Llamada popularmente clematítide, la Aristolochia clematitis ye abondosu en toa Europa meridional y, n'España, en Cataluña.
Ye una planta viviega d'hasta 50 cm d'altor, con fueyes de color verde maciu con golor desagradable. Flores de tubu llargu de color mariellu maciu. Atópense tremaes en sebes, tierres baldías y cerca de les viviendes.
Alcuéntrase catalogada como planta en peligru d'estinción na Comunidad Valenciana (España) polo que se prohibe la so recueya.[1]
Aristolochia clematitis describióse por Carlos Linneo y espublizóse en Species Plantarum 2: 962. 1753.[2]
Aristolochia: nome xenéricu que deriva de les pallabres griegues aristos ( άριστος ) = "que ye útil" y locheia ( λοχεία ) = "nacencia", pol so antiguu usu como ayuda nos partos. [3][4] Sicasí, según Cicerón, la planta lleva'l nome d'un tal "Aristolochos", qu'a partir d'un suañu, aprendiera a utilizala como un antídotu pa les mordedures de culiebra.[5]
La aristoloquia llamóse ansí por paecer qu'a les muyeres socorría nel partu........La redonda tien virtú contra toles otres ponzoñas; mas la llonga aguanta'l dañu de les culiebres y de cualquier venenu mortíferu si bebe una dracma della con vinu y aplícase tamién por de fora. Bebida con pimienta y con mirra expele el menstruo, los pares y la criatura del banduyu; y lo mesmo fai metida na natura de la muyer. Pedacio Dioscórides Anazarbeo, alrodiu de la Materia Melecinal y de los venenos mortíferos. Andrés Llaguna. 1566, Salamanca.
clematitis:, epítetu deriváu de la pallabra griega: clema, κλημα = "trepador".[6]
Cicerone, De divinatione 1.10.16
Inquiz scammoneae radix ad purgandum inquiz aristolochia ad morsus serpentium possit quae nomen ex inventore repperit rem ipsam inventor ex somnio - posse videu quod satis est; cur possit nescio.
.
Esta páxina forma parte del wikiproyeutu Botánica, un esfuerciu collaborativu col fin d'ameyorar y organizar tolos conteníos rellacionaos con esti tema. Visita la páxina d'alderique del proyeutu pa collaborar y facer entrugues o suxerencies. Llamada popularmente clematítide, la Aristolochia clematitis ye abondosu en toa Europa meridional y, n'España, en Cataluña.
Ağəsməyəbənzər zəravənd (lat. Aristolochia clematitis) — zəravəndkimilər fəsiləsinin zəravənd cinsinə aid bitki növü.
Ağəsməyəbənzər zəravənd (lat. Aristolochia clematitis) — zəravəndkimilər fəsiləsinin zəravənd cinsinə aid bitki növü.
L'aristolòquia sarmentosa, també coneguda amb els noms d'aristolòquia comuna o llengua viperina (Aristolochia clematitis), és una planta de la família Aristolochiaceae o aristolòquies.
Aquesta planta és originària de l'àrea del Mediterrani, però avui es troba en tota la zona temperada d'Europa.
L'aristolòquia sarmentosa es troba als erms, a les vores dels camins rurals, als camps abandonats i especialment a les vinyes abandonades.
L'aristolòquia sarmentosa creix normalment en mates d'una alçada de 30 a 90 cm. De vegades també creix com a planta enfiladissa, cobrint el terra o enfilant-se a una altra mata o arbust. Les arrels són, generalment, tuberoses. Les fulles de l'aristolòquia sarmentosa tenen forma de cor.
Aquesta planta floreix al maig i al juny. Les flors són zigomorfes amb el periant reduït a una sola coberta floral tubulosa, terminada en una llengüeta. De color groc pàl·lid, tenen una forma tubular i molt original que ha valgut a la planta el nom popular de "llengua viperina".
El fruit de l'aristolòquia sarmentosa és una càpsula verda. A mesura que madura es va tornant més fosca, fins que pren una coloració negra. El seu diàmetre és d'1 a 2 cm i conté moltes llavors. Aquest fruit té alcaloides i essències medicinals i tòxiques, abans molt apreciades.
Tot i que són verinoses, l'eruga de la papallona de les aristolòquies (Zerynthia rumina) es menja les fulles d'aquesta planta.
Aquesta planta es cultivava abans, car es feia servir com a planta remeiera en la medicina tradicional casolana, sobretot a la zona dels Balcans i a l'Europa oriental. Per aquesta raó, les aristolòquies sarmentoses encara es troben assilvestrades en llocs fora de la seva àrea de distribució natural, com a relíquies d'antics conreus.
Tot i les seves propietats medicinals contra el reuma, l'artritis, la dismenorrea i l'esterilitat, i també com a diürètica i analgèsica, l'aristolòquia sarmentosa és una planta molt tòxica que pot provocar traumatismes renals severíssims. Estudis recents a Bèlgica, on es feia servir per tractar l'obesitat, han confirmat la perillositat d'aquesta planta si no s'utilitza amb molta cura.[1] Extractes d'aquesta planta també es fan servir en homeopatia.
Dibuix de les flors del 1888
Fulles
Fruit madur
Aristolochia clematitis
Fruit obert
Fulla
Enfiladissa
Dibuix de la planta del 1885
L'aristolòquia sarmentosa, també coneguda amb els noms d'aristolòquia comuna o llengua viperina (Aristolochia clematitis), és una planta de la família Aristolochiaceae o aristolòquies.
Planhigyn blodeuol, blynyddol ydy Esgorlys sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Aristolochiaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Aristolochia clematitis a'r enw Saesneg yw Birthwort. Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Afal Daear, Esgorllys Bychan, Esgorllys Crwn a'r Henllydan.
Mae'r dail wedi'u gosod bob yn ail.
Planhigyn blodeuol, blynyddol ydy Esgorlys sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Aristolochiaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Aristolochia clematitis a'r enw Saesneg yw Birthwort. Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Afal Daear, Esgorllys Bychan, Esgorllys Crwn a'r Henllydan.
Mae'r dail wedi'u gosod bob yn ail.
Podražec křovištní (Aristolochia clematitis) vytrvalá rostlina, jediný druh rodu podražec, který v české přírodě roste. V minulosti byl šířen na nová území jako léčivá rostlina, v současnosti se používá již jen málo. Má zvláštní způsob opylování, odérem nalákaného opylovače uzavře ostrými chloupky v květní trubce a uvolní mu cestu ven až po opylení. Pro klesající počet lokalit na kterých se vyskytuje je v "Červeném seznam cévnatých rostlin ČR" zařazen mezi vzácnější druhy vyžadující pozornost (C4a).[1][2][3]
Je domácím druhem ve většině zemí Evropy, v Malé Asii a na Kavkaze. Druhotně byl rozšířen do Skandinávie, na Britské ostrovy a do Severní Ameriky. V České republice je původním druhem pouze na jižní Moravě, do Čech se dostal jako léčivá rostlina až později.
Roste na teplých, osvětlených místech s výživnou půdou, ve světlých lužních lesích, na březích vodních toků, na hrázích, rumištích, křovinatých svazích, ve vinicích a okolo silničních a železničních náspů.[2][4]
Vytrvalá, 25 až 100 cm vysoká bylina s nepříjemným zápachem. Z plazivého, článkovitého, rozvětveného oddenku vyrůstá přímá, nevětvená, žlutozelená lodyha porostlá u báze hnědými šupinami. Má jednoduché, střídavé listy s dlouhými řapíky a jejich široce vejčité až srdčité čepele, dlouhé až 10 cm, jsou u báze hluboce vykrajované, na vrcholu tupé, po obvodě drobně zoubkované a na spodní straně světlejší.
Z paždí listů vyrůstají v chudokvětých svazečcích, po dvou až osmi, oboupohlavné květy, které jsou nejdříve vzpřímené a po opylení nicí. Květ má tři sírově žluté okvětní lístky srostlé v trubku, ve spodní části baňkovitě rozšířenou. Horní část trubky má lem, který kryje květ před deštěm (obdobně jako víčko láčky u láčkovky) a nápadným zbarvením láká hmyz. V květu je šest tyčinek srostlých s čnělkou nesoucí šestilaločnou bliznu. Semeník je spodní, šestipouzdrý a obsahuje hodně vajíček. Květ je protogynický, nejdříve dozrává blizna a teprve později prašníky, tím je značně sníženo samoopylení, kvete v květnu až červenci. Ploidie druhu je 2n = 14.[1][2][5][6][7]
Květy jsou nejčastěji opylovány dvoukřídlým hmyzem a svou vůni připomínající mršinu nebo exkrement se je snaží přilákat. Květní trubka funguje jako past, opylovač vleze dovnitř a zůstane uvězněn v její širší bazální části, v odchodu mu brání ohnuté chlupy na vnitřní stěně trubky. Po opylení, při kterém se na bliznu dostane cizí pyl, chlupy zvadnou a květ se svěsí dolů. Tím se uvolní cesta z trubky ven a současně se vysype pyl z prašníků na odlétajícího opylovače, který může pyl přenést do jiného květu.[1][5][7]
Plodem je svěšená, zelená, hladká, široce hruškovitá, asi 3,5 cm dlouhá tobolka s blanitými přepážkami, která se otvírá šesti chlopněmi. V šesti pouzdrech tobolky bývá asi 80 tmavých, 1 mm velkých semen, která mají osemení z houbovitého pletiva a jsou velmi lehká. To umožňuje jejich snadné šíření větrem nebo vodou, mohou bez újmy plout i několik měsíců.
Tobolky dozrávají od počátku září, vypadlá semena však nejsou zcela zralá. Jejich embrya nejsou ještě vyvinutá a potřebují několik měsíců chladu a vlhka, aby dospěla. To je také důvodem, proč se nové semenáče objevují později na jaře nebo až počátkem léta. Semena klíčí hypogeicky, oba děložní lístky setrvávají v půdě. Na novém epikotylu nejprve vyrostou dva šupinaté listeny a teprve další malé listy svým tvarem připomínají listy dospělé rostliny.
Vegetativně se rostlina šíří lámavým, článkovitým oddenkem, který bývá při zemědělských pracích nebo jiném narušení roznesen do okolí. Za běžných okolností se rozšiřuje do malé vzdálenosti prostým rozrůstáním oddenku.[1][5][8]
V celé rostlině, včetně semen, je přítomná toxická kyselina aristolochová, alkaloid aristolochin a mnohé hořčiny, silice, pryskyřice a třísloviny. Nejpodstatnější je kyselina aristolochová, která jednak působí hojivě, podporuje imunitu, brání křečím trávicího ústrojí a účinně hojí i povrchová poranění. Její předávkovaní však způsobí zvracení, silný průjem, zánět ledvin, zástavu dechu i srdce, krvácení z dělohy a případně i potrat. V minulosti se sušila kvetoucí nať a droga se podávala formou nálevu. Rostlina byla důležitou součásti Mattioliho herbáře, dnes se v lidovém léčitelství již nepoužívá.
V ČR je podražec křovištní jedinou živnou rostlinou pro kriticky ohroženého motýla pestrokřídlece podražcovitého. Larvy motýlů spásají v květnu a červnu listy podražce a obsažené toxické látky zabudovávají do svého těla. Stávají se tak pro predátory, ptáky, jedovatými a ti je nežerou.[1][2][8]
Obrázky, zvuky či videa k tématu podražec křovištní ve Wikimedia Commons
Podražec křovištní (Aristolochia clematitis) vytrvalá rostlina, jediný druh rodu podražec, který v české přírodě roste. V minulosti byl šířen na nová území jako léčivá rostlina, v současnosti se používá již jen málo. Má zvláštní způsob opylování, odérem nalákaného opylovače uzavře ostrými chloupky v květní trubce a uvolní mu cestu ven až po opylení. Pro klesající počet lokalit na kterých se vyskytuje je v "Červeném seznam cévnatých rostlin ČR" zařazen mezi vzácnější druhy vyžadující pozornost (C4a).
Hjertebladet slangerod (Aristolochia clematitis) er en flerårig, urteagtig plante med en opstigende til slyngende vækst. I Danmark dyrkes den i haver og ses herfra af og til forvildet i naturen.
Stænglerne er hårløse, tynde og skrøbelige, furede og runde i tværsnit. Bladene er spredtstillede, langstilkede og hjerteformede med hel rand. Begge bladsider er ensartet lysegrønne. Høstfarven er gulbrun.
Blomstringen sker i maj-juni, hvor man finder blomsterne siddende i bladhjørnerne 2-8 sammen. De enkelte blomster er uregelmæssige og 3-tallige med et langstilket, tragtformet og skævt bloster af gule kronblade. Frugten er en langstilket, hængende kapsel med mange frø.
Rodnettet består af en krybende jordstængel og trævlede rødder.
Højde x bredde og årlig tilvækst: 0,60 x 0,25 m (60 x 25 cm/år).
Arten er oprindeligt hjemmehørende i Lilleasien, Kaukasus og i det sydlige og centrale Europa. I Danmark er den forvildet fra dyrkning. Den er knyttet til lysåbne voksesteder med tør og varm jord, der har et højt indhold af næringsstoffer og kalk.
I vindyrkningsområderne ved Neusisedlersøen i Burgenland, Østrig, findes den som ukrudt på tør, varm og kalkholdig jord sammen med bl.a. agersnerle, alm. pengeurt, gul læbeløs, hjertekarse, liden tvetand, lugtløs kamille, skærmvortemælk, skærmarve, sort natskygge, stor fjeldarve og storkronet ærenpris[1].
Planten ses af og til brugt som bunddækkende flerårig urt i større haver og parker. På grund af dens giftighed må der advares mod at bruge planten eller dele af den som "naturmedicin".
Alle dele af planten anses for at være kræftfremkaldende[2] og nyreskadende[3].
Hjertebladet slangerod (Aristolochia clematitis) er en flerårig, urteagtig plante med en opstigende til slyngende vækst. I Danmark dyrkes den i haver og ses herfra af og til forvildet i naturen.
Die Gewöhnliche Osterluzei oder Aufrechte Osterluzei (Aristolochia clematitis) ist eine Pflanzenart, die zur Familie der Osterluzeigewächse (Aristolochiaceae) gehört.
Der Pflanzenname „Osterluzei“, über frühneuhochdeutsch ōsterlutzye und mittelhochdeutsch ostirlucie, stammt (unter Anlehnung an heimisches Wortgut) von althochdeutsch astrinza/astrenza, welches sich aus mittellateinisch aristologie/astrolocia (lateinisch auch aristologia[1]) entwickelte und darüber von griechisch aristolocheía („bestes Gebären“) herrührt, da die Pflanze gemäß Dioskurides und Plinius den Wöchnerinnen beim Abgang der Nachgeburt helfen soll.[2]
Die Gewöhnliche Osterluzei ist eine ausdauernde krautige Pflanze, die Wuchshöhen von 30 bis 100 Zentimeter erreicht. Die kriechende Sprossachse bricht leicht. Das Rhizom ist reich verzweigt und im Boden weithin kriechend. Die Pflanze verströmt einen merkwürdigen, leicht fruchtigen Geruch. Die Laubblätter sind langgestielt, tief ausgebuchtet und herzförmig.
Die Blütezeit erstreckt sich in Europa von Mai bis Juni. In den Achseln der oberen Blätter stehen zwei bis acht Blüten zusammen. Die eigenartige Blütenform ist besonders auffallend. Die gestielten, zygomorphen, zwittrigen Blüten sind gelb. Sie sind oben tütenförmig, gehen in eine innen mit nach unten stehenden Haaren bedeckte Blütenröhre über, die sich dann unten zu einem Blütenkessel bauchig erweitert. Die Blüten sind eine Falle für besuchende Insekten, die durch die Behaarung der Blütenröhre gefangen gehalten werden. Nachdem die Blüte bestäubt wurde, erschlaffen diese Haare, und die wiederum mit Blütenstaub beladenen Insekten können wieder entweichen.
Die vielsamige Kapselfrucht ist anfangs grün, später schwarz mit einem Durchmesser von 1 bis 2 Zentimetern.
Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 14.[3]
Die Gewöhnliche Osterluzei ist ein Rhizom-Geophyt. Vegetative Vermehrung erfolgt reichlich durch das Rhizom.[4]
Blütenökologisch handelt es sich um Kesselfallen vom Typ der „Gleitfallenblumen“, sie sind vorweiblich und haben einen widerlichen Geruch. Das Perigon besteht aus dem basalen Kessel, der unter der Röhre steht und der oberseits eine durch Wachs glatte Lippe trägt. Besucher sind besonders kleine Zweiflügler, vor allem Zuckmücken der Gattung Ceratopogon, die abrutschen und über die nach unten gerichteten Reusenhaare in den Kessel fallen. Die Reusen welken erst nach Bestäubung der Narben, etwa nach zwei Tagen. Bis dahin werden die Insekten durch bereitgestellten Nektar am Leben gehalten. Auch spontane Selbstbestäubung ist möglich.[4]
Die im reifen Zustand überhängenden, sich mit Längsrissen öffnenden Kapselfrüchte fungieren als Windstreuer. Die schwammigen Samen haben eine häutige Außenschicht, die als schirmartiges Flugorgan zur Windausbreitung als Ballonflieger dient. Fruchtreife ist von September bis Oktober, aber der Fruchtansatz ist nur gering.[4]
Spezialisiert auf die Osterluzei als Futter ist die Raupe des Osterluzeifalters.[4]
Das Verbreitungsgebiet der Gewöhnlichen Osterluzei umfasst die Länder Spanien, Portugal, Frankreich, Belgien, die Niederlande, Deutschland, Dänemark, Tschechien, Polen, die Schweiz, Österreich, Liechtenstein, Italien, Korsika, Sizilien, Kroatien, Slowenien, Serbien, Ungarn, Slowakei, Moldawien, Bosnien-Herzegowina, Montenegro, Albanien, Mazedonien, Bulgarien, Griechenland, Rumänien, Ukraine, die europäische und asiatische Türkei, Aserbaidschan und Georgien.[5] Die Gewöhnliche Osterluzei ist ursprünglich im Mittelmeerraum beheimatet und findet sich heute durch Verwilderungen in ganz Mitteleuropa an wärmeren Standorten, zum Beispiel im Bereich von Weinbergen, Böschungen und Auwäldern.[6] Sie ist in Europa ziemlich weit verbreitet, aber wahrscheinlich nicht ursprünglich (möglicherweise durch Weinbau eingeschleppt) und tritt stellenweise sehr häufig auf (Weinberge, Gebüsche, Hecken, Zäune, Feldränder.) In Mitteleuropa kommt sie in Gesellschaft des Urtico-Aegopodietum aus dem Verband Aegopodion vor, aber auch im Querco-Ulmetum des Verbands Alno-Ulmion und in Gesellschaften der Verbände Berberidion oder Fumario-Euphorbion.[3]
In Österreich gilt die Gewöhnliche Osterluzei in den Bundesländern Burgenland, Wien, Niederösterreich, der Steiermark, Kärnten, Oberösterreich und Vorarlberg (in letzteren beiden nur sehr selten anzutreffen) als alteingebürgert. Im Rheintal, den Kärntner Bergen und dem nördlichen Alpenvorland gilt sie als gefährdet.[6] Die Gewöhnliche Osterluzei steht in mehreren Bundesländern in Deutschland auf der roten Liste gefährdeter Arten.
Die ökologischen Zeigerwerte nach Landolt et al. 2010 sind in der Schweiz: Feuchtezahl F = 3+ (feucht), Lichtzahl L = 3 (halbschattig), Reaktionszahl R = 4 (neutral bis basisch), Temperaturzahl T = 4+ (warm-kollin), Nährstoffzahl N = 4 (nährstoffreich), Kontinentalitätszahl K = 4 (subkontinental).[7]
Die Osterluzei-Arten (Aristolochia spec.) dienten seit dem Altertum als Heilpflanzen, zum Beispiel zur Behandlung von Wunden. So empfahlen griechische und römische Ärzte unterschiedliche Aristolochia-Arten auch als Mittel gegen Schlangenbisse.[8] Auch die nordamerikanischen Indianer sollen diese Pflanzenarten zu diesem Zweck eingesetzt haben.
Der Gattungsname Aristolochia geht auf die griechischen Worte aristos (sehr gut, das Beste) und locheios (zum Gebären gehörig) zurück und deutet auf die Anwendung im Altertum hin: Die Wirkstoffe der Pflanze sollen die Geburt erleichtern und beschleunigen. So schreibt der griechische Arzt Pedanios Dioscurides im 1. Jahrhundert in seiner „Arzneimittellehre“ (Die Aristolochia trägt ihren Namen daher, weil sie Wöchnerinnen helfen soll). Aufgrund der Wehen einleitenden Wirkung galt diese Pflanzenart auch als Abtreibungsmittel, jedoch war hierbei die Gefahr einer Vergiftung groß.
In der Homöopathie wurden Präparate aus der Pflanze nicht nur für verschiedene gynäkologische Indikationen, sondern auch als innerliches und äußerliches Wundheilmittel eingesetzt. Weiters wurden damit chronische Geschwüre behandelt.[9]
In Deutschland wurden im Zuge eines Stufenplanverfahrens (vom 3. Juni 1981) alle „Human- und Tierarzneimittel, die unter Verwendung Aristolochiasäure-haltiger Pflanzen hergestellt werden“ als bedenklich eingestuft und deren arzneimittelrechtliche Zulassung wurde widerrufen. Dies gilt auch für Registrierungen Homöopathischer Arzneimittel bis zur Potenzstufe D10. Damit sind Arzneimittel mit Osterluzei nicht mehr verkehrsfähig.[10]
Die Wurzeln der Osterluzei enthalten bis zu einem Prozent flüchtiger, wasserunlöslicher, giftiger Aristolochiasäuren, der Gehalt in den Blättern liegt bei maximal 0,03 %. Wesentlich höher ist ihr Anteil im Rhizom und den Wurzeln (bis zu 0,7 %) und in den Samen (bis zu 0,43 %).[11] Die Aristolochiasäuren gelten als nierenschädigend und krebserzeugend.[12]
Weitere Inhaltsstoffe sind 0,4 % ätherische Öle, Gerbstoffe und Clematinin. Alkaloide und Saponine sind nicht vorhanden.
In Labor- und epidemiologische Studien konnte die Giftigkeit pflanzlicher Zubereitungen, die Pflanzenbestandteile von Aristolochia-Arten enthalten, nachgewiesen werden. So hat die Internationale Agentur für Krebsforschung (IARC) solche Präparate als für den Menschen karzinogen (krebserregend) eingestuft[13] (Karzinogen der Kategorie 1). Darüber hinaus konstatierte die IARC eine nierenschädigende Wirkung von Aristolochia-Mixturen, die nicht unerhebliche Mengen der giftigen Aristolochiasäuren enthalten können. In Tierversuchen, bei denen hohe Dosen dieser Substanzen verabreicht wurden, erlitten die Tiere neben schwerwiegenden Nephrosen auch Atrophien der Milz und des Thymus, Magengeschwüre, gefolgt von Hyperplasien und Hyperkeratosen. Außerdem ist Aristolochiasäure ein ausgesprochenes Kapillargift und verursacht im Magendarmkanal, und zwar auch nach parenteraler Zufuhr ähnliche Wirkungen wie Colchicin. Zudem führt es zu Hyperämie im kleinen Becken, zu Menorrhagie und es kann bei Trächtigkeit bzw. Schwangerschaft auch Abort herbeiführen. Resoptiv wirkt Aristolochiasäure zentral erst erregend, dann lähmend. Vergiftungserscheinungen (bei Tieren beobachtet) sind Erbrechen, Gastroenteritis, Krämpfe, Pulsbeschleunigung, Blutdrucksenkung, Tod im Koma durch Atemlähmung.
Mit Aristolochiasäure verunreinigtes Mehl gilt heute als der seit vielen Jahren gesuchte Auslöser der 1956 in Bulgarien erstmals beschriebenen Balkan-Nephropathie, einer ausschließlich in ländlichen Gegenden des Balkans vorkommenden Krankheit, die zu einer typischen Form des Nierenversagens führt. In den betroffenen Regionen findet sich die Osterluzei als häufiges Unkraut in den Getreidefeldern. Vermutlich werden die ebenfalls giftigen Samen der Pflanze zusammen mit den Getreidekörnern geerntet und gemeinsam mit diesen zu Mehl verarbeitet, was häufig noch in den Dorfmühlen geschieht. Von diesen beziehen die meist bäuerlichen Familien das mit der Aristolochiasäure kontaminierte Mehl, welches sie zu Brot und Ähnlichem weiterverarbeiten. Durch den Verzehr der verunreinigten Backwaren entsteht eine schleichende Vergiftung, die sich schließlich in dem beschriebenen Krankheitsbild äußert, welches durch ein fortschreitendes Nierenversagen ohne den damit sonst meist einhergehenden Bluthochdruck gekennzeichnet ist. Darüber hinaus haben die Betroffenen ein ungewöhnlich hohes Risiko, an Krebserkrankungen der oberen Harnwege zu erkranken.[14][15][16]
Die Osterluzei ist regional Bestandteil eines Pflanzengebindes bei der Kräuterweihe, die in manchen katholischen Gegenden an Mariä Himmelfahrt in der Kirche gefeiert wird.
Für die Osterluzei sind oder waren, zum Teil nur regional, auch folgende weitere Trivialnamen verwendet: Bruchwurzel, Fobwurz (Schwaben), Hynschkraut, Kynschwurzel, Löffelchrut (St. Gallen), Osterloutzie (mittelhochdeutsch), Osterlizeiachrut (St. Gallen, Werdenberg), Osterlotzie, Osterlucey, Osterluceye, Osterlunz, Osterlutz, Osterluzi, Rämy (Siebenbürgen), Rebling, Sarasine, Saracenkraut, Wildweinranken, Wolfskraut, Zäunling Zeiachrut (St. Gallen, Werdenberg)[17] und Biberkraut.[18]
Gewöhnliche Osterluzei (Aristolochia clematitis):
Unreife Früchte
Reife Frucht
Geöffnete reife Frucht
Blatt
Osterluzei den Boden bedeckend
Beim Austreiben am Standort im Tauberland
Blütenstand
Aristolochia clematitis – Museum specimen
Die Gewöhnliche Osterluzei oder Aufrechte Osterluzei (Aristolochia clematitis) ist eine Pflanzenart, die zur Familie der Osterluzeigewächse (Aristolochiaceae) gehört.
She lus lussagh 'sy chynney Aristolochiaceae ee cleaysh vuc (Aristolochia clematitis). T'ee dooghyssagh da'n Oarpey. Ta'n lus nieunagh.
Ta duillagyn cree-chrooagh eck, as blaaghyn feddanoil buigh-ghlass. T'ee snaie cast gish lossreeyn elley dys drappal cour yn ghrian.
Va ymmyd jeant jee myr lus lheeys, as myr shen t'ee ry-akin ny keayrtys çheymooie jeh'n rheamys dooghyssagh eck, raad erbee v'ee goll er troarey. T'ad credjal dy nee cleaysh vuc va bun thousaneyn dy chooishyn jeh gorley aaragh Balkanagh 'syn Romaain, y Vulgeyr, yn Serb, Bosnia as Herzegovina as yn Chroit, kyndagh rish flooyr sollit gyn yss lesh cleaysh vuc.[1][2] Ta feanish ayn jeh kanghyr ammyr mooiney erreish da ee y lus.[3] Ta kiangley ayn eddyr gorley aaragh as geayrag aristolochagh, t'ayns y lus. Hooar magh ad y kiangley erreish da lheelann reurid 'sy Velg jannoo ymmyd jeh lus elley 'sy chynney myr brasneyder moon. Haink brishey aaragh er kuse dy hurransee.[4]
She lus lussagh 'sy chynney Aristolochiaceae ee cleaysh vuc (Aristolochia clematitis). T'ee dooghyssagh da'n Oarpey. Ta'n lus nieunagh.
Аҩсҭааҟәыд[1] (алаҭ. Aristolóchia clematítis) — ҵиаа
Aristolochia clematitis, the (European) birthwort, is a twining herbaceous plant in the family Aristolochiaceae, which is native to Europe. The leaves are heart shaped and the flowers are pale yellow and tubular in form. The plant seeks light by ascending the stems of surrounding plants.
It was formerly used as a medicinal plant, though it is poisonous, and is now occasionally found established outside of its native range as a relic of cultivation. It is now thought to be the cause of thousands of kidney failures in Romania, Bulgaria, Serbia, Bosnia and Herzegovina and Croatia. The initial hypothesis that seeds from the plant were unintentionally consumed through contaminated flour has come to be questioned.[1][2] Urinary tract malignancies among those who have consumed the plant are also reported.[3] The link between kidney failure and aristolochic acid, which the plant contains, was discovered after a clinic for obesity in Belgium used herbal products based on another plant of the same genus as a diuretic. After a few months, some of the patients experienced kidney failure.[4]
Aristolochia clematitis - MHNT Aristolochia clematitis, the (European) birthwort, is a twining herbaceous plant in the family Aristolochiaceae, which is native to Europe. The leaves are heart shaped and the flowers are pale yellow and tubular in form. The plant seeks light by ascending the stems of surrounding plants.
La kutima aristolokio (Aristolochia clematitis) estas herbeca staŭdo kiu apartenas al la aristolokiacoj (Aristolochiaceae). La planto havas iometan frutecan odoron. De origine ĝi nur troviĝas en la regiono de la Mediteraneo, sed de tie ĝi disvastiĝis al Meza kaj Okcidenta Eŭropo.
La planto fariĝas 20-90 cm alta kaj formas subterajn stolonojn. La senharaj folioj estas rondformaj kun korforma piedo kaj elrandita pinto. En la foliakseloj de la supraj folioj estas po du ĝis ok floroj.
En la fitoterapio la planto interalie estas uzata kiel kuracilo por vundoj kaj kontraŭ ekzemo. Antaŭe la planto estis kultivata en Eŭropo kaj uzata por plirapidigi akuŝon aŭ stimuli aborton.
La kutima aristolokio floras en majo kaj junio per helflavaj floroj.
Nematuraj fruktoj
Maturaj fruktoj
Malfermita matura frukto
Semoj
Folio
Llamada popularmente clematítide, la Aristolochia clematitis es abundante en toda Europa meridional y, en España, en Cataluña.
Es una planta vivaz de hasta 50 cm de altura, con hojas de color verde pálido con olor desagradable. Flores de tubo largo de color amarillo pálido. Se encuentran diseminadas en setos, tierras baldías y cerca de las viviendas.
Se encuentra catalogada como planta en peligro de extinción en la Comunidad Valenciana (España) por lo que se prohíbe su recolección.[1]
Aristolochia clematitis fue descrita por Carlos Linneo y publicado en Species Plantarum 2: 962. 1753.[2]
Aristolochia: nombre genérico que deriva de las palabras griegas aristos ( άριστος ) = "que es útil" y locheia ( λοχεία ) = "nacimiento", por su antiguo uso como ayuda en los partos. [3][4] Sin embargo, según Cicerón, la planta lleva el nombre de un tal "Aristolochos", que a partir de un sueño, había aprendido a utilizarla como un antídoto para las mordeduras de serpiente.[5]
La aristoloquia se llamó ansí por parecer que a las mujeres socorría en el parto........La redonda tiene virtud contra todas las otras ponzoñas; mas la luenga resiste el daño de las serpientes y de cualquier veneno mortífero si se bebe una dracma della con vino y se aplica también por de fuera. Bebida con pimienta y con mirra expele el menstruo, las pares y la criatura del vientre; y lo mismo hace metida en la natura de la mujer. Pedacio Dioscórides Anazarbeo, acerca de la Materia Medicinal y de los venenos mortíferos. Andrés Laguna. 1566, Salamanca.
clematitis:, epíteto derivado de la palabra griega: clema, κλημα = "trepador".[6]
Cicerone, De divinatione 1.10.16Quid scammoneae radix ad purgandum quid aristolochia ad morsus serpentium possit quae nomen ex inventore repperit rem ipsam inventor ex somnio - posse video quod satis est; cur possit nescio.
Llamada popularmente clematítide, la Aristolochia clematitis es abundante en toda Europa meridional y, en España, en Cataluña.
Elulõngjas tobiväät (Aristolochia clematitis) on tobiväädiliste sugukonda kuuluv taimeliik.
Elulõngjas tobiväät (Aristolochia clematitis) on tobiväädiliste sugukonda kuuluv taimeliik.
Herttapiippuruoho eli piippuruoho (Aristolochia clematitis) on piippuköynnösten sukuun kuuluva monivuotinen ruoho, joka kasvaa alkuperäisenä Keski-Euroopassa. Se on keskiaikainen rohdoskasvi.
Herttapiippuruohon maavarsi on suikertava ja puutunut. Sen pysty, polveilevasti mutkainen varsi kasvaa 30–110 senttimetriä korkeaksi. Pitkäruotiset, muodoltaan tylpän herttamaiset lehdet ovat kooltaan 5–10 cm. Herttapiippuruohon kukat kasvavat lehtihangoissa 2–8 kukan ryhminä. Kukkien vaaleankeltainen teriö on 2–3 cm pitkä, torvimainen ja käyrä. Hedelmä on monisiemeninen kota. Pohjoismaissa laji tekee siemeniä harvoin.
Herttapiippuruoho sisältää aristolokkiahappoa, joka aiheuttaa virtsateiden syöpää.[1][2]
Herttapiippuruoho eli piippuruoho (Aristolochia clematitis) on piippuköynnösten sukuun kuuluva monivuotinen ruoho, joka kasvaa alkuperäisenä Keski-Euroopassa. Se on keskiaikainen rohdoskasvi.
Aristolochia clematitis
L'Aristoloche clématite (Aristolochia clematitis) est une plante herbacée de la famille des Aristolochiaceae.
C'est une plante d'origine méditerranéenne préférant les sols calcaires et humides (lisière, bosquet). Aujourd’hui, on la rencontre également dans toute l'Europe centrale.
C'est une plante herbacée (20 à 80 cm) à tige dressée et anguleuse. Les feuilles sont larges et cordiformes (en forme de cœur). Le fruit de 5 cm de diamètre est une petite capsule en forme de poire. L'Aristoloche clématite possède également des stolons souterrains.
Les fleurs de l'Aristoloche clématite sont jaunes et dégagent une odeur désagréable. Elles forment un tube d'environ 3 cm, par lequel les insectes pénètrent, attirés par le nectar. Le « piège » ainsi formé contient le pistil et les étamines, organes mâles et femelles de la plante. Les insectes pollinisateurs sont principalement des petites mouches. Une fois dans le réceptacle, les pollinisateurs ne peuvent s'échapper à cause des poils du conduit orientés vers le bas. Ces insectes vont donc se charger du pollen contenu dans les anthères. Les poils se fanent alors, ce qui libère les insectes. Ceux-ci véhiculent à leur insu les gamètes mâles de la plante vers un autre individu, et assurent ainsi la reproduction de l'espèce.
Planche botanique
Vue d'ensemble, floraison
Floraison
Tige avec des fruits verts
Tige avec un fruit mûr
Fruit et graines
données d'après : Julve, Ph., 1998 ff. - Baseflor. Index botanique, écologique et chorologique de la flore de France. Version : 23 avril 2004.
L'espèce n'est pas considérée comme menacée. Elle est classée pour la France en préoccupation mineure (LC) par l'UICN.
L'Aristoloche clématite possède de l'acide aristolochique au niveau de ses parties souterraines. Cette molécule est toxique pour l'homme avec de multiples conséquences. En particulier, une exposition à l'acide aristolochique peut entraîner l'apparition d'une insuffisance rénale chronique terminale, comme cela a été le cas en Belgique, chez des femmes prenant des capsules pour maigrir contenant des herbes chinoises contaminées[2]. L'acide aristolochique a été proposé comme cause de la néphropathie endémique des Balkans[3]. L'exposition se ferait alors par la consommation de farine de blé, contaminée par des graines d'aristoloche clématite lors de la récolte.
L'aristoloche est utilisée pour fixer les buttes.
Les feuilles et les souches sont utilisés en médecine pour traiter l'arthrite, la goutte et les rhumatismes[réf. nécessaire]. Toutefois l'acide aristolochique est cancérigène pour les humains[4].
La plante séchée servait autrefois de répulsif pour les puces[5].
Aristolochia clematitis
L'Aristoloche clématite (Aristolochia clematitis) est une plante herbacée de la famille des Aristolochiaceae.
Žuta vučja stopa (vučja jabučica, lat. Aristolochia clematitis) otrovna je biljka iz porodice kopitnjakovke (Aristolochiaceae). Sadrži otrovnu aristolohijsku kiselinu. Nekada je korištena kao ljekovita biljka, no danas je njena uporaba napuštena.
Biljka naraste do najviše 100 cm visine. Listovi su srcoliki. Cvijeće blijedo žuto, plodovi crne kapsule.
Korijen sadrži alkaloide aristolohin i magnoflorin,eterično ulje,gorke i taninske tvari te aristolohijsku kiselinu.Aristolohin i aristolohijska kiselina prisutni su i u listovima,kao i organske kiseline,saponini i karotin.U sjemenkama aristolohin,aristolohijska kiselina i masno ulje.[1]
Wilfort,R- Ljekovito bilje i njegova upotreba,Zagreb 1989.
Forenbacher,S. Otrovne biljke i biljna otrovanja životinja,Zagreb 1998.
Žuta vučja stopa (vučja jabučica, lat. Aristolochia clematitis) otrovna je biljka iz porodice kopitnjakovke (Aristolochiaceae). Sadrži otrovnu aristolohijsku kiselinu. Nekada je korištena kao ljekovita biljka, no danas je njena uporaba napuštena.
Pryšćencowy kokornak (Aristolochia clematitis) je rostlina ze swójby kokornakowych rostlinow (Aristolochiaceae).
Pryšćencowy kokornak je trajne zelo, kotrež docpěje wysokosć wot 30 hač 70 cm.
Stołpik je zrunany a njerozhałuzowany.
Łopjena su hłuboko wutrobojte, nažołć zelene a nahe. Wone docpěja dołhosć wot 6 hač 10 cm.
Kćěje wot meje hač junija. Kćenja docpěja dołhosć wot 3 hač 8 cm a su rołkojte, horjeka jazykojte. Kćenja su na spódku brjuchojće rozšěrjene a steja po dwěmaj hač po wosmjoch w łopjenowych rozporach.
Rosće na winicach a winicowych kromach.
Rostlina je w srjedźnej a južnej Europje rozšěrjena, při čimž pochadźa z regiona Srjedźneho morja.
Za čas starowěka rostlina bu jako hojensku rostlinu přećiwo kusnjenjam hadow wužiwana. W srjedźowěku je jako zrodźenje podpěraca płaćiła. Ale wot lěta 1981 jeje nałožowanje je zakazane. Aristolochijowa kisalina změni herbske kajkosće a móže tumory wuwabjeć.
Pryšćencowy kokornak (Aristolochia clematitis) je rostlina ze swójby kokornakowych rostlinow (Aristolochiaceae).
L'aristolochia clematite (Aristolochia clematitis L.) è una pianta erbacea appartenente alla famiglia Aristolochiaceae[1], famiglia caratterizzata da tipici fiori tubolari che, al momento della fioritura, emettono uno sgradevole odore di carne putrefatta che serve a richiamare gli insetti pronubi per l'impollinazione.
Aristolochia dal greco àristos (ottimo) e locheia (parto), per la credenza popolare secondo cui tali piante facilitano il parto.
Pianta perenne, alta fino a 60 cm; fusto eretto, flessuoso, semplice o ramificato alla base, erbaceo; foglie a disposizione alterna, con lamina ovata-arrotondata cuoriformi alla base, profondamente cordata, con apice ottuso; fiori piccoli muniti di un corto peduncolo, riuniti in fascetti di 2-6 all'ascelle delle foglie, con perigonio giallastro, ventricoso alla base, poi tuboloso, con l'aspetto di un lungo imbutino rigonfio alla base, ristretto in alto e terminante con un lembo espanso; corolla mancante; frutto globoso del tipo capsula. Immerse nell'acqua. le foglie verdi assumono immediatamente una colorazione argento, a causa di milioni di bollicine d'aria che si formano sulla superficie e che riflettono la luce del sole.
Pianta poco comune, fiorisce da aprile a maggio nei boschi di latifoglie, nelle siepi ombrose e nei luoghi incolti fino a 1100 m.
Nell'antichità Aristolochia clematitis era impiegata per la sua azione stimolante per accelerare il parto e alleviarne i postumi e per le proprietà astringenti, diuretiche ed emmenagoghe.
La radice veniva utilizzata solo se essiccata, perché fresca risultava tossica.
L'aristolochia clematite (Aristolochia clematitis L.) è una pianta erbacea appartenente alla famiglia Aristolochiaceae, famiglia caratterizzata da tipici fiori tubolari che, al momento della fioritura, emettono uno sgradevole odore di carne putrefatta che serve a richiamare gli insetti pronubi per l'impollinazione.
De pijpbloem (Aristolochia clematitis) is een kruidachtige, overblijvende plant die behoort tot de pijpbloemfamilie (Aristolochiaceae). De plant heeft een licht fruitige geur. De plant kwam oorspronkelijk alleen voor in het Middellandse Zeegebied, maar heeft zich vandaar verder over Midden- en West-Europa uitgebreid.
De plant wordt 20–90 cm hoog en vormt ondergrondse stolonen (stengels). De kale bladeren zijn rondachtig met een hartvormige voet en een uitgerande top. In de bladoksels van de bovenste bladeren zitten twee tot acht bloemen per bladoksel.
De pijpbloem bloeit in mei en juni met lichtgele bloemen. Het bloemdek heeft een scheef afgeknotte, eenlippige zoom, die overgaat in een buis, die van binnen met haren is bedekt. De voet van de kroonbuis is buikig opgeblazen. De bloem is een insectenval, waaruit insecten door de haren in de kroonbuis niet meer kunnen ontsnappen. Pas als de bloem bestoven is, verslappen de haren en kunnen de met stuifmeel bedekte insecten de bloem weer verlaten. De zes helmknoppen zijn met de stempel vergroeid tot een gynostemium (zuiltje).
De groene, later zwart wordende vrucht is een 1–2 cm dikke doosvrucht. De plant verraadt zijn zuidelijke afkomst doordat hij in meer noordelijke streken maar moeilijk tot vruchtvorming komt.
De plant komt voor op droge, voedsel- en kalkrijke grond langs heggen, bosranden en dijken. Sommige groeiplaatsen in Nederland zijn eeuwenoud. De in de Nederlandse Oecologische Flora klassiek genoemde plaats bij Kraantje lek wordt vermeld in de Camera Obscura.[1][2][3]
De wortels bevatten tot 1% en de bladeren minder dan 0,1% aristolochiazuren. Deze zuren beschadigen bij inname de nieren en zijn daarnaast ook kankerverwekkend. In de fytotherapie wordt de plant onder meer gebruikt als wondhelingsmiddel en tegen eczeem. Vroeger werd de plant in Europa geteeld en gebruikt om onder andere een bevalling te bespoedigen of een abortus op te wekken.
Onrijpe vruchten
Rijpe vrucht
Geopende rijpe vrucht
Zaden
Blad
Mediabestanden die bij dit onderwerp horen, zijn te vinden op de pagina Aristolochia clematitis op Wikimedia Commons. De pijpbloem (Aristolochia clematitis) is een kruidachtige, overblijvende plant die behoort tot de pijpbloemfamilie (Aristolochiaceae). De plant heeft een licht fruitige geur. De plant kwam oorspronkelijk alleen voor in het Middellandse Zeegebied, maar heeft zich vandaar verder over Midden- en West-Europa uitgebreid.
De plant wordt 20–90 cm hoog en vormt ondergrondse stolonen (stengels). De kale bladeren zijn rondachtig met een hartvormige voet en een uitgerande top. In de bladoksels van de bovenste bladeren zitten twee tot acht bloemen per bladoksel.
De pijpbloem bloeit in mei en juni met lichtgele bloemen. Het bloemdek heeft een scheef afgeknotte, eenlippige zoom, die overgaat in een buis, die van binnen met haren is bedekt. De voet van de kroonbuis is buikig opgeblazen. De bloem is een insectenval, waaruit insecten door de haren in de kroonbuis niet meer kunnen ontsnappen. Pas als de bloem bestoven is, verslappen de haren en kunnen de met stuifmeel bedekte insecten de bloem weer verlaten. De zes helmknoppen zijn met de stempel vergroeid tot een gynostemium (zuiltje).
De groene, later zwart wordende vrucht is een 1–2 cm dikke doosvrucht. De plant verraadt zijn zuidelijke afkomst doordat hij in meer noordelijke streken maar moeilijk tot vruchtvorming komt.
De plant komt voor op droge, voedsel- en kalkrijke grond langs heggen, bosranden en dijken. Sommige groeiplaatsen in Nederland zijn eeuwenoud. De in de Nederlandse Oecologische Flora klassiek genoemde plaats bij Kraantje lek wordt vermeld in de Camera Obscura.
Kokornak powojnikowy, kokornak powojnikowaty (Aristolochia clematitis L.) – gatunek z rodziny kokornakowatych. Zasięg naturalny obejmuje środkową i południową Europę oraz rejon Kaukazu i Azji Mniejszej. Poza tym jest szeroko rozpowszechniony jako zdziczały z dawnych upraw[2]. W polskiej florze gatunek ma status archeofita[3]. Występuje w dolinach Odry i Wisły oraz w ich sąsiedztwie, poza tym w rozproszeniu[4].
Liście
Kwiaty
Owoc
Owoce i nasiona
Kokornak powojnikowy, kokornak powojnikowaty (Aristolochia clematitis L.) – gatunek z rodziny kokornakowatych. Zasięg naturalny obejmuje środkową i południową Europę oraz rejon Kaukazu i Azji Mniejszej. Poza tym jest szeroko rozpowszechniony jako zdziczały z dawnych upraw. W polskiej florze gatunek ma status archeofita. Występuje w dolinach Odry i Wisły oraz w ich sąsiedztwie, poza tym w rozproszeniu.
Aristolochia clematitis é uma espécie de planta da família das aristoloquiáceas. A planta está descrita na Flora Brasiliensis de Martius.[1].
Esta espécie é usada diaforético, emenagogo e estimulante para partos.[2]
As raízes dessa espécies liberam ácido aristolóquico que é mutagênico e carcinógeno.[3] É causadora da Nefropatia dos Balcãs por conter ácido aristoloquico.Referência[4]
Flores
Vagem seca
Aristolochia clematitis é uma espécie de planta da família das aristoloquiáceas. A planta está descrita na Flora Brasiliensis de Martius..
Aristolochia clematitis L., (Mărul lupului), este o specie de plantă erbacee, perenă, glabră și cu miros neplăcut, care crește în locuri cultivate și în tufișuri.
Este cunoscută în limbaj comun, în afară de mărul lupului, și ca ,
Are acțiune purgativă drastică. De asemenea, are acțiune puternic emenagogă și ocitocică. Cercetările recente nu mai recomandă substanțele active din această plantă, deoarece s-a constatat că au acțiune carcinogenă (favorizează dezvoltarea celulelor canceroase). Nu se mai recomandă nici extern.[1]
Se înmulțește prin semințe.
Este frecventă ca buruiană în vii și livezi, în câmpurile cultivate și pe marginea drumurilor, (mai ales în județele: Arad, Bistrița-Năsăud, Caraș-Severin, Cluj, Mureș, Sibiu, Timiș, Mehedinți, Dolj, Gorj, Vâlcea, Ialomița, Ilfov, Prahova, Bacău, Galați, Iași, Neamț, Vaslui).
Mai nou se crede că reprezintă cauza a mii de cazuri de insuficiență renală din România, Bulgaria, Serbia, Bosnia și Herzegovina și Croația unde se crede că planta este consumată neintenționat prin făină contaminată.[2][3]
Planta nu se folosește nici intern, nici extern.[1]
Planta nu se recomandă sub nicio formă. S-au semnalat numeroase intoxicări cu preparate din această plantă recomandate de impostori în "vindecarea tuturor formelor de cancer". În caz de intoxicații cu această plantă, se fac spălături stomacale cu cărbune activ, tanin 2%, diuretice, multe lichide și opiacee.[4]
Aristolochia clematitis L., (Mărul lupului), este o specie de plantă erbacee, perenă, glabră și cu miros neplăcut, care crește în locuri cultivate și în tufișuri.
Hålrot (Aristolochia clematitis) är en växtart i familjen piprankeväxter och förekommer naturligt från centrala, till östra och sydöstra Europa, norra Turkiet och Kaukasus. Den odlas ibland som trädgårds- eller medicinalväxt i Sverige.
Hålrot är en flerårig ört som blir 50-70 cm hög och har gula, drygt två cm långa, blommor.
Den är giftig för hästar, främst rötterna. Symtom på förgiftning är fodervägran och förstoppning (källa: Meyer, 1992).
Stor hålrot.
Aristolochia infesta Salisb.
Wikimedia Commons har media som rör Hålrot.
Hålrot (Aristolochia clematitis) är en växtart i familjen piprankeväxter och förekommer naturligt från centrala, till östra och sydöstra Europa, norra Turkiet och Kaukasus. Den odlas ibland som trädgårds- eller medicinalväxt i Sverige.
Hålrot är en flerårig ört som blir 50-70 cm hög och har gula, drygt två cm långa, blommor.
Den är giftig för hästar, främst rötterna. Symtom på förgiftning är fodervägran och förstoppning (källa: Meyer, 1992).
Це багаторічна трав'яниста яснозелена гола, з неприємним запахом рослина. Стебло просте, З0—60 см і більше заввишки, гранчасто-борозенчасте, часто — звивисте. Листки довгочерешкові, яйцевидно-нирковидні, тупі або на верхівці виїмчасті, з шорсткими цілісними краями, зверху ясно-зелені, зісподу — блідіші, розташовані двома рядами. Квітки двостатеві, неправильні, жовтуваті, здебільшого по 3 — 5 у пазухах листків на коротких ніжках або майже сидячі. Оцвітина зрослолиста, проста, віночковидна, з прямою трубочкою і косим одногубим відгином; губа яйцевидно-ланцетна, тупа. Плід — шестигнізда грушовидна повисла коробочка. Цвіте у травні — червні. Отруйна рослина.
Хвилівник звичайний росте майже по всій території України по лісах, особливо по заплавах, серед чагарників, по балках, у садах.
Для медичних потреб використовують коріння (Radix Aristolochiae clematitis) і траву (Herba Aristolochiae clematitis) хвилівника. Траву заготовляють в період цвітіння рослини, зрізуючи верхівки стебел завдовжки З0 см. Зібрану траву використовують свіжою (у вигляді потовченого листя) або сушать, розстеливши тонким шаром на листках паперу чи на іншій підстилці в затінку на вільному повітрі або в приміщенні з доброю вентиляцією. Сухої трави виходить 25% . Коріння заготовляють восени, після достигання насіння. Викопане коріння обтрушують від землі, звільняють від стебел, миють у холодній воді і сушать на сонці, а за несприятливих погодних умов — у теплому приміщенні, яке добре провітрюється. Сухого коріння виходить 20% . Готову сировину зберігають у добре закритих банках або бляшанках. Рослина неофіцинальна.
Коріння хвилівника містить алкалоїди магнофлорин і аристолохін, ситостерин, багатоядерні ароматичні сполуки: аристолохієву кислоту І, аристолохієву кислоту II, аристолохієву кислоту III, аристолохієву кислоту ІІІа, дві невідомі кислоти (близькі до аристолохієвих кислот І і II) і два їхні метилові ефіри. У траві хвилівника є алкалоїд аристолохін, аристолохієва кислота, фенолкарбонові кислоти і їхні похідні, флавоноїди, пініт та інші речовини. Всі частини рослини містять ефірну олію, до складу якої входять α-пінен, кадинен, борнеол, α-терпінеол, ліналілпроніонат, коричний спирт, метилнонілкетон.
Експериментальними дослідженнями встановлено, що галенові препарати хвилівника стимулюють роботу серця, розширюють кровоносні судини, збуджують дихання, виявляють сечогінну й відхаркувальну дії, посилюють менструації. Науково підтверджено також гранулюючу, епітелізуючу й антимікробну дію хвилівника, його болезаспокійливі й протисверблячі властивості. Особливо ефективним є зовнішнє застосування хвилівника. Відвари з коріння або трави рослини використовують для промивання ран від укусів отруйних гадюк і комах, для компресів при нашкірних висипах, сверблячці й запрілостях шкіри, фурункулах, гнійних ранах, виразках та екземах. Для гоєння ран з успіхом використовують і розтерте свіже листя рослини. Всередину препарати хвилівника дають при гіпертонічній хворобі (на ранніх стадіях), подагрі, водянці, хронічному кашлі, туберкульозі легень (на початковій стадії), простудних захворюваннях, атонії шлунка та аменореї. Може бути причиною отруєння, так звана " балканська нефропатія".
Aristolochia clematitis là một loài thực vật có hoa trong họ Aristolochiaceae. Loài này được L. mô tả khoa học đầu tiên năm 1753.[1]
Bài viết liên quan đến Bộ Hồ tiêu này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn. Aristolochia clematitis là một loài thực vật có hoa trong họ Aristolochiaceae. Loài này được L. mô tả khoa học đầu tiên năm 1753.
Aristolochia clematitis L., 1753
Кирказо́н ломоносови́дный, или Кирказон обыкнове́нный (лат. Aristolóchia clematítis) — травянистое растение, вид рода Кирказон (Aristolochia) семейства Кирказоновые (Aristolochiaceae). В России имеет народные названия: лихорадочная трава, финовник, кокорник[2]. Ядовитое растение.
Кирказон ломоносовидный — многолетняя травянистая лиана высотой 50—90 см с ползучим корневищем
Стебель прямостоячий, слегка извилистый, в основном простой (ветвится редко), голый, светло-зелёного цвета.
Листья округлые или яйцевидные, с сердцевидным основанием, матово-зелёные, имеют неприятный запах. Края листьев слегка шероховатые от мелких зубчиков. Расположение — очерёдное. Длина листа — до 10 см.
Цветки со светло-жёлтым, зигоморфным околоцветником, расположены по несколько штук в пазухах листьев. Трубочка околоцветника вздутая у основания, длиной около 12 мм, наверху расширяется в яйцевидный язычок. Цветёт кирказон ломоносовидный в конце мая — июне.
Плоды — висячие округлые или грушевидные коробочки длиной 5—6 см, содержат многочисленные буроватые, трёхгранные семена длиной около сантиметра.
Европа, европейская часть России, Закавказье, Северный Кавказ.
В России преимущественно в чернозёмной полосе, в пойменных лесах, на опушках, известняках.
Кирказон ломоносовидный считается лекарственным растением и с давних времён использовался в народной медицине, несмотря на свою ядовитость. Однако, последние научные данные показывают, что это растение обладает канцерогенным и мутагенным действием и в некоторых странах продажа и применение содержащих его препаратов запрещены. Кроме того, имеется гипотеза, что кирказон ломоносовидный может являться причиной так называемой балканской эндемической нефропатии — хронического заболевания почек, встречающегося в некоторых районах Балканского полуострова[3][4][5].
В России постановлением Главного государственного санитарного врача Российской Федерации запрещены ввоз, изготовление и продажа биологически активных добавок, в состав которых входит кирказон, в том числе кирказон ломоносовидный[6].
Кирказон ломоносовидный также используется как декоративное растение для вертикального озеленения.
Является пищевым растением для гусениц некоторых видов бабочек, например, поликсены.
Побег с листьями
Лист крупным планом
Молодые побеги
Цветки
Плоды и семена
Кирказо́н ломоносови́дный, или Кирказон обыкнове́нный (лат. Aristolóchia clematítis) — травянистое растение, вид рода Кирказон (Aristolochia) семейства Кирказоновые (Aristolochiaceae). В России имеет народные названия: лихорадочная трава, финовник, кокорник. Ядовитое растение.
铁线莲状马兜铃（Aristolochia clematitis，又称欧洲催生草）是马兜铃科缠绕草本植物，原产于欧洲。铁线莲状马兜铃叶心形，具淡黄色管状花，通过缠绕其他植物向光生长。
虽然铁线莲状马兜铃有毒，此植物仍曾为一药用植物。在其原产地外仍能找到零星栽培的铁线莲状马兜铃。现已知此植物在罗马尼亚、保加利亚、塞尔维亚、克罗地亚及波黑造成数千例肾衰竭。[1][註 1]服用者中也有罹患尿路恶性肿瘤的报告。[2]
比利时一治疗肥胖的诊所在对病人开出使用马兜铃属其他植物制成的草药，若干月后一些病人罹患肾衰竭。此病例建立了铁线莲状马兜铃与马兜铃酸的联系。[3]
花
Aristolochia clematitis - Museum specimen
铁线莲状马兜铃（Aristolochia clematitis，又称欧洲催生草）是马兜铃科缠绕草本植物，原产于欧洲。铁线莲状马兜铃叶心形，具淡黄色管状花，通过缠绕其他植物向光生长。
