Durnaotu (lat. Erodium)[1] - ətirşahkimilər fəsiləsinə aid bitki cinsi.[2]
Erodium és un gènere que agrupa diverses plantes de la família de les geraniàcies. És format per una seixantena d'espècies, la majoria originàries de les regions mediterrànies i de l'Àsia occidental.
Linné va incloure dins el gènere Geranium les plantes que avui dia considerem dintre del gènere Erodium. Va ser Charles Louis L'Héritier de Brutelle qui va diferenciar entre Erodium, Geranium i Pelargonium basant-se en el nombre d'anteres : cinc per Erodium, set per Pelargonium i deu per Geranium. Tots tres gèneres tenen deu estams però no tots els filaments (la part de l'estam a l'extrem de la quan hom troba l'antera o bossa de pol·len) tenen antera.
El nom d'aquest gènere procedeix del mot grec erodios que significa garsa, fent referència a la forma de bec de les seves llavors, semblants a la de la resta de les geraniàcies.
Són plantes xeròfiles (que viuen en indrets secs), anuals o vivaces, sobre arrels pivotants, amb fulles dentades, pinnatífides, pinnatipartides, pinnatisectes o pinnaticompostes. Algunes espècies adopten forma de coixinet. Les flors presenten colors molt variats, si bé la majoria d'espècies autòctones tenen tons rosats, i són formades per cinc sèpals i cinc pètals sovint irregulars; l'androceu (conjunt d'estams) és format per cinc estams fèrtils (amb antera) i cinc d'estèrils (estaminodis); el gineceu és format per un ovari amb cinc carpels i cinc estils formant un bec que es conserva en el fruit, un esquizocarp compost per cinc mericarps.
Als Països Catalans hi viuen dotze espècies autòctones d'aguest gènere:[1]
Erodium és un gènere que agrupa diverses plantes de la família de les geraniàcies. És format per una seixantena d'espècies, la majoria originàries de les regions mediterrànies i de l'Àsia occidental.
Linné va incloure dins el gènere Geranium les plantes que avui dia considerem dintre del gènere Erodium. Va ser Charles Louis L'Héritier de Brutelle qui va diferenciar entre Erodium, Geranium i Pelargonium basant-se en el nombre d'anteres : cinc per Erodium, set per Pelargonium i deu per Geranium. Tots tres gèneres tenen deu estams però no tots els filaments (la part de l'estam a l'extrem de la quan hom troba l'antera o bossa de pol·len) tenen antera.
El nom d'aquest gènere procedeix del mot grec erodios que significa garsa, fent referència a la forma de bec de les seves llavors, semblants a la de la resta de les geraniàcies.
Pumpava (Erodium) je rod rostlin z čeledi kakostovité. Jsou to jednoleté až vytrvalé byliny s jednoduchými, většinou zpeřeně členěnými listy a pětičetnými květy. Plody jsou rozpadavé na 5 jednosemenných plůdků opatřených spirálovitou paosinou. Rod zahrnuje asi 80 druhů a je rozšířen na všech kontinentech. Centrum druhové diverzity je ve Středomoří. V České republice roste trvale jediný druh, pumpava obecná, některé další druhy jsou zřídka zavlékány ze Středomoří. Pumpavy mají zajímavá specializovaná přizpůsobení při šíření semen. Hospodářský význam těchto rostlin není velký, některé druhy se pěstují jako delikátní skalničky.
Pumpavy jsou jednoleté, dvouleté nebo vytrvalé, jednodomé nebo dvoudomé byliny s jednoduchými listy s palisty a přímou, vystoupavou nebo poléhavou lodyhou. Přízemní listy jsou nejčastěji uspořádány do listové růžice. Lodyžní listy mohou být vstřícné nebo střídavé. Čepele listů jsou nejčastěji zpeřeně členěné, řidčeji celistvé. Květy jsou pravidelné nebo lehce dvoustranně souměrné, pětičetné, uspořádané v úžlabních nebo vrcholových vrcholičnatých, stopkatých květenstvích, obvykle připomínajících okolík. Stopka květu po odkvětu mění své postavení vůči ostatním květům a stopce květenství. Kalich i koruna jsou složeny z 5 volných lístků. Koruna je nejčastěji červená, růžová nebo modrofialová, řidčeji bílá nebo nažloutlá. Horní 2 korunní lístky jsou nezřídka tvarem, barvou a velikostí odlišné od ostatních. Mezi korunními lístky jsou přítomna přisedlá nektária. Tyčinek je 5 a střídají se s 5 sterilními staminodii bez prašníků, někdy redukovanými jen na šupiny. Semeník je srostlý z 5 plodolistů, obsahuje 5 komůrek a vyrůstá z prodlouženého květního lůžka. V každé komůrce je po 2 vajíčkách. Čnělka je zřetelně pětiklanná. Plod je dlouze zobanitý, poltivý (schizokarp), rozpadající se na 5 jednosemenných plůdků. Plůdky nesou nápadnou, spirálně stočenou paosinu pokrytou štětinami. Semena jsou elipsoidní, s hladkým nebo skulpturovaným povrchem.[1][2]
Rod pumpava zahrnuje asi 80 druhů.[3] Je rozšířen na všech kontinentech, zejména v oblastech s mediteránním klimatem. Centrum druhové diverzity je ve Středomoří, kde také roste v jednotlivých pohořích celá řada endemitů.[1][3] V České republice se stabilně vyskytuje jediný druh, pumpava obecná. Roste roztroušeně až hojně na světlých stanovištích od nížin do podhůří. Některé další druhy bývají zřídka zavlékány ze Středomoří, případně zplaňují z kultury: pumpava jeřábí (Erodium gruinum), pumpava malokvětá (E. neuradifolium), pumpava pižmová (E. moschatum) a pumpava zobanitá (E. botrys).[1]
Některé evropské druhy byly zavlečeny i do jiných oblastí světa, např. do Asie, do hor a jižních oblastí Jižní Ameriky či do jižní Austrálie.[2][4][5]
U pumpav jsou známa zajímavá přizpůsobení k šíření semen, představující kombinaci vystřelovacího mechanismu a hygroskopických pohybů. Na vrcholu plodů se z prodloužené, vytrvalé, dřevnatějící čnělky formuje zoban, který se za zralosti štěpí na 5 paosin. Tyto paosiny se při rozpadu plodu prudce svinují a jsou společně s připojeným semenem vystřeleny do blízkého okolí, řádově do vzdálenosti 30 cm až 1 metru. Paosina u druhů z podrodu Erodium má na vnitřní straně dlouhá vlákna a plůdky mohou být dále šířeny větrem, u druhů z podrodu Barbatum jsou na paosině tuhá vlákna, jimiž se plůdky přichycují na srsti zvířat.[6][3] Paosina je silně hygroskopická. Za sucha je svinutá do spirály, zatímco ve vlhkém prostředí se narovnává. Při střídavé vlhkosti tak dochází k pohybům, jimiž se plůdek posunuje po povrchu půdy. Tyto pohyby se uskutečňují řádově v časovém rozmezí od 20 minut u drobnosemenných druhů až po 2 hodiny u druhů s robustnějšími semeny, přičemž semeno se po jednom navlhčení posune řádově o 1 až 3 cm. Na vhodném místě se plůdek zachytí v půdním povrchu a vlivem spirálovitých pohybů se postupně zavrtává do země. Toto přizpůsobení má řadu výhod. Semena se tak chrání před hlodavci a mravenci, kteří je vyhledávají jako potravu. V mediteránním klimatu také lokalizace pod povrchem půdy zabraňuje vyklíčení semen po náhodném letním dešti, který bývá následován delším obdobím sucha. Navíc je prodlužována dormance semen, kterou zkracuje zejména vystavení vysokým a střídavým teplotám. Semena pak ve zvýšené míře klíčí např. při narušení půdního povrchu nějakou disturbancí, což souvisí s častým výskytem pumpav na narušených stanovištích. Také míra přežití semenáčků je u semen klíčících pod půdním povrchem vyšší než u semen spočívajících na povrchu.[6][7]
U jednoletého kalifornského druhu Erodium brachycarpum je známo, že vytváří semena ve 2 velikostech. Menší semena jsou schopna klíčit bezprostředně, zatímco větší mají prodlouženou dormanci.[6]
Některé endemické druhy jsou řazeny mezi kriticky ohrožené rostliny. Mezi nejohroženější druhy náleží Erodium astragaloides, jehož stávající populace na severozápadě španělského pohoří Sierra Nevada se rozkládá na ploše pouze 1 km2, a rovněž Erodium hendrikii ze sz. Anatolie.[8]
Rod Erodium je členěn na 2 podrody, Erodium a Barbatum. Pumpavy lze od příbuzného rodu kakost rozeznat podle počtu fertilních tyčinek (5 u pupavy, 10 u kakostu) a většinou také podle zpeřeně členěných listů.[1][3]
Některé druhy pumpav jsou pěstovány jako ceněné skalničky. Jedná se vesměs o druhy pocházející z horských poloh ve Středomoří. Pěstuje se např. Erodium alpinum, E. cheilanthifolium, E. chrysanthum, E. corsicum, E. daucoides, E. petraeum, E. reichardii, E. rupestre, E. glandulosum, E. manescavi a E. reichardii. Byly též vypěstovány různé okrasné hybridy a kultivary.[1][10][11]
Pumpava (Erodium) je rod rostlin z čeledi kakostovité. Jsou to jednoleté až vytrvalé byliny s jednoduchými, většinou zpeřeně členěnými listy a pětičetnými květy. Plody jsou rozpadavé na 5 jednosemenných plůdků opatřených spirálovitou paosinou. Rod zahrnuje asi 80 druhů a je rozšířen na všech kontinentech. Centrum druhové diverzity je ve Středomoří. V České republice roste trvale jediný druh, pumpava obecná, některé další druhy jsou zřídka zavlékány ze Středomoří. Pumpavy mají zajímavá specializovaná přizpůsobení při šíření semen. Hospodářský význam těchto rostlin není velký, některé druhy se pěstují jako delikátní skalničky.
Hejrenæb-slægten (Erodium) er en slægt af planter, der består af omkring 60 arter, hvoraf 1 art findes vildtvoksende i Danmark, Hejrenæb (Erodium cicutarium). Slægten kaldes også tranehals.
Det danske navn hentyder til de langnæbbede frugter.
Die Reiherschnäbel (Erodium) sind eine Pflanzengattung aus der Familie der Storchschnabelgewächse (Geraniaceae). Die etwa 60 bis 75 Arten der Gattung sind weltweit verbreitet. Sie kommen hauptsächlich in den gemäßigten Zonen in Europa, Afrika und Australien vor.
Es sind ein-, zweijährige oder ausdauernde krautige Pflanzen. Die Pflanzenteile sind behaart. Die hauptsächlich in grundständigen Rosetten und gegen- oder wechselständig angeordneten, gestielten Laubblätter sind einfach oder zusammengesetzt, oft fein gefiedert. Nebenblätter sind vorhanden.
Die Blüten stehen selten einzeln, meist zu zweit bis neunt in end- oder achselständigen doldigen Blütenständen. Die gestielten, oft kleinen, fünfzähligen, radiärsymmetrischen bis schwach zygomorphen, zwittrigen Blüten. Sie sind denen der Gattung Storchschnäbel (Geranium) ähnlich. Die fünf Kelchblätter sind frei. Die fünf freien, genagelten Kronblätter weisen Farben von rosa über violett bis blau auf. Ein Diskus ist vorhanden. Es sind zwei Kreise mit je fünf Staubblättern vorhanden, von ihnen sind nur fünf fertil; die Staminodien stehen zwischen den fertilen Staubblättern. Fünf Fruchtblätter sind zu einem oberständigen Fruchtknoten verwachsen. In jedem der fünf Fruchtknotenfächer gibt es nur eine Samenanlage. Der Griffel endet in fünf Narben.
Die Spaltfrüchte sind wie bei allen Geraniaceae storchschnabelförmig und zerspringen in fünf einsamige Teilfrüchte. Der borstige „Fruchtschnabel“ (die Granne) rollt sich bei der Reife, durch das Trocknen schraubiger Innenstrukturen bedingt, engschraubig im bohnischen Wicklungssinn ein.[1]
Hier nur eine Auswahl:
Wenige Erodium-Arten und vor allem ihre Sorten werden im Garten und in Parks als Bodendecker, für Steingärten oder Mauerspalten verwendet.
Dickblättriger Reiherschnabel (Erodium crassifolium)
Habitus, zerteilte Blätter, Blüten und Früchte von Erodium foetidum
Blüten von Erodium manescavii
Moschus-Reiherschnabel (Erodium moschatum)
Die Reiherschnäbel (Erodium) sind eine Pflanzengattung aus der Familie der Storchschnabelgewächse (Geraniaceae). Die etwa 60 bis 75 Arten der Gattung sind weltweit verbreitet. Sie kommen hauptsächlich in den gemäßigten Zonen in Europa, Afrika und Australien vor.
Erodium është grupi bimësh që hynë në familjen Geraniaceae. Ky grup i bimëve përbëhet diku nga 60 lloje lulesh, ndër të cilat një numër i tyre janë bimë njëvjeqare e disa shumë vjeqare. Lule të këtij grupi mund të hasim në të gjitha anët e botës. Po ashtu kultivimi i tyre në kopshtë është i mundëshem.
Erodium është grupi bimësh që hynë në familjen Geraniaceae. Ky grup i bimëve përbëhet diku nga 60 lloje lulesh, ndër të cilat një numër i tyre janë bimë njëvjeqare e disa shumë vjeqare. Lule të këtij grupi mund të hasim në të gjitha anët e botës. Po ashtu kultivimi i tyre në kopshtë është i mundëshem.
Лайлакх буц (лат. Eródium) — ГӀаргӀулин бецан (Geraniaceae) доьзалера лоха бецан ораматийн тайп, наггахь ахколлан а хуьлу.
The Plant List хаамашца 2013 шарахь, тайпан юкъахь 128 бакъ йолу кеп[2] ю; дукхаха ерш Ширчу Дуьненан бараме асанехь ю, шиъ-кхоъ Къилба Африкехь а, Австралехь а ю, шиъ-кхоъ шуьйра яьржина дерриг дуьнен тӀехь.
ГӀаш шаламеса кегийра дакъош долуш ду.
The Plant List хаамашца 2013 шарахь, тайпан юкъахь 128 кеп[2] ю:
Лайлакх буц (лат. Eródium) — ГӀаргӀулин бецан (Geraniaceae) доьзалера лоха бецан ораматийн тайп, наггахь ахколлан а хуьлу.
The Plant List хаамашца 2013 шарахь, тайпан юкъахь 128 бакъ йолу кеп ю; дукхаха ерш Ширчу Дуьненан бараме асанехь ю, шиъ-кхоъ Къилба Африкехь а, Австралехь а ю, шиъ-кхоъ шуьйра яьржина дерриг дуьнен тӀехь.
Erodium is a genus of flowering plants in the botanical family Geraniaceae. The genus includes about 60 species, native to North Africa, Indomalaya, the Middle East, and Australia. They are perennials, annuals, or subshrubs, with five-petalled flowers in shades of white, pink, and purple, that strongly resemble the better-known Geranium (cranesbill).[1] Cultivated plants are known as filarees or heron's bill in North America, whereas in the British Isles they are usually called storksbills.
Carl Linnaeus grouped in the same genus (Geranium), the three similar genera Erodium, Geranium, and Pelargonium. The distinction between them was made by Charles Louis L'Héritier de Brutelle based on the number of stamens or anthers: five for Erodium,[2] seven for Pelargonium, and ten for Geranium.[2] However, the three genera have the same characteristics in regard to their fruit, which resemble long bird beaks. That characteristic is the basis for the names: Geranium evokes the crane (Greek geranos), Pelargonium the stork (pelargos), and Erodium the heron (erodios).
In cultivation, erodiums are usually seen in rockeries or alpine gardens.[1]
The hybrid cultivar E. × variabile 'Roseum' (E. corsicum × E. reichardii), a compact, spreading perennial with rose-pink flowers in summer, has gained the Royal Horticultural Society's Award of Garden Merit.[3]
Erodium species are used as food plants by the larvae of some Lepidoptera species including the pasture day moth.
As of July 2020, the World Checklist of Selected Plant Families accepts 119 species:[4]
Hybrids include:
Species such as E. cicutarium and E. moschatum are edible.[5]
Erodium is a genus of flowering plants in the botanical family Geraniaceae. The genus includes about 60 species, native to North Africa, Indomalaya, the Middle East, and Australia. They are perennials, annuals, or subshrubs, with five-petalled flowers in shades of white, pink, and purple, that strongly resemble the better-known Geranium (cranesbill). Cultivated plants are known as filarees or heron's bill in North America, whereas in the British Isles they are usually called storksbills.
Erodium es un género de plantas de la familia Geraniaceae. Posee especies[1] con gran número de variantes infraespecíficas, muchas de ellas frecuentes por su carácter nitrofílico. Comprende 359 especies descritas y de estas, solo 128 aceptadas.[2]
Se trata de plantas herbáceas, anuales o perennes, con hojas palmadas, siempre provistas de estípulas. Su flor es solitaria, heteroclamídea con sólo 5 piezas libres en cada verticilo. Posee 10 estambres, de los cuales 5 son estériles. El gineceo es súpero y lo integran 5 carpelos fusionados en un ovario plurilocular y cada uno de ellos prolongado en un gran estilo, adnatos a un eje central o pico persistente en la fuctificación, lo que inspira sus nombres vernáculos de alfilerillos, alfileres o similares.
El género fue descrito por L'Hér. ex Aiton y publicado en Hortus Kewensis; or, a catalogue . . . 2: 414–416. 1789.[3]
Erodium: nombre genérico que deriva del griego erodios = "una garza" debido al largo pico en el fruto.[4]
Lista parcial:
Erodium es un género de plantas de la familia Geraniaceae. Posee especies con gran número de variantes infraespecíficas, muchas de ellas frecuentes por su carácter nitrofílico. Comprende 359 especies descritas y de estas, solo 128 aceptadas.
Kurekael (Erodium) on taimede perekond kurerehaliste sugukonnas.
Maailmas on teada umbes 80 liiki kurekaelu, neist Euroopas on levinud 34. Eestis on looduslikult levinud vaid harilik kurekael, Erodium cicutarium. Haruldase tulnukana on leitud ka pehme kurekael, Erodium malacoides. [1]
Kurekael (Erodium) on taimede perekond kurerehaliste sugukonnas.
Maailmas on teada umbes 80 liiki kurekaelu, neist Euroopas on levinud 34. Eestis on looduslikult levinud vaid harilik kurekael, Erodium cicutarium. Haruldase tulnukana on leitud ka pehme kurekael, Erodium malacoides.
Kurjennokat (Erodium) on kasvisuku kurjenpolvikasvien heimossa. Sukuun kuuluu noin 125 hyväksyttyä lajia.[1]
Pohjoismaissa kasvaa kaksi kurjennokkalajia, yleinen peltokurjennokka ja hyvin harvinainen keskieurooppalainen tulokas myskikurjennokka, joka tunnetaan vain Suomesta. Ne ovat yksi- tai kaksivuotisia matalia punertavakukkaisia ruohoja, joilla on lohkohedelmä, jonka kärkiosa on huomattavan pitkä ja nokkamainen.[2] Kurjennokat muistuttavat ulkonäöltään hieman joitain hentoja kurjenpolvilajeja (Geranium).
Kurjennokat (Erodium) on kasvisuku kurjenpolvikasvien heimossa. Sukuun kuuluu noin 125 hyväksyttyä lajia.
Le genre botanique Erodium regroupe diverses plantes de la famille des Géraniacées, auxquelles on donne généralement le nom vernaculaire de becs-de-grue, en raison de leurs fruits comparables à de longs becs érigés. On en compte en tout une soixantaine d’espèces, pour la plupart originaires des régions méditerranéennes ou d’Asie occidentale.
Carl von Linné regroupait en un même genre (Geranium) les trois genres fort proches les uns des autres que sont Erodium, Geranium et Pelargonium. La distinction entre eux a été faite par Charles Louis L'Héritier de Brutelle en fonction du nombre des étamines, ou plutôt des anthères, cinq pour Erodium, sept pour Pelargonium et dix pour Geranium (chaque genre possède dix étamines, mais certaines ont des filets sans anthères).
Mais les trois genres possèdent la même caractéristique au niveau de leurs fruits, comparables à de longs becs d’oiseau. D’où leurs noms scientifiques : Geranium évoque la grue (grec geranos), Pelargonium la cigogne (pelargos) et Erodium le héron (erodios). Il existe cependant une distinction entre Geranium et Erodium à la maturité des cinq carpelles communs à l'ensemble de la famille : ceux du premier restent retenus par le haut et se roulent en arc ; ceux du second se détachent et se roulent en tire-bouchon.
Parmi les autres différences, on peut noter que les feuilles de Geranium sont palmatilobées, tandis que celles d’Erodium sont pennées. Les cinq pétales des fleurs de Geranium sont réguliers, ceux d’Erodium le plus souvent irréguliers.
La plante dissémine ses graines par autochorie, elle perce également le sol à l'aide de sa vrille qui pousse dans la terre son bec.
Bec de cigogne des dunes (Erodium lebelii), dune du Perroquet, Bray-Dunes
Erodium petraeum - Muséum de Toulouse
Le genre botanique Erodium regroupe diverses plantes de la famille des Géraniacées, auxquelles on donne généralement le nom vernaculaire de becs-de-grue, en raison de leurs fruits comparables à de longs becs érigés. On en compte en tout une soixantaine d’espèces, pour la plupart originaires des régions méditerranéennes ou d’Asie occidentale.
Čapljan (čapljika, lat. Erodium), rod jednogodišnjeg raslinja i trajnica iz porodice Geraniaceae. Postoji preko 100 vrsta koje rastu po svim kontinentima[1], a nekoliko vrsta i u Hrvatskoj.[2]
Čapljan (čapljika, lat. Erodium), rod jednogodišnjeg raslinja i trajnica iz porodice Geraniaceae. Postoji preko 100 vrsta koje rastu po svim kontinentima, a nekoliko vrsta i u Hrvatskoj.
Kosyčka[1] (Erodium) je ród ze swójby pyskowničkowych (Geraniaceae).
Ród wobsahuje 60 hač 75 družinow, z kotrychž so jenož najwažniše we wuběrku listuje.
Kosyčka (Erodium) je ród ze swójby pyskowničkowych (Geraniaceae).
Erodium lebelii Erodium glandulosumErodium (L'Hér. ex Aiton, 1789) è un genere di piante appartenente alla famiglia delle Geraniaceae, diffuso in buona parte delle aree temperate del globo[1].
L'Erodium può essere una pianta annuale, biennale, perenne o erbacea. Alcune parti della pianta sono pelose.
Le foglie presentano le seguenti caratteristiche:
I fiori sono raramente singoli, di solito si trovano a gruppi da due fino a nove su un'infiorescenza a ombrella. Sono inoltre peduncolati, spesso piccoli, a cinque petali, da radialmente simmetrici a leggermente zigomorfi ed ermafroditi. Sono simili a quelli del genere Geranium. I cinque sepali sono liberi. I cinque petali hanno colori che variano dal rosa, al viola, al blu.
Sono presenti due cerchi da cinque stami ciascuno, di cui solo cinque in totale sono fertili. Gli staminodi sono situati in mezzo agli stami fertili.
Cinque carpelli si uniscono a formare un unico ovario, in cui è situato un unico ovulo. Lo stilo culmina in cinque stigmi.
Come con tutte le Geraniaceae, i frutti sono degli schizocarpi a forma di becco di gru e si dividono in cinque mericarpi. L'ispido "becco del frutto", quando è maturo, si avvita su sé stesso in senso antiorario a causa dell'essiccazione delle strutture interne[2].
Le specie di Erodium forniscono nutrimento alle larve di alcune specie di Lepidoptera[3] e i loro semi sono raccolti da diverse specie di formiche mietitrici, quali le Messor, le Pogonomyrmex californicus e le Pogonomyrmex subdentatus[4].
L'Erodium è un genere distribuito su tutti i continenti. Il più grande nucleo di diversità (63 specie) è osservato nella regione del Mediterraneo, mentre altre regioni ospitano molte meno specie native: America (1), Sud America (1), Australia (1) e Asia (4). Per alcune specie è difficile stabilire se l'introduzione nell'ecosistema sia avvenuta in modo naturale o per opera dell'essere umano[5].
Carlo Linneo raggruppò nello stesso genere (Geranium) i tre simili generi Eodium, Geranium e Pelargonium. La distinzione fra di essi venne fatta da Charles Louis L'Héritier de Brutelle basato sul numero di stami: cinque per l'Erodium[6], sette per il Pelargonium e dieci per il Geranium[6]. I tre generi hanno tuttavia le stesse caratteristiche per quanto riguarda il loro frutto, il quale ricorda il becco allungato di certi uccelli. Questa esatta caratteristica è alla base del nome: Geranium rievoca geranos (greco per gru), Pelargonium il pelargos (cicogna) e l'Erodium infine l'erodios (ardeide).
All'interno del genere Erodium sono incluse 119 specie[1]:
L'Erodium trova e ha trovato usi sia in campo medico che culinario. Nella maggior parte delle specie, ad esempio, le foglie sono edibili: si possono mangiare fresche o cotte, spesso aggiunte ad insalate o usate come erbe aromatiche[7][8]. Dell'Erodium cicutarium si possono inoltre mangiare il fusto grezzo ancora giovane o masticarne le radici come una gomma, vecchia usanza dei nativi americani[9].
A livello medico, alcune specie (e.g.: Erodium moschatum, Erodium cicutarium) vengono usate a scopo astringente od emostatico[10][11][12].
L'Erodium cicutarium ha avuto anche numerosi altri usi. I nativi americani, ad esempio, utilizzavano la pianta per aumentare il flusso del latte materno (ingerendo radici e foglie), come lavaggio per morsi di animali e infezioni cutanee (applicazione esterna), da applicare ad ulcere (sotto forma di cataplasma di radici masticate) o come trattamento per la febbre tifoide (infuso)[9].
Le foglie vengono inoltre usate nei bagni per il trattamento dei reumatismi e i semi (contenenti vitamina K) applicati come cataplasma ai tofi[13]
Erodium (L'Hér. ex Aiton, 1789) è un genere di piante appartenente alla famiglia delle Geraniaceae, diffuso in buona parte delle aree temperate del globo.
Dalgutis (lot. Erodium) – snaputinių (Geraniaceae) šeimos gentis.
Kai kurios Vidurio Europoje paplitusios rūšys:
Iglica (Erodium L'Hér.) – rodzaj roślin należący do rodziny bodziszkowatych. Podawanych jest ok. 60 gatunków z tego rodzaju[3][4], ale na The Plant List po weryfikacji wskazywanych jest blisko 130 ważnych nazw gatunkowych[5]. Rośliny te występują na ogół w miejscach piaszczystych i skalistych. Największe ich zróżnicowanie jest w Europie południowej, występują poza tym też na innych kontynentach. Niektóre gatunki uprawiane są jako ozdobne. W Polsce rozpowszechniona jest w stanie dzikim iglica pospolita.
W Europie, zwłaszcza południowej rosną co najmniej 34 gatunki. Pozostałe występują w Azji, Australii i w Ameryce Południowej[3].
W Polsce zadomowionym dawnym przybyszem (archeofitem) jest iglica pospolita Erodium cicutarium (L.) L'Hér. Poza tym przejściowo dziczeją następujące efemerofity[6][7]:
Rodzaj z rodziny bodziszkowatych z rzędu bodziszkowców, należących do kladu różowych w obrębie okrytonasiennych. W obrębie rodziny klasyfikowany do podrodziny Geranioideae Arnott[1].
Gromada okrytonasienne (Magnoliophyta Cronquist), podgromada Magnoliophytina Frohne & U. Jensen ex Reveal, klasa Rosopsida Batsch, podklasa różowe (Rosidae Takht.), nadrząd Geranianae Thorne ex Reveal, rząd bodziszkowce (Geraniales Dumort.), podrząd Geraniineae Bessey in C.K. Adams, rodzina bodziszkowate (Geraniaceae Juss.), rodzaj iglica (Erodium L'Hér.)[8].
Uprawiane są jako rośliny ozdobne niektóre gatunki z basenu Morza Śródziemnego, głównie niskie, tworzące gęste kępy. Walorem ozdobnym są oryginalne owoce i efektowne kwiaty. Do gatunków sadzonych jako ozdobne należą[7]:
Iglica (Erodium L'Hér.) – rodzaj roślin należący do rodziny bodziszkowatych. Podawanych jest ok. 60 gatunków z tego rodzaju, ale na The Plant List po weryfikacji wskazywanych jest blisko 130 ważnych nazw gatunkowych. Rośliny te występują na ogół w miejscach piaszczystych i skalistych. Największe ich zróżnicowanie jest w Europie południowej, występują poza tym też na innych kontynentach. Niektóre gatunki uprawiane są jako ozdobne. W Polsce rozpowszechniona jest w stanie dzikim iglica pospolita.
Erodium é um género de plantas com flor pertencente à família Geraniaceae. Também chamada de Bico de Garça. Inclui cerca de 60 espécies originárias, na sua grande maioria, da área da bacia mediterrânica e Ásia ocidental.
Cerca de 60 entre as quais:
Erodium é um género de plantas com flor pertencente à família Geraniaceae. Também chamada de Bico de Garça. Inclui cerca de 60 espécies originárias, na sua grande maioria, da área da bacia mediterrânica e Ásia ocidental.
Грабельки (Erodium) — рід квіткових рослин родини Геранієві (Geraniaceae).
Рослини з перисто-роздільними листками, з вільними або більш-менш зрослими прилистками; нижні листки зібрані розеткою. Квітки актиноморфні або зигоморфні, зібрані багатоквітковими зонтиками, дуже рідко зонтик одноквітковий. Пелюсток і чашолистків по 5, Тичинок 10. Зав'язь п'ятигнізда. Частки плода не розкриваються, на верхівці з придатком, з внутрішнього боку волосистим, який при достиганні плодів скручується спірально.
Плоди мають цікаву особливість: коли стиглий плод падає на землю, то завдяки своїй формі під впливом зміни вологості він занурюється у ґрунт за принципом штопора або гвинта.
Грабельки (Erodium) — рід квіткових рослин родини Геранієві (Geraniaceae).
По информации базы данных The Plant List, род включает 128 видов[3]: