Planhigyn blodeuol Monocotyledaidd a pharasytig yw Gliniogai'r maes sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Orobanchaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Melampyrum arvense a'r enw Saesneg yw Field cow-wheat.[1] Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Gliniogai'r Maes.
Mae i'w ganfod ledled y byd yn enwedig: Ewrasia, America, rhannau o Awstralia, [[Seland Newydd ac Affrica. Lleolir y dail bob yn ail. Caiff y blodau eu peillio gan bryfaid neu weithiau adar fel Aderyn y si.
Planhigyn blodeuol Monocotyledaidd a pharasytig yw Gliniogai'r maes sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Orobanchaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Melampyrum arvense a'r enw Saesneg yw Field cow-wheat. Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Gliniogai'r Maes.
Mae i'w ganfod ledled y byd yn enwedig: Ewrasia, America, rhannau o Awstralia, [[Seland Newydd ac Affrica. Lleolir y dail bob yn ail. Caiff y blodau eu peillio gan bryfaid neu weithiau adar fel Aderyn y si.
Černýš rolní (Melampyrum arvense) je poloparazitická rostlina, stejně jako všechny ostatní druhy z rodu černýš. Druh je hodně variabilní, v zahraničí rozlišují někteří odborníci více poddruhů.
Mimo Britské ostrovy a sever Skandinávie je rozšířen téměř v celé Evropě, Malé Asii, po okolí Kavkazu a zasahuje až do Střední Asie. Preferuje bazické podklady, především vápence. Roste na výslunných stráních, ve vinicích, na polích a úhorech.
V České republice vyrůstá již jen vzácně, nejčastěji jen v českém a moravském termofytiku (v minulosti byl hojný i v mezofytiku) v planárním a kolinním stupni. V přírodě se s ním setkáme, vyjma řady maloplošných chráněných území, nejspíše jen na xerotermních stráních, mezích nebo okolo polních cest. V ČR nejčastěji roste ve vegetaci svazu Geranion sanguinei a Bromion erecti.[1][2]
Jednoletá poloparazitcká bylina s přímou, pýřitou lodyhou dorůstající do výše až 40 cm. Lodyha bývá slabě nebo silně větvená, její větve rostou šikmo vzhůru. Listy vyrůstají vstřícně, jsou zúženou bázi přisedlé, kopinatého až čárkovitého tvaru a drsně chlupaté. Čepele spodních listů jsou celokrajné, u horních listů mají u báze jeden nebo dva páry hlubokých zubů.
Květy vyrůstají v hustých kuželovitých klasech obsahujících až 30 květů. Ploché, přímo odstálé podpůrné listeny mají kopinatý tvar, jsou mimo špičku zastřihovaně zubaté, dolní jsou zelené a horní červené neb jen zřídka bělavé, na rubu mají dvě řady černých žlázovitých teček. Jemně chlupatý zelený kalich je rozdělen v dlouhé úzké cípy. Červená nebo méně často bledě žlutá koruna má přímou nálevkovitou trubkou 2 až 2,5 cm dlouhou, dva načervenalé pysky, horní přilbicovitý a spodní plochý trojlaločný. Kvete v červnu až srpnu, květy jsou opylovány převážně čmeláky.
Plodem je dvoupozdrá elipsoidní tobolka s vejčitými semeny 6 až 7 mm dlouhými a podobně zabarvenými jako obilky pšenice. Semena jsou poměrně těžká, na jedné straně mají dužnatý přívěsek, mravenci proto semena odvlékají do mraveniště a po zkonzumování masíčka je zase vynášejí ven. To je nejčastější způsob rozšiřování.[1][2][3][4][5]
Rostlina rozmnožující se výhradně semeny. Po vyklíčení má na svých kořenech přísavné kořínky které pomoci haustorií pronikají do cévních svazků parazitovaných rostlin a vstřebávají z nich živiny. Pokud semeno vyklíčí a není v dosahu vhodná rostlina, mladý semenáč černýše rolního sice obvykle nezahyne, ale pro nedostatek živin, které si není schopen sám obstarat, je neduživý a nevykvete, tudíž se nerozmnoží.
Semena začínají klíčit v půdě již na podzim, tehdy se počínají vyvíjet kořeny a zelené výhonky vyraší až na jaře příštího roku. V dalších létech je klíčivost semen již velmi malá, stejně jako po vyschnutí mimo půdu. Proto nové rostlinky většinou nepocházejí ze semen vysetých společně s nevyčištěným osivem, ale ze semen z loňské úrody přezimovavše v půdě.[4][5]
Semena obsahují toxickou sloučeninu glykosid aukubin, který má tlumivý účinek na centrální nervovou soustavu. V minulosti byly zaznamenány otravy koní a ovcí při jejich spásání nebo zkrmování. Stejná látka způsobuje zčernání rostlin při sušení, odtud rodové jméno černýš.[1][4]
V minulosti to byl nepříjemný plevel v obilovinách. Pokud bylo pole silně zapleveleno černýšem rolním, mělo vždy nižší výnosy obilovin. Navíc jeho semena podobná semenům pšenice byla často s ní při sklizni smíšena. Po semletí této směsice je mouka zbarvená fialově a má nahořklou chuť.[1][4]
V současnosti je černýš rolní agrotechnickými postupy z obdělávaných polí Evropy téměř vytlačen. V ČR je zařazen "Černým a červeným seznamem cévnatých rostlin České republiky z roku 2000" mezi ohrožené druhy (C3 – VU).[1][6]
Obrázky, zvuky či videa k tématu černýš rolní ve Wikimedia Commons
Černýš rolní (Melampyrum arvense) je poloparazitická rostlina, stejně jako všechny ostatní druhy z rodu černýš. Druh je hodně variabilní, v zahraničí rozlišují někteří odborníci více poddruhů.
Agerkohvede (Melampyrum arvense), ofte skrevet ager-kohvede, en 15-40 cm høj urt, der i Danmark vokser på åben og tør bund på f.eks. kystskrænter.
Agerkohvede er som de andre kohvede-arter en enårig urt, der som halvsnylter ofte danner forbindelse til andre planters rødder. De røde eller rosa blomster sidder i et tætblomstret og alsidigt aks. Den blomstrer fra juni til august.
Arten er i Danmark sjælden (kun på Øerne) og vokser her på tør og åben bund, der ofte er kalkrig, f.eks. kystskrænter og overdrev.
Den findes f.eks på et dige mellem Kramnitze og Bredfjed på Lolland.
Agerkohvede (Melampyrum arvense), ofte skrevet ager-kohvede, en 15-40 cm høj urt, der i Danmark vokser på åben og tør bund på f.eks. kystskrænter.
Der Acker-Wachtelweizen (Melampyrum arvense)[1][2] ist eine formenreiche Pflanzenart aus der Gattung Wachtelweizen (Melampyrum) in der Familie der Sommerwurzgewächse (Orobanchaceae).
Der Acker-Wachtelweizen ist eine einjährige krautige Pflanze und erreicht Wuchshöhen von 10 bis 30 Zentimetern. Die Stängel sind aufrecht und schwach verzweigt. Die Laubblätter sind linealisch bis lanzettlich; die unteren sind ganzrandig, die oberen am Grund gezähnt.
Die Blütezeit reicht von Mai bis August. Die Blüten sind in einem kegelförmigen oder walzlichen, ährigen Blütenstand angeordnet. Die Tragblätter sind hell- bis lilarot. Die purpurfarbenen oder seltener gelb-grünen Hochblätter sind ei-lanzettlich und haben im unteren Teil grannenförmige Zähne.
Die zwittrigen Blüten sind zygomorph. Der flaumig behaarte Blütenkelch ist fast so lang wie die Kronröhre. Die Blütenkrone ist 2 bis 2,5 Zentimeter lang, die Kronröhre ist gelblich bis weißlich, die Lippen sind rötlich. Die Oberlippe ist helmförmig gebogen. Die am Rand aufgebogene Unterlippe liegt fast an der Oberlippe an; der Kronschlund ist dadurch fast geschlossen.
Die ovalen Kapselfrüchte verschmälern sich an beiden Enden.
Die Chromosomengrundzahl beträgt x = 9; es liegt Diploidie vor mit einer Chromosomenzahl von 2n = 18.[1][2]
Ausschnitt eines Blütenstandes
Blüte mit lockerhaarigem Kelch
Geschlossener Kronenschlund mit aufgebogener Unterlippe
Unteres Deckblatt mit langen Borstenzähnen
Purpurnes oberes Deckblatt mit schwarzen Drüsenpunkten
Beim Acker-Wachtelweizen handelt es sich um einen mesomorphen Therophyten.[1][2] Es handelt sich um einen Halbparasiten (Hemiparasit)[1][2] auf Getreide und anderen Gräser-Arten, deshalb findet man den Acker-Wachtelweizen vor allem auf (kalkhaltigen) Ackerflächen, daher der deutsche Trivialname.
Es findet Insektenbestäubung[2] oder Selbstbestäubung statt. Bestäuber sind meist Hummeln.[2]
Die Samen werden durch Ameisen ausgebreitet (Myrmekochorie).
Der Acker-Wachtelweizen kommt in fast ganz Europa vor, im Norden reicht sein Verbreitungsgebiet bis Südschweden. Außerhalb Europas kommt er in der Türkei und im Kaukasusraum vor.[3] In Deutschland ist diese Art nur im Süden verbreitet, im Norden sowie südlich der Donau und in den Alpen ist sie selten.
Sie besiedelt hauptsächlich Staudensäume trockenwarmer Standorte und Äcker und kurzlebige Unkrautfluren, Nebenvorkommen gibt es auf Trocken- und Halbtrockenrasen, sowie auf halbruderalen Queckenrasen trockenwarmer Standorte. Er kommt in Mitteleuropa in Gesellschaften der Verbände Caucalidion lappulae oder Geranion sanguinei vor.[4]
Die Erstveröffentlichung von Melampyrum arvense erfolgte 1753 Carl von Linné. Synonyme von Melampyrum arvense L. sind: Melampyrum argyrocomum Steud., Melampyrum cretaceum Czern. nom. nud., Melampyrum pseudobarbatum Schur, Melampyrum semleri Ronniger & Poeverl., Melampyrum arvense L. subsp. arvense, Melampyrum arvense subsp. pseudobarbatum (Schur) Beck, Melampyrum arvense subsp. schinzii Ronniger, Melampyrum arvense subsp. semleri (Ronniger & Poeverl.) Ronniger, Melampyrum arvense subsp. tuzsonii Soó, Melampyrum arvense var. semleri (Ronniger & Poeverlein) D.Hartl. Alle Subtaxa gelten als Synonyme.[3]
Der Acker-Wachtelweizen (Melampyrum arvense) ist eine formenreiche Pflanzenart aus der Gattung Wachtelweizen (Melampyrum) in der Familie der Sommerwurzgewächse (Orobanchaceae).
Melampyrum arvense, commonly known as field cow-wheat, is an herbaceous flowering plant of the genus Melampyrum in the family Orobanchaceae.[1] It is striking because of the conspicuous spike of pink or purple terminal bracts which includes the flowers.
The Latin specific epithet arvense means "growing in cultivated fields".[2]
The upright stems of this species, which may branch, are terminated by a spike of pink to purple bracts amongst which the tubular flowers appear. Younger, lower bracts are green however, as the pink/purple colour appears and deepens only with time. The plant grows up to 40 or 60 cm high.[3][4]
The ordinary leaves are lanceolate and opposite and may have short teeth. The bracts are also lanceolate and have long teeth up to 8 mm.[5] The flowers are two-lipped with a closed throat and are 2 – 2.5 cm long. They are pink to purple with a yellow or white patch.
This European plant flowers from June to September.[3][6] It is favoured by a dry habitat and chalky soil.[7][8]
It is distributed throughout Western Europe except in central & southern Spain, southern Italy, Ireland, Iceland, Norway, central and northern Sweden, and northern Finland. Also its range extends east to the Ural Mountains and it is found in Turkey. In Great Britain it only occurs in a few locations in south-east England.[4][5][6][9] It is becoming rarer, at least in Britain, France, Belgium, Germany, the Netherlands and Finland; this may be due to a reduced area of arable land and changes in farming practices, such as seed-cleaning and intensification.[4][8][10]
This species is hemiparasitic, commonly on the roots of grasses but also on those of other plants. It cannot flourish without a host from which to take nutrients.[4] In an experiment where the growth of M. arvense was compared on rye grass, alfalfa and flax, it was found to grow much the best on the leguminous plant, alfalfa.[11]
The flowers are pollinated by bumblebees. The seeds may be dispersed by ants which are attracted by a small oil body (elaiosome) attached to each seed and which carry them to their nests for food.[4] Like some other species of Melampyrum, on their undersides the bracts have minute nectar-producing glands which attract ants, bumblebees and other insects. These glands are violet in the case of M. arvense, are visible under a hand lens, and take the form of minute scales (about 0.45mm in diameter) which secrete a sugary solution.[12]
Field cow-wheat is an annual weed of arable fields as well as a component of some natural grassy meadow ecosystems. The seeds are poisonous because they hold aucubin.[7] The plant is being targeted by some groups for conservation projects and policy. As with Yellow Rattle (Rhinanthus species), it is sometimes considered to be a valuable part of restoration projects by reducing the vigor, and cover, of grasses and legumes. This enables more forbs (wildflowers) to colonize the land, increasing diversity as well as the land's nectar and pollen production. It is also considered to have aesthetic value.
_(20344770106).jpg)
{{cite book}}: CS1 maint: location (link) {{cite book}}: CS1 maint: location (link) {{cite journal}}: CS1 maint: uses authors parameter (link) An English summary is at "Record of current research relating to Invertebrata, Cryptogamia, Microscopy etc". Royal Microscopical Society. 3 pt. 2: 982. 1880. Melampyrum arvense, commonly known as field cow-wheat, is an herbaceous flowering plant of the genus Melampyrum in the family Orobanchaceae. It is striking because of the conspicuous spike of pink or purple terminal bracts which includes the flowers.
The Latin specific epithet arvense means "growing in cultivated fields".
Kampa Melampiro - Melampyrum arvense L. - estas specio el la familio Orobankacoj (Orobanchaceae). Temas pri duonparazita herbo, kiu kreskas en sekaj, kalkaj herbejoj, (gren)kampoj kaj veprejoj de Eŭropo kaj okcidenta Azio. Ĝi estas malofta, eĉ konsiderata kiel minacata en pluraj regionoj kaj landoj.
Tiu tutjara herbo altas ĝis 60 cm, kun paraj folioj lancformaj kaj malhelverdaj. La floroj grupiĝas en spiko, kiu entenas longajn, plumdividajn, purpurajn brakteojn, igante la specion facile rekonebla. Ankaŭ la korolo estas purpura, kun flava gorĝo - malofte tute flava.
La semo donas al pano ruĝetan koloron.
Kampa Melampiro - Melampyrum arvense L. - estas specio el la familio Orobankacoj (Orobanchaceae). Temas pri duonparazita herbo, kiu kreskas en sekaj, kalkaj herbejoj, (gren)kampoj kaj veprejoj de Eŭropo kaj okcidenta Azio. Ĝi estas malofta, eĉ konsiderata kiel minacata en pluraj regionoj kaj landoj.
Põld-härghein (Melampyrum arvense L.) on härgheina perekonda kuuluv taimeliik.
Eestis kasvab ta vaid Lääne-Eesti saartel heinamaadel.
Põld-härghein (Melampyrum arvense L.) on härgheina perekonda kuuluv taimeliik.
Eestis kasvab ta vaid Lääne-Eesti saartel heinamaadel.
Peltomaitikka (Melampyrum arvense) on yksivuotinen, puoliloisena elävä kasvi. Suomessa laji on harvinaistunut ja luonnonsuojeluasetuksella rauhoitettu.[1]
Peltomaitikka kasvaa 15–40 cm korkeaksi ja sen varsi on yleensä haarainen. Lehdet ovat tasasoukan suikeita, ylimpien lehtien lavan tyvessä on liuskamaisia hampaita. Varren ja haarojen latvoissa olevat harsuhkot kukinnot ovat 5–10 cm pitkiä. Kukkien tukilehdet ovat kapeita, pitkähampaisia ja tummanpunaisia. Purppuranpunaiset kukat ovat suuria ja käyrätorvisia. Kukan alahuuli on usein keltainen. Muiden maitikkalajien tapaan peltomaitikan siemeniä levittävät muurahaiset. Peltomaitikka kukkii heinäkuusta elokuuhun.[2][3] Suomessa tavattavista maitikkalajeista peltomaitikka muituttaa lähinnä tähkämaitikkaa (Melampyrum cristatum).[3]
Peltomaitikka on puoliloinen. Kookkaimmillaan kasvi on kun sen lähistöllä on pensaita tai muita monivuotisia kasveja. Se kuitenkin pystyy loisimaan myös yksi- ja kaksivuotisilla kasveilla.[3]
Peltomaitikkaa tavataan Keski- ja Länsi-Euroopassa sekä Keski- ja Etelä-Venäjällä aina Etelä-Uralille ja Kaukasiaan saakka. Pohjoismaissa laji on tavallinen Tanskassa ja Etelä-Ruotsissa.[4] Pohjoismaissa peltomaitikka on ikivanha kulttuuritulokas, joka lienee levinnyt alueelle viljanviljelyn myötä erityisesti rukiin siemenen mukana. Suomessa peltomaitikka kasvaa levinneisyytensä pohjoisrajoilla. Vakiintuneita kasvupaikkoja sillä on vain lounaissaaristossa Nauvossa, jossa se tunnetaan noin kymmeneltä saarelta. Muualta Etelä-Suomesta laji on tavattu satunnaisena muutaman kerran.[3]
Peltomaitikka on tyypillinen aurinkoisten ja hiekkaisten rinneketojen kasvi. Nykyään lajia tavataan yleisimmin kylä- ja tienvarsikedoilla. Aikaisemmin sitä tavattiin myös viljelymailta, mutta viljelytapojen muuttuminen ilmeisesti hävitti lajin pelloilta. Perinteisten ketojen umpeenkasvu ja laidunnuksen loppuminen on johtanut lajin kasvupaikkojen umpeenkasvamiseen. Myös tierakennus on vakava uhka lajille.[3]
Peltomaitikka (Melampyrum arvense) on yksivuotinen, puoliloisena elävä kasvi. Suomessa laji on harvinaistunut ja luonnonsuojeluasetuksella rauhoitettu.
Melampyrum arvense
Le Mélampyre des champs (Melampyrum arvense) est une plante herbacée annuelle de la famille des Orobanchaceae (anciennement Scrophulariaceae).
Organes reproducteurs :
Graine :
Habitat et répartition :
Données d'après: Julve, Ph., 1998 ff. - Baseflor. Index botanique, écologique et chorologique de la flore de France. Version : 23 avril 2004.
Melampyrum arvense
Le Mélampyre des champs (Melampyrum arvense) est une plante herbacée annuelle de la famille des Orobanchaceae (anciennement Scrophulariaceae).
Rólny sparik (Melampyrum arvense) je rostlina ze swójby hubinkowych rostlinow (Orobanchaceae).
W někotrych žórłach so swójbje trudownikowych rostlinow (Scrophulariaceae) přirjaduje.
Rólny sparik (Melampyrum arvense) je rostlina ze swójby hubinkowych rostlinow (Orobanchaceae).
W někotrych žórłach so swójbje trudownikowych rostlinow (Scrophulariaceae) přirjaduje.
La spigarola campestre (nome scientifico Melampyrum arvense L., 1753) è una piccola pianta erbacea appartenente alla famiglia delle Orobanchaceae dotata di un notevole effetto cromatico prodotto da brattee variamente colorate.[1]
Il nome generico (melampyrum) deriva da due parole greche: "mélas" (= nero) e "pyrós" (= grano), un nome usato da Teofrasto (371 a.C. – Atene, 287 a.C.), un filosofo e botanico greco antico, discepolo di Aristotele, autore di due ampi trattati botanici, per una pianta infestante delle colture di grano.[2] L'epiteto specifico (arvense) deriva dal latino arvum, e significa "del campo coltivato" (in riferimento ad uno dei primi habitat osservati per questa pianta).[3]
Il binomio scientifico della pianta di questa voce è stato proposto da Carl von Linné (1707 – 1778) biologo e scrittore svedese, considerato il padre della moderna classificazione scientifica degli organismi viventi, nella pubblicazione "Species Plantarum - 2: 605. 1753"[4] del 1753.[5]
Queste piante possono arrivare fino ad una altezza di 2 - 4 dm. La forma biologica è terofita scaposa (T scap), ossia in generale sono piante erbacee che differiscono dalle altre forme biologiche poiché, essendo annuali, superano la stagione avversa sotto forma di seme e sono munite di asse fiorale eretto e spesso privo di foglie.[6] Sono piante “emiparassite” : possono vivere sulle radici di altre piante per prelevare acqua e sali minerali, mentre sono capaci di svolgere la funzione clorofilliana (al contrario delle piante “parassite assolute”). Queste piante non anneriscono durante la disseccazione. Il colore è verde nella parte basale, mentre è rosso cupo presso l'infiorescenza dal quale risalta il giallo della parte apicale delle corolle dei fiori.[6][7][8][9][10]
La parte aerea del fusto è eretta o ascendente, semplice o poco ramosa per lo più pubescente. Nella parte distale la sezione del fusto è quadrangolare.
Le foglie lungo il caule sono disposte in modo opposto ed hanno una forma lanceolata con apice acuto; sono subsessili; le maggiori possiedono alla base 1 - 2 lacinie patenti per lato. Dimensione delle foglie: larghezza 6 – 10 mm; lunghezza 30 – 55 mm.
L'infiorescenza è una densa spiga conica compatta con i fiori disposti in tutte le direzioni e con brattee simili a foglie, più o meno arrossate (all'antesi) o verdi con anello bianchiccio. La lamina delle brattee ha una forma da lanceolata a ovata e alla base su ciascun lato ha 4 - 6 lacinie lesiniformi, acutissime e più o meno aristate. Dimensioni delle lacinie laterali: larghezza 1 mm; lunghezza 10 mm.
I fiori sono ermafroditi, zigomorfi e tetraciclici (con i quattro verticilli fondamentali delle Angiosperme: calice – corolla – androceo – gineceo). Lunghezza del fiore: 15 – 25 mm.
Il frutto è del tipo a capsula deiscente a quattro semi; la forma è obovato-compressa bivalve.
Queste piante sono emiparassite, ossia in parte producono clorofilla e sono capaci di assorbire in modo autonomo i minerali dal terreno, ma hanno anche la capacità di utilizzare le sostanze prodotte dalle piante a loro vicine (funzione parassitaria). I meccanismo con il quale assorbono le sostanze di altre piante è basato su piccoli austori posti al livello radicale. La pianta ospite può accettare di buon grado questo insediamento (come la specie Festuca ovina) oppure può opporsi con secrezioni di sostanze tossiche. A questo proposito sono state fatte delle ricerche su alcune piante come l'loglio, l'erba medica e il lino: si è rilevato che il Melampyrum arvense cresce meglio nelle vicinanze della leguminosa erba medica.[11] Se l'infestazione nelle colture di cereali supera un certo livello, la farina prodotta è più scura, con un particolare odore e dal sapore più acre e disgustoso dovuto al glucoside velenoso "rinantina".[9]
Dal punto di vista fitosociologico la specie di questa voce appartiene alla seguente comunità vegetale:[13]
La famiglia di appartenenza della specie (Orobanchaceae) comprende soprattutto piante erbacee perenni e annuali semiparassite (ossia contengono ancora clorofilla a parte qualche genere completamente parassita) con uno o più austori connessi alle radici ospiti. È una famiglia abbastanza numerosa con circa 60 - 90 generi e oltre 1700 - 2000 specie (il numero dei generi e delle specie dipende dai vari metodi di classificazione[15][16]) distribuiti in tutti i continenti. Il genere Melampyrum è distribuito in Europa, India, Giappone e Nord America; le sue specie preferiscono climi per lo più temperati delle regioni extratropicali. Comprende circa 30 - 40 specie di cui una dozzina sono presenti nella flora spontanea italiana.[9]
La classificazione tassonomica del Melampyrum arvense è in via di definizione in quanto fino a poco tempo fa il suo genere apparteneva alla famiglia delle Scrophulariaceae (secondo la classificazione ormai classica di Cronquist), mentre ora con i nuovi sistemi di classificazione filogenetica (classificazione APG) è stata assegnata alla famiglia delle Orobanchaceae e tribù Rhinantheae.[17].
Il Melampyrum arvense è a capo del gruppo M. arvense circoscritto dai seguenti caratteri:[6]
A questo gruppo appartengono quattro specie (nella flora spontanea italiana):
Il numero cromosomico per questa specie è: 2n = 18.[18]
Le specie del genere Melampyrum sono soggette al fenomeno del "polimorfismo stagionale". In particolare a quote basse dapprima si ha la fioritura "estivale" e quindi quella "autunnale". A quote più alte (alta montagna) a causa del più breve periodo di fioritura si ha una sola forma intermedia chiamata "monomorfa". In particolare il Melampyrum arvense collegato alla coltura dei cereali si presenta con un particolare aspetto monomorfo chiamato "segetale".[6]
Le tre forme sono così denominate:
Questa entità ha avuto nel tempo diverse nomenclature. L'elenco seguente indica alcuni tra i sinonimi più frequenti:[13][14]
Le specie Melampyrum della flora spontanea italiana si dividono in cinque "gruppi di specie" principali non sempre di facile distinzione:[6]
Il disegno (sotto) mostra i caratteri del calice e delle brattee di questi cinque gruppi.
Il melampiro dei campi in altre lingue è chiamato nei seguenti modi:
La spigarola campestre (nome scientifico Melampyrum arvense L., 1753) è una piccola pianta erbacea appartenente alla famiglia delle Orobanchaceae dotata di un notevole effetto cromatico prodotto da brattee variamente colorate.
De wilde weit (Melampyrum arvense) is een eenjarige plant, die behoort tot de bremraapfamilie (Orobanchaceae). De soort staat op de Nederlandse Rode lijst van planten als zeer zeldzaam en zeer sterk in aantal afgenomen. Deze plant is in Nederland wettelijk beschermd sinds 1 januari 2017 door de Wet Natuurbescherming. In Nederland komt de plant voor in Zuid-Limburg. De plant komt van nature voor in West-Europa en wordt vaak beschouwd als een onkruid.
Het is een halfparasiet die zelf fotosynthetiseert, maar water en nutriënten met zijn wortels aftapt uit de wortels van andere planten. Door deze strategie kan de plant in een aantal weken volledig uitgroeien en ook in droge milieus voldoende water opnemen.
De plant wordt 15-50 cm hoog. De bladeren zijn lancet- tot lijnlancetvormig. De bovenste bladeren hebben aan de voet priemvormige tanden.
Wilde weit bloeit van juni tot augustus met paarse bloemen Op de 2-2,5 cm lange bloemkroon zit een gele of geelwitte, soms witte, ring. De licht roodpaarse, soms witte, schutbladen hebben borstelvormige zijslippen en aan de onderkant donkere klierpuntjes. De bloeiwijze is een alzijdige, dichte tros dit in tegenstelling tot de hengel (Melampyrum pratense) die een naar één zijde gekeerde ijle tros heeft.
De vrucht is een doosvrucht en bevat twee zaden. In de zaden komt het gif aucubine voor.
Wilde weit komt voor op matig droge, kalkrijke grond en groeit op de wortels van granen en grassen.
Mediabestanden die bij dit onderwerp horen, zijn te vinden op de pagina Melampyrum arvense op Wikimedia Commons. De wilde weit (Melampyrum arvense) is een eenjarige plant, die behoort tot de bremraapfamilie (Orobanchaceae). De soort staat op de Nederlandse Rode lijst van planten als zeer zeldzaam en zeer sterk in aantal afgenomen. Deze plant is in Nederland wettelijk beschermd sinds 1 januari 2017 door de Wet Natuurbescherming. In Nederland komt de plant voor in Zuid-Limburg. De plant komt van nature voor in West-Europa en wordt vaak beschouwd als een onkruid.
Het is een halfparasiet die zelf fotosynthetiseert, maar water en nutriënten met zijn wortels aftapt uit de wortels van andere planten. Door deze strategie kan de plant in een aantal weken volledig uitgroeien en ook in droge milieus voldoende water opnemen.
De plant wordt 15-50 cm hoog. De bladeren zijn lancet- tot lijnlancetvormig. De bovenste bladeren hebben aan de voet priemvormige tanden.
Wilde weit bloeit van juni tot augustus met paarse bloemen Op de 2-2,5 cm lange bloemkroon zit een gele of geelwitte, soms witte, ring. De licht roodpaarse, soms witte, schutbladen hebben borstelvormige zijslippen en aan de onderkant donkere klierpuntjes. De bloeiwijze is een alzijdige, dichte tros dit in tegenstelling tot de hengel (Melampyrum pratense) die een naar één zijde gekeerde ijle tros heeft.
De vrucht is een doosvrucht en bevat twee zaden. In de zaden komt het gif aucubine voor.
Wilde weit komt voor op matig droge, kalkrijke grond en groeit op de wortels van granen en grassen.
Pszeniec różowy (Melampyrum arvense L.) – gatunek rośliny rocznej z rodziny zarazowatych. Występuje w Europie oraz części Azji (Turcja, Kaukaz, Syberia)[2]. Jest półpasożytem.
Pszeniec różowy (Melampyrum arvense L.) – gatunek rośliny rocznej z rodziny zarazowatych. Występuje w Europie oraz części Azji (Turcja, Kaukaz, Syberia). Jest półpasożytem.
Pukvete (Melampyrum arvense) är en art i familjen snyltrotsväxter.
Pukvetets frön liknar vetefrön, och om de mals tillsammans med äkta vetefrön och bröd bakas av detta mjöl, så smakar brödet dåligt.
Förväxlingsart är korskovall, Melampyrum cristatum.
Pukvete har sitt ursprung i Mellanöstern och spred sig tidigare främst som åkerogräs med utsädet. Den har kraftigt minskat i samband med bättre metoder för sädesrensning.[1]
Backar, åkermark
Wikimedia Commons har media som rör Pukvete.
Pukvete (Melampyrum arvense) är en art i familjen snyltrotsväxter.
Стебла висотою 15-50 см.
Суцвіття циліндричне, довге. Віночок пурпуровий. Приквітки плоскі, продовгувато-яйцеподібні, глибоко надрізані на шилоподібні зубці.
Плід — коробочка довжиною 1 см, пряма, з прямим носиком.
Цвіте у травні-вересні.
Вид поширений у Євразії[2]. В Україні частіше зустрічається на Правобережжі, рідше на Лівобережжі та у Криму, росте на лісових галявинах, узліссі, луках. Бур'ян.
Melampyrum arvense là loài thực vật có hoa thuộc họ Cỏ chổi. Loài này được L. mô tả khoa học đầu tiên.[1]
Melampyrum arvense là loài thực vật có hoa thuộc họ Cỏ chổi. Loài này được L. mô tả khoa học đầu tiên.
Melampyrum arvense L., (1753)
Марья́нник полево́й (лат. Melāmpyrum arvēnse) — однолетнее травянистое растение, вид рода Марьянник (Melampyrum) семейства Заразиховые (Orobanchaceae).
Растение 15—50 см высотой, опушённое белыми, мелкими, часто редкими, прижатыми волосками.
Стебель цилиндрический, прямой, ветвистый; ветви тонкие, вверх торчащие.
Листья ланцетные, 2—6(7) см длиной, 5—8 мм шириной или широколанцетные, 1 см шириной, толстые, более-менее мясистые или линейные, 2—5 см шириной, длинно заострённые, цельнокрайные или с 2—4 длинными, острыми зубцами, почти сидячие или иногда на черешках 2 мм длиной, с обеих сторон покрытые белыми короткими волосками. Цветки на цветоножках 1 мм длиной, обращённые во все стороны, в длинном, густом, цилиндрическом колосовидном соцветии, 3,5—10(14) см длиной и 2—2,5 см шириной. Прицветники яйцевидно-ланцетные, розовато-пурпуровые, (1,7)2—2,5 см длиной, 0,3—0,7 см шириной, почти равные чашечке или немного длиннее, глубоко гребенчато-зубчатые, зубцы 3—8 мм длиной, длинно заострённые, в нижней части иногда с двумя рядами чёрных или коричневых точек-чешуек, выделяющих нектар, голые или редко коротко-волосистые и по краю реснитчатые. Чашечка 1,2—2 мм длиной, большей частью густо опушённая, с трубкой 6—8 мм длиной, с длинными, линейно-остистыми, шиловидными, часто дугообразными зубцами 0,6—1,4 см длиной, почти равными трубке венчика. Венчик пурпуровый, 2—2,5(3) см длиной, снаружи покрытый белыми, двуклеточными, ворсинчатыми волосками, внутри более-менее редкими, цилиндрическими, многоклеточными; нижняя губа с жёлтыми пятнами, венчик внутри с белым или голубоватыми кольцом ниже отгиба. Тычинки с пыльниками 4,5 мм длиной, с остроконечными, почти равными или иногда неравными придатками, нижние с придатками немного длиннее остальных. Завязь обратнояйцевидная, 2 мм длиной, 1,2 мм шириной, голая, коричневая. Столбик в 5 раз длиннее завязи, голый или изредка наверху редковолосый.
Коробочка обратнояйцевидная, 0,8—1 см длиной, 4—4,5 мм шириной, на 1/3 или в два раза короче чашечки, с загнутым маленьким носиком, голая, вскрывается с двух сторон, края створок утолщённые, голые или редко коротко волосистые. Семена продолговатые, 3—4,5 мм длиной, 1,5—2,5 мм шириной, тупые, тёмно-коричневые, матовые. Цветёт с мая по сентябрь.
Вид описан из Западной Европы.
Встречается в Европе: Финляндия, Швеция, Дания, Великобритания, Австрия, Бельгия, Чехословакия, Германия, Венгрия, Нидерланды, Польша, Швейцария, Албания, Болгария, Югославия, Италия, Румыния, Франция (включая Корсику), Испания; на территории бывшего СССР: на Кавказе (Армения, Азербайджан, Грузия, Предкавказье, Дагестан), в Молдавии, на Украине, в Белоруссии, Прибалтике, Европейской части России, в Западной Сибири (верховья Тобола)[2]; в Азии: Турция[3].
Растёт в смешанных и дубовых лесах, в берёзовых колках, на лесных полянах, на лесных, лесостепных и субальпийских лугах; в горах до 1200—1500 м над уровнем моря; иногда как сорное.
Марья́нник полево́й (лат. Melāmpyrum arvēnse) — однолетнее травянистое растение, вид рода Марьянник (Melampyrum) семейства Заразиховые (Orobanchaceae).
![[3]](http://linnaeus.nrm.se/flora/di/scrophularia/melam/melaarvn.jpg){kind=link}