Glyceria maxima (Hartm.) Holmb. (sinònims, G. aquatica (L.) Wahlenb.; G. spectabilis Mert. & W.D.J. Koch; Molinia maxima Hartm.; Poa aquatica L.), és una espècie de planta aquàtica herbàcia perenne i amb rizoma. És planta nativa d'Europa i Sibèria occidental i creix en zones humides com les ribes dels rius i les basses. Ésmolt competidora i invasora i sovint es considera una planta invasora fora de la seva zona originària de distribució.
Glyceria maxima (Hartm.) Holmb. (sinònims, G. aquatica (L.) Wahlenb.; G. spectabilis Mert. & W.D.J. Koch; Molinia maxima Hartm.; Poa aquatica L.), és una espècie de planta aquàtica herbàcia perenne i amb rizoma. És planta nativa d'Europa i Sibèria occidental i creix en zones humides com les ribes dels rius i les basses. Ésmolt competidora i invasora i sovint es considera una planta invasora fora de la seva zona originària de distribució.
Planhigyn blodeuol Monocotaidd a math o wair yw Melyswellt y gamlas sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Poaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Glyceria maxima a'r enw Saesneg yw Reed sweet-grass.[1] Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Perwellt, Chwegwellt, Gweunwellt y Dŵr.
Gall dyfu bron mewn unrhyw fan gan gynnwys gwlyptiroedd, coedwigoedd a thwndra. Dofwyd ac addaswyd y planhigyn gan ffermwyr dros y milenia; chwiorydd i'r planhigyn hwn yw: india corn, gwenith, barlys, reis ac ŷd.
Planhigyn blodeuol Monocotaidd a math o wair yw Melyswellt y gamlas sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Poaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Glyceria maxima a'r enw Saesneg yw Reed sweet-grass. Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Perwellt, Chwegwellt, Gweunwellt y Dŵr.
Gall dyfu bron mewn unrhyw fan gan gynnwys gwlyptiroedd, coedwigoedd a thwndra. Dofwyd ac addaswyd y planhigyn gan ffermwyr dros y milenia; chwiorydd i'r planhigyn hwn yw: india corn, gwenith, barlys, reis ac ŷd.
Zblochan vodní (Glyceria maxima) je mohutná, vytrvalá travina s velkým květenstvím, výrazně vlhkomilný druh z rodu zblochan. Původem euroasijský druh rostoucí v mělkých vodách téměř po celé Evropě a v mírném pásmu Asie, obou Amerik i Austrálie. V České republice je rozšířen na většině území, nejčastější vyrůstá v oblastech s rybníky a na dolních tocích řek. Méně častý je v suchých oblastech a téměř nepřítomný je ve vyšších nadmořských výškách.[2]
Roste na okrajích mělkých, eutrofních, stojatých nebo pomalu tekoucích vod, např. v rybnících, tůních, slepých ramenech řek, melioračních kanálech, příkopech i na zamokřených sníženinách nivních luk. Rostlině nevadí kolísání vody, nedobře však snáší hluboké zaplavení během vegetační doby, ideálně roste při výšce vodní hladiny 0 až 30 cm. Příliš ji nevadí ani krátkodobé letní vyschnutí substrátu. Neroste v rašeliništích a na zasolených místech.
V rozlehlých vodách se vyskytuje na místech, kde se netvoří vlnobití, ale naopak se hromadí organický sediment. Tehdy porost vystupuje i na nízký břeh a rozrůstá se do sousedních vlhkých luk. Je tolerantní k zastínění, proto se často vyskytuje i v mělkých lesních tůních lužních lesů. Pokud roste na stanovištích s vodou hlubokou nad 30 cm, bývá rostlina silně trsnatá a její stébla u báze poléhají. Na místech se stabilně mělkým zaplavením substrátu mívá rostlina stébla pevná a vzpřímená, intenzivně odnožuje a utváří velké, uzavřené porosty. Jako mladá rostlina má poměrně pomalý vývoj, poprvé kvete až druhým rokem, dožívá se však i 10 let.[2][3][4][5]
Vzrůstná, vytrvalá tráva dorůstající do výše 80 až 200 cm a rychle se šířící dlouhými podzemními oddenky. Stébla jsou u spodu až 1 cm hrubá a mají světle zelené listy vyrůstající z oblé nebo mírně zmáčknuté pochvy s ouškem. Listové čepele, dlouhé 3 až 6 cm a široké 1 až 2 cm, mají uprostřed dvojitou drážku a na vrcholu kápovitou špičku, na líci jsou hladké a na rubu drsné, proti světlu jsou v nich patrné spojky mezi žilkami.
Na konci stébla vyrůstá bohaté, 25 až 40 cm dlouhé květenství, stejnoměrně rozvolněná lata. Je tvořena drobnými, asi 5 až 10 mm dlouhými, stopkatými, bočně stlačenými klásky s pěti až deseti kvítky. Plevy i pluchy jsou bez osin. Kvítky, rozkvétající od července do srpna, jsou opylovány větrem, plodem je obilka velká 1,5 až 2 mm.
Zblochan vodní se rozmnožuje jak semeny (obilkami), tak i (a to především) rozrůstáním odnoží oddenku, spolehlivě zakoření i z jeho odlomené a odplavené části.[2][3][5][6][7]
Vytvářejí monokultury, které na stanovišti výrazně snižují množství jiných rostlinných druhů. Omezují také přirozený výskyt bezobratlých živočichů a vytvářejí vhodné prostředí pro larvy komárů.
Počátkem léta mladé rostliny poskytují výbornou píci pro dobytek, nesnášejí však časté kosení a obvykle je problém se sklizní ze zamokřených ploch. Uměle se zblochan vodní vysazuje pro zpevnění vlhkých, nestálých břehů nebo jako okrasná rostlina do větších parkových rybníčků, pozor však na rychlé rozrůstání. Nejčastěji je vysazována jeho vyšlechtěná varieta 'Variegata', která je nižšího vzrůstu a má podélně zeleno-bíle pruhované listy.[2][4][5][8]
Obrázky, zvuky či videa k tématu zblochan vodní ve Wikimedia Commons
Zblochan vodní (Glyceria maxima) je mohutná, vytrvalá travina s velkým květenstvím, výrazně vlhkomilný druh z rodu zblochan. Původem euroasijský druh rostoucí v mělkých vodách téměř po celé Evropě a v mírném pásmu Asie, obou Amerik i Austrálie. V České republice je rozšířen na většině území, nejčastější vyrůstá v oblastech s rybníky a na dolních tocích řek. Méně častý je v suchých oblastech a téměř nepřítomný je ve vyšších nadmořských výškách.
Høj sødgræs (Glyceria maxima) er en op til 2 meter høj, flerårig græsart med en kraftig, opret vækst. Den er knyttet til rørsumpe med næringsrigt vand. Frøene smager sødt.
Høj sødgræs er en flerårig græsart med en kraftig, opret vækst. Stænglerne har mange knæ, og de er runde i tværsnit, hårløse og hule. Bladene sidder spredtstillet, og de er overhængende, linjeformede og flade med bådformet spids og hel rand. Begge bladsider er lysegrønne. Høstfarven er gulbrun.
Blomstringen foregår i juli-august, hvor man finder blomsterne samlet i store, rigt forgrenede og endestillede toppe. Småaksene er 4-10 blomstrede med helrandede, let tilspidsede dækblade. Frøene er forholdsvis store og runde i tværsnit.
Rodsystemet består af vandret krybende jordstængler og et netværk af trævlede rødder.
Højde x bredde og årlig tilvækst: 2,00 x 1,00 m (200 x 100 cm/år), heri ikke medregnet skud fra underjordiske stængler.
Høj sødgræs har sin naturlige udbredelse i Lilleasien, Kaukasus, det vestlige Sibirien og det meste af Europa. I Danmark er den almindelig i det meste af landet, men mangler dog på Anholt. Arten er knyttet til lysåbne voksesteder med en næringsrig og våd eller oversvømmet jord.
Ved bredden af Bølling Sø findes arten i rørsump sammen med bl.a. blåtop, alm. fredløs, alm. rapgræs, alm. star, sumpstrå, sværtevæld, tagrør, bredbladet dunhammer, bukkeblad, duskfredløs, dyndpadderok, engforglemmigej, engrørhvene, enkelt pindsvineknop, gifttyde, grenet pindsvineknop, knæbøjet rævehale, kragefod, krybhvene, kærsvovlrod, kærmysse, liden siv, lysesiv, mannasødgræs, nedbøjet ranunkel, nikkende brøndsel, næbstar, rørgræs, smalbladet dunhammer, smalbladet kæruld, stiv star, søkogleaks, tiggerranunkel, tuekæruld og vandnavle[1]
Arten er karakterplante for klassen Phragmitetea og plantesamfundet Glycerietum maximae [2].
Frøene smager sødt og kan formales til et velsmagende mel.
Høj sødgræs (Glyceria maxima) er en op til 2 meter høj, flerårig græsart med en kraftig, opret vækst. Den er knyttet til rørsumpe med næringsrigt vand. Frøene smager sødt.
Der Wasser-Schwaden (Glyceria maxima (Hartm.) Holmbg., Syn.: Glyceria aquatica Wahlenb.), auch Großer Schwaden, Großer Wasserschwaden oder Riesen-Schwaden genannt, gehört zur Familie der Süßgräser. Das üppige „Wassergras“ bildet in sumpfigen Gebieten häufig ausgedehnte Reinbestände.
Der Wasser-Schwaden ist eine sehr große, etwa 80 bis 150, zuweilen bis zu 200 Zentimeter hohe, ausdauernde krautige Pflanze mit weit kriechenden, kräftigen Rhizomen. Er bildet ausgedehnte Sprosskolonien mit zahlreichen nicht blühenden, kräftigen und aufrechten vegetativen Trieben. Die Halme sind rund und bis zu 1 Zentimeter im Durchmesser. Die Blätter sind kahl und rau. Die Blattscheiden sind geschlossen, später aufreißend und nur oben etwas gekielt, ohne Öhrchen. Die gefalteten bis flachen Blattspreiten werden bis zu 60 Zentimeter lang und 7 bis 20 Millimeter breit. Das Blatthäutchen (Ligula) ist 1 bis 3 Millimeter lang, abgerundet bis gestutzt und meist in eine feine Spitze ausgezogen.
Blatthäutchen (Ligula) des Wasser-Schwadens
Ährchen des Wasser-Schwadens
Die Blütenrispen sind groß etwa 20 bis 40 Zentimeter lang, ausgebreitet und offen, nach der Blüte zusammengezogen. Die Rispenäste sind rau und stehen in Büscheln. Die 5 bis 10 Millimeter langen Ährchen sind schmal länglich und fünf- bis elfblütig. Die untere Hüllspelze ist 2 bis 3 Millimeter, die obere 3 bis 4 Millimeter lang. Die Deckspelzen sind auf den Rücken gerundet, breit eiförmig, stumpf und grannenlos. Der Wasser-Schwaden blüht in der Zeit von Juni bis August.
Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 60.[1]
Der Wasserschwaden ist eine Sumpfpflanze, ein Schlammwurzler und eine Schaftpflanze. Vegetative Vermehrung erfolgt durch unterirdische Ausläufer sowie gelegentlich durch Pseudoviviparie.[2]
Blütenbiologisch liegt Windblütigkeit vom „langstaubfädigen Typ“ vor. Zellsaftschwankungen in den Gelenken der Rispenäste sorgen dafür, dass diese vor und nach der Blüte anliegen.[2]
Die freien, unbenetzbaren Karyopsen, bei denen meist Schwimmausbreitung erfolgt, können auch durch Klebausbreitung mit dem Schlamm, über Wasservögel und durch Viehtränkenbesucher weiter getragen werden.[2]
Die Pflanze ist in weiten Teilen Europas und im gemäßigten Asien bis ins nordwestliche China heimisch und nach Australien, Neuseeland und Nordamerika eingeführt.[3] Sie wird dort auch „Reed Meadow-grass“, „Reed-grass“ oder „Reed“ genannt. Die Art ist in ganz Deutschland häufig.
Der Wasser-Schwaden wächst gesellig als Röhricht an Ufern oder in Gräben mit stehendem oder langsam fließendem Wasser und stark wechselnden Wasserständen. Er bevorzugt nährstoff- und basenreiche, meist kalkhaltige, humose Schlammböden und ist licht- und wärmeliebend.
Der Wasser-Schwaden ist die Kennart der Pflanzengesellschaft des Wasserschwaden-Röhrichts (Glycerietum maximae). Die Bestände sind meist artenarm und bestehen nicht selten aus Reinbeständen von Glyceria maxima. An höher gelegenen Stellen sind die Gesellschaften etwas artenreicher und beinhalten die Sumpf-Schwertlilie (Iris pseudacorus), das Rohr-Glanzgras (Phalaris arundinacea), den Fluss-Ampfer (Rumex hydrolapathum) und Wasser-Minze (Mentha aquatica).
Der Wasser-Schwaden ist eine nahrhafte Futterpflanze und wird gern von Rindern und Pferden gefressen. An Flussufern ist es zur Eindämmung von Erosionen geeignet.
In Gärten und Parks wird die Zuchtform Glyceria maxima 'Variegata' mit grün und fahlgelb gestreiften, etwas überhängenden Blättern für die Pflanzung an Zierteichen eingesetzt.
Der Wasser-Schwaden (Glyceria maxima (Hartm.) Holmbg., Syn.: Glyceria aquatica Wahlenb.), auch Großer Schwaden, Großer Wasserschwaden oder Riesen-Schwaden genannt, gehört zur Familie der Süßgräser. Das üppige „Wassergras“ bildet in sumpfigen Gebieten häufig ausgedehnte Reinbestände.
Glyceria maxima (syn. G. aquatica (L.) Wahlenb.; G. spectabilis Mert. & W.D.J. Koch; Molinia maxima Hartm.; Poa aquatica L.), imfe Nd[1][2] commonly known as great manna grass, reed mannagrass, reed sweet-grass,[3] and greater sweet-grass[4] is a species of rhizomatous perennial grasses in the mannagrass genus native to Europe and Western Siberia and growing in wet areas such as riverbanks and ponds. It is highly competitive and invasive and is often considered to be a noxious weed outside its native range.
Glyceria maxima (syn. G. aquatica (L.) Wahlenb.; G. spectabilis Mert. & W.D.J. Koch; Molinia maxima Hartm.; Poa aquatica L.), imfe Nd commonly known as great manna grass, reed mannagrass, reed sweet-grass, and greater sweet-grass is a species of rhizomatous perennial grasses in the mannagrass genus native to Europe and Western Siberia and growing in wet areas such as riverbanks and ponds. It is highly competitive and invasive and is often considered to be a noxious weed outside its native range.
Suur parthein (Glyceria maxima) on kõrreliste sugukonda kuuluv taimeliik.
Taim kasvab näiteks veekogude mudastel kallastel, madalas vees. Taime leidub Eesti mandriosas ja hajusalt.[1]
Suur parthein (Glyceria maxima) on kõrreliste sugukonda kuuluv taimeliik.
Taim kasvab näiteks veekogude mudastel kallastel, madalas vees. Taime leidub Eesti mandriosas ja hajusalt.
Isosorsimo (Glyceria maxima) on heinäkasvien (Poaceae) heimoon, sorsimoiden (Glyceria) sukuun kuuluva kasvilaji. Se on suurikokoinen vedessä kasvava heinälaji, joka muodostaa laajojakin kasvustoja. Isosorsimo muistuttaa jonkin verran lännenisosorsimoa eli myllysorsimoa (Glyceria grandis), mutta lajit ovat erotettavissa toisistaan muun muassa yleisvärityksen, lehtien leveyden ja tähkylöiden kukkien lukumäärän sekä kaleiden ulkonäön perusteella. Isosorsimo muistuttaa hieman myös järviruokoa (Phragmites australis), mutta on erotettavissa siitä esimerkiksi kielekkeen ulkonäön perusteella.[1]
Isosorsimon varret voivat kasvaa jopa kolme metriä korkeiksi ja sillä on suikertava juurakko. Lehdet voivat olla noin senttimetrin levyisiä, vaaleankirkkaanvihreitä ja kärjistään äkillisesti kapenevia. Kieleke on lyhyt ja kalvomainen. Isosorsimon kukinto on suurikokoinen ja runsashaarainen röyhy, jonka tähkylät ovat 6–8 mm pitkiä. Tähkylöissä on enintään yhdeksän kukkaa, jotka ovat yleensä vihreän ja violetin kirjavia. Tähkylöiden kaleet ovat kalvolaitaisia; ulkokale on 3–4 mm pitkä. Ulkohelpeet ovat tylppäkärkisiä ja kärjistään kalvomaisia. Isosorsimo kukkii heinä–elokuussa.[1]
Isosorsimo kasvaa etenkin runsasravinteisten järvien rannoilla[1]. Suomessa isosorsimoa tavataan lähinnä vain Etelä-Suomessa[2]. Isosorsimo on luokiteltu Suomessa haitalliseksi vieraslajiksi.
Isosorsimo (Glyceria maxima) on heinäkasvien (Poaceae) heimoon, sorsimoiden (Glyceria) sukuun kuuluva kasvilaji. Se on suurikokoinen vedessä kasvava heinälaji, joka muodostaa laajojakin kasvustoja. Isosorsimo muistuttaa jonkin verran lännenisosorsimoa eli myllysorsimoa (Glyceria grandis), mutta lajit ovat erotettavissa toisistaan muun muassa yleisvärityksen, lehtien leveyden ja tähkylöiden kukkien lukumäärän sekä kaleiden ulkonäön perusteella. Isosorsimo muistuttaa hieman myös järviruokoa (Phragmites australis), mutta on erotettavissa siitä esimerkiksi kielekkeen ulkonäön perusteella.
Isosorsimon varret voivat kasvaa jopa kolme metriä korkeiksi ja sillä on suikertava juurakko. Lehdet voivat olla noin senttimetrin levyisiä, vaaleankirkkaanvihreitä ja kärjistään äkillisesti kapenevia. Kieleke on lyhyt ja kalvomainen. Isosorsimon kukinto on suurikokoinen ja runsashaarainen röyhy, jonka tähkylät ovat 6–8 mm pitkiä. Tähkylöissä on enintään yhdeksän kukkaa, jotka ovat yleensä vihreän ja violetin kirjavia. Tähkylöiden kaleet ovat kalvolaitaisia; ulkokale on 3–4 mm pitkä. Ulkohelpeet ovat tylppäkärkisiä ja kärjistään kalvomaisia. Isosorsimo kukkii heinä–elokuussa.
Isosorsimo kasvaa etenkin runsasravinteisten järvien rannoilla. Suomessa isosorsimoa tavataan lähinnä vain Etelä-Suomessa. Isosorsimo on luokiteltu Suomessa haitalliseksi vieraslajiksi.
Glyceria maxima, la Glycérie aquatique ou grande glycérie, est une espèce de plantes monocotylédones de la famille des Poaceae (Graminées), sous-famille des Pooideae, originaire d'Eurasie, de l'Europe de l'Ouest à la Sibérie occidentale. L'espèce a été introduite en Amérique du Nord et en Australie.
C'est une plante aquatique herbacée, vivace, rhizomateuse, aux tiges dressées pouvant atteindre 2 mètres de long, aux inflorescences en panicules ouvertes qui pousse dans des milieux humides. C'est une plante fourragère appréciée pour ses qualités nutritives mais qui s'est avérée envahissante dans certaines régions, notamment au Canada, aux États-Unis, en Australie et en Nouvelle-Zélande. En Australie et Nouvelle-Zélande, la grande glycérie est susceptible d'accumuler de l'acide cyanhydrique en quantité suffisante pour provoquer l'empoisonnement au cyanure du bétail.
Glyceria maxima est une plante herbacée, vivace, aquatique, aux rhizomes allongés, épais. Les tiges (chaumes) robustes, dressées, ont de 80 à 200 cm de long et jusqu'à 10 mm de diamètre. La plante produit de nombreuses pousses végétatives et un tapis de rhizomes rampants en été et en automne, qui contribuent à son expansion[2],[3].
Les feuilles, glabres, vert vif, sont parfois teintées de rouge lorsqu'elles sont jeunes, surtout dans la gaine. La gaine est tubulaire sur une grande partie de sa longueur, principalement à nervation croisée. La ligule est une membrane non ciliée, de 3 à 6 mm de long, entière ou légèrement divisée. Le limbe foliaire est plat, brusquement pointu à l'apex, de 30 à 60 cm de long sur 7 à 20 mm de large, rugueux sur les bords et parfois sur la face inférieure (abaxiale), lisse sur la face supérieure (adaxiale)[2],[4].
L'inflorescence est une panicule ouverte, lâche, devenant plus dense par la suite, de contour oblong ou ovale, de 15 à 45 cm de long, aux épillets nombreux. Les ramifications primaires de la panicule sont étalées,au nombre de 4 à 10 par nœud, ascendantes obliquement, relativement épaisses, scabres[2],[3].
Les épillets, jaunes ou verts, teintés de violet, oblongs, comprimés latéralement, de 5 à 12 mm de long sur 2 à 3,5 mm de large, comprennent 4 à 10 fleurons fertiles, avec des fleurons atrophiés à l'apex. Les épillets fertiles sont pédicellés, avec un pédicelle de 1 à 10 mm de long. Il se désarticulent à maturité sous chaque fleur fertile. Les glumes, similaires entre elles, persistantes, étroitement ovales, à 1 nervure, sont plus courtes que l'épillet. La glume inférieure, oblongue ou ovale, fait 2 à 3 mm de long sur 0,6 à 0,8 mm de large. La glume supérieure, oblongue ou ovale, à l'apex obtus ou aigu, fait 3 à 4 mm de long. Les fleurons ont une lemme fertile, lancéolée ou ovale, à l'apex obtus, de 3 à 4 mm de long, membraneuse, à 7 nervures, et une paléole, à l'apex obtus, aussi longue que la lemme. Les lodicules, au nombre de 2, sont oblongs, charnus. Les étamines, au nombre de 3, portent des anthères de 1,5 à 2 mm de long. Les fleurons apicaux, stériles, ressemblent à des fleurs fertiles mais sous-développées.[2],[3],[4].
Port de la plante.
Gaine.
Ligule.
Épillets.
Le fruit est un caryopse de forme ellipsoïde, de 1,5 à 2 mm de long, au péricarpe adhérent. L'embryon a une longueur égale à 20 de celle du caryopse. Le hile linéaire est aussi long que le caryopse.
Glyceria maxima est une espèce hexaploïde à 60 chromosomes (2n = 6x = 60)[5].
L'aire de répartition originelle de Glyceria maxima couvre une grande partie de l'Eurasie, depuis l'Europe de l'Ouest (Îles Britanniques, France, Benelux, Scandinavie, etc.) jusqu'à la Sibérie occidentale (Russie), le Kazakhstan et le Xinjiang (Chine) vers l'Est. L'espèce a été introduite en Amérique du Nord, Canada, Alaska (États-Unis) et en Australie[4].
Glyceria maxima pousse dans les zones humides ou occasionnellement inondées, le long des berges des cours d'eau à faible débit, canaux d'irrigation, fossés de drainage, lacs et étangs, principalement dans les régions tempérées. Cette plante pousse bien dans l'eau jusqu'à 75 cm de profondeur et peut supporter des profondeurs allant jusqu'à 1,5 mètre. Dans les eaux plus profondes, elle forme souvent des nattes flottantes qui restent attachées aux berges des ruisseaux ou des étangs. Dans son aire de répartition d'origine, Glyceria maxima pousse depuis les plaines jusqu'à des altitudes élevées dans les zones de montagne[3].
Selon The Plant List (4 octobre 2020)[1] :
Selon Tropicos (4 octobre 2020)[9] (Attention liste brute contenant possiblement des synonymes) :
Glyceria maxima, la Glycérie aquatique ou grande glycérie, est une espèce de plantes monocotylédones de la famille des Poaceae (Graminées), sous-famille des Pooideae, originaire d'Eurasie, de l'Europe de l'Ouest à la Sibérie occidentale. L'espèce a été introduite en Amérique du Nord et en Australie.
C'est une plante aquatique herbacée, vivace, rhizomateuse, aux tiges dressées pouvant atteindre 2 mètres de long, aux inflorescences en panicules ouvertes qui pousse dans des milieux humides. C'est une plante fourragère appréciée pour ses qualités nutritives mais qui s'est avérée envahissante dans certaines régions, notamment au Canada, aux États-Unis, en Australie et en Nouvelle-Zélande. En Australie et Nouvelle-Zélande, la grande glycérie est susceptible d'accumuler de l'acide cyanhydrique en quantité suffisante pour provoquer l'empoisonnement au cyanure du bétail.
Wulka porčizna (Glyceria maxima) je rostlina ze swójby słódkich trawow (Poaceae). Dalše serbske ludowe mjeno je porč[2][3].
Wulka porčizna (Glyceria maxima) je rostlina ze swójby słódkich trawow (Poaceae). Dalše serbske ludowe mjeno je porč.
Glyceria maxima (Hartm.) Holmb. (syn. G. aquatica (L.) Wahlenb.; G. spectabilis Mert. & W.D.J. Koch; Molinia maxima Hartm.; Poa aquatica L.), [1] er stórvaxin grastegund, ættuð frá Evrópu og vestur Síberíu og vex á rökum svæðum eins og árbökkum og við tjarnir. Þetta er mjög ágeng tegund og oft talin ágeng tegund utan náttúrulegs útbreiðslusvæðis síns. Hún var hinsvegar ræktuð sem fóðurplanta og kom þannig til vestur Evrópu og Norður Ameríku.[2]
Glyceria maxima (Hartm.) Holmb. (syn. G. aquatica (L.) Wahlenb.; G. spectabilis Mert. & W.D.J. Koch; Molinia maxima Hartm.; Poa aquatica L.), er stórvaxin grastegund, ættuð frá Evrópu og vestur Síberíu og vex á rökum svæðum eins og árbökkum og við tjarnir. Þetta er mjög ágeng tegund og oft talin ágeng tegund utan náttúrulegs útbreiðslusvæðis síns. Hún var hinsvegar ræktuð sem fóðurplanta og kom þannig til vestur Evrópu og Norður Ameríku.
Il gramignone maggiore (Glyceria maxima, Hartm. et Holmb., 1919) è una specie di pianta spermatofita monocotiledone appartenente alla famiglia Poaceae (sottofamiglia Pooideae).[1]
Il nome generico (Glyceria) deriva da una parola greca (glykeros o glukeroj) il cui significato è dolce e si riferisce alla dolcezza del grano della specie Glyceria fluitans.[2][3] L'epiteto specifico (maxima) significa più grande (= superlativo di magnus).[4][5]
Il nome scientifico è stato definito inizialmente dal fisico e botanico svedese Carl Johan Hartman (1790–1849) e perfezionato successivamente dal botanico svedese Otto Rudolf Holmberg (1874–1930) nella pubblicazione Botaniska Notiser (Bot. Not. 1919: 97) del 1919.[1]
Queste piante arrivano ad una altezza di 1-3 metri. La forma biologica prevalente è idrofita radicante (I rad), sono piante acquatiche perenni le cui gemme si trovano sommerse o natanti e con un apparato radicale che le ancora al fondale. In queste piante è presente anche la forma biologica geofita rizomatosa (G rhiz), ossia piante perenni erbacee che portano le gemme in posizione sotterranea; durante la stagione avversa non presentano organi aerei e le gemme si trovano in organi sotterranei come bulbi, tuberi e rizomi, fusti sotterranei dai quali, ogni anno, si dipartono radici e fusti aerei. In queste piante non sono presenti i micropeli.[6][7][8][9][10][11][12][13]
Le radici sono secondarie da rizomi stoloniferi. I rizomi sono allungati e normalmente immersi nell'acqua.
I culmi, eretti, sono cavi a sezione più o meno rotonda. Alla base sono robusti e ingrossati (1 cm di diametro). Sono fogliosi fin quasi all'apice. Sono radicanti ai nodi.
Le foglie lungo il culmo sono disposte in modo alterno, sono distiche e si originano dai vari nodi. Sono composte da una guaina, una ligula e una lamina. Le venature sono parallelinervie e trasversali (appena visibili). Non sono presenti i pseudopiccioli e, nell'epidermide delle foglia, le papille.
Infiorescenza principale (sinfiorescenza o semplicemente spiga): le infiorescenze, ramificate, ascellari e terminali, formate da diverse spighette, hanno la forma di una pannocchia ampia e lassa dalla forma lanceolata (o oblunga o ovata). La fillotassi dell'inflorescenza inizialmente è a due livelli, anche se le successive ramificazioni la fa apparire a spirale. I rami sono eretto-patenti. Il peduncolo è liscio o scabroso. Lunghezza della pannocchia: 2-4 dm.
Infiorescenza secondaria (o spighetta): le spighette, pedicellate, compresse lateralmente con forme da lanceolate o oblunghe, sottese da due brattee distiche e strettamente sovrapposte chiamate glume (inferiore e superiore), sono formate da 5-7 fiori e sono screziate di bruno. I fiori sono colorati di verde-giallastro o viola sfumato. Possono essere presenti dei fiori sterili; in questo caso sono in posizione distale rispetto a quelli fertili. Alla base di ogni fiore sono presenti due brattee: la palea (un profillo) e il lemma. La disarticolazione avviene con la rottura a maturità della rachilla tra i fiori o sopra i glumi. Dimensione delle spighette: larghezza 2 mm; lunghezza 7–8 mm.
I fiori fertili sono attinomorfi formati da 3 verticilli: perianzio ridotto, androceo e gineceo.
I frutti sono del tipo cariosside, ossia sono dei piccoli chicchi indeiscenti, con forme ellissoidali, nei quali il pericarpo è formato da una sottile parete che circonda il singolo seme. In particolare il pericarpo è fuso al seme ed è aderente. L'endocarpo non è indurito e l'ilo è lungo e lineare. L'embrione è piccolo e provvisto di epiblasto ha un solo cotiledone altamente modificato (scutello senza fessura) in posizione laterale. I margini embrionali della foglia non si sovrappongono. Lunghezza del frutto: 1,5–2 mm.
Dal punto di vista fitosociologico alpino la specie di questa voce appartiene alla seguente comunità vegetale:[15]
Per l'areale completo italiano la specie di questa voce appartiene tra le altre alla seguente comunità vegetale:[17]
Descrizione: la suballeanza Phragmitenion communis è relativa a vegetazione costituita da graminacee alte, sensibili ai periodi di emersione e comprende tutte le associazioni che sono strettamente legate ad ambienti di acqua dolce, distinguendosi quindi da altre suballeanza come Scirpenion maritimi relative a comunità di ambienti salmastri. Questa associazione è potenzialmente distribuita su tutto il territorio italiano. Inoltre è caratterizzata da una certa ricchezza floristica, ma sono presenti anche popolamenti monospecifici, caratterizzati da individui che si riproducono per via vegetativa. Le cenosi del Phragmiteni communis colonizzano le aree marginali dei sistemi di acqua dolce italiani; sono quindi tipici delle zone prossime alla costa dei laghi, alle rive dei fiumi e delle aree umide ad essi limitrofi.[18]
Specie presenti nell'associazione: Mentha spicata, Mentha aquatica, Lythrum salicaria, Lycopus europaeus, Calystegia sepium, Agrostis stolonifera, Bidens frondosa, Bidens tripartita, Schoenoplectus lacustris, Alisma plantago-aquatica, Veronica anagallis-aquatica, Sparganium erectum, Typha latifolia, Phalaris arundinacea.
La famiglia di appartenenza di questa specie (Poaceae) comprende circa 650 generi e 9.700 specie (secondo altri Autori 670 generi e 9.500[10]). Con una distribuzione cosmopolita è una delle famiglie più numerose e più importanti del gruppo delle monocotiledoni e di grande interesse economico: tre quarti delle terre coltivate del mondo produce cereali (più del 50% delle calorie umane proviene dalle graminacee). La famiglia è suddivisa in 11 sottofamiglie, il genere Glyceria è descritto all'interno della sottofamiglia Pooideae (tribù Meliceae) e raccoglie 48 specie distribuite nelle zone umide in regioni temperate in tutto il mondo.[6][7]
Il basionimo per questa specie è: Molinia maxima Hartm., 1820.[1][15]
Il genere di questa specie (Glyceria) è descritto all'interno della supertribù Melicodae Soreng, 2017 (tribù Meliceae Link ex Endl., 1830).[6] La supertribù Melicodae, dal punto di vista filogenetico, è la seconda supertribù, dopo la supertribù Nardodae Soreng, 2017, ad essersi evoluta nell'ambito della sottofamiglia Pooideae.[19]
All'interno del genere Glyceria la specie di questa voce è descritta della sezione Hydropoa o Hydrochloa.[20]
Per il genere di questa voce sono descritte le seguenti sinapomorfie: (1) le venature dei lemmi sono prominenti e non convergono all'apice; (2) gli stami sono due o tre.
Il numero cromosomico di G. maxima è: 2n = 28, 56 e 60.[12][21]
Per questa specie è segnalata la seguente sottospecie:[16]
L'entità di questa voce ha avuto nel tempo diverse nomenclature. L'elenco seguente indica alcuni tra i sinonimi più frequenti:[22]
La gliceria maggiore in altre lingue è chiamata nei seguenti modi:
Il gramignone maggiore (Glyceria maxima, Hartm. et Holmb., 1919) è una specie di pianta spermatofita monocotiledone appartenente alla famiglia Poaceae (sottofamiglia Pooideae).
Vandeninė monažolė (Glyceria maxima) – miglinių (Poaceae) šeimos augalų rūšis. Paplitusi Eurazijoje.
Tai 90–100 cm aukščio žolinis augalas. Lapai platūs, linijiški, šiurkštūs, 50–70 cm ilgio, 2 cm pločio. Žiedynas – 20–40 cm ilgio šluotelė.
Auga upių, ežerų pakrantėse, lankose. Lietuvoje dažna Nemuno, Nevėžio užliejamose pievose[1].
Vandeninė monažolė (Glyceria maxima) – miglinių (Poaceae) šeimos augalų rūšis. Paplitusi Eurazijoje.
Tai 90–100 cm aukščio žolinis augalas. Lapai platūs, linijiški, šiurkštūs, 50–70 cm ilgio, 2 cm pločio. Žiedynas – 20–40 cm ilgio šluotelė.
Auga upių, ežerų pakrantėse, lankose. Lietuvoje dažna Nemuno, Nevėžio užliejamose pievose.
Liesgras (Glyceria maxima, synoniem: Glyceria aquatica) is een vaste plant, die behoort tot de grassenfamilie (Poaceae). Het is de grootste Glycera-soort. De plant komt van nature voor in Europa en Azië en heeft zich als invasieve soort verder over de wereld verspreid. Voor aanplant in vijvers in de siertuin is er de cultivar Glyceria maxima 'Variegata'.
De plant wordt 0,9-2 m hoog, heeft een holle stengel en vormt lange uitlopers. Van de holle stengel is een fluitje te maken door met een scheermesje een lengtesnede in een stukje te maken. De glanzend, helder groene bladeren zijn 25-60 cm lang. De bladschede is rolrond of naar boven zwak afgeplat. Het tongetje (ligula) is breed afgerond en meestal in een lange punt uitlopend.
Liesgras bloeit in juli en augustus met grote pluimen. De 5 tot 12 mm lange aartjes hebben vaak gedeeltelijk een goudachtige of paarse kleur. De onderste kroonkafjes zijn 2,5-3,5 mm lang en de bovenste kroonkafjes zijn ongevleugeld. De vrucht is een graanvrucht.
De plant komt voor op voedselrijke gronden in ondiepe sloten, aan waterkanten en in drassige beekdalgraslanden. In de jonge scheuten komt blauwzuur voor.
De namen in andere talen kunnen vaak eenvoudig worden opgezocht met de interwiki-links.
Liesgras (Glyceria maxima, synoniem: Glyceria aquatica) is een vaste plant, die behoort tot de grassenfamilie (Poaceae). Het is de grootste Glycera-soort. De plant komt van nature voor in Europa en Azië en heeft zich als invasieve soort verder over de wereld verspreid. Voor aanplant in vijvers in de siertuin is er de cultivar Glyceria maxima 'Variegata'.
De plant wordt 0,9-2 m hoog, heeft een holle stengel en vormt lange uitlopers. Van de holle stengel is een fluitje te maken door met een scheermesje een lengtesnede in een stukje te maken. De glanzend, helder groene bladeren zijn 25-60 cm lang. De bladschede is rolrond of naar boven zwak afgeplat. Het tongetje (ligula) is breed afgerond en meestal in een lange punt uitlopend.
Liesgras bloeit in juli en augustus met grote pluimen. De 5 tot 12 mm lange aartjes hebben vaak gedeeltelijk een goudachtige of paarse kleur. De onderste kroonkafjes zijn 2,5-3,5 mm lang en de bovenste kroonkafjes zijn ongevleugeld. De vrucht is een graanvrucht.
De plant komt voor op voedselrijke gronden in ondiepe sloten, aan waterkanten en in drassige beekdalgraslanden. In de jonge scheuten komt blauwzuur voor.
Multimedia w Wikimedia Commons Manna mielec (Glyceria maxima (Hartm.) Holmb.) - gatunek rośliny należący do rodziny wiechlinowatych. Nazywana jest też manną wodną, manną dużą, manną wielką. Gatunek rodzimy pospolity. Występuje w całym kraju, również w Europie i Azji. W Polsce najczęściej spotykana jest na niżu.
Bylina, mrozoodporna, wiosną rozwija się wolno, później rośnie szybko. Kwiaty wiatropylne. Kwitnie od czerwca do sierpnia. Rozmnaża się przez wysiew ziarn oraz wegetatywnie przez rozłogi, fragmentację kłącza i pędów.
Dobra roślina łąkowa. Daje dość wysoki plon, o średniej wartości pokarmowej. Przy późniejszym zbiorze nadaję się tylko na ściółkę. Roślina zawiera glikozyd cyjanogenny, spasanie jej na zielono jest niebezpieczne.
Manna mielec (Glyceria maxima (Hartm.) Holmb.) - gatunek rośliny należący do rodziny wiechlinowatych. Nazywana jest też manną wodną, manną dużą, manną wielką. Gatunek rodzimy pospolity. Występuje w całym kraju, również w Europie i Azji. W Polsce najczęściej spotykana jest na niżu.
Jättegröe (Glyceria maxima) är en växtart i familjen gräs.
Jättegröe hör egentligen hemma i Östeuropa men har spritt sig till stora delar av Europa och Nordamerika som foderväxt. Carl von Linné var initiativtagare till att arten ifördes i Uppsalatrakten. I Nordamerika har arten blivit ett besvärligt ogräs som skadar våtmarker genom att konkurrera ut annan grönska.[1]
Synonymer [2]
Wikimedia Commons har media som rör Jättegröe.
Jättegröe (Glyceria maxima) är en växtart i familjen gräs.
Jättegröe hör egentligen hemma i Östeuropa men har spritt sig till stora delar av Europa och Nordamerika som foderväxt. Carl von Linné var initiativtagare till att arten ifördes i Uppsalatrakten. I Nordamerika har arten blivit ett besvärligt ogräs som skadar våtmarker genom att konkurrera ut annan grönska.
Synonymer
Kasevija Glyceria aquatica Källgräs Catabrosa aquatica Europeiska kulturlandskap - Hur människan format Europas natur, Urban Emauelsson., 2009. s. 76 Checklista över Nordens kärlväxterНаукова назва походить від грецького glyceros — солодкий, що зумовлено солодким смаком насіння. У молодих рослинах солодкий сік нагромаджуєтьсяя у міжвузлях.
Природний ареал лепешняка охоплює територію Європу і помірних широт Азії, зокрема Західного Сибіру, Кавказу та Туреччини. Згодом рослина поширилась і на території Північної Америки, Австралії та Нової Зеландії[1]. В Україні поширений у всіх районах Лісостепу.
Вид росте на сирих і заболочених луках, болотах, на берегах водойм та безпосередньо в озерах, ставках, старицях, руслах річок на глибині 20-50, інколи 150 см. Часто утворює зарості[3].
Багаторічна злакова трав'яниста рослина із прямостоячим міцним, грубим стеблом 10-12 мм в діаметрі заввишки 100–150, інколи 200 см. Листки зелені широколінійні, шириною 5-12 мм, шорсткі, із поодинокими шипиками, язичок 3-5 мм довжиною, загострений. У проточних водоймах утворює реофільну, стерильну форму із стрічкоподібними листками до 50 см довжиною.
Корінь має форму повзучого кореневища довжиною до 50 см.
Суцвіття — густа, багатоколоскова волоть 20-40 см завдовжки із зібраними в кільця по 4-10 порівняно товстими, шорсткими, прямостоячими або відхиленими гілочками. Колоски зелені, бурі або фіолетові довжиною до 15 мм, 5-9-квіткові. Нижня квіткова луска 3-3,5 мм довжиною, із сімома сильно виступаючими жилками, вкритими шипиками. Тичинок три; пиляки 1,5-2 мм довжиною, жовті.
Цвіте в червні-липні, дозріває в липні-серпні. Розмножується насіннєво та вегетативно — кореневищами. Анемофіл[3].
Лепешняк — кормової злак, проте як корм його використовують лише до цвітіння. Пізніше він грубіє і уражається листової сажкою, яка утворює на листках вузькі чорні смужки. Грибок у свіжому стані отруйний для худоби, тому вживання таких свіжих рослин небезпечне для тварин. В сіні сажка нешкідлива.
Лепешняк використовується для укріплення берегів. Його солома може використовуватися для покриття невеликих будівель.
Зерно рослини можна використовувати в їжу[4][5]. Крупа з насіння лепешняку здавна відома як чудовий харчовий продукт — легкий і поживний для виснажених хворобою і голодом людей. Вона добре відома населенню Польщі, Швеції, Угорщини та Прибалтики під промовистою назвою «манна». У Російській імперії вона надходила на місцеві ринки під назвою «польська крупа» чи «пруська манна».
Насіння збирають з легких човнів у другій половині літа. Пучки волоті нагинають і палицями вимолочують насіння на дно човна. Заготовлене зерно шеретують на круподерці або обшуговують у ступі від бурої оболонки.
Зерно і крупа лепешняку містять 75% крохмалю, 9,7% білків, 0,4% жирів, 13,5% води. На смак крупа лепешняку нагадує рис або саго.
З крупи готують каші, круп'яні запіканки й биточки, страви типу плова, галушки, пельмені, млинці, оладки, киселі.
Молоде цукристе стебло лепешняку варять у воді, проціджують, а відвар використовують для приготування узварів, квасу тощо.[6]
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
Glyceria maxima là một loài thực vật có hoa trong họ Hòa thảo. Loài này được (Hartm.) Holmb. mô tả khoa học đầu tiên năm 1919.[1]
Glyceria maxima là một loài thực vật có hoa trong họ Hòa thảo. Loài này được (Hartm.) Holmb. mô tả khoa học đầu tiên năm 1919.
Glyceria maxima (Hartm.) Holmb., 1919
Манник большой[2] (лат. Glycéria máxima) — многолетнее травянистое растение, вид рода Манник семейства Злаки, произрастающее на влажных участках, часто непосредственно в водоемах с небольшим течением.
Естественный ареал манника охватывает территорию Европу и умеренных широт Азии, в частности Западной Сибири, Кавказа и Турции. Впоследствии растение распространилась и на территории Северной Америки, Австралии и Новой Зеландии[3].
Растение произрастает на сырых и заболоченных лугах, болотах, на берегах водоемов и непосредственно в озерах, прудах, старицах, руслах рек на глубине 20-50, иногда 150 см. Часто образует заросли[4].
Многолетнее злаковое травянистое растение с прямостоячим крепким, грубым стеблем 10-12 мм в диаметре, достигающее в высоту 100—150, иногда 200 см. Листья зеленые, широколинейные, шириной 5-12 мм, шероховатые, с редкими шипиками, язычок 3-5 мм длиной, заостренный. В проточных водоемах встречается стерильная форма с лентовидными листьями до 50 см длиной.
Корневище ползучее, длиной до 50 см.
Соцветие — густая метёлка 20-40 длиной, веточки её в мутовках по 4-10, прижатые к оси или отклонённые. Колоски зеленые, бурые или фиолетовые длиной до 15 мм, 5-9-цветковые. Нижняя цветочная чешуя 3-3,5 мм длиной, с семью сильно выступающими жилками, покрытыми шипиками. Тычинок три; пыльники 1,5-2 мм длиной, жёлтые.
Цветет в июне — июле, созревает в июле — августе. Размножается семенями и вегетативно — корневищами. Анемофил[5].
Манник — кормовой злак, однако как корм используют только до цветения. Позже он грубеет и поражается листовой головней, которая образует на листьях узкие черные полоски. Грибок в свежем состоянии ядовит для скота, поэтому употребление таких свежих растений опасно для животных. В сене головня безвредна.
Манник используется для укрепления берегов. Его солома может использоваться для покрытия небольших зданий. Зерно растения можно использовать в пищу[6][7].
Манник большой (лат. Glycéria máxima) — многолетнее травянистое растение, вид рода Манник семейства Злаки, произрастающее на влажных участках, часто непосредственно в водоемах с небольшим течением.
水甜茅（学名：Glyceria maxima）为禾本科甜茅属下的一个种。
这是一篇早熟禾亚科小作品。你可以通过编辑或修订扩充其内容。 
