Ayrıqotu (lat. Agropyron)[1] - qırtıckimilər fəsiləsinə aid bitki cinsi.[2]
Ayrıqotu (lat. Agropyron Gertn. )
Sürünən ayrıqotu (lat. Agropyron repens (L.) Beauv (=Elytrigia repens (L.) Nevski))
Ayrıqotu (lat. Agropyron) - qırtıckimilər fəsiləsinə aid bitki cinsi.
Ayrıqotu (lat. Agropyron Gertn. )
Els agropirs (Agropyron) són un gènere de plantes de la família de les poàcies, ordre de les poals, subclasse de les commelínides, classe de les liliòpsides, divisió dels magnoliofitins,,[1] la seva distribució és en les regions de clima temperat de tot el món.
Són plantes perennes que creixen formant gran mates al pas de la primavera cap a l'estiu. la resta de l'any es presenten amb la tija reduïda a un petit conus.
Són natives d'Àsia Menor, els Balcans i el sud de Rússia. El gènere conté unes 150 espècies. Diverses espècies es cultiven com plantes farratgeres i per controlar l'erosió i especialment són recomanables en zones àrides i semiàrides, ja que de forma natural arriben a dominar en la vegetació de les estepes desèrtiques, però són molt adaptables a diferents climes i sòls.
Agropyron repens i Agropyron junceum es fan servir per fixar sòls a espanya, la primera espècies a tota la península Ibèrica i la segona en el litoral est i sud peninsular
Els agropirs (Agropyron) són un gènere de plantes de la família de les poàcies, ordre de les poals, subclasse de les commelínides, classe de les liliòpsides, divisió dels magnoliofitins,, la seva distribució és en les regions de clima temperat de tot el món.
Són plantes perennes que creixen formant gran mates al pas de la primavera cap a l'estiu. la resta de l'any es presenten amb la tija reduïda a un petit conus.
Són natives d'Àsia Menor, els Balcans i el sud de Rússia. El gènere conté unes 150 espècies. Diverses espècies es cultiven com plantes farratgeres i per controlar l'erosió i especialment són recomanables en zones àrides i semiàrides, ja que de forma natural arriben a dominar en la vegetació de les estepes desèrtiques, però són molt adaptables a diferents climes i sòls.
Agropyron repens i Agropyron junceum es fan servir per fixar sòls a espanya, la primera espècies a tota la península Ibèrica i la segona en el litoral est i sud peninsular
Žitňák (Agropyron) je rod trav, tedy z čeledi lipnicovitých (Poaceae). Jedná se o vytrvalé byliny. Jsou trsnaté, často s oddenky. Stébla dorůstají výšek zpravidla 15–150 cm. Listy jsou ploché nebo svinuté, dosahují šířky 1,2–10 mm, na vnější straně listu se při bázi nachází jazýček. Květy jsou v kláscích, které tvoří klas, často hřebenitý, klásky jednotlivé, zboku smáčklé, vícekvěté (zpravidla 3–8 květů). Na bázi klásku jsou 2 plevy, které přibližně stejné, bez osin nebo osinaté (osina do 3 mm délky). Pluchy jsou osinaté nebo bez osin, pokud jsou osinaté, dosahuje osina zpravidla maximálně 5 mm délky. Plušky jsou dvoukýlné nebo bez kýlu. Plodem je obilka. Celkově je známo asi 15 druhů, které lze nalézt na severní polokouli od Středomoří po východní Asii.
Někteří autoři řadí do rodu Agropyron také druhy z rodu Elytrigia (česky pýr) a z rodu Elymus, (česky pýrovník). V pojetí tohoto článku jsou uznávány Agropyron s. str. a Elymus s. str. a Elytrigia jako samostatné rody.
V České republice roste vzácně pouze 1 druh, žitňák hřebenitý (Agropyron cristatum, syn. Kratzmannia cristata (L.) Opiz). Je rozšířen hlavně v jižní Evropě, nejblíže na jižním Slovensku. Do ČR je pouze vzácně zavlékán. Někteří autoři však uvažují o původnosti některých lokalit na Znojemsku.
Žitňák (Agropyron) je rod trav, tedy z čeledi lipnicovitých (Poaceae). Jedná se o vytrvalé byliny. Jsou trsnaté, často s oddenky. Stébla dorůstají výšek zpravidla 15–150 cm. Listy jsou ploché nebo svinuté, dosahují šířky 1,2–10 mm, na vnější straně listu se při bázi nachází jazýček. Květy jsou v kláscích, které tvoří klas, často hřebenitý, klásky jednotlivé, zboku smáčklé, vícekvěté (zpravidla 3–8 květů). Na bázi klásku jsou 2 plevy, které přibližně stejné, bez osin nebo osinaté (osina do 3 mm délky). Pluchy jsou osinaté nebo bez osin, pokud jsou osinaté, dosahuje osina zpravidla maximálně 5 mm délky. Plušky jsou dvoukýlné nebo bez kýlu. Plodem je obilka. Celkově je známo asi 15 druhů, které lze nalézt na severní polokouli od Středomoří po východní Asii.
Ky artikull në lidhje me biologjinë është i cunguar. Ndihmoni dhe ju në përmirsimin e tij.
Ky artikull në lidhje me biologjinë është i cunguar. Ndihmoni dhe ju në përmirsimin e tij.
Арышбаш, бесәй ҡойроғо (лат. Agropýron, рус. Житняк) — ҡыяҡлылар ғаиләһенән күп йыллыҡ үлән үҫемлектәр ырыуы. 15-ләп төрө билдәле, Европала, Азияла, Төньяк Африкала, шулай уҡ Австралияла һәм Яңы Зеландияла киң таралған.
Ташлы-далалы һөҙәклектәрҙә үҫә. 20-70 см оҙонлоҡтағы ҡыуаҡланған ҡыяҡлылар. Тамыр системаһы ҡалын, суҡ. Һабағы тура, еңелсә ҡытыршы. Япраҡтары тығыҙ, оҙонса түңәрәк формала. Сәскә төркөмдәре − ҡыяҡ йәки йомортҡа һамаҡ ҡатмарлы башаҡтар. Башаҡтары күп сәскәле, ике рәтле. Емеше − бөртөксә. Орлоҡтан үҫтерелә. Һыуыҡҡа, ҡоролоҡҡа сыҙам, тупраҡҡа талапсан түгел. Көтөү йөрөүҙән ҙур зыян күрмәй. Ҡиммәтле мал аҙығы. Ҡомлоҡтарҙы нығыта, тупраҡ структураһын яҡшырта. Декоратив маҡсаттарҙа үҫтерелә.
Арышба́ш (рус. Житняк, лат. Agropyron) — кыяклылар гаиләсеннән күпьеллык үсемлекләр ыругы. Фәнгә аның якынча 15[4] (яки 25[5]) төре билгеле. Кыйммәтле терлек азыгы, шулай ук декоратив максатларда үстерелә.
Таралышына килгәндә Аурупа, Азия, Төньяк Африка, Австралия һәм Яңа Зеландиядә киң таралган. Татарстанда арышбашның өч төре (кикрикле арышбаш, кикриксыман арышбаш, чүл арышбашы) очрый.
20-70 см озынлыктагы куакланган кыяклы. Тамыр системасы калын, чук. Сабагы туры, җиңелчә кытыршы. Яфраклары тыгыз, озынча түгәрәк формада.
Суыкка, корылыкка чыдам, туфракка талымчан түгел.
Арышбаш, бесәй ҡойроғо (лат. Agropýron, рус. Житняк) — ҡыяҡлылар ғаиләһенән күп йыллыҡ үлән үҫемлектәр ырыуы. 15-ләп төрө билдәле, Европала, Азияла, Төньяк Африкала, шулай уҡ Австралияла һәм Яңы Зеландияла киң таралған.
Ташлы-далалы һөҙәклектәрҙә үҫә. 20-70 см оҙонлоҡтағы ҡыуаҡланған ҡыяҡлылар. Тамыр системаһы ҡалын, суҡ. Һабағы тура, еңелсә ҡытыршы. Япраҡтары тығыҙ, оҙонса түңәрәк формала. Сәскә төркөмдәре − ҡыяҡ йәки йомортҡа һамаҡ ҡатмарлы башаҡтар. Башаҡтары күп сәскәле, ике рәтле. Емеше − бөртөксә. Орлоҡтан үҫтерелә. Һыуыҡҡа, ҡоролоҡҡа сыҙам, тупраҡҡа талапсан түгел. Көтөү йөрөүҙән ҙур зыян күрмәй. Ҡиммәтле мал аҙығы. Ҡомлоҡтарҙы нығыта, тупраҡ структураһын яҡшырта. Декоратив маҡсаттарҙа үҫтерелә.
Арышба́ш (рус. Житняк, лат. Agropyron) — кыяклылар гаиләсеннән күпьеллык үсемлекләр ыругы. Фәнгә аның якынча 15 (яки 25) төре билгеле. Кыйммәтле терлек азыгы, шулай ук декоратив максатларда үстерелә.
Таралышына килгәндә Аурупа, Азия, Төньяк Африка, Австралия һәм Яңа Зеландиядә киң таралган. Татарстанда арышбашның өч төре (кикрикле арышбаш, кикриксыман арышбаш, чүл арышбашы) очрый.
Agropyron is a genus of Eurasian plants in the grass family), native to Europe and Asia but widely naturalized in North America.[3][4][5][6][7][8]
Species in the genus are commonly referred to as wheatgrass.[9]
species now considered better suited in other genera: Crithopsis Elymus Kengyilia Leymus Thinopyrum Vulpia etc.
Agropyron is a genus of Eurasian plants in the grass family), native to Europe and Asia but widely naturalized in North America.
Species in the genus are commonly referred to as wheatgrass.
Species Agropyron badamense - Tajikistan, Kyrgyzstan, Uzbekistan, Kazakhstan Agropyron bulbosum - Iran Agropyron cimmericum - Ukraine, Crimea Agropyron cristatum - Crested wheatgrass - Eurasia + North Africa from Spain + Morocco to Korea + Khabarovsk; naturalized in western + central North America (United States, Canada, northern Mexico) Agropyron dasyanthum - Ukraine Agropyron desertorum - Desert Wheatgrass - from Crimea + Caucasus to Mongolia + Siberia Agropyron deweyi - Turkey Agropyron fragile - Siberian wheatgrass - from Caucasus to Mongolia; naturalized in scattered locales in western United States + Canada Agropyron michnoi - Buryatiya, Zabaykalsky Krai, Mongolia, Inner Mongolia Agropyron mongolicum - Gansu, Inner Mongolia, Ningxia, Shaanxi, Shanxi, Xinjiang Agropyron × pilosiglume - European Russia Agropyron tanaiticum - Ukraine, European Russia Agropyron thomsonii - Western Himalayas Agropyron tsukushiense (Honda) Ohwi Ohwi synonym Elymus tsukushiensis Agropyron tsukushiense var. transiens (Hack.) Ohwi synonym Elymus tsukushiensis formerly includedspecies now considered better suited in other genera: Crithopsis Elymus Kengyilia Leymus Thinopyrum Vulpia etc.
Agropiro (latine agropyron) estas genro de plantoj de la subfamilio de Pooideae. Ili vivas ĉefe en modera klimato.
Ili estas plurjaraj herboj kun spiko el spiketoj unuopaj sur ĉiu nodo de la akso.[1] Elitrigio (Elytrigia) kaj Elimo (Elymus) estas tre parencaj genroj al Agropiro.
Agropiro (latine agropyron) estas genro de plantoj de la subfamilio de Pooideae. Ili vivas ĉefe en modera klimato.
Agropyron es un género de gramíneas (Poaceae),[1] distribuidas en regiones templadas de todo el mundo. Comprende 592 especies descritas y de estas, solo 25 aceptadas.[2]
Son plantas perennes, que crecen formando grandes matas a fines de la primavera principios del verano. Son originarias de Asia Menor, los Balcanes y el sur de Rusia. Hay unas 150 especies conocidas, de las que 12 habitan en la Argentina. Varias se cultivan como forrajeras y para contener la erosión, por lo cual se recomiendan para las regiones áridas y semiáridas.
Se caracterizan por tener un alto grado de adaptabilidad a condiciones de clima y de suelo, desde zonas húmedas a áridas y de templadas a frías.En general, se desarrollan bien en clima mediterráneo, soporta bien la sequía (precipitaciones inferiores a 400mm). En cuanto al suelo, prefieren los terrenos calizos. Por su capacidad de resistir estas condiciones extremas es una de las pocas forrajeras cultivadas que puede competir con el "pelo de chanco" o "pasto salado" (Distichlis sp) al cual mantiene bajo control siempre y cuando le haga sombra en el período estival, que es donde esta planta tiene su activo crecimiento. Al igual que el trigo tiene aspecto de macolla.Espiga de espiguillas dísticas con raquis articulado y tenaz. Espiguillas plurifloras, sentadas de a una (excepcionalmente de a dos) en cada diente, dispuestas con un costado contra el raquis, dejando ver las 2 glumas iguales, coriáceas y plumosas.Las lemmas son convexas por el dorso, dejando ver entre 5 y 7 nervios, normalmente son apuntadas o con arista apical. Las páleas se asemejan en longitud a las lemmas. Flores hermafroditas con 2 estambres, ovario globoso de ápice pubescente, 2 estigmas plumosos. Cariopse linear fusiforme, con hilo linear largo. Durante otoño, invierno y gran parte de la primavera los tallos se encuentran reducidos a un pequeño cono, pero en el estado reproductivo adquieren gran desarrollo llegando a sobrepasar un metro de altura. Con el desarrollo se lignifican y forman cañas que adquieren cierta dureza; esta lignificación les confirne cierta resistencia por lo que pasan durante mucho tiempo erguidos en el campo. Las hojas fibrosas y el tallo lignificado hacen que este género tenga una baja calidad de forraje, los animales en pastoreo cuando la pradera se aprovecha a diente hacen selección y no la consumen.En Estados Unidos se han adaptado especies españolas con resultados pascícolas aceptables.
La hojas tienen prefoliación convolutada, son largas, acuminadas y bastas. Las láminas son de color verde oscuro o verde glauco, poseen nervaduras muy marcadas y adquieren con la madurez cierta dureza. Las hojas jóvenes se presentan muchas veces cubiertas de pelos hirsutos, pero en las ya expandidas estos no se encuentran o es muy difíciles observarlos a simple vista. Las vainas son largas, hendidas en su parte superior y durante el estado vegetativo de la planta forman un pseudotallo de sección redondeada. La lígula: es de tamaño mediano y membranosa. Las aurículas son medianas y se entrecruzan en la parte anterior. La raíz es fibrosa, en cabellera y puede alcanzar cierto desarrollo y profundidad en terrenos bien preparados.
Agropyron cristatum (L.) Gould es una especie autóctona en España, muy resistente a la sequía y al clima mediterráneo, tolerante a sustratos muy diferentes desde limosos a arenosos, y desde básicos a ácidos. Muy próxima a esta especie se encuentra
Agropyron desertorum, aprovechada en Estados Unidos para alargar el pastoreo.
Agropyron intermedium Proporciona un pasto de baja calidad. Sobrevive en terrenos arcillosos y con un poco de humedad, soportando la salinidad. En Estados Unidos tiene buenos resultados como pasto para ganado mayor, si se hace pastoreo fercuente es posible que también pueda ser aporvechado por ganado lanar. Otra aplicación de esta especie es la fijación de suelos, gracias a su sistema radicular.
Agropyron repens y Agropyron junceum es España son utilizados para realizar la fijación de suelos. El primero se distribuye por toda la península y el segundo está más localizado en las costas este y sur de España.
El género fue descrito por Nicholas Edward Brown y publicado en Novi Commentarii Academiae Scientiarum Imperalis Petropolitanae 14(1): 539. 1770.[3] La especie tipo es: Agropyron cristatum (L.) Gaertn.
Agropyron: nombre genérico que deriva de las palabras griegas: agros = "campo, país" y pyron = "grano de trigo".[4]
A continuación se brinda un listado de las especies del género Agropyron aceptadas hasta octubre de 2014, ordenadas alfabéticamente, algunas han sido trasladadas a otros géneros. Para cada una se indica el nombre binomial seguido del autor, abreviado según las convenciones y usos.
Agropyron es un género de gramíneas (Poaceae), distribuidas en regiones templadas de todo el mundo. Comprende 592 especies descritas y de estas, solo 25 aceptadas.
Ilustración de Agropyron cristatumHarjasvehnät (Agropyron) on heinäkasvien (Poaceae) heimoon kuuluva kasvisuku. Sukuun kuuluu 17 lajia sekä useita lajiristeymiä. Joitakin suvun lajeja on sijoitettu aiemmin myös muun muassa vehnien (Triticum), vaivaisvehnien (Eremopyrum), villivehnien (Elymus) tai natojen (Festuca) sukuihin.[1]
Suvun lajeista Suomessa on tavattu harjasvehnää (Agropyron cristatum), josta on muutamia havaintoja eri puolilta maata[2], ja aroharjasvehnää (Agropyron desertorum), josta on vain yksi uusi havainto Pohjanmaan rannikolta[3].
Harjasvehnät (Agropyron) on heinäkasvien (Poaceae) heimoon kuuluva kasvisuku. Sukuun kuuluu 17 lajia sekä useita lajiristeymiä. Joitakin suvun lajeja on sijoitettu aiemmin myös muun muassa vehnien (Triticum), vaivaisvehnien (Eremopyrum), villivehnien (Elymus) tai natojen (Festuca) sukuihin.
Suvun lajeista Suomessa on tavattu harjasvehnää (Agropyron cristatum), josta on muutamia havaintoja eri puolilta maata, ja aroharjasvehnää (Agropyron desertorum), josta on vain yksi uusi havainto Pohjanmaan rannikolta.
Agropyron est un genre de plantes monocotylédones de la famille des Poaceae, originaires d'Europe et d'Asie. Certaines espèces du genre sont communément appelées "Chiendent".
Ce sont des plantes herbacées, vivaces par leurs rhizomes, à inflorescence en épi simple. Le genre comprend environ 600 espèces, dont beaucoup sont des mauvaises herbes des cultures.
Agropyrum vient du grec agros champ et pyrosblé, à cause de sa ressemblance avec les anciennes variétés de blé[2].
Selon World Checklist of Selected Plant Families (WCSP) (20 juin 2013)[3] :
Selon Catalogue of Life (20 juin 2013)[4] :
Agropyron est un genre de plantes monocotylédones de la famille des Poaceae, originaires d'Europe et d'Asie. Certaines espèces du genre sont communément appelées "Chiendent".
Ce sont des plantes herbacées, vivaces par leurs rhizomes, à inflorescence en épi simple. Le genre comprend environ 600 espèces, dont beaucoup sont des mauvaises herbes des cultures.
Pirika (pirevina, lat. Agropyron), rod trajnica iz porodice trava (Poaceae). Postoji 11 vrsta i jedna hibridna, koje su rasprostranjene po velikim dijelovima Euroazije, te na sjeveru Afrike. [1]. U Hrvatskoj raste A. cristatum - češljasta pirika.
Imenom pirika ponekad se nazivaju i vrste roda Elymus. Poznata vrsta puzava pirika, Elymus repens (L.) Gould), nekada se uključivala u ovaj rod, a danas se vodi kao predstavnik ječmika i poznata je po tome što je česta u vrtovima.
Pirika (pirevina, lat. Agropyron), rod trajnica iz porodice trava (Poaceae). Postoji 11 vrsta i jedna hibridna, koje su rasprostranjene po velikim dijelovima Euroazije, te na sjeveru Afrike. . U Hrvatskoj raste A. cristatum - češljasta pirika.
Imenom pirika ponekad se nazivaju i vrste roda Elymus. Poznata vrsta puzava pirika, Elymus repens (L.) Gould), nekada se uključivala u ovaj rod, a danas se vodi kao predstavnik ječmika i poznata je po tome što je česta u vrtovima.
Drobnokłóskaty pyr (Elytrigia x oliveri) je rostlina ze swójby słódkich trawow (Poaceae).
Drobnokłóskaty pyr (Elytrigia x oliveri) je rostlina ze swójby słódkich trawow (Poaceae).
Agropyron Gaertn., 1770 (nome comune: gramigna) è un genere di piante spermatofita monocotiledone appartenente alla famiglia Poaceae (ex. Graminacee).[1][2]
In nome generico (Agropyron) deriva da due parole greche: "agros" (= campo) e "pyros" (= grano), ossia "grano dei campi"[3]; è una pianta simile al grano ma non coltivata come un cereale.[4]
Il binomio scientifico di questo genere è definito dal botanico tedesco Joseph Gaertner (Calw, 12 marzo 1732 – Tubinga, 14 luglio 1791) nella pubblicazione "Novi Commentarii Academiae Scientiarum Imperalis Petropolitanae. St. Petersburg" (Novi Comment. Acad. Sci. Imp. Petrop. 14(1): 539 - 1770)[5] del 1770.[2]
Queste piante arrivano ad una altezza massima di 10 dm. La forma biologica in genere è emicriptofita cespitosa (H caesp), sono piante erbacee, bienni o perenni, con gemme svernanti al livello del suolo e protette dalla lettiera o dalla neve e presentano ciuffi fitti di foglie che si dipartono dal suolo. Sono presenti anche specie rizomatose striscianti.[1][3][6][7][8][9][10][11]
Le radici sono del tipo fascicolato.
La parte aerea della pianta è densamente cespugliosa con fusti ascendenti o decombenti o genicolati alla base. La superficie può essere puberulenta (raramente è completamente glabra).
Le foglie lungo il culmo sono disposte in modo alterno, sono distiche e si originano dai vari nodi. Sono composte da una guaina, una ligula e una lamina. Le venature sono parallelinervie. Non sono presenti i pseudopiccioli e, nell'epidermide delle foglia, le papille.
Infiorescenza principale (sinfiorescenza o semplicemente spiga): le infiorescenze di tipo racemoso terminale hanno la forma di una pannocchia da oblunga-ovoidale a ovoide-lanceolata, densa ed appiattita. Le spighe sono formate da 3 o più spighette fertili e sessili, disposte in modo distico una per nodo. La fillotassi dell'inflorescenza inizialmente è a due livelli (o a due ranghi[12]), anche se le successive ramificazioni la fa apparire a spirale.
Infiorescenza secondaria (o spighetta): le spighette, compresse lateralmente, sottese da due brattee distiche e strettamente sovrapposte chiamate glume (inferiore e superiore), sono formate da 3 a 16 fiori. Possono essere presenti dei fiori sterili; in questo caso sono in posizione distale rispetto a quelli fertili. Alla base di ogni fiore sono presenti due brattee: la palea e il lemma. La disarticolazione avviene con la rottura della rachilla tra i fiori o sopra le glume persistenti (l'asse dell'infiorescenza non si disarticola). Inoltre la rachide ha brevissimi internodi (1 mm o meno nella specie A. cristatum) per cui le spighette sono più o meno orizzontali. In genere le spighette sono lunghe più di 3 volte la lunghezza degli internodi.
I fiori fertili sono attinomorfi formati da 3 verticilli: perianzio ridotto, androceo e gineceo.
I frutti sono del tipo cariosside, ossia sono dei piccoli chicchi indeiscenti, con forme da ovate a oblunghe, nei quali il pericarpo è formato da una sottile parete che circonda il singolo seme. In particolare il pericarpo è fuso al seme ed è aderente. L'endocarpo non è indurito e l'ilo è lungo e lineare. L'embrione è lungo 1/3 della lunghezza del frutto ed è provvisto di epiblasto; ha inoltre un solo cotiledone altamente modificato (scutello senza fessura) in posizione laterale. I margini embrionali della foglia non si sovrappongono.
Come gran parte delle Poaceae, le specie di questo genere si riproducono per impollinazione anemogama. Gli stigmi più o meno piumosi sono una caratteristica importante per catturare meglio il polline aereo. La dispersione dei semi avviene inizialmente a opera del vento (dispersione anemocora) e una volta giunti a terra grazie all'azione di insetti come le formiche (mirmecoria). In particolare i frutti di queste erbe possono sopravvivere al passaggio attraverso le budella dei mammiferi e possono essere trovati a germogliare nello sterco.[13]
La distribuzione delle specie del genere Agropyron è relativa all'Eurasia.[1] In genere queste piante prediligono i luoghi erbosi sterili.
Delle 2 specie presenti nella flora spontanea italiana, una sola vive sull'arco alpino. I dati seguenti mettono in evidenza alcuni caratteri relativi all'habitat, al substrato e alla distribuzione della specie alpina Agropyron cristatum[14].
La famiglia di appartenenza di questo genere (Poaceae) comprende circa 650 generi e 9.700 specie (secondo altri Autori 670 generi e 9.500[8]). Con una distribuzione cosmopolita è una delle famiglie più numerose e più importanti del gruppo delle monocotiledoni e di grande interesse economico: tre quarti delle terre coltivate del mondo produce cereali (più del 50% delle calorie umane proviene dalle graminacee). La famiglia è suddivisa in 11 sottofamiglie, il genere Agropyron è descritto all'interno della sottofamiglia Pooideae con circa una dozzina di specie distribuite in Europa, Medio Oriente, Asia temperata e Nord America.[1][6]
Il genere di questa voce è descritto all'interno della tribù Triticeae (supertribù Triticodae T.D. Macfarl. & L. Watson, 1982). La supertribù Triticodae comprende tre tribù: Littledaleeae, Bromeae e Triticeae. All'interno della supertribù, la tribù Triticeae forma un "gruppo fratello" con la tribù Bromeae.[15]
L'asimmetria della carena delle glume e dei lemmi è una sinapomorfia per il genere di questa specie, che include piante con il genoma designato "P".[1]
Tradizionalmente il genere Agropyron comprendeva altre specie ora descritte all'interno di altri generi (Pseudoroegneria, Thinopyrum, Elymus, Eremopyrum e Pascopyrum) rendendo tale gruppo polifiletico. Il genere Agropyron attualmente include solo specie perenni con le carene delle glume e dei lemmi asimmetriche.[1]
Il numero cromosomico per questo genere è: 2n = 14, 28 e 42.[1]
Il genere Agropyron comprende le seguenti specie[10] (per alcune specie è indicata la distribuzione europeo-mediterranea[16]).
Nella Penisola Italiana sono presenti, più o meno, allo stato spontaneo due specie:[17]
Questa entità ha avuto nel tempo diverse nomenclature. L'elenco seguente indica alcuni tra i sinonimi più frequenti:[10]
Agropyron Gaertn., 1770 (nome comune: gramigna) è un genere di piante spermatofita monocotiledone appartenente alla famiglia Poaceae (ex. Graminacee).
Agropyron (synoniem: Australopyrum) is een geslacht uit de grassenfamilie (Poaceae). De soorten van dit geslacht komen van nature voor in Europa en Azië.[1] Agropyron is verder door de mens geïntroduceerd in Noord-Amerika.
Van het geslacht zijn de volgende soorten en ondersoorten bekend[bron?]:
Agropyron (synoniem: Australopyrum) is een geslacht uit de grassenfamilie (Poaceae). De soorten van dit geslacht komen van nature voor in Europa en Azië. Agropyron is verder door de mens geïntroduceerd in Noord-Amerika.
Agropyron Gaertn. é um género botânico pertencente à família Poaceae[1], subfamília Pooideae, tribo Triticeae. Também conhecida como Grama de Trigo.
O gênero é composto por aproximadamente 470 espécies. São encontradas na Europa, África, Ásia, Australásia e América do Norte.
Agropyron Gaertn. é um género botânico pertencente à família Poaceae, subfamília Pooideae, tribo Triticeae. Também conhecida como Grama de Trigo.
O gênero é composto por aproximadamente 470 espécies. São encontradas na Europa, África, Ásia, Australásia e América do Norte.
Agropyron este un gen de iarbă din familia Poaceae, originară din Europa și Asia.[1] În America de Nord, specia a fost adusă de către oameni. Popular, este cunoscută sub denumirea de pir.
Agropyron este un gen de iarbă din familia Poaceae, originară din Europa și Asia. În America de Nord, specia a fost adusă de către oameni. Popular, este cunoscută sub denumirea de pir.
Agropyron je rod tráv, z čeľade lipnicovitých (Poaceae). Ide o vytrvalé byliny.
Sú trsnaté, často s podzemkami. Steblá dorastajú do výšky spravidla 15-150 cm. Listy sú ploché alebo zvinuté, dosahujú šírku 1,2-10 mm, na vonkajšej strane listu sa pri báze nachádza jazýček. Kvety sú v kláskoch, ktoré tvoria klas, často hrebenitý, klásky jednotlivé, zboku stlačené, viackveté (spravidla 3-8 kvetov). Na báze klásku sú 2 plevy, ktoré približne rovnako, bez ostí alebo ostité (osť do 3 mm dĺžky). Plevice sú ostité alebo bez ostí, pokiaľ sú ostité, dosahuje osť spravidla maximálne 5 mm dĺžky. Plievočky sú dvojkýlové alebo bez kýlu. Plodom je zrno. Celkovo je známych asi 15 druhov, ktoré nájdeme na severnej pologuli od Stredomoria po V. Áziu.
Niektorí autori radia do rodu Agropyron tiež druhy z rodu Elytrigia a z rodu Elymus. V pojatí tohto článku sú uznávané Agropyron s. str. a Elymus s. str. a Elytrigia ako samostatné rody. Pri zadávaní interwiki je tu problém, že rôzni autori zastávajú rôzne pojatie, teda články s rovnakým názvom nemusia mať rovnakú šírku záberu.
Agropyron je rod tráv, z čeľade lipnicovitých (Poaceae). Ide o vytrvalé byliny.
Agropyron là một chi thực vật có hoa trong họ Hòa thảo (Poaceae).[1]
Chi Agropyron gồm các loài:
Agropyron là một chi thực vật có hoa trong họ Hòa thảo (Poaceae).
Agropyron Gaertn., 1770
СинонимыЖитня́к (лат. Agropýron) — род многолетних травянистых растений семейства Злаки, или Мятликовые (Poaceae) родом из Евразии и Северной Африки. Некоторые виды житняка были завезены в Северную Америку, Австралию и Новую Зеландию[2].
Распространён в степях и лесостепях. Растение не требовательно к почвам, способно расти на песчаном или каменистом грунте
Ценное кормовое растение, в культуре начиная с XX века.
По информации базы данных The Plant List, род включает 26 видов[3]:
Житня́к (лат. Agropýron) — род многолетних травянистых растений семейства Злаки, или Мятликовые (Poaceae) родом из Евразии и Северной Африки. Некоторые виды житняка были завезены в Северную Америку, Австралию и Новую Зеландию.
Распространён в степях и лесостепях. Растение не требовательно к почвам, способно расти на песчаном или каменистом грунте
Ценное кормовое растение, в культуре начиная с XX века.
本文参照
コムギダマシ属(学名 : Agropyron Gaertn.)は、ヨーロッパとアジアに自生するイネ科の植物である[2]。 北アメリカにも導入されている。
밀풀속(--屬, 학명: Agropyron 아그로피론[*])은 벼과의 속이다.[1] 아시아와 유럽 및 북아메리카에 분포한다.[2]