Galeopsis tetrahit L.

Galeopsis tetrahit ye una planta de la familia de les lamiacees. Distribúise per Eurasia.

Calteres

Planta añal de 10 a 60 (80) cm d'altor, con tarmu de seición cuadrangular, engrosáu no nuedos, cerdoso y con pelos pegañosos. Fueyes grandes, aovado-llanceolaes, dentaes, acabads en punta. Flores na parte cimera agupaes en verticiloss. Mota híspido con dientes espinescentes, más curtios que la corola. Esta ye colorada o blanca enllordiada de mariellu, bilabiada, col llabiu cimeru cóncavu y l'inferior con 3 lóbulos (el central cuadráu y dentáu per delantre). Floria dende finales de primavera y hasta la seronda.^[1]

Hábitat

Cantos de caminos, campos y cultivos de güerta.

Distribución

Europa y el noroeste d'Asia.

Taxonomía

Galeopsis tetrahit, describióse por Carlos Linneo y espublizóse en Species Plantarum 2: 579–580. 1753.^[2]

Etimoloxía

Galeopsis: nome xenéricu creáu por Linneo en 1753 pensando, na forma de "cascu" del llabiu cimeru de la corola. El términu puede derivar del griegu: galè = "papalba" y opsis = "apariencia", y esto seique por cuenta de que la flor aseméyase vagamente a una papalba.

tetrahit: epítetu

Sinonimia

• Lamium tetrahit (L.) Crantz, Stirp. Austr. Fasc., ed. 2, 4: 261 (1763).
• Tetrahit nodosum Moench, Methodus: 395 (1794).
• Galeopsis nodosum (Moench) Gray, Nat. Arr. Brit. Pl. 2: 378 (1821), nom. illeg.
• Ladanum tetrahit (L.) Kuntze, Revis. Xen. Pl. 2: 521 (1891).
• Galeopsis michelianae Turria, Fl. Ital. Prodr.: 66 (1780).
• Tetrahit grandiflorum Gilib., Fl. Lit. Inch. 1: 83 (1782), opus utique oppr.
• Tetrahit purpurascens Gilib., Fl. Lit. Inch. 1: 83 (1782), opus utique oppr.
• Galeopsis urticifolia Salisb., Prodr. Stirp. Chap. Allerton: 82 (1796).
• Galeopsis grandiflora Suter, Helvet. Fl. 2: 13 (1802), nom. illeg.
• Galeopsis neglecta Schult., Oestr. Fl., ed. 2: 153 (1814).
• Galeopsis reichenbachii Reut., Compt.-Rend. Trav. Soc. Hallér. 1853-1854: 27 (1853).
• Galeopsis praecox Jord. in P.C.Billot, Annot. Fl. France Allemagne: 21 (1855).
• Galeopsis leucantha Jord., Bull. Soc. Bot. France 7: 607 (1860).
• Galeopsis verlotii Jord., Bull. Soc. Bot. France 7: 606 (1860).
• Galeopsis laramberguei Martrin-Donos, Fl. Tarn: 565 (1864).
• Tetrahit leucanthum Fourr., Ann. Soc. Linn. Lyon, n.s., 17: 135 (1869).
• Tetrahit navieri Fourr., Ann. Soc. Linn. Lyon, n.s., 17: 135 (1869).
• Tetrahit praecox (Jord.) Fourr., Ann. Soc. Linn. Lyon, n.s., 17: 135 (1869).
• Tetrahit reichenbachii (Reut.) Fourr., Ann. Soc. Linn. Lyon, n.s., 17: 135 (1869).
• Galeopsis alpicola Nyman, Consp. Fl. Eur.: 576 (1881).
• Galeopsis gacognei Nyman, Consp. Fl. Eur.: 576 (1881).
• Galeopsis ionantha Borbás, Term. Füz. 17: 67 (1894).
• Galeopsis lactiflora Borbás, Term. Füz. 17: 65 (1894).
• Galeopsis persetosa Borbás, Term. Füz. 17: 65 (1894).
• Galeopsis silvestris Borbás, Term. Füz. 17: 73 (1894).
• Galeopsis subtatrensis Borbás, Term. Füz. 17: 66 (1894).
• Galeopsis beckii (K.Malý) Dalla Torre & Sarnth., Fl. Tirol 6(3): 167 (1912).
• Galeopsis glaucocerata P.Fourn., Fl. Compl. Plaine Franç.: 373 (1928).
• Galeopsis pseudotetrahit P.Fourn., Pulgue Pl. 35: 20 (1934).^[3]

Nomes vernáculos

• Castellán: cáñamu bastardu, galeópside, yerba benjamina, menta d'agua, ortiga blanca, ortigón.^[4]

Ver tamién

• Terminoloxía descriptiva de les plantes
• Cronoloxía de la botánica
• Historia de la Botánica
• Carauterístiques de les lamiacees

Referencies

Enllaces esternos

• Wikimedia Commons acueye conteníu multimedia sobre Galeopsis tetrahit .

Esta páxina forma parte del wikiproyeutu Botánica, un esfuerciu collaborativu col fin d'ameyorar y organizar tolos conteníos rellacionaos con esti tema. Visita la páxina d'alderique del proyeutu pa collaborar y facer entrugues o suxerencies.

Adi işırqan (lat. Galeopsis tetrahit)^[1] - işırqan cinsinə aid bitki növü.^[2]

Mənbə

1. ↑ Nurəddin Əliyev. Azərbaycanın dərman bitkiləri və fitoterapiya. Bakı, Elm, 1998.
2. ↑ Elşad Qurbanov. Ali bitkilərin sistematikası, Bakı, 2009.

İkiləpəlilər ilə əlaqədar bu məqalə qaralama halındadır. Məqaləni redaktə edərək Vikipediyanı zənginləşdirin.

Planhigyn blodeuol dyfrol yw Y benboeth sy'n enw benywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Lamiaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Galeopsis tetrahit a'r enw Saesneg yw Common hemp-nettle.^[1] Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Penboeth, Cymalau'r Diafol, Danhadlen y Cywarch, Penboeth Cyffredin.

Mae'r rhywogaeth hon i'w chanfod yn tyfu mewn cynefinoedd oer a thymherus (neu gynnes) yn hemisffer y Gogledd a'r De fel y'i gilydd.

Gweler hefyd

• Geiriadur rhywogaethau Gwefan Llên Natur

Cyfeiriadau

Konopice polní (Galeopsis tetrahit) je planě rostoucí rostlina vyskytující se na orné i ladem ležící půdě téměř v celé České republice. Tato statná, světle nachově nebo žlutavě kvetoucí bylina je druh z nevelkého rodu konopice. V české přírodě je původní a bývá považována jak za polní plevel, tak i za léčivou rostlinu.

Rozšíření

Je rozšířena téměř v celé Evropě až po Ural na východě, neroste jen na jihu okolo Středozemního a Černého moře. Druhotně byla zavlečena do Severní a Jižní Ameriky a také na Nový Zéland. ^[1][2][3][4]

Ekologie

Rostlina má velké nároky na slunce a malé na vlhkost půdy. Roste v lehčích, sušších půdách po okrajích lesů, podél komunikací, na rumištích, poblíž lidských sídel, běžně od nížin až po nadmořskou výšku 1500 m; bývá jednou z prvých rostlin na neobdělávané půdě. Je rozšířeným plevelem, často se objevuje na mezích a v polích, kde zapleveluje jarní obilí, len, okopaniny (hlavně brambory) a další zahradní plodiny. Kvete od července do září.^[2][3][5]

Popis

Jednoletá rostlina s mírně hranatou, přímou a větvenou lodyhou dorůstající do výše 40 až 100 cm, která vyrůstá z krátkého, větveného kořene. Štětinatě chlupatá, pod uzlinami napuchlá lodyha je porostlá vstřícnými, dlouze řapíkatými, až 10 cm dlouhými a 5 cm širokými listy. Jejich kalně zelené čepele jsou kopinaté až vejčité, u báze klínovitě uťaté, po obvodě hrubě pilovité s pěti až deseti páry zubů, na vrcholu jsou špičaté a oboustranně chlupaté.

Přisedlé květy, rostoucí v šesti až desetičetných lichopřeslenech v úžlabí horních listů, vytvářejí přerušovaný lichoklas. Lichopřeslenů vyrůstá až osm nad sebou, spodní jsou od sebe vzdálenější a horní k sobě bližší. Jejich krátké listence jsou po odkvětu tuhé a pichlavé. Dvoupyské, oboupohlavné květy mají zvonkovitý kalich s pěti žilnatými, chlupatými a výrazně pichlavými lístky stejně dlouhými jako korunní trubka. Jemně chlupatá koruna, asi 1,5 cm dlouhá, je červenofialová až růžová či žlutavě bílá. Její široký střední lalok dolního pysku je čtvercový se dvěma dutými výstupky, na konci je uťatý a nevykrojený, na bázi má žlutou skvrnu a po obvodě světlý lem, v barvě koruny je druh dost variabilní. V koruně jsou sblížené čtyři nestejně dlouhé tyčinky ve dvou řadách a čnělka rozdělená ve dvě blizny. Rozkvétá od července do září, opylení zajišťují hlavně včely a čmeláci nacházející ve spodní části korunní trubky nektar. Ploidie druhu je 2n = 32.

Plodem je tvrdka tvořená čtyřmi, asi 3 mm velkými, hranatými, lehce zploštělými plůdky přisedlými v misce suchého kalichu.^{[1][2][3][5][6]}

Rozmnožování

Konopice polní se rozmnožuje výhradně semeny (plůdky), kterých na rostlině dozrává i několik tisíc. Semena často dozrají a vypadají ještě před sklizní plodiny a zůstávají v půdě. Klíčí nejlépe z povrchu půdy, semena uložená hluboko si podržují klíčivost i deset let. Vzcházejí hromadně z jara a pak jednotlivě po celou vegetační sezonu; semenáčky jsou choulostivá i na slabý mráz. Do jiných oblastí se šíří osivem nebo statkovým hnojem, snášejí i průchod zažívacím traktem mnoha zvířat.^[3][5][6]

Význam

Konopice polní má velkou konkurenční schopnost a je považována za poměrně nebezpečný plevel. Mimo běžného stínění a odnímání živin užitkovým rostlinám způsobuje také při zkrmování silně zaplevelené píce onemocnění dobytka. Neúčinnějším způsobem jak se této plevelné rostliny zbavit, je nedovolit ji se po několik let vysemenit.

Obsahuje kyselinu křemičitou, křemičitany, saponiny, třísloviny, glykosidy, pektin i éterické oleje. Odvar z její kvetoucí natě se používá při zánětech horních cest dýchacích a dalších plicních onemocněních, při regeneraci vazivových tkání a pokožky, také napomáhá k rozpadu močových kamenů. Ve formě obkladů se aplikuje na špatně se hojící rány.^[5][6]

Galerie

• Květenství

• Odkvetlá květenství

• Tvrdky s plůdky

• Suché pichlavé tvrdky bez plůdků

• Plůdky

Reference

1. ↑ ^{a b} HOSKOVEC, Ladislav. BOTANY.cz: Konopice polní [online]. O. s. Přírodovědná společnost, BOTANY.cz, rev. 26.12.2008 [cit. 2015-12-03]. Dostupné online. (česky)
2. ↑ ^{a b c} BERTOVÁ, Lydia; GOLIAŠOVÁ, Kornélia. Flóra Slovenska V/1: Konopnica napuchnutá [online]. VEDA, Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, Bratislava, SK, 1993 [cit. 2015-12-03]. S. 240-246. Dostupné online. ISBN 80-224-0349-0. (slovensky)
3. ↑ ^{a b c d} Atlas plevelů: Konopice polní [online]. Agromanual cz, Kurent, s.r.o., České Budějovice [cit. 2015-12-03]. Dostupné online. (česky)
4. ↑ WEBB, C. J.; SYKES, W. R.; GARNOCK-JONES, P. J. Flora of New Zealand: Galeopsis tetrahit [online]. Lancare Research, Manaaki Whenua Press, Lincoln, NZ, rev. 1988 [cit. 2015-12-03]. Dostupné online. (anglicky)
5. ↑ ^{a b c d} DEYL, Miloš. Plevele polí a zahrad. Ilustrace Otto Ušák. Praha: Československá akademie věd, 1956. 384 s. HSV 38873/55/SV3/6423. Kapitola Konopice napuchlá, s. 220-221.
6. ↑ ^{a b c} POLÍVKA, František. Názorná květena zemí koruny české: Konopice polní [online]. Wendys, Zdeněk Pazdera, 1901 [cit. 2015-12-03]. S. 150. Dostupné online. (česky)

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu konopice polní ve Wikimedia Commons
• Taxon Galeopsis tetrahit ve Wikidruzích
• Botanický ústav AV ČR – rozšíření konopice polní v ČR

Almindelig hanekro (Galeopsis tetrahit) er en 20-80 cm høj urt, der vokser ved bebyggelser og i skovrydninger. Fund af frø eller pollen fra denne art anses for at være et sikkert tegn på, at området har været opdyrket.

Beskrivelse

Almindelig hanekro er en enårig, urteagtig plante med en stiv, opret vækst. Stænglen er firkantet og beklædt med stive hår, især på de opsvulmede bladfæster. Bladene sidder korsvist modsat, og de er ægformede med grovtandet rand. Oversiden er græsgrøn, mens undersiden er en smule lysere. Begge sider af bladet er beklædt med stive hår. Blomstringen sker i juli-august, hvor man ser blomsterne sidde sammen i kranse ved bladfæsterne. De enkelte blomster er røde eller hvide, men med et mørkfarvet mønster. Underlæbens midterste lap er lige afskåret. Frugterne er kapsler med nogle få frø i hver.

Rodnettet består af en spinkel pælerod med nogle forholdsvis grove siderødder.

Højde x bredde og årlig tilvækst: 0,75 x 0,25 m (75 x 25 cm/år)

Voksested

Indikatorværdier alm. hanekro L = 7 T = x K = 3 F = 4 R = x N = 7

Almindelig hanekro findes udbredt i ukrudtssamfund på marker og langs veje og hegn samt på ruderater. Den stammer egentlig fra middelhavsegnene, men har bredt sig med jordbruget over hele Europa og er desuden naturaliseret i Nordamerika. Fund af frø eller pollen fra denne art anses for at være et sikkert tegn på, at området har været opdyrket. Arten foretrækker lysåbne og kvælstofrige voksesteder, men er mindre kræsen med hensyn til pH, fugtighed og temperaturforhold.

Ved "Hovstien" i Mårslet findes den sammen med bl.a. aftenpragtstjerne, agersvinemælk, agertidsel, alm. røllike, burresnerre, døvnælde, febernellikerod, hvas randfrø, kløftet storkenæb, kruset skræppe, lancetvejbred, rejnfan, skivekamille, stor nælde og vild kørvel^[1].

Note

Kilder

• Signe Frederiksen et al., Dansk flora, 2. udgave, Gyldendal 2012. ISBN 8702112191.

Eksterne henvisninger

• Arne og Anna-Lena Anderberg: Den virtuella floran, Naturhistoriska riksmuseet (svensk)
• Fugleognatur.dk - Billeder og udbredelse i Danmark af Almindelig hanekro

Der Gemeine Hohlzahn (Galeopsis tetrahit), auch Dorn-Hohlzahn, Gewöhnlicher Hohlzahn, Stechender Hohlzahn, Stacheliger Hohlzahn oder Hanfnessel genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung Hohlzahn innerhalb der Familie der Lippenblütler (Lamiaceae).

Beschreibung

Vegetative Merkmale

Der Gewöhnliche Hohlzahn ist eine einjährige krautige Pflanze, die meist Wuchshöhen von 20 bis 30, selten bis 60 Zentimetern erreicht. Der Stängel ist an den Blattknoten stark verdickt und borstig bis stachelig behaart.

Generative Merkmale

Die Blütezeit reicht von Juni bis Oktober. Die zwittrigen Blüten sind zygomorph mit doppelter Blütenhülle. Auch der Kelch der Blüten ist stachelig-borstig behaart; daher der Trivialname Stacheliger Hohlzahn. Die Krone ist etwa 1,5-mal so lang wie der Kelch. Die 15 bis 20 Millimeter langen Blütenkronen können sehr unterschiedlich gefärbt sein, von weiß über rötlich und purpurfarben bis bläulich-violett kommen alle Farben vor; meist sind sie aber rosafarben. Der Mittellappen der Unterlippe ist meist etwas dunkler gemustert mit einem gelblichen Hintergrund.

Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 32.^[1]

Ökologie

Beim Gewöhnlichen Hohlzahn handelt es sich um einen Therophyten.

Blütenökologisch handelt es sich um „Eigentliche Lippenblumen“.^[2] Die beiden Höcker auf der Unterlippe dienen als Kopfführung für Nektar suchende Besucher (vor allem Bienen und Hummeln). Am Ende der Anthese ist spontane Selbstbestäubung möglich.

Die Klausen sind die Diasporen und werden durch vorbeistreifende Tiere ausgestreut. Letztere bleiben an den Borsten des Stängels und an den stacheligen Kelchzähnen hängen, die elastischen Stängel biegen sich, schnellen anschließend in die Ausgangslage zurück und schleudern die reifen Klausen dabei aus den Kelchen (Tierstreuer). Weidenmeise und Sumpfmeise sammeln die Klausen und legen in der Borke von Bäumen Vorräte an (Versteckausbreitung).^[2]

Vorkommen

Der Gewöhnliche Hohlzahn ist weit verbreitet und häufig. Ursprünglich kam er von Europa bis zum südwestlichen Sibirien vor.^[3] Er ist in Nordamerika ein Neophyt, wo er noch in Ausbreitung begriffen ist.^[3]

In Mitteleuropa findet man den Gemeinen Hohlzahn verbreitet in Unkrautgesellschaften auf Äckern, in Waldschlägen, an Wegen und Zäunen, an Schuttplätzen, vor allem in montanen Lagen. Er liebt stickstoffreichen, basischen oder leicht sauren, ja torfigen Boden. In den Alpen kommt er meist nur bis in Höhenlagen von 1560 Metern vor. In den Allgäuer Alpen steigt er am Südhang des Kegelkopfs in Bayern in eine Höhenlage von bis zu 1850 Meter.^[4]

Er ist ein Kulturbegleiter. Das Auftreten des Gewöhnlichen Hohlzahns in prähistorischen Pflanzenfunden wird stets als Indiz für menschliche Landnutzung gewertet.

Systematik

Der Gewöhnliche Hohlzahn ist allotetraploid. Er ist ein erbkonstanter Bastard aus der Kreuzung aus dem Bunten Hohlzahn (Galeopsis speciosa) und dem Weichhaarigen Hohlzahn (Galeopsis pubescens).^[2]

Früher wurde der Zweispaltige Hohlzahn (Galeopsis bifida Boenn.) als Unterart des Gewöhnlichen Hohlzahns angesehen.^[3]

Eine gelegentlich dort auftretende Hybride, wo die Elternarten gemeinsam vorkommen, ist:

• Galeopsis ×acuminata Rchb. = Galeopsis pubescens × Galeopsis tetrahit. Sie kommt in Europa vor.^[3]

Trivialnamen

Für den Gemeinen Hohlzahn bestehen bzw. bestanden auch die weiteren deutschsprachigen Trivialnamen: Braunnesseln (Augsburg), Dahndistel (Eifel bei Dreis), Dangel (Ostfriesland), Dannettel (Unterweser), Danoisen (Memmingen), Danwurz, Daun (Bayern), Doan (Zillertal), Dornnessel (St. Gallen im Oberrheintal), Glure (Bern bei Thun), Hanfnessel (Österreich), Hohlzahn, wild Hanf (St. Gallen), weiß Hanfkraut, Katzengesicht (Bern), Klaffen (Berner Oberland), Tauara (St. Gallen im Seebezirk) und Taunessel (St. Gallen in Obertoggenburg).^[5]

Quellen und weiterführende Informationen

Literatur

• Henning Haeupler, Thomas Muer: Bildatlas der Farn- und Blütenpflanzen Deutschlands. Hrsg.: Bundesamt für Naturschutz (= Die Farn- und Blütenpflanzen Deutschlands. Band 2). Eugen Ulmer, Stuttgart (Hohenheim) 2000, ISBN 3-8001-3364-4.
• Rudolf Schubert, Klaus Werner, Hermann Meusel (Hrsg.): Exkursionsflora für die Gebiete der DDR und der BRD. Begründet von Werner Rothmaler. 13./14. Auflage. Band 2: Gefäßpflanzen. Volk und Wissen, Berlin 1987, ISBN 3-06-012539-2.
• Manfred A. Fischer, Wolfgang Adler, Karl Oswald: Exkursionsflora für Österreich, Liechtenstein und Südtirol. 2., verbesserte und erweiterte Auflage. Land Oberösterreich, Biologiezentrum der Oberösterreichischen Landesmuseen, Linz 2005, ISBN 3-85474-140-5.
• Otto Schmeil, Jost Fitschen, Werner Rauh: Flora von Deutschland und seinen angrenzenden Gebieten. 84. Auflage. Quelle & Meyer, Heidelberg 1968.

Einzelnachweise

1. ↑ Erich Oberdorfer: Pflanzensoziologische Exkursionsflora für Deutschland und angrenzende Gebiete. Unter Mitarbeit von Angelika Schwabe und Theo Müller. 8., stark überarbeitete und ergänzte Auflage. Eugen Ulmer, Stuttgart (Hohenheim) 2001, ISBN 3-8001-3131-5, S. 801.
2. ↑ ^{a b c} Ruprecht Düll, Herfried Kutzelnigg: Taschenlexikon der Pflanzen Deutschlands. Ein botanisch-ökologischer Exkursionsbegleiter zu den wichtigsten Arten. 6., völlig neu bearbeitete Auflage. Quelle & Meyer, Wiebelsheim 2005, ISBN 3-494-01397-7.
3. ↑ ^{a b c d} Rafaël Govaerts (Hrsg.): Galeopsis tetrahit. In: World Checklist of Selected Plant Families (WCSP) – The Board of Trustees of the Royal Botanic Gardens, Kew, abgerufen am 14. September 2019.
4. ↑ Erhard Dörr, Wolfgang Lippert: Flora des Allgäus und seiner Umgebung. Band 2, IHW, Eching 2004, ISBN 3-930167-61-1, S. 395.
5. ↑ Georg August Pritzel, Carl Jessen: Die deutschen Volksnamen der Pflanzen. Neuer Beitrag zum deutschen Sprachschatze. Philipp Cohen, Hannover 1882, S. 158, archive.org

Weblinks

• Steckbrief und Verbreitungskarte für Bayern. In: Botanischer Informationsknoten Bayerns.
• Galeopsis tetrahit L., Stechender Hohlzahn. FloraWeb.de
• Galeopsis tetrahit agg., Stechender Hohlzahn (Artengruppe). FloraWeb.de
• Gemeiner Hohlzahn. In: BiolFlor, der Datenbank biologisch-ökologischer Merkmale der Flora von Deutschland.
• Galeopsis tetrahit L. In: Info Flora, dem nationalen Daten- und Informationszentrum der Schweizer Flora. Abgerufen am 16. Februar 2016.
• Die Verbreitung auf der Nordhalbkugel.
• Thomas Meyer: Hohlzahn Datenblatt mit Bestimmungsschlüssel und Fotos bei Flora-de: Flora von Deutschland (alter Name der Webseite: Blumen in Schwaben).
• Thomas Meyer: Datenblatt mit Bestimmungsschlüssel und Fotos bei Flora-de: Flora von Deutschland (alter Name der Webseite: Blumen in Schwaben).

Li såvadje tchene, c' est ene plante des hourleas et des waerixheas, come ene ourteye mins ki n' pike nén. Ele rishonne eto al vraiye tchene.

No d' l' indje e sincieus latén : Galeopsis tetrahit

Crexhance

Li såvadje tchene vént so les pôvès teres d' Urope, Azeye, Amerike bijhrece et Afrike bijhrece, ossi bén dins les plinnes ki dins les montagnes.

Epweznaedjes al såvedje tchene

Li såvadje tchene pout epwezner les tchvås ki divnèt sins ahé.^[1]

Les vatches k' endè magnèt dtrop polèt aveur les rodjès aiwes (emoglobinureye).

Sourdants

1. ↑ Václav Vetvicka, Plantes des champs et des forêts, Aria, Prague, 1979, edicion francesse : ISBN 2-7000-0303-9

Galeopsis tetrahit, the common hemp-nettle or brittlestem hempnettle, is a flowering plant in the family Lamiaceae, native to Europe and northwestern Asia.

It is a herbaceous annual plant growing to 1 m tall; it is a pioneer species and thrives on disturbed sites or roadsides. The plant looks like mint but is taller. The stems have reflexed hairs and swollen nodes. In cross section, the stem is square. The leaves are rhombic to elliptic, with coarsely to bluntly serrate edges. The flowers are multicoloured, with purple, pink, or white areas;^[1] diminutive, bilateral and snapdragon-like, and are mostly visited by bumblebees.^[2]

The species is considered by some authorities to have arisen as a natural hybrid between Galeopsis pubescens and Galeopsis speciosa.

Description

Common hemp-nettle is an erect annual plant and grows to a height of about 20 to 70 cm (8 to 28 in). The stem branches occasionally and is squarish and hairy, with glandular hairs on the upper part of the plant. The nodes are swollen and widely spaced and the pale green, stalked leaves are in opposite pairs. The leaf blades are hairy and are ovate with a long tapered tip and with regular large teeth on the margin. The inflorescence forms a terminal spike and is composed of whorls of pinkish flowers with dark markings on the lower lip. The calyx has five sharp-pointed lobes and the corolla forms a two-lipped flower about 15 to 20 mm (0.6 to 0.8 in) long with a fused tube. The upper lip of each flower is convex with dense, glandular hairs and the lower lip is three-lobed, the central lobe being the largest, squarish with a flat or rounded edge. There are four stamens, two long and two short, the gynoecium has two fused carpels and the fruit is a four-chambered schizocarp. The plant has a slightly unpleasant smell.^[3]

Distribution and habitat

Common hemp-nettle is native to Europe and northwestern Asia. Its typical habitat is rough ground, arable land, logging clearances and waste places. It spreads readily as its sharp calyces adhere to clothing and animal pelts.^[3]

References

• Flora Europaea: Galeopsis tetrahit
• Plants for a Future: Galeopsis tetrahit

Retrieved from "https://en.wikipedia.org/w/index.php?title=Galeopsis_tetrahit&oldid=1013055821"

Galeopsis tetrahit es una planta de la familia de las lamiáceas. Se distribuye por Eurasia.

Caracteres

Planta anual que puede llegar a un metro de altura, con tallo de sección cuadrangular, engrosado en lo nudos, cerdoso y con pelos pegajosos. Hojas grandes, aovado-lanceoladas, dentadas, acabads en punta. Flores en la parte superior agupadas en verticilos. Cáliz híspido con dientes espinescentes, más cortos que la corola. Esta es roja o blanca manchada de amarillo, bilabiada, con el labio superior cóncavo y el inferior con 3 lóbulos (el central cuadrado y dentado por delante). Florece desde finales de primavera y hasta el otoño.^[1]​

Hábitat

Bordes de caminos, campos y cultivos de huerta.

Distribución

Europa y el noroeste de Asia.

Taxonomía

Galeopsis tetrahit, fue descrita por Carlos Linneo y publicado en Species Plantarum 2: 579–580. 1753.^[2]​

Etimología

Galeopsis: nombre genérico creado por Linneo en 1753 pensando, en la forma de "casco" del labio superior de la corola. El término puede derivar del griego: galè = "comadreja" y opsis = "apariencia", y esto tal vez debido a que la flor se asemeja vagamente a una comadreja.

tetrahit: epíteto

Sinonimia

• Lamium tetrahit (L.) Crantz, Stirp. Austr. Fasc., ed. 2, 4: 261 (1763).
• Tetrahit nodosum Moench, Methodus: 395 (1794).
• Galeopsis nodosum (Moench) Gray, Nat. Arr. Brit. Pl. 2: 378 (1821), nom. illeg.
• Ladanum tetrahit (L.) Kuntze, Revis. Gen. Pl. 2: 521 (1891).
• Galeopsis michelianae Turra, Fl. Ital. Prodr.: 66 (1780).
• Tetrahit grandiflorum Gilib., Fl. Lit. Inch. 1: 83 (1782), opus utique oppr.
• Tetrahit purpurascens Gilib., Fl. Lit. Inch. 1: 83 (1782), opus utique oppr.
• Galeopsis urticifolia Salisb., Prodr. Stirp. Chap. Allerton: 82 (1796).
• Galeopsis grandiflora Suter, Helvet. Fl. 2: 13 (1802), nom. illeg.
• Galeopsis neglecta Schult., Oestr. Fl., ed. 2: 153 (1814).
• Galeopsis reichenbachii Reut., Compt.-Rend. Trav. Soc. Hallér. 1853-1854: 27 (1853).
• Galeopsis praecox Jord. in P.C.Billot, Annot. Fl. France Allemagne: 21 (1855).
• Galeopsis leucantha Jord., Bull. Soc. Bot. France 7: 607 (1860).
• Galeopsis verlotii Jord., Bull. Soc. Bot. France 7: 606 (1860).
• Galeopsis laramberguei Martrin-Donos, Fl. Tarn: 565 (1864).
• Tetrahit leucanthum Fourr., Ann. Soc. Linn. Lyon, n.s., 17: 135 (1869).
• Tetrahit navieri Fourr., Ann. Soc. Linn. Lyon, n.s., 17: 135 (1869).
• Tetrahit praecox (Jord.) Fourr., Ann. Soc. Linn. Lyon, n.s., 17: 135 (1869).
• Tetrahit reichenbachii (Reut.) Fourr., Ann. Soc. Linn. Lyon, n.s., 17: 135 (1869).
• Galeopsis alpicola Nyman, Consp. Fl. Eur.: 576 (1881).
• Galeopsis gacognei Nyman, Consp. Fl. Eur.: 576 (1881).
• Galeopsis ionantha Borbás, Term. Füz. 17: 67 (1894).
• Galeopsis lactiflora Borbás, Term. Füz. 17: 65 (1894).
• Galeopsis persetosa Borbás, Term. Füz. 17: 65 (1894).
• Galeopsis silvestris Borbás, Term. Füz. 17: 73 (1894).
• Galeopsis subtatrensis Borbás, Term. Füz. 17: 66 (1894).
• Galeopsis beckii (K.Malý) Dalla Torre & Sarnth., Fl. Tirol 6(3): 167 (1912).
• Galeopsis glaucocerata P.Fourn., Fl. Compl. Plaine Franç.: 373 (1928).
• Galeopsis pseudotetrahit P.Fourn., Monde Pl. 35: 20 (1934).^[3]​

Nombres vernáculos

• Castellano: cáñamo bastardo, galeópside, hierba benjamina, menta de agua, ortiga blanca, ortigón.^[4]​

Referencias

Kare kõrvik (Galeopsis tetrahit) on huulõieliste sugukonda kuuluv taimeliik.

Taim on kantud Eesti ohustatud liikide punasesse nimestikku.^[1]

Viited

Välislingid

• Kare kõrvik andmebaasis eElurikkus

Karheapillike (Galeopsis tetrahit) on yksivuotinen pillikelaji, joka kasvaa 20:stä 70:een senttimetriä korkeaksi. Sen varsi on vankka, nivelten alapuolilta paksuuntunut, runsaasti sukasellinen ja tavallisesti nystykarvainen. Varren sukaset ovat alaspäin siirottavia, pitkiä, karkeita ja kellertäviä. Lehdet ovat puikeita, isohampaisia ja suippukärkisiä. Kukan tavallisesti punainen teriö on 1,5–2 senttimetriä pitkä. Teriön alahuulen keskiliuska on toisinaan hyvin samannäköisestä lajista peltopillikkeestä (Galeopsis bifida) eroten lähes neliömäinen ja kärjestään tylppä tai pyöreä.

Karheapillike on ravintokasvina ainakin seuraaville perhosille eli gammayökkösille (Autographa gamma), vyömessinkiyökkösille (Diachrysia chrysitis) ja pillikemittareille (Perizoma alchemillatum).

Lähteet

• Hämet-Ahti, Leena, Suominen, Juha, Ulvinen, Tauno & Uotila, Pertti (toim.) 1998: Retkeilykasvio, 4. uudistettu painos, 656 s. Luonnontieteellisen keskusmuseon kasvimuseo. Helsinki.

Aiheesta muualla

• Funet:  Karheapillike (Galeopsis tetrahit)
• Pinkka, Lajintuntemuksen oppimisympäristö: Karheapillike (Galeopsis tetrahit)
• Luontoportti: Karheapillike (Galeopsis tetrahit)
• Kassu – Kasvien suomenkieliset nimet: Karheapillike (Galeopsis tetrahit)
• Den virtuella floran: Pipdån (Galeopsis tetrahit) (ruotsiksi)
• ITIS: Galeopsis tetrahit (englanniksi)
• United States Department of Agriculture (USDA): Galeopsis tetrahit (englanniksi)
• Dr. Duke's Phytochemical and Ethnobotanical Databases: Galeopsis tetrahit (englanniksi)

Galéopside à tige carrée, Ortie royale

Galeopsis tetrahit, connu en français sous le nom de Galéopside à tige carrée^[1], d'Ortie épineuse ou d'Ortie royale^[1],[2] est une espèce de plantes herbacées de la famille des Lamiaceae.

Description

Tiges carrées (caractère commun aux Lamiacées), hérissées de poils à pointe rouge.

Feuilles pennés, opposées, courtement pétiolées, au limbe gaufré, plus ou moins luisant dessus, de 2 à 10 cm de longueur, plus ou moins lancéolé ; marge dentée (presque crénelée) en dents de scie ; nervation arquée, saillant dessous.

Floraison de juillet à septembre. Fleurs zygomorphe, de couleur rosée à blanc, réparties en glomérules sessiles d'une dizaine de fleurs ; lèvre inférieure trilobée, plus ou moins aplatie.

Répartition

Galeopsis tetrahit se retrouve dans presque toute l'Europe, mais rare dans le Sud-est. C'est potentiellement une espèce invasive ailleurs dans le monde.

Cette plante pousse en lisières forestière et dans les clairières.

Autres noms vernaculaires

Galéopside à tige carrée, Ortie royale, Ortie épineuse, Chanvre bâtard, Herbe de Hongrie.

Notes et références

Is planda é an ga buí.

Is síol é an t-alt seo. Cuir leis, chun cuidiú leis an Vicipéid.
Má tá alt níos forbartha le fáil i dteanga eile, is féidir leat aistriúchán Gaeilge a dhéanamh.

Kałaty zabrij (Galeopsis tetrahit) je rostlina ze swójby cycawkowych rostlinow (Lamiaceae).

Wopis

Stejnišćo

Rozšěrjenje

Wužiwanje

Nóžki

1. ↑ Pawoł Völkel: Prawopisny słownik hornjoserbskeje rěče. Hornjoserbsko-němski słownik. Ludowe nakładnistwo Domowina, Budyšin 2005, ISBN 3-7420-1920-1, str. 624.

Žórła

• Aichele, D., Golte-Bechtle, M.: Was blüht denn da: Wildwachsende Blütenpflanzen Mitteleuropas. Kosmos Naturführer (1997)
• Brankačk, Jurij: Wobrazowy słownik hornjoserbskich rostlinskich mjenow na CD ROM. Rěčny centrum WITAJ, wudaće za serbske šule. Budyšin 2005.
• Kubát, K. (Hlavní editor): Klíč ke květeně České republiky. Academia, Praha (2002)
• Lajnert, Jan: Rostlinske mjena. Serbske. Němske. Łaćanske. Rjadowane po přirodnym systemje. Volk und Wissen Volkseigener Verlag Berlin (1954)
• Rězak, Filip: Němsko-serbski wšowědny słownik hornjołužiskeje rěče. Donnerhak, Budyšin (1920)

Eksterne wotkazy

• Kałaty zabrij. W: FloraWeb.de. (němsce)

La canapetta comune (nome scientifico Galeopsis tetrahit L., 1753) è una piccola pianta erbacea dai fiori labiati appartenente alla famiglia delle Lamiaceae.^[1]

Etimologia

Linneo nel 1753 nel creare il nome generico di queste piante ha pensato indubbiamente alla forma di “elmo” del labbro superiore della corolla.^[2] Galeopsis è un antico nome greco/latino (derivato da "galea" = casco) già usato da Gaio Plinio Secondo (Como, 23 – Stabiae, 25 agosto 79]), scrittore, ammiraglio e naturalista romano, per qualche pianta simile alle ortiche.^[3][4] L'epiteto specifico (tetrahit) significa "quattro volte" o anche "separato in quattro", probabilmente un nome generico usato in passato dal medico francese e botanico Matthias de l'Obel (1538-1616).^[5][6]

Il nome scientifico della specie è stato definito da Linneo (1707 – 1778), conosciuto anche come Carl von Linné, biologo e scrittore svedese considerato il padre della moderna classificazione scientifica degli organismi viventi, nella pubblicazione "Species Plantarum - 2: 579"^[7] del 1753.^[8]

Descrizione

Questa specie di piante può raggiungere i 10 – 60 cm di altezza. La forma biologica è terofita scaposa (T scap), ossia in generale sono piante erbacee che differiscono dalle altre forme biologiche poiché, essendo annuali, superano la stagione avversa sotto forma di seme e sono munite di asse fiorale eretto e spesso privo di foglie.^{[2][9][10][11][12][13][14]}

Radici

Le radici sono tipo fittone.

Fusto

La parte aerea del fusto è eretta, ascendente; nella parte alta è ramosa e si presenta quasi corimbosa. La sezione del fusto è tetragona a causa della presenza di fasci di collenchima posti nei quattro vertici, mentre le quattro facce sono concave. Ai nodi il fusto è ingrossato-clavato (per accumulo di acqua) e ricoperto da setole patenti e spesso da brevi peli ghiandolari. In genere la pubescenza è distribuita sulle facce opposte alternativamente.

Foglie

Le foglie sono picciolate ed hanno una forma più o meno ovale (ma anche lanceolata); hanno una disposizione opposta, ossia sono inserite a due a due a livello dei nodi; sono sub-pubescenti e il margine fogliare possiede 6 – 10 denti ottusi per lato; la base della foglia e allargata mentre l'apice è acuminato. Dimensioni delle foglie: lunghezza del picciolo 1 – 3 cm; larghezza della lamina 1 – 4 cm; lunghezza della lamina 5 – 8 cm.

Infiorescenza

L'infiorescenza è del tipo verticillata: i fiori (6 – 10) sono disposti nei verticilli delle ascelle fogliari. Alla base dell'infiorescenza sono presenti inoltre dei peli ghiandolari nerastri e a volte delle piccole brattee.

Fiore

I fiori sono ermafroditi, zigomorfi (il calice è più o meno attinomorfo), tetraciclici (con i quattro verticilli fondamentali delle Angiosperme: calice– corolla – androceo – gineceo) e pentameri (calice e corolla sono formati da cinque elementi).

• Formula fiorale. Per questa specie la formula fiorale della famiglia è la seguente:^[10][12]

X, K (5), [C (2+3), A 2+2], G (2), supero, drupa (4 nucole)

• Calice: il calice è gamosepalo a forma tubolare - campanulata con 5 denti lineari acuti. Dimensione del tubo 5 – 7 mm; lunghezza dei denti 4 – 6 mm.
• Corolla: la corolla e gamopetala e zigomorfa; può essere colorata di rosso, bianco o rosa; la forma è quella tipica delle “labiate”, ossia le fauci terminano con due labbra: quella superiore è simile ad un piccolo elmo molto peloso; quella inferiore è trilobata: i due lobi laterali sono un po' penduli; mentre quello centrale, più grande intero e quadrato, è diviso in due parti da una specie di carenatura e presenta delle screziature a vari colori (bianco – violetto – rosso nella variante rosa-bianca), in particolare al centro è sempre presenta una macchia chiara anche questa divisa in due parti. Dimensione della corolla 1 – 2,5 cm. Prima della fioritura la corolla è racchiusa nel calice.
• Androceo: l'androceo possiede quattro stami didinami e sporgenti dalla corolla e posizionati sotto il labbro superiore. I filamenti sono adnati alla corolla e leggermente pubescenti alla base. Le antere sono biloculari. Le teche sono più o meno distinte. La deiscenza è longitudinale per due valve. I granuli pollinici sono del tipo tricolpato o esacolpato.
• Gineceo: l'ovario (tetraloculare) è supero formato da 2 carpelli saldati (ovario bicarpellare). Lo stilo, inserito alla base dell'ovario (stilo ginobasico), ha lo stigma bifido.
• Fioritura: da giugno ad agosto (ottobre).

Frutti

Il frutto (di tipo schizocarpo) è formato da quattro tetracheni sub – sferici (nucule) inseriti nella parte bassa del calice.

Riproduzione

• Impollinazione: l'impollinazione avviene tramite insetti (impollinazione entomogama) mediante ditteri, imenotteri, e lepidotteri (meno frequentemente).^[9]
• Riproduzione: la fecondazione avviene fondamentalmente tramite l'impollinazione dei fiori (vedi sopra).
• Dispersione: i semi cadendo a terra sono dispersi soprattutto da insetti tipo formiche (disseminazione mirmecoria).

Distribuzione e habitat

• Geoelemento: il tipo corologico (area di origine) è Eurasiatico.
• Distribuzione: in Italia e comune su quasi tutto il territorio (a parte le isole). Si trova nelle Alpi e sugli altri rilievi europei collegati alle Alpi ad esclusione delle Alpi Dinariche.^[16]
• Habitat: l'habitat preferito per questa pianta sono i luoghi in mezz'ombra, campi e margini dei boschi, ma anche macereti e zone detritiche. Il substrato preferito è calcareo ma anche siliceo con pH neutro, alti valori nutrizionali del terreno che deve essere mediamente umido.^[16]
• Distribuzione altitudinale: sui rilievi queste piante si possono trovare fino a 2000 m s.l.m.; frequentano quindi i seguenti piani vegetazionali: collinare, montano e subalpino (oltre a quello planiziale – a livello del mare).

Fitosociologia

Areale alpino

Dal punto di vista fitosociologico alpino la specie di questa voce appartiene alla seguente comunità vegetale:^[16]

• Formazione: comunità delle macro- e megaforbie terrestri

• Classe: Epilobietea angustifolii

Areale italiano

Per l'areale completo italiano la specie di questa voce appartiene alla seguente comunità vegetale:^[17]

• Macrotipologia: vegetazione casmofitica, glareicola ed epifitica.

• Classe: Thlaspietea rotundifolii

• Ordine: Androsacetalia alpinae

• Alleanza: Galeopsion segetum

Descrizione: l'alleanza Galeopsion segetum è relativa alle comunità che si sviluppano su ghiaioni mobili con rocce da acide a neutre, in aree da collinari a montane, e rappresentano stadi pionieri e spesso lungamente durevoli. L'alleanza ha una distribuzione che si estende su tutta la parte subatlantica dell’Europa occidentale, in centro Europa, sulle Alpi e sui Carpazi.^[18]

Tassonomia

La famiglia di appartenenza della specie (Lamiaceae), molto numerosa con circa 250 generi e quasi 7000 specie, ha il principale centro di differenziazione nel bacino del Mediterraneo e sono piante per lo più xerofile (in Brasile sono presenti anche specie arboree). Per la presenza di sostanze aromatiche, molte specie di questa famiglia sono usate in cucina come condimento, in profumeria, liquoreria e farmacia. Il genere Galeopsis si compone di qualche decina di specie, otto delle quali vivono in Italia e nell'ambito della famiglia sono descritte all'interno della sottofamiglia Lamioideae caratterizzata dallo stilo di tipo ginobasico e dal polline 3-colpato con 2 celle.^[13] Nelle classificazioni più vecchie la famiglia è chiamata Labiatae.

Il numero cromosomico di Galeopsis tetrahit è: 2n = 32.^[13][19].

Variabilità e ibridi

La specie Galeopsis tetrahit è considerata allopoliploide derivata dall'ibrido fra Galeopsis speciosa e Galeopsis pubescens (come la specie Galeopsis bifida Boenn.). Alcune caratteristiche sono costanti, ma altre no come ad esempio:^[9]

• il portamento;
• la pelosità;
• il numero dei fiori per ciascun verticillastro;
• lo sviluppo più o meno evidente dei denti calicini;
• la dimensione della corolla;
• il colore della corolla (che va da rosa a rosso o quasi bianco).

La tabella seguente evidenzia alcune differenze morfologiche tra le varie specie ibridogene:^[9]

Sinonimi

Questa entità ha avuto nel tempo diverse nomenclature. L'elenco seguente indica alcuni tra i sinonimi più frequenti:^[1]

Usi

Farmacia

• Sostanze presenti: nelle varie parti della pianta si possono trovare delle sostanze amare di tipo glucosidico, resine, saponine, acido silicico e tannini.
• Proprietà curative: le piante di questa specie hanno proprietà antispasmodiche, espettoranti, diuretiche e astringenti. In particolare grazie al contenuto di acido silicico questa pianta è indicata nella cura della malattie dell'apparato respiratorio (contro la tosse in alcune zone si prepara una tisana con le foglie di questa pianta; in altri casi si preferisce una miscela con malva e timo); inoltre alcuni componenti come le saponine favoriscono l'eliminazione del catarro. L'impiego di queste sostanze va comunque sempre fatto con cautela e in base a precise conoscenze. La presenza di tannini indica un possibile uso esterno di tipo cosmetico ma anche come cura per pelli congestionate.
• Parti usate: le foglie e i fiori raccolti in principio della fioritura (giugno – agosto); le parti raccolte non devono essere troppo vicine al terreno (non meno di 10 cm da terra).^[2][20]

Industria

Dalla pianta è possibile ricavare fibre e olio.

Altre notizie

• In alcune zone, particolarmente favorevoli allo sviluppo intensivo della “Canapetta comune”, questa pianta è considerata specie infestante in quanto può arrecare danni alle coltivazioni agricole poiché porta via spazio e sottrae prezioso azoto al terreno.
• Galeopsis tetrahit viene considerata una specie pioniera, ossia una pianta che facilmente colonizza per prima terreni di recente formazione (come quelli derivati da frane) in quanto sono piante in genere molto resistenti, hanno bisogno di quantità minime di sostanze nutrienti e uno strato relativamente sottile di terra e humus per sopravvivere.
• La Galeopside comune in altre lingue è chiamata nei seguenti modi:
• (DE) Gewöhnlicher Hohlzahn
• (FR) Galéopsis tétrahit
• (EN) Common Hemp-nettle

Note

Bibliografia

Dirvinė aklė (lot. Galeopsis tetrahit, angl. Common Hemp-nettle, vok. Gemeiner Hohlzahn) – notrelinių (Lamiaceae) šeimos žolinis vienmetis augalas. Paplitusi Europoje ir Sibire.

Stiebas keturbriaunis, šiurkščiai plaukuotas. Lapai kiaušiniški, dantyti. Žiedai susitelkę į menturius lapų pažastyse. Vainikėlis geltonas, raudonas arba violetinis. Dirvinė aklė – pionierinis augalas. Auga pakelėse, patvoriuose, daržuose.

Vikiteka

De gewone hennepnetel (Galeopsis tetrahit) is een eenjarige, 10-100 cm hoge plant uit de lipbloemenfamilie (Lamiaceae). De naam hennepnetel is gegeven omdat een blad van de hennepnetel lijkt op één enkel blaadje van het samengestelde blad van hennep (Cannabis sativa).

Kenmerken

De vertakte, ruwbehaarde stengel draagt rode of gele klierhaartjes. Ook op de kelkbladtanden zitten deze klierhaartjes. Er zitten verdikkingen onder de knopen met stijve haartjes op een kussentje.

De 1-2 cm lange, in kransen groeiende bloem is lichtpaars en heeft donkere vlekjes. Ook witte en bleekgele bloemen komen voor. De bloemen zijn tweelippig. De bovenlip is gewelfd en de onderlip heeft drie slippen. De kelk heeft vijf smalle tanden.

De gewone hennepnetel bloeit in schijnkransen van juli tot oktober.

De bladeren zijn eirond tot lancetvormig, gezaagd, gesteeld en blauwgroen van kleur.

De maximale worteldiepte bedraagt 20 cm.

De vrucht is een vierdelige splitvrucht met 2,5 - 3 mm grote nootjes.

Verspreiding

De plant groeit op bebouwde grond, vooral zand- en dalgrond. Ook komt hij voor langs wegen en tussen kreupelhout. De plant komt in grote delen van Europa voor op ruderale gronden. De zaden behouden lang hun kiemkracht, vaak meer dan vijf jaar.

De plant komt van nature voor In Europa en Azië. Reeds rond 1800 was de soort in Noord-Amerika wijdverbreid.

O'Donovan (1985) vond bij onderzoek dat de hennepnetel in een breed temperatuurspectrum kan groeien en zich kan voortplanten, maar de plant groeit niet goed op te droge grond. Bij een onderzoek in 1941 vond Spurway dat de ideale pH-waarde tussen 5 en 6 ligt.

In Europa komt de plant voor van Noorwegen tot Oekraïne en van Portugal tot Letland. In Afrika komt hij in Tunesië voor, in Oceanië in Nieuw-Zeeland.

De plant brengt gemiddeld zo'n 2800 zaden per plant voort, die op dieptes tussen 1 en 4 cm na een koude-periode ontkiemen. Ontkieming is het succesvolst bij relatief lage temperaturen (13 °C) en vindt niet plaats boven 25 °C.

Ecologie

De plant geldt als stikstofindicator, omdat hij bij voorkeur op voedselrijke plaatsen groeit.

Bij een Zwitsers onderzoek bleek dat de plant voor gaasvliegen een van de vier populaire planten is om eitjes op te leggen.

Zoals de meeste soorten uit de lipbloemenfamilie is ook de hennepnetel een goede nectarproducent. Door de lange bloemvorm trekt de plant hoofdzakelijk langtongige hommels. Het is de favoriete plant van de akkerhommel (Bombus pascuorum).

De plant fungeert als waardplant voor de hennepnetelspanner (Perizoma alchemillata), het snuitkevertje Ceutorhynchus angulosus, het hennepnetelgoudhaantje (Chrysolina fastuosa, de chrysantenvlieg (Chromatomyia syngenesiae) en de gele aalbessenluis (Cryptomyzus galeopsidis).

De glanskop en de matkop (vogels) leggen van de vruchten voorraden aan.

Landbouw

Als akkeronkruid is de plant een concurrent van tarwe, haver en luzerne. Royer en Dickinson rapporteerden in 1999 opbrengstverliezen van 24% bij tarwe, wat overeenkomt met de 24% die Dew in 1979 voor tarwe vond. Bij 400 planten/m2 trad volgens Deschenes en Leger in 1982 30% opbrengstverlies voor haver op, en zelfs 85% bij luzerne.

Vroege mechanische controle is effectief bij laat zaaien van het gewas. MCPA is als chemisch bestrijdingsmiddel iets effectiever dan 2,4-D.

Fotogalerij

• Bloeiwijze

• Plant

• Planten in een moestuin. Planthoogte 160 cm.

• Bloem

• Rijpe en onrijpe nootjes, 3 - 3,5 mm lang

• Tuinhommel en klierhaartjes op de kelktanden

Externe links

• Gewone hennepnetel (Galeopsis tetrahit) op SoortenBank.nl (gebaseerd op de Heukels²³, dit is de laatste uitgave)
• Gewone hennepnetel (Galeopsis tetrahit) in: van Uildriks, F. & V. Bruinsma (1898) - Plantenschat; op de (Nederlandstalige) Wikisource.
• Gewone hennepnetel (Galeopsis tetrahit), verspreiding in Nederland, volgens de atlas van Floron.

Kvassdå er ei eittårig urt i lepeblomsterfamilien. Arten sitt utbreiingsområde ligg innanfor Europa. Planta vert kring 30 cm høg, og har stivhåra stengel, som øvst har kjertelhår. Ho har raud eller raudleg krone med flat tverr midtflik i underlepen. Kvassdå blomstrar kring juli månad. Han veks som ugras i åkrar, og finst elles ved steinrøyser, sauehellerar og på havstrand.

Kvassdå veks i alle landsdelar i Noreg.

Kjelder

Poziewnik szorstki (Galeopsis tetrahit L.) – gatunek rośliny należący do rodziny jasnotowatych. Występuje w Europie i północnej części Azji. W Polsce jest bardzo pospolity na terenie całego kraju.

Morfologia

Pokrój

Łodyga do 1 m wysokości, gałęzista, w górze często ogruczolona, na przekroju czworokątna, pod węzłami zgrubiała. Cała okryta jest kłującymi szczecinkami.

Liście

Jajowate lub podłużnie jajowate, zaostrzone, na brzegu karbowano-piłkowane, ogonkowe, ustawione naprzeciwlegle.

Kwiaty

Zebrane po 7 w nibyokółkach. Cały kwiatostan jest przeważnie ciemno ogruczolony. Kielich ma na nerwach szczecinki, jego ząbki i przysadki są kłujące. Dwukrotnie dłuższa od kielicha korona jest grzbiecista, dwuwargowa, czerwona lub purpurowa, czasami biała (rzadko). Na dolnej wardze zwykle ciemny deseń zajmujący najwyżej 2/3 jej powierzchni. Środkowa klapa dolnej wargi ma w nasadzie dwa uwypuklenia, w gardzieli zaś żółtą plamę. Górna warga jest jajowata i hełmiasta.

Biologia i ekologia

Roślina jednoroczna. Rośnie w widnych lasach, na polach, zrębach, przydrożach na niżu i w górach. Roślina azotolubna. W uprawach rolnych jest chwastem. W Polsce kwitnie od czerwca do października.

Zmienność

• Tworzy mieszańce z poziewnikiem dwudzielnym i p. miękkowłosym^[2].
• Występuje odmiana G. tetrachit var. arvensis o liściach zaokrąglonych w nasadzie. Jest gatunkiem charakterystycznym dla Cl. Stellarietea mediae^[3]
• Według szwedzkiego botanika A. Műntziga poziewnik szorstki jest poliploidalną hybrydą poziewnika miękkowłosego i p. pstrego.

Zastosowanie

• Roślina lecznicza
  • Działanie: Rozpuszczalna krzemionka wchłania się w przewodzie pokarmowym i gromadzi w różnych tkankach, jak skóra, błony śluzowe, ściany naczyń krwionośnych, tkanka płucna, krwinki czerwone i trzustka, wywierając korzystne działanie na organizm. Słabe działanie moczopędne, nieznaczne własności wykrztuśne, niezbyt silne działanie ściągające i odkażające przewód pokarmowy.
  • Surowiec zielarski: Ziele (Herba Galeopsidis) zawiera do 6% garbników, flawonoidy (m.in. pochodne skutelareiny), irydoidy (m.in. galirydozyd), alkaloid stachydryna, saponiny, gorycze, kwasy organiczne jak salicylowy i kawowy, sole mineralne, zawierające ok. 0,25% krzemionki rozpuszczalnej w wodzie.
  • Zbiór i suszenie: Górne części pędów zbiera się w okresie zakwitania i suszy w suszarniach naturalnych w cieniu i przewiewie.

Przypisy

Bibliografia

1. A. Ożarowski, W. Jaroniewski, Rośliny lecznicze, Instytut Wydawniczy Związków Zawodowych, Warszawa 1989, ​ISBN 83-202-0472-0​
2. Jakub Mowszowicz: Flora jesienna. Przewodnik do oznaczania dziko rosnących jesiennych pospolitych roślin zielnych. Warszawa: WSiP, 1986. ISBN 83-02-00607-6.

Galeopsis tetrahit é uma espécie de planta com flor pertencente à família Lamiaceae.

A autoridade científica da espécie é L., tendo sido publicada em Species Plantarum 2: 579–580. 1753.^[1]

Portugal

Trata-se de uma espécie presente no território português, nomeadamente os seguintes táxones infraespecíficos:^[2]

• Galeopsis tetrahit subsp. tetrahit - presente em Portugal Continental. Em termos de naturalidade é nativa da região atrás referida. Não se encontra protegida por legislação portuguesa ou da Comunidade Europeia.

Referências

Bibliografia

• Checklist da Flora do Arquipélago da Madeira (Madeira, Porto Santo, Desertas e Selvagens) - Grupo de Botânica da Madeira
• Galeopsis tetrahit - Portal da Biodiversidade dos Açores
• Galeopsis tetrahit - The Plant List (2010). Version 1. Published on the Internet; http://www.theplantlist.org/ (consultado em 29 de setembro de 2014).
• Galeopsis tetrahit - International Plant Names Index
• Castroviejo, S. (coord. gen.). 1986-2012. Flora iberica 1-8, 10-15, 17-18, 21. Real Jardín Botánico, CSIC, Madrid.

Pipdån (Galeopsis tetrahit) är en ettårig ört i familjen kransblommiga växter.

Pipdån blommar under högsommaren och hösten, framför allt i juli och september.

Utseende

Släktet dån karaktäriseras av två kägelformiga knölar placerade på den undre kronläppens fäste i kronpipen. Pipdån kan bli upp till 70 centimeter höga. Bladen är smalt äggformade, håriga och grovt tandade. Blommorna kan variera mellan vit och mycket mörkt rosa. Den har fyra ståndare varav två är längre än de andra, och fruktämnet är fyrdelat.

Stjälken är hårig och det är lätt att sticka sig på de spetsiga hyllena i blomkransarna. Hyllet är sambladigt med fem stycken skarpa spetsar. Foderbladen är ungefär lika långa som kronpipen, och den tvåläppiga blomman sticker ut uppåt ytterligare 6 millimeter. Stjälken är, precis som övriga dån, tydligt uppsvälld under varje led.

Utbredning och biotop

I Sverige är pipdån relativt vanlig ifrån Skåne till Västerbotten, och förekommer om än sällsynt även längre norrut. I Finland sträcker den sig ungefär lika långt norrut, men den finns dock i nästan hela Norge. Den finns även i USA:s norra delstater, plus även i Kalifornien och Louisiana, men är där introducerad av människan. I övriga Eurasien finns den fläckvis bland annat i Turkiet och Indien.

Pipdån klarar sig fint i de flesta typer av jord men föredrar närings- och kväverik jord. Eftersom den vantrivs med för mycket skugga så hittar man den ofta i kultur- och ruderatmarker; längs åkrar, gångstigar, hyggen, skogsgläntor och den är även ett vanligt ogräs i trädgårdar.

Särskiljning av pipdån och toppdån

Pipdån är extremt lik toppdån. Lägg märke till att båda arterna kan variera i färg mellan ganska mörkt röd och mycket ljust rosa, på gränsen till vit. Toppdån kan i vissa fall dessutom ha gula blommor. För att skilja dessa arter åt kan man undersöka fyra speciella karaktärsdrag. Det är relativt vanligt att man hittar exemplar där bara några av dessa karaktärsdrag stämmer, och dessutom bildar arterna ibland hybrider. Tidigare ansåg en del forskare att toppdån var en underart till pipdån.

Tre av de fyra karaktärsdrag som används för att skilja på arterna är relaterade till den undre kronläppens mittflik. Den undre kronläppens mittflik är vanligen vit eller ljusrosa, men kan ha mörkrosa eller mörklila partier.

Det första karaktärsdraget är den undre kronläppens mittfliks färgteckning.

Det andra karaktärsdraget är formen på mittfliken.

Det tredje särskiljande karaktärsdraget är huruvida underkanten på den undre kronläppens mittflik är urnupen (har ett hack i sig) eller inte.

Det fjärde karaktärsdraget som kan användas för att särskilja arterna är huruvida håren på den övre delen av plantan har glandelkörtlar i toppen.

• För pipdån är det mörkare partiet mindre och når inte hela vägen ner till botten av kronläppens mittflik, mittfliken är till formen kvadratisk, mittfliken inte urnupen utan rak och i många fall till och med aningen utåtbuktande och håren på övre delen av plantan har glandelkörtlar i toppen.
• För toppdån når det mörkare partiet ända ut till mittflikens underkant, mittfliken är till formen längre än vad den är bred, mittfliken urnupen och håren på den övre delen av plantan har i regel inte glandelkörtlar i toppen.

Den nya nordiska floran har en utmärkt illustration på sidan 509 som visar hur färgteckningen på den undre kronläppens mittflik varierar.

Zoologisk interaktion

Pipdån pollineras bland annat av rovfjäril, nässelfjäril, gammafly (Autographa gamma) och större dagsvärmare (Macroglossum stellatarum). Det finns två bladbaggar som äter pipdånets blad, nämligen grön sköldbagge (Cassida viridis) och bladbille (Chrysolina fastuosa). Dessutom äter tofsmesen gärna pipdånets frö.

Äldre användningsområden

Medicinskt

Pipdån är giftig och kan vid stort intag ha en förlamande effekt. Man använde den förr, i små doser, som muskelavslappnande medel. På vissa håll användes avkok på pipdån som behandling mot lungproblem och arten sägs även ha inflammationshämmande egenskaper.

Spånadsämne

Alla växter i släktet dån har förr i tiden tillvaratagits för utvinning av fibrer till spånad.

Oljor

Utvunna oljor användes bland annat för behandling av skinn och läder.

Etymologi

Växtens artepitet, tetrahit, är en blandning av grekiskans ord för "fyra" och "omkrets", nämligen tetra samt hitus. Detta kan eventuellt syfta på den fyrkantiga stjälken.

Traditionella svenska namn

• Då (Hälsingland)
• Dån (Västerbotten)
• Röddån
• Åkerblindnässla

Synonymer

• Galeopsis alpicola Nyman
• Galeopsis carthusianorum
• Galeopsis gacognei Nyman
• Galeopsis leucantha Nyman
• Galeopsis nodosa Gray
• Galeopsis nodosa var. praecox (Jord.) Cariot & St.-Lag.
• Galeopsis praecox Jord.
• Galeopsis reichenbachii Reut.
• Galeopsis silvestris Borbás
• Galeopsis tetrahit f. alba Farw.
• Galeopsis tetrahit f. albiflora House
• Galeopsis tetrahit subsp. praecox (Jord.) Nyman
• Galeopsis tetrahit subsp. primaria Fr.
• Galeopsis tetrahit subsp. reichenbachii (Reut.) Nyman
• Galeopsis tetrahit subsp. verlotii (Jord.) Nyman
• Galeopsis urticifolia Salisb.
• Galeopsis verlotii Jord.
• Ladanum tetrahit (L.) Kuntze
• Lamium tetrahit (L.) Crantz
• Tetrahit navieri Fourr.
• Tetrahit nodosum Moench
• Tetrahit reichenbachii (Reut.) Fourr.
• Tetraith purpurascens Bubani

Se även

• Dånsläktet
• Toppdån
• Hampdån

Källor

• Den nya nordiska floran. Bo Mossberg och Lennart Stenberg. Wahlström & Widstrand 2003. ISBN 91-46-17584-9.
• Svensk flora: Fanerogamer och ormbunksväxter (28 upplagan). Th. O. B. N. Krok och S. Almquist. Liber 2001. ISBN 91-47-04992-8.
• De utländska namnen är hämtade från: http://www.liberherbarum.com/Pn0424.HTM
• Utbredning inom USA: http://plants.usda.gov/java/profile?symbol=GATE2
• Relation till olika djur: https://web.archive.org/web/20070129014352/http://popgen.unimaas.nl/~jlindsey/commanster/Plants/Flowers/SuFlowers/Galeopsis.tetrahit.html
• Utdrag för Galeopsis tetrahit ifrån databasen Plants For A Future (PFAF). http://www.ibiblio.org/pfaf/cgi-bin/arr_html?Galeopsis+tetrahit
• Johan Ernst Rietz: Svenskt dialektlexikon (sida 109), Gleerups, Lund 1862/Malmö 1967 (faksimilutgåva [1])

Externa länkar

• Den virtuella floran - Pipdån
• Wikimedia Commons har media som rör Pipdån.
  Bilder & media

Galeopsis tetrahit là một loài thực vật có hoa trong họ Hoa môi. Loài này được L. mô tả khoa học đầu tiên năm 1753.^[1]

Hình ảnh

• 
• 
• 
• 

Chú thích

Liên kết ngoài

• Phương tiện liên quan tới Galeopsis tetrahit tại Wikimedia Commons
• Dữ liệu liên quan tới Galeopsis tetrahit tại Wikispecies

Стебель прямой, до 50 см высотой, сильно ветвистый, покрыт жесткими волосками.

Листья продолговато-яйцевидные, заострённые, ворсистые, с пильчатым краем.

Цветки лиловые, около 1,5 см длиной. Чашечка с пятью зубцами, колючая, равная трубке венчика. Нижняя губа венчика покрыта пятнами.

Цветёт в июле — августе.

Хозяйственное значение и применение

Пикульник обыкновенный — хороший медонос^[3].

Таксономия

Вид Пикульник обыкновенный входит в род Пикульник (Galeopsis) семейства Яснотковые (Lamiaceae) порядка Ясноткоцветные (Lamiales).

ещё 21 семейство (согласно Системе APG II) ещё около 7 видов порядок Ясноткоцветные род Пикульник отдел Цветковые, или Покрытосеменные семейство Яснотковые вид Пикульник обыкновенный ещё 44 порядка цветковых растений
(согласно Системе APG II) ещё около 210 родов

Литература

Круберг Ю. К., Чефранова З. В. Иллюстрированный школьный определитель высших растений. — М.: Учпедгиз, 1960. — С. 195-196. — 310 с.

Примечания