Sambucus ebulus, el sabugu menor , ye una especie yerbácea de les caprifoliacees, nativa del sur y centru d'Europa, y del sudoeste d'Asia.
Crez hasta 1-2,5 m d'altor, con tarmos erectos, usualmente ensin cañes, en grandes grupos por un estendíu y perenne sistema de rizomes soterraños. Les fueyes son opuestes y imparipinnaes de 15-30 cm de llargor, con 5-13 foliolos de cantu serrucháu con arume fediento. Los tarmos terminen nun corimbo de 10-15 cm de diámetru con numberoses flores blanques (dacuando roses). El frutu ye una baga tóxica, de color negru, pequeña y globosa de 5-6 mm de diámetru.
Tien propiedaes suduíficas, diurétiques y laxantes.[1] Ye una planta d'elevada tosicidá.
Sambucus ebulus describióse por Carlos Linneo y espublizóse en Species Plantarum 1: 269. 1753.[2]
Sambucus: nome xenéricu que deriva de la pallabra griega sambuke d'un preséu musical fechu de madera de sabugu y un nome usáu por Pliniu'l Vieyu pa un árbol posiblemente rellacionáu col sabugu.[3]
ebulus: epítetu
Esta páxina forma parte del wikiproyeutu Botánica, un esfuerciu collaborativu col fin d'ameyorar y organizar tolos conteníos rellacionaos con esti tema. Visita la páxina d'alderique del proyeutu pa collaborar y facer entrugues o suxerencies. Sambucus ebulus, el sabugu menor , ye una especie yerbácea de les caprifoliacees, nativa del sur y centru d'Europa, y del sudoeste d'Asia.
Otşəkilli gəndalaş (lat. Sambucus ebulus)[1] — gəndalaş cinsinə aid bitki növü.[2]
Hündürlüyü 70-200 (250) sm, gövdəsi düzduran, sadə və ya budaqlanan, şırımlı olan çoxillik ot bitkisidir. Yalançı zoğları yarpaqşəkilli, neştərvari və mişarvaridir. Xoşagəlməyən iyi vardır.
Yarpaqları saplaq üzərindədir, 6-9 (11) ədəd yarpaqcıqdan; yarpaqcıqlar neştərvari və ya xətvari-neştərvaridir, sivriləşmişdir, qaidə hissəsi köndələndir, kənarları mişarvaridir, çılpaq və ya alt tərəfdən tükcüklüdür.
Çiçəkləri təpə hissədə yerləşən iri qalxanvari-süpürgə yastı çiçək qrupunda toplanmış, üç əsas çox şaxəli budaqları vardır. Tac ağ rəngdə, üst tərəfdən bəzən, çəhrayıtəhərdir.
Meyvələri şarşəkilli, qara rəndədir, 3 (4) çəyirdəklidir və diametri 3-4 mm-dir.
İyun-Avqust
(İyul) Avqust-Oktyabr
Azərbaycanın bütün rayonlarında. Ovalıqdan orta dağ qurşağına qədər.
Meşəli rayonların kəsilmiş meşələrində, meşə ətrafında, açıq yerlərdə, yarğanlarda, çay və balaca arx boyunca, bağlarda və bostanlarda rast gəlinir. Cəngəlliklər əmələ gətirir.
Meyvələri çaxırın boyanmasında, yetişmiş meyvələrindən mürəkkəb hazırlanmasında istifadə olunur. Tibbdə tətbiq edilir.
Otşəkilli gəndalaş (lat. Sambucus ebulus) — gəndalaş cinsinə aid bitki növü.
Hündürlüyü 70-200 (250) sm, gövdəsi düzduran, sadə və ya budaqlanan, şırımlı olan çoxillik ot bitkisidir. Yalançı zoğları yarpaqşəkilli, neştərvari və mişarvaridir. Xoşagəlməyən iyi vardır.
L'évol o matacà[1] (Sambucus ebulus) és una planta de la família de les adoxàcies.
Aquesta planta és originària de l'Europa meridional i central i l'Àsia del Sud-oest. Normalment viu als herbassars higronitròfils, en sòls humits a la vora de camins, séquies i marges de camps de conreu.
L'évol és una planta herbàcia i perenne que creix fins a una altura de 150 cm amb una tija erecta i robusta. Les fulles són oposades i pinnades. Desprenen una pudor característica. A l'extrem superior de les tiges hi ha un corimbe d'uns 10 cm de diàmetre amb flors generalment blanques, rarament roses. El fruit madur, en drupa, globular i negre, produeix un suc de color porpra.[2]
L'évol era considerat com a planta medicinal en la medicina tradicional casolana, però actualment aquesta planta es qualifica com a tòxica, car els fruits, la tija i les fulles són molt purgants i poden ser perillosos si s'administren als infants.
En anglès l'évol rep el nom de Danewort ('herba dels danesos'), a causa de la llegenda que a les Illes Britàniques només creix als llocs on varen tindre lloc batalles contra aquesta tribu germànica.[2]
L'évol o matacà (Sambucus ebulus) és una planta de la família de les adoxàcies.
Coeden a math o ysgawen fechan yw Ysgawen Fair sy'n enw benywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Adoxaceae yn y genws Sambucus. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Sambucus ebulus a'r enw Saesneg yw Dwarf elder. Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Ysgawen Fair, Corysgaw, Corysgawen, Creulif Mair, Creulys Mawr, Gwaed y Gwŷr, Walwrt, Ysgaw Fair, Ysgaw Mair, Ysgaw'r Ddaear, Ysgawen Bendiged, Ysgawen Fendigaid ac Ysgawen y Ddaear.
Mae'n tyfu'n frodorol yng nghanol Ewrop a de-orllewin Asia ac erbyn heddiw mewn rhannau o Ogledd America a Chanada.[2] Mae'n tyfu i uchder o un i ddwy fetr, sy'n ei gwneud yn fwy o lwyn nac o goeden mewn gwirionedd. Mae'r dail gyferbyn a'i gilydd, tua 15–30 cm o hyd, gyda 5-9 rhan, neu ddail bychan. Ceir sypiau o aeron duon yn yr hydref - a phob un oddeutu 5–6 mm mewn diametr.
Coeden a math o ysgawen fechan yw Ysgawen Fair sy'n enw benywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Adoxaceae yn y genws Sambucus. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Sambucus ebulus a'r enw Saesneg yw Dwarf elder. Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Ysgawen Fair, Corysgaw, Corysgawen, Creulif Mair, Creulys Mawr, Gwaed y Gwŷr, Walwrt, Ysgaw Fair, Ysgaw Mair, Ysgaw'r Ddaear, Ysgawen Bendiged, Ysgawen Fendigaid ac Ysgawen y Ddaear.
Mae'n tyfu'n frodorol yng nghanol Ewrop a de-orllewin Asia ac erbyn heddiw mewn rhannau o Ogledd America a Chanada. Mae'n tyfu i uchder o un i ddwy fetr, sy'n ei gwneud yn fwy o lwyn nac o goeden mewn gwirionedd. Mae'r dail gyferbyn a'i gilydd, tua 15–30 cm o hyd, gyda 5-9 rhan, neu ddail bychan. Ceir sypiau o aeron duon yn yr hydref - a phob un oddeutu 5–6 mm mewn diametr.
Bez chebdí (Sambucus ebulus) je vysoká, vytrvalá bylina, jeden ze tří druhů rodu bez v české přírodě rostoucích. Tento zdomácnělý archeofyt obsahuje v plodech, listech, lodyze i v kořenu toxické látky, které mohou po požití ohrozit zdraví.
Od bezu červeného a bezu černého se viditelně liší tím, že bez chebdí je rostlinou s měkkým bylinným stonkem. Ostatní druhy jsou keře s dřevnatým stonkem.
Poměrně teplomilná rostlina, v Evropě probíhá severní hranice výskytu po severu Německa, Polska a Pobaltím. Východním směrem je z Evropy rozšířen přes Rusko až po Kavkaz a Kaspické moře. Dále roste v Sýrii, Libanonu, Íránu, Pákistánu, Indii a izolovaně na severu Afriky a v Saúdské Arábii.
Vyskytuje se nejčastěji na vlhkých, výživných, kamenitých i hlinitých půdách. Mívá stanoviště v lesních lemech, na pasekách, křovinatých stráních, loukách, vinicích, rumištích i podél komunikací, místy je nepříjemným polním plevelem. Zvláště v teplých oblastech bývá na slunných a navlhlých místech poměrně hojný, vyskytuje se do nadmořské výšky 1300 m.
Postranní oddenky z kořene se silně rozrůstají a z nich rostoucí rostliny vytvářejí husté jednodruhové kolonie. Na větší vzdálenosti se rostlina šíří semeny kterých vyprodukuje velké množství, rozšiřují je ptáci pojídající zralé plody, peckovice. Ploidie druhu je 2n = 36.
Vytrvalá rostlina s 0,5 až 2 m vysokou, bylinnou lodyhou, rostoucí z hrubého, plazivého oddenku. Lodyha je většinou nevětvená nebo se rozvětvuje až u květenství, je podélně slabě rýhovaná, na průřezu oblá a bývá lysá nebo slabě chlupatá. Je porostlá vstřícnými, řapíkatými, lichozpeřenými listy s palisty, spodní jsou až 20 cm dlouhé a 16 cm široké, směrem vzhůru se zmenšují a přecházejí do listenů. Listy jsou tvořené čtyřmi až osmi páry podlouhle kopinatými nebo eliptických lístků asi 7 cm dlouhých a 2 cm širokých, koncový lístek bývá nápadně delší. Lístky jsou u báze nesouměrné, na vrcholu hrotité a po obvodě ostře zubaté, ze spodní strany jsou jemně chlupaté. Po skončení vegetačního období celá lodyha, která po rozemnutí nepříjemně páchne, usychá; na jaře z kořene vyrůstá nová.
Z úžlabí kopinatých a po obvodě pilovitých listenů vyrůstají pravidelné, po mandlích vonící, pětičetné květy. Vytvářejí mnohoramenná, koncová, vrcholičnatá květenství o průměru 7 až 15 cm, která mívají obvykle tři nebo čtyři hlavní paprsky. Květy mají kalich široce trojúhelníkovitý s ostře zakončenými cípy asi 1 mm dlouhými. Kolovitá, bílá nebo růžová koruna, asi 7 mm velká, má kopinaté cípy s vyhnutou špičkou. Pět tyčinek, přirostlých bílými nitkami k bázi koruny, nese nachové neb purpurové prašníky. Tři blizny jsou přisedlé. Květy kvetou od června do srpna, opylovány jsou létajícím hmyzem, nejčastěji motýly.
Plodenství je složeno z mnoha tmavě fialových až černých peckovic na purpurových nebo lila stopkách. Elipsoidní, lesklá, asi 5 mm velká peckovice obsahuje tři hnědá vejčitá semena.
Celá rostlina obsahuje toxické látky. Pro člověka jsou nebezpečné hlavně plody, které může omylem sníst. Plody obsahují antokyan, organické kyseliny (kyselina jablečná, kyselina vinná, kyselina valerová, kyselina kumarová, kyselina ferulová), silice, třísloviny a hořčiny. Otravy způsobené jejich požitím se projevují zvracením, průjmy a závratěmi; zvláště nebezpečné jsou u dětí. Toxická aktivita se částečně ztrácí tepelným zpracováním.
Nebezpečí hrozí také pasoucím se býložravcům, z nichž někteří (například skot) mladé lodyhy rádi spásají. V nadzemních částech rostlina obsahuje lektiny (ebulin, nigrin), esteridoidní glykosidy (ebulosid, isoswerosid) a kyanogenní glykosidy (sambunigrin). v trávicím traktu zvířat nastává rozklad na kyanovodík. Po přijetí většího množství bezu chebdí se objevuje nauzea, ztráta pohybové stability, krvavé průjmy, dýchací obtíže, tetanické křeče, ochrnutí až úhyn zvířete.
V lidovém léčitelství se sbírají plody v době zralosti a oddenek na jaře či na podzim. Plody se podávají čerstvé nebo se z nich získává šťáva, která se v malých dávkách používá proti astmatu. Oddenek se suší a jeho odvar je silně močopudný a užívá se při zánětu močových cest nebo pro razantní vyloučení kaménků z močového traktu. V soudobém lékařství se žádná část rostliny bezu chebdí jako zdroj léčivé drogy nepoužívá.
Plody se také v minulosti používaly pro obsažené silně barvící látky (antokyany) k dobarvování vína, barvení kůže, příze a při výrobě inkoustů.
Druhové jméno chebdí pochází ze staročeského výrazu „chamradí“ či „chabrdie“, označující neužitečné rostliny.[1][2][3][4][5][6]
Lodyha s listy
Květenství
Květy i plody
Plodenství
Obrázky, zvuky či videa k tématu bez chebdí ve Wikimedia Commons
Bez chebdí (Sambucus ebulus) je vysoká, vytrvalá bylina, jeden ze tří druhů rodu bez v české přírodě rostoucích. Tento zdomácnělý archeofyt obsahuje v plodech, listech, lodyze i v kořenu toxické látky, které mohou po požití ohrozit zdraví.
Od bezu červeného a bezu černého se viditelně liší tím, že bez chebdí je rostlinou s měkkým bylinným stonkem. Ostatní druhy jsou keře s dřevnatým stonkem.
Sommerhyld (Sambucus ebulus), også skrevet Sommer-Hyld, er en flerårig, urteagtig plante, der i Danmark vokser meget sjældent på affaldspladser. Blomsterne har en sød, krydret duft. Planten indeholder bitterstoffer og forstadier til blåsyre (blåsyreglykosid), der gør den giftig. Specielt bærrene kan fremkalde diarrhoe og opkastninger.
Sommerhyld er en flerårig, urteagtig plante med en tæt, opret og efterhånden tæppedannende vækstform. Stænglerne er stift oprette, furede, lysegrønne og marvfyldte. Bladene er modsatstillede og fjerdelte med 7-9 lancetformede småblade, der har fint takket rand. Akselbladene er kraftigt udviklede og næsten bladagtige. Oversiden er græsgrøn, mens undersiden er lysegrøn. Både bladene og stænglerne får vinrød efterårsfarve.
Blomstringen foregår i juli-august, og blmsterne er samlet i endestillede, flade skærme med rigtigt mange enkeltblomster. De er 5-tallige og regelmæssige med hvide kronblade og røde støvdragere. Frugterne er sorte stenfrugter ("hyldebær"-agtige).
Rodsystemet består af en vandret krybende jordstængel og tykke, kraftige rødder.
Højde x bredde og årlig tilvækst: 1,00 x 0,50 m (100 x 50 cm/år).
Arten hører hjemme i Makaronesien, Nordafrika, Mellemøsten, Kaukasus, Centralasien og det meste af Europa. Den mangler i Nordeuropa, og i Danmark er den meget sjælden og kun set i Østjylland og på Øerne på affaldspladser, dvs. som bortkastet haveaffald.
Den er knyttet til lysåbne voksesteder med milde temperaturudsving og en let fugtig, kalkrig og næringsrig jord. Den findes i sit naturlige udbredelsesområde i skovbryn og -lysninger, på ruderater og langs hegn.
I buskadser og krat ved Obermassen, nær Unna, Tyskland, findes arten sammen med bl.a. avnbøg, benved, alm. brombær, fjerbregne, guldnælde, hassel, humle, alm. hyld, korsknap, kvalkved, miliegræs, alm. syren, vedbend, dunet gedeblad, engriflet hvidtjørn, korbær, lundrapgræs, rød kornel, skvalderkål, slåen og stilkeg[1]
Sommerhyld kan anvendes i haverne som en kraftigtvoksende og bunddækkende flerårig urt. Den tager let overhånd og bliver ukrudtsagtig, men kan man styre den, har man en dejligt duftende og insektrig plante, som tilmed får gode høstfarver.
Sommerhyld (Sambucus ebulus), også skrevet Sommer-Hyld, er en flerårig, urteagtig plante, der i Danmark vokser meget sjældent på affaldspladser. Blomsterne har en sød, krydret duft. Planten indeholder bitterstoffer og forstadier til blåsyre (blåsyreglykosid), der gør den giftig. Specielt bærrene kan fremkalde diarrhoe og opkastninger.
Der Zwerg-Holunder, Zwergholunder oder Attich (Sambucus ebulus, Synonym: Ebulum humile) ist eine Pflanzenart aus der Gattung Holunder (Sambucus).
Der Zwerg-Holunder ist eine ausdauernde krautige Pflanze, die Wuchshöhen von 60 bis 150 Zentimeter erreicht und unterirdische Ausläufer bildet.[1] Die Blätter sind gefiedert und bestehen aus sieben bis neun lanzettlichen, 5 bis 15 Zentimeter langen, fein gesägten Fiederblättchen.[2] Die Nebenblätter sind blattartig.[1]
Die Blütezeit reicht von Juni bis August. Zahlreiche Blüten stehen in 5 bis 10 Zentimeter langen, flachen, doldenrispigen Blütenständen zusammen. Die weißen Blüten sind bei einem Durchmesser von etwa 7 Millimetern radiärsymmetrisch.[3] Die Staubbeutel sind rot und färben sich später schwarz.[1] Als Früchte werden schwarze, beerenartige Steinfrüchte gebildet. Der Zwerg-Holunder hat einen widerlichen Geruch.[3]
Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 36.[4]
Alle Pflanzenteile sind giftig, besonders jedoch die Samen der schwarzen Beeren. Die Hauptwirkstoffe in den Früchten sind ein giftiger Bitterstoff mit den beiden Esteridoidglykosiden Ebulosid und Isoswerosid, daneben Kaffeesäure, p-Cumarsäure und Spuren eines Blausäureglykosids. Aus dem methanolischen Extrakt der Wurzel wurden 14 Substanzen isoliert, unter anderem Ebulosid, 7-Hydroxyebulosid, 6´-O-β-D-Apiofuranosylebulosid, Isoswerosid, Secoebolosid, Morronisid und Koaburasid.[5]
Die akute Toxizität der Wurzel liegt im ungefährlichen Bereich und ist während der Blütezeit am größten.[5]
Bei der Aufnahme von Früchten traten spontanes Erbrechen, Übelkeit und Durchfall auf; auch tödliche Vergiftungen sind bekannt.
Der Zwerg-Holunder kommt im Mittelmeerraum, im warmgemäßigten Europa bis einschließlich Mitteldeutschland sowie im nördlichen Iran und in Turkmenien vor.[1]
In Österreich kommt der Zwerg-Holunder in allen Bundesländern häufig bis zerstreut vor.[6]
Der Zwerg-Holunder wächst an Gebüsch- und Waldrändern, auf Lichtungen und Ödland,[3] auf frischen Waldschlägen und in ruderalen Staudenfluren.[1] Im Tiefland tritt er nur vereinzelt auf, ebenso in kalkarmen Gebieten, sonst wächst er zerstreut und ist meist bestandsbildend. Er bevorzugt stickstoffreiche und basische Böden.[3] Er ist eine Charakterart des Sambucetum ebuli aus dem Aegopodion-Verband, kommt jedoch auch in Gesellschaften des Atropion-Verbands vor.[4]
In den Allgäuer Alpen steigt er in Vorarlberg am Hirschberg zwischen Oberer und Unterer Hirschbergalpe bis in eine Höhenlage von 1520 Meter auf.[7]
Der Zwerg-Holunder wird auch als Zierpflanze verwendet und zur Dünenbefestigung gepflanzt.
Früher wurde der Zwerg-Holunder (lateinisch in der Spätantike ebulum, später, vielleicht mit gallisch odocus „Attich“[8] verwandtem, ebulus und seltener sambucus,[9] genannt) als schädliche Körpersäfte abführendes[10] Heilmittel angesehen, das bereits im Altertum (so in der Medicina antiqua) unter anderem bei Nierensteinen, Milzschmerzen, Schlangenbiss und Wassersucht eingesetzt wurde.[11]
Der Zwerg-Holunder, Zwergholunder oder Attich (Sambucus ebulus, Synonym: Ebulum humile) ist eine Pflanzenart aus der Gattung Holunder (Sambucus).
U sambuchellu (Sambucus ebulus) hè un arburettu chì faci parti di a famiglia di i Caprifoliaceae. Hè altu 1 à 2 metri. I fiori sò bianchi. Fiurisce d'istate, di lugliu o d'aostu.
U sambuchellu hè cumunu in Corsica.
U sambuchellu (Sambucus ebulus) hè un arburettu chì faci parti di a famiglia di i Caprifoliaceae. Hè altu 1 à 2 metri. I fiori sò bianchi. Fiurisce d'istate, di lugliu o d'aostu.
Lu Sambucus ebulus (chiamatu "nigghiu" 'n Sicilia) è n'erva pirenni mpiegata anticamenti n vitirinaria e ntâ midicina pupulari.
Уанцъылы, дыгурон вариант: уанцъили, манцъули[1][2] (лат. Sambucus ebulus, уырыс. Бузина травянистая) у бирæазон зайæгой, фæдæгъды (бæрæзейы) хуыз.
Уанцъылы, дыгурон вариант: уанцъили, манцъули (лат. Sambucus ebulus, уырыс. Бузина травянистая) у бирæазон зайæгой, фæдæгъды (бæрæзейы) хуыз.
Sambucus ebulus, also known as danewort, dane weed, danesblood, dwarf elder or European dwarf elder, walewort,[2] dwarf elderberry,[3] elderwort and blood hilder, is a herbaceous species of elder, native to southern and central Europe and southwest Asia. The species is a well-established archaeophyte in much of the UK,[4] and is also reportedly naturalized in parts of North America (New York, New Jersey and Québec).[5]
Sambucus ebulus grows to a height of 1–2 m and has erect, usually unbranched stems growing in large groups from an extensive perennial underground stem rhizome. The leaves are opposite, pinnate, 15–30 cm long, with 5-9 leaflets with a foetid smell. The stems terminate in a corymb 10–15 cm diameter with numerous white (occasionally pink) flat-topped hermaphrodite flowers. The fruit is a small glossy black berry 5–6 mm diameter. The ripe fruit give out a purple juice.[2][6]
The name danewort comes from the belief that it only grows on the sites of battles that involved the Danes.[2] The term 'walewort' or 'walwort' meant 'foreigner plant.' The plant's stems and leaves turn red in autumn and this may explain the link with blood. The word Dane may link to an old term for diarrhoea.[2]
All parts of the plant are toxic, especially the seeds.[7][8]
"Dwarf elder (Sambucus ebulus L) is one of the best known medicinal herbs since ancient times. In view of its benefits as a widely applicable phytomedicine, it is still used in folk medicine of different parts of the world. In addition to its nutritional values, dwarf elder contains different phytochemicals among which flavonoids and lectins are responsible for most of its therapeutic effects. Dwarf elder has been used for different ailments including: joint pains, cold, wounds, and infections."[7][9]
Dwarf elder berries Sambucus ebulus, also known as danewort, dane weed, danesblood, dwarf elder or European dwarf elder, walewort, dwarf elderberry, elderwort and blood hilder, is a herbaceous species of elder, native to southern and central Europe and southwest Asia. The species is a well-established archaeophyte in much of the UK, and is also reportedly naturalized in parts of North America (New York, New Jersey and Québec).
Sambucus ebulus, el saúco menor o yezgo, es una especie herbácea de las adoxáceas, nativa del sur y centro de Europa, y del sudoeste de Asia.
Crece hasta 1-2,5 m de altura, con tallos erectos, usualmente sin ramas, en grandes grupos por un extendido y perenne sistema de rizomas subterráneos. Las hojas son opuestas e imparipinnadas de 15-30 cm de longitud, con 5-13 folíolos de borde aserrado con aroma fétido. Los tallos terminan en un corimbo de 10-15 cm de diámetro con numerosas flores blancas de olor agradable(ocasionalmente rosas). El fruto es una baya, de color negro, pequeña y globosa de 5-6 mm de diámetro. Los frutos verdes son tóxicos, los negros no.
Posee propiedades sudoríficas, diuréticas y laxantes.[1]
Sambucus ebulus fue descrita por Carlos Linneo y publicado en Species Plantarum 1: 269. 1753.[2]
Sambucus: nombre genérico que deriva de la palabra griega sambuke de un instrumento musical hecho de madera de saúco y un nombre usado por Plinio el Viejo para un árbol posiblemente relacionado con el saúco.[3]
ebulus: epíteto
Sambucus ebulus, el saúco menor o yezgo, es una especie herbácea de las adoxáceas, nativa del sur y centro de Europa, y del sudoeste de Asia.
Zihaurria, andura, akamailu eta mausa izenez ere ezagutua, (Sambucus ebulus), sorterria Europako erdialde eta hegoaldean eta Asiako hego-sartaldean duen Adoxaceae familiako landare belarkara handia da.
Lehen Caprifoliaceaen artean sartzen ziren Sambucus generoko landareak baina azken filogeni lanen arabera Adoxaceae familian sartzen dira.
1-2 m-ko garaierara heltzen da, lurpeko errizoma barreiatu bizikor batetik multzoka sortutako zurtoin zutitu eta, eskuarki, adarbakorekin. Aurkako hosto pinatuak ditu, 15-30 cm luze, 5-9 hostoxkaz osatuak eta kirasdunak. Zurtoinak lore zuri (batzuetan arrosa) askoz osatutako 10-15 cm-ko diametroko korinbo batean amaitzen dira. Fruituak 5-6 mm-ko diametroa duten globo itxurako baia beltz txikiak eta pozoitsuak dira Orriak azido zianhidriko kopuru handia ei dute.
Aitzineuskaraz: *zinaurri[1]
Gaitasun izerdiarazle, diuretiko eta laxanteak ditu.
Zihaurria, andura, akamailu eta mausa izenez ere ezagutua, (Sambucus ebulus), sorterria Europako erdialde eta hegoaldean eta Asiako hego-sartaldean duen Adoxaceae familiako landare belarkara handia da.
Lehen Caprifoliaceaen artean sartzen ziren Sambucus generoko landareak baina azken filogeni lanen arabera Adoxaceae familian sartzen dira.
Ruohoselja (Sambucus ebulus) on seljojen sukuun ja tesmayrttikasvien heimoon kuuluva monivuotinen kasvi, jota viljellään koristekasvina. Alkuperäisenä se kasvaa Etelä-Euroopassa. Ruohoselja on myrkyllinen.
Ruohoselja on ruohomainen ja kasvaa 60–150 senttimetriä korkeaksi. Sen lehdet ovat korvakkeelliset ja muodostuvat 7–13 lehdykästä. Ruohoseljan kukintona on kolmihaarainen huiskilo, jossa on pieniä, valkoisen vaaleanpunaisia kukkia.
Ruohoselja (Sambucus ebulus) on seljojen sukuun ja tesmayrttikasvien heimoon kuuluva monivuotinen kasvi, jota viljellään koristekasvina. Alkuperäisenä se kasvaa Etelä-Euroopassa. Ruohoselja on myrkyllinen.
Le sureau hièble ou sureau yèble ou petit sureau, qu’on appelle aussi l'hièble (ou l’yèble) — en latin scientifique Sambucus ebulus —, est une espèce de plantes de la famille des Adoxaceae selon la classification phylogénétique APGIII, autrefois placée dans la famille des Caprifoliaceae selon la classification classique de Cronquist (1981). C'est une plante herbacée à port dressé, ne dépassant pas 2 m de haut et qui disparaît en hiver. Elle est toxique pour les humains qui peuvent la confondre avec d'autres sureaux.
L'épithète désignait en latin (également ebulum) cette grande plante herbacée au feuillage fortement odorant[1]. La plante porte d'autres noms vernaculaires : herbe à l'aveugle, herbe aux aveugles, herbe aux yeux, référence possible au fait qu'elle était utilisée dans la pharmacopée populaire comme infusion (avec ses fleurs et ses baies) pour préparer des collyres soignant les ophtalmies. Son nom d'herbe à punaises est dû à sa propriété de répulsif, comme le sureau noir : le purin pur (1 kg de feuilles macérées dans 10 litres d'eau) est efficace contre les punaises, les pucerons, les chenilles, les cochenilles[2].
On trouve le sureau hièble le long des chemins, des fossés, des haies, en forêts humides, prairies acides, chemins creux, voire décharges publiques, mais surtout sur sols argileux riches en nutriments.
Il se répartit du sud de la Suède à l'Afrique du Nord, en Perse et en Asie Occidentale.
C'est une plante herbacée mesurant 1 à 2 m de haut, à odeur fétide, à tiges présentant des sillons et à rhizomes rampants. Les feuilles présentent 7 à 11 folioles fortement dentées et pointues au sommet garnies de 2 stipules foliacés à leur base. Les petites fleurs blanches aux étamines roses, disposées en corymbe dressée. Elles apparaissent de juin à août. Leur odeur rappelle l'amande amère. Les baies noires luisantes sphériques de 3–4 mm, à suc cramoisi, renferment le plus souvent 3 graines vertes puis noires. Elles peuvent être toxiques (nausées, vomissements) sans pour autant présenter un danger important[3].
Sureau hièble et sureau noir sont deux plantes de nos campagnes qui se ressemblent fortement[4].
Données d'après : Julve, Ph., 1998 ff. - Baseflor. Index botanique, écologique et chorologique de la flore de France. Version : 23 avril 2004.
La plante est mellifère et a des propriétés médicinales : sa souche rhizomateuse est diurétique, sa fleur sudorifique et son fruit purgatif[3].
Le sureau hièble ou sureau yèble ou petit sureau, qu’on appelle aussi l'hièble (ou l’yèble) — en latin scientifique Sambucus ebulus —, est une espèce de plantes de la famille des Adoxaceae selon la classification phylogénétique APGIII, autrefois placée dans la famille des Caprifoliaceae selon la classification classique de Cronquist (1981). C'est une plante herbacée à port dressé, ne dépassant pas 2 m de haut et qui disparaît en hiver. Elle est toxique pour les humains qui peuvent la confondre avec d'autres sureaux.
O engo ou sabugueiriño[1], (Sambucus ebulus) é unha especie herbácea das caprifoliáceas, nativas do sur e centro da Europa e do suroeste de Asia, semellante ao sabugueiro (co que comparte xénero: Sambucus) mais coas follas máis estreitas e longas que despiden un cheiro fétido. Aparece en Galiza onde tamén se coñece polo nomes de irgo, nabo naveao ou sabuguiño.
Medra até os 2 m de altura, con talos erectos, usualmente simples, que xorden de rizoma reptante. As follas son opostas, con estípulas, de 5-16 x 1-4,5 cm e formadas por 5-13 folíolos de beiras serradas. Florece en maio-agosto, cando o talo remata nunha inflorescencia corimbosa, de flores brancas ou rosaceas, de 5–16 cm de diámetro. Froito en baga negra.
Engo e irgo son verbas cognatas do castelán yezgo, asturiano yeldu, dunha variante *educu do galo edocos.[2] O nome sabugueiriño é o máis normativo.
O engo ou sabugueiriño, (Sambucus ebulus) é unha especie herbácea das caprifoliáceas, nativas do sur e centro da Europa e do suroeste de Asia, semellante ao sabugueiro (co que comparte xénero: Sambucus) mais coas follas máis estreitas e longas que despiden un cheiro fétido. Aparece en Galiza onde tamén se coñece polo nomes de irgo, nabo naveao ou sabuguiño.
Abdovina (burjan, apta, aptovina, smrdljiva bazga, Sambucus ebulus) je bazgi srodna trajna zelen iz porodice Moškovičevki (Adoxaceae); raste po šumskim čistinama i uz putove u Europi, zap. Aziji i sjev. Africi; narodni lijek.
Raste do 2 metra, sa uspravnim, najčešće nerazgranatim, peteljkama koje u velikim skupinama rastu iz perenijalnog (višegodišnjeg) podzemnog rizoma. Listovi su nasuprotni, dugi 15-30 cm, sa 5 do 9 listića odbojnog mirisa.
Stabljika završava sa vijencem bijelog i rozog cvijeća promjera 10-15 cm. Plodovi su male, blistave, crne bobice promjera 5-6 mm. Zrelo voće daje ružičasti sok.
Małka bozanka (Sambucus ebulus) je rostlina ze swójby pižmonkowych rostlinow (Adoxaceae). Dalše serbske mjeno je hołdračk.
Małka bozanka je zelišćowa rostlina, kotraž docpěwa wysokosć wot 1 hač do 2 m. Wone přećiwnje ćehnje.
Łopjena wobsteja ze 7 abo 9 lancetojtych pjeritych łopješkow, kotrež su sćeńka rězane a docpěwaja dołhosć wot 5 hač do 15 cm.
Běłe hač róžojte kćenja wobsahuja čerwjene próškowe łopješka.
Płody su čorne, njejědźne jahody.
Rosće na lěsnych zahonach a na łučinach.
Rostlina je w srjedźnej a južnej Europje rozšěrjena, při čimž sewjernje hač do južneje Šwedskeje wustupuje.
Jeli eksistuje w druhej rěči hižo bóle wuwity nastawk ze samsnej temu, potom přełožuj a dodawaj z njeho.
Jeli nastawk ma wjace hač jedyn njedostatk, wužiwaj prošu předłohu {{Předźěłuj}}. Nimo toho so awtomatisce kategorija Kategorija:Zarodk wo botanice doda.
Małka bozanka (Sambucus ebulus) je rostlina ze swójby pižmonkowych rostlinow (Adoxaceae). Dalše serbske mjeno je hołdračk.
Evrópudvergyllir (fræðiheiti: Sambucus ebulus) er jurtkennd tegund af Ylliættkvísl, ættuð frá suður og mið Evrópu og suðvestur Asíu. Hann virðist einnig vera orðinn ílendur í hluta Norður Ameríku (New York, New Jersey og Québec).[1]
Sambucus ebulus verður um 1 til 2 metra hár og er með upprétta, yfirleitt ógreinda stofna sem vaxa margir saman upp af umtalsverum fjölærum rótarstönglum. Blöðin eru gagnstæð, fjöðruð með stöku endasmáblaði, 15 til 30 sm löng, með 5 til 9 smáblöðum með stækri lykt. Stönglarnir enda á klasa af hvítum blómum (einstaka sinnum bleikum), 10 til 15 sm í þvermál. Berin eru gljáandi svört 5–6 mm í þvermál. Þroskað berið er með fjólubláan safa.[2][3]
Evrópudvergyllir (fræðiheiti: Sambucus ebulus) er jurtkennd tegund af Ylliættkvísl, ættuð frá suður og mið Evrópu og suðvestur Asíu. Hann virðist einnig vera orðinn ílendur í hluta Norður Ameríku (New York, New Jersey og Québec).
Sambucus ebulus L., conosciuto come sambuco lebbio, ebbio, o sambuchella, è una pianta erbacea della famiglia delle Caprifoliaceae[1], originaria dell'Europa centrale e Sud Ovest dell'Asia. La specie si è naturalizzata in molte parti del Nord America (New York, New Jersey e Québec).[2]
Sambucus ebulus raggiunge 1–2 m di altezza, ha un fusto eretto in genere non ramificato e forma densi gruppo un apparato radicale perenne esteso. Le foglie sono opposte, pennate, lunghe 15–30 cm con 5-9 foglioline di odore fetido. Il fusto termina con un corimbo di 10–15 cm di diametro con numerosi fiori ermafroditi bianchi (raramente rosa), piatti. Il frutto è una piccola bacca lucida di 5–6 mm di diametro piena di succo rossastro.[3]
Il nome inglese danewort deriva dalla credenza che cresca nei siti dove si sono combattute battaglie contro i Danesi. Il termine walewort o walwort significa "pianta straniera". Foglie e fusti rosso in autunno possono spiegare i riferimenti al sangue. Il termine inglese Dane può essere collegato ad un antico termine riferito alla diarrea.
I frutti di Sambucus ebulus sono utilizzati nella tradizione austriaca per trattare disordini dell'apparato respiratorio e febbre.[4]. Tuttavia la pianta, specialmente le bacche, è da considerarsi velenosa [5].
E' pianta visitata, sia pur raramente, dalle api per il polline ed il nettare.[6]
Sambucus ebulus L., conosciuto come sambuco lebbio, ebbio, o sambuchella, è una pianta erbacea della famiglia delle Caprifoliaceae, originaria dell'Europa centrale e Sud Ovest dell'Asia. La specie si è naturalizzata in molte parti del Nord America (New York, New Jersey e Québec).
Sambucus ebulus (binomen a Carolo Linnaeo anno 1753 statutum) est species fruticum fructiferarum in Europa sponte crescens, cuius fructus in medicamentis adhibentur (febris, systematis respiratorii[1]).
Vide "Sambucus ebulus" apud Vicispecies. 
Situs scientifici: Tropicos • Tela Botanica • GRIN • ITIS • Plant List • NCBI • Biodiversity • Encyclopedia of Life • Plant Name Index • Plantes d'Afrique • INPN France • USDA Plants Database Sambucus ebulus (binomen a Carolo Linnaeo anno 1753 statutum) est species fruticum fructiferarum in Europa sponte crescens, cuius fructus in medicamentis adhibentur (febris, systematis respiratorii).
Žolinis šeivamedis (Sambucus ebulus) – ūksmininių (Adoxaceae) šeimos daugiametis žolinis augalas. Savaime auga Europos plačialapių miškų juostoje, kalnų pašlaitėse, taip pat Kaukaze, Kopetdage. Sutinkamas ir Lietuvoje.
Aukštis 50–150 cm. Lapai iki 20 cm ilgio, sudėtiniai, sudaryti iš 9–11 lapelių.
Augalas nemalonaus kvapo, dekoratyvus. Naudojamas liaudies medicinoje šlapimui varyti.[1] Uogos valgomos šviežios, dedamos į uogienes, vynus.
Žiedynas
Uogos
Augimvietė (Baskų kraštas)
Šis straipsnis apie botaniką yra nebaigtas. Jūs galite prisidėti prie Vikipedijos papildydami šį straipsnį. Žolinis šeivamedis (Sambucus ebulus) – ūksmininių (Adoxaceae) šeimos daugiametis žolinis augalas. Savaime auga Europos plačialapių miškų juostoje, kalnų pašlaitėse, taip pat Kaukaze, Kopetdage. Sutinkamas ir Lietuvoje.
Aukštis 50–150 cm. Lapai iki 20 cm ilgio, sudėtiniai, sudaryti iš 9–11 lapelių.
Augalas nemalonaus kvapo, dekoratyvus. Naudojamas liaudies medicinoje šlapimui varyti. Uogos valgomos šviežios, dedamos į uogienes, vynus.
Žiedynas
Uogos
Augimvietė (Baskų kraštas)
De kruidvlier (Sambucus ebulus), ook wel lage vlier of hadik genoemd, is een overblijvende plant die behoort tot de muskuskruidfamilie (Adoxaceae). De plant komt van nature voor in Eurazië en wordt ook in de siertuin gebruikt. In Nederland staat de soort op de Nederlandse Rode lijst van planten als zeer zeldzaam en sterk afgenomen.
De plant wordt 60-150 cm hoog, hij vormt een kruipende wortelstok (rizoom) en heeft een gegroefde, kruidachtige stengel. De onevengeveerde bladeren hebben zeven tot elf blaadjes en bladachtige, eironde, gezaagde steunblaadjes.
De kruidvlier bloeit in juli en augustus met roodachtig witte, naar bittere amandelen geurende bloemen. De bloeiwijze is een vlakke tuil. De helmknoppen zijn rood en verkleuren bruinrood. De vrucht is een zwarte steenvrucht met drie zaden. De zaden worden verspreid door vogels.
De plant komt voor op vochtige, kalkhoudende grond langs akker- en bosranden, op dijken en in bermen, in Nederland vooral in het rivierengebied en de hellingbossen van Zuid-Limburg. Hij kan plaatselijk massaal voorkomen en een monocultuur vormen. Kruidvlier is slecht bestand tegen herhaald maaien.
De bladeren, vruchten en zaden bevatten de glycosiden sambunigrine en prunasine en zijn daarom giftig. In tegenstelling tot die van de gewone vlier (Sambucus nigra) zijn de bessen niet eetbaar.
Mediabestanden die bij dit onderwerp horen, zijn te vinden op de pagina Sambucus ebulus op Wikimedia Commons. De kruidvlier (Sambucus ebulus), ook wel lage vlier of hadik genoemd, is een overblijvende plant die behoort tot de muskuskruidfamilie (Adoxaceae). De plant komt van nature voor in Eurazië en wordt ook in de siertuin gebruikt. In Nederland staat de soort op de Nederlandse Rode lijst van planten als zeer zeldzaam en sterk afgenomen.
De plant wordt 60-150 cm hoog, hij vormt een kruipende wortelstok (rizoom) en heeft een gegroefde, kruidachtige stengel. De onevengeveerde bladeren hebben zeven tot elf blaadjes en bladachtige, eironde, gezaagde steunblaadjes.
De kruidvlier bloeit in juli en augustus met roodachtig witte, naar bittere amandelen geurende bloemen. De bloeiwijze is een vlakke tuil. De helmknoppen zijn rood en verkleuren bruinrood. De vrucht is een zwarte steenvrucht met drie zaden. De zaden worden verspreid door vogels.
De plant komt voor op vochtige, kalkhoudende grond langs akker- en bosranden, op dijken en in bermen, in Nederland vooral in het rivierengebied en de hellingbossen van Zuid-Limburg. Hij kan plaatselijk massaal voorkomen en een monocultuur vormen. Kruidvlier is slecht bestand tegen herhaald maaien.
De bladeren, vruchten en zaden bevatten de glycosiden sambunigrine en prunasine en zijn daarom giftig. In tegenstelling tot die van de gewone vlier (Sambucus nigra) zijn de bessen niet eetbaar.
Sommerhyll (Sambucus ebulus) er en plante i moskusurtfamilien.
Den er en flerårig urt som kan bli opptil to meter høy. Den sprer seg utover med krypende jordstengler. Stenglene er opprette med ulikefinnete blad. Blomstene er hvite med purpur pollenknapper og sitter i 5–16 cm brede halvskjermer. Fruktene er svarte og kulerunde. Den vokser i kratt og vegkanter. Arten er utbredt i Sør- og Mellom-Europa, Nord-Afrika og Sørvest-Asia. Den er naturalisert på De britiske øyer og i Danmark og Sør-Sverige.
Blomster
Bladverk
Bær
Sommerhyll (Sambucus ebulus) er en plante i moskusurtfamilien.
Den er en flerårig urt som kan bli opptil to meter høy. Den sprer seg utover med krypende jordstengler. Stenglene er opprette med ulikefinnete blad. Blomstene er hvite med purpur pollenknapper og sitter i 5–16 cm brede halvskjermer. Fruktene er svarte og kulerunde. Den vokser i kratt og vegkanter. Arten er utbredt i Sør- og Mellom-Europa, Nord-Afrika og Sørvest-Asia. Den er naturalisert på De britiske øyer og i Danmark og Sør-Sverige.
Blomster
Bladverk
Bær
Bez hebd, dziki bez hebd[2] (Sambucus ebulus L.) – gatunek rośliny wieloletniej z rodziny piżmaczkowatych (Adoxaceae), dawniej także w bzowatych (Sambucaceae) lub przewiertniowatych (Caprifoliaceae). Rośnie dziko w Europie, Azji Zachodniej, w Turkmenistanie, na Kaukazie i w Afryce Północnej[3]. W Polsce jest dość pospolity na południu. Jego północny zasięg sięga po Śląsk, Wyżynę Małopolską i Wyżynę Lubelską[4].
Rośnie w cienistych lasach, zaroślach, zrębach i na przydrożach. Na polach uprawnych sąsiadujących z zaroślami jest chwastem. Kwitnie od czerwca do sierpnia, kwiaty zapylane są przez owady[5]. W zbiorowiskach roślinnych gatunek charakterystyczny dla Ass. Sambucetum ebuli[6].
Roślina trująca: Cała roślina jest trująca, również owoce są trujące dla ludzi, zjadane są jednak przez niektóre ptaki. U ludzi zatrucie objawia się bólem głowy, wymiotami, biegunką, a nawet utratą przytomności[7].
Roślina lecznicza, stosowana w medycynie ludowej. Surowcem zielarskim są owoce i kora. Wykazują działanie napotne i przeczyszczające[8].
Bez hebd, dziki bez hebd (Sambucus ebulus L.) – gatunek rośliny wieloletniej z rodziny piżmaczkowatych (Adoxaceae), dawniej także w bzowatych (Sambucaceae) lub przewiertniowatych (Caprifoliaceae). Rośnie dziko w Europie, Azji Zachodniej, w Turkmenistanie, na Kaukazie i w Afryce Północnej. W Polsce jest dość pospolity na południu. Jego północny zasięg sięga po Śląsk, Wyżynę Małopolską i Wyżynę Lubelską.
Sambucus ebulus L.[1], comummente conhecido como sabugueiro-anão [2] ou ébulo[3], é uma espécie herbácea pertencente à família das Caprifoliáceas, nativa do centro e sul da Europa e do sudoeste da Ásia.[4]
Dá ainda pelos seguintes nomes comuns: engos[5], sabugueirinho[6], erva-de-são-cristovão[2] (não confundir com a Actaea racemosa, que consigo partilha este nome comum) e sabugueiro[2] (não confundir com a Sambucus nigra, que consigo partilha este nome comum).
Cresce até 1–2 m de altura, com caules eretos, usualmente sem ramificação, em grandes grupos unidos por um extenso e perene sistema de rizomas subterrâneos. As folhas são opostas e pinadas, com 15–30 cm de comprimento e 5-9 folíolos. Os caules e as folhas apresentam um aroma fétido.
Os caules terminam num corimbo de 10–15 cm de diâmetro, com numerosas flores brancas (ocasionalmente rosadas). O fruto é uma baga tóxica, de coloração negra, pequena e globosa, com 5–6 mm de diâmetro.
A planta é utilizada em medicina tradicional, sendo-lhe atribuídas propriedades sudoríficas, diuréticas e laxantes.[7]
A espécie Sambucus ebulus foi descrita por Lineu e publicada na obra Species Plantarum 1: 269. 1753.[8]
Quanto ao nome científico desta espécie:
Sambucus ebulus L., comummente conhecido como sabugueiro-anão ou ébulo, é uma espécie herbácea pertencente à família das Caprifoliáceas, nativa do centro e sul da Europa e do sudoeste da Ásia.
Bozul (Sambucus ebulus - L.) este o plantă medicinală din familia Adoxaceae, genul Sambucus (soc).
Bozul este o plantă robustă. Tulpina este erbacee, cu frunze penat-sectate, care au un miros neplăcut. Florile bozului au culoarea albă și sunt grupate în formă de umbrelă. Înflorește în luna iunie-august. Fructele sunt bace de culoare neagră și au un miros neplăcut.
Crește în locuri necultivate, la marginea ogoarelor, de-a lungul drumurilor și șanțurilor, pe lângă garduri.
Planta este recoltată și se folosește mai ales rădăcina, dar și fructele și florile (Sambuci ebuli radix, flos et fructus). Rădăcina conține hemaglutinine, principii amare și saponozide. Florile sunt bogate în glucide, flavone, fitosteroli, acizi grași și triterpene. Fructele conțin antocianozide, acid tartric, acid malic[1].
Infuzia, decoctul (10%), extractul - toate au proprietăți diuretice, antireumatice, laxative, antiseptice, purgative, antialergice, antiinflamatoare, antitusive, sudorifice.
Bozul este o plantă foarte utilizată pentru calitățile ei farmaceutice.
Carte · 
Categorie · 
Portal · 
WikiProiect 
Bozul (Sambucus ebulus - L.) este o plantă medicinală din familia Adoxaceae, genul Sambucus (soc).
Baza chabzdová (Sambucus ebulus) je bylina z čeľade pižmovkovité (Adoxaceae). Rastie roztrúsene v celej Európe, v teplejších oblastiach hojnejšie.[1]
Baza chabzdová môže dosahovať najviac okolo dvoch metrov.
Bohaté súkvetia s kvetmi skoro v jednej rovine vyrastajú na koncoch konárikov. Okolík pozostáva zo červenkastých kvetov.
Commons ponúka multimediálne súbory na tému Baza chabzdová
Wikidruhy ponúkajú informácie na tému Baza chabzdová
Baza chabzdová (Sambucus ebulus) je bylina z čeľade pižmovkovité (Adoxaceae). Rastie roztrúsene v celej Európe, v teplejších oblastiach hojnejšie.
Sommarfläder (Sambucus ebulus), även kallad sommarhyll är en växtart i familjen desmeknoppsväxter.
Sommarfläder är en liten buske eller perenn, men odlas mest som ettårig. Den har vita, kraftigt doftande femtaliga blommor som sitter i platta klasar i toppen på varje stjälk. Bladen är parbladigt sammansatta. Frukten är en svartglänsande stenfrukt. Allt hos sommarflädern är giftigt,[1] och förgiftningar efter att någon har ätit bär kan vara dödliga.
Sommarflädern har eller har haft en mängd lokala och dialektala namn. Några exempel:[2]
Namn Trakt Fäulbom Gotland Hill Östergötland Hyll Blekinge, Gotland, Skåne Hylletöj Norra Blekinge Höll Västergötland Hyllätre, hölleträ GotlandReferens:[2] I Skåne vördade man ännu på sen tid en gudomlighet som var förknippad med hyllen, Hyllefruen. Därför undvek man att avverka hyll.
Även i Danmark hade man en liknande uppfattning. Det väsen man där hyllade kallades Hylmoer eller Hyldekvind. Namnet lär förknippas med gudinnan Hildi, som förekommer i danska folksägner. (Hildi torde vara det samma som danska Hilde med motsvarigheten Hilda[förtydliga] i svensk mytologi.)
I Skåne undvek man att sätta sig eller lägga sig under en hyl, ty då kunde man bli hylleblåst (även kallat hyllebläster). Detta innebar att man fick rödfläckiga utslag på kroppen. Utslagen kallades hyllebläst eller hylleskåll. Det fanns två möjligheter att fördriva sjukdomen:
I Småland har sommarfläder kallats mandråpsört eller mannablod och ansetts växa på platser där svenskar och danskars blod blandats på slagfältet.[3]
Wikimedia Commons har media som rör Sommarfläder.
Sommarfläder (Sambucus ebulus), även kallad sommarhyll är en växtart i familjen desmeknoppsväxter.
3 лікувальною метою застосовують корені бузини трав'янистої. Їх викопують рано навесні або пізно восени. Миють у холодній воді, подрібнюють, прив'ялюють кілька днів на сонці, після чого досушують у теплих приміщеннях, що добре провітрюються.
Хімічний склад бузини трав'янистої зовсім не вивчений наукою, але гадають, що він близький до бузини чорної[1]. Отруйна рослина[2].
Корені бузини трав'янистої знайшли широке застосування в народній медицині при запальних захворюваннях нирок, хворобах сечового міхура, ревматизмі, ішіасі, цукровому діабеті. Беруть 1 чайну ложку подрібненого кореня рослини на 1 склянку води, кип'ятять на малому вогні 10 хв і настоюють 1 год. Відвар рекомендується пити при розладах кровообігу (серцевих та нирковик набряках), неспецифічному поліартриті, подагрі.[1].
Бузина травянистая — многолетнее травянистое растение с неприятным запахом. Высота взрослого растения составляет от 50 до 150 см[3].
Стебель прямой. Листья длиной до 20 см, с черешком, который в 4—5 раз короче пластинки; состоят из 9—11 заострённых листочков с пильчатыми краями. У нижних боковых листочков есть черешочки, верхние листочки — сидячие[3].
Соцветие верхушечное, метельчатое, на длинном цветоносе. Венчик белый, иногда снаружи розоватый или красноватый. Цветки имеют миндальный запах. Плоды чёрные, блестящие, длиной около 4 мм, с тремя или четырьмя яйцевидными семенами[3].
Время цветения — с мая по июль, время плодоношения — с августа по сентябрь[3].
Растение встречается в полосе европейских широколиственных лесов, а также в лесостепях и горах (до среднего пояса) — на Украине, в Белоруссии, на Кавказе, в южной части европейской части России, в Средней Азии (в горах Копетдага)[7][8].
В народной медицине используются настой из цветков (реже — из листьев и ягод) бузины травянистой как потогонное, мочегонное и вяжущее средство, а также как средство для полосканий и припарок. По своим лекарственным свойствам это растение похоже на бузину чёрную (Sambucus nigra)[8].
Бузина травянистая — многолетнее травянистое растение с неприятным запахом. Высота взрослого растения составляет от 50 до 150 см.
Стебель прямой. Листья длиной до 20 см, с черешком, который в 4—5 раз короче пластинки; состоят из 9—11 заострённых листочков с пильчатыми краями. У нижних боковых листочков есть черешочки, верхние листочки — сидячие.
Соцветие верхушечное, метельчатое, на длинном цветоносе. Венчик белый, иногда снаружи розоватый или красноватый. Цветки имеют миндальный запах. Плоды чёрные, блестящие, длиной около 4 мм, с тремя или четырьмя яйцевидными семенами.
Время цветения — с мая по июль, время плодоношения — с августа по сентябрь.
딱총나무 또는 접골목(영어: Sambucus, elder 또는 elderberry)은 한국·중국·일본·우수리 등지에 분포하는 낙엽 활엽관목으로 산골짜기에서 자란다. 높이는 3m 정도이고, 줄기의 속이 어두운 갈색이다. 잎은 마주나고 2-3쌍의 작은잎으로 된 기수 1회 우상복엽이다. 작은잎은 길이 5-14cm로 긴 타원형 또는 타원상 난형이고 끝은 뾰족하며 밑은 날카롭고 가장자리에 톱니가 있다. 꽃은 5월에 피고 돌기가 있으며 짧은 원추꽃차례를 이룬다. 화관은 황록색이 돌고 털이 없으며, 꽃밥은 황색이다. 열매는 핵과로 공 모양이며 7월에 붉게 익는다.
.jpg)
.jpg)
,_jard%C3%AD_bot%C3%A0nic_de_Val%C3%A8ncia.JPG)
