Sonneratia alba je neopadavý, až 30 m vysoký strom s rozložitou korunou, je nejrozšířenější druh z nevelkého rodu kuželovník. Patří mezi dřeviny tvořící porosty mangrove, ve kterých se vyskytuje spíše v jejich vnitřních částech. Roste na místech, která nejsou trvale pod vodou, ale jen přechodně zaplavovaná mořským přílivem nepřesahujícím výšku 1 m.[2][3]
Patří k velmi rozšířeným druhů vegetace mangrove, roste v rozlehlých oblastech s horkým a hodně vlhkým prostředí, které nachází u pobřeží Indického a Tichého oceánu, přibližně v pásu mezi 25° severní a 25° jižní zeměpisné šířky. V tropické Asii se vyskytuje od jihovýchodu Číny přes Indočínu a jihovýchod Asií až po indický subkontinent, na východě jeho areál sahá přes Novou Guineu do severních oblastí Austrálie a na tichomořské ostrovy, na západě pak až na pevninskou tropickou východní Afriku, včetně Madagaskaru a ostrovů Indického oceánu.[2][4][5]
Obvykle roste ve zhutněné, blátivé, neprovzdušněné půdě na místech zaplavovaných brakickou či slanou vodou. Jeho nejčastější stanoviště se nacházejí podél pomalu tekoucích, do moře ústících řek, nebo na mořských pobřežích se slabým vlnobitím. Je vázán na hlubokou půdu tvořenou různými sedimenty, bahnem, pískem, štěrkem a korály, prostě materiálem přineseným z vnitrozemí vodou do ústí řek nebo mořský příbojem. Občas se vyskytuje i na vyloženě skalnatém stanovišti nebo písečné pláži, vždy v dosahu mořských vln. Ploidie druhu je 2n = 22 nebo 24.
Roste ve slaném prostředí a nadměrnému příjmu soli (rozpuštěných minerálních látek) se brání částečnou filtrací již na úrovni kořenů. Zbylá absorbovaná sůl rostlině škodí a buď se vyloučí zvláštními žlázkami na povrch listů a smyje ji déšť, nebo se koncentruje v listech a ty při dosažení určité meze opadají.[3][6][7]
Sonneratia alba je dřevina stromovitého vzrůstu (až 30 m), nebo někdy keřovitého (až 15 m), s širokou, vodorovně rozloženou korunou. Kůru má v mládí hladkou a později plytce podélně rozpukanou, zbarvenou tmavě šedě či hnědě a tlustou až 2 cm. U báze kmene vyrůstají ze silných vodorovných kořenů kolmo vzhůru úzce kuželovité dýchací kořeny (pneumatofory), které při odlivu vyčnívají nad terénem do výšky 25 a více centimetrů. Na jejich spodní, zemní části vyrůstají jemné kořínky zajišťující výživu a horní, nadzemní část slouží stromu k jímání vzdušného kyslíku, kterého se mu nedostává v utužené, bahnité půdě; s přibývající vrstvou sedimentu přirůstají směrem vzhůru. Pokud strom roste na pevné, skalnaté nebo písčité půdě, dýchací kořeny nevytváří.
Listy s krátkými řapíky jsou kožovité, vyrůstají vstřícně a bývají 5 až 12 cm dlouhé a 3 až 9 cm široké. Jejich eliptické čepele jsou celokrajné, na vrcholu zaokrouhlené, světle šedozelené a mají málo zřetelnou zpeřenou žilnatinu.
Na koncích větví vyrůstají jednotlivě nebo až po třech bílé až narůžovělé, oboupohlavné, šesti až osmičetné květy velké asi 5 cm. Vytrvalý, zvonkovitý kalich má vejčité plátky vně zelené a uvnitř načervenalé, za květu vzpřímené a za plodu zpět ohnuté. Korunní plátky jsou bílé či narůžovělé, čárkovité, zkadeřené a brzy opadávají, v chladnější oblastech většinou zcela chybějí. Ve květu je mnoho (okolo sta) volných tyčinek s bílými nitkami (odtud druhové jméno "bílý") a drobnými prašníky, deseti až osmnáctipouzdrý svrchní semeník a jedna dlouhá čnělka přečnívající tyčinky. Květy se otvírají v noci, opylují je noční motýli a netopýři či kaloni přilétající pro nektar i pyl; s nástupem rozednění korunní lístky i tyčinky opadávají. Při nedostatku opylovačů může dojít i k samoopylení. Stromy obvykle kvetou průběžně po celý rok.
Plod je jedlá, nakyslá. tmavě zelená, nepukající, mnohosemenná, zploštělá bobule. Je asi 3 cm vysoká, 4 cm široká a u báze je lemovaná kališními plátky hvězdovitě rozloženými do tvaru kalichu. Dozraje za tři až čtyři měsíce po opylení a pak spadne, obsahuje aromatickou, provzdušněnou vlákninu obalující semena a dlouho plave. Oplodí se časem naruší hnilobou a uvolní 100 až 150 bílých, asi 1 cm velkých, srpovitých semen schopných se po krátkou dobu ve vodě vznášet. Na rozptylu semen mají zásluhu též plodožraví savci a ptáci konzumující bobule.
Stromy se přirozeně rozmnožují i vegetativně, z adventivních pupenů na široce rozložených hlavních kořenech vyrůstají samovolně noví jedinci a tak vznikají husté a těžko průchodné porosty. Také ohnutá větev sahající na vlhkou půdu občas zakoření a dá vzniknout novému jedinci.[2][3][4][6][7][8][9]
Hlavní význam této dřeviny spočívá ve stabilizaci pobřežních sedimentů. Spleti kořenů filtrují v ústí řek odtékající vodu a snižují odplavování půdy do moře, která zanáší v blízkosti žijící korálnatce a snižuje jim množství slunečního světla. Kořeny dále působí jako přírodní vlnolamy proti mořským vlnám dorážejícím na pevninu a opět tak snižují erozi půdy do moře.
Dřevo stromů je sice odolné vůči hnilobě, ale není považováno za kvalitní. Bývá jen místně používáno ke stavbě lehkých konstrukcí, jednoduchých domů, jejich podlah a vybavení, malých člunů a v případě nedostatku jiného je užíváno na topení. Zralé plody se ojediněle používají k ochucení pokrmů a rozříznutými se staví krvácející poranění.[3][6][7]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Sonneratia alba ve Wikimedia Commons
Sonneratia alba je neopadavý, až 30 m vysoký strom s rozložitou korunou, je nejrozšířenější druh z nevelkého rodu kuželovník. Patří mezi dřeviny tvořící porosty mangrove, ve kterých se vyskytuje spíše v jejich vnitřních částech. Roste na místech, která nejsou trvale pod vodou, ale jen přechodně zaplavovaná mořským přílivem nepřesahujícím výšku 1 m.
Sonneratia alba ist ein Baum in der Familie der Weiderichgewächse. Er wächst meistens in den Mangroven von Ostafrika, Madagaskar bis nach Süd-Indien und Südostasien, Südchina sowie im nördlichen Australien bis Neukaledonien.
Sonneratia alba wächst als immergrüner, halophytischer Baum bis etwa 15 selten bis 20–(30) Meter hoch. Der Stammdurchmesser kann bis über 1,5 Meter betragen. Die grau-braune Borke ist im Alter dick und rissig sowie teils grob schuppig. In den Mangroven bildet er 30–100 Zentimeter hohe Pneumatophoren oder auch Stelzwurzeln aus. Es können unten am Stamm Wurzelanläufe oder Riffelungen vorkommen.
Die einfachen, gegenständigen und kahlen Laubblätter sind kurz gestielt und eiförmig bis verkehrt-eiförmig oder rundlich, elliptisch. Der dickliche Blattstiel ist etwa 0,7–1,5 Zentimeter lang. Die Blätter sind ganzrandig, dicklich und ledrig sowie bis etwa 5–13 Zentimeter lang. An der Spitze sind sie abgerundet oder rundspitzig bis eingebuchtet, sowie manchmal nach unten angepresst feinstachelspitzig, „lippig“, und sie sind ober- und unterseits etwa gleichfarbig. Die Nervatur ist fein gefiedert und die Seitenadern laufen in einer intramarginaler Ader zusammen. Die Nebenblätter fehlen.
Die zwittrigen, gestielten und duftenden, großen Blüten erscheinen einzeln oder bis etwa zu dritt an den Zweigenden. Sie sind meist etwa 6–8-zählig und mit doppelter Blütenhülle. Der dickliche, kahle Blütenstiel ist mit „Gelenken“ unterteilt. Der außen grüne Kelch ist dick und ledrig mit klappigen, schmal–dreieckigen, innen rötlichen Zipfeln. Die früh abfallenden, weniger als 6; oder mehr Petalen sind weiß, manchmal an der Basis rötlich und faden- oder spatel-, staubblattförmig (manchmal fehlen sie auch ganz). Es werden viele lange, freie und weiße, manchmal an der Basis rötliche Staubblätter in zwei Kreisen gebildet, die Antheren sind nierenförmig. Der vielkammerige Fruchtknoten ist mittelständig in einem eckigen, becherförmigen und fleischigen Blütenbecher, mit einem langen, konischen und dicken Griffel mit kopfiger und breiter, pilzförmiger Narbe. Es ist ein Diskus unter dem Fruchtknoten vorhanden.
Es werden rundliche, etwas abgeflachte und ledrige, glatte, kahle und grüne Beeren mit beständigem, sternförmigem Kelch und Blütenbecher sowie mit Griffelresten gebildet. Sie sind etwa 2,5–4,5 Zentimeter im Durchmesser. Die vielen (100–150), weißlichen und sichelförmigen, glatten Samen sind schwimmfähig und 10–15 Millimeter lang.
Die Blüten öffnen sich abends bis zum Morgen und werden häufig von Fledermäusen bestäubt.
Die sauren Früchte sollen essbar sein. Die Blätter werden roh oder gekocht gegessen.
Das mittelschwere, -harte und -beständige Holz ist salzhaltig. Es sind spezielle Schrauben und Nägel nötig (Kupfer, Edelstahl). Es ist bekannt als Perepat oder Gedabu und wird für Boote, Kanus, Paddels, Pfähle und Pfosten für Brücken und Häuser und in der Zimmerei verwendet.
Das Holz ist nicht zu verwechseln mit dem von Combretocarpus rotundatus welches auch mit Perepat (darat) bezeichnet wird.
Die Pneumatophoren können als Schuhsohlen, Schwimmer oder Korkersatz verwendet werden. Die tanninhaltige Rinde liefert einen Farbstoff.
Sonneratia alba ist ein Baum in der Familie der Weiderichgewächse. Er wächst meistens in den Mangroven von Ostafrika, Madagaskar bis nach Süd-Indien und Südostasien, Südchina sowie im nördlichen Australien bis Neukaledonien.
Sonneratia alba is a mangrove tree in the family Lythraceae. The specific epithet alba is from the Latin meaning "white", referring to the flowers.[4]
S. alba grows up to 40 m (130 ft) tall with a trunk diameter up to 70 cm (30 in). The cracked to fissured bark is brownish, turning grey below the tidal mark. The flowers are white, with pink at their base. The dark green fruits measure up to 5 cm (2 in) long.[4]
S. alba grows naturally in many tropical and subtropical areas from East Africa to the Indian subcontinent, southern China, the Ryukyu Islands, Indochina, Malesia, Papuasia, Australia, and the Western Pacific region.[3][4] Its habitat is sheltered, sandy seashores and tidal creeks.[4]
In Borneo, S. alba is used as firewood. In Sulawesi, the wood is used in the construction of houses and ships.[4] In Malaysia and Indonesia, the sour fruits are used to flavor fish, and are sometimes eaten raw. The leaves are also eaten raw or cooked.[5]
Sonneratia alba is a mangrove tree in the family Lythraceae. The specific epithet alba is from the Latin meaning "white", referring to the flowers.
.jpg)
Flower
Valko-omenamangrove (Sonneratia alba) on kasvilaji rantakukkakasvien (Lythraceae) heimossa. Se on mangrovella kasvava puulaji, joka tulee enintään 30 metriä korkeaksi.
Lajin levinneisyysalue on laaja ja ulottuu Afrikasta Aasiaan, Australiaan ja Oseaniaan. Sitä esiintyy itäisessä Afrikassa Somaliasta Mosambikiin, Seychelleillä, Komoreilla ja Madagaskarilla, Aasiassa mm. Intiassa, Kiinassa, Japanissa, Filippiineillä, Indokiinassa, Indonesiassa, Malesiassa ja Papua Uudessa Guineassa.
Valko-omenamangrove elää matalilla vuorovesialueilla mutahiekkamaassa. Se suosii korkeaa suolapitoisuutta eikä siedä pitkäaikaisesti makeaa vettä. Laji on luokiteltu maailmanlaajuisesti elinvoimaiseksi (LC) mutta vähenee mangroveiden hävittämisen vuoksi.
Valko-omenamangrove (Sonneratia alba) on kasvilaji rantakukkakasvien (Lythraceae) heimossa. Se on mangrovella kasvava puulaji, joka tulee enintään 30 metriä korkeaksi.
Lajin levinneisyysalue on laaja ja ulottuu Afrikasta Aasiaan, Australiaan ja Oseaniaan. Sitä esiintyy itäisessä Afrikassa Somaliasta Mosambikiin, Seychelleillä, Komoreilla ja Madagaskarilla, Aasiassa mm. Intiassa, Kiinassa, Japanissa, Filippiineillä, Indokiinassa, Indonesiassa, Malesiassa ja Papua Uudessa Guineassa.
Valko-omenamangrove elää matalilla vuorovesialueilla mutahiekkamaassa. Se suosii korkeaa suolapitoisuutta eikä siedä pitkäaikaisesti makeaa vettä. Laji on luokiteltu maailmanlaajuisesti elinvoimaiseksi (LC) mutta vähenee mangroveiden hävittämisen vuoksi.
Perepat atau pidada putih (Sonneratia alba) adalah sejenis pohon penyusun hutan bakau. Pohon berbatang besar ini sering didapati di bagian hutan yang dasarnya berbatu karang atau berpasir, langsung berhadapan dengan laut terbuka.[1] Nama "perepat" juga sering dipakai untuk pohon pantai lain yang agak serupa yang dikenal sebagai pidada.
Hidup menyebar mulai dari Afrika timur, Kepulauan Seychelle dan Madagaskar, Asia Tenggara, hingga ke Australia tropis, Kaledonia Baru, kepulauan di Pasifik barat dan Oseania barat daya[2]. Pohon ini juga dikenal dengan nama-nama lokal seperti bogem, bidada, pidada, pedada, kedada, bangka, beropak, barapak, pupat, posi-posi, mange-mange, muntu, sopo, susup, dan wahat putih[3]. Di Filipina, tumbuhan ini dikenal sebagai bunayon, buñgalon, hikau-hikauan, ilukabban, lukabban, pagatpat, patpat, palatpat, palalan, payan[2].
Pohon yang selalu hijau, gundul (tak berambut), bertajuk melebar, tinggi 3-15 m, jarang hingga 20 m. Pepagan (kulit batang) berwarna krem hingga cokelat, dengan retak-retak halus mendatar. Akar napas tebal, muncul berupa kerucut-kerucut runcing agak tebal, hingga 25 cm tingginya.[2]
Daun-daun terletak berhadapan, tebal sebagai jangat, helaian bundar telur atau bundar telur terbalik, 5–12,5 × 3–9 cm, dengan pangkal bentuk baji dan ujung membulat lebar, sering melekuk; bertangkai 6–15 mm, dengan kelenjar di pangkalnya.[2][4]
Bunga berkelamin ganda, soliter atau dalam karangan tiga kuntum di ujung ranting, bertangkai pendek-kukuh lk. 1 cm. Tabung kelopak serupa lonceng, sering berusuk, dengan 6–7 taju kelopak sepanjang 2–2,5 cm, hijau di sisi luar dan merah di dalam, tidak rontok. Helai mahkota sempit, 13–20 × 0,5–1,5 mm, putih, serupa dengan benangsari, sering kemerahan di pangkalnya, lekas rontok atau kadang-kadang bahkan tak ada. Benang-benang sari berjumlah banyak, putih, dan lekas rontok.[2][4]
Buah buni bentuk bola agak gepeng, 3 × 4 cm, berbiji banyak, dengan pangkal terlindung kelopak yang tidak rontok dan bermahkota bekas tangkai putik; taju kelopak umumnya tertekuk ke belakang, tetapi adakalanya mendatar menyamping. Buah berbau tak enak jika masak. Jenis yang berubah-ubah.[2][4]
Termasuk jenis pionir di hutan bakau, perepat acap ditemukan tumbuh berhadapan dengan laut namun di bagian yang terlindung dari gempuran ombak secara langsung. Substrat yang disukai adalah campuran lumpur dan pasir; kadang-kadang juga di pantai berbatu, berkarang atau di atas tanah liat. Perepat tidak tahan penggenangan oleh air tawar dalam jangka panjang. Di tempat-tempat di mana jenis bakau yang lain dibalak, perepat bisa berbiak hingga mendominasi.[2][5]
Perepat berbunga sepanjang tahun. Bunganya nokturnal dan diserbuki oleh ngengat, burung, serta kelelawar. Pohon perepat juga kerap dijadikan sebagai tempat berkumpulnya kunang-kunang di waktu malam. Sebagaimana berembang, buah perepat pun mengapung di air dan dipencarkan oleh arus dan pasang-surut air laut.[2]
Kayu perepat berkualitas sedang. Kayu ini awet dalam air laut, tidak mudah belah dan menahan pasak dengan baik, sehingga acap dipakai untuk geladak, rusuk dan siku-siku perahu. Di Minahasa, kayu yang berwarna cokelat muda hingga tua ini digunakan untuk ramuan rumah. Hanya saja, kayu ini mengandung garam sehingga menimbulkan karat pada paku dan baut. Kayu ini juga merupakan kayu bakar yang baik.[1]
Daun-daunnya yang muda dimakan mentah (sebagai lalap) atau direbus. Demikian pula buahnya yang sepat dan masam, dapat dimakan jika mulai melunak. Di Maluku, buah ini digunakan sebagai bumbu memasak ikan.[1]
Pidada atau berembang (S. caseolaris) memiliki buah yang mirip, tetapi kelopaknya datar atau hanya sedikit cekung, tidak seperti mangkuk. Ranting-ranting berembang banyak menggantung.
Kedabu atau gedabu (S. ovata) memiliki bunga dan buah yang mirip; akan tetapi alih-alih mendatar atau membalik, kelopaknya menutup melingkup buah atau pangkal buah. Sisi luar kelopak berbingkul-bingkul, meski juga berusuk. Lembaran daun bentuk bundar telur, dengan tangkai daun yang jelas.
Di Papua Nugini dikenali adanya persilangan antara Sonneratia alba dan Sonneratia caseolaris, yang disebut sebagai Sonneratia X gulngai.
Perepat atau pidada putih (Sonneratia alba) adalah sejenis pohon penyusun hutan bakau. Pohon berbatang besar ini sering didapati di bagian hutan yang dasarnya berbatu karang atau berpasir, langsung berhadapan dengan laut terbuka. Nama "perepat" juga sering dipakai untuk pohon pantai lain yang agak serupa yang dikenal sebagai pidada.
Hidup menyebar mulai dari Afrika timur, Kepulauan Seychelle dan Madagaskar, Asia Tenggara, hingga ke Australia tropis, Kaledonia Baru, kepulauan di Pasifik barat dan Oseania barat daya. Pohon ini juga dikenal dengan nama-nama lokal seperti bogem, bidada, pidada, pedada, kedada, bangka, beropak, barapak, pupat, posi-posi, mange-mange, muntu, sopo, susup, dan wahat putih. Di Filipina, tumbuhan ini dikenal sebagai bunayon, buñgalon, hikau-hikauan, ilukabban, lukabban, pagatpat, patpat, palatpat, palalan, payan.
Sonneratia alba (Sm., 1816) è una pianta appartenente alla famiglia delle Lythraceae, diffusa nelle foreste di mangrovie dell'oceano Indiano e del Pacifico centro-occidentale[2].
Sonneratia alba (Sm., 1816) è una pianta appartenente alla famiglia delle Lythraceae, diffusa nelle foreste di mangrovie dell'oceano Indiano e del Pacifico centro-occidentale.
Pokok Perepat merupakan sejenis tumbuhan yang terdapat di hutan bakau Malaysia. Pokok ini juga dipercayai terdapat di negara-negara ASEAN yang lain. Ia juga mudah didapati di timur Afrika. Nama botaninya Sonneratia alba J. Smith.[1]
Pokok Perepat mempunyai bunga yang berkembang pada waktu petang, dengan lebar 2 - 4 cm. Ini membolehkannya didebungakan oleh kelawar. Bunganya berbentuk seperti jarum yang berjuntai ke luar dari kudup dan berwarna putih. Buah spesies ini boleh dimakan tetapi berasa masam. Ianya mengandungi lebih banyak biji yang lembut berbanding isi. Biasanya buah ini gugur setelah benar-benar masak dan boleh dikenal pasti dengan mencuba mencabut bahagian atas buah yang berbentuk bintang berbucu enam.
A - B - C - D - E - F - G - H - I - J - K - L - M - N - O - P - Q - R - S - T - U - V - W - X - Y - Z
Pokok Perepat merupakan sejenis tumbuhan yang terdapat di hutan bakau Malaysia. Pokok ini juga dipercayai terdapat di negara-negara ASEAN yang lain. Ia juga mudah didapati di timur Afrika. Nama botaninya Sonneratia alba J. Smith.
Bần trắng (danh pháp khoa học:Sonneratia alba)[1] là một loài thực vật có hoa trong họ Lythraceae. Loài này được Sm. mô tả khoa học đầu tiên năm 1816.[2]
Bài viết về họ Bằng lăng này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn. Bần trắng (danh pháp khoa học:Sonneratia alba) là một loài thực vật có hoa trong họ Lythraceae. Loài này được Sm. mô tả khoa học đầu tiên năm 1816.
Sonneratia alba Sm.
Синонимы
Соннератия белая[2] (лат. Sonneratia alba) — вид растений семейства Дербенниковые (Lythraceae)[3].
Вечнозелёный кустарник или, обычно небольшое, дерево высотой 3—15 м[4], иногда до 30 м, с раскидистой рыхлой кроной. Густо растущие из длинных горизонтальных корней пневматофоры обычно имеют высоту 30 см, иногда вырастают до 1 м. Листья овальные, с адаксиальной стороны бледные по кромкам. Длина листьев 5-11 см, ширина 4—8 см. Длина черешка 5—15 мм. Чашелистики с адаксиальной стороны красноватые, 1.3-2 см. Лепестки линейные, белые, 1,3—2 см длиной и 1 мм толщиной. Тычиночные нити белого цвета. Диаметр плода 2—4,5 см. Семена серповидные[5].
Ветвь
Плод
Соннератия белая широко распространена на побережьях Индийского океана и некоторых частей Тихого океана[6].
Древесина широко используется в строительстве и для изготовления каркасов для лодок, а также на топливо. Пневматофоры используются для изготовления поплавков и пробок. Находит применение в медицине. В Индии и Индонезии из плодов готовят напиток[6].
Соннератия белая (лат. Sonneratia alba) — вид растений семейства Дербенниковые (Lythraceae).
杯萼海桑（学名：Sonneratia alba）为千屈菜科海桑属下的一个种。[1][2][3]
这是一篇桃金娘目小作品。你可以通过编辑或修订扩充其内容。 
分類 界 : 植物界 Plantae 門 : 被子植物門 Magnoliophyta 綱 : 双子葉植物綱 Magnoliopsida 亜綱 : バラ亜綱 Rosidae 目 : フトモモ目 Myrtales 科 : ハマザクロ科 Sonneratiaceae 属 : ハマザクロ属 Sonneratia 種 : ハマザクロ S. alba 学名 Sonneratia alba Sm. 和名 ハマザクロ（浜柘榴）、マヤプシギ、マヤプシキ ハマザクロ（浜柘榴、学名：Sonneratia alba ）はハマザクロ科の木本植物で、潮間帯に生えるマングローブの構成種の一つ。別名マヤプシギまたはマヤプシキ。
樹高20m、直径80cmほどになる大型の常緑高木だが、日本では13m程度が上限となる。葉は長さ5-8cm程度で卵型、多肉質で対生し、基部は円脚である。先端は鈍いか円い形をしており、他のSonneratia属マングローブと比較して、最も鈍く丸いことが特徴的となる。10mm程度の葉柄を持つ。幹は直立。幹の根元を中心にして放射状に浅く広く根を張り、泥地から垂直に呼吸根を突き出す。呼吸根はタケノコのように見えることから筍根や、真っ直ぐ立っていることから直立根とも呼ばれる。また、根に葉緑体を持つことも特徴である。花期は11月頃。花は小枝の先に単生し、4-5cmの大きさで花弁はなく、大量の白い雄しべが緑色の雌しべを囲む。萼（萼筒）の先端は5個程度に裂け、裂片の形状は三角形である。萼の付け根に蜜腺があり、デンプンの分解により、夜間に一日一度蜜を分泌する[1]。果実は緑色で3cm程度の扁球形で、多数の種子を含む。海水に浮き、海流散布により分布を広げる。しかし種子の発芽率及び生存率が低く、成長も遅いため、成木になるのはごく一部である。
熱帯および一部の亜熱帯の干潟に生育するマングローブ植物の中でも、帯状分布の最も海側で生育する。
本種の標準和名はハマザクロである[2]が、植物図鑑等には別名のマヤプシギまたはマヤプシキとして掲載されることが多くなってきている[3]。 2007年に作成された最新のレッドリストにもマヤプシギで掲載されている。
別名のマヤプシギ（マヤプシキ）はもともと生育地である西表の地方名（方言）である。琉球語の一部では「マヤ」は猫を指すが、「プシキ」は諸説あり、「尻尾」とも「暗礁」、「ヘソ」とも言われている。「尻尾」または「暗礁」については呼吸根を猫の尻尾に見立て、そのものを直接、または、暗礁に猫が隠れて尻尾だけが見えている状態を指す。「ヘソ」については、果実が猫のへそに似ていることを指す。
成木。熱帯域では大木となる。
マレーシア・スランゴール州
アフリカ東海岸の熱帯域全域から、熱帯アジア、東アジア、オセアニアの熱帯域に広く分布する。インド以西では本属では本種が優先するが、インド以東では同属のS. apetala, S. caseolaris等と分布域が重なっている。また、比較的高緯度にも分布し、北限は日本の八重山諸島である。
日本国内のマングローブ構成種7種の中で最も南に分布する。主に西表島東部および小浜島に自生。石垣島にもごくわずかに自生する。世界のハマザクロ分布の北限であり[4]、かつハマザクロ科分布の北限でもある。小浜島の群落は、河口域の開発のため減少傾向にあり、石垣島では、ほぼ絶滅状態である。現在、西表島の東部を中心とした生息地で保護が行われている[5]。
![[icon]](http://ja.wikipedia.org/wiki/%E3%83%95%E3%82%A1%E3%82%A4%E3%83%AB:Wiki_letter_w_cropped.svg){kind=small}
樹皮にはタンニンを多く含む。植生が豊富な地域では、木炭の原料や建材として利用される。またインド等では若葉や果実を食用（煮食）とされるほか、医薬品として利用されることもある[6]。
この項目は、植物に関連した書きかけの項目です。この項目を加筆・訂正などしてくださる協力者を求めています（プロジェクト:植物／Portal:植物）。 
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.JPG)
.JPG)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
