El orozuz falsu (Astragalus glycyphyllos) ye una yerba de la familia de les lleguminoses.
Planta robusta, erecta, estendida, perenne de 1 m o más, de fueyes pinnaes, xeneralmente con 4-6 pares de foliolos ovaos; estípules llanceolaes. Flores crema o mariellu pálido, n'inflorescencies axilares trupes, muncho más curties que les fueyes. Pétalos de 1-1,5 cm, pétalu cimeru esmorniáu. Mota con dientes curtios, glabros o con pelos negros. Vaina de 3-4 cm. Floria en primavera y branu.[1]
Zones de parrotales o con yerba. Nos melojares bien calteníos y nos montes de pinu albar.[2]
Gran parte d'Europa, sacante Islandia.
Indicaciones: ye tónicu, diuréticu, sudoríparu, pectoral. Na medicina tradicional china actúa sobre los meridianos de bazu y pulmón. Pulmón: Pa persones propenses a resfriaos, a la suduación bonal, cansanciu y debilidá. Bazu: Pa la foria, cansanciu, debilidá, perda de pesu, mala cicatrización y edemes causaos por insuficiencia de bazu.[3]
Úsense los raigaños, les fueyes y les granes. Ente 5 y 15 g diarios.
Astragalus glycyphyllos describióse por Linneo y espublizóse en Species Plantarum 2: 758, nel añu 1753. (1 May 1753)[4]
Astragalus: nome xenéricu deriváu del griegu clásicu άστράγαλος y depués del Llatín astrăgălus aplicáu yá na antigüedá, ente otres coses, a delles plantes de la familia Fabaceae, por cuenta de la forma cúbica de les sos granes asemeyaes a un güesu del pie.[5]
glycyphyllos: epítetu llatín que significa "fueyes duces".[6]
.
Esta páxina forma parte del wikiproyeutu Botánica, un esfuerciu collaborativu col fin d'ameyorar y organizar tolos conteníos rellacionaos con esti tema. Visita la páxina d'alderique del proyeutu pa collaborar y facer entrugues o suxerencies. El orozuz falsu (Astragalus glycyphyllos) ye una yerba de la familia de les lleguminoses.
Biyanyarpaq gəvən (lat. Astragalus glycyphyllos) — paxlakimilər fəsiləsinin gəvən cinsinə aid bitki növü.
Biyanyarpaq gəvən (lat. Astragalus glycyphyllos) — paxlakimilər fəsiləsinin gəvən cinsinə aid bitki növü.
Llysieuyn blodeuol (neu legume) yw Llaethwyg licoris sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Fabaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Astragalus glycyphyllos a'r enw Saesneg yw Wild liquorice.[1] Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Llaethwyg, Geuperwraidd, Gwreiddber, Llaethwyg Pêr, Melyswraidd, Perwraidd.
Eraill yn yr un teulu yw: ffa soya (Glycine max), y ffa cyffredin (Phaseolus), pys gyffredin (Pisum sativum), chickpea (Cicer arietinum), cnau mwnci (Arachis hypogaea), pys per (Lathyrus odoratus) a licrs (Glycyrrhiza glabra).
Llysieuyn blodeuol (neu legume) yw Llaethwyg licoris sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Fabaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Astragalus glycyphyllos a'r enw Saesneg yw Wild liquorice. Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Llaethwyg, Geuperwraidd, Gwreiddber, Llaethwyg Pêr, Melyswraidd, Perwraidd.
Eraill yn yr un teulu yw: ffa soya (Glycine max), y ffa cyffredin (Phaseolus), pys gyffredin (Pisum sativum), chickpea (Cicer arietinum), cnau mwnci (Arachis hypogaea), pys per (Lathyrus odoratus) a licrs (Glycyrrhiza glabra).
Kozinec sladkolistý (Astragalus glycyphyllos) je poléhavá či popínavá, obvykle planě rostoucí bylina, vytrvalý druh z velmi rozsáhlého rodu kozinec. Jeho typické pyskaté květy v hustém úžlabním hroznu kvetou světle žlutě.
Druh roste téměř po celé Evropě, vyjma nejsevernějších a nejjižnějších oblastí, na jihu kontinentu se vyskytuje řídce a obvykle jen na horách. Dále je rozšířen do Západní a Střední Asie včetně Sibiře, izolovaná populace je i na Kavkaze. Druhotně se vyskytuje na východním pobřeží Severní Ameriky. V České republice roste od nížin až do podhorských oblastí (zhruba do 900 m), místy roztroušeně a místy hojně, ve vyšších polohách ale obvykle chybí.
Vyskytuje se nejčastěji na okrajích lesů, v lesních světlinách a křovinách, na okrajích vinic, v zarostlých sadech, na opuštěných polích i na železničních náspech neb skládkách sutin. Prospívá na místech dostatečně osluněných, která bývají sušší nebo mírně vlhká, preferuje vápnité a hlinité půdy středně hluboké až hluboké.
Rostlina netoleruje přesazování. Na svých kořenech si vytváří uzlíky se symbiotickými půdními bakteriemi které jímají vzdušný dusík jak pro rostlinu, tak jím obohacují půdu. Na místech kde tyto bakterie nejsou rostlina jen obtížně roste.
Kozinec sladkolistý je vytrvalá bylina s mohutným kořenem s rozvětvenou hlavou z kterého vyrůstají poléhavé, obloukovitě vystoupavé až popínavé lodyhy, nejčastěji bývají dlouhé 60 až 150 cm. Silně rozvětvená lodyha je zaobleně hranatá, bývá holá nebo roztroušeně chlupatá a někdy je nachově naběhlá. Je porostlá lichozpeřenými listy které mají kopinaté palisty a skládají se ze čtyř až sedmi párů krátce stopkatých, okrouhlých až vejčitých celokrajných lístků dlouhých 25 až 35 cm a širokých 10 až 20 mm. Lístky jsou na horní straně sivě zelené a lysé, na spodní sivé a někdy chlupaté.
Květenství je podlouhlý, hustý, stopkatý hrozen tvořený sedmi až dvaceti květy na kratičkých stopkách. Oboupohlavné páchnoucí květy se štětinatými listeny jsou před rozkvětem přitlačené k ose hroznu, později šikmo odstávají. Žlutobílý, zvonkovitý, šikmo uťatý kalich 5 mm dlouhý má pět šídlovitých zubů které jsou kratší než kališní trubka. Světle žlutá nebo zelenkavá, 13 mm dlouhá koruna má vejčitou pavézu, tupá křídla s oušky kratšími než pavéza a člunek kratší než křídla; po odkvětu koruna černá. V květu je deset nestejně dlouhých dvoubratrých tyčinek (9+1) s prašníky a jeden semeník s čnělkou nesoucí bliznu. Kvete od května do září, včely a čmeláci jsou k opylováni lákáni množstvím nektaru. Ploidie druhu je 2n = 16.
Plody jsou dvoupouzdré, nepukavé, kožovité, úzce srpovitě prohnuté lusky asi 4 cm dlouhé které mají nahnědlou až načervenalou barvu a obsahují 10 až 15 semen. Světle hnědá semena, dlouhá asi 2,5 a široká 1,5 mm, jsou asymetricky srdčitá, hladká a lesklá.
Druh je řídce využíván v pícninářství, výnosy jsou střední až vyšší při průměrné kvalitě píce. Při krmení je nutno jej míchat s travinami, samostatný způsobuje nadýmání. Při zakládání porostů se vysévá na jaře stratifikovaná semena do řádků od sebe vzdálených 20 až 40 cm, vyklíčí do jednoho až dvou měsíců. V dalších létech lze vzrostlý porost kosit dvakrát ročně. Jeho listy chutnají sladce, tak trochu po lékořici, odtud jeho druhové jméno glycyphyllos (latinsky sladké listy).
Má také léčebné účinky, sbírají se kvetoucí natě nebo na podzim kořeny. Rostlina obsahuje vitamín C, flavonoidy, silice, třísloviny, aminokyseliny, proteiny, saponiny, alkaloidy, glycirrhizin, asparagin a další. Snižuje krevní tlak, podporuje činnost kostní dřeně, staví krvavé průjmy a působí močopudně, potopudně i sedativně.[1][2][3][4][5][6][7]
Nakvétající květenství
Odnožující lodyhy
Listy a květenství
Zralé lusky
Obrázky, zvuky či videa k tématu kozinec sladkolistý ve Wikimedia Commons
Kozinec sladkolistý (Astragalus glycyphyllos) je poléhavá či popínavá, obvykle planě rostoucí bylina, vytrvalý druh z velmi rozsáhlého rodu kozinec. Jeho typické pyskaté květy v hustém úžlabním hroznu kvetou světle žlutě.
Sød astragel (Astragalus glycyphyllos) er en 40-120 cm lang urt, der vokser på stenet, næringsrig bund i skovbryn og krat.
Sød astragel er en flerårig urt med en nedliggende til opstigende vækst. Stænglerne er runde i tværsnit og hårløse. De er gulgrønne, men bliver med tiden rødbrune på solsiden. Bladene sidder spredt, og de er uligefinnede med ovale, helrandede småblade. Oversiden er græsgrøn, mens undersiden er lysegrøn.
Blomstringen sker i juni-juli, hvor de oprette klaser skyder frem fra bladhjørnerne. De enkelte blomster er smalle, næsten rørformede og gulgrønne. Frugterne er glatte, brune bælge, som rummer mange, hårde frø.
Rodnettet består af en kraftig, dybtgående pælerod of grove siderødder.
Højde x bredde og årlig tilvækst: 0,10 x 1,00 m (10 x 100 cm/år).
Sød astragel hører hjemme i Mellemøsten, Lilleasien, Kaukasus og det vestlige Sibirien. Den forekommer også over det meste af Europa, herunder i Danmark, hvor den er almindelig i Østdanmark, men mangler i Nord- og Vestjylland. Den foretrækker grusede, veldrænede voksesteder i fuld sol eller let skygge. Jorden skal være tør eller let fugtig, og neutral.
I nogle lyse bjergskove på Poègabakkerne i det nordøstlige Kroatien vokser den sammen med bl.a. akselrøn, alm. humlebøg, liguster, merian, svalerod, bjergstenfrø, blodrød storkenæb, frynseeg, kirsebærkornel, kølet løg, mannaask, melittis, pilealant, skærmokseøje, smalbladet klokke, sort fladbælg, storblomstret fingerbøl, storfrugtet røn, tarmvridrøn, topgyvel og ædelkortlæbe[1]
Bladene smager sødt og kan minde lidt om lakrids i smagen.
Sød astragel (Astragalus glycyphyllos) er en 40-120 cm lang urt, der vokser på stenet, næringsrig bund i skovbryn og krat.
Die Bärenschote (Astragalus glycyphyllos), auch Süßholz-Tragant oder Süßer Tragant genannt, ist eine Pflanzenart der Gattung Tragant (Astragalus) innerhalb der Familie der Hülsenfrüchtler (Fabaceae). Der botanische Name glycyphyllos leitet sich vom griechischen glykys „süß“ und phyllon „Blatt“ ab und nimmt Bezug auf die süß schmeckenden Blättchen.
Die Bärenschote ist eine mehrjährige, krautige Pflanze mit liegenden, an den Enden aufsteigenden Stängeln, die zwischen 40 und 80 Zentimeter, in Ausnahmefällen auch 150 Zentimeter Länge erreichen können.
Die Laubblätter werden zwischen 10 und 20 Zentimeter lang und sind mit neun bis fünfzehn breit elliptischen Teilblättern unpaarig gefiedert. Die süß schmeckenden Blättchen werden zwei bis vier Zentimeter lang und sind oberseits lebhaft grün. Die Unterseite ist behaart.
Der vielblütige traubenförmige Blütenstand ist kürzer als die Laubblätter. Die Blüten, mit bleich grünlich gelblichen Kronblättern, werden bis 15 Millimeter lang. Die aufwärts gekrümmte, fast sitzende Hülsenfrucht wird 30 bis 40 Millimeter lang sowie vier bis fünf Millimeter breit und besitzt einen Schnabelfortsatz.
Die Blütezeit ist vorwiegend in den Monaten Mai bis Juli.
Die Art hat die Chromosomenzahl 2n = 16.[1]
Die Bärenschote ist ein Hemikryptophyt und eine Kriechstaude; sie besitzt Wurzelknöllchen mit Stickstoff bindenden Bakterien. Sie ist ein Tiefwurzler.[1]
Die Blüten sind homogame „Schmetterlingsblumen mit Klappmechanismus“. Bestäuber sind Hummeln und Falter. Erdhummeln „stehlen“ den Nektar durch Aufbeißen der Kronröhre. Honigbienen entnehmen den Nektar an den so entstandenen Löchern. Die Blütezeit ist vorwiegend in den Monaten Mai bis Juli.
Die Früchte sind aufwärts gekrümmte Hülsen und sie sind durch eine falsche Scheidewand zweifächrig. Für die Samen erfolgt Zufallsausbreitung durch Huftiere sowie Tierausbreitung als Anhafter. Im offenen Gelände ist allerdings auch Windausbreitung als Bodenroller möglich. Die Samen sind Kältekeimer.
Diese Art ist vor allem in Mitteleuropa verbreitet und fehlt in weiten Gebieten von Südeuropa. In Deutschland ist die Art recht verbreitet, nur im Nordwesten des Landes fehlt sie teilweise ganz. In Österreich und der Schweiz ist Astragalus glycyphyllos häufig zu finden. Die Bärenschote steigt in den Allgäuer Alpen in Tirol zwischen Steeg und der Ellbogner Spitze bis zu 1600 m Höhe auf[2].
Als Standort werden Waldränder, lichte Gebüsche, Waldschläge gewöhnlich auf kalkhaltigen Lehmböden bevorzugt. Die Bärenschote ist in Mitteleuropa eine Origanetalia-Ordnungscharakterart[1]. Er kommt gern zusammen mit dem Mittleren Klee (Trifolium medium) oder der Wald-Platterbse (Lathyrus sylvestris) vor.[1]
Die Bärenschote ist eine wertvolle Futterpflanze, deren Blätter süß schmecken.
Im deutschsprachigen Raum werden oder wurden für diese Pflanzenart, zum Teil nur regional, auch die folgenden weiteren Trivialnamen verwandt: Bärenschoten (Schlesien), Wild Bockshorn, Christianwurzel, Christianwurtz, Erdmöhren (mittelhochdeutsch), Erdmotten (mittelhochdeutsch), Gliedweich, Wilde Kichern, Knollenkraut, Knollenwurzel, Wild Kolengräcum, Lackritzen, Lakritzwicke, Moren (mittelhochdeutsch), Steinwicken (Schlesien), Stragel (Tirol bei Brixen), Wirbelkraut und Wolfsschoten (Schlesien).[3]
Die Bärenschote (Astragalus glycyphyllos), auch Süßholz-Tragant oder Süßer Tragant genannt, ist eine Pflanzenart der Gattung Tragant (Astragalus) innerhalb der Familie der Hülsenfrüchtler (Fabaceae). Der botanische Name glycyphyllos leitet sich vom griechischen glykys „süß“ und phyllon „Blatt“ ab und nimmt Bezug auf die süß schmeckenden Blättchen.
Татлытамыр яфраклы дөя сеңере (лат. Astragalus glycyphyllos L., 1753[1]) — күбәләкчәчәклеләр гаиләлегенең Дөя сеңере ыруына караган үсемлекләр төре.
Татлытамыр яфраклы дөя сеңере (лат. Astragalus glycyphyllos L., 1753) — күбәләкчәчәклеләр гаиләлегенең Дөя сеңере ыруына караган үсемлекләр төре.
Astragalus glycyphyllos (liquorice milkvetch, wild liquorice, wild licorice) is a flowering plant in the family Fabaceae, native to Europe. It is a perennial herbaceous plant which is sometimes used for tea.
Astragalus glycyphyllos - MHNT Astragalus glycyphyllos (liquorice milkvetch, wild liquorice, wild licorice) is a flowering plant in the family Fabaceae, native to Europe. It is a perennial herbaceous plant which is sometimes used for tea.
El orozuz falso (Astragalus glycyphyllos) es una hierba de la familia de las leguminosas.
Planta robusta, erecta, extendida, perenne de 1 m o más, de hojas pinnadas, generalmente con 4-6 pares de folíolos ovados; estípulas lanceoladas. Flores crema o amarillo pálido, en inflorescencias axilares densas, mucho más cortas que las hojas. Pétalos de 1-1,5 cm, pétalo superior mellado. Cáliz con dientes cortos, glabros o con pelos negros. Vaina de 3-4 cm. Florece en primavera y verano.[1]
Zonas de arbustos o con hierba. En los melojares bien conservados y en los bosques de pino albar.[2]
Gran parte de Europa, excepto Islandia.
Indicaciones: es tónico, diurético, sudorífico, pectoral. En la medicina tradicional china actúa sobre los meridianos de bazo y pulmón. Pulmón: Para personas propensas a resfriados, a la sudoración espontánea, cansancio y debilidad. Bazo: Para la diarrea, cansancio, debilidad, pérdida de peso, mala cicatrización y edemas causados por insuficiencia de bazo.[3]
Se usan las raíces, las hojas y las semillas. Entre 5 y 15 g diarios.
Astragalus glycyphyllos fue descrita por Linneo y publicado en Species Plantarum 2: 758, en el año 1753. (1 May 1753)[4]
Astragalus: nombre genérico derivado del griego clásico άστράγαλος y luego del Latín astrăgălus aplicado ya en la antigüedad, entre otras cosas, a algunas plantas de la familia Fabaceae, debido a la forma cúbica de sus semillas parecidas a un hueso del pie.[5]
glycyphyllos: epíteto latíno que significa "hojas dulces".[6]
El orozuz falso (Astragalus glycyphyllos) es una hierba de la familia de las leguminosas.
Magus hundihammas (Astragalus glycyphyllos) on rohttaim liblikõieliste sugukonnast hundihamba perekonnast.
Magus hundihammas (Astragalus glycyphyllos) on rohttaim liblikõieliste sugukonnast hundihamba perekonnast.
Imeläkurjenherne (Astragalus glycyphyllos) on Euroopassa kasvava hernekasvi. Suomessa laji on harvinaisuutensa vuoksi erityisesti silmälläpidettävä.
Imeläkurjenherne kasvattaa rennon, 50–150 cm pitkän kaljun varren. Lehdet ovat 3–7-parisia. Lehdykät ovat 2–4 cm pitkiä, soikeita tai puikeita. Kukintoperä on noin puolet tukilehden pituudesta. Kukinto on tiheä keltavihreä terttu. Kukan verhiö on kalju ja liuskat ovat kapeita. Hedelmä on 3–4 cm pitkä, kapea, kaareva ja kaksilokeroinen palko. Imeläkurjenherne kukkii kesä-heinäkuussa.[1]
Imeläkurjenhernettä tavataan lähes koko Manner-Euroopassa Iberian niemimaata, Irlantia ja pohjoista Fennoskandiaa ja Pohjois-Venäjää lukuun ottamatta. Kasvia tavataan myös Kaukasuksella ja Turkissa. Yhdysvaltoihin laji on levinnyt ihmisen mukana.[2]
Suomessa imeläkurjenhernettä tavataan luonnonvaraisena Lounais-Suomessa Kiskon ja Suomusjärven alueella. Tulokaslajina sitä on tavattu muun muassa Tampereelta, Porista ja Kotkasta.[3][4] Uudeltamaalta laji tunnetaan Sipoonkorvesta.[5]
Suomessa imeläkurjenherneen kasvupaikat ovat valoisissa metsissä, joihin se on mahdollisesti tuotu riistan rehukasvina. Muut kasvupaikat ovat lähinnä satamien painolastipaikkoja.[1]
Imeläkurjenhernettä on ainakin Ruotsissa viljelty karjan ja hevosten rehuksi.[2] Sitä lienee käytetty myös riistan rehukasvina.[1]
Imeläkurjenherne (Astragalus glycyphyllos) on Euroopassa kasvava hernekasvi. Suomessa laji on harvinaisuutensa vuoksi erityisesti silmälläpidettävä.
L'Astragale réglisse, Astragale à feuilles de réglisse ou Réglisse sauvage (Astragalus glycyphyllos) est une plante herbacée vivace de la famille des Fabacées.
Plante vivace de 30 cm à 1 mètre de hauteur (exceptionnellement 1,5 m), presque glabre, elle est couchée ou ascendante. Ses feuilles imparipennées comportent 4-6 paires de grandes folioles ovales. Les stipules supérieures sont lancéolées-acuminées[1].
L'inflorescence est racème capituliforme qui comporte des fleurs hermaphrodites d'un jaune verdâtre ou livides, assez grandes, sur des pédoncules axillaires 2 fois plus courts que la feuille. La floraison va de mai à août, la pollinisation entomogame. Les fruits sont des gousses à dissémination : barochore[1].
Données d'après Julve, Ph., 1998 ff. - Baseflor. Index botanique, écologique et chorologique de la flore de France. Version : 23 avril 2004.
Cette plante est réputée traiter les inflammations du système respiratoire, les ulcères gastriques ou duodénaux, la gastrite chronique, l’insuffisance surrénale[réf. nécessaire][2], soulager les symptômes de l'arthrite et les douleurs rhumatismales.
Ses fleurs et surtout ses feuilles renferment de la glycyrrhizine, substance qui donne à la racine de réglisse son goût caractéristique[3].
inflorescence
gousses
Astragalus glycyphyllos - Muséum de Toulouse
L'Astragale réglisse, Astragale à feuilles de réglisse ou Réglisse sauvage (Astragalus glycyphyllos) est une plante herbacée vivace de la famille des Fabacées.
Lěsny kozync (Astragalus glycyphyllus) je rostlina ze swójby łušćinowcow (Fabaceae).
Lěsny kozync je trajne zelo, kotrež docpěwa wysokosć wot 50 hač 150 cm.
Stołpik je lězucy, kwaklojće rosćacy.
Łopjena su njeporowje pjerite z 7-13 jejkotymi, čerstwozelenymi, 2 cm dołhimi łopješkami.
Kćěje wot junija hač julija. Žołtozelene kćenja docpěwaja dołhosć wot něhdźe 1,5 cm a steja po wosmoch hač po třicećoch w zawalitej, hustych kići. Króna docpěwa dołhosć wot 13 hač 15 mm.
Płody su křiwjene, dołhojte, nimale nahe a docpěwaja dołhosć wot 3 hač 4 cm.
Rosće na lěsnych kromach, lěsnych pućach, skłoninach, drjebiznowych nasypach a pućowych mjezach.
Rostlina w južnej Skandinawiskej, srjedźnej Europje a rědko w južnej Europje rozšěrjena.
Jeli eksistuje w druhej rěči hižo bóle wuwity nastawk ze samsnej temu, potom přełožuj a dodawaj z njeho.
Jeli nastawk ma wjace hač jedyn njedostatk, wužiwaj prošu předłohu {{Předźěłuj}}. Nimo toho so awtomatisce kategorija Kategorija:Zarodk wo biologiji doda.
Lěsny kozync (Astragalus glycyphyllus) je rostlina ze swójby łušćinowcow (Fabaceae).
Astragalus glycyphyllos adalah spesies tumbuhan yang tergolong ke dalam famili Fabaceae. Spesies ini juga merupakan bagian dari ordo Fabales. Spesies Astragalus glycyphyllos sendiri merupakan bagian dari genus Astragalus. [1] Nama ilmiah dari spesies ini pertama kali diterbitkan oleh L..
Astragalus glycyphyllos adalah spesies tumbuhan yang tergolong ke dalam famili Fabaceae. Spesies ini juga merupakan bagian dari ordo Fabales. Spesies Astragalus glycyphyllos sendiri merupakan bagian dari genus Astragalus. Nama ilmiah dari spesies ini pertama kali diterbitkan oleh L..
L'Astragalo falsa liquerizia (nome scientifico Astragalus glycyphyllos L.) è un piccolo arbusto, erbaceo, glabro a portamento strisciante, appartenente alla famiglia delle Fabaceae.
Il genere Astragalus è molto corposo: comprende oltre 1000 specie di cui almeno 40 vivono in Italia.
Nelle classificazioni più vecchie la famiglia del genere Astragalus è chiamata Leguminosae ma anche Papilionaceae. Anche la sottofamiglia, a seconda degli autori, può essere assegnato alle Lotoideae (invece che Faboideae).
Specie simili:
Il nome del genere deriva dal greco astragalos, probabilmente in riferimento alla forma spigolosa dei semi come quella dell'astragalo, un osso del tarso. Teofrasto, però, fa derivare il nome da tragos (capra) e da akantha (spine) per la somiglianza di questi arbusti alla barba delle capre.
La forma biologica è del tipo emicriptofita reptante (H rept): quindi sono piante perenni che si propagano per mezzo di gemme poste sul terreno i cui fusti sono striscianti e non molto alti.
È una delle poche specie del genere Astragalus prive di spine.
La radice è del tipo fascicolato.
Fusto epigeo è strisciante (a portamento prostrato), glabro o peli semplici, poco ramificato. Dimensione massima 30–100 cm di estensione, ma al massimo arriva a 20 cm di altezza. Alla fioritura il fusto acquista un colore rossastro.
Le foglie sono alterne, imparipennate (quindi in numero di dispari: da 9 a 15 segmenti ovato-ellittici, glabri), di lunghezza 2–4 cm e patenti. Mentre la lunghezza complessiva della foglia è al massimo 20 cm. Il colore è verde pallido. Alla base del picciolo sono inoltre presenti delle stipole intere a forma lanceolata.
Infiorescenze di tipo a racemo ascellare eretto (dimensione minore delle foglie). Fiori radi: 8 - 30 per infiorescenza.
Il fiore, pentamero, ermafrodito, dialipetalo, zigomorfo, è brevemente peduncolato e lungo 11–15 mm. Il più delle volte il portamento del peduncolo è pendulo.
Il calice gamosepalo è glabro di forma campanulata, brevemente dentato.
La corolla è papilionacea con 5 petali profumati di colore crema o giallo verdastro. È carenata con l'estremità ottusa.
Gli stami sono 10, mentre l'ovario è monocarpellare e supero.
Impollinazione: tramite farfalle (anche notturne).
Fioritura: da maggio a luglio.
I frutti sono dei legumi acuminati di sezione circolare e lievemente arcuati, glabri lunghi circa 3–4 cm. A volte possono essere conniventi.
Il tipo corologico è definito come S-Europ.-S-Siber.. ossia Sud Eurosberiano; abitante quindi delle zone calde dell'Europa e fascia meridionale della Siberia.
In Italia è comune e vegeta nei luoghi erbosi e calcari e nei boschi caducifogli e mesofili. Non è presente nelle isole.
Altitudine preferita: 100 - 1400 m s.l.m..
A.glycyphyllos ha un buon impiego come pianta da foraggio, infatti le foglie sono molto appetite dal bestiame. Il valore nutritivo della pianta seccata è molto alto: sostanze azotate, grassi greggi, cellulosa, acqua e altro.
Dal nome (falsa liquirizia, chiamata così per la sua radice zuccherina) si capisce che non è la pianta dalla quale si ricava la vera liquerizia che è Glycyrrhiza glabra ; invece può essere utilizzata per fare il tè.
Fiori e foglie della pianta
Astragalus glycyphyllos - Museum specimen
L'Astragalo falsa liquerizia (nome scientifico Astragalus glycyphyllos L.) è un piccolo arbusto, erbaceo, glabro a portamento strisciante, appartenente alla famiglia delle Fabaceae.
Saldžialapė kulkšnė (lot. Astragalus glycyphyllos) – pupinių (Fabaceae) šeimos kulkšnių (Astragalus) genties augalų rūšis.
Daugiametis, 40 - 100 cm aukščio žolinis augalas. Stiebas storas, kylantis arba gulsčias. Lapai 10 - 20 cm ilgio, neporomis plunksniški. žiedai 12 - 16 mm ilgio, daugiažiedėse kekėse. Vainikėlis žalsvai geltonas. Ankštis tribriaunė, pjautuviškai išsilenkusi, su ilgu snapeliu viršūnėje. Sėklos 2 - 3 mm skersmens, žalsvai gelsvos arba rusvos.
Žydi birželio - rugpjūčio mėnesiais. Auga miškuose, kirtimuose, krūmuose, šlaituose. Apyretis.
Vaistams naudojama žolė. Ji pjaunama, kai augalai žydi, paliekant 1/4 nenupjautų augalų sėkloms subrandinti. Žaliavoje yra glicirizino, asparagino, flavonoidų, askorbino rūgšties, saponinų, alkaloidų, mikroelementų, karčiųjų, mineralinių ir kitų medžiagų.
Hokjespeul of wilde hokjespeul (Astragalus glycyphyllos) is een giftige, overblijvende plant. De peul bestaat uit twee hokjes, vandaar de Nederlandse naam. De soortaanduiding glycyphyllos is afgeleid van het Oudgriekse γλυκύς, glukus, dat zoet en φύλλον, phullon dat blad betekent vanwege het zoetsmakende blad. De plant komt van nature voor in Midden-Europa en Centraal-Azië.
De plant wordt 30–80 cm hoog en heeft liggende, aan het eind opstijgende stengels. De 10–20 cm lange, samengestelde, onevengeveerde bladeren bestaan uit zeven tot dertien elliptische of eironde, aan de onderzijde behaarde, 2–4 cm lange deelblaadjes.
De hokjespeul bloeit van mei tot augustus en soms tot laat in de herfst met groenachtig gele, tot 15 mm lange, geurende bloemen. De bloeiwijze is een tros, bestaande uit acht tot dertig bloemen. De bestuiving gebeurt hoofdzakelijk door hommels (Bombus).
De vrucht is een gladde, 2,5–4 cm lange, door koolstofdioxide opgeblazen peul, die aan de onderzijde een diepe groef heeft. De koolstofdioxide ontstaat bij het verademen van koolhydraten. De peul heeft een snavel.
Hokjespeul komt voor in Centraal-Azië en Europa. In de Lage Landen vooral in zonnige kalkrijke zomen bij kreupelhout en heggen, in ruige bermen en aan oevers. In Nederland komt de plant alleen zeldzaam voor in Zuid-Limburg, bij Arnhem en Nijmegen en zeer zeldzaam in de rest van Gelderland. In Vlaanderen is de soort zeldzaam te vinden in het zuiden van Limburg en ten noorden van Brussel en Antwerpen.
Hokjespeul is familie van het zoethout en werd vroeger ook als geneeskruid gebruikt. Het werkzame bestanddeel is glycoside. Dit komt voor in de wortel en de bladeren van de plant.[1]
Mediabestanden die bij dit onderwerp horen, zijn te vinden op de pagina Astragalus glycyphyllos op Wikimedia Commons. Hokjespeul of wilde hokjespeul (Astragalus glycyphyllos) is een giftige, overblijvende plant. De peul bestaat uit twee hokjes, vandaar de Nederlandse naam. De soortaanduiding glycyphyllos is afgeleid van het Oudgriekse γλυκύς, glukus, dat zoet en φύλλον, phullon dat blad betekent vanwege het zoetsmakende blad. De plant komt van nature voor in Midden-Europa en Centraal-Azië.
Lakrismjelt (latin: Astragalus glycyphyllos) er en plante i mjeltslekten, som tilhører erteblomstfamilien (Fabaceae). Den er 40-120 cm høy/lang, og delvis krypende. Stengelen er sikksakkbøyd, og planten har karakteristiske, store og grønne skulper. De gule blomstene blomstrer i juni-juli.
Lakrismjelt har en grov og kantete stengel med bladstilker hvor det sitter 3-7 par av ganske brede blad. De er mellomgrønne og større og bredere enn på de fleste mjelt- og vikkearter. Ørebladene (der stilken deles) er lansettformede. Bladene smaker lakris.
Klasen av skittengule blomster har 10-20 kroner, og begerbladene har noen smale og korte tenner som ligger langs kronbladene. Skulpene er det absolutt mest karakteristiske på planten, de er 3-6 cm lange, klargrønne og bøyde, og har to rom som er atskilt langs skulpen.
Lakrismjelt og gulmjelt (Astragalus frigidus) er svært like, begge har brede og eggrunde, mellomgrønne blader og gule blomsterklaser. Forskjellen er derimot at lakrismjelt har lange, krypende sikksakk-stengler, og at skulpene (belgene) til lakrismjelt er større, oppadpekende, og har to frørom i stedet for bare ett. Gulmjelt er dessuten aldri greinete, slik lakrismjelt oftest er.
Lakrismjelt vokser i solvarm og steinete, næringsrik jord. Den trives i skogbryn, spredte steinurer, utkanten av hogstfelt, veikanter, bakker og i havneområder.
Den er utbredt i Sør-Norge langs kysten og innover dalstrøkene ned til Kristiansand, samt med mindre populasjoner på hele Jæren, i Sogn, Nordfjord, Romsdal, og Nord-Trøndelag.[1]
I Norden lever den i hele Danmark unntatt Vest-Jylland, i Sverige nord til Medelpad (Bottenhavet), men ikke i kyststrøkene av Øst-Sverige. I Finland er det bare gjort helt spredte funn i sørvest langs kysten.[2]
Lakrismjelt (latin: Astragalus glycyphyllos) er en plante i mjeltslekten, som tilhører erteblomstfamilien (Fabaceae). Den er 40-120 cm høy/lang, og delvis krypende. Stengelen er sikksakkbøyd, og planten har karakteristiske, store og grønne skulper. De gule blomstene blomstrer i juni-juli.
Lakrismjelt har en grov og kantete stengel med bladstilker hvor det sitter 3-7 par av ganske brede blad. De er mellomgrønne og større og bredere enn på de fleste mjelt- og vikkearter. Ørebladene (der stilken deles) er lansettformede. Bladene smaker lakris.
Klasen av skittengule blomster har 10-20 kroner, og begerbladene har noen smale og korte tenner som ligger langs kronbladene. Skulpene er det absolutt mest karakteristiske på planten, de er 3-6 cm lange, klargrønne og bøyde, og har to rom som er atskilt langs skulpen.
Lakrismjelt og gulmjelt (Astragalus frigidus) er svært like, begge har brede og eggrunde, mellomgrønne blader og gule blomsterklaser. Forskjellen er derimot at lakrismjelt har lange, krypende sikksakk-stengler, og at skulpene (belgene) til lakrismjelt er større, oppadpekende, og har to frørom i stedet for bare ett. Gulmjelt er dessuten aldri greinete, slik lakrismjelt oftest er.
Multimedia w Wikimedia Commons Traganek szerokolistny (Astragalus glycyphyllos L.) – gatunek rośliny wieloletniej należący do rodziny bobowatych. Ludowa nazwa rośliny to "wilczy groch"[2]. Występuje w Azji i Europie[3]. W Polsce występuje na całym niżu i w niższych położeniach górskich. Roślina dość pospolita.
Liście.
Kwiatostan.
Owoce.
Bylina, hemikryptofit. Siedlisko: świetlista lasy i zarośla, murawy. W górach po regiel dolny. W klasyfikacji zbiorowisk roślinnych gatunek charakterystyczny dla Cl. Trifolio-Geranietea[4]. Kwitnie od czerwca do września, zapylany jest przez błonkówki.
Jest rośliną żywicielską motyla modraszka srebroplamka[5].
Traganek szerokolistny (Astragalus glycyphyllos L.) – gatunek rośliny wieloletniej należący do rodziny bobowatych. Ludowa nazwa rośliny to "wilczy groch". Występuje w Azji i Europie. W Polsce występuje na całym niżu i w niższych położeniach górskich. Roślina dość pospolita.
Astragalus glycyphyllos é uma espécie de planta com flor pertencente à família Fabaceae.
A autoridade científica da espécie é L., tendo sido publicada em Species Plantarum 2: 758. 1753.[1]
Os seus nomes comuns são alcaçuz-bastardo, orozuz-falso, astrágalo ou astrágalo-doce.[2][3]
Astragalus é nome genérico derivado do grego clássico άστράγαλος e logo do latim astrăgălus, aplicado já na antiguidade para, entre outras coisas, designar algumas plantas da família Fabaceae, devido à forma subcúbica que apresentam as sementes, parecidas a um osso do pé.[4] glycyphyllos é o epíteto em latim que significa "folhas doces".[5]
A seguir apresenta-se a descrição dada por António Xavier Pereira Coutinho na sua obra Flora de Portugal (Plantas Vasculares): Disposta em Chaves Dicotómicas (1.ª ed. Lisboa: Aillaud, 1913):[6]
Flores medíocres ou maiúsculas (12-15 mm), com o cálice glabro e a corola amarelo-esverdeada ou lívida; vagens cilíndrico-trigonais (30-35 x 5-0 mm), não intumescidas, arqueadas, glabras, 2-loculares; cachos ovóides, densos, com o pedúnculo menor que a folha; folhas com 4-7 pares de folíolos grandes, elípticos ou ovados, de ordinário mucronulados. Planta de 3-10 dm, prostrada, glabrescente. Planta vivaz, herbácea. Junho-Julho. Soutos, lugares assombreados, sebes: Fundão.
Trata-se de uma espécie presente no território português, nomeadamente em Portugal Continental (no Minho, na Beira Baixa e em Trás-os-Montes). Em termos de naturalidade é nativa da região atrás indicada.[4]
Não se encontra protegida por legislação portuguesa ou da Comunidade Europeia.
Astragalus glycyphyllos é uma espécie de planta com flor pertencente à família Fabaceae.
A autoridade científica da espécie é L., tendo sido publicada em Species Plantarum 2: 758. 1753.
Os seus nomes comuns são alcaçuz-bastardo, orozuz-falso, astrágalo ou astrágalo-doce.
Sladki grahovec (znanstveno ime Astragalus glycyphyllos) je večletna gozdna in travniška rastlina iz družine metuljnic.
Rastlina ima od 10 do 20 cm dolge liste, sestavljene iz od 9 do 15 manjših lističev, ki so ovalne oblike z ravnim robom. Lističi merijo od 2 do 4 cm v dolžino in so gladki.
Cvetovi so socvetja bledo rumenkaste barve, rastlina pa cveti od maja do julija.
Sladki grahovec (znanstveno ime Astragalus glycyphyllos) je večletna gozdna in travniška rastlina iz družine metuljnic.
Sötvedel (Astragalus glycyphyllos) är en stor och grov ört med 1 - 1 1/2 m långa, liggande eller uppstigande stjälkar.
Den är tämligen sällsynt och anträffas i södra och mellersta Skandinavien på lundbackar och bland buskar. Släktet vedlar (Astragalus), ett av de största inom denna familj och särdeles artrikt i östra Europa och Orienten, men i norden fåtaligt representerat, har parbladiga blad med ett udda ändblad i spetsen. Baljans hålighet är delad i 2 rum därigenom, att frukbladets mittnerv utefter hela sin längd är tryckt in i fruktrummet och genom en hinnvägg sammanhänger med den mitt emot belägna fogen eller fröfästet. Fröna är bönformiga och har så djup inbuktning att de liknar en hake eller klo (därav det gamla alternativa namnet "kloärt").
Tidigare har den också kallats backsöta. Det syftar på bladens bittersöta, något lakritsartade smak.
Wikimedia Commons har media som rör Sötvedel.
Sötvedel (Astragalus glycyphyllos) är en stor och grov ört med 1 - 1 1/2 m långa, liggande eller uppstigande stjälkar.
Den är tämligen sällsynt och anträffas i södra och mellersta Skandinavien på lundbackar och bland buskar. Släktet vedlar (Astragalus), ett av de största inom denna familj och särdeles artrikt i östra Europa och Orienten, men i norden fåtaligt representerat, har parbladiga blad med ett udda ändblad i spetsen. Baljans hålighet är delad i 2 rum därigenom, att frukbladets mittnerv utefter hela sin längd är tryckt in i fruktrummet och genom en hinnvägg sammanhänger med den mitt emot belägna fogen eller fröfästet. Fröna är bönformiga och har så djup inbuktning att de liknar en hake eller klo (därav det gamla alternativa namnet "kloärt").
Tidigare har den också kallats backsöta. Det syftar på bladens bittersöta, något lakritsartade smak.
Астрага́л солодколи́стий (Astragalus glycyphyllos L.) — рослина роду Астрагал (Astragalus) родини бобових (Fabaceae).
Богоростка звичайна, вовчий горошок солодкий; баранчики, Богородиця-роса, богоростка, волосник, волчан, в'язіль, горох вовчий, горох заячий, горошок дикий, горошок заячий, дев'ятижильник, дев'ятилітник, дев'ятисильник, дев'ятосильник, жереб'ятник, зуб чортов, калюжник, колесник, коса Богородишна, коса варварина, косатик, коси Матері Божої, крило орлине, мокріот, ненаситець, перерва польова, ріжечки, розходник боровий, сарачець, семижильник, сплюлист, стручечник, ступа вовча, тирлич, укладник, фасолька дика, фасулі дикі, хрест петрів, чистець, чорне зілля.[1]
Багаторічна трав'яна рослина, заввишки до 30—80 см. Стебло розгалужене. Листки складні, з 9—12 еліптичними листочками і прилистками. Квітки зеленувато-жовті, зібрані в короткі густі китиці. Цвіте в червні — серпні. Плоди — боби лінійні, зігнуті дугою.
Росте в лісах, на узліссях, серед чагарників у рівнинному і передгірному поясах.
В народній медицині використовується трава, корінь і насіння. В листках і стеблах містяться алкалоїди, а також аскорбінова кислота.
Відвар з трави вживається як відхаркувальне, сечогінне і проносне при захворюваннях нирок та сечових шляхів, при каменях у нирках, золотусі і нашкірних висипах, сифілісі, ревматизмі й суглобних болях, поносі, катарах верхніх дихальних шляхів. Крім того, астрагали використовуються в акушерстві для прискорення родів.
Астрага́л солодколи́стий (Astragalus glycyphyllos L.) — рослина роду Астрагал (Astragalus) родини бобових (Fabaceae).
Astragalus glycyphyllos là một loài thực vật có hoa trong họ Đậu. Loài này được L. miêu tả khoa học đầu tiên.[1]
Astragalus glycyphyllos là một loài thực vật có hoa trong họ Đậu. Loài này được L. miêu tả khoa học đầu tiên.
Astragalus glycyphyllos L., 1753
Астрага́л солодколи́стный[2], или Астрагал сладколи́стный[3] (лат. Astragálus glycyphýllos) — многолетнее травянистое растение, вид рода Астрагал (Astragalus) семейства Бобовые (Fabaceae); произрастает в Европе и Азии.
Народные названия на различных языках[4][5]:
Ареал вида охватывает практически всю территорию Европы, Малую Азию и, частично, Западную Сибирь.
Предпочитает свежие, влажные, слабокислые, богатые гумусом суглинистые и супесчаные почвы.
Растение полулесное, светолюбивое. Растёт на полянах, опушках, в дубовых и сосновых лесах, в кустарниках, на лугах, в поймах рек.
Многолетнее травянистое растение высотой 45—90 см. Стебель приподнимающийся или распростёртый, длиной 50—100 (до 150) см, толстый, лежачий, простой, в нижней части разветвлённый, гранисто-бороздчатый, скудно и мелко бело-пушистый.
Прилистники свободные, жёлто-зелёные или зелёные, заострённые, прозрачные, длиной 10—20 мм, скудно-белоресничатые, нижние яйцевидные, верхние ланцетные. Листья длиной (8) 10—20 (23) см, без явственного черешка, непарноперистосложные; листочки (4) 5—6 (7)-парные, эллиптические, редко продолговато-яйцевидные, длиной 18—40 (60) мм, сверху голые, снизу рассеянно-прижато и коротко бело-волосистые, на верхушке округло-тупые.
Цветоносы длиной 4—9 (14) см, скудно и мелко бело-пушистые. Кисти яйцевидные или продолговато-яйцевидные, более менее многоцветковые, длиной 3—5 (6) см; прицветники шиловидно-ланцетные, длиной 1,5—3 мм, бело-плёнчатые, по краю скудно бело-реснитчатые. Чашечка длиной 5—6 мм; зубцы шиловидные, неравные: три — длиной 2 мм и два — 1 (1,5) мм. Венчик зеленовато-жёлтый; парус длиной 11—15 мм с ноготком длиной 4 мм; крылья длиной 10—13 мм с округлой на верхушке пластинкой, равной или почти равной ноготку; лодочка длиной 9—11 (11,5) мм с сильно горбатой пластинкой, равной ноготку или немного короче. Завязь голая или мелковолосистая; столбик короче завязи, голый.
Бобы торчащие вверх, сближенные, слегка серповидно-изогнутые, длиной 3—4 см, шириной около 4 мм, толщиной около 5 мм, с редкими мельчайшими белыми волосками, с носиком длиной 3—4 мм, на ножке длиной 3—4 мм.
Цветёт в мае — июне, плоды созревают в июне — июле.
В лекарственных целях заготавливают траву астрагала сладколистного. Сбор проводят в период массового цветения, до образования плодов.
Сушат в хорошо проветриваевых помещениях или под навесами, в хорошую погоду трава высыхает за 5—7 дней.
Трава астрагала сладколистного содержит флавоноиды, аскорбиновую кислоту, белки, жиры, сапонины, органические кислоты, микроэлементы, следы алкалоидов и дубильных веществ.
Галеновые препараты травы астрагала оказывают гипотензивное, кардиотоническое, диуретическое и заметное успокаивающее действие.
Растение хорошо поедается животными, как дикими, так и домашними. В Англии выращивается как пастбищное растение. Используется в качестве силосного растения.
Пригодно как почвоукрепитель.
В народной медицине отвары применяется при нервных и венерических болезнях, скрофулёзе, дерматитах, ревматизме, заболеваниях желудка, дизентерии, олигурии. Как диуретическое при болезнях почек и мочекаменной болезни; отхаркивающее при острых респираторных заболеваниях; как родостимулирующее и ускоряющее отделение плаценты средство.
Вид Астрагал сладколистный входит в род Астрагал (Astragalus) трибы Galegeae подсемейства Мотыльковые (Faboideae) семейства Бобовые (Fabaceae) порядка Бобовоцветные (Fabales).
По данным The Plant List на 2010 год[6], в синонимику вида входят:
Астрага́л солодколи́стный, или Астрагал сладколи́стный (лат. Astragálus glycyphýllos) — многолетнее травянистое растение, вид рода Астрагал (Astragalus) семейства Бобовые (Fabaceae); произрастает в Европе и Азии.
