześniej kwitnie i drewnieje, natomiast przy nadmiarze może zacząć gnić[5].
Z powodu krótkiego okresu wegetacji, facelia może być wysiewana w różnych terminach, tak, żeby zakwitła w pożądanym czasie. Roślina ta z punktu widzenia pożytków pszczelich jest dobra zarówno dla powiększenia pożytku głównego, jak i dla wypełniania okresów bezwziątkowych w ciągu całego lata. Siana jako międzyplon, zakwita we wrześniu i daje cenny pożytek jesienny. Wysiana tuż przed mrozami, zakwita w maju następnego roku, chociaż skuteczność takiego siewu w warunkach klimatycznych w Polsce nie jest zbyt pewna[5].
Pszczoły chętnie odwiedzają facelię przez cały dzień, czasem można je obserwować na facelii nawet po zachodzie słońca[7]. Natomiast najsilniej oblatywana jest przez pszczoły w godzinach południowych, dokładniej od 11 do 16, przy maksimum odwiedzin (około 38 pszczół na 1 m²), ok. godziny 15. Jeden kwiat wiązanki średnio wydziela od 0,5 do 5 mg nektaru. Facelia dobrze nektaruje bez względu na pogodę[2]. Wydajność miodowa na dobrych glebach dochodzi do 300-400 kg miodu/ha, a pyłkowa od 200 do 300kg/ha[4]. W zależności od rodzaju gleby, nawożenia i warunków atmosferycznych w czasie wzrostu i kwitnienia wydajność ta może się różnić. Im później zostanie wysiana facelia, tym mniejsza będzie wydajność miodowa, dlatego rośliny wysiane w sierpniu już nie w każdym roku zakwitają[5]. Miód z facelii jest jasnozielony lub biały o przyjemnym aromacie[2].
Ze względu na swoje ładne kwiaty oraz fakt, że jest bardzo dobrą rośliną miododajną jest czasami uprawiana jako roślina ozdobna.
Facelia błękitna (Phacelia tanacetifolia Benth.) – gatunek rośliny z rodziny ogórecznikowatych (Boraginaceae). Zwyczajowo nazywana jest też wiązanką wrotyczową. Pochodzi z Kalifornii, w Polsce jest dość często uprawiana.
Phacelia tanacetifolia é uma espécie de planta com flor pertencente à família Hydrophyllaceae.
A autoridade científica da espécie é Benth., tendo sido publicada em Transactions of the Linnean Society of London 17(2): 280. 1835.[1]
Trata-se de uma espécie presente no território português, nomeadamente em Portugal Continental.
Em termos de naturalidade é introduzida na região atrás indicada.
Não se encontra protegida por legislação portuguesa ou da Comunidade Europeia.
Phacelia tanacetifolia é uma espécie de planta com flor pertencente à família Hydrophyllaceae.
A autoridade científica da espécie é Benth., tendo sido publicada em Transactions of the Linnean Society of London 17(2): 280. 1835.
Honungsfacelia (Phacelia tanacetifolia) är en ört i underfamiljen indiankålsväxter i familjen strävbladiga växter. Arten förekommer naturligt i västra USA, men odlas som kulturväxt inom den ekologiska odlingen i Europa och andra delar av världen. Vanligen odlas den som biväxt och efter blomning slås grönmassan av och myllas ner som gröngödsling. Växtens blomning tjänar också i bekämpningen av bladlöss. I Sverige förekommer den även förvildad. Honungsfacelian är ettårig.
Honungsfacelia har upprätt stjälk och ljust violetta klocklika blommor. Stjälken är försedd med fina, styva hår och kan ofta vara förgrenad upptill. Bladen är parflikiga och sitter strödda längs stjälken. Blomställningen är ett ensidigt knippe. Under knoppstadiet är knippet hoprullat. Blomkronan är femflikig. Ståndarna är långa och når utanför den klocklika blomman. Kronbladens kant är lite rundad med trubbig spets. Växten bildar fröhus i form enrummiga kapslar.
Honungsfacelia odlas för gröngödsling och som näringsväxt för bin och för prydnad i trädgårdar. Den binder inte kväve som ärtväxter gör men har djupgående rötter som luckrar upp jorden och kan dra upp näring ur djupare lager. Den grönmassa som bildas bidrar när den myllas ner till bättre mullhalt i jorden. För bin är honungsfacelia en bra näringsväxt därför att blomman bildar mycket nektar.
Honungsfacelia är ganska anspråkslös och går att odla på de flesta jordar, men bäst trivs arten på något sandig mark och i ett soligt läge. Alltför fuktig mark, där vatten kan bli stående, är en olämplig växtplats eftersom den då kan angripas av svampsjukdomar, annars är det en robust och motståndskraftig växt. Om den tillåts gå i frö så kan den självså sig.
Wikimedia Commons har media som rör honungsfacelia.
Honungsfacelia (Phacelia tanacetifolia) är en ört i underfamiljen indiankålsväxter i familjen strävbladiga växter. Arten förekommer naturligt i västra USA, men odlas som kulturväxt inom den ekologiska odlingen i Europa och andra delar av världen. Vanligen odlas den som biväxt och efter blomning slås grönmassan av och myllas ner som gröngödsling. Växtens blomning tjänar också i bekämpningen av bladlöss. I Sverige förekommer den även förvildad. Honungsfacelian är ettårig.
Phacelia tanacetifolia là loài thực vật có hoa trong họ Mồ hôi. Loài này được Benth. miêu tả khoa học đầu tiên năm 1837.[1]
Bài viết liên quan đến họ Mồ hôi (Boraginaceae) này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn. Phacelia tanacetifolia là loài thực vật có hoa trong họ Mồ hôi. Loài này được Benth. miêu tả khoa học đầu tiên năm 1837.
Phacelia tanacetifolia Benth., 1834
Фаце́лия пижмоли́стная (лат. Phacélia tanacetifólia) — травянистое растение, вид рода Фацелия семейства Бурачниковые (Boraginaceae).
Однолетнее растение, выращиваемое как медоносное. Родина растения — юго-запад США и близлежащие районы Мексики, в Европе нередко встречается как сорное.
Однолетнее травянистое растение 15—70 (120) см высотой, покрытое жёстким щетинистым опушением. Стебель прямостоячий, простой или слабо ветвящийся, с желёзками.
Прикорневые листья 6—20×3—15 см, на черешках, в очертании продолговато-эллиптические до яйцевидных, перисто-рассечённые, с продолговатыми или ланцетовидными перисто-зубчатыми листочками. Стеблевые листья сходные, с очень короткими черешками или сидячие.
Цветки многочисленные, собраны в густые щитковидные сложные зонтики. Чашечка с густо опушёнными острыми линейно-ланцетовидными долями 4—6×0,3—1 мм. Венчик с синевато-сиреневыми лепестками, ширококолокольчатый, 7—10 мм длиной. Тычинки выступающие из венчика, 9—14 мм длиной, с голыми нитями и продолговато-эллиптическими пыльниками.
Коробочки широкояйцевидные, 3—4 мм длиной, обычно с двумя морщинистыми тёмно-коричневыми семенами по 2—3 мм длиной.
Родина фацелии пижмолистной — Калифорнийская долина и пустыни Калифорнии, а также Нижняя Калифорния. Описана «из Калифорнии», тип был собран Дэвидом Дугласом в 1833 году.
Интродуцирована в Европу, где нередко встречается в качестве сорного растения по нарушенным местообитаниям. На естественные экосистемы, однако, давления не оказывает.
Фаце́лия пижмоли́стная (лат. Phacélia tanacetifólia) — травянистое растение, вид рода Фацелия семейства Бурачниковые (Boraginaceae).
Однолетнее растение, выращиваемое как медоносное. Родина растения — юго-запад США и близлежащие районы Мексики, в Европе нередко встречается как сорное.
.jpg)
_-_geograph.org.uk_-_907185.jpg)
_leaves.JPG)
.jpg)
.jpg)
