Nile region, oases and Mediterranean region.
Europe, Egypt, Palestine, Sudan, Ethiopia, tropical east Africa, Zambia, Zimbabwe, south Africa.
Nile and canal banks.
Perennial.
Leaves are used as a febrifuge and tonic and roots as a cure for scorpion and snake bite.
Verbena officinalis (Verbena común, o Yerba sagrao) ye una yerba perenne nativa del sudeste d'Europa.
Ye una planta yerbácea perenne, de terrenes incultos, que crez hasta los 100 cm o más d'altor. El so tarmu ye erecto, obtusu, cuadrangular y bien ramificáu, y ta marcáu por dos riegos llonxitudinales. Les fueyes son opuestes, peciolaes, axataes, pinnaes, llanceolaes y con lóbulos fondos. Les flores, sesiles, son de color azul púrpura o lila claro y arrexuntar n'espigues paniculosas axilares y terminales. La corola tien forma d'embudu. El frutu ye una cápsula con cuatro granes.
Crez de forma bonal n'Europa, Asia y África y América. Alcuéntrase en terrenes incultos con ciertu mugor y cantos de caminos. Subnitrófila.
Arrobinar por grana o raigaños. Ta llargamente naturalizada fuera del so ámbitu nativu.
Nel nordeste européu foi señalada como una yerba sacro, usada en rituales sacros pa llimpiar y defendese contra enfermedaes demoníacas.
D'alcuerdu a William Faulkner na so hestoria curtia "An Odor of Verbena", la verbena ye l'únicu arume que puede ser golida polos caballos ensin perder un rastru.
En Colombia solía ser usada como ferramienta de castigu pa educación de los neños. y estazar pites
Como floritu utiliza la planta entera desecada, sobremanera la flor y en menor importancia el raigañu. El principiu activu de la verbena ye un heterósido llamáu verbenalósido que tien calter estimulante del sistema nerviosu parasimpáticu y por hidrólisis produz verbenalol, verbenalina, verbenanina y hastatósido.
La verbena ta compuesta por mucílagos, glucósidos, aceite esencial (citral, terpenos, alcoholes terpénicos y geramiol), saponina, ácidu silícico, acedu cafeico, taníns y principios amargosos.[1]
La verbena tien propiedaes galactogogues que s'atribuyeron a l'aucubina. Utilizaron estractos del frutu de la verbena pa tratar les dismenorrea y aguiyar la lactancia. La verbena tien propiedaes parasimpátiques débiles, que provoquen una llixera contraición uterina. Describióse que la verbenalina tien actividá estimulante uterina. Describióse actividá simpática: la verbenalina a dosis baxes actúa como agonista nes terminaciones nervioses simpátiques, ente que les dosis elevaes provoquen l'antagonismu. En mures describióse una débil aición laxante de los glucósidos iridoides.
Comprobóse que los heterósidos iridoideus (especialmente'l verbenalol) producen un efeutu antiinflamatoriu, analxésicu local y llixeramente parasimpaticomètico, con una aición sedante, espasmolítica, estimulante del peristaltismo intestinal y la diuresis, reductora de la frecuencia y fuercia del llatíu cardiacu. Por cuenta de la presencia de taninos tien una cierta aición astrigente. Los mucílagos confiéren-y una actividá demulcente y antiinflamatoria.[1]
Los estractos de verbena pueden presentar una cierta aición hipotiroidea (mengüen l'actividá del tiroides) polo que pueden bloquiar l'aición de determinaes hormones. Ta prohibíu'l so usu en muyeres embarazaes porque'l verbenalósido (heterósido irioideo que se hidroliza en verbenalol) puede causar un efeutu uterotónicu y enzancar les contraiciones carauterístiques del partu.
Dosis elevaes de verbenalina provoquen el paralís del Sistema Nerviosu Central, lo que causa l'apaición de plasmu y convulsiones.
Verbena officinalis describióse por Carlos Linneo y espublizóse en Species Plantarum 1: 20–21. 1753.[3]
Verbena: nome xenéricu que ye un antiguu nome llatín de la verbena común europea.[4]
officinalis: epítetu llatín que significa "melecinal, de vienta en herbarios"
Esta páxina forma parte del wikiproyeutu Botánica, un esfuerciu collaborativu col fin d'ameyorar y organizar tolos conteníos rellacionaos con esti tema. Visita la páxina d'alderique del proyeutu pa collaborar y facer entrugues o suxerencies. Verbena officinalis (Verbena común, o Yerba sagrao) ye una yerba perenne nativa del sudeste d'Europa.
Dərman minaçiçəyi (lat. Verbena officinalis)[1] - minaçiçəyi cinsinə aid bitki növü.[2]
İkiləpəlilər ilə əlaqədar bu məqalə qaralama halındadır. Məqaləni redaktə edərək Vikipediyanı zənginləşdirin. Dərman minaçiçəyi (lat. Verbena officinalis) - minaçiçəyi cinsinə aid bitki növü.
La berbena (Verbena officinalis) és una planta herbàcia perenne i vivaç de la família de les verbenàcies. El seu nom prové del llatí verbēnam ‘berbena', planta d'usos màgics i medicinals. Officinalis també prové del llatí i és un qualificatiu que significa "de la botiga de farmàcia", "d'ús medicinal". És una espècie comuna als vorals de camins, dics, terrenys erms, llocs humits, cunetes, llocs sorrencs, camps abandonats i regió litoral. Es distribueix per quasi tot Europa (excepte Islàndia), Àsia i Àfrica septentrional. Molt comuna a Espanya i introduïda a Noruega, Suècia i Finlàndia. A Catalunya prolifera a l'estatge montà i a la terra baixa mediterrània.
És una planta perenne i per la seva forma vital de Raunkjaer és un camèfit. Pot arribar a fer de 30 a 100 cm. És una planta prima, més o menys ramificada, que pot arribar al metre d'alçada. Les tiges són subtils, rectes, quadrangulars, ramificades a la part alta, aspres a les arestes i sense pèl a la resta. Les fulles són oposades i de contorn irregular (dentades). Les fulles són aspres i es presenten oposades, les inferiors són oblongues peciolades, mentre que les superiors són més petites, estretes i una mica festonejades.
Presenta una inflorescència espiciforme (en forma d'espiga). les flors són petites i de color rosaci o liliaci, dipositades en espigues terminals. El periant té els sèpals units formant un calze amb cinc dents o lòbuls. Algunes vegades és irregular. Té una corol·la simpètala amb cinc lòbuls imbricats, sovint amb un tub prim i un limbe eixamplat, menys sovint campanulat o bilabiat. El periant és de color malva-blavenc. L'androceu té els estams rarament isòmers amb els lòbuls de la corol·la, més sovint quatre i una mica didínams, algun cop dos, a vegades tots o alguns dels que falten estaminodials; filaments inserits al tub de la corol·la i alternats amb els lòbuls d'aquesta. Disc nectarífer al voltant de l'ovari poc desenvolupat o algunes vegades absent, tub de la corol·la nectarífer per dins en Avicenia. El gineceu normalment és de dos carpels units, inicialment amb l'ovari bilocular però de sobte es divideix en quatre càmeres uniloculades per intrusió de particions del nervi medi carpel·lar. El fruit és drupaci, té de dos a quatre pirenis, molt sovint separant-se en quatre núcules monosaminades, a vegades la càpsula té de dos a quatre valvades.
El seu fruit és una càpsula comprimida lateralment i rugosa que conté quatre llavors. La seva floració es produeix entre el mesos de juny i octubre.
S'utilitza la planta sencera dessecada, sobretot la flor i en menor importància l'arrel. El principi actiu de la berbena és un heteròsid anomenat berbenalòsid que té caràcter estimulant del sistema nerviós parasimpàtic i per hidròlisi produeix berbenalol, berbenalina, berbenanina i hastasòdid. la berbena conté mucílags, glucòsids, olis essencials (limonè, citrals, terpens, alcohols terpènics i geramiol), saponina, àcid silícic, àcid cafèic, tanins i principis amargs. També té derivats del fenilpropà com el berbascòsid, eucovòdis i martinòsids.
S'ha utilitzat per al tractament del nerviosisme, insomni, ansietat, esgotament físic, esgotament psíquic, tos improductiva, asma, bronquitis, refredat comú, dispèpsies, discinèsia biliar, oligúria, retenció urinària, edema, artritis, artràlgies, gota. També s'ha utilitzat per via tòpica per al tractament d'estomatitis, laringitis, dermatitis, prurit, cremades.
Dosis elevades de berbenalina provoquen la paràlisi del Sistema Nerviós Central, la qual cosa causa l'aparició d'estupor i convulsions.
Durant l'edat mitjana es va utilitzar en pocions i beuratges pels endevins i bruixes que facilitaven a aquells que creien en la seva capacitat afrodisíaca.
Dioscòrides la considerava una herba sagrada, ja que era una de les espècies més emprades en les cerimònies religioses.
La berbena (Verbena officinalis) és una planta herbàcia perenne i vivaç de la família de les verbenàcies. El seu nom prové del llatí verbēnam ‘berbena', planta d'usos màgics i medicinals. Officinalis també prové del llatí i és un qualificatiu que significa "de la botiga de farmàcia", "d'ús medicinal". És una espècie comuna als vorals de camins, dics, terrenys erms, llocs humits, cunetes, llocs sorrencs, camps abandonats i regió litoral. Es distribueix per quasi tot Europa (excepte Islàndia), Àsia i Àfrica septentrional. Molt comuna a Espanya i introduïda a Noruega, Suècia i Finlàndia. A Catalunya prolifera a l'estatge montà i a la terra baixa mediterrània.
Planhigyn blodeuol a throfannol yw 'Y ferfain sy'n enw benywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Verbenaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Verbena officinalis a'r enw Saesneg yw Vervain.[1] Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Briw'r March, Cas-gan-gythraul, Derwen Fendigaid, Derwen y Ddaear Ferfaen, Gwaedlys Gwyn, Hudlys, Llys yr Hudol, Llysiau'r Hudol.
Planhigyn blodeuol a throfannol yw 'Y ferfain sy'n enw benywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Verbenaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Verbena officinalis a'r enw Saesneg yw Vervain. Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Briw'r March, Cas-gan-gythraul, Derwen Fendigaid, Derwen y Ddaear Ferfaen, Gwaedlys Gwyn, Hudlys, Llys yr Hudol, Llysiau'r Hudol.
Sporýš lékařský (Verbena officinalis) je vytrvalá, okolo půl metru vysoká bylina kvetoucí v červenci a srpnu drobnými, slabě fialovými nebo narůžovělými květy v klasnatém květenství. V české přírodě je rostlinou nepůvodní; je považován za archeofyt, neboť rostl na území České republiky již před koncem 15. století. Byl sem zavlečen pravděpodobně neúmyslně coby plevel s užitkovými rostlinami, ale snad i vědomě pro jeho tehdy vyhlášené léčebné a magické účinky.[1][2]
Původní areál sporýše lékařského zahrnuje oblast sahající od Středozemního moře na východ až po Himálaj a na jih až po Kapverdské ostrovy, Mauritánii a Etiopii. Později jako archeofyt se rozšířil téměř po celé Evropě a západní Asii. Po objevení Nového světa se dostal i do Severní Ameriky a s usnadněním cestování a transportu zboží i do východní, střední a jižní Afriky, východní a jihovýchodní Asie a severní a východní Austrálie. Nyní je rostlinou téměř kosmopolitní.
Je jediným druhem rodu sporýš (celkem tvořeného asi 250 druhy), který se vyskytuje dlouhodobě a trvale na českém území. Mimo něj bývají do české přírodě příležitostně zavlékány původem americké druhy: sporýš peruánský (Verbena peruviana) od roku 1853, sporýš tuhý (Verbena rigida) od roku 1967, sporýš klasnatý (Verbena bonariensis) od roku 1983 a hybrid sporýš zahradní (Verbena × hybrida).[1][3][4]
Je hemikryptofytem rostoucím na čerstvě vlhkých, na živiny, hlavně dusík bohatých, slabě zásaditých či slabě kyselých půdách, které bývají písčitohlinité až hlinité. Vyskytuje se na mezích, pastvinách, úhorech, podél cest, na březích vodních toků, ale také na ruderálních stanovištích i jako plevel v zahradách, a to od nížin do podhorského stupně. Dokáže po mnoho let růst i na místě s konkurencí progresivnějších rostlin. Jako světlomilná rostlina inklinuje k teplejším, plně osluněným místům.
Vyskytuje se v oblastech termofytika a částečně i v přiléhajících územích mezofytika, na velkých částech republiky však chybí (např. v severozápadních Čechách), obvykle je přítomen do nadmořské výšky nejvýše 500 m n. m. Nyní ale ustupuje následkem hojné likvidace k životu příhodných stanovišť. Kvete v červenci a srpnu, drobné květy ve štíhlých květenstvích nakvétají postupně od spodu. Ploidie druhu je 2n = 14.[1][2][5]
Většinou vytrvalé, řidčeji jednoleté byliny s lodyhou vysokou 30 až 70 cm vyrůstají z uzlovitého kořene. Lodyha je přímá, tuhá, čtyřhranná, dole dřevnatí, výše se větví a je krátce chlupatá. Porostlá je křižmostojnými, krátce řapíkatými až přisedlými, tuhými, jednoduchými, podlouhlými, šedozeleně zbarvenými listy s čepelí až 7 cm dlouhou a 4 cm širokou. Listy bez palistů jsou hrubě zoubkované až peřenoklané a oboustranně chlupaté.
Na vrcholu lodyhy a větví, vzácně též v úžlabí listů, vyrůstají klasy mnohokvětého květenství dlouhé 5 až 14 cm, jejichž vřetena se za plodu prodlužují až na 23 cm. Pravidelné, oboupohlavné květy s listeny mají trubkovitý, pěticípý, 3 mm dlouhý, membránovitý, vytrvalý kalich a dále řepicovitou, asi 5 mm dlouhou korunu s trubkou tvořenou pěti tupými laloky světle fialové, růžové nebo vzácněji bílé barvy. V květu jsou čtyři tyčinky nesoucí vejcovité prašníky; dvě z nich jsou delší a všechny jsou až do horní poloviny přirostlé k nálevkovité korunní trubce. Gyneceum je cenokarpní, vzniklo ze dvou plodolistů a později se z něj vyvine čtyřpouzdrý horní semeník; v každém pouzdru je po jednom vajíčku. Čnělka je krátká a na vrcholu má bliznu se dvěma drobnými laloky. Opylení zajišťují hlavně motýli a jiný hmyz s dlouhým sosákem, případně může dojít k samoopylení.
Plod je uzavřen ve vytrvalém kalichu a ve zralosti se rozpadá na čtyři hnědé tvrdky s tvrdým oplodím. Tvrdky jsou podlouhle vejčité, až 2 mm dlouhé, světle hnědé, na spodní straně bradavčité a na horní síťované.[1][2][5][6][7]
Dříve byl sporýš lékařský považován za magickou rostlinu s afrodisiakálními účinky, dokonce měl chránit lidské tělo před střelami; tuto vlastnost dokladuje staročeské pojmenování rodu "železník", které se dodnes zachovalo ve slovenském jménu rostliny. Byl hojně používán v lidovém léčitelství při bolesti v krku, nachlazení nebo chronické bronchitidě pro usnadnění odkašlávání, při špatné činnosti jater, ledvin, u problémů se zažíváním; působí močopudně, urychluje regeneraci organismu a zvyšuje odolnosti proti stresu. Působí slabě neuralgicky a pomáhá při psychogenně podmíněných tzv. tenzních bolestech hlavy, zmírňuje pocit úzkosti, strachu, podráždění a slabosti. Čerstvé výhonky se konzumují formou salátu a ze sušené nati se vaří čaj. Sbírá se nahořklá lodyha na počátku kvetení, kdy obsahuje hlavně mnohé hořčiny, třísloviny, glykosidy, silice a hlavně alkaloidy verbenalin a verbenin a enzymy emulsin a invertin. Nyní je v Česku považován za ohroženou rostlinu, což omezuje sběr z volné přírody, některá zahradnictví však nabízejí jeho semena.[2][5][8][9]
Rostlina se může za příhodných podmínek na stanovišti rozmnožit rozrůstáním kořenové hlavy, na větší vzdálenosti svými semeny (tvrdkami). Při umělém množení se semena vysévají na jaře buď do studeného skleníku nebo přímo na stanoviště. Zhruba za tři týdny nato semena vyklíčí a koncem léta se semenáčky přesadí na trvalé stanoviště, dalším rokem mohou při dostatku živin vykvést.[9]
Sporýš lékařský postupně z české přírody mizí, což je připisováno úbytku vhodných, teplých stanovišť. Ta se z krajiny vytrácejí změnou obhospodařování (přeměna zemědělsky neobdělávaných stanovišť v ornou půdu, nebo naopak zarůstáním vzrůstnými plevelnými rostlinami či náletovými dřevinami), nebo využíváním míst k hospodářským účelům s ekonomickým přínosem. V "Červeném seznamu cévnatých rostlin České republiky", třetí vydání z roku 2012, byl zařazen mezi ohrožené druhy (C3).[1][5][10]
Obrázky, zvuky či videa k tématu sporýš lékařský ve Wikimedia Commons
Sporýš lékařský (Verbena officinalis) je vytrvalá, okolo půl metru vysoká bylina kvetoucí v červenci a srpnu drobnými, slabě fialovými nebo narůžovělými květy v klasnatém květenství. V české přírodě je rostlinou nepůvodní; je považován za archeofyt, neboť rostl na území České republiky již před koncem 15. století. Byl sem zavlečen pravděpodobně neúmyslně coby plevel s užitkovými rostlinami, ale snad i vědomě pro jeho tehdy vyhlášené léčebné a magické účinky.
Lægejernurt (Verbena officinalis), også skrevet Læge-Jernurt eller bare Jernurt, er en 10-80 cm høj urt, der i Danmark vokser meget sjældent nær bebyggelse og er i tilbagegang. Bladene indeholder bitterstoffer og forskellige smagsstoffer (visse sorter dufter og smager som citron).
Jernurt er en flerårig urt med en slank, opret vækstform. Stænglen er stiv og firkantet, og de modsatte blade er ru og fligede. Oversiden er mørkegrøn, mens undersiden er lyst grågrøn.
Blomsterne sidder endestillet på skuddene i smalle aks. De enkelte blomster er små og bleglilla med fem kronblade. Frugterne er tørre spaltefrugter, som modner og spirer i Danmark, men kun under gunstige forhold.
Planten har et kraftigt og dybtgående rodnet.
Højde x bredde og årlig tilvækst: 0,60 × 0,10 m (60 × 10 cm/år).
Jernurt vokser på varme, tørre steppeområder i Sydeuropa (Toscana, provence, Kreta osv.).
I Danmark er den meget sjælden og i tilbagegang. Den er kun kendt fra Østjylland og Øerne nær bebyggelse.
Nær Valence i Sydfrankrig danner den samfund sammen med f.eks. buksbom, citronmelisse, glat tidselkugle, lægesalvie, rød kornel og ægte isop.
De unge blade kan bruges i salat, men de er bitre og skal bruges varsomt. Der er mange der bruger den som te, hvor man bruger friske eller tørrede blade. Den bør ikke trække ret lang tid, da den så let bliver for bitter.
Jernurt påstås at have utallige medicinske egenskaber og at være velegnet mod hovedpine, depression, søvnløshed, gulsot, mavekramper, feber, forsinket menstruation og til rensning af sår m.m. Der mangler dog dokumentation for dette.[kilde mangler]
I ældre bøger kan man læse, at jernurten også blev tillagt andre egenskaber, som i dag lyder meget tvivlsomme:
Lægejernurt er meget sjælden i Danmark. Derimod ser man ofte en anden art, Kæmpe-Jernurt (Verbena bonariensis) brugt i haver som sommerblomst, og den findes i hvid, lyserød eller lyselilla farver. Den ses i blomsterbed, krukker og altankasser, hvor den tager sig pænt ud sammen med andre blomster.[1]
Lægejernurt (Verbena officinalis), også skrevet Læge-Jernurt eller bare Jernurt, er en 10-80 cm høj urt, der i Danmark vokser meget sjældent nær bebyggelse og er i tilbagegang. Bladene indeholder bitterstoffer og forskellige smagsstoffer (visse sorter dufter og smager som citron).
Das Echte Eisenkraut (Verbena officinalis), kurz Eisenkraut, auch Taubenkraut, Katzenblutkraut, Sagenkraut, Verbene (von lateinisch verbena) oder Wunschkraut genannt, ist eine Pflanzenart, die zur Gattung der Verbenen (Verbena) gehört. Es ist eine traditionelle Heilpflanze.
Das Echte Eisenkraut wächst als sommergrüne, seltener einjährige bis meist kurzlebig ausdauernde krautige Pflanze, die Wuchshöhen von 20 bis 75 cm erreicht. Der aufrechte, verzweigte Stängel ist vierkantig und flaumig behaart bis fast kahl. Die Laubblätter sind gegenständig am Stängel verteilt angeordnet. Die Blattspreite verschmälert sich zu einem 0,3 bis 4 cm langen Blattstiel. Die 2 bis 8 cm lange und 1 bis 5 cm breite, eiförmige, verkehrt-eiförmige oder längliche Blattspreite ist papierartig, besonders auf den Blattadern auf der Blattunterseite rau behaart. Die Blattspreite ist grob gezähnt, gelappt bis manchmal tief fiederspaltig.
In Thyrsen stehen schlanke, ährige Teilblütenstände zusammen. Die Tragblätter sind so lang wie der Kelch.
Die relativ kleinen, zwittrigen Blüten sind zygomorph und fünfzählig mit doppelter Blütenhülle. Die fünf 1 bis 4 mm langen Kelchblätter sind verwachsen und drüsig flaumig behaart. Die fünf weißlichen bis rötlichen, hellvioletten bis bläulichen, flaumigbehaarten Kronblätter sind zu einer (2 bis) meist 4 bis 8 mm langen Kronröhre verwachsen, der Kronsaum zweilippig und präsentiertellerförmig. Es sind vier fertile Staubblätter, zwei längere und zwei kürzere, vorhanden. Der Fruchtknoten ist kahl.
Die Klausenfrucht zerfällt in vier längliche, 2 mm lange Klausen.
Die Blütezeit reicht in Mitteleuropa vom Mai bis Oktober, oder bis zum ersten Frost. Die Früchte reifen zwischen Juli und Oktober.
Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 14.
Das Echte Eisenkraut ist eine Halbrosettenpflanze, die mit spindelförmiger, verzweigter Wurzel bis 60 cm tief im Boden sitzt.[1][2]
Die Blüten sind homogame „Lippenblumen“. Nektar wird vom Diskus in der Blüte abgesondert und von einem Haarring verdeckt. Die Pollen-Entleerung erfolgt von 7 bis 12 (selten bis 14) Uhr. Die Blüten werden von Bienen bestäubt. Auch eine Selbstbestäubung ist erfolgreich.[1][2]
Der schräg aufrecht stehende Kelch umschließt die Klausen, dient als Windfang und fällt zur Reife mit diesen ab. Das Echte Eisenkraut ist damit ein Wind- und Tierstreuer; auch Klebausbreitung und Menschenausbreitung sind möglich. Durch Trittausbreitung wird das Echte Eisenkraut zum Kulturrelikt.[1][2]
Das Echte Eisenkraut kommt weltweit in gemäßigten und tropischen Gebieten vor. In vielen Ländern ist es eine invasive Pflanze.
Das Eisenkraut schätzt sonnige, geschützte Lagen mit mäßig nährstoffreichen und schwach sauren, sandigen Lehm- und Ton-Böden und hat im Sommer einen hohen Wasserbedarf. Sie ist eine unauffällige, aber ausdauernde Pflanze und wächst gerne an Wegen, Hecken und Schuttplätzen.
Das Echte Eisenkraut ist eine Charakterart der Klasse Kriechstraußgras-Rasen und Flutrasen (Agrostietea stoloniferae). Es kommt aber auch in Gesellschaften der Verbände Polygonion avicularis oder Arction lappae vor.[3] Es ist in Mitteleuropa ein Alteinwanderer (Archäophyt): Als Kulturbegleiter bzw. als Kulturrelikt ist es seit der Jungsteinzeit z. B. in der Nähe von menschlichen Siedlungen bzw. von Burgen nachweisbar.[4] In den Allgäuer Alpen steigt es bis zu einer Höhenlage von 1100 Metern auf.[5]
Die Erstveröffentlichung von Verbena officinalis erfolgte 1753 durch Carl von Linné in Species Plantarum.[6] Ein Synonym für Verbena officinalis L. ist Verbena setosa M.Martens & Galeotti.[7]
Es werden zwei Varietäten unterschieden[8]:
Das Echte Eisenkraut wird als Grundlage für kosmetische Produkte, als Tee und als alkoholisches Getränk angeboten. Vom Namen her wird es oft mit der ebenfalls zur Familie der Eisenkräuter zählenden Zitronenverbene verwechselt (Aloysia citrodora), die häufig unter den irreführenden Bezeichnungen „Eisenkraut duftend“ oder „Wohlriechendes Eisenkraut“ in den Handel kommt. Eine Unterscheidung ist durch Geruch und Geschmack möglich. Während die Zitronenverbene intensiv nach Zitrone duftet und schmeckt, riecht das Echte Eisenkraut eher unauffällig und enthält viele Bitterstoffe.
Das Echte Eisenkraut, kurz auch Eisenkraut (von mittelhochdeutsch īsenkrūt)[9] genannt, hat vor allem in der Pflanzenheilkunde eine lange Tradition, die bis ins Altertum zurückreicht. Es wurden ihm insbesondere harntreibende, Gallenfluss anregende und antirheumatische Wirkungen nachgesagt. Als Inhaltsstoffe konnten die Iridoid-Glykoside Verbenalin, Hastatosid und neben einer Reihe anderer Verbindungen auch Verbascosid nachgewiesen werden. Eisen enthält die Pflanze allerdings nicht. Trotz mehrfacher pharmakologischer Untersuchungen aller bekannten Inhaltsstoffe konnte eine eindeutige pharmazeutische Wirkung nicht gesichert nachgewiesen werden. Deshalb werden Eisenkrautpräparate heute, wenn überhaupt, nur noch in der Volksmedizin eingesetzt.[10] Eisenkraut ist wohl aber ein wesentlicher Bestandteil handelsüblicher Erkältungsmittel.
Neuere Untersuchungen belegen zudem schlaffördernde sowie neuroprotektive Wirkungen der Inhaltsstoffe.[11][12]
Eisenkrauttee und -öle gelten als wehenauslösendes Mittel.[13][14]
Das Eisenkraut ist seit frühester Zeit kultisch verwendet worden. Bereits in indogermanischen Zeremonien wurde das Eisenkraut genutzt, um Opfersteine oder Altartische zu reinigen. Im alten Ägypten wurde die Träne der Isis genannte Pflanze in Zeremonien eingesetzt. Im antiken Griechenland war sie der Göttin der Morgenröte Eos Erigineia zugeordnet, im antiken Rom lag laut Plinius Eisenkraut stets bündelweise auf dem Altar des Jupiter.
In Wales trägt das Eisenkraut den Namen Devil’s bane („Teufelsbann“).
Auch der Name Eisenkraut (mittelhochdeutsch īsenkrūt) selbst lässt sich auf die kultische Verwendung dieser Pflanze zurückführen: Sie sollte das beste Mittel gegen Verwundungen durch Eisenwaffen sein,[15][16] und sie wurde bei der Eisenverhüttung zugesetzt.[17]
Besonders in Südeuropa war das Eisenkraut im Aberglauben tief verwurzelt. Mit verbena bezeichneten schon die alten Römer gewisse Pflanzenteile, die bei Zeremonien und in der Medizin verwendet wurden. Noch im Mittelalter war das Kraut Bestandteil von Beschwörungszeremonien.
In der Region um Le Puy-en-Velay in Südfrankreich wird unter dem Namen Verveine du Velay ein Schnaps mit verdauungsfördernder Wirkung hergestellt. Allerdings bezieht sich „Verveine“ hier auf die im Gegensatz zum Echten Eisenkraut zitronig duftende Zitronenverbene (Aloysia citrodora). Auch im Zusammenhang mit Teegenuss (und mit Genuss überhaupt) ist meist die Zitronenverbene gemeint. So auch bei der in arabischen Ländern verbreiteten Tee-Mischung „verveine menthe“.
Dioskurides und Plinius unterschieden ein „aufrechtes Peristerion“ und ein „zurückgebogenes Peristerion“. Diese wurden von den Vätern der Botanik als Echtes Eisenkraut („aufrechtes Peristerion – Eisenkraut Männlein“), lateinisch auch Verbena[18] genannt, und als Weg-Rauke („zurückgebogenes Peristerion – Eisenkraut Weiblein“) gedeutet.
Beiden Arten wurden die gleichen Wirkungen zugeschrieben: Vertreiben von Schmerzen der Gebärmutter, Heilung von Hauterkrankungen und von Wunden, von Gelbsucht, Dreitagefieber und Viertagefieber sowie von den Folgen von Schlangen- und Hundebissen.
Die Pflanze sollte mit einem Zeremoniell geerntet werden, bei dem mit Eisen ein Kreis um sie zu ziehen war. Plinius berichtete ausführlich von der kultischen Verwendung der Pflanze bei Römern und Galliern. In altdeutschen Handschriften ist häufig ein Eisenkrauttraktat[19] belegt.
Wiener Dioskurides 6. Jahrhundert
Wiener Dioskurides 6. Jahrhundert
Pseudo-Apuleius Leiden 6. Jahrhundert
Vitus Auslasser 1479
Hortus sanitatis 1491
Otto Brunfels 1532[35]
Leonhart Fuchs 1543
Leonhart Fuchs 1543
Das Echte Eisenkraut (Verbena officinalis), kurz Eisenkraut, auch Taubenkraut, Katzenblutkraut, Sagenkraut, Verbene (von lateinisch verbena) oder Wunschkraut genannt, ist eine Pflanzenart, die zur Gattung der Verbenen (Verbena) gehört. Es ist eine traditionelle Heilpflanze.
Tizimgul, dorivor tizimgul (Verbena officinalis L) — tizimguldoshlar oilasiga mansub koʻp yillik oʻt. Poyasi tik usadi, shoxlangan. Boʻyi 30—100 sm. Barglari tuxumsimon, choʻziqnashtarsimon, yirik (4—8 sm), gullari mayda, oq, poya ustida roʻvaksimon toʻpgul hosil qiladi. Apr.dan sent. gacha gullaydi, mevasi iyundan pisha boshlaydi. T. Oʻzbekistonning choʻl va baland togʻli qismidan tashqari hamma yerida uchraydi. U, ayniqsa, bogʻ, ekin orasi, ariq boʻylari va yoʻl yoqalarida koʻp oʻsadi. Tarkibida verbenalin va adenozin glikozidlari bor. Poya va barglaridan tayyorlangan qaynatma xalq tabobatida turli xil shishlar va teri kasalliklarini davolashda ishlatiladi.
La Verbena officinalis L. (in insübrich e in bressà[1] Erba de San Giuann) l'è un'erba perenn nativa de l'Europa e che la fà part de la fameja di Verbenaceae. La cress fin a un meter d'alteza, cun un purtament driz e la preferiss un söl calcari.
La Verbena officinalis L. (in insübrich e in bressà Erba de San Giuann) l'è un'erba perenn nativa de l'Europa e che la fà part de la fameja di Verbenaceae. La cress fin a un meter d'alteza, cun un purtament driz e la preferiss un söl calcari.
Giovanni Battista Melchiori: Vocabolario bresciano-italiano, 1817.She losserey sheer-vio ny h-Oarpey ee Vervine (Verbena officinalis). T'ee gaase dys meader er yrjid. Ta duillagyn babbanagh feeacklagh eck, as blaaghyn lheeah gorrym-yiargey er y chrouw-vlaaghey. Share lhee thalloo eayllagh.
She losserey sheer-vio ny h-Oarpey ee Vervine (Verbena officinalis). T'ee gaase dys meader er yrjid. Ta duillagyn babbanagh feeacklagh eck, as blaaghyn lheeah gorrym-yiargey er y chrouw-vlaaghey. Share lhee thalloo eayllagh.
Verbena officinalis, the common vervain or common verbena, is a perennial herb native to Europe. It grows up to 70 cm high, with an upright habitus. The lobed leaves are toothed, and the delicate spikes hold clusters of two-lipped mauve flowers.[1]
This plant prefers limey soils; it is occasionally grown as an ornamental plant but perhaps more often for the powerful properties some herbalists ascribe to it. Propagation is by root cuttings or seed. It is widely naturalised outside its native range, for example in North America.
It is also known as simpler's joy or holy herb, or more ambiguously as "mosquito plant" or "wild hyssop". The common name "blue vervain" is also sometimes used, but also refers to V. hastata. And of course, being the only member of its genus in much of its range, it is also simply known as "vervain" locally.
The common names of V. officinalis in many Central and Eastern European languages often associate it with iron, for example:
Common vervain was scientifically described by Carl Linnaeus his 1753 Species Plantarum.[2] The scientific name references the Ancient Roman term verbena, used for any sacrificial herb considered very powerful (as described e.g. by Pliny the Elder). Officinalis, meanwhile, is Latin for "used in medicine or herbalism".
One of the few species of Verbena native to regions outside the Americas, it is derived from the lineage nowadays occurring widely across North America. It might be closest to a group including such species as the white vervain (V. urticifolia), V. lasiostachys or V. menthifolia, and perhaps the swamp verbena (V. hastata). As these, it is diploid with 14 chromosomes.[3]
Numerous local varieties have been described, some of them as distinct species or subspecies. The following are often accepted today:[2]
The Texas vervain (V. halei) is sometimes included in V. officinalis as a subspecies or variety.[2] But despite the outward similarity, biogeography alone strongly suggests there is really no justification to include this North American native here, and DNA sequence data agrees. Instead, V. halei seems to be closely related to V. macdougalii, perhaps with some interbreeding with the V. menthifolia lineage which might explain its Common Vervain-like traits.[3]
Common vervain has been held in high esteem since classical antiquity; it has long been associated with divine and other supernatural forces, and it has an equally long-standing use as a medicinal plant. Herbal capsules are used as a soporific drug in much the same way as for the better known valerian.
Verbena officinalis herb has been used in the traditional Austrian medicine internally (as tea or liqueur) for treatment of infections and fever.[4] Medical use of Common Vervain is usually as a herbal tea; Nicholas Culpeper's 1652 The English Physitian discusses folk uses. "Vervain", presumably this species, is one of the original 38 Bach flower remedies, prescribed against "over-enthusiasm". In the modern era, it is sometimes considered a powerful "ally" of poets and writers, as its relaxing effects can relieve writer's block. It cannot be considered safe to use during pregnancy as it might cause miscarriages.
While common vervain is not native to North America, it has been introduced there and the Pawnee have adopted it as an entheogen enhancer and in oneiromancy, and is often referred to as the North American version of Calea zacatechichi.
In western Eurasia, the term "verbena" or "vervain" usually refers to this, the most widespread and common member of the mostly American genus occurring there. It was called "tears of Isis" in Ancient Egypt, and later on "Juno's tears". In Ancient Greece, it was dedicated to Eos Erigineia. In the early Christian era, folk legend stated that Common Vervain was used to staunch Jesus' wounds after his removal from the cross; hence names like "Holy Herb" or (e.g. in Wales) "Devil's bane".
Because of the association with the Passion of Christ, it came to be used in ointments to drive out and repel "demonic" illness. Vervain flowers are engraved on cimaruta, Italian anti-stregheria charms. In the 1870 The History and Practice of Magic by "Paul Christian" (Jean-Baptiste Pitois) it is employed in the preparation of a mandragora charm.
Hazlitt's Faiths and Folklore (1905) quotes Aubrey's Miscellanies (1721): "Vervain and Dill / Hinder witches from their will."[5][6]
A Royal Navy Arabis-class sloop of the World War I era was named HMS Verbena, and in World War II a Group 1 Flower-class corvette bore the same name; a Group 2 vessel of the latter class was called HMS Vervain. The only Verbena widely found in England in a native state is common vervain, though it is just as possible that the names reference the popular ornamental verbenas, such as the garden vervain.
Chemical investigations of petroleum ether and chloroform extracts led to the isolation of β-sitosterol, ursolic acid, oleanolic acid, 3-epiursolic acid, 3-epioleanolic acid and minor triterpenoids of derivatives of ursolic acid and oleanolic acids. Chromatographic purification of the methanol extract yield two iridoid glucosides (verbenalin and hastatoside), a phenylpropanoid glycoside, verbascoside and β-sitosterol-D-glucoside.[7] Hastatoside and verbenalin have sleep-promoting (soporific) properties.[8] It also contains a monoterpene alcohol called verbenol.[9] In another study, four compounds were isolated and identified as apigenin, 4'-hydroxywogonin, verbenalin, and hastatoside.[10] Aucubin has also been found as one of the active constituents.[11]
{{cite book}}: CS1 maint: multiple names: authors list (link) Verbena officinalis, the common vervain or common verbena, is a perennial herb native to Europe. It grows up to 70 cm high, with an upright habitus. The lobed leaves are toothed, and the delicate spikes hold clusters of two-lipped mauve flowers.
This plant prefers limey soils; it is occasionally grown as an ornamental plant but perhaps more often for the powerful properties some herbalists ascribe to it. Propagation is by root cuttings or seed. It is widely naturalised outside its native range, for example in North America.
Oficina verbeno (Verbena officinalis) estas unujara palearktisa verbeno el Eŭropo.
Oficina verbeno havas maldikan suprenirantan tigon kaj povas atingi alton de 100 cm ĉe kio la malsupra parto de la tigo ligniĝas.
La planto ne odoras kaj gustas, sen kuirado aŭ prilaborado, tre amara.
Oficina verbeno (Verbena officinalis) estas unujara palearktisa verbeno el Eŭropo.
Oficina verbeno havas maldikan suprenirantan tigon kaj povas atingi alton de 100 cm ĉe kio la malsupra parto de la tigo ligniĝas.
La planto ne odoras kaj gustas, sen kuirado aŭ prilaborado, tre amara.
Verbena officinalis (Verbena común, o Hierba sagrada) es una hierba perenne nativa del sudeste de Europa.
Es una planta herbácea perenne, de terrenos incultos, que crece hasta los 100 cm o más de altura. Su tallo es recto, obtuso, cuadrangular y muy ramificado, y está marcado por dos surcos longitudinales. Las hojas son opuestas, pecioladas, rudas, pinnadas, lanceoladas y con lóbulos profundos. Las flores, sesiles, son de color azul púrpura o lila claro y se agrupan en espigas paniculosas axilares y terminales. La corola tiene forma de embudo. El fruto es una cápsula con cuatro semillas.
Crece en Europa, Asia, África y América. Es una planta subnitrófila que se encuentra en terrenos incultos con cierta humedad y en bordes de caminos.
Se propaga por semilla o raíces. Está ampliamente naturalizada fuera de su ámbito nativo.
En el nordeste europeo fue señalada como una hierba sacra, usada en rituales para limpiar y defenderse contra enfermedades demoníacas.
De acuerdo a William Faulkner en su historia corta "An Odor of Verbena", la verbena es la única fragancia que puede ser olida por los caballos sin perder un rastro.
Como hierba medicinal se utiliza la planta entera desecada, sobre todo la flor y en menor importancia la raíz. El principio activo de la verbena es un heterósido llamado verbenalósido que tiene carácter estimulante del sistema nervioso parasimpático y por hidrólisis produce verbenalol, verbenalina, verbenanina y hastatósido.
La verbena está compuesta por mucílagos, glucósidos, aceite esencial (citral, terpenos, alcoholes terpénicos y geraniol), saponina, ácido silícico, ácido cafeico, taninos y principios amargos.[1]
La verbena tiene propiedades galactogogas que se han atribuido a la aucubina. Han utilizado extractos del fruto de la verbena para tratar las dismenorrea y estimular la lactancia. La verbena tiene propiedades parasimpáticas débiles, que provocan una ligera contracción uterina. Se ha descrito que la verbenalina tiene actividad estimulante uterina. Se ha descrito actividad simpática: la verbenalina a dosis bajas actúa como agonista en las terminaciones nerviosas simpáticas, mientras que las dosis elevadas provocan el antagonismo. En ratones se ha descrito una débil acción laxante de los glucósidos iridoides.
Se ha comprobado que los heterósidos iridoideus (especialmente el verbenalol) producen un efecto antiinflamatorio, analgésico local y ligeramente parasimpaticomètico, con una acción sedante, espasmolítica, estimulante del peristaltismo intestinal y la diuresis, reductora de la frecuencia y fuerza del latido cardíaco. Debido a la presencia de taninos tiene una cierta acción astrigente. Los mucílagos le confieren una actividad demulcente y antiinflamatoria.[1]
Los extractos de verbena pueden presentar una cierta acción hipotiroidea (disminuyen la actividad del tiroides) por lo que pueden bloquear la acción de determinadas hormonas. Está prohibido su uso en mujeres embarazadas porque el verbenalósido (heterósido irioideo que se hidroliza en verbenalol) puede causar un efecto uterotónico y dificultar las contracciones características del parto.
Dosis elevadas de verbenalina provocan la parálisis del sistema nervioso central, lo que causa la aparición de estupor y convulsiones.
Verbena officinalis fue descrita por Carlos Linneo y publicado en Species Plantarum, vol. 1, p. 20–21, 1753.[3]
Verbena: nombre genérico derivado de un antiguo nombre latíno, verbēnaca, -ae, la verbena común europea; ya en Plinio el Viejo, Historia Naturalis, (25, 105)[4]
officinalis: epíteto latíno que significa "medicinal, de venta en herbarios"
El único aceptado es Verbena officinalis var. africana (R.Fern. & Verdc.) Munir; todos los otros descritos son meras sinonimías.[5]
* Verbena adulterina Hausskn.
|url= (ayuda) Verbena officinalis (Verbena común, o Hierba sagrada) es una hierba perenne nativa del sudeste de Europa.
Harilik raudürt (Verbena officinalis) on raudürdiliste sugukonda kuuluv mitmeaastane taim, mis pärineb Euroopast. Tegu on tagasihoidliku välimusega taimega, mis kasvab metsikult ja eelistab liivast, savist ja kuiva pinnast. Taimel on väikesed kahvaturoosad õied, mistõttu ta jääb tihti märkamatuks. Raudürt on toitev toonik ja vanasti usuti, et ta aitab igasuguse haiguse vastu. Kreekas on ta pühendatud hommikujumalannale ja raudürti on aegade vältel peetud õnnetoovaks taimeks.[1] Ka egiptlased uskusid, et tegu on muistse taimega, mis pärineb jumalanna Isise pisaratest, kui too leinas taga surnud Osirist.[2]
Taim pärineb Euroopast, kuid on levinud ka Põhja-Ameerikasse ja Aasiasse (Lääne-Aasiast Himaalajani).[3] Taime võib leida luhtadel, maanteede ääres ja kuivades päikesepaistelistes kohtades. Taim eelistab pigem kuivi ja liivaseid, kui niiskeid kasvukohti.[4][2]
Harilik raudürt on kahvatu välimusega oda meenutav taim, mida aetakse tihti segi sinise raudürdiga või jääb ta üldse inimestele märkamatuks.[2]
Vars on püstine, ülaosas harunev ja neljakandiline ning võib kasvada kuni ühe meetri kõrguseks ja taim võib koos lehtedega hargneda kuni 0,5 meetri laiuseks.[3][5]
Taimel on piklikud, rohelised ja vastastikku asetsevad liitlehed, serv on sakiline ja leht kinnitub taimele leherootsuga. Lehepind on kare.[5] Alumised lehed on äraspidimunajad ja kolmetised ning ülemised lineaalsed.[1]
Taime õied on õrnad, lõhnata, väikesed, viie kroonlehega ja meenutavad oda. Üldiselt on õied sinakat tooni, aga võivad olla ka valged, roosad või lillakad. Õitsemisperiood on juulist kuni septembrini. Taime õied on hermafrodiitsed (on olemas nii mees- kui ka naissoost suguorganid) ja teda tolmeldavad putukad. Tegemist on putuktolmleva taimega.[3]
Taime viljad on väikesed pähklid.[2]
Taim paljuneb seemnetega, mis näiteks meeldivad väga lindudele. Juba esimesel aastal pärast seemne mahapanekut hakkab taim õitsema ja saavutab peaaegu oma täissuuruse.[6]
Taim sisaldab iridoide, flavonoide, triterpeene, steroide, kohvhappe derivaate ja eeterlikke õlisid.
Eeterlik õli sisaldab tsitraali, geraniooli, limoneeni, verbenooni. Lisaks leidub taimes erinevaid alkaloide.[1]
Ravitee valmistamiseks kasutatakse nii raudürdi lehti kui ka õisi. Ürt kogutakse õitsemise ajal ja kuivatatakse. Vale kuivatamise korral osa toimeainest (verbenaliin) hüdrolüüsub (laguneb).[1] Seepärast kuivatatakse ürti koos õitega kuivatis temperatuuril 50–60 °C. [5]
Vanasti usuti, et ürti peab korjama siis, kui taevas ei ole kuud ega päikest. Kuna eemaldati nii väärtuslik taim, pidi tema asemele panema meekärje.[2]
Raudürt aitab leevendada depressiooni ja kurnatust, eriti vaimsest tööst tekkinud kurnatust.
Raudürdi teed peaks vältima raseduse ajal, sest võib põhjustada enneaegset sünnitust. Omab kontrakstioone stimuleerivat toimet.
Samuti võivad suuremad annused põhjustada iiveldust.
Harilik raudürt (Verbena officinalis) on raudürdiliste sugukonda kuuluv mitmeaastane taim, mis pärineb Euroopast. Tegu on tagasihoidliku välimusega taimega, mis kasvab metsikult ja eelistab liivast, savist ja kuiva pinnast. Taimel on väikesed kahvaturoosad õied, mistõttu ta jääb tihti märkamatuks. Raudürt on toitev toonik ja vanasti usuti, et ta aitab igasuguse haiguse vastu. Kreekas on ta pühendatud hommikujumalannale ja raudürti on aegade vältel peetud õnnetoovaks taimeks. Ka egiptlased uskusid, et tegu on muistse taimega, mis pärineb jumalanna Isise pisaratest, kui too leinas taga surnud Osirist.
Berbena edo berbena-belarra (Verbena officinalis) Verbenaceae familiako landare belarkara da, sendagintzan erabilia. Mundu osoan izaten da baina, Ameriketan batez ere. Garai batean oso ezaguna zen zelten artean, landare sakratutzat baitzeukaten. Berbena arruntak zurtoin tentea du eta lore txiki more-argiak, gerbatan bilduak. Sendagintzan, egosi ondorengo ur mikatza nahiz enplastoa, sukarra kentzeko eta zauriak eta garbitu eta sendatzeko erabiltzen da gehienbat.[1]
Hainbat azpiespezie ditu:[2]
Artikulu hau biologiari buruzko zirriborroa da. Wikipedia lagun dezakezu edukia osatuz. Berbena edo berbena-belarra (Verbena officinalis) Verbenaceae familiako landare belarkara da, sendagintzan erabilia. Mundu osoan izaten da baina, Ameriketan batez ere. Garai batean oso ezaguna zen zelten artean, landare sakratutzat baitzeukaten. Berbena arruntak zurtoin tentea du eta lore txiki more-argiak, gerbatan bilduak. Sendagintzan, egosi ondorengo ur mikatza nahiz enplastoa, sukarra kentzeko eta zauriak eta garbitu eta sendatzeko erabiltzen da gehienbat.
Hainbat azpiespezie ditu:
Verbena officinalis var. africana (R. Fern. & Verdc.) Munir (= V. officinalis ssp. africana R.Fern. & Verdc.) Verbena officinalis var. eremicola Munir Verbena officinalis var. gaudichaudii Briq. Verbena officinalis var. macrostachya (F. Muell.) Benth. (= V. macrostachya) Verbena officinalis var. monticola Munir Verbena officinalis var. officinalis L. (= V. domingensis)Rohtoverbena eli rohtorautayrtti (Verbena officinalis) on monivuotinen ruohovartinen kukkiva kasvi. Se on lääkekasvi, jolla on ajateltu olevan yliluonnollisia voimia.[1] Rohtoverbenaa löytää kaupasta kuivattuna. Sitä myydään myös puutarhoilla monivuotiseksi kasviksi, mutta puutarhakukaksi jalostettu kasvi ei välttämättä ole yhtä hyvin ravinteikas ja turvallinen kuin rohtokasviksi kasvatettu ja kuivatettu.
Rohtoverbena kasvaa noin 60 senttimetriä korkeaksi. Sillä on talvehtiva maavarsi, josta nousee monia ohuita varsia. Syvään uurteiset lehdet asettuvat varsin pareittain. Lehdet ovat hienon karvan peitossa. Pienet vaaleanvioletit kukat puhkeavat elo-syyskuussa.[2]
Rohtoverbena kasvaa luonnonvaraisena Keski- ja Etelä-Euroopassa.[2] Suomessa sitä viljellään vyöhykkeillä III-IV.[1]
Rautayrtti on uskottu olevan varsin voimakas taikakasvi. Sen nimi liittyy monessa kielessä rautaan tai pyhyyteen. Yrtti oli kelttien druidipapiston, roomalaisten, egyptiläisten ja monien muiden kansojen pyhä kasvi. Egyptissä kasvi tunnetaan Isiksen kyyneleenä. Egyptin tarustossa jumalatar Isis itki niin hartaasti Osiriksen menetystä, että hänen kyyneleistään syntyi rautayrtin taimia. Persiassa taikurit tervehtivät nousevaa aurinkoa pidellen alastomana käsissään rautayrttikimppuja. Kasvin on sanottu lisäävän luovuutta. Kasvin ajatellaan taikakäytössä lisäävän rituaaliesineiden voimaa, joten sitä voi sekoittaa öljysekoitukseen, jolla pyhittää ja puhdistaa rituaaliesineistöä.Terveysvaikutukset Rautalisää ravintoonsa kaipaava voi haudutella teetä rautayrtistä ja nauttia rautalisän näin luonnonmukaisesti. Kasvia ei saa käyttää raskaana tai imettäessä, sillä se voi lisätä keskenmenon riskiä. Toisaalta kätilöt ovat käyttäneet kasvia synnytyksen aikana voimistamaan kohdun supistuksia. Yrttiä kannattaa haudutella iltateeksi, sillä se on vaikutuksiltaan rauhoittava ja unettava. Joidenkin mielestä se kiihottaa seksuaalisesti ja toimii lemmenrohtona. Se auttaa myös suussa oleviin tulehduksiin ja ienongelmiin. Rentouttava vaikutus tulee ilmeisesti hermoston kautta, sillä kasvi elävöittää koko hermoston yleiskuntoa. Kirjallisuudessa löytyy myös mainintoja käytöstä kuumelääkkeenä, migreenin hoidossa, munuaiskivissä ja hengitystievaivoissa. Ulkoisesti kasvin voi laittaa hoivaamaan palovammoja, ihovaurioita ja ruhjeita sekä kolottavia hermoja.Lähteet Aiheesta muualla
Rohtoverbena eli rohtorautayrtti (Verbena officinalis) on monivuotinen ruohovartinen kukkiva kasvi. Se on lääkekasvi, jolla on ajateltu olevan yliluonnollisia voimia. Rohtoverbenaa löytää kaupasta kuivattuna. Sitä myydään myös puutarhoilla monivuotiseksi kasviksi, mutta puutarhakukaksi jalostettu kasvi ei välttämättä ole yhtä hyvin ravinteikas ja turvallinen kuin rohtokasviksi kasvatettu ja kuivatettu.
Verbena officinalis
La Verveine officinale ou Verveine sauvage (Verbena officinalis) est une plante herbacée annuelle ou vivace de la famille des Verbénacées. Elle est parfois appelée Herbe sacrée, Veine de Vénus, Herbe aux sorcières ou Herbe à pigeon (péristéréos[1]).
La verveine officinale est une plante vivace[2] de 20 à 70 cm de haut, à racine fusiforme et jaunâtre. C'est une plante dressée ou ascendante, toujours plus ou moins pérennante[3] et normalement de plus de 15 cm de haut.
Les tiges, de 15 à 40 centimètres, sont légèrement velues, quadrangulaires, canaliculées alternativement sur deux faces opposées, ramifiées puis dressées.
Les feuilles sont opposées ; celles du bas sont pétiolées, ovales ou cunées, dentées ou 1-pennatipartites[3].
Les fleurs bleuâtres ou liliacées, sont petites, sessiles et disposées en longs épis filiformes lâches, disposés en panicule terminale. Chaque fleur porte à la base une languette verte ou bractée de moins de 3 mm de long (plus courte que le calice). La corolle en entonnoir comporte un tube saillant, à limbe presque plan et à 5 lobes, presque égaux[2].
Le fruit se compose de quatre akènes qui se séparent à maturité.
Données d'après : Julve, Ph., 1998 ff. - Baseflor. Index botanique, écologique et chorologique de la flore de France. Version : 23 avril 2004.
La verveine officinale indigène se trouve dans les prairies et au bord des chemins.
Sa culture est facile, par semis au printemps ou par bouturage.
Scribonius rapporte l'utilisation de la verveine officinale (hierobotane ou hiera botane[4]) pour éloigner les serpents (Compositiones, CLXIII), tout comme Dioscoride (4, 60, 1). Nicandre (Les Thériaques, 860) rajoute la prescription de tracer un cercle autour de la plante avant de la cueillir. Pline l'Ancien (Histoire naturelle, XXV, LIX, 1) évoque lui le fait qu'il s'agissait de la plante que portaient les ambassadeurs envoyés à l'ennemi, permettant d'engendrer les "purifications et expiations pour les maisons".
On utilise les sommités fleuries.
En tisane, elle est diurétique, antipyrétique et astringente. Elle s'utilise surtout en mélange. Dans certaines régions elle faisait partie des plantes de la Saint-Jean[5].
En lotion, elle a une activité détergente.
Les conclusions d’expériences scientifiques estiment que la verveine aurait une action prometteuse sur les œstrogènes et la progestérone et stimulerait donc aussi les muscles de l’utérus et la montée de lait[6] . En effet il semble que la verveine ait une action hormonale reconnue par différentes sources, et jouerait sur l’inhibition de la thyréotrope (TSH) et les hormones thyroïdiennes[7].
Verbena officinalis
La Verveine officinale ou Verveine sauvage (Verbena officinalis) est une plante herbacée annuelle ou vivace de la famille des Verbénacées. Elle est parfois appelée Herbe sacrée, Veine de Vénus, Herbe aux sorcières ou Herbe à pigeon (péristéréos).
O verxebán[1] (Verbena officinalis) é unha herba perenne nativa do sueste de Europa. Tamén recibe o nome de orxabán, verbena e herba da cruz, entre outros.
É unha planta herbácea perenne, de terreos ermos, que medra até os 100 cm ou máis de altura. O seu talo é erecto, obtuso, cuadrangular e moi ramificado, e está marcado por dous sucos lonxitudinais. As follas son opostas, pecioladas, rexas, pinnadas, lanceoladas e con lóbulos profundos. As flors son miúdas, de cor branca a azul púrpura ou lila clara, sesiles, e se agrupan en espigas paniculosas axilares e terminais. A corola ten forma de funil. O froito é unha cápsula con catro sementes. Florea de xuño a setembro. A raíz e mais as follas son amargas.
Medra de xeito espontáneo en Europa, Asia, África e tamén agora en América. Atópase en terreos ermos con certa humidade e nos bordos dos camiños. É subnitrófila.
Porpágase por semente ou raíces. Está amplamente naturalizada fóra do seu ámbito nativo.
Considérase vulneraria, detersiva, febrífuga e resolutiva; hoxe, porén, úsase pouco en medicina e non ten a celebridade dos antigos tempos.
O verxebán adóitase usar en Galiza coma unha das herbas de San Xoán, por ser medicinal e ser considerada na cultura galaica (e noutras, especialmente do oeste e norte de Europa) coma herba sacra e para afastar os maos espíritos.
Os druídas venerábana moito; antes de a apañar facían un sacrificio á terra; arrincábana de mañá cedo; na canícula facían aspersións de auga lustral para afastar os maos espíritos; tamén se servían da mesma planta para limparen os altares de Xúpiter. Atribuíanselle moitas propiedades, entre outras, a de reconciliar os corazóns distraídos; con ela facíanse coroas,e a chamaban herba sacra, cinxíana na fronte os reis de armas, cando se lles mandaba ir anunciar a paz ou a guerra[2].
No nordés europeo foi tamén sinalada coma unha herba sacra, usada en rituais para limpar e defenderse contra doenzas do demo.
De acordo a William Faulkner na súa historia curta "An Odor of Verbena", a verbena ou verxebán é o única cheiro que pode ser ulido polos cabalos sen perderen o rastro.
Como herba medicinal utilízase a planta enteira enxugada, sobre todo a flor e en menor importancia a raíz. O principio activo do verxebán é un heterósido chamado verbenalósido que ten carácter estimulante do sistema nervioso parasimpático e por hidrólise produce verbenalol, verbenalina, verbenanina e hastatósido.
O verxebán está composto por mucilaxes, glicósidos, aceite esencial (citral, terpenos, alcohois terpénicos e xeramiol), saponina, ácido silícico, ácido cafeico, taninos e principios amargos.[3]
O verxebán ten propiedades galactogogas que se atribuíron á aucubina. Os extractos do froito empregáronse para tratar a dismenorrea e estimular a lactación.
Os extractos de verxebán poden presentar unha certa acción hipotiroidea (diminúen a actividade da tiroide) polo que poden bloquear a acción de determinadas hormonas. Está prohibido o seu uso en mulleres grávidas porque o verbenalósido (heterósido irioideo que se hidroliza en verbenalol) pode causar un efecto uterotónico e dificultar as contraccións características do paristallo.
Doses elevadas de verbenalina provocan a parálise do sistema nervioso central, o que causa a aparición de estupor e convulsións.
Nome común:o nome verxebán é o máis común (escrito en galego antigo coma vergeban[2]). outros nomes locais son: crusados, herba da cruz, herba do bazo, herba dos ensalmos, orxabán, verbena[5] e herba dos lebrosos[6].
En Portugal aparecen diferentes nomes comúns relacionados cos galegos coma: algebão, algebrão, gerbão, gerivão, girbão, jarvão, urgebão, erva-sagrada e verbena.
O verxebán (Verbena officinalis) é unha herba perenne nativa do sueste de Europa. Tamén recibe o nome de orxabán, verbena e herba da cruz, entre outros.
Prawa twjerdźenka (Verbena officinalis) je rostlina ze swójby twjerdźenkowych rostlinow (Verbenaceae).
Prawa twjerdźenka je jednolětna rostlina abo trajne zelo, kotrež docpěwa wysokosć wot 30 hač 100 cm.
Stołpik je štyrihranity, prosto zrunany a wotstejacy rozhałuzowany.
Łopjena su zubate hač našćěpane a přećiwostejne.
Kćěje wot julija hač septembra. Blědolila kćenja maja wusku, zhibnjenu rołku, njejasnje dwuhubkowu wobkromu, steja w jara dołhich, šwižnych, čumpatych kłosach a docpěwaja dołhosć wot 3 hač 5 mm. Krónowe kónčki su tróšku rozdźělnje dołhe.
Rosće na drjebiznowych městnach, pućowych kromach, murjach, hrjebjach a mylenych pastwach. Preferuje w prawej měrje suche hač włóžne pódy.
Rostlina je w Europje rozšěrjena.
Prjedy so rostlina při železowym předźěłanju do škrěwa daše.
Prawa twjerdźenka (Verbena officinalis) je rostlina ze swójby twjerdźenkowych rostlinow (Verbenaceae).
Verbena officinalis L. è un'erba perenne nativa dell'Europa appartenente alla famiglia delle Verbenaceae[1]. Cresce fino a un metro di altezza, con un portamento eretto e preferisce suoli calcarei.
Pianta perenne, erbacea, ascendente, con radice fusiforme; possiede un fusto ruvido, pubescente sugli spigoli, quadrangolare, legnoso alla base e ramificato nella parte superiore. L'altezza della pianta può arrivare ai 100 cm.
Specie comune, presente in tutto il territorio italiano.
La verbena è una pianta adatta alla coltivazione in vaso ed in balconi, preferisce luoghi con sole battente. Il terreno va tenuto umido ma non bagnato, va innaffiata regolarmente, specialmente nel periodo della fioritura quando la pianta richiede più acqua. In inverno la pianta va tenuta in luoghi chiusi, o riparati dal freddo, e molto luminosi. Teme la pioggia forte ed il gelo. La moltiplicazione avviene per talea (in estate) o semina in primavera. Necessita di un terreno ricco di humus e non argilloso, in quanto ha bisogno di terreno che non trattenga acqua, ha bisogno invece di terreno drenante ed umido, per evitare che le radici marciscano. Quindi annaffiare spesso, senza mai che il terreno diventi troppo bagnato, facendo il modo di non farlo mai asciugare. Concimare abbondantemente durante la fioritura, anche con concimi liquidi, ogni 15 giorni.
La verbena è una pianta molto utilizzata in erboristeria in quanto ha molteplici proprietà medicinali: viene usata per curare i calcoli, è spasmolitica, drenante, antinfiammatoria, analgesica, diuretica, antidolorifica, tonica, vermifuga, febbrifuga, tranquillante, ecc. Non va usata in gravidanza. Viene usata tramite infuso, decotto, impacco. Se ne consiglia l'uso esterno, perlomeno come infusi e decotti. L'uso tradizionale è consigliato da secoli come pianta tonica amara, stomachica digestiva, deostruente splenico-biliare. La dose consigliata tradizionalmente è di una tazza di tisana con un cucchiaio di erba 2-3 volte al dì. Questa pianta è stata utilizzata in erboristeria per trattare problemi nervosi e insonnia. È stata anche considerata un'erba di ispirazione, quindi è stata a lungo ritenuta una potente alleata di poeti e scrittori. Più di recente, gli indiani Pawnee l'hanno utilizzata per migliorare i loro sogni.[2]
Verbena officinalis L. è un'erba perenne nativa dell'Europa appartenente alla famiglia delle Verbenaceae. Cresce fino a un metro di altezza, con un portamento eretto e preferisce suoli calcarei.
Vaistinė verbena (lot. Verbena officinalis) – verbeninių (Verbenaceae) – žolinis, daugiametis išaugantis iki 1 m aukščio augalas.
Verbenos žiedai yra blyškiai rožinės arba šviesiai violetinės spalvos. Vaistinės verbenos vaisius yra sausas, suskylantis į 4 riešutėlius. Paplitusi Vidurio Europos pakalnėse, šalia vandens telkinių ir kelių. Vaistinė verbena žydi nuo gegužės iki rugsėjo mėnesio.
Vaistinės verbenos preparatai stiprina organizmo imuninę sistemą, mažina karštį, gydo uždegimines ligas bei patinimus.
IJzerhard (Verbena officinalis) is een overblijvende of soms eenjarige plant uit de ijzerhardfamilie (Verbenaceae).
(Niet te verwarren met: ijzerkruid (Vernonia) [1] Engels: ironweed)
IJzerhard heeft een dunne opgaande stengel en kan een hoogte van 100 cm bereiken waarbij de onderkant van de stengel zich verhout. Binnen de soort kan het behaarde blad verschillende vormen aannemen. De plant geurt niet en smaakt rauw en zonder bewerking onaangenaam bitter.
De bloeiaren beginnen in de bladoksels, de 3-5 mm grote trompetvormige bloempjes zijn zachtroze tot violet van kleur. De bloeitijd is van juni tot in de herfst. De bloeiaren zijn tenger, maar taai en buigzaam. De vrucht is een splitvrucht.
IJzerhard is de enige van nature in Nederland en België voorkomende vertegenwoordiger van de ijzerhardfamilie, ze is er tamelijk zeldzaam. Het verspreidingsgebied is oorspronkelijk Europa, het noorden en midden van Azië en het noorden van Afrika. Adventief heeft de plant zich over de hele wereld verspreid. In Nederland en België komt de soort voor in gebieden waar de bodem uit mergel bestaat en langs de grote rivieren, op spoorwegterreinen en andere plekken waar sprake is van een stikstofrijke, kalkrijke en stenige bodem. Ze staat bij voorkeur langs wegkanten, op of bij muren, heggen en ruigten op kalkhoudende, stikstofrijke, stenige grond.
Mediabestanden die bij dit onderwerp horen, zijn te vinden op de pagina Verbena officinalis op Wikimedia Commons. IJzerhard (Verbena officinalis) is een overblijvende of soms eenjarige plant uit de ijzerhardfamilie (Verbenaceae).
(Niet te verwarren met: ijzerkruid (Vernonia) [1] Engels: ironweed)
Multimedia w Wikimedia Commons Werbena pospolita (Verbena officinalis) – gatunek byliny z rodziny werbenowatych.
Gatunek szeroko rozprzestrzeniony na kuli ziemskiej. Występuje w Afryce, Azji, Europie, Australii, Ameryce Północnej i Środkowej i rozszerza zasięg swojego występowania[2]. W Polsce występuje w rozproszeniu na całym niżu i na pogórzu.
Roślina jednoroczna lub dwuletnia, hemikryptofit. Kwitnie od czerwca do września. Siedlisko: suche zbocza, kamieńce, przydroża.
Roślina ozdobna stosowana na kobierce kwiatowe, rabaty, obwódki, kwietniki i kwiat cięty. Często uprawiana w doniczkach i skrzynkach. Najlepiej rośnie w pełnym słońcu lub w półcieniu. Na miejsce stałe wysadza się w maju. Nie należy silnie nawozić, gdyż wówczas zamiast licznych kwiatów wytwarza liczne liście[3].
Werbena pospolita (Verbena officinalis) – gatunek byliny z rodziny werbenowatych.
Verbena officinalis é uma espécie de planta com flor pertencente à família Verbenaceae.
A autoridade científica da espécie é L., tendo sido publicada em Species Plantarum 1: 20–21. 1753.[1]
Os seus nomes comuns são algebrado, aljabão, argebão, erva-dos-leprosos, erva-sagrada, gerbão, gerivão, gervão, gervião, girbão, giribão, jarvão, ulgebrão, urgrabrão ou verbena.[2]
Trata-se de uma espécie presente no território português, nomeadamente em Portugal Continental, no Arquipélago dos Açores e no Arquipélago da Madeira.
Em termos de naturalidade é nativa de Portugal Continental e Arquipélago da Madeira e introduzida no arquipélago dos Açores.
Não se encontra protegida por legislação portuguesa ou da Comunidade Europeia.
Verbena officinalis é uma espécie de planta com flor pertencente à família Verbenaceae.
A autoridade científica da espécie é L., tendo sido publicada em Species Plantarum 1: 20–21. 1753.
Os seus nomes comuns são algebrado, aljabão, argebão, erva-dos-leprosos, erva-sagrada, gerbão, gerivão, gervão, gervião, girbão, giribão, jarvão, ulgebrão, urgrabrão ou verbena.
Železník lekársky, ľudovo aj verbena (Verbena officinalis), je jednoročná až trváca liečivá rastlina z čeľade železníkovité (Verbenaceae). Verbena čiže Železník lekársky je nízka letnička hodiaca sa predovšetkým do skaliek. Môžeme ju tiež pestovať v kvetináči. Kvitne krásnymi fialovými kvietkami od júla do konca augusta.
Už v staroveku bola táto rastlina rozšírená a dokonca ponímaná ako rastlina, ktorá má nadpozemskú moc. Čerstvú šťavu môžeme použiť na kloktanie. Z listov sa pripravuje čaj pri zažívacích problémoch alebo sa môžu sušiť a dávať na rany.
Železník lekársky (Verbena officinalis)
Kvet železníka lekárskeho
Železník lekársky
Commons ponúka multimediálne súbory na tému Železník lekársky
Wikidruhy ponúkajú informácie na tému Železník lekársky
Tento článok týkajúci sa botaniky je zatiaľ „výhonok“. Pomôž Wikipédii tým, že ho doplníš a rozšíriš. Železník lekársky, ľudovo aj verbena (Verbena officinalis), je jednoročná až trváca liečivá rastlina z čeľade železníkovité (Verbenaceae). Verbena čiže Železník lekársky je nízka letnička hodiaca sa predovšetkým do skaliek. Môžeme ju tiež pestovať v kvetináči. Kvitne krásnymi fialovými kvietkami od júla do konca augusta.
Už v staroveku bola táto rastlina rozšírená a dokonca ponímaná ako rastlina, ktorá má nadpozemskú moc. Čerstvú šťavu môžeme použiť na kloktanie. Z listov sa pripravuje čaj pri zažívacích problémoch alebo sa môžu sušiť a dávať na rany.
Järnört (Verbena officinalis) är en växtart i familjen Verbenaväxter.
Wikimedia Commons har media som rör Järnört.
Järnört (Verbena officinalis) är en växtart i familjen Verbenaväxter.
Вербена лікарська — багаторічна трав'яниста рослина заввишки 30—60 см. Стебло прямостояче, по гранях шорстке. Листки шорсткі, яйцеподібно-довгасті. Квітки дрібні, блідо-лілові, зібрані в довгі тонкі ниткоподібні колоски. Плід складається з чотирьох горішків. Цвіте в червні — жовтні.
Здавна вербену вважали чудодійною. У стародавні часи служителі релігійного культу прикрашали нею вівтарі під час жертвоприношень. Грецькі воїни вірили, що вербена робить їх тіло невразливим, відлякує ворога. У римлян цю квітку присвячували Меркурію — крилатому віснику богів. Вербеною прикрашали посланців, які йшли з мирною місією, називали їх вербоносцями.
У середні віки навколо цієї рослини створювали таємничість. Збирали її один раз на рік, у безмісячну ніч, при сяйві планет Венери або Меркурія. Вважалося, що особливу силу має вербена, викопана в певний час золотою або срібною лопатою, її не можна було збирати, поки не випала вранішня роса і не зволожила рослини. Така вербена повинна була принести здоров'я і навіть багатство.
Вид має природне поширення у Європі (крім Скандинавії й Ісландії), північній і східній частинах Африки, Туреччині, півдні Азії, Кореї, Японії, Австралії[2].
В Україні росте на всій території на вологих забур'янених місцях та узбіччях доріг.
В усіх частинах рослини міститься отруйна речовина — вербеналін. Крім того, в траві виявлено вітамін С, кумарин, дубильні речовини, органічні та інші сполуки. В медицині використовується для стимуляції блювотного рефлексу.
Вербену використовують при шкірних захворюваннях, у тому числі від золотухи. Застосовують також при артеріосклерозі і тромбозах, в гомеопатії її використовують при нирковокам'яній хворобі. В індійській медицині свіжі листки призначають при лихоманці та як відволікаючий засіб.
Розмножується насінням і вегетативно. У підготовлений ґрунт (переораний чи скопаний на глибину 22—25 см, в який внесено 0,3 т/100 м² органічних добрив) насіння висівають на глибину 1—1,5 см, ширина міжрядь —50—55 см. Сходи з'являються на 9—10-й день, масово — на початку третьої декади. В перший рік життя рослина утворює генеративні пагони заввишки 55 см. Вони цвітуть у кінці липня, достигають — у кінці вересня. Плодоносить регулярно.
Вегетативно розмножують живцями, які нарізають у липні і укорінюють під склом. Так вони перезимовують. Навесні їх можна використовувати як маточні екземпляри для живцювання.
Cỏ roi ngựa[1][2] hay còn gọi mã tiên thuốc, mã tiên thảo (danh pháp khoa học: Verbena officinalis) là một loài thực vật có hoa trong họ Cỏ roi ngựa. Loài này được L. miêu tả khoa học đầu tiên năm 1753.[3]
Bài viết Họ Cỏ roi ngựa này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn.
Cỏ roi ngựa hay còn gọi mã tiên thuốc, mã tiên thảo (danh pháp khoa học: Verbena officinalis) là một loài thực vật có hoa trong họ Cỏ roi ngựa. Loài này được L. miêu tả khoa học đầu tiên năm 1753.
Verbena officinalis L.
Вербе́на лекарственная (лат. Verbéna officinalis) — вид травянистых растений рода Вербена семейства Вербеновые, распространён в Северном полушарии, Африке, Австралии.
Народные названия: железница, железняк, червонные зирки, суха нехворощ, колдовское растение, а также святая трава и слеза Юноны.
Вербена лекарственная — многолетнее травянистое растение высотой 30—60 см с мощным корнем.
Стебель прямостоящий, к верху разветвляющийся, четырёхгранный, по граням покрыт прижатыми волосками.
Листья супротивные, на коротких черешках. Нижние черешковые, перистонадрезанные, по краям крупнозубчатые с тупыми зубцами. Средние листья трёхраздельные с неровно-городчато-нарезными долями с туповатыми зубцами, из которых средний крупнее боковых. Верхние листья — сидячие, продолговатые, надрезанно-городчатые, верхушечные цельнокрайние. Пластинка листа яйцевидно-продолговатой формы, к основанию клиновидно суженная, с обеих сторон шероховато-волосистая.
Цветки собраны в длинные колосовидные соцветия, наверху — в крупную, редкую метёлку. Соцветия развиваются из пазух средних и верхних стеблевых листьев. Прицветники острые, ланцетные или яйцевидные. Чашечка волосистая с короткими острыми зубцами. Венчик светло-лиловый, реже пурпурный, пятилопастный; трубка цилиндрическая; верхние три лопасти более крупные, почти вдвое длиннее чашечки.
Плоды — продолговато-линейные, двухгранно-выпуклые, морщинистые, бурые или коричневатые орешки.
Цветёт в июне—июле, плодоносит в августе—сентябре.[2][3][4]
Все части вербены лекарственной содержат: эфирное масло, растворимую кремниевую кислоту, горечи, дубильные вещества, слизь, а также иридоидгликозид (вербеналин, вербенин, аукубин, хастатозид), стероиды (ситостерин), тритерпеноиды (лупеол, урсоловая кислота), флавоноиды (артеметин), витамины, микроэлементы.
В листьях вербены лекарственной содержится витамин С.
Родиной вербены лекарственной является Европа. Как завозное, растение встречается в умеренном и тропическом климате Азии и Африке, Австралии, Северной и Центральной Америке[5].
В России вербена лекарственная встречается в Европейской части России, на Кавказе, Урале.
Распространена повсеместно, но не в массовом количестве. Растение достаточно неприхотливо и способно подняться на высоту до 1200 метров над уровнем моря. Растёт на лугах, опушках лесов, по берегам ручьёв, рек и морей, по ущельям, балкам. На нарушенных территориях — при дорогах, на старых развалинах кирпичных домов, по окраинам полей, на засорённых местах, у заборов, на пустырях, среди посевов. В садах, на полях хлебных злаков и огородах на Кавказе растёт как сорное растение.
В кулинарии разные части растения кладут в соленья и маринады (при мариновании огурцов корни придают крепость и особый пряный запах). Надземная часть в период цветения идёт как суррогат чая, обладающего, кроме того, мягким желчегонным действием.
В качестве лекарственного сырья используется надземная часть вербены, преимущественно во время цветения. В этот период в растении содержится максимально высокий процент эфирного масла с запахом камфоры, которое является источником вещества цитраля. Его спиртовой раствор (1 %-ный) используют при некоторых формах конъюнктивита, как гипотензивное, резерпиноподобное средство.
Благодаря одному из гликозидов — вербенамину — препараты вербены лекарственной обладают: вяжущим, болеутоляющим, тонизирующим, успокаивающим, потогонным, спазмолитическим, слабительным, желчегонным, общеукрепляющим, противовоспалительным, антисептическим, заживляющим, рассеивающим, рассасывающим, отхаркивающим, противоаллергическим и, в определённой степени, противолихорадочным, жаропонижающим действием, используется при гипотонии, упадке сил, анемии, скудных менструациях у женщин астенического телосложения, стимулирует лактацию, сокращения матки. Вербена повышает аппетит и улучшает пищеварение и деятельность печени, увеличивает секрецию желудочного сока, нормализует обмен веществ в организме.
Вербена лекарственная широко применяется в народе в качестве лечебного средства.
В китайской, корейской и тибетской медицине вербена применяется как противоопухолевое средство при опухолях половых органов, как потогонное, при язвах, экземах. В Индии препараты вербены используют как контрацептивное средство, что подтверждено в эксперименте.
Препараты вербены назначают внутрь при острых респираторных заболеваниях, бронхите, ларингите, трахеите, хроническом гепатите, холецистите, желчекаменной болезни, хроническом гастрите с пониженным содержанием желудочного сока, ревматизме, зубной и головной боли, воспалении лёгких, гипотонии, лихорадке, болезнях печени, селезёнки, при атеросклерозе, тромбозах, как кардиотоническое средство, при нарушениях обмена веществ, анемии, как общеукрепляющее, диуретическое, лактогенное средство. Припарки из свежего, растёртого растения сразу же рассасывают гематомы. Чай из вербены пили при лихорадке, вызванной простудой или инфлюэнцей.
Настой травы применяют при болезни кожи: различные сыпи, чирьи, золотуху и чесотку, при некоторых расстройствах желудочно-кишечного тракта и в качестве болеутоляющего средства при воспалениях слизистой оболочки полости рта, зева и глотки, скрофуллезе, гепатите, а также от зубной боли; в виде ванн – при чесотке, ушибах.
Наружно используют в виде компрессов, примочек, обмываний при воспалительных заболеваниях кожи, сыпях, фурункулёзе и труднозаживающих ранах. Толчёные листья растения прикладывали к незаживающим ранам и ушибам. Корень приложенный к шее в виде пластыря, исцеляет золотуху, свинку и нарывы.
Кроме всего прочего, вербена лекарственная — активное противоцинговое средство: в её листьях содержится 100 мг % витамина С.
Эфирное масло вербены назначают при истощении и упадке сил, анемии, скудных и непродолжительных менструациях, воспалении печени.
Истолчённая и приготовленная в вине, вербена помогает против укусов змей. Если пить сок вербены с мёдом и тёплой водой, улучшается дыхание. От бешенства (водобоязни) следует пить кипячённые в вине стебли вербены.
В средние века вербена служила настоящей панацеей: ею лечили эпилепсию, лихорадки, ангину, золотуху, болезни кожи, проказу, ушибы, она предохраняла также от любого заражения, что делало её воистину драгоценным средством во время эпидемий, столь частых в те времена.
Вербена являлась священной травой у галлов, персов, в Древних Греции и Риме, они давали ей громкие названия: «Слезы Изиды», «Кровь Меркурия» или «Трава Геркулеса».
На латыни название растения значило «священная ветвь» и стало использоваться для наименования всех ветвей, которыми увенчивали жрецов во время жертвоприношений, независимо от того, были ли это ветви лавра, мирта, вербены или оливковые ветви. Verbenaca, verbenae происходит от очень древнего индо-европейского корня, который в греческом дал rnabdos — лоза (более точно — «магический прут»). В те времена существовала традиция держать вербену в доме с целью изгнания злых духов, очищать её ветвями алтарь или дарить букет из вербены тому, кому желали всего хорошего.
В Галлии вербена (по-кельтски — ferfaen) пользовалась не меньшим успехом. Её употребляли не только в тех же целях, что в Риме, вербена предохраняла одновременно и от колдовства. Жители Галлии называли её «Яд дьявола». Срезав стебли в сумраке ночи, ими пользовались для окропления святой водой мест, где поселился дьявол. Ею очищали дома. Маги говорили, что, если натереться вербеной, все желания исполнятся. С её помощью они изгоняли лихорадку, излечивали ангину, золотуху, болезни кожи, проказу, ушибы. По их мнению, она предохраняет от любого заражения. Но чтобы достичь таких результатов, надо было собирать вербену вечером в сумерках, чтобы никто не видел (ни луна, ни солнце), и предложить земле в виде искупления соты с мёдом. К этому они добавляли, что ещё растущую вербену надо очертить железом по кругу, вырвать левой рукой и поднять в воздух. Высушить в темноте по отдельности листья, стебель и корень. Друиды собирали вербену до восхода солнца. По их мнению, надо рвать растение, когда Солнце в знаке Овна, высушить её и растереть в порошок. Сорванная в знаке Овна и смешанная с семенами годового мака, вербена излечивает эпилепсию[6][7].
Вербена лекарственная была описана Карлом Линнеем в 1753 году в книге Species plantarum[8]. Научное название рода ссылается на древнеримское название вербена, присваиваемое жертвенным и жреческим растениям. Officinalis происходит от латинского officina — аптека.
Близка к видам Verbena urticifolia, Verbena lasiostachys, Verbena menthifolia и, возможно, Verbena hastata, являющимися диплоидами с 14 хромосомами[9].
Многие разновидности были описаны как отдельные виды, разновидности или подвиды. В настоящее время принимается следующая систематика[8]:
Verbena halei иногда включается как разновидность или подвид Verbena officinalis[8]. Но несмотря на внешнее подобие, данные биогеографии говорят об обратном, и исследования ДНК подтверждают это. Эти же исследования предполагают близость Verbena halei к Verbena macdougalii[9].
Вербе́на лекарственная (лат. Verbéna officinalis) — вид травянистых растений рода Вербена семейства Вербеновые, распространён в Северном полушарии, Африке, Австралии.
马鞭草(Verbena officinalis)为马鞭草科植物。
多年生直立草本植物，基部木质化；四方形茎；倒卵形至长椭圆形的叶子对生，边缘有锯齿，叶片通常3深裂，大裂片复分小裂；穗状花序顶生或腋生，形状似马鞭状，夏秋间开淡紫色唇形花。长圆或长方形蒴果。
植株
穗狀花序
花
马鞭草多数生长于原野；原产于欧洲，中国华东、华南和西南大部地区都有分布。
中医学上以全草入药，性微寒、味苦，功能破血通经、截疟，主治关节酸痛、跌打损伤、闭经痛经、疟疾等症状；根可以治赤白痢、疟疾。
美国CW电视网播放的魔幻青春偶像剧《吸血鬼日记》之中，马鞭草为可以克制吸血鬼的植物。
クマツヅラ（熊葛、学名: Verbena officinalis）はクマツヅラ科クマツヅラ属の多年草。鳩がこの草を好むことから「pigeon grass」(鳩の草)、「pigeon meat」(鳩の餌) と言う呼び名も持つ[2]。
高さは50-80cm。茎の断面は四角く、上部で枝分かれする。
葉は羽状に3〜5裂する。
花期は6〜9月で、淡紅紫色の花を咲かせる。
ヨーロッパ、中国、日本全土に分布し、荒れ地や道端に生える。北米に帰化している。
葉はバベンソウ（馬鞭草）という生薬として、通経・黄疸や下痢の薬として利用され、ヨーロッパでもハーブとして用いられる。日本でも古くから用いられており、『和名抄』に「久末都々良」として登場する[3]。
古代ローマでは祭礼に持ちいるなど、聖なる草とされた。Verbena には「祭壇を飾る草」という意味もある.。また、古代ドルイド僧は、清めの水、占い、予言などに用いたという。他にも魔力があり、魔除けの草として、ヨーロッパの古い文献などにその名が出てくるなど、宗教、呪術に結びつく内容が多く存在する[2]。
この項目は、植物に関連した書きかけの項目です。この項目を加筆・訂正などしてくださる協力者を求めています（プロジェクト:植物／Portal:植物）。 クマツヅラ（熊葛、学名: Verbena officinalis）はクマツヅラ科クマツヅラ属の多年草。鳩がこの草を好むことから「pigeon grass」(鳩の草)、「pigeon meat」(鳩の餌) と言う呼び名も持つ。
