European eels can survive, and even reproduce, at temperatures as low as 0°C. Optimum temperatures for gametogenesis in Anguilla anguilla are between 0°C and 30°C (Deelder, 1970)-- quite a large range!
European eels sense the environment using their sense of taste. They have been shown to locate necessary amino acids via chemotaxis (Sola and Tongiorgi, 1998). European eels also utilize olfaction, most probably for homing purposes. There is little if any documentation of social communication between eels (Deelder, 1970).
Perception Channels: visual ; tactile ; chemical
European eel populations are not currently threatened.
US Federal List: no special status
CITES: no special status
IUCN Red List of Threatened Species: critically endangered
European eels begin their life cycle as eggs on the bottom of the Sargasso Sea. They hatch as leptocephali, leaf-like larvae (Tsukamoto, Nakai and Tesch, 1998). After hatching, larvae spend a maximum of one year migrating to Europe, or occasionally North America, via ocean currents. The larvae will then metamorphose into 'glass eels,' the next stage of the life cycle, and enter estuarine areas. Male glass eels contineu to grow for approximately 6 to 12 years; females for 9 to 20 years (Deelder, 1970). After a final metamorphosis, European eels migrate back to the Sargasso Sea to spawn.
Development - Life Cycle: metamorphosis
European eels thrive on a diet of marine and freshwater fauna, so impact populations of other marine and freshwater organisms (Deelder, 1970). There are no direct adverse effects to humans.
European eels are a popular food source for humans, especially in Europe and Asia. The eels also feed on the eggs of predatory fish such as trout, which keep ecosystems from overpopulation (Deelder, 1970).
Positive Impacts: food ; controls pest population
European eels are both a food source and a predator of organisms in their ecosystem. They are consumed by birds and large predatory fish (Deelder, 1970). European eels also act as a host for the nematode Aguillicola crassus which infects the swim bladders of European eels (Deelder, 1970). European eels distribute nutrients between marine and freshwater ecosystems because they migrate between those habitats (Deelder, 1970).
Commensal/Parasitic Species:
European eels have completely different diets during different life stages. No food contents have ever been discovered in the guts of leptocephali, therefore their diet is unknown (Fisheries Global Information System, 2005). Glass eels consume insect larvae, dead fish, and small crustaceans (Sinha and Jones, 1975). Adult eels have a fairly broad diet and eat freshwater, marine, or terrestrial fauna. Their primary food source is aquatic invertebrates, but they will eat essentially any food they can find-- even dead organisms (Sinha and Jones, 1975). European eels are reported to leap out of the water during the winter and feed on terrestrial invertebrates (Deedler, 1970).
Animal Foods: fish; eggs; carrion ; insects; mollusks; terrestrial worms; aquatic or marine worms; aquatic crustaceans; zooplankton
Other Foods: detritus
Primary Diet: carnivore (Insectivore , Eats non-insect arthropods, Molluscivore , Eats other marine invertebrates, Scavenger )
The geographic range of adult European eels includes the English Channel and coasts of the Mediterranean Sea and northern Atlantic Ocean from Iceland to Mauritania (Ringuet et al., 2002). Their range also encompasses the Baltic and North Seas, as well as all accessible continental or coastal hydrosystems (Ringuet et al., 2002). In the early spring months, European eels migrate to the Sargasso sea for breeding. Larvae are hatched from the Sargasso Sea and can also be found along the coast of Europe. Silver (juvenile) stage eels of Anguilla anguilla live in tributaries along the European coast.
Biogeographic Regions: palearctic (Native ); atlantic ocean (Native ); mediterranean sea (Native )
Depending on the lifestage of the individual eel, European eels can be found in marine, freshwater, and brackish aquatic environments. Typically, the European eel is found in depths of 0-700 m, most often on the floor of the ocean or river in which it is living.
Range depth: 0 to 700 m.
Habitat Regions: saltwater or marine ; freshwater
Aquatic Biomes: benthic ; coastal ; brackish water
Other Habitat Features: estuarine
The lifespan of European eels is dependent on maturation time because once eels mature and spawn, they die. European eels can spawn as early as 7 years old. The maximum reported age of a European eel in the wild is 85 years (Dekker, van Os and van Willigen, 1998).
Range lifespan
Status: wild: 85 (high) years.
Typical lifespan
Status: wild: 7 (low) years.
Average lifespan
Status: captivity: 55.0 years.
The appearance of European eels varies greatly depending on life stage. As leptocephali, European eels are small, leaflike, and transparent (Deelder, 1970). After metamorphosing into the silver stage, European eels appear silvery in color with elongated dorsal and anal fins that are continuous with the caudal fin (Deelder, 1970). European eels lack pelvic fins (Deelder, 1970). Upon full sexual maturation, European eels develop enlarged eyes, lose their ability to feed, and turn green, yellow or brownish in color (Van Ginniken and Thillhart, 2000).
Female eels are generally substantially larger than males. The largest recorded mass of a female eel is 6.599 g (Dekker, van Os and van Willigen, 1998). The maximum published length of a European eel was 133 cm.
Range mass: 6,599 (high) g.
Range length: 133 (high) cm.
Other Physical Features: ectothermic ; heterothermic ; bilateral symmetry
Sexual Dimorphism: female larger
European eels are preyed upon by larger eels and other fish and fish-consuming birds, such as cormorants (Phalacrocorax) and herons (Ardeidae) (Deelder, 1970). One defense mechanism employed by eels is that they hide under rocks and burrow in the sand, thus avoiding their predators. The coloring of eels at various life stagies (i.e. the transparency of leptocephali, the dark grey to green color of adults, etc.) also serves as camouflage.
Known Predators:
Anti-predator Adaptations: cryptic
Upon reaching sexual maturity, European eels migrate from freshwater streams back to the Sargasso Sea in order to spawn and die in the late winter months to the early summer months. European eel males release sperm into the water in which female European eels have already laid eggs, thereby fertilizing the eggs (Horie et al., 2004). Very little is known about the actual spawning mechanism, and time to hatching is variable.
Mating System: polygynandrous (promiscuous)
European eels spawn during the late winter to early spring months. There is little information on their reproduction, but since European eels are closely related to Japanese eels, Anguilla japonica, similar breeding patterns might be assumed. Female A. japonica can lay from 2,000,000 to 10,000,000 eggs, but die soon after spawning (Deelder, 1970). Eel larvae are independent from time of birth until time of death.
Breeding interval: European eels breed only once during their lifetime. Once spawning is complete, European eels die .
Breeding season: European eels spawn in late winter to early spring.
Range number of offspring: 2,000,000 to 10,000,000.
Range age at sexual or reproductive maturity (female): 9 to 20 years.
Range age at sexual or reproductive maturity (male): 6 to 12 years.
Key Reproductive Features: semelparous ; seasonal breeding ; gonochoric/gonochoristic/dioecious (sexes separate); sexual ; fertilization (External ); broadcast (group) spawning; oviparous
European eels invest a substantial amount of energy in reproduction, and die shortly thereafter (Deelder, 1970). Consequently, the only resource that female eels give to their offspring is enough food source to last the egg until hatching. After hatching, the larvae are completely independent and able to find food (Lecomte-Finiger, 1994).
Parental Investment: no parental involvement; pre-fertilization (Provisioning)
The European eel, Anguilla anguilla, is one of 19 species in their genus, found in the Northern Atlantic south to Mauritius, the Mediterranean, North and Baltic Seas and the rivers that feed into these ocean bodies.They are a popular food fish, and have been fished for centuries.Like other anguillid eels, European eels have a complex life history, spending most of their life in the “yellow eel” growth phase, during which they inhabit the bottoms of fresh and brackish continental waters.European eels can live more than 50 years in this stage, but more typical is about 20 years; females generally live longer than males and grow to be about twice the size.The record length for a female European eel is 133 cm (4.4 feet).Upon reaching sexual maturity, the eels, now in the “silver eels” phase, migrate long distances to spawn in the Sargasso Sea in the western Atlantic between March and July.This migratory phase of their lifestyle is recently described, poorly understood. Adults die after spawning.The planktonic larvae, which until recently had been described as a separate species as they look so different from adults, hatch at sea and drift back to continental waters where they develop into small, transparent “glass eel” larvae. They metamorphose into the pigmented elver stage as they begin to feed and travel to freshwater inland rivers, lakes, streams and estuaries to complete their development.Nocturnal opportunist carnivores, they eat a broad diversity of fish and invertebrates, and will also scavenge on dead organisms.
The European eel is critically endangered, its population in a significantly depleted state such that the IUCN cites that it may not in fact be able to recover unless a long-term, stringent recovery plan is instated. Since 1980 it has experienced a disappearance of older eels and a 90% reduction in the recruitment of its glass-eel stage across the full extent of its range, and there is no sign of population recovery.The full explanation for the recruitment and population crash of these eels is not fully understood.Heavy, unsustainable fishing of all life stages continues to impact a downward decline of the population.Its popularity especially in Asian cuisine brings enormous demand and extremely high prices. As yet, anguillid eels have not been bred in captivity but captured glass eel stages are widely farmed.In addition to overfishing, A. anguilla suffers from a nematode parasite, Anguillicola crassus, introduced by Japanese eels (A. japonica) farmed in Europe in large open pens alongside A. anguilla.European eel decline is also partly due to habitat loss and degredation, dams, which disrupt migration routes, climate change effecting spawning areas, and other anthropomorphic activity.Seafood Watch, a highly-regarded sustainable seafood advisory list, recommends that consumers avoid eating A. anguilla.
(Freyhof and Kottelat 2010; Halpin 2007)
Adi ilanbalığı və ya minoqa (lat. Anguilla anguilla) Sümüklü balıqlar sinfindən aid növ.
O, dənizdə yaşayır. Keçicidir, kürü tökmək üçün çaylara keçir. Çaya qışda gedir. Bu zaman çox yağlı olur. Çayda qidalanmır. Bir ilə yaxın çay yuxarı yol gedir, qidalanmadığı üçün arıqlayır. Buna görə də kürü tökdükdən sonra ölür. Deməli, minoqa ömründə bircə dəfə nəsil verir.
Minoqanın bədəni ilanvarıdır. Dərisi çılpaqdır, selikİidir. Onun bel və quyruq üzgəcləri var. Azğı ağızönü qıfın dibində yerləşir, dəyirmidir, onun yanlarında dişlər var. Başın yanlarında sıra ilə yerləşmiş 7 dəlik görünür. Bunlar qəlsəmə dəlikİəridir. Dəri örtüyü. Dərisi yumşaqdır, xarici skeleti yoxdur. Dərinin üst qatında selik ifraz edən birhüceyrəli vəzilər var. Onların ifraz etdiyi selik bədəni örtür, onu sürüşkənli edir. Seliyin qoruyucu xüsusiyyəti də məlumdur. Başının üstündə olan dəlikİər yan xətt orqanıdır. Bu orqanın hissetmədə əhəmiyyəti var.
Minoqanın skeleti xorda-dan və qığırdaqdan ibarətdir. O, ox skeletə, kəllə skeletinə və tək üzgəc skeletinə ayrılır. Ox skeleti xor-dadandır. Xordanı birləşdirici toxuma qatı əhatə etmişdir.
Kəllə skeleti qığırdaqdan olub çox sadə quruluşdadır. Bu skelet natamam beyin qutusundan, ağız qıfı skeletindən və visseral skeletdən ibarətdir. Beyin qutusu beyni altdan və yanlardan əhatə edir, qutunun üstünü birləşdirici toxuma qatı örtür.
Ağız qıfı skeleti ağız qıfını üstdən və yanlardan, dili isə altdan saxlayan bir neçə qığırdaqdan ibarətdir. Bunların ən vaciblisi ağız boşluğu divarlarını və dili saxlayan qığırdaqlardır.
Visseral skelet uzununa, eninə yerləşən və kəsişmə yerlərində bir-biri ilə birləşən çərçivədən və gözaltı qövsdən əmələ gəlib. Tək üzgəc skeleti uzun, nazik qığırdaq şüalardan ibarətdir. Bu şüalar üzgəc pərdəsini saxlayır.
Bu orqanlar ağızönü qıfdan, ağız boşluğundan, udlaqdan, qida borusu və bağırsaqlardan ibarətdir. Bağırsaq xaricə anal dəlikİə açılır. Qara ciyər və mədəaltı vəzi də həzm orqanıdır.
Bu orqanlar tənəffüs borusundan və qəlsəmə aparatından ibarətdir. Tənəffüs borusu kor qurtarır. Bu boruya başın yanlarından hər tərəfdən 7 dəlik açılır. Bunlar həm də xariclə ələqələnir. Müqayisə üçün deyək ki, minoqaya ən yaxın olan miksinin qəlsəmə dəlikİərinin ümumi boşluğu var. Bu boşluq xaricə yalnız bir dəlikİə açılır. Bu, miksinin parazitliyi ilə əlaqədardır. Qəlsəmə dəlikİərinin divarı əzəzləli olduğu üçün yığılıb açıla bilir. Bu zaman su tənəffüs borusuna, oradan qəlsəmə dəliklərinə gəlir və xaricə çıxır. Su qəlsəmə dəlikİərində olduqda suda həll olmuş oksigen qana keçir və heyvan tənəffüs edir. Qan-damar sistemi. Bu sistem ürəkdən, arteriya və vena damaralarından ibarətdir. Ürəkdə bir qulaqcıq və bir mədəcik var. Qarın qan damarının genişlənmiş hissəsi aorta soğanacağı adlanır. Arteriya ürəkdən gedən, vena ürəyə gələn damarlara deyilir. Arteriyalarla təmiz və ya arterial, venalarla oksigensiz və ya venoz qan axır. Minoqanın bir qan dövranı var, ürəkdə venoz qandır.
İfrazat orqanları bir cüt böyrəkdir. Minoqanın rüşeymində baş böyrək, yaşlısında bədən böyrəyi olur, Bu böyrək bədən boşluğunda yerləşir. Hər böyrəkdən bir sidik axarı çıxır. Sidik axarları sidik-cinsi dəlikİə xaricə açılır. Cinsiyyət sistemi. Minoqanın erkəyi və dişisi var. Dişinin yumurtalığı, erkəyin toxumluğu olur. Yumurtalıq və toxumluq bədən boşluğunda yerləşir. Bunların axarları yoxdur. Yetişmiş cinsiyyət hüceyrəsi (kürü və ya toxum mayesi) bədən boşluğuna düşür. Oradan xüsusi dəlikİə xaricə çıxır, mayalanma suda gedir.
Minoqanın sinir sistemi baş-beyindən və onurğa beynindən ibarətdir. Baş beyin kiçikdir. O, 5 hissədən ibarətdir: ön beyin, aralıq beyin, orta beyin, uzunsov beyin və beyincik. Baş beyinin ənsə hissəsi inkişaf etməyib. Onurğa beyni lentvaridir. Ondan bel və qarın sinir telləri çıxır. Bu sinirlər sonrakı onurğalılardan fərqli olaraq bir-biri ilə birləşir.
Minoqanın hiss orqanları da var. Bunlara qoxu, görmə, eşitmə, yan xətt orqanları, dəridə olan sinir ucları daxildir.
Minoqa elə yerlərdə yaşayır ki, orada digər balıqlar, demək olar ki, olmur. O, həm də xüsusi qida obyektlərini yeyir, onları insan üçün xeyirli məhsula çevirir. Minoqanın yüksək keyfiyyətli əti var. Əvvəllər Xəzər dənizində çox idi. Onun tutulması ilə məşğul olan xüsusi vətəgə var idi. Minoqa balıqlara yapışaraq onları sorur və zərər verir. Son vaxtlarda ehtiyatı azalmışdır. Ona görə də Azərbaycan Qırmızı Kitabına daxil edilib.
Sayı. Kürüləmənin aşağı olması və cəmi bir dəfə nəsil verməsi ilə əlaqədar ilanbalığı azsaylıdır.
Adi ilanbalığı və ya minoqa (lat. Anguilla anguilla) Sümüklü balıqlar sinfindən aid növ.
O, dənizdə yaşayır. Keçicidir, kürü tökmək üçün çaylara keçir. Çaya qışda gedir. Bu zaman çox yağlı olur. Çayda qidalanmır. Bir ilə yaxın çay yuxarı yol gedir, qidalanmadığı üçün arıqlayır. Buna görə də kürü tökdükdən sonra ölür. Deməli, minoqa ömründə bircə dəfə nəsil verir.
Sili (pe silioù) a zo pesked moan ha hir hag a vev en dour dous hag en dour mor. Anguilla anguilla eo anv skiantel ar silienn.
Lec'hioù bevañ E-leizh e veze anezho gwechall e kement stêr zo en Europa met war-zigresk bras eo aet he foblañs. Mont a rafe da ouennañ da Vor ar Sargasoù e kornaoueg ar Meurvor Atlantel. Mervel a ra du-hont da-c'houde. Ar sili bihan a zistro da Europa e-lec'h ma kreskont a-raok mont da ouennañ d'o zro.
Sili a vez graet ivez eus loened all damheñvel:
Sili (pe silioù) a zo pesked moan ha hir hag a vev en dour dous hag en dour mor. Anguilla anguilla eo anv skiantel ar silienn.
Lec'hioù bevañ E-leizh e veze anezho gwechall e kement stêr zo en Europa met war-zigresk bras eo aet he foblañs. Mont a rafe da ouennañ da Vor ar Sargasoù e kornaoueg ar Meurvor Atlantel. Mervel a ra du-hont da-c'houde. Ar sili bihan a zistro da Europa e-lec'h ma kreskont a-raok mont da ouennañ d'o zro.
L'anguila, anguila cabot[2] o anguila cabotera[3] (Anguilla anguilla) és un peix migratori teleosti, anguil·liforme i àpode que remunta els corrents d'aigua dolça però que descendeix al mar per criar. Segons la seua mida té diferents denominacions: anguila (més de 35 cm), anguló (entre 10 i 35 cm) i angula (menys de 10 cm).
Espècie migradora, catàdroma, present a les aigües costaneres somes i en aigües continentals.
Especialment activa a la nit.
S'alimenten, segons les fases de creixement de zooplàncton, insectes, crustacis i peixos.
La fresa es produeix a la Mar dels Sargassos; les larves, després de 2 anys de ser arrossegades pel Corrent del Golf de Mèxic, arriben a les costes europees i de l'Àfrica del Nord. Durant el viatge, les larves s'han transformat en petites angules, les més petites es quedaran a la mar i passaran a ésser mascles; les altres, remuntaran els rius i seran femelles, on passaran el primer hivern enterrades al fang sense menjar, esperant l'arribada de la primavera. Al cap d'un any els surten les escates i es transformen en angules grogues; més tard, als 8 o 9 anys que són al riu, es transformen en anguiles platejades i tornen a la mar per trobar-se amb els mascles, aparellar-se i tornar cap a la Mar dels Sargassos per fer la posta.[4]
Viu en aigües europees i africanes, a la Mediterrània fins i tot es troba també al curs baix del riu Besòs com una de les quatre espècies de peix autòctones[5] i a la Mar Negra. A l'Atlàntic oriental des de la Mar Blanca fins a les costes africanes del paral·lel 25, incloent-hi les illes Açores, Canàries i Madeira.
Dues són les modalitats de pesca principals: el bussó (l'únic art autoritzat per a la pesca de l'angula) i el gànguil, emprat al Delta de l'Ebre i a les llacunes per capturar anguiles i angules; també amb nanses, mornells, llences i cucada; ocasionalment, també es capturen amb arts d'arrossegament.
El període de veda de l'anguila al Principat de Catalunya és comprès entre l'11 de març i el 19 d'octubre.
La pesca d'angulons és prohibida per llei.
L'anguila és un peix blau, un xic greixós però de textura fina i delicada. Conté més vitamina A que la majoria dels peixos, a part d'olis omega-3 importants per a una nutrició equilibrada. És l'ingredient principal de l'all i pebre, plat estel·lar de la gastronomia del País Valencià. Al segle XIX era també un dels ingredients originals de la paella.
A Alemanya i Holanda, entre altres països del nord d'Europa, l'anguila és molt important a la cuina. Es menja sovint fumada amb pa fosc i mantega. També pot ser l'ingredient d'altres plats, com la Aalsuppe" (sopa d'anguila). A Alemanya la pell no es menja i, normalment quan l'anguila es prepara fresca se l'hi treu la pell abans. A Noruega l'anguila es menja tradicionalment pochée i freda (Kokd kald ål) o en entrepà (Ål smörbrod).
Tot i que el consum d'anguiles hagi decaigut, tradicionalment era un peix apreciat a França on es preparava l'anguila fresca pochée amb vi blanc, en un plat exquisit conegut com a "Anguilles a la bonne femme".[6]
L'anguila és un peix molt important a la cuina tradicional coreana on es menja de moltes formes, com l'Anju, el Bokkeum (sofregida), Jangeo gui (a la brasa) o Jangeo hoe crua amb salsa picant. Sovint els plats coreans a base d'anguila es preparen afegint all, element que, igual que a la cuina valenciana a l'altre extrem de la terra, hom sap que combina molt bé amb el gust d'aquest peix.
També hom troba l'anguila ("unagi" en japonés) a la cuina japonesa on és la base del Kamaboko o paté d'anguila, Unadon o anguila rostida presentada cobrint l'arròs, el Sushi d'anguila, Unagi Kabayaki, entre moltissims altres plats.
Al País Basc eren tradicionalment molt populars les "Angulas de Aguinaga", angulons preparats d'una manera molt senzilla, amb oli bullent, bitxo i all. Actualment, a causa de les restriccions de pesca d'angulons, es troben succedànis al mercat. Petits "angulons" industrials fets de pasta blanca de peix amb l'ull pintat i tot.
Hi ha gent que rebutja aquest peix o a qui li fa angunia menjar-lo, considerant-lo un peix de poca categoria. Això sovint prové de l'aspecte serpentiforme de l'anguila, que psicològicament predisposa a molta gent contra posar l'anguila a la taula, i no té res a veure amb el gust d'aquest peix.
Les seues principals amenaces són la sobrepesca (sobretot, a França, la península Ibèrica i la Gran Bretanya), la introducció accidental des del Japó del nematode Anguillicola crassus, la construcció de preses, el canvi climàtic i l'augment del nombre dels seus depredadors (com ara, els corbs marins) a tot Europa.[7][8][9][10][11]
L'anguila, anguila cabot o anguila cabotera (Anguilla anguilla) és un peix migratori teleosti, anguil·liforme i àpode que remunta els corrents d'aigua dolça però que descendeix al mar per criar. Segons la seua mida té diferents denominacions: anguila (més de 35 cm), anguló (entre 10 i 35 cm) i angula (menys de 10 cm).
Pysgodyn sy'n byw yn y môr ac mewn dŵr croyw ac sy'n perthyn i deulu'r Anguillidae ydy'r llysywen sy'n enw benywaidd; lluosog: llysywod (Lladin: Anguilla anguilla; Saesneg: European eel).
Mae ei diriogaeth yn cynnwys Ewrop, Môr y Gogledd, y Môr Du, y Môr Canoldir a'r Môr Baltig ac mae i'w ganfod ar adegau yn aberoedd ac arfordir Cymru.
Ar restr yr Undeb Rhyngwladol dros Gadwraeth Natur (UICN), caiff y rhywogaeth hon ei rhoi yn y dosbarth 'Rhywogaeth mewn perygl difrifol' o ran niferoedd, bygythiad a chadwraeth.[1]
Pysgodyn sy'n byw yn y môr ac mewn dŵr croyw ac sy'n perthyn i deulu'r Anguillidae ydy'r llysywen sy'n enw benywaidd; lluosog: llysywod (Lladin: Anguilla anguilla; Saesneg: European eel).
Mae ei diriogaeth yn cynnwys Ewrop, Môr y Gogledd, y Môr Du, y Môr Canoldir a'r Môr Baltig ac mae i'w ganfod ar adegau yn aberoedd ac arfordir Cymru.
Ar restr yr Undeb Rhyngwladol dros Gadwraeth Natur (UICN), caiff y rhywogaeth hon ei rhoi yn y dosbarth 'Rhywogaeth mewn perygl difrifol' o ran niferoedd, bygythiad a chadwraeth.
Úhoř říční (Anguilla anguilla) je druh paprskoploutvých ryb z čeledi úhořovití (Anguillidae). Jeho typickým znakem je protáhlé, válcovité tělo připomínající spíše hada než rybu. Na rozdíl od většiny ostatních sladkovodních ryb nemá břišní ploutve a hřbetní, ocasní a řitní ploutev splývají v jeden celistvý lem. Ve sladkých vodách je jeho zbarvení tmavé a kůže se jeví bez šupin, v období nástupu tření se však jeho barva mění na kovově stříbřitou.
Způsob rozmnožování úhořů byl pro lidstvo po staletí záhadou. Největší posun v tomto směru nastal na konci 19. a v první polovině 20. století, kdy byly objeveny jeho larvy a místo třecího aktu v Sargasovém moři. Dodnes však není biologie úhoře známa v potřebné úplnosti.
Lidská činnost způsobila, že počty úhořů v evropských řekách značně poklesly. Mohou za to stavby nepřekonatelných překážek v tocích, znečištění, rozšíření nepůvodních onemocnění a také nadměrný rybolov, neboť maso úhoře je velice chutné a v řadě přímořských zemí je součástí tradiční kuchyně. Z tohoto důvodu usilují odborníci o jeho ochranu a umělé rozmnožování. Na Červený seznam IUCN byl zařazen v roce 2008 do skupiny kriticky ohrožený.[2] V Česku je řazen v Červeném seznamu do skupiny téměř ohrožený.[3]
Úhoř prochází během svého života dvěma podobami. V larválním stadiu, které trvá od vykulení až po dosažení kontinentálních břehů, vypadá spíše jako malá rybka, a své známé hadovité podoby nabývá až těsně před vstupem do sladkých a brakických vod.
Larva je bezbarvá, pouze oko je černé. Tělo má tvar vrbového listu. Šupiny nejsou vyvinuty. Kostra je stále ještě chrupavčitá. Na každé čelisti je 14 zubů. V době, kdy se začíná měnit ve sklovitého úhoře, dosahuje délky až 8 cm a výšky 1 cm, ovšem v průběhu této přeměny se zkracuje až na 5 cm.
Ještě na konci 19. století byla drobná, průhledná mořská rybka Leptocephalus breviostris považována za samostatný druh. Teprve Giovanni Battista Grassi a Salvatore Calandruccio při odchovu v akváriu zjistili a v letech 1894–1897[4] uveřejnili, že ve skutečnosti je larválním stadiem vývoje úhoře říčního.[5] Objev byl pro tehdejší vědu významný, neboť napomohl rozluštění záhady rozmnožování úhoře a také nalezení jeho trdliště.
Ve sladkovodním stadiu života je tělo úhoře dlouhé, hadovitého tvaru. Hřbetní, řitní a ocasní ploutev splývají v jeden celistvý ploutevní lem, přičemž ve hřbetní ploutvi se nachází 245–275 měkkých paprsků a v řitní ploutvi 176–249 měkkých paprsků.[6] Břišní ploutve zcela scházejí. Prsní ploutve se nacházejí hned za hlavou. Kůže je na první pohled hladká a produkuje velké množství slizu. Šupiny jsou drobné, oválné a zarostlé hluboko v kůži. Na rozdíl od většiny ostatních druhů ryb se tyto šupiny nepřekrývají. Skřele jsou poměrně malé, a protože v bahně a ve velkých hloubkách není dýchání žábrami dostačující, má úhoř silně vyvinuté kožní dýchání, které mu umožňuje dokonce i dočasné opuštění vody. Ústa jsou koncová a poměrně hluboce rozeklaná, dosahující k úrovni oka, které je poměrně malé. K hledání potravy slouží především dobře vyvinutý čich. Úhoř tvoří formy s různě širokými čelistmi, což pravděpodobně souvisí s druhem přijímané potravy.[7] Díky tomu dokáže lépe využívat dostupnou potravu. Extrémními případy tohoto morfologického rozrůznění jsou forma úzkohlavá a širokohlavá.
Zbarvení se mění v průběhu života. Nejmladší, tzv. sklovití úhoři (anglicky glass eels) nemají žádnou pigmentaci, ale v průběhu růstu a vstupu do sladkých vod se objevuje maskovací zbarvení. V češtině se pro ně ujal původně francouzský termín monté. Žlutí úhoři (anglicky yellow eels) mají tmavý, dohněda zbarvený hřbet, který na břiše přechází do barvy žlutavé. S nástupem pohlavní dospělosti a migrace na trdliště se mění ve stříbrné úhoře (anglicky silver eels). Celé tělo zesvětlá a získá kovový lesk, břicho je stříbřité. V tomto stadiu se také výrazně zvětší oči a začíná se uzavírat trávicí trakt. V podmínkách českých vod je rychlost růstu úhoře spíše průměrná, na konci prvního roku dosahuje délky 15–30 cm při hmotnosti do 20 g zatímco ve třetím roce může jeho délka dosáhnout 40–45 cm a hmotnosti až 400 g.[8] V době nástupu tření se již jeho délka pohybuje průměrně okolo 100 cm, ale může dosahovat i větších velikostí v závislosti na životních podmínkách a věku. Nejdelší dokumentovaný exemplář měřil 133 cm.[9] Samci jsou výrazně menší než samice a dosahují délky do 50 cm.[9] Hmotnost se většinou pohybuje okolo jednoho kilogramu, rekordní kus však vážil 6,599 kg.[9]
Úhoři dosahují běžně věku 8–12 let, objevují se však jedinci dosahující i 20 let věku. Je znám také případ úhoře, pojmenovaného Pepík, který byl chován v bazénku kašny v budově České pojišťovny v Praze ve Spálené ulici.[10] Vypuštěn zde byl roku 1912 a uhynul o 64 let později v roce 1976, přičemž se dožil celých 68 let.[11] I přes vysoký věk však dosáhl délky pouhých 66,6 cm a hmotnosti 0,58 kg.[12] Zvláštností je, že krátce před smrtí se proměnil ve stříbrného úhoře.[11] Vůbec nejstarším exemplářem se však stal kus pojmenovaný Putte, který byl chovaný ve Švédsku v akváriu a který se dožil dokonce 85 let.[6]
Oblast výskytu úhoře říčního pokrývá značnou část Evropy. Úhoř je rozšířen v oblasti Pečory a Bílého moře, na Skandinávském poloostrově, Islandu a Britských ostrovech, v úmoří Severního a Baltského moře, ve Francii, na Pyrenejském poloostrově a v celé oblasti Středozemního moře.[13] Názory na jeho přirozený výskyt v povodí Dunaje se různí. Proti sobě zde stojí teorie, že úhoř se do povodí Dunaje dostal pouze díky lidské činnosti a vysazování, nebo že se i před výstavbou různých říčních kanálů v určitém množství dostával do této oblasti přes Černé moře. Dříve se dokonce objevila i teorie předpokládající přechod mezi prameništi Dunaje a Rýna po souši.[11]
Kromě úhoře říčního je také možné se v Evropě setkat s jeho blízkým příbuzným úhořem americkým (Anguilla rostrata), který se rovněž rozmnožuje v oblasti Sargasového moře, a proto je část jeho populace odnesena mořskými proudy k evropským břehům. Při běžném porovnání není možné tyto dva druhy od sebe odlišit, je však možné pozorovat některé anatomické odlišnosti, například počet obratlů. Zatímco úhoř říční jich má mezi 110–119,[14] jeho americký příbuzný pouze 103–111.[15]
Úhoř vždy patřil k hojným říčním druhům a v přímořských zemích se dokonce stal významnou hospodářskou komoditou. Podle současných odhadů však jeho početnost klesla na pouhé 1 % stavu populace, jaká byla před sto lety.[16] Početnost úhoře na jednotlivých územích a jeho rozšíření úzce souvisí s mořským prouděním, které mladé jedince do Evropy rozšiřuje, tudíž největší populace se nacházejí v severní části kontinentu a směrem na jih a východ počty ubývají.
Úhoř preferuje život při dně, většinu dne zahrabán v bahně, a na lov vyplouvá až po setmění, popřípadě po silnějších deštích, kdy je voda zakalená a je v ní možné nalézt i spláchnuté suchozemské organismy. Tomu odpovídá i složení jeho potravy, kde převažují bentické organismy. Jen velmi vzácně konzumuje uhynulé nebo utopené živočichy. V období tření ostatních druhů ryb, zejména kaprovitých, vyžírá na trdlištích jejich jikry.[17] Hlavní složkou potravy úzkohlavé formy úhoře jsou vodní bezobratlí, žijící při dně, zejména korýši, larvy vodního hmyzu a měkkýši. Naproti tomu širokohlavá forma loví i ryby a obojživelníky. Podobně jako u ostatních dravých ryb je i u úhoře běžný kanibalismus,[18] který zajišťuje, aby v určité lokalitě nedošlo k přemnožení. Zastoupení jednotlivých složek potravy závisí především na podmínkách, ve kterých se jedinec vyskytuje, a také na aktuální dostupnosti kořisti.je to masožravec
Způsob rozmnožování úhořů byl pro vědce záhadou po celá staletí. Antický filozof Aristotelés se v souvislosti se svou teorií samoplození domníval, že úhoři se rodí z bahna. V 17. století se předpokládalo, že úhoři rodí živá mláďata, což bylo způsobeno omylem při zkoumání jedinců napadených červovitými parazity.[19] Všechny tyto omyly byly způsobeny tím, že ve sladkých vodách nemají ještě úhoři zralé pohlavní orgány a je velmi obtížné je rozpoznat. Až v roce 1777 popsal Ital Carlo Mondini vaječníky a v roce 1874 Szymon Syrski popsal samčí pohlavní orgán. I poté však zůstával způsob rozmnožování nejasný.
Teprve po objevu existence larválního stadia bylo možné odhalit způsob a místo úhořího rozmnožování. V roce 1904 se podařilo Johanesi Schmidtovi na lodi Thor ulovit larvy poblíž Faerských ostrovů. V následujících letech byly prováděny rozsáhlé průzkumy v celém Atlantském oceánu. V roce 1922 ulovila dánská loď Dana v oblasti Sargasového moře larvy o délce přibližně 5 mm, které měly doposud žloutkový váček.[20] Tím bylo stanoveno místo rozmnožování.
Další neznámou je cesta, kterou úhoř podniká na trdliště. Dosud se totiž nedaří ulovit migrující dospělé úhoře na volném moři. Změnu by v tomto směru měl přinést výzkum irských a dánských vědců, kteří opatřili dospělce vysílačkami, díky nimž by mělo být možné sledovat migrační trasy včetně hloubky a teploty vody, ve které se pohybují.[21] Právě neúspěchy v této oblasti výzkumu přivedly v roce 1959 anglického biologa Denyse W. Tuckera k teorii, že evropští úhoři vůbec nedosáhnou svého cíle a že veškerá populace je zajišťována pouze díky americké populaci úhoře.[22] Jeho teorie však není obecně přijímána,[22] protože mezi oběma populacemi byly objeveny biologické rozdíly, takže je ichtyologové považují za různé druhy, a také se liší jejich místa tření. Pokud by však byla pravdivá, znamenalo by to, že veškerá ochrana úhoře říčního je zbytečná a je možné jej v libovolném množství lovit.
Dalším významným pokrokem ve výzkumu biologie úhořů byl objev, že jednotlivé skupiny z různých oblastí jsou vzájemně oddělené a na trdlišti nedochází k jejich vzájemnému mísení.[19] Tohoto bylo dosaženo velice náročným zkoumáním úhoří DNA.
V současné době se tedy předpokládá, že úhoři říční migrují až 7000 km do Sargasového moře po dobu až 1,5 roku, během níž nepřijímají žádnou potravu. Důvod, proč se vydávají na tak vzdálené místo, zřejmě souvisí s pohybem litosférických desek. Před miliony let k sobě měly Evropa a Amerika mnohem blíže a ryby tedy měly možnost se na postupné prodlužování vzdálenosti adaptovat. Samotný akt pravděpodobně probíhá v hloubce okolo 400 m při teplotě vody 17 °C.[22] Jikry jsou drobné, asi 1 mm velké, a volně se vznášejí ve vodním sloupci. Jejich počet se odhaduje na 400 000–700 000 na jednu samici.[23] Dospělí úhoři po tření hynou a plůdek je za pomoci Golfského proudu unášen k Evropě. Tato cesta trvá 3–4 roky a na jejím konci se larvy mění v monté. Část populace zůstává v ústích řek v brakické vodě a další část migruje dále do vnitrozemí. Není bez zajímavosti, že úhoři v brakických vodách se stávají samci a ve sladkých vodách téměř výlučně samicemi, včetně uměle vysazovaných jedinců. To by odpovídalo teorii, že sladká voda stimuluje vývoj samičích pohlavních orgánů, zatímco slaná voda vývoj samčích orgánů.[24]
V krvi úhoře se nachází jed ze skupiny ichtyochemotoxinů.[25] Intoxikace tímto jedem připomíná otravu způsobenou zmijím kousnutím. Mezi základní projevy otravy patří průjem, nevolnost, zvracení, cyanóza, netečnost, nepravidelný puls, slabost, otupělost a dýchací potíže.[14] V nejhorším případě může nastat i smrt. Tento jed je schopen zabíjet velice rychle i v malých dávkách. V laboratoři stačilo k usmrcení menšího psa během čtyř minut pouhého půl gramu krevního séra,[23] ve větším množství jed zabíjel během jedné minuty.[14] Při kontaktu toxinu se sliznicemi, například očí, může vyvolat silný zánět.[14] Toxin je bílkovinné povahy, proto je teplotně nestálý a rozkládá se už při teplotě 60 °C. Konzumace tepelně upraveného masa úhoře tedy není zdraví nebezpečná.[23]
U ryb se běžně stáří určuje několika různými metodami, např. pomocí zimních přírůstků šupin nebo pomocí výbrusů obratlů či otolitů.[26] Nejjednodušší a mezi lidmi nejznámější metoda pomocí šupin je však nespolehlivá, protože šupiny se začínají tvořit až nějakou dobu po přeměně larvy v úhoře. V roce 1988 bylo proto ichtyology vydáno doporučení používat ke zjišťování věku úhořů metodu založenou na zkoumání otolitů.[27] Doporučená metoda byla ověřena mnohaletým zkoumáním výsledků jednotlivých metod na rybách známého stáří a jejich porovnáváním se skutečností.
Bakteriální a virová onemocnění spolu úzce souvisejí, velice často působí společně a v řadě případů tedy nelze zcela jednoznačně identifikovat původce určitého onemocnění. Přesto jsou pravděpodobně u ryb častější bakteriózy, a tudíž jsou lépe zdokumentovány než virózy.
Jedním z nejběžnějších onemocnění je skvrnitost způsobená bakterií Pseudomonas punctata, která se vyskytuje za různých podmínek a je hlavním původcem hromadného hynutí úhořů, mezi které lze zařadit i třeba masové hynutí v táborské nádrži Jordánu roku 1929.[28] Mezi projevy skvrnitosti úhořů lze zařadit výskyt skvrnitých míst na těle, hrachovitá zduření na hlavě, oslepnutí, krevní výrony na vnitřnostech a úhyn.[28] Při výskytu tohoto onemocnění je nutné zabránit jeho dalšímu šíření, což znamená odlov a likvidaci uhynulých kusů.
Jedním z nejvýznamnějších patogenů způsobující úhyn ryb v intenzivních chovech patří bakterie druhu Listonella anguillarum. Toto onemocnění se projevuje červenou skvrnitostí na břiše a bocích těla, otoky a poraněními kůže, která následně hnisají. V tomto případě se léčba provádí antibiotiky. Podobné onemocnění, zvané vibrióza, způsobuje v intenzivních chovech úhořů příbuzná baktérie Vibrio vulnificus sérovar E. Tato baktérie se vyskytuje primárně u úhořů, sekundárně však může způsobit onemocnění člověka.[29] Hniloba ploutví a krvácivá otrava krve úhořů je způsobována bakterií druhu Aeromonas hydrophila. Jako léčba se při tomto onemocnění uplatňuje okamžité zvýšení kvality vody v chovu, což se provádí například její výměnou, chemickou úpravou nebo přečištěním a ustavením koncentrace chloridu sodného ve vodě na 0,5–0,9 %.[30]
Mezi virová onemocnění patří papilomatóza, která se projevuje zbytněním kožního epitelu na čelistech, které vzhledem připomíná květák.[31] Mezi další významná virová onemocnění patří choroby způsobované herpetickými viry a rhabdoviry, vyvolávající krvácení v oblasti hlavy a očí a postupující do celého těla.[30]
Mezi nejobvyklejší plísňová onemocnění patří povrchová zaplísnění způsobovaná plísněmi rodu Achlya respektive Saprolegnia. Nejčastěji se objevuje u oslabených nebo poraněných ryb. Projevuje se bílými až hnědými vatovitými porosty na kůži a ploutvích. Při silném zaplísnění často dochází k uhynutí v důsledku otravy látkami vznikajícími při rozkladu napadených tkání a toxiny, které jsou produkovány samotnými houbami.[32] Pro ryby však může být nebezpečné i napadení menšího rozsahu. Léčba spočívá ve zvýšení kvality vody a koupelích v roztoku manganistanu draselného nebo chloridu sodného.[32]
Jiné onemocnění je způsobováno druhem Dermocystidium anguillae, který je někdy zařazován mezi prvoky, ale pravděpodobně se jedná o plíseň.[30] Projevuje se otoky na těle a ploutvích. Léčba není známa, jedinou možností je prevence proti šíření odstraňováním napadených ryb.
Parazitární onemocnění lze rozdělit na onemocnění způsobená jednobuněčnými (prvoky) nebo mnohobuněčnými organismy (korýši, vrtejši, tasemnicemi aj.). Do první skupiny patří například kožovcovitost, způsobovaná nálevníkem druhu kožovec rybí (Ichthyophthirius multifiliis). Tento druh cizopasí ve škáře ryb a jeho přítomnost se projevuje bílými krupičkovitými útvary na tělech a ploutvích ryb. Chorobu je možné léčit opakovaným přenosem napadených ryb do čistého, nezamořeného prostředí.[33]
Jako další druhy lze uvést rybomorku úhoří (Myxidium giardi), která parazituje na žábrách úhořů, avšak nemá výraznou patogenitu, nebo Trypanosoma granulosum, přenášenou zejména různými ektoparazity.
Značný vliv na stavy úhořů měla krevnatka úhoří (Anguillicola crassus), hlístice původem z východní Asie, která parazituje v plynových měchýřích úhořů. Do Evropy se dostala pravděpodobně v 80. letech 20. století s planktonem v trajektech spojujících její původní domovinu se zbytkem světa. Napadené ryby mají narušenou hydrostatickou funkci plynového měchýře, a dokonce může dojít k jeho perforaci nebo otravě ryby v důsledku rozkladných procesů odumřelých krevnatek.
Za zmínku také stojí parazité v trávicí soustavě. Jsou jimi vrtejš Acanthocephalus anguillae, způsobující zánětlivou zarudlost střev,[34] a tasemnice Eubothrium crassum, která je především parazitem pstruhů a lipanů. Při silnějším napadení může dojít až k neprůchodnosti trávicí trubice.[35]
Z hospodářského i rybářského hlediska se jedná o velmi ceněný druh. V dřívějších dobách byl v Čechách vedle lososa nejlépe placenou rybou.[36] Jeho hospodářský význam výrazně vzrostl na konci 19. a obzvláště na počátku 20. století, kdy počty migrujících lososů začaly klesat pod přijatelnou mez. Uvádí se dokonce, že příjem z chycených a prodaných úhořů mohl pokrýt značnou část tehdejších životních nákladů.[36] Ryby se v tehdejší době lovily ve velkém hlavně do slupí, což patřilo mezi výsady mlynářů, nebo do speciálně upravených vrší, které naopak používala především chudina.[36] Úhoř býval ceněn pro své kvalitní maso a pro kůži, která se po vysušení používala k přivazování bijáku cepu.[36]
Největší hospodářský význam má jeho lov v přímořských zemích. Řada evropských států loví úhoře ve velkém, a to jak dospělce táhnoucí do Sargasového moře, tak i monté vplouvající do řek. Úhoří monté je totiž v řadě zemí považováno za pochoutku, podobně jako kaviár, a proto je značná část vyloveného množství prodávána do restaurací. Velká část také směřuje do Asie, kde na jídelním lístku nahrazuje tamějšího úhoře japonského. Klesající počty úhořů stimulují růst jeho ceny, a tedy také jeho atraktivitu z pohledu rybářů. Cena jednoho kilogramu úhořího monté činila v roce 2003 10 266 Kč, v roce 2005 už byla částka za stejné množství 27 300 Kč.[16]
V řadě evropských zemí je úhoř ceněnou sladkovodní rybou, i když v poslední době v souvislosti se snížením jeho stavů se neobjevuje v jídelníčku evropských národů tak často jako dříve. Úhoře lze připravovat snad na všechny obvyklé způsoby, nejčastěji se ale peče, udí, smaží, dusí nebo vaří. Má lahodné maso s velmi malým množstvím kostí, avšak vysokým obsahem tuku. Některé příručky o zdravé výživě uvádí, že podíl tuku může dosahovat až 27 %,[37] a proto se nedoporučuje lidem, kteří mají zdravotní problémy související s trávením.
Úhoř se pro kuchyni připravuje den předem. Po omráčení ranou do zátylku se nožem propíchne krk. Větší úhoři se stahují, aby se maso dalo prosolit a kůže se při tepelné přípravě nezkroutila. Řada receptů uvádí úhoře pečeného (pečený úhoř na žampionech, marinovaný úhoř,[38] grilovaný úhoř, úhoř pečený s pórkem a olivami, úhoř pečený na pánvi,[39] úhoř po baskicku[40]), v tradiční české kuchyni je to pak úhoř na šalvěji.
Smažením se připravuje falešný úhoř či úhoř po italsku, dušením úhoř po burgundsku či úhoř po římsku, vařením grilovaný úhoř Villeneuve.[39] V Evropě se pak s úhořem setkáváme v kuchyni belgické (úhoř s čerstvými bylinkami), nizozemské (úhoř na jehle), španělské (úhoř po baskicku), švédské (úhoř smažený, úhoř v aspiku – aspik je v tomto významu rosol vznikající vývarem úhořího masa s kořením a přídavkem želatiny) a britské (úhoř v rosolu).[40]
Kromě komerčního rybolovu v moři je také úhoř součástí moderních akvakultur, které se specializují na jeho odchov. Ve vyspělých zemích se jedná především o intenzivní chovy ve specializovaných úhořích farmách, jejichž produkce je téměř výhradně určena pro potravinářské zpracování. Oproti extenzivnímu chovu vykazuje menší ztrátovost s nižšími celkovými náklady na následný odlov. Veškerá populace úhoře v odchovech je však stejně jako populace vysazovaná do volných vod stále závislá na odlovu monté při ústí řek, neboť umělé rozmnožování nebylo doposud vědci uspokojivě zvládnuto.
Faremní chov probíhá ve speciálních nádržích nebo žlabech s přívodem čerstvé vody. Za nejvhodnější pro úhoře je označována voda proudící rychlostí 0,3–0,5 l•min−1 o teplotě 20–25 °C s obsahem kyslíku 6–9 mg•l−1.[18] Z počátku činí hustota obsádky takového chovu okolo 800 kusů na litr, později s růstem ryb toto číslo klesá. Během chovu se doporučuje ryby několikrát roztřídit podle velikosti, aby se omezila možnost kanibalismu. Úhoři se krmí speciálními pastami nebo granulemi s vysokým obsahem tuku. Ztrátovost se při této metodě pohybuje okolo 10 % a úhoři zároveň poměrně rychle rostou. Proto se tato metoda využívá také k počátečnímu odchovu monté před vysazením do volných vod, kde nejsou podmínky tak příznivé. Kromě umělých nádrží jsou také v některých zemích běžné malé odchovné rybníčky. Intenzivní chov může dosáhnout produkce až k 26 tunám na hektar vodní plochy.[18]
V řadě zemí však převládá extenzivní způsob chovu, kdy jsou úhoři vysazováni přímo do vod s dalšími rybími druhy a následně jsou loveni. Tato metoda však vykazuje ztrátovost až 90 %, která je způsobována především kanibalismem, migrací, predací a v neposlední řadě také omezenou schopností ryby ulovit. To je také důvod, proč po rozpadu státního rybářství došlo v Česku k silnému omezení této metody chovu úhoře. V současné době jsou tedy Český rybářský svaz a Moravský rybářský svaz jediné větší instituce, které nasazují úhoří monté do volných vod. Kromě tohoto monté, které se dováží v polystyrenových krabicích, se vysazují také starší, v intenzivním chovu odchovaní úhoři. Obvykle vysazované množství se pohybuje od 150 do 300 kusů na hektar vodní plochy.[18]
Úhoř říční je také předmětem sportovního rybolovu, který probíhá ve volných vodách téměř výlučně na udici. Loví se nejčastěji za tmy v období od června do října na plavanou s pomocí speciálních chemických svítidel, která slouží jako indikátory záběru, nebo položenou s akustickými, často elektronickými, hlásiči. Mimoto se občas uloví i během horkého letního dne nebo při zákalu vody po dešti.[41] Jako nástraha se nejčastěji používá žížala nebo mrtvá rybka.[23] Při lovu se doporučuje okamžitě vyvinout proti rybě silný a stálý tah, čímž se odtáhne ode dna s mnoha překážkami, na které se ryba může navinout, což většinou znamená její ztrátu.[41]
Úhoř říční byl v roce 2008 zařazen podle IUCN do Červeného seznamu ohrožených druhů do skupiny kriticky ohrožený.[2]
Stavy úhořů v poslední době výrazně poklesly. Za příčiny se obecně označují stavby přehradních hrází a vodních elektráren včetně takzvaných malých vodních elektráren, které brání přirozené protiproudové migraci mladých úhořů a zabíjejí dospělé úhoře migrující po proudu do trdlišť v Sargasovém moři. Další nezanedbatelný dopad má nejspíš silný komerční rybolov a znečištění toků. Zároveň se také objevily informace o vlivu otravy polychlorovanými bifenyly, která údajně způsobuje již úhyn samotného embrya.[42]
Problém poklesu početnosti se řeší i v rámci Evropské unie, která vydala nařízení, jež má zajistit lepší ochranu tohoto rybího druhu. V prvních návrzích se objevovaly klauzule o zákazu lovu a přechovávání úhoře v lodích vždy do 15. dne každého měsíce, které byly později vypuštěny jakožto nevhodné.[43] V současném nařízení ze září 2007 je stanoveno, že každý stát, na jehož území se přirozeně vyskytuje úhoř říční, je povinen vypracovat a do konce roku 2008 předložit plán řízení stavů úhoře. Dále je každý členský stát povinen zajistit, aby alespoň 40 % úhořů mohlo unikat na trdliště. Toto číslo se vypočítává z nejlepších odhadů stavu populace, pokud by nebyla zatížena lidskou činností. Významným bodem je také povinnost poskytovat do roku 2013 alespoň 60 % ulovených úhořů menších než 12 cm k jejich vysazování do volných vod. V případě, že některý stát tento plán nepředloží nebo mu nebude schválen, je povinen okamžitě zajistit snížení odlovu na 50 % vzhledem ke stavu z období let 2004–2006.[44]
Migrace úhoře do mnoha míst v Evropě byla přerušena v důsledku staveb příčných překážek ve vodních tocích, jako jsou přehradní hráze nebo jezy, a proto je na mnoha místech nutné jeho stálé vysazování. Řešením by v podmínkách Česka mohla být stavba funkčních rybích přechodů a zábran, které by bránily vstupu dospělých ryb do turbín vodních elektráren. Ve vyhlášce z roku 2004 byla nejmenší lovná míra úhoře určena na 45 cm a doba hájení stanovena od 1. září do 30. listopadu,[45] což má zajistit základní ochranu mladých úhořů a úhořů v období migrace před lovem na udici, neboť žádný jiný úspěšný způsob lovu na volné vodě není v České republice možný. Švédsko šlo v tomto směru v ochraně úhoře ještě dále a počínaje 1. květnem 2007 platí v této zemi pro sportovní rybáře úplný zákaz lovu úhořů.[46]
Obrázky, zvuky či videa k tématu úhoř říční ve Wikimedia Commons
Galerie úhoř říční ve Wikimedia Commons
Úhoř říční (Anguilla anguilla) je druh paprskoploutvých ryb z čeledi úhořovití (Anguillidae). Jeho typickým znakem je protáhlé, válcovité tělo připomínající spíše hada než rybu. Na rozdíl od většiny ostatních sladkovodních ryb nemá břišní ploutve a hřbetní, ocasní a řitní ploutev splývají v jeden celistvý lem. Ve sladkých vodách je jeho zbarvení tmavé a kůže se jeví bez šupin, v období nástupu tření se však jeho barva mění na kovově stříbřitou.
Způsob rozmnožování úhořů byl pro lidstvo po staletí záhadou. Největší posun v tomto směru nastal na konci 19. a v první polovině 20. století, kdy byly objeveny jeho larvy a místo třecího aktu v Sargasovém moři. Dodnes však není biologie úhoře známa v potřebné úplnosti.
Lidská činnost způsobila, že počty úhořů v evropských řekách značně poklesly. Mohou za to stavby nepřekonatelných překážek v tocích, znečištění, rozšíření nepůvodních onemocnění a také nadměrný rybolov, neboť maso úhoře je velice chutné a v řadě přímořských zemí je součástí tradiční kuchyně. Z tohoto důvodu usilují odborníci o jeho ochranu a umělé rozmnožování. Na Červený seznam IUCN byl zařazen v roce 2008 do skupiny kriticky ohrožený. V Česku je řazen v Červeném seznamu do skupiny téměř ohrožený.
"Ål" omdirigeres hertil. For andre betydninger af Ål, se Ål (flertydig).
Den europæiske ål (Anguilla anguilla)[1], også blot kaldet ålen, tilhører gruppen af ålefisk Anguilliformes, der kendetegnes ved en slank slangelignende form og små brystfinner. Den er én blandt 18 arter i familien Anguillidae. Ålen er katadrom, det vil sige, at den udklækkes i saltvand, lever det meste af sit liv i ferskvand og vandrer tilbage til saltvand for at gyde. Normalt når voksne ål en størrelse på 60-80 centimeter, men i særlige tilfælde kan de nå op til 150 centimeter. Den findes i floder, åer, bække og søer langs Europas og Nordafrikas kyster.
Den europæiske ål har en særpræget livscyklus. Den vandrer omkring 6.000 kilometer fra sine gydesteder i Sargassohavet syd for Bermuda-øerne til sine levesteder i Europa og Nordafrika. Livscyklussen har seks stadier: Æg, larver (leptocephali), glasål, gulål, blankål og gydeål.
Æggene klækkes, og larverne kaldes for Blommesæklarver, da blommen stadig er deres næringskilde. Når blommesæklarverne selv begynder at indtage føde, går de til Larvestadiet. Larverne betegnes Leptocephali, da man tidligere troede, det var en selvstændig art ved navn leptocephalus brevirostris. Leptocephali er transparente (gennemskinnelige) og har form som et pileblad. Alt tyder på, at de indtager næring fra plankton, men det er ikke bevist. Larverne driver med Golfstrømmen og den nordatlantiske strøm til Europas og Nordafrikas kyster, hvor de forlader deres pelagiske eksistens og søger op i floder og mindre vandløb. Driften tager mellem 1-2 år, og i den periode når ålelarverne en længde på cirka 7,5 centimeter. Fremme ved Europas kyster forvandles larverne til Glasål, der stadig er transparente, men deres pigmentering udvikles så småt. De første tegn på knoglestruktur bliver synlig. Ålene ændrer i dette stadium fødevalg til at omfatte små insektlarver og orme. Glasålen er yderst lysfølsom på grund af dens manglende pigmentering. Glasålen forvandles nu til en Gulål. Den lever som gulål i 6-16 år, det vil sige det meste af livet. I det stadium lever den af insekter, orme, bløddyr og mindre fisk. Det er vigtigt for den at lagre store fedtreserver, da den, efter at have forvandlet sig til en Blankål, mister evnen til at spise og således ikke indtager føde undervejs tilbage til gydepladserne i Sargassohavet. Blankål-stadiet er interessant, da ålen gennemgår markante fysiologiske ændringer. Ud over at stoppe med at æde omstiller den sig fra livet i ferskvand til rejsen i saltvand. Når fisk udsættes for et sådant skift, skal de ved hjælp af interne mekanismer afbalancere saltet i deres organisme. Det gør ålen ved osmoregulering. Det sidste stadium i den europæiske åls livscyklus er Gydeål. Det er i dette stadium, ålene når deres gydepladser i Sargassohavet. Det er ikke veldokumenteret, da vi mister sporet af ålene under deres tur til hertil.
Der er forsket intensivt i de tidlige stadier af ålens liv, men et eksakt gydested er endnu ikke bestemt. Det er på baggrund af den danske havbiolog Johannes Schmidts opdagelser tidligt i 1900-tallet alment accepteret, at han kom tæt på gydestedet. Johannes Schmidt sejlede med skibet Dana i Atlanterhavet og indfangede mængder af ålelarver, som blev mindre og mindre, desto længere mod vest i Atlanterhavet, han fangede dem. Johannes Schmidt dannede sig ud fra størrelsen på larverne en idé om, hvornår han var tæt på ålens gydested. Hans observationer førte ham til Sargassohavet. Yderligere undersøgelser har bekræftet, at det er det tætteste, vi er kommet på larver, der stadig har rester fra blommen på sig.
Videnskaben har siden 1960'erne rapporteret en dramatisk tilbagegang af europæiske ål, og arten er nu kritisk truet og på IUCNs rødliste[2]. Rekrutteringen af glasål har været nedadgående siden 1980, og bestanden er i dag nok 95-99 % mindre end før 1980. Tilbagegangen kan skyldes en lang række årsager: fiskeri, kanalisering og opstemning af vandløb, rester af insektgifte, klimaforandringer og parasitter.
Fiskeri af ål foregår i et sådant omfang, at International Council for the Exploration of the Sea (ICES) har bedømt det som uholdbart[3].
Svømmeblæreparasitten Anguillicola crassus er indført til Europa gennem import af ål fra Japan. [4]. Parasitten er ufarlig for den japanske ål, Anguilla japonica, mens den europæiske ål savner modstandskraft mod denne 'indslæbte' parasit, som hæmmer funktionen af den inficerede åls svømmeblære og kan resultere i massedød[4].
I 2007 fremlagde Den Europæiske Union en samling regulativer, der kræver, at medlemslandene opstiller en aktiv plan for bevaring af ålen. Hovedmålet var at mindske menneskeskabte miljøpåvirkninger af ålens levesteder og sætte ind over for overfiskeri. Unionen tilstræber, at opnå en en bestand af ål på mindst 40 % af det estimerede antal før ålens tilbagegang begyndte. Antallet af ål, der forlader vandløbene og vandrer tilbage til Sargassohavet for at gyde, skal øges. Håbet er at stoppe den negative tendens, hvor mængden af glasål er faldende som følge af, at færre blankål vender tilbage for at gyde. Danmark og EU's andre medlemslande har udarbejdet en genopretningsplan for den europæiske ål. Den 1. juli 2009 blev der gennemført en række stramninger på området inden for erhvervsfiskeri af ål. Siden den 31. december 2012 har det bl.a. resulteret i:
Opdræt af den europæiske ål i akvakultur startede for cirka 30 år siden. Ålefarmere indfanger glasål, som fodres og opfedes i bassiner. Næsten alle indfangede ål tager under de rigtige omstændigheder føde til sig umiddelbart efter at være anbragt i fangenskab.
De fodres typisk med typisk børsteorme eller torskerogn. Glasål har en høj tilpasningsevne, som udnyttes til gradvist at vænne dem til foderpiller med højt energiindhold. Glasål i akvakultur har generelt færre parasitter og sygdomme end ål i mere udviklede stadier. Derudover kan glasål leve på meget lidt plads. Der går omkring 2,5 kilo glasål til opdræt af 1 ton voksne gulål. Et kilo glasål svarer til 2.800-3.300 individer.
I 2008 blev der fanget omkring 150 tons glasål over hele Europa, hvoraf omkring 100 tons gik til akvakultur og resten til konsum eller genudsætning (Nielsen, 2008). Et problem for akvakulturen er, at den europæiske ål ikke gyder i fangenskab. Derfor er opdrætterne afhængige af at kunne fange glasål i naturen.
Se Wiktionarys definition på ordet ål "Ål" omdirigeres hertil. For andre betydninger af Ål, se Ål (flertydig). Den europæiske ål (Anguilla anguilla), også blot kaldet ålen, tilhører gruppen af ålefisk Anguilliformes, der kendetegnes ved en slank slangelignende form og små brystfinner. Den er én blandt 18 arter i familien Anguillidae. Ålen er katadrom, det vil sige, at den udklækkes i saltvand, lever det meste af sit liv i ferskvand og vandrer tilbage til saltvand for at gyde. Normalt når voksne ål en størrelse på 60-80 centimeter, men i særlige tilfælde kan de nå op til 150 centimeter. Den findes i floder, åer, bække og søer langs Europas og Nordafrikas kyster.
Der Europäische Aal (Anguilla anguilla) ist eine vom Aussterben bedrohte Art der Aale und in ganz Europa, Kleinasien und Nordafrika beheimatet. Er hat einen schlangenförmigen, langgestreckten, drehrunden Körper. Die Rücken-, Schwanz- und Afterflosse bilden einen durchgängigen Flossensaum. In der dicken Haut sind sehr kleine Rundschuppen eingebettet. Der europäische Aal hat ein oberständiges Maul, das heißt, der Unterkiefer ist etwas länger als der Oberkiefer. Die Färbung der Oberseite kann zwischen schwarz und dunkelgrün, die der Unterseite zwischen gelb (junger, sog. Gelbaal) und weiß (erwachsener, sog. Blankaal) variieren.
Erwachsene Weibchen können bis zu 150 cm lang und 6 kg schwer werden, Männchen erreichen nur 60 cm Länge. Solche Größen werden aber extrem selten erreicht, und schon ein Weibchen von einem Meter Länge ist ausgesprochen groß. Vom Amerikanischen Aal ist der Europäische Aal äußerlich kaum zu unterscheiden.
Der Europäische Aal ist in Deutschland 1995 und 2009[1] sowie in der Schweiz 2018[2] zum Fisch des Jahres ernannt worden. Seit den 1970er Jahren ist der Bestand in Europa um 98 Prozent zurückgegangen.
Aale schlüpfen im Atlantik, in der Sargassosee (in der Nähe der Bahamas). Wegen ihrer Form heißen die Aallarven Weidenblattlarven (Leptocephalus-Larve). Etwa drei Jahre brauchen diese Larven, um von der Sargassosee an die europäischen Küsten zu gelangen. Während man früher annahm, dass sie sich dabei passiv vom Golfstrom tragen lassen, weiß man heute, dass die Larven aktiv schwimmen.
Etwa 100 km vor der europäischen Küste beginnt die Metamorphose der Weidenblattlarven zu den ca. 7 cm langen Glasaalen. Im Frühjahr schwimmen sie in zum Teil großen Schwärmen von den europäischen Küsten flussaufwärts in die Binnengewässer des Landesinneren. Während dieser Zeit heißen sie „Steigaale“, wegen ihrer gelblichen Bauchfärbung auch „Gelbaale“. In ihren Heimatgewässern wachsen sie die nächsten Jahre zur vollen Größe heran. Weibliche Tiere werden mit 12 bis 15 Jahren geschlechtsreif, männliche in einem Alter von 6 bis 9 Jahren. Zum Ablaichen wandern die Tiere im September/Oktober aus den Gewässern des Landesinneren über die Flüsse dahin zurück, wo sie geschlüpft waren: in die Sargassosee. Dabei werden innerhalb eines Jahres teilweise Strecken von über 5000 Kilometern ohne Nahrungsaufnahme gegen den Golfstrom zurückgelegt. Ergebnisse, die per Satellitentelemetrie an Aalen gewonnen wurden, denen satellitenerkennbare Markierungen angebracht wurden, zeigten, dass die Tiere sich während der Wanderung tagsüber in kühlen Wässern zwischen 200 und 1000 Metern Tiefe aufhalten und nachts in wärmeren Oberflächenbereichen schwimmen. Dabei legen sie zwischen Irland und den Bahamas auf den ersten 1300 Kilometern nur 5–25 Kilometer pro Tag zurück, viel weniger als die 35 Kilometer, die nötig wären, um innerhalb eines Jahres die Strecke von 5000 km zu bewältigen.[3] Daraus folgert man, dass die Aale später Wasserströmungen ausnutzen, die ihnen dann eine höhere Tagesgeschwindigkeit ermöglichen – eine Weile nahm man daher auch an, europäische Aale erreichten das Laichgebiet gar nicht und alle Jungaale stammten von amerikanischen Eltern und schwärmten nach beiden Richtungen aus.
Während der letzten Zeit in den Binnengewässern und auf dem Weg zurück zum Meer verändern sich die Körpermerkmale der Tiere: Ihre ursprüngliche Färbung wechselt von grün-braun zu silbrig-grau, der After zieht sich ein und die Augen vergrößern sich – der Aal wird zum „Blankaal“ bzw. „Silberaal“. Dieser Umwandlungsprozess dauert ca. vier Wochen. In dieser Zeit wird die Nahrungsaufnahme immer weiter eingeschränkt und schließlich ganz eingestellt, denn der Verdauungstrakt bildet sich komplett zurück. Stattdessen entwickeln sich die Geschlechtsorgane, die später die gesamte Leibeshöhle einnehmen. Die Energie für den „Umbau“ des Körpers und für die lange Reise zum Laichort entnehmen die Aale ausschließlich ihren Fettreserven, die sie sich im Laufe der Jahre angefressen haben. Das Fettreservoir wird in den Eingeweiden und unter der Haut gebildet: Aale gehören zu den so genannten „Fettfischen“, denn ihre Körpermasse kann bis zu 30 % aus Fett bestehen.
Das Umfärben ist vermutlich eine Anpassung an die Gegebenheiten des offenen Meeres – dort ist ein silbrig-glänzender Unterbauch weniger auffällig als ein gelber. Auch die vergrößerten Augen der Tiere könnten eine weitere Anpassung an die Gegebenheiten des Meeres sein.
Während der Wanderung müssen sich die Aale den erheblichen Änderungen in der Umgebungsosmolarität anpassen. Dabei kommt es zu Umwandlungen in den Kiemenepithelien der Tiere. Dieser Prozess wird vor allem durch Prolaktin gesteuert, ein Hormon, das beim Menschen vor allem aufgrund seiner Wirkung auf die Milchdrüsensekretion bekannt ist.
In der Sargassosee laichen die Tiere ab und sterben. Da Aale sich nur einmal am Ende ihres Lebens fortpflanzen und anschließend sterben, zählen sie zu den semelparen Tierarten.[4]
Aale sind in der Lage, beachtliche Strecken über feuchtes Land zurückzulegen, denn sie können den lebensnotwendigen Sauerstoff über die Haut aufnehmen.
Aale können ein Alter von 50 bis 80 Jahren, in Einzelfällen auch deutlich über 100 Jahren erreichen, wenn sie keine Möglichkeit zum Abwandern haben.[5][6]
Aale sind insbesondere in der Dämmerung und in der Nacht aktiv. Sie ernähren sich vorwiegend von Würmern, (Klein-)Krebsen, Insektenlarven etc., aber auch von Fischlaich und Fischen. Kleinfische werden aktiv im Mittelwasser und an der Wasseroberfläche gejagt. Dabei erweist sich der Aal als geschickter Jäger.
Der Europäische Aal kommt in unseren Gewässern in zwei Ernährungsvarianten vor: Die eine ist der Spitzkopfaal, mit schmalem Kopf und spitz zulaufender Schnauze, der sich vorwiegend von Krebsen und anderen Wirbellosen ernährt. Die andere Variante ist der Breitkopfaal, mit breitem Kopf und breiter Schnauze, ein Fischjäger.
Beide Formen existieren auch nebeneinander in den gleichen Gewässern, wobei die prozentuale Verteilung auf die beiden Formen ausschließlich von dem vorherrschenden Nahrungsangebot abhängt. So wird man in Gewässern mit großem Bestand an kleinen Fischen und geringem Bestand an Krebsen bis zu 90 % Breitmaulaale im Verhältnis zu Spitzmaulaalen finden und umgekehrt.
Die oft verbreitete Aussage, Aale seien Aasfresser, resultiert aus ihrem Versteckverhalten, das früher durch das Auslegen von Tierschädeln zum Fang genutzt wurde. Diese Fangmethode wurde in der Blechtrommel von Günter Grass literarisch zwar schön, fachlich aber falsch beschrieben. Fischer wissen, dass Aale bestenfalls frisch getötete Köder fressen, niemals aber verweste. Der Grund liegt nicht zuletzt in dem extrem fein ausgebildeten Geruchssinn des Aales begründet. Er ist in der Lage, einzelne Geruchs- oder Geschmacksmoleküle wahrzunehmen. Seine röhrenartig ausgebildeten Nasenlöcher befähigen ihn zudem, eine Geruchsspur in allen drei Dimensionen wahrzunehmen und zu verfolgen (stereoskopisches Riechen).
Aale sind, wie angedeutet, katadrome Wanderfische, was bedeutet, dass sie zum Laichen vom Süßwasser ins Meer ziehen. Die Reise in die Sargassosee dauert ein bis anderthalb Jahre, und sie beginnt in den Wohngewässern der Aale. Zwischen Oktober und November, bei mildem Wetter auch noch im Dezember, werden die Aale unruhig und ziehen los. Die Zugzeit liegt in den Abend- und Nachtstunden. Vor allem bei sehr schlechtem Wetter, wenn es stürmt und regnet, scheint sich die „Reiselust“ der Aale zu erhöhen. Anfangs ziehen sie noch sehr aktiv, schlängeln sich aus den kleinsten Gräben in größere Bäche oder auch aus stehenden, abgeschlossenen Gewässern durch feuchtes Gras in den nächsten Bach oder Fluss. In den großen Strömen wie Rhein, Weser, Ems, Elbe und Oder aber lassen sie sich dann energiesparend weitgehend von der Strömung treiben. Dabei schweben sie, S-förmig gekrümmt, im Mittelwasser. In der Mündung angekommen, schwimmen sie wieder aktiv und gehen sofort auf Tiefe.
Während ihrer Wanderung im Meer führen die Blankaale tagesperiodische Vertikalwanderungen aus, d. h. tagsüber schwimmen sie in Tiefen bis zu 1000 m und steigen nachts fast bis an die Wasseroberfläche.[3] Im folgenden Jahr treffen sie dann in der Sargassosee ein, wo sie vermutlich in Tiefen bis zu 2000 m laichen. Dieser letzte Lebensakt raubt ihnen dann auch die allerletzten Energiereserven – nach der Paarung und Abgabe der Geschlechtsprodukte sterben sie.
Der Lebenszyklus des Europäischen Aales gab den Menschen über viele Jahrhunderte Rätsel auf. Aristoteles war noch davon überzeugt, dass Aale entweder spontan im Schlamm entstünden, sich aus Staub bildeten oder von Erdwürmern geboren werden. Auch die lebendgebärende Aalmutter (Zoarces viviparus), ein kleiner bis mittelgroßer Meeresfisch mit langgestrecktem Körper, erhielt ihren Namen, weil ihr nachgesagt wurde, sie gebäre kleine Aale. Im Mittelalter wurde der Aal häufig den Schlangen zugeordnet oder zumindest behauptet, dass Aale und Schlangen sich paaren würden. Zahlreichen Bestandteilen des Aals wurden in der Volksmedizin heilende Kräfte zugesprochen.
Erst gegen Ende des 19. Jahrhunderts erkannte man die durchsichtigen und weidenblattähnlich geformten Fischchen, die bis dahin als Leptocephalus brevirostris wissenschaftlich beschrieben worden waren, als Larvenform der Aale. 1922 entdeckte der dänische Zoologe Johannes Schmidt die bis heute kleinsten Larven nördlich der Bermudas. Der genaue Paarungsprozess konnte bisher nie in freier Wildbahn beobachtet werden.[7]
Der Europäische und der Amerikanische Aal laichen in der Sargassosee südlich der Bermuda-Inseln zwischen 20° und 30° nördlicher Breite und 80° und 50° westlicher Länge, der Japanische Aal im westlichen Nordpazifik südlich von Japan nahe Guam[1] und der australische Kurzflossen-Aal und der Neuseeland-Aal im zentralen Pazifik zwischen dem Bismarck-Archipel und Fidschi.
2013 und 2017 wurden experimentelle Nachweise publiziert, denen zufolge Europäische Aale sich im Erdmagnetfeld orientieren können und folglich einen Magnetsinn besitzen.[8][9]
Nachdem beim Japanischen Aal das bei einer Bindung an Bilirubin grünlich fluoreszierende Protein UnaG entdeckt wurde, gelang dessen Nachweis auch beim Europäischen Aal.[10]
Der Europäische Aal gilt inzwischen als stark gefährdet, die IUCN listet die Art als Critically Endangered (vom Aussterben bedroht),[11] die Vertragsstaaten des Washingtoner Artenschutzübereinkommens (CITES) haben 2007 die Aufnahme des Europäischen Aals in den Anhang II (schutzbedürftige Arten) des Übereinkommens beschlossen, was von der Europäischen Union 2009 umgesetzt wurde.[12]
Glasaale werden in großen Mengen vor den europäischen Küsten gefangen, um direkt verzehrt oder in Aquakulturen, beispielsweise in Asien[13], gemästet zu werden. In den letzten Jahren gingen die Fangzahlen dramatisch zurück (laut Greenpeace in den letzten 20 Jahren um 99 %).[14] Zudem werden durch öffentlich geförderte Aal-Besatzmaßnahmen Glasaale in Mündungsbereichen großer Flüsse gefangen und in Binnengewässer eingesetzt, um die Aalbestände zu verbessern. Vom Fischereiökologen Reinhold Hanel wird diese Praxis kritisiert, da viele Tiere (nach einer französischen Studie 40 %) beim Fang und Transport sterben.[15] Inzwischen ist ein lukrativer illegaler Handel mit Glasaalen von Europa nach Asien entstanden.[16]
Der aus dem asiatischen Raum eingeschleppte Schwimmblasenwurm lebt als Larve obligat in Hüpferlingen und wird mit ihnen vom fressenden Aal aufgenommen. Im Aal entwickelt sich der Wurm und wandert in die Schwimmblase, wo er von Epithel- und auch Blutzellen lebt. Die Schwimmblase wird durch den Wurm geschädigt und kann ihre Funktion, das Austarieren des Fisches im Freiwasser, nicht mehr erfüllen. Solange der Aal im Süßwasser lebt, ist er ein Bodenfisch, der nur wenig auf seine Schwimmblase angewiesen ist. Sobald er aber als Blankaal ins Meer wandert, wird die Schwimmblase zu seinem wichtigsten Druckausgleichsorgan. Eine geschädigte Schwimmblase kann aber dem Aal kein freies Schweben im Wasser mehr ermöglichen, so dass der Aal vermehrt Energie ins Schwimmen stecken muss. Diese Energie, die er ausschließlich aus seinen Fettreserven bezieht, reicht dann evtl. nicht mehr für die gesamte Reise aus bzw. fehlt beim späteren Laichgeschäft. Das heißt, dass der Aal während der Reise verhungert bzw. später nicht mehr laicht.[17]
Viele Giftstoffe, die in die Flüsse gelangt sind, sind fettlöslich. Der Aal nimmt sie mit seiner Nahrung auf und reichert sie dadurch in seinen Fettvorräten an. Beim Umbau seines Körpers – Abbau der Verdauungsorgane, dafür Aufbau der Geschlechtsorgane – gelangen diese Giftstoffe in die Gonaden und können eine erfolgreiche Reproduktion verhindern.
Zwar zeichnet sich der Aal durch ein extrem zähes Wanderverhalten aus, das ihn zu Landgängen befähigt oder ihn sogar glatte Betonwehre überwinden lässt, doch bei der Abwanderung werden die Blankaale in großer Zahl Opfer der Wasserkraftwerke. Sie folgen der Strömung und gelangen dadurch in die Turbinen der Kraftwerke.[18][19]
Der Europäische Aal hat den Status vom Aussterben bedroht. Schätzungen gehen davon aus, dass es diesen Fisch in 20 bis 30 Jahren in europäischen Gewässern nicht mehr geben wird. Diese Einschätzung basiert auf dem starken Rückgang des Glasaalaufkommens an europäischen Küsten seit Ende der 1970er Jahre (Moriarty & Dekker 1997).
In der Schweiz kommen Aale daher beispielsweise nur noch durch Fischbesatz vor.[20]
Der Verband Deutscher Sportfischer (VDSF), das Österreichische Kuratorium für Fischerei und Gewässerschutz (ÖKF), das Bundesamt für Naturschutz (BfN), der Verband Deutscher Sporttaucher (VDST) und der Schweizerische Fischereiverband (SFV) haben den Aal zum Fisch des Jahres 2009 und 2018 gewählt. Mit dieser Wahl soll auf die Gefährdung hingewiesen und für verbesserten Schutz geworben werden.
Die Aalwanderung in der Ostsee durch die dänischen Belte war die Basis für eine bedeutende traditionelle Fischerei mit charakteristischen Netzen (Bundgarn). Meist werden Aale aber in Aalreusen gefangen, die besondere Fallenkonstruktionen darstellen.
Der Aal ist ein beliebter Speisefisch, der sich durch sein extrem fettreiches Fleisch auszeichnet. Aufgrund seines Fettgehaltes eignet er sich besonders zum Räuchern. Er wird aber auch gebraten oder gekocht. Darreichungsformen sind neben Räucheraal der Aalspieß und die Aalsuppe. Als Spezialität im Hannöverschen Raum wird vor allen Dingen Steinhuder Rauchaal auch als „Aal in Gelee“ und „Aal grün“ zubereitet. Die Hamburger Aalsuppe enthält als Zutat Räucheraal.
Das Fleisch des Aals besteht größtenteils aus Fett (ca. 70 % ungesättigte Fettsäuren) und Eiweiß. Wie die meisten Fischarten ist der Aal reich an Vitamin B12 und Vitamin D. Daneben kommen auch Vitamin A, Vitamin B3 und Vitamin E in nennenswerten Mengen vor.[21]
Aalbricken sind kleine Aale, welche zu Bratmarinaden verarbeitet werden.
Die ersten Aalesser waren wohl die Skandinavier, denn in deren Küchenabfällen aus der Zeit zwischen dem Spätpaläolithikum und der Eisenzeit wurden Aalskelette gefunden.
Das Blut des Aals enthält ein hämolytisches Gift (Ichthyotoxin),[23] welches allerdings beim Kochen, Braten oder Räuchern neutralisiert wird. Aalblut sollte daher nicht mit den Augen oder Schleimhäuten in Berührung kommen. Es kann zu Lähmungserscheinungen oder Erbrechen führen.[17]
Der Europäische Aal (Anguilla anguilla) ist eine vom Aussterben bedrohte Art der Aale und in ganz Europa, Kleinasien und Nordafrika beheimatet. Er hat einen schlangenförmigen, langgestreckten, drehrunden Körper. Die Rücken-, Schwanz- und Afterflosse bilden einen durchgängigen Flossensaum. In der dicken Haut sind sehr kleine Rundschuppen eingebettet. Der europäische Aal hat ein oberständiges Maul, das heißt, der Unterkiefer ist etwas länger als der Oberkiefer. Die Färbung der Oberseite kann zwischen schwarz und dunkelgrün, die der Unterseite zwischen gelb (junger, sog. Gelbaal) und weiß (erwachsener, sog. Blankaal) variieren.
Erwachsene Weibchen können bis zu 150 cm lang und 6 kg schwer werden, Männchen erreichen nur 60 cm Länge. Solche Größen werden aber extrem selten erreicht, und schon ein Weibchen von einem Meter Länge ist ausgesprochen groß. Vom Amerikanischen Aal ist der Europäische Aal äußerlich kaum zu unterscheiden.
Der Europäische Aal ist in Deutschland 1995 und 2009 sowie in der Schweiz 2018 zum Fisch des Jahres ernannt worden. Seit den 1970er Jahren ist der Bestand in Europa um 98 Prozent zurückgegangen.
De Ool (Anguilla anguilla; alemanischi Näme) isch e Fisch, wo im Atlantische Ozean und i europäische Gwässer dihai isch. Er het e schlangeförmige Liib und cha grösseri Hindernis, wie de Rhiifall ufem Landeweg öberwinde, so as er au im Bodesee gsichtet werd. De Ool isch no hütt au för d Wösseschaft e rätselhafts Tier und viles us sim Lebe isch nöd erforscht. Wege de Flussverbauige ghört er zo de bidroote Fisch. Bis jetz ischs nöd glunge, de Ool künstlich z züchte.
De Ool isch e schlangeförmige Fisch miteme chliine Chopf und chliine Schuppe. Sini Obersiite isch dunkelgrau bis oliivgrüe gfärbt, d Undersiite isch wiiss oder gelblich. S Mandli vom Ool werd 50 cm, s Wiibli 150 cm lang. En Ool cha 5 Kilo schwer were. De Ool het kai Buuchflosse. Er het chliini paarigi Brustflosse und sini Rugge-, Schwanz- und und Afterflosse bildet e Flossesoom.
De Ool lebt im nördliche Atlantik und i europäische Süessgwässer wo in Atlantik, i d Ostsee, i d Nordsee und i s Mittelmeer entwässeret. De süüdlichst Punkt sind d Kanare. Nu wenigi Ööl schwümet is Schwarzi Meer. Die schwümet in Dnepr und in Don, aber nöd i d Donau ine und selte gnueg erraicht en Ool öber Kanääl sogär d Wolga. De Laichplatz isch i de Saragossasee, emene Tail vom Atlantik, wo nordöstlich vo de Karibik, östlich vo Florida litt.
De Ool laicht nume i de Saragossasee imene Piet wo nume halb ase grooss isch wie d Schwiiz und inere Tüüffi vo 100 bis 300 Meeter. Di junge Laarfe, wo öppe 7 Santimeeter lang weret, schwümmet denn mitem Golfstrom geg Nordoste. Si hend relativ groossi Zee, doch isch nöd bikannt, wa si fresset. Noch zwaiehalb Joor erraichet si d Chüste vo Europa und sind denn öppe 7 cm lang. Si verwandlet sich i chliini dorsichtigi Glaasööl. Die schwümed i d Flüss ine und stiiged denn as Stiigööl d Flüss duruuf. Debii chönd sii grösseri Hindernis wie de Rhiifall ufem Landweg umgoo. Mandli bliibet i de Regle öppe 8 Joor im Fluss und schwümet selte mee as 200 km de Fluss duruuf, Wiibli bliibet öppe 12 Joor im Fluss und schwümmet so wiit as chönd.
D Laichwanderig zrugg i d Saragossasee foot im Herpst aa. I dem Stadium wered si Blankööl gnennt. Debii chömed fili Ööl i Turbinewerch um. Si leged öppe 20 bis 30 Kilomeeter im Taag zrugg. I de Saragossasee achoo, tüends vom März bis Juli laiche und sterbet denn.
De Ool isch e recht aapassigsfäige und nachtaktive Roiber, wo sich dör de Taag döre im Schlamm vergrabt oder sich i Löcher versteckt. E fresst Laich und Fischli, Insektelaarfe, Wörmer, Schnegge und Chliichrepsli.
De Ool ghört zo de Tierarte, wo möglicherwiis bald uusterbt, ooni as gnau Gründ bikannt sind. Er isch zwoor i de Flüss verbraitet und jungi Ööl wered au im Hochrhii uusgsetzt, aber nume demit er, wener gnueg grooss isch, gfange werd und ufem Delikatessemaart landet. Anderersits sterbet immer mee Ööl uf de Zruggwaderig i d Saragossasee, vili chömed i Turbinewerch um. Dezue chunnt as vili Ööl vom Parasit Schwümmbloosewurm (Anguillicoloides crassus) bifale sind, wo sich a de Schwümmbloose aahoogget und s Buet vom Ool suugt. De Parasit isch mit em Japanische Ool (Anguilla japonicus) uf Europa iigschleppt wore.
De Ool (Anguilla anguilla; alemanischi Näme) isch e Fisch, wo im Atlantische Ozean und i europäische Gwässer dihai isch. Er het e schlangeförmige Liib und cha grösseri Hindernis, wie de Rhiifall ufem Landeweg öberwinde, so as er au im Bodesee gsichtet werd. De Ool isch no hütt au för d Wösseschaft e rätselhafts Tier und viles us sim Lebe isch nöd erforscht. Wege de Flussverbauige ghört er zo de bidroote Fisch. Bis jetz ischs nöd glunge, de Ool künstlich z züchte.
L' anweye d' Urope, c' est ene anweye ki skepeye e l' Atlantike pu ariver come anwijhale dins les egoloe des mouzes.
No d' l' indje e sincieus latén : : Anguilla anguilla.
Arivêye dilé les coisses, ele rimontèt les rivires di l' Urope Coûtchantrece tot crexhant, diski dins les rixheas. La, ele polèt aveur céncwante cintimetes.[1]
Adon-pwis, ele ridischindèt, eraler el mer, pu naivyî eviè li Mer des Sargasses po froyî.
On ndè trouve eto el Mîtrinne Mer, mins nén dins les aiwes do Danube.
Ene djonne anweye si lome ene anwijhale[2], eto ene cawete[3].
L' anweye rimonte Mouze et les anwijhales k' on-z î pexhe sont coujhnêyes so l' aloumåcion d' anweye di Mouze.
End aveut eto dins l' Aiwe d' Oûte eyet l' Mouhagne.[4]
Les anweyes k' on trouve dins les pus ptitès aiwes (Bok, Seure sont ddja pus grandes, disk' a 50 cm.
Divant d' les cure, elzî fåt saetchî les båbes.
Li mot "anweye" si rtrouve kécfeye el toponimeye do walon, come "ås Anweyes" (avårla, on prononce: les anwîyes, vî scrijha: Anwilles) a Djimbe.
Dins l' roman «Letes di guere d' on piyote», li mwaisse persounaedje, on sôdård bedje do front d' l' Izer, va toumer amoureus d' ene Holandesse ki dmeure mon ses grands-parints dilé l' front. Sorlon l' roman, li pere del båshele pexhe des anweyes el Zelande, et les vént amoenner al cinse des parints da Nel (li crapåde). Adon, nosse sôdård namurwès les ratchtêye, et les cure dins on ptits restorant k' il a-st emantchî dins les trintchêyes. Avou å munu, marké «anweyes di Mouze».
E neyerlandès, on l' lome "paling" el Zelande, mins "aal" el Flande coûtchantrece.[5]
E l' arabe marokin, ele si lome noun, çou k' est eto li no del lete ki dene li son N.
L' anweye d' Urope, c' est ene anweye ki skepeye e l' Atlantike pu ariver come anwijhale dins les egoloe des mouzes.
No d' l' indje e sincieus latén : : Anguilla anguilla.
The European eel (Anguilla anguilla),[2] or semply eel, is a species o eel, a snake-lik, catadromous fish. Thay can reach a lenth o 1.5 m (4 ft 11 in) in exceptional cases, but are normally aroond 60–80 cm (2.0–2.6 ft), an rarely reach mair than 1 m (3 ft 3 in). While captive specimens hae leeved ower 85 years, the species' lifespan in the wild haes nae been determined.[3][4]
The European eel (Anguilla anguilla), or semply eel, is a species o eel, a snake-lik, catadromous fish. Thay can reach a lenth o 1.5 m (4 ft 11 in) in exceptional cases, but are normally aroond 60–80 cm (2.0–2.6 ft), an rarely reach mair than 1 m (3 ft 3 in). While captive specimens hae leeved ower 85 years, the species' lifespan in the wild haes nae been determined.
Sölring Öömrang Fering Halunder Halifreesk Mooring Wiringhiirder Karhiirder Gooshiirder
Di Europeesk ial (Anguilla anguilla) as en fask, diar uun Euroopa an Nuurdafrikoo lewet.
In Iel of Europeeske Iel (Anguilla anguilla), is in fisk út it skaai fan de Ielen (Anguilla).
Ielen kinne somtiids in lingte fan 1½ m helje, mar gewoanwei sille hja net langer as 60–80 sm. wurde.
In·wilhe[1] o Ale (Anguilla anguilla)
Montinéle o Montinétes (alevin d'anguille in frinsé)
Cacheu (anguille grosse in frinsé)
In·wilhe o Ale (Anguilla anguilla)
Montinéle o Montinétes (alevin d'anguille in frinsé)
Cacheu (anguille grosse in frinsé)
Jegulja (lat. Anguilla anguilla) riba je iz porodice jeguljki (lat. Anguillidae). Ova vrsta je jedina vrsta iz svoje porodice koja nastanjuje obalu Jadranskog mora. Može živjeti jako dugo, do 88 godina, a naraste do 133 cm dužine i više od 6,5 kg težine. Izgled jegulje je zmijolik, ima dugo, izduženo tijelo, leđna peraja započima daleko iza glave, rep se završava trakasto, spojem leđne i trbušne peraje. Donja čeljust jegulje je malo izduženija od gornje, oči se nalaze na samom vrhu glave, odmah poviše usta. Boja jegulje je zelenkasta ili sivkasto smeđa, a donji dio je žućkast. Obavijene su slojem sluzi koji jegulji omogućava provlačenje kroz gusto raslinje u rijekama, a također i puzanje po obali i mulju pri niskom vodostaju. Hrane se jajašcima riba, ribljom mlađi, crvićima, puževima, ali i jajašcima žaba, malim punoglavcima i insektima. Jegulja je većinom noćno stvorenje, kada izlazi iz skrovišta u potrazi za hranom, premda treba naglasiti da ni po danu neće odbiti zalogaj ukoliko se on približi njenom skloništu. Jegulje koje žive u Evropi nisu spolno zrele, a spolno sazrijevanje se dešava u dobi 6-30 godina, ovisno o spolu i području. Boja im se tada mijenja u srebrenkastu s tamnijim bokovima, povećavaju im se nosnice i oči, produžuje im se čeljust, te odlaze u more. Prestaju se hraniti, te im se crijeva skraćuju i ostavljaju više mjesta u utrobi za spolno zrele gonade. Počinju putovanje prema Sargaškom moru, a putem se skupljaju u jata. Putovanje traje i po godinu dana, a po dolasku u Sargaško more, jegulje se mrijeste i ugibaju. Mriještenje se odvija krajem zime i početkom proljeća, na većim dubinama, od 400 - 2500 m. Larve putuju natrag prema Evropi koristeći Golfsku struju, a put traje 7-11 mjeseci, ponekad i do 3 godine. Putem se razvijaju u male bočno spljoštene i posve prozirne zmijice. Dolaskom na odredište, mijenjaju izgled u male jegulje i ulaze u slatku vodu, tj, na ušća i u rijeke.
U Bosni i Hercegovini i Hrvatskoj, jegulja je najpoznatija na ušću Neretve, gdje se razvio cijeli niz specijaliteta. Prilikom pripreme jegulju treba dobro termički obraditi jer njena krv sadrži ihtiohemotoksine.
Nedavna istraživanja DNK strukture jegulja pokazala su da postoje razlike kod jegulja iz pojedinih područja Evrope, tj. da postoji selektivno razmnožavanje među jeguljama iste vrste, ali različitog područja prebivanja.
Jegulja u zatočeništvu kao i jegulje zarobljene u odvojenim vodenim tokovima nikada neće prijeći u spolno zrelu fazu, cijeli život će ostati kao jedinke koje se hrane.
Wigwassing je poseban način hvatanja jegulja sjevernoameričkih indijanaca.
Popis sinonima je impresivan, te je zbog svoje duljine zaslužio posebno poglavlje.
Jegulja živi oko cijele Evrope, od Skandinavije na sjeveru, pa sve do obala Mediterana, uključujući Baltik. Pokušaji da se uvedu u živi svijet Azije i Srednje Amerike nisu uspjeli, jer, premda je uvođenje uspjelo, nije dovelo do reprodukcije.
Jegulja (lat. Anguilla anguilla) riba je iz porodice jeguljki (lat. Anguillidae). Ova vrsta je jedina vrsta iz svoje porodice koja nastanjuje obalu Jadranskog mora. Može živjeti jako dugo, do 88 godina, a naraste do 133 cm dužine i više od 6,5 kg težine. Izgled jegulje je zmijolik, ima dugo, izduženo tijelo, leđna peraja započima daleko iza glave, rep se završava trakasto, spojem leđne i trbušne peraje. Donja čeljust jegulje je malo izduženija od gornje, oči se nalaze na samom vrhu glave, odmah poviše usta. Boja jegulje je zelenkasta ili sivkasto smeđa, a donji dio je žućkast. Obavijene su slojem sluzi koji jegulji omogućava provlačenje kroz gusto raslinje u rijekama, a također i puzanje po obali i mulju pri niskom vodostaju. Hrane se jajašcima riba, ribljom mlađi, crvićima, puževima, ali i jajašcima žaba, malim punoglavcima i insektima. Jegulja je većinom noćno stvorenje, kada izlazi iz skrovišta u potrazi za hranom, premda treba naglasiti da ni po danu neće odbiti zalogaj ukoliko se on približi njenom skloništu. Jegulje koje žive u Evropi nisu spolno zrele, a spolno sazrijevanje se dešava u dobi 6-30 godina, ovisno o spolu i području. Boja im se tada mijenja u srebrenkastu s tamnijim bokovima, povećavaju im se nosnice i oči, produžuje im se čeljust, te odlaze u more. Prestaju se hraniti, te im se crijeva skraćuju i ostavljaju više mjesta u utrobi za spolno zrele gonade. Počinju putovanje prema Sargaškom moru, a putem se skupljaju u jata. Putovanje traje i po godinu dana, a po dolasku u Sargaško more, jegulje se mrijeste i ugibaju. Mriještenje se odvija krajem zime i početkom proljeća, na većim dubinama, od 400 - 2500 m. Larve putuju natrag prema Evropi koristeći Golfsku struju, a put traje 7-11 mjeseci, ponekad i do 3 godine. Putem se razvijaju u male bočno spljoštene i posve prozirne zmijice. Dolaskom na odredište, mijenjaju izgled u male jegulje i ulaze u slatku vodu, tj, na ušća i u rijeke.
U Bosni i Hercegovini i Hrvatskoj, jegulja je najpoznatija na ušću Neretve, gdje se razvio cijeli niz specijaliteta. Prilikom pripreme jegulju treba dobro termički obraditi jer njena krv sadrži ihtiohemotoksine.
Ongorīs (aukštaitėškā: Vingurys, luotīnėškā: Anguilla anguilla, onglėškā: European eel, vuokīškā: Europäischer Aal) īr žovės, katra prėgol ongorėniu žovū (Anguillidae) šeimā.
Ongorė kramė menka īr. Akis mizernas, pūpsa vėršom lielės kompū. Nogara tomsė, skėlvis gelsvos a balts. Skūra stuora, glėtieta. Anuo kūns īr lėgė 1,2 m ėlgoma, sonkoms 3,5-4,0 kg.
Ongorīs īr nuognē jiediō nauduojama žovės.
Lietovuo ongorē gīven tonkiausee Koršiu mariūs, retiau opies ėr ežerūs. Anėm patėnk domblėngas, ožmauruojosės vėitas. Prieskūs ondenīs gīven 4-9 metus. Pamarī žovaunamė ė pardavėniejėmė tonkiausē rūkītė.
Wãgòrz (Anguilla anguilla) - to je rëba z rodzëznë wãgòrzowatëch (Anguillidae). Czedës na Kaszëbach bëło dosc wiele tich rëbów, ale terô nie je wòlno jich wiele łowic.
Na nordze Kaszëb wilijnym smaczkã béł gòtowóny wãgòrz z klóskama i krëszkama abò solony wãgòrz z pùlkama.
Wãgòrz (Anguilla anguilla) - to je rëba z rodzëznë wãgòrzowatëch (Anguillidae). Czedës na Kaszëbach bëło dosc wiele tich rëbów, ale terô nie je wòlno jich wiele łowic.
Na nordze Kaszëb wilijnym smaczkã béł gòtowóny wãgòrz z klóskama i krëszkama abò solony wãgòrz z pùlkama.
Állur (latín Anguilla anguilla) heldur til bæði í sjógvi og feskum vatni. Hann gýtir í Sargassohavinum, og yngulin rekur við streyminum til Evropa, har hann sum glasállur fer upp í feskt vatn, og har heldur hann til, til hann fleiri ár seinni aftur fer á sjógv at fara aftur í Sargassohavið at gýta. Állur verður í mesta lagi 140-150 cm langur. Tá ið hann sum glasállur fer úr sjónum upp í feskt vatn, er hann um 7 cm. Fleiri ár seinni, tá hann aftur fer á sjógvin, eru siljafiskarnir ikki størri enn 60 cm. Í Føroyum eru rognafiskarnir sjáldan longri enn 65 cm, men kunnu verða upp í 125.
Állur er langur og klænur fiskur. Tvørskurðurin er mest sum rundur. Ryggfjøðurin er frá stertinum og umleið 2/3 fram á bakið. Hann hevur eina gotfjøður, ið byrjar beint framman fyri miðjuna á fiskinum og gongur aftur á endan. Sterturin er lítil, samanvaksin við ryggfjøðurina og gotfjøðurina. Hann hevur tvær smáar, avrundaðar uggafjaðrar og hevur ikki búkfjaðrar. Hann hevur lítið høvd, smá, rund eygu og undirbit. Tá állurin búnast og gerst blankur, vaksa eyguni munandi.
Állur líkist haválli, men kennist frá honum m.a. á tí, at uggafjaðrarnar koma ikki aftur undir ryggfjøðurina. Í Føroyum hevur állurin lítlan týdning, men nógvastaðni í Evropa verður hann nógv veiddur. Hann er úr Sargassohavinum til Móritania, fram við Evropa, í Íslandi og Føroyum til Norðurnoregs og í Hvítahavinum. Í Eystarasalti, Miðjarðarhavinum og Svartahavinum.
Ängeriäs libo ängeriäine (Anguilla anguilla) on kala.
Рачны вугор, эўрапейскі вугор, звычайны вугор, звычайны рачны вугор (па-лацінску: Anguilla anguilla) — від драпежных прэснаводных рыб зь сямейства рачныя вугры.
Валодае доўгім целам з бура-зеленаватай сьпінай, з жаўцізной на баках і брушной частцы. Здольны па мокрай ад дажджу ці расы траве пераадольваць значныя ўчасткі сушы, перабіраючыся з аднаго вадаёма ў другі і аказваючыся такім чынам у замкнёных, бязьсьцёкавых азёрах. Аддае перавагу ціхім водам, аднак сустракаецца і на хуткай плыні. Трымаецца ў ніжніх пластах на рознай глыбіні і любым донным грунце ў сховішчы, якімі могуць быць: нара, валун, корч, густыя зарасьнікі травы. Палюе ўначы на прыбярэжным мелкаводзьдзі, хоць хапае прынаду і днём, калі яна ў непасрэднай блізкасьці. Харчуецца лічынкамі насякомых, малюскаў, жабамі, дробнай рыбай. Дасягае двухмэтровай даўжыні і вагі 4 кг.
Нерасьціцца вугор у 8000 км ад месцаў нагула - у 2000 м пад вадой Саргасава мора, пасьля чаго гіне. Лічынкі, якія зьявіліся на сьвет, разам з Гальфстрымам, тры гады рухаюцца разам зь цёплай воднай масай да берагоў Эўропы, ператвараючыся ў рэшце рэшт у так званых шкляных вугроў, пакуль яшчэ цалкам не падобных да дарослых асобін. Набывае зьнешні выгляд дарослай асобіны толькі ля ўзьбярэжжа Эўропы.
Насяляе вадаёмы басэйна Балтыйскага мора, у значна меншай колькасьці - у рэках і азёрах басейнаў Азоўскага, Чорнага, Белага, Баранцава мораў. Водзіцца ў многіх вадаёмах Беларусі. Раней у рэкі і азёры Беларусі (басэйны Нёмана, Заходняй Дзьвіны і Заходняга Буга) заплываў з Балтыйскага мора, с пабудовай плацін натуральная міграцыя вугра спынілася.
У 2010 годзе Грынпіс дадаў рачнога вугра ў свой Чырвоны сьпіс (сьпіс рыбаў, якія прадаюцца ў звычайных супермаркетах па ўсім сьвеце і маюць вялікую рызыку зьнікнуць з-за непамернай лоўлі).
Рачны вугор, эўрапейскі вугор, звычайны вугор, звычайны рачны вугор (па-лацінску: Anguilla anguilla) — від драпежных прэснаводных рыб зь сямейства рачныя вугры.
Валодае доўгім целам з бура-зеленаватай сьпінай, з жаўцізной на баках і брушной частцы. Здольны па мокрай ад дажджу ці расы траве пераадольваць значныя ўчасткі сушы, перабіраючыся з аднаго вадаёма ў другі і аказваючыся такім чынам у замкнёных, бязьсьцёкавых азёрах. Аддае перавагу ціхім водам, аднак сустракаецца і на хуткай плыні. Трымаецца ў ніжніх пластах на рознай глыбіні і любым донным грунце ў сховішчы, якімі могуць быць: нара, валун, корч, густыя зарасьнікі травы. Палюе ўначы на прыбярэжным мелкаводзьдзі, хоць хапае прынаду і днём, калі яна ў непасрэднай блізкасьці. Харчуецца лічынкамі насякомых, малюскаў, жабамі, дробнай рыбай. Дасягае двухмэтровай даўжыні і вагі 4 кг.
Нерасьціцца вугор у 8000 км ад месцаў нагула - у 2000 м пад вадой Саргасава мора, пасьля чаго гіне. Лічынкі, якія зьявіліся на сьвет, разам з Гальфстрымам, тры гады рухаюцца разам зь цёплай воднай масай да берагоў Эўропы, ператвараючыся ў рэшце рэшт у так званых шкляных вугроў, пакуль яшчэ цалкам не падобных да дарослых асобін. Набывае зьнешні выгляд дарослай асобіны толькі ля ўзьбярэжжа Эўропы.
Елга́ еланбалыгы́ (Anguilla anguilla) - еланбалыклылар семьялыгындагы балык. Евразия елгаларында яши. Яшь балыклар Урта Идел бассейнына Югары Идел күлләреннән үтеп керә. Озынлыгы 30-70 см, авырлыгы 500-800 г. Гәүдәсе ян-яктан кысылган, сирәк кенә түгәрәкләнгән, циклоидсыман тәңкәләр белән капланган. Елга еланбалыгының төсе аның яшенә бәйле. Сырты кара яшел яки коңгырт кара, корсагы ак яки саргылт, яшьләренең ян-яклары сары, җенси яктан өлгергәннәрендә металлсыман ялтыравыклы, көмешсыман ак. Арка йөзгече койрыкныкы белән кушылмаган. Озын авызлы. Саңак куышлыгының очында йоткылык тешләре бар. Вак балыклар, уылдык, бакалар һәм умырткасызлар белән туклана.
Елга еланбалыгы бөтен гомерен диярлек төче суларда үткәрә, үрчү өчен Үзәк Америка ярлары буена китә, 300-400 м тирәнлектә уылдык чәчә. Ул диңгездә тукланмый. Уылдык чәчкәннән соң, олы балыклар үлә. Уылдыктан чыгу белән личинкаларны агым эләктереп ала һәм аларны Европа ярларына илтә. Гәүдәсе үтә күренмәле. Озын юлның ахырында (2,5-3 ел) яшь балык олысына охшаш рәвеш ала. Җенси өлгерү башланганчыга кадәр, 6-10 ел төче суда яши.
Елга́ еланбалыгы́ (Anguilla anguilla) - еланбалыклылар семьялыгындагы балык. Евразия елгаларында яши. Яшь балыклар Урта Идел бассейнына Югары Идел күлләреннән үтеп керә. Озынлыгы 30-70 см, авырлыгы 500-800 г. Гәүдәсе ян-яктан кысылган, сирәк кенә түгәрәкләнгән, циклоидсыман тәңкәләр белән капланган. Елга еланбалыгының төсе аның яшенә бәйле. Сырты кара яшел яки коңгырт кара, корсагы ак яки саргылт, яшьләренең ян-яклары сары, җенси яктан өлгергәннәрендә металлсыман ялтыравыклы, көмешсыман ак. Арка йөзгече койрыкныкы белән кушылмаган. Озын авызлы. Саңак куышлыгының очында йоткылык тешләре бар. Вак балыклар, уылдык, бакалар һәм умырткасызлар белән туклана.
Елга еланбалыгы бөтен гомерен диярлек төче суларда үткәрә, үрчү өчен Үзәк Америка ярлары буена китә, 300-400 м тирәнлектә уылдык чәчә. Ул диңгездә тукланмый. Уылдык чәчкәннән соң, олы балыклар үлә. Уылдыктан чыгу белән личинкаларны агым эләктереп ала һәм аларны Европа ярларына илтә. Гәүдәсе үтә күренмәле. Озын юлның ахырында (2,5-3 ел) яшь балык олысына охшаш рәвеш ала. Җенси өлгерү башланганчыга кадәр, 6-10 ел төче суда яши.
Үгербалыҡ, йыланбалыҡ (лат. Anguilla anguilla, (рус. Речной у́горь) — йылынбалыҡтар ғаиләһендәге балыҡ. Евразия йылғаларында ьереклек итә.
Оҙонлоғо 30-70 см, ауырлығы 500-800 г. Кәүҙәһе ян-яҡтан ҡыҫылған, һирәк кенә түңәрәкләнгән, циклоид һымаҡ тәңкәләр менән ҡапланған. Йылға йыланбалығының төҫө уның йәшенә бәйле. Һырты ҡара йәшел йәки ҡоңғорт ҡара, ҡорһағы аҡ йәки һарғылт, йәшерәктәренең ян-яҡтары һары, енси яҡтан өлгергәнәрендә металл һымаҡ ялтырауыҡлы, көмеш һымаҡ аҡ. Арҡа йөҙгөсө ҡойроҡтоҡо менән ҡушылмаған. Оҙон ауыҙлы. Һаңаҡ ҡыуышлығының осонда йотҡолоҡ тештәре бар. Ваҡ балыҡтар, ыуылдырыҡ, баҡалар һәм умыртҡаһыҙҙар менән туҡлана.
Йылға йыланбалығы бөтөн ғүмерен тейәрлек сөсө һыуҙарҙа үткәрә, үрсеү өсөн Үҙәк Америка ярҙары быйына китә, 300-400 м тирәнлектә ыуылдырыҡ сәсә. Ул диңгеҙҙә туҡланмай. Ыуылдырыҡ сәскәндән һуң, олы балыҡтар үлә. Уылдырыҡтан сығыу менән личинкаларҙы ағым эләктереп ала һәм уларҙы Гольфстрим ағымы Европа ярҙарына илтә[1]. Кәүҙәһе үтә күренмәле. Оҙон юлдың ахырында (2,5—3 йыл) йәш балыҡ олоһона оҡшаш рәүеш ала. Енси өлгөрөү башланғанға ҡәҙәр, 6—10 йыл сөсө һыуҙа йәшәй.
Үгербалыҡ, йыланбалыҡ (лат. Anguilla anguilla, (рус. Речной у́горь) — йылынбалыҡтар ғаиләһендәге балыҡ. Евразия йылғаларында ьереклек итә.
Оҙонлоғо 30-70 см, ауырлығы 500-800 г. Кәүҙәһе ян-яҡтан ҡыҫылған, һирәк кенә түңәрәкләнгән, циклоид һымаҡ тәңкәләр менән ҡапланған. Йылға йыланбалығының төҫө уның йәшенә бәйле. Һырты ҡара йәшел йәки ҡоңғорт ҡара, ҡорһағы аҡ йәки һарғылт, йәшерәктәренең ян-яҡтары һары, енси яҡтан өлгергәнәрендә металл һымаҡ ялтырауыҡлы, көмеш һымаҡ аҡ. Арҡа йөҙгөсө ҡойроҡтоҡо менән ҡушылмаған. Оҙон ауыҙлы. Һаңаҡ ҡыуышлығының осонда йотҡолоҡ тештәре бар. Ваҡ балыҡтар, ыуылдырыҡ, баҡалар һәм умыртҡаһыҙҙар менән туҡлана.
Йылға йыланбалығы бөтөн ғүмерен тейәрлек сөсө һыуҙарҙа үткәрә, үрсеү өсөн Үҙәк Америка ярҙары быйына китә, 300-400 м тирәнлектә ыуылдырыҡ сәсә. Ул диңгеҙҙә туҡланмай. Ыуылдырыҡ сәскәндән һуң, олы балыҡтар үлә. Уылдырыҡтан сығыу менән личинкаларҙы ағым эләктереп ала һәм уларҙы Гольфстрим ағымы Европа ярҙарына илтә. Кәүҙәһе үтә күренмәле. Оҙон юлдың ахырында (2,5—3 йыл) йәш балыҡ олоһона оҡшаш рәүеш ала. Енси өлгөрөү башланғанға ҡәҙәр, 6—10 йыл сөсө һыуҙа йәшәй.
Ambidda o anguidda (Anguilla vulgaris), pische cun su corpus longu 50-60cm. Vivet in sos rios e in sos mares de Europa, ma no in sos mares frittos de su nord. Po sa riprodutzione bandana lontanu, in su mare, e ponent osos. Sa larvas, a poi de annos, torrana in sos rios e canales. Mandigana pisches minores e insettos. In Italia si allevana, spetzialmente a Comacchio e si nde consumana meda.
The European eel (Anguilla anguilla)[3] is a species of eel, a snake-like, catadromous fish. They are normally around 60–80 cm (2.0–2.6 ft) and rarely reach more than 1 m (3 ft 3 in), but can reach a length of up to 1.5 m (4 ft 11 in) in exceptional cases.
Eels have been important sources of food both as adults (including jellied eels of East London) and as glass eels. Glass-eel fishing using basket traps has been of significant economic value in many river estuaries on the western seaboard of Europe.
While the species' lifespan in the wild has not been determined, captive specimens have lived over 80 years. A specimen known as "the Brantevik Eel" lived for 155 years in the well of a family home in Brantevik, a fishing village in southern Sweden.[4][5][6]
The European eel is a critically endangered species.[1] Since the 1970s, the numbers of eels reaching Europe is thought to have declined by around 90% (possibly even 98%). Contributing factors include overfishing, parasites such as Anguillicola crassus, barriers to migration such as hydroelectric dams, and natural changes in the North Atlantic oscillation, Gulf Stream, and North Atlantic drift. Recent work suggests polychlorinated biphenyl (PCB) pollution may be a factor in the decline.[7] TRAFFIC is introducing traceability and legality systems throughout trade change to control the decline and encourage a U-turn on the species.[8] The species is listed in Appendix II of the CITES Convention.[9]
In 2010, Greenpeace International added the European eel to its "seafood red list",[10] and the Sustainable Eel Group launched the Sustainable Eel Standard.[11]
As the European eel population has been falling for some time, several projects have been started. In 1997, Innovatie Netwerk in the Netherlands initiated a project where they attempted to get European eels to breed in captivity by simulating the 6,500 km (4,000 mi) journey from Europe to the Sargasso Sea with a swimming machine for the fish.[12][13]
The first to achieve some success was DTU Aqua, a part of the Technical University of Denmark. Through a combination of fresh and salt water, as well as hormones, they were able to breed it in captivity in 2006 and make the larvae survive for 4.5 days after hatching.[14] By 2007, DTU Aqua scientists were able to set a new record where the larvae survived for 12 days by feeding the mother eel with a special arginine-enriched diet.[15] At this age the content of the larval yolk sac has been used, the mouth and digestive channel have developed, and it requires feeding. Attempts with various substances failed.[16] Deep water sampling of the presumed habitat of larval European eel in the Sargasso Sea was performed by the Galathea 3 expedition in 2006–07, in the hope of revealing the likely feeding preference at the early stage. Their results indicated that they feed on various planktonic organisms, but especially microscopic jellyfish.[16] A follow-up expedition was performed by DTU's own research ship to the Sargasso Sea region in 2014.[17]
To further the research, the PRO-EEL project, led by DTU Aqua and involving several research institutes elsewhere in Denmark (University of Copenhagen and others), Norway (Norwegian Institute of Fisheries and Food Research and others), the Netherlands (Leiden University and others), Belgium (Ghent University), France (French National Center for Scientific Research and others), Spain (ICTA at Polytechnic University of Valencia) and Tunisia (National Institute of Marine Sciences and Technologies), was started in 2010.[18][19] By 2014, the eel larvae at their facilities typically survived 20–22 days,[20] and by 2022 they were surviving up to around 140 days, well into the leptocephalus stage (the stage just before glass eel), but the full life cycle has still not been completed in captivity.[21]
Much of the European eel's life history was a mystery for centuries, as fishermen never caught anything they could identify as a young eel. Unlike many other migrating fish, eels begin their life cycle in the ocean and spend most of their lives in fresh inland water, or brackish coastal water, returning to the ocean to spawn and then die. In the early 1900s, Danish researcher Johannes Schmidt identified the Sargasso Sea as the most likely spawning grounds for European eels.[22] The larvae (leptocephali) drift towards Europe in a 300-day migration.[23]
When approaching the European coast, the larvae metamorphose into a transparent larval stage called "glass eel", enter estuaries, and many start migrating upstream. After entering their continental habitat, the glass eels metamorphose into elvers, miniature versions of the adult eels. As the eel grows, it becomes known as a "yellow eel" due to the brownish-yellow color of their sides and belly. After 5–20 years in fresh or brackish water, the eels become sexually mature, their eyes grow larger, their flanks become silver, and their bellies white in color. In this stage, the eels are known as "silver eels", and they begin their migration back to the Sargasso Sea to spawn. Silvering is important in an eel's development because it allows for increased levels of the steroid hormone cortisol, which is needed for their migration from fresh water back to the sea.[24] Cortisol plays a role in the long migration because it allows for the mobilization of energy during migration.[25] Also playing a key role in silvering is the production of the steroid 11-Ketotestosterone (11-KT), which prepares the eel for structural changes to the skin to endure the migration from fresh water to saltwater.[26]
Magnetoreception has also been reported in the European eel by at least one study, and may be used for navigation.[27]
Life cycle of the European eel
Glass eels at the transition from ocean to fresh water
Mature silver-stage European eels migrate back to the ocean
Parasite species infecting the European eel include Bothriocephalus claviceps[28] and a range of other intestinal metazoans.[29]
European eels generally have a low parasite diversity within individuals and ecosystems (component community). The parasite that is most commonly dominant is the acanthocephalan Acanthocephalus lucii.[29]
Édouard Manet, 1864 The European eel (Anguilla anguilla) is a species of eel, a snake-like, catadromous fish. They are normally around 60–80 cm (2.0–2.6 ft) and rarely reach more than 1 m (3 ft 3 in), but can reach a length of up to 1.5 m (4 ft 11 in) in exceptional cases.
Eels have been important sources of food both as adults (including jellied eels of East London) and as glass eels. Glass-eel fishing using basket traps has been of significant economic value in many river estuaries on the western seaboard of Europe.
While the species' lifespan in the wild has not been determined, captive specimens have lived over 80 years. A specimen known as "the Brantevik Eel" lived for 155 years in the well of a family home in Brantevik, a fishing village in southern Sweden.
La eŭropa angilo estas speco de besto.
La periplo de la eŭropa angilo estas unu el la plej mirindaj en la besta mondo. En marto kaj aprilo, la seksmaturaj angiloj demetas siajn ovojn en la varmaj kaj profundaj akvoj de la Sargasa Maro. El la ovoj, kiuj eskapas ĉiujn predantojn, eloviĝas travideblaj salikokformaj larvoj 7 milimetrojn longaj nomitaj leptocefaloj.
Dum 3/4 jaroj la larvoj drivas laŭ la fluoj, ĉirkaŭ 5000km por atingi la eŭropajn marbordojn. 90mm longaj ili jam estas bone kreskintaj, sed proksime de la marbordoj ili transformiĝas en travideblajn angilidojn, kiuj iom post iom pigmentiĝas kaj modifas sian konduton enkontakte kun la duonsala akvo de la estuaroj.
Anstataŭ sin lasi drivi, ili amase naĝas al la fontoj de la riveroj, serpentumante inter la rokoj kaj ŝtonoj por rezisti la fluojn, aŭ enprofundiĝas en la sablon por eviti la detruan forton de la forfluo. La angiloj ĉaspelitaj de la fiŝkaptistoj serĉas provizoran loĝejon en la estuaroj aŭ laŭlonge de la marbordo. Kelkaj el ili ekloĝas almonte de la riveroj, aliaj ne timas serpentumi en malsekaj herbejoj por trovi foson, lageton aŭ lagon. Ili aktivas nur nokte kaj fermas siajn brankojn kaj kaptas 60% de oksigeno per la poroj de sia viskoza haŭto.
Somerfine, pro instinkto, ili estas revenintaj al la maro. Kiam ili aĝas sep ĝis dudek jarojn, ili ĉesas sin nutri kaj ilia digesta aparato atrofiiĝas cedante lokon al la seksorganoj, kiuj plene elkreskas. Gvidata de la variado de temperaturo kaj la sal-enteno de la maroj en kiuj ili travojaĝas, la angiloj sin direktas al la Sargasmaro, kie ili pariĝas kaj mortas pro senforteco. Oni neniam vidis adoltan angilon reveni en la eŭropajn riverojn.
La eŭropa angilo estas speco de besto.
La periplo de la eŭropa angilo estas unu el la plej mirindaj en la besta mondo. En marto kaj aprilo, la seksmaturaj angiloj demetas siajn ovojn en la varmaj kaj profundaj akvoj de la Sargasa Maro. El la ovoj, kiuj eskapas ĉiujn predantojn, eloviĝas travideblaj salikokformaj larvoj 7 milimetrojn longaj nomitaj leptocefaloj.
Dum 3/4 jaroj la larvoj drivas laŭ la fluoj, ĉirkaŭ 5000km por atingi la eŭropajn marbordojn. 90mm longaj ili jam estas bone kreskintaj, sed proksime de la marbordoj ili transformiĝas en travideblajn angilidojn, kiuj iom post iom pigmentiĝas kaj modifas sian konduton enkontakte kun la duonsala akvo de la estuaroj.
Anstataŭ sin lasi drivi, ili amase naĝas al la fontoj de la riveroj, serpentumante inter la rokoj kaj ŝtonoj por rezisti la fluojn, aŭ enprofundiĝas en la sablon por eviti la detruan forton de la forfluo. La angiloj ĉaspelitaj de la fiŝkaptistoj serĉas provizoran loĝejon en la estuaroj aŭ laŭlonge de la marbordo. Kelkaj el ili ekloĝas almonte de la riveroj, aliaj ne timas serpentumi en malsekaj herbejoj por trovi foson, lageton aŭ lagon. Ili aktivas nur nokte kaj fermas siajn brankojn kaj kaptas 60% de oksigeno per la poroj de sia viskoza haŭto.
Somerfine, pro instinkto, ili estas revenintaj al la maro. Kiam ili aĝas sep ĝis dudek jarojn, ili ĉesas sin nutri kaj ilia digesta aparato atrofiiĝas cedante lokon al la seksorganoj, kiuj plene elkreskas. Gvidata de la variado de temperaturo kaj la sal-enteno de la maroj en kiuj ili travojaĝas, la angiloj sin direktas al la Sargasmaro, kie ili pariĝas kaj mortas pro senforteco. Oni neniam vidis adoltan angilon reveni en la eŭropajn riverojn.
La anguila europea o anguila común (Anguilla anguilla) es una especie de pez anguiliforme de la familia de los anguílidos, muy común en el norte del océano Atlántico y en todos los mares que bañan el continente europeo.[2]
La longitud máxima descrita fue de 133 cm, con un peso de unos 6,6 kg,[3] y la edad máxima descrita fue de un ejemplar con 88 años.[4]
No tiene espinas en las aletas, con el cuerpo alargado y anguiliforme de color verde-castaño,[5] cilíndrico en la parte delantera y algo aplanado en la parte posterior.[6] Mandíbula inferior algo más larga que la superior y ligeramente proyectable; abertura de las branquias pequeñas y verticales, restringidas a los laterales; aleta dorsal y aleta anal muy largas y unidas a la aleta caudal,[6] formando una única aleta que va desde el ano hasta la mitad del lomo con más de 500 radios blandos;[7] no tiene aletas pélvicas.[5]
Al final del invierno la zona donde se reproducen es en el Atlántico oeste, el llamado mar de los Sargazos, donde nacen y pasan una fase como larvas leptocéfalas que, con unos 10 meses de edad, llegan hasta las costas de Europa arrastradas por la corriente del Golfo.[5] Son peces catádromos,[8] que remontan los ríos de jóvenes y crecen en ellos durante muchos años, tras lo cual sufren una metamorfosis[2] y emprenden el regreso al mar como adultos donde descienden a aguas profundas de hasta 700 m para madurar sexualmente y reproducirse,[9] viaje durante el cual no se alimentan
A pesar de ser una especie en franca regresión en buena parte de su área de distribución la anguila europea sigue siendo una especie de gran importancia comercial, tanto pescada en los ríos cuando los remontan como alevines comercializados con el nombre de «angula», como cuando son pescados con gran tamaño antes de que regresen al mar. También son cultivados en piscifactorías con excelentes resultados[2] aunque no se ha cerrado el ciclo y las granjas necesitan extraer de la naturaleza un suministro regular de crías salvajes para su engorde.
Los ensayos con anguilas japonesas en acuicultura europea han creado un problema importante, al haber extendido por toda Europa un nematodo asiático (Anguilicola crassus) que amenaza la supervivencia de la especie. El parásito interno es bien tolerado por Anguilla japonica, pero destruye un porcentaje apreciable del tejido reproductivo de la anguila europea, reduciendo su fecundidad, y también daña su vejiga natatoria.[10] Para un animal que debe hacer un largo viaje oceánico para reproducirse la carencia de vejiga puede ser desastrosa. Implica un gasto energético adicional muy importante para mantenerse a flote y es probable que las anguilas parasitadas nunca lleguen realmente a su destino por agotar antes sus reservas. Los plásticos en el mar son probablemente otro enorme problema para la supervivencia de las larvas que probablemente ingieren partículas plásticas en vez de plancton y morirán de inanición o por obstrucción intestinal, todo ello unido a la sobreexplotación pesquera hace que el futuro de la especie a medio plazo, al menos como recurso económico, sea bastante preocupante. La IUCN ha alertado de que en los últimos 60 años la población puede haberse reducido hasta en un 80%.[1]
En la gastronomía puede ser conservada fresca, ahumada o congelada, existiendo multitud de platos tradicionales en la gastronomía europea cocinados con ella.[11]
Datos: Q26387
Multimedia:
Especies: Anguilla anguilla
La anguila europea o anguila común (Anguilla anguilla) es una especie de pez anguiliforme de la familia de los anguílidos, muy común en el norte del océano Atlántico y en todos los mares que bañan el continente europeo.
See artikkel on Eestis elutsevast angerjaliigist; sõna teiste tähenduste kohta vaata lehekülge Angerjas (täpsustus) Euroopa angerjas (ka harilik angerjas) (Anguilla anguilla) on angerlaste sugukonda angerja perekonda kuuluv kala.
Euroopa angerjas on IUCN-i punases nimestikus märgitud kui kriitiliselt ohustatud liik.[2]
Angerjas elab Euroopa ja Põhja-Aafrika jõgedes ja mageveejärvedes Lääne- ja Põhja-Euroopas kõikjal, Musta mere vesikonnas paiguti. Ta elab ka Kanaari, Assoori ja Fääri ja Briti saartel ning Islandil, Läänemeres selle väikese soolsuse tõttu ka meres. Teda kohtab isegi Valge mere vesikonnas, näiteks Petšora jões.[3]
Harilikule angerjale lähedased liigid on ameerika ja jaapani angerjas. Neid eristatakse üksteisest selgroolülide arvu poolest, mis on ameerika angerjal väiksem ja jaapani angerjal suurem kui harilikul angerjal, aga muidu on need kalad sarnased, nii et neid on peetud isegi ühte liiki kuuluvaks.[3]
Tavaliselt on angerjas ½–1½ m pikk, harva kuni 2 meetrit. Ta kaalub kuni 4–6 kg. Isased on emastest märgatavalt väiksemad. Soomused on väikesed ja vähemärgatavad, tavaliselt hõbedase läiketa. Värvus on muutlik, sõltudes kala vanusest ja veekogu iseloomust. Kõige sagedamini on angerja selg tumeroheline või pruun, küljed kollased ja kõht kollakas või valge. Angerja nahk on limane ja libe ning sellepärast on elusat angerjat väga raske käes hoida.[3]
Angerjal on kirjeldatud kahte vormi, kitsa- ja laiapealine. Kitsapealist angerjat hinnatakse rohkem, sest ta on rasvasem: tema rasvasisaldus on kuni 27½%, laiapealisel 12–19%. Kuid tänapäeval arvatakse pigem, et need vormid sõltuvad sellest, millises keskkonnas angerjas on üles kasvanud. Seal, kus on palju väikesi saakloomi, kasvab angerjas kitsapealiseks, terava koonu ja väikeste lõugadega vormiks. Kui pisisaakloomi on vähe, siis saab angerjast laiapealine röövvorm ning talle kasvab tömbi koonu ja suurte lõugadega pea, mis võimaldab haarata kuni 15 cm pikkusi kalu ja vähke.[3]
Angerjas eelistab elada mudase põhjaga veekogus. Toiduks otsib ta selle põhjast väikeseid loomakesi: veeputukaid ja nende vastseid, tigusid, usse, koorikloomi ja kalamaime. Suured angerjad söövad rohkem kalu, eriti väikese tööndusliku tähtsusega kalu, näiteks ahvenaid, kiisku ja särgi.[3]
Magevees ilmneb angerjal positiivne reotaksis ehk tung liikuda vastuvoolu. Sageli tungib ta üsna tillukestesse niredesse ja isegi veetorudesse.[3]
Angerjas valib endale elupaiga ja elab seal kaua. Elbes tehti katse, milles hulk angerjaid püüti kinni, märgistati värviliste niitidega ja lasti uuesti lahti, osa ülesvoolu, osa allavoolu. Enamik angerjaid pöördus oma endisse elukohta tagasi.[3]
Angerjas on ööloom. Päeval redutab ta tavaliselt mudas, tungides sellesse kuni 80 cm, aga mõnedel andmetel isegi kuni 1½ m sügavusele. Toitu otsima läheb ta öösel, eriti kui taevas on pilves ja kuu ei paista. Ka püünistesse ja põhjaõngede otsa satuvad angerjad sagedamini öösel, kuigi landiga on neid püütud ka päeval.[3]
Aplusest hoolimata kasvab angerjas aeglaselt. Väga soodsates tingimustes on täheldatud juurdekasvu ½ kg aastas. Angerjas toitub ainult soojal ajal, aprillist kuni novembrini. Talve veedab ta sügaval mudas talveunes.[3]
Angerjad elavad sageli väga madalates veekogudes, sealhulgas sellistes, mis kipuvad põua ajal ära kuivama. Osa kalu hukkub sellises olukorras, osa elab põua üle mutta kaevununa. Kuid angerjas suudab end päästa sellisel viisil, mis enamikule kaladele on võimatu: mööda kuiva maad roomates. Niiskes õhus, ilma veeta suudab angerjas temperatuuril +24 °C elada kuni 1½ päeva[3]. Tema limane nahk võib hapnikku kasutada rohkem kui 17 cm³ ühe kilo kehakaalu kohta[3]. Teise veekogu leiab angerjas üles haistmise järgi ja liigub öösiti, sest siis on jahedam. Mööda maad roomates väldib angerjas kuiva pinnast, eriti liiva, ja eelistab niisket rohtu. Rahvasuu järgi käivat angerjas herneid söömas, mis aga ei vasta tõele[3], sest taimetoitu ei söö angerjas üldse: herneste juures võib angerjaid näha sagedamini kui mujal kuival maal sellepärast, et herne lehed säilitavad niiskust paremini kui teiste taimede lehed.
Angerjas rändab kudema Sargasso merre. Sellele järeldusele jõudis 20. sajandi alguses Taani bioloog Johannes Schmidt, kes leidis Sargasso merest väikesed (alla 1 cm) angerja vastsed ehk leptotsefaalid (leptocephalus). Nendest väiksemaid angerjaid kusagilt mujalt leitud ei ole. Samas puuduvad kirjalikud andmed selle kohta, et Sargasso merest oleks leitud täiskasvanuid angerjaid või nende marjaterasid, seega on meil küllaltki vähe infot angerja kudemisharjumuste kohta.[4] Sargasso meres paiknevast angerja kudemispiirkonnast annab tunnistust ka see, et kui minna sellest piirkonnast kaugemale, kasvab vastsete pikkus ja vanus.
Angerja kudemisaeg on märtsist juunini.[4]
Angerja esimene elufaas pärast koorumist ongi vastse ehk leptotsefaali faas. Vastsed on eriti tundlikud erinevate keskkonnatingimuste suhtes ning nad on kerge saak röövkaladele.[4] Leptotsefaalid elavad kuni 250 m sügavusel, kõige enam leidub neid esimese saja meetri sügavusel[5]. Vastsed kantakse Euroopasse Golfi- ja Põhja-Atlandi hoovustega. See, kui suurt osa mängib leptotsefaali rändel passiivne ja kui suurt aktiivne transport, ei ole eriti hästi teada. Vastsed kasutavad oma rändel ka aktiivset transporti, muidu oleks nende jõudmine Euroopasse väga vähe tõenäoline.[6]
Leptotsefaali staadiumi kohta üldiselt on küllaltki vähe teada ning nende esimese rände ajaline kestus, Sargasso merest Euroopa mandrilavani, põhjustab teadlaste seas palju erimeelsusi. Kuid enamasti arvatakse, et see jääb 1–3 aasta vahele.[7]
Enne Euroopa rannikule jõudmist teevad vastsed läbi metamorfoosi ning muunduvad klaasangerjaks[8]. Väikeste kehamõõtmete ja maduja kehakuju tõttu ei ole klaasangerjate ujumisefektiivsus kõige parem. Sellepärast ei ole nad võimelised pikalt vastuvoolu ujuma. Samas on angerjal täheldatud STST-d (selective tidal stream transport). See tähendab, et kala kasutab ära hoovusi ja loomulikku vee liikumist, et ise edasi rännata. Näiteks mõõna ajal hoiab ta end veekogu põhja lähedal või põhjas ning tõusu ajal liigub veesambasse. Tänu sellele saab ta küllaltki väikese omapoolse energiakuluga edasi liikuda. Kuid liikudes kaugemale sisemaale, muutuvad loodetest tingitud vee liikumised väiksemaks ning angerjas on sunnitud üle minema aktiivsele transpordile. See, millal üleminek passiivselt transpordilt aktiivsele toimub, oleneb eelkõige veetemperatuurist, mis peab jääma 10–15 kraadi vahele.[9]
Jõudes estuaarialadele angerjas pigmenteerub. Pigmenteerunud angerjat nimetatakse kollaseks angerjaks. Kollase angerjana jätkab ta oma rännet.
Pikka aega peeti angerjat obligatoorse katadroomsuse parimaks näiteks. Selle järgi peab kala rändama mageveekogusse, kust ta hiljem võtab ette rände merre, et seal kudeda. Nüüdseks on teada, et angerjas on hoopis fakultatiivselt katadroomne liik. See tähendab, et ta võib edukalt elada ka rannikuvetes ning estuaarialadel. Näiteks on täheldatud, et suurematel laiuskraadidel elab angerjas pigem meres või estuaarialadel ning väiksematel laiuskraadidel magevees. Seda põhjustab fakt, et suurematel laiuskraadidel on produktsioon intensiivsem soolases vees ning väiksematel laiuskraadidel hoopis magevees.[10]
Leides endale sobiva elukoha, algab angerjal kasvustaadium, mis emastel kestab 8–15 aastat ja isastel 3–8 aastat. Kasvufaasile järgneb teine metamorfoos, kus kollane angerjas muundub rändangerjaks ehk hõbeangerjaks (Silver eel).[7] Rändangerjaks muundumisel ei muutu kalal mitte ainult värvus, vaid sellega kaasnevad mitmed hormonaalsed ning morfoloogilised muutused. Nende muutuste eesmärgiks on valmistada kala ette pikaks rändeks kudemispaika.
Rändangerjale on iseloomulikud suurenenud silmad (kuni 50%), mis aitavad tal paremini pimedates oludes näha. Lisaks pakseneb nahk, muutub selle värv ning suureneb naha kaitseks limaeritus. Rändangerja kõht on enamasti heledam ja selg tumedam. See on vajalik, et kaitsta ennast röövloomade eest. Rändangerjaks muundunud isenditel lõpetab soolestik talitluse ja kala ei toitu enam. Pikk ränne võetakse ette üksnes kogutud rasvavarude pealt. Muutused toimuvad veel ka ujupõies, mis tagavad parema gaaside omastamise ja säilitamise.[6]
Üldiselt alustab rändangerjas rännet hilissuvel-sügisel.[11]
Rändangerjana võtab angerjas ette 5000–7500 km rände Euroopa rannikult tagasi Sargasso merre, et minna sinna kudema. Üldised detailid selle rände kohta on endiselt teadmata, kuna puuduvad tehnoloogilised võimalused jälgida nii pikka kalade rännet. Osalist rännet on siiski suudetud jälgida, kasutades satelliiti (PSAT). Selle abil on leitud, et sarnaselt mitme muu kalaliigiga (nt räim, kilu jne) võtab ka angerjas ette ööpäevase vertikaalse rände. See tähendab, et päeval liigub angerjas veekogu sügavamatesse kihtidesse (200–1000 m) ja öösel jälle ülemisse kihti. Enamasti võtavad kalad ette vertikaalseid rändeid, et päeval sügavamates kihtides hoiduda kiskjate eest ning öösel ülemistesse kihtidesse jällegi toituma tulla. Angerjas võib tõesti laskuda sügavamatesse kihtidesse, et hoiduda röövloomade eest, kuid kuna ta oma rände ajal ei toitu, siis see ei saa olla põhjus, miks ta jälle ülemistesse kihtidesse tuleb. Seega arvatakse, et ööpäevase vertikaalse rände üheks põhjuseks võib olla termoregulatsioon. Soojemasse kihti tuleb kala, et hoida metabolismi ja ujumise efektiivsus optimaalse taseme juuresm ning jahedamasse kihti selleks, et hoida oma üldine kehatemperatuur alla 11 kraadi. See on vajalik, et aeglustada gonaadide arengut ja takistada suguküpsuse saavutamist.[12]
Jõudes Sargasso merre, saavutavad rändangerjad suguküpsuse ja sigivad. Pärast sigimist täiskasvanud angerjad surevad.[6]
Angerjavarud maailmas on kiiresti vähenenud. Alates 2000. aastatest on maailma angerjavarud 1–5% sellest tasemest, mis oli enne 1980. aastaid. Varude vähenemise põhjuseid võib olla mitmeid, kuid eelkõige on see mitmete faktorite koosmõju. Näiteks sobivate elupaikade vähenemine, takistused rändel (hüdroelektrijaamad, tammid), muutused ookeani oludes, ülepüük, veekogude saastatus, parasiidid (Anguillicoloides crassus) jne.[13]
Pika eluea ja suure rasvasisalduse tõttu on angerjad eriti vastuvõtlikud erinevate ainete kogunemisele kudedesse, eelkõige lipofiilsete ainete bioakumulatsioonile lõpuste, naha või toidu kaudu. Angerja kudedest on leitud polüklooritud bifenüüle (PCB), pestitsiide, raskmetalle, polütsüklilisi aromaatseid süsivesinikühendeid (PAH), PFOS-id, BFR-isid ja mitmeid teisi ühendeid. Saasteained võivad põhjustada otsest kalade surma, kuid enamasti kahjustavad need intensiivselt kalade elu ja paljunemise efektiivsust.[14] Näiteks saavad angerja rasvavarud, kuhu eelkõige saasteained akumuleeruvad, isendile eriti oluliseks just rändel tagasi Sargasso merre ja kudemisel. Rasvkoesse kogunenud erinevad saasteained võivad häirida gonaadide ja embrüo arengut ning selle läbi üldist kudemise efektiivsust.[15]
Üha enam ollakse arvamusel, et just kudejate madal kvaliteet on üheks väga oluliseks põhjuseks liigi arvukuse langemisel.[14]
Anguillicoloides crassus on ümaruss, kes parasiteerib euroopa angerjal. Anguillicoloides crassus levis Euroopasse Jaapanist, ning läks kõigest kümnend, kuni parasiit oli juba Euroopas laialt levinud. A. crassus kahjustab kala ujupõit. Parasiidi elutegevuse tagajärjel ujupõie sein pakseneb ning ujupõie ruumala väheneb märgatavalt. Sellest tingituna on ujumine tõsiselt häiritud ja energeetiliselt palju nõudlikum tegevus. A. crassus on euroopa angerja näol leidnud endale vaba niši. Kuna A. crassus ei ole Euroopas põlisliik, siis näiteks Jaapani angerjaga võrreldes on euroopa angerja võimekus tema vastu võitlemisel oluliselt väiksem.[16]
Euroopa angerja arvukuse vähenemisel nähakse põhjust ka muutustes Sargasso meres. Alates 1980. aastatest, ajast, mil ka angerja arvukus on vähenenud, on temperatuur Sargasso meres tõusnud. Selle üheks tagajärjeks on primaarproduktsiooni langus. Toitainete olemasolu on vastsestaadiumis aga kriitilise tähtsusega, selle puudumisel surevad isendid juba enne oma esimese rände lõpetamist.[17]
Euroopa Liit võttis 2007. aastal vastu regulatsiooni [COUNCIL REGULATION (EC) No 1100/2007] euroopa angerja pikaajaliseks majandamiseks. Selle järgi peavad kõik liikmesriigid koostama nendele vesikondadele, mis on angerja looduslikeks elupaikadeks, angerja majandamiskava. Majandamiskavade põhieesmärgiks on kindlustada, et vähemalt 40% rändangerjatest jõuaks merre.[18] Ka Eesti võttis 2009. aastal vastu angerja majandamiskava.[19]
2013. aastal koostatud ICESe aruande järgi on Põhjamere klaasangerjate arvukus kasvanud 1–1,5% ja mujal 5–10%.[20]
Vähemalt kuni 2015. aasta lõpuni oli angerja rahvusvaheline import ja eksport EL-is keelatud.[21]
Euroopa angerjas (ka harilik angerjas) (Anguilla anguilla) on angerlaste sugukonda angerja perekonda kuuluv kala.
Euroopa angerjas on IUCN-i punases nimestikus märgitud kui kriitiliselt ohustatud liik.
Angerjas elab Euroopa ja Põhja-Aafrika jõgedes ja mageveejärvedes Lääne- ja Põhja-Euroopas kõikjal, Musta mere vesikonnas paiguti. Ta elab ka Kanaari, Assoori ja Fääri ja Briti saartel ning Islandil, Läänemeres selle väikese soolsuse tõttu ka meres. Teda kohtab isegi Valge mere vesikonnas, näiteks Petšora jões.
Harilikule angerjale lähedased liigid on ameerika ja jaapani angerjas. Neid eristatakse üksteisest selgroolülide arvu poolest, mis on ameerika angerjal väiksem ja jaapani angerjal suurem kui harilikul angerjal, aga muidu on need kalad sarnased, nii et neid on peetud isegi ühte liiki kuuluvaks.
Ibai-aingira edo aingira[1] (Anguilla anguilla) anguillidae familiako arraina da, Iparraldeko Ozeano Atlantikoan eta Europa inguratzen duten itsasoetan bizi dena[2]. Euskal Herrian aingira populazio ugari daude, bereziki kantauriar isurialdean.
Aurkitutako ibai-aingirarik luzeena 133 cm eta 6,6 kg.[3] zituen eta zaharrena 88 urte[4].
Bere hegaletan ez du hezurrik eta eta berde-marroi koloreko gorputz luzanga du,[5] aurrekaldean biribila eta atzealdean zapala dena[6]. Aldeko hegalak luzeak ditu oso,[6] ipurditik ia gorputzaren erdira doazenak[7][5].
Mendebaldeko Ozeano Atlantikoan dagoen Sargazoen itsasoan neguaren bukaeran jaioak, larbek 10 hilabeteko bidaia egiten dute Europako kostaldeetara urak lagunduta[5][8]. Europan ibaietan gora egiten dute eta urte asko ematen dituzte metamorfosi egin[2] eta itsasora itzuli arte[9].
Espezie preziatua da oso, batez ere jaio eta arrainkume direnean ibaietan gora egiten dutenean. Orduan «angula» izenaz ezagunak dira. Arrain-haztegietan ere ekoiztuak dira[2]
Fresko, ketu zein izoztuak errezeta asko daude angulak jateko[10].
Baraila handiak.
Herbeheretako aingirak.
Akuario batean.
Ibai-aingira edo aingira (Anguilla anguilla) anguillidae familiako arraina da, Iparraldeko Ozeano Atlantikoan eta Europa inguratzen duten itsasoetan bizi dena. Euskal Herrian aingira populazio ugari daude, bereziki kantauriar isurialdean.
Ankerias (Anguilla anguilla) on käärmemäinen kala, pituudeltaan normaalisti 40–100 cm ja painoltaan 200–1 500 g, mutta se voi kuitenkin painaa jopa yli kuusi kilogrammaa.[2] Se muuttaa muotoaan elämänsä aikana: nuoria ankeriaita sanotaan toukiksi tai lasiankeriaiksi. Näitä noin viiden sentin pituisia, läpikuultavia otuksia luultiin ensin eri lajiksi, jolloin ankeriaiden luultiin syntyvän aikuisina, ja mitä kummallisimpia tarinoita kerrottiin niiden lisääntymisestä.
Ankeriaat vaeltavat lisääntymisalueelleen Sargassomerelle kutemaan. Ankeriaan toukat kasvavat Sargassomerellä ja matkustavat varttuessaan Pohjois-Eurooppaan Golfvirtaa pitkin. Suomen rannikolle saapuessaan ne ovat jo noin 4-vuotiaita ja 20 cm:n pituisia. Atlantilla elää toinenkin ankeriaslaji, amerikanankerias (Anguilla rostrata). Näitä pidettiin ennen saman lajin eri populaatioina, mutta nyttemmin ne on erotettu eri lajeiksi.
Uusien, jokivesiin vaeltavien ankeriaiden määrä on pudonnut yhteen prosenttiin 1980-lukua edeltävältä tasolta. Koko Euroopan ankeriaskanta on romahtanut ilman yksittäistä selvää syytä. Mahdollisiksi tekijöiksi on arvioitu ylikalastusta, sisämaan elinympäristöjen katoamista, ilmastonmuutosta ja merivirtojen muutosta, tauteja ja saasteita. Uhanalaisuutensa vuoksi ankeriaan pyynti on paikoin kiellettyä. Kansainvälinen luonnonsuojeluliitto IUCN on määritellyt ankeriaan äärimmäisen uhanalaiseksi lajiksi. WWF:n kalaoppaassa ankerias on punaisella listalla. Ankerias lisättiin uhanalaisten eläin- ja kasvilajien kauppaa säätelevän kansainvälisen CITES-sopimuksen liitteeseen II kesäkuussa 2007. Ankeriaan uhanalaisuusluokitus astui voimaan maaliskuussa 2009. Tämän jälkeen ankeriaan kansainvälinen kauppa on sopimusvaltioissa erityisluvanvaraista.
Ankeriasta syödään paljon Saksassa, Englannissa ja Virossa. Ankerias on erittäin vahva ja sitkeähenkinen, minkä lisäksi se osaa kiemurrella myös taaksepäin. Se kaivautuu usein nuorena hiekan sekaan. Ankerias voi elää hyvin vanhaksi, vanhin tunnettu yksilö saavutti akvaariossa 88 vuoden iän[3] ja elokuussa 2014 kuolleen Brantevikin ankeriaan on väitetty olleen 155-vuotias.[4] Luonnossakin ne voivat elää 30-vuotiaiksi.[3]
Ankeriaan veri aiheuttaa monille iho-oireita ja ärsyttää etenkin haavoja. Ärsytystä aiheuttavat proteiinit hajoavat n. 50–70 °C:n lämpötilassa.
Ankerias elää luonnostaan Atlantin itärannikolla Skandinaviasta Marokkoon, sekä Atlanttiin, Itämereen ja Välimereen laskevissa joissa, sekä muualla Euroopan rannikolla Vienanmerta myöten. Sitä on istutettu Aasiaan ja Etelä- ja Keski-Amerikkaan, mutta istukkaista ei ole muodostunut lisääntyviä kantoja.[2]
Pian kuoriutumisensa jälkeen leptocephalus-toukka nauttii ensiateriansa ruskuaispussistaan. Sitten se siirtyy syömään mikroskooppisen pientä planktonia. Toden teolla ankerias alkaa kuitenkin syödä ja kasvaa vasta Euroopan makeissa vesissä. Petoja välttääkseen se aterioi yöllä. Suurehkot ankeriaat saalistavat äyriäisiä, hyönteisiä ja jopa toisia kaloja. Erityisesti ne pitävät kuolleista tai kuolevista eläimistä.
Ankerias (Anguilla anguilla) on käärmemäinen kala, pituudeltaan normaalisti 40–100 cm ja painoltaan 200–1 500 g, mutta se voi kuitenkin painaa jopa yli kuusi kilogrammaa. Se muuttaa muotoaan elämänsä aikana: nuoria ankeriaita sanotaan toukiksi tai lasiankeriaiksi. Näitä noin viiden sentin pituisia, läpikuultavia otuksia luultiin ensin eri lajiksi, jolloin ankeriaiden luultiin syntyvän aikuisina, ja mitä kummallisimpia tarinoita kerrottiin niiden lisääntymisestä.
Ankeriaat vaeltavat lisääntymisalueelleen Sargassomerelle kutemaan. Ankeriaan toukat kasvavat Sargassomerellä ja matkustavat varttuessaan Pohjois-Eurooppaan Golfvirtaa pitkin. Suomen rannikolle saapuessaan ne ovat jo noin 4-vuotiaita ja 20 cm:n pituisia. Atlantilla elää toinenkin ankeriaslaji, amerikanankerias (Anguilla rostrata). Näitä pidettiin ennen saman lajin eri populaatioina, mutta nyttemmin ne on erotettu eri lajeiksi.
Uusien, jokivesiin vaeltavien ankeriaiden määrä on pudonnut yhteen prosenttiin 1980-lukua edeltävältä tasolta. Koko Euroopan ankeriaskanta on romahtanut ilman yksittäistä selvää syytä. Mahdollisiksi tekijöiksi on arvioitu ylikalastusta, sisämaan elinympäristöjen katoamista, ilmastonmuutosta ja merivirtojen muutosta, tauteja ja saasteita. Uhanalaisuutensa vuoksi ankeriaan pyynti on paikoin kiellettyä. Kansainvälinen luonnonsuojeluliitto IUCN on määritellyt ankeriaan äärimmäisen uhanalaiseksi lajiksi. WWF:n kalaoppaassa ankerias on punaisella listalla. Ankerias lisättiin uhanalaisten eläin- ja kasvilajien kauppaa säätelevän kansainvälisen CITES-sopimuksen liitteeseen II kesäkuussa 2007. Ankeriaan uhanalaisuusluokitus astui voimaan maaliskuussa 2009. Tämän jälkeen ankeriaan kansainvälinen kauppa on sopimusvaltioissa erityisluvanvaraista.
Ankeriasta syödään paljon Saksassa, Englannissa ja Virossa. Ankerias on erittäin vahva ja sitkeähenkinen, minkä lisäksi se osaa kiemurrella myös taaksepäin. Se kaivautuu usein nuorena hiekan sekaan. Ankerias voi elää hyvin vanhaksi, vanhin tunnettu yksilö saavutti akvaariossa 88 vuoden iän ja elokuussa 2014 kuolleen Brantevikin ankeriaan on väitetty olleen 155-vuotias. Luonnossakin ne voivat elää 30-vuotiaiksi.
Ankeriaan veri aiheuttaa monille iho-oireita ja ärsyttää etenkin haavoja. Ärsytystä aiheuttavat proteiinit hajoavat n. 50–70 °C:n lämpötilassa.
L’anguille d'Europe ou anguille commune (Anguilla anguilla) est une espèce de poissons appartenant à la famille des Anguillidés. Elle mesure de 40 cm à 150 cm et pèse jusqu'à 4 kg pour les femelles. C'est un grand migrateur[1], et plus précisément un migrateur amphihalin (au cours de sa vie l'anguille va passer par des milieux présentant différents taux de salinité : dans ce cas, de la mer vers l'eau douce puis à nouveau vers la mer), thalassotoque (qui se reproduit en mer) et catadrome (qui, après une période de croissance dans un cours d'eau, regagne la mer). Comme pour les autres espèces d'anguilles de l'hémisphère Nord, un petit nombre d'individus effectueront en réalité la totalité de leur cycle de croissance en mer, en lagune salée ou en estuaire salé. Cette espèce est dite européenne, mais des études génétiques ont en 2006 montré que des cas d'hybridation naturelle avec l'anguille américaine existent[2], avec jusqu'à 15,41 % d'hybrides dans les populations islandaises d'anguilles[2], et des valeurs allant de 6,7 % à 100 % selon les stades de la vie et les lieux[2]. Toutes les anguilles trouvées en Europe sont considérées former une métapopulation unique[3]
Les anguilles étaient réputées particulièrement rustiques et résistantes, grâce notamment à leur capacité à retenir l'eau dans leurs branchies, mais elles sont néanmoins en forte régression depuis les années 1980 et même maintenant considérées comme espèce menacée ou en danger critique, en Europe[4].
L'anguille d'Europe était autrefois abondamment présente en eau douce dans tous les cours d'eau et les zones humides les plus diverses (lacs, étangs, marais, mares, fossés des basses plaines, etc) de presque toutes les régions de basse altitude d'Europe. Mais c'est un poisson migrateur catadrome qui se reproduit à plusieurs milliers de kilomètres de là, dans la mer des Sargasses, au centre-ouest de l’océan Atlantique, à une profondeur supposée de 400 à 700 mètres ; ainsi, ses habitats varient selon son stade de développement[5]. Une étude réalisée en 2020 émet l'hypothèse que la mer des Sargasses ne serait pas l'unique lieu de reproduction pour les anguilles européennes[6]
Depuis des siècles, les civelles (alevins d'anguille) escaladaient ou contournaient littéralement la plupart des obstacles naturels (embâcles, petits seuils et cascades...) ainsi que les barrages de moulins à eau couverts de mousse ou d'algues, mais l'augmentation de la hauteur des barrages et de leur nombre fait qu'elles sont maintenant aussi victimes de fragmentation écopaysagère (notamment dans le cas des grands barrages hydroélectriques)[7].
Ce poisson a une activité plutôt nocturne mais selon son âge, il est attiré (au stade de civelle) ou au contraire repoussé par la lumière (au stade pré-adulte et adulte). La dévalaison de l'anguille argentée se fait aussi presque entièrement de nuit. L'espèce pourrait donc être sensible à la pollution lumineuse lorsque des luminaires éclairent directement ou indirectement des berges, des ponts, des écluses ou petites chutes d'eau ou simplement la surface de l'eau. Plusieurs études ont montré que même la luminosité diurne inhibait la dévalaison de l'anguille argentée[8],[9], ce qui a été expérimentalement utilisé pour guider l'anguille loin de turbines où elles risquaient de se faire tuer ou pour tenter de prévoir les pics de dévalaison, de manière à arrêter les turbines à ces moments.
L'anguille régresse partout, probablement aussi à cause de la disparition des zones humides et de ses corridors biologiques (prairies, fossés) qui lui permettaient de gagner les mares et étangs. Peut-être est-elle aussi victime de parasites importés, et de la pollution des marais littoraux et surtout des estuaires où les taux de plomb sont localement très élevés (plomb de chasse, qui contient aussi de l'arsenic et de l'antimoine - ces plombs sont interdits dans les zones humides en France théoriquement depuis 2005 - dérogation jusqu'en 2006), mais les milliards de plombs déversés dans l'environnement y sont pour longtemps.
Certaines passes à poissons trop exposées au soleil semblent mal adaptées à la dévalaison des anguilles qui recherchent l'ombre et s'engagent dans les turbines des centrales électriques qui stressent, blessent ou tuent les gros poissons. La civelle étant attirée par la lumière et l'adulte repoussée par cette même lumière, l'éclairage a été testé pour guider ces poissons vers le « bon chemin » pour monter ou descendre un cours d'eau, mais le retour d'expérience est peu diffusé, et on ignore l'impact éventuel de cet éclairage pour d'autres espèces.
Aux environs de l'an mil, les archives attestent de donations (ou « aumône perpétuelle ») importantes et régulières d'anguilles par des seigneurs laïcs au clergé ou d'une abbaye à un prieuré : Ainsi pour ne prendre que l'exemple de la Vallée de la Somme[10],[11] le 6 octobre 1100, le Comte de Ponthieu donne aux religieux du prieuré Saint-Pierre-et-Saint-Paul d'Abbeville 2 200 anguilles à prendre annuellement sur les pêcheries exploitées dans le cours de la Somme à Abbeville[12]. Le 24 août 1137, le seigneur Gérard de Picquigny (pour la fondation de l'Abbaye du Gard), offre aux moines une rente de 800 anguilles à prendre chaque année sur le produit de l’écluse d’Hangest[13], don confirmée par l'évêque d'Amiens en 1155[14]. En 1159, les moines de l'Abbaye de Saint-Acheul (d’Amiens) se voient offrir une rente annuelle d’une centaine d’anguilles (dites en latin de l'époque « bordelles »)[15] 9 à prendre sur l’écluse (« exclusa ») de Ravine (Somme en amont d’Amiens). En 1176, le pape Alexandre III cite parmi les droits des religieuses de l'Abbaye Notre-Dame de Berteaucourt-les-Dames « deux rentes annuelles de 500 anguilles », et l'année 1177, il évoque un cens annuel de 2 milliers d’anguilles à prendre sur le revenu des eaux de l'Étoile[16].
Toutefois dans cette région, à la fin du XIIe siècle la surpêche semble commencer à affaiblir la ressource, phénomène plus net au XIVe siècle où les rentes locales annuelles d'anguilles diminuent fortement (ainsi par un document du 18 mai 1449, le seigneur d'Hangest reconnaît devoir 13 000 anguilles (d'arriéré) aux religieux de l'abbaye du Gard[17]. Deux autres document montrent qu'il devait leur donner 2000 anguilles par an[18],[19])
Au début du XXe siècle, elle a encore une grande importance économique, et inquiet de sa régression localement, on s'intéresse à sa reproduction[20].
Jusqu'au milieu du XXe siècle, l'anguille figurait en Europe parmi les espèces les plus communes. À titre d'exemple, en 1983, Boisneau estimait que dans le département d'Ille-et-Vilaine (Bretagne, France), elle était la première ressource piscicole pour ce qui est de la biomasse (et la troisième en nombre).
L'anguille autrefois si commune a encore brusquement fortement régressé dans les années 1980-90 au point d'être aujourd'hui menacée et protégée (depuis juin 2007).
Vingt ans plus tard, bien que chaque femelle soit capable de pondre un grand nombre d'œufs, la mortalité des anguilles européennes était « supérieure au seuil de renouvellement des générations »[21], ce qui condamne l'espèce sans actions pour la sauver.
En septembre 2007, le Conseil des ministres de l'Union européenne a validé un règlement européen instituant un plan de restauration de l'espèce. La Commission européenne a approuvé le plan de gestion de l’anguille en France en février 2010[22].
Le développement se fait en plusieurs stades ;
Le cycle de vie de l'anguille, son activité, ses déplacements et son comportement alimentaire sont fortement marqués par les rythmes saisonniers et nycthéméraux[35].
L'anguille adulte a une respiration particulière ; au 3/4 percutanée et pour 1/4 fournie par les branchies, qui lui permet de ramper hors de l'eau durant quelques minutes voire plusieurs heures (en environnement très humide)[39]. L'anguille peut ainsi sortir des cours d'eau pour se faufiler ou, en rampant dans l'herbe, gagner des fossés, mares ou étangs isolés.
En cas d'assèchement d'un point d'eau, les anguilles peuvent ainsi gagner d'autres milieux plus accueillants grâce à leur peau et leur mucus particulièrement résistants à la dessiccation tout en étant assez perméable pour permettre des échanges gazeux importants[40].
L'anguille jaune devient - à ce stade - territoriale et peut fortement se sédentariser. Pour des raisons non comprises, la colonisation d'une zone apparemment homogène de marais peut être (ou être devenue ?) très hétérogène[41]. Elle n'exploite alors qu'une petite zone dont la nature et la surface varient fortement selon les individus, leur taille et la richesse du milieu (il peut s'agir d'eaux douces, mais aussi saumâtre et plus rarement salées, soumise ou non à marnage, avec des gîtes estivaux (plus en profondeur quand l'individu est plus gros). 20 % des anguilles marquées et recapturées sur un cours d'eau de Bretagne nord l'ont été sur le lieu initial de leur marquage durant 8 années de suivi[42], et en Espagne on a observé une recolonisation très lente par l'anguille jaune de sites dépeuplés[43] Les premières expériences de captures-recapture en fleuve, dans les années 1960 avaient fait estimer qu'une anguille pouvait exploiter 40 km de fleuve[44]. Les moyens plus modernes de télémétrie ont réduit cette hypothèse à quelques milliers de mètres carrés en lac ou en rivière ; Par exemple, le territoire d'une anguille était de 1 300 m2 à 2 700 m2 dans un petit lac espagnol[45], et seulement de 100 à 150 m2 chez une anguille suivie durant 2 ans par pit-tag[46]) dans un petit cours d'eau espagnol. En 2001, Baisez estimait qu'en moyenne une anguille jaune adulte occupait dans un marais ouest-atlantique français un territoire moyen d'environ 300 m de berge et 1 000 m2 (un peu plus pour les gros individus)[37].
Le comportement migratoire des larves reste assez mystérieux. Celui des civelles est mieux connu, mais est soumis à de nombreux facteurs qui interagissent de manière complexe[47].
Parmi ces facteurs, les spécialistes ont listé, outre le débit et le coefficient de marée :
Comme on peut s’y attendre chez un animal à sang froid, la température influe beaucoup sur son métabolisme et donc sa vitesse de migration ou son temps d’acclimatation à l’eau douce. En effet, la température des estuaires approche souvent 0 °C au moment de l’arrivée des civelles (même dans le sud de la France, après la fonte des neiges. On a déjà mesuré 2 °C dans l’estuaire de l’Adour) :
Ce stade est souvent mesuré par le niveau de pigmentation de la civelle[53],[54],[55]. Celle-ci remonte plus activement lorsqu'elle est plus pigmentée (Cicotti, 1993) alors qu'elle s'adapte peu à peu à l'eau douce.
Le sens de l'orientation de l'Anguille reste en partie incompris. On s'est intéressé aux matériaux magnétiques ou susceptibles aux champs magnétiques présents dans l'organisme de l'anguille[59]. On en a trouvé, qui diffèrent de ceux trouvés chez l'abeille ou d'autres espèces observées de ce point de vue, mais leur rôle éventuel est encore à éclaircir[60].
De la fin des années 1980 aux années 2010, un déclin important et mondial est constaté[61],[62] et inquiète les spécialistes du monde entier[63]
Les explications de cette régression semblent à la fois marine et terrestre[64], multifactorielle[65],[66] et synergique[62], impliquant divers contaminants toxiques (divers organochlorés et pesticides bioaccumulés par l'anguille), la surpêche des civelles et peut-être des adultes, le braconnage, les obstacles sur la route des alevins[67] et plus récemment une augmentation du taux de parasitisme dont par Anguillicola crassus qui peut perturber la migration marine des adultes semblent aussi avoir une part importante de responsabilité.
La régression rapide de l'anguille est très probablement multifactorielle :
L'anguille se nourrit volontiers dans les vases qui ont accumulé de nombreux polluants. Les adultes bioaccumulent ainsi du plomb et d'autres métaux lourds, des organochlorés (PCB, dioxines, furanes, organofluorés, pesticides, etc.).
On ignore quel est l'impact exact de l'exposition chronique à tous ces polluants et à leurs cocktails pour le taux de reproduction des anguilles, mais certains supposent qu'il n'est pas négligeable. Les anguilles peuvent de plus encore être victimes de pollutions accidentelles ou chroniques (déchets immergés, munitions immergées) sur leur trajet de migration.
Un nématode parasite de la vessie natatoire (Anguillicola crassus) s’est répandu en Europe "à partir de cargaisons d’anguilles japonaises importées d’Asie en 1982 pour des installations aquacoles allemandes"[85]. Ce parasite est maintenant présent dans toute l'Europe et s'est ensuite introduit au Canada et aux États-Unis (voir cycle de reproduction dans la mer des Sargasses). Cet exemple illustre les troubles graves et les difficultés de la gestion des espaces aquacoles privés et publics en Europe.
L'exposition des anguilles à de nombreux polluants est un facteur aggravant, probablement parce qu'elles sont alors immumnitairement affaiblies, ces dernières sont de plus en plus souvent porteuses d’Anguilicola crassus en forte extension depuis 1988 en France, qui semble affecter la capacité reproductrice de l'adulte[86].
La pollution est un stress qui affaiblit la résistance immunitaire de l’anguille[87].
La civelle achetée très cher continue de faire l'objet d'une surpêche menaçant l'espèce dans la plupart des grands bassins versants. L'anguille adulte (dite « jaune » puis « argentée ») est également recherchée (et parfois braconnée) dans les canaux, cours d'eau et marais.
Ce poisson (civelle en particulier 2900 alevins/kg) est localement victime d'une surpêche, souvent aggravée par une économie parallèle alimentée par le braconnage que les autorités locales et nationales n'ont pas su maîtriser.
Depuis les années 1980, l'anguille européenne a encore accru sa vitesse de régression, au point que ce poisson autrefois réputé exceptionnellement résistant est devenu rare ou absent de nombreux cours d'eau, voire de la totalité de petits bassins versants où les civelles remontaient par centaines de milliers ou millions il y a quelques décennies seulement. Souvent la surpêche et le braconnage de la civelle semblent être la seule explication plausible.
Un réseau international de trafic de civelles vaste et sophistiqué a ainsi été démantelé en juin 2021, après que des saisies opérées en 2017 à Arcachon et à Roissy ait permis aux douanes de remonter vers les mêmes trafiquants. Le trafic a pu porter en quelques années sur 46 tonnes de civelles braconnées et exportées illégalement vers des pays d'Asie et rapporter 18,5 millions d'euros.[90]
La Commission européenne a été invitée à initier des travaux de recherche sur la santé de l'anguille et les répercussions de facteurs extérieurs tels que les taux de PCB et les épizooties sur une migration réussie[91], la première explication crédible basée sur de la science à la disparition observée de 99 % du stock de civelles. Cette régression est d'ailleurs associée à la stérilisation de bien des lieux que l'on savait pollués, mais non officiellement :
Si les adultes en phase de reproduction ont une concentration en PCB égale à la moitié de la LMR (limite maximale de résidus) permettant la commercialisation à destination humaine, les produits issus de la reproduction vont mourir et donc ne plus atteindre les estuaires.
Un produit, classé désormais comme polluant, peut causer la disparition d'une espèce au niveau d'un continent. En effet, même si tous les fleuves ne sont pas dans le même état, au regard de cette contamination, le cycle de vie en eaux de mer de cette espèce, nécessite une population et une diversité génétique minimum. Cette espèce est considérée comme en dessous de la limite de sécurité de l'espèce depuis 1992.
Ceci devrait induire outre une évolution des règles fixant les droits d'appropriation, une mise à niveau des pratiques des professionnels de la pêche en eau douce[92],[93].
Avant 2007, l'anguille n'a été que très tardivement protégée par la loi et uniquement dans quelques pays, en dépit des alertes réitérées de certains scientifiques. Elle ne figurait pas dans la directive Habitats en Europe, alors que son habitat ne cessait de se dégrader et qu'y apparaissait de nouveaux polluants. Plusieurs études ont confirmé sa régression rapide et apporté des informations sur certaines causes de mortalité ou de mauvaise reproduction (parasitisme, intoxications chimiques). Elles ont justifié un projet européen de restauration des populations, en diminuant de 50 % la pêche et en réhabilitant ses habitats et corridors de migration, avec l'objectif de reconstituer 40 % des populations existant il y a 50 ans.
Depuis 2008 l'inscription à l'Annexe II de la CITES devrait renforcer l'encadrement de son commerce légal, car les préfets doivent désormais « transmettre sans délai les informations sollicitées concernant le braconnage et le commerce illicite de la civelle et de l'anguille à ses autres stades biologiques, ainsi que cela est prévu par la circulaire du 4 avril 2006 sur ce sujet ». Par ailleurs, « les DDAM et les DDEA, en relation avec les services de l'ONEMA pour ces dernières, doivent porter une attention toute particulière au suivi des obligations déclaratives concernant l'anguille. Les services chargés de cette mission doivent traiter et transmettre les données relatives aux captures de civelles, d'anguilles jaunes et d'anguille argentées, de la manière la plus rigoureuse qui soit. Le respect de ces procédures est indispensable car, si les conditions imposées dans la carde de la CITES ne sont pas respectées, aucune exportation de cette espèce en dehors de l'Union européenne ne sera autorisée. Les DRAM et les DIREN secrétaires de COGEPOMI devront superviser le suivi des obligations déclaratives ». Une liste de pêcheurs professionnels potentiellement autorisés à pêcher l'anguille est établie[94].
Ce n'est qu'en 2007, que l'anguille a été classée menacée et protégée dans l'Union européenne alors qu'elle a presque disparu de certains estuaires et cours d'eau où elle était commune il y a seulement 30 ans. Or, c'est un poisson qui ne se reproduit qu'en moyenne après 10 ans. Les premiers résultats positifs nécessitent donc de la patience.
Un règlement européen (R(CE) no 1100/2007[95]) impose depuis des mesures de connaissance, de protection et gestion restauratoire de l'anguille (chaque pays doit mettre en place un plan de gestion visant à reconstituer la biomasse en géniteurs en agissant sur toutes les causes de régression de l’espèce) ; ce règlement est immédiatement et directement applicable dans tous les États membres sans qu'ils aient à le traduire dans leur droit national.
Ce règlement européen invite notamment les États à ;
L'exportation des civelles hors de l'Union européenne est par ailleurs interdite depuis 2010[90].
La France n'est pas épargnée par le déclin de l'anguille[99]. L’espèce est en 2019 en danger critique d’extinction[100]. En 2008-2009, les PLAGEPOMI, les COGEPOMI, les SDAGE et SAGEs doivent intégrer cette priorité, et les autorités - sous l'égide de l'ONEMA - doivent veiller à l'application du règlement (sous peine de sanctions financières importantes à payer à l'Europe). La France a rédigé son « plan de gestion » en 2008[101], qui vise ;« afin d’assurer, conformément au règlement européen, « un taux d’échappement vers la mer d’au moins 40 % de la biomasse d’anguilles argentées » (article 2.4), il serait nécessaire de réduire de 50 % la mortalité par pêche et de 75 % toutes les autres sources de mortalités anthropiques pour avoir une chance de reconstituer le stock »
Le volet national a été écrit par un secrétariat technique national (MAP + MEEDDAT + ONEMA) s'appuyant sur des groupes de travail (règlementation, Monitoring, Ouvrages, Repeuplement, Pêcherie & Contrôle, traçabilité) et les volets "régionaux" (par grands bassin-versant) ont été rédigés sous l'égide des DIREN en tant que secrétaires des COGEPOMI, avec la collaboration des Directions Régionales des Affaires Maritimes (DRAM), délégations inter-régionales de l’ONEMA, Agences de l’eau, et COGEPOMI. Une consultation à deux niveaux a eu lieu avant qu'une première version soit envoyée à Bruxelles (le 17 décembre 2008). Un comité national représentatif des acteurs intervenant dans le cadre de la gestion de l’anguille, et à un niveau local, les comités de bassin et leurs commissions. La France a annoncé en 2008 envisager que certaines mesures seront définies et différentiellement appliquées sur les sept bassins (ou districts) hydrographiques définis dans le cadre de la DCE, mais la gestion se fera à l'échelle des huit bassins des COGEPOMIs. Sur la façade méditerranéenne, la pêche de la civelle est maintenant interdite (elle n'était pas antérieurement officiellement pratiquée ou autorisée). Pour les anguilles jaunes et argentées en lagunes, la réglementation des engins et des dates sera privilégiée. La pêche récréative ciblée surtout avec engins sera réduite. La pêche à la civelle et l’utilisation d'’anguille en guise d'appât seront interdites ; et fin 2008, une saison de fermeture de la pêche de l’anguille était en discussion.
Le repeuplement est cadré par un quota de capture de civelles et un monitoring des demandes et des achats/ventes des États membres via les formulaires de commande et/ou une bourse d’échange via un site Internet européen. Une carte des sites potentiels de repeuplement (zones a priori isolée ou épargnée par les polluants et causes anormales de mortalité de l'anguille) pourrait être faite en France.
Un plan de repeuplement (avec Appel à projet[102]), avec 2,5 millions d’euros maximum de subventions (à 98 % au maximum du montant prévisionnel de la dépense subventionnable engagée par le demandeur[103]), pour 2 ans[102], a été lancé le 15 décembre 2010 (pour 2 campagnes d'alevinage en 2011-2012). Deux dispositifs sont créés, gérés par la Direction des pêches maritimes et de l’aquaculture, à titre expérimental :
Les modalités de repeuplement ont été étudiées avec le Groupement d’Intérêt Scientifique pour les Poisson Amphihalins (GRISAM), dont les recommandations ont été annexées au premier appel à projet[104]. Le groupe recommande notamment de réduire tant que possible le traumatisme pour les civelles lors du prélèvement, et de ne prélever des civelles pour la réintroduction, que « dans des bassins versants qui auront été préalablement identifiés comme indemnes vis-à-vis du virus EVEX »[104]. Si plus de 2 % des civelles présentent des signes de maladie, le lot ne pourra pas être utilisé pour des opérations de repeuplement. Dans les autres cas, un certificat des services vétérinaires (DSV) établi dans les 48H précédant le chargement (voir article 5 et 9 du J.O no 127 du 3 juin 1997) accompagnera le lot (tracabilité). Une solide procédure de suivi est recommandée pour limiter le braconnage car, « le risque de détournement de civelles destinées au repeuplement à des fins commerciales pour alimenter le marché international ne peut être écarté. Il convient donc d'encourager le suivi du marché européen d'anguilles (civelles en particulier) et le suivi de l'évolution du commerce international des civelles. »[104]
Un programme « recherche et développement » 2008-2009 (4 M€ pour 15 actions en 2008 et 19 en 2009) vise à disposer de techniques efficaces et financièrement acceptables d’aménagement d'ouvrages. Le « plan PCB » devrait contribuer à améliorer la qualité des cours d'eau.
La législation française fixe aussi les dates de pêche, par exemple l’arrêté du 29 septembre 2010 relatif aux dates de pêche de l'anguille européenne (Anguilla anguilla)[105].
En dépit des alertes de nombreux scientifiques et d'instances telles que le Conseil international pour l'exploration de la mer (CIEM) et la Commission européenne consultative pour les pêches dans les eaux intérieures (CECPI), des autorisations de prélèvements (payantes) étaient encore données, alors que le gestionnaire avait connaissance de faits graves ; en particulier, 60 % des anguilles de Camargue présentaient déjà en 1992, selon les auteurs d'une étude[106], des teneurs en mercure incompatibles avec la consommation humaine (dépassant les normes de l’Union européenne) et affectant la santé de l'anguille[107]. Pour le moment, les seules mesures de fermeture de pêche concernent avant tout des zones (Rhône par exemple) et non pas une espèce ciblée.
L'UE applique généralement une politique de gestion des ressources halieutiques défaillante : aucun pays de l'union n'accepte une gestion scientifique des stocks. En dépit des alertes les pêcheries restent ouvertes, avec des quotas supérieurs aux recommandations scientifiques. Cette politique dite « loi des 50 % » (on ajoute 50 % aux quotas proposés par les scientifiques) provoque un cercle vicieux : à chaque nouvelle évaluation du stock, les scientifiques, constatant la réduction de la population, demandent un quota plus sévère, que les politiques refusent d'appliquer, continuant ainsi la surexploitation. Après quelques cycles de refus de gestion scientifique les quotas deviennent extrêmement faibles voire nuls, et dans tous les cas inférieurs au quota soutenable (rendement équilibré maximal) proposé dès le départ par les scientifiques[Quoi ?]. Ce schéma s'applique à l'anguille mais aussi à la morue de Terre-Neuve, au thon rouge et in fine à la plupart des espèces exploitées en EU. En Amérique du Nord la gestion des pêcheries a été profondément réformée dans les années 1980-1990 à la suite de l'effondrement de certains stocks, le flétan d'Alaska est notamment un cas d'école: la pêcherie a frôlé la fermeture, des mesures strictes ont permis de rétablir une exploitation rentable et conforme à la dynamique de population du flétan.
Freins :
Elles sont tentées depuis longtemps[108] et semblent particulièrement difficiles. On ne connaît d'ailleurs pas les conditions qui sont éventuellement nécessaires à l'anguille durant son voyage vers la mer des Sargasses et lors de l'accouplement, la fécondation et la ponte, ni la nourriture des alevins aux différents stades de développement, mais on comprend mieux les conditions neuroendocrinologiques de sa reproduction[109],[110].
Maurice Fontaine, océanographe français, serait le premier à avoir artificiellement réussi à (par l'usage d'hormones) provoquer la maturation des mâles, puis de femelles élevées en captivité (dans les années 1960). Vingt ans plus tard, des larves vivantes ont été obtenues à la suite d'une fécondation artificielle dans le cadre d'un programme danois de recherche, mais qui n'ont pas survécu plus de 2 jours et demi. En 2006, Jonna Tomkiewicz[111],[112] a réussi à faire vivre d'autres larves plus longtemps (5 jours en 2006, durée portée à 12 jours en 2007). À ce stade de 12 jours, les larves qui ont vidé leur sac vitellin sont réputées pouvoir se nourrir seules, mais on ignore encore de quoi. Les expériences d'aquaculture de l'anguille japonaise ont montré que le nourrissage des alevins était en captivité très délicat.
Ces anguilles étaient très appréciées dans la gastronomie, notamment fumées, mais diverses études montrent qu'elles sont souvent très contaminées par les PCB et d'autres polluants. Leur consommation n'est pas interdite, mais plusieurs pays ont recommandé aux femmes enceintes et enfants de ne plus en manger (Allemagne ; Luxembourg ; France).
Parce que s'alimentant volontiers au niveau du sédiment étant riche en graisses, et étant susceptible de vivre longtemps, dans une eau polluée, l’anguille est considérée comme faisant partie des poissons les plus bioaccumulateurs de composés organochlorés et de polluants aquatiques solubles dans les graisses.
En raison de sa propension à bioconcentrer les métaux lourds, certains métalloïdes ou des polluants peu biodégradables tels que les PCB, furanes ou dioxines, l'anguille peut dans certains milieux aquatiques pollués être durablement ou provisoirement interdite de pêche, de détention et de toute commercialisation, dont en France[113].
L’anguille d'Europe ou anguille commune (Anguilla anguilla) est une espèce de poissons appartenant à la famille des Anguillidés. Elle mesure de 40 cm à 150 cm et pèse jusqu'à 4 kg pour les femelles. C'est un grand migrateur, et plus précisément un migrateur amphihalin (au cours de sa vie l'anguille va passer par des milieux présentant différents taux de salinité : dans ce cas, de la mer vers l'eau douce puis à nouveau vers la mer), thalassotoque (qui se reproduit en mer) et catadrome (qui, après une période de croissance dans un cours d'eau, regagne la mer). Comme pour les autres espèces d'anguilles de l'hémisphère Nord, un petit nombre d'individus effectueront en réalité la totalité de leur cycle de croissance en mer, en lagune salée ou en estuaire salé. Cette espèce est dite européenne, mais des études génétiques ont en 2006 montré que des cas d'hybridation naturelle avec l'anguille américaine existent, avec jusqu'à 15,41 % d'hybrides dans les populations islandaises d'anguilles, et des valeurs allant de 6,7 % à 100 % selon les stades de la vie et les lieux. Toutes les anguilles trouvées en Europe sont considérées former une métapopulation unique
Les anguilles étaient réputées particulièrement rustiques et résistantes, grâce notamment à leur capacité à retenir l'eau dans leurs branchies, mais elles sont néanmoins en forte régression depuis les années 1980 et même maintenant considérées comme espèce menacée ou en danger critique, en Europe.
A anguía, tamén coñecida como airoa, eiroa[4] ou anguía europea (Anguilla anguilla) é un peixe teleósteo da familia dos anguílidos.
De corpo alongado e cilíndrico, a femia mide ata 150 cm e o macho ata 50 cm, con escamas rudimentarias cubertas dunha substancia viscosa, aletas pectorais moi pequenas e unha aleta dorsal que se prolonga ata a cola.
Crese que se reproduce no mar dos Argazos. Os pais morren e as larvas, de menos de 1 cm de longo, soben á superficie, onde as correntes as arrastran cara a terra, nunha migración que dura tres anos ata que se transforman en meixóns (que se comercializan co nome de angulas). Posteriormente, entran na auga doce, onde viven ata que lles chega a época da desova.
Aliméntase de larvas de insectos, crustáceos e peixes mortos.
Dende os anos 70 o número de anguías en Europa caeu arredor do 90 % [Cómpre referencia] debido á contaminación, a parasitos como a Anguillicola crassus, ás barreiras que o home pon nos ríos (centrais hidroelécricas) e aos cambios naturais na oscilación do Atlántico Norte.
En Galicia, antigamente víase en todo o río Miño, pero hoxe non pasa do encoro de Belesar.
A pesar de ser unha especie en franca regresión en boa parte da súa área de distribución, a anguía europea segue a ser unha especie de grande importancia comercial, tanto pescada nlos ríos cando os remontan como angulas, como cando se pescan cando teñen gran tamaño antes de que regresen ao mar. Así mesmo, cultívanse en piscifactorías con excelentes resultados,[3] aínda que non se conseguiu pechar o ciclo e as granxas necesitan extraer da natureza unha subministración regular de crías salvaxes para a súa engorda.
Os ensaios con anguías xaponesas na acuicultura europea crearon un problema importante, ao estender por toda Europa un nematodo asiático, Anguilicola crassus, que ameaza a supervivencia da especie. O parasito interno é ben tolerado pola anguía xaponesa (Anguilla japonica), pero destrúe unha porcentaxe apreciable do tecido reprodutor da anguía europea, reducindo a súa fecundidade, e tamén dana a súa vexiga natatoria.[5] Para un animal que debe facer unha longa viaxe oceánica para reproducirse a carencia da vexiga pode ser desastrosa. Implica un gasto enerxético adicional moi importante para manterse a flote e é probable que as anguías parasitadas nunca cheguen ao seu destino por esgotar antes as súas reservas.
Os plásticos no mar son probablemente outro enorme problema para a supervivencia das larvas que probablemente inxiren partículas plásticas en vez de plancto e morrerían de inanición oi por obstrución intestinal. Todo iso, unido á sobreexplotación pesqueira fai que o futuro da especie a medio prazo, polo menos como recurso económico, sexa bastante preocupante. A UICN alertou de que nos últimos 60 anos a poboación pode que se reducira ata nun 80 %.[6]
En gastronomía pode consumirse fresca ou conservada afumada ou conxelada, existindo multitude de pratos na gastronomía europea cociñados con ela.[7] Cómpre recordar, porén, que o sangue da anguía en cru e, por extensión, a pel ben irrigada, son tóxicas para os humanos. As toxinas deben ser eliminadas mediante varias formas de preparación (como, por exemplo, a cocción).
En varios lugares de Galicia celébranse festas gastronómicas dedicadas á anguía: Ponte Sampaio, Barral ou O Carballiño.
A anguía, tamén coñecida como airoa, eiroa ou anguía europea (Anguilla anguilla) é un peixe teleósteo da familia dos anguílidos.
Jegulja (narodni nazivi: jegulja, angula, bižot, uklica, pujoglavica; lat. Anguilla anguilla) riba je iz porodice riječnih jegulja (lat. Anguillidae). Ova vrsta je jedina vrsta iz svoje porodice koja nastanjuje našu obalu. Može živjeti jako dugo, do 88 godina, a naraste do 133 cm duljine i više od 6,5 kg težine. Izgled jegulje je zmijolik, ima dugo, izduljeno tijelo, leđna peraja započima daleko iza glave, rep se završava trakasto, spojem leđne i trbušne peraje. Donja čeljust jegulje je malo izduženija od gornje, oči se nalaze na samom vrhu glave, odmah poviše usta. Boja jegulje je zelenkasta ili sivkasto smeđa, a donji dio je žućkast. Obavijene su slojem sluzi koji jegulji omogućava provlačenje kroz gusto raslinje u rijekama, a također i puzanje po obali i mulju pri niskom vodostaju[1]. Hrane se jajašcima riba, ribljom mlađi, crvićima, puževima, ali i jajašcima žaba, malim punoglavcima, insektima,...Jegulja je većinom noćno stvorenje, kada izlazi iz skrovišta u potrazi za hranom, premda treba naglasiti da ni po danu neće odbiti zalogaj ako se on približi njenom skloništu. Jegulje koje žive u Europi nisu spolno zrele, a spolno sazrijevaju u dobi od 6 do 30 godina, ovisno o spolu i području. Boja im se tada mijenja u srebrenkastu s tamnijim bokovima, povećavaju im se nosnice i oči, produljuje im se čeljust, te odlaze u more. Prestaju se hraniti, te im se crijeva skraćuju i ostavljaju više mjesta u utrobi za spolno zrele gonade. Počinju putovanje prema Sargaškom moru, a putem se skupljaju u jata. Putovanje traje i po godinu dana, a po dolasku u Sargaško more, jegulje se mrijeste i ugibaju. Mriještenje se odvija krajem zime i početkom proljeća, na većim dubinama, od 400 - 2500 m. Larve putuju natrag prema Europi koristeći Golfsku struju, a put traje 7-11 mjeseci, ponekad i do 3 godine. Putem se razvijaju u male bočno spljoštene i posve prozirne zmijice. Dolaskom na odredište, mijenjaju izgled u male jegulje i ulaze u slatku vodu, tj, na ušća i u rijeke.
Kod nas, jegulja je najpoznatija na ušću Neretve, gdje se razvio cijeli niz specijaliteta. Prilikom pripreme jegulju treba dobro termički obraditi jer njena krv sadrži ihtiokemotoksine.
Nedavna istraživanja DNK strukture jegulja pokazala su da postoje razlike kod jegulja iz pojedinih područja Europe, tj. da postoji selektivno razmnožavanje među jeguljama iste vrste, ali različitog područja prebivanja.
Jegulja u zatočeništvu kao i jegulje zarobljene u odvojenim vodenim tokovima nikada neće prijeći u spolno zrelu fazu, cijeli život će ostati kao jedinke koje se hrane.
Wigwassing, poseban način hvatanja jegulja sjevernoameričkih indijanaca.
Popis sinonima je impresivan, te je zbog svoje duljine zaslužio posebno poglavlje.
Jegulja živi oko cijele Europe, od Skandinavije na sjeveru, pa sve do obala Mediterana, uključujući Baltik. Pokušaji da je se uvede u živi svijet Azije i Srednje Amerike nisu uspjeli, jer, premda je uvođenje uspjelo, nije dovelo do reprodukcije[2].
U Wikimedijinu spremniku nalazi se još gradiva na temu: Jegulja
Wikivrste imaju podatke o: Jegulja Jegulja (narodni nazivi: jegulja, angula, bižot, uklica, pujoglavica; lat. Anguilla anguilla) riba je iz porodice riječnih jegulja (lat. Anguillidae). Ova vrsta je jedina vrsta iz svoje porodice koja nastanjuje našu obalu. Može živjeti jako dugo, do 88 godina, a naraste do 133 cm duljine i više od 6,5 kg težine. Izgled jegulje je zmijolik, ima dugo, izduljeno tijelo, leđna peraja započima daleko iza glave, rep se završava trakasto, spojem leđne i trbušne peraje. Donja čeljust jegulje je malo izduženija od gornje, oči se nalaze na samom vrhu glave, odmah poviše usta. Boja jegulje je zelenkasta ili sivkasto smeđa, a donji dio je žućkast. Obavijene su slojem sluzi koji jegulji omogućava provlačenje kroz gusto raslinje u rijekama, a također i puzanje po obali i mulju pri niskom vodostaju. Hrane se jajašcima riba, ribljom mlađi, crvićima, puževima, ali i jajašcima žaba, malim punoglavcima, insektima,...Jegulja je većinom noćno stvorenje, kada izlazi iz skrovišta u potrazi za hranom, premda treba naglasiti da ni po danu neće odbiti zalogaj ako se on približi njenom skloništu. Jegulje koje žive u Europi nisu spolno zrele, a spolno sazrijevaju u dobi od 6 do 30 godina, ovisno o spolu i području. Boja im se tada mijenja u srebrenkastu s tamnijim bokovima, povećavaju im se nosnice i oči, produljuje im se čeljust, te odlaze u more. Prestaju se hraniti, te im se crijeva skraćuju i ostavljaju više mjesta u utrobi za spolno zrele gonade. Počinju putovanje prema Sargaškom moru, a putem se skupljaju u jata. Putovanje traje i po godinu dana, a po dolasku u Sargaško more, jegulje se mrijeste i ugibaju. Mriještenje se odvija krajem zime i početkom proljeća, na većim dubinama, od 400 - 2500 m. Larve putuju natrag prema Europi koristeći Golfsku struju, a put traje 7-11 mjeseci, ponekad i do 3 godine. Putem se razvijaju u male bočno spljoštene i posve prozirne zmijice. Dolaskom na odredište, mijenjaju izgled u male jegulje i ulaze u slatku vodu, tj, na ušća i u rijeke.
Kod nas, jegulja je najpoznatija na ušću Neretve, gdje se razvio cijeli niz specijaliteta. Prilikom pripreme jegulju treba dobro termički obraditi jer njena krv sadrži ihtiokemotoksine.
Áll (fræðiheiti: Anguilla anguilla) er langur og slöngulaga fiskur. Tvær álategundir eru í Atlantshafi, evrópski állinn og ameríski állinn (Anguilla rostrata). Evrópski állinn hefur 114 hryggjaliði en sá ameríski 107.
Álar hrygna á vorin í Þanghafinu (Sargasso hafinu) við austurströnd Mið-Ameríku. Hrygning fer fram á 400-700 m dýpi í úthafinu þar sem sjávardýpi er um 6000 m. Hrogn og lirfur eru sviflæg. Lirfurnar(Leptocephalus) berast með Golfstraumnum að ströndum Evrópu og Ameríku og tekur það ferðalag um eitt ár. Áður var talið að ferðalagið tæki þrjú ár.
Lirfurnar myndbreytast þegar þær nálgast strendur og kallast þá glerálar. Glerálar eru glærir og um 6 - 8 sm langir. Glerálar sækja að strönd og ganga í ferskvatn. Smám saman verða þeir gulbrúnir á litinn og nefnast þá álaseiði. Glerálar og álaseiði ganga í ferskvatn að sumarlagi. Göngur ála eru háðar hita í vatni og gengd er meiri í hlýjum sumrum. Ef fossar eru á leið ála upp árnar þá skríða álarnir upp raka kletta eða gras framhjá fossum.
Lífsskilyrði fyrir ála í uppeldi (gulála) eru best í grunnum vötnum á láglendi sem hlýna að sumarlagi. Álar í fersku vatni éta ýmis smádýr á botninum. Álar vaxa um 5-6 sm á ári. Álar er hitakærir og kjörhiti þeirra til vaxtar er 22-23 °C.
Þegar áll hefur náð um 35 - 100 sm lengd þá sækir hann í Þanghafið til að hrygna. Hann tekur áður miklum útlitsbreytingum, augun stækka, bakið dökknar, kviður verður silfurlitur og slím á húð minnkar. Slímug húð ála er talin vera vörn gegn breytingu á saltinnihaldi vatns. Állinn hættir að éta, magi og garnir hans skreppa saman en kynfæri taka að þroskast. Á þessu skeiði nefnist áll bjartáll. Hængar eru þá 35-50 sm að lengd og 60-200 g þungir og hrygnur 45-100 sm langar og vega 100 g - 2000 g. Fundist hafa álar sem eru 125 sm og 6 kg. Það er háð vaxtarskilyrðum hvenær álar yfirgefa ferskvatn og halda út á haf. Á Íslandi eru álar líklega 8-14 ára þegar ganga bjartála hefst. Göngur ála aukast þegar hiti lækkar að hausti. Göngurnar er mestar að næturlagi. Ferð bjartála á hrygningarstöðvar í Þanghafinu er allt að 6500 km löng. Talið er að álarnir haldi sig á um 50 - 400 metra dýpi á meðan á ferðinni stendur. Álar deyja að hrygningu lokinni.
Talið er að fjöldi ála sem nær ströndum Evrópu hafi minnkað um 90% frá 1970. Mögulegt er að það stafi af náttúrulegum sveiflum eða ofveiði, sé af völdum sníkjudýra eða vegna þess áll getur ekki gengið í ár vegna hindrana t.d. af völdum vatnsaflsvirkjanna. Talið er að fækkun ála megi að einhverju leyti rekja til mengunar af völdum PCB.
Álaveiðar eru stundaðar með fléttuðum netum. Áll er mikilvægur matfiskur í mörgum strandhéruðum. Reyktur áll er hluti af sænsku jólahlaðborði.
Áll (fræðiheiti: Anguilla anguilla) er langur og slöngulaga fiskur. Tvær álategundir eru í Atlantshafi, evrópski állinn og ameríski állinn (Anguilla rostrata). Evrópski állinn hefur 114 hryggjaliði en sá ameríski 107.
Anguilla anguilla Linnaeus, 1758, conosciuta come anguilla[2] o anguilla europea, è un pesce teleosteo[3] della famiglia Anguillidae. In alcune regioni italiane la femmina di grandi dimensioni (lunghe fino a un metro e mezzo) viene chiamata capitone mentre il maschio, molto più piccolo (40–60 cm), prende il nome di buratello.
È una specie diffusa nelle acque dolci, salmastre e marine dell'Atlantico e del mar Mediterraneo e suoi tributari, dall'Islanda al Senegal. È meno comune nel mar Nero e nei suoi tributari (tra cui il Danubio). In genere popola ambienti a corrente debole o assente, ma non si può escludere di trovarla in acque anche molto mosse. I maschi stazionano spesso in acque salmastre, senza risalire i fiumi come invece fanno regolarmente le femmine.
Presenta un corpo allungato, subcilindrico, serpentiforme; la pinna dorsale, di modesta altezza, è allungata fino a unirsi alle pinne caudale ed anale. La pinna anale è più lunga della dorsale. La mandibola è più sporgente della mascella, l'occhio è piccolo. Il colore cambia con le fasi vitali: bruno sul dorso e giallastro ventralmente per gli animali che vivono in acque dolci e nero sopra ed argentato sotto per quelli che risiedono in mare o che si apprestano ad effettuare la lunga migrazione. La femmina può raggiungere i 3 kg di peso.
Si tratta di un migratore catadromo (che discende la corrente per deporre le uova), ed il suo ciclo riproduttivo, straordinariamente complesso, è noto da relativamente poco tempo. Tutte le anguille nascono nel mar dei Sargassi, luogo dove avviene la riproduzione di tale specie.
La migrazione degli esemplari sessualmente maturi inizia dalle acque dolci o salmastre dove questi pesci risiedono, in autunno. L'istinto riproduttivo è talmente forte che le anguille che vivono in laghi o stagni chiusi non esitano ad uscire dall'acqua ed a raggiungere il fiume o il mare strisciando come serpenti; questo avviene durante la notte, soprattutto in condizioni di pioggia o di erba bagnata dalla rugiada notturna (che consente ai pesci in migrazione di evitare la disidratazione) e di assenza di luna (dato il carattere lucifugo della specie)[4].
In mare subiscono notevoli variazioni come l'aumento di dimensioni degli occhi (si suppone che la migrazione avvenga ad alte profondità, dove la luce è poca) e la degenerazione dell'apparato digerente (l'anguilla in migrazione smette di nutrirsi). Attraverso itinerari poco noti questi pesci, che non sono di certo forti nuotatori, raggiungono l'area dell'Oceano Atlantico in cui avviene la deposizione, effettuata la quale muoiono.
Alla schiusa dell'uovo il giovane (che ha una caratteristica forma fogliforme e che prende il nome di leptocefalo) compie il viaggio verso l'Europa (ma non nell'esatto luogo da dove proveniva la madre, come i salmoni) impiegando circa 3 anni per effettuare tutto il viaggio ed arrivando allo stadio di "cieca"[5].
Si nutre di animali, sia vivi sia morti. Caccia la notte o quando l'acqua è molto torbida, anche in condizioni di piena, affidandosi prevalentemente all'olfatto.
Si cattura con vari tipi di reti, nasse e lenze, tra cui la "mazzacchera", un antichissimo metodo di pesca con un tipo di lenza senza amo innescata con una "corona" di lombrichi. La lenza viene poi legata ad una canna, messa in equilibrio su una forcella, e posata sul fondo con un piombo che mantiene la lenza in leggera tensione, in modo da rivelare le abboccate dell'anguilla. Con un po' di esperienza si riesce ad alzare la lenza con l'anguilla attaccata ai lombrichi e a portarla fuori dall'acqua, magari in un ombrello di incerato rovesciato. Un altro metodo praticato dai pescatori consiste nella deposizione sul fondo di fascine, in cui le anguille si rifugiano. Salpandole con cura e senza scossoni si possono catturare le anguille che vi sono entrate.
Le carni sono molto grasse. Un poco di attenzione va fatta nella preparazione delle anguille, nel loro taglio e sventramento per cucinarle. Il loro sangue, infatti, contiene una proteina tossica, l'emoittiotossina, che a contatto con il sangue umano (per es. quello derivante da una ferita o da un taglio), ha un'azione emolitica. La tossina è termolabile, e viene neutralizzata dal calore.
Fra i maggiori allevamenti d'Italia ci sono quelli delle Valli di Comacchio, della Laguna di Orbetello, di Cagnano Varano e di Lesina.
L'anguilla è registrata come "In pericolo critico" dalla Lista Rossa IUCN, che è il gradino immediatamente precedente l'estinzione in natura[6]. Non si dimentichi che, a causa del peculiare ciclo riproduttivo, questa specie non è allevabile in cattività per ripopolamenti se non catturando i giovanili al loro ritorno dalla migrazione. Le principali cause della rarefazione stanno forse nell'inquinamento da diossine e PCB[7] e nell'eccessivo sforzo di pesca, sia degli adulti che del novellame a scopo di ripopolamento delle valli da pesca.
Gli esemplari di dimensioni maggiori (femmine) sono molto apprezzati in cucina e vengono di solito messi in vendita vivi, in apposite vasche colme d'acqua dolce. L'anguilla è destinata tipicamente al consumo natalizio anche se in regioni come la Sardegna si consuma in qualunque periodo dell'anno (quando disponibile). Generalmente preparata arrosto per gli esemplari più grandi, in umido, o anche fritta per gli esemplari più piccoli. Gli avanzi vengono di solito riciclati il giorno successivo dopo averli marinati in aceto aromatizzato con origano, alloro, aglio e pepe. Si tratta di una pietanza molto grassa (circa 24 g di grassi su 100 g di prodotto fresco). Al di fuori della tradizione natalizia si preferisce la preparazione alla brace che, permettendo la colatura del grasso in eccesso, garantisce una digeribilità più elevata. Un piatto tipico e molto saporito è la pastasciutta sull'anguilla. La pasta viene condita con anguilla cotta in umido e sfilettata, fatta saltare per alcuni minuti dentro questa salsa.
Le cèe (cieche, in dialetto pisano), ossia gli avannotti delle anguille che risalgono l'Arno nel periodo invernale, sono il più tipico piatto della città di Pisa. Oggi la loro pesca è vietata per motivi ecologici ma per secoli sono state faticosamente pescate nelle fredde notti fra Natale e Carnevale con la tipica ripaiola e cucinate semplicemente con aglio e salvia.
A Sasso d'Ombrone (GR), ogni anno a settembre si tiene una Sagra del capitone.
A Comacchio (FE), ogni anno tra fine settembre ed inizio ottobre si tiene una Sagra dell'anguilla.
A Cintello di Teglio Veneto (VE), ogni anno tra giugno e luglio si tiene la Sagra del Bisàt.
Anguilla anguilla Linnaeus, 1758, conosciuta come anguilla o anguilla europea, è un pesce teleosteo della famiglia Anguillidae. In alcune regioni italiane la femmina di grandi dimensioni (lunghe fino a un metro e mezzo) viene chiamata capitone mentre il maschio, molto più piccolo (40–60 cm), prende il nome di buratello.
Šis straipsnis apie žuvį. Apie ežerą skaitykite straipsnyje Ungurys (ežeras).
Ungurys, arba upinis ungurys (Anguilla anguilla) – ungurinių (Anguillidae) šeimos žuvis. Galva maža. Akys nedidelės, išsidėsčiusios virš žiočių kampų. Nugara tamsi, pilvas gelsvas ar baltas. Oda stora, gleivėta. Kūnas iki 1,2 m ilgio, svoris 3,5-4,0 kg. Dažna verslinė žuvis, nes yra labai vertinga.
Ungurio veisimasis paaiškėjo tik XX a. pradžioje. Pavasarį arba rudenį, kai vanduo upėse pakilęs, suaugę unguriai keliauja neršti į jūras. Veisiasi vakarinėje Atlanto vandenyno dalyje – Sargaso jūros gelmėse.
Ungurių lervos anksčiau buvo laikomos atskira žuvų rūšimi Leptocephalus brevirostris. Jos Golfo srovės nešamos į šiaurės rytus. Trečiųjų gyvenimo metų rudenį lervos pasiekia Europos pakrantes. Čia užauga iki 6-7 cm ilgio unguriukai. Jie kyla upėmis ir pasiekia ežerus. Čia jų kūnas tampa gelsvas. Užaugę sidabrinės spalvos unguriai migruoja atgal į jūrą. Neršia tik kartą per gyvenimą, po to žūva.
Lietuvoje unguriai gyvena daugiausia Kuršių mariose, rečiau upėse ir ežeruose. Mėgsta dumblingas, užžėlusias vietas. Gėluose vandenyse gyvena 4-9 metus[1]. Pamaryje žvejojami ir pardavinėjami daugiausia rūkyti.
Lervos
Plaukiantis ungurys
Rūkyti unguriai
Ungurys, arba upinis ungurys (Anguilla anguilla) – ungurinių (Anguillidae) šeimos žuvis. Galva maža. Akys nedidelės, išsidėsčiusios virš žiočių kampų. Nugara tamsi, pilvas gelsvas ar baltas. Oda stora, gleivėta. Kūnas iki 1,2 m ilgio, svoris 3,5-4,0 kg. Dažna verslinė žuvis, nes yra labai vertinga.
Zutis jeb Eiropas zutis (Anguilla anguilla) ir saldūdens zušu dzimtas (Anguillidae) Eiropā un Āzijas rietumos dzīvojoša zivju suga. Tā ir aizsargājama, un tās populācija mūsdienās ir kritiski mazskaitlīga.[1] Sugas izdzīvošanu apdraud intensīva zvejniecība, dažādi parazīti, upju aizsprosti, kas traucē zušiem pārvietoties, un Atlantijas okeāna Golfa straumes dabiskās svārstības, kā arī vispārēja ūdens piesārņotība.
2017. gadā zutis pasludināts par gada dzīvnieku Latvijā.[2]
Zutis ārēji atgādina čūsku, jo tam ir garš ķermenis. Tas izņēmuma gadījumos var sasniegt 1,5 m garumu, lai gan parasti ir 60—80 cm garš un reti pārsniedz 1 metru. Zuša ķermeni klāj sīkas, smalkas un mīkstas zvīņas, tādējādi tas izskatās kails.[3] Tam ir liela, smaila galva un mute ar sīkiem zobiem, kas vērsti uz priekšu.[3] To muguras spura, kas sākas tālu aiz nelielajām krūšu spurām, nepārtrauktā līnijā savienojas smailā astes galā ar anālo spuru.
Gadsimtiem ilgi zuša dzīves veids bija mistērija, un zinātniekiem nebija skaidrojuma, kā zuši vairojas. Tikai 19. un 20. gadsimta pētījumi beidzot likvidēja šo noslēpumu, lai gan joprojām daži fakti paliek neizskaidroti. Kopumā pastāv viedoklis, ka zuši nārsto Sargasu jūrā, tad to kāpuri 3 gadu laikā migrē, augot un barojoties, līdz transformējas stikla zušos, tad tie dodas uz Eiropu. Bet pirms stikla zuši iepeld saldūdens upju grīvās, tie metamorfozes ceļā kļūst par īstiem zušiem. Lielāko daļu sava mūža zutis pavada saldūdenī. Zutim saldūdenī izmainās vēdera daļas pigmentācija, tā kļūst gaiša, dzeltenīga. Pastāv uzskats, ka zuša ādas gļotas to pasargā no sālsūdens okeānā.
Nebrīvē Eiropas zutis var nodzīvot ilgu mūžu. Ir zināms Zviedrijā dzīvojošs zutis, kas tika ielaists akvārijā 1859. gadā, zinātnieki šo pašu zuti izpētīja 2008. gadā. Tas joprojām bija dzīvs, tā garums bija 53,5 cm, un tam bija īpaši lielas acis[4].
Ļoti ilgu laiku nebija zināms, kā rodas zušu pēcnācēji. Kopš senseniem laikiem zvejnieki bija pieraduši citās zivīs noteiktā laikā atrast ikrus vai pieņus. Toties zušiem, šķita, šādas sezonas nemaz nav. Neviens nevarēja droši apgalvot, ka ir redzējis zušu ikrus. Aristotelis, apkopojot tautas pieredzi, bija noteicis, ka zuši ir bez dzimuma un tos rada jūras dzelme.
Nedaudz vēlākā laikā atklājās, ka zuši diezgan ilgi spēj nodzīvot bez ūdens, ja vien apkārtējā vide ir mitra. No tā cēlās nostāsts, ka zuši pa naktīm nākot ārā no upēm. Zuši krastā medī kukaiņus un sliekas. Zušu pastaigas neradīja lielus strīdu, jo visi zinātnieki šim novērojumam piekrita. Toties par zušu vairošanos bija liela neziņa, un katrs zinātnieks izstrādāja savu zuša vairošanās versiju.
1856. gadā itāļu dabas pētnieks Kaci noķēra nelielu jūras zivtiņu. Tās ārējais izskats bija ļoti interesants. Ja vairākas šāda veida zivtiņas ieliek akvārijā ar sāļu ūdeni, tad, pavirši skatoties, liekas, ka akvārijs ir tukšs. Ieskatoties rūpīgāk, var redzēt peldam sīkus, melnu actiņu pārus. Ilgāk novērojot, var saskatīt ūdeņainas ēnas, kuras kā astes velkas pakaļ acu pāriem. Izņemot šo zivtiņu no ūdens, tā izskatās pēc lielas, plānas, caurspīdīgas stikla lauru lapas. Zivi uzliekot uz avīzes vai grāmatas lapas ir ļoti viegli lasīt tai cauri tekstu.[5]
Dr. Kaci ņēma studēt literatūru, lai varētu noteikt šīs zivtiņas sugu, bet diemžēl neko neatrada, tad šis zinātnieks pats šo zivtiņu aprakstīja. Pēc zinātnes tradīcijām Kaci tai piešķīra nosaukumu Leptocephalus brevirostris.
Divi itāļu ihtiologi Grasi un Kalandručio izlasīja Kaci aprakstu un nolēma leptocefalu izpētīt sīkāk. Zinātnieki saķēra vairākus īpatņus Mesīnas apkārtnē un tos ievietoja akvārijā, lai novērotu. Zivtiņas peldēja, ēda un izskatījās pilnīgi veselas, tās ķermeņu daļas, kuras bija saredzamas. Bet zivtiņu ķermeņi kļuva arvien mazāki.
Vislielākais leptocefals noķeršanas brīdī bija 75 mm garš, bet pēc kāda laika tā ķermenis sasniedza 10 mm garumu, tas sarāvās. To izskats mainījās, un tie vairs neatgādināja lauru lapas. Leptocefali pārvērtās par stikla zušiem. Ihtiologi konstatēja, ka Kaci aprakstītie leptocefali ir nekas cits kā zušu kāpuri, bet stikla zuši ir zušu mazuļi. Drīz vien upju un ezeru zušus sāka uzskatīt par pusaudžiem, kuri, sasniedzot briedumu, atgriežas jūrā.[6]
Abi itāļu ihtiologi nosprieda, ka pieaudzis zutis ikrus nērš jūras dibenā un, iespējams, tur arī iet bojā, jo neviens nekad nav redzējis, ka pieauguši zuši no jūras iepeldētu upju grīvās un dotos augšup pret straumi. No ikriem izveidojas kāpuri, kurus Dr. Kaci kļūdaini uzskatīja par jaunu sugu. Mazuļi paliek jūras dziļumā, līdz pārvēršas vai gatavojas pārvērsties par jauniem zušiem. Pēc attīstīšanās jaunie zuši peld uz mazāk sāļiem ūdeņiem un visbeidzot uz upēm.
Ihtiologi uzskata, ka zušu kāpuri ir tik reti sastopami tādēļ, ka tie dzīvo lielā dziļumā, pie pašas jūras gultnes. Grasi un Kalandručio vienkārši palaimējās šos eksemplārus noķert, jo jūras straume Mesīnas šaurumā dziļumu iemītniekus bieži vien uznes virspusē.
Novērojot leptocefalu uz melna fona, ihtiologi ievēroja, ka ķermenis sastāv no daudziem segmentem. Tika pieņemts, ka segmentu skaits varētu atbilst pieauguša zuša mugurkaula skriemeļu skaitam, un šis pieņēmums vēlāk tika pierādīts. Zinātnieki pacietīgi saskaitīja leptocefala segmentu skaitu un salīdzināja to ar pieauguša zuša skriemeļu skaitu.
Dānijas Karaliskās zvejniecības ministrijas uzdevumā 1904.gadā Atlantijā starp Islandi un Fēru salām uz tvaikoņa „Thor” strādāja dāņu biologs Johannes Šmits. Izmetot tīklus jūrā, viņš noķēra vienu no caurspīdīgajām lauru lapām, kuras bija popularizējuši itāļu zinātnieki. Dr. Šmits bija sajūsmā, ka leptocefals nezināmu, bet, domājams, interesantu iemeslu dēļ atradās tuvu ūdens virsmai. Vēlāk tāda pašas caurspīdīgas zivtiņas ķērās tīklos arī citos Atlantijas rajonos.
Rietumeiropas jūras kartēs redzama līnija, kuras dziļums sasniedz aptuveni vienu kilometru. Jūrnieki savā valodā šo līniju sauc par „500 asu līniju”. Uz rietumiem no šīs joslas atrodas Atlantijas bezdibeņi, bet uz austrumiem seklas jūras. Šmits ievēroja, ka šīs līnijas rajonā vasaras beigās sapulcējas 75 mm garie leptocefali. Tur tiem sākas tādas pārvērtības, par kurām rakstīja Grassi un Kalandručio. Nākamajā pavasarī tie kļūst par stikla zušiem un peld uz Eiropas upju grīvām.
Pēc novērojumiem Šmits atklāja, ka zuši savu ceļojumu sāk no Sargasu jūras, kura nepelnīti nosaukta par kuģu kapsētu, jo kuģi tajā apvidū nespēj pārvietoties pa biezu, pūstošu ūdens augu kamolu. Patiesībā šie ūdensaugi ir īpašas ūdenszāles, kuras aug tikai Atlantijas okeāna rajonā dienvidu platuma siltajos ūdeņos. Jūrai ir ovāla forma. Ziemeļu-dienvidu virzienā tās garums ir 1850 km, bet austrumu-rietumu virzienā tā sasniedz apmēram 3700 km. Okeānu straumes, īpaši Golfa straume aizķer jūras ūdeņus, un jūras ūdens nepārtraukti griežas ap savu asi. Šis griešanās centrs atrodas dienvidaustrumos dažu simtu kilometru attālumā no Bermudu salām, kas atrodas Sargasu jūras malā. Krasta līnija pārvietojas līdz ar gadalaiku maiņu, jo mainās ūdenszāļu daudzums.
1913. gadā ar mazu šoneri „Margarita” ceļā devās ekspedīcija, kuras uzdevums bija izpētīt zušu ceļu līdz nārsta vietai. Šmits un viņa palīgi novēroja, jo tālāk viņi pārvietojas pa Golfa straumi, jo sīkāki bija noķertie leptocefali. Ekspedīcija noteica precīzu nārsta vietu, un nārstošanas vieta bija Sargasu jūras rajonā. Pēc pusgada pētniecības ekspedīciju nācās apturēt, jo sākās Pirmais pasaules karš.
1920. gadā Šmits pie zušu pētniecības atgriezās ar četrmastu motoršoneri „Dana”. Pētniecības rezultātā noskaidrojās, ka Eiropas zuši, rudenī pametuši savas upes, lielā ātrumā dodas uz Sargasu jūru un sasniedz to ap Ziemassvētkiem vai Jaungadu. Precīzi, kur zuši nērš ikrus nav noskaidrots, jo uz peldošajiem ūdensaugiem ir daudz citu zivju ikri, bet ne zušu. Tie nav atrasti arī jūras dibenā. Pirmajā gadā zušu kāpuri izaug līdz 25 mm, otrajā gadā to garums palielinās, bet trešajā gadā to garums sasniedz 75 mm.
Pēc pārvērtībām jaunie zuši iepeld saldūdeņos un dodas augšup pa upēm. Pirmajos trijos dzīves gados pirms pārvērtībām zušu mazuļi pārvietojas apmēram 1000 jūdžu gadā, pārsvarā peldot pa Golfa straumi.
Arī Amerikas upēs mītošie Amerikas zuši (Anguilla rostrata) ikrus nērš Sargasu jūrā, tikai citā rajonā. To nārsta vieta ir tuvāk Amerikas krastiem, bet arī tie gadā pārvar 1000 jūdžu attālumu, bet šajā laikā tie sasniedz tikai 65 mm garumu. Vairāk laika nav vajadzīgs, jo upju grīvas, kur tie pavada savas dzīves lielāko daļu, atrodas daudz tuvāk.
1928. līdz 1930. gadā notika vēl viena pētniecības ekspedīcija, kurā tika nozvejots leptocefals, apmēram 300 m dziļumā Āfrikas galējā dienvidu punkta tuvumā. Noķertais leptocefals bija 184 cm garš. Ja šis mazulis būtu audzis tādā pašā proporcijā kā mums zināmie zuši, tad tā garums iznāktu apmēram vairāk par 20 m.
Zušus gastronomijā izmanto visās Eiropas valstīs, un to pagatavošanai ir neskaitāmas receptes. Tos pārdod svaigā veidā vai sagatavotus (kūpinātus, marinētus, dažādās mērcēs gabaliņos, filejas veidā, konservos vai saldētā veidā).[7]
Zušu pavairošana zivsaimniecībās ir saistīta ar stikla zušu nozveju jūrā, jo zuši nebrīvē nevairojas.[7] Eiropas zivsaimniecību vajadzībām nozvejo Eiropas zuša mazuļus stikla zuša attīstības stadijā Portugāles, Spānijas, Francijas un Apvienotās Karalistes grīvlīčos. Šo zveju regulē 2007. gadā pieņemtais Eiropas krājuma atjaunošanas plāns, kas nosaka, ka 60% nozvejoto stikla zušu tiek izmantoti savvaļas ekosistēmu atjaunošanas programmās.[7]
Zutis jeb Eiropas zutis (Anguilla anguilla) ir saldūdens zušu dzimtas (Anguillidae) Eiropā un Āzijas rietumos dzīvojoša zivju suga. Tā ir aizsargājama, un tās populācija mūsdienās ir kritiski mazskaitlīga. Sugas izdzīvošanu apdraud intensīva zvejniecība, dažādi parazīti, upju aizsprosti, kas traucē zušiem pārvietoties, un Atlantijas okeāna Golfa straumes dabiskās svārstības, kā arī vispārēja ūdens piesārņotība.
2017. gadā zutis pasludināts par gada dzīvnieku Latvijā.
De paling, ook wel aal of vollediger Europese aal (Anguilla anguilla), is een straalvinnige vis die behoort tot de familie echte palingen (Anguillidae). De soort is een trekvis.
Deze bruin tot grijsachtig gekleurde vis heeft een zeer langwerpig lichaam dat meer dan een meter lang kan worden. Door de karakteristieke lichaamsbouw, lage rugkam en nauwelijks zichtbare schubben is deze gemakkelijk van andere vissen te onderscheiden.
Paling komt voor in grote delen van Europa en noordelijk Afrika en is een bewoner van wateren met modderbodems. Overdag wordt er geschuild en 's nachts gejaagd op kleine ongewervelde waterdieren zoals waterpissebedden en aasgarnalen en/of kleine vissen.
Op grote schaal wordt paling bevist voor menselijke consumptie en is commercieel belangrijk. In Nederland is gerookte paling een gewilde delicatesse en in België is paling in 't groen een gewaardeerd gerecht. Sinds 1970 is er een duidelijke afname van de palingstand merkbaar. Herstel is misschien nog mogelijk, maar zal vanwege de lange generatieduur en lage stand aan ouderdieren nog een zeer lange tijd vergen, zelfs met een totaal verbod op de visserij op paling.[2]
De paling werd voor het eerst wetenschappelijk beschreven in 1758 door Carl Linnaeus als Angill angill.[3] De soort is ook beschreven door andere biologen onder andere namen zoals Anguilla aegyptiaca en Anguilla altirostris.[3]
De paling die in Nederland en een groot deel van Europa en Noord-Afrika voorkomt heet eigenlijk Europese aal of paling. Of de naam paling dan wel aal wordt gebruikt, is plaatsgebonden. Zoals Antoni van Leeuwenhoek al schreef op 25 juli 1684: "Onder de visschen die onse rivieren of wateren voort brengen, kan ik maar twee soorten van visschen die men seijt dat geen schobbens hebben, de eene soort wort alhier genoemt Ael en Paling, en in andere steden wertse wel alleen met den naam van Ael genoemt".
Zowel aal als paling worden dus als Nederlandse naam gebruikt, in dit artikel wordt de soort verder met paling aangeduid.
De paling behoort tot de 'echte palingen' uit de familie Anguillidae. Deze familie heeft maar één geslacht: Anguilla. Echter, deze familie behoort tot de orde palingachtigen of Anguilliformes. In deze orde zitten meerdere families die ook wel met 'aal' dan wel met 'paling' worden aangeduid. Een voorbeeld is de kongeraal (Conger conger), die niet tot de echte palingen, maar tot de zeepalingen behoort.
De hier verder besproken Europese paling is niet de enige soort uit het geslacht Anguilla. Afhankelijk van de taxonomische opvattingen van de auteurs zijn er 15 tot 23 soorten. FishBase onderscheidt 23 soorten en ondersoorten (zie Anguillidae).[4] Voorbeelden van sterk aan de paling verwante soorten zijn de Amerikaanse paling (Anguilla rostrata) en de Japanse paling (Anguilla japonica). De Amerikaanse paling wordt met enige regelmaat ook in Europa aangetroffen.
De paling heeft een lang slangachtig lichaam met zeer slijmerige huid. De rugvin begint tamelijk ver naar achteren en vormt een zoom die tot aan de staartpunt reikt en zich daar met de gelijkvormige aarsvin verenigt, de buikvinnen ontbreken volledig.
De paling heeft een spitse, bovenwaarts afgeplatte en enigszins wigvormige kop die gemakkelijk van de achterzijde is te onderscheiden doordat de staart sterk zijwaarts is afgeplat. De onderkaak is langer dan de bovenkaak. De kieuwopeningen zijn zeer klein, waardoor de kieuwen goed kunnen worden afgesloten van de buitenwereld. Hierdoor blijven de kieuwen nog lang vochtig als de vis zich op het land bevindt wat de trekbewegingen over land mogelijk maakt. De paling heeft twee neusgaten voorzien van buisjes aan het puntje van de neus en twee neusgaten vlak voor de ogen waar het water de neus weer verlaat. Het reukvermogen van zowel de paling als de glasaal is zeer goed. De ogen zijn vrij groot en verdubbelen in diameter tijdens het schieraalstadium. De paling kan worden onderscheiden van de zeepaling doordat bij de zeepaling de bovenkaak langer is dan de onderkaak.
Op het eerste gezicht draagt de huid van de paling geen schubben. Deze zijn echter wel aanwezig in diepere lagen van de huid, ze zijn zeer klein en vormen geen bepantsering. De paling is erg lastig te hanteren door de dikke egale huid, voorzien van een gladde slijmlaag en probeert met wilde kronkelbewegingen te ontsnappen aan zijn belagers.
De maximale lichaamslengte inclusief staart is bij mannetjes ongeveer 60 centimeter. De wijfjes worden tot 135 centimeter lang en 7 kilogram zwaar en ongeveer dertig jaar oud (Nederlands record)[5] Ook lengtes tot 150 centimeter worden genoemd maar dit betreft zeldzame uitschieters, de meeste exemplaren zijn ongeveer een halve meter tot een meter lang.
De paling komt voor vanaf Marokko, het hele Middellandse Zeegebied, de Oostzee, tot in het noorden van Noorwegen. In Nederland en België komt paling in vrijwel alle oppervlaktewateren voor (zie kaartje).
De paling is nauw verwant, maar niet identiek met de Amerikaanse paling, (Anguilla rostrata). Er vindt wel enige hybridisatie plaats tussen beide soorten.[6]
Andere soorten palingen uit het geslacht Anguilla hebben net als de paling vaak een specifiek leefgebied en een aparte plek waar ze hun eitjes afzetten. Een voorbeeld is de Japanse paling, die leeft in grote delen van Azië maar alleen kuit schiet rond de Marianen, een Micronesische eilandengroep. Deze plek werd pas ontdekt in 2006.
De mannelijke alen blijven 6 tot 12 jaar in het zoete water, de vrouwelijke alen 9 tot 20 jaar. Aangezien sommige alen niet meer terugtrekken naar zee komen ook zeer oude palingen voor, de oudste bekende paling was 88 jaar oud.[7]
De paling is te vinden in alle denkbare watertypes van sloten en kleine beekjes tot de Waal en het IJsselmeer. Daarbinnen heeft de paling een grote voorkeur voor beschutte plaatsen. De paling is vaak in grote aantallen te vinden achter stuwen en andere waterinlaten waar het water zuurstofrijk is en veel voedsel wordt aangevoerd. Hij verschuilt zich achter schoeiingen of tussen rietwortels, of graaft zich in in de bodem. Ook in zee levende paling zoekt plaatsen op om zich te verschuilen, zoals mosselbanken of scheepswrakken. De paling mijdt wateren waarbij op de bodem zuurstofloze omstandigheden voor kunnen komen. Ook sterk vervuilde delen worden gemeden.
De paling is vaak talrijker naarmate het water makkelijker bereikbaar is vanuit de zee. Het gemiddelde formaat van de paling neemt daarentegen stroomopwaarts toe. Een bijzondere eigenschap van de paling is dat hij door de sterk vernauwde kieuwspleet lange tijd buiten het water kan overleven en dat hij zich al kronkelend op (vochtig) land kan verplaatsen. Op deze manier kan de paling landbarrières tussen verschillende wateren oversteken. De vis is hierdoor in staat geïsoleerde wateren te bereiken en weer te verlaten door zich in vochtige nachten over land te begeven.
's Nachts en tijdens warme, vochtige, zomerse weersomstandigheden verlaat de paling de schuilplaats en foerageert actief naar voedsel. Op sommige plaatsen in het zuiden van zijn verspreidingsgebied is er echter nauwelijks verschil in activiteit over de dag, terwijl in deze streken volgens vissers zelfs de volle maan een negatieve invloed heeft op de activiteit van de paling. Paling op de grote rivieren heeft een scherpe piek in activiteit bij het invallen van de nacht.
In de winter graaft de paling zich meer in en raakt hij in een rusttoestand waarbij niet naar voedsel wordt gezocht. Dit is temperatuurafhankelijk, daardoor is bijvoorbeeld in Galicië van een jaarritme niet veel te merken.[bron?] In Nederland en België is de paling niet meer actief van november tot maart, met wat variatie vanwege de jaarlijkse temperatuursverschillen. Het winterrustgebied en het foerageergebied liggen in de grote rivieren tot wel 60 km uit elkaar. In andere watertypen is dat veel beperkter.
Normale vorm
Breedbekaal van zijkant
Onderaanzicht breedbekaal stipjes zijn kanaaltjes van het zijlijnorgaan
Bovenaanzicht breedbekaal
De typische paling jaagt voornamelijk op muggenlarven, muggenpoppen, tweekleppigen als driehoeksmossel en de exotische korfmossels, vlokreeften en andere kleine ongewervelden. Ze eten ook kuit en larven van andere vissoorten als pos, baars en blankvoorn. Sommige palingen schakelen over op een dieet van vis als ze groter zijn dan 30 centimeter. Ze zijn herkenbaar aan de brede bek, veroorzaakt door een breedtegroei van de bovenkaak. De breedbekaal of roofaal vertoont geen genetische verschillen met normale palingen en is een demonstratie van de fenotypische plasticiteit van de aal. Een paling die de breedbekvariatie vertoont, heeft wel een veel lager vetpercentage.
De groei van de paling is sterk afhankelijk van de temperatuur van het water. In België en Nederland stoppen ze in oktober met de opname van voedsel, om pas in april weer actief te worden. In noordelijke streken als Ierland en Noorwegen is het groeiseizoen kort en groeien de palingen langzaam. In de buurt van viskwekerijen met kooien in Ierse voedselarme meren worden meer palingen gevangen, die leven van organismen die worden aangetrokken door de verhoogde beschikbaarheid van voedsel in de buurt van de kooien.[8]
Ook de kwaliteit en de hoeveelheid voedseldieren is medebepalend voor de groei. In Nederland is het water door de lagere fosfaatconcentraties helderder en minder voedselrijk geworden. Er wordt vaak gesuggereerd dat deze verbeterde toestand verantwoordelijk is voor de slechte stand van de paling. Onderzoek van de voedselvoorkeur van paling in het Tjeukemeer door de Nie[9] wijst echter op het tegendeel. Al in 1988 had hij de stelling geponeerd dat de aal aan het uitsterven was op grond van het ongunstige voedselaanbod na de habitatdegradatie door de toenmalig hoge concentratie fosfaten in het oppervlaktewater. De grotere bodemorganismen maakten daardoor plaats voor kleinere en samen met de afname van de vegetatiestructuur zorgde dat ervoor dat de brasem een veel efficiëntere predator werd dan de aal. De brasem kan namelijk gemakkelijk kleine organismen uit de bodem uitfilteren, terwijl de aal actief met behulp van zijn reukvermogen op grotere muggenpoppen en vlokreeften jaagt en ook niet diep in de bodem graaft op zoek naar voedsel.
Aangezien de situatie in het Tjeukemeer vergelijkbaar is met een groot deel van het Nederlandse areaal kan verminderde voedselbeschikbaarheid door habitatdegradatie een belangrijke oorzaak zijn voor de achteruitgang van ouderpopulatie in kwantiteit en kwaliteit (vetgehalte). Een probleem is dat de fosfaatconcentraties weliswaar behoorlijk zijn afgenomen, maar de daardoor ontstane habitatdegradatie nog lang niet overal. Voor een terugkeer naar een gezondere situatie met meer vegetatie en structuur en een voor de aal meer geschikt voedselaanbod moeten ofwel maatregelen genomen worden om het omwoelen van de bodem door vis in te dammen, of de concentratie van fosfaat zou nog verder moeten afnemen.[10]
De meeste palingen bereiken tussen vijf en vijftien jaar verblijf in het zoete water, bij voldoende voedselaanbod, het schieraalstadium en trekken dan terug naar de paaigronden. De paling is een zogenaamde katadrome vis die opgroeit in zoet of brak water en zich voortplant in de Sargassozee op grote diepte. De larven trekken geholpen door de Golfstroom naar Europa.
Als de onvolwassen paling een bepaalde hoeveelheid vet in zijn vlees heeft opgeslagen wordt hij schieraal genoemd. De dieren worden vet, de ogen worden groter en ze krijgen een lichtgrijze kleur met een witte buik, de vinnen worden groter en de huid wordt dikker. Op dit moment zijn de palingen nog niet volledig geslachtsrijp. Verdere geslachtsontwikkeling vindt plaats tijdens de reis naar de Sargassozee door de bovenste waterlagen van de Atlantische oceaan.
Onderzoek aan de universiteit van Leiden heeft aangetoond dat palingen in staat zijn om 6.000 kilometer af te leggen.[11][12] Ook is hier ontdekt dat palingen zeer weinig energie gebruiken om te zwemmen.[13] In totaal verbranden zij slechts een zeer kleine hoeveelheid energie om zich te verplaatsen. Voor de reis van 6.000 kilometer aldus slechts circa 120 gram per kilo lichaamsgewicht, overeenkomend met 40% van de vetreserves.[14]
Experimenten met palingen voorzien van externe meetsondes uit Ierland en Spanje hebben aangetoond dat de schieralen tot 45 km per dag afleggen en daarbij overdag kouder water opzoeken en 's nachts warmer water. Daartoe voeren ze verticale bewegingen uit van 300 tot 1200 meter diepte. Over de functie van deze bewegingen wordt nog gespeculeerd.[15]
Volwassen palingen paaien hoogstwaarschijnlijk in de Sargassozee. Dit is in 1923 door de Deense onderzoeker Johannes Schmidt verondersteld, omdat hij de kleinste palinglarven in deze regio aantrof. Het paaiproces zelf is echter nog nooit door mensen waargenomen. Van de Japanse paling en andere palingsoorten is de paaiplaats wel bekend.[16]
Amerikaanse en Europese alen zijn twee verwante soorten en paaien beide in de Sargassozee. Amerikaanse alen trekken naar het noordwesten, Europese alen trekken naar het noordoosten. Opvallend is dat in IJsland relatief veel hybriden worden aangetroffen. Op grond van onderzoek aan de Japanse aal neemt men aan dat de locatie van de paaigrond ten opzichte van de zeestromingen essentieel is voor de verspreiding van de larven over de zoetwatergebieden. De zeer lange trekroute van de Sargassozee is te verklaren door de continentverschuiving waardoor de Atlantische Oceaan in de miljoenen jaren dat de soort bestaat, steeds breder is geworden. De soort heeft zich heel geleidelijk kunnen aanpassen aan de steeds langere trekroute.
De aal heeft een opmerkelijk groot aantal levensstadia en fenotypische aanpassingen.
Waarschijnlijk vindt het paaien op grote diepte plaats en komen de langzaam naar hogere waterlagen opstijgende eitjes na ongeveer vier dagen uit.[17] Na het uitkomen heeft de larve nog een dooierzak en is ze ongeveer 6 mm groot, nog niet afgeplat en vergelijkbaar met andere vislarven. Ze is volledig ongepigmenteerd en het duurt ongeveer een week voordat de ogen volledig gepigmenteerd zijn en de dooierzak is opgebruikt. De larve is nu zijdelings afgeplat, maar heeft nog niet de typische bladvorm, opvallend zijn de relatief zeer grote tanden van de larve in dit stadium (euryodont stadium).
De afgeplatte vorm van de wilgebladlarven is functioneel omdat ze helpt hun zichtbaarheid te verkleinen in het oceaangedeelte tussen de 15 en 200 meter waarin de dieren optrekken. In dit gedeelte van de oceaan, de fotische zone is geen schuilgelegenheid en daarom zijn bijna alle organismen bijna onzichtbaar door hun vorm en doorzichtigheid. Alle tarpon- en aalachtigen (Elopomorpha) hebben een leptocephalusfase en gebruiken deze vorm om te overleven in dit oceanische milieu. De larven van de stekelalen (Notocantidae) kunnen lengtes tot 180 centimeter bereiken.[18][19][20][21][22][23] Men neemt aan dat leptocephali zich voeden met aggregaten van organisch materiaal (zeesneeuw, engels "marine snow") in plaats van plankton.[24] De leptocephali zijn in staat hun dichtheid te variëren met behulp van chloridecellen in de huid. Men denkt dat ze hierdoor in staat zijn in de lagen met een hoge dichtheid organisch materiaal te blijven.[25][26] Verder wordt aangenomen dat de oceaanstromingen (Golfstroom) het belangrijkst zijn bij de migratie en dat de migratie tot het continentaal plat ongeveer 21 maanden duurt met een zeer grote spreiding door het passieve karakter van de migratie.[27]
De metamorfose van leptocephalus larve naar glasaal duurt maar zeer kort (4 dagen voor A. japonicus) en de lengte neemt met ongeveer 1% af. De doorzichtige glasalen die het zoete water binnentrekken hebben een lengte van 65 mm.
De glasaaltjes leven nog ongeveer twee maanden in continentale wateren[28] en trekken aangetrokken door de geuren van het zoete water.[29] actief, maar met behulp van de getijdenbeweging de rivier op totdat de stroming van de rivier en het getij elkaar ongeveer opheffen. Daar vindt een volgende metamorfose plaats, waarbij de lengte alweer iets afneemt.[30][31] Barrières als sluizen verstoren het stromingspatroon dat de glasalen in staat stelde met behulp van de vloedstroom ver de rivier op te trekken.
De glasaal krijgt tanden en de huid wordt gepigmenteerd. Het gedrag wijzigt ook weer en de palinkjes zoeken plekken op de bodem of langs de oever op die bescherming bieden. De nu volgende migratie is niet meer afhankelijk van de stroming, maar wordt bepaald door de beschikbaarheid van ruimte en voedsel. Veel palingen trekken dan ook weer terug naar de kustwateren. De paling staat er om bekend dat hij zich zelfs over land verplaatst om geschikte leefgebieden te vinden.
In brak water duurt het enkele jaren (2 jaar bij 22 centimeter) voordat het geslacht van de aal bepaald is, daarna blijken de vrouwtjes sneller te groeien dan de mannetjes.[32] In de teelt van aal vormt de geslachtsdifferentiatie een probleem omdat hoge dichtheden aanleiding geven tot mannelijke ontwikkeling, wat resulteert in een lagere groeisnelheid.
Opmerkelijk genoeg is de volwassen geslachtsrijpe paling nog nooit in het wild aangetroffen.
In Japan is men al sinds 1974 bezig met het kunstmatig vermeerderen van Japanse paling.[33] Op dit moment worden in Japan elke vrijdag palinglarven geboren. Dit gebeurt allemaal op zeer kleine laboratoriumschaal.
De Japanse wetenschappers hebben een kunstmatige voeding ontwikkeld voor de palinglarven. Het is bovendien gelukt om enkele generaties te kweken, maar het overlevingspercentage is gering. In het begin van 2007 hebben Deense en Franse wetenschappers eveneens paling weten te vermenigvuldigen en (in kleine aantallen) in leven weten te houden.
Wetenschappers van de Universiteit Leiden is het in 2003 gelukt om in een laboratorium larven van de Europese paling te verkrijgen.[34] Zij vonden een nieuwe manier om palingen geslachtsrijp te maken.
De voeding van jonge larven is doorgaans een groot probleem. Het uitkomen van paling is in de natuur nog nooit door mensen waargenomen en het is niet bekend wat de palinglarven in de natuur eten. Als een geschikt voedsel voor de larven wordt gevonden, is het misschien mogelijk om paling van begin tot einde commercieel te gaan kweken. In Nederland is momenteel, in tegenstelling tot Japan en Denemarken, weinig financiële ondersteuning voor verder wetenschappelijk onderzoek.
Het is moeilijk aan te geven wat precies de oorzaak is van het afnemen van de palingstand en de verminderde intrek van glasaal.[35] Van 1950 tot 1980 was de intrek van glasaal grillig, met een piek rond 1960. De laatste jaren is de intrek van glasaal nog maar enkele procenten van het gemiddelde aantal in de periode 1950 tot 1980. Hieronder een overzicht van de mogelijke oorzaken van deze catastrofale afname:
Er is vervuiling van het oppervlaktewater door stoffen als pcb's, halonen (brandvertragers) en resten van medicijnen zoals residuen van oestrogene stoffen (zoals de pil) en antidepressiva. De pcb's en dioxines kwamen in het milieu terecht vanaf de jaren vijftig met een hoogtepunt in de concentraties tijdens de jaren zeventig. In de 21e eeuw zijn pcb-gehaltes op de meeste plaatsen in België en Nederland zeer sterk aan het dalen. Bekend is dat pcb's de hormoonhuishouding ontregelen. Van oestrogene stoffen en antidepressiva wist men dat al langer.
Al deze stoffen hebben zeer nadelige gevolgen voor de geslachtsontwikkeling van de ouderdieren en de ontwikkeling van de opgroeiende embryo's, aangezien ook geringe hoeveelheden pcb's en dioxines in de dooierzak de embryonale ontwikkeling kunnen verstoren. De embryonale ontwikkeling wordt al verstoord bij lage dioxinewaarden in de gonaden van ouderdieren, die nog geen tiende bedragen van de maximumwaarden die veilig worden geacht voor menselijke consumptie.[36]
De chemische belasting van oppervlakte en sediment is sterk verbeterd sinds 1985, aangezien pcb's verboden zijn in open systemen (plastics) sinds 1979 en in gesloten systemen sinds 1985. Als de vervuiling met pcb's verantwoordelijk is voor de achteruitgang zou er een herstel verwacht worden na 1995, maar het tegengestelde is het geval. Een andere observatie die wel verklarend zou kunnen zijn voor het uitblijven van de intrek van glasaal is de achteruitgang van het vetgehalte van de paling. Er wordt gesproken over een achteruitgang van 20 naar 12% vet in België en van 21 naar 13% in Nederland als we de waardes in de periode 1980-1990 vergelijken met de huidige waardes.[37]
De verandering van het klimaat kan resulteren in een verplaatsing of vermindering van de golfstroom, waardoor de glasaal moeilijker de Europese binnenwateren bereikt. Vooralsnog is een vermindering of verlegging van de golfstroom nog niet overtuigend aangetoond, maar valt ze evenmin uit te sluiten.[38]
De hindernissen die her en der opgeworpen zijn zorgen enerzijds voor habitatsverlies en anderzijds voor sterfte en beschadiging bij de trekkende palingen.
Habitatverlies heeft in de laatste herstelplannen voor paling (2007) van de EU dan ook veel aandacht.
De vele waterkrachtcentrales beschadigen ook volwassen palingen tijdens hun migratie doordat deze soms verminkt of aan stukken gereten worden door de schoepen van een waterkrachtcentrale.
In 2011 zijn er door Productschap Vis in samenwerking met de Stichting DUPAN 350.000 pootaaltjes uitgezet in het Eemmeer. De kans op overleving is bij pootaal vele malen groter dan bij glasaal. In de loop van het jaar zullen er meerdere uitzettingen volgen.
Er wordt getwijfeld aan de feitelijke juistheid van het volgende gedeelteDe hoeveelheid glasaal die in Nederland binnentrekt is sinds eind jaren tachtig van de 20e eeuw afgenomen tot 1 à 3% van het gemiddelde niveau uit de jaren zestig.[42] In de rest van Europa ziet men een vergelijkbaar beeld.[43][44] Op 11 juni 2007 hebben zowel de Europese Unie als de Verenigde Naties onafhankelijk van elkaar besloten om beschermingsmaatregelen voor de Europese paling te nemen.[45] De maatregelen van de Europese Unie houden onder meer in dat vanaf 2008 tot 2013 een belangrijk deel van de in Zuid-Europa gevangen glasaal bestemd wordt om in de rest van Europa uitgezet te worden. Dit alles zal gebeuren in binnenwateren die een verbinding hebben met de natuurlijke migratieroute naar de geboortegrond van de paling. Voor de uitzetting zal vanaf 2008 35% van de gevangen glasaal gebruikt worden. Dit percentage zal oplopen tot wel 60% in 2013. Ook zal de Europese Unie maatregelen nemen om barrières weg te nemen uit de migratieroutes van de paling. Dit zal gebeuren door vistrappen en bypasses te maken zodat de volwassen palingen zich kunnen verplaatsen naar hun geboortegrond.
De plannen van de Europese Unie baseren zich op het principe dat op lange termijn 40% van de (hypothetische) onbeviste volwassen populatie alen weer beschikbaar moet zijn voor reproductie. Dit wordt in Nederlandse plannen vertaald in het principe dat 40% van de aanwezige schieralen de gelegenheid moet krijgen terug te trekken naar de paaigronden. Dit betekent wel dat de aal voorlopig nog in de gevarenzone blijft en dat onder lange termijn een termijn van 80 tot 200 jaar moet worden verstaan vanwege de lange generatieduur van de aal.[2]
Begin 2010 hebben de NeVeVi (vereniging van viskwekers), CVB (Combinatie Binnenvissers) en NeVePaling (handelaren en verwerkers) de Stichting DUPAN opgericht. Dupan wil door middel van uitzet van glasaal, onafhankelijk wetenschappelijk onderzoek en uitzet van trekkende schieraal de aalpopulatie op aanvaardbaar niveau houden.[46] Dupan is het aanspreekpunt voor het ministerie van LNV. Onder leiding van Productschap Vis heeft Dupan meegewerkt aan de uitzet van 2,5 miljoen stuks glasaal in de Nederlandse binnenwateren in de maand april 2010. Dit werd gefinancierd uit Europese gelden. De leden van NeVeVi en NeVepaling dragen gezamenlijk bij aan het herstel van de populaties middels het Duurzaam Paling Fonds. Ook een aantal grootwinkelbedrijven en supermarkten doneren aan dit Fonds. Vanuit dit Duurzaam Paling Fonds wordt uitzet van glasaal, uitzet van schieraal en de wetenschappelijke onderbouwing gefinancierd.
De Verenigde Naties hebben in 2007 de paling ondergebracht in het CITES-verdrag (Convention on International Trade in Endangered Species). De paling mag vanaf 2009 niet meer zonder vergunning buiten haar natuurlijke leefgebied worden geëxporteerd. Dit betekent in het kort dat vanaf 2009 de glasaal-export naar het verre oosten zonder vergunning verboden zal worden. Voor 2010 heeft CITES de Franse vissers nog de mogelijkheid geboden om tot 14.000 kg glasaal naar China te exporteren.[47] Opmerkelijk is dat zelfs de Japanse afvaardiging op het Citescongres dit besluit heeft ondertekend. Japan en China zijn de grootste afnemers van Zuid-Europese glasaal en zullen door de ondertekening van het Citesbesluit vanaf 2009 dus geen glasaal meer uit Europa meer kunnen betrekken wanneer CITES geen expliciete exportvergunning verstrekt.
Op de Rode Lijst van de IUCN staat als de paling als kritiek (critically endangered).[1]
In alle streken waar palingen voorkomen worden ze ook gegeten. De manieren van bereiden komen neer op bakken, roken of stoven.
In Vlaanderen is paling in 't groen een delicatesse uit de Scheldestreek. Hierbij worden van huid, kop en ingewanden ontdane palingen in korte stukken gestoofd in een complex mengsel van fijn versnipperde groene kruiden zoals salie, gembermunt, wilde marjolein en veldzuring.
In Japan is het traditionele kabayaki een gerecht dat tijdens de hete zomer veel gegeten wordt. De overlevering zegt dat kabayaki goed is voor de energiehuishouding in het lichaam van de mens tijdens extreme hitte in de zomer. Ook in Amerika waren stammen indianen die aan paling bijzondere krachten toeschreven. Door het eten van paling zou men sterk en onoverwinnelijk worden. "Clans" zijn groepen binnen een stam die alle van dezelfde moeder afstammen, de "eel clan" is genoemd naar de paling, een dier met een grote betekenis in hun traditionele leefwijze, zo zijn er ook "bear clans" en "wolf clans". In Nederland werd paling al sinds 6200 voor Christus gevangen met fuiken gemaakt van touw en twijgen van rode kornoelje.[48]
Elk land in Europa heeft zo zijn eigen gebruiken en gewoonten. At men vroeger in zuidelijk Europa veelal kleine gefrituurde glasaaltjes, deze gewoonte is door de torenhoge prijzen vervangen door imitatie-glasaal, gemaakt van eiwit en witvisfilet, te eten. In noordelijk Europa eet men paling veelal gerookt, waarbij er per land grote verschillen zijn in de grootte van de palingen die men eet. Hierbij wordt de vis na de vangst schoongemaakt, ontdaan van de ingewanden en enkele uren in een pekelbad gelegd. Na gedroogd te zijn wordt de vis aan een stok geregen en in een rookkast gehangen. Door het verbranden van hout (zoals eiken, beuken en elzenhout) en zaagsel wordt rook gemaakt waarin de vis ongeveer een tot twee uur hangt. Deze methode wordt voornamelijk in plaatsen rond het IJsselmeer toegepast.
In Scandinavië, vooral Denemarken is het gerecht Stægt ål een veel gegeten gerecht, hierbij wordt de paling gebakken. Ook een gerecht als 'røget ål med røræg' is een veel gegeten variant, hierbij eet men gerookte paling(filet) met roerei. In België en Nederland eet men paling op allerlei manieren: gestoofd, gebakken en gerookt. De Nederlandse consument lijkt het meest de gefileerde variant te verkiezen boven een hele ongefileerde paling. Was paling vroeger een volksvoedsel, nu is de vis mede door de schaarste een kostbare delicatesse geworden.
De voedingswetenschap meent tegenwoordig dat vette vis, dus ook paling, een gunstig effect heeft op hersenen, hart en bloedvaten. Dit effect wordt vooral toegeschreven aan de omega 3-vetzuren EPA en DHA. Echter moet er rekening mee gehouden worden dat paling een relatief hoog cholesterolgehalte kent. Daarbij zorgt het roken van paling, zoals voornamelijk in Nederland geconsumeerd wordt, voor meer verzadigde vetzuren.[49]
De Nederlandse Voedsel- en Warenautoriteit (VWA) schrijft op 14 maart 2007:
Eten van vette vis, zoals paling, is gezond omdat het zogenaamde omega 3-vetzuren bevat. Het Voedingcentrum adviseert daarom één of twee keer per week vette vis te eten. Uit onderzoek en de risicobeoordeling blijkt dat het voor mensen die paling willen eten verstandig is om te kiezen voor paling die gekweekt is of gevangen is in andere wateren dan de grote rivieren. Consumenten hebben de keuze voor de herkomst van de paling die zij kopen voor een groot deel zelf in de hand. Op etiketten van verpakte paling staat aangegeven uit welk land de paling afkomstig is en of het gaat om wilde of gekweekte paling. Ook bij onverpakte vis is te achterhalen of het gaat om wilde of gekweekte paling. Verkopers van vis zijn namelijk wettelijk verplicht aan te geven waar de vis vandaan komt als de klant daarom vraagt. De VWA treedt streng op tegen bedrijven die te vaak de regels niet voldoende naleven of de gezondheid van de consument in gevaar brengen.
In de praktijk is er van deze toezeggingen van de VWA niet veel terechtgekomen, ondanks controles en aanbevelingen werd met dioxines vervuilde paling uit de benedenrivieren op de markt gebracht en kreeg de consument in de praktijk niet altijd antwoord op de vraag naar herkomst van de paling.(zie risico's van het eten van wilde paling)
Hoewel een paling wel degelijk (kleine) schubben heeft verbieden sommige religies het eten van deze vis. Het jodendom staat alleen het eten van vissen toe die zowel schubben als vinnen hebben. Paling is in de ogen van de orthodoxe Jood volgens de spijswetten treife (niet koosjer). Binnen de islam bestaat hier discussie over, de meeste wetscholen menen echter dat paling haram (onrein) is.
Voordat de paling geconsumeerd kan worden, zal de vis eerst gedood moeten worden. Palingen zijn taaie vissen, wat het doden niet altijd eenvoudig maakt. De eerste installatie voor het welzijnsvriendelijk verdoven van paling voor de slacht is op 16 februari 2011 in bedrijf genomen. De nieuwe methode maakt gebruik van een elektrische stroom, waarvan via ‘medische technologie’ is komen vast te staan dat de dieren onmiddellijk het bewustzijn verliezen en niet meer bijkomen tot ze dood zijn. Inmiddels zijn enige palingverwerkende bedrijven overgestapt op het nieuwe systeem dat tot stand kwam in een samenwerking tussen deze bedrijven, een bouwer van bedwelmingsapparatuur en onderzoekers van IMARES en Livestock Research, beide onderdeel van Wageningen University & Research centre (WUR). Van levend villen is bij paling géén sprake, omdat de meeste paling in Nederland gerookt gegeten wordt. Bij villen worden ingewanden en de huid alsmede de kop verwijderd. Voor paling die gerookt moet worden, zullen echter de kop en het vel aanwezig zijn.
Dit eerste werkzame apparaat in Europa voor het elektrisch verdoven van paling betekent een belangrijke stap voor het welzijnsvriendelijker verwerken van paling. In het nieuwe apparaat wordt de paling binnen één seconde verdoofd door de elektrische stroom. De paling is dan buiten bewustzijn, zoals is gebleken uit hersenfilms (EEG’s), die ook voor medische doeleinden worden ingezet. Stichting DUPAN zal zich inzetten om deze techniek zo snel mogelijk breed beschikbaar te stellen.
In de traditionele methode werd paling bij bewustzijn gedood met zout of een mengsel van ijswater en zout. Deze methode werd wetenschappelijk onderzocht wat aantoonde dat er veel stress was voor de vis. WUR ontwikkelde een methode waarbij uitgangspunt werd dat stress vermeden werd. De ontwikkelde methode worden palingen eerst met een electroshock verdoofd waardoor er binnen tienden van een seconde een totale bewusteloze staat ontstaat. Hierna worden de palingen gedood door deze te doden door onderkoeling in ijswater en zout. Paling komen tijdens dit proces niet meer in een pijnreceptieve staat. Bij de thuisslacht zijn minder diervriendelijke methoden echter meer regel dan uitzondering. De thuisslacht is na het meeneemverbod door hobbyvissers zo goed als geheel verdwenen.
Anno 2014 is de overheid bezig met het ontwikkelen van wet-, of regelgeving voor het bedwelmen van paling voorafgaand aan de slacht. Deze zal in 2015 in werking treden daarmee komt een einde aan het lijden van paling bij het doden.
Een van de mogelijke risico's van het eten van Nederlandse paling uit open water is consumptie van schadelijke stoffen die zich hebben opgehoopt in het lichaamsvet, waaronder dioxines, dioxine-achtige stoffen en zware metalen.[50] Volgens de Nederlandse Voedsel- en Warenautoriteit wordt zowel bij vissen als mensen dioxine opgeslagen in het vetweefsel en nauwelijks uitgescheiden.[51] De NVWA controleert beroepsvissers en de aanvoer van paling in Nederland. Overtreders worden beboet, de boetes lopen bij herhaling op. Door het instellen van het vangstverbod van paling in de vervuilde wateren en de controle van de NVWA komt al jaren geen paling uit de Biesbosch, Haringvliet en Hollandsch Diep bij de consument.
Dioxines zijn met name schadelijk voor de ontwikkeling van het ongeboren kind, en daarom wordt bij het toxicologisch onderzoek uitgegaan van de maximale totale hoeveelheid dioxines die wordt opgenomen in het lichaam van vrouwen en gemeten kan worden door het gehalte in de moedermelk. Dioxines en PCB's kunnen mogelijk ook invloed hebben op de spermaproduktie van mannen door hun feminiserende werking. Het vangstverbod van paling in vervuilde wateren is ingegeven doordat de totale dioxinebelasting een optelsom is van allerlei bronnen, die alle aangepakt dienen te worden.
Het langdurig op regelmatige basis eten van paling uit het rivierengebied, met name door hobbyvissers, kan wel tot overschrijding van de toelaatbare waarden leiden. Sinds 2009 wordt door sportvissers in Nederland gevangen paling weer in hetzelfde water teruggezet.
Het bloed van de paling bevat een ichthyotoxine; een stof die giftig is voor vissen (ichthus = vis, toxine = vergif). Voor zoogdieren als de mens is het hemolitische vergif beperkt schadelijk, het veroorzaakt bij oppervlakkig contact met de ogen een bijtend gevoel en een tijdelijk verlies aan helder zicht. Het gif breekt snel af bij hogere temperaturen, zodat het tijdens verhitten snel onschadelijk wordt.
Bronnen
Referenties
De paling, ook wel aal of vollediger Europese aal (Anguilla anguilla), is een straalvinnige vis die behoort tot de familie echte palingen (Anguillidae). De soort is een trekvis.
Deze bruin tot grijsachtig gekleurde vis heeft een zeer langwerpig lichaam dat meer dan een meter lang kan worden. Door de karakteristieke lichaamsbouw, lage rugkam en nauwelijks zichtbare schubben is deze gemakkelijk van andere vissen te onderscheiden.
Paling komt voor in grote delen van Europa en noordelijk Afrika en is een bewoner van wateren met modderbodems. Overdag wordt er geschuild en 's nachts gejaagd op kleine ongewervelde waterdieren zoals waterpissebedden en aasgarnalen en/of kleine vissen.
Op grote schaal wordt paling bevist voor menselijke consumptie en is commercieel belangrijk. In Nederland is gerookte paling een gewilde delicatesse en in België is paling in 't groen een gewaardeerd gerecht. Sinds 1970 is er een duidelijke afname van de palingstand merkbaar. Herstel is misschien nog mogelijk, maar zal vanwege de lange generatieduur en lage stand aan ouderdieren nog een zeer lange tijd vergen, zelfs met een totaal verbod op de visserij op paling.
Europeisk ål, eller berre ål (Anguilla anguilla), er ein slangeforma fisk som lever både i salt- og ferskvatn. Ålen er utbreidd frå Nord-Afrika og nordover til Kvitsjøen. Han har eit særeige livsmønster og uklår forplanting. Ålen gyter i Sargassohavet. Yngelen spreier seg derifrå, og kjem attende etter fleire år, når han er klår til å gyta.
Når ålen er ute av vatnet, dannar han eit slim som gjer at han kan overleva lenge utan tilførsel av vatn. Dette gjer at ålen kan koma seg over små landområde. Ved transport av ålfangst på landjorda, vert ålen lagd i kar utan vatn. Slik overlever han lenger enn han ville ha gjort om han vart lagd i t.d. ein stamp med vatn.
Fiske av ål går stort sett føre seg ved hjelp av teiner eller ruser, men det vert òg brukt stong på hobbybasis. Ålen er rekna som ein delikatesse, men er ein lite brukt matfisk i Noreg i dag. Det meste av ål som vert fiska i Noreg, vert eksportert til Asia, særleg Japan. Det vart i 2005 fiska 158 tonn ål i Noreg. Ålen er ein truga art, og står på raudlista. Miljøvernarar har difor bede om stopp i fisket av ål i Noreg.
Europeisk ål, eller berre ål (Anguilla anguilla), er ein slangeforma fisk som lever både i salt- og ferskvatn. Ålen er utbreidd frå Nord-Afrika og nordover til Kvitsjøen. Han har eit særeige livsmønster og uklår forplanting. Ålen gyter i Sargassohavet. Yngelen spreier seg derifrå, og kjem attende etter fleire år, når han er klår til å gyta.
Når ålen er ute av vatnet, dannar han eit slim som gjer at han kan overleva lenge utan tilførsel av vatn. Dette gjer at ålen kan koma seg over små landområde. Ved transport av ålfangst på landjorda, vert ålen lagd i kar utan vatn. Slik overlever han lenger enn han ville ha gjort om han vart lagd i t.d. ein stamp med vatn.
Europeisk ål (Anguilla anguilla) er en katadrom fisk i ålefamilien med slangelignende kropp og glatt, tykk hud. Hunnen kan bli opptil 1,5 m lang, mens hannen sjelden blir lenger enn 0,5 m.
Ålen gyter i Sargassohavet, og yngelen bruker ca. 3 år på vandringen tilbake til slektens opprinnelsessted. Etter oppnådd vekst (ikke alder) i ferskvann, vandrer den ut i havet igjen for å gyte.[3] Ingen har noen gang sett Europeisk ål gyte eller sanket deres rogn i det åpne havet.[4] I 2009 fant japanske forskere for første gang i verden rogn av japansk ål (Anguilla japonica) utenfor kysten av Marianene.[5] Forskere har funnet ut at ål føler magnetfelt og tror at de bruker denne evnen til å navigere tusenvis av kilometer i Atlanterhavet.[4]
Den europeiske bestanden er gått ned med 97–99 % siden 1980. Årsakene til reduksjonen er ukjente, men menneskelig påvirkning som overfiske, spredning av parasitten Anguillicoloides crassus og vassdragsreguleringer kan være viktig. Naturlige årsaker som svingninger i den nordatlantiske oscillasjonen, klimaendringer i Sargassohavet og vekst i bestanden av skarver kan også spille en rolle.[1][6] Ålen er i dag sterkt truet og er oppført både i IUCNs rødliste og Norsk rødliste. Ålen er totalfredet i Norge fra 2010.[7]
Europeisk ål (Anguilla anguilla) er en katadrom fisk i ålefamilien med slangelignende kropp og glatt, tykk hud. Hunnen kan bli opptil 1,5 m lang, mens hannen sjelden blir lenger enn 0,5 m.
Ålen gyter i Sargassohavet, og yngelen bruker ca. 3 år på vandringen tilbake til slektens opprinnelsessted. Etter oppnådd vekst (ikke alder) i ferskvann, vandrer den ut i havet igjen for å gyte. Ingen har noen gang sett Europeisk ål gyte eller sanket deres rogn i det åpne havet. I 2009 fant japanske forskere for første gang i verden rogn av japansk ål (Anguilla japonica) utenfor kysten av Marianene. Forskere har funnet ut at ål føler magnetfelt og tror at de bruker denne evnen til å navigere tusenvis av kilometer i Atlanterhavet.
Den europeiske bestanden er gått ned med 97–99 % siden 1980. Årsakene til reduksjonen er ukjente, men menneskelig påvirkning som overfiske, spredning av parasitten Anguillicoloides crassus og vassdragsreguleringer kan være viktig. Naturlige årsaker som svingninger i den nordatlantiske oscillasjonen, klimaendringer i Sargassohavet og vekst i bestanden av skarver kan også spille en rolle. Ålen er i dag sterkt truet og er oppført både i IUCNs rødliste og Norsk rødliste. Ålen er totalfredet i Norge fra 2010.
Multimedia w Wikimedia Commons
Węgorz europejski[3] (Anguilla anguilla) – gatunek ryby węgorzokształtnej z rodziny węgorzowatych (Anguillidae).
W rzekach i jeziorach Europy Zachodniej i Środkowej, w południowo-wschodniej i środkowej części Oceanu Atlantyckiego i we wszystkich morzach europejskich.
Najchętniej wybiera miejsca ciepłe i obficie porośnięte, o dnie mulistym, aczkolwiek spotyka się go także w wartkich rzekach o dnie kamienistym, zwłaszcza jeśli znajduje tam podmyte brzegi, korzenie drzew i inne kryjówki. Żyje przy dnie. Zimę spędza zagrzebany w mule. Przed osiągnięciem dojrzałości płciowej żyją w wodach śródlądowych – samice w głębi lądu, samce w zasięgu wód słonawych. Dorosłe osobniki wędrują z wód słodkich do morza (wędrówka katadromiczna).
Samica osiąga nawet do 200 cm długości i wagę do 9 kg. Samce są mniejsze od samic i osiągają długość do 60 cm (tzw. sznurówki) i wagę do 0,35 kg. Największego węgorza w Polsce złowiono w 1994 roku na Jeziorze Jaśkowickim i ważył on 6,43 kg[4]. Ciało wydłużone, wężowate, w przekroju poprzecznym prawie okrągłe. Skóra węgorza pokryta jest grubą warstwą śluzu. Łuski są drobne, elipsoidalne, głęboko osadzone. Linia boczna dobrze rozwinięta. Otwór gębowy końcowy, silnie uzębiony sięgający tylnej krawędzi oka. Otwór skrzelowy kończy się tuż przed nasadą płetw piersiowych. Płetwa grzbietowa i odbytowa połączone są z płetwą ogonową. Nie ma płetw brzusznych. U osobników wędrujących na tarło znacznie powiększają się oczy.
Ubarwienie grzbietu ciemnoszarozielone, czasem niemal całkowicie czarne, boki jaśniejsze, brzuch szarawo- lub żółtawobiaławy.
Jego krew zawiera niebezpieczną dla ssaków ichtiotoksynę. Ma ona działanie podobne do jadu węży. Powoduje u ssaków skurcze mięśni, porażenie pracy serca i płuc, rozpadanie się czerwonych krwinek i zmniejszenie krzepliwości krwi. Trucizna ta traci własności trujące w temperaturze powyżej 58 °C[4].
Aktywny jest w nocy. Żywi się głównie fauną denną (bezkręgowce) i drobnymi rybami, potrafi połykać zdobycz stosunkowo dużych rozmiarów. Chętnie zjada raki podczas wylinki.
Normalnie żyje w wodzie, ale w okresie wędrówek potrafi również przemieszczać się po lądzie, pełzając z szybkością ok. 3 km/h po wilgotnym podłożu pokrytym trawą i mchami. Duże znaczenie w oddychaniu ma wówczas dyfuzja gazów przez skórę. Jest rybą długowieczną. W sadzawce towarzystwa ubezpieczeniowego w Pradze (w Czechach) pewien osobnik żył 68 lat[4].
Potrafi wyczuć zmiany temperatury wielkości 0,03 °C[4].
Podejmuje wędrówkę rozrodczą od lata do późnej jesieni; zawsze cztery dni po pełni Księżyca[4]. Ryby dostają się do Morza Sargassowego i tam, po około półtorarocznej wędrówce, wiosną, na głębokości 400–1000 metrów odbywają tarło[3]. Osobniki dorosłe po tarle giną. Przezroczyste larwy węgorza, zwane leptocefalami, unoszone są przez Prąd Zatokowy (Golfstrom) w kierunku wschodnim i po upływie 2–3 lat docierają do przybrzeżnych wód europejskich, gdzie między październikiem a kwietniem przeobrażają się w formę montee, a następnie wpływają do rzek, głównie na terytoriach Francji i Anglii. W czasie wędrówki leptocefale rosną, aż osiągną ok. 7 cm długości. Węgorz pokrywa się łuskami w 5 roku życia przy długości 16–18 cm. W wodach słodkich przebywają zazwyczaj od 6 do 10 lat, niektóre osobniki nawet do 20.
Węgorz europejski, jako gatunek zagrożony wyginięciem objęty jest od czerwca 2007 r. ochroną wynikającą z konwencji waszyngtońskiej (Konwencja o międzynarodowym handlu dzikimi zwierzętami i roślinami gatunków zagrożonych wyginięciem – CITES). Od lat 70. XX wieku populacja węgorza europejskiego zmalała o ponad 90% z powodu m.in.: zanieczyszczenia wód, nadmiernego odławiania, budowania zapór na zbiornikach oraz pasożyta Anguillicola crassus. Pasożyt ten atakuje pęcherz pławny węgorza, uniemożliwiając mu dopłynięcie na tarlisko i rozmnażanie. Jest to nicień prawdopodobnie przeniesiony z Tajwanu, rozprzestrzeniający się gwałtownie wśród populacji węgorza europejskiego. Rozpoznany został na kontynencie w Niemczech i we Włoszech w roku 1982, a w 1987 dotarł do Anglii z Europy kontynentalnej. W Azji jest naturalnym pasożytem węgorza japońskiego.
Wymiar ochronny na wodach słodkich i morskich do 50 cm Wymiar ochronny na wodach PZW do 60 cm Okres ochronny od 1 grudnia do 31 marca Dobowy limit połowu 2 szt. Rekord Polski 6,43 kg / 144 cmZgodnie z nowym rozporządzeniem Ministra Rolnictwa i Rozwoju Wsi z dnia 11 czerwca 2010 roku, zmienione zostało rozporządzenie w sprawie połowu ryb raz warunków chowu, hodowli i połowu innych organizmów żyjących w wodzie, dotyczące między innymi ochrony węgorza i wprowadziło nowe warunki połowu tej ryby i ustalono wymiar ochronny do 50 cm na wodach słodkich i morskich. Od 1 stycznia 2013 wszedł w życie przepis określający minimalną wielkość oczek sieci rybackich służących do połowu węgorza na 20 mm[5].
Węgorz europejski (Anguilla anguilla) – gatunek ryby węgorzokształtnej z rodziny węgorzowatych (Anguillidae).
Anguilla anguilla (Linnaeus, 1758) é uma espécie de enguia europeia que se reproduz no Mar dos Sargaços. É uma espécie de peixe eurialino (suporta variações acentuadas do nível de sal na água) e catadrómico (cresce no rio e desova no mar). Os adultos migram para o Mar dos Sargaços morrendo após a reprodução.[1] As larvas regressam às zonas costeiras onde se metamorfoseiam em enguias de vidro que migram para as águas interiores onde crescem.
Enguia-europeia, angula (quando pequena), angulha (quando pequena), civela (quando pequena), brasino (quando pequena), enguia-macha (macho), machinho (macho), eiró, anguia, enguia-de-vidro (quando pequena), loura (quando pequena), enguia-prateada (quando sexualmente madura), meixão (quando pequena), traça (quando pequena).
Globalmente é considera em perigo crítico (CR).[2]
Em Portugal é considerada em Perigo (EN).[1]
Dec. Lei 312/70 de 6 Julho (Lei da Pesca)
Dec. Lei 44623/62 de 10 Outubro (Lei da Pesca)
Lei nº 2097 de 6 de Junho de 1959
Os fósseis de enguia mais antigos têm 100 milhões de anos (são do tempo dos dinossauros, portanto) e foram encontrados no Sul de França e no Líbano, oriundos da Mesogea, o mar ancestral do qual o Mediterrâneo surgiu, e que ligava o Atlântico ao Pacífico.
Dois grupos de enguias derivam da espécie ancestral, a Anguilla ancestralis: as dezassete espécies modernas da bacia Indo-Pacífica e duas do Atlântico. Todas a enguias mantiveram o mesmo ciclo de vida: nascem em águas quentes marinhas, vivem e morrem em água doce. A Anguilla atlantidis surgiu no Mar dos Sargaços, no Oceano Atlântico primordial, que era menor do que agora. Estas enguias atingiam à deriva as costas Norte-Americana e Europeia, do que resultaram a enguia norte-americana (Anguilla rostrata) e a enguia europeia (Anguilla anguilla), que diferem apenas quanto ao número de vértebras (as europeias possuem cento e quinze vértebras e as norte-americanas cento e sete). A expansão do Oceano Atlântico aumentou a distância entre a costa Europeia e o Mar dos Sargaços, tendo a enguia europeia que regressar ao Mar dos Sargaços para procriar.[3]
A enguia caracteriza-se pelo seu corpo serpentiforme, cilíndrico na parte anterior e comprido na parte posterior, estreitando-se na região caudal. A cabeça é larga e no focinho evidenciam-se orifícios nasais em forma de tubo, olhos pequenos e redondos. Possui escamas muito pequenas, quase imperceptíveis a olho nu, embebidas no tegumento, bem como barbatanas peitorais, dorsal e anal, mas não possui barbatanas pélvicas. O seu maxilar inferior é mais longo do que o maxilar superior, contrariamente ao safio, com o qual se costuma confundir. Deslocam-se na água ondulando o corpo com o auxílio da barbatana dorsal que se liga à anal, formando uma única barbatana.
Os indivíduos adultos têm o dorso verde-acastanhado e o ventre amarelado, constituindo o grupo das chamadas “enguias douradas”. Estas características alteram-se para negro e prateado, respectivamente, com a aproximação da maturidade sexual, sendo então designadas por “enguias prateadas”. Atingem os 150 cm de comprimento e os 10 Kg de peso.
Os dentes são pequenos, dispondo-se em várias filas nas maxilas e no palato.
As fêmeas crescem, de modo geral, até aos 150 cm de comprimento. Os machos atingem apenas os 50 cm.
Espécie difícil de confundir quando em água doce.
No, entanto, na durante a metamorfose que sofre ao percorrer o oceano, pode confundir-se com as seguintes espécies: Anguilla rostrata (enguia americana), Anguilla interioris, Anguilla obscura, Anguilla megastoma, Anguilla mossambica, Muraena helena (moreia), Conger conger (safio).
Durante o dia as enguias permanecem em abrigos, enterradas no sedimento, debaixo de rochas ou raízes de árvores, onde estão protegidas da luminosidade e dos predadores. Tornam-se activas ao entardecer.
A Anguilla anguilla é uma espécie carnívora. Os adultos alimentam-se de peixes, crustáceos, larvas de insectos e cadáveres de outros seres marinhos. Com a maturidade sexual, o tubo digestivo regride e cessa a actividade alimentar.
Ocorre no Mar dos Sargaços, em profundidades de 300 a 450 metros e a uma temperatura média de 20°C e uma pressão de cerca de 4 atm, na Primavera do Hemisfério Norte. As fêmeas põem de entre 1,3 e 1,5 milhões de ovos, que demoram cerca de mês e meio a eclodir. Os ovos dão origem a pequenas larvas designadas por “leptocéfalos”, pequenos seres achatados e transparentes, que ascendem lentamente à superfície no início do Verão, sendo arrastadas pela Corrente do Golfo através do Atlântico, durante cerca de três anos, até atingirem o litoral europeu. Com a aproximação às águas doces, os leptoéfalos, então com cerca de 8 cm de comprimento e 0,3 gramas de peso, sofrem uma metamorfose, passando a constituir os “meixões” ou “angulas”. Nesta fase, já com barbatanas peitorais e coloração mais escura, são boas nadadoras, procurando rios e estuários, que atingem em cardumes.
Pensa-se que os machos voltam ao Mar dos Sargaços após 4-5 anos de estadia em água doce, e as fêmeas só após 6-7 anos. Ainda assim, há machos e fêmeas que permanecem nas ribeiras até 12 e 24 anos, respectivamente. As enguias “amarelas” transformam-se então em enguias “prateadas”, sexualmente maduras. Chegado o Outono, lançam-se no oceano, de retorno ao Mar dos Sargaços, que atingem após 6 meses de viagem, durante a qual não se alimentam. Uma vez no seu destino, dedicam-se à procriação, acabando, segundo se pensa, por morrer. As larvas voltam ao continente depois de 11 meses a 7 anos de estarem no mar.[4]
Alguns estudos realizados através do estímulo artificial da maturação sexual da enguia sugerem a existência de comunicação química entre enguias no processo de maturação e machos imaturos que leva ao estímulo do desenvolvimento das gónadas, apesar das hormonas envolvidas no processo não terem ainda sido identificadas.
De entre os inúmeros predadores das enguias, contam-se a lontra, o golfinho, o tubarão e o polvo.
Podem viver entre 2 a 50 anos, sendo o valor médio próximo dos 20 anos.[1]
Migradora catádroma, a enguia tem dois períodos de vida distintos: um no mar e outro nas águas doces ou interiores. Em Portugal, a entrada nos estuários parece verificar-se ao longo de todo o ano. Habita preferencialmente em locais de águas bem oxigenadas e pouco frias, com fundos de areia, lodosos ou com densa vegetação submersa. A enguia passa quase toda a sua fase adulta nos rios e estuários europeus, fixando-se os machos nos estuários e as fêmeas mais acima, migrando para montante.[1][2] A fase de permanência em água doce pode durar entre 6 e 12 anos, no caso dos machos, ou entre 10 e 20 anos, no caso das fêmeas. Findos estes anos de permanência, empreendem o regresso ao Mar dos Sargaços, para a reprodução.
A enguia pode encontrar-se no Atlântico, de Marrocos até ao Norte da Escandinávia e Islândia, no Mediterrâneo e no Mar Negro. Ela penetra a quase totalidade dos cursos de água portugueses.[1][2]
Müller, U. K., Smit, J., Stamhuis, E. J., and Videler, J. J. (2001) How the body contributes to the wake in undulatory fish swimming: flow fields of a swimming eel (Anguilla anguilla), J. exp. Biol 204, 2751-2762.[ligação inativa]
Colombo, G., Grandi, G., and Rossi, R. (1984) Gonad differentiation and body growth in Anguilla anguilla L, Journal of Fish Biology 24, 215-228.
Vøllestad, L., Jonsson, B., Hvidsten, N., Naesje, T., Haraldstad, Ø., and Ruud-Hansen, J. (1986) Environmental factors regulating the seaward migration of European silver eels(Anguilla anguilla), Canadian Journal of Fisheries and Aquatic Sciences 43, 1909-1916.
Anguilla anguilla (Linnaeus, 1758) é uma espécie de enguia europeia que se reproduz no Mar dos Sargaços. É uma espécie de peixe eurialino (suporta variações acentuadas do nível de sal na água) e catadrómico (cresce no rio e desova no mar). Os adultos migram para o Mar dos Sargaços morrendo após a reprodução. As larvas regressam às zonas costeiras onde se metamorfoseiam em enguias de vidro que migram para as águas interiores onde crescem.
Anghila europeană (Anguilla anguilla) este un pește teleostean migrator, catadrom, răpitor, din familia Anguillidae, cu corpul serpentiform (în formă de șarpe), cilindric și foarte alungit, acoperit cu solzi mărunți și vârâți în piele. Capul este conic și ușor turtit dorsoventral, gura terminală este prevăzută cu dinți fini. Lungimea corpului la mascul poate atinge 0,50 m, iar la femelă 1 m cu o greutate sub 2 kg, rareori mai mult. Trăiește în fluviile din Europa care se varsă în Oceanul Atlantic, Marea Baltică, Marea Mediterană, Marea Neagră. Adulții migrează în apele Oceanului Atlantic, în vecinătatea insulelor Bermude (Marea Sargaselor), unde, la o adâncime de 1000 m, are loc depunerea și fecundarea icrelor, după care anghilele mature pier; reproducerea are loc numai o singură dată în viață. Din icrele pelagice ies larve transparente asemănătoare cu o frunză de salcie, numite leptocefali, pe care Gulfstreamul le poartă până la coastele apusene ale Europei. În cursul acestei lungi călătorii de 3 ani larvele late ajung la gura fluviilor și se transformă în larve cilindrice transparente numite civele, care urcă în râuri, unde devin anghile tinere, care se pigmentează și se transformă în anghile galbene aurii, apoi în anghile argintii adulte. În râurile și lacurile europene anghila trăiește 4-7 ani.
Ea este un pește nocturn, care își petrece ziua în mâlul de pe fundul apelor, iar noaptea iese la vânătoare. Se hrănește cu pești mai mici, broaște, viermi, moluște, crustacee, larve de insecte și icre de pești. Se poate deplasa cu ușurința pe uscat, asemenea șarpelui. Anghila are un hidrotropism foarte dezvoltat și simte apa de la depărtări mari și se îndreaptă spre ea în linie dreaptă. Ea este sensibilă la schimbările vremii, înainte de furtună este foarte neliniștită. Iarna o petrece în amorțire, ascunzându-se în mâlul de pe fundul apelor. Carnea anghilei este albă, foarte grasă și gustoasă, se consumă afumată. Are mare valoare economică. S-a reușit reproducerea artificială, iar puietul este crescut în bazine speciale. În România se întâlnește destul de rar în Marea Neagră, de unde pătrunde în lacurile litorale și Dunăre. Începând cu anii 70, numărul de anghile în Europa a scăzut dramatic cu 90%. Factorii care au contribuit la declinul populației de anghile sunt pescuitul excesiv, paraziții (nematodul Anguillicoloides crassus), barierele în calea migrației (barajele de la hidrocentrale), poluarea (cu policlorobifenili) și schimbările climatice (oscilația nord-atlantică). În 2007 Comunitatea Europeana a aprobat de urgența un Regulament pentru protejarea speciei.[1]
Anghila europeană (Anguilla anguilla) este un pește teleostean migrator, catadrom, răpitor, din familia Anguillidae, cu corpul serpentiform (în formă de șarpe), cilindric și foarte alungit, acoperit cu solzi mărunți și vârâți în piele. Capul este conic și ușor turtit dorsoventral, gura terminală este prevăzută cu dinți fini. Lungimea corpului la mascul poate atinge 0,50 m, iar la femelă 1 m cu o greutate sub 2 kg, rareori mai mult. Trăiește în fluviile din Europa care se varsă în Oceanul Atlantic, Marea Baltică, Marea Mediterană, Marea Neagră. Adulții migrează în apele Oceanului Atlantic, în vecinătatea insulelor Bermude (Marea Sargaselor), unde, la o adâncime de 1000 m, are loc depunerea și fecundarea icrelor, după care anghilele mature pier; reproducerea are loc numai o singură dată în viață. Din icrele pelagice ies larve transparente asemănătoare cu o frunză de salcie, numite leptocefali, pe care Gulfstreamul le poartă până la coastele apusene ale Europei. În cursul acestei lungi călătorii de 3 ani larvele late ajung la gura fluviilor și se transformă în larve cilindrice transparente numite civele, care urcă în râuri, unde devin anghile tinere, care se pigmentează și se transformă în anghile galbene aurii, apoi în anghile argintii adulte. În râurile și lacurile europene anghila trăiește 4-7 ani.
Ea este un pește nocturn, care își petrece ziua în mâlul de pe fundul apelor, iar noaptea iese la vânătoare. Se hrănește cu pești mai mici, broaște, viermi, moluște, crustacee, larve de insecte și icre de pești. Se poate deplasa cu ușurința pe uscat, asemenea șarpelui. Anghila are un hidrotropism foarte dezvoltat și simte apa de la depărtări mari și se îndreaptă spre ea în linie dreaptă. Ea este sensibilă la schimbările vremii, înainte de furtună este foarte neliniștită. Iarna o petrece în amorțire, ascunzându-se în mâlul de pe fundul apelor. Carnea anghilei este albă, foarte grasă și gustoasă, se consumă afumată. Are mare valoare economică. S-a reușit reproducerea artificială, iar puietul este crescut în bazine speciale. În România se întâlnește destul de rar în Marea Neagră, de unde pătrunde în lacurile litorale și Dunăre. Începând cu anii 70, numărul de anghile în Europa a scăzut dramatic cu 90%. Factorii care au contribuit la declinul populației de anghile sunt pescuitul excesiv, paraziții (nematodul Anguillicoloides crassus), barierele în calea migrației (barajele de la hidrocentrale), poluarea (cu policlorobifenili) și schimbările climatice (oscilația nord-atlantică). În 2007 Comunitatea Europeana a aprobat de urgența un Regulament pentru protejarea speciei.
Úhor európsky alebo úhor riečny (staršie úhor obyčajný, ešte staršie úhor sťahovavý; lat. Anguilla anguilla) je druh rýb z čeľade úhorovité (Anguillidae).
Jeho typickým znakom je pretiahnuté, valcovité telo pripomínajúce skôr hada než rybu. Na rozdiel od väčšiny ostatných sladkovodných rýb nemá brušnú plutvu a chrbtová, chvostová a análna plutva splývajú do jedného celistvého lemu. V sladkých vodách je jeho sfarbenie tmavé a koža sa javí bez šupín, v období nástupu trenia sa však jeho farba mení na kovovo striebornú.
Spôsob rozmnožovania úhorov bol pre ľudstvo po storočia záhadou. Najväčší posun v tomto smere nastal na konci 19. a v prvej polovici 20. storočia, kedy boli objavené jeho larvy a miesto trecieho aktu v Sargasovom mori. Dodnes však nie je biológia úhora známa v potrebnej úplnosti.
Ľudská činnosť spôsobila, že počty úhorov v európskych riekach značne poklesli. Môžu za to stavby neprekonateľných prekážok v tokoch, znečistenie, rozšírenie nepôvodných chorôb a tiež nadmerný rybolov, pretože mäso úhora je veľmi chutné a v mnohých prímorských štátoch je súčasťou tradičnej kuchyne. Z tohto dôvodu sa odborníci usilujú o jeho ochranu a umelé rozmnožovanie.
Úhor prechádza počas svojho života dvoma podobami. V larválnom štádiu, ktoré trvá od vyliahnutia až po dosiahnutia kontinentálnych brehov, vyzerá skôr ako malá rybka, a hadovitý tvar tela nadobúda až tesne pred vstupom do brakických a sladkých vôd.
Larva je bezfarebná, iba oko je čierne. Telo má tvar vŕbového listu. Šupiny nie sú vyvinuté. Kostra je stále ešte chrupkovitá. Na každej čeľusti je 14 zubov. V dobe, keď sa začína meniť na sklovitého úhora, dosahuje dĺžku 8 cm a výšku 1 cm, ale v priebehu tejto premeny sa skracuje až na 5 cm.
Ešte na konci 19. storočia považovali drobnú, priehľadnú morskú rybku Leptocephalus breviostris za samostatný druh. Až Giovanni Battista Grassi a Salvatore Calandruccio pri odchove v akváriu zistili a v rokoch 1894 – 1897[1] uverejnili, že v skutočnosti je larválnym štádiom vývoja úhora riečneho.[2] Objav bol pre vtedajšiu vedu významný, pretože pomohol rozlúštiť záhady rozmnožovania úhora a tiež nájsť miesto jeho trenia.
V sladkovodnom štádiu života je telo úhora dlhé, hadovitého tvaru. Chrbtová, análna a chvostová plutva splývajú do jedného celistvého plutvového lemu, pričom v chrbtovej plutve sa nachádza 245 – 275 mäkkých lúčov a v análnej plutve 176 – 249 mäkkých lúčov.[3] Brušné plutvy úplne chýbajú. Prsné plutvy sa nachádzajú hneď za hlavou. Koža je na prvý pohľad hladká a produkuje veľké množstvo slizu. Šupiny sú drobné, oválne a zarastené hlboko v koži. Na rozdiel od väčšiny ostatných druhov rýb sa tieto šupiny neprekrývajú. Žiabrové viečka sú pomerne malé, a pretože v bahne a vo veľkých hĺbkach nie je dýchanie žiabrami dostačujúce, má úhor silne vyvinuté kožné dýchanie, ktoré mu umožňuje dokonca aj dočasné opustenie vody. Ústa sú koncové a pomerne hlboko rozoklané, dosahujúce na úroveň oka, ktoré je pomerne malé. Na hľadanie potravy slúži predovšetkým dobre vyvinutý čuch. Úhor tvorí formy s rôzne širokými čeľusťami, čo pravdepodobne súvisí s druhom prijímanej potravy.[4] Vďaka tomu dokáže lepšie využívať dostupnú potravu. Extrémnymi prípadmi tohto morfologického rôznenia sú forma úzkohlavá a širokohlavá.
Sfarbenie sa mení v priebehu života. Najmladší, tzv. sklovití úhori (anglicky glass eels) nemajú žiadnu pigmentáciu, ale v priebehu rastu a vstupu do sladkých vôd sa objavuje maskovacie sfarbenie. Žltí úhori (anglicky yellow eels) majú tmavý, dohneda sfarbený chrbát, ktorý na bruchu prechádza do žltavej farby. S nástupom pohlavnej dospelosti a migrácie na miesto rozmnožovania sa menia na strieborné úhory (anglicky silver eels). Celé telo zosvetlie a získava kovový lesk, brucho je strieborné. V tomto štádiu sa tiež výrazne zväčšia oči a začína sa uzatvárať tráviaci trakt. V podmienkach českých vôd je rýchlosť rastu úhora skôr priemerná, na konci prvého roku dosahuje dĺžky 15 – 30 cm pri hmotnosti do 20 g kým v treťom roku môže jeho dĺžka dosiahnuť 40 – 45 cm a hmotnosť až 400 g.
V období nástupu trenia sa už jeho dĺžka pohybuje priemerne okolo 100 cm, ale môže dosahovať aj väčšiu veľkosť v závislosti na životných podmienkach a veku. Najdlhší zdokumentovaný exemplár meral 133 cm.[5] Samci sú výrazne menší než samice a dosahujú dĺžku do 50 cm.[5] Hmotnosť sa väčšinou pohybuje okolo jedného kilogramu, rekordný kus však vážil 6,599 kg.[5]
Úhory sa bežne dožívajú veku 8 – 12 rokov, objavujú sa však jedinci dosahujúci aj 20 rokov. Je známy aj prípad úhora, pomenovaného Pepík, ktorého chovali v bazéniku v budove Českej poisťovne v Prahe v Spálenej ulici.[6] Do bazénika bol vypustený v roku 1912 a uhynul o 64 rokov neskôr v roku 1976, pričom sa dožil celých 68 rokov.[7] Aj napriek vysokému veku však dosiahol dĺžku iba 66,6 cm a hmotnosť 0,58 kg.[8] Zvláštnosťou je, že krátko pred smrťou sa premenil na strieborného úhora.[7] Vôbec najstarším exemplárom sa však stal kus pomenovaný Putte chovaný vo Švédsku v akváriu, ktorý sa dožil dokonca 85 rokov.[3][9]
Oblasť výskytu úhora európskeho pokrýva značnú časť Európy. Žije v oblasti Pečory a v Bielom mori, na Škandinávskom polostrove, Islande a Britských ostrovoch, v úmorí Severného a Baltského mora, vo Francúzsku, na Pyrenejskom polostrove a v celej oblasti Stredozemného mora.[10] Názory na jeho prirodzený výskyt v povodí Dunaja sa rôznia. Proti sebe tu stoja teórie, že úhor sa do povodia Dunaja dostal iba vďaka ľudskej činnosti a vysadzovaniu, alebo že sa aj pred výstavbou rôznych riečnych kanálov v určitom množstve dostával do tejto oblasti cez Čierne more. Dávnejšie sa dokonca objavila aj teória, ktorá predpokladala prechod medzi prameňmi Dunaja a Rýna po súši.[7]
Okrem úhora európskeho je tiež možné sa v Európe stretnúť s jeho blízkym príbuzným, úhorom americkým (Anguilla rostrata), ktorý sa tiež rozmnožuje v oblasti Sargasového mora, a preto časť jeho populácie odnášajú morské prúdy k európskym brehom. Pri bežnom porovnaní nie je možné tieto dva druhy od seba odlíšiť, je však možné pozorovať niektoré anatomické odlišnosti, napríklad počet stavcov. Zatiaľ čo úhor riečny ich má medzi 110 – 119,[11] jeho americký príbuzný iba 103 – 111.[12] Úhor vždy patril k hojným riečnym druhom a v prímorských krajinách sa dokonca stal významnou hospodárskou komoditou. Podľa súčasných odhadov však jeho početnosť klesla na iba 1 % stavu populácie, aká bola pred sto rokmi.[13] Početnosť úhora na jednotlivých územiach a jeho rozšírenie úzko súvisí s morským prúdením, ktoré mladé jedince do Európy rozširuje. Najväčšie populácie sa nachádzajú v severnej časti kontinentu a smerom na juh a východ počty ubúdajú.
Úhor preferuje život pri dne, väčšinu dňa je zahrabaný v bahne. Na lov vypláva až po zotmení, prípadne po silnejších dažďoch, kedy je voda zakalená a je v nej možné nájsť aj spláchnuté suchozemské organizmy. Tomu zodpovedá aj zloženie jeho potravy, kde prevažujú bentické organizmy (organizmy žijúce pri dne). Len veľmi vzácne konzumuje uhynuté alebo utopené živočíchy. V období trenia ostatných druhov rýb, hlavne kaprovitých, vyžiera na mieste ich trenia ich ikry.[14] Hlavnou zložkou potravy úzkohlavej formy úhora sú vodné bezstavovce, žijúce pri dne, hlavne kôrovce, larvy vodného hmyzu a mäkkýše. Naproti tomu širokohlavá forma loví i ryby a obojživelníky. Podobne ako u ostatných dravých rýb je aj u úhora bežný kanibalizmus,[15] ktorý zaisťuje, aby v určitej lokalite nedošlo k premnoženiu. Zastúpenie jednotlivých zložiek potravy závisí predovšetkým od podmienok, v ktorých sa jedinec vyskytuje, a tiež na aktuálnej dostupnosti koristi.
Spôsob rozmnožovania úhorov bol pre vedcov záhadou po celé storočia. Antický filozof Aristoteles sa v súvislosti so svojou teóriou samoplodenia domnieval, že úhory sa rodia z bahna. V 17. storočí sa predpokladalo, že úhory rodia živé mláďatá, čo bolo spôsobené omylom pri skúmaní jedincov napadnutých červovitými parazitmi.[16] Všetky tieto omyly boli spôsobené tým, že v sladkých vodách nemajú ešte úhory zrelé pohlavné orgány a je veľmi obťažné ich rozpoznať. Až v roku 1777 popísal Talian Carlo Mondini vaječníky a v roku 1874 Szymon Syrski popísal samčí pohlavný orgán. Spôsob rozmnožovania však zostával naďalej nejasný.
Až po objave existencie larválneho štádia bolo možné odhaliť spôsob a miesto rozmnožovania úhorov. V roku 1904 sa podarilo Johanesovi Schmidtovi na lodi Thor uloviť larvy v blízkosti Faerských ostrovov. V nasledujúcich rokoch boli vykonávané rozsiahle prieskumy v celom Atlantickom oceáne. V roku 1922 ulovila dánska loď Dana v oblasti Sargasového mora larvy s dĺžkou približne 5 mm, ktoré mali dovtedy žĺtkový vak.[17] Tým bolo objavené miesto rozmnožovania.
Nie je známa ani cesta, ktorou sa úhor dostáva na miesto rozmnožovania. Dodnes sa totiž nedarí uloviť migrujúce dospelé úhory na voľnom mori. Zmenu by v tomto smere mal priniesť výskum írskych a dánskych vedcov, ktorí nasadili jedincom vysielačky, vďaka ktorým by malo byť možné sledovať migračné trasy vrátane hĺbky a teploty vody, v ktorej sa pohybujú.[18] Práve neúspechy v tejto oblasti výskumu priviedli v roku 1959 anglického biológa Denysa W. Tuckera k teórii, že európske úhory vôbec nedosiahnu svoj cieľ a že všetka populácia je zaisťovaná iba vďaka americkej populácii úhora.[19] Jeho teória však nie je všeobecne prijímaná,[19] pretože medzi oboma populáciami boli objavené biologické rozdiely, takže ich ichtyológovia považujú za rôzne druhy, a takisto sa líšia aj miesta ich trenia. Pokiaľ by však bola pravdivá, znamenalo by to, že všetka ochrana úhora riečneho je zbytočná a je možné ho loviť v ľubovoľnom množstve.
Ďalším významným pokrokom vo výskume biológie úhorov bol objav, že jednotlivé skupiny z rôznych oblastí sú vzájomne oddelené a na mieste trenia nedochádza k ich vzájomnému miešaniu.[16] Toto bolo dosiahnuté veľmi náročným skúmaním DNA úhora.
V súčasnej dobe sa predpokladá, že úhory riečne migrujú až 7 000 km do Sargasového mora po dobu až 1,5 roka, pričom neprijímajú žiadnu potravu. Dôvod, prečo sa vydávajú na také vzdialené miesto, zrejme súvisí s pohybom litosférických platní. Pred miliónmi rokov k sebe mali Európa a Amerika omnoho bližšie a ryby teda mali možnosť sa na postupné predlžovanie vzdialenosti adaptovať. Samotný akt pravdepodobne prebieha v hĺbke okolo 400 m pri teplote vody 17 °C.[19] Ikry sú drobné, asi 1 mm veľké, a voľne sa vznášajú vo vodnom stĺpci. Ich počet sa odhaduje na 400 000 – 700 000 na jednu samicu.[20] Dospelé úhory po trení hynú a plôdik je pomocou Golfského prúdu unášaný k Európe. Táto cesta trvá 3 – 4 roky a na jej konci sa larvy menia na monté. Časť populácie zostáva v ústiach riek v brakickej vode a ďalšia časť migruje ďalej do vnútrozemia. Je zaujímavé, že úhory v brakických vodách sa stávajú samcami a v sladkých vodách takmer výlučne samicami, vrátane umelo vysadzovaných jedincov. Zodpovedalo by to teórii, že sladká voda stimuluje vývoj samičích pohlavných orgánov, kým slaná voda vývoj samčích orgánov.[21]
V krvi úhora sa nachádza jed zo skupiny ichtyochemotoxínov.[22] Intoxikácia týmto jedom pripomína otravu spôsobenú uhryznutím vretenice. Medzi základné prejavy otravy patrí hnačka, nevoľnosť, zvracanie, cyanóza, nepravidelný pulz, slabosť, otupenosť a dýchacie problémy.[11] V najhoršom prípade môže nastať aj smrť. Tento jed je schopný zabíjať veľmi rýchlo aj v malých dávkach. V laboratóriu stačilo na usmrtenie menšieho psa v priebehu štyroch minút iba pol gramu krvného séra,[20] vo väčšom množstve jed zabíjal v priebehu jednej minúty.[11] Pri kontakte toxínu so sliznicami, napríklad očí, môže vyvolať silný zápal.[11] Toxín je bielkovinovej povahy, preto je teplotne nestály a rozkladá sa už pri teplote 60 °C. Konzumácia tepelne upraveného mäsa úhora teda nie je zdraviu nebezpečná.[20]
U rýb sa bežne vek určuje niekoľkými rôznymi metódami, napr. pomocou zimných prírastkov šupín alebo pomocou výbrusov stavcov či ušných kamienkov otolitov.[23] Najjednoduchšia a medzi ľuďmi najznámejšia metóda pomocou šupín je však nespoľahlivá, pretože šupiny sa začínajú tvoriť až nejaký čas po premene larvy na úhora. V roku 1988 preto FAO vydala odporúčanie používať na zisťovanie veku úhorov metódu založenú na skúmaní otolitov.[24] Odporúčaná metóda bola overená mnohoročným skúmaním výsledkov jednotlivých metód na rybách známeho veku a ich porovnávaním so skutočnosťou.
Bakteriálne a vírusové ochorenia spolu úzko súvisia, veľmi často pôsobia spoločne a v množstve prípadov teda nie je možné celkom jednoznačne identifikovať pôvodcu určitého ochorenia. Napriek tomu sú u rýb pravdepodobne častejšie bakteriózy, a tiež sú lepšie zdokumentované než virózy.
Jedným z najbežnejších ochorení je škvrnitosť spôsobená baktériou Pseudomonas punctata, ktorá sa vyskytuje za rôznych podmienok a je hlavným pôvodcom hromadného uhynutia u úhorov, medzi ktoré možno zaradiť napríklad aj masové uhynutie v třeboňskom rybníku Jordán v roku 1929.[25] Medzi prejavy škvrnitosti úhorov možno zaradiť výskyt škvrnitých miest na tele, hrachovité zdurenie na hlave, oslepnutie, krvné výrony na vnútornostiach a úhyn.[25] Pri výskyte tohto ochorenia je nutné zabrániť jeho ďalšiemu šíreniu, čo znamená odlov a likvidáciu uhynutých jedincov.
Jedným z najvýznamnejších patogénov spôsobujúcich úhyn rýb v intenzívnych chovoch je baktéria druhu Listonella anguillarum. Toto ochorenie sa prejavuje červenou škvrnitosťou na bruchu a bokoch tela, opuchmi a poraneniami kože, ktoré následne hnisajú. V tomto prípade sa liečba vykonáva antibiotikami. Podobné ochorenie, zvané vibrióza, spôsobuje v intenzívnych chovoch úhorov príbuzná baktéria Vibrio vulnificus sérovar E. Táto baktéria sa vyskytuje primárne u úhorov, sekundárne však môže spôsobiť ochorenie človeka.[26] Hniloba plutiev a krvácavá otrava krvi úhorov je spôsobená baktériou druhu Aeromonas hydrophila. Ako liečba sa pri tomto ochorení uplatňuje okamžité zvýšenie kvality vody v chove, čo sa realizuje napríklad jej výmenou, chemickou úpravou alebo prečistením a zvýšením koncentrácie chloridu sodného vo vode na 0,5 – 0,9 %.[27]
Medzi vírusové ochorenia patrí papilomatóza, ktorá sa prejavuje zdurením kožného epitelu na čeľustiach, ktoré vzhľadom pripomína karfiol.[28] Medzi ďalšie významné vírusové ochorenia patria choroby spôsobené herpetickými vírusmi a rhabdovírusmi, vyvolávajúce krvácanie v oblasti hlavy a očí a postupujúce do celého tela.[27]
Medzi najčastejšie plesňové ochorenia patrí povrchové zaplesnenie spôsobované plesňami rodu Achlya respektíve Saprolegnia. Najčastejšie sa objavuje u oslabených alebo poranených rýb. Prejavuje sa bielymi až hnedými vatovitými porastmi na koži a plutvách. Pri silnom zaplesnení často dochádza k uhynutiu v dôsledku otravy látkami vznikajúcimi pri rozklade napadnutých tkanív a toxínmi, ktoré sú produkované samotnými hubami.[29] Pre ryby však môže byť nebezpečné aj napadnutie menšieho rozsahu. Liečba spočíva v zvýšení kvality vody a kúpeľoch v roztoku manganistanu draselného alebo chloridu sodného.[29]
Iné ochorenie je spôsobované druhom Dermocystidium anguillae, ktorý je niekedy zaraďovaný medzi prvoky, ale pravdepodobne ide o pleseň.[27] Prejavuje sa opuchmi na tele a plutvách. Liečba nie je známa, jedinou možnosťou je prevencia proti šíreniu odstraňovaním napadnutých rýb.
Parazitálne ochorenia možno rozdeliť na ochorenia spôsobené jednobunkovými (prvoky) alebo mnohobunkovými organizmami (kôrovcami, pásomnicami aj.). Do prvej skupiny patrí napríklad kožovcovitosť, spôsobovaná nálevníkom druhu kožovec rybí (Ichthyophthirius multifiliis). Tento druh cudzopasí v derme rýb a jeho prítomnosť sa prejavuje bielymi krupičkovitými útvarmi na telách a plutvách rýb. Chorobu je možné liečiť opakovaným prenosom napadnutých rýb do čistého, nezamoreného prostredia.[30]
Ako ďalšie druhy možno uviesť rybomorku úhoriu (Myxidium giardi), ktorá parazituje na žiabrach úhorov, ale nemá výraznú patogenitu, alebo Trypanosoma granulosum, prenášanú hlavne rôznymi ektoparazitmi.
Značný vplyv na stavy úhorov mala Anguillicola crassus, hlístovec pôvodom z východnej Ázie, ktorý parazituje v plynových mechúroch úhorov. Do Európy sa dostala pravdepodobne v 80. rokoch 20. storočia s planktónom v trajektoch spájajúcich jej pôvodnú domovinu so zvyškom sveta. Napadnuté ryby majú narušenú hydrostatickú funkciu plynového mechúra, a dokonca môže dôjsť k jeho perforácii alebo otrave ryby v dôsledku rozkladných procesov odumretých hlístovcov.
Za zmienku tiež stoja parazity v tráviacej sústave. Sú nimi Acanthocephalus anguillae, spôsobujúci zápalové sčervenanie čriev,[31] a pásomnica Eubothrium crassum, ktorá je predovšetkým parazitom pstruhov a rodu Thymallus. Pri silnejšom napadnutí môže dôjsť až k nepriechodnosti tráviacej trubice.[32]
Z hospodárskeho a rybárskeho hľadiska ide o veľmi cenený druh. V dávnejších dobách bol v Čechách spolu s lososom najdrahšou rybou.[33] Jeho hospodársky význam výrazne vzrástol na konci 19. a obzvlášť na začiatku 20. storočia, kedy počty migrujúcich lososov začali klesať pod prijateľnú hranicu. Uvádza sa dokonca, že príjem z chytených a predaných úhorov mohol pokryť značnú časť vtedajších životných nákladov.[33] Ryby sa v tom čase lovili vo veľkom hlavne do pascí, čo patrilo medzi výsady mlynárov, alebo do špeciálne upravených vrší, ktoré naopak používala predovšetkým chudoba.[33] Úhor sa cenil pre kvalitné mäso a pre kožu, ktorá sa po vysušení používala na priväzovanie bijáku cepu.[33]
Najväčší hospodársky význam má jeho lov v prímorských krajinách. V mnohých európskych štátoch sa lovia úhory vo veľkom, pričom sa lovia nielen dospelé jedince, ktoré tiahnu do Sargasového mora, ale aj plôdik vplávajúci do riek. Úhorí plôdik sa totiž v mnohých krajinách považuje za pochúťku, podobne ako kaviár, a preto sa značná časť vyloveného množstva predáva do reštaurácií. Veľká časť tiež smeruje do Ázie, kde na jedálnom lístku nahrádza tamojšieho úhora japonského. Klesajúce počty úhorov stimulujú rast jeho ceny, a teda tiež jeho atraktivitu z pohľadu rybárov. Cena jedného kilogramu úhorieho plôdika bola v roku 2003 10 266 Kč, v roku 2005 už bola čiastka za rovnaké množstvo 27 300 Kč.[13]
V množstve európskych štátov je úhor cenenou sladkovodnou rybou, aj keď v poslednom čase v súvislosti so znížením jeho stavov sa neobjavuje v jedálničku európskych národov tak často ako predtým. Úhora možno pripravovať snáď na všetky obvyklé spôsoby, najčastejšie sa ale pečie, údi, smaží, dusí alebo varí. Má lahodné mäso s veľmi malým množstvom kostí, ale s vysokým obsahom tuku. Niektoré príručky o zdravej výžive uvádzajú, že podiel tuku môže dosahovať až 27 %,[34] a preto sa neodporúča ľuďom, ktorí majú zdravotné problémy súvisiace s trávením.
Úhor sa pre kuchyňu pripravuje deň dopredu. Po omráčení ranou do zátylku sa nožom prepichne krk. Väčšie úhory sa sťahujú, aby sa mäso dalo presoliť, a aby sa pri tepelnej príprave koža neskrútila. Množstvo receptov uvádza úhora pečeného (pečený úhor na šampiňónoch, marinovaný úhor,[35] grilovaný úhor, úhor pečený s pórom a olivami, úhor pečený na panvici,[36] úhor po baskicky[37]), v tradičnej českej kuchyni je to úhor na šalvii.
Smažením sa pripravuje falošný úhor či úhor na taliansky spôsob, dusením úhor na burgundský spôsob či úhor na rímsky spôsob, varením grilovaný úhor Villeneuve.[36] V Európe sa potom s úhorom stretávame v kuchyni belgickej (úhor s čerstvými bylinkami), holandskej (úhor na ihle), španielskej (úhor po baskicky), švédskej (úhor smažený, úhor v aspiku – aspik je v tomto význame rôsol vznikajúci vývarom úhorieho mäsa s korením a prídavkom želatíny) a britskej (úhor v rôsole).[37]
Okrem komerčného rybolovu v mori je tiež úhor súčasťou moderných akvakultúr, ktoré sa špecializujú na jeho odchov. Vo vyspelých štátoch ide predovšetkým o intenzívne chovy v špecializovaných úhorích farmách, ktorých produkcia je takmer výhradne určená pre potravinárske spracovanie. Oproti extenzívnemu chovu vykazuje menšiu stratovosť s nižšími celkovými nákladmi na následný odlov. Celá populácia úhora v odchovoch je však rovnako ako populácia vysadená do voľných vôd stále závislá na odlove plôdika pri ústiach riek, pretože umelé rozmnožovanie nebolo dodnes vedcami uspokojivo zvládnuté.
Chov na farmách prebieha v špeciálnych nádržiach alebo žľaboch s prívodom čerstvej vody. Za najvhodnejšiu pre úhory je označovaná voda prúdiaca rýchlosťou 0,3 – 0,5 l·min−1 s teplotou 20 – 25 °C s obsahom kyslíka 6 – 9 mg·l−1.[15] Zo začiatku činí hustota vysadeného množstva rýb takého chovu okolo 800 kusov na liter, neskôr s rastom rýb toto číslo klesá. V priebehu chovu sa odporúča ryby niekoľkokrát roztriediť podľa veľkosti, aby sa obmedzila možnosť kanibalizmu. Úhory sa kŕmia špeciálnymi pastami alebo granulami s vysokým obsahom tuku. Stratovosť sa pri tejto metóde pohybuje okolo 10 % a úhory zároveň pomerne rýchlo rastú. Preto sa táto metóda využíva taktiež na počiatočný odchov plôdika pred vysadením do voľných vôd, kde nie sú podmienky také priaznivé. Okrem umelých nádrží sú tiež v niektorých krajinách bežné malé odchovné rybníčky. Intenzívny chov môže dosiahnuť produkciu blížiacu sa k 26 tonám na hektár vodnej plochy.[15] V množstve štátov však prevláda extenzívny spôsob chovu, kedy sú úhory vysádzané priamo do vôd s ďalšími rybími druhmi a následne sú lovené. Táto metóda však vykazuje stratovosť až 90 %, ktorá je spôsobovaná predovšetkým kanibalizmom, migráciou, predátormi a v neposlednom rade tiež obmedzenou schopnosťou ryby uloviť. To je tiež dôvod, prečo po rozpade štátneho rybárstva došlo v Česku k silnému obmedzeniu tejto metódy chovu úhora. V súčasnej dobe sú teda Český rybársky zväz a Moravský rybársky zväz jediné väčšie inštitúcie, ktoré nasadzujú úhorí plôdik do voľných vôd. Okrem tohoto plôdika, ktorý sa dováža v polystyrénových krabiciach, sa vysadzujú tiež staršie, v intenzívnom chove odchované úhory. Obvykle vysadzované množstvo sa pohybuje od 150 do 300 kusov na hektár vodnej plochy.[15]
Úhor riečny je tiež predmetom športového rybolovu, ktorý prebieha vo voľných vodách takmer výlučne na udici. Loví sa najčastejšie za tmy v období od júna do októbra na prirodzenú nástrahu vo vodnom stĺpci pomocou špeciálnych chemických svietidiel, ktoré slúžia ako indikátory záberu, alebo na nástrahu uloženú na dne s akustickými, často elektronickými, hlásičmi. Okrem toho sa občas uloví aj v priebehu horúceho letného dňa alebo pri zákale vody po daždi.[38] Ako návnada sa najčastejšie používa dážďovka alebo mŕtva rybka.[20] Pri love sa odporúča okamžite vyvinúť proti rybe silný a stály ťah, čím sa odtiahne od dna s mnohými prekážkami, okolo ktorých sa ryba môže ovinúť, čo väčšinou znamená jej stratu.[38]
Násada úhora vo vodách Slovenska bola problematická. Chýbali zariadenia na odchyt úhorov tiahnúcich pozdĺž riek (vrše, výlovné debny a pod.). Objavili sa tiež problémy s nasadzovaním úhora do nevhodných typov vôd, ako aj problémy vyplývajúce z jeho dravosti a ohrozovania iných živočíchov vrátane chránených. Úhory nasadzované do vôd slúžiacich na športový rybolov sa zase vyskytovali v priveľkých počtoch, následkom čoho trpeli jendotlivé jedince nedostatkom potravy a dorastali len do malých rozmerov.[39] V roku 2008 Slovenský rybársky zväz doviezol po ôsmich rokoch na Slovensko násadu úhora európskeho z Veľkej Británie. Plôdik s celkovou hmotnosťou 100 kilogramov bol 17. apríla distribuovaný po území celého Slovenska. V predchádzajúcich rokoch sa úhor európsky do slovenských tokov nevysádzal a bolo možné zakúpiť si len mrazené úhory, ktoré pochádzali z dovozu.[40][41]
Stavy úhorov v poslednom čase výrazne poklesli. Za príčiny sa všeobecne označujú stavby priehradných hrádzí a vodných elektrární vrátane takzvaných malých vodných elektrární, ktoré bránia prirodzenej protiprúdovej migrácii mladých úhorov a zabíjajú dospelé úhory migrujúce po prúde do miest párenia v Sargasovom mori. Ďalší nezanedbateľný dopad má pravdepodobne silný komerčný rybolov a znečistenie tokov. Zároveň sa tiež objavili informácie o vplyve otravy polychlórovanými bifenylmi, ktorá údajne spôsobuje už úhyn samotného embrya.[42]
Problém poklesu početnosti sa rieši aj v rámci Európskej únie, ktorá vydala nariadenie zaisťujúce lepšiu ochranu tohto rybieho druhu. V prvých návrhoch sa objavovali klauzuly o zákaze lovu a prechovávania úhora v lodiach vždy do 15. dňa každého mesiaca, tie však boli neskôr vypustené ako nevhodné.[43] V súčasnom nariadení zo septembra 2007 je stanovené, že každý štát, na ktorého území sa prirodzene vyskytuje úhor riečny, je povinný vypracovať a do konca roku 2008 predložiť plán riadenia stavov úhora. Každý členský štát je ďalej povinný zaistiť, aby aspoň 40 % úhorov mohlo unikať na miesto párenia. Toto číslo sa vypočítava z najlepších odhadov stavu populácie, pokiaľ by nebola zaťažená ľudskou činnosťou. Významným bodom je taktiež povinnosť poskytovať do roku 2013 aspoň 60 % ulovených úhorov menších než 12 cm na ich vysadzovanie do voľných vôd. V prípade, že niektorý štát tento plán nepredloží, alebo mu nebude schválený, je povinný okamžite zaistiť zníženie odlovu na 50 % vzhľadom na stav z obdobia rokov 2004 – 2006.[44]
Migrácia úhora do mnohých miest v Európe bola prerušená v dôsledku stavieb priečnych prekážok vo vodných tokoch, ako sú priehrady alebo hate, a preto je na mnohých miestach nutné jeho stále vysadzovanie. Riešením by v podmienkach Slovenska mohla byť stavba funkčných rybích priechodov a zábran, ktoré by bránili vstupu dospelých rýb do turbín vodných elektrární. Vo vyhláške z roku 2006 bola najmenšia lovná miera úhora určená na 45 cm a doba hájenia stanovená od 1. septembra do 30. novembra,[45] čo má zaistiť základnú ochranu mladých úhorov a úhorov v období migrácie pred lovom na udicu, pretože žiadny iný úspešný spôsob lovu na voľnej vode nie je na Slovensku možný. Švédsko išlo v tomto smere v ochrane úhora ešte ďalej a od 1. mája 2007 platí v tomto štáte pre športových rybárov úplný zákaz lovu úhorov.[46]
Commons ponúka multimediálne súbory na tému Úhor európsky
Wikidruhy ponúkajú informácie na tému Úhor európsky
Tento článok je čiastočný alebo úplný preklad článku Úhoř říční na českej Wikipédii.
Úhor európsky alebo úhor riečny (staršie úhor obyčajný, ešte staršie úhor sťahovavý; lat. Anguilla anguilla) je druh rýb z čeľade úhorovité (Anguillidae).
Jeho typickým znakom je pretiahnuté, valcovité telo pripomínajúce skôr hada než rybu. Na rozdiel od väčšiny ostatných sladkovodných rýb nemá brušnú plutvu a chrbtová, chvostová a análna plutva splývajú do jedného celistvého lemu. V sladkých vodách je jeho sfarbenie tmavé a koža sa javí bez šupín, v období nástupu trenia sa však jeho farba mení na kovovo striebornú.
Spôsob rozmnožovania úhorov bol pre ľudstvo po storočia záhadou. Najväčší posun v tomto smere nastal na konci 19. a v prvej polovici 20. storočia, kedy boli objavené jeho larvy a miesto trecieho aktu v Sargasovom mori. Dodnes však nie je biológia úhora známa v potrebnej úplnosti.
Ľudská činnosť spôsobila, že počty úhorov v európskych riekach značne poklesli. Môžu za to stavby neprekonateľných prekážok v tokoch, znečistenie, rozšírenie nepôvodných chorôb a tiež nadmerný rybolov, pretože mäso úhora je veľmi chutné a v mnohých prímorských štátoch je súčasťou tradičnej kuchyne. Z tohto dôvodu sa odborníci usilujú o jeho ochranu a umelé rozmnožovanie.
Rečna jegulja (znanstveno ime Anguilla anguilla) tudi evropska jegulja je vrsta jegulje, kači podobna žival. V ugodnih primerih lahko doseže dolžino 1 ½ m, vendar je običajno veliko manjša, približno 60–80 cm, in le redko več kot 1 m.
Čeprav jo najdemo v skoraj vseh evropskih sladkih vodah, je bil pred stoletji njen življenjski ciklus rečne jegulje neraziskan. Ima dolgo in kačasto oblikovano telo. Hrbtna, repna in podrepna plavut so zrasle v eno samo, ki je videti kot telesni rob. Živi lahko v vodi in tudi na kopnem in jo lahko večkrat opazimo na vlažnem travniku.
Svoje življenje rečna jegulja začne kot ličinka v Sargaškem morju, ki je pet tisoč kilometrov oddaljeno od Evrope. Ličinka, zaradi delovanja zalivskega toka pride v treh letih v Evropo. Nekaj mesecev preden prispe v Evropo, postane ličinka krajša in cilindrične oblike. Ko prispe v obalne vode, se napoti v izliv reke, kjer nekaj časa veliko je in dobi temen pigment in rumen trebuh (rumena jegulja). Nato se preseli v potok, jezero ali ribnik, kjer ostane nekaj let. Tudi tu se obilno prehranjuje in raste. Ko je stara približno sedem do petnajst let se še zadnjič preobrazi. Njen trebuh postane srebrn, glava koničasta, oči se povečajo, zato vidi tudi v globini vode (srebrna jegulja). Nato se ponoči odpravi po reki do morja, da prispe v Sargaško morje, kjer se pari in odloži jajčeca. Iz jajčec se razvijejo nove ličinke, odrasle jegulje pa po drstenju poginejo.
Na lov se rečna jegulja odpravi zvečer ali ponoči. Lovi na dnu jezera ali reke nevretenčarje, rake, rakovice, ribe in žabe. Ko se jegulja obarva srebrno, se neha prehranjevati. Prehranjevalni organi zakrnijo, da naredijo prostor spolnim organom. Vse čas, ko se jegulja odpravi nazaj v Sargaško morje živi od maščobnih rezerv pod kožo. Teh zalog je toliko, da jegulja brez težav tja prispe.
Rečna jegulja (znanstveno ime Anguilla anguilla) tudi evropska jegulja je vrsta jegulje, kači podobna žival. V ugodnih primerih lahko doseže dolžino 1 ½ m, vendar je običajno veliko manjša, približno 60–80 cm, in le redko več kot 1 m.
Čeprav jo najdemo v skoraj vseh evropskih sladkih vodah, je bil pred stoletji njen življenjski ciklus rečne jegulje neraziskan. Ima dolgo in kačasto oblikovano telo. Hrbtna, repna in podrepna plavut so zrasle v eno samo, ki je videti kot telesni rob. Živi lahko v vodi in tudi na kopnem in jo lahko večkrat opazimo na vlažnem travniku.
Europeisk ål (Anguilla anguilla), ofta benämnd enbart ål,[2] är en långsträckt strålfenig fisk inom familjen Anguillidae. Ålfiskar har en säregen anatomi och livscykel. Som adult är den långsträckt, med en cylindrisk ormlik kropp. Till skillnad från de flesta andra sötvattensfiskar har det inte bukfena, och rygg-, anal-, och stjärtfena är sammanvuxna. I sitt sötvattenhabitat är den mörkfärgad, men under lekperiodens början, inför migrationen till havet, ändras dess färg till silverglänsande.
Man har länge vetat att europeisk ål vandrar från de sötvattenhabitat där de lever stora delar av sitt liv, ut i havet men var reproduktionen sker eller hur reproduktionen går till har varit ett mysterium i hundratals år. Det största genombrottet i denna forskning skedde i slutet av 1900-talet och under första hälften av 2000-talet, när dess larver lokaliserades i Sargassohavet.
Mänsklig aktivitet har gjort att populationen av europeisk ål minskat kraftigt. Detta beror bland annat på byggen som hindrar ålar på deras vandringar, föroreningar, spridning av sjukdomar och överfiske, då dess kött är mycket uppskattat och ingår i traditionell mat i ett flertal kustländer. Europeisk ål kategoriseras, över hela sitt utbredningsområde som akut hotad på grund av den dramatiska minskningen.[1]
Ålen har en livscykel med flera stadier under sin livstid. Larvstadiet varar från det att ålen kläcks ute till havs till dess att den påbörjar sin vandring mot sina sötvattenhabitat då den växer till sig och antar sin allt mer ormliknande adulta form.
Larven, som kallas leptocephalus-larv, är genomskinlig och färglös, endast ögat är svart.[3] Kroppen, som inledningsvis mäter cirka 75 mm, är pilbladsformad och tillplattad och den har ett extremt litet huvud. Den har inte några utvecklade fiskfjäll och skelettet är mjukt. När den på sina vandring närmar sin kontinentalsockeln börjar de växa och omvandla från att vara tillplattad till att få en rundare form och når en en längd på upp till 8 cm och en höjd på 1 cm.[3] I detta stadium kallas de för "glasålar".[3] Fortfarande i slutet av 1800-talet betraktades detta stadium som den separata arten Leptocephalus brevirostri.[4]
Som fullvuxen har ålen en slangliknande, cylindrisk och slingrande ormlik kropp. Ryggfenan, analfenan och stjärtfenan är sammanvuxna, med 245-275 mjuka strålar i ryggfenan och 176-249 mjuka strålar i analfenen.[5] Den saknar helt bukfenor medan bröstfenorna är placerade strax bakom huvudet. Huden är jämn och avger mycket slem. Fjällen är små, ovala och ligger djupt i huden. Till skillnad från de flesta andra fiskarter överlappar inte fjällen vanadra. Gälarna är relativt små. Ålen har även en väl utvecklad hudandning som gör det möjligt för den att tillfälligt lämna vattnet. Munnen är ganska djupt kluven och når fram i nivå med ögonen, som är relativt små. Ålen nyttjar först och främst sitt goda luktsinne för att finna föda. Ålarnas käkar har olika bredd, förmodligen beroende på vilken föda som de främst lever av.[6]
Ålens färg förändras under hela livet. De yngsta, så kallade glasålarna har ingen pigmentering, men en kamouflagefärg uppträder under tillväxten och när de närmar sig kusten vid vårkanten då vattentemperaturen ökar blir de gulaaktiga bruna, varför de då kallas för "gulålar".[3] Adulta ålar har en mörk, brunaktig rygg som skiftar till ljusare gulaktigt på buken. När ålen börjar närma sig könsmognad och påbörjar migreringen till havet blir hela kroppen ljusare och får en metallisk glans, med en silverglänsande mage.[3] I detta stadium, då de bland annat kallas för "silverål", blir ögonen också betydligt större och matsmältningsorganet börjar tillslutas.[3]
I slutet av det första levnadsåret når ålen 15–30 cm med en vikt på upp till 20 gram, medan det under det tredje året kan nå längder på 40–45 cm och vikter upp till 400 gram. Under lekperioden har de nått en längd på cirka 100 cm, men kan också vara större i storlek beroende på levnadsförhållanden och ålder. Hanar är betydligt mindre än honor.
Glasålar
Gulål
Silverålar
Ålen är en nattaktiv allätare. Under dagen i sötvattenhabitatet ligger ålen nedborrad i bottensedimenten, men när mörkret faller kommer ålen fram. Ålen leker (och dör sannolikt) på några hundra meters djup i Sargassohavet. Efter att larverna kläckts färdas de passivt med Golfströmmen till Europas kuster.[3] Hur länge denna resa tar är omdiskuterat där olika studier indikerar på allt från 10 månader till 3 år.[3] Många mindre gulålar stannar kvar i kustområdena men vissa fortsätter sin vandring upp i älvar och åar till insjöar.[3]
Efter 10 till 25 år som konstant växande gulål omvandlas den igen och kallas då antingen blankål, silverål eller vandringsål och det är först i detta stadium som den närmar sig könsmognad varpå de aktivt söker sig tillbaka till kusten för att återvända till Sargassohavet.[3] Vid denna tidpunkt förändras bland annat deras matsmältningssystem så att de inte längre kan uppta någon näring via maten utan på vägen tillbaka lever de bara på fettreserver. Hur de tar sig tillbaka till Sargassohavet är inte känt.[3] Väl framme leker de och dör.[3]
Ålen är känslig för miljöpåverkan på grund av sitt höga fettinnehåll och sin ansenliga livslängd. Den är också mycket känslig för störningar i sitt vandringsbeteende, eftersom den är hänvisad till sin långa vandring mellan Sargassohavet och sitt sötvattenshabitat, inte sällan isolerade märgelhålor eller bäckar långt in i land. Vandringen är således oerhört strapatsrik.
Människans påverkan på ålens livsmiljö har varit betydande. Kraftverksdammar och liknande utgör vandringshinder för arten. Försök med utsättning av gulål ovanför dammar har gjort men sådan utsättning är kostsamma, eftersom gulål inte kan odlas fram, utan måste fiskas upp någon annanstans.
Fisketrycket på ål har varit stort, dels som ett resultat av ökat intresse för utsättningsål, dels som ett resultat av intresse för ål som en delikatess. Även det myckna fisket av glasål i Biscayabuktens kustområden är stort. Under perioden 1995-2005 har ålpopulationen minskat drastiskt. Att nedgången varit så stor anses inte enbart bero på ökat fisketryck.
Fiskevård för ålen är problematisk. Dess livsmönster är föga känt; dess komplicerade lekbeteende och långa vandring har omöjliggjort odling av yngel, vilket varit framgångsrikt för vissa andra arter som lax. Ålens fortlevnad kräver internationellt samarbete. Internationella Havsforskningsrådet ICES[7] skrev i november 2013 angående ålen:
” Statusen för ål är fortfarande kritisk och det behövs snabba åtgärder. ICES rekommenderar att all antropogen dödlighet (t.ex. fritids- och yrkesfiske, vattenkraft, föroreningar) som påverkar produktion och utvandring av blankål bör minskas till så nära noll som möjligt, tills det finns klara belägg för en ihållande ökning av både rekrytering och det vuxna beståndet. „Ålfisket har i Skandinavien minskat drastiskt sedan 1970-talet.[3] Sedan 2007 råder i Sverige generellt fiskeförbud med undantag för ett antal yrkesfiskare som har dispens.[8] Det rör sig endast om ett litet begränsat fiske i Skåne och på ostkusten där den fiskas med traditionella metoder av några få fiskare med specialtillstånd. Fisket sker delvis för att upprätthålla kunskapen om de urgamla fisketraditionerna, med speciella båttyper (hommebåtar), ålabodar, ålahommor, uråldriga verktyg och uttryck.
Mycket av ålens livsmönster var i flera århundraden okända för människan. Fiskare lyckades aldrig fånga någonting som de kunde identifiera som en ung ål. Under tidigt 1900-tal pekade den danska forskaren Johannes Schmidt ut Sargassohavet som den europeiska ålens mest troliga lekplats. [9]
Minst en forskningsstudie har kopplat ihop den europeeiska ålen med magnetoreception, som kan användas för navigation.[10]
Ålen är en mycket uppskattad matfisk och ål tillredd på många olika sätt, däribland rökt, anses vara en delikatess. I Frankrike fångas stora mängder glasål för konsumtion, vilken äts som aladåb. I norra delar av Spanien, i städer som Bilbao, Santiago och San Sebastian, finns det en tradition av att äta glasål (angulas) som pinchos.[11] I Storbritannien, främst i East End i London, var ål i gelé (jellied eels) en populär rätt hos stadens arbetarklass från och med 1700-talet.[12]
Mycket av den fångade ålen är annars vandringsål, då den är på väg tillbaka till Sargassohavet, eftersom den då är som fetast. På grund av att den är så uppskattad som matfisk har den länge varit en ekonomiskt viktig sötvattensfisk.
Ål fiskas med bottengarn, tinor, ryssjor eller ålkistor. Ålen fiskas även med traditionellt bottenmete med "pingla" som nappvarnare. Ålbestånden har skattats hårt i hela Nordeuropa under 1900-talet och idag råder det fiskeförbud i många delar av dess utbredningsområde. Den som av misstag får upp en ål ska försiktigt släppa tillbaka den i vattnet. Svenska sportfiskerekordet är 3,725 kg.[13]
Företeelsen när skymningen faller och ålen kommer fram har lokalt i södra Sverige kallats för "ålamörkret".[14]
Ål har ibland släppts ned i brunnar för att hålla denna ren. Ålar som på liknande sätt förhindras att lekvandra kan bli över 50 år gamla. I fångenskap har 155 års ålder uppnåtts (se Branteviksålen).
Ålskinn är mycket segt och starkt. I svensk agrar hantverkstradition har därför skinn från helflådd ål använts som "gångjärn" i slagor.
Europeisk ål (Anguilla anguilla), ofta benämnd enbart ål, är en långsträckt strålfenig fisk inom familjen Anguillidae. Ålfiskar har en säregen anatomi och livscykel. Som adult är den långsträckt, med en cylindrisk ormlik kropp. Till skillnad från de flesta andra sötvattensfiskar har det inte bukfena, och rygg-, anal-, och stjärtfena är sammanvuxna. I sitt sötvattenhabitat är den mörkfärgad, men under lekperiodens början, inför migrationen till havet, ändras dess färg till silverglänsande.
Man har länge vetat att europeisk ål vandrar från de sötvattenhabitat där de lever stora delar av sitt liv, ut i havet men var reproduktionen sker eller hur reproduktionen går till har varit ett mysterium i hundratals år. Det största genombrottet i denna forskning skedde i slutet av 1900-talet och under första hälften av 2000-talet, när dess larver lokaliserades i Sargassohavet.
Mänsklig aktivitet har gjort att populationen av europeisk ål minskat kraftigt. Detta beror bland annat på byggen som hindrar ålar på deras vandringar, föroreningar, spridning av sjukdomar och överfiske, då dess kött är mycket uppskattat och ingår i traditionell mat i ett flertal kustländer. Europeisk ål kategoriseras, över hela sitt utbredningsområde som akut hotad på grund av den dramatiska minskningen.
Поширений у північній Атлантиці від Скандинавії до Марокко, в річках басейнів Середземного і Балтійського морів, вздовж берегів Європи від Чорного до Білого морів. В Україні зустрічається у басейнах Дніпра , Шацьких озер та Дністра. Як вселенець відзначений у деяких водоймах Південної та Центральної Америки та Азії.
Нерестує в західній Атлантиці, в Саргасовому морі.
Тіло видовжене змієподібне, довжиною до 2 м, частіше 50—150 см. Вага до 4 кг, іноді до 6 кг. Самиці за розмірами більше самців. Луска дрібна, малопомітна, шкіра вкрита слизом. Розрізняють дві форми вугрів — гостроголових та широкоголових. Голова невелика, трохи сплющена. Нижня щелепа довша за верхню, зуби дрібні. Очі невеликі, зяброві щілини вузькі. Спинний, хвостовий та анальний плавці зливаються у один плавець, який оточує задню частину тіла. Забарвлення може відрізнятись в залежності від віку та умов життя. Спина бура або темно-зелена, боки жовтуваті, черево жовтувате або біле. Особини які виходять у море для розмноження, стають чорними.
Зустрічається здебільшого у річках, віддає перевагу водоймам з густою рослинністю. У молодих особин яскраво виражений негативний реотаксис, потрапивши з моря до річки риби завжди йдуть проти течії. Оскільки вугор може дихати поверхнею шкіри, спостерігали випадки, коли риби переповзали на досить значні відстані вологою травою з однієї водойми до іншої. Дорослі особини мало рухаються у водоймі, довго живуть на одному і тому ж місці. Вугор активний тільки вночі, вдень ховається в природних укриттях або занурюється в мул на досить значну глибину (до 80 см). Молоді особини живляться личинками комах, дрібними ракоподібними та молюсками. Дорослі особини надають перевагу дрібній рибі. Живиться тільки в теплу пору року, взимку впадає в сплячку, занурившись у мул.
Статевої зрілості самці досягають у віці 5 — 6 років, самиці у віці 6 — 7 років. Для нересту риби виходять у море та здійснюють міграцію довжиною у кілька тисяч кілометрів. Риби рухаються на великих глибинах, при цьому змінюється їх зовнішній вигляд — збільшуються очі, забарвлення стає чорним, демінералізується скелет. Відкладання ікри відбувається у Саргасовому морі на глибині до 1000 м, після нересту дорослі особини гинуть. Личинки, що з'являються з ікри (лептоцефали), підхоплюються теплою течією — Гольфстрімом та за 2 — 3 роки досягають берегів Європи, де після складного метаморфозу, внаслідок якого розміри тварини зменшуються, лептоцефали перетворюються на так званих прозорих вугрів. Після цього молоді вугри заходять у річки. При цьому вверх річками підіймаються переважно самиці. Самці надають перевагу солонуватій воді, внаслідок чого більша їх частина залишається у гирлах річок. Вугор річковий живе до 88 років[1].
Вугор є дуже цінною промисловою рибою, оскільки має дуже смачне та жирне м'ясо (до 27% жиру). В наш час вугор знаходиться на межі зникнення.
Cá chình Châu Âu, tên khoa học Anguilla anguilla,[3] là một loài cá chình giống rắn, di cư. Chúng có thể đạt được (trong trường hợp đặc biệt) có chiều dài 1,5 m (4 ft 11 in), nhưng thường nhỏ hơn nhiều, khoảng 60–80 cm (2,0-2,6 ft), và hiếm khi hơn 1 m (3 ft 3 in).
Bài viết Lớp Cá vây tia này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn. Cá chình Châu Âu, tên khoa học Anguilla anguilla, là một loài cá chình giống rắn, di cư. Chúng có thể đạt được (trong trường hợp đặc biệt) có chiều dài 1,5 m (4 ft 11 in), nhưng thường nhỏ hơn nhiều, khoảng 60–80 cm (2,0-2,6 ft), và hiếm khi hơn 1 m (3 ft 3 in).
Обладает длинным телом с буро-зеленоватой спиной, с желтизной на боках и брюшной части. Кожа очень скользкая, а чешуя — мелкая. Тело змеевидное, спереди цилиндрическое, слегка сжатое с боков в задней части. Довольно крупная голова слегка уплощена сверху. Мелкие глаза (диаметр составляет от 1/8 до 1/12 длины головы) находятся над углами рта. На челюстях и сошнике мелкие и острые зубы расположены в несколько рядов. Спинной и анальный плавники срослись с хвостовым. Спинной плавник начинается далеко позади грудных, но впереди анального отверстия. Грудные плавники хорошо развиты, брюшные плавники отсутствуют. Боковая линия хорошо заметна. В грудных плавниках 15—21 лучей; число позвонков — 111 — 119, обычно 114—116[4].
Окраска сильно варьирует. У молодых особей спина тёмно-зеленая, оливково- или серо-коричневая, без отметин, брюхо жёлтое или желтовато-белое, которое у взрослых особей становится серебристо-белым[4].
Достигает двухметровой длины и массы 4 кг.
Типичная проходная рыба. Большую часть жизни европейский угорь проводит в пресной воде, а на нерест уходит в море. Жизненный цикл с метаморфозом[4]. Охотится ночью на прибрежном мелководье, хотя хватает приманку и днём, если она в непосредственной близости. Питается личинками насекомых, моллюсками, лягушками, мелкой рыбой.
Нерестится угорь в 8000 км от мест нагула на глубине 400 м в Саргассовом море, где температура достигает 16—17 °C, после чего погибает. Икринки размером около 1 мм, одна самка выметывает их до полумиллиона и более. Развитие начинается с личиночной стадии, когда тело угря напоминает листок ивы. Оно уплощённое, полупрозрачно, и лишь глаза — чёрные. Личинка настолько отличается от взрослого угря, что одно время считалась отдельным видом рыб, и до сих пор имеет особое название — лептоцефал. Личинка всплывает к поверхности воды и, подхваченная Гольфстримом, в течение трёх лет движется вместе с тёплой водной массой к берегам Европы.[5]:260 На подходе к ним, достигнув около 8 см в длину и 1 см в высоту, личинка на время прекращает питание и укорачивается до 5—6 см, превращаясь в стеклянного угря. Он всё ещё прозрачный, но тело уже овальное с боков, змееобразное. В такой стадии угорь подходит к устьям рек. Поднимаясь вверх по течению, он приобретает непрозрачную окраску и становится взрослым речным угрём.
Прожив в реках 9—12 лет, угорь мигрирует («скатывается») обратно в море и отправляется на нерест. В своём движении он, по-видимому, ориентируется по течениям, а согласно отдельным предположениям — и по магнитному полю Земли[6]. Окраска спины становится чернее, а брюхо и бока делаются серебристыми. Только тогда появляются хорошо заметные отличия самцов от самок.
Относительно причин столь дальних миграций угря имеются две гипотезы. Одна связывает их с дрейфом материков, в результате которого узкий водоём, разделявший Америку и Европу в начале третичного периода, постепенно расширияясь, превратился в Атлантический океан. Привычные места нереста угря, по этой гипотезе, с тех пор не изменились, лишь расстояние до них постепенно возрастало, вынуждая угрей преодолевать всё бо́льшие расстояния. Советский ихтиолог П. Ю. Шмидт предложил другую гипотезу, связав дальние миграции угрей с изменениями свойств воды в послеледниковый период. Согласно ей, в то время в северной части Атлантического океана преобладали холодные воды, а путь Гольфстрима пролегал в широтном направлении, от Карибского моря до Пиренеев, противотечение же возвращало его воды обратно к Карибскому морю. Восток этой полосы был местом нереста речного угря, запад — американского угря (известного и теперь своей относительно близкой миграцией), а расстояния до нерестилищ были примерно одинаковы. С потеплением климата Гольфстрим двинулся на северо-восток, относя личинок речного угря к берегам Северной Европы.[7]
В 2016 году впервые достоверно доказано, что угри из бассейна Средиземного моря выходят в Атлантику и, скорее всего, нерестятся в Саргассовом море. Ранее это предполагали, но полной уверенности не было[8].
Обитает в водоёмах бассейна Балтийского моря, в гораздо меньшем количестве — в реках и озёрах бассейнов Азовского, Чёрного, Белого, Баренцева, Каспийского морей. Водится во многих водоёмах европейской части России.
Способен по мокрой от дождя или росы траве преодолевать значительные участки суши, перебираясь из одного водоёма в другой и оказываясь таким образом в замкнутых, бессточных озёрах. Предпочитает тиховодье, однако встречается и на быстром течении. Держится в нижних слоях на разной глубине и любом донном грунте в укрытиях, которыми могут быть: нора, валун, коряжина, густые заросли травы.
Является объектом коммерческого промысла. Мировой вылов составлял (тыс. т): 1989 г. - 11,4; 1990 г. - 11,1; 1991 г. - 10,1; 1992 г. - 10,7, 1993 г. - 9,5; 1994 г. - 9,4; 1995 г. — 8,6; 1996 г. — 8,5; 1997 г. - 10,1; 1998 г. - 7,5; 1999 г. - 7,5; 2000 г. - 7,9. Речных угрей ловят в основном крючковой снастью, ловушками и другими орудиями лова; является объектом спортивного рыболовства[4].
У европейского угря очень мягкое, вкусное мясо. Его можно жарить, коптить и мариновать. Из угря вырабатывают консервы «Угорь в желе»[4].
В 2010 году Гринпис добавил речного угря в свой Красный список (список рыб, продаваемых в обычных супермаркетах по всему миру, но имеющих большой риск исчезнуть из-за неумеренного лова)[9].
Обладает длинным телом с буро-зеленоватой спиной, с желтизной на боках и брюшной части. Кожа очень скользкая, а чешуя — мелкая. Тело змеевидное, спереди цилиндрическое, слегка сжатое с боков в задней части. Довольно крупная голова слегка уплощена сверху. Мелкие глаза (диаметр составляет от 1/8 до 1/12 длины головы) находятся над углами рта. На челюстях и сошнике мелкие и острые зубы расположены в несколько рядов. Спинной и анальный плавники срослись с хвостовым. Спинной плавник начинается далеко позади грудных, но впереди анального отверстия. Грудные плавники хорошо развиты, брюшные плавники отсутствуют. Боковая линия хорошо заметна. В грудных плавниках 15—21 лучей; число позвонков — 111 — 119, обычно 114—116.
Окраска сильно варьирует. У молодых особей спина тёмно-зеленая, оливково- или серо-коричневая, без отметин, брюхо жёлтое или желтовато-белое, которое у взрослых особей становится серебристо-белым.
Достигает двухметровой длины и массы 4 кг.
歐洲鰻鱺（學名：Anguilla anguilla）[2] 為鰻鱺屬的一種降河迴游產卵魚類，可以長達140公分，但普遍為60至80公分，極少長於1公尺。歐洲鰻鱺在IUCN紅色名錄內列為極危物種。
本魚原產於大西洋，包括地中海、波羅的海、北非摩洛哥、斯堪地那維亞半島等海域。
水深0至700公尺。
本魚體圓細長，下頷比上頷長；鱗片隱藏魚皮膚之下；鰓孔在圓形的胸鰭前；幼魚背部體色為橄欖色或灰褐色，腹部為銀色或銀黃色；成魚的背部黑灰綠色，腹部為銀色；延長的背鰭與臀鰭、尾鰭匯和鰭，形成一個獨特的鰭從肛門到背部中央最少有500個軟鰭條。背鰭起點在胸鰭後方遠處；臀鰭起源些微地在肛門後面體長可達140公分。
幼、成鰻棲息河川、河口、潟湖，喜鑽洞潛居，以蝦、蟹、貝、海蟲維生的肉食者。每年秋季成熟的鰻魚，其眼徑變大，內臟萎縮，生殖腺肥大，體色由黃褐變銀灰色，將開始作長途的產卵洄游作準備，經常選擇一個沒有月亮的夜晚，由河川降海在到大西洋的馬尾藻海產卵，其受精卵會在春季和夏初被發現，幼體時期（柳葉鰻 Leptocephalus）則利用三年時間向歐洲遷移。有如玻璃鰻（glass eels），歐洲鰻鱺可以到達歐洲沿岸及進入河口。進入淡水前歐洲鰻鱺變成鰻線（elvers）。她們把大半生花在淡水中。雖然近期與歐洲鰻鱺有關的日本鰻鱺（Japanese eel,Anguilla japonica）研究顯示部分物種族群從未遷移至淡水中生活，而生活在海洋或入海的棲息處。歐洲鰻鱺進入淡水後色素產生變化，其腹部會變成黃色。有假設認為黃色有助成為保護色，可以令獵食者較難注意。其黏滑外層認為可以抵抗鹽度改變。
自從1970年代開始，到達歐洲的歐洲鰻鱺數目下降了約90%（可能甚至為98%）。現在並不清楚此現象為正常的長期周期或是反映鰻魚數量的普遍下降。潛在可能原因包括過度捕魚、寄生蟲如粗厚鰾線蟲（Anguillicola crassus）、河流障礙物如水力發電廠，與及北大西洋振盪（North Atlantic oscillation）、墨西哥灣暖流、北大西洋漂流的天然轉變。近期研究顯示多氯聯苯（PCB）污染可能是數目下降的主要原因[3]。
幼體或成年歐洲鰻鱺為重要的人類食物來源，如倫敦東區著名的鱔魚凍。利用籃的陷阱捕捉幼體鰻魚在歐洲西面的海岸線有顯著的經濟價值。
Wikimedia Commons hää bilen of filmer tu: 
Wikispecies hää en artiikel tu: 
|access-date=中的日期值 (帮助) 
分類 界 : 動物界 Animalia 門 : 脊索動物門 Chordata 亜門 : 脊椎動物亜門 Vertebrata 綱 : 条鰭綱 Actinopterygii 目 : ウナギ目 Anguilliformes 科 : ウナギ科 Anguillidae 属 : ウナギ属 Anguilla 種 : ヨーロッパウナギ A. anguilla 学名 Anguilla anguillaヨーロッパウナギ（欧羅巴鰻、学名：Anguilla anguilla）はウナギ科に属する魚類の1種。ヨーロッパに分布する唯一のウナギであり、古代から食用魚として利用された長い歴史を持つが、個体数は近年著しく減少している。
スカンジナビア半島・バルト海から、地中海および黒海沿岸にかけて、ヨーロッパ全域の河川に生息する[2]。モロッコなど、北アフリカの一部にも分布する。他のウナギ科魚類と同様に夜行性・底生性で、普段は川底の泥や岩陰に潜んでいる。マイン川、クズルウルマク川など。
戦後、日本に養鰻種苗としてこれらの地域から大量輸入され、養殖された。さらにウナギの数が減って問題になると、地域の漁協による義務放流が始まり、養殖されていた安価なヨーロッパウナギが放流された。この結果、日本各地の水系において、ヨーロッパウナギを含む外国産ウナギが移入分布していることが確認されている[3]。
海で産卵していることは推定されていたが、産卵場がどこにあるかは長らく不明で、生活史は謎に包まれていた。1920年代になってようやく、デンマークの海洋生物学者であるヨハネス・シュミットがバミューダ諸島周辺で生まれたばかりの仔魚を採取し、サルガッソ海で産卵が行われていることを突き止めた[4]。
サルガッソ海で冬から春にかけて孵化した仔魚は、カライワシ上目の魚類に共通する特徴として、レプトケファルス（葉形仔魚）と呼ばれる独特の形態をとる。レプトケファルスは3年程度かけて成長しながら、メキシコ湾流に乗ってヨーロッパ各地の沿岸に運ばれる[4]。仔魚は河口域で変態し、「ガラスウナギ（glass eel）」（透明な体のまま、ウナギらしい形態もつ状態）を経てエルバー（elver）と呼ばれる稚魚（いわゆるシラスウナギ）となり、河川に遡上する[4]。淡水域で雄は6-12年、雌は9-20年かけて成長する[2]。成熟した個体は眼が大きく、頭部がとがるようになり、体色は暗い銀色になる（Silver eel）[2]。
性成熟に達した個体は再び海に降りてサルガッソ海に向かい、生涯一度きりの産卵を行う。降海した後の成魚は餌を摂らず、4-7ヶ月かけてほぼ一直線に産卵場を目指すことが、標識個体の追跡調査によって明らかにされている[2][4]。河口域で捕獲される降海直前の個体からは成熟卵が一切見つからないことから、サルガッソ海への移動中にすべての卵形成が行われるとみられている[2]。近年の遺伝子解析によれば、繁殖は同じ河川あるいは同地域の雌雄同士で行われ、産卵場で出会った他地域の個体間によるランダムなペアリングは起きないことが示唆されている[2]。なお耳石の解析から、河川遡上せず生涯を海で過ごし成熟する個体（海ウナギ）や河川と海を複数回行き来する個体（河口ウナギ）が居ることが明らかとなった[5]。
本種と同様にサルガッソ海で産卵を行うウナギとして、アメリカ大陸東岸の河川に生息するアメリカウナギ A. rostrata が知られる[6]。ヨーロッパウナギとの関係には不明な点が多く、両者を同種と考える研究者もいる[6]。
外見はニホンウナギ A. japonica とほぼ同様で、細長い円筒形の体を特徴とする。雌の方が雄よりも大きく成長し、最大で130cm程度になる[2]。下顎は上顎よりもやや長い。
鰭はすべて軟条で構成され、腹鰭を欠く。背鰭・臀鰭は非常に長く尾鰭と連続し、総鰭条数は500本以上に達する[2]。背鰭の起始部は胸鰭よりも後方に位置し、臀鰭は肛門のすぐ後ろから始まる[2]。椎骨は110-120個。
非常に古くから知られてきた魚類の一種である。その記録は古代ギリシアにまでさかのぼり、アリストテレスは本種が降河回遊をしていることを示している[4]。沿岸や河川で捕獲される個体が成熟した卵をもっていないことは当時から知られ、本種がどこから来てどこへ行くのか、さまざまな憶測を生んできた。前述のアリストテレスは地中からヨーロッパウナギが生じると信じていたほか、古代ローマの博物学者であった大プリニウスは、体から剥がれ落ちた皮膚の破片から稚魚が生まれると考えていた[4]。
これらの荒唐無稽な説は、1887年にイタリアのメッシーナ海峡で成熟卵をもつ雌が発見されたことにより、初めて科学的に否定された[4]。さらにそれまで別種の魚類と考えられていたレプトケファルスがウナギ類の仔魚であることも判明し、ヨーロッパウナギの生活史は急速に明らかにされてゆくことになる。
食用魚としての歴史も長く、欧州各地で干物・塩漬け・燻製・フライ・煮込み・焼き魚など、さまざまな調理方法で利用されてきた[2]。ロンドン・イーストエンドのウナギゼリー寄せなど、郷土料理として知られるものもある[4]。日本のウナギと同じように、捕獲したシラスウナギを成魚まで育てる養鰻場も、ヨーロッパ各地に存在する[4]。
19世紀には河口に大量に押し寄せたヨーロッパウナギであったが、乱獲や工業化に伴う生息環境の攪乱によって資源量は著しく減少しており、近年では絶滅が危惧されている[2][4]。ヨーロッパウナギについては、1990年代に稚魚を中国で養殖し日本へ輸出する販路が定着し、輸出が本格化すると資源は激減した。稚魚の乱獲が主な原因と指摘されている[7]。
1859年にスウェーデンで捕獲された個体が長らく飼育されていたが、2014年に死亡が確認された。約155年に渡って飼育されたこととなり、「恐らく」と注釈が付いているが最長記録とされている[8]。
|date= (help)CS1 maint: Uses authors parameter
ヨーロッパウナギ（欧羅巴鰻、学名：Anguilla anguilla）はウナギ科に属する魚類の1種。ヨーロッパに分布する唯一のウナギであり、古代から食用魚として利用された長い歴史を持つが、個体数は近年著しく減少している。
유럽뱀장어(학명: Anguilla anguilla)는 뱀장어·무태장어와 같은 뱀장어과 뱀장어속에 속한 어류이다. 몸길이가 최대 1.5m까지 자랄 수 있지만 대개는 60-80cm 내외이며, 1m 이상 가는 개체는 드물다. 사육시에는 80년 이상 장수할 수 있는 물고기이나 야생 상태에서의 수명은 측정된 바가 없다.[2][3] 피부 호흡이 가능하여 물 밖에서도 숨을 쉴 수 있는 양서어류이다. 서유럽과 북유럽, 발트해 인근의 모든 수계에 서식하나 현재는 남획 및 기생충 창궐, 폴리염화 바이페닐 오염 때문에 심각한 멸종 위기에 처해 있다.[4]
유럽뱀장어(학명: Anguilla anguilla)는 뱀장어·무태장어와 같은 뱀장어과 뱀장어속에 속한 어류이다. 몸길이가 최대 1.5m까지 자랄 수 있지만 대개는 60-80cm 내외이며, 1m 이상 가는 개체는 드물다. 사육시에는 80년 이상 장수할 수 있는 물고기이나 야생 상태에서의 수명은 측정된 바가 없다. 피부 호흡이 가능하여 물 밖에서도 숨을 쉴 수 있는 양서어류이다. 서유럽과 북유럽, 발트해 인근의 모든 수계에 서식하나 현재는 남획 및 기생충 창궐, 폴리염화 바이페닐 오염 때문에 심각한 멸종 위기에 처해 있다.
