Tupela lesní (Nyssa sylvatica) je pomalu rostoucí, opadavý, listnatý strom původem ze Severní Ameriky. Do Evropy byla tupela lesní dovezena roku 1750 a vysázena v Anglii. Do České republiky, do dendrologické zahrady v Průhonicích, bylo závěrem 20. století vysázeno pět těchto mladých stromů, kterým se dobře daří a jsou již vysoké okolo 5 m. Tato dřevina roste pomalu, ale je dlouhověká.[2][3]
Druh je rozšířen převážně ve východní části Severní Ameriky, jeho areál zabírá území rozkládající se hlavně v severovýchodní Kanadě, východní a střední části Spojených států a v centrálním a jižním Mexiku. Dřevina bývá množena i v Evropě, hlavně v Nizozemí a občas je vysazována do větších parků, jako listem ozdobná solitéra, nebo do botanických zahrad jako sbírková rostlina.[2][3][4][5]
Druh tupela lesní je dělená do dvou variet, které se odlišují hlavně místem růstu:
Varieta sylvatica se běžně vyskytuje na lehkých, hlubokých, často písčitých, dobře propustných půdách v okolí horských i údolních toků. Varieta 'biflora' nejčastěji roste v těžkých, jílovitých nebo hlinitých půdách s dostatkem organické hmoty. V pobřežních oblastech občas bývají smíšené půdní podmínky a obě variety rostou společně, pak je lze jen velmi těžce od sebe odlišit. V poslední době sílí tendence varietu biflora povýšit na samostatný druh Nyssa biflora.
Vědecké rodové jméno Nyssa pochází ze starořecké mytologie, je odvozeno od jména vodní nymfy.[6][7]
Dřevina může růst v širokém spektru podmínek, od trvale vlhkých bažin, přes stanoviště občas přeplavovaná vodou až po krátce suchá místa. Nejčastěji se vyskytuje na lehčích a hlubokých, vlhkých, mírně kyselých půdách do nadmořské výšky 1000 m. Na suché půdě má menší přírůstky a celkově vyroste jen do nižší výšky. Vyskytuje se v různých klimatických podmínkách s širokým rozsahem teplot. Má velké nároky na světlo,v případě nutnosti sice toleruje mírné zastínění, roste však pomaleji a po odstranění stínu se její růst zrychlí. Nejlépe prosperuje jako solitéra nebo na okrajích lesních porostů. Nevadí ji malý obsah kyslíku v půdě, ani její mírné zasolení. Netrpí žádnými hmyzími škůdci, v mládí však chutná lesním býložravcům (zajícovití, spárkatí). Roste v různých typech lesů, v žádném však běžně nepřevládá.
Stromy začínají kvést v dubnu a plody dozrávají koncem záři a počátkem října. Plody jsou jen na samičích stromech, takže v některých zahradách je zahradníci nemají šanci nikdy vidět. Navíc, dokud drobné plody nedozrají, splývají svým zeleným zbarvením s barvou listů a v době zrání bývají rychle sklizeny ptáky a spadané pozemními savci.[2][3][4][6][7]
Opadavý, dvoudomý strom vysoký průměrně 18 až 24 m. Je hluboce kořenící, má rovný kmen, v mládí kuželovitou a později oválnou korunu. Kůra je zprvu načervenale hnědá, tenká a hladká, později šedá až sytě hnědá a nepravidelně rýhovaná, u starých jedinců může být tlustá i 2,5 cm. Větve odstávají od kmene téměř v pravém úhlu a ve spodní části se ohýbají až k zemi, jsou střídavě porostlé řapíkatými listy, často nahloučenými na jejích koncích. Čepele listů jsou tuhé, kožovité, 5 až 12 cm dlouhé, eliptické až vejčité, na bázi klínovité, na konci špičaté, po obvodě celokrajné, někdy slabě zvlněné a mají zpeřenou žilnatinu. Na svrchní straně jsou listy silně leskle zelené, na spodní slabě našedlé a od poloviny září se zbarvují svítivě šarlatové či zlatožlutě a v listopadu před opadem bývají karmínové.
Květy, objevující se současně s rašením listů, jsou jednopohlavné a stromy mají buď samčí nebo samičí květy. Jen málo věcí platí absolutně a někdy se na stromech v malých počtech objevují i květy opačného pohlaví. Všechny jsou nenápadně zelenožluté, pětičetné, velmi drobné a mají kratičké stopky. Samčí květy s deseti tyčinkami vyrůstají po pěti až dvanácti v hroznovitých květenstvích, samičí se semeníkem s jediným vajíčkem po jednom až třech ve svazečcích. Pyl ze samčích květů na samičí přenášejí včely a jiný létající hmyz. Pro spolehlivé opylení se doporučuje, aby byly samčí a samičí stromy od sebe vzdálené do 30 m. Před prvním kvetením nelze pohlavnost stromu rozeznat.
Plod je zploštělá, stopkatá peckovice s vytrvalým kalichem a češulí, vyrůstá jednotlivě nebo společně až po třech. Peckovice je asi 1 cm dlouhá, ve zralosti tmavě modrá až modročerná a obsahuje jediné semeno.[2][3][6][7][8][9][10]
V přírodě se dřeviny nejčastěji rozmnožují semeny, kterých vyprodukují veliké množství. Dužnaté plody mají vysoký obsah živin, pro lidi jsou sice kyselé, avšak ještě na stromech bývají konzumovány ptáky. Zbylé krátce po dozrání padají k zemi, kde je sežerou savci. Konzumenti plodů semena, kterým průchod zvířecím žaludkem neublížil, rozptylují po okolí a často společně se startovací dávkou hnojiva. Semena s nespotřebovanými plody zůstávají pod stromy a jsou, s plody či po jejich rozpadu samostatně, odplavována vodou na nová stanoviště.
Při umělém rozmnožování se dužnatý obal semen odstraní macerací a semena se po dobu měsíce stratifikují v chladnu. Po vysetí za teplých a vlhkých podmínek asi za tři týdny epigeicky vyklíčí. Semenáče již mají dominantní kořen, ten se nemá porušit a proto se co nejdříve vysazují na stanoviště. Mladé stromky potřebují hodně světla a pravidelnou závlahu.[2][6][8]
Dřevo stromu se používá hlavně pro řezivo, dýhu, nebo buničinu k výrobě papíru. Vyrábějí se z něho různé krabice, bedny a interiérový nábytek. Pro houževnatost se používá na podlahy v místnostech i rukojeti nástrojů. Kvetoucí strom je důležitým zdrojem nektaru pro včely při výrobě medu, vysazuje se i jako stínící strom.
Pro atraktivní vzhled daný rovným kmenem, tvarem koruny a podzimním zbarvením listů bývají vysazovány jako okrasné dřeviny nebo jako alejové stromy podél cest. Některý jedinec je na podzim "oblečen" v jedné barvě, zatímco na jiném se současně prolínají svítivé barvy od zlatožluté přes šarlatovou, pomerančovou až po karmínovou.
Byly vyšlechtěné mnohé kultivary lišící se výškou, tvarem koruny i barvou listů jak v průběhu vegetace, tak i před podzimním opadem. Některé kultivary mají předem dané pouze samčí nebo samičí květy.[2][6][8][10]
Kmen starého stromu
Větvička s listy
Nerozvitá květenství
Nezralé plody
Obrázky, zvuky či videa k tématu tupela lesní ve Wikimedia Commons
Tupela lesní (Nyssa sylvatica) je pomalu rostoucí, opadavý, listnatý strom původem ze Severní Ameriky. Do Evropy byla tupela lesní dovezena roku 1750 a vysázena v Anglii. Do České republiky, do dendrologické zahrady v Průhonicích, bylo závěrem 20. století vysázeno pět těchto mladých stromů, kterým se dobře daří a jsou již vysoké okolo 5 m. Tato dřevina roste pomalu, ale je dlouhověká.
Skovtupelotræ (Nyssa sylvatica), også skrevet Skov-Tupelotræ, er et mellemstort træ med en smal og kegleformet vækst. Bladene er hele og helrandede, og de får kraftigt røde høstfarver. Af samme grund bliver træet plantet i parker og større haver.
Skovtupelotræ er et mellemstort til stort, løvfældende træ med en smalt kegleformet og senere fladt afrundet vækstform. De forholdsvist få hovedgrene sidder i kranse. Barken er først brunligt grøn med nogle få barkporer. Senere bliver den gråbrun eller rødlig med lysebrune skæl. Marven er opdelt i lysegrønne kamre. Gamle grene og stammer får en opsprækkende bark med lodrette furer. Knopperne er spredt stillede, ægformede, blanke og røde.
Bladene er ovale med hel rand. Oversiden er skinnende mørkegrøn, mens undersiden er lysere. Høstfarven er rød. Blomstringen foregår i juni-juli, hvor man finder hanblomsterne samlet i kugleformede stande. De enkelte blomster er små med gulgrønne bægerblade. Hunblomsterne sidder parvist (eller 3 sammen), og de er ganske små med grønt bloster. Frugterne er blåsorte stenfrugter, der bærer rester af blostret.
Rodsystemet består af en kraftig og dybtgående pælerod og mange, højtliggende finrødder.
Højde x bredde og årlig tilvækst: 15 x 8 m (30 x 20 cm/år). I hjemlandet dog ofte betydeligt større.
Skovtupelotræ har sin naturlige udbredelse fra Ontario i Canada til New England, Midtvesten og de sydøstlige stater i USA. Træet indgår i blandede løvskove på fugtig til meget våd bund.
Trumbull County ligger i det nordøstlige Ohio op mod grænsen til Pennsylvania i øst. Den naturlige vegetation er forholdsvis åbne, blandede løvskove. Her vokser arten på sandet bund nede i floddalene eller på den laveste del af skråningerne sammen med bl.a. alm. tulipantræ, amerikansk lind, blomsterkornel, canadisk bærmispel, Castanea dentata (en art af kastanje), farveeg, glansbladet hæg, grå valnød, hvid hickory, hvidask, hvideg, hvidelm, laurbæreg, pekan, rødeg, rødløn, skarlageneg, sukkerløn og svinehickory[1]
Skovtupelotræ (Nyssa sylvatica), også skrevet Skov-Tupelotræ, er et mellemstort træ med en smal og kegleformet vækst. Bladene er hele og helrandede, og de får kraftigt røde høstfarver. Af samme grund bliver træet plantet i parker og større haver.
Der Schwarze Tupelobaum (Nyssa sylvatica) ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Tupelobäume (Nyssa) innerhalb der Familie der Hartriegelgewächse (Cornaceae). Er ist im östlichen Nordamerika verbreitet und kommt vom südlichen Ontario bis ins zentrale Florida und ins östliche Texas wie auch im östlichen Mexiko vor.
Nyssa sylvatica wächst als mittelgroßer, laubabwerfender und langsamwüchsiger Baum, der Wuchshöhen von 20 bis 25, selten bis zu 35 Metern und Stammdurchmesser von 50 bis 100, selten bis zu 170 Zentimetern. Die Bäume haben normalerweise einen geraden Stamm, von dem die Äste etwa rechtwinklig abstehen.[1] Die Rinde ist an jungen Zweigen rötlich-braun, doch wird die Farbe von einer gräulichen Haut überdeckt, später ist sie dunkelgrau und schuppig. Die dicke Borke ist gefurcht und ähnelt bei sehr alten Exemplaren der Haut von Alligatoren. Das Mark ist durch grünliche Abschnitte gekammert.
Die wechselständig an den Zweigenden angeordneten, einfachen Laubblätter sind in einen kurzen Blattstiel und Blattspreite gegliedert. Die einfache, bespitzte oder rundspitzige, oberseits meist kahle und unterseits manchmal etwas behaarte Blattspreite ist bei einer Länge von 5 bis 13 Zentimetern elliptisch oder verkehrt-eiförmig seltener eiförmig. Der Blattrand ist meist ganz und oft gewellt, manchmal kommen im vorderen Bereich ein paar grobe Zähne vor. Die Blattoberseite ist glänzend. Das Laub wird im Herbst purpurfarbenen und schließlich leuchtend scharlachrot. Die Nebenblätter fehlen.
Nyssa sylvatica sind oft zweihäusig getrenntgeschlechtig (diözisch), so dass männliche und weibliche Exemplare existieren und nahe beieinander stehen müssen, um Samen anzusetzen. Es gibt jedoch auch viele polygam-diözische Exemplare, die zwittrige und eingeschlechtliche Blüten auf einem Exemplar besitzen. Die männlichen Blüten sitzen in gestielten, dichten Köpfchen, Dolden, die weiblich erscheinen zu zweit bis dritt in gestielten Gruppen. Die gelb-grünen, meist fünfzähligen Blüten mit doppelter Blütenhülle sind sehr klein. Die Kelchblätter sind nur minimale Zähnchen und die kleinen Kronblätter sind früh abfallend. Die etwa 10 Staubblätter sind vorstehend. Der Fruchtknoten, in einem röhrigen und fleischigen Blütenbecher, ist unterständig mit einem dicken, oben eingerollten Griffel mit auslaufender Narbe. Es ist jeweils ein Diskus vorhanden. Bei den weiblichen Blüten können vereinzelt Staminodien vorhanden sein.
Die kleinen, dunkel-bläulichen und ellipsoiden, olivenförmigen und einsamigen Steinfrüchte (Scheinfrucht) sitzen einzeln oder bis zu dritt auf einem langen schlanken Stiel. Die öfters „bereiften“, glatten Früchte sind etwa 10–12 Millimeter lang.
Nyssa sylvatica bildet lange, tiefreichende Pfahlwurzeln, so dass auch das Verpflanzen junger Exemplare schwierig ist. Aus diesem Grund ist die Kultivierung in Baumschulen ziemlich selten. Die Laubblätter der Sämlinge und jungen Exemplare ist für Hirsche extrem attraktiv, so dass große Populationen von ihnen die Ansiedlung der Bäume fast unmöglich machen und ausgewachsene Exemplare meistens allein stehen.
Die Blüten bilden für Bienen eine ergiebige Quelle für Nektar.
Die Früchte, mit einem faden, öligen, bitteren bis sauren Geschmack, die jedoch bei kleinen Vogelarten beliebt ist, bilden für einige Vogelarten eine geschätzte Energiezufuhr, beispielsweise für Wanderdrosseln.
Nyssa sylvatica ist für viele Zugvogelarten im Herbst eine wichtige Nahrungsquelle. Sein früher Farbwechsel mit der damit verbundenen Signalwirkung für reife Früchte, die vor denen vieler anderer Pflanzenarten zur Verfügung stehen, wird als Attraktor für Vögel angesehen. Die Früchte sind besonders markant, dunkelblau und in Gruppen von zweien oder dreien stehend. Die sauren Früchte werden begierig von Vogelarten wie Wanderdrossel, Zwergmusendrossel, Grauwangendrossel, Einsiedlerdrossel, Walddrossel, Rotkardinal, Spottdrossel, Blauhäher, Carolinaspecht, Gelbbauch-Saftlecker, Goldspecht, Helmspecht, Weißbauch-Phoebetyrann, Rotrücken-Spottdrossel, Rotkehl-Hüttensänger, Star, Scharlachtangare, Katzendrossel, Zedernseidenschwanz und Amerikanerkrähe gefressen, allesamt Zug- oder Standvogel-Arten aus dem Osten Nordamerikas, die im Verbreitungsgebiet des Baumes vorkommen.
Die Äste werden schnell marode und die daraus entstehenden Höhlen bieten Hörnchen, dem Waschbär, dem Nordopossum und Honigbienen exzellenten Unterschlupf.
Seine Blüten sind eine bedeutende Quelle für Honig und die Früchte eine wichtige Nahrungsquelle für Vögel. Hohlräume bieten Nist- und Schutzmöglichkeiten für Bienen und verschiedene Säugetier-Arten. Er ist mit bis zu 650 oder mehr Jahren die langlebigste nicht-klonale Blütenpflanze im östlichen Nordamerika.[2]
Nyssa sylvatica kommt im östlichen Nordamerika vom südwestlichen Maine und New York bis in den äußersten Süden von Ontario, zentralen Michigan, Illinois und zentralen Missouri, südwärts bis ins südliche Florida, östlichen Texas und östlichen Oklahoma. Nyssa sylvatica kommt auch lokal im zentralen sowie südlichen Mexiko vor.[3] Es gibt Fundortangaben für den südlichen Teil der kanadische Provinz Ontario und die nordöstlichen bis südöstlichen sowie zentralen US-Bundesstaaten Connecticut, Indiana, südwestliches Maine, südliches Michigan, New Hampshire, New Jersey, New York, Ohio, Pennsylvania, Rhode Island, Vermont, West Virginia, östliches sowie südliches Illinois, Missouri, Oklahoma, Wisconsin, Alabama, Arkansas, Delaware, Florida, Georgia, Kentucky, Louisiana, Maryland, Mississippi, North Carolina, South Carolina, Tennessee, Virginia sowie Texas und die mexikanischen Bundesstaaten Chiapas, Hidalgo, Puebla sowie Veracruz de Ignacio de la Llave.[4]
Nyssa sylvatica wächst in verschiedenen Hügelländern und in den Flussniederungen.[3] Optimale Entwicklungsmöglichkeiten bieten tiefergelegene Hänge und Terrassen im Südosten der Vereinigten Staaten.[5] Nyssa sylvatica kommt in seinem ausgedehnten Verbreitungsgebiet in einer Vielzahl von Hochland- und Feuchtgebiets-Lebensräumen vor.
Nyssa sylvatica wächst aufgrund seines ausgedehnten Verbreitungsgebietes in einer großen Spanne klimatischer Bedingungen. Er ist in den USA sowohl in den Flussniederungen der südlichen Küstenebenen als auch in Höhenlagen bis zu 900 Metern in den südlichen Appalachen zu finden. Nyssa sylvatica gedeiht am besten auf gut durchlüfteten, hell texturierten Böden auf den niedrigen “Rippen” und höhergelegenen Ebenen schlammiger Schwemmländer. In den Hochländern bieten Lehme und tonige Lehme tiefer gelegener Hänge und Buchten die besten Wachstumsbedingungen.
Nyssa sylvatica kommt in 35 verschiedenen Waldtypen vor.[5] Auf trockeneren höhergelegenen Hängen und „Rippen“ wächst sie selten zur Schlagreife heran.[5]
Die Erstveröffentlichung von Nyssa sylvatica erfolgte 1785 durch Humphry Marshall.[4] Das Artepitheton sylvatica steht für den Lebensraum Wald.[1]
Englischsprachige Trivialnamen sind Tupelo, Black gum, sour gum.[6][4]
Der Trivialname Tupelo stammt aus der Sprache der Creek-Indianer und ist aus den Wörtern ito = „Baum“ und opilwa = „Sumpf“ zusammengesetzt; er war bis Mitte des 18. Jahrhunderts in Gebrauch.[7]
Während Nyssa sylvatica im Englischen Sprachraum oft nur „Tupelo“ genannt wird, unterstützt die genauere Bezeichnungen Black tupelo („Schwarzer Tupelo“) die Abgrenzung zu anderen Arten der Gattung Nyssa, von denen einige überlappende Verbreitungsgebiete haben wie Wasser-Tupelobaum (Nyssa aquatica) und Sumpf-Tupelobaum (Nyssa biflora). Der Name „Tupelo“ wird vorwiegend in den Südstaaten benutzt, während Nyssa sylvatica nordwärts und in den Appalachen allgemein Black gum oder Sour gum heißt, obwohl kein Teil der Pflanze harzig (englisch gum = „Harz“) ist.[1] Letztere beide Namen stehen im Widerspruch zu einer weiteren Baumart mit einem stark überlappenden Verbreitungsgebiet, dem Amerikanischen Amberbaum (Liquidambar styraciflua; englisch Ssweet gum), welcher ein aromatisches Harz produziert.[1] Ein weiterer, gelegentlich im Nordosten der Vereinigten Staaten benutzter Name ist Pepperidge.[1]
Auf Martha’s Vineyard in Massachusetts wird die Art „Beetlebung“ genannt, vielleicht wegen des Gebrauchs eines als „Beetle“ bezeichneten Schlegels, der zum Einschlagen der Pfropfen (englisch Bung) in Fässer benutzt wird.[8]
Nyssa sylvatica wird als Zierpflanze in Parks und großen Gärten gepflanzt, wo er oft als Solitär oder Schattenspender wirkt. Nyssa sylvatica gedeiht am besten in geschützten, aber nicht zu dicht bepflanzten Lagen, und bildet jung einen pyramidenförmigen Umriss; im Alter breitet er sich aus. Der Stamm ragt als durchgehender Schaft bis zur Spitze des Baumes auf, die Äste treiben rechtwinklig aus und stehen entweder horizontal oder leicht durchhängend ab, so dass sie eine säulenartige oder konische Krone bilden.
Die Zweige sind dünn und zahlreich; sie liegen horizontal, so dass das Aussehen ähnlich dem der Rotbuche ist. Die Pflanzenexemplare haben zum Teil eine spektakuläre Herbstfärbung, mit intensiven Rot- bis Purpur-Tönen, was im Landschaftsbau sehr geschätzt wird. Es ist die „feurigste“ Art innerhalb der „brilliant group“, die außerdem Ahorne, Hartriegel, Sassafras und Amberbäume sowie verschiedene Nyssa-Arten umfasst.[9]
In Großbritannien wurde dem Cultivar ‘Wisley Bonfire’ der Award of Garden Merit der Royal Horticultural Society zuerkannt.[10][11]
Nyssa sylvatica ist in vielen Gebieten seines Verbreitungsgebietes eine wichtige Quelle für Wild-Honig. Höhlungen in den Bäumen wurden früher von Imkern als Bienenstock genutzt.[12]
Das mittelschwere, mäßig beständige Holz des Schwarzen Tupelobaums ist recht hart, querfasrig und schwer zu spalten, besonders nach der Trocknung.[13] Daraus wurden Schlegel, Rollen und Taljen, Radnaben sowie Schüsseln hergestellt.[1] Es wird auch zu Drehscheiben, Rohfasern, Faser- und Brennholz verarbeitet. Es wurden daraus auch Webschützen hergestellt. Aufgrund der ausreichenden Widerstandsfähigkeit und der sehr guten „Tränkbarkeit“ war es ein bevorzugtes Holz für die Herstellung von Eisenbahnschwellen.[14] Auch ist es für die Verwendung in Fabrikböden gut geeignet, wie auch zum Schnitzen.
Der Schwarze Tupelobaum (Nyssa sylvatica) ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Tupelobäume (Nyssa) innerhalb der Familie der Hartriegelgewächse (Cornaceae). Er ist im östlichen Nordamerika verbreitet und kommt vom südlichen Ontario bis ins zentrale Florida und ins östliche Texas wie auch im östlichen Mexiko vor.
ᎤᏂᏆ ᏧᎬᎢ ᎧᎸᎬᏗᏣ ᎠᎹᏰᏟ ᎠᎵᏰᎲᏍᎪᎢ. 40' - 60' ᎢᎦᏘ ᎠᎵᏰᎲᏍᎪᎢ. ᏐᏉ ᎤᏂᏆ 141' ᎤᎵᏰᏅᎢ.[1] ᎢᏳᏓᎵᎭ ᎠᏂᏴᏫ ᎠᎾᏓᏅᏖᏍᎪᎢ ᎤᏂᏆ ᏧᎬᎢ ᏗᎧᏅᏗ ᏌᎵ ᎢᏳᏍᏗ, ᎠᏎᏃ ᎨᏍᏗ ᏧᏂᏐᏱ ᏗᏧᎬᎢ ᏱᎩ. ᎤᏂᏆ ᎠᏂᏥᎸᏍᎩ ᏧᏂᏍᏗ ᏃᎴ ᎠᏤᎢ-ᏓᎶᏂᎨ ᏓᏑᏫᏓ. ᎧᏬᏂ, ᎠᏂᏍᎬᏘ, ᏃᎴ ᏕᎭᎷᏱ ᎠᏥᎸᏍᎪᎢ ᎤᏂᏆ. ᎤᏂᏆ ᎠᏓᏛᏍᎩ ᎤᏍᏗ ᏃᎴ ᏌᎪᏂᎨ ᎠᏑᏫᏓ ᏗᎧᏅᏗ. ᎤᏂᏆ ᏧᏆᎶᎦ ᏅᎩ ᎢᏳᏍᏗ ᎢᏯᏏᏔᏛᎯ ᎢᎦᏅᎯᏓ. ᎤᎳᎪᎲᏍᏗ ᏱᏂᎦᎵᏍᏗᏍᎪᎢ, ᏓᎶᏂᎨ, ᎠᏓᎶᏂᎨᎢ ᏃᎴ ᎩᎦᎨ ᎠᏑᏫᏓ ᎤᏂᏆ ᏧᏆᎶᎦ. ᎪᎨᏱ ᏃᎴ ᎪᎩ ᏱᎩ, ᎭᏫᏂᏗᏣ ᎤᏂᏆ ᏧᏆᎶᎦ ᎠᏤᎢ ᎤᏍᎪᎸ ᎠᏑᏫᏓ. ᎠᏂᏤᎢ ᏧᏩᏂᎦᎳᏅ ᎠᏤᎢ ᎢᏳᏍᏗ ᎠᏑᏫᏓ, ᎠᏎᏃ ᎾᎾᎵᏍᏗᏍᎪᎢ ᎩᎦᎨ-ᎤᏬᏗᎨ ᎠᎴ ᎬᏂᎨᎢ ᎤᏍᎪᎸᎢ ᎠᏑᏫᏓ. ᏥᏍᏈᏍᏓ ᏩᏚᎵᏏ ᏃᎴ ᏄᏓᎴᎢ ᏦᎪᏯ ᎤᏂᏆ ᎤᏂᏩᏛᎯᏓᏍᏗ ᎤᏂᎸᏉᏗ ᏯᏥᎸᏍᎪᎢ. ᎤᏂᏆ ᏧᏂᏦᏍᏗ ᏓᏓᏛᏍᎩ, ᎠᏎᏃ ᎢᎦᏓ ᏥᏍᏆ ᏓᏓᎬᏍᎩ ᏓᏂᎩᏍᎪᎢ.
ᎤᏂᏆ ᏧᎬᎢ ᎧᎸᎬᏗᏣ ᎠᎹᏰᏟ ᎠᎵᏰᎲᏍᎪᎢ. 40' - 60' ᎢᎦᏘ ᎠᎵᏰᎲᏍᎪᎢ. ᏐᏉ ᎤᏂᏆ 141' ᎤᎵᏰᏅᎢ. ᎢᏳᏓᎵᎭ ᎠᏂᏴᏫ ᎠᎾᏓᏅᏖᏍᎪᎢ ᎤᏂᏆ ᏧᎬᎢ ᏗᎧᏅᏗ ᏌᎵ ᎢᏳᏍᏗ, ᎠᏎᏃ ᎨᏍᏗ ᏧᏂᏐᏱ ᏗᏧᎬᎢ ᏱᎩ. ᎤᏂᏆ ᎠᏂᏥᎸᏍᎩ ᏧᏂᏍᏗ ᏃᎴ ᎠᏤᎢ-ᏓᎶᏂᎨ ᏓᏑᏫᏓ. ᎧᏬᏂ, ᎠᏂᏍᎬᏘ, ᏃᎴ ᏕᎭᎷᏱ ᎠᏥᎸᏍᎪᎢ ᎤᏂᏆ. ᎤᏂᏆ ᎠᏓᏛᏍᎩ ᎤᏍᏗ ᏃᎴ ᏌᎪᏂᎨ ᎠᏑᏫᏓ ᏗᎧᏅᏗ. ᎤᏂᏆ ᏧᏆᎶᎦ ᏅᎩ ᎢᏳᏍᏗ ᎢᏯᏏᏔᏛᎯ ᎢᎦᏅᎯᏓ. ᎤᎳᎪᎲᏍᏗ ᏱᏂᎦᎵᏍᏗᏍᎪᎢ, ᏓᎶᏂᎨ, ᎠᏓᎶᏂᎨᎢ ᏃᎴ ᎩᎦᎨ ᎠᏑᏫᏓ ᎤᏂᏆ ᏧᏆᎶᎦ. ᎪᎨᏱ ᏃᎴ ᎪᎩ ᏱᎩ, ᎭᏫᏂᏗᏣ ᎤᏂᏆ ᏧᏆᎶᎦ ᎠᏤᎢ ᎤᏍᎪᎸ ᎠᏑᏫᏓ. ᎠᏂᏤᎢ ᏧᏩᏂᎦᎳᏅ ᎠᏤᎢ ᎢᏳᏍᏗ ᎠᏑᏫᏓ, ᎠᏎᏃ ᎾᎾᎵᏍᏗᏍᎪᎢ ᎩᎦᎨ-ᎤᏬᏗᎨ ᎠᎴ ᎬᏂᎨᎢ ᎤᏍᎪᎸᎢ ᎠᏑᏫᏓ. ᏥᏍᏈᏍᏓ ᏩᏚᎵᏏ ᏃᎴ ᏄᏓᎴᎢ ᏦᎪᏯ ᎤᏂᏆ ᎤᏂᏩᏛᎯᏓᏍᏗ ᎤᏂᎸᏉᏗ ᏯᏥᎸᏍᎪᎢ. ᎤᏂᏆ ᏧᏂᏦᏍᏗ ᏓᏓᏛᏍᎩ, ᎠᏎᏃ ᎢᎦᏓ ᏥᏍᏆ ᏓᏓᎬᏍᎩ ᏓᏂᎩᏍᎪᎢ.
Nyssa sylvatica, commonly known as tupelo, black tupelo, black gum or sour gum,[2] is a medium-sized deciduous tree native to eastern North America from the coastal Northeastern United States and southern Ontario south to central Florida and eastern Texas, as well as Mexico.
Nyssa sylvatica's genus name, Nyssa, refers to a Greek water nymph;[3] the species epithet sylvatica refers to its woodland habitat.[3]
The species' common name, tupelo, is of Native American origin, coming from the Creek words ito "tree" and opilwa "swamp"; it was in use by the mid-18th century.[4]
While these trees are often known as simply "tupelo", the fuller name, black tupelo, helps distinguish it from the other species of the tupelo genus Nyssa, some of which have overlapping ranges, such as water tupelo (N. aquatica) and swamp tupelo (N. biflora). The name "tupelo" is used primarily in the American South; northward and in Appalachia, the tree is more commonly called the black gum or the sour gum, although no part of the plant is particularly gummy.[3] Both of these names contrast it with a different tree species with a broadly overlapping range, the sweet gum (Liquidambar styraciflua), which does produce an aromatic resin.[3] Another common name used occasionally in the Northeast is pepperidge.[3]
In Appalachia, the frequent variant is Nyssa sylvatica var. caroliniana, which is sometimes called the Yellow Gum. Its leaflets are thinner and less glossy, "with rather long tips, the under surface persistently somewhat downy and covered with minute warty excrescences easily seen under an ordinary hand lens"[5] "Yellow Gum is not a swamp tree, like Black Gum, but an inhabitant of dry land, hills, and the coves of the southern Appalachians which it ascends to 3500 feet.[5]
On Martha's Vineyard, in Massachusetts, this species is called "beetlebung", perhaps for its use in making the mallet known as a beetle, used for hammering bungs (stoppers) into barrels.[6]
Nyssa sylvatica grows to 20–25 metres (66–82 ft) tall, rarely to 35 metres (115 ft), with a trunk diameter of 50–100 centimetres (20–39 in), rarely up to 170 centimetres (67 in). These trees typically have a straight trunk with the branches extending outward at right angles.[3] The bark is dark gray and flaky when young, but it becomes furrowed with age, resembling alligator hide on very old stems. The twigs of this tree are reddish-brown, usually hidden by a greyish skin. The pith is chambered with greenish partitions.
The leaves of this species are variable in size and shape. They can be oval, elliptical, or obovate, and 5–12 cm (2–4.5 in) long. They have lustrous upper surfaces, with entire, often wavy margins. The foliage turns purple in autumn, eventually becoming an intense bright scarlet. Deer are extremely fond of the leaves on seedlings and saplings, to the point where large populations of them can make establishment of the tree almost impossible. For comparison, mature trees are largely left alone.
The flowers are very small, in greenish-white in clusters at the top of a long stalk and a rich source of nectar for bees. They are often dioecious so a male and female tree in proximity is required to set seed, however, many trees are also polygamo-dioecious, which means they have both male and female flowers on the same tree. The fruit is a black-blue, ovoid stone fruit, about 10 mm long with a thin, oily, bitter-to-sour tasting flesh and very popular with small bird species. There are from one to three fruits together on a long slender stalk. They are a valuable energy food for birds, especially the American robin.
Nyssa sylvatica forms a large deep taproot when young that makes transplanting difficult. Because of this, it is fairly uncommon in cultivation and the nursery trade.
Additional characteristics include:
Nyssa sylvatica grows in various uplands and in alluvial stream bottoms from southwestern Maine and New York, to extreme southern Ontario, central Michigan, Illinois, and central Missouri, south to southern Florida, eastern Texas, and eastern Oklahoma. [8] Optimum development is made on lower slopes and terraces in the Southeastern United States.[9] It also occurs locally in the mountains of eastern and southern Mexico, where it is found in the southern Sierra Madre Oriental and Sierra Madre de Oaxaca of Hidalgo, Puebla, and Veracruz states and the Chiapas Highlands of Chiapas.[10]
Nyssa sylvatica is found in a variety of upland and wetland habitats in its extensive range. Its flowers are an important source of honey and its fruits are important to many birds and mammals.[11] Hollow trunks provide nesting or denning opportunities for bees and various mammals. It is the longest living non-clonal flowering plant in Eastern North America, capable of obtaining ages of over 650 years.[12]
Nyssa sylvatica is found in a wide range of climates, due to its extensive distribution. It commonly grows in both the creek bottoms of the southern coastal plains, to altitudes of about 900 meters (3,000 feet) in the Southern Appalachians. These trees grow best on well-drained, light-textured soils on the low ridges of second bottoms and on the high flats of silty alluvium. In the uplands it grows best on the loams and clay loams of lower slopes and coves.
The species occurs 35 different forest cover types.[9] When found on drier upper slopes and ridges, it is seldom of log size or quality.[9]
In Mexico it is a common species in montane cloud forests, particularly in moist or riparian habitats, between 1,000 and 2,200 meters elevation.[10]
Nyssa sylvatica is an important food source for many migrating birds in the fall [autumn]. Its early color change (foliar fruit flagging) is thought to attract birds to the available fruit, which ripen before many other fall fruits and berries. The fruit is quite marked, dark blue, in clusters of two or three. The sour fruits are eagerly sought by many kinds of birds, including: American robin, Swainson's thrush, gray-cheeked thrush, hermit thrush, wood thrush, northern cardinal, northern mockingbird, blue jay, red-bellied woodpecker, yellow-bellied sapsucker, northern flicker, pileated woodpecker, eastern phoebe, brown thrasher, eastern bluebird, European starling, scarlet tanager, gray catbird, cedar waxwing, and American crow, all primarily eastern North American birds migrating or residing year-round within the tree's range.
The limbs of these trees often deteriorate early, and the decayed holes make excellent dens for squirrels, raccoons, Virginia opossums, as well as nesting sites for honeybees.
The leaves are mined by larvae of the tupelo leafminer moth and eaten by forest tent caterpillars.[13]
Nyssa sylvatica is cultivated as an ornamental tree in parks and large gardens, where it is often used as a specimen or shade tree. The tree is best when grown in sheltered but not crowded positions, developing a pyramidal shape in youth, and spreading with age. The stem rises to the summit of the tree in one tapering unbroken shaft, the branches come out at right angles to the trunk and either extend horizontally or droop a little, making a long-narrow, cone-like head.
The leaves are short-petioled and so have little individual motion, but the branches sway as a whole. The spray is fine and abundant and lies horizontally so that the foliage arrangement is not unlike that of the beech (Fagus). Its often spectacular autumnal coloring, with intense reds to purples, is highly valued in landscape settings. It is claimed to be the most fiery and brilliant of the 'brilliant group' that includes maple, dogwood, sassafras, and sweet gum, as well as various species of tupelo.[7]
In the UK the cultivar 'Wisley Bonfire' has gained the Royal Horticultural Society's Award of Garden Merit.[14][15]
Nyssa sylvatica is a major source of wild honey in many areas within its range. Hollow sections of black gum trunks were formerly used as bee gums by beekeepers.[16]
The wood of Nyssa sylvatica is heavy, hard, cross-grained, and difficult to split, especially after drying. This resistance to splitting led to its use for making mauls, pulleys, wheel hubs, agricultural rollers, bowls, and paving blocks.[3] The wood is also used for pallets, rough floors, pulpwood, and firewood. Since the wood is very tough, resistant to wear, it has been used for shuttles in weaving. Because it is resistant to wear and very readily accepts creosote-based preservatives it is considered to be a premier wood for making railroad ties.[17] The wood's resistance to wear and some acids has led to its use as factory flooring.
It was also used traditionally by Native Americans as a teeth-cleaning twig.[18] It also was used for dipping snuff.
Nyssa sylvatica, commonly known as tupelo, black tupelo, black gum or sour gum, is a medium-sized deciduous tree native to eastern North America from the coastal Northeastern United States and southern Ontario south to central Florida and eastern Texas, as well as Mexico.
Nyssa sylvatica, nombre común tupelo, es una especie de árbol de mediano tamaño perteneciente a la familia Cornaceae. Es originaria de Norteamérica.
Son árboles que alcanzan un tamaño de 20–25 metros, raramente hasta 35 metros, de altura; con ramas delgadas, extendidas, casi péndulas, los vástagos jóvenes generalmente pelosos tornándose glabrescentes; pérula por lo general densamente vellosa. Hojas con la lámina (2-)4.5-10(-11.8) × 1.8-6 cm, lanceolada, elíptica u ovada, las nervaduras en el haz vellosas cuando jóvenes, la lámina en el haz esparcidamente vellosa, cambiando a casi glabra, densamente vellosa en el envés cuando joven, tornándose esparcidamente vellosa, la base generalmente cuneada, a veces truncada, los márgenes generalmente enteros, en ocasiones remotamente dentados, a veces ciliados cuando jóvenes, el ápice más o menos acuminado; pecíolos (7-)10-23 mm, pelosos cuando jóvenes, posteriormente esparcidos. Flores amarillo-verdosas. Flores estaminadas en racimos con 5-12 flores; pedúnculos 2- 3.5 cm, delgados, vellosos; pedicelos 2-4 mm, a veces con brácteas diminutas; lobos del cáliz ausentes; pétalos 5, 5-10 mm, ovados; estambres 8-15, los filamentos c. 0.5 mm, las anteras c. 1 mm, basifijas. Inflorescencias pistiladas con 2-4 flores, casi umbeladas; pedúnculos 1-6 cm, delgados, esparcidamente vellosos, alargándose en el fruto, tornándose 3-6 cm; flores bracteadas, casi sésiles, las brácteas c. 0.5 mm, vellosas; pétalos hasta 1.3 mm; estilo 1.5-3 mm, recurvado; estigma sobre la superficie superior; ovario 2-3 mm, glabro, casi cilíndrico. Fruto 0.8-1.3 cm, ovoide o elipsoide, rojo, azul-negro, o púrpura oscuro; endocarpo 8-11 mm, ovoide, ligeramente comprimido, longitudinalmente acostillado. Tiene un número de cromosomas de n=44.[1]
Se encuentra en los bosques húmedos con Pinus, Quercus y Liquidambar.[2] a una altitud de 1000-2500 metros, en el sur de Canadá, C. y E. Estados Unidos, México y Mesoamérica.
Nyssa sylvatica fue descrita por Humphrey Marshall y publicado en Arbustrum Americanum 97–98. 1785.[1]
Nyssa: nombre genérico derivado del griego ninfa de agua;[3]
sylvatica: epíteto latino que significa "que crece en los bosques".[4] Sinonimia:
Nyssa sylvatica, nombre común tupelo, es una especie de árbol de mediano tamaño perteneciente a la familia Cornaceae. Es originaria de Norteamérica.
Mustatupelo[2] (Nyssa sylvatica) on Pohjois-Amerikan itäosista kotoisin oleva suurikokoinen, kesävihanta puu, joka kuuluu tupeloiden sukuun ja tupelokasvien heimoon. Siitä tunnetaan kaksi muunnosta, jotka erotetaan toisistaan elinympäristön perusteella: ylänköjen ja jokivarsien karkeajakoisissa maalajeissa kasvava var. sylvatica eli ’mustatupelo’ ja alluviaalisissa, hienojakoisissa maalajeissa kasvava var. biflora eli ’suotupelo’.[1][3]
Mustatupelo on melko nopeakasvuinen ja pitkäikäinen puu, joka kasvaa keskimäärin 18–24 metriä korkeaksi.[1][3] Parhailla kasvupaikoilla se voi kuitenkin saavuttaa yli 35 metrin korkeuden ja 120 senttimetrin rinnankorkeusläpimitan.[3]
Mustatupelolla on suora runko, leveän kartiomainen tai pylväsmäinen latvus, tiheä lehvästö ja hennot, siirottavat haarat.[1][4] Rämealueilla kasvavat puuyksilöt (var. biflora) ovat yleensä tyviosastaan hyvin leveitä ja niillä on syvälle maahan ulottuva pääjuuri.[1] Kaarna on harmaanruskeaa ja alkaa vanhemmiten halkeilla epäsäännöllisiksi harjanteiksi ja vinoneliön muotoisiksi levyiksi. Nahkaiset lehdet sijaitsevat varrella kierteisesti tiheinä ruusukkeina.[1][4] Lehtilapa on leveänsoikea, ehytlaitainen, kalju ja kiiltävän tummanvihreä. Syksyllä lehdet muuttuvat kauniin kirkkaanpunaisiksi tai keltaisiksi.[4]
Mustatupelo kukkii huhti–kesäkuussa ja kantaa hedelmää syys–lokakuussa. Se on enimmäkseen kaksikotinen kasvi eli suurin osa sen hede- ja emikukista sijaitsee eri puuyksilöissä.[3] Pienet, vihertävänvalkoiset kukat sijaitsevat puussa yksittäin tai muodostavat perällisiä ja pyöreitä kukintoja.[1][4] Mehiläisten tai tuulen pölytettyä emikukat niistä kehittyy noin sentin mittaisia, munan muotoisia ja sinimustia marjoja, jotka putoavat maahan syys–marraskuun aikana.[3][4] Siemenet leviävät puun ympäristöön marjoja syövien eläinten mukana.[1]
Mustatupelo on kotoisin Pohjois-Amerikan itäosista, jossa sen levinneisyysalue ulottuu koillisessa Maineen ja New Yorkiin, luoteessa Michiganiin ja Illinoisiin, lounaassa Texasiin ja kaakossa Floridaan. Sitä esiintyy paikallisesti myös Meksikon keski- ja eteläosissa.[3]
Mustatupelo viihtyy varsin vaihtelevissa olosuhteissa. Se menestyy yhtä lailla rannikkotasankojen alluviaalisessa maaperässä kuin vuorten alarinteiden ja solien hiekkaisessa savimaassa noin 900 metrin korkeudelle asti.[3]
Mustatupeloa hyödynnetään paljon hunaja- ja koristekasvina. Sen kevyestä ja tasasyisestä puuaineksesta valmistetaan sahatavaraa, puuviilua ja selluloosaa sekä jonkin verran ratapölkkyjä. Tupeloviilua käytetään erilaisten laatikoiden, korien, huonekalujen ja sisustuselementtien rakennusmateriaalina. Koska puuaines on verraten kestävää, siitä tehdään myös lattialautoja, lasitehtaiden valsseja, aseiden periä ja erilaisia pölkkyjä.[1][3]
Mustatupelo tarjoaa suojaa ja ravintoa monille villieläimille. Linnut ja nisäkkäät syövät sen marjoja ja valkohäntäpeura käyttää ravinnokseen sen nuoria versoja.[3]
Mustatupelo (Nyssa sylvatica) on Pohjois-Amerikan itäosista kotoisin oleva suurikokoinen, kesävihanta puu, joka kuuluu tupeloiden sukuun ja tupelokasvien heimoon. Siitä tunnetaan kaksi muunnosta, jotka erotetaan toisistaan elinympäristön perusteella: ylänköjen ja jokivarsien karkeajakoisissa maalajeissa kasvava var. sylvatica eli ’mustatupelo’ ja alluviaalisissa, hienojakoisissa maalajeissa kasvava var. biflora eli ’suotupelo’.
Nyssa sylvatica, communément appelé tupelo, tupelo noir, gomme noire, gommier noir ou gomme aigre[2], est un arbre à feuilles caduques de taille moyenne originaire de l'est de l'Amérique du Nord, du nord-est côtier des États-Unis et du sud de l'Ontario jusqu'au centre de la Floride et de l'est du Texas, ainsi qu'au Mexique.
Le genre Nyssa fait référence à une naïade grecque[3]. L'espèce épithète sylvatica fait référence à son habitat boisé[3].
Le nom commun de l'espèce, tupelo, est d'origine amérindienne, provenant des mots Creek « ito » (« arbre ») et « opilwa » (« marais ») ; il était utilisé au milieu du XVIIIe siècle[4].
Bien que ces arbres soient souvent appelés simplement « tupelo », le nom plus complet, tupelo noir, permet de le distinguer des autres espèces du genre tupelo « Nyssa », dont certaines poussent dans les mêmes secteurs, comme N. aquatica et N. biflora.
Le nom « tupelo » est utilisé principalement dans le Sud des États-Unis ; vers le nord et dans les Appalaches, l'arbre est plus communément appelé gomme noire ou gomme aigre, bien qu'aucune partie de la plante ne soit particulièrement gommeuse[3]. À ne pas confondre avec la « gomme bleue », un Eucalyptus.
Ces deux derniers noms le différencient avec une autre espèce souvent rencontrée dans la même aire de répartition, la gomme sucrée (Liquidambar styraciflua) qui produit une résine aromatique[3]. Un autre nom commun utilisé occasionnellement dans le nord-est des États-Unis est pepperidge[3].
Sur Martha's Vineyard, au Massachusetts, cette espèce est appelée « beetlebung », peut-être pour son utilisation dans la fabrication du maillet connu sous le nom de beetle (scarabée), utilisé pour marteler les bouchons dans des barils[5].
La ville de Tupelo (Mississippi) tire son nom de l'arbre.
Entre sept et dix espèces de Nyssa sont reconnues[6],[7],[8] :
Il se pare, à l'automne, de feuilles flamboyantes jaunes, orangé vif puis rouge carmin[11].
Tout à fait rustique, il apprécie les zones boisées humides voire marécageuses[11].
Nyssa sylvatica est cultivé comme arbre ornemental dans les parcs et les grands jardins, où il est souvent utilisé comme spécimen ou arbre d'ombrage. L'arbre se plait davantage dans des positions abritées mais peu peuplées, développant une forme pyramidale chez les jeunes sujets et s'étalant avec l'âge. La tige s'élève au sommet de l'arbre dans une silhouette effilée ininterrompue, les branches sortent à angle droit par rapport au tronc et s'étendent horizontalement ou tombent un peu, formant une tête longue et étroite en forme de cône.
Les feuilles sont courtement pétiolées et ont donc peu de mouvement individuel, mais les branches se balancent dans leur ensemble. La répartition du feuillage est fine et abondante et se situe horizontalement de sorte que la disposition du feuillage n'est pas différente de celle du hêtre commun (Fagus). Sa coloration automnale, souvent spectaculaire, avec des rouges intenses à violets, est très appréciée en milieu paysager. C'est le plus fougueux et le plus éclatant du « groupe brillant » qui comprend érable, cornouiller, sassafras et gomme sucrée, ainsi que diverses espèces de tupelo[12].
Au Royaume-Uni, le cultivar 'Wisley Bonfire' a gagné le Royal Horticultural Society 'Award of Garden Merit'[13],[14].
L'arbre se bouture au printemps et à l'automne et se multiplie également par semis. Il ne supporte pas trop la transplantation dès qu'il atteint les 30 cm de haut[11].
Feuillage et fruits encore verts.
Nyssa sylvatica, feuilles en automne.
Fruits matures, prêts à tomber.
Tronc d'un arbre adulte.
Nyssa sylvatica est une source majeure de miel sauvage dans de nombreuses zones de son aire de répartition. Des sections creuses de troncs de gomme noire étaient auparavant utilisées comme ruches par les apiculteurs[15].
Le bois de Nyssa sylvatica est lourd, dur, à grains croisés et difficile à fendre, surtout après séchage. Cette résistance au fendage a conduit à son utilisation pour la fabrication de maillets, poulies, moyeux de roues, rouleaux agricoles, bols, et pavés de routes[3].
Le bois est également utilisé pour les palettes, les sols bruts, le bois à pâte et le bois de chauffage. Comme le bois est très dur, résistant à l'usure, il a été utilisé pour les navettes en tissage. Parce qu'il résiste à l'usure et accepte très facilement les conservateurs à base de créosote, il est considéré comme un bois de première qualité pour la fabrication de traverses de chemin de fer[16].
La résistance du bois à l'usure et à certains acides a conduit à son utilisation comme revêtement de sol en usine.
Nyssa sylvatica est une importante source de nourriture pour de nombreux oiseaux migrateurs à l'automne. On pense que son changement de couleur précoce (signalement des fruits foliaires) attire les oiseaux vers les fruits disponibles, qui mûrissent avant de nombreux autres fruits et baies d'automne. Le fruit est assez marqué, bleu foncé, en grappes de deux ou trois. Les fruits aigres sont recherchés avec impatience par de nombreux types d'oiseaux, notamment: Merle d'Amérique, Grive de Swainson, Grive à joues grises, Grive solitaire, Grive des bois, Cardinal rouge, Moqueur polyglotte, Geai bleu, Pic à ventre roux, Pic maculé, Pic flamboyant, Grand pic, Moucherolle phébi, Moqueur roux, Merlebleu de l'Est, étourneau sansonnet, Piranga écarlate, Moqueur chat, Jaseur d'Amérique et Corneille d'Amérique, [citation nécessaire] tous principalement des oiseaux de l'est de l'Amérique du Nord, migrateurs ou sédentaires dans l'aire de répartition de l'arbre.
Les branches de ces arbres se détériorent souvent tôt et les trous pourris constituent d'excellentes tanières pour écureuil, raton laveur, Opossum de Virginie, ainsi que des ruches naturelles pour les essaims d'abeilles.
Nyssa sylvatica, communément appelé tupelo, tupelo noir, gomme noire, gommier noir ou gomme aigre, est un arbre à feuilles caduques de taille moyenne originaire de l'est de l'Amérique du Nord, du nord-est côtier des États-Unis et du sud de l'Ontario jusqu'au centre de la Floride et de l'est du Texas, ainsi qu'au Mexique.
Sumptre (Nyssa sylvatica) er et løvfellende tre i sumptrefamilien som vokser i østlige Nord-Amerika.
Arten blir 5–30 m høy. Den grå barken blir tidlig grovt furet med brede, vertikale ribber. Bladene varierer i form fra omvendt eggformede til elliptiske; de er 5,5–12 cm lange og 3,5–6,5 cm brede med en glinsende overside. De er som regel helrandede, men kan ha noen få grove tenner ytterst. Om høsten er bladene skarlagensrøde og gylne og blir til slutt mørkerøde.
De små grønnhvite blomstene sitter ved basis av nye skudd og er rike på nektar. Noen blomster er tvekjønnede, men rene hann- og hunnblomster er vanligst. I praksis er trærne sannsynligvis særbu. Hannblomstene sitter 2–5 sammen, og hunn- og tvekjønnede blomster sitter 3–5 sammen. Frukten er en svart til blå steinfrukt, som er 8–12 mm lang.
Det norske navnet «sumptre» er misvisende for Nyssa sylvatica i snever betydning. Denne arten foretrekker godt drenert og løs jord i motsetning til den nærstående Nyssa biflora og andre Nyssa-arter. Nyssa biflora regnes ofte som en varietet av sumptre, Nyssa sylvatica var. biflora.
Sumptre vokser for det meste i lavlandet, men finnes opptil 910 moh. i Nord-Carolina. Arten dominerer aldri i noen skogtype, men kan finnes sammen med mange andre treslag, for eksempel svartask, kvitalm, rødlønn, virginiaeiner, weymouthfuru, kviteik, fargeeik, rødeik, tulipantre, canadahemlokk, sumpeik, ambratre, sumpfuru, virakfuru, Celtis laevigata, grønnask, atlantersypress, Magnolia virginiana og Persea borbonia.
Nordgrensen for utbredelsen strekker seg fra sørvestre Maine gjennom New York, sørligste Ontario, sentrale Michigan, Illinois og sentrale Missouri. Vestgrensen går gjennom østlige Oklahoma og østlige Texas. Arten mangler i Mississippi-deltaet, nedre del av Mississippi-dalen og i sørlige Florida. Isolerte bestander finnes i sentrale og sørlige Mexico.
Dette treet er viktig for dyrelivet. Mange pattedyr og fugler eter fruktene. Hvithalehjort forsyner seg av unge skudd. Trærne er ofte hule og har stor betydning for hulerugende fugler, ekorn og flaggermus. Blomstene er viktige for honningbier. Treet plantes i parker og store hager på grunn av de praktfulle høstfargene.
Stamme
Bladverk
Blomster
Umoden frukt
Høstfarge
Sumptre (Nyssa sylvatica) er et løvfellende tre i sumptrefamilien som vokser i østlige Nord-Amerika.
Arten blir 5–30 m høy. Den grå barken blir tidlig grovt furet med brede, vertikale ribber. Bladene varierer i form fra omvendt eggformede til elliptiske; de er 5,5–12 cm lange og 3,5–6,5 cm brede med en glinsende overside. De er som regel helrandede, men kan ha noen få grove tenner ytterst. Om høsten er bladene skarlagensrøde og gylne og blir til slutt mørkerøde.
De små grønnhvite blomstene sitter ved basis av nye skudd og er rike på nektar. Noen blomster er tvekjønnede, men rene hann- og hunnblomster er vanligst. I praksis er trærne sannsynligvis særbu. Hannblomstene sitter 2–5 sammen, og hunn- og tvekjønnede blomster sitter 3–5 sammen. Frukten er en svart til blå steinfrukt, som er 8–12 mm lang.
Det norske navnet «sumptre» er misvisende for Nyssa sylvatica i snever betydning. Denne arten foretrekker godt drenert og løs jord i motsetning til den nærstående Nyssa biflora og andre Nyssa-arter. Nyssa biflora regnes ofte som en varietet av sumptre, Nyssa sylvatica var. biflora.
Sumptre vokser for det meste i lavlandet, men finnes opptil 910 moh. i Nord-Carolina. Arten dominerer aldri i noen skogtype, men kan finnes sammen med mange andre treslag, for eksempel svartask, kvitalm, rødlønn, virginiaeiner, weymouthfuru, kviteik, fargeeik, rødeik, tulipantre, canadahemlokk, sumpeik, ambratre, sumpfuru, virakfuru, Celtis laevigata, grønnask, atlantersypress, Magnolia virginiana og Persea borbonia.
Nordgrensen for utbredelsen strekker seg fra sørvestre Maine gjennom New York, sørligste Ontario, sentrale Michigan, Illinois og sentrale Missouri. Vestgrensen går gjennom østlige Oklahoma og østlige Texas. Arten mangler i Mississippi-deltaet, nedre del av Mississippi-dalen og i sørlige Florida. Isolerte bestander finnes i sentrale og sørlige Mexico.
Dette treet er viktig for dyrelivet. Mange pattedyr og fugler eter fruktene. Hvithalehjort forsyner seg av unge skudd. Trærne er ofte hule og har stor betydning for hulerugende fugler, ekorn og flaggermus. Blomstene er viktige for honningbier. Treet plantes i parker og store hager på grunn av de praktfulle høstfargene.
Multimedia w Wikimedia Commons Błotnia leśna, nyssa leśna[2], kląża leśna[3] (Nyssa sylvatica) – gatunek rośliny wieloletniej z rodziny dereniowatych. Występuje we wschodniej części Ameryki Północnej[2].
Gatunek wytrzymały na mrozy, preferuje gleby lekkie, wilgotne i kwaśne oraz stanowiska nasłonecznione do pólcienistych. Rośnie zwłaszcza przy zbiornikach wodnych.
Błotnia leśna, nyssa leśna, kląża leśna (Nyssa sylvatica) – gatunek rośliny wieloletniej z rodziny dereniowatych. Występuje we wschodniej części Ameryki Północnej.
Nyssa sylvatica là một loài thực vật có hoa trong họ Cornaceae. Loài này được Marshall miêu tả khoa học đầu tiên năm 1785.[1]
Nyssa sylvatica là một loài thực vật có hoa trong họ Cornaceae. Loài này được Marshall miêu tả khoa học đầu tiên năm 1785.
Ни́сса лесна́я (лат. Nýssa sylvática) — листопадное дерево, распространённое в умеренном климате восточной части Северной Америки; вид рода Нисса семейства Кизиловые. В США известно под именем (англ. black tupelo) — чёрное тупело либо же просто тупело.
Дерево высотой до 28 м (изредка до 40 м). Крона в юности пирамидальной формы, с возрастом становится более раскидистой. Ствол прямой. Кора серо-коричневая.
Листья простые, яйцевидные, 5—12 см длиной, снизу опушённые. Летом блестящие, тёмно-зелёные. Осенью окрашиваются сначала в жёлтый, затем в ярко-алый цвет.
Цветки мелкие, неброские, зеленовато-жёлтые. Женские цветки собраны в рыхлые кисти на длинных цветоносах. Мужские цветки в шаровидных пазушных соцветиях. Цветёт растение в мае — июне.
Плод — плод сочная ягодообразная односемянная костянка, синяя либо тёмно-лиловая, кислая на вкус, размером 0,8—1,5 см.
На севере ареал ниссы лесной ограничен юго-востоком Канады, на юге — центральной частью Флориды, северным побережьем Мексиканского залива и восточным Техасом. Отдельные популяции встречаются в Мексике .
Предпочитает хорошо увлажнённые, слабокислые почвы. Выдерживает застой воды.
Нисса лесная используется в качестве медоносного, декоративного дерева, примечательного своей яркой осенней листвой.
Твёрдая плотная древесина светло-жёлтого цвета используется в производстве мебели и поделок.
Это заготовка статьи по ботанике. Вы можете помочь проекту, дополнив её. Ни́сса лесна́я (лат. Nýssa sylvática) — листопадное дерево, распространённое в умеренном климате восточной части Северной Америки; вид рода Нисса семейства Кизиловые. В США известно под именем (англ. black tupelo) — чёрное тупело либо же просто тупело.
_(8434829287).jpg)
_-_Flickr_-_Jay_Sturner.jpg)
