Rdesno (Persicaria) je jeden z rodů rostlin z čeledě rdesnovitých (Polygonaceae) podčeledě Polygonoideae, které mají stejné české pojmenování rdesno. Druhý rod se stejným názvem je rdesno (Bistorta). Tato výjimečnost byla vyvolána přechodem ke kladistickému pojetí taxonomie, kdy došlo mj. k rozdělení bývalého širokého rodu Polygonum a část druhů spolu monofyleticky spojených byla převedena do rodu Persicaria.
Rod je rozšířen převážně v mírném podnebné pásu a částečně i v subtropickém. Vyskytuje se ve všech světadílech zabydlených cévnatými rostlinami, včetně Austrálie. Rozmanitost a dobrá přizpůsobivost mu dovoluje osídlovat trvale zamokřená území a bažiny, vyprahlá pustá místa i obdělávané zemědělské pozemky, kde bývá nepříjemným plevelem.[1]
Jsou to trvalky nebo jednoleté rostliny, s bylinným nebo vzácněji dřevnatým stonkem. Mají kořeny kůlovité nebo vláknité, někdy oddenky nebo stolony. Lodyhy mají vzpřímené, poléhavé nebo popínavé, bývají holé nebo ochlupené, vzácně i trnité.
Listy s velkými palisty jsou opadavé, na lodyze většinou vyrůstající střídavě, s řapíkem nebo bez, s botkou trvalou nebo opadavou, podobnou listu nebo jen papírově blanitou, lysou nebo chlupatou. Listová čepel je vejčitá až kopinatá, šípovitá nebo hrálovitě lalokovitá. U některých vodomilných druhů mohou být listy plovoucí nebo ponořené.
Stopkaté květenství je terminální nebo úžlabní, latnaté, klasnaté nebo hlávkovité. Květy se stopkami nebo bez bývají seskupené ve svazečcích po 2 až 14. Jsou morfologicky bisexuální, některé jsou druhotně funkčně jednopohlavné. Nerozlišené okvětí může být bílé, zelenavé, růžové, červené nebo fialové a mívá zvonkovitý nebo pohárkovitý tvar. Dimorfních okvětních lístků uspořádaných do dvou kruhů je nejčastěji 4 až 5, většinou jsou do 1/3 až 1/2 srostlé, vnější lístky jsou větší než vnitřní. Květ dále obsahuje 5 až 8 tyčinek s nitkami volnými, u báze srostlými nebo přirostlými k okvětí, zakončeny jsou eliptickými až vejčitými žlutými, růžovými nebo červenými introrsními nebo extrorsními prašníky. Synkarpní gyneceum je složeno ze 2 nebo 3 plodolistů, jednodílný semeník má 2 až 3 vzpřímené nebo ohnuté čnělky s kulovitými bliznami.
Plody jsou suché, pukavé nažky barvy hnědé, tmavě hnědé až černé, diskoidního nebo bikonvexního tvaru, bývají kulovité nebo až tříhranné, okřídlené a lysé. Semena mají zakřivená embrya.[1][2]
Rod je tvořen přibližně 150 druhy, z nichž některé jsou od sebe značně odlišné a jiné zase tak podobné, že se vedou spory zda se jedná o druh nebo podruh. Při určování jednotlivých druhů patří mezi znaky viditelné na prvý pohled např. nasedaní botky na lodyhu a její tvar nebo ochlupení, hustota květenství, barva okvětí, tvar a barva nažky, odění lodyhy a tvar, barva a dosedání listů na lodyhu.
V České republice roste těchto 8 druhů, z toho rdesno blešník ve třech podruzích:
Mimoto se v české přírodě vyskytuje těchto devět známých hybridů:
Persicaria perfoliata
Persicaria alpina
Persicaria maculosa
Persicaria glabra
Obrázky, zvuky či videa k tématu rdesno ve Wikimedia Commons
Rdesno (Persicaria) je jeden z rodů rostlin z čeledě rdesnovitých (Polygonaceae) podčeledě Polygonoideae, které mají stejné české pojmenování rdesno. Druhý rod se stejným názvem je rdesno (Bistorta). Tato výjimečnost byla vyvolána přechodem ke kladistickému pojetí taxonomie, kdy došlo mj. k rozdělení bývalého širokého rodu Polygonum a část druhů spolu monofyleticky spojených byla převedena do rodu Persicaria.
For alternative betydninger, se Pileurt. (Se også artikler, som begynder med Pileurt)
Pileurt (Persicaria) er en planteslægt med langt over 100 arter, udbredt i alle tempererede egne af den nordlige halvkugle. Det er enårige urter eller (sjældnere) stauder med opret, opstigende eller nedliggende vækst. Stænglerne er urteagtige, men af og til også forveddede. De spredtstillede blade er smalle, dvs. linjeformede, lancetformede eller smalt ægformede. Bladrandene er oftest glatte eller en smule lappede. Blomsterne er samlet i ende- eller sidestillede, aks- eller hovedagtige stande. De enkelte blomster er 5-tallige med hvide eller lyserøde kronblade. Frugterne er trekantede nødder.
Der er og har været en del uenighed om fordelingen af arter mellem Persicaria og de nærliggende slægter Polygonum og Aconogonon (begge ligeledes kaldet pileurt) samt Bistorta (slangeurt-slægten). De fleste arter i disse slægter hedder også pileurt, ligesom visse andre arter i pileurt-familien - fx japanpileurt i sølvregn-slægten (Fallopia).
Beskrevne arter
Die Knöteriche (Persicaria) sind eine Pflanzengattung innerhalb der Familie der Knöterichgewächse (Polygonaceae). Die etwa 100 Arten sind in den gemäßigten Breiten der Nordhalbkugel verbreitet.
Die Persicaria-Arten wachsen als einjährige, seltener ausdauernde krautige Pflanzen. Die selbständig aufrechten bis niederliegenden Stängel sind krautig, manchmal auch verholzt. Die wechselständigen Laubblätter können gestielt oder ungestielt sein. Die einfachen Blattspreiten sind schmal, linear-lanzettlich bis elliptisch-eiförmig. Die Blattränder sind meist glatt, selten gelappt. Meist haben sie keine Drüsen, nur selten sind sie drüsig punktiert. Die Tuten (Ochreae) sind röhrenförmig, häutig, an der Öffnung gewimpert, seltener ungewimpert.
Die end- oder seitenständigen, ährigen, traubigen oder seltener kopfigen Blütenstände enthalten oft viele Blüten. Die Ochreolae (Tuten der Hochblätter) sind röhrig, häutig, gewimpert bis zerteilt.
Die Blüten sind zwittrig oder funktional eingeschlechtig. Das Perianth besteht aus vier bis fünf Blütenhüllblättern, die meist bis zur ungefähr zur Mitte geteilt. Die Nektardrüsen stehen abwechselnd mit den vier bis acht Staubblättern. Die Staubfäden sind frei oder an ihrer Basis verwachsen. Die Staubbeutel sind gelb, rosa oder rot. Zwei bis drei Fruchtblätter sind zu einem bikonvexen bis dreieckigen Fruchtknoten verwachsen. Die zwei bis drei langen, fadenförmigen Griffeln sind verwachsen oder frei; sie enden jeweils mit einer kopfigen Narbe.
Die bikonvexen bis dreikantigen Nüsschen sind kahl, glänzend und dunkelbraun bis schwarz.
Die Gattung Persicaria wurde durch Philip Miller aufgestellt. Der Gattungsname Persicaria (früher uneinheitlich, vor allem als Artname für Floh-Knöterich und später auch Wasserpfeffer gebraucht[1]) leitet sich vom lateinischen Wort persica für Pfirsich und -aria für sich beziehen ab, dies bezieht sich auf die Ähnlichkeit der Laubblätter mancher Persicaria-Arten.
Die Gattung Persicaria war früher als Sektion Persicaria ein Teil der Gattung Polygonum, wird heute aber überwiegend als eigenständige Gattung behandelt. Sie umfasst im engeren Sinn etwa 100 (bis 150) Arten. Recht häufig werden auch die Arten der Gattungen Bistorta, Rubrivena, Aconogon und Knorringia in die Gattung Persicaria gestellt. Die Beschreibung hier und die Artenliste beziehen sich auf die Gattung im engeren Sinn.
Die Gattung Persicaria gehört zur Tribus Persicarieae in der Unterfamilie Polygonoideae innerhalb der Familie Polygonaceae.[2]
Die Persicaria-Arten kommen in den gemäßigten Breiten der Nordhalbkugel vor. Hier eine Auswahl:[2]
Die Knöteriche (Persicaria) sind eine Pflanzengattung innerhalb der Familie der Knöterichgewächse (Polygonaceae). Die etwa 100 Arten sind in den gemäßigten Breiten der Nordhalbkugel verbreitet.
Persicaria is a genus of herbaceous flowering plants in the knotweed family, Polygonaceae. Plants of the genus are known commonly as knotweeds[2]: 436 or smartweeds.[3] It has a cosmopolitan distribution, with species occurring nearly worldwide.[3][4] The genus was segregated from Polygonum.[5]
The genus includes annual and perennial herbs with taproots or fibrous root systems, or with rhizomes or stolons. The stems are often erect but may be prostrate along the ground, and some species are prickly.[3] The stems are self-supporting or twining and climbing.[6] The leaves are alternately arranged, deciduous, and variously shaped. The brownish or reddish ochrea may be leathery to papery. The inflorescence may be a panicle or a spikelike or headlike arrangement of fascicles of flowers. The flower is white, greenish, reddish, pink or purple, with the tepals partially fused together along the bases. The fruit is an achene which can take a number of shapes, including a disc or a sphere.[3]
Within the family Polygonaceae, Persicaria is placed in the subfamily Polygonoideae, where the tribe Persicarieae consists of two sister genera, Bistorta and Koenigia, together with Persicaria.[7]
PersicarieaePersicaria
Bistorta
Koenigia
As of February 2019, Plants of the World Online accepted the following 131 species:[8][Note 1]
_Spach,_1804.jpg)
Illustration from the Japanaese agricultural encyclopedia Seikei Zusetsu (1804) Persicaria is a genus of herbaceous flowering plants in the knotweed family, Polygonaceae. Plants of the genus are known commonly as knotweeds: 436 or smartweeds. It has a cosmopolitan distribution, with species occurring nearly worldwide. The genus was segregated from Polygonum.
Persicaria amphibia 
Persicaria glabra 
Persicaria longiseta 
Persicaria minor 
Persicaria orientalis
Persicaria es un género de plantas pertenecientes a la familia Polygonaceae. El género estaba anteriormente incluido en el género Polygonum.
Comprende plantas perennes y caducas. La mayoría con inflorescencias en racimos de flores de color rosa o algunas veces blancas.
La mayoría de los miembros del género son agresivos y / o invasoras malas hierbas, aunque algunas han sido utilizadas como cultivos de cobertura en el campo y como planta ornamental en el jardín . Mata con los tallos tendidos y muy nudosos, de los que salen vástagos erectos. Hojas lanceoladas, rodeadas en su base por una escama membranosa.
Son flores de menos de dos milímetros agrupadas en densas espigas en el extremo de los tallos. Vive en las orillas de las acequias y cursos de agua intermitentes de toda la región de Andalucía. Se usó como astringente.
El género fue descrito por Philip Miller y publicado en The Gardeners Dictionary...Abridged...fourth edition vol. 3. 1754.[1][2] La especie tipo es: Persicaria maculosa Gray.
Las siguientes especies están ahora clasificadas en el género Persicaria:
Datos: Q159000
Multimedia:
Especies: Persicaria
Persicaria es un género de plantas pertenecientes a la familia Polygonaceae. El género estaba anteriormente incluido en el género Polygonum.
Comprende plantas perennes y caducas. La mayoría con inflorescencias en racimos de flores de color rosa o algunas veces blancas.
La mayoría de los miembros del género son agresivos y / o invasoras malas hierbas, aunque algunas han sido utilizadas como cultivos de cobertura en el campo y como planta ornamental en el jardín . Mata con los tallos tendidos y muy nudosos, de los que salen vástagos erectos. Hojas lanceoladas, rodeadas en su base por una escama membranosa.
Son flores de menos de dos milímetros agrupadas en densas espigas en el extremo de los tallos. Vive en las orillas de las acequias y cursos de agua intermitentes de toda la región de Andalucía. Se usó como astringente.
Ukontattaret eli kosteikkotattaret[1] (Persicaria) on tatarkasvien (Polygonaceae) heimoon kuuluva kasvisuku. Sukuun lasketaan kuuluvaksi ainakin reilut 60 lajia, mutta noin 160 sukuun kuvatun lajin taksonominen asema on toistaiseksi epäselvä[2]. Ukontattaret ovat kuuluneet aiemmin suurempaan tatarsukuun, mutta tuo suku on sittemmin jaettu useammaksi pienemmäksi suvuksi. Ukontattarien ohella omiksi suvuikseen on eroteltu pihatattaret (Polygonum), konnantattaret (Bistorta), röyhytattaret (Aconogonon), kurjentattaret (Koenigia) ja kiertotattaret (Fallopia).
Ukontattaret ovat yleensä yksivuotisia, joskus harvoin monivuotisia ruohovartisia kasveja. Niiden kasvutapa vaihtelee pystystä maanmyötäiseen, ja joskus ne voivat kasvaa myös veden alla. Ukontattarien lehdet ovat herttamaisia sekä joskus mustapilkullisia. Kukat ovat yleensä kaksineuvoisia ja muodostavat tiiviin tai harvan tähkäkukinnon. Kukkien kehä on tavallisesti viisilukuinen, ja terälehdet ovat valkoisia, vihertäviä tai vaaleanpunaisia. Emit ovat yleensä kaksiluottisia, joskus kolmiluottisia. Ukontattarien hedelmä on pähkylä.[3]
Suomessa tavataan useampia ukontattarien sukuun kuuluvia lajeja.
Ukontattaret eli kosteikkotattaret (Persicaria) on tatarkasvien (Polygonaceae) heimoon kuuluva kasvisuku. Sukuun lasketaan kuuluvaksi ainakin reilut 60 lajia, mutta noin 160 sukuun kuvatun lajin taksonominen asema on toistaiseksi epäselvä. Ukontattaret ovat kuuluneet aiemmin suurempaan tatarsukuun, mutta tuo suku on sittemmin jaettu useammaksi pienemmäksi suvuksi. Ukontattarien ohella omiksi suvuikseen on eroteltu pihatattaret (Polygonum), konnantattaret (Bistorta), röyhytattaret (Aconogonon), kurjentattaret (Koenigia) ja kiertotattaret (Fallopia).
Ukontattaret ovat yleensä yksivuotisia, joskus harvoin monivuotisia ruohovartisia kasveja. Niiden kasvutapa vaihtelee pystystä maanmyötäiseen, ja joskus ne voivat kasvaa myös veden alla. Ukontattarien lehdet ovat herttamaisia sekä joskus mustapilkullisia. Kukat ovat yleensä kaksineuvoisia ja muodostavat tiiviin tai harvan tähkäkukinnon. Kukkien kehä on tavallisesti viisilukuinen, ja terälehdet ovat valkoisia, vihertäviä tai vaaleanpunaisia. Emit ovat yleensä kaksiluottisia, joskus kolmiluottisia. Ukontattarien hedelmä on pähkylä.
Suomessa tavataan useampia ukontattarien sukuun kuuluvia lajeja.
Persicaria
Les persicaires (genre Persicaria) regroupent des plantes herbacées de la famille des Polygonacées, poussant à l'état sauvage. De nombreuses espèces de ce genre, souvent appelées renouées, étaient précédemment classées dans le genre Polygonum mais le genre Persicaria fut ensuite dissocié du genre Polygonum.
La Renouée persicaire (Persicaria maculosa auparavant Polygonum persicaria), adventice très courante, est une des espèces les plus connues.
En France, la Renouée perfoliée (Persicaria perfoliata (L.) H.Gross, 1913) est légalement inscrite sur la liste annexe de l'Arrêté du 14 février 2018 relatif aux espèces végétales exotiques envahissantes sur le territoire métropolitain[1].
L'étymologie grecque du genre Polygonum nous éclaire sur sa morphologie : "Poly" (plusieurs) et "gonu" (genoux, d'où "gônia", angle) désigne les nombreuses articulations qui figurent sur les plantes de ce genre (et celles de la famille des Polygonacées). Le nom vernaculaire Renouée évoque également ces tiges présentant des « nœuds » renflés. Persicaire fait référence à la Renouée persicaire (Polygonum persicaria) ainsi nommée, car ses feuilles allongées et aiguës ressemblent à celles du pêcher (persicaria en latin)[2].
Le genre compte 100 à 150 espèces parmi lesquelles :
La plupart des renouées ont été consommées (jeunes pousses, feuilles et parfois graines), particulièrement la Renouée du Japon et la Renouée des buissons. Les feuilles peuvent être farcies, les jeunes pousses se consomment crues mais sont acides (présence d'acide oxalique) et sont préférables épluchées et cuites[3].
Les chenilles de papillons de nuit (hétérocères) suivants se nourrissent de renouées :
Persicaria
Les persicaires (genre Persicaria) regroupent des plantes herbacées de la famille des Polygonacées, poussant à l'état sauvage. De nombreuses espèces de ce genre, souvent appelées renouées, étaient précédemment classées dans le genre Polygonum mais le genre Persicaria fut ensuite dissocié du genre Polygonum.
La Renouée persicaire (Persicaria maculosa auparavant Polygonum persicaria), adventice très courante, est une des espèces les plus connues.
En France, la Renouée perfoliée (Persicaria perfoliata (L.) H.Gross, 1913) est légalement inscrite sur la liste annexe de l'Arrêté du 14 février 2018 relatif aux espèces végétales exotiques envahissantes sur le territoire métropolitain.
Persicaria, veliki biljni rod iz porodice dvornikovki. Oko 130 priznatih vrsta[1], od kojih ih je nekoliko vrsta u hrvatskom jeziku poznato pod imenom dvornik, jer su nekada bile uključivane u rod Polygonum
Persicaria, veliki biljni rod iz porodice dvornikovki. Oko 130 priznatih vrsta, od kojih ih je nekoliko vrsta u hrvatskom jeziku poznato pod imenom dvornik, jer su nekada bile uključivane u rod Polygonum
Wuroć[1][2] (Persicaria) je ród ze swójby wuroćowych rostlinow (Polygonaceae).
Ród Persicaria bě prjedy jako sekciju Persicaria dźěl roda Polygonum, so pak dźensa zwjetša jako samostatny ród wobjednawa. Wón wobsahuje we wušim zmysle wokoło 100 hač 150 družinow. Často so tež družiny rodow Bistorta, Rubrivena, Aconogon a Knorringia do roda Persicaria zarjaduja. Wopis tu a lisćina poćahujetej so na ród w wušim zmysle.
W srjedźnej Europje domjace, resp. tu kultiwowane družiny, su:[3]
Wuroć (Persicaria) je ród ze swójby wuroćowych rostlinow (Polygonaceae).
Persicaria Mill., 1754 è un genere di piante spermatofite dicotiledoni appartenenti alla famiglia delle Polygonaceae, dall'aspetto di piccole erbacee annuali o perenni, aromatiche e dalla tipica infiorescenza a spiga.
Il nome (Persicaria) deriva dal fatto che le foglie di alcune specie di questo genere sono molto simili a quelle del pesco.
Radici secondarie da rizoma, o da stolone.
Il fusto normalmente è diviso in due parti: quella sotterranea è un rizoma, a volte contorto e squamoso; quella superiore è eretto o prostrato, a sezione cilindrica, pubescente o glabro, più o meno ramoso e provvisto di nodi. La parte più caratteristica è data dalla presenza di particolari stipole membranose con bordi cigliati o sfrangiati, cilindriche e inguainanti il fusto stesso chiamate ocree di colore rossastro, marrone o anche trasparenti.
Le foglie sono normalmente decidue, hanno la forma lanceolata più o meno stretta o allargata. Quelle basali sono più larghe e grandi e normalmente sono picciolate; quelle cauline sono più strette e più piccole e sono sub-sessili. Quasi tutte sono penninervie.
L'infiorescenza tipica è una spiga peduncolata composta da diverse decine di fiori regolari. La posizione dell'infiorescenza può essere all'ascella delle foglie o terminale. In alcune specie nella parte inferiore sono presenti dei bulbilli (Persicaria vivipara). I bulbilli, cadendo a terra, hanno lo scopo di facilitare la perpetuazione della pianta[1].
La struttura dei fiori delle piante di questo genere è diversa dal “classico” fiore delle Angiosperme in quanto il calice e la corolla non sono ben differenziati; abbiamo quindi un perigonio con diversi tepali (e non un perianzio con un calice e i suoi sepali e una corolla con i suoi petali). Questa “diversità” non sempre è chiara e ben definita, o accettata dai vari botanici, per cui in alcuni casi strutture di questo tipo si definiscono come “perianzio corollino con tepali”[2] oppure “perianzio aciclico”[3]
I fiori sono ermafroditi (in alcune specie sono unisessili: Persicaria amphibia o Persicaria hydropiperoides), attinomorfi e pentameri. Possono inoltre essere pedicellati oppure sessili.
I frutti sono degli acheni racchiusi nel perigonio che in genere è persistente. Il loro colore è quasi sempre marrone scuro; non sono alati, ed hanno una forma discoide biconvessa o sferoidale. A volte sono trigoni.
Le piante di questo genere sono diffuse in tutta Italia a tutte le quote (basse – medie) e frequentano gli habitat più diversi. Delle 14 specie spontanee della nostra flora ben 13 vivono sull'arco alpino (solo la specie Persicaria salicifolia ne è esclusa). La tabella seguente mette in evidenza alcuni dati relativi all'habitat, al substrato e alla diffusione delle sole specie alpine.
Legenda e note alla tabella.
Per il “substrato” con “Ca/Si” si intendono rocce di carattere intermedio (calcari silicei e simili); vengono prese in considerazione solo le zone alpine del territorio italiano (sono indicate le sigle delle province).
La famiglia di questo genere è mediamente numerosa (una cinquantina di generi per circa un migliaio di specie), mentre il genere Persicaria comprende una cinquantina e più di specie, di cui una dozzina circa sono spontanee della nostra flora.
Il Sistema Cronquist assegna la famiglia delle Polygonaceae all'ordine delle Polygonales mentre la moderna classificazione APG la colloca nell'ordine delle Caryophyllales. Sempre in base alla classificazione APG sono cambiati anche i livelli superiori (vedi tabella a destra).
Il genere di questa scheda è relativamente nuovo in quanto fino a qualche decennio fa le piante di questo genere facevano parte del genere Polygonum. Questa ristrutturazione tassonomica non è accettata unanimemente da tutti botanici, infatti tuttora ci sono ancora diverse classificazioni che non contemplano un'esistenza autonoma per il genere Persicaria.
Qui di seguito è indicata la classificazione scientifica di questo genere[5]:
Le specie di questo genere si presentano in diverse varietà e forme adattate agli ambienti più diversi. Quando questo genere faceva parte del gruppo Polygonum, Fiori (Adriano Fiori, botanico italiano 1865 – 1950) aveva suddiviso le specie spontanee dell'Italia in tre sezioni (suddivisione che ovviamente rimane ancora valida per comprendere meglio i vari caratteri distintivi del genere di questa scheda) :
Attualmente i criteri di circoscrizione del genere seguono gli studi di P. Ronse Decraene et al. (2000) e K. Haraldson (1978)[6] che dividono il genere in cinque sezioni:
Per meglio comprendere ed individuare le varie specie del genere (solamente per le specie spontanee della nostra flora) l'elenco che segue utilizza in parte il sistema delle chiavi analitiche[2].
Due nuove specie non sono inserite negli elenchi della “Flora d'Italia” di Pignatti, che invece compaiono in altri testi più recenti[7]:
I generi che più si avvicinano a quello della presente scheda sono ovviamente quelli che sono stati separati ultimamente.
Lo stesso argomento in dettaglio: Specie di Persicaria. La maggior parte delle piante di questo genere sono erbacce invasive o in tutti i casi poco utili a parte qualche utilizzo nel giardinaggio di copertura e riempimento.
Alcune specie (Persicaria maculosa) sono usate nella medicina popolare per proprietà curative di vario tipo (vulnerarie, diuretiche o astringenti); altre come la Persicaria vivipara per la cura dell'ulcera.
In cucina vengono usate soprattutto le foglie (nell'insalata se giovani, oppure cotte se raccolte dopo); altre specie sono usate al posto del pepe; alcune ricette propongono i semi di queste piante con curry oppure da usarsi dopo che sono torrefatti.
L'industria ricava soprattutto coloranti dalle parti aeree di queste piante.
Persicaria Mill., 1754 è un genere di piante spermatofite dicotiledoni appartenenti alla famiglia delle Polygonaceae, dall'aspetto di piccole erbacee annuali o perenni, aromatiche e dalla tipica infiorescenza a spiga.
Duizendknoop is een plantengeslacht van uit de duizendknoopfamilie (Polygonaceae). Tegenwoordig hoort deze naam bij het geslacht Persicaria, maar vroeger maakten de planten die nu dit geslacht vormen deel uit van geslacht Polygonum en toen hoorde deze Nederlandse naam bij dat geslacht. Het genus Polygonum is veel kleiner geworden en heeft een nieuwe Nederlandse naam gekregen: het geslacht Varkensgras.
De bloeiwijze is bijna altijd een aar en meestal vijf bloemdekbladen omsluiten de vrucht die een eenzadig dopvruchtje is. De planten uit het geslacht worden onder andere gegeten door de zuringwants (Coreus marginatus).
Bloeiwijze van de zachte duizendknoop
Tuitje van de zachte duizendknoop
Bloemen van perzikkruid
Dopvruchten (3 mm lang) van perzikkruid
Vruchten van de zachte duizendknoop
In Nederland en Vlaanderen komen volgende soorten voor:
Naast inheemse soorten en exoten die als lastig onkruid worden beschouwd, wordt adderwortel nog weleens aangeplant, met name bij vijvers. Twee soorten die gebruikt worden in de siertuin komen beide uit de Himalaya. Persicaria affinis vindt toepassing als groenblijvende bodembedekker. De bladeren vertonen in de winter een brons-kleur. Persicaria amplexicaulis is gewild bij tuinarchitecten en wordt vaak gebruikt in combinatie met siergras. Zoals de meeste Persicaria houden ze van een niet te droge standplaats. De eerste wil daarbij meer zon dan de tweede die ook in halfschaduw goed bloeit.
Duizendknoop is een plantengeslacht van uit de duizendknoopfamilie (Polygonaceae). Tegenwoordig hoort deze naam bij het geslacht Persicaria, maar vroeger maakten de planten die nu dit geslacht vormen deel uit van geslacht Polygonum en toen hoorde deze Nederlandse naam bij dat geslacht. Het genus Polygonum is veel kleiner geworden en heeft een nieuwe Nederlandse naam gekregen: het geslacht Varkensgras.
De bloeiwijze is bijna altijd een aar en meestal vijf bloemdekbladen omsluiten de vrucht die een eenzadig dopvruchtje is. De planten uit het geslacht worden onder andere gegeten door de zuringwants (Coreus marginatus).
Flora Batava: zachte duizendknoop
Bloeiwijze van de zachte duizendknoop
Tuitje van de zachte duizendknoop
Bloemen van perzikkruid
Dopvruchten (3 mm lang) van perzikkruid
Vruchten van de zachte duizendknoop
Hønsegress (Persicaria) ettårige arter av slireknefamilien. Grenete urter med spredte blad og akselblad sammenvokst til en slire rundt stengelen. Rødlige små blomster i tykke, tette aks i toppen av grenene.
Gruppa var tidligere inkludert i tungras.
Denne botanikkrelaterte artikkelen er foreløpig kort eller mangelfull, og du kan hjelpe Wikipedia ved å utvide den. Hønsegress (Persicaria) ettårige arter av slireknefamilien. Grenete urter med spredte blad og akselblad sammenvokst til en slire rundt stengelen. Rødlige små blomster i tykke, tette aks i toppen av grenene.
Persicaria – rodzaj roślin z rodziny rdestowatych. Jego ujęcie systematyczne jest różne u różnych autorów. Dawniej zaliczane tu rośliny włączane były do rodzaju rdest (Polygonum). Współcześnie do rodzaju Persicaria w zależności od ujęcia należy ok. 100[3] do 150[4] gatunków. Występują one niemal na całym świecie[3]. W Polsce rośnie w stanie dzikim 8 gatunków[5]. W polskojęzycznych publikacjach należące do tego rodzaju rośliny tradycyjnie określane są jako „rdesty”. Wyjątkowo rodzaj nazywany jest polską nazwą „persikaria”[6], jednak brak źródeł dla odpowiednich nazw gatunkowych.
Takson wyodrębniany był dawniej jako sekcja w obrębie rodzaju rdest – Polygonum L. sect. Persicaria (Mill.) Meisn., Monogr. Polyg. 1826[4]. W obrębie rodzaju wyróżnia się różną liczbę sekcji, w różnych ujęciach podnoszonych do rangi odrębnych rodzajów. Do wyodrębnianych w randze równorzędnych taksonów należą rodzaje: Aconogonum, Bistorta, Koenigia i Rubrivena[8][7]. W obrębie rodzaju Persicaria wyróżniane są następujące sekcje[7]:
Polygonum (sensu stricto, w tym jednak Polygonella)
Persicaria
Persicaria – rodzaj roślin z rodziny rdestowatych. Jego ujęcie systematyczne jest różne u różnych autorów. Dawniej zaliczane tu rośliny włączane były do rodzaju rdest (Polygonum). Współcześnie do rodzaju Persicaria w zależności od ujęcia należy ok. 100 do 150 gatunków. Występują one niemal na całym świecie. W Polsce rośnie w stanie dzikim 8 gatunków. W polskojęzycznych publikacjach należące do tego rodzaju rośliny tradycyjnie określane są jako „rdesty”. Wyjątkowo rodzaj nazywany jest polską nazwą „persikaria”, jednak brak źródeł dla odpowiednich nazw gatunkowych.
Pilörter (Persicaria) är en växtsläkte i familjen slideväxter med cirka 150 arter i den norra tempererade zonen.
Släktet har fått sitt namn av de lansettlika bladen, som liknar pilträdens blad.
Pilörter (Persicaria) är en växtsläkte i familjen slideväxter med cirka 150 arter i den norra tempererade zonen.
Släktet har fått sitt namn av de lansettlika bladen, som liknar pilträdens blad.
Персика́рия (лат. Persicária) — род травянистых растений семейства Гречишные (Polygonaceae), встречается в умеренном и тропическом климате Северного полушария и в Южной Америке.
Однолетнее, реже многолетнее растения, высотой 30—150 см.
Стебель обычно прямостоящий или восходящий.
Листья ланцентные, от широких до линейных, острые.
Цветки собраны в колосовидные соцветия.
Представители рода встречаются в умеренно тёплых и тропических областях Северного полушария и в Южной Америке.
Виды этого рода ранее включали в род Горец (Polygonum L.).
По информации базы данных The Plant List, род включает 66 видов[3]:
В базе данных The Plant List статус вида Горец душистый (Persicaria odorata (Lour.) Soják) не определён[4].
Персика́рия (лат. Persicária) — род травянистых растений семейства Гречишные (Polygonaceae), встречается в умеренном и тропическом климате Северного полушария и в Южной Америке.
分類 界 : 植物界 Plantae 階級なし : 被子植物 Angiosperms 階級なし : 真正双子葉類 Eudicots 階級なし : コア真正双子葉類 Core eudicots 目 : ナデシコ目 Caryophyllales 科 : タデ科 Polygonaceae 連 : Persicarieae 属 : イヌタデ属 Persicaria 学名 Persicaria (L.) Mill.[1][2] 英名 Smartweed[1] 節 イヌタデ属（いぬたでぞく、Persicaria）は、ナデシコ目タデ科の1属である。
かつてイヌタデ属などはタデ属 (Polygonum s.l.) にまとめられていたが、Hedberg (1946) や続く研究者により、約8属に分割された[3][4][2]。なおこの分割により、小さくなった Polygonum (s.s.) は和名をミチヤナギ属と変える。
ほぼ全世界に生息する[1]。
花序は穂状または頭状。サナエタデ節とミズヒキ節は穂状、タニソバ節と sect. Echinocaulon は頭状である[5]。
イヌタデ属はいくつかの節に分かれる。標準的な説では、sect. Persicaria（タデ）, Tovara, Echinocaulon, Cephalophilon の4節からなる[3][4][2]。
主要な4節と、近縁属を加えた系統関係は次のとおり[3][4]。
Persicarieaeタニソバ節 sect. Cephalophilon
ミズヒキ節 sect. Tovara
sect. Echinocaulon
サナエタデ節 sect. Persicaria
これに小規模な節を追加する説もある。しばしば sect. Rubrivena を加え5節とされた[1]が、分子系統は否定的で[2]、その節の種はオンタデ属内に位置する[4]。一方、分子系統により、それぞれ1種からなる2節 sect. Amphibia, Truelloides をサナエタデ節から分離する説が現れた[5]が、少なくとも sect. Amphibia はサナエタデ節内に位置するようである[4]。
イヌタデ属（いぬたでぞく、Persicaria）は、ナデシコ目タデ科の1属である。
かつてイヌタデ属などはタデ属 (Polygonum s.l.) にまとめられていたが、Hedberg (1946) や続く研究者により、約8属に分割された。なおこの分割により、小さくなった Polygonum (s.s.) は和名をミチヤナギ属と変える。
이전에는 마디풀속에 포함되어 있었다. 한해살이풀이거나 여러해살이풀이다. 대부분 분홍색이거나 흰색 꽃으로 된 이삭꽃차례를 단다. 일부 종이 작물 및 관상용 식물로 쓰이지만, 많은 종이 위해 식물로 취급된다.
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
