Pleška stopkatá (Willemetia stipitata), je středně vysoká, vlhkomilná, žlutě kvetoucí, planě rostoucí rostlina, jediný druh rodu pleška který vyrůstá v Evropě.
Druh roste převážně v horských oblastech Západní a Střední Evropy, v Pyrenejích a Alpách, oddělená populace se dále vyskytuje na Balkánském poloostrově v pohoří Helenidy. Mimo to se místy rozšířil i do vzdálenějších podhůří horských řetězců.
V České republice roste tento alpský migrant nejčastěji v lokalitách na Šumavě, v Českém lese a v Novohradských horách, v omezené míře také na Českomoravské vrchovině. Přes ČR probíhá severní hranice rozšíření druhu, na Slovensku ani v Polsku se nevyskytuje.[1][2]
Rostlina je schopná vyrůstat i ve vysokohorských podmínkách, v Alpách vystupuje až do výše 2000 m, v Česku roste v nadmořských výškách 400 až 1200 m. Požaduje vlhkou a kyselou zeminu, typickým stanovištěm jsou rašeliniště nebo vlhké, na živiny chudé nízkostébelné louky s rozvolněnou vegetací a dobře vyvinutým mechovým patrem nebo potoční nivy. Dokáže růst i ve světlých náletových porostech.[1][2]
Je to vytrvalá rostlina s přímou lodyhou, vysokou 30 až 50 cm, která vyrůstá z krátkého, šikmého nebo vodorovného nevětveného oddenku. Přímé a duté lodyhy jsou vespod téměř lysé a v horní části jsou hustě porostlé černými žláznatými a kratšími světlými nežláznatými chlupy. Obvejčité sivozelené listy vytvářející přízemní růžici jsou 3 až 8 cm dlouhé a 1 až 2 cm široké, lysé, u báze klínovité a po obvodě kracovitě zubaté. Lodyžní list je obvykle jediný.
Na vrcholu lodyhy bývá 1 až 5 květních úborů jen asi 2 cm velkých se žlutými květy s ligulami dlouhými 1,5 až 2,5 cm. Polokulovitý až obráceně kuželovitý zákrov má listeny ve dvou řadách, vnější jsou úzké a vnitřní poněkud širší, bývají porostlé černými žláznatými a světlými nežláznatými chlupy. Úbory rozkvétají v červenci a srpnu. Rostliny jsou cizosprašné, jejich pyl přenáší hmyz.
Plody jsou žlutohnědé, kuželovitě hranaté nažky 4 mm dlouhé. Mají zobáček a na něm věneček čistě bílého drsného chmýru. Rostlina se rozmnožuje semeny (nažkami) roznášenými větrem.[1][3][4]
Pleška stopkatá se po morfologické stránce dělí do dvou poddruhů:
Nominátní poddruh pleška stopkatá pravá se vyskytuje v Pyrenejích, Alpách a okolí (např. i v České republice). Poddruh pleška stopkatá albánská naopak roste až na Balkáně v Albánii, Severní Makedonii a Řecku.[1][5]
Výskyt plešky stopkaté je v Česku ohrožen hlavně tím, že je rozšířena jen na nemnoha lokalitách kde lehce může dojít k devastaci stanoviště, ať již lidskou činností nebo přirozeným rozšiřováním agresivnějších rostlinných druhů. Je proto zařazena mezi ohrožené druhy jak v "Červeném seznamu cévnatých rostlin ČR" (C3), tak i v "Seznamu zvláště chráněných druhů rostlin" dle vyhlášky Ministerstva životního prostředí ČR č. 395/1992 Sb." (§3).[1][6][7]
Obrázky, zvuky či videa k tématu pleška stopkatá ve Wikimedia Commons
Pleška stopkatá (Willemetia stipitata), je středně vysoká, vlhkomilná, žlutě kvetoucí, planě rostoucí rostlina, jediný druh rodu pleška který vyrůstá v Evropě.
Der Gestielte Kronenlattich (Willemetia stipitata) ist eine Pflanzenart aus der Gattung Willemetia in der Familie der Korbblütler (Asteraceae).
Der Kronenlattich ist eine ausdauernde krautige Pflanze, die Wuchshöhen von 14 bis 45 Zentimetern erreicht. Er bildet ein schiefes oder waagerechtes Rhizom. Der aufrechte Stängel ist im unteren Bereich kahl.
Die Laubblätter sind in einer grundständigen Rosette angeordnet und manchmal gibt es auch noch höchstens zwei Stängelblätter. Die grundständigen Laubblätter sind löwenzahnartig, bläulich grün, 2 bis 17 Zentimeter lang und 1,5 bis 3 Zentimeter breit. Die Stängelblätter sind viel kleiner und lanzettlich oder schuppenförmig.
Die Blütezeit liegt zwischen Juni und August. In einem Gesamtblütenstand befinden sich zwei bis fünf körbchenförmige Blütenstände, oder auch nur ein einzelner Blütenkorb. Die Blütenkorbschäfte sind dicht abstehend schwarz behaart. Die Hülle ist bei einer Höhe von 10 bis 12 Millimetern und einem Durchmesser von 7 bis 12 Millimetern eiförmig-glockig. Die Hüllblätter sind dicht schwarz zottig behaart. In jedem Blütenkörbchen befinden sich nur zwittrige, fertile, zygomorphe Zungenblüten. Die Zungenblüten sind goldgelb und überragen die Hülle.
Die hellbraunen Achänen sind 10 bis 13 Millimeter lang und tragen oben am Beginn des Schnabels einen Kragen von Querschuppen. Der Pappus ist weiß.
Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 10.[1]
Das Verbreitungsgebiet des Kronenlattich ist auf die Gebirge Süd- und Mitteleuropas beschränkt; er kommt von den Pyrenäen und den Alpen bis zum Bayerischen Wald und auf der Balkan-Halbinsel bis Albanien vor. In Graubünden steigt er bis in Höhenlagen von 2450 Meter auf. In den Allgäuer Alpen steigt er im Kleinen Walsertal am Hochalpsee beim Widderstein bis in eine Höhenlage von 1960 Meter auf.[2]
Der Kronenlattich wächst auf sickernassen, basenreichen Sumpfböden in montanen Quellmooren, an Bachufern. Er ist eine Charakterart der Klasse der Nieder- und Zwischenmoore (Scheuchzerio-Caricetea), kommt aber auch in Calthion- oder in Cardamino-Montion-Gesellschaften vor.[1]
Die ökologischen Zeigerwerte nach Landolt & al. 2010 sind in der Schweiz: Feuchtezahl F = 4+w (nass aber mäßig wechselnd), Lichtzahl L = 4 (hell), Reaktionszahl R = 3 (schwach sauer bis neutral), Temperaturzahl T = 2+ (unter-subalpin und ober-montan), Nährstoffzahl N = 3 (mäßig nährstoffarm bis mäßig nährstoffreich), Kontinentalitätszahl K = 2 (subozeanisch).[3]
Die Erstveröffentlichung dieser Art erfolgte 1775 unter dem Namen (Basionym) Hieracium stipitatum durch Nikolaus Joseph von Jacquin in Flora Austriaca, Band 3, S. 51. Innerhalb der Gattung Hieracium ist der Fruchtstiel dieser Art auch auffallend lang. Das Artepitheton stipitata für gestielt bezieht sich auf den lang gestielten Pappus. Karl Wilhelm von Dalla Torre hat diese Art 1882 in die Gattung Willemetia gestellt.[4] Der Gattungsname Willemetia ehrt den französischen Botaniker Pierre Rémi Willemet (1735–1807).[5] Ein Synonym für Willemetia stipitata (Jacq.) Dalla Torre ist Calycocorsus stipitatus (Jacq.) Rauschert.
Von der Art Willemetia stipitata gibt es zwei Unterarten:[4]
Der Gestielte Kronenlattich (Willemetia stipitata) ist eine Pflanzenart aus der Gattung Willemetia in der Familie der Korbblütler (Asteraceae).
Il lattugaccio palustre (nome scientifico Willemetia stipitata (Jacq.) Dalla Torre, 1882) è una pianta angiosperma dicotiledone della famiglia delle Asteraceae.[1][2]
Il nome del genere (Willemetia) è stato dato in onore del botanico di Nancy P.R. Willemet (1735 - 1807)[3]; mentre L'epiteto specifico (stipitata) deriva dal latino "stipitatum" e significa "portato su un gambo, con peduncolo" e fa riferimento all'habitus della pianta.[4]
Il binomio scientifico di questa pianta inizialmente era Hieracium stipitatum (basionimo) proposto dal medico, chimico e botanico olandese Nikolaus Joseph von Jacquin (1727-1817) nella pubblicazione "Flora Austriaca - 3: 51" del 1775[5], modificato successivamente in quello attualmente accettato proposto dal botanico austriaco e biologo Karl Wilhelm von Dalla Torre (1850-1928) nella pubblicazione "Anleit. Wiss. Beob. Alpenreisen 2: 257" del 1882.[6]
Habitus. La forma biologica è emicriptofita rosulata (H ros), ossia sono piante erbacee, a ciclo biologico perenne, con gemme svernanti al livello del suolo e protette dalla lettiera o dalla neve e hanno le foglie disposte a formare una rosetta basale. In queste piante sono presenti dei peli ghiandolari neri sui fusti, involucri e peduncoli.[3][7][8][9][10][11][12][13][14]
Radici. Le radici sono secondarie da rizoma.
Fusto.
Foglie. Le foglie si dividono in basali e cauline e sono disposte in modo alterno. Quelle basali formano una rosetta con lamine a forma da obovate a oblanceolata e con picciolo di 4 – 6 cm; la superficie è glabra di colore glauco; i bordi sono percorsi da denti ottusi rivolti versi la base. Le foglie cauline in genere consistono in un'unica (o nessuna o due) foglia lineare e alcune squame fogliacee alle ramificazioni. Dimensione delle foglie basali: larghezza 1,5 - 3 cm; lunghezza 4 – 17 cm. Dimensione della foglia caulina: larghezza 2 – 5 mm; lunghezza 15 – 40 mm.
Infiorescenza. Le infiorescenze sono composte da 1 - 5 capolini su peduncoli setolosi. I capolini sono formati da un involucro a forma cilindrica composto da brattee (o squame) densamente ghiandolose e colorate di nero con forme da lineari-lanceolate a lanceolate più o meno acute disposte su 2 serie all'interno delle quali un ricettacolo fa da base ai fiori tutti ligulati. Il ricettacolo è nudo, ossia privo di pagliette a protezione della base dei fiori. Dimensione dell'involucro: larghezza 7 - 12 mm; lunghezza 10 - 12 mm. Diametro dell'infiorescenza: 25 – 35 mm.
Fiori. I fiori (una quindicina o più) sono tutti del tipo ligulato[15] (il tipo tubuloso, i fiori del disco, presente nella maggioranza delle Asteraceae, qui è assente), sono tetra-ciclici (ossia sono presenti 4 verticilli: calice – corolla – androceo – gineceo) e pentameri (ogni verticillo ha 5 elementi). I fiori sono ermafroditi e zigomorfi.
, [C (5), A (5)], G 2 (infero), achenio[16]
Frutti. I frutti sono degli acheni con pappo. L'achenio all'apice è provvisto di un lungo becco alla fine del quale è sistemato il pappo, mentre alla base del becco sono presenti alcuni dentelli posizionati a corona. La forma dell'achenio è ristretta alla base; la superficie laterale è costata (acheni angolosi). Il pappo è formato da setole semplici e fragili color bianco-sporco. Lunghezza degli acheni: 8 - 10 mm.
Dal punto di vista fitosociologico alpino la specie di questa scheda appartiene alla seguente comunità vegetale:[20]
Per l'areale completo italiano la specie di questa voce appartiene alla seguente comunità vegetale:[21]
Descrizione. L'alleanza Caricion nigrae è relativa a comunità composte da piccole ciperacee e briofite, in terreni caratterizzati da torbiere basse, acide, da oligotrofiche a mesotrofiche. In particolare in questi terreni possono talora formarsi delle piccole pozze con acque leggermente più profonde, caratterizzate dalla presenza dell'alleanza in oggetto. Facilmente si presentano sotto forma di mosaico all'interno delle torbiere e quindi in contatto con le altre comunità delle torbiere.[22]
Specie presenti nell'associazione: Juncus filiformis, Carex nigra, Carex canescens, Eriophorum scheuchzeri, Sphagnum warnstorfii, Agrostis canina, Carex demissa, Carex echinata, Carex hartmanii, Carex paupercula, Carex stellulata, Epilobium palustre, Viola palustris, Phleum alpinum, Willemetia stipitata, Sphagnum teres, Sphagnum fallax, Sphagnum flexuosum, Calliergon sarmentosum, Calliergon stramineum e Drepanocladus exannulatus.
La famiglia di appartenenza di questa voce (Asteraceae o Compositae, nomen conservandum) probabilmente originaria del Sud America, è la più numerosa del mondo vegetale, comprende oltre 23.000 specie distribuite su 1.535 generi[23], oppure 22.750 specie e 1.530 generi secondo altre fonti[24] (una delle checklist più aggiornata elenca fino a 1.679 generi)[25]. La famiglia attualmente (2021) è divisa in 16 sottofamiglie.[1][12][11]
Il genere Willemetia comprende due specie, una delle quali è presente sul territorio italiano.
Il genere di questa voce appartiene alla sottotribù Chondrillinae della tribù Cichorieae (unica tribù della sottofamiglia Cichorioideae). In base ai dati filogenetici la sottofamiglia Cichorioideae è il terz'ultimo gruppo che si è separato dal nucleo delle Asteraceae (gli ultimi due sono Corymbioideae e Asteroideae).[1] La sottotribù Chondrillinae fa parte del "quarto" clade della tribù; in questo clade è in posizione "centrale" vicina alle sottotribù Crepidinae (insieme formano un "gruppo fratello").[12]
La sottotribù è formata da tre generi: Chondrilla, Willemetia e Phitosia dalle cui analisi molecolari risulta essere un clade ben supportato. All'interno della sottotribù il genere Chondrilla con il genere Willemetia formano un "gruppo fratello", mentre il genere Phitosia è in una posizione più "basale".[12][13][26] In precedenti studi i tre generi inclusi sono stati generalmente trattati come membri della sottotribù Crepidinae.[11]
I caratteri distintivi per la specie di questa voce sono:[11][14]
Il numero cromosomico delle specie di questo genere è: 2n = 10 (le specie sono diploidi).[11]
Il basionimo per questa specie è: Hieracium stipitatum Jacq., 1775.[20]
Per questa specie sono riconosciute valide due sottospecie:[2]
Questa entità ha avuto nel tempo diverse nomenclature. L'elenco seguente indica alcuni tra i sinonimi più frequenti:[2]
Queste piante in generale sono molto simile alle specie del genere Crepis. Si distinguono comunque per la presenza di peli scuri soprattutto sui capolini.
Il lattugaccio palustre in altre lingue è chiamato nei seguenti modi:
Il lattugaccio palustre (nome scientifico Willemetia stipitata (Jacq.) Dalla Torre, 1882) è una pianta angiosperma dicotiledone della famiglia delle Asteraceae.
Willemetia stipitata là một loài thực vật có hoa trong họ Cúc. Loài này được (Jacq.) miêu tả khoa học đầu tiên năm 1882.[1]
Willemetia stipitata là một loài thực vật có hoa trong họ Cúc. Loài này được (Jacq.) miêu tả khoa học đầu tiên năm 1882.
_IMG_5555.JPG)
_IMG_5561.JPG)
_IMG_23438.JPG)
_IMG_5511.JPG)
_IMG_5555.JPG)
_IMG_5561.JPG)
_IMG_23438.JPG)
