Guidance for identification
Stropharia aeruginosa és una espècie de bolet verinós que es troba en arbredes i prats des de la primavera a la tardor. La seva comestibilitat és controvertida[1] És un bolet comú a Euràsia.
El seu epítet específic, aerūgǐnōsa prové del llatí per dir "cobert de verdet (òxid de coure)".[2]
Stropharia aeruginosa és una espècie de bolet verinós que es troba en arbredes i prats des de la primavera a la tardor. La seva comestibilitat és controvertida És un bolet comú a Euràsia.
El seu epítet específic, aerūgǐnōsa prové del llatí per dir "cobert de verdet (òxid de coure)".
Límcovka měděnková (Stropharia aeruginosa) je jedlá houba z čeledi límcovkovitých. Nejčastěji se vyskytuje na tlejícím dřevě jehličnatých stromů.
Klobouk je 25 - 80 milimetrů široký, v mládí polokulovitý, později ploše vyklenutý až plochý, pokrytý slizem, v němž jsou vidět bílé šupinkaté zbytky plachetky. V mládí je měděnkově zelený až modrozelený, na okraji bíle šupinkatý. Později se barva na temeni začne měnit do okrova. [1]
Lupeny jsou vysoké 5 - 9 milimetrů, velmi husté, v mládí bělavě okrové, v dospělosti fialově šedé až fialově hnědé. Ostří lupenů je bělavé. [1]
Třeň je vysoký 40 - 100 milimetrů a tlustý 4 - 10 milimetrů, zbarvený podobně jako klobouk. Je slizký a posetý drobnými bílými šupinkami. Nahoře nese prstenec, který je kožovitý, vláknitě blanitý a záhy olysává.[1]
Dužnina klobouku je bílá, měkká, ve třeni nazelenalá. Má slabě nahořklou chuť a nepříjemnou vůni.
Výtrusy mají vejčitě elipsoidní tvar, hladký povrch a hnědavou barvu. Výtrusy obsažené v purpurově hnědém výtrusném prachu jsou velké 7 – 9 x 4 – 5 mikrometrů.
Nejhojněji se límcovka vyskytuje koncem září. Nalézt ji však můžeme od července do začátku listopadu, a to zejména na tlejícím dřevě jehličnatých stromů v lesích, parcích a na tlející slámě. Vyhledává vlhké prostředí a chudší půdy. Vyskytuje se samostatně i ve skupinkách.
Je rozšířena v celém mírném pásu severní polokoule.
Může být zaměněna za límcovku modrou (Stropharia caerulea), jejíž mladé plodnice jsou často těžko odlišitelné. Límcovka modrá však nemá prstenec, nebo ve velmi málo vyvinuté formě.
Ač málokterá houba vypadá jedovatěji a nepoživatelněji, jedná se o jedlou houbu, kterou lze použít do směsí či na nakládání.[zdroj?]
Obrázky, zvuky či videa k tématu límcovka měděnková ve Wikimedia Commons
Límcovka měděnková (Stropharia aeruginosa) je jedlá houba z čeledi límcovkovitých. Nejčastěji se vyskytuje na tlejícím dřevě jehličnatých stromů.
Spanskgrøn Bredblad (Stropharia aeruginosa) er en svamp i Bredblad-familien i Bladhat-ordenen. Den er almindelig i Danmark, hvor den især træffes i granskove fra august til november. Den regnes for spiselig, men er ikke eftertragtet.
Stropharia aeruginosa er en meget spektakulær tyrkisfarvet, skællet, sortsporet bladhat med en ret tydelig stokring, mørke lameller med en tydelig hvid kant og normalt ingen markant lugt. Spanskgrøn Bredblad kan med alderen blive næsten okkerfarvet. Hatten er 3-8 cm bred, knolden er stump og krum, senere udvidet flad. I tørt vejr er hattens overflade klæbrig og fedtet, i fugtigt vejr slimet. Lamellerne er gråsorte med et violet skær. Stokken har en længde på 4-8 cm og en tykkelse af 0,4-1 cm. Stokken er under ringen stærkt skællet med hvidlige udstående skæl.
Spanskgrøn bredblad findes på humusrig, sur bund i løv- og nåleskove, gerne langs vejkanter mv. Den kan også vokse på træflis i haver mv. Den er almindelig i hele landet. Spanskgrøn bredblad er vidt udbredt i Europa og Nordamerika.
Spanskgrøn Bredblad
Spanskgrøn Bredblad (Stropharia aeruginosa) er en svamp i Bredblad-familien i Bladhat-ordenen. Den er almindelig i Danmark, hvor den især træffes i granskove fra august til november. Den regnes for spiselig, men er ikke eftertragtet.
Der Grünspan-Träuschling (Stropharia aeruginosa) ist eine Pilzart aus der Gattung der Träuschlinge.
Der Grünspan-Träuschling bildet in Hut und Stiel gegliederte Fruchtkörper. Der Hut ist 3–8 cm breit, stumpf gebuckelt, später flach ausgebreitet, blaugrün bis spangrün und alt etwas gelblich gefärbt. Er besitzt eine abziehbare, dick mit Schleim und darin schwimmenden Velumresten bedeckte Huthaut. Bei trockener Witterung wird die Hutoberfläche klebrig. Der Hutrand ist lange heruntergebogen, stumpf und bei jungen Exemplaren mit Velumflocken behangen. Die am Stiel leicht ausgebuchtet angewachsenen Lamellen sind anfangs grau-weiß bis grau-braun und später violett-grau bis violett-braun gefärbt. Die Lamellenschneide ist deutlich heller. Der Stiel misst in der Länge 4–8 cm und in der Dicke 0,4–1 cm. Er trägt einen hängenden, gerieften Ring in derselben bräunlich violetten Farbe wie die Lamellen. Er ist hohl oder voll und zur Basis hin manchmal etwas verdickt. Die Stielfarbe oberhalb des Ringes ist jung blau bis blaugrün, darunter blau bis blaugrün. Der Stiel hat jung eine schuppig-flockige Stielrinde, die im Alter verkahlt.
Das Sporenpulver ist violettbraun. Die Sporen sind ellipsoid und glatt, dickwandig, 7–10 × 5 μm groß und haben einen Keimporus. Die Art besitzt keulige Cheilozystiden, nur die Pleurozystiden sind als Chrysozystiden ausgebildet.
Der Grünspan-Träuschling lebt saprobiontisch in der Laub- und Nadelstreu oder sehr stark vermorschtem Holz. Er bevorzugt saure, kalkfreie, nährstoff- und stickstoffarme Böden und kann in den verschiedensten Waldtypen, entlang von Wegen, in Gärten und Parks sowie seltener auf Wiesen gefunden werden.
Seine Fruchtkörper erscheinen in Mitteleuropa vom Spätsommer bis in den Spätherbst.
Der Grünspan-Träuschling ist in der Holarktis verbreitet. Er kommt von Kleinasien über das Kaukasusgebiet bis Ostsibirien, Korea, Japan, in den USA, Kanada und auf Grönland, in Nordafrika und auf den Kanarischen Inseln vor. In Europa reicht sein Verbreitungsgebiet vom Mittelmeer bis Skandinavien, den Hebriden und Island, sowie von Großbritannien und Frankreich bis in das Baltikum und Russland. In Deutschland ist die Art weit verbreitet und häufig, wird allerdings durch forstliche Maßnahmen und Düngereintrag zunehmend gefährdet.
Der Grünspan-Träuschling ist essbar, allerdings kein wertvoller Speisepilz.
Durch den schleimigen, intensiv blaugrünen Hut und die weißen Schüppchen gut von Arten anderer Gattungen zu unterscheiden.
Der Blaue Träuschling (Stropharia caerulea) unterscheidet sich durch einen fehlenden Violettton in Sporenpulver und Lamellen, diese sind braun gefärbt. Außerdem hat er eine schwächer ausgebildete Ringzone und eine weniger starke Stielschuppung. Mikroskopisch unterscheidet er sich durch utriforme Cheilozystiden, die als Chrysozystiden ausgebildet sind.
Der seltene Weißblaue Träuschling (Stropharia pseudocyanea) kommt eher auf Wiesen und Weiden vor, besitzt einen kegeligen, blasser weißlich graugrünen Hut, eine schwächer ausgebildete Ringzone und riecht nach Pfeffer.
Der Grünspan-Träuschling (Stropharia aeruginosa) ist eine Pilzart aus der Gattung der Träuschlinge.
Li Boloe des frizés est on tchampion foirt comun e Walonreye.
Boloe des frizés
Tchampion avou on glumiant tchapea vert-di-gris (3 a 7 cm), sovint pus foncé å mitan, k' a on boird wårni di blankès flotches neyeyes dins del glaire, avou des lames. Si bleuw-vert pî (5-9x0,5-1 cm) bén e tchå est tot wårni ossu di ptitès blankès cadukès flotches, a-st èn anea k' est mimbraneus et glumiant. Ses lames di coleur bleuw-pâle divnèt brun-rodje avou ene miete di violé, sont assez serêyes et ene miete echancrêyes so l' pî. Si tchå est di coleur blanc-pâle et n' a pont d' odeur bén pårticulire.
I vént al tere dins tos les bwès, dins les foyes, li lon des pazeas, di l' esté a l' fén di l' årire-såjhon.
C' est tchampion ki n' est nén consideré come tocsike mins k' est d' si télmint mwaijhe cwålité ki ça n' våt nén les poennes di s' risker a l' mougnî.
Tites des lives e francès k' i gn a avou pus di racsegnes so ç' tchampion la:
Stropharia aeruginosa, commonly known as the verdigris agaric, is a medium-sized green, slimy woodland mushroom, found on lawns, mulch and woodland from spring to autumn. The edibility of this mushroom is controversial - some sources claim that it is edible, while others claim it to be poisonous, although effects are little known and its toxic constituents undescribed.
The French mycologist Lucien Quélet gave it its current binomial name in 1872, after it was initially described as Agaricus aeruginosus by William Curtis in 1784. The Dutch mycologist Machiel Noordeloos placed it in the genus Psilocybe in 1995. The specific epithet aerūgǐnōsa is Latin for "covered in verdigris (copper-rust)".[1]
The cap is convex, broadening, and becoming umbonate with age. It is from 2–8 cm in diameter. At first it is a vivid blue/green, and very glutinous (slimy), with a sprinkling of white veil remnants[2] around the edge. The colour in the gluten fades, or is washed off as it matures, and it becomes yellow ocher,[2] sometimes in patches, but mostly at the centre. Finally, it will lose the blue-green coloration completely. The white stem[2] is quite long and of uniform thickness. It has a fragile brown/black ring, and below this the stem is covered in fine white scales, or flakes. The gills are initially white, then clay-brown, and sometimes have a white edge. The spore print is brownish-purple, and the oval spores 7–10 x 5 μm.[3]
This mushroom is common in grassy woods, and on roadside verges in Britain, Europe, Asia (Iran)[4] and parts of North America, growing on rotting wood. It particularly favours wood-chip mulches in gardens, and parks.
The verdigris agaric is reported as poisonous in many guidebooks printed in the Western Hemisphere,[5][6] yet the effect of poisoning is little known and toxic constituents unknown.[7]
According to some European guidebooks the verdigris agaric is edible, but undesirable to some due to its mildly spicy taste.[8]
Stropharia aeruginosa, commonly known as the verdigris agaric, is a medium-sized green, slimy woodland mushroom, found on lawns, mulch and woodland from spring to autumn. The edibility of this mushroom is controversial - some sources claim that it is edible, while others claim it to be poisonous, although effects are little known and its toxic constituents undescribed.
Stropharia aeruginosa es un hongo basidiomiceto del género Stropharia, de la familia Strophariaceae.
La forma del sombrero (píleo) es convexo aplanado y deprimido en el centro cuando esta maduro, puede medir hasta 8 centímetros de diámetro, es muy pegajoso, su color es verde azulado, con pintas blanquecinas en forma de escamas, que pierden el color con la maduración, convirtiéndose en un amarillo ocre, el estipe es cilíndrico, de color blanquecino y puede medir una altura de 10 centímetros y su ancho puede alcanzar los 1,5 centímetros.
Crece las zonas húmedas de los bosques de pinos en Europa, Gran Bretaña y América del Norte.
Stropharia aeruginosa es un hongo no comestible.
Stropharia aeruginosa es un hongo basidiomiceto del género Stropharia, de la familia Strophariaceae.
Viherkaulussieni (Stropharia aeruginosa) on kupera tai laakealakkinen vaskenvihreä ja limainen sienilaji. Se haalistuu vanhemmiten kellanruskeaksi. Sen heltat ovat tumman harmaanruskeat ja harmaanvioletinsävyiset. Sienen jalka on paksu ja renkaallinen. Jalka on renkaan yläpuolelta vaalea ja renkaan alta valkotupsuinen ja vaskenvihreä. Sieni haisee heikosti. Se kasvaa puunjätteillä havu- ja lehtimetsissä yleisenä. [2]
Viherkaulussieni (Stropharia aeruginosa) on kupera tai laakealakkinen vaskenvihreä ja limainen sienilaji. Se haalistuu vanhemmiten kellanruskeaksi. Sen heltat ovat tumman harmaanruskeat ja harmaanvioletinsävyiset. Sienen jalka on paksu ja renkaallinen. Jalka on renkaan yläpuolelta vaalea ja renkaan alta valkotupsuinen ja vaskenvihreä. Sieni haisee heikosti. Se kasvaa puunjätteillä havu- ja lehtimetsissä yleisenä.
Stropharia aeruginosa
Stropharia aeruginosa, le strophaire vert-de-gris, est une espèce de champignons basidiomycètes de la famille des strophariacées. C'est l'espèce type du genre Stropharia.
Chapeau visqueux de couleur vert-de-gris (3 à 7 cm de diamètre), souvent plus foncé dans sa partie centrale, qui a le bord garni de mèches blanches noyées dans une substance gluante. Son pied bleu-verdâtre (5-9 x 0,5-1 cm), bien en chair, est également parsemé de petites mèches caduques de couleur blanches et possède un anneau étroit, membraneux et visqueux. Ses lames de couleur bleu pâle devenant brun pourpré sont assez serrées, adnées et un peu échancrées sur le pied. Sa chair, de couleur blanchâtre, n'a pas d'odeur bien particulière.
Son nom scientifique provient de l'adjectif latin : aeruginosus, érugineux en français soutenu, qui qualifie la couleur de l'airain (aes), c’est-à-dire du cuivre ou du bronze, oxydé ; ce vert-de-gris, parfois bleuté, est caractéristique de ce champignon.
Il pousse au sol dans tous les bois, dans les feuilles mortes, le long des sentiers et particulièrement dans les endroits riches en fumures organiques, de l'été à la fin de l'automne.
C'est un champignon qui n'est pas considéré comme toxique mais qui est de tellement mauvaise qualité que cela ne vaut pas la peine de se risquer à le manger.
Stropharia aeruginosa
Stropharia aeruginosa, le strophaire vert-de-gris, est une espèce de champignons basidiomycètes de la famille des strophariacées. C'est l'espèce type du genre Stropharia.
Stropharia aeruginosa (Curtis) Quél., Mém. Soc. Émul. Montbéliard, Sér. 2 5: 141 (1872).
Convesso o campanulato, poi piano e leggermente umbonato, azzurro-verdastro, glutinoso e con scaglie bianche; giallastro-pallido alla perdita delle scaglie e della glutina; 2–8 cm di diametro.
Bianco-grigie, poi bruno-violacee, con orlo bianco e adnate al gambo, con lamellule, rade.
50-90 x 4–8 mm, biancastro, azzurrino, liscio, più o meno cilindrico; cosparso di piccole squamette biancastre.
Ampio, membranoso, caduco, spesso colorato superiormente da strie bruno-violacee per la caduta delle spore.
Blu-biancastra o bianca, inconsistente.
Bruno-violacee in massa, ellittiche, 7-9,5 x 4-5,4 µm.
Cresce in estate-autunno, nei boschi, nelle brughiere e nei pascoli.
Non commestibile, sospetto; comunque da rifiutare per le qualità organolettiche molto mediocri.
Stropharia aeruginosa
Stropharia aeruginosa
Melsvažalė gleiviabudė (lot. Stropharia aeruginosa) – gleiviabudinių (Strophariaceae) šeimos grybų rūšis.
Vaisiakūniai smulkūs, vidutinio didumo, gleivėti. Kepurėlė 3-7 (10) cm skersmens, jaunų grybų varpelio formos, senesnių – iškili, plaušuota, gleivėta, melsvai žalia, kartais išblukusi iki gelsvos, žalsvai gelsvos, pakraščiai su dalinio apdangalo liekanomis. Lakšteliai pilkšvi, vėliau violetiškai rudi, šokoladinės spalvos, tankūs, priaugtiniai. Kotas 4-10 cm ilgio, 1-2 cm storio, kepurėlės spalvos, su gležnu rinkiu, žemiau jo iki pagrindo plaušuotas, žvynuotas. Trama žalsva, plona, nelabai malonaus kvapo, skonio, bet nekarti.
Auga liepos – spalio mėn. miškuose, parkuose, kartais soduose ant supuvusių kelmų, ant žemės, dažnai tarp dilgėlių. Grybas valgomas, nulupus odelę. Lietuvoje neretas grybas.
De kopergroenzwam (Stropharia aeruginosa) is een eetbare paddenstoel[1] die van april tot en met november te vinden is in loof- en naaldbossen.
De paddenstoel werd door de Franse mycoloog Lucien Quélet benoemd en beschreven. Synoniemen voor de paddenstoel zijn Psilocybe aeruginosa, Pratella aeruginosa en Agaricus aeruginosus (basioniem).
De jonge zwam bezit een donkerblauwe kegel- tot klokvormige hoed met ingerolde rand; later wordt de hoed vlakker en licht okergeel van kleur. De hoed wordt 3-6 cm breed. De lamellen staan dicht opeen en bezitten een grijswitte kleur, die naarmate de zwam ouder wordt donker purpergrijs wordt, met een wit-vlokkige rand. De steel van de kopergroenzwam is slank en vaak iets verbogen, met een geribde en bovenaan purperzwart gekleurde ring.
De kopergroenzwam (Stropharia aeruginosa) is een eetbare paddenstoel die van april tot en met november te vinden is in loof- en naaldbossen.
De paddenstoel werd door de Franse mycoloog Lucien Quélet benoemd en beschreven. Synoniemen voor de paddenstoel zijn Psilocybe aeruginosa, Pratella aeruginosa en Agaricus aeruginosus (basioniem).
Capel fin a 7 cm, tachiss, bleu verd dëstiss un pòch dëscolorant a mace òcra giàun. Bòrd soagnà da fiòch bianch bavos. Lamele da òcra lila a pórpora neirastr. Fil bianch brinà. Gamba àuta fin a 8 cm e larga fin a 1 cm, da bianca a bleu vërdastr an bass, con fiòch bianch sota un gròss anel fràgil.
A chërs ant ij bòsch, le bordure, ij parch.
A venta mai mangé un bolè trovà se un a l'é nen un bon conossidor dij bolè!
Sensa anteresse alimentar.
Capel fin a 7 cm, tachiss, bleu verd dëstiss un pòch dëscolorant a mace òcra giàun. Bòrd soagnà da fiòch bianch bavos. Lamele da òcra lila a pórpora neirastr. Fil bianch brinà. Gamba àuta fin a 8 cm e larga fin a 1 cm, da bianca a bleu vërdastr an bass, con fiòch bianch sota un gròss anel fràgil.
AmbientA chërs ant ij bòsch, le bordure, ij parch.
Comestibilità A venta mai mangé un bolè trovà se un a l'é nen un bon conossidor dij bolè!
Sensa anteresse alimentar.
Pierścieniak grynszpanowy (Stropharia aeruginosa (Curtis) Quél.) – gatunek grzybów z rodziny pierścieniakowate (Strophariaceae)[1].
Pozycja w klasyfikacji według Index Fungorum: Strophariaceae, Agaricales, Agaricomycetidae, Agaricomycetes, Agaricomycotina, Basidiomycota, Fungi[1].
Po raz pierwszy takson ten zdiagnozował w 1782 r. William Curtis nadając mu nazwę Agaricus aeruginosus. Obecną, uznaną przez Index Fungorum nazwę nadał mu w 1872 r. Lucien Quélet[1].
Niektóre synonimy naukowe[2]:
Polską nazwę podali Barbara Gumińska i Władysław Wojewoda w 1968[3]. W polskim piśmiennictwie mykologicznym gatunek ten ma też inne nazwy: łysiczka niebieskozielona, bedłka grynszpanowa, pieczarka zielona, pierścieniak zielony, pierścieniak opaska zaśniedziała, pierścieniak niebieskozielony[4].
Średnicy 3-8(10) cm, pokryty warstwą niebieskozieloną lub sinozieloną śluzu, w którym można zauważyć białe łuseczki. W czasie suszy kapelusz traci śluz, robi się połyskujący, gładki i o wyblakłym kolorze. Kształt kapelusza w początkowej fazie wzrostu jest wypukły, by z czasem przejść na kształt dzwonkowaty, płaski. Miąższ dość zwarty, skórka daje się łatwo zerwać z kapelusza[5].
Gęste i przyrośnięte do trzonu. U młodych owocników zakryte osłoną. Kolor początkowo białawy, później fioletowosiny, w końcu czekoladowobrązowy. Ostrza blaszek białe i oprószone[6].
Dochodzi do 8 cm wysokości i grubości 1 cm. Kolor jasnobeżowy lub jasnozielony z czasem zmienia się na brunatny, w środku jest pusty. Pierścień znajduje się w połowie trzonu i zanika we wczesnym okresie. Poniżej tego pierścienia trzon pokrywa się kosmkami czy też łuseczkami białego koloru[5].
Początkowo zielonkawobiały, później kremowy. Smak i zapach niewyraźny[6].
Zarodniki fioletowobrunatne, eliptycznojajowate, o średnicy 7-9 x 4-5,5 µm. Ostrze blaszek z włoskowatymi cystydami[5].
Występuje w Ameryce Północnej, w Europie i w Iranie[7]. W Polsce jest pospolity[4].
Owocniki pojawiają się od września do listopada, w lasach liściastych i iglastych, w parkach, czasami wzdłuż dróg. Rośnie na ziemi i na martwym drewnie. Tworzy grupy grzybów złożone z wielu osobników. Jest dość pospolity. Najczęściej rośnie pod bukami, rzadziej pod jodłami[4][5].
Grzyb jadalny, w smaku nie należy do gatunków dobrych, w mieszance z innymi nadaje się do spożycia. Ważną uwagą jest obowiązkowe ściąganie skórki z kapelusza[5].
W badaniach laboratoryjnych stwierdzono antynowotworowe działanie zawartych w tym grzybie polisacharydów. Ekstrahowawane z grzybni i dootrzewnowo podawane białym myszom w dawce 300 mg/kg hamowały o 70% wzrost mięsaka 180 i o 60% wzrost raka Ehrlicha[8]
Pierścieniaka grynszpanowego można pomylić z pierścieniakiem bialoniebieskim (Stropharia caerulea), który ma kapelusz bardziej niebieski, a blaszki różowawe, jest też mniej śliski[6].
Pierścieniak grynszpanowy (Stropharia aeruginosa (Curtis) Quél.) – gatunek grzybów z rodziny pierścieniakowate (Strophariaceae).
Stropharia aeruginosa (William Curtis, 1782 ex Lucien Quélet, 1872) din încrengătura Basidiomycota, în familia Strophariaceae și de genul Stropharia[1] este o ciupercă comestibilă saprofită, denumită în popor burete șopârliță.[2] Buretele crește în România, Basarabia și Bucovina de Nord în grupuri mai mici sau solitar pe cioturi și bușteni în putrefacție, lemn îngropat și pe așternutul de ace sau foi, preferat pe soluri acide, necalcaroase, sărace de nutrienți și azot. Se dezvoltă de la câmpie la munte în păduri de conifere, de foioase și în cele mixte, la marginile de drum ale lor, dar de asemenea prin grădini și parcuri, chiar și pe mulci sau rumeguș. Timpul apariției este din (august) septembrie până în noiembrie (decembrie).[3][4]
Deși specia a fost descrisă de mai mulți micologi cunoscuți sub diverse denumiri (vezi infocasetă), cu toate acceptate sinonim, numele binomial însă este cel creat mai întâi de cunoscutul om de știință englez William Curtis ca Agaricus aeruginosus, publicat în volumul 2 al marii sale opere Flora londinensis din 1782,[5] apoi transferat de renumitul micolog francez Lucien Quélet la genul Stropharia, schimbând de acea numele generic, lăsând însă epitetul, de verificat în jurnalul micologic Mémoires de la Société d’Émulation de Montbéliard, volumul I, din 1872.[6] Acest taxon este valabil până în prezent (2018).
S. aeruginosa pălărie cu gurgui
S. aeruginosa matură: lamele și picior
S. aeruginosa, zona inelară
S. aeruginosa tinere
S. aeruginosa bătrână
Datorită aspectului său aproape unic, buretele șopârlă poate fi confundat numai cu puține alte specii inofensive, ca de exemplu Clitocybe odora (comestibil, nevâscos, miros de anason,[9][10] Stropharia caerulea sin. Stropharia cyanea (comestibil, foarte asemănător, fără inel, miros de ridichii)[11] sau Stropharia pseudocyanea (fără valoare culinară, mai deschis în culoare, miros de piper).[12]
Clitocybe odora
Stropharia caerulea
Stropharia pseudocyanea
Din cauza gustului și a mirosului, bureții șopârlă nu se potrivesc bine pregătiți singuri, dar pot fi adăugați la mâncăruri cu alte ciuperci, pentru că atunci preiau savoareacelelalte-lor soiuri adăugate. De asemenea, conservarea în oțet este posibilă. Se folosește doar pălăria decojită deja imediat după cules.[13]
Stropharia aeruginosa (William Curtis, 1782 ex Lucien Quélet, 1872) din încrengătura Basidiomycota, în familia Strophariaceae și de genul Stropharia este o ciupercă comestibilă saprofită, denumită în popor burete șopârliță. Buretele crește în România, Basarabia și Bucovina de Nord în grupuri mai mici sau solitar pe cioturi și bușteni în putrefacție, lemn îngropat și pe așternutul de ace sau foi, preferat pe soluri acide, necalcaroase, sărace de nutrienți și azot. Se dezvoltă de la câmpie la munte în păduri de conifere, de foioase și în cele mixte, la marginile de drum ale lor, dar de asemenea prin grădini și parcuri, chiar și pe mulci sau rumeguș. Timpul apariției este din (august) septembrie până în noiembrie (decembrie).
Stropharia alpina[1] je grzib, co nŏleży do grōmady Basidiomycota, i, co go nojprzōd ôpisoł Morten Lange, a terŏźnõ nazwã doł mu Morten Lange. Stropharia alpina nŏleży do zorty Stropharia, i familije Strophariaceae.[1]
Stropharia alpina je grzib, co nŏleży do grōmady Basidiomycota, i, co go nojprzōd ôpisoł Morten Lange, a terŏźnõ nazwã doł mu Morten Lange. Stropharia alpina nŏleży do zorty Stropharia, i familije Strophariaceae.
Строфарія синьо–зелена має досить мінливий окрас шапки. У одних плодових тіл вона здається жовтувато–яскраво–зеленою, у других — блакитно-зеленуватою, а в третіх — жовтуватою. Діаметр шапки у цього гриба до 8 см. Її форма у молодих плодових тіл нагадує широкий дзвоник, у дорослих — плоско розпростерта. У молодих грибів пластинки прирослі, широкі, досить рідкі, дещо світліші шапки, у зрілих — фіолетово–бурі. Ніжка завдовжки до 10 см, завширшки — до 1 см. Вона здається циліндричною, має колір шапки або світліша за неї. Споровий порошок пурпурно-коричневий.
Поширений в Азії, Північній Америці, Європі. В Україні поширений в Карпатах, Поліссі, Лісостепу, Степу. Зустрічається у хвойних та мішаних лісах на гнилій деревині, ґрунті групами, з серпня до жовтня.
Страфарія синьо–зелена — неїстівний шапковий гриб, небезпечний для життя. Однак існують свідчення, що гриб їстівний[1] і придатний до споживання після відварювання.
Stropharia aeruginosa (Curtis) Quél., 1872
Строфария сине-зелёная (лат. Stropharia aeruginosa) — гриб семейства Строфариевые (Strophariaceae).
Произрастает в смешанных и хвойных лесах, в травянистых местах, богатых гумусом. Иногда растёт на трухлявых пнях. Встречается как одиночно, так и группами. Известна в Евразии и Северной Америке.
Сезон: с сентября до начала ноября.
Гриб съедобен, хотя в США ошибочно считается ядовитым [2]. Годится для всех видов кулинарной обработки, в том числе и для запекания и засола. Перед приготовлением рекомендуется снять скользкую кожицу со шляпки.
Строфария сине-зелёная (лат. Stropharia aeruginosa) — гриб семейства Строфариевые (Strophariaceae).
銅綠球蓋菇（學名：Stropharia aeruginosa），俗稱銅綠傘菌（verdigris agaric），是一種體形中等，粘糊糊的綠色疏林真菌，能於春天到秋天期間在草坪、蓋土和林地上找到。這種真菌的可食性現在仍存在爭議，部份學者指出這種真菌是可供食用的，而部份學者則認為它們是有毒的，儘管其有毒成分和中毒症狀仍為未知。[1]
亮黃紅菇最早是由英國植物學家威廉·柯蒂斯於1784年描述的，其學名為銅綠伞菌（Agaricus aeruginosus）。後來，法國真菌學家呂西安·克萊（英语：Lucien Quélet）（Lucien Quélet）於1872年將這種真菌的學名改為現名。[2]於1995年，荷蘭真菌學家麥克希爾·諾德洛斯（英语：Machiel Noordeloos）於1995年將這種真菌重新歸納於裸蓋菇屬（英语：Psilocybe），但不被廣泛承認。其學名源自拉丁文詞彙「aerūgǐnōsa」，意思是「覆蓋著銅綠」。[3]
銅綠球蓋菇的菌蓋呈凹凸狀，並且會隨著年齡增加而變成殼頂。其直徑約為2–8厘米。起初，其菌蓋的顏色為是明亮的藍綠色，並且極具粘性。隨著年齡增長，其菌蓋的顏色會逐漸變成赭黃色，並最終完全失去原本的藍綠色外觀。菌蓋外圍也有一個菌伞膜（英语：Universal veil）。[4]其菌柄較長，且厚度亦很均勻。它有一個脆弱的，棕色或黑色的菌環, 且在菌環對下的菌柄部份蓋滿了白色的鱗狀或片狀網紋。[5]其菌褶起初是白色的，後來會變成粘土褐色，且有時有仍然會保留著一個白色的邊緣。其孢子印呈棕紫色，而其橢圓形擔孢子的大小則為7–10 x 5微米。[6]
這種真菌在草地樹林很是常見，並且廣泛地分佈於歐洲、伊朗和北美。[7]這種真菌能在不同環境生長，腐木、路邊、林地，都是這種真菌的適居地。被木屑覆蓋的地方特別有利於這種真菌的生長，例如花園和公園。[8]
許多西半球旅遊指南均指出銅綠球蓋菇是有毒的[9]，但其有毒成分和中毒症狀仍然不為人知。[10]另外，根據一些歐洲旅遊指南指出，這種真菌實際上是可供食用的，但不受歡迎的，因為它們擁有較淡的辛辣味道。[11]
.jpg)
