Persian manna or Camel Thorn is used medicinally and as fodder for camels. Sometimes it is also used for making tatties in summer. Vern.: Janasa.
Alhagi maurorum ye una especie de parrotal perteneciente a la familia de les fabacees.
Esti parrotal ye nativu de la rexón que s'estiende dende'l Mediterraneu hasta Rusia, pero introducióse en munches otres árees del mundu, como Australia, el sur d'África y l'oeste d'Estaos Xuníos. Distribúise per Eurasia y el Mediu oriente, en: Afganistán; Armenia; Azerbaixán; norte de China; Xipre; norte d'India; Irán; Iraq; Israel; Xordania; Kazakstán; Kuwait; Libano; Mongolia; Paquistán; Siria; Taxiquistán; Turquía; Turkmenistán; Uzbequistán; y Rusia (en Ciscaucasia, Dagestán.[1]
Ye una planta perenne que crez a partir d'un masivu sistema de rizomes que puede estendese más de dos metros nel suelu. Nuevos biltos pueden apaecer a más de 6 m de distancia de llantar madre. Sobre'l terrén, la planta escasamente llega a 120 cm d'altor. Trátase d'una xamasca gris verdosu bien ramificáu, con llargos escayos a lo llargo de les cañes. Lleva pequeñes flores, de color rosa brillante y pequeñes vaines de lleguminoses, que son de color marrón o acoloratáu y constreñida ente les granes. Les granes tán enllordiaes de color marrón.
Alhagi maurorum utilizóse de forma llocal na medicina popular como tratamientu pa tumores glandulares, pólipos nasales y enfermedaes rellacionaes coles víes biliares. [2] Utilízase como floritu poles sos propiedaes como gastroprotectoras, diaforético, diuréticu, expectorante, laxante, antidiarreico y antisépticu, y nel tratamientu del reumatismu y les hemorroides. La planta mentar nel Corán como fonte de dulce Maná. Tamién s'utilizó como edulcorante.[1]
Alhagi maurorum ye una maleza nociva fuera de la so área de distribución natural. Ye un contaminante de la grana d'alfalfa, y crez fácilmente cuando s'introduz por fuercia a un campu cultiváu. Cuenta con una amplia tolerancia a los suelos, espolletando en solución salina, arena, roca y suelos secos. Facer meyor cuando crecen al pie de una fonte d'agua, tal como una cabiana de riego. Ye malo d'aceptar polos animales ya irritante cuando invade'l forraxe y la tierra de llendo.
Alhagi maurorum describióse por Friedrich Kasimir Medikus y espublizóse en Notes from the Royal Botanic Garden, Edinburgh 31(1): 131. 1971.[3]
Alhagi: nome xenéricu que provién de la pallabra árabe para pelegrín.[4]
maurorum: epítetu
Maheshwari, J.K. (1963) The Flora of Delhi
Esta páxina forma parte del wikiproyeutu Botánica, un esfuerciu collaborativu col fin d'ameyorar y organizar tolos conteníos rellacionaos con esti tema. Visita la páxina d'alderique del proyeutu pa collaborar y facer entrugues o suxerencies. Alhagi maurorum ye una especie de parrotal perteneciente a la familia de les fabacees.
Adi dəvətikanı və ya adi yağtikan (lat. Alhagi maurorum) — paxlalılar fəsiləsinin dəvətikanı cinsinə aid bitki növü.
Alhagi pseudalhagi (Bieb.) Fisch. - Adi yağtikan – Верблюжья колючка обыкновенная - Ordinary camel’s-thorn
Hündürlüyü 30-70 sm olan çoxillik tiknalı ot bitkisidir. Gövdəsi açılmış budaqlıdır, budaqları çılpaq, nazik, yaşıl rəngdədir, iti bucaq altında yuxarı yönəlmişdir. Aşağıdakı tikanları 1-2 sm uzunluqda bərk, digərləri yumşaq elastik, yayın sonlarında bir qədər bərkiyir və 2-3 sm çatır. Yarpaqlarının uzunluğu 5–28 mm, eni 1–8 mm, uzunsov lansetvari və ya oval formalıdır. Çiçəkləri, 3-8 sayda olmaqla, tikanların üstündə açılır, tacı çəhrayıdır. Paxlası çılpaq, əyri və ya düzdür, hərəsində 1-10 toxum vardır. İyun-iyul aylarında çiçəkləyir və meyvə verir.[1]
Adi dəvətikanı kserofil coğrafi tipinin önasiya sinfinin kiçik asiya qrupuna aiddir. Kiçik Asiya ölkələri, Rusiya, Orta Asiya və Qafqazda yayılmışdır. Azərbaycanda Samur-Dəvəçi, Xəzəryanı və Kür-Araz ovalıqları, Abşeron, Kür düzənliyi, Qobustan, Böyük Qafqazın Quba massivində arandan orta dağ qurşağına kimi (dəniz səviyyəsindən 1800 m hündürlükdə) bitir.[1]
Kserofitdir, yarım-səhra və dağ-bozqır bitkilik tiplərində rast gəlir. Əsasən quru yamaclarda, qumsallıqlarda, əkinlərdə, yol kənarlarında və baxımsız (zibillik) olan yerlərdə seyrək şəkildə bitir.[1]
Steroid, aşı maddələri, kumarin, flavonoid, efir yağları, C, K, B2 vitaminləri, karotin, alkaloid, antosian və üzvü turşularla zəngindir.[1]
Adi dəvətikanı eksperimental və xalq təbabətində tətbiq edilir. Azərbaycanın orta əsrlər təbabətində də istifadə olunmuşdur. Əsasən babasil, dəri, qaraciyər, mədə və onikibarmaq bağırsaq xoralarında, angina, irinli otit, dizenteriya və qadın xəstəliklərinə qarşı, irinli yara və xoralarda istifadə olunur. İşlədici, ödqovucu, diuretik, tərlədici, büzüşdürücü, yarasağaldıcı, iltihab prosesləri və öskürəyə qarşı, hemostatik, fitonsid, antivirus və bakterisid təsiriə malikdir.[1]
Müalıcə məqsədi ilə bitkinin yerüstü hissəsi, kökü və yarpaqları istifadə edilir.[1]
Çay, cövhər, dəmləmə, və yerli vannalar.[1]
Yeməlidir, tərəvəz kimi istifadə olunur. Çiçəklərindən hazırlanan çay susuzluğu yatırır və tərləməni azaldır. Bal verən və yem bitkisidir.[1]
Adi dəvətikanı və ya adi yağtikan (lat. Alhagi maurorum) — paxlalılar fəsiləsinin dəvətikanı cinsinə aid bitki növü.
Alhagi pseudalhagi (Bieb.) Fisch. - Adi yağtikan – Верблюжья колючка обыкновенная - Ordinary camel’s-thorn
Manovec mouřenínský (Alhagi maurorum) je trnitý, světlomilný keř pocházející z polopouštních oblastí. Tato hluboce kořenící rostlina se silně redukovanými listy a ostrými trny je druh rodu manovec.
Rostlina pochází z Jihozápadní Asie (Írán, Pákistán, Kašmír, Afghánistán, Irák, Sýrie, Izrael, Turecko) a ze Severní Afriky (Egypt, Libye). V Evropě se vyskytuje v jižní části Ruska v povodí dolního Donu a dolní Volhy, zasahuje i na Kypr a řecké východoegejské ostrovy při pobřeží Turecka.[1][2] Byla roku 1900 zavlečena do Severní Ameriky i Austrálie, pravděpodobně se semenem vojtěšky, kde se začala rychle šířit a stala se invazním plevelem.
Manovec mouřenínský má kořeny sahající až do hloubky 1,5 m a úspěšně roste v suché, kamenité půdě, která může být i zasolená. V nově obsazených oblastech se vyskytuje i na propustných půdách podél říčních břehů, kanálů a zavlažovacích příkopů, velmi mu svědčí dostatek vláhy a živin a nepřítomnost škůdců.
U tohoto druhu došlo k redukci listů, jejich asimilační funkci převzaly mladé zelené stonky, rostlina není schopná růst ve stínu. Kořeny mají symbiotický vztah s bakteriemi, které jímají vzdušný dusík a ukládají ho pro další využití do půdy. Rostlina není mrazuvzdorná, středoevropskou zimu by nepřežila.
Bohatě rozvětvený, hluboce kořenící, vystoupavě vzpřímený, trnitý keř vysoký 60 až 100 cm. Z jeho větví se v horkých dnech vylučuje sladká pryskyřice tuhnoucí v červené krystaly, v tzv. perskou nebo židovskou manu. Zelené větve jsou porostlé nažloutlými trny, které jsou v podstatě pobočnými větvičkami jež ukončily svůj růst. Spodní trny jsou hrubé a krátké (1 až 2 cm), ostatní jsou tenké a dlouhé (2 až 3 cm). Větve jsou řídce porostlé střídavými, krátce řapíkatými, šedavými listy, které bývají dlouhé 6 až 30 mm a široké 2 až 15 mm. Listy s drobnými palisty mají čepele obvejčité až obkopinaté, celokrajné, na vrcholu ostře zakončené a oboustranně chlupaté. Větve obvykle na podzim usychají a na podzim raší z kořenů nové.
Mezi trny vyrůstají stopkaté, růžově načervenalé květy, objevují se osamoceně nebo častěji až po osmi v koncových hroznech 1 až 5 cm dlouhých. Květy jsou oboupohlavné, mají asi 2 mm dlouhé stopky a drobné listeny. Zvonkovitý kalich má pět široce trojúhelníkovitých lístků asi 2 mm dlouhých. Koruna, dlouhá asi 8 mm, bývá růžová nebo načervenalá. Kvetou v červnu až srpnu. Ploidie druhu je 2n = 16.
Plody jsou červenohnědé, zakřivené, až 3 cm dlouhé, růžencovitě zaškrcované lusky se zobáčkem na konci. Obsahují až devět ledvinovitých semen.
Keře se mohou rozšiřovat semeny nebo kořenovými odnožemi. Semena, která jsou nejčastěji rozšiřována povrchovou vodou při přívalových deštích, neklíčí na světle, musí se dostat do půdy. Plody bývají často sežrány domácími zvířaty která semena nestráví a následně jsou v chlévském hnoji roznesena na nová místa, po tomto procesu velmi dobře klíčí. Mohou se také rozšiřovat v nevyčištěném osivu plodin.
Primárním způsobem šíření je vegetativní odnožování z hlubokého a široce se rozprostírajícího kořenového systému. Odnože mohu z mateční rostliny vyrůst za rok až do délky osmi metrů, dokáží prorůst i pod asfaltovou silnicí. Z jedné rostliny takto brzy vznikají neprostupné křoviny.
V nehostinných suchých místech svého původu sloužily tyto trnité keře jako nouzová potrava pro velbloudy, kozy a ovce kteří dokázali spást i drobné listy mezi trny. Při nedostatku potravin se sušené lusky i semena vařily. Vyroněná pryskyřice zase sloužila jako sladké zpestření monotónní stravy.
V oblastech do kterých byla tato rostlina nechtěně zanesena, však většinou roste na místech mnohem výživnějších a velmi rychle se množí. Za několik let dokáže zarůst a znehodnotit velké plochy pastvin kterým se hospodářská zvířata vyhýbají.
V Austrálii byl manovec mouřenínský v některých spolkových státech zařazen do nejvyšší kategorie škodlivých plevelů a každý jedinec musí být zničen. Také ve státech na západě USA se přistupuje k jeho plné likvidaci, což s přihlédnutím k hloubce kořenů a velké vitalitě rostliny není snadné.[3][4][5][6][7][8]
Obrázky, zvuky či videa k tématu manovec mouřenínský ve Wikimedia Commons
Manovec mouřenínský (Alhagi maurorum) je trnitý, světlomilný keř pocházející z polopouštních oblastí. Tato hluboce kořenící rostlina se silně redukovanými listy a ostrými trny je druh rodu manovec.
Der Alhagistrauch (Alhagi maurorum) ist eine Pflanzenart aus der Gattung Alhagi innerhalb der Familie der Hülsenfrüchtler (Fabaceae). Es handelt sich um eine Arzneipflanze. Sie ist in manchen Gebieten ein invasives Ackerbeikraut. Im Koran wird Alhagi maurorum als Mannastrauch erwähnt.[1]
Alhagi maurorum wächst als ausdauernde krautige Pflanze oder Strauch und erreicht eine Wuchshöhe von 0,3 bis 1,5 Meter. Es ist ein kriechendes, verholzendes Wurzelsystem vorhanden. Das stark ausgeprägte Wurzelsystem verläuft sowohl horizontal als auch vertikal und erreicht eine Tiefe von bis zu 2 Metern und einen Abstand von bis zu 8 Metern zur Sprossachse. Die Wurzeln bilden eine Symbiose mit Knöllchenbakterien. Aus diesem weit verzweigten Wurzelsystem können sich neue Sprosse entwickeln, dadurch entstehen weite Bestände. Die vielen Sprossachsen sind stark verzweigt und bedornt. Die grünlichen Sprossachsen sind anfangs behaart. Die 1 bis 2,5 cm langen Dornen sind an der Spitze gelb gefärbt und finden sich vor allem an Kurztrieben.[2][3]
Alhagi maurorum ist in kühlen Klimaten laubabwerfend. Die wechselständig angeordneten Laubblätter sind in Blattstiel und Blattspreite gegliedert. Der Blattstiel ist kurz. Die einfache, dicke, ledrige Blattspreite ist anfangs behaart und verkahlt später. Die bis zu 2,5 cm lange Blattspreite ist elliptisch bis lanzettlich und verjüngt sich in Richtung Blattstiel.[2][3]
Die Blütezeit liegt in den Sommermonaten. Die Blüten werden an Kurztrieben oder in der Nähe von Dornen an den Enden der Zweige einzeln oder in Gruppen von zwei bis zu acht gebildet. Während der Anthese verändert sich die Blütenfarbe von braun nach rot, kastanien- und purpurfarben und verfärbt sich beim Verblühen bis violett. Die zwittrigen Blüten sind bei einer Länge von 8 bis 9 mm zygomorph.[2][3]
Die Früchte reifen im späten Sommer. Die 1 bis 3 cm langen, rötlich-braunen Hülsenfrüchte enthalten jeweils meist drei bis fünf, selten mehr Samen. Zwischen den Samen ist die Hülsenfrucht stark eingeschnürt und zum Ende hin spitz zusammenlaufend. Die nierenförmigen Samen sind dunkelbraun bis gelblich oder grünlich-braun mit dunklen Flecken marmoriert.[2][3]
Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 16.[4]
Das Ursprungsgebiet von Alhagi maurorum reicht vom Indischen Subkontinent über Zentralasien und Südwestasien, Sibirien, dem Kaukasusgebiet bis nach Nordafrika. Fundorte gibt es im südlichen europäischen Teil sowie im südlichen Westsibirischen Teil Russlands, in Armenien, Aserbaidschan, Ciscaucasien, Dagestan, Kasachstan, Tadschikistan, Turkmenistan, Usbekistan, Kuwait, Afghanistan, Zypern, Iran, Irak, Israel, Jordanien, Libanon, Syrien, Türkei, im nordwestlichen China, in der Mongolei, im nördlichen Indien und in Pakistan.[5]
Mittlerweile hat sich Alhagi maurorum in weitere Gebiete der Welt ausgebreitet, wie zum Beispiel Australien, Südafrika und Nordamerika. In Kalifornien wurde sie erstmals 1921 als invasive Pflanze deklariert und konnte sich von dort aus in weitere Bundesstaaten verbreiten. Die neophytische Verbreitung erfolgte ursprünglich über verunreinigtes Luzerne-Saatgut, oder über Kompost, der importierten mediterranen Pflanzen beigemengt wurde. Innerhalb eines bestimmten Gebietes ist neben der natürlichen Verbreitung auch eine vegetative Verbreitung durch anhaftende Wurzelstücke an Bodenbearbeitungsgeräten oder eine generative Verbreitung durch Weidevieh möglich.[2] In den nordwestlichen USA wird sie als gefährliche invasive Pflanze bewertet und bekämpft.[5]
Die Erstveröffentlichung erfolgte 1753 unter dem Namen (Basionym) Hedysarum alhagi durch Carl von Linné in Species Plantarum, 2, S. 745. Die Neukombination zum heute gültigen Namen Alhagi maurorum wurde 1787 durch Friedrich Casimir Medicus in Vorlesungen der Churpfälzischen physicalisch-öconomischen Gesellschaft. Mannheim, Band 2, S. 397 veröffentlicht. Weitere Synonyme für Alhagi maurorum Medik. sind: Alhagi camelorum Fisch., Alhagi pseudalhagi (M.Bieb.) Desv. ex B.Keller & Shap., Hedysarum pseudalhagi M.Bieb.[5]
Der englische Trivialname Camelthorn bezeichnet zum einen den afrikanischen Kameldorn, auch Giraffendorn[6], zum anderen - in orientalischen Regionen bzw. Kontexten den Alhagistrauch (auch Mannaklee oder Mannastrauch). Ihn erwähnt z. B. die Bibel als Kameldorn (Jes 55,13 ).
Im Rahmen verschiedener Untersuchungen konnten folgende Inhaltsstoffe charakterisiert werden: Ätherische Öle (Hauptbestandteile):[7]
Flavonoide: Kämpferol, Chrysoeriol, Isorhamnetin[8]
Alhagi maurorum gilt in der Naturheilkunde als schweißtreibend, abführend, harntreibend, schleimlösend, und Brechreiz auslösend.[7] Es wird zur Behandlung von Tumoren, Geschwüren, Nasenpolypen, Erkrankungen der Galle, Fieber, Kopfschmerzen und Rheuma verwendet.[9][10]
Mehrere Effekte konnten in wissenschaftlichen Untersuchungen bestätigt werden. So zeigten sich antibakterielle und antioxidative Eigenschaften, ebenso wie fiebersenkende und Durchfall lindernde. Weiterhin konnten bei Versuchen mit Mäusen Leberbeschwerden verbessert werden und positive Effekte gegen Tumore erzielt werden.[1] Bei Neugeborenen bzw. Säuglingen wird vor unerwünschten Nebenwirkungen gewarnt.[11]
Sein rasches Wachstum, das stark ausgeprägte Wurzelsystem und die geringen Ansprüche an Umwelt und Klima machen Alhagi maurorum zu einem ernstzunehmenden Unkraut. Gerade in Ackerkultursystemen mit häufigem Pflugeinsatz kann die Pflanze zu einem Problem werden. Während der Bodenbearbeitung werden die Wurzeln geteilt, wodurch sich eine Pflanze zu mehreren Individuen entwickeln kann. Für eine wirksame mechanische Bekämpfung müssen deshalb die Wurzeln durch mehrmaliges Grubbern an die Oberfläche transportiert werden, was sowohl zeitaufwendig als auch kostspielig ist. Für die chemische Bekämpfung empfiehlt sich ein systemisches Herbizid.[3]
Trivialnamen in unterschiedlichen Sprachen sind:[5]
Der Alhagistrauch (Alhagi maurorum) ist eine Pflanzenart aus der Gattung Alhagi innerhalb der Familie der Hülsenfrüchtler (Fabaceae). Es handelt sich um eine Arzneipflanze. Sie ist in manchen Gebieten ein invasives Ackerbeikraut. Im Koran wird Alhagi maurorum als Mannastrauch erwähnt.
Alhagi maurorum is a species of legume commonly known, variously, as camelthorn,[1] camelthorn-bush,[1] Caspian manna,[1] and Persian mannaplant.[1] This shrub is native to the region extending from the Mediterranean to Russia, but has been introduced to many other areas of the world, including Australia, southern Africa, and the western United States. The perennial plant grows from a massive rhizome system which may extend over six feet into the ground. New shoots can appear over 20 feet from the parent plant. Above the ground, the plant rarely reaches four feet in height. It is a heavily branched, gray-green thicket with long spines along the branches. It bears small, bright pink to maroon pea flowers and small legume pods, which are brown or reddish and constricted between the seeds. The seeds are mottled brown beans.
Alhagi maurorum is indigenous to temperate and tropical Eurasia and the Middle East, in: Afghanistan; Armenia; Azerbaijan; northwest China; Cyprus; northern India; Iran; Iraq; Israel; Jordan; Kazakhstan; Kuwait; Lebanon; Mongolia; Pakistan; Syria; Tajikistan; Turkey; Turkmenistan; Uzbekistan; and Russia (in Ciscaucasia, Dagestan, southern European Russia, and the southern part of the West Siberian Plain).[1]
A. maurorum has become naturalized in Australia and the southwest U.S.[1]
Alhagi maurorum has been used locally in folk medicine as a treatment for glandular tumors, nasal polyps, and ailments related to the bile ducts.[2] It is used as a medicinal herb for its gastroprotective, diaphoretic, diuretic, expectorant, laxative, antidiarrhoeal and antiseptic properties, and in the treatment of rheumatism and hemorrhoids. The plant is mentioned in the Qur’an as a source of sweet Manna.[3] It has also been used as a sweetener.[1]
In the folk medicine of Iran, Alhagi maurorum decoction has been used for jaundice therapy.[4]
Alhagi maurorum is a noxious weed outside its native range. It is a contaminant of alfalfa seed, and grows readily when accidentally introduced to a cultivated field. It has a wide soil tolerance, thriving on saline, sandy, rocky, and dry soils. It does best when growing next to a source of water, such as an irrigation ditch. It is unpalatable to animals and irritating when it invades forage and grazing land.
{{cite journal}}: CS1 maint: multiple names: authors list (link) Alhagi Maurorum in Behbahan, Iran Alhagi maurorum is a species of legume commonly known, variously, as camelthorn, camelthorn-bush, Caspian manna, and Persian mannaplant. This shrub is native to the region extending from the Mediterranean to Russia, but has been introduced to many other areas of the world, including Australia, southern Africa, and the western United States. The perennial plant grows from a massive rhizome system which may extend over six feet into the ground. New shoots can appear over 20 feet from the parent plant. Above the ground, the plant rarely reaches four feet in height. It is a heavily branched, gray-green thicket with long spines along the branches. It bears small, bright pink to maroon pea flowers and small legume pods, which are brown or reddish and constricted between the seeds. The seeds are mottled brown beans.
El maná de Persia[2] (Alhagi maurorum) es una especie de arbusto perteneciente a la familia de las fabáceas.
Este arbusto es nativo de la región que se extiende desde el Mediterráneo hasta Rusia, pero se ha introducido en muchas otras áreas del mundo, como Australia, el sur de África y el oeste de Estados Unidos. Se distribuye por Eurasia y el Medio oriente, en: Afghanistán; Armenia; Azerbaiyán; norte de China; Chipre; norte de India; Irán; Irak; Israel; Jordania; Kazajistán; Kuwait; Líbano; Mongolia; Pakistán; Siria; Tayikistán; Turquía; Turkmenistán; Uzbekistán; y Rusia (en Ciscaucasia, Dagestán.[1]
Es una planta perenne que crece a partir de un masivo sistema de rizomas que puede extenderse más de dos metros en el suelo. Nuevos brotes pueden aparecer a más de 6 m de distancia de la planta madre. Sobre el terreno, la planta rara vez llega a 120 cm de altura. Se trata de un follaje gris verdoso muy ramificado, con largas espinas a lo largo de las ramas. Lleva pequeñas flores, de color rosa brillante y pequeñas vainas de leguminosas, que son de color marrón o rojizo y constreñida entre las semillas. Las semillas están manchadas de color marrón.
Alhagi maurorum se ha utilizado de forma local en la medicina popular como tratamiento para tumores glandulares, pólipos nasales y enfermedades relacionadas con las vías biliares.[3] Se utiliza como hierba medicinal por sus propiedades como gastroprotectoras, diaforético, diurético, expectorante, laxante, antidiarreico y antiséptico, y en el tratamiento del reumatismo y las hemorroides. La planta se menciona en el Corán como fuente de dulce Maná. También se ha utilizado como edulcorante.[1]
Alhagi maurorum es una maleza nociva fuera de su área de distribución natural. Es un contaminante de la semilla de alfalfa, y crece fácilmente cuando se introduce accidentalmente a un campo cultivado. Cuenta con una amplia tolerancia a los suelos, prosperando en solución salina, arena, roca y suelos secos. Lo hace mejor cuando crecen junto a una fuente de agua, tal como una zanja de riego. Es difícil de aceptar por los animales e irritante cuando invade el forraje y la tierra de pastoreo.
Alhagi maurorum fue descrita por Friedrich Kasimir Medikus y publicado en Notes from the Royal Botanic Garden, Edinburgh 31(1): 131. 1971.[4]
Alhagi: nombre genérico que proviene de la palabra árabe para peregrino.[5]
maurorum: epíteto
El maná de Persia (Alhagi maurorum) es una especie de arbusto perteneciente a la familia de las fabáceas.
De (Arabische) kameeldoorn (Alhagi maurorum Medik syn. A. camelorum, Hedysarum alhagi L.) is een struik of lage boom uit de familie Fabaceae die groeit in het Midden-Oosten en Centraal Azie.[1]
De struik ontleent zijn naam aan het feit dat kamelen, maar ook gazellen zich te goed doen aan zijn bladeren of zoals het Album der natuur uit 1858 het stelt:[2]
Deze heester heeft zijn' naam van het bijna daaglijksch voedsel, dat hij aan de kameelen geeft. Zijn altoosdurend groen verkwikt het oog des reizigers, vermoeid van het eentoonig gezigt der onafmetelijke woestijn.
De soort is echter ook terechtgekomen in andere delen van de wereld, zoals Australië, Zuid-Afrika en Noord-Amerika waar de indringer een plaag geworden is. Men drukt zich er daar wat minder lovend over uit:[3]
Camelthorn is unpalatable and injurious to some animals. Because of its deep root system, it grows successfully in dry, rocky, saline soil, making it weedy in rangeland, competing against preferred forage.
Kameeldoorn is oneetbaar en schadelijk voor sommige dieren. Vanwege zijn diepe wortelstelsel groeit hij in droge, stenige, zilte grond, zet het weideland vol onkruid en wedijvert met verkieslijker voer.
In Zuid-Afrika en Namibië, met name in de Karoo en de Kalahari is er ook een andere boom die de naam kameeldoorn draagt. Het element kameel moet hier echter als kameelperd (Afrikaans voor giraffe) gelezen worden. Het zijn de giraffen die zich vaak aan de bladeren van deze boom te goed doen. Kamelen komen er van nature niet voor, maar de Arabische Kameeldoorn inmiddels wel.
Kameeldoorn is een diepgewortelde heester die zijn wortels tot 6 of 7 meter de grond in kan sturen. De heester kent fijne vertakkingen met flinke doorns en wordt meer dan een meter hoog. 's Zomers bloeit de plant met paarse tot kastanjebruine bloempjes die in groepjes van 1 tot 8 voorkomen op korte doornachtige takjes. De struik brengt peulen voort die roodbruin van kleur zijn en tussen de zaden vernauwingen vertonen.[3]
De zaden zijn niervormig en glanzend zwartbruin. De plant is een halofyt en komt in streken voor met bitter weinig regenval zoals de streek rond Al-Kharj in Saudi-Arabië die maar 54 mm per jaar ontvangt. Zelfs in droge rivierbeddingen of op duinen is hij te vinden. Het chromosoomgetal is 2n=16. In zijn land van herkomst wordt de stuik als veevoer gebruikt maar dit wordt als van geringe waarde gezien. De plant wordt echter wel gewaardeerd vanwege een suikerrijke stof die hij op zijn takken uitscheidt. Het kan verzameld worden door de struik flink te schudden. In Israël wordt het manna genoemd, hoewel het niet zeker is dat het om dezelfde substantie gaat als het manna uit de Bijbel. Het bevat mannitol en wordt verwerkt in cosmetische en farmaceutische producten.[1]
Bronnen, noten en/of referenties
Multimedia w Wikimedia Commons Alhagi maurorum Medik. – gatunek byliny z rodziny bobowatych (Fabaceae Giseke). Występuje naturalnie na obszarze od Afryki Północnej przez Bliski Wschód, aż po Azję Środkową. Kwitnie od kwietnia do września (według innych źródeł czas kwitnienia jest znacznie krótszy i ogranicza się do lipca[4])[5].
Rośnie naturalnie w Afryce Północnej, na Cyprze, wschodnich Wyspach Egejskich, w Libanie, Palestynie, Syrii, Turcji, Armenii, Azerbejdżanie, Gruzji, Iraku, Bahrajnie, Iranie, Pakistanie (także w Kaszmirze), Afganistanie, Indiach, Chinach, Kazachstanie, Kirgistanie, Tadżykistanie, Turkmenistanie, Uzbekistanie oraz Rosji. Został także introdukowany w Republice Południowej Afryki. Niepewne jest występowanie tego gatunku w Jordanii[5][6].
Bylina. Porasta brzegi rowów oraz występuje w miejscach suchych, jałowych, często na słonym podłożu. Roślina jednopienna (posiada zarówno kwiaty żeńskie jak i męskie na tym samym okazie). Może wiązać azot z gleby. Może rosnąć na piaszczystym lub gliniastym podłożu, lecz preferuje dobrze przepuszczalne gleby. Nie ma wymagań co to odczynu gleby – może rosnąć zarówno na zasadowym bądź kwaśnym podłożu. Źle znosi stanowiska w cieniu[4].
Alhagi maurorum Medik. – gatunek byliny z rodziny bobowatych (Fabaceae Giseke). Występuje naturalnie na obszarze od Afryki Północnej przez Bliski Wschód, aż po Azję Środkową. Kwitnie od kwietnia do września (według innych źródeł czas kwitnienia jest znacznie krótszy i ogranicza się do lipca).
Alhagi maurorum là một loài thực vật có hoa trong họ Đậu. Loài này được Medik. miêu tả khoa học đầu tiên.[2]
Bài viết liên quan đến tông đậu Hedysareae này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn. Alhagi maurorum là một loài thực vật có hoa trong họ Đậu. Loài này được Medik. miêu tả khoa học đầu tiên.
Alhagi maurorum Medik., 1787, nom. nov.
Alhági maurórum — вид двудольных растений рода Верблюжья колючка (Alhagi) семейства Бобовые (Fabaceae).
Наиболее характерным признаком вида являются опушённые завязи[2].
Растения покрыты опушением, нередко сероватые от густого опушения, густоветвистые, с колючками 25—35 мм длиной.
Цветки обычно одиночные или же по два. Чашечка покрытая прижатым опушением, с острыми зубцами 0,5—1 мм длиной.
Боб с 3—5 семенами, прижатоопушённый[3].
Число хромосом — n=8[4].
Известен как кормовое растение для верблюдов. Употребляется в пищу и человеком (пригодны ветви в период цветения, плоды, корни[5]). Может произрастать как сорное растение (засоритель).
Используется также как лекарственное растение: обладает потогонным, мочегонным, отхаркивающим, слабительным свойствами. Масло из листьев применяется при лечении ревматизма[5].
Распространён в Юго-Восточной Европе (Греция), Юго-Западной Азии (Турция, Кипр, Сирия, Ливан, Израиль, Палестина, Ирак, Иран, Аравийский полуостров), Северной Африке[6].
Номенклатурный тип рода Alhagi Gagnebin, 1755. Типом Alhagi maurorum Medik. является лектотип Hedysarum alhagi L., выбранный в 1970 году израильскими ботаниками Иреной Грюнберг-Фертиг и Михаэлем Зохари — иллюстрация Л. Раувольфа 1583 года в Aigentliche Beschreibung des Raiss. Гербарный образец, с которого сделан этот рисунок, хранится в Лейдене, был собран в Сирии близ Алеппо.
Эпитипом был в 2003 году выбран образец, собранный 6 сентября 1843 года близ Мосула на реке Тигр (Ирак) Теодором Кочи.
Номенклатурный синоним:
Таксономическими синонимами являются следующие названия (по дате публикации):
В 1977 году Роберт Десмонд Мейкле предложил в качестве лектотипа Hedysarum alhagi L. образец из гербария Линнея, представляющий собой неплодоносящее растение. По его мнению, это растение было собрано в «Юго-Восточной России, севернее Каспия», «близ Саратова» Иоганном Готтфридом Гейнцельманом или Трауготтом Гербером. Мейкле считал его идентичным Hedysarum pseudalhagi M.Bieb. (Alhagi pseudalhagi (Bieb.) Desv.). Однако выбор лектотипа Грюнберг-Фертиг и Зохари является приоритетным[6].
Alhági maurórum — вид двудольных растений рода Верблюжья колючка (Alhagi) семейства Бобовые (Fabaceae).
자밀(刺蜜, 학명: Alhagi maurorum 알하기 마우로룸[*])은 콩과의 관목이다.[2] 중국, 몽골, 시베리아부터 중앙아시아와 중동, 캅카스, 동유럽에 이르는 지역에 걸쳐 분포한다.[3] 열매는 협과이며, 유대교의 《토라》, 기독교의 《성경》, 이슬람교의 《꾸란》 등에 "만나"라는 이름으로 언급되는 음식이라 추정되는 식재료 가운데 하나다.
