Gousperell Natterer (Myotis nattereri) a zo un askell-groc'hen hag a vev en Europa ha tro-war-dro.
Gousperell Natterer (Myotis nattereri) a zo un askell-groc'hen hag a vev en Europa ha tro-war-dro.
El ratpenat de Natterer (Myotis nattereri) és una espècie que es troba arreu d'Europa.
És un ratpenat de musell allargat i cònic, amb un bigoti de pèls més llargs que els ordinaris al llavi superior. Les orelles, relativament llargues, excedeixen de 2 a 4 mm l'extrem del musell i presenten un tragus acabat en punta que supera la meitat del pavelló. El caràcter que més fàcilment permet reconèixer l'espècie, però, és la presència d'una franja densa de pèls rígids i corbats a la vora externa de l'uropatagi. Les ales són amples, i, els peus, relativament llargs i estrets.
El pelatge és llarg, solt, de color gris clar amb tonalitats marronoses per la part dorsal i molt més clar, blanc grisós, per la part ventral. Les orelles i les membranes alars són de color marró grisós clar i el tragus, de color gris grogós, es va enfosquint cap a la punta.
Dimensions corporals: cap + cos (40 -55 mm), cua (38 -47 mm), avantbraç (35 -43 mm) i l'envergadura alar (245 -300 mm).
Pes: 5 -12 g.
Boscos on pot trobar aigua, com també altres ambients no excessivament secs i poblacions. Empra refugis de tota mena: coves, mines, forats dels arbres, edificacions humanes abandonades, etc.
De costums poc rígids, l'hora que surt a caçar és variable i, fins i tot, se'l pot veure volar durant el dia. Vola a poca altura, generalment entre 1 i 4 m, amb un moviment de les ales lent i vibrant, molt apte per a maniobrar en espais reduïts.
A l'hivern té poca tendència a constituir colònies, mentre que a la primavera i a l'estiu es reuneix en grups de més d'un centenar d'individus, que poden coexistir amb altres espècies.
Els altres ratpenats del gènere Myotis de morfologia i dimensions semblants no presenten una franja de pèls a la vora externa de l'uropatagi.
El ratpenat d'orelles dentades, que és l'espècie que més s'hi assembla, té el pelatge d'aspecte llanós, de tonalitats vermelloses pel dors i presenta una osca a la base de l'orella.
El ratpenat de Natterer (Myotis nattereri) és una espècie que es troba arreu d'Europa.
Netopýr řasnatý (Myotis nattereri) je evropský netopýr z čeledi netopýrkovitých (Vespertilinidae) s charakteristicky světlými křídly a s bělavou srstí na spodní straně těla. Je jedním z druhů, které se vyskytují i v Česku na celém území státu. V Evropě se vyjma severní Skandinávie vyskytuje téměř všude a jeho areál zasahuje až do oblasti Blízkého východu a severozápadní Afriky.[2] Druh poprvé popsal Heinrich Kuhl v roce 1817.[3][4] Jsou známy dva poddruhy vyskytující se v severozápadní Africe a v oblasti Kavkazu; genetické studie na Pyrenejském poloostrově naznačují, že část tamější populace představuje vlastní kryptický druh. V Chýnovské jeskyni ležící nedaleko jihočeského města Tábor má největší přirozené evropské zimoviště.[5][6] Nicméně druh většinou zimuje osamoceně ve skalních štěrbinách či štěrbinách staveb.[2]
Má drobné tělo o hmotnosti 5–12 gramů, s rozpětím křídel mezi 245 až 280 mm.[7] Z vrchní strany je tělo pokryto hnědou až hnědošedou srstí, na břišní části má sněhobílou barvu. Oproti jiným druhům má dvě řady brv na létací bláně, což umožňuje snadné rozpoznání druhu. Tyto brvy využívá jako hřeben, s jehož pomocí je schopen shrabávat drobný hmyz z listů a větviček do vaku, odkud je pak tlamou požírá. Potrava se skládá převážně ze zástupců dvoukřídlého hmyzu, ale taktéž z hmyzu pohybujícího se po zemi. Frekvence využívaná tímto druhem pro echolokaci leží mezi 23 až 115 kHz s největší energií okolo 53 kHz a pulzem trvajícím průměrně 3,8 ms.[8]
Jedná se o poměrně běžný druh na území Evropy, pro který představuje největší nebezpečí postupný úbytek vhodných míst pro hnízdění (štěrbin ve starých budovách, střechách, doupných stromů) a postupný zánik vhodných biotopů (lesů, remízků atd.). V Evropě je chráněn za pomoci Směrnice o stanovištích vydané Evropskou unií v roce 1992.
V angličtině i v latině je název netopýra odvozen od rakouského novináře Johanna Natterera, vášnivého zoologa, který strávil 18 let v jižní Americe. Dříve byla k netopýru řasnatému řazena i japonská (Myotis bombinus) a východoasijská forma (Myotis schaubi), nicméně ty jsou nyní považovány za samostatný druh.[9][3] Druh poprvé popsal Heinrich Kuhl v roce 1817.[3][4]
Z druhu jsou vyčleňovány dva poddruhy:[3]
V roce 2006 bylo genetickými testy zjištěno, že část populace netopýra řasnatého na Pyrenejském poloostrově představuje vlastně nový kryptický druh pojmenovaný Myotis escalerae. Je možné, že tato třetí linie může představovat významnou část jihoevropské populace.[3]
Netopýr řasnatý je drobný netopýr o průměrné hmotnosti mezi 5 až 12 gramy mající rozpětí křídel mezi 245 až 280 mm.[7] Tělo dosahuje velikosti 41 až 55 mm a je porostlé hnědou (jiný zdroj uvádí šedohnědou[9]) srstí viditelnou taktéž na membráně mezi nohama, na spodní straně je srst viditelně světlejší než u jiných netopýrů (špinavě bílá).[7][9] Chlupy na spodní straně jsou totiž dvoubarevné, kdy blíže k tělu jsou černé a na vrchu bílé.[7] Z těla vyrůstá ocas o průměrné délce 38 až 49 mm.[7][9] K bezpečnému určení druhu se využívá zvláštní úprava ocasní létací blány, která je na spodním okraji opatřena hustým lemem porostlým 1 až 2 mm dlouhými brvami. Ty vyrůstají ve dvou řadách na přední a v jedné na zadní straně okraje blány.[9] Ostruha upínající blánu k noze je esovitě prohnutá.[9] Samotná blána je napjatá mezi články čtyř prstů, paží a předloktím podobně jako u ostatních druhů netopýrů.[10] Pouze palec je volný a opatřen malým drápkem.[10] Létací blána je porostlá drobnými, téměř průhlednými chloupky.[10]
Na hlavě netopýra se nachází blanité ušní boltce o délce 14 až 20 mm mající dlouhý oválný tvar, na špičce s ohrnutou blánou.[7] Výška ušního víčka (tzv. tragu) je mezi 9 až 12,5 mm dosahující zhruba 2/3 výšky boltce.[9] Charakteristický tvar uší se využívá jako rozlišovací znak od jiných podobně velkých druhů.[9] V tlamě má netopýr řasnatý malé ostré zuby. Na hlavě se pak nachází dvojice malých očí a čenich.[10]
Nejdelší zaznamenaný věk druhu prokázaný kroužkováním na území Česka je 23 let.[2]
Netopýr má západopalearktický areál výskytu a je tedy znám z většiny Evropy.[9][3] Na západě je popsán od Irska až po evropskou část Ruska na východě. Areál zasahuje až do oblasti Kavkazu v Asii. Popsán byl taktéž v Turecku, Libanonu, Sýrii, Izraeli, Íránu až po Turkmenistán.[9] Na severu se vyskytuje v jižním Švédsku a Finsku a na jihu zasahuje jeho areál přes Itálii až do severozápadní Afriky (pobřežní oblasti Maroka a Alžírska).[2][3] Druh pravděpodobně dříve vyhynul na území Norska.[3] Maximální nadmořská výška výskytu je 2000 m n. m.[3] Většinou se vykytuje ve vlhkých oblastech a i v místech, kde panuje suché klima, se vyskytuje poblíž vodních těles.[3]
Během léta se netopýr řasnatý ukrývá v blízkosti zdrojů potravy v dutinách listnatých i jehličnatých stromů, v budovách (štěrbiny ve střechách, ve zdech atd.[7], vzácně i v podzemních dutinách[3]) či ve speciálních budkách pro netopýry. V létě se mezi jednotlivými úkryty přesouvá.[7] Vytváří kolonie od 5 do 40 jedinců,[7] které se v průběhu léta přeskupují.[9] Během jarních a podzimních přeletů hojně využívá vchody do jeskyní a jiných podzemních prostor.[9] Nejdelší známý přelet mezi jarním, letním, podzimním a zimním stanovištěm je 90 km[2], jiný zdroj uvádí vzdálenost 120 km.[3] Přelety mezi zimovištěm a letním stanovištěm trvají většinou do poloviny února až do poloviny května.[9]
Na výskyt druhu má největší negativní dopad úbytek vhodných prostor pro ukrývání (úbytek doupných stromů, nevhodné přestavby budov a také vyrušování v době zimování) a úbytek potravních stanovišť.[2] Na území severní Afriky je taktéž netopýr loven pro údajné léčivé účinky v místní tradiční medicíně.[3]
Netopýr řasnatý má největší přirozené zimoviště v Česku – a dokonce i v Evropě – na území národní přírodní památky Chýnovská jeskyně, kde zimuje několik desítek jedinců.[5][9] Celkově se jedná o druh, který je průběžně nacházen na celém území státu, i když se nejedná o hojný druh.[9] Nicméně v některých podhorských oblastech a taktéž v oblasti Jižních Čech se jedná o poměrně běžný druh, a to převážně v letních měsících.[9][2] Z pozorování se taktéž zdá, že postupně dochází k nárůstu populace tohoto druhu, což může být vázáno na narůstající eutrofizaci vod a adaptaci druhu na kulturní krajinu.[10] Nicméně dle kategorie zákonné ochrany v ČR se řadí mezi silně ohrožené druhy (dle nařízení vlády 166/2005 Sb.).[2]
Jeho potrava je složena z létajícího dvoukřídlého hmyzu, ale pojídá také nelétavé bezobratlé, které sbírá z listí, větví či přímo ze země (například se jedná o zástupce pavouků, různé housenky denních motýlů, denní mouchy[10] či škvory). K tomu využívá atypicky rostlé létací blány, kterou při napnutí využívá jako jakýsi kartáč, s jehož pomocí seškrabává drobný hmyz do vzniklého vaku tvořeného ocasní blánou. Z této kapsy netopýr následně snadno tlamou požírá.[9] Létající hmyz loví za letu většinou na okraji lesů a parků.
Netopýr řasnatý patří mezi usedlé netopýry, to znamená, že v průběhu života příliš nemění své stanoviště a je tak celoživotně vázán na malé území.[9] Jeho let se dá charakterizovat jako pomalý s vysokou manévrovaností poblíž stromů, létá taktéž nad vodní hladinou.[9]
I přes to, že se jedná v Evropě poměrně hojný druh, nikde se nevyskytuje ve vysokém počtu. Dle pozorování v Jordánsku mohou dosahovat kolonie velikosti 250 až 300 jedinců,[3] nicméně většinou jsou značně menší a čítají jen několik desítek jedinců.
Frekvence využívaná tímto druhem pro echolokaci leží mezi 23 až 115 kHz s největší energií okolo 53 kHz a pulzem tvrvajícím průměrně 3,8 ms.[8][11] Vysílané hlasy mají poměrně rychlý rytmus, a to 9 až 15 hlasů za sekundu;[12][p 1] oproti netopýru vodnímu (Myotis daubentonii) a netopýru vousatému (Myotis mystacinus) jsou tišší.[9]. Zachytitelný je na vzdálenost 5 až 20 m.[9]
Během přezimování netopýr zpravidla zimuje samostatně či jen v malých skupinkách, a to především ve vlhkých a studených štolách, jeskyních či v různých štěrbinách.[7] Během zimování nesklápí ušní boltce nazad jako většina druhů rodu.[7][9]
K páření netopýra řasnatého dochází pravděpodobně i v průběhu zimování a zřejmě i na jaře.[10] Uvolněné samčí spermie jsou inaktivní; dochází k jejich uložení v rozmnožovacím traktu samice. Aby přežily, jsou obaleny výměškem přídatných žláz samce bohatým na výživné látky.
Samice je březí v průměru 8 až 10 týdnů[zdroj?]. Během porodu se samice přichytí jak zadníma nohama, tak i předníma, čímž se celé tělo dostane do téměř vodorovné pozice. Ohnutý ocas společně s létací blánou vytvoří jakousi záchytnou síť, do které je mládě po porodu chyceno. Matka narozené mládě, které je slepé a holé, intenzivně olizuje a čistí. Po několik prvních dní je mládě zavěšeno na břiše matky. Po tuto dobu saje podobně jako ostatní savci mateřské mléko z páru bradavek.[10] Matka mládě opouští pouze v době, kdy vylétává na lov, tehdy je mládě ponecháno zavěšené v úkrytu.[10]
Zástupci druhu jsou celoevropsky chráněni pomoci tzv. Směrnice o stanovištích vydané Evropskou unií v roce 1992. K tomu je ve většině států, kde se vyskytuje, chráněn ještě národní legislativou.[3] V Česku je řazen mezi silně ohrožené druhy.
Obrázky, zvuky či videa k tématu netopýr řasnatý ve Wikimedia Commons
Netopýr řasnatý (Myotis nattereri) je evropský netopýr z čeledi netopýrkovitých (Vespertilinidae) s charakteristicky světlými křídly a s bělavou srstí na spodní straně těla. Je jedním z druhů, které se vyskytují i v Česku na celém území státu. V Evropě se vyjma severní Skandinávie vyskytuje téměř všude a jeho areál zasahuje až do oblasti Blízkého východu a severozápadní Afriky. Druh poprvé popsal Heinrich Kuhl v roce 1817. Jsou známy dva poddruhy vyskytující se v severozápadní Africe a v oblasti Kavkazu; genetické studie na Pyrenejském poloostrově naznačují, že část tamější populace představuje vlastní kryptický druh. V Chýnovské jeskyni ležící nedaleko jihočeského města Tábor má největší přirozené evropské zimoviště. Nicméně druh většinou zimuje osamoceně ve skalních štěrbinách či štěrbinách staveb.
Má drobné tělo o hmotnosti 5–12 gramů, s rozpětím křídel mezi 245 až 280 mm. Z vrchní strany je tělo pokryto hnědou až hnědošedou srstí, na břišní části má sněhobílou barvu. Oproti jiným druhům má dvě řady brv na létací bláně, což umožňuje snadné rozpoznání druhu. Tyto brvy využívá jako hřeben, s jehož pomocí je schopen shrabávat drobný hmyz z listů a větviček do vaku, odkud je pak tlamou požírá. Potrava se skládá převážně ze zástupců dvoukřídlého hmyzu, ale taktéž z hmyzu pohybujícího se po zemi. Frekvence využívaná tímto druhem pro echolokaci leží mezi 23 až 115 kHz s největší energií okolo 53 kHz a pulzem trvajícím průměrně 3,8 ms.
Frynseflagermusen (Myotis nattereri) er en flagermus i familien barnæser. Den er vidt udbredt i Europa, men findes kun spredt i Danmark. Den har en karakteristisk langsom flugt med svirrende og hurtige vingeslag tæt op ad mure eller helt inde mellem grene på træer og buske. Frynseflagermusens navn kommer af den krans af små, stive hår, der sidder langs bagkanten af haleflyvehuden.
Frynseflagermusen er en ret lille flagermus med et vingefang på 25 cm, en kropslængde på cirka 4,5 cm og en vægt på 5-12 g. Pelsen er brunlig på oversiden og gråhvid på undersiden med en tydelig grænse mellem de to sider fortil. Sporebrusken, der strækker sig langs haleflyvehuden fra hælen og halvvejs ned mod halespidsen, er S-formet svunget. Haleflyvehudens frie kant mellem sporebrusk og halespids er besat med en række stive ombøjede børster. Det kan dog være svært at se dette på levende dyr, fordi haleflyvehuden rulles sammen mod undersiden.[3]
Føden består af fluer, mindre biller, sommerfuglelarver og mange andre insekter, og også mejere og edderkopper. Byttet tages både flyvende og direkte fra blade, stammer og vægge ligesom tilfældet er for langøret flagermus. Om dagen kan den både opholde sig i huse og hule træer.[4]
Frynseflagermusen (Myotis nattereri) er en flagermus i familien barnæser. Den er vidt udbredt i Europa, men findes kun spredt i Danmark. Den har en karakteristisk langsom flugt med svirrende og hurtige vingeslag tæt op ad mure eller helt inde mellem grene på træer og buske. Frynseflagermusens navn kommer af den krans af små, stive hår, der sidder langs bagkanten af haleflyvehuden.
Die Fransenfledermaus (Myotis nattereri) gehört zur Unterordnung der Fledermäuse (Microchiroptera) und ist hier der Familie der Glattnasen (Vespertilionidae) zugeordnet. Der wissenschaftliche Artname ehrt den österreichischen Zoologen Johann Natterer (1787–1843).
Der Name dieser Art geht auf feste, wie Fransen wirkende Härchen an der Schwanzflughaut zurück. Sie hat eine bräunlich graue Rückenfellfärbung. Ihr Fell ist langhaarig und locker. Dagegen ist ihr Unterfell hellgrau bis weiß.
Sie ist von Rumpf bis Kopf um die 40 bis 50 Millimeter lang, hat eine Flügelspannweite von 245 bis 280 Millimetern und wiegt 5 bis 10 Gramm.
Die Ohren der Fransenfledermaus sind relativ klein. Diese erreichen meist keine 20 Millimeter. Wie bei anderen Arten aus der Gattung der Mausohren (Myotis) sind die Ohren länger als breit, häutig dünn und mit einem langgestreckten Ohrdeckel – Tragus – versehen.
Sie ernährt sich von kleinen Insekten, wie zum Beispiel Fliegen, Mücken und Nachtfaltern aber auch Raupen und Spinnen gehören zu ihren Beutetieren. Zu ihren Jagdrevieren zählt der Wald, dabei vor allem bodennahe Waldschichten.
Im Sommer sucht sie sich Quartiere in Löchern oder Aushöhlungen von Fassaden. Dort bleibt sie aber in der Regel nicht lange, denn sie wechselt ihren Standort meist alle 1 bis 4 Tage. Als Winterquartier bevorzugt sie unterirdische Hohlräume wie beispielsweise die Segeberger Kalkberghöhle, Bunker oder alte Kellergewölbe. Es werden aber auch regelmäßig Fransenfledermäuse beobachtet, die Erfrierungen an den Ohrspitzen aufweisen. Daher ist es durchaus möglich, dass ein Teil der Fransenfledermäuse an oberirdischen Orten überwintert, die nicht frostsicher sind, wie zum Beispiel in Baumhöhlen.
Die Fransenfledermaus steht unter Naturschutz. Eines der Hauptprobleme für die heimischen Fledermäuse ist der Mangel an geeigneten Tages- und Winterschlafquartieren sowie an Quartieren für Wochenstuben, in denen die Jungtiere zur Welt kommen und vom Muttertier gepflegt werden, bis sie selbständig sind. Durch umfangreiche Fassadensanierungen hat die Anzahl von Quartieren für die Fransenfledermaus rapide abgenommen.
Die Fransenfledermaus (Myotis nattereri) gehört zur Unterordnung der Fledermäuse (Microchiroptera) und ist hier der Familie der Glattnasen (Vespertilionidae) zugeordnet. Der wissenschaftliche Artname ehrt den österreichischen Zoologen Johann Natterer (1787–1843).
Natterer's bat (Myotis nattereri) is a European vespertilionid bat[2] with pale wings. It has brown fur tending to greyish-white on its underside. It is found across most of the continent of Europe, parts of the Near East and North Africa. It feeds on insects and other invertebrates which it catches on the wing or pursues on the ground.
In summer it roosts in deciduous and coniferous trees, buildings or bat boxes close to its feeding habitats. In winter it hibernates in caves, tunnels, mines or cellars, usually hiding in crevices. This bat was first described in 1817 by Heinrich Kuhl, who named it in honour of the Austrian naturalist Johann Natterer.[3][4][5]
Natterer's bat is a medium-sized species and grows to a head and body length of 1.75 to 2 inches (44 to 51 mm) with a forearm (elbow to wrist) length of 1.75 inches (44 mm). It weighs between 5 and 9.5 grams (0.18 and 0.34 oz). The short, dense fur on the dorsal (upper) surface of head and body is greyish-brown while the ventral (under) surface is whitish-grey. [6] The ears and the wing membranes are smoky grey. This bat can be distinguished from other similar species by the fact that the free edge of the interfemoral membrane between the hind limbs is wrinkled and fringed with stiff, curved hairs and the calcar, a spur of cartilage that supports the membrane, is shaped like a "S".[7]
The Natterer's bat species complex has a western Palaearctic distribution and is native to most of Europe, parts of the Middle East and parts of northern Africa. Its range extends from southern Sweden, Finland and western Russia in the north to Ireland, the United Kingdom, Spain and Portugal to the west. It extends eastwards to Ukraine, western and southwestern Asia Minor, the Levant, the Caucasus region, the Kopet Dag Mountains in Turkmenistan, Iran and northern Kazakhstan. Its southern limit is Morocco and Algeria, southwards as far as the Atlas Mountains. Records from North Africa are few in number and the population there is likely to be small. Its historic range included Norway, in which it is now a possibly extirpated species.
It is found from sea level up to an altitude of about 2,000 metres (6,600 ft).[1] It is found in forests, parkland, and in open countryside with scattered woodland. It roosts in holes in trees, buildings and nestboxes. In winter it hibernates in caves, mineshafts, tunnels and cellars, hiding itself away in cracks and crevices usually near the cave entrance.[7] It is largely a resident species and the summer roosts and winter hibernation sites are usually within 120 kilometres (75 mi) of each other.[1]
Natterer's bat is nocturnal and insectivorous. It emerges at dusk to hunt for insects and uses echolocation to find prey and orient itself at night. Like many other species of bat, it emits sounds at too high a frequency for most humans to detect and then interprets the echoes created in order to build a "sound picture" of its surroundings. The frequencies used by this bat species for echolocation lie between 23 and 115 kHz and have most energy at 53 kHz. The individual signals have an average duration of 3.8 ms.[12][13] The wide bandwidth of its frequency-modulated search signals enables it to detect prey only a few centimetres from vegetation and it does not use vision, olfaction or sounds emitted by its prey for this purpose. The bat feeds on the wing and it mostly catches insects in flight but it is also able to feed on prey items such as spiders and caterpillars dangling close to foliage on silken threads.[14]
During a study of the bat's diet, examination of droppings showed that it can also gather prey items from the ground. The diet was found mostly to consist of large Diptera (flies) but Trichoptera (caddisfly), Hymenoptera (bees, wasps, ants and hoverflies) and Arachnida (spiders and harvestmen) were also commonly eaten. The remains of other prey items occasionally found in the droppings included Lepidoptera (moths), Coleoptera (beetles), Hemiptera (bugs), Dermaptera (earwigs) and Chilopoda (centipedes).[15] This bat may use its interfemoral membrane to catch prey and the fringing hairs may have a sensory function.[16] It has been shown that it can land on the ground to pick up and pursue invertebrates that are active at night, and continues to emit search signals in order to locate them precisely.[16]
Breeding takes place in the spring and many Natterer's bats may congregate in a nursery roost. After fertilisation, a female normally gives birth to a single offspring after a gestation period of fifty to sixty days, but twins sometimes occur. Weaning takes place six or seven weeks later and the juvenile becomes sexually mature the following year.[7]
The IUCN has listed the Natterer's bat in its Red List of Threatened Species as being of "Least Concern" because it has a very wide distribution and is abundant in many parts of its extent. The population trend seems to be steady and no significant threats have been identified. The IUCN does note however that in some parts of its range woodlands are under threat and land management practices are changing. Roosting sites in trees and buildings may be destroyed and in Africa, cave roosting habitats are being damaged. The bat is used in traditional medicine practices in North Africa.[1]
Natterer's bats are protected under the European Habitats Directive, the Bonn Convention (Eurobats) and the Berne Convention.[1] In the United Kingdom their rarity means that woodlands containing the species may be considered for notification as Sites of Special Scientific Interest or Special Areas of Conservation and may attract a grant under Natural Englands Environmental Stewardship scheme.[17]
Natterer's bat (Myotis nattereri) is a European vespertilionid bat with pale wings. It has brown fur tending to greyish-white on its underside. It is found across most of the continent of Europe, parts of the Near East and North Africa. It feeds on insects and other invertebrates which it catches on the wing or pursues on the ground.
In summer it roosts in deciduous and coniferous trees, buildings or bat boxes close to its feeding habitats. In winter it hibernates in caves, tunnels, mines or cellars, usually hiding in crevices. This bat was first described in 1817 by Heinrich Kuhl, who named it in honour of the Austrian naturalist Johann Natterer.
El murciélago ratonero gris (Myotis nattereri), cuyo nombre científico es en honor al naturalista austríaco Natterer, es una especie de murciélago europeo de pelaje castaño y alas de un tono más claro. Su color es también castaño en la membrana del ala, pasando a ser blanco en el vientre. Puede encontrarse en la mayor parte del continente, pero no hay muchos ejemplares. Su fórmula dentaria es 2.1.3.3 3.1.3.3 {displaystyle {frac {2.1.3.3}{3.1.3.3}}} 
Se distribuyen por el paleártico de Eurasia. Según las últimas investigaciones los ejemplares de la península ibérica pertenecen a las especies crípticas Myotis escalerai y Myotis crypticus, y las del Magreb a Myotis zenatius.[2] La distribución en el Reino Unido del murciélago de patagio aserrado puede encontrarse en el sitio web de la National Biodiversity Network (Red Nacional de Biodiversidad).[3]
En verano viven en árboles de hoja caduca, en coníferas, o en edificios cercanos a sus fuentes de alimento.
Estos murciélagos están protegidos por la Directiva de Hábitats de Europa.
En el Reino Unido, su rareza ha llevado a que los bosques fuesen considerados como Sitios de Interés Científico Especial o Áreas Especiales de Conservación, y se realizará un plan para ampliar esta protección en el ámbito nacional.
La frecuencia utilizada para la ecolocación por esta especie de murciélago va entre 23 y 115 kHz, alcanzando picos de energía en los 53 kHz y con una duración que promedia 3.8 ms.[4][5]
El murciélago ratonero gris (Myotis nattereri), cuyo nombre científico es en honor al naturalista austríaco Natterer, es una especie de murciélago europeo de pelaje castaño y alas de un tono más claro. Su color es también castaño en la membrana del ala, pasando a ser blanco en el vientre. Puede encontrarse en la mayor parte del continente, pero no hay muchos ejemplares. Su fórmula dentaria es 2.1.3.3 3.1.3.3 {displaystyle {frac {2.1.3.3}{3.1.3.3}}}
Nattereri lendlane (Myotis nattereri) on nahkhiirlaste sugukonda kuuluv käsitiivaline. Ta on Eestis arvatud II kaitsekategooriasse (2012).
Eestis on ta haruldane[1].
Lendlane on nimetatud Austraalia loodusteadlase Johann Nattereri järgi.
Nattereri lendlane (Myotis nattereri) on nahkhiirlaste sugukonda kuuluv käsitiivaline. Ta on Eestis arvatud II kaitsekategooriasse (2012).
Eestis on ta haruldane.
Lendlane on nimetatud Austraalia loodusteadlase Johann Nattereri järgi.
Natterer saguzarra (Myotis nattereri) Europan topa dezakegun saguzar espeziea da[1]. Izena Johann Natterer austriar naturalista eta esploratzailetik datorkio.
Mendebaldeko Europatik erdialdeko Asiaraino hedaturik dagoen saguzar espezie txiki hau afera taxonomiko baten barruan dago egun. 2006an plazaraturiko ikerketa baten arabera, Iberiar penintsulako ustezko M. nattereriak genetikoki Europako gainerakoengandik aldendurik daudela ikusi da[2]. Euskal Herrian aurki daitekeen M. nattereria, ordea, ez da Iberiar penintsulako gainerakoen modukoa eta Europa osoko azterketa filogeografiko zabalak egin bitartean, Europa iparraldean aurki daitekeen betiko taxonaren barruan mantenduko dugu.
Belarri nahiko handiak dituen saguzar txikia da. Euskal Herrian aurkitzen diren helduek 6,4 eta 8,5 gramo bitarteko pisua dute eta besaurrearen luzera 35,6 eta 41,9 mm bitartekoa da. Belarriak zabalduta muturra baino luzeagoak dira, eta muxarradura bat dute belarrietan. Eskotadura hau, ordea, Myotis emarginatus espeziearena baino txikiagoa da. Tragoa puntazorrotza da, gainerako generokideen antzera. Espoloia uropatagioaren ertzaren erdiraino iristen da, eta mintzaren ertzaren beste erdia ile motz eta sendoz estalirik dago. Tibiatan ez zaie ilerik hazten.
Ilajea gris-arrea da, sabelaldea bizkarraldea baino argiagoa. Bien arteko kontrastea oso nabarmena da. Ileek bi kolore dituzte. Goialdean gris-arreak dira eta oinarri iluna dute. Azpialdean, berriz, oinarria iluna den arren, punta zurixka dute. Begien inguruan ez dute ilerik izaten. Gazteak helduak baino askoz ere ilunagoak izan ohi dira eta ez dago dimorfismo sexualik.
M. nattereri espeziea Europa mendebaldea eta Afrika iparraldetik Turkmenistan eta Iraneraino hedaturik dagoen espeziea da. Iparraldean 63º-ko paraleloraino aurki daitezke eta hegoaldeko muga Saharako basamortuak ezartzen du[2][3].
Izendatzeke dagoen eta Iberiar penintsula iparraldeko mendietan aurkitzen den espeziearen hedadura aipaturiko mendiguneetara mugatzen da. Lekuotan 1.000 metrotik gorako altueran bizi ohi da. Euskal Herrian, Raneroko haitzetan, Jorrioseko mendigunean, Aulestiko haitzetan, Urkiolan eta Lekeition aurkitu izan da. Gorbeia mendian eta Aralarren ikusi izana ere aipatu da[4].
Euskal Herriko izendatu gabeko Myotis hauek, basoetako saguzarrak dira eta zuhaitzak erabiltzen dituzte, batez ere, beren koloniak ezartzeko. Hostaila handiko hostoerorkorren basoetan aurkitu dira, batez ere, eta udan salbu, gainerako urtaroetan altuera handian dauden inguruneak hautatzen dituzte[5].
Iberiar penintsulan daturik bildu ez den arren, Europako M. nattererien antzeko elikadura-ohiturak dituztela pentsatzen da. Landare edo substratuaren gainean geldirik dauden intsektuak harrapatuz elikatzen da, gleaning izeneko teknikaren bitartez. Landaredia eta lurzorutik oso gertu hegan egiten du normalean. Hala ere, hegan ehizatzen ere ikusi da[6].
Dietaren konposaketa aldakorra da elikagai-eskuragarritasunaren arabera, baina dipteroak, trikopteroak, koleopteroak, lepidopteroak eta araknidoak dira talderik garrantzitsuenak.
Kumatze-koloniak, batez ere, emeek osatuta egon ohi dira[4]. Ernaldiak hilabete eta erdiko luzera izaten du. Europako M. nattererietan, hala ere, negu guztian emeak arraren esperma gordetzeko ahalmena duela behatu da, ernalketa udaberrian emanaz. Kume bakarra jaio ohi da udaberriko azken egunetan edo udako lehenengoetan eta edoskitzaroa 50-60 egunekoa izan ohi da.
Europako Natterer saguzarren bizi-luzetasuna 20 urteraino luza daiteke, nahiz eta 16 urteko muga gainditzea zaila den[7].
Natterer saguzarrak maniobrabilitate handia du abiadura moteletan eta bost metrotik beherako altueratan egin ohi du hegan[8].
Saguzar honen ultrasoinuak gainerako generokideetatik bereiztea oso zaila da. Seinalearen intentsitatea nahiko baxua da eta frekuentzia modulatuko bilaketa-seinaleak 135 kHz-rainoko anplitudea dute. Pultsuak zein tarteak oso motzak dira, batez ere landareditik gertu (< 1m) hegan egiten dutenean. Intentsitate maximoa, aldakorra den arren, 40 eta 50 kHz inguruan aurkitu ohi da.
Ez da beste animalia baten ohiko harrapakina, baina hontz zuriaren (Tyto alba) egagropiletan saguzarraren arrastoak aurkitu izan dira.
Euskal Herrian Natterer saguzarra ez da oso arrunta eta bere populazioen tamaina ere urria dela dirudi. Europan, populazioen murriztea eman da azken urteotan, batik bat Alemanian eta Herbehereetan.
Hori dela eta, Basa eta Itsas Fauna eta Landaredian Arriskuan dauden Espezieen Euskadiko Zerrendaren interes berezikoen kategorian sartu zuten.[9]
Espezie honen mehatxu nagusien artean bioziden erabilera (Natterer saguzarraren babeslekuetan zein nekazal eskualdetan), babeslekuen galera, eraikinen birmoldaketak, pasaiaren eraldaketak, espeleoturismoa eta baso-suteak daude.
Natterer saguzarra (Myotis nattereri) Europan topa dezakegun saguzar espeziea da. Izena Johann Natterer austriar naturalista eta esploratzailetik datorkio.
Mendebaldeko Europatik erdialdeko Asiaraino hedaturik dagoen saguzar espezie txiki hau afera taxonomiko baten barruan dago egun. 2006an plazaraturiko ikerketa baten arabera, Iberiar penintsulako ustezko M. nattereriak genetikoki Europako gainerakoengandik aldendurik daudela ikusi da. Euskal Herrian aurki daitekeen M. nattereria, ordea, ez da Iberiar penintsulako gainerakoen modukoa eta Europa osoko azterketa filogeografiko zabalak egin bitartean, Europa iparraldean aurki daitekeen betiko taxonaren barruan mantenduko dugu.
Ripsisiippa (Myotis nattereri) on Euroopassa elävä lepakko, joka kuuluu siippojen heimoon.
Ripsisiipan levinneisyysalue ulottuu Afrikan pohjoisrannalta (Marokosta ja Algeriasta) Euroopan halki Suomen ja Ruotsin eteläosiin, Venäjän länsiosiin ja Kaukasukselle ja Iraniin asti.[1]
Ripsisiippa on harvinainen laji Suomessa ja sitä on tavattu aivan eteläisimmästä Suomesta noin 30 kertaa. Se elää todennäköisesti meillä kuitenkin säännöllisesti. Ripsisiippoja on kuitenkin niin vähän, ettei niitä havaita usein. Sen saattaa sekoittaa helposti vesisiippaan tai viiksisiippoihin. Ripsisiippa elää erilaisissa perinneympäristöissä eli puistojen, pihamaiden ja puutarhojen läheisyydessä.
Sen on nähty talvehtivan Turussa ja Virolahdella, mutta lisääntymisestä Suomessa ei ole todisteita.[2]
Sen turkki on päältä harmaanruskea, alapuolelta hyvinkin vaalea ja väriraja on kaulan sivuilla jyrkkä. Lajille nimen antaneet ripsimäiset karvat kasvavat sen häntäräpylässä.[2] Ripsisiippa on 40–50 mm pitkä ja siipien kärkiväli on 245–300 mm. Painoa sillä on 7–12 grammaa.[3] Korvan pituus on 14-18 mm ja käsivarren pituus 36-43 mm.[4]
Ripsisiipan elintavat ovat jokseenkin samanlaiset kuin muilla siipoilla. Se on taitava, mutta hidas lentäjä ja saalistaa hämärässä usein puiden oksistoissa, kivimuurien lähettyvillä tai kivisiltojen alla. Valoisan ajan ripsisiippa viettää linnun- tai lepakonpöntöissä, rakennuksissa tai puunkoloissa.[3] Talvihorros kestää yleensä syyskuusta toukokuun loppuun. Ripsisiipat horrostavat tavallisesti yksin.
Ripsisiipat pariutuvat syksyllä ja kokoontuvat lisääntymisyhdyskuntiin toukokuussa. Ripsisiippanaaras synnyttää ainoan poikasensa heinäkuussa. Se imettää poikasta kuuden viikon ajan. Poikanen oppii lentämään suunnilleen kolmeviikkoisena.[3] Lisääntymisyhdyskunnat ovat usein melko pieniä, mutta Ruotsistakin tunnetaan joitakin kymmenien naaraiden yhteiskuntia.[4]
Ripsisiippa kuuluu Suomessa erittäin uhanalaisiin lajeihin ja on rauhoitettu.[5] Sen laskennallinen arvo on 1177 euroa.[6] Ripsisiipan vähenemisen todennäköisiä syitä ovat lahoavan puuaineksen, kuolleiden tai kuolevien puiden sekä oksien, laho- ja kolopuiden väheneminen sekä häirintä ja liikenne.
Rassi, Pertti, Alanen, Aulikki, Kanerva, Tiina & Mannerkoski, Ilpo (toim.): Suomen lajien uhanalaisuus 2000. Helsinki: Ympäristöministeriö & Suomen ympäristökeskus, 2001. ISBN 951-37-3594-X.
Valste, Juha (toim.).: Suomen luontotieto 4. Porvoo: Weilin+Göös Oy, 2006. ISBN 951-0-29431-4.
Ripsisiippa (Myotis nattereri) on Euroopassa elävä lepakko, joka kuuluu siippojen heimoon.
Le Murin de Natterer (Myotis nattereri), anciennement appelé Vespertilion de Natterer, est une chauve-souris du genre Myotis, autochtone d’Europe.
Chauve-souris de taille moyenne, au pelage long et touffu, nettement contrasté entre sa partie dorsale, gris-bun et le ventre, blanc pur. Les oreilles sont caractéristiques, longues et relevées à leur extrémité. Le tragus long et effilé dépasse la moitié de la longueur de l'oreille. Des poils courbes et raides bordent l'uropatagium. On peut le confondre avec le Murin de Bechstein dont les oreilles sont plus allongées et l'uropatagium ne présente pas de soies.
Presque toute l'Europe. Au Nord, jusqu'au 60° degré de latitude environ.
Espèce adaptable, elle est présente aussi bien dans les massifs forestiers, les milieux agricoles extensifs ou l'habitat humain. Chauves-souris forestière vivant dans les forêts et les parcs comportant des points d'eau et des zones humides, dans des endroits faiblement peuplés. Elle devient active entre une demi-heure et une heure après le coucher du soleil, à proximité de son gîte, et chasse préférentiellement dans les massifs anciens de feuillus, le long des allées et des lisières, mais aussi dans des prairies bordées de haies, les ripisylves, les vergers, les parcs, les jardins ou encore dans des granges ou stabulations. Colonies de reproduction dans les cavités d'arbre, les nichoirs à chauves-souris, les fissures et les bâtiments. Espèce glaneuse, elle capture ses proies posées, au décollage ou au ras de la végétation. Quartiers d'hiver dans des galeries, des grottes et des caves (généralement entassés dans des fissures étroites). Elle est opportuniste et consomme un très large spectre de proies, avec une préférence pour les araignées et les diptères. Le Murin de Natterer ne va chasser qu'une fois la nuit tombée. En hibernation, elle est plus souvent observée en solitaire et affectionne essentiellement les cavités au températures basses : grottes, mines, caves, glacières, tunnels, ponts hors gel, aqueducs. Il récolte volontiers des proies (araignées, mouches diurnes, papillons de jour, coléoptères) sur différents substrats. A partir de mars, les nurseries se constituent de 10 à 40 femelles, très rarement plus 100, et se localisent principalement dans des constructions, entre des linteaux, en entrée de grange, entre deux pierres disjointes d'un pont, ou dans des cavités d'arbres. Des colonies de reproduction ont été récemment dans des étables où les animaux capturent directement les mouches présentes ! Les mises-bas ont lieu à partir de fin mai jusqu'à mi-juillet et les premiers vols se font vers 20 jours. Les accouplements ont lieu lors d'essaimages automnaux jusqu'à la mi-novembre et perdurent jusqu'au cœur de l'hiver. L'espèce n'est pas considérée comme migratrice. Les mâles semblent se disperser davantage que les femelles et les adultes sont plus fidèles au gîte que les juvéniles. La femelle la plus âgée connue en Europe atteint 21.5 ans.
Le Murin de Natterer (Myotis nattereri), anciennement appelé Vespertilion de Natterer, est une chauve-souris du genre Myotis, autochtone d’Europe.
O morcego de Natterer (Myotis nattereri) é un morcego europeo de pelame amarronado e ás dun ton máis claro. A súa cor é tamén marrón na membrana da á, pasando a ser branca no ventre. Pode atoparse na maior parte do continente, pero non hai moitos exemplares. A súa fórmula dentaria é 2.1.3.3 3.1.3.3 {displaystyle {frac {2.1.3.3}{3.1.3.3}}}
A distribución no Reino Unido do morcego pode atoparse no sitio web da National Biodiversity Network.[1]
No verán viven en árbores de folla caduca, en coníferas, ou en edificios próximos ás súas fontes de alimento.
Estes morcegos están protexidos baixo a Directiva de Hábitats de Europa. No Reino Unido a súa rareza levou a que os bosques fosen considerados como Sitios de Interese Científico Especial ou Áreas Especiais de Conservación, e realizarase un plan para ampliar esta protección a nivel nacional.
A frecuencia utilizada por esta especie de morcego vai entre 23–115 kHz, acadando picos de enerxía nos 53 kHz e cunha duración que promedia 3.8 ms.[2][3]
Recibiron o seu nome polo naturalista alemán Johann Natterer.
O morcego de Natterer (Myotis nattereri) é un morcego europeo de pelame amarronado e ás dun ton máis claro. A súa cor é tamén marrón na membrana da á, pasando a ser branca no ventre. Pode atoparse na maior parte do continente, pero non hai moitos exemplares. A súa fórmula dentaria é 2.1.3.3 3.1.3.3 {displaystyle {frac {2.1.3.3}{3.1.3.3}}}
Il vespertilio di Natterer (Myotis nattereri Kuhl, 1817) è un pipistrello della famiglia dei Vespertilionidi diffuso nell'Ecozona paleartica.[1][2]
Pipistrello di piccole dimensioni, con la lunghezza della testa e del corpo tra 41,5 e 50 mm, la lunghezza dell'avambraccio tra 37 e 43 mm, la lunghezza della coda tra 40 e 48 mm, la lunghezza delle orecchie tra 14 e 18 mm, un'apertura alare fino a 30 cm e un peso fino a 12 g.[3]
La pelliccia è lunga, soffice e setosa. Le parti dorsali sono bruno-grigiastre con la base dei peli bruno-nerastra, mentre le parti ventrali sono bianco-grigiastre con la base dei peli scura. La linea di demarcazione lungo il collo è netta. Il muso è bruno-rosato, largo, privo di peli e con il labbro superiore ricoperto di lunghi peli. Le orecchie sono bruno-grigiastre scure, lunghe, strette e con un incavo a circa metà del margine esterno. Il trago è molto lungo, lanceolato, sottile e curvato in avanti. Le membrane alari sono bruno-grigiastre scure e attaccate posteriormente alla base delle dita dell'alluce. I piedi sono piccoli. La coda è lunga ed inclusa completamente nell'ampio uropatagio, il cui margine libero è densamente frangiato. Il calcar è molto lungo e presenta un'insolita forma ad S. Il cariotipo è 2n=44 FNa=52.
Emette ultrasuoni ad alto ciclo di lavoro sotto forma di impulsi di breve durata a frequenza modulata iniziale di 140 kHz e finale di 15 kHz.
In estate si rifugia in gruppi di diverse centinaia di individui nelle cavità degli alberi, negli edifici e nelle bat-boxes, mentre in inverno entra in ibernazione da ottobre e novembre fino a marzo o aprile solitariamente, in piccoli gruppi e più raramente fino a 8.000 esemplari in ricoveri sotterranei naturali od artificiali con temperature di 2-8 °C ed umidità relativa dell'80-100%. Forma vivai con 20-80 femmine e talvolta alcuni maschi a partire da aprile o maggio e solitamente i luoghi vengono cambiati fino a due volte a settimana. Durante il riposo rimane aggrappato alle pareti o le volte con i piedi, comportamento poco diffuso nei Vespertilionidi ma più comune nei ferri di cavallo. L'attività predatoria inizia al crepuscolo, più raramente di giorno e prosegue per tutta la notte. Il volo è altamente manovrato ed effettuato a bassa quota fino a 6 metri dal suolo, alterna battiti d'ala lenti ad altri più rapidi e può rimanere sospeso per breve tempo in aria. Si sposta agevolmente sul terreno dove può anche spiccare il volo. È una specie sedentaria con spostamenti massimi di 185 km.
Si nutre di insetti catturati sul terreno o sulla vegetazione, particolarmente ditteri diurni, tricotteri, imenotteri, aracnidi e in misura minore di lepidotteri, coleotteri, emitteri, dermatteri e chilopodi. Recenti studi hanno evidenziato che può interrompere il letargo per cibarsi insolitamente di larve di lepidotteri[4]
Danno alla luce uno, molto più raramente due piccoli alla volta tra giugno e luglio dopo una gestazione di 50-60 giorni. È in grado di volare dopo circa un mese di vita. Gli accoppiamenti avvengono in autunno e molto probabilmente anche nella primavera successiva. Le femmine diventano mature sessualmente dopo il primo anno di vita. L'aspettativa di vita è fino a 20 anni.
Questa specie è diffusa dall'Europa occidentale e l'Africa nord-occidentale fino agli Urali, l'Iran settentrionale e Israele. In Italia è presente su tutto il territorio e sulla Sicilia.
Vive nei boschi umidi e in ambienti urbani fino a 2.000 metri di altitudine.
Sono state riconosciute 2 sottospecie:
La popolazione del Marocco centrale e dell'Algeria settentrionale è stata riconosciuta come una nuova specie, Myotis zenatius.
La IUCN Red List, considerato il vasto areale e l'abbondanza, classifica M.nattereri come specie a rischio minimo (LC).[1]
Il vespertilio di Natterer (Myotis nattereri Kuhl, 1817) è un pipistrello della famiglia dei Vespertilionidi diffuso nell'Ecozona paleartica.
Natererio pelėausis (lot. Myotis nattereri) yra lygianosinių šeimos (Vespertilionidae) šikšnosparnis. Daugelyje šalių tai yra saugoma rūšis. Kaip ir visi mažieji šikšnosparniai jis geriausiai orientuojasi naudodamiesi ne akimis, o ausimis (ultragarsinė echolokacija). Jie skleidžia ultragarsą ir atpažįsta nuo aplinkinių objektų atsispindėjusį aidą.
Kailis ilgaplaukis, nugaros kailis rusvai pilkos spalvos. Poplaukis yra šviesiai pilkas arba baltas. Ilgis 40-50 mm, sparnų plotis 245-280 mm, svoris 5-10 gramų. Natarerio pelėausio ausys yra santykinai mažos, beveik nesiekiančios 20 mm, pailgos formos.
Minta nedideliais vabzdžiais, pvz., musėmis, uodais, naktiniais drugeliais, taip pat vorais ir vikšrais. Juos medžioja daugiausia miškuose, daugiausia pažeme.
Vasarą poilsio įsitaiso pastatų fasadų skylėse ir atbrailose. Čia ilgesniam laikui nepasilieka, nes poilsio vietą keičia kas 1-4 dienas. Žiemą stengiasi poilsiui naudoti požemines olas, bunkerius ar senus rūsius. Kadangi nuolat pastebimi individai su apžąlusiomis ausų viršūnėlėmis, manoma, kad dalis jų žiemoja ne požeminėse slėptuvėse, bet mažai nuo šalčio apsaugotose vietose, pvz., medžių drevėse.
Natererio pelėausis (lot. Myotis nattereri) yra lygianosinių šeimos (Vespertilionidae) šikšnosparnis. Daugelyje šalių tai yra saugoma rūšis. Kaip ir visi mažieji šikšnosparniai jis geriausiai orientuojasi naudodamiesi ne akimis, o ausimis (ultragarsinė echolokacija). Jie skleidžia ultragarsą ir atpažįsta nuo aplinkinių objektų atsispindėjusį aidą.
De franjestaart (Myotis nattereri) is een vleermuis uit de familie der gladneuzen. De naam franjestaart is afgeleid van de franje van haartjes langs de staart en vlieghuid.
Het dier wordt tussen de 42 en 50 mm lang en de onderarm is 36 tot 43 mm lang. Hij heeft een spanwijdte van 245 tot 300 mm, een 38 tot 47 mm lange staart en een gewicht van 5 tot 13 gram. De franjestaart is licht grijsachtig bruin aan de bovenzijde, terwijl de onderzijde wit is. Er is een duidelijke scheiding tussen beide zijden. De ledematen, gezicht en vleugels zijn licht rozerood. Het spoorbeentje is s-vormig gebogen. Het oordeksel is lang en puntig. Het vleugelmembraan is breed, en begint al bij de tenen.
's Nachts vliegt deze soort uit, meestal ongeveer een half uur tot een uur na zonsondergang. Hij jaagt laag bij de grond op kleine insecten, voornamelijk vliegen, kevers, schietmotten en spinnen. Meestal heeft zijn prooi een maximale spanwijdte van 4 tot 10 millimeter. Hij vangt zijn prooi meestal in de vlucht, waarbij hij de prooi met zijn staart naar de bek kan leiden, maar hij plukt ook insecten van begroeiing af. In een normale, kalme vlucht houdt hij zijn staart laag. De soort is een behendige vlieger, die goed kan manoeuvreren en ook voor een korte tijd kan wiekelen.
Zomers leven franjestaarten solitair of in kleine groepjes. Vrouwtjes bevinden zich in kraamkolonies. De kraamkolonies bevinden zich vooral in boomholten, maar ook gebouwen worden soms gebruikt (vooral oude schuurtjes). Een enkele keer wordt de franjestaart in vleermuiskasten aangetroffen. Deze kolonies bestaan over het algemeen uit 20 tot 80 (gemiddeld 40, maximaal 160) vrouwtjes, met enkele individuele mannetjes. Hij overwintert tussen oktober en april in koele en vochtige plaatsen, als grotten, mijngangen, bunkers, kelders en forten. De soort verblijft het liefst in spleten, maar kan ook hangend aan de muur of plafond worden aangetroffen. Hij wordt vaak aangetroffen in gemengde kolonies met watervleermuizen. Bij Berlijn is een kolonie bekend van achtduizend franjestaarten.
De paartijd loopt van de herfst tot de lente. In april en mei verzamelen de vrouwtjes zich in kraamkolonies. In juni en juli wordt één jong per worp geboren. Na drie tot vier weken kunnen ze zelf vliegen en na zes weken worden deze gespeend. Na een jaar zijn de vrouwtjes geslachtsrijp. Franjestaarten worden maximaal 20 jaar.
De franjestaart komt in vrijwel geheel Europa voor, noordwaarts tot Zuid-Scandinavië, tot 1923 meter hoogte in de Alpen. Oostwaarts komt hij voor tot in de Kaukasus en Japan. Hij is soms lokaal talrijk. Met name in bebost gebied is het dier aan te treffen, maar ook in open vlakten als landbouwgrond, evenals in bebouwd gebied. In Nederland komt het dier vooral voor in het oosten en zuiden van het land. Kraamkolonies van franjestaarten worden vooral aangetroffen in landgoederen met oud loofbos in het oosten van Nederland.
De franjestaart (Myotis nattereri) is een vleermuis uit de familie der gladneuzen. De naam franjestaart is afgeleid van de franje van haartjes langs de staart en vlieghuid.
Børsteflaggermus (Myotis nattereri) er ei flaggermus i glattnasefamilien. Flaggermusa lever i Europa frå Portugal og Irland i vest til vestlege delar av Russland i aust, og frå Sør-Skandinavia i nord til Middelhavet i sør, dessutan i Marokko og Algerie.[1]
I Noreg er arten funnen svært sjeldan. Vinteren 2009/10 vart eit eksemplar funne i ei gruve i Lunner. Det førre funnet var då i 1961, i Oslo. Arten er talrik i Sverige, men vandrar ikkje over store avstandar. Bestanden i Noreg er rekna å vera svært låg, og kritisk truga.[2]
Børsteflaggermus (Myotis nattereri) er ei flaggermus i glattnasefamilien. Flaggermusa lever i Europa frå Portugal og Irland i vest til vestlege delar av Russland i aust, og frå Sør-Skandinavia i nord til Middelhavet i sør, dessutan i Marokko og Algerie.
I Noreg er arten funnen svært sjeldan. Vinteren 2009/10 vart eit eksemplar funne i ei gruve i Lunner. Det førre funnet var då i 1961, i Oslo. Arten er talrik i Sverige, men vandrar ikkje over store avstandar. Bestanden i Noreg er rekna å vera svært låg, og kritisk truga.
Børsteflaggermus er en art i gruppen småflaggermus. Vingene er bleke og pelsen brun.
Børsteflaggermus bruker frekvenser mellom 23-115 kHz til ekkolokalisering. Mesteparten av energien ligger rundt 53 kHz og lydene varer i gjennomsnitt i 3,8 millisekunder.
Arten er oppkalt etter den tyske naturhistorikeren Johann Natterer.
De går i dvale i hule trær om vinteren.
Børsteflaggermusen er en sjelden gjest i den norske faunaen. Lenge trodd man at den var utdødd i Norge, da den siste kjente observasjonen var i Oslo i 1961. Imidlertid ble arten observert på Hadeland igjen i 2010.[2]
.jpg){kind=small}
Denne zoologirelaterte artikkelen er foreløpig kort eller mangelfull, og du kan hjelpe Wikipedia ved å utvide den. Børsteflaggermus er en art i gruppen småflaggermus. Vingene er bleke og pelsen brun.
Børsteflaggermus bruker frekvenser mellom 23-115 kHz til ekkolokalisering. Mesteparten av energien ligger rundt 53 kHz og lydene varer i gjennomsnitt i 3,8 millisekunder.
Arten er oppkalt etter den tyske naturhistorikeren Johann Natterer.
De går i dvale i hule trær om vinteren.
Nocek Natterera[3] (Myotis nattereri) – gatunek ssaka z rzędu nietoperzy.
Gatunek średnich rozmiarów. Futerko na grzbiecie brązowe, zaś na brzuchu białe. Ucho jasne i długie, do połowy długości równomiernie wąskie, w górnej części zaokrąglone, wywinięte do wewnątrz. Skrzydła dosyć szerokie. Koziołek nożowaty, sięga ⅔ długości ucha. Błona skrzydła dochodzi do nasady palców stopy. Ostroga sięga do połowy odległości między piętą a ogonem. Brak płatka za ostrogą. Brzeg błony ogonowej między końcem ostrogi a ogonem jest zgrubiały oraz porośnięty dwoma rzędami sztywnych, haczykowato zagiętych włosów. Przedramię długości 35-42,3 mm.
Występuje w niemal całej Europie z wyjątkiem środkowej i północnej Skandynawii. W Polsce spotykany na terenie całego kraju. Jego letnimi kryjówkami są dziuple oraz skrzynki lęgowe dla ptaków i nietoperzy, chociaż kilkakrotnie obserwowano je w szczelinach budynków. Samice tworzą kolonie rozrodcze liczące zwykle poniżej 40 osobników. Poluje latając w pobliżu koron drzew lub krzewów. Ofiary chwyta w locie lub zbiera z powierzchni roślin, dlatego obok owadów latających nocą chwyta także pająki i inne nielotne bezkręgowce, jak również śpiące na liściach owady dzienne, zwłaszcza duże muchówki. Zimuje w wilgotnych, umiarkowanie ciepłych podziemiach - jaskiniach, fortyfikacjach, starych kopalniach, piwnicach i studniach. Maksymalna długość życia nocka Natterera wynosi 23 lata i 5 miesięcy.
W Polsce jest objęty ścisłą ochroną gatunkową oraz wymagający ochrony czynnej, dodatkowo obowiązuje zakaz fotografowania, filmowania lub obserwacji, mogących powodować płoszenie lub niepokojenie[4].
Zbyt częste opryskiwanie sadów środkami zwalczającymi szkodniki coraz bardziej pozbawia je pokarmu. Zjadając owady, które miały kontakt z trucizną, nocki same ulegają zatruciu[5].
Nocek Natterera (Myotis nattereri) – gatunek ssaka z rzędu nietoperzy.
Netopier riasnatý[2] (Myotis nattereri) je druh netopiera z čeľade netopierovité.
Žije v západnej Palearktíde, v severnej Afrike, v Európe až po Irak, na severe približne po 60. rovnobežku.[2]
Netopier riasnatý je pravdepodobne rozšírený vo všetkých lesnatých oblastiach Slovenska.[2]
Zo 429 mapovacích kvadrátov DFS sa celkovo vyskytol v 118 (27,4% rozlohy Slovenska):[2]
Commons ponúka multimediálne súbory na tému Netopier riasnatý
Wikidruhy ponúkajú informácie na tému Netopier riasnatý
Tento článok týkajúci sa živočíchov je zatiaľ „výhonok“. Pomôž Wikipédii tým, že ho doplníš a rozšíriš. Netopier riasnatý (Myotis nattereri) je druh netopiera z čeľade netopierovité.
Resasti netopir (znanstveno ime Myotis nattereri) je vrsta netopirjev, ki je razširjena v Evropi, Severni Afriki in delih zahodne Azije. Poimenovan je po avstrijskem naravoslovcu Johannu Nattererju.
Resasti netopir je srednje velika vrsta netopirjev z rjavo dlako, ki porašča tudi membrano pri nogah. Prhuti so blede barve. Zadržuje se v listnatih in mešanih gozdovih.
Za lov uporablja eholokacijo s frekvencami od 23–115 kHz, pri čemer je največja energija na 53 kHz. Običajno impulz traja 3,8 ms [1][2].
Resasti netopir (znanstveno ime Myotis nattereri) je vrsta netopirjev, ki je razširjena v Evropi, Severni Afriki in delih zahodne Azije. Poimenovan je po avstrijskem naravoslovcu Johannu Nattererju.
Fransfladdermusen (Myotis nattereri) är en fladdermusart i familjen Vespertilionidae (läderlappar).
Fransfladdermusen är en liten fladdermus med en vingbredd på 22–28 cm, kroppslängd 4–5 cm och vikt upp till 13 g. Pälsen är gråbrun på ovansidan, ljusgrå under. "Fransen" i namnet är en krans av styva hår längs kanten på svansflyghuden.[2] [3]
Fransfladdermusen är en skicklig men långsam flygare. Börjar jaga efter solnedgången. Födan består av diverse insekter. Arten påträffas i skog, på odlad mark och i samhällen. Piper hörbart under flykten.[2] [3] Lokaliseringslätet är däremot mycket högt, med en frekvens på omkring 45–50 kHz[4].
Fransfladdermusen finns i Nordafrika, Syd- och Centraleuropa (utom Balkan), södra och mellersta Nordeuropa samt i Asien.
I Sverige mera sällsynt, med flera luckor, från Skåne upp till mellersta Norrland.[3] Finns troligtvis också längs kusten av Bottenhavet[5].
I Sverige är alla fladdermusarter fridlysta.[6]
Fransfladdermusen är i Sverige upptagen på Röda listan: VU (sårbar), klassning "B1+2abcde,C1". Upptagen i EU:s habitatdirektiv (bilaga 4).[7]
En livskraftig population finns bland annat i Fyledalen.
Fransfladdermusen (Myotis nattereri) är en fladdermusart i familjen Vespertilionidae (läderlappar).
Saçaklı yarasa (Myotis nattereri) soluk kanatlı Avrupa gececi yarasasıdır. Kürkü genellikle kahverengi olup karın kısmında gri-beyaza dönüşmektedir. Büyük oranda kıtasal Avrupa'da, kuzey ve batı Arika'daysa yer yer bulunmaktadır. Yazları ağaçlarda veya beslenme bölgelerine yakın yarasa kutularında yaşamaktadırlar. Kışlarıysa mağaralarda, tünellerde, madenlerde veya kilerlerde uykuya yatmaktadırlar. Bu yarasa türü ilk olarak 1817'de Heinrich Kuhl tarafından bulunarak Avustralyalı Johann Natterer'in adını vermiştir.[1][2][3]
Saçaklı yarasa orta boy bir tür olup gövde-baş uzunluğu 44 – 51 mm arasında, dirsek bilek mesafesi 44 mm civarında ve ağırlığıysa 5 - 9.5 gram arasında değişir. Gövdenin ve başın üstünde bulunan kısa ve yoğun kürk kahverengi, kürkün altıysa beyaz-gri renktedir. Kulak ve kanat derileri duman grisidir. Bu türü diğer benzer yarasalardan ayıran arka bacakların arasındaki derinin buruşuk ve sert saçaklara sahip olması ve bu deriyi destekleyen kemiğin "S" şeklinde olmasıdır.[4]
Saçaklı yarasa Avrupa'nın çoğunda, Orta Asya'nın kimi kısımlarında ve Kuzey Afrika'nın kimi kısımlarında bulunmaktadır. Kuzeyde güney İsveç, Finlandiya ve batı Rusya; Batıda kuzey İrlanda, Birleşik Krallık, İspanya ve Portekiz; Doğuda Güneydoğu Anadolu, Levant, Kafkasya, Türkmenistan'da Kopet Dağları, İran, kuzey Kazakistan; Güneyde Fas, Cezayir, Atlas Dağları arasında yaşamaktadır. Kuzey Afrika'daki kayıtlar az olmakla beraber nüfusun da az olduğu düşünülüyor. Deniz seviyesiyle 2000 metre arasında ormanlarda, parklarda yaşamaktadır.[5] Genellikle ağaç kovuklarında, binalarda, ve insan yapımı yuvalarda yaşamaktadırlar. Kışları genellikle mağaralarda veya madenlerde girişe yakın çatlak ve kırıkların arasında gizlenmiş şekilde kış uykusuna yatarlar.[4] Yaz ve kış yaşam alanlarının arası genellikle 120 km'dir.[5]
Saçaklı yarasa gececi ve böcekcidir. Tüneklerinden günbatımından sonra ayrılırlar. Avlarını bulmak ve kendilerini yönlendirmek için ekolokasyon kullanırlar. Pek çok diğer yarasa türü gibi yüksek frekanslı bir ses yayarak geri dönen yankılardan çevrelerinin bir haritasını oluştururlar. Bu yarasa tarafından kullanılan ses 23-115 kHz arasındadır. Bu aralıkta en yüksek enerjiyi 53 kHz'de yayarlar. Frekans aralığının bu kadar geniş olması sonucunda bitkilerin sadece birkaç santimetre yanındaki böcekleri bile farkedebilirler ve bu aşamada görme, koklama ve av tarafından yayılan seslere gerek duymazlar. Avlarını genellikle uçarken yakalarlar, kimi zamansa yapraklardan sarkan örümcek ve tırtılları avlarlar. Yarasanın beslenme şekilleri incelenirken, dışkı tahlilleri sayesinde yerdeki avları da yakaladıkları farkedilmiştir. Beslenmesini genellikle sinekler, zarkanatlılar (arı,karınca vs), örümceğimsilerden sağlar. Yerden topladığıkları arasında güve, kın kanatlılar, yarım kanatlılar, kulağakaçanlar ve çıyanlar vardır.[6] Bu yarasa türü avlanırken arka bacaklarının arkasında buluna deri(interfemoral membran) sayesinde böcekleri yakalar. Ayrıca yere inip geceleri aktif olan omurgasızları kovaladığı ve ekolokasyon sayesinde kesin yerini bularak yakaladığı gözlemlenmiştir.[7]
Çiftleşme dönemi olan bahar aylarında üreme tüneklerinde toplanırlar. Döllenmeden sonra, dişi genellikle tek bir yavru doğurur.Gebelik süresi 50 - 60 gün arasındadır. Fakat nadiren yavrular ikiz olur, bu durumda sütten kesilme 6 - 7 hafta gecikebilir. Yavru bir sene içinde yetişkinliğe ulaşır.
Dünya Doğa ve Doğal Kaynakları Koruma Birliği(IUCN) tarafından IUCN Kırmızı Listesi'nde asgari endişe altındaki türler arasına alınmıştır. Bunun nedeni dağılım olarak çok geniş bir bölgede yaşaması ve yaşadığı bölgelerde nüfusunun oldukça yüksek olmasıdır. Fakat IUCN yaşadıkları kimi ormanlık arazilerin tehdit altında olduğunu ve toprak politikasının değiştiğini göz önünde bulundurmaktadır. Tünekleme bölgeleri ve binaları yok edilmiş olması ve Afrika'da kullandıkları mağaralara zarar verilmektedir. Yarasa Kuzey Afrika'da geleneksel ilaçlarda kullanılmaktadır.[5]
Saçaklı yarasalar Avrupa Doğal Habitat Yönergesine göre koruma altındadır. Birleşik Krallık'ta sayılarının az olması yaşadıkları bölgelerin koruma bölgeleri ilan edilmesini sağlayabilmektedir.[8]
Saçaklı yarasa (Myotis nattereri) soluk kanatlı Avrupa gececi yarasasıdır. Kürkü genellikle kahverengi olup karın kısmında gri-beyaza dönüşmektedir. Büyük oranda kıtasal Avrupa'da, kuzey ve batı Arika'daysa yer yer bulunmaktadır. Yazları ağaçlarda veya beslenme bölgelerine yakın yarasa kutularında yaşamaktadırlar. Kışlarıysa mağaralarda, tünellerde, madenlerde veya kilerlerde uykuya yatmaktadırlar. Bu yarasa türü ilk olarak 1817'de Heinrich Kuhl tarafından bulunarak Avustralyalı Johann Natterer'in adını vermiştir.
Myotis nattereri là một loài động vật có vú trong họ Dơi muỗi, bộ Dơi. Loài này được Kuhl mô tả năm 1817.[2] Loài dơi này có bộ lông có xu hướng trắng xám ở mặt dưới. Chúng được tìm thấy trên hầu hết các lục địa châu Âu, các khu vực của vùng Cận Đông và Bắc Phi. Chúng ăn côn trùng và động vật không xương sống khác mà chúng bắt được trên cánh hoặc rượt đuổi trên mặt đất. Trong mùa hè chúng ở trong cây rụng lá và cây lá kim cây, các tòa nhà hoặc hộp dơi gần nơi kiếm ăn. Vào mùa đông, chúng ngủ đông trong các hang động, đường hầm, hầm mỏ, hầm rượu, thường trốn trong kẽ nứt. Loài dơi này đã được mô tả lần đầu tiên vào năm 1817 bởi Heinrich Kuhl, người đã đặt tên để vinh danh nhà tự nhiên học người Áo Johann Natterer.
Phương tiện liên quan tới Myotis nattereri tại Wikimedia Commons
Bài viết họ Dơi muỗi này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn. Myotis nattereri là một loài động vật có vú trong họ Dơi muỗi, bộ Dơi. Loài này được Kuhl mô tả năm 1817. Loài dơi này có bộ lông có xu hướng trắng xám ở mặt dưới. Chúng được tìm thấy trên hầu hết các lục địa châu Âu, các khu vực của vùng Cận Đông và Bắc Phi. Chúng ăn côn trùng và động vật không xương sống khác mà chúng bắt được trên cánh hoặc rượt đuổi trên mặt đất. Trong mùa hè chúng ở trong cây rụng lá và cây lá kim cây, các tòa nhà hoặc hộp dơi gần nơi kiếm ăn. Vào mùa đông, chúng ngủ đông trong các hang động, đường hầm, hầm mỏ, hầm rượu, thường trốn trong kẽ nứt. Loài dơi này đã được mô tả lần đầu tiên vào năm 1817 bởi Heinrich Kuhl, người đã đặt tên để vinh danh nhà tự nhiên học người Áo Johann Natterer.
Ночница Наттерера[1] (лат. Myotis nattereri) — небольшая летучая мышь рода ночниц. Названа в честь австрийского натуралиста Иоганна Наттерера. Ранее сюда относили ночниц амурскую и закавказскую.
Масса тела обычно составляет 6—12 г, длина тела 40—52 мм, длина хвоста 39—44 мм, длина предплечья 36—43 мм, размах крыльев 24—30 см.
Ухо длинное, узкое, с ровным задним краем морда длинная, маска голая, розоватая. Ступня с когтями примерно равна половине голени. Крылья широкие, крыловая перепонка крепится к основанию внешнего пальца ступни. Задний край межбедренной перепонки усажен длинными ресничками и жесткими щетинками. Мех густой, длинный, неровный, волосы на спине серо- или буровато-палевые с более тёмными основаниями, на брюхе — палево-белёсые.
От севера Западной Европы (включая Англию) и Средиземноморья до Среднего Урала, Кавказа, Туркмении и Ближнего Востока.
Населяет различные ландшафты от смешанных и лиственных лесов до пустынь и антропогенных местообитаний, но обычно связана с древесной растительностью. Убежища — дупла деревьев, дуплянки, постройки. Часто держится поодиночке и с другими видами летучих мышей. Вылетает на охоту поздно, полет небыстрый, очень маневренный. Летает невысоко от земли вдоль опушек, просек и т. п., обычно собирая насекомых с субстрата. Эхолокационные сигналы обычно очень низкой интенсивности в диапазоне 80—35 кГц, с максимальной амплитудой около 50 кГц. Оседла, зимует в различных подземных убежищах. Спаривание на зимовке. Размножается в начале-середине лета, выводковые колонии до нескольких десятков самок, самцы обычно держатся обособленно. В выводке 1 детеныш, лактация 1,5—2 месяца. Живёт до 20 лет.
Ночница Наттерера (лат. Myotis nattereri) — небольшая летучая мышь рода ночниц. Названа в честь австрийского натуралиста Иоганна Наттерера. Ранее сюда относили ночниц амурскую и закавказскую.
纳氏鼠耳蝠（学名：Myotis nattereri）为蝙蝠科鼠耳蝠属的动物。在中国大陆，分布于吉林等地。该物种的模式产地在德国。[1]
나터러박쥐(Myotis nattereri)는 애기박쥐과 윗수염박쥐속에 속하는 박쥐이다.[2] 유럽에서 서식하며, 연한 색의 날개를 갖고 있다. 털은 갈색을 띠며 하체 쪽으로 가면서 회색빛 흰색으로 변한다. 유럽 대륙의 대부분의 지역과 근동 일부, 북아프리카에서 발견된다. 곤충과 다른 무척추동물을 먹으며, 날아서 잡거나 땅에서 뒤쫓아 잡는다.
여름에 활엽수와 침엽수, 먹이 서식지에서 가까운 건물 또는 박쥐 상자에서 보금자리 생활을 한다. 겨울에는 동굴과 굴, 광산 또는 지하 창고, 바위틈에 숨어서 겨울잠을 잔다. 1817년 하인리히 쿨(Heinrich Kuhl)이 처음 기재했으며, 일반명과 학명은 오스트리아 박물학자 나터러(Johann Natterer)의 이름을 따서 지었다.[3][4][5]
다음은 윗수염박쥐속의 계통 분류이다.[6]
윗수염박쥐속 구대륙 분류군 clade III clade II술라웨시윗수염박쥐 (M. m. browni)
clade IV 에티오피아신대륙 분류군
나터러박쥐(Myotis nattereri)는 애기박쥐과 윗수염박쥐속에 속하는 박쥐이다. 유럽에서 서식하며, 연한 색의 날개를 갖고 있다. 털은 갈색을 띠며 하체 쪽으로 가면서 회색빛 흰색으로 변한다. 유럽 대륙의 대부분의 지역과 근동 일부, 북아프리카에서 발견된다. 곤충과 다른 무척추동물을 먹으며, 날아서 잡거나 땅에서 뒤쫓아 잡는다.
여름에 활엽수와 침엽수, 먹이 서식지에서 가까운 건물 또는 박쥐 상자에서 보금자리 생활을 한다. 겨울에는 동굴과 굴, 광산 또는 지하 창고, 바위틈에 숨어서 겨울잠을 잔다. 1817년 하인리히 쿨(Heinrich Kuhl)이 처음 기재했으며, 일반명과 학명은 오스트리아 박물학자 나터러(Johann Natterer)의 이름을 따서 지었다.
.jpg){kind=small}
