Primula veris ye una especie del xéneru Primula, que'l so hábitat entiende la mayor parte de les rexones templaes d'Europa y Asia, sacante les zones más septentrionales, incluyíu'l norte d'Escocia.
Ye una planta yerbácea, perenne de crecedera baxa que forma una roseta de fueyes d'ente 5-15 cm de llargu y 2-6 cm d'anchu. Les flores mariellu intensu surden ente los meses d'abril y mayu formando ramilletes de 10 a 30 flores sobre un únicu tarmu de 5 a 20 cm d'altu, cada flor tien ente 9 y 15 mm d'anchor.
Ye fácilmente confundida con Primula elatior Hill, una especie estrechamente emparentada con ella y cola que comparte un aspeutu bien similar, sicasí, Primula elatior tien flores de color mariellu maciu, casi como P. vulgaris y la corola acampanada ensin plegues.
Atopar frecuentemente en terrenes más abiertos que Primula vulgaris, como praos, deveses, dunes costeres y sobre cantiles. Suel ser utilizada pa cubrir arcenes d'autopistes y ajardinar isletas o borduras como parte de la ornamentación paisaxística nes ciudaes.
Esta planta ye l'alimentu favorito de los coneyos monteses.
En herboristería utilizar como diuréticu, expectorante y antiespasmódico, según pal tratamientu de dolores de cabeza, tos, temblones y otres dolencies.
Primula veris describióse por Carlos Linneo y espublizóse en Species Plantarum 1: 142–143. 1753.[1]
Primula: nome xenéricu que provién del llatín primus o primulus = "primero", y refiriéndose al so tempranu floriamientu. Na dómina medieval, la margarita foi llamada primula veris o "primoxénita de primavera".[2]
veris: epítetu llatín que significa "verdaderu, xenuinu".[3]
Númberu de cromosomes de Primula veris (Fam. Primulaceae) y táxones infraespecíficos: 2n=22[4]
Aurícula, bellorita, bellorita blanca, bellorita de Jaraba, bellorita d'oru, campanielles, chicolateres, clavelina, flor de primavera, flor de San José, gayaes, gordolobillo, yerba del paralís, yerba de San José, yerba de San Pablo, yerba de San Pedro, yerba de San Pedro menor, matrimonios, pan de pecú, paniqueses, paniquesetes, pan y quesucu, peculilla, pichilines de San José, platanetes, primavera, primavera común, primaveres, primicia d'amistaes, primicia del sol, primicias del sol, prímula, vellorita, vellorita d'oru, verbásculo, yerba del paralís, yerba de San Pablo, yerba de San Pablo menor, yerba de San Pedro, yerba de San Pedro menor.[6]
.
Esta páxina forma parte del wikiproyeutu Botánica, un esfuerciu collaborativu col fin d'ameyorar y organizar tolos conteníos rellacionaos con esti tema. Visita la páxina d'alderique del proyeutu pa collaborar y facer entrugues o suxerencies. Primula veris ye una especie del xéneru Primula, que'l so hábitat entiende la mayor parte de les rexones templaes d'Europa y Asia, sacante les zones más septentrionales, incluyíu'l norte d'Escocia.
Dərman novruzgülü (lat. Primula officinalis)[1] - novruzçiçəyi cinsinə aid bitki növü.[2]
El cucut (Primula veris) és una planta perenne herbàcia que pertany a la família de les Primulàcies.
El nom llatí "Primula" significa primavera, car aquesta és de les primeres que floreixen a la primavera. Per això es coneixen vulgarment com a primaveres a alguns llocs. Entre altres noms, cal mencionar:
Aquesta planta es troba a les regions temperades d'Euràsia, llevat les zones més septentrionals. Als països catalans es troba a les zones muntanyoses del nord del País Valencià i a l'interior del Principat.
El seu hàbitat ideal són boscos poc espessos i zones humides amb un rang altitudinal d'uns 600 a 2100 metres per sobre del nivell del mar.
Els cucuts tenen un cicle vital hemicriptòfit. Llurs dimensions es troben entre els 7 i 35 cm d'alçada. Les fulles mesuren entre uns 7 i 8 cm de longitud. Són fulles força arrugades agrupades en roseta basal d'on surt el tall florífer, amb un pecíol alat i un limbe el·líptic, pubescent, molt estret cap a la base i amb una amplada màxima en la meitat inferior d'aquest. Aquestes fulles presenten un tacte rugós, els seus costats es troben irregularment dentats i tenen una nervadura molt marcada.
És una planta vivaç que es fixa a terra mitjançant un rizoma i estén nombroses arrels carnoses i secundàries. La seva inflorescència és en umbela multiflora inclinada agrupant-se de 10 a 12 flors i amb petites bràctees. Les flors es disposen a sobre de llargs pedicels que surten directament de la roseta basal. El calze del cucut té una forma com de tub ample, de color verd pàlid i està dividit en cinc sèpals soldats, per tant gamosèpal, formant un sac que envolta la corol·la. La corol·la, també amb una forma tubular, presenta cinc pètals soldats de color groc amb franges ataronjades al seu interior. L'androceu està format per cinc estams fusionats a la corol·la sobre el nervi mitjà de cada pètal, és a dir, oposats als pètals en lloc d'estar alternats entre ells. El gineceu està format per cinc carpels units, formant un ovari súper, amb un estil de longitud variable i un estigma en forma de petita borla. El seu fruit és una càpsula dehiscent més curta que el calze.
La Primavera és una planta relativament moderna pel que fa a usos medicinals, fins al segle XVI era absolutament desconeguda. Actualment se li reconeixen propietats bèquiques i expectorants, eficaces en les afeccions de les vies respiratòries, a part de certes propietats antiespasmòdiques, diurètiques, antireumàtiques, antiartrítiques, analgèsiques, depuratives i antiinflamatòries.
Per a usos medicinals es recol·lecten preferentment les arrels i les fulles, tot i que les flors també són considerades útils en aplicacions calmants. Les arrels es recullen a principis de primavera, es renten molt bé i es deixen assecar directament al sol. Les fulles es posen a assecar a l'ombra, en llocs airejats. El rizoma s'ha de recollir abans que la planta floreixi, s'ha d'assecar al sol i s'ha de guardar en una bossa. Totes les parts s'emmagatzemen en recipients tancats i allunyats de la humitat.
Les flors de primavera s'han utilitzat com ingredients de vins i d'altres begudes alcohòliques. També s'han fet servir com a cosmètics per a tractar pells seques i greixoses, rentar grans, berrugues i estirar les arrugues. Antigament es trituraven les flors seques i es barrejaven amb farina per utilitzar-les com a netejador cutani. Amb les flors també es pot preparar una pomada útil contra les cremades provocades pel sol.
Les flors i les fulles del cucut contenen saponina (primulina). La infusió de la flor és útil contra la sobreexcitació nerviosa i ha estat utilitzada tradicionalment contra l'insomni car té efectes sedants. També posseeix propietats antiespasmòdiques, en actuar sobre l'influx nerviós que dirigeix el ritme de la contracció muscular, relaxa certs músculs dolorosos, convulsions i afeccions nervioses.
L'efecte diürètic i depuratiu del cucut, té com a funció eliminar i purificar les toxines de la sang. També pot ser utilitzada en casos de gota i càlculs en les vies urinàries.
La infusió de l'arrel, conté més principis actius car és al rizoma on hi ha més components actius com protoprimulagenina A, priverogenina, glucòsids (primaverina, primulaverina), vitamina C, salicílic i pigments flavònics.
El seu efecte més important és l'efecte expectorant, que afavoreix l'expulsió de secrecions dels bronquis i de la faringe, que s'utilitza per a tractar l'asma, la bronquitis o la tos. Especialment recomanada per a la bronquitis crònica.
A més a més, l'arrel conté substàncies emparentades amb l'àcid acetilsalicílic o aspirina, de propietats analgèsiques, antiinflamatòries i antireumàtiques.
El rizoma es pot utilitzar també per a aplicar compreses sobre contusions o zones adolorides i en infusions per reduir els símptomes de la grip.
Degut a la presència dels pèls glandulars a les fulles, el cucut pot causar reaccions cutànies, especialment a les parpelles. A més, les substàncies actives resulten tòxiques en grans quantitats, produint irritació gàstrica, nàusees i vòmits.
El cucut (Primula veris) és una planta perenne herbàcia que pertany a la família de les Primulàcies.
Planhigyn bach lluosflwydd gyda blodau persawrus melyn yw Briallen Fair Sawrus (Saesneg: Cowslip). Mae'n perthyn i deulu'r friallen a elwir yn Lladin yn Primula veris.
Allweddau Pedr, Briallu Mair Sawrus, Briallu Dwbl, Dagrau Mair, Llysiau'r Parlys, Teth y Fuwch, Sawdl y Fuwch, Troed y Fuwch, Tafod yr Ych, Sgemran yr Ych, Symylen, Shwmbwls, Tewbanog Fechan.
Dywedir bod rhoi poltis ohono ar yr arlais yn beth da at ddiffyg cwsg.[1]
Awgrym y sylw canlynol yw bod briallu Mair yn brin ym Môn yn hanner cyntaf yr 18g. a bod posibilrwydd bod y rhywogaeth wedi cael help llaw garddwyr i ymsefydlu:
Planhigyn bach lluosflwydd gyda blodau persawrus melyn yw Briallen Fair Sawrus (Saesneg: Cowslip). Mae'n perthyn i deulu'r friallen a elwir yn Lladin yn Primula veris.
Prvosenka jarní (Primula veris, lidově též petrklíč, bukvice bílá, bylina sv. Petra atd[1]) je drobnější vytrvalá bylina z čeledi prvosenkovité (Primulaceae). Rostlina dosahuje i s květem výšky 20–25 cm. Z podzemního oddenku vyrůstají měkké a svraskalé listy uspořádané v přízemní růžici. Vonné žluté květy vyrůstají na jednostranném okolíku. Může se rozmnožovat vegetativně rozdělením oddenku, ale většinou se rozmnožuje pohlavně, tvorbou semen. Plodem je tobolka. Prvosenka jarní se může dožít více než padesáti[2] let.
Vyskytuje se zvláště v Evropě a Asii, především v teplejších polohách nížin a pahorkatin, zejména ve světlých listnatých lesích, hájích, prosluněných stráních a v křovinách, většinou na vápencových podkladech. Dokáže však přežít i chladné podnebí, například v severním Skotsku.[L 1] Český Červený seznam ji zařazuje do kategorie C3 (vzácnější až ohrožený druh).[3] Pokles populace prvosenky jarní byl způsoben nárůstem zemědělské výroby, holosečnou těžbou a výsadbou kultur jehličnanů, používáním herbicidů, hnojením (hlavně dusíkatými hnojivy), eutrofizací stálých luk a orbou travních porostů.
Prvosenka jarní se tradičně používá pro přípravu čajů, nálevů nebo v lidovém léčitelství. Látky v ní obsažené (glykosidy a saponiny) působí jako expektorans při onemocnění horních a dolních cest dýchacích. Co se týče škůdců prvosenky, listy a květy prvosenky jarní jsou často poškozovány měkkýši a mnoha druhy hmyzu. Při přílišné vlhkosti a hustém zápoji prvosenku jarní napadají plísně a houbové choroby.
Pojmenování prvosenka pochází z 19. století z polštiny (pierwosnka).[4] Pojmenování bylina svatého Petra je už známo z 16. století (latinsky clavis sancti Petri či německy Peterschlüssel).
Prvosenka jarní dosahuje velikosti 20 cm (někdy až 25 cm). Z uzlovitého 1–5 cm dlouhého oddenku vyrůstají měkké a svraskalé 5–15 cm dlouhé listy uspořádané v přízemní růžici. Vonné žluté květy vyrůstají uskupeny do jednostranného okolíku. Prvosenka jarní je hmyzosnubná. Někdy se rozmnožuje vegetativně, ale většinou se rozmnožuje generativně, semenem. Plodem je tobolka se semeny. V zimě prvosenka jarní prochází stádiem dormance, kdy listy usychají. Semena musí být chladem narušena (stratifikována), jinak by nedošlo ke klíčení. Proto většina semen klíčí až na jaře, v dubnu až květnu. Délka života je závislá na podmínkách prostředí, ve kterém prvosenka žije, ale je schopna se průměrně dožít více než padesáti let. Jako všichni zástupci sekce Primula je prvosenka jarní diploidní (2n) s počtem somatických chromozómů 22.[2]
Prvosenka jarní ztrácí přes zimu staré listy. Nové listy vyrůstají na konci zimy (únor až březen). Zvětšují se ve vegetačním období a dosáhnou vrcholné velikosti v létě. Ve zvláště suchých a horkých podmínkách stárne značné množství listů již na konci vegetačního období (srpen až říjen), ale zbytek listů zůstává, dokud se nevyvinou nové listy na konci zimy.[2]
Základy květů se většinou objeví na podzim předchozího roku, ale květní pupeny na stopkách se stanou viditelné až na konci března a začátku dubna. Prvosenka jarní kvete ze začátku dubna do poloviny května. Kvetení vrcholí na konci dubna. Počet kvetoucích rostlin v populaci se může silně lišit během let a podle místa. Semena zrají 8–10 týdnů po oplodnění a semena jsou roznášena do okolí od poloviny července do září.[2]
Vegetativními orgány prvosenky jarní jsou oddenek pokrytý kořenovým vlášením a listy, které z něj v klimaticky příznivé době vyrůstají v podobě listové růžice.
Oddenky jsou nepravidelně pokroucené, dlouhé 1–5 cm, široké 2–5 mm, sivě hnědé. Kořeny jsou maximálně 1 mm tlusté a několik centimetrů dlouhé, světle žluté až běložluté. Na povrchu oddenků se nachází obnovovací pupeny, které jsou schovány těsně pod povrchem půdy. Kořenový krček je v podzemní části pokryt více či méně masitými šupinami, což jsou pozůstatky uschlých listů. Mikroskopicky na příčném řezu oddenku je vidět pod charakteristickým endodermem v kruzích uspořádané cévní svazky. Kořeny obsahují zrna škrobu, jejichž velikost kolísá okolo 4–10 μm.[L 2] Na kořenech prvosenky jarní byla nalezena arbuskulární mykorhiza.[2]
Listy jsou tvořeny křídlatým řapíkem rozšiřujícím se v pochvu a vejčitou podvinutou čepelí s chloupky. Listy jsou měkké, svraskalé 5–15 cm dlouhé (i s řapíky) a 2–6 cm široké v době kvetení, nejširší bývají v době plození. Listy jsou uspořádané v přízemní růžici. Čepel je vejčitá až vejčitě podlouhlá, k bázi pozvolna nebo náhle zúžená (zřídka slabě srdčitá), nepravidelně zoubkovaná, až téměř celokrajná. Čepel je na vrchní straně pýřitá až olysalá s výraznou vystouplou žilnatinou. Řapík je kratší než čepel, je křídlatý. Na konci se řapík rozšiřuje v pochvu.[2][L 3]
Generativními orgány jsou u prvosenky květy, které vyrůstají na dlouhých stvolech obnovovacích pupenů oddenků a následně plody v podobě tobolek se semeny. Prvosenka jarní kvete v dubnu až květnu.[2]
Jemně žláznatý a pýřitý stvol je 4–25 cm dlouhý, chlupatý.[5] V květenství, kterým je jednostranný převislý okolík, se nachází 1 až 30 květů nebo květních pupenů. Počet květů během kvetení je flexibilní, počet plodů se už nemění.
Listeny jsou čárkovitě kopinaté, bleděžluté, při bázi jsou bez hrbolku, obvykle jsou 3–6 mm dlouhé. Stopky květní jsou 4–18 mm dlouhé. Květ má pět tyčinek stejně dlouhých jako kalich, často se ale objevuje tzv. různočnělečnost − heterostylie, kdy je délka nitek výrazně zredukovaná. Prašníky jsou asi 2 mm dlouhé. Pestík má svrchní kulovitý semeník a rovnou čnělku s paličkovitou bliznou. Na rozdíl od prvosenky vyšší květy charakteristicky voní. Kalich je zvonkovitý, nálevkovitý, široce trubkovitý nebo baňkovitý, hranatý, od korunní trubky odstávající.[5] Je dlouhý 12–25 mm má bleděžlutou nebo bledězelenou barvu.[6] Je vroubkovaný a chlupatý, nejvíce podél úžlabí vroubků. Cípy květů jsou trojúhelníkovité, špičaté, dosahující 1/5 až 1/3 délky kalicha. Délka korunní trubky je větší nebo menší než délka kalicha. Lem miskovitého tvaru, je 5–6 mm široký, sytě žlutý. Cípy lemu jsou obsrdčité, při bázi mají oranžovou skvrnu.[L 3][2]
[7] Prvosenka jarní je obligátně cizosprašná, opylení zcela závisí na hmyzích opylovačích (entomogamie), jako jsou různí čmeláci (rod Bombus) a jiní blanokřídlí, ale i motýli (žluťásek rodu Gonepteryx či např. kukléřky rodu Cucullia).[2]
U přirozených variant prvosenky jarní kolísá poměr opylených květů, ze kterých se úspěšně vyvinuly plody okolo 61 %. Plodem je tobolka se semeny. Tobolka je vejcovitá, 6–10 mm dlouhá, kratší než vytrvalý kalich, jímž je zakryta. Počet plodů na rostlině kolísá kolem devatenácti (někdy jich ale může být až 108). Vejčitá, krychlovitá nebo téměř kulatá semena jsou tmavohnědá, nelepkavá, jemně bradavčitá nebo uzlovitá. Semena, dosahují délky 1–2 mm, jsou bez masíčka.[L 3][L 4] Průměrné množství semen v plodech je 30 (někdy jich však může být až 61). Počet semen v plodech a poměr hmoty semen je negativně souvztažný. Díky tomu, že váží pouze 0,69–1,24 mg, se mohou rozptýlit do okolí mechanismem kadidelnice.[pozn. 1][2]
Ačkoli semena prvosenky jarní mohou v přirozených podmínkách klíčit brzy potom, co byla vyseta, většina semen přezimuje a naklíčí na jaře (od konce dubna do poloviny května). Většina semen získaných z místních rostlin, při výzkumu v Polsku, se zdála být životaschopná, jelikož měla průměrnou klíčivost 88 %, rychlost klíčení semen byla ale překvapivě různorodá. Nízká klíčivost je obvyklá kvůli období klidu[pozn. 2] a čerstvá semena prvosenky jsou spící v době výsevu (přeléhavá) a potřebují stratifikaci chladem k tomu, aby bylo aktivováno klíčení. Protože semena obsahují vodorozpustné obaly, období klidu u semen prvosenky jarní není omezeno při zrání v suchu.[pozn. 3] K tomu, aby bylo stimulováno klíčení, semena vyžadují světlo a preferují malý rozsah teplot (optimum 16,1 °C). Semena prvosenky jarní vystavená dostatečně dlouho vlhkosti a teplotě 16,1 °C tedy pravděpodobně začnou klíčit. Ale semena prvosenky jarní vystavená vyšším teplotám a přechovávaná v suchých podmínkách pravděpodobně znovu vstoupí do období klidu. Velká část semen prvosenky jarní se s ohledem na podmínky klíčení může hromadit v půdě. To potvrzují nálezy velkého množství životaschopných semen prvosenky jarní v zásobě semen v půdě. Semena po 16 měsíců uložená v zemi zůstala životaschopná a podržela si 85 % klíčivost. Ošetření semen prvosenky gibereliny významně zvýší úspěšnost klíčení.[2]
Nejčastěji uváděná synonyma k prvosence jarní (Primula veris L., Sp. Pl. 1: 142, 1753)[8] jsou:
Prvosenka jarní vykazuje vysokou variabilitu ve tvaru a chlupatosti listů i ve velikosti a tvaru kalichu. V termofytiku výrazně převládají prvosenky jarní s větší délkou kalichů (16–25 mm). Mimo termofytikum přesahují i do teplejších poloh mezofytika. Listy jsou (zvláště v Panonském termofytiku) často hustěji chlupaté a někdy až plstnaté (var. hardeggensis Beck), tendence k olysávání je u této dlouhokališné variety poměrně slabá. Ale i v nejteplejších územích (například na jižní Moravě či v Českém středohoří) se vyskytují prvosenky jarní skoro úplně lysé dohromady s plstnatými.[L 3]
Prvosenky jarní s krátkými kalichy (12–17 mm) s listy naspodu chlupatými až olysalými se častěji vyskytují v mezofytiku, kde někdy tvoří čisté populace. Dlouhokališný i krátkokališný typ je spojen plynulými přechody. Díky silnému prolínání je u mnoha rostlin možné jen určení do druhu. Na několika lokalitách v Polabí jsou v populacích prvosenky jarní šedavé poměrně hojně zastoupeny rostliny s baňkovitým, 16–19 mm dlouhým kalichem a korunní trubkou nápadně vyniklou (var. velenovskyi Domin), které se jinde vyskytují jen vzácně.[L 3]
Vzhledem k široké ekologické amplitudě[pozn. 4] je pravděpodobné, že v rámci druhu dochází k ekotypickému rozrůzňování druhu, zatím však chybí experimentální důkaz.[L 3]
Prvosenka jarní je druh variabilní, proto se rozděluje do více poddruhů. Nominátní poddruh prvosenka jarní pravá (Primula veris subsp. veris) se vyskytuje ve většině areálu druhu, na jihu po Alpy.[L 3], v ČR od nížin do podhůří. V teplejších oblastech střední Evropy i ČR je častější prvosenka jarní šedavá (Primula veris subsp. canescens), na západ se vyskytuje až po jih Francie a sever Španělska.[L 3]. Prvosenka jarní libovonná (Primula veris subsp. columnae) roste hlavně v jižní Evropě[L 5] Prvosenka jarní velkokališná (Primula veris subsp. macrocalyx) roste ve východní části areálu druhu, v Rusku, v Turecku a v severním Íránu.[14]
V přírodě jsou známy i kříženci prvosenky jarní s jinými druhy. Je to prvosenka prostřední (Primula × media, p. jarní × p. vyšší), Primula × polyantha (p. jarní × p. bezlodyžná) a Primula × murbeckii (p. jarní × p. vyšší × p. bezlodyžná).[2]
Ušlechtilé kultivary prvosenky jarní (Primula veris) jsou v oběhu pod jménem Primula anglica, jsou to rostliny s květy většinou červených barev a často smíšené s červenými hybridy prvosenky vyšší (Primula elatior). Exempláře s obrovskými květy, které se i u nás někdy ve školkách pěstují, patří také do skupiny Primula anglica. Snad se tu projevuje heterózní efekt, protože velikost květů se nedá v dalších generacích udržet.[L 6]
Ve střední Evropě je asi nejpodobnějším druhem, se kterým se prvosenka jarní někdy zaměňuje, prvosenka vyšší (Primula elatior). Stejně jako pro prvosenku jarní se pro ni často užívá lidový název petrklíč.[15] Liší se hlavně bledě žlutými slabě vonnými květy a ke koruně přitisklými, nikoliv odstálými a nafouklými, kalichy.[L 7] Jsou zde i ekologické odlišnosti, je výrazně vlhkomilnější a je typickým druhem i luhů, kde prvosenka jarní většinou chybí. Podobné květy má i prvosenka bezlodyžná (Primula vulgaris), jinak se však pozná snadno, protože nemá lodyhu a květy vyrůstají na tenkých stopkách přímo ze středu růžice listů.[L 7]
V ČR se vyskytuje roztroušeně od nížin po podhorské oblasti (max. asi 800 m n. m.), celkově roste v téměř celé Evropě vyjma Středozemí a nejsevernějších oblastí.[16] Areál výskytu zasahuje ale i do Švédska částečně i Norska, do Anglie, Irska, severního Španělska a části Itálie. Lze ji najít i na Balkánském poloostrově. Na východě areál rozšíření prvosenky jarní zasahuje hluboko do Ruska, pokračuje přes Turecko po severní Írán. Druhotně se rozšířila i v Severní Americe, hlavně na severovýchodě.[17]
Prvosenka jarní ve střední Evropě nejčastěji roste v některých typech dubohabřin a teplomilných doubrav a na jejich okrajích. Zřídka roste i v květnatých bučinách, vápnomilných bučinách a v některých typech suťových lesů.[L 3]
Nalézt prvosenku jarní je možné i v semixerotermních travinobylinných společenstvech (sušší druhově bohaté louky a pastviny). Na Britských ostrovech někdy roste i na stabilizovaných (nepřesýpavých) dunách.[2][18] Prvosenka jarní se většinou vyhýbá luhům, proto v oblastech s převažujícími lužními lesy je vzácná. Příkladem je oblast dolního toku Moravy a Dyje, kde někdy roste na suchých hlínou pokrytých písčitých vyvýšeninách (tzv. hrúdech).[19]
Prvosenka jarní často roste v tzv. panonských dubohabřinách asociace Primulo veris-Carpinetum, což jsou teplomilnější typy dubohabřin, které v ČR najdeme na jižní Moravě.[20] Ale může růst i v teplomilnějších typech hercynských dubohabřin, někdy označovaných jako subasociace Melampyro nemorosi-Carpinetum primuletosum veris, které jsou časté i v teplejších částech Čech a analogicky ji najdeme i v teplomilnějších variantách karpatských dubohabřin as. Carici pilosae-Carpinetum.[L 8]
Prvosenka jarní se běžně vyskytuje i v bazifilních teplomilných doubravách. Jsou to lesy s dominací dubu šipáku a dubu zimního rostoucí hlavně na bazických substrátech teplých oblastí (nejvíce vápenec a čedič). V Čechách to je asociace Lathyro versicoloris-Kvercetum pubescentis, na Moravě Pruno mahaleb-Kvercetum pubescentis, o něco mezofilnější typy řazené do as. Euphorbio-Kvercetum (syn.: Corno-Kvercetum) najdeme v obou územích.[21] Může růst i v jiných typech teplomilných doubrav, například tzv. mochnových doubravách as. Melico pictae-Kvercetum roboris (syn. Potentillo albae-Kvercetum).[21]
Prvosenka jarní je typická i pro suťové lesy subasociace Aceri-Carpinetum aconitetosum vulpariae, které se vyskytují převážně na karbonátových horninách (vápenec, mramor aj.), v ČR hlavně v Moravském a Českém krasu.[L 8] Roste také v borech svazu Cytiso ruthenici-Pinion sylvestris. Jsou to lesostepní bory (někdy i s příměsí dubu nebo břízy) rostoucí na opukách a vápenitých pískovcích, v ČR hlavně v okolí tzv. bílých strání ve středních až severních Čechách.[20]
Prvosenka jarní je častá i v některých typech suchých trávníků. Jsou to například tzv. pěchavové trávníky sv. Diantho lumnitzeri-Seslerion, což jsou zapojené trávníky s dominancí pěchavy vápnomilné (Sesleria caerulea) v skalnatých oblastech pahorkatin (hlavně na vápencích), po obvodě vyšších hor (např. Alpy, Karpaty).[22] Běžná je také v tzv. širokolistých suchých trávnících sv. Bromion erecti. Jsou to louky, kde se jako dominanta často uplatňuje sveřep vzpřímený (Bromus erectus) nebo válečka prapořitá (Brachypodium pinnatum). V asociaci Brachypodio pinnati-Molinietum arundinaceae ze sv. Bromion erecti je vedena dokonce jako diagnostický druh.[22] Tento typ suchých luk se v ČR vyskytuje v Bílých Karpatech. Může se růst i v dalších typech trávníků, jako jsou sušší varianty mezofilních luk sv. Arrhenatherion elatioris, pastvin sv. Cynosurion cristati nebo lesních lemů sv. Trifolion medii.
Prvosenka jarní je typický druh dobře prosvětlených míst, ale může také přežít pod částečným stínem i když vykazuje sníženou životaschopnost. Výsledky experimentálních měření produkce, nebo absorpce oxidu uhličitého se měnily u prvosenky jarní, prvosenky bezlodyžné a prvosenky vyšší v průběhu postupně se zvyšujícího zastínění. Testy ukázaly, že prvosenka jarní byla nejméně, a prvosenka bezlodyžná nejvíce snášenlivá vůči zastínění.[2]
Prvosenka jarní většinou chybí na pastvinách s vysokou hladinou spodní vody. Testy ukázaly, že přírůstek sušiny u prvosenky jarní se významně snižuje při experimentálně zvýšené hladině spodní vody už po třech měsících růstu rostliny. Kořeny rostlin nejsou schopné pronikat do anoxických vrstev. Kořeny prvosenky jarní v lokalitách se zvýšenou hladinou spodní vody jsou díky tomu kratší a prorůstají jen horními půdními vrstvami s dostatkem kyslíku, což je charakteristické pro druhy nesnášenlivé k dlouhodobému zamokření.
Ve srovnání s prvosenkou vyšší a prvosenkou bezlodyžnou je prvosenka jarní většinou více tolerantní k suchu. Ačkoli O. Inghe a C. O. Tamm (1988) často pozorovali dočasné chřadnutí listů prvosenky jarní během suchého léta v jižním Švédsku, nezjistili významný dopad na pravděpodobnost přežití takových jedinců. Při výjimečně suchých a horkých podmínkách během kvetení, dochází k významnému zmenšení množství a velikosti semen.[2]
Roste na kyprých eutrofních až mezotrofních, půdách s neutrální až mírně kyselou reakcí. Kyselé půdy nesnáší. Snese půdy s vyšším obsahem vápníku. Dokáže osídlit i půdy dosti těžké, ale optimum jejího rozšíření je na půdách relativně kyprých (proto hojně i na vrcholových sutích) a minerálně dosti bohatých. S oblibou se ve větším množství objevuje na mladých vyvřelinách (čedič, andezit apod.) a na vápenci.[L 9] Prvosenka jarní je druh charakteristický pro půdy chudé na živiny. Uměle zvýšené hodnoty dusíku mají za následek klesání velikosti populace, což je hlavně výsledek sníženého počtu kvetoucích rostlin a tedy produkce semen. Dlouhodobé projekce také ukázaly, že porosty, které byly vystaveny nejvyšším hodnotám dusíku v půdě (9 g (N) m−2 rok−1) zanikly během 30 let (běžný jednoletý populační pokles z 18,2 % a 15,5 % a běžný čas zániku od 13,7 a 24,4 léta při kosení a pastvě), zatímco porosty bez přihnojování měly běžný přírůstek jedinců.[2]
Pokud jsou podmínky pro růst příznivé, populace prvosenky jarní může mít velké a viditelné jedince s vysokou hustotou porostu. Ačkoli prvosenka jarní není nikdy dominantní rostlinou v porostu, dosahuje hustoty mezi 10 a 34 jedinci na m2, zatímco při výsevu mohou dosáhnout hustoty až do 100–200 jedinců na m2. Kvůli omezené možnosti rozptylování semen v závislosti na způsobu jejich šíření, se mladé rostliny většinou spíše vyskytují seskupené kolem dospělých rostlin. Příležitostně, mohou shluky prvosenek jarních vzniknout následkem vegetativního rozmnožování, ačkoli je to málo časté. Prvosenka jarní tvoří často větší, pestře žlutě zbarvené porosty. Vyskytuje se většinou pospolitě, přirozené obnově dřevin však nezbraňuje.[2]
V České republice rostou pouze dva poddruhy prvosenky jarní, a to prvosenka jarní šedavá, která je podle českého Červeného seznamu zařazena mezi ohrožené (C3, což odpovídá v mezinárodním Červeném seznamu IUCN kategorii VU)[23] a prvosenka jarní pravá, která je podle českého Červeného seznamu zařazena mezi vzácnější taxony vyžadující pozornost, ale méně ohrožené (C4a, což odpovídá v mezinárodním Červeném seznamu IUCN kategorii NT).[24]
V mnoha oblastech původního výskytu v Evropě populace prvosenky jarní klesají hlavně následkem změněného využití půdy, pokračujícím zvýšením obsahu živin v půdě (hlavně dusíku) pronikajících z okolní krajiny. Například ve Velké Británii utrpěla populace prvosenky jarní dramatický pokles v letech 1930 a 1980.[L 10] Pokles výskytu prvosenky jarní v Evropě byl způsoben zejména nárůstem zemědělské výroby, používáním herbicidů, eutrofizací stálých luk, a orbou travních porostů.[L 11]
Velmi důležitým důvodem úbytku prvosenek jarních je způsob lesního hospodaření. Dubohabřiny jsou káceny, na jejich místě jsou vysazovány kultury jehličnanů. Tam, kde jsou dubohabřiny ponechány, jsou prosvětlovány probírkou, což přirozeně vede k posílení rozvoje keřového patra a díky tomu je bylinné patro, kde prvosenka roste, zarostlé křovinami. Vzhledem k tomu, že je prvosenka jarní světlomilná, tedy ubývá i v takto udržovaných přirozených stanovištích s vlivem člověka.[2]
Protože mnoho míst výskytu prvosenky jarní je omezené na malé lokality, rostliny jsou následkem toho vysoce citlivé na jevy, jako je příliv živin z okolí ať už vlivem zemědělského a lesnického hospodaření, nebo nakládání s odpady. Relativně intenzivní pastevectví, vytváří prostor pro ujmutí semenáčků a růst rostlin. Pastva umožňuje efektivní produkci semen a optimální strategii udržení populace prvosenky jarní v dlouhodobém horizontu. Pro populace prvosenky jarní je důležité přiměřené hospodaření. Vhodné je kosení luk a pastva. Tyto zemědělské úpravy brání sukcesi do lesa a hustých křovin. Pastva vytváří také mozaikovitou krajinu s trávníky a řídkými křovinami. Při ponechání krajiny s trávníky a řídkými křovinami ladem dochází k zarůstání luk expanzívními druhy a postupné sukcesi ke stinnému lesu, což je pro prvosenku jarní nepříznivé prostředí.[2]
Počet prvosenek jarních a rozkvetlých květů se významně snížil po ustoupení od tradičního pastevectví a kosení luk a následkem technologií v lesnictví. Rostoucí stín také redukuje semenné zrání, mající za následek významně nižší semenné produkční dávky ve srovnání s necloněnými jedinci. Sukcese lesa má za následek snížený přírůstek jedinců, hlavně kvůli sníženému pohlavnímu rozmnožování a stárnutí populace. Nicméně jedinci prvosenky jarní nalezení na okrajích lesa a v relativně prosvětlených lesích nebo v lesích s řídkými křovinami mohou kvést hojně a reprodukovat se úspěšně.[2]
V mnoha oblastech ve Velké Británii, byly vysévány prvosenky jarní u krajnic cest. Semena prvosenky jarní jsou také přidávána do směsi osiv s divokými květinami. Díky tomu se velikost populace prvosenky jarní ve Velké Británii zvětšila.[L 10] Populace prvosenek jarních se také vrátily do oblastí, kde ji pastva výrazně snižovala. Řada hřbitovů ve Velké Británii, které jsou udržovány v přírodním stylu, vhodném pro přežití a rozvoj přirozených společenstev rostlin a živočichů, pomáhá přežít i této oblíbené jarní květině.[L 11]
Na prvosence jarní se občas vyskytují různé choroby způsobené houbami či jim podobnými organizmy. Příkladem je plíseň šedá (Botrytis cinerea), způsobující botrytidu. Napadá různé části rostlin zejména při převlhčení a hustém zápoji.[L 12] Skvrny na listech způsobují např. houby větevnatky Ramularia primulae a Ramularia interstitialis, listy napadá i Cercosporella primulae. Celou rostlinu napadá oomyceta Peronospora oerteliana, semeníky pak sněť Urocystis primulae.[25][L 13] Hnědnutí kořenů a následný úhyn rostlin způsobuje houba Thielavia vasicola.[L 12] Řidčeji se na spodní straně čepelí objevují rzi Uromyces primulae a rez primulková (Puccinia primulae).[L 12]
Na provosence jarní parazitují i mnozí živočichové. V kořenech žijí háďátka (Aphelenchus olesistus a rod Heterodora).[L 14] Části prvosenky jarní jsou požírány či poškozovány více druhy hmyzu (popřípadě jejich larvami) a měkkýšů. Semena např. konzumuje larva mola Amblyptilia punctidactyla.[2] Na prvosenkách žijí i třásněnky (Thysanoptera) a housenky některých píďalkovitých. Molice (Aleyrodidae) někdy sají na spodní straně listů, housenky můry osenní (Agrotis segetum) příležitostně požírají listy a později i kořínky.[L 14] Prvosenka jarní je živnou rostlinou housenek ohroženého motýla pestrobarvce petrklíčového (Hamearis lucina).[6]
Na prvosence jarní parazitují i mnohé mšice, jednak kořenové jako Pemphigus auriculae, Pemphigus psoudoauriculae, tak i listové, které způsobují i sekundární nákazy virovými a bakteriálními chorobami.[L 12][26] Na rubu listů saje pidikřísek skleníkový (Erythroneura bellidiformis Edw.), larvy much Chromatomyia primulae vyhlodávají v listech dlouhé tunely, kořínky požírají larvy lakonosce rýhovaného (Otiorrhynchus sulcatus Fabr.).[L 12]
Zvláště u mladších semenáčků a někdy i u starších rostlin prvosenky se objevuje chloróza (žloutenka čili blednička). Je to choroba způsobená fyziologickými problémy jako přelití, nedostatek živin, obzvláště železa (v rostlině přístupné formě) aj. V krajních případech jsou nejmladší listy na rostlině téměř bílé.[L 12]. Různé žloutnutí a špatný růst rostlin způsobuje i sucho, znečištěný vzduch aj.[L 12]
Léčivý efekt a další využití rostliny je podmíněno přítomností rostlinných metabolitů, jejichž obsah v kořenech, listech či květu může být rozdílný. Zastoupení látek rovněž závisí na ročním období nebo varietě.
Mezi látky obsažené v kořenech patří saponiny, jichž je asi 5 až 10 % (některé zdroje uvádějí maximální hodnotu 14,9 %).[27] Udává se obsah až 29,5 mg triterpenických saponinů na gram sušiny (vysušené hmoty) kořene, hlavně kyselinu primulové A a B. Dále jsou v kořenech glykosidy (primverin a primulaverin), silice (0,25 %), pyrokatechinové taniny, škrob, cukr a volemit.[L 15][L 3] Podle výsledků měření, provedených na 90 jedincích ze tří různých stanovišť, existuje mezi jedinci a stanovišti značná kolísavost účinku drogy, z čehož vyplývá požadavek biologické titrace terapeuticky používané drogy. Z variability účinku se usuzuje, že průměrná účinnost kořenů u tohoto druhu je mezi 110 až 210 h. j. (hemolytickými jednotkami).[L 15] Čerstvá kořenová droga je bez zápachu, místo silice obsahuje glykosidy primverin a primulaverin. Sušením a skladováním drogy se enzymem primverosidázou glykosid primverin a primulaverin štěpí.[L 15][L 3]
Hemolytické zkoušky ukazují, že kořen prvosenky jarní obsahuje více saponinů než prvosenka vyšší, přičemž samotné kořeny jsou na saponiny bohatší než oddenek. Podle Brody je prvosenka jarní (Primula veris) z farmaceutického hlediska cennější než prvosenka vyšší (Primula elatior). O tom, zda je cennější i terapeuticky, však mohou rozhodnout pouze srovnávací klinické zkoušky.[L 16][L 15]
Mezi látky obsažené v květech patří rovněž saponiny (asi 2 %), dále malé množství silice (více méně stejného složení jako silice kořene), opět glykosidy primverin a primulaverin, flavonoidy a flavony (3,4,5-trimethoxyflavon, kvercetin a jeho odvozeniny, kaempferol, a 3-limocitrin glykosid, rutin), karoten, enzym primverosidázu a vitamín C.[L 15][L 3] Saponiny jsou podle Koflera a Steidla přítomny jen v kalichu a květní stopce. Proto považují květní drogu bez kalichu (jen z květních korun) za terapeuticky bezcennou.[L 17]
Obsah saponinů v rostlině je značně variabilní. Kořeny vykazují během roku 2 maxima, a to první před květem nebo v době květu, druhé na podzim, resp. počátkem zimy. Listy nevykazují tak zjevnou zákonitost, ale kolísání probíhá více méně stejně jako u kořenů. Dafert a Mauber při výzkumu vlivu hnojení zjistili, že hnojení nijak zvlášť neovlivňuje obsah saponinů a ke stejným závěrům došel Jaretzky a Seyffarth. Podobné kolísání vykazují i jiné obsahové látky, například rutin. Denním rytmem rostliny a vlivy na obsahové látky se zabýval Richter, který praví, že obecně se světelnou intenzitou hemolytický index stoupá.[L 15]
Ve středověku se v zahradách prvosenka jarní, nazývaná tehdy klíče Panny Marie,[29] pěstovala pro květy a listy, které byly pojídány v salátech. Z květů se vyrábělo prvosenkové víno, medovina a ocet. Květy se jedly také samotné, pocukrované. Čaj z prvosenky jarní je mírné sedativum a byl využíván proti bolestem hlavy, nespavosti a neurotickým problémům. Lidé věřili, že dokáže vyléčit obrnu. Výtažek z prvosenky jarní byl používán v kosmetických přípravcích, jako prostředek, který měl odstraňovat vrásky.[30]
Prvosenka má také symbolický význam. Je typická pro Velikonoce: motiv prvosenky zdobí mnoho předmětů spojených se svátky jara, například velikonoční pohlednice a přání[31] a vily se z ní také věnce a máje.[32][33] V květomluvě může znamenat například „Kdo je pánem tvého srdce?“[34] nebo „chtěl bych vědět, jestli jsem jediný“[35] Prvosenka je podle severské mytologie zasvěcena bohyni lásky Freye a může prý být použita, aby návštěvníka vedla k jejímu sálu, Sessrúmniru.[36] Je také symbolem čtyř hrabství v Anglii, a sice Essexu, Northamptonshire, Surrey a Worcestershire.[37] Podle slovanských pověstí představuje prvosenka klíč, kterým svatý Petr otevírá jaro (petrklíč). Svatý Petr je nástupcem pohanského Peruna a klíč symbolem blesku. Podle slovanských i německých pověstí petrklíč otevírá cestu ke skrytým pokladům a zlatu. V Německu bylo děvče, které o Velikonocích nalezlo petrklíč, považováno za nevěstu (heiratsschlüssel).[1]
Do oficiálního lékařství uváděl prvosenky po první světové válce svými pracemi Wasicky[L 18] a Joachimowitz.[L 19][L 20] V lékařství se používá celý květ s kalichem nebo jen květní koruny (Flos primulae) a oddenek s kořeny (Radix primulae), zřídka se užívá i list (Folium primulae). Droga z prvosenky jarní nahrazovala americkou drogu Radix senegae rostliny vítod senega (Polygala senega), která je v účincích rovnocenná.[L 21] Místo P. veris lze užít prvosenku vyšší (Primula elatior L., Hill).[L 22] Květ se sbírá v dubnu a květnu, kdežto oddenek na jaře (duben) před začátkem vegetace nebo až na podzim, zejména v říjnu. Prvosenka je chráněná bylina, proto není sběr těchto léčivek ve volné přírodě povolen, je možný pouze z rostlin pěstovaných na zahrádkách. Obě rostlinné části se suší ve stínu. Sušení musí probíhat velmi rychle. Umělá teplota při sušení nesmí překročit 40 °C. Musí se dbát na rychlé odvádění vlhkého vzduchu. Správně sušená květní droga má zachovánu barvu čerstvých květů. Poměr ztráty na váze při sušení květů je asi 7:1 (u čistých korun). Květní droga má slabě medový pach a nasládlou chuť. Při nesprávném sušení mění droga barvu, zelená a hnědne, přičemž ztrácí na účinnosti. Oddenek má anýzovou vůni a odporně škrablavou chuť. Před sušením je nutno oddenky důkladně proprat v tekoucí vodě a zbavit je nadzemních částí rostliny. Čerstvé kořeny jsou bez zápachu. Teprve při skladování nabývají anýzové vůně. Podle Endrise Korbeláře obsah saponinů dosahuje v rostlině, respektive v kořenech, maxima dvakrát: jednou v době květu a podruhé na podzim. Při dlouhodobém skladování procento saponinů klesá.[L 22]
Části rostlin lze využít jako expektorancia (k přípravě prsních čajů i k průmyslové výrobě léčiv) a sekretolytika v odvaru (10 g květů nebo 1 polévková lžíce řezaných kořenů na 2 šálky vody, jednou denně) při onemocnění a zánětech horních cest dýchacích, rozedmě plicní a při akutní a chronické bronchitidě. Někdy je extrakt z prvosenky používán i jako antirevmatikum.[L 22] Drogy z prvosenky jsou používány také při bolestech kloubů a hlavy, k posílení srdeční činnosti a při onemocnění močového měchýře, močových kamenech.[L 2] Podle jiných zdrojů mohou působit extrakty z prvosenky také proti epilepsii a křečím.[38][pozn. 5]
Drogu, přípravky z drog a izolované látky z prvosenky obsahují léčiva Solutan, Tussilen a Species pectorales Planta. Doporučená denní dávka je asi 3 až 6 g sušeného květu.[39] Droga může způsobit podráždění zažívacího traktu a vyšší dávky mohou mít vliv na krevní tlak.[40] Ve vyšších koncentracích může rovněž způsobit dávení a průjmy.[41] Prvosenka může způsobovat alergickou odezvu u zvlášť citlivých jedinců. Nedoporučuje se používat v těhotenství a době kojení.[39] Prvosenka jarní by se neměla používat dlouhodobě.
Pro zahrady nemá původní druh jako trvalka velký význam. Hodí se k chatám v přírodě, oblíbenější jsou barevné odrůdy, které většinou mají teplé medové a červené odstíny.[42] Hodí se ale k pěstování na hřbitovech, v záhonech ale i v nádobách.
K pěstování se dobře hodí louky, protože se květy sbírají ještě před senosečí. Vyžaduje polostinné až stinné polohy. Semena se vysévají na podzim. Výhodnější než výsev přímo na pozemek je předpěstování rostlin v pařeništi. Při poruše klíčivosti se doporučuje máčet semena, ve vodě po 2−5 dnů. HTS je 1g (1 g semen = 1000−1320 kusů). Vegetativně lze množit prvosenku jarní dělením oddenků.[L 15]
Výsev je doporučován v dubnu až červnu ve skleníku při teplotě 18 °C. Výsadba je nejvhodnější v srpnu až září. Rostliny mají být sázeny ve vzdálenosti 20 cm od sebe.[43]
Prvosenka jarní se tradičně používá v džemech, čajových směsích, sirupech, salátech, víně a v nálevech pro kyselé okurky. Někdy se používá i do jarních vlasových koupelí (viz zde). Oddenky prvosenky jarní se dříve využívaly pro kýchací prášek. Ve Švýcarsku a Rakousku se vývarem barvila také velikonoční vajíčka. Jako řezaná rostlina se prvosenka využívá pro aranžování[L 23]
Galerie prvosenka jarní ve Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu prvosenka jarní ve Wikimedia Commons
Prvosenka jarní (Primula veris, lidově též petrklíč, bukvice bílá, bylina sv. Petra atd) je drobnější vytrvalá bylina z čeledi prvosenkovité (Primulaceae). Rostlina dosahuje i s květem výšky 20–25 cm. Z podzemního oddenku vyrůstají měkké a svraskalé listy uspořádané v přízemní růžici. Vonné žluté květy vyrůstají na jednostranném okolíku. Může se rozmnožovat vegetativně rozdělením oddenku, ale většinou se rozmnožuje pohlavně, tvorbou semen. Plodem je tobolka. Prvosenka jarní se může dožít více než padesáti let.
Vyskytuje se zvláště v Evropě a Asii, především v teplejších polohách nížin a pahorkatin, zejména ve světlých listnatých lesích, hájích, prosluněných stráních a v křovinách, většinou na vápencových podkladech. Dokáže však přežít i chladné podnebí, například v severním Skotsku. Český Červený seznam ji zařazuje do kategorie C3 (vzácnější až ohrožený druh). Pokles populace prvosenky jarní byl způsoben nárůstem zemědělské výroby, holosečnou těžbou a výsadbou kultur jehličnanů, používáním herbicidů, hnojením (hlavně dusíkatými hnojivy), eutrofizací stálých luk a orbou travních porostů.
Prvosenka jarní se tradičně používá pro přípravu čajů, nálevů nebo v lidovém léčitelství. Látky v ní obsažené (glykosidy a saponiny) působí jako expektorans při onemocnění horních a dolních cest dýchacích. Co se týče škůdců prvosenky, listy a květy prvosenky jarní jsou často poškozovány měkkýši a mnoha druhy hmyzu. Při přílišné vlhkosti a hustém zápoji prvosenku jarní napadají plísně a houbové choroby.
Hulkravet kodriver (Primula veris) er en 10-30 cm høj urt, der vokser på næringsrig muldbund f.eks. i løvskove og på enge. Roden og blomsterne indeholder stoffer, som er hostestillende.
Hulkravet kodriver er en rosetdannende flerårig urt. Bladene er rynkede og ægformede. Begge sider er græsgrønne med et fint dunet hårlag. Randen er bølget til tandet. Bladpladen løber ned langs stilken, som derved bliver vinget.
Midt i bladrosetten dannes de dunede og bladløse blomsterstængler, som bærer endestillede stande med 5-10 blomster. Blomstringen sker i det tidlige forår, og de enkelte blomster er smørgule med små orangerøde pletter i svælget. Frugten er en tør kapsel, der rummer masser af frø. Frøene spirer villigt på lysåben bund, og planten er i stand til at sprede sig i græsplæner, der ikke bliver slået alt for ofte.
Roden består af en kort, lodret jordstængel, der bærer de fint forgrenede rødder.
Højde x bredde og årlig tilvækst: 0,30 x 0,30 m (30 x 5 cm/år).
Hulkravet kodriver vokser spredt overalt i landet på ret tør, neutral eller kalkrig jord. Den danner plantesamfund på græsningsarealer og i lyse skove. I Danmark er den almindelig på Øerne samt i Øst- og Nordjylland på næringsrig muldbund i løvskove, skovbryn, på enge og overdrev. Den er sjælden i resten af landet.
På Jernhattens sydvendte skråning findes den sammen med bl.a. merian, bakkejordbær, bugtet kløver, dunet vejbred, knoldet mjødurt, kornet stenbræk og smalbladet timian[1]
Hulkravet kodriver (Primula veris) er en 10-30 cm høj urt, der vokser på næringsrig muldbund f.eks. i løvskove og på enge. Roden og blomsterne indeholder stoffer, som er hostestillende.
Die Echte Schlüsselblume (Primula veris; Synonym: Primula officinalis Jacq.[1]), auch Primel genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Primeln (Primula) in der Familie der Primelgewächse (Primulaceae). Sie ist in weiten Teilen Europas und Vorderasiens verbreitet.
Die Stiftung Naturschutz Hamburg kürte die Echte Schlüsselblume zur Blume des Jahres 2016.
Weitere Trivialnamen (volkstümliche Namen) sind Wiesen-Primel, Frühlings-Schlüsselblume (Schweiz), Wiesen-Schlüsselblume, Arznei-Schlüsselblume und Himmelsschlüssel. Für den Ursprung der Bezeichnung Schlüsselblume, die mindestens seit dem 15. Jahrhundert belegt ist, gibt es verschiedene Interpretationen. Darunter die Ähnlichkeit des ganzen Blütenstandes mit einem Schlüssel, wobei die Blüten selbst den Schlüsselbart und der Stängel das Schlüsselrohr darstellen oder durch die Ähnlichkeit der Blütendolde mit einem Schlüsselbund, wobei die einzelnen Blüten wohl die Schlüssel darstellen. Die Bezeichnung Himmelsschlüssel, die mindestens seit dem 12. Jahrhundert belegt ist, steht wohl im Zusammenhang mit Petrus und dessen Schlüssel zum Himmelreich.
Die Echte Schlüsselblume wächst als ausdauernde, krautige Pflanze, die Wuchshöhen von 8 bis 30 Zentimetern erreicht und meist in kleineren und größeren Gruppen anzutreffen ist. Sie überwintert mit einem ausdauernden, dicken, kurzen Rhizom. Die vegetativen Pflanzenteile sind oft flaumig behaart aber nicht bemehlt.
Die Laubblätter sind in einer grundständigen Rosette angeordnet. Die Blattspreite verschmälert sich mehr oder weniger plötzlich in Richtung des geflügelten Blattstiels. Die dünne, einfache Blattspreite entwickelt eine Länge zwischen 5 und 20 Zentimeter, die Breite misst 2 bis 6 Zentimeter. Ihre Form variiert von eiförmig bis eiförmig-länglich. Die Blattspitze ist stumpf bis spitz ausgeprägt. Die dunkelgrüne, mit einfachen Trichomen flaumig behaarte Blattoberseite weist eine runzlige Struktur auf. Die ebenfalls behaarte Blattunterseite[2] ist hellgrün gefärbt. Der wellige und unregelmäßig grob gezähnte Blattrand ist bei jungen Blättern nach unten eingerollt.
Die Blütezeit erstreckt sich von April bis Juni (Deutschland und nördlicher) oder von Februar bis Mai (Österreich, Schweiz, Slowenien etc.). Fünf bis zwanzig Blüten sind in einer endständigen und einseitswendigen, einfachen Dolde[2] angeordnet. Der mehr oder weniger lange, fein behaarte Blütenstandsschaft ist unbeblättert. Die Tragblätter sind flach und ungleich. Die aufrechten bis nickenden, behaarten Blütenstiele sind mit einer Länge von 3 bis 20 Millimetern ein- bis dreimal so lang wie die Tragblätter.
Die zwittrige Blüte ist radiärsymmetrisch und fünfzählig mit doppelter Blütenhülle. Die fünf blass-grünen, 0,8 bis 2 Zentimeter langen Kelchblätter sind bauchig und breit-glockig verwachsen. Die fünf dottergelben Kronblätter sind an ihrer Basis zu einer Röhre verwachsen. Die Kronröhre ist mit einer Länge von 8 bis 20 Millimetern höchstens so lang wie der Kelch. Der Kronschlund weist einen Durchmesser von 8 bis 28 Millimetern auf. Die fünf tellerförmig ausgebreiteten, 8 bis 14 mm langen Kronlappen besitzen an ihrer Basis einen orangefarbenen Fleck und sind am oberen Ende leicht ausgerandet bis deutlich gekerbt. Die fünf Staubblätter sind mit der Kronröhre verwachsen. Fünf Fruchtblätter sind zu einem oberständigen, einkammerigen Fruchtknoten verwachsen. Im Zentrum des Fruchtknotens befindet sich die dicke Plazenta, an der die Samenanlagen sitzen.
Aus dem Fruchtknoten entwickelt sich eine 5 bis 10 mm lange, vom Kelch umgebene, Kapselfrucht. Sie ist etwa halb so lang wie der überdauernde Kelch, ihre Form ist eiförmig und leicht bauchig ausgeprägt. Bei Reife öffnet sich die Kapsel mit zehn Kapselzähnchen und entlässt die zahlreichen Samen. Die Samen besitzen winzige Bläschen.[3]
Für europäische Populationen werden Chromosomenzahlen von 2n = 22 angegeben. Seltener wurde auch 2n = 24 festgestellt.[4]
Die Merkmale, mit denen sich die Echte Schlüsselblume unter anderem von der Hohen Schlüsselblume (Primula elatior) unterscheidet, sind die dottergelben, stark duftenden Blüten mit ihren fünf orangefarbenen Flecken (Saftmale) im Schlund der Blüte. Die Hohe Schlüsselblume dagegen duftet weniger stark und der Schlund ihrer Blüten ist goldgelb. Der Blütenkelch ist bei der Echten Schlüsselblume blassgrün, bauchig und glockig, während er bei der Hohen Schlüsselblume eng an den Blütenkronblättern anliegt.
Die Echte Schlüsselblume ist eine Rosettenpflanze mit zwiebelförmigen Erneuerungsknospen. Das kräftige Speicher-Rhizom steht ziemlich senkrecht und verzweigt sich evtl. schon im 2. Jahr.
Blütenökologisch stellen die Blüten Stieltellerblumen dar. Bei den Blüten der Primula veris liegt Heterostylie vor. Sie bildet unterschiedliche Blütentypen mit zwei unterschiedlichen Griffellängen und Staubblattpositionen aus. Der eine Blütentyp besitzt einen langen Griffel und tief in der Kronröhre sitzende Staubblätter. Die köpfige Narbe befindet sich am Kronröhreneingang. Der andere Blütentyp besitzt einen kurzen Griffel, die Staubblätter sind hier wesentlich höher gelegen und enden am Kronröhreneingang. Die Heterostylie dient dazu, Nachbarbestäubung – genetisch gleichwertig mit Selbstbestäubung – zu vermeiden und damit Fremdbestäubung zu unterstützen. Die Bestäubung erfolgt durch langrüsselige Insekten wie Hummeln oder Falter. Die Blütenkrone ist durch Flavonoide gelb gefärbt mit orangefarbenen, duftenden Saftmalen. Die Pollenkörner sind sehr klein.
Die Samen besitzen winzige Bläschen und werden über den Wind ausgebreitet. Zum Keimen benötigen die Samen Kälte und Licht.[3]
Die Echte Schlüsselblume dient mehreren Schmetterlingsraupen als Futterpflanze, darunter der Raupe der Silbergrauen Bandeule, auch Trockenrasenbusch-Bandeule genannt (Epilecta linogrisea) und des Schlüsselblumen-Würfelfalters, beide in ihrem Bestand gefährdete Arten.
Diese kalkliebende Art kommt in ganz Europa und Vorderasien vor, lediglich im Süden der Mittelmeerländer und im äußersten Norden ist sie nicht beheimatet. In Mitteleuropa fehlt sie im Tiefland westlich der Elbe weitgehend, im übrigen Tiefland ist sie selten, ebenso in Gebieten mit kalkfreiem Gestein. Im übrigen Mitteleuropa kommt sie zerstreut vor.
Als Standorte werden Raine, Halbtrockenrasen, trockene Wiesen, lichte Laubwälder, Waldränder und Waldschläge insbesondere von krautreichen Eichenwäldern, mitteleuropäischen Flaumeichenmischwäldern, west-submediterranen Flaumeichenwäldern, Hainbuchenwäldern oder auch Seggen-Buchenwäldern bevorzugt. Sie steigt von der Ebene bis zu Höhenlagen von 1700 Metern. Die Echte Schlüsselblume gedeiht am besten auf kalkhaltigen, stickstoffarmen, lockeren Lehmböden mit reichlicher Humusbeimischung.
Die Erstveröffentlichung von Primula veris erfolgte 1753 durch Carl von Linné in Species Plantarum.[5][6] Der Gattungsname Primula kommt von Primus für „der Erste“. Das Artepitheton veris ist abgeleitet von ver für Frühling; Primula veris bedeutet also „die Erste des Frühlings“.
Primula veris gehört zur Sektion Primula aus der Untergattung Primula in der Gattung Primula.[7]
Von Primula veris gibt es folgende Unterarten:[7][8]
Die Echte Schlüsselblume (Primula veris) kann mit der Stängellosen Schlüsselblume (Primula vulgaris) Hybriden bilden, die Primula ×polyantha Mill. oder Primula ×variabilis Goupil non Bastard genannt werden und sowohl in den morphologischen als auch in den ökologischen Merkmalen zwischen den Elternarten stehen. Die Hybride wird oft übersehen oder falsch bestimmt. Eine wissenschaftliche Arbeit aus der Schweiz zeigt, dass Primula ×variabilis im Tessin nicht selten ist und immer mit seinen Stammarten anzutreffen ist.
Schlüsselblumenblüten enthalten geringe Mengen an Saponinen, etwa drei Prozent Flavonoide -insbesondere Rutosid-, Carotinoide und Spuren von ätherischem Öl. Die Wurzeln enthalten drei bis zwölf Prozent Triterpensaponine, beispielsweise Primulasaponin oder Primacrosaponin, Phenolglykosiden wie Primulaverin sowie seltene Zuckerstoffe. Die Triterpensaponine üben eine reizende Wirkung auf die Magenschleimhaut aus. Dieser Effekt soll über Nervenfasern reflektorisch die Bronchialschleimhaut dazu anregen, mehr Schleim zu produzieren. Hierdurch verdünnt sich das Sekret und erleichtert das Abhusten. Extrakte aus Schlüsselblumen werden vor allem bei Erkältungen mit verschleimtem Husten und Schnupfen als Begleitsymptomatik eingesetzt. Als Nebenwirkung der Anwendung konnten Magenschmerzen und Übelkeit sowie allergische Hautreaktionen festgestellt werden.
Frische, junge Schlüsselblumenblättchen können auch Salaten zugesetzt werden.
Die Echte Schlüsselblume findet gelegentlich als Zierpflanze Verwendung. Gehölzgruppen, Rabatten und Steingärten in vollsonniger Lage sind geeignete Standorte. Die Vermehrung erfolgt durch Aussaat. Auch als Schnittblume in Blumensträußen wird sie gerne verwendet.[2]
Die Rhizome wurden früher auch für Niespulver verwendet. Mit den Blüten der Schlüsselblumen in kochendem Wasser werden in der Schweiz und Österreich auch Ostereier gefärbt. Vom Sammeln der Pflanze sollte man absehen, da sie regional gefährdet ist und beispielsweise nach der deutschen Bundesartenschutzverordnung besonders geschützt ist.
Im Volksglauben galt die Echte Schlüsselblume als Schutz- und Fruchtbarkeitsmittel. In der germanischen Mythologie zählte sie zu den Pflanzen, die von Elfen und Nixen geliebt und beschützt werden. Auch wird von einer Sagengestalt, der Schlüsseljungfrau, berichtet, die auf ihrer Krone einen großen goldenen Schlüssel trägt und der Pflanze die Gabe verleiht, verborgene Schätze aufzuspüren.
Der Name „Himmelsschlüssel“ bezieht sich auch darauf, dass diese Pflanzenart als eines der himmelöffnenden Frühlingskräuter gilt.
Bildhaft wird die Pflanze auch im Text der Johannes-Passion von Johann Sebastian Bach (Bach-Werke-Verzeichnis 245, Nr. 31) in einem Bass-Arioso genannt mit den Worten:
Hans Christian Andersen zählte die Schlüsselblume in seinem Weihnachtsmärchen „Der letzte Traum der alten Eiche“ mit anderen duftenden Blumen auf.
In den deutschen Sagen kommt oft eine weiße, gelbe oder blaue Wunderblume vor – wenn sie gelb ist, ist es eine Schlüsselblume, der Schlüssel zu unsichtbaren Pforten aus Erz und Stein.[12] Eine Schweizer Sage erzählte von einer Bergjungfrau, die am Steinböckli bei Unterehrendingen auf Schlüsselblumen („Himmelschlüssel“) saß; eine Schlüsselblume verwandelte sich dann in der Hand eines Jünglings in eine Goldmünze.[13] Die Schlüsselblume kommt in deutschen und niederländischen Sagen in Zusammenhang mit Petrus vor, der den Himmelsschlüssel fallen ließ, und an der Stelle, wo dieser auf Erden hinfiel, wuchsen Schlüsselblumen.[14]
Die Echte Schlüsselblume (Primula veris; Synonym: Primula officinalis Jacq.), auch Primel genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Primeln (Primula) in der Familie der Primelgewächse (Primulaceae). Sie ist in weiten Teilen Europas und Vorderasiens verbreitet.
Die Stiftung Naturschutz Hamburg kürte die Echte Schlüsselblume zur Blume des Jahres 2016.
Ene bråye-di-tchet u clédiè[1], c' est ene fleur ki vént ene des prumires å bontins, et k' a ene longue colrete come si c' sereut ene bråye po refaxhî.
No d' l' indje e sincieus latén : Primula veris
Ene bråye-di-tchet u clédiè, c' est ene fleur ki vént ene des prumires å bontins, et k' a ene longue colrete come si c' sereut ene bråye po refaxhî.
No d' l' indje e sincieus latén : Primula veris
De gullen sleutelbloeme (Latien: Primula veris) is een plaante uut de sleutelbloemefemilie (Primulaceae). De gullen sleutelbloeme kump veur in weilanen en bossen. De heugte is 15 tot 30 centimeter.
De bloemen hem de kleur van een eierdoorne. In de keel zitten oranje vlekken. De krone is klokvormig, net as de vuuftaandige kelke.
Maximaal dartig bloemen vormen een scharmachtig gehaol op een bloemsteel van 10 tot 30 centimeter lange. De bleuitied loop van april tot juni.
De blaojen vormen een rozet, dat langwarpig en etaand is. 't Rezet eindig in een evleugelen, behaoren steel.
De gullen sleutelbloeme hef een eiervormige deusvruch dee ummesleuten wonnen deur een kelk.
De gullen sleutelbloeme (Latien: Primula veris) is een plaante uut de sleutelbloemefemilie (Primulaceae). De gullen sleutelbloeme kump veur in weilanen en bossen. De heugte is 15 tot 30 centimeter.
Kukówczé rãkawice (Primula veris L.) - wieleletnô roscëna z rodzëznë pierwùlcowatëch. Òne roscą m. jin. na Kaszëbach, np. w rezerwace Wiłóz Reduni.
Primula veris (couslip, cou's mooth, leddy's fingers; syn. Primula officinalis Hill) is a yerbaceous perennial flouerin plant in the primrose faimily Primulaceae.
Primulla officinalis është bimë mjaft e përhapur tek ne dhe një ndër bimët më efektive në shërimin e sëmundjeve si kokë-dhimbjet, kolli, qetësim, sëmundjet bronkiale dhe kronike etj. Është mjaft e kërkuar në tregun evropian nga se është edhe më kualitative sipas analizave të bëra nga institute gjermane. Kjo bimë përmban saponie dhe esencë glykocide (primverin dhe primullaverin), prandaj ka efektet shëruese të sëmundjeve të lartpërmendura. Pjesët që përdoren për shërim janë lulja dhe rrënjët.
La primavèra oficinala, o Primavèra vertadièra, o Cocut (Primula veris) es una planta erbacèa vivaça de la familha de las Primulacèas.
Los botanistas ne distinguisson mantuna sosespècias :
Švėnta Petra raktā, da kėtap Švėnta Jorgė raktā, Švėnta Petra raktelē, raktelē, rakta žuolie, dongaus raktelē (luotīnėškā: Primula veris) ī tuokis pavasarėnis augals, katros muokslėškā prigol prī raktažuolėniu augalū (Primulaceae) šeimuos.
Tasā augalioks daugiametis ī, ožaug 15-30 cm auktoma. Lapā anou ėšėlgi, švėisē žali, raukšlieti, rėistās kraštās. Švėnta Petra raktu žėidelē ėšruod kap pondelis raktu (tūdie ė tuokis vards). Tėi žėidā gardē kvepa, sogolė̄ krūvuo pu 5-20, švėisē geltuoni.
Žīdia raktelē pavasari, balondė–gegožė mienėsēs. Aug sausuokūs pėivūs, dėrvuonūs, šalėp keliū, atšlāties, mediu ākštelies ė pruogomielės. Tink skalsės dėrvas. Sīkēs raktelius augėn šalėp nomū, daržieliūs.
Švėnta Petra raktā liekarsta ī. Gīdėmou tink ciels augals. Pritink gīdont kuosoli ė kėtas alsavėma lėgas – koklėša, dūsoli, tepuogė poudagra.
Švėnta Petra raktā, da kėtap Švėnta Jorgė raktā, Švėnta Petra raktelē, raktelē, rakta žuolie, dongaus raktelē (luotīnėškā: Primula veris) ī tuokis pavasarėnis augals, katros muokslėškā prigol prī raktažuolėniu augalū (Primulaceae) šeimuos.
Tasā augalioks daugiametis ī, ožaug 15-30 cm auktoma. Lapā anou ėšėlgi, švėisē žali, raukšlieti, rėistās kraštās. Švėnta Petra raktu žėidelē ėšruod kap pondelis raktu (tūdie ė tuokis vards). Tėi žėidā gardē kvepa, sogolė̄ krūvuo pu 5-20, švėisē geltuoni.
Žīdia raktelē pavasari, balondė–gegožė mienėsēs. Aug sausuokūs pėivūs, dėrvuonūs, šalėp keliū, atšlāties, mediu ākštelies ė pruogomielės. Tink skalsės dėrvas. Sīkēs raktelius augėn šalėp nomū, daržieliūs.
Švėnta Petra raktā liekarsta ī. Gīdėmou tink ciels augals. Pritink gīdont kuosoli ė kėtas alsavėma lėgas – koklėša, dūsoli, tepuogė poudagra.
Першацьве́т веснавы́, ці ле́кавы, ці пры́мула веснава́я (па-лацінску: Prímula véris, па-лацінску: Primula officinális) — шматгадовая травяністая расьліна з роду першацьвет.
Расьліна сустракаецца амаль па ўсёй Эўропе, утым ліку ў Эўрапейскай частцы Расеі; расьце таксама на Каўказе, у Турцыі і Іране. Аддае перавагу лугам, рэдкім лясам, узьлескам і палянам.
Іншыя беларускія назвы: зязю́льчыны панчо́шкі[1].
Назвы на іншых мовах: анг. Cowslip primrose, горн.-сорб. Wonjaty kropačk, вал. Briallen Fair, дац. Hulkravet Kodriver, італ. Primula officinale, лет. Pavasarinė raktažolė, ням. Echte Schlüsselblume, нід. Gulden sleutelbloem, нарв. Marianøkleblom, польск. Pierwiosnek lekarski, укр. Первоцвіт весняний, фін. Kevätesikko, франц. Primevère officinale, чэск. Prvosenka jarní, швэдз. Gullviva, эспэр. Printempa primolo.
Расьліна дасягае ў вышыню 5—30 см.
Лісьце падоўжана-яйкавіднай формы, зубчатыя па краях, ствараюць прыкорневы акружак.
Кветкі жоўтыя, 7—15 мм у дыямэтры, з 10-зубчатым падвяночкам, нахіленыя ў адзін бок, абоеполыя, сабраныя групай па 10—30 штук. Венца ў заснаваньні зрослапялёсткавы: пялёсткі тупыя.
Запылкаваньне — з дапамогай насекомых (часьцей за ўсё — з дапамогай чмялей і пчолаў), прычым для Першацьвета веснавога характэрная так званая дыморфная гетэрастылія. Сэнс гэтага прыстасаваньня да перакрыжнага запылкаваньня заключаецца ў тым, што кветкі ў адной часткі папуляцыі маюць доўгія слупікі, а ў другой — кароткія. Рыльца ў доўгаслупікавай формы разьмяшчаюцца ў сярэдняй частцы трубкі венца, а тычынкі прымацаваныя да сярэдняй часткі трубкі венца; ральце ў кароткаслупікавай формы разьмяшчаецца ў сярэдняй частцы трубкі венца, а тычынкі — каля ўзроўні адгіба. Гетэрастылію першацьветаў падрабязна вывучаў Чарлз Дарвін у 1862 і 1877 гг.; праведзячы розныя экспэрымэнты, ён зрабіў высновы, што ў шетэрастыльных першацьветаў магчымыя тры варыянты запылкаваньня (паміж рознымі формамі, паміж аднолькавымі формамі і самазапылкаваньне), але найболей спрыяльным лоя расьлінаў зьяўляецца перакрыжнае запылкаваньне паміж рознымі формамі: у гэтым выпадку насеньня ўтвараецца болей і яны больш жыцьцяздольны.
Ва ўмовах сярэдняй паласы Эўрапейскай часткі Расеі расьлтна красуе ў красавіку — ліпені.
Першацьве́т веснавы́, ці ле́кавы, ці пры́мула веснава́я (па-лацінску: Prímula véris, па-лацінску: Primula officinális) — шматгадовая травяністая расьліна з роду першацьвет.
Расьліна сустракаецца амаль па ўсёй Эўропе, утым ліку ў Эўрапейскай частцы Расеі; расьце таксама на Каўказе, у Турцыі і Іране. Аддае перавагу лугам, рэдкім лясам, узьлескам і палянам.
Primula veris, the cowslip, common cowslip, or cowslip primrose (syn. Primula officinalis Hill), is a herbaceous perennial flowering plant in the primrose family Primulaceae. The species is native throughout most of temperate Europe and western Asia,[1] and although absent from more northerly areas including much of northwest Scotland, it reappears in northernmost Sutherland and Orkney and in Scandinavia.[2] This species frequently hybridizes with other Primulas such as the common primrose Primula vulgaris to form false oxlip (Primula × polyantha) which is often confused with true oxlip (Primula elatior), a much rarer plant.
The common name cowslip may derive from the old English for cow dung, probably because the plant was often found growing amongst the manure in cow pastures.[3] An alternative derivation simply refers to slippery or boggy ground; again, a typical habitat for this plant.[4] The name "cowslop" derived from Old English still exists in some dialects, but the politer-sounding cowslip became standard in the 16th century.[5]
The species name veris ('of spring', referring to the season) is the genitive case form of Latin ver ('spring').[6] However, primrose P. vulgaris, flowers earlier, from December to May in the British Isles.[7]: 240
Other historical common names include cuy lippe, herb peter, paigle or pagil,[8] peggle, key flower, key of heaven, fairy cups, petty mulleins, crewel, buckles, palsywort, and plumrocks.[9]
Primula veris is a variable evergreen or semi-evergreen perennial plant growing to 25 cm (10 in) tall and broad, with a rosette of leaves 5–15 cm long and 2–6 cm broad. The deep yellow flowers are produced in spring, in clusters of 10–30 blooms together on a single stem.[10] Each flower is 9–15 mm broad. Red- and orange-flowered plants occur rarely but can be locally widespread in areas where coloured primula hybrids bloom at the same time as the native cowslip, enabling cross-pollination.
The cowslip is frequently found on more open ground than the primrose, including open fields, meadows, coastal dunes, and clifftops.
The plant suffered a decline due to changing agricultural practices throughout the 1970s and 1980s in Britain. It may therefore be rare locally, though where found it may be abundant. Additionally the seeds are now often included in wildflower seed mixes used to landscape motorway banks and similar civil engineering earthworks where the plants may be seen in dense stands. This practice has led to a revival in its fortunes.[11][12][13]
In cultivation this plant has gained the Royal Horticultural Society's Award of Garden Merit.[14][15]
The cowslip may be confused with the closely related Primula elatior (oxlip) which has a similar general appearance and habitat, although the oxlip has larger, pale yellow flowers more like a primrose, and a corolla tube without folds.
The roots of Primula veris contain several glycosides of 5-methoxysalicylic methyl ester, such as primeverin[16] and primulaverin.[17] In the crude dried root, their phenolic aglycones are responsible for the typical odour reminiscent of methyl salicylate or anethole. The dried roots contain significant amounts of triterpene saponins, such as primula acid I/II, while in the flower these constituents are located in the sepals, and the dominating constituents are flavonoids.[18] Rare side effects of the saponins can be nausea or diarrhoea while some of the phenolic constituents are possibly responsible for allergic reactions.[19][20]
The subspecies macrocalyx, growing in Siberia, contains the phenolic compound riccardin C.[21]
Cowslip leaves have been traditionally used in Spanish cooking as a salad green. Uses in English cookery include using the flowers to flavor country wine[22] and vinegars; sugaring to be a sweet or eaten as part of a composed salad while the juice of the cowslip is used to prepare tansy for frying. The close cousin of the cowslip, the primrose P. vulgaris has often been confused with the cowslip and its uses in cuisine are similar with the addition of its flowers being used as a colouring agent in desserts.
English children's writer Alison Uttley in her story "The Country Child" (1931) of family life on an English farm from the perspective of a 9-year-old farmer's daughter Susan describes cowslips among the favourite flowers of her heroine and mentions her participation in preparing them for making cowslip wine, a locally important process. After its initial preparation, cowslip wine "would change to sparkling yellow wine" offered in "little fluted glasses" with a biscuit to important "morning visitors" of the farm: such as the curate coming for subscriptions, the local squire (landowner) and an occasional dealer (of their produce). This wine "was more precious than elderberry wine, which was the drink for cold weather, for snow and sleet".[22]
In the midland and southern counties of England, a sweet and pleasant wine resembling the muscadel is made from the cowslip flower, and it is one of the most wholesome and pleasant of home-made wines, and slightly narcotic in its effects. In times when English wines were more used, every housewife in Warwickshire could produce her clear cowslip wine…the cowslip is still sold in many markets for this purpose, and little cottage girls still ramble the meadows during April and May in search of it…country people use it as a salad or boil it for the table.[23]
Anne Pratt
This herb was already mentioned by Pliny the Elder for its early blooming attributes. Species from the genus Primula along with other ritual plants played a significant role in the pharmacy and mythology of the Celtic druids, likely as an ingredient of magical potions to increase the absorption of other herbal constituents. In the Middle-Ages it was also known as St. Peter's herb or Petrella and was sought after by Florentine apothecaries. Hildegard von Bingen recommended the medicinal parts only for topical use but the leaves were also consumed as food. Other common names at the time were 'Herba paralysis', 'Verbascum', primrose, or mullein leaves. It was frequently misidentified as or confused with similar species from the genus Primula.[24]
Primula veris, the cowslip, common cowslip, or cowslip primrose (syn. Primula officinalis Hill), is a herbaceous perennial flowering plant in the primrose family Primulaceae. The species is native throughout most of temperate Europe and western Asia, and although absent from more northerly areas including much of northwest Scotland, it reappears in northernmost Sutherland and Orkney and in Scandinavia. This species frequently hybridizes with other Primulas such as the common primrose Primula vulgaris to form false oxlip (Primula × polyantha) which is often confused with true oxlip (Primula elatior), a much rarer plant.
La printempa primolo (Primula veris) estas kuracplanto el la genro primolo, familio primolacoj.[1]
La radiko de la primolo estas riĉa je saponino (5-10%).
Oni kolektas ties tigbazon, foliojn, florojn kaj sekigas ilin. Oni uzas la plantopartojn kontraŭ tusado, ekzemple en formo de teo.
Ĉiuj surteraj partoj uzeblas en salatoj, en patkukoj, aliaj bakitaj kukoj kaj en konfitaĵo. La floroj havas anizecan guston. Atentu: Iuj homoj estas alergiaj, do manĝu nur malmulton la unuan fojon. Eblas ankaŭ fari teon per ĝi.
La printempa primolo (Primula veris) estas kuracplanto el la genro primolo, familio primolacoj.
La radiko de la primolo estas riĉa je saponino (5-10%).
Oni kolektas ties tigbazon, foliojn, florojn kaj sekigas ilin. Oni uzas la plantopartojn kontraŭ tusado, ekzemple en formo de teo.
Primula veris es una especie del género Primula, cuyo hábitat comprende la mayor parte de las regiones templadas de Europa y Asia, excepto las zonas más septentrionales, incluido el norte de Escocia.
Es una planta herbácea, perenne de crecimiento bajo que forma una roseta de hojas de entre 5-15 cm de largo y 2-6 cm de ancho. Las flores amarillo intenso surgen entre los meses de abril y mayo formando ramilletes de 10 a 30 flores sobre un único tallo de 5 a 20 cm de alto, cada flor tiene entre 9 y 15 mm de anchura.
Es fácilmente confundida con Primula elatior Hill, una especie estrechamente emparentada con ella y con la que comparte un aspecto muy similar; sin embargo, Primula elatior tiene flores de color amarillo pálido, casi como P. vulgaris y la corola acampanada sin pliegues.
Se la encuentra frecuentemente en terrenos más abiertos que Primula vulgaris, como prados, dehesas, dunas costeras y sobre acantilados. Suele ser utilizada para cubrir arcenes de autopistas y ajardinar isletas o borduras como parte de la ornamentación paisajística en las ciudades.
Esta planta es el alimento favorito de los conejos silvestres.
En herboristería se la utiliza como diurético, expectorante y antiespasmódico, así como para el tratamiento de dolores de cabeza, tos, temblores y otras dolencias.
Primula veris fue descrita por Carlos Linneo y publicado en Species Plantarum 1: 142–143. 1753.[1]
Primula: nombre genérico que proviene del latín primus o primulus = "primero", y refiriéndose a su temprana floración, ya en febrero. En la época medieval, la primavera[2] fue llamada primula veris o "primogénita de primavera".[3]
veris: epíteto latino que significa "verdadero, genuino".[4]
Número de cromosomas de Primula veris (Fam. Primulaceae) y táxones infraespecíficos: 2n=22[5]
Recientemente se ha descubierto que los genes de Primula veris forman una estrategia para prevenir la autopolinización a través de la generación de flores con diferentes formas.[7]
Para evitar la autofecundación, algunas plantas han desarrollado heterostilia, es decir, la formación de dos o más variedades de flores con posiciones complementarias de los órganos de ambos sexos de tal manera que el polen deba ser transferido entre plantas para que el apareamiento se produzca.[7]
En la prímula, existen dos variedades de flores y cada planta tiene una de ellas: los conocidos desde hace mucho tiempo como "alfileres", o L-morfos que tienen pistilos femeninos cerca de la superficie de la flor y estambres que generan polen en la parte profunda dentro de la flor y "thrums" o S-morfos en el que las posiciones de ambos sexos se encuentran invertidas. Los polinizadores que inciden profundamente en los alfileres sólo permiten transferir el polen a las flores S-morfas y aquellos que recogen el polen en la superficie de S-morfas sólo pueden polinizar con éxito a L-morfas.[7]
Un estudio reciente que utilizó el 63 por ciento del genoma de dicha planta permitió comparar los datos de transcripción de dos especies de Primula estrechamente relacionados (P. vulgaris). Se identificaron 113 genes que se expresaron de forma diferente entre las plantas con los dos tipos diferentes de flores. Un gen en particular, PveGLO2, fue al parecer un gen único para las especies Primula y fue completamente silenciado en las largas flores L-morfas o alfileres.[7]
Este genoma representa el primero ensamblado a partir de especies heterostilas.[7]
Aurícula, bellorita, bellorita blanca, bellorita de Jaraba, bellorita de oro, campanillas, chocolateras, clavelina, flor de primavera, flor de San José, gayadas, gordolobillo, hierba de la parálisis, hierba de San José, hierba de San Pablo, hierba de San Pedro, hierba de San Pedro menor, matrimonios, pan de pecú, paniqueses, paniquesetes, pan y quesillo, peculilla, pichilines de San José, platanetes, primavera, primavera común, primaveras, primicia de amistades, primicia del sol, primicias del sol, prímula, vellorita, vellorita de oro, verbásculo, yerba de la parálisis, yerba de San Pablo, yerba de San Pablo menor, yerba de San Pedro, yerba de San Pedro menor.[8]
Primula veris es una especie del género Primula, cuyo hábitat comprende la mayor parte de las regiones templadas de Europa y Asia, excepto las zonas más septentrionales, incluido el norte de Escocia.
Harilik nurmenukk (Primula veris) on nurmenukuliste sugukonda nurmenuku perekonda kuuluv mitmeaastane rohttaimeliik.
Taim kuni 30 cm kõrge. Lehed piklikud, voldilised või kurrulised, kuni 20 cm pikad. Tavaliselt kerkib lehtede keskelt üks või mitu varti, mille otsas longus sarikõisik kollaste piklike õitega.
Nurmenuku õitsemine oleneb kasvukohast, nii õitseb ta Põhja-Eesti mõnes paigas juba maikuu alguses (4. mai 2015).
Vili on kupar.
Rahvapärased nimetused on kanavarvas, kikaspüksi, kikkahain, kikkakaadsa, kikkapüksi (kikkapöksi, kikkapoksi), kukekäekaats, kulupüks, kurekaats, käekaats(as), käekalts (käekalsad), käekolnõ, käolill, kääkaartses, nattalill, piimapisar, sõrmkinnas,[1] pääsulill, kuldvõti, taevasilm, neiulill, pasklill, kanapasalill, kanaperse jt.
Nurmenukul on Eestis registreeritud üle saja rahvapärase nimetuse – ilmselt rohkem kui ühelgi teisel taimel.[2] Enamik neist nimetustest iseloomustab nurmenuku õhulisi torujaid kuni kellukakujulisi õietuppesid või kollaseid säravaid õisi. Sageli sisaldavad nimetused "pükse", "kindaid", "varbaid" või "sõrmi".
Kasvab kuivadel ja mõõdukalt niisketel rohumaadel. Eestis üsna sage lubjarikastel muldadel. Sageli esineb nurmenukk massiliselt pargimurus või niidul.
Nurmenuku õitel on tugev lõhn ning see meelitab kohale arvukalt tolmeldavaid putukaid, seetõttu on ta ühtlasi meetaim. Toiduks kõlbavad ka nurmenuku noored lehed. Neid võib tarvitada värskelt salatina.[3] Kuivatatult on nurmenuku lehed ja õied maitse- ning värviaineks mitmesugustele alkohoolsetele jookidele. Nurmenuku lehed on C-vitamiini rikkad.
Droogina kasutatakse (mitte anda imikutele ja väikelastele) nii nurmenuku juurikat koos juurtega (Primulae rhizoma cum radicibus, Primulae radix), õisi (Primulae flos, Primulae flos cum calycibus) kui ka lehti (Primulae folium).[4]
Nurmenuku õisi, lehti ja risoomi koos juurtega kasutatakse ravimina. Ta on tuntud kui köhavastane ja röga lahtistav vahend, maapealsetel osadel on ka tugev higistama ajav ja rahustav toime, kasutatakse ka peapöörituse ja reumavalude vastu.[5]
Harilik nurmenukk on Norra Hordalandi maakonna tunnuslill.
Harilik nurmenukk (Primula veris) on nurmenukuliste sugukonda nurmenuku perekonda kuuluv mitmeaastane rohttaimeliik.
Udaberri-lore usaindun edo Sanjose-lore usaindun (Primula veris) Primulazeo familiako landare loreduna da, jatorriz Europa hego eta mendebaldeko Asiako eskualde epeletakoa dena.[1]
25 cm-ko altuera hartzen duen landare bizikorra da. Hosto erroseta bat dauka eta habitat egokietan gutxi gorabehera hostoiraunkorra da.
Hostoak 5-15 cm luze dira eta 2-6 cm zabal. 9–15 mm-ko diametroa duten usain gozoko loreak ditu. Loreak hori ilunak izan ohi dira, baina aldaera gorri eta laranjak ohikoak dira naturan.
Udaberri-lore usaindun edo Sanjose-lore usaindun (Primula veris) Primulazeo familiako landare loreduna da, jatorriz Europa hego eta mendebaldeko Asiako eskualde epeletakoa dena.
Kevätesikko (Primula veris) on keväällä kukkiva esikkolaji.
Kevätesikon lusikanmuotoiset, noin 5–15 cm pitkät lehdet kasvavat ruusukkeena maata vasten. Niiden keskeltä nousee 5–30 cm korkeita kukkavarsia, joiden päässä on 10–20 keltaista kukkaa. Kevätesikko kukkii touko-kesäkuussa.[1] Kevätesikon voi sekoittaa helposti etelänkevätesikkoon (Primula elatior).
Kevätesikkoa tavataan Euroopan ja Länsi-Siperian lauhkealla vyöhykkeellä, lähinnä sen eteläosassa eli lehtimetsävyöhykkeellä. Etelässä se esiintyy harvinaisena välimerenilmaston alueella lähinnä vuoristoissa ja puuttuu Unkarin pustalta ja Kaakkois-Euroopan aroilta.[2]
Suomessa kevätesikkoa esiintyy lähinnä Ahvenanmaalla ja Etelä-Suomessa, mutta suotuisilla paikoilla niitä tavataan jopa Lapissa asti. Vakiintunut alkuperäinen kasvi tai muinaistulokas se on vain Lounais-Suomessa. Pohjoisempana sen satunnaiset esiintymät lienevät peräisin koristekasvina viljellyistä esikoista.[3][1]
Kevätesikko on Ahvenanmaan maakuntakasvi.[1]
Kevätesikkoa tavataan lehtoniityillä ja lehdoissa, sekä asutuksen läheisyydessä puutarhakarkulaisena.[1]
Kevätesikon kukkia on aikaisemmin käytetty paloviinan ja nuuskan värjäämiseen. Kukista on tehty myös viiniä ja tuoreita lehtiä syöty salaattina.[2]
Primula veris
La Primevère officinale (Primula veris) est une plante herbacée vivace de la famille des Primulacées. Selon les régions, elle est parfois appelée la brérelle, le coqueluchon, le coucou, l’herbe à la paralysie, l’herbe de saint Pierre, la primerolle, la primevère de printemps ou la printanière et plus rarement la primevère vraie.
D'une rosette de feuilles ovales allongées émergent plusieurs hampes florales. Calices et corolles sont soudés, les pétales portent une tache orange à leur base.
La primevère développe deux types de fleurs, toutes hermaphrodites. Des pieds produisent des fleurs dont le pistil dépasse les étamines ce qui a pour effet d'éviter l'autopollinisation. D'autres pieds ont un pistil court dépassé par les étamines. Dans ce cas, il y a décalage de maturation de ces organes sexuels ce qui empêche l'autofécondation.
Les fleurs produisent un nectar parfumé.
Ce sont des plantes rustiques de pleine lumière des prés, des talus et des bois clairs. Elles préfèrent un sol pauvre et calcaire (pH neutre à basique)[1].
C'est une espèce largement répandue en Europe, plus rare vers l'ouest de la France et dans la région méditerranéenne.
Les botanistes distinguent quatre sous-espèces :
C'est une des parentes de la primevère cultivée avec la primevère élevée (Primula eliator), la primevère acaule (Primula vulgaris) et Primula juliae.
Les feuilles et fleurs peuvent être consommées crues ou cuites comme pour la primevère élevée (Primula eliator), la primevère acaule (Primula vulgaris) et Primula juliae. Les feuilles sont meilleures lorsqu'elles sont jeunes et apportent une note légèrement anisée un peu piquante (que l'on retrouve en plus fort dans les racines) dans une salade composée. Après le printemps, il vaut mieux les cuire en soupe ou en légume mais de préférence avec d'autres plantes car elles sont parfois un peu fortes. La friture les rend croustillantes à souhait. Elles flétrissent lorsque la plante a formé ses graines. Les fleurs sont consommées en salade mêlées à d'autres fleurs et interviennent dans différents breuvages (thés, tisanes, infusions, sirops ; aromatisation du vin et des vinaigres). Elles décorent les plats chauds ou froids et sont également utilisées confites au sucre en pâtisserie[2].
Ce sont les mêmes que celles de la primevère acaule (Primula vulgaris) et de la primevère élevée (Primula eliator)[3].
Les fleurs, adoucissantes et calmantes, sont utilisées dans des mélanges pectoraux (tisane, vin, huile). Les feuilles sont anti-ecchymotiques. Toute la plante et particulièrement la racine ont des propriétés analgésiques, anti-spasmodiques, diurétiques, pectorales et expectorantes. Ses vertus contre les rhumatismes et les spasmes expliquent qu'elle a reçu autrefois le nom d'Herbe de la paralysie[4].
"Primula" du latin "primulus", "tout premier", allusion aux fleurs précoces; "veris" signifie "du printemps"; "officinalis", médicinal.
Primevère Officinale
, sur Universalis (consulté le 19 mai 2022) Primula veris
La Primevère officinale (Primula veris) est une plante herbacée vivace de la famille des Primulacées. Selon les régions, elle est parfois appelée la brérelle, le coqueluchon, le coucou, l’herbe à la paralysie, l’herbe de saint Pierre, la primerolle, la primevère de printemps ou la printanière et plus rarement la primevère vraie.
Planda ilbhliantúil le cnota duilleog leathfhada, rud beag rocach. Dúchasach don Eoraip is an Áise. 1-30 bláth ar bharr comhghais chromtha, an chailís feadánach, na peitil buí le spotaí flannbhuí ag a mbun.
Proljetni jaglac (baršunasta vesnača, pravi jaglac, ljekoviti jaglac, lat. Primula veris), trajnica iz porodice jaglačevki raširena po Europi (uključujući Hrvatsku), odakle je uvezena i u Sjevernu ameriku. U Alžiru je izumrla.[1]
Proljetni jaglac (baršunasta vesnača, pravi jaglac, ljekoviti jaglac, lat. Primula veris), trajnica iz porodice jaglačevki raširena po Europi (uključujući Hrvatsku), odakle je uvezena i u Sjevernu ameriku. U Alžiru je izumrla.
Wonjaty kropačk (Primula veris, syn.: Primula officinalis) je rostlina ze swójby kropačkowych rostlinow (Primulaceae).
Wonjaty kropačk (Primula veris, syn.: Primula officinalis) je rostlina ze swójby kropačkowych rostlinow (Primulaceae).
Sifjarlykill (fræðiheiti Primula veris) er blóm af ættkvísl lykla.
Rauður Sifjarlykill
Blóm sifjarlykils
Hér sést að krónublöðin eru samanvaxin við grunninn
Þroskaðir belgir og fræ
Sifjarlykill (fræðiheiti Primula veris) er blóm af ættkvísl lykla.
La Primula odorosa (nome scientifico Primula veris, L., 1753) è una pianta erbacea che cresce spontaneamente nei prati e nei boschi appartenente alla famiglia delle Primulaceae.
La Primula veris appartiene al genere (Primula) il quale comprende circa 500 specie. Anche la famiglia di appartenenza (Primulaceae) è ampia e comprende 12 generi (anche se alcuni studiosi arrivano a descriverne fino a 28), diffusi quasi esclusivamente nella zona temperata boreale. Dato il grande numero di specie del genere Primula, questo viene suddiviso in trentasette sezioni. La specie di questa scheda appartiene alla sezione Vernales caratterizzata dall'avere foglie membranacee, rugose e gradualmente ristrette verso la base e con fiori sempre peduncolati[1].
Nell'elenco che segue sono indicate alcune varietà e sottospecie (l'elenco può non essere completo e alcuni nominativi sono considerati da altri autori dei sinonimi della specie principale o anche di altre specie). Le sottospecie spontanee della nostra penisola sono descritte dettagliatamente nel paragrafo “Sottospecie del territorio italiano”.
La specie di questa scheda, insieme alla Primula vulgaris e alla Primula elatior, facilmente possono creare degli ibridi (a volte si riscontrano non solo individui isolati, ma anche delle popolazioni compatte formate unicamente da qualcuno di questi ibridi). Non sempre questi ibridi sono facilmente distinguibili. Nell'elenco che segue sono indicati alcuni ibridi interspecifici che la Primula veris può formare con altre specie dello stesso genere:
La specie di questa scheda ha avuto nel tempo diverse nomenclature. L'elenco che segue indica alcuni tra i sinonimi più frequenti:
Il nome del genere (“Primula”) deriva da un'antica locuzione italiana che significa fior di primavera (e prima ancora potrebbe derivare dal latino primus). All'inizio del Rinascimento questo termine indicava indifferentemente qualsiasi fiore che sbocciasse appena finito l'inverno, ad esempio così si indicavano le primaverili margheritine (Bellis perennis – Pratolina). In seguito però il significato si restrinse come nome specifico (nel parlare corrente) alla pianta di questa scheda (chiamata alla fine “Primula comune”), e come nome dell'intero genere nei trattati botanici. Nella letteratura scientifica uno dei primi botanici a usare il nome di “Primula” per questi fiori fu P.A. Matthioli (1500 – 1577), medico e botanico di Siena, famoso fra l'altro per avere fatto degli studi su Dioscoride, e per aver scritto una delle prime opere botaniche moderne. Nome confermato nel XVII secolo anche dal botanico francese Joseph Pitton de Tournefort (5 giugno 1656 — 28 dicembre 1708) al quale normalmente si attribuisce la fondazione di questo genere[1]. Per L'epiteto specifico (“veris”) l'etimologia è molto incerta, alcuni testi lo traducono più o meno con vera primavera. Il nome comune (Primula odorosa) indica che i fiori di questa specie sono profumati.
L'attuale binomio scientifico ("Primula veris") è stato definito dal botanico Carl von Linné (biologo e scrittore svedese, Rashult, 23 maggio 1707 – Uppsala, 10 gennaio 1778) nella sua pubblicazione Species Plantarum del 1753.
In lingua tedesca questa pianta si chiama Gewöhnliche Frühlings-Schlüsselblume; in francese si chiama Primevère officinale oppure Primevère du printemps; in inglese si chiama Cowslip.
È una pianta erbacea, perenne e rizomatosama un po' gracile. La fioritura è unica nel corso dell'anno (sono piante “monocarpiche” = un solo frutto nell'arco della stagione). L'altezza varia dai 15 ai 25 cm. La forma biologica è del tipo emicriptofita rosulata (H ros), ossia sono piante con gemme svernanti al livello del suolo e protette dalla lettiera o dalla neve, con foglie disposte a formare una rosetta basale.
Le radici sono secondarie da rizoma e di aspetto consistente.
Le foglie sono spiralate in rosetta (sono presenti solo le foglie basali o radicali) con picciolo. La forma è ovato-oblunga, ristretta alla base (la lamina termina bruscamente sul picciolo che in questo caso risulta ben distinto dalla foglia), e con bordo irregolarmente dentato; il colore è verde scuro e sono pubescenti (quasi vellutate) sulla pagina superiore e più chiare su quella inferiore. La superficie è rugosa-reticolata quasi bollosa (i nervi principali sono infossati nel parenchima). Lunghezza del picciolo : 3 – 8 cm. Dimensione delle foglie : larghezza 3 – 5 cm; lunghezza 5 – 8 cm.
L'infiorescenza è formata da uno scapo floreale, più lungo delle foglie con all'apice una stretta ombrella di fiori (da 5 a 15), ognuno con un suo peduncolo, spesso reclinati (quasi penduli), grandi, di colore giallo-dorato o bianco (più raramente) o rosso (ancora più raramente) marcati da 5 macchie aranciate poste alle fauci della corolla in corrispondenza dei 5 petali. Lunghezza del peduncolo : 5 – 20 mm.
I fiori imbutiformi, sono ermafroditi, attinomorfi, tetraciclici (hanno i 4 verticilli fondamentali delle Angiosperme: calice – corolla – androceo – gineceo) e pentameri (calice e corolla divisi in 5 parti). All'interno del fiore (alla base e attorno al pistillo) è presente del nettare. I suoi fiori sono inoltre profumati.
Il frutto è una capsula uniloculare, oblunga e deiscente alla sommità per 5-10 denti. È racchiusa dal calice che è persistente. L'interno contiene numerosi semi appiattiti di colore brunastro che maturano fra luglio e agosto. Lunghezza del frutto : 5 – 10 mm.
Sul territorio italiano questa specie è abbastanza comune al nord e al centro (ma è assente al sud e nelle isole); fuori dall'Italia è comune sia in Europa che in Asia. In genere gli habitat preferiti sono i prati e boschi; mentre il substrato è calcareo (ma anche calcare-siliceo) con pH del suolo basico e bassi valori nutrizionali del terreno che deve essere mediamente umido. Dal punto di vista altitudinale queste piante si possono trovare dal piano fino a 2300 m s.l.m., quindi frequentano i seguenti piani vegetazionali : collinare, montano e subalpino.
Qui sono descritte brevemente le quattro principali sottospecie della Primula veris presenti spontaneamente sul territorio italiano.
Le due sottospecie columnae e suaveolens in realtà non sono molto diverse al punto che qualche autore non le riconosce come sottospecie distinte.
Dal punto di vista fitosociologico le due sottospecie alpine (veris e columnae) appartengono a due diverse comunità vegetali[4]:
Le foglie giovanili possono essere mangiare sia crude che cotte. I fiori vengono utilizzati, a volte, per preparare un liquore aromatico.
È nell'orticoltura che si accentra il maggior interesse per queste piante. Infatti le Primule accomunano due proprietà molto importanti: sono rustiche di facile impianto e molto decorative. I fioristi quindi si sono cimentati a creare un numero grandissimo di cultivar (o ibridi artificiali) variando soprattutto la colorazione dei petali. Nel giardino, questa pianta, va posizionata in zone a mezz'ombra; non teme il freddo per cui non è necessario ripararla particolarmente durante la stagione invernale.
.jpg)
La Primula odorosa (nome scientifico Primula veris, L., 1753) è una pianta erbacea che cresce spontaneamente nei prati e nei boschi appartenente alla famiglia delle Primulaceae.
Pavasarinė raktažolė (lot. Primula veris, angl. Cowslip, vok. Echte Schlüsselblume) – raktažolinių (Primulaceae) šeimos, raktažolių (Primula) genties augalas.
Daugiametis, 15-30 cm aukščio žolinis augalas. Šakniastiebis trumpas, gausiai šakotas. Visi lapai skroteliniai, pailgai kiaušiniški, šviesiai žali, su įdubusiomis gyslomis, dėl to lapų paviršius raukšlėtai vagotas, iš pradžių kraštai būna užsirietę, vėliau išsitiesia, apatinė pusė plaukuota. Lapkočiai su sparneliais. Iš lapų skrotelės išauga vienas arba keletas žiedstiebių. Žiedynas panašus į raktų ryšulėlį. Žiedai kvapūs, po 5-20 žiedyne. Žiedkočiai augalams žydint nulinkę, vėliau statūs. Taurelė piltuviška ar varpiška, šviesiai žalsva, plaukuota, ryškiai briaunota. Vainikėlis geltonas, su oranžiškai raudonomis dėmelėmis žiotyje. Kuokeliai 5, priaugę prie vainikėlio vamzdelio. Mezginė viršutinė. Vaisius - ruda dėžutė; joje subręsta rutuliškos, tamsiai rudos, smulkiai karpotos, apie 1,5 mm ilgio sėklos.
Žydi balandžio - gegužės mėn. Auga sausesnėse pievose, dirvonuose, pakelėse, šlaituose, sausesniuose šviesiuose miškuose ir miško aikštelėse. Mėgsta karbonatinius dirvožemius. Aptinkama visoje Lietuvoje. Dekoratyvus. Išvesta daug veislių, auginamų darželiuose.
Vaistams vartojamas visas augalas. Lapai ir žiedai skinami raktažolėms žydint, požeminės dalys kasamos rudenį. Lapuose yra 2 % saponinų, 3 mg% karotino, iki 2,5 % askorbino rūgšties, žieduose - iki 4,7 % askorbino rūgšties, saponinų, flavoninių junginių, požeminėse dalyse - 5-10 % saponinų, 0,08 % eterinio aliejaus, glikozidų; visose dalyse yra iki 7 % mineralinių medžiagų.
Raktažolė padeda atsikosėjimui ir įeina į tam skirtų vaistažolių rinkinių sudėtį. Dėl glikozidų šaknys turi specifinį kvapą, tačiau manoma, kad jie padeda slopinti uždegimus. Liaudies medicinoje raktažolės šaknys naudotos sergant kokliušu, astma, podagra, kilus neuralginiams skausmams. Apie gydomąsias raktažolės savybes rašoma jau XVI-XVII a. medicinos knygose. Lapuose esantys eteriniai aliejai alergiškiems žmonėms gali sukelti odos išbėrimus.
Pavasarį žydintys augalai, Živilė Lazdauskaitė, Vilnius, Mokslas, 1985, 58 psl.
.png){kind=small}
Mažeikių krašto enciklopedija. Interaktyvi.Pavasarinė raktažolė (lot. Primula veris, angl. Cowslip, vok. Echte Schlüsselblume) – raktažolinių (Primulaceae) šeimos, raktažolių (Primula) genties augalas.
Daugiametis, 15-30 cm aukščio žolinis augalas. Šakniastiebis trumpas, gausiai šakotas. Visi lapai skroteliniai, pailgai kiaušiniški, šviesiai žali, su įdubusiomis gyslomis, dėl to lapų paviršius raukšlėtai vagotas, iš pradžių kraštai būna užsirietę, vėliau išsitiesia, apatinė pusė plaukuota. Lapkočiai su sparneliais. Iš lapų skrotelės išauga vienas arba keletas žiedstiebių. Žiedynas panašus į raktų ryšulėlį. Žiedai kvapūs, po 5-20 žiedyne. Žiedkočiai augalams žydint nulinkę, vėliau statūs. Taurelė piltuviška ar varpiška, šviesiai žalsva, plaukuota, ryškiai briaunota. Vainikėlis geltonas, su oranžiškai raudonomis dėmelėmis žiotyje. Kuokeliai 5, priaugę prie vainikėlio vamzdelio. Mezginė viršutinė. Vaisius - ruda dėžutė; joje subręsta rutuliškos, tamsiai rudos, smulkiai karpotos, apie 1,5 mm ilgio sėklos.
Žydi balandžio - gegužės mėn. Auga sausesnėse pievose, dirvonuose, pakelėse, šlaituose, sausesniuose šviesiuose miškuose ir miško aikštelėse. Mėgsta karbonatinius dirvožemius. Aptinkama visoje Lietuvoje. Dekoratyvus. Išvesta daug veislių, auginamų darželiuose.
Gaiļbiksīte (Primula veris) ir daudzgadīgs prīmulu dzimtas lakstaugs.
Augums neliels, 15 līdz 30 cm. Lapas sakārtotas rozetē, veselas, otrādi olveidīgas. Lapas garums kopā ar kātu līdz 20 cm, platums līdz 6 cm. Lapas pēc ziedēšanas kļūst lielākas, krokojas. Lapas plātne pāriet spārnainā kātā. Stumbrs (ziednesis) stāvs, 10 — 30 cm garš ar 5 — 10 nokareniem ziediem. Ziedi sakopoti čemurā. Zieda kauss stobrveida, pūkains. Ziedi dzelteni. Zied maijā, jūnijā. Auglis — olveidīga pogaļa.
Suga izplatīta Eiropā, izņemot ziemeļu rajonus. Aug arī Kaukāzā, Turcijā un Irānā.
Latvijā ir sastopams visā teritorijā. Aug krūmājos, mežos, sausās pļavās.
Ārstniecības augs. Satur saponīnu, glikozīdus, A un C vitamīnu. Lieto galvenokārt par atklepošanas līdzekli.[1] Izmanto migrēnas, podagras, reimatisma ārstēšanā, pret bezmiegu un klepu.[2] Var būt kairinošs cilvēkiem, kuri ir pret to alerģiski.[3]
Gaiļbiksītes lapas tiek izmantotas spāņu virtuvē kā lapu salāti. Anglijā ziedus izmanto pašdarināto vīnu aromatizēšanai.
Iecienīts dekoratīvais augs.
Gaiļbiksītes var pavairot ar sēklām vai dalot cerus. Sēklas sēj vēlu rudenī, kastītēs vai gruntī. Pavasarī, kad augi sasnieguši ~ 4 cm augstumu, tos izstāda 10 — 15 cm attālumā patstāvīgā vietā. Augiem patīk noēnota vieta un auglīga augsne.
Gaiļbiksīte (Primula veris) ir daudzgadīgs prīmulu dzimtas lakstaugs.
De gulden sleutelbloem (Primula veris) is een plant uit de sleutelbloemfamilie (Primulaceae). Hij komt voor in weilanden en bossen. De hoogte is 15-30 cm. In Nederland is de plant vanaf 1 januari 2017 niet meer wettelijk beschermd.
De bladeren vormen een rozet, dat langwerpig en getand is. Het rozet eindigt in een gevleugelde, behaarde steel.
De bloemen zijn geel van kleur. In de keel zitten oranje vlekken. De bloemkroon is klokvormig, evenals de vijftandige kelk. Maximaal dertig bloemen vormen een schermachtig geheel op een bloemsteel van 10-30 cm lang. De bloeitijd loopt van april tot juni.
De gulden sleutelbloem draagt een eivormige doosvrucht die omsloten wordt door de kelk.
Nederlandstalige Wikisource (van Uildriks & Bruinsma spreken van “Gewone sleutelbloem” Primula officinalis).
Mediabestanden die bij dit onderwerp horen, zijn te vinden op de pagina Primula veris op Wikimedia Commons. De gulden sleutelbloem (Primula veris) is een plant uit de sleutelbloemfamilie (Primulaceae). Hij komt voor in weilanden en bossen. De hoogte is 15-30 cm. In Nederland is de plant vanaf 1 januari 2017 niet meer wettelijk beschermd.
De bladeren vormen een rozet, dat langwerpig en getand is. Het rozet eindigt in een gevleugelde, behaarde steel.
De bloemen zijn geel van kleur. In de keel zitten oranje vlekken. De bloemkroon is klokvormig, evenals de vijftandige kelk. Maximaal dertig bloemen vormen een schermachtig geheel op een bloemsteel van 10-30 cm lang. De bloeitijd loopt van april tot juni.
De gulden sleutelbloem draagt een eivormige doosvrucht die omsloten wordt door de kelk.
Marianøkleblom (Primula veris) er ei plante i nøkleblomfamilien. Ho blir også kalla marinøkkel, men dette kan også visa til ein bregneart.[1]
Marianøkleblom er utbreidd i Europa og Asia. Planta vert kring 15 cm høg og har dunhåra blad som med eitt går over i eit breitt vengkanta bladskaft. Blomsteren mørkgul i midten, om lag 1 cm brei. Ho blømer kring mai månad i bakkar og småskog, oftast på kalkrik grunn.
Planta veks vilt i Noreg frå søre Østfold nordover til Åmot og Trysil i Hedmark, Nord-Aurdal og Øyer i Oppland; langs kysten er ho vanleg nordover til Romsdalen og meir spreidd i Trøndelag. Ho finst også forvilla frå hagar nord til Finnmark.
Marianøkleblom (Primula veris) er ei plante i nøkleblomfamilien. Ho blir også kalla marinøkkel, men dette kan også visa til ein bregneart.
Marianøkleblom er utbreidd i Europa og Asia. Planta vert kring 15 cm høg og har dunhåra blad som med eitt går over i eit breitt vengkanta bladskaft. Blomsteren mørkgul i midten, om lag 1 cm brei. Ho blømer kring mai månad i bakkar og småskog, oftast på kalkrik grunn.
Planta veks vilt i Noreg frå søre Østfold nordover til Åmot og Trysil i Hedmark, Nord-Aurdal og Øyer i Oppland; langs kysten er ho vanleg nordover til Romsdalen og meir spreidd i Trøndelag. Ho finst også forvilla frå hagar nord til Finnmark.
Marianøkleblom (Primula veris), også kalt marianøkkelblom, marinøkleblom, Maria nøklebånd, dvergnykkel, teblom, himmelsnykkel[1] og annet på norsk, er en plante i nøkleblomfamilien. Det er en av plantene som blomstrer aller tidligst om våren, i Norge er den forholdsvis vanlig nord til Trøndelag. Den finnes også i indre strøk helt opp til nord i Nordland. I Midt- og Nord-Norge har den blitt mindre vanlig enn hagenøkleblom (Primula elatior) [2]
Den er 10-30 cm høy, og kjennetegnes av at blomsterstilken er bladløs, alle bladene sitter på egne stilker i en klynge som er lavere enn blomsterstilkene. Blomstene er sterkt gule med orange-røde støvbærere.
Planten kan lett forveksles med hagenøkleblom(Primula elatior), men denne har grønne årer i begeret og blekere gulfarge. Den modne kapselen til marianøkleblom er kortere enn begeret, og bladene smalner brått til bladstilken. Blomstene til hagenøkleblom er som regel større, men det er ikke konsekvent. Heller ikke er høyden et godt skille siden den varierer, men marianøkleblom er som oftest høyest [3]. Et godt skille er at hagenøkleblom har krøllete hår, mens marianøkleblom har rette hår (ses med lupe)[4]
Marianøkleblom er en gammel legeplante.[5]
Fra Deutschlands Flora in Abbildungen (1796)
Fra Afbeelding en Beschrijving van Nederlandsche Gewassen (1877)
Fra Flora von Deutschland, Österreich und der Schweiz (1885)
Fra Atlas des plantes de France (1891)
Fra Lehrbuch der Botanik (1911)
Fra Billeder af nordens flora, ved A. Mentz og C.H. Ostenfeld (1917–1927)
Marianøkleblom (Primula veris), også kalt marianøkkelblom, marinøkleblom, Maria nøklebånd, dvergnykkel, teblom, himmelsnykkel og annet på norsk, er en plante i nøkleblomfamilien. Det er en av plantene som blomstrer aller tidligst om våren, i Norge er den forholdsvis vanlig nord til Trøndelag. Den finnes også i indre strøk helt opp til nord i Nordland. I Midt- og Nord-Norge har den blitt mindre vanlig enn hagenøkleblom (Primula elatior)
Hasło w Wikisłowniku Pierwiosnek lekarski, pierwiosnka lekarska (Primula veris L.) – gatunek rośliny należący do rodziny pierwiosnkowatych. Występuje w całej Eurazji z wyjątkiem dalekiej północy[2]. W Polsce częsty na niżu i w niższych położeniach górskich.
Bylina, hemikryptofit. Siedlisko: świetliste lasy (szczególnie nadrzeczne łęgi), pastwiska, zarośla, wzgórza. Kwitnie wczesną wiosną, od marca do maja. W kwiatach występuje heterostylia, która utrudnia samozapylenie. Pręciki i słupek dojrzewają równocześnie, kwiaty zapylane są przez motyle (entomogamia).
Roślina objęta była częściową ochroną gatunkową w Polsce na podstawie Rozporządzenia Ministra Środowiska z dnia 5 stycznia 2012 r. w sprawie ochrony gatunkowej roślin[3]. Od 2014 roku nie podlega ochronie.
Roślina bardzo zmienna, o wielu formach różniących się siedliskowo i geograficznie.
Pierwiosnek lekarski, pierwiosnka lekarska (Primula veris L.) – gatunek rośliny należący do rodziny pierwiosnkowatych. Występuje w całej Eurazji z wyjątkiem dalekiej północy. W Polsce częsty na niżu i w niższych położeniach górskich.
Stare de conservareClasificare științificăSupradomeniu[*]BiotaSupraregn[*]EukaryotaRegnPlantaeSubregnViridiplantaeInfraregn[*]StreptophytaOrdinEricalesFamiliePrimulaceaeGenPrimulaNume binomialPrimula veris[1]
Ciuboțica-cucului (Primula veris; sin. Primula officinalis Hill) este o plantă cu flori erbacee perenă din familia Primulaceae. Specia este autohtonă în cea mai mare din Europa temperată și Asia de vest[2] și, deși absent din zonele cele mai nordice inclusiv o mare parte din nord-vestul Scoției, ea apare în mai nordicele regiuni Sutherland și Orkney și în Scandinavia.[3] Această specie hibridizează frecvent cu alte Primulas cum ar fi Primula vulgaris pentru a forma Primula × polyantha care este confundată adesea cu ciuboțica cucului de munte (Primula elatior), o plantă mult mai rară.
Primula veris este o plantă perenă sempervirescentă sau semi-veșnic verde ce crește până la înălțimea de 25 cm, cu o rozetă de frunze de 5-15 cm lungime și 2-6 cm lățime. Florile de un galben intens apar primăvara, în grupuri de 10-30 de flori împreună pe o singură tulpină.[4] Fiecare floare are lățimea de 9-15 mm. Plante cu flori roșii și portocalii apar rar, dar pot fi răspândite local în zonele în care înfloresc hibrizi ai genului primula, permițând polenizarea încrucișată.
Ciuboțica-cucului este frecvent întâlnită pe multe terenuri deschise, inclusiv câmpuri deschise, pajiști, dune de coastă și creste stâncoase. Planta a suferit un declin din cauza schimbării practicilor agricole de-a lungul anilor 1970 și 1980 în Marea Britanie. Ea poate fi, prin urmare, rară la nivel local, deși unde a fost găsită ea este abundentă. În plus, semințele sunt acum incluse adesea în amestecuri de semințe de flori sălbatice utilizate pentru marginile vegetale ale spațiului destinat autostrăzilor.[5][6][7]
Cultivarea acestei plante a câștigat Award of Garden Merit al Royal Horticultural Society.[8]
.jpg)
.jpg)
.jpg)
_(8071707107).jpg)
_(6028817077).jpg)
|nume= și |last= (ajutor) |autor= și |nume= (ajutor) |lucrare= și |work= (ajutor) |lucrare= și |work= (ajutor) Ciuboțica-cucului (Primula veris; sin. Primula officinalis Hill) este o plantă cu flori erbacee perenă din familia Primulaceae. Specia este autohtonă în cea mai mare din Europa temperată și Asia de vest și, deși absent din zonele cele mai nordice inclusiv o mare parte din nord-vestul Scoției, ea apare în mai nordicele regiuni Sutherland și Orkney și în Scandinavia. Această specie hibridizează frecvent cu alte Primulas cum ar fi Primula vulgaris pentru a forma Primula × polyantha care este confundată adesea cu ciuboțica cucului de munte (Primula elatior), o plantă mult mai rară.
Prvosienka jarná (Primula veris) je trváca rastlina z čeľade prvosienkovité.
Je rozšírená v Európe a Ázii. Podobá sa na prvosienku vyššiu (P. elatior).[1]
Má výšku 10 až 30 cm. Kvitne od apríla do júna. Na bezlistej stonke vytvára súkvetie s 5 až 20 žltými kvetmi. Listy sú v prízemnej ružici s dĺžkou do 12 cm. Rastie na chudobných pôdach a presvetlených stanoviskách pri okraji lesov a na lúkach.[2]
Kvety obsahujú saponíny, flavonoidy, fenolové glykozidy a éterické oleje. Koreň obsahuje najmä saponíny, éterické oleje, kyselinu glukurónovú a i. Droga z rastliny má močopudný účinok, používa sa pri ochoreniach horných dýchacích ciest.[1]
Commons ponúka multimediálne súbory na tému Prvosienka jarná
Wikidruhy ponúkajú informácie na tému Prvosienka jarná
Prvosienka jarná (Primula veris) je trváca rastlina z čeľade prvosienkovité.
Je rozšírená v Európe a Ázii. Podobá sa na prvosienku vyššiu (P. elatior).
Má výšku 10 až 30 cm. Kvitne od apríla do júna. Na bezlistej stonke vytvára súkvetie s 5 až 20 žltými kvetmi. Listy sú v prízemnej ružici s dĺžkou do 12 cm. Rastie na chudobných pôdach a presvetlených stanoviskách pri okraji lesov a na lúkach.
Kvety obsahujú saponíny, flavonoidy, fenolové glykozidy a éterické oleje. Koreň obsahuje najmä saponíny, éterické oleje, kyselinu glukurónovú a i. Droga z rastliny má močopudný účinok, používa sa pri ochoreniach horných dýchacích ciest.
Gullviva (Primula veris) är en art i familjen viveväxter. Det är en gulblommande växt som är en av de mest igenkännbara vårblommorna i Sverige. Gullvivan är Ålands och Närkes landskapsblomma.
Gullvivan har djup och smal krona, som är trattlik med i röret inneslutna befruktningsdelar. Hos vissa strävbladiga växter är mynningen försedd med fem små knölar eller fjäll, som bidrar till att stänga den för regn och "objudna gäster" ur insektvärlden.
En egenhet hos gullvivan är att hos somliga individer är ståndarna (1 i figuren) kortare än pistillen (2 i figuren). Hos andra exemplar är det tvärtom. Detta kallas heterostyli och motverkar självbefruktning. Bägge varianterna förekommer ungefär lika ofta.
Pollenkornen hos korta ståndare är mindre än pollenkornen hos långa ståndare. Det gör att stora pollenkorn, som hamnar högst upp på ett långt stift, klarar av att bilda en lång pollenslang ner till fröämnena medan de små lagom klarar att bilda en kort.
Blomställningen är en flock.
De yngsta blommorna hänger nedåt mot stjälken, men de äldre reser sig allt mera upp för att slutligen i fruktstadiet stå styvt upprätt, tryckta mot varandra. Fröhuset mognar inneslutet i blomfodret. Det öppnar sig med fem flikar i toppen. Till följd av såväl dess form som dess ställning kan fröspridningen endast ske då stjälken kraftigt stöts eller skakas, till exempel av blåsten.
Gullvivans underjordiska delar är en vertikal- eller pelarjordstam, och, efter pålrotens död, vilken inträffat i början av exemplarets tillvaro, får stammen ett antal tjocka trådrötter. Denna jordstam dör och multnar i sin nedre ända och tillväxer uppåt med en bladrosett varje år, till dess den avslutas med en blommande stängel; tillväxten fortgår därefter med rosettbärande sidogrenar, som i sin tur på samma sätt avslutas med blomställningar.
Gullvivan är bland vårens ("veris") förstlingar ("primula"). Redan vid snösmältningen visar sig den övervintrande bladrosetten med vitgröna, sammetsludna blad, och i maj och juni kommer gullvivans blommor, strax efter vitsippans. Gullviva är på sina håll mycket ymnig och plockas mycket till buketter, och är en av årstidens populäraste prydnadsblommor. Emellertid har den i vissa landsdelar minskat och är fridlyst i hela landet. Den får inte plockas eller skadas i Skåne, Hallands och Örebro län. I resten av landet är det tillåtet att plocka en bukett till sig själv. Man får inte gräva upp eller dra upp blommorna med rötterna och inte heller plocka eller samla in exemplar för försäljning eller andra kommersiella ändamål. . Se Lista över fridlysta växter i Sverige.
Arten är allmän i södra Sverige, men mindre allmän i mellersta Skandinavien och går ej längre i norr än till Västerbotten och ungefär motsvarande latitud i Finland. I Norge förekommer den så långt norrut som Narvik i Nordland fylke.
En mutation, inte helt ovanlig, har röda blommor. Om dessa korsas med de vanliga gula exemplaren får avkomman en färg mitt emellan. Dessa ska inte förväxlas med halvvissna gula exemplar, som under en kort tid har en rödaktig nyans.
Röda gullvivor
Gullvivans blommor
Här syns att kronbladen är sammanvuxna vid basen
Mogna frukter och frön
Wikimedia Commons har media som rör Gullviva.
Gullviva (Primula veris) är en art i familjen viveväxter. Det är en gulblommande växt som är en av de mest igenkännbara vårblommorna i Sverige. Gullvivan är Ålands och Närkes landskapsblomma.
Первоцві́т весняни́й, Первоцвіт спра́вжній (Primula veris L.; Primula officinalis Hill.). Місцеві назви — баранці, жовтуха, миколайчики тощо.
Багаторічна трав'яниста рослина родини первоцвітних
(5-30 см. заввишки) з косим кореневищем, розеткою прикореневих листків і квітконосними стрілками.
Листки (5-20 см. завдовжки) яйцеподібні або довгасто-місяцеподібні, тупі, зморшкуваті, з хвилястим зарубчасто-виїмчастим краєм, опушені або майже голі з вузькокрилатим черешком.
Суцвіття зонтикоподібне, однобічне, з обгорткою з лінійних листочків. Квітки правильні, зрослопелюсткові, на квітконіжках. Чашечка п'ятигранна, розсічена на п'ять трикутних зубців, після цвітіння здута. Віночок яскраво-жовтий, з довгою трубкою і п'ятизубчастим відгином. Тичинок п'ять, маточка одна з верхньою зав'яззю, одним стовпчиком (коротким або довгим у різних квітках) і головчастою приймочкою.
Плід — яйцеподібна коробочка.
Росте первоцвіт у мішаних лісах, на галявинах, серед чагарників. Тіньовитривала рослина.
Цвіте у квітні — травні.
Натуралізований в Північній Америці (Канада, США).
Поширена у лісових і лісостепових районах, частіше на Правобережжі, а також у Криму. Райони заготівель — Волинська, Рівненська, Житомирська, Хмельницька, Вінницька, Київська, Полтавська, Чернігівська, Сумська та Харківська області. Запаси сировини значні.
Підвид первоцвіта весняного Primula veris subsp. intermedia Hricak (первоцвіт проміжний) є ендемічним для Криму.
Лікарська, вітамінозна, харчова, медоносна, фарбувальна, декоративна рослина.
Використовують листки первоцвіту — лат. Folium Primuiae, квітки — лат. Flores Primulae i кореневища з коренями — лат. Radix Primulae. Листки застосовують як вітамінний засіб для приготування концентратів вітаміну С, які рекомендують для лікування гіпо- і авітамінозів. Корені містять сапоніни, глюкозиди, сліди ефірної олії, вітаміни А і С. Корені застосовують як прекрасний відхаркувальний засіб при хворобах дихальних шляхів, особливо при бронхіті, пневмонії, коклюші, астмі і як сечогінний і потогінний засіб при грипі.
Квітки первоцвіту використовують як потогінний засіб при простуді, мігренях, запамороченні голови, безсонні, пропасниці, хворобах серця і туберкульозі легень.
Відвар коренів застосовують при бронхіті, запаленні легень, коклюші, як болезаспокійливий засіб (при болях у суглобах), при хронічних запорах, головних болях, всіх хворобах сечостатевих шляхів і нирок.
Порошок з товчених листків первоцвіту приймають при недостачі вітамінів у організмі, в'ялості, відсутності апетиту, хворобах ясен.
Використовується первоцвіт у гомеопатії, а водні відвари всієї рослини у ветеринарії.
Первоцвіт весняний належить до цінних вітамінозних рослин, у листках його містяться вітамін С (400 — 500 мг%), каротин. Молоді листки використовують для приготування супів, борщів, салатів. У деяких країнах Європи культивують як салатну рослину. З квіток первоцвіту шляхом зброджування з цукром або медом готують поживний прохолодний напій.
Як медоносна рослина рано навесні дає підтримуючий взяток. Трава і квітки дають буро-сливкову фарбу.
Кореневища з коренями збирають восени, викопуючи їх лопатами. Струшують землю, обрізують надземні частини і швидко миють у холодній проточній воді. Після попереднього пров'ялювання на відкритому повітрі сушать на горищах під залізним дахом, під наметами з гарною вентиляцією або в сушарках при температурі 40-50°, розстилаючи тонким шаром на папері, тканині або решетах. Суху сировину пакують у мішки або тюки вагою по 40—50 кг. Зберігають у сухих, добре провітрюваних приміщеннях. Строк зберігання — два роки.
Листки збирають на початку цвітіння, зриваючи їх руками або зрізуючи ножами. Швидко сушать на горищах під залізним дахом або в сушарках при температурі 70_80, розстилаючи їх тонким шаром. Сухі листки пакують, пресуючи в мішки вагою по 40-50кг Зберігають у сухих, добре провітрюваних приміщеннях.
Квітки збирають на початку цвітіння, зриваючи руками і складаючи у невеликі кошики. Сушать під наметами з достатньою вентиляцією, розстилаючи тонким шаром. Пакують у металеві банки по 5 або 10 кг і зберігають у сухих, добре провітрюваних приміщеннях.
.jpg)
Первоцві́т весняни́й, Первоцвіт спра́вжній (Primula veris L.; Primula officinalis Hill.). Місцеві назви — баранці, жовтуха, миколайчики тощо.
Primula veris là một loài thực vật có hoa trong họ Anh thảo. Loài này được L. miêu tả khoa học đầu tiên năm 1753.[1]
Bài viết về chủ đề phân họ Anh thảo này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn. Primula veris là một loài thực vật có hoa trong họ Anh thảo. Loài này được L. miêu tả khoa học đầu tiên năm 1753.
Надземные органы окрашивают ткани в буро-оливковый цвет[3].
Растение широко используется в народной и научной медицине. В лекарственных целях используют лист первоцвета весеннего (лат. Folium Primulae veris), который собирают в начале цветения растения и быстро сушат при температуре 100—120 °С, чтобы сохранить аскорбиновую кислоту; реже под навесом и на чердаках, и корневище с корнями (Rhizoma cum radicibus Primulae), выкапываемые осенью. Листья, содержащие до 5,9 % аскорбиновой кислоты, сапонины, применяют в виде чая при авитаминозе; порошок листьев добавляют также к первым блюдам. Корневище с корнями содержит до 10 % тритерпеновых сапонинов. Агликоны их — примулагенины А, D, SD. Применяют в виде отвара как отхаркивающее[4]. Цветки используются в виде отваров и настоев при мигренях, невралгии, простуде, подагре и ревматизме, при бессоннице, от кашля[5]. Спиртовую настойку цветков употребляют как успокаивающее при бессоннице и перевозбуждении. Настой листьев используют при подагре, болезнях почек и мочевого пузыря. Отвар и настойку корня назначают как мягчительное и отхаркивающее средство при кашле, как мочегонное. Наружно отвар используют для полосканий при воспалении горла, гортани и бронхитах. Гомеопатическое средство Primula назначают для лечения катарального гастрита, кашля и как успокаивающее средство при бессоннице.
Листья и стебли съедобны и могут добавляться в салаты, щи.
Ранний медонос.
Любимое растение европейского дикого кролика.
Широко известно как декоративное растение. Предпочитает плодородные хорошо дренированные почвы, по другим данным — глинистые и суглинистые почвы. Любит полутень и обильный полив. Размножают растение семенами, делением растений старше трёх лет и корневыми черенками.
Первоцвет весенний — официальная цветочная эмблема шведской провинции Нерке[6].
Надземные органы окрашивают ткани в буро-оливковый цвет.
В медицинеРастение широко используется в народной и научной медицине. В лекарственных целях используют лист первоцвета весеннего (лат. Folium Primulae veris), который собирают в начале цветения растения и быстро сушат при температуре 100—120 °С, чтобы сохранить аскорбиновую кислоту; реже под навесом и на чердаках, и корневище с корнями (Rhizoma cum radicibus Primulae), выкапываемые осенью. Листья, содержащие до 5,9 % аскорбиновой кислоты, сапонины, применяют в виде чая при авитаминозе; порошок листьев добавляют также к первым блюдам. Корневище с корнями содержит до 10 % тритерпеновых сапонинов. Агликоны их — примулагенины А, D, SD. Применяют в виде отвара как отхаркивающее. Цветки используются в виде отваров и настоев при мигренях, невралгии, простуде, подагре и ревматизме, при бессоннице, от кашля. Спиртовую настойку цветков употребляют как успокаивающее при бессоннице и перевозбуждении. Настой листьев используют при подагре, болезнях почек и мочевого пузыря. Отвар и настойку корня назначают как мягчительное и отхаркивающее средство при кашле, как мочегонное. Наружно отвар используют для полосканий при воспалении горла, гортани и бронхитах. Гомеопатическое средство Primula назначают для лечения катарального гастрита, кашля и как успокаивающее средство при бессоннице.
Пищевое значениеЛистья и стебли съедобны и могут добавляться в салаты, щи.
Ранний медонос.
Любимое растение европейского дикого кролика.
Декоративное использованиеШироко известно как декоративное растение. Предпочитает плодородные хорошо дренированные почвы, по другим данным — глинистые и суглинистые почвы. Любит полутень и обильный полив. Размножают растение семенами, делением растений старше трёх лет и корневыми черенками.
Первоцвет весенний — официальная цветочная эмблема шведской провинции Нерке.
黄花九轮草（学名：Primula veris）为报春花科报春花属下的一个种。
„
.jpg)
|access-date=中的日期值 (帮助)
这是一篇與植物相關的小作品。你可以通过编辑或修订扩充其内容。 
