Gladiolus palustris ye una especie de gladiolu orixinaria d'Europa.
Gladiolus palustris algama un tamañu de 30 a 60 centímetros d'altor. El tarmu ye erecto, glabro y non ramificáu, el bulbu ye esféricu con fibres entecruzaes na parte cimera. Les fueyes son más curties que'l tarmu, simples, con una venación paralela, en forma d'espada, de 4 - 9 centímetros de llargu. La inflorescencia ta compuesta por ente trés y seis flores hermafrodites, trifoliaes, con un perigonio de color violeta, rosa o magenta, de cerca de 30 centímetros de llargu. El periodu de floriamientu d'estes plantes estender dende mayu hasta xunetu. Son polinizaes por babaróns.
Esta especie ye nativa del noroeste d'Europa Central y Oriental. Sedistribuye nel este de Francia, Suiza, nel sur y l'este d'Alemaña, la República Checa, Eslovaquia y Polonia. Ta presente nos Alpes italianos, Austria y Hungría y más común na rexón de los Balcanes. Otres llocalidaes tán n'Europa del Este.
Sicasí lo dispuesto pol so nome, estes plantes nun crecer nos banzaos, yá que prefieren ambientes caliares, húmedos y ricos en humus, alternativamente húmedu y secu, en praos húmedos y escamplaes del monte. Pueden atopase a una altitú máxima de 1.200-1.500 metros.
Gladiolus palustris describióse por Jean François Aimée Gottlieb Philippe Gaudin y espublizóse en Flora Helvetica 1: 97. 1828.[1]
Gladiolus: nome xenéricu que s'atribúi a Plinio y fai referencia, per un sitiu, a la forma de les fueyes d'estes plantes, similares a la espada romana denomada "gladius". Per otru llau, tamién se refier al fechu de que na dómina de los romanos la flor del gladiolu apurrir a los gladiadores que trunfaben na batalla; por eso, la flor ye'l símbolu de la victoria.[2][3]
palustris: epítetu llatín que significa "palustre, que crez nos banzaos".[4]
Gladiolus palustris ye una especie de gladiolu orixinaria d'Europa.
Ilustración Vista de la planta En Sellu postal d'AlemañaMečík bahenní (Gladiolus palustris) je vyhynutím ohrožená, fialově kvetoucí bylina která ve volné přírodě České republiky vyrůstá jen vzácně, druh z rodu mečík který je na českém území původní rostlinou.
Evropsko-kontinentální druh který je nesouvisle rozšířen od východní Francie přes Střední Evropu až na Ukrajinu. Severní hranice výskytu vede středem Německa, středem Polska a Litvou jižní přes Itálii a Balkán až do Rumunska a Bulharska.
Ve všech zemích na severní hranici rozšíření je mečík bahenní ohroženým druhem. V České republice se historicky vyskytoval asi na 15 místech, nyní roste jen na třech. Největší a na počet jedinců nejbohatší je NPP Slatinná louka u Velenky v okrese Nymburk. Také relativně bohatým místem je Hodonínská doubrava v blízkosti Hodonína kde roste od sebe odděleně asi 13 mikropopulací. Třetím a nejchudším místem výskytu je NPR Čertoryje v CHKO Bílé Karpaty.
Mečík bahenní není přes své druhové jméno silně mokřadní rostlinou, roste na periodicky vlhkých, ale ne trvale zamokřených stanovištích. Mohou to být bezkolencové louky nebo humózní půdy ve světlých listnatých lesích a na jejích pasekách, vždy však minerálně bohaté, neutrální nebo mírně zásadité. Vyskytuje se jak v nížinách, tak i v nadmořských výškách okolo 1200 m.
Vytrvalá bylina dorůstající do výšky 30 až 60 cm. Pevná, přímá a hladká lodyha vyrůstá z podzemní vejčité hlízy s průměrem 1 až 2 cm. Tato hlíza vyrostla na vrcholu loňské, již zasychající hlízy. Obě jsou spojeny zbytky po pochvách loňských listů; tyto pozůstatky jsou tvořeny souběžnými, tenkými vlákny která jsou nahoře síťkovitá. Na lodyze vyrůstají dva až tři mečovité modrozelené listy s podélnou žilnatinou které se směrem vzhůru zmenšují, všechny jsou na konci zašpičatělé a nejsou širší než 1 cm.
V horní části pevné lodyhy rostou souměrné oboupohlavné květy vytvářející řídké hroznovité květenství složené ze tří až sedmi květů. Vzpřímené okvětní lístky vyrůstající ve dvou přeslenech, jsou nachové barvy a na spodu jsou srostlé do krátké, jen mírně zakřivené trubky. V květu jsou tří tyčinky s prašníky a spodní trojdílný semeník s protáhlou čnělkou nesoucí bliznu se třemi laloky. Rostliny rozkvétají dost nepravidelně a kvetou jen krátce na přelomu června a července. Jsou opylovány blanokřídlým a dvoukřídlým hmyzem hledající nektar uložený vespod okvětní trubky.
Plody jsou trojboké, asi 5 mm dlouhé, obvejčité, trojdílné tobolky nahoře zakulacené. Obsahují plochá hnědá semena dozrávající v půli srpna, nejvíce jich tvoří spodní květy, Semena vypadávají do blízkého okolí rostliny, nejsou dormantní a v přírodě často klíčí již na podzim. Koncem září nadzemní části rostlin usychají. Ploidie druhu je 2n = 60.
Podobnou rostlinou, se kterou si lze tento druh zaměnit, je mečík střechovitý. Ten ale má obvykle jednostranný hrozen tvořený sedmi až deseti fialově růžovými květy, širší a na konci tupý spodní list a jeho tobolky mají vmáčklý vrchol. Dalším odlišujícím znakem je odtrhávání vláken na vrcholu obalu spojující hlízy.
Jednou z možností jak se může mečík bahenní rozmnožovat je vegetativní rozmnožování. Obvykle je původní hlíza nahrazena jednou hlízou novou, v ojedinělých případech vyroste více lodyh a vznikne několik nových hlíz, takto se zmnožují původní klony. Druhou z možností je pohlavní rozmnožování, kdy ze semen vyrůstají nové rostliny jež nahazují uhynulé, zvyšují jejích počty i genetickou variabilitu.
Mečík bahenní je ohrožená rostlina která z řady lokalit vymizela a na zbylých se její stavy snižují. Bylo to způsobeno vysoušením vlhkých míst a jejich přeměnou z luk na ornou půdu, nebo vyhnojením pozemků jenž podnítilo růst silně konkurenčních rostlin. Také vymýcení lesních porostů zvýšilo oslunění s následnou změnu ve složení vegetace původního bylinného patra a ve vysychání vlhké půdy. Některé louky zase bývaly koseny nebo spásány dřív, než se stačily rostliny vysemenit.
V ČR je „vyhláškou MŽP ČR č. 395/1992 Sb.“, stejně jako „Červeným seznamem cévnatých rostlin květeny ČR“, mečík bahenní zařazen mezi kriticky ohrožené druhy (§1, C1b). Je také zmiňován v Příloze č. II Směrnice Rady č. 92/43/EHS z 21. května 1992 o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin.[2][3][4][5][6][7]
Mečík bahenní (Gladiolus palustris) je vyhynutím ohrožená, fialově kvetoucí bylina která ve volné přírodě České republiky vyrůstá jen vzácně, druh z rodu mečík který je na českém území původní rostlinou.
Die Sumpf-Siegwurz oder Sumpf-Gladiole (Gladiolus palustris) ist eine Pflanzenart aus der Gattung Gladiolen (Gladiolus) innerhalb der Familie der Schwertliliengewächse (Iridaceae).
Die Sumpf-Siegwurz ist eine ausdauernde krautige Pflanze, die Wuchshöhen von 30 bis 60 Zentimetern erreicht. Als Überdauerungsorgane bildet dieser Geophyt Knollen. Der Stängel ist unverzweigt. Mehrere Laubblätter stehen grundständig, eines befindet sich weiter oben am Stängel. Die Laubblätter sind kürzer als der Stängel, einfach, parallelnervig, schwertförmig und 4 bis 9 Millimeter breit.[1]
In einseitswendigen Blütenständen stehen meist zwei bis sechs Blüten zusammen.[1] Die zwittrigen Blüten sind dreizählig. Die purpurroten Blütenhüllblätter sind 3 Zentimeter groß, am Grund zu einem gebogenen Trichter verwachsen. Die unteren inneren Blütenhüllblätter besitzen einen weißen, rot umrandeten Längsstreifen. Die Sumpf-Siegwurz blüht von Mitte Juni bis Juli. Die Bestäubung erfolgt durch Hummeln.[2]
Es werden Kapselfrüchte gebildet.
Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 60.[2]
Die Sumpf-Siegwurz kommt ausschließlich in Europa vor: von Ostfrankreich über Österreich und Italien weiter ostwärts bis nach Bulgarien. Vereinzelte Vorkommen findet man in Polen, Belarus, Russland und Litauen (die Vorkommen in Litauen sind vermutlich erloschen). Der Verbreitungsschwerpunkt liegt in Südosteuropa.[3]
Die Sumpf-Siegwurz ist in Höhenlagen von 0 bis 1500 Metern anzutreffen. Bevorzugte Lebensräume sind Moorwiesen und Moorwälder, sie wächst auf wechselfeuchten, eher nährstoffarmen, aber basenreichen und humosen Böden. Es ist eine Charakterart der Streuwiesen (Molinion), man findet die Sumpf-Siegwurz aber auch auf Halbtrockenrasen (Mesobromion) und in Kalk-Trockenkiefernwäldern (Erico-Pinion).[2] So ist das größte bekannte deutsche Vorkommen auf der Königsbrunner Heide südlich von Augsburg zu finden.
Die Sumpf-Siegwurz benötigt ein kleinräumiges Mosaik aus Kalkflachmooren, Magerrasen und Streuwiesen. Innerhalb dieser Lebensräume kommt die Sumpf-Siegwurz witterungsabhängig jährlich schwankend auf den unterschiedlich feuchten Standorten zur Blüte. Düngung, mehrmalige Mahd pro Jahr, intensive Beweidung und Entwässerungsmaßnahmen zerstören den Lebensraum der Sumpf-Siegwurz.[3]
Die Sumpf-Siegwurz ist in der Roten Liste der IUCN aufgeführt.[5] In der Roten Liste der Gefäßpflanzen Europas wurde aufgrund von Datendefiziten keine Einstufung vorgenommen.[6]
Die Sumpf-Siegwurz wird in der Roten Liste von Deutschland und in der Roten Liste von Bayern unter dem Gefährdungsgrad 2 (stark gefährdet) geführt.
In Österreich wurde die Sumpf-Siegwurz ebenfalls als stark gefährdet gelistet[7], in Oberösterreich musste sie mit Stand 2009 in die höchste Gefährdungskategorie (vom Aussterben bedroht) eingereiht werden[8].
Auch in der Schweiz ist die Sumpf-Siegwurz in der Roten Liste als stark gefährdet (EN) geführt[9].
Die Sumpf-Siegwurz wurde aufgrund der Bedrohung, der sie und ihre Habitate ausgesetzt sind, in den Anhang II der Fauna-Flora-Habitat-Richtlinie aufgenommen. Die EU-Mitgliedsstaaten sind verpflichtet, für die Art Schutzgebiete auszuweisen, die Teil eines zusammenhängenden europäischen ökologischen Schutzgebietsnetzes sind. Dieses Netz muss den Fortbestand bzw. die Wiederherstellung eines günstigen Erhaltungszustands der Habitate der Arten in ihrem natürlichen Verbreitungsgebiet gewährleisten.
Bislang ist dies nicht gelungen: Bulgarien, Frankreich, Österreich und Slowenien mussten für den Bewertungszeitraum 2007–2012 weitere Verschlechterungen eingestehen. Als einziger EU-Staat hat Polen Verbesserungen für die Art angegeben, bei einem weiterhin schlechten Erhaltungszustand.[4]
Die Sumpf-Siegwurz ist im Anhang IV der Fauna-Flora-Habitat-Richtlinie gelistet.[10] Für diese Arten haben die EU-Staaten ein striktes Schutzsystem zu etablieren, das unter anderem jegliches absichtliche Pflücken, Sammeln, Abschneiden, Ausgraben oder Vernichten von Exemplaren in der Natur verbietet (Artikel 13 Richtlinie 92/43/EWG).
Die Erstveröffentlichung von Gladiolus palustris erfolgte durch Jean Gaudin. Der Gattungsname Gladiolus ist vom lateinischen Wort gladius für Schwert und das Artepitheton palustris vom lateinischen Wort palus für Sumpf ableitet.
Ihre Knolle ist mit einem Netz, ähnlich einem Kettenhemd überzogen. Im Mittelalter glaubte man, wer die Knolle unter der Rüstung trägt, sei im Kampf unverwundbar. Der Trivialname Siegwurz deutet noch darauf hin.
Die Sumpf-Siegwurz oder Sumpf-Gladiole (Gladiolus palustris) ist eine Pflanzenart aus der Gattung Gladiolen (Gladiolus) innerhalb der Familie der Schwertliliengewächse (Iridaceae).
Gladiolus palustris, common name marsh gladiolus or sword lily, is a herbaceous perennial plant belonging to the genus Gladiolus of the family Iridaceae. The genus name Gladiolus is the Latin diminutive of gladius, a sword, while the specific Latin name palustris, meaning growing in marshes, refers to the alleged environment of this species.
Gladiolus palustris reaches on average 30–60 centimetres (12–24 in) of height. The stem is erect, glabrous and unbranched, the bulbus is spherical with cross-linked fibers at the top. The leaves are shorter than the stem, simple, with a parallel venation, sword-shaped, 4–9 centimetres (1.6–3.5 in) long. The inflorescence is composed of three to six hermaphroditic flowers, trifoliate, with a rosy violet or magenta perigonium, about 30 centimetres (12 in) long. The flowering period of these plants extends from May through July. They are pollinated by bumblebees.
This species is native of Central and NW Europe. It occurs in eastern France, Switzerland, in southern and eastern Germany, the Czech Republic, Slovakia and Poland. It is present in the Italian Alps, Austria and Hungary and more common in the Balkan region. Other locations are in Eastern Europe, including Romania.[3]
Notwithstanding the name, these plants do not grow in marshes, as they prefer calcareous, moist and humus rich environments alternately wet and dry, in wet meadows and forest clearings. They can be found at a maximum altitude of 1,200–1,500 metres (3,900–4,900 ft).
Gladiolus palustris, common name marsh gladiolus or sword lily, is a herbaceous perennial plant belonging to the genus Gladiolus of the family Iridaceae. The genus name Gladiolus is the Latin diminutive of gladius, a sword, while the specific Latin name palustris, meaning growing in marshes, refers to the alleged environment of this species.
Gladiolus palustris es una especie de gladiolo originaria de Europa.
Gladiolus palustris alcanza un tamaño de 30 a 60 centímetros de altura. El tallo es erecto, glabro y no ramificado, el bulbo es esférico con fibras entrecruzadas en la parte superior. Las hojas son más cortas que el tallo, simples, con una venación paralela, en forma de espada, de 4 - 9 centímetros de largo. La inflorescencia está compuesta por entre tres y seis flores hermafroditas, trifoliadas, con un perigonio de color violeta, rosa o magenta, de cerca de 30 centímetros de largo. El período de floración de estas plantas se extiende desde mayo hasta julio. Son polinizadas por abejorros.
Esta especie es nativa del noroeste de Europa Central y Oriental. Sedistribuye en el este de Francia, Suiza, en el sur y el este de Alemania, la República Checa, Eslovaquia y Polonia. Está presente en los Alpes italianos, Austria y Hungría y más común en la región de los Balcanes. Otras localidades están en Europa del Este.
No obstante lo dispuesto por su nombre, estas plantas no crecen en los pantanos, ya que prefieren ambientes calcáreos, húmedos y ricos en humus, alternativamente húmedo y seco, en prados húmedos y claros del bosque. Se pueden encontrar a una altitud máxima de 1.200-1.500 metros.
Gladiolus palustris fue descrita por Jean François Aimée Gottlieb Philippe Gaudin y publicado en Flora Helvetica 1: 97. 1828.[1]
Gladiolus: nombre genérico que se atribuye a Plinio y hace referencia, por un lado, a la forma de las hojas de estas plantas, similares a la espada romana denominada "gladius". Por otro lado, también se refiere al hecho de que en la época de los romanos la flor del gladiolo se entregaba a los gladiadores que triunfaban en la batalla; por eso, la flor es el símbolo de la victoria.[2][3]
palustris: epíteto latíno que significa "palustre, que crece en los pantanos".[4]
Gladiolus palustris es una especie de gladiolo originaria de Europa.
Ilustración Vista de la planta En Sello postal de AlemaniaGladiolus palustris
Le glaïeul des marais (Gladiolus palustris) est une plante vivace de la famille des Iridaceae.
Prés humides, clairières des forêts dont le sol argileux provoque de fort contraste entre la sécheresse estivale et l'omniprésence d'eau en hiver. Le glaïeul des marais aime la lumière.
Il est présent dans de rares zones en France, notamment en Haut et Bas-Rhin, Jura, Ain et Haute-Savoie. Il pourrait s’éteindre en raison de la disparition progressive des zones humides.
Gladiolus palustris
Le glaïeul des marais (Gladiolus palustris) est une plante vivace de la famille des Iridaceae.
Bahnowy mječik (Gladiolus palustris) je rostlina ze swójby škleńčicowych rostlinow (Iridaceae).
Bahnowy mječik (Gladiolus palustris) je rostlina ze swójby škleńčicowych rostlinow (Iridaceae).
Il gladiolo palustre (Gladiolus palustris Gaud., 1828) è una pianta erbacea della famiglia delle Iridaceae diffusa in Europa.[2]
È una pianta perenne con bulbo sferico. Il fusto è eretto, glabro. L'infiorescenza è a spiga e il fiore ha un perigonio purpureo.
La specie è presente in Albania, Austria, Bosnia ed Erzegovina, Bulgaria, Croazia, Repubblica Ceca, Francia, Germania, Grecia, Italia, Liechtenstein, Polonia, Romania, Serbia, Slovacchia, Slovenia, Svizzera e Ungheria.[1]
Vive in ambienti calcarei, umidi, ricchi di humus.
Il gladiolo palustre (Gladiolus palustris Gaud., 1828) è una pianta erbacea della famiglia delle Iridaceae diffusa in Europa.
Pelkinis kardelis (Gladiolus palustris) – vilkdalginių (Iridaceae) šeimos kardelių (Gladiolus) genties augalų rūšis. Augalas daugiametis, 30-60 cm aukščio, su laibu stiebu. Gumbai kiaušiniški. Lapai linijiški. Žiedynas vienašalis, su 2-5 žiedais. Apyžiedis purpurinis. Žydi birželio-liepos mėn. Dauginasi sėklomis ir vegetatyviškai.
Auga pelkėtose pievose, miškų aikštelėse, krūmynuose.
Rūšis paplitusi Vidurio ir Pietų Europoje, pavienės radvietės yra Vokietijoje, Lenkijoje, Baltarusijoje.
Įrašyta į Lietuvos raudonąją knygą. Lietuvoje rastas Vilniaus, Trakų, Kauno raj.
Mieczyk błotny (Gladiolus palustris Gaud.) – gatunek rośliny wieloletniej należący do rodziny kosaćcowatych.
Występuje w Europie od Francji na zachodzie po Ukrainę na wschodzie[2]. W Polsce współcześnie znany z dwóch stanowisk: Rezerwat przyrody Łąka Sulistrowicka oraz okolice Kondratowa[3].
Bylina, geofit. Rośnie na wilgotnych łąkach. Kwitnie w czerwcu i lipcu.
Gatunek objęty w Polsce ścisłą ochroną.
Polskie Towarzystwo Ochrony Przyrody „Salamandra” realizuje program reintrodukcji tego gatunku w Wielkopolsce[4].
Kategorie zagrożenia:
Mieczyk błotny (Gladiolus palustris Gaud.) – gatunek rośliny wieloletniej należący do rodziny kosaćcowatych.
Močvirski meček (znanstveno ime Gladiolus palustris) je zelnata trajnica, ki doseže višino od 30 do 60 cm.
Močvirski meček ima nerazvejano steblo. Listi so dolgi, preprosti, z vzporednimi žilami, mečaste oblike in do 1 cm široki. Rob lista je gladek. Ima enostransko socvetje iz največ šestih cvetov. Listi cvetnega odevala so škrlatno rdeči z zakrivljeno cevjo in topim vrhnjim delom.
Uspeva na vlažnih, s hranili revnih travnikih.
Vlažni travniki se v Sloveniji večinoma opuščajo, ker spremenjen način gospodarjenja z opustitvijo košnje zmanjšuje območje rastišča in poslabšuje ugodne pogoje za njegov obstoj. Zato je ta vrsta v upadanju in v Sloveniji zavarovana skupaj s preostalimi štirimi vrstami mečkov, ki uspevajo pri nas.
Močvirski meček (znanstveno ime Gladiolus palustris) je zelnata trajnica, ki doseže višino od 30 do 60 cm.
Kärrsabellilja (Gladiolus palustris) är en växtart familjen irisväxter från centrala och nordöstra Europa och en av de mest nordliga arterna i släktet. Arten odlas sällsynt som trädgårdsväxt i Sverige.
Kärrsabellilja (Gladiolus palustris) är en växtart familjen irisväxter från centrala och nordöstra Europa och en av de mest nordliga arterna i släktet. Arten odlas sällsynt som trädgårdsväxt i Sverige.
Трав'яниста рослина 30-60 (рідко до 90) см заввишки. Бульбоцибулина куляста, у верхній частині обгорнута сіткою густих волокон. Стебло прямостояче, тонке, голе, нерозгалужене. Листків 2-3 штуки, вони лінійні, тонкозагострені, 8-15 мм завширшки, коротші за стебла. Суцвіття — однобічний негустий колос, що складається з 2-5 квіток. Пелюстки пурпурово-фіолетові, нижні мають білу смугу з темною облямівкою. Оцвітина формує вигнуту воронку. Квітки, що розташовані на кінці суцвіття, розкриваються не повністю і насіння не дають. Плід — оберненояйцеподібна, довгаста, зверху округла коробочка.
Число хромосом 2n = 60.[2 2]
Рослина світло- і вологолюбна, проте добре переносить тимчасову літню посуху. Трапляється на вологих луках, болотах, лісових галявинах, рідше — у соснових і ялинових лісах з вересом у трав'яному покрові. На півдні ареалу зростає в лучних степах, на пісках зі степовою рослинністю, у дубових лісах. Віддає перевагу помірно гумусованим, багатим на вапно ґрунтам. Максимальна висота, на якій поширені косарики болотні в Альпах, — 1200–1500 м над рівнем моря, в передгір'ях Карпат — 100–300 м.
Квітне у травні-липні. Плодоносить у серпні-вересні. Розмножується бульбоцибулинами і насінням. Квіти запилюються джмелями.
Батьківщина косариків болотних — Центральна Європа, де вони поширені на сході Франції, на півдні і сході Німеччини, в Швейцарії, Чехії, Словаччині, Угорщині, Румунії, Австрії, балканських країнах, материковій частині Греції та на півночі Італії. Окремі популяції трапляються в Польщі і Болгарії.[2 3] Стан раніше описаних популяцій в Литві, Білорусі,[1 1] Росії невідомий, ймовірно, в цих країнах вид зник.[2 4]
В Україні зростають в таких регіонах як Закарпаття, Передкарпаття і Полісся.[1 2] Через ці місцевості проходить східна межа ареалу.
По всьому ареалу спостерігається скорочення чисельності через збирання квітів, сінокоси, меліоративні роботи, що призводять до осушення боліт і заплавних луків. В минулому знищенню рослин сприяло збирання бульбоцибулин, які вважалися талісманом.[2 5] Внаслідок цього косарики болотні стали рідкісними у багатьох країнах, зокрема вони занесені до Червоних книг Литви, Німеччини, Росії, Австрії,[2 6] Швейцарії,[2 7] Червоних списків Польщі[2 8][2 9] і Міжнародного союзу охорони природи.[2 5] Крім того, рослина занесена до додатку Оселищної директиви[2 10] — документу Євросоюзу, спрямованого на захист особливо уразливих видів та їх природних осередків. У більшості країн стан популяцій характеризується як загрозливий, повільне зростання чисельності спостерігається в Німеччині, Угорщині і Польщі.[1 3]
В Україні усі описані популяції знаходяться поза межами природоохоронних територій. Цим зумовлене і скорочення чисельності, і погана дослідженність виду загалом. Для збереження цієї рослини потрібно виявити усі місця зростання і взяти їх під охорону, також дієві стандартні охоронні засоби: заборона на зміну середовища, збирання квітів, перенесення до приватних колекцій, регламентація меліоративних робіт, регулювання часу сінокосу.[1 4]
Косарики болотні цінуються за яскраві і витончені квіти, їх зрідка культивують аматори декоративного садівництва.
Косарики болотні в Червоній книзі України. — Переглянуто 11 вересня 2016.
Gladiolus palustris là một loài thực vật có hoa trong họ Diên vĩ. Loài này được Gaudin miêu tả khoa học đầu tiên năm 1828.[1]
Gladiolus palustris là một loài thực vật có hoa trong họ Diên vĩ. Loài này được Gaudin miêu tả khoa học đầu tiên năm 1828.
Gladiolus palustris Gaudin
Охранный статусШпа́жник боло́тный, или Гладиолус болотный (лат. Gladīolus palūstris) — вид рода Шпажник семейства Ирисовые.
Многолетнее травянистое растение высотой 30-60 см, имеющее яйцевидный клубень.
Соцветие — колос. Цветки розоватые или ярко-розовые. Цветёт с мая по июнь.
Плод — сухая коробочка.
На территории России вид, возможно, исчез. За рубежом (чего?) произрастает в Центральной и Южной Европе.
Произрастает на болотах и сырых лугах.
Возможно, исчезнувший вид. Занесён в Красную книгу РФ. Лимитирующие факторы исчезновения не изучены. Скорее всего, лимитирующами факторами являлись нарушение гидрологического режима в местах исчезновения вида и сбор цветущих растений в декоративных целях.
Красная книга РоссииШпа́жник боло́тный, или Гладиолус болотный (лат. Gladīolus palūstris) — вид рода Шпажник семейства Ирисовые.