Adenia és un gènere de plantes amb flors de la família passifloràcia. Són plantes xeròfites tropicals i subtropicals. Algunes són lianes. Moltes de les espècies tenen la saba molt tòxica: a més de components cianogènics, contenen lectines que destrueixen el ribosomes. Aquest és el mateix sistema d'acció tòxica que el ricí.
Adenia és un gènere de plantes amb flors de la família passifloràcia. Són plantes xeròfites tropicals i subtropicals. Algunes són lianes. Moltes de les espècies tenen la saba molt tòxica: a més de components cianogènics, contenen lectines que destrueixen el ribosomes. Aquest és el mateix sistema d'acció tòxica que el ricí.
Adénie (Adenia) je rod rostlin z čeledi mučenkovité. Jsou to rostliny velmi různorodých životních forem, rostoucí na rozličných přírodních stanovištích od pouštních oblastí až po tropické deštné lesy. Nalezneme mezi nimi popínavé byliny, liány, keře, ztlustlé stromy i sukulenty s hlízovitým stonkem. Rod zahrnuje asi 100 druhů a je rozšířen v subsaharské Africe, na Madagaskaru a v tropické Asii, v malé míře i v Papuasii a severní Austrálii.
Adénie obsahují pestrou paletu účinných látek a většina druhů je více či méně jedovatá, některé smrtelně. Mají široké využití v domorodé a tradiční medicíně. Lokálně je z nich připravován jed používaný na špice šípů, k lovu ryb nebo k trávení hyen. Některé druhy jsou pěstovány ve sbírkách sukulentů.
Adénie mají tak různorodé životní formy, že se jim v tomto ohledu vyrovná pouze několik jiných rodů kvetoucích rostlin, jako je pryšec nebo starček. Jsou mezi nimi druhy pouštních oblastí, adaptované na extrémní podmínky, i druhy rostoucí v tropických deštných lesích. Nalezneme mezi nimi bylinné i dřevnaté liány, sukulentní keře, stromy se ztlustlým kmenem i hlíznaté byliny. Stonek některých druhů ze suchých oblastí (Adenia pechuelii, A. globosa) je přeměněn v nadzemní hlízovitý útvar, z něhož v příznivých podmínkách vyrůstají olistěné nesukulentní prýty.[1][2]
Adénie jsou převážně dvoudomé byliny, dřeviny a úponkaté liány, někdy se ztlustlým až hlízovitým stonkem nebo zbytnělými podzemními orgány. Listy jsou jednoduché, s celistvou nebo dlanitě členěnou čepelí, u některých druhů až téměř dlanitě složené. Žilnatina je dlanitá nebo zpeřená. Na vrcholu řapíku jsou žlázky. Palisty jsou drobné, trojúhelníkovité. Úponky jsou úžlabní, zpravidla jednoduché a nevětvené. Květy jsou většinou zelenavé nebo žlutavé, často červeně skvrnité, jednopohlavné a pětičetné, uspořádané v úžlabních vrcholičnatých květenstvích. Vrcholové nebo nejspodnější květy jsou často nahrazené úponkem. Květní lůžko je miskovité, někdy členěné do 5 vaků. Kališní lístky jsou volné nebo částečně srostlé Koruna je redukovaná, přirostlá k vrcholu češule a zpravidla kratší než kalich, případně zcela chybí. Pakorunka chybí nebo tvoří dřípený či blanitý lem na vrcholu češule. Samčí květy obsahují 5 tyčinek s volnými nebo částečně srostlými nitkami a zbytky zakrnělého semeníku. Semeník samičích květů je kulovitý, spočívající na gynoforu, s mnoha vajíčky. Nese 3 volné nebo částečně srostlé čnělky. Samičí květy obsahují také šídlovitá staminodia. Plodem je kulovitá, vejcovitá nebo elipsoidní tobolka pukající zpravidla 3 chlopněmi. Semena jsou obklopená dužnatým míškem.[3][4][5]
List Adenia fruticosa
Silně xerofytní druh Adenia pechuelii
Druh Adenia lobata se zajímavě skulpturovanými stonky
Samičí květy Adenia monadelpha
Samčí květy Adenia digitata
Plody Adenia hondala
Rod adénie zahrnuje asi 100 druhů. Je rozšířen v tropech a subtropech Starého světa. Centrum druhové diverzity je ve východní Africe a na Madagaskaru. Mimo subsaharskou Afriku se vyskytují v tropické Asii a severní Austrálii. Na Madagaskaru roste 25 endemických druhů, přičemž jsou zde zastoupeny víceméně na všech typech stanovišť a nabývají plné škály různých forem.[1][3] Druh Adenia venenata zasahuje z tropické Afriky až do Arábie. V Asii sahá areál rozšíření rodu od Indie po jižní Čínu a Tchaj-wan a přes Indočínu po jihovýchodní Asii, druh Adenia heterophylla je rozšířen také na Nové Guineji, Bismarckově souostroví a v severní Austrálii.[6]
Adénie jsou v jihovýchodní Asii a severní Austrálii živnými rostlinami housenek babočkovitých motýlů Ariadne, Vindula (V. erota, V. dejone, V. arsinoe), Acraea (A. andromacha) a Cethosia (C. biblis, C. myrina, C. cydippe, C. penthesilea).[7][8] Druhy s úzkými, trubkovitými květy (např. Adenia heterophylla) jsou pravděpodobně opylovány různými druhy drobnějšího hmyzu. Některé mají vonné květy.[4] Druh Adenia olaboensis ze západního Madagaskaru je opylován v časných ranních hodinách ptáky, zejména strdimilem madagaskarským a timálií žlutavoprsou. Naproti tomu Adenia firingalavensis, kvetoucí v suchém období, je specializována na noční opylovače.[9] Jasně červené plody Adenia pechuelii z pouštních oblastí Namibie vyhledávají ptáci a hlodavci.[10]
Babočkovitý motýl Vindula erota
Cethosia biblis
Adénie jsou poměrně bohaté na účinné obsahové látky, jako jsou alkaloidy, glykosidy nebo glykoproteiny. Jedovatost je u různých druhů různá a sahá od druhů relativně nejedovatých (A. glauca) až po smrtelně jedovaté (A. digitata). Poslední zmíněný druh pochází z jižní Afriky a obsahuje glykoprotein modeccin, strukturou podobný ricinu ze semen skočce obecného. Hlavní účinek těchto glykoproteinů spočívá v zablokování syntézy bílkovin v buňkách. Navíc obsahuje i kyanogenní glykosidy. Podobný glykoprotein, volkensin, byl zjištěn u druhu Adenia volkensii, kde je navíc obsažen i alkaloid volkenin. Velmi jedovatý je též madagaskarský druh Adenia firingalavensis.[11][12][13][14]
V rámci čeledi Passifloraceae představuje rod Adenia bazální vývojovou větev podčeledi Passifloreae, která je sesterským kladem podčeledi Paropsieae.[15]
Adénie mají význam zejména v tradiční medicíně. Jsou využívány na širokou škálu různých neduhů, které m.j. zahrnují gastritidu (A. aculeata), střevní parazity (A. venenata, asijský druh A. penangiana), tišení bolestí (A. cissampeloides), lepru (A. digitata, A. gummifera), hadí uštknutí (A. gummifera, A. keramanthus, A. trilobata), otravy (asijský druh A. hondala), syfilis (A. keramanthus, A. wightiana), malárii (A. lobata), duševní choroby (A. racemosa) a četné jiné. Některé druhy se používají jako stimulans (A. venenata) či afrodiziakum (A. lobata, A. gummifera).[11]
Návnady napuštěné šťávou z plodů A. ellenbeckii se používají k trávení hyen. Rozdrcené listí některých druhů (A. gracilis, A. schweinfurthii) se používá k omámení ryb při jejich lovu (tzv. barbasko). Ze šťávy z kmene A. lobata se připravuje jed na špičky šípů (kurare).[11] Dužnina plodů jihoafrického druhu Adenia hastata je jedlá.[16]
Některé druhy adénií jsou pěstovány ve sbírkách sukulentů.
Obrázky, zvuky či videa k tématu adénie ve Wikimedia Commons
Adénie (Adenia) je rod rostlin z čeledi mučenkovité. Jsou to rostliny velmi různorodých životních forem, rostoucí na rozličných přírodních stanovištích od pouštních oblastí až po tropické deštné lesy. Nalezneme mezi nimi popínavé byliny, liány, keře, ztlustlé stromy i sukulenty s hlízovitým stonkem. Rod zahrnuje asi 100 druhů a je rozšířen v subsaharské Africe, na Madagaskaru a v tropické Asii, v malé míře i v Papuasii a severní Austrálii.
Adénie obsahují pestrou paletu účinných látek a většina druhů je více či méně jedovatá, některé smrtelně. Mají široké využití v domorodé a tradiční medicíně. Lokálně je z nich připravován jed používaný na špice šípů, k lovu ryb nebo k trávení hyen. Některé druhy jsou pěstovány ve sbírkách sukulentů.
Adenia ist eine Pflanzengattung der Familie der Passionsblumengewächse (Passifloraceae). Der botanische Name der Gattung geht zurück auf das griechische Wort aden für ‚Drüse‘ und bezieht sich auf die fast immer vorhandenen Drüsen an den Blättern der Pflanzen.
Adenia-Arten wachsen als krautige, mehr oder weniger verholzende, ausdauernde Kletterpflanzen mit aus den Blattachseln erscheinenden Ranken oder manchmal auch als aufrechte Kräuter oder Kleinsträucher meist ohne Ranken. Dabei bilden sie oft einen Wurzelstock oder eine Knolle oder einen geschwollenen Hauptstamm (Caudex) aus, der manchmal mit Dornen oder Stachel besetzt ist oder auch kahl oder filzig behaart sein kann. Die Blätter sind einfach und ganzrandig, gelappt, handförmig geteilt oder unecht zusammengesetzt ausgebildet und mit keinen, einer oder zwei Nektardrüsen versehen. Die Drüsen stehen an der Basis der Spreite, an oder in der Nähe der Spitze des Blattstieles. Die winzigen Nebenblätter sind dreieckig oder nierenförmig.
Die achselständigen Blütenstände sind traubig, wobei die mittlere oder die ersten drei Blüten oft durch Ranken ersetzt sind. Die winzigen Brakteen und Brakteolen sind dreieckig oder pfriemlich geformt. Die eingeschlechtlichen, zwittrigen oder mit beiden Merkmalen ausgebildeten Blüten sind glockig oder urnenförmig bis röhrig oder trichterig ausgebildet. Sie sind immer kahl und meist grünlich bis gelblich gefärbt. Der Blütenbecher ist untertassenförmig, becherig oder röhrig ausgeformt. Die 4 bis 6, meistens aber 5 ziegeligen, ausdauernden Kelchblätter stehen frei oder sind teilweise zu einer, manchmal langen, Kelchröhre verwachsen. Die 4 bis 6, meistens aber 5 gefransten oder geschlitzten Kronblätter sind ebenfalls freistehend, vom Blütenkelch umschlossen und manchmal auch mit der Kelchröhre verwachsen. Die Nebenkrone kann ringförmig, aus 5 kappenförmigen Segmenten bestehend, aus einem geschlitzten Rand, membranartig, aus haarartigen Fortsätzen bestehend ausgebildet sein oder sie fehlt gänzlich. Meist ist sie mit 5 membranartigen Trennwänden gegenüber den Kronblättern versehen. Diese verbinden den Blütenbecher mit der Staubfadenröhre und bilden somit 5 Fächer aus. Die 5 zungen- oder riemenförmigen Nektarschüppchen sind an oder nahe der Basis des Blütenbechers angesetzt und stehen im Wechsel zu den Kronblättern oder fehlen.
Die mehr oder weniger beerenartigen, selten auch etwas verholzten Früchte sind 3 bis 5 klappige Kapseln mit einem lederigen oder fleischigen Perikarp. Sie sind grünlich bis gelb oder leuchtend rot gefärbt. Die mehr oder weniger zusammengepressten Samen sind mit einer krustig-grubigen Testa versehen und meist von einem membranartigen bis fleischigen, manchmal auch saftigen Arillus umhüllt.
Die Arten der Gattung sind tropischen und südlichem Afrika, in Madagaskar, Indien, Sri Lanka, Malesien und in Nord-Australien verbreitet.
Die Gattung wurde 1775 durch Peter Forsskål aufgestellt.[1] Die Typusart ist Adenia venenata. Als Synonyme für die Gattung gelten Modecca Lam., Kolbia P.Beauv., Blepharanthes Sm., Paschanthus Burch., Erythrocarpos M.Roem., Microblepharis M.Roem., Clemanthus Klotzsch, Machadoa Welw. ex Benth. & Hook. f., Keramanthus Hook. f., Ophiocaulon Hook. f., Jaeggia Schinz sowie Echinothammus Engl.
Basierend auf der Position der Blattdrüsen, der Morphologie der Blütenstände sowie der Konstruktion der Blüten wird die Gattung von W.J. de Wilde in sechs Sektionen aufgeteilt:
Eine Auswahl der Arten:
Adenia ist eine Pflanzengattung der Familie der Passionsblumengewächse (Passifloraceae). Der botanische Name der Gattung geht zurück auf das griechische Wort aden für ‚Drüse‘ und bezieht sich auf die fast immer vorhandenen Drüsen an den Blättern der Pflanzen.
Adenia is a genus of flowering plants in the passionflower family, Passifloraceae. It is distributed in the Old World tropics and subtropics.[1] The centers of diversity are in Madagascar, eastern and western tropical Africa, and Southeast Asia.[2] The genus name Adenia comes from "aden",[3] reported as the Arabic name for the plant by Peter Forsskål, the author of the genus.[4]
All Adenia are perennial plants, but there are many different forms, including herbs, vines, lianas, shrubs, and trees.[5] Many are succulents and some are pachycauls. Some have fibrous root systems and some have tubers.[5] Adenia can be found in a wide variety of habitat types, from dry African deserts to wet Southeast Asian rainforests.[5] There are some 100 species in the genus.[6]
Adenia have alternately arranged leaves borne on petioles. There are two glands located near the attachment of the blade to the petiole.[1] Most species are dioecious.[5] Inflorescences of a few to many flowers occur in the leaf axils. There is a stipe below the flower. The calyx of sepals around the base of the flower has five lobes. The five petals are usually smaller than the sepals and may be whitish or greenish. The male flower has five stamens. In the female flower these are reduced to staminodes. There are three styles tipped with stigmas that may be long-hairy to very woolly. The fruit is a red capsule. Each black seed has a fleshy aril.[1]
Adenia species can be difficult to identify and distinguish. Individuals of a species can be variable. One plant can have leaves of varying shapes and sizes, and young and old specimens can have different leaf types. Some taxa are poorly represented in herbarium collections, leaving few examples to compare with new specimens. Records of some taxa lack descriptions of both flower types. Many species only flower for a few weeks, and during this time they may also lose their leaves. Succulent plants can be difficult to properly collect and preserve.[2]
Several species are used in traditional African medicine. Various parts of A. cissampeloides are used to treat many conditions, including gastrointestinal problems, inflammation, pain, fever, malaria, leprosy, scabies, cholera, anemia, bronchitis, sexually transmitted diseases, menorrhagia, and mental illness.[7] It is used both as an abortifacient and to prevent miscarriage.[7] A. dinklagei leaves are ingested to treat palpitations. The leaves of A. tricostata are used to treat fever. The leaves or leaf sap of A. bequaertii are taken to treat headache, mental illness, and possession.[7] A. lobata stems are applied to sites of Guinea worm infection during extraction of the worm. It is also used as an enema and an aphrodisiac.[8]
A. cissampeloides is used as a fish poison and arrow poison. The red-colored sap is used as a cosmetic. The stems can be made into rope. The crushed twigs or smoke from burning roots can be used to calm honeybees during honey harvest.[7]
The leaves of A. cissampeloides are eaten as a vegetable in parts of Africa.[7]
A. digitata is cultivated as an ornamental plant for its very large, distinctive aboveground tuber.[9]
Many Adenia are poisonous. They contain lectins such as lanceolin, stenodactylin, and volkensin, which are toxic to cells. They cause apoptosis, hemagglutination, inhibition of protein synthesis, and depurination of ribosomes and DNA.[10] Mouse experiments with small doses of lanceolin and stenodactylin, from A. lanceolata and A. stenodactyla, respectively, revealed that they are "amongst the most potent toxins of plant origin".[11]
The fruit of A. digitata has been used in Africa to commit homicide and suicide.[9]
There are approximately 100 species in the genus.[1][2]
Adenia is a genus of flowering plants in the passionflower family, Passifloraceae. It is distributed in the Old World tropics and subtropics. The centers of diversity are in Madagascar, eastern and western tropical Africa, and Southeast Asia. The genus name Adenia comes from "aden", reported as the Arabic name for the plant by Peter Forsskål, the author of the genus.
Adenia estas genro de la planta familio Passifloraceae. La specioj havas ĝenerale unuseksajn, unuplantajn florojn.
Adenia estas genro de la planta familio Passifloraceae. La specioj havas ĝenerale unuseksajn, unuplantajn florojn.
Adenia es un género de plantas con flores perteneciente a la familia Passifloraceae. Comprende 181 especies descritas y de estas, solo 102 aceptadas.[1]
Este género debería ser mejor conocido por la extrema toxicidad de su savia, especialmente en aquellas perennes formadoras de una gran base hinchada (el caudex: es una especie caudiciforme). Además de compuestos cianogénicos, contiene lectinas que destruyen ribosomas, impidiendo la síntesis de proteínas. Este es el mismo modo de acción del ricino, y las toxicidades son comparables. Adenia volkensii ha mostrado ser intensamente tóxica seún Barbieri (1984). Pelosi et al (2005) compararon diez especies, y encontraron 3 (A. stenodactyla, A. goezii, A. lanceolata) que inhibían a ratones a
El género fue descrito por Peter Forsskål y publicado en Flora Aegyptiaco-Arabica , pl. 77, descr. 1775.[2] La especie tipo es: Adenia venenata Forssk.
Volkensina, la toxina de Adenia volkensii (planta kilyambiti) • FEBS Letters, Volume 171, Issue 2, 11 June 1984, Pages 277-279
Ribosome-inactivating proteins and other lectins from Adenia (Passifloraceae) • Toxicon, Volume 46, Issue 6, November 2005, Pages 658-663
Adenia es un género de plantas con flores perteneciente a la familia Passifloraceae. Comprende 181 especies descritas y de estas, solo 102 aceptadas.
Adenia est un genre de plantes à fleurs de la famille des Passifloraceae, originaire principalement d'Afrique tropicale, de Madagascar et d'Asie. Certaines espèces du genre sont xérophytes.
Le genre est divisé en six sections comprenant « environ 95 espèces, dont une soixantaine sur le continent africain, 20 à Madagascar et 15 en Asie[1] ». Ces espèces sont de formes variées : lianes, arbres, arbustes, etc. et occupent différents types d'habitats, que ce soit les déserts de certaines zones africaines ou les forêts denses du sud-est de l'Asie[2].
Certaines de ses espèces ont un usage médicinal, notamment en Afrique. Dans certains pays, des Adenia sont utilisés en décoction de tiges, racines ou feuilles, à différentes fins : traitement de la fièvre, toux, bronchite, rhumatismes, gastrite, etc. Adenia volkensii, appartenant à la section Blepharanthes, est par exemple utilisé en Afrique de l'Est en décoction pour le traitement de la toux et de la fièvre, et pour ses vertus diurétiques en lavements. Adenia tricostata est utilisé dans les pays d'Afrique centrale et en Ouganda comme traitement pour la fièvre. Adenia lobata est utilisée pour ses feuilles : au Sénégal, on les applique sur les plaies faites par le ver de Guinée ; en Côte d'Ivoire et au Congo ces feuilles servent à traiter les palpitations.
Un grand nombre d'espèces du genre sont connues pour l'extrême toxicité de leur sève, particulièrement de celle qui se forme au niveau de sa base charnue (caudex). Outre des composés cyanogènes, elle contient des lectines qui détruisent les ribosomes, empêchant ainsi la synthèse des protéines. Elles ont le même mode d'action que la ricine, et leur toxicité est comparable[3]. La plupart des espèces servant à un usage médicinal à faible dose, peuvent se révéler nocives, voire mortelles à forte dose.
Les fruits d’Adenia digitata, par exemple, ont été utilisés comme poison, notamment par les Tswanas du Botswana, même si la plante est aussi utilisée comme plante ornementale dans le monde entier, pour son tubercule qui peut atteindre 60 cm de diamètre.
Adenia est un genre de plantes à fleurs de la famille des Passifloraceae, originaire principalement d'Afrique tropicale, de Madagascar et d'Asie. Certaines espèces du genre sont xérophytes.
Adenia is een geslacht uit de passiebloemfamilie (Passifloraceae). De soorten komen voor in de tropische en subtropische delen van de Oude Wereld.
Adenia is een geslacht uit de passiebloemfamilie (Passifloraceae). De soorten komen voor in de tropische en subtropische delen van de Oude Wereld.
Adenia é um género botânico pertencente à família Passifloraceae.[1][2]
Adenia é um género botânico pertencente à família Passifloraceae.
Рід аденія з родини Пасифлорові включає в себе понад 20 видів ксерофітних рослин, серед яких є чудові каудициформи. Представники роду аденія вважаються одними з традиційних каудексних рослин.
Каудекс у аденій може бути підземним або надземний сильно роздутий стовбур. Для всіх аденій характерні плетисті ліаноподобні гілки, забезпечені вусиками, які іноді перетворюються в шипи.
У природі або у відкритому ґрунті каудекс деяких видів аденій може досягати метра і більше в діаметрі.
Більшість аденій дуже отруйні, навіть є вид, який так і називається Аденія отруйна.
Це варто враховувати при роботі з рослинами — потрібно обов'язково користуватися рукавичками і ретельно мити руки після роботи.
Найпоширеніший в колекціях вид — Аденія сиза походить з Південної Африки, утворює кеглевидний зелений каудекс, має гарні темно-зелене листя розсічені на п'ять частин.
Аденія воліє рости в тінистому місці, а листя рослини повинні перебувати на сонці. Найкращий варіант для аденії це яскраве розсіяне сонячне світло. Каудекс повинен бути в тіні.
Взимку аденії необхідно утримувати при температурі в 15 ° C (мінімальна температура 7 ° C). Аденія прекрасно може переносити високу літню температуру, так як ця рослина прийнято вважати посухостійким. Оптимальна температура для аденії це температура в 25 °C — 26 °C.
Полив для аденії необхідний регулярний в літній період і дуже обережний помірний взимку.
Для аденії необхідно сухий зміст у зимовий період.
Підживлення для аденії необхідно вносити раз або два на місяць в період вегетації рослини. Як підгодівля використовується добриво для кактусів або сукулентів.
Для пересаджування Аденії краще всього підібрати кислий повітропроникний ґрунт. Субстрат також повинен бути пухкий, добре дренований, з домішкою піску.
Розмножується Аденія насінням і живцюванням. При розмноженні рослини живцями не утворюється каудекс (декоративний наріст на кореневище рослини). Краще надати розмноження цієї рослини досвідченому квітникарю.
Аденія — це отруйна рослина. Періодично у Аденії можуть жовтіти листя або підсушуватися листя. Швидше за все, вашій рослині не вистачає вологості, особливо в зимовий період.
蒴莲属（学名：Adenia）是西番莲科下的一个属，为藤本植物。该属共有约92种，分布于东半球热带地区。[1]
这是一篇與植物相關的小作品。你可以通过编辑或修订扩充其内容。 
