Prunus insititia (lat. Prunus insititia) - gülçiçəyikimilər fəsiləsinin gavalı cinsinə aid bitki növü.
Prunus insititia (lat. Prunus insititia) - gülçiçəyikimilər fəsiləsinin gavalı cinsinə aid bitki növü.
Prunus italica (lat. Prunus italica) - gülçiçəyikimilər fəsiləsinin gavalı cinsinə aid bitki növü.
Prunus italica (lat. Prunus italica) - gülçiçəyikimilər fəsiləsinin gavalı cinsinə aid bitki növü.
Slivoň slíva (Prunus domestica subsp. insititia), neboli slivoň obecná či dříve slivoň prcavka[2], je poddruh slivoně švestky neboli švestky domácí. Slivoň švestku (Prunus insititia) lze najít zplanělou téměř ve všech mírných polohách Evropy a západní Asie. Za původní lokalitu je pokládána jižní Evropa a sousedící části Asie. Slivoň švestka je značně variabilní druh. Některými botaniky je považována jednoduše za rozdílně využitelnou v pěstování, ale většina botaniků nachází zřetelně odlišné poddruhy.
Rod slivoň je velice variabilní, teprve postupně se na podkladě podrobnějších výzkumů vyvíjí názor na zatřiďování jeho jednotlivých druhů nebo poddruhů. Popis na této stránce vychází z modernějšího názoru, že druh Prunus institia L., dříve považovaný za samostatný druh, je ve skutečností podruhem Prunus domestica L. subsp. insititia C. K. Schneid.[3][4]
Historická synonyma uvádí Jan Svatopluk Presl v dílech Flora Čechica 1819/99 a v Rostlinopise 1846/477: slivoň prcavka (v Polné zvaná prdlavka a na Moravě sralka v souvislosti s účinkem na trávící trakt), jako lidové zmiňuje názvy trnoslíva a trnoslívka. František Ladislav Čelakovský uvádí název slíva obecná, případně lidově trnoslívka či prcavka.[2]
Stromy slivoně slívy dorůstající výjimečně až do 8 m se na první pohled odlišují od ostatních slivoní také tím, že mají kompaktní, široce rozložitě vejčitou korunu, větve v dolní části téměř vodorovně odstávají až mírně převisají. Kmen tmavohnědý až šedohnědý, podélně rozpukaný, letorosty bývají zprvu plstnaté, stromy jsou dlouhověké. Málokdy vytvářejí keř, ten bývá nepravidelný, řídce polokulovitý s větvemi šikmo vystoupavými do výšky až 3 m.
Listy jsou střídavé s řapíky do 2 cm dlouhými, čepel je 4 až 8 cm dlouhá a 2 až 3 cm široká, eliptická, vejčitá až obvejčitá, hrubě pilovitě zubatá. Báze listů je široce klínovitá, vrcholek špičatý nebo tupý. Lysé listy jsou v mládí chlupaté.
Pětičetné pravidelné květy vyrůstají po dvou nebo po třech, barvu mají bílou až slabě nazelenalou. jsou široké 2 až 2,5 cm, Kališní lístky jsou dlouze vejčité až podlouhlé, korunní široce obvejčité, tyčinek bývá 20 až 25, semeník je jeden. Kvete v dubnu, květy některých kultivarů jsou samosprašné.
Kulovité až elipsoidní plody peckovice, asi 2 až 2,5 cm v průměru, bývají barvy zelenožluté, červenofialové až modročerné. Mají měkkou, hodně šťavnatou dužinu, kterou lze hůře oddělit od pecky. Dužina bývá sladká a chutná, slupka bývá někdy trpká a obtížně se odděluje od dužiny. Pecky bývají menší, oválného tvaru a jsou dosti plné.
Je rozšířena ve střední a jižní Evropě, severní Africe a v Severní Americe se pěstuje na severovýchodě USA a jihovýchodě Kanady. Pochází z jižní Asie.
Sklízí se od července do srpna, protože je to měkké ovoce, trháme je. Dá se jen krátce skladovat, nelze je sušit. Připravují se z něho zavařeniny, želé, jsou vhodné do knedlíků a na moučníky. Přezrálé plody jsou vhodné také pro pálení slivovice.
Slívy mají v průměru více cukru, vitamínu C i minerálních látek draslíku, fosforu, vápníku, hořčíku, železa, mědi, jódu a zinku než jablka a hrušky. Doporučují se při zácpě, ledvinových chorobách,ateroskleróze, dně, revmatismu, vysokém krevním tlaku. Jsou močopudné.
Při domácím odchovu motýla ostruháčka březového (Thecla betulae) slouží listy slivoně slívy jako náhradní strava pro housenky, přestože v přírodě je požírají jen výjimečně. [5]
Samovolné rozšiřování areálu výskytu slivoně slívy může mít i negativní dopady. Například v evropsky významné lokalitě CZ0714076 – Kosíř-Lomy (13 km jihozápadně od Olomouce) narušují slivoně slívy rostoucí v hybridních rojích kvalitu původního společenstva rostlin. [6]
Vyžadují spíše středně teplé až teplejší polohy a chráněnější stanoviště s ohledem na svou vyšší citlivost k mrazům, zvláště v době květu. Nejvhodnější jsou pro ně půdy středně vlhké, teplejší a hlubší. Lze vysazovat jak na rovinatých pozemcích, tak na svazích, nejlépe na svahy jihozápadní a západní. Méně vhodné jsou svahy východní a jižní. Na těchto svazích dochází v zimě k většímu kolísání teplot, což v předjaří a na jaře může vést ke vzniku mrazových desek. Na jaře na jižních svazích dříve rozkvétají, a jsou proto vystaveny většímu riziku poškození květů mrazem. Naopak na severních svazích je kvetení opožděné a proto je nebezpečí poškození květů pozdními mrazy menší, ale plody na severních svazích dozrávají později a mívají horší kvalitu.
Agenská - jedna z nejlepších švestek pěstovaných v USA na začátku 20. století pro výrobu sušených švestek. Je mnoho variant této odrůdy, ale všechny jsou pokládány za vynikající pro domácí sad nebo pro komerční účely. Stromy varianty nesou pravidelně a silně. Ovoce je bohaté na cukr. Vadou je malá plodnost. Odrůda byla známa už ve středověku.
Archduke (Arcivévoda) - stromy tohoto kultivaru jsou střední velikosti. Plodí hojně, plod bývá tmavopurpurové barvy. Na začátku 20. století byla odrůda hodnocena jako hodná pro domácí a tržní použití. [7]
Arktida (slivoň) patří mezi vzrůstem menší odrůdy ale odolné a produktivní. Plody jsou modře zbarveny, střední velikosti.
Bavay -jedna z nejlepších odrůd slivoně. Byla vypěstována ze Zelené renklódy. Stromy tohoto kultivaru jsou střední velikosti a jsou bujného růstu. Ovoce zraje později. Je vynikající pro přímý konzum a pro konzervaci. Má výrazné aroma, ale nevyrovná se Zelené renklódě.
Bradshaw kultivar patří mezi odolné, produktivní, a pravidelně plodící. Ovoce zraje v spolu s broskvemi, takže má malý hospodářský význam, v této době není poptávka po švestkách.
Burbank Plum (Prunus salicina)[8] je vzrůstná odrůda, ale dřevo je poněkud křehké. Ovoce je červeně zbarveno.
Compass Plum[9] kultivar z původních druhů švestek. Byl propagován na Severozápadě USA. Ovoce je malé a nekvalitní, kultivar je bezcenný v regionech kde mohou být pěstovány lepší kultivary.
Crittenden je kříženec odrůdy Damson. Kultivar je někdy nazýván Cluster Damson a jindy Farleigh. Je řazen vysoko co kvality mezi švestkami v Anglii ale není žádným favoritem v Americe. Stromy této varianty jsou střední velikosti a produktivní. Je červenavě černé barvy a pokryté silným ojíněním. Dužnina je nazelenale žlutá, pevná, středně šťavnatá, chutná.
Damson je jedním z nejstarších a nejlepších kultivarů slivoně. Jméno tohoto kultivaru je zkomoleninou názvu Damašek, blízko něhož kultivar prý vznikl. Damson je kultivar ohromně adaptabilní různým půdám a klimatu. V otužilosti, bujném růstu a výnosnosti je stěží překonatelný jinou variantou. Ovoce je střední co do velikosti, oválné, a obvykle černé. Je známa velká různorodost u potomků odrůdy Damson, ale varianty jsou pěstovány pod různými jmény. Tyto varianty jsou často řazeny do společné skupiny a jsou nazývány skupina Damson (Damson group). Mnoho z těchto kultivarů překonávají původní odrůdu Damson v kvalitě plodů. Někdy bývá také damson nebo damson plum označení pro veškeré odrůdy zahrnující v druhu Prunus domestica poddruh P. domestica subsp. insititia.
Diamond - kultivar má bujný růst, je odolný a produktivní. Plod má barvu od načervenale purpurové po červenavě černou. Je velký a chutná dobře, ale dužnina je hrubá a aroma slabé, z těchto důvodů je málo používán jako tržní ovoce.
French Damson je kultivarem pocházejícím z odrůdy Damson. Je často nazýván French Plum (francouzská slíva). Stromy této varianty jsou velké, odolné a nesou hojnost plodů každoročně. Barevně jsou plody tmavě černé a jsou pokryty silným ojíněním. Dužnina je nazelenalá, sladká a šťavnatá.
Frogmore je jednou z nejlepších kříženců odrůdy Damson. Stromy jsou malé a mají trnité větve. Jsou odolné a velmi plodné. Plody jsou co do velikosti střední a červenavě černé se silným ojíněním. Dužnina je zlatavé barvy, sladká, a šťavnatá.
Domácí švestka je jednou z nejstarších pěstovaných švestek. Je známo několik kultivarů, které jsou takto označovány. Stromy jsou středně velké. Ovoce je červenavě černě zbarveno a má nažloutle zelenou dužninu.
Golden Drop je jedním z nejlepších kultivarů žlutých švestek, ale je vhodný jen pro domácí zahradu.
Grand Duke stromy přicházejí do plodnosti poměrně pozdě. Plod je zbarven tmavočerveně purpurově nebo červenavě černě a je pokryt silným ojíněním. Švestka má docela dobrou vůni a zvláště se hodí na konzervaci.
Zelená renklóda také známá jak Reine Claude, byla pro mnoho let standardním kultivarem pěstovaných druhů a zaslouží si místo v každém sadu kde může být pěstována.
Gueii - stromy nastupují do plodnosti brzy a plodí hojně, plody jsou chutné. Ovoce je střední velikosti a barevně je tmavočerveně černé se silným ojíněním.
Hawkeye je americká odrůda, zdá se být dobře přizpůsobena chladnému klimatu. Stromy jsou střední velikosti a odolné, plodí každoročně a hojně. Ovoce je nadprůměrné velikosti. Plod je zbarven tmavě červeně. Švestka je sladká, má trpkou pokožku, a je dobré jakosti. Bývá poškozována moniliózou.
Vlaška (slivoň) - plody velké, s fialovou slupkou, ojíněné, aromatické, vhodné pro konzum i na zpracování. Zraje koncem srpna. Růst bujný později střední. Plodnost není vysoká, spíše průměrná, plodí brzy po výsadbě, pravidelně.
Lombardská je jedním z vzrůstných kultivarů švestky domácí, významných v některých státech pro konzervárenské účely. Stromy jsou odolné, produktivní, a pravidelně plodící, někdy používán jako podnože pro slabě vzrůstné odrůdy. Ovoce je dobré velikosti a vzhledu. Jeho barva je purpurová se silným ojíněním. Jeho kvalita je docela dobrá pro konzervaci ale horší pro další účely. Je pojmenována po poštmistrovi Danielu Lombardovi ze Springfieldu jménem Lombard Plum.[10]
Middleburg stromy kultivaru jsou střední velikosti, odolné a obvykle dosti plodné. Kultivar je vynikající pro domácí zahrady ale může být pěstován i komerčně. Ovoce je dobré velikosti. Slupka plodu kolísá barevně od světlé k tmavé lesklé červeni se silným ojíněním.
Miner je stará odrůda z které bylo vykříženo množství dalších kultivarů. Stromy jsou robustní a obvykle produktivní. Ovoce je střední velikosti, tmavě červené, dobré jakosti a je obzvláště vhodné pro kuchařské použití.
Monarch je jedním z nejpopulárnějších nedávno vzniklých pěstovaných kříženců. Stromy jsou střední velikosti a vzrůstu. Ovoce je dobré velikosti a formy, syté purpurové barvy. Kvalita, ať tak nebo onak, není nejlepší.
Moreman má bujný růst, slupka plodu je jasně červená a příjemné vůně. Plod je malý a pro tento důvod neuspokojivý.
October - stromy začínají plodit dlouho po výsadbě ale pak nesou uspokojivé plody pravidelně, rudé, šťavnaté, a dobré vůně. Plod je velký.
Pond - stromy této variety jsou střední velikosti a vzrůstné. Ovoce je větší než u ostatních kříženců. Slupka je purpurové barvy a plod velmi příjemného vzhledu, ale je jen průměrné kvality.
Pottawattamie je kultivar druhu Prunus munsoniana, stromy tohoto druhu jsou nízké, bujně rostoucí a produktivní. Bude růst tak daleko na severu. Ovoce je průměrné co do velikosti. Barva slupky je rybízově červená. Je příjemné vůně a dobré tržní jakosti.
Qxiaclveiiboss je kultivar pěstovaných druhů. Stromy jsou velké, bujně rostoucí a odolné,ale podle všeho málo plodné. Plod je velké velikosti, má tmavou purpurovou barvu, a je pokryt ojíněním. Je sladký a příjemné vůně. Je vynikající tržní švestkou.
Satsuma - stromy této varianty jsou prostředně velké. Oni jsou docela odolné ale méně plodné. Plod je střední velikosti a má tmavou, matnou barvu. Dužnina je tmavě červená. Ovoce je nejlepší z červených švestek pro přímý konzum a na zpracování. Může trpět moiliózou.
Shropshire (slivoň), je kříženec druhu insititia je pravděpodobně nejznámější varietou z těch, které vyvinuly se ze skupiny Damson variet. Stromy překonají všechny další kultivary P. insititia v odolnosti, růstu a zdravotním stavu. Tyto vlastnosti dělají kultivar hlavním favoritem. Plod je jedním z nejlepších švestek pro zpracování, ale může sloužit i pro přímý konzum, když je plod plně dozrálý nebo lehce namrzlý. Ovoce je velmi dobré velikosti a kvality, ale v obou z těchto věcí je překonán to francouzskými kultivary. Barva je červenavě černá se silným ojíněním.
Washington (slivoň) je kultivar pěstovaných druhů a jedním z nejlepších kultivarů, které byly vyšlechtěny ze Zelené renklódy. Stromy tohoto kultivaru jsou velké, vzrůstné, odolné a velmi produktivní. Ovoce je velké na kultivar vyšlechtěný ze Zelené renklódy. Plod je nazelenalé žlutý nebo světle žlutý, příjemné vůně. Tyto švestky jsou nepřekonané pro přímý konzum.
Wayland (slivoň) je kultivar vyšlechtěný, aby odolal horkému, suchému počasí lépe než jiné kultivary. Stromy jsou velké, odolné a produktivní. Ovoce, které je malé a tmavé, rybízově červené barvy. Je trpký ale dobré tržní jakosti a je vynikající na rosoly. Plody zrají velmi pozdě.
Wild Goose je kultivar druhu P. munsoniana. Stromy jsou velmi velké. Ovoce zraje brzy, je střední velikosti, jasně červené barvy a dobré vůně. Pokožka švestek této varianty je tuhá.
Wolf (slivoň) je kultivar dobře přizpůsobený k pěstování v severní části Mississippi Valley. Stromy této varianty jsou velké, odolné a plodné. Ovoce je malé velikosti, a matně karmínové barvy. Je vhodný pro zpracování a trh.
Yellow Egg - švestka je kultivar pěstovaných druhů. Kultivar je velký, odolný, a produktivní. Ovoce je vhodné jen pro kuchařské použití.
V České republice jsou množeny kultivary:
Jedním z tradičních staročeských kultivarů slivoně slívy je i špendlík, celým jménem Prunus domestica L. subsp. insititia cv. 'Pomariorum' ( Boutigny). Vypadá jako menší žlutá švestka, je tedy oválný, dužinu lze oddělit od pecky a je velice lahodné chuti.[11]
Obrázky, zvuky či videa k tématu slivoň slíva ve Wikimedia Commons
Slivoň slíva (Prunus domestica subsp. insititia), neboli slivoň obecná či dříve slivoň prcavka, je poddruh slivoně švestky neboli švestky domácí. Slivoň švestku (Prunus insititia) lze najít zplanělou téměř ve všech mírných polohách Evropy a západní Asie. Za původní lokalitu je pokládána jižní Evropa a sousedící části Asie. Slivoň švestka je značně variabilní druh. Některými botaniky je považována jednoduše za rozdílně využitelnou v pěstování, ale většina botaniků nachází zřetelně odlišné poddruhy.
Kræge (Prunus domestica ssp. insititia) eller havre-blomme er en busk eller et lille træ, der er en underart til blomme (Prunus domestica). Det har til forskel fra den ægte blomme (Prunus domestica ssp. domestica) kuglerunde frugter med en afrundet sten, der ikke løsnes fra frugtkødet.
Kræge er en løvfældende busk eller et lille træ med en løs og åben vækst. Den danner både lang- og kortskud, og kortskuddene er ofte krumme (i modsætning til ægte Blomme). Barken er først dunhåret og meget lyst grøn med rødviolette partier. Senere bliver den tofarvet med rødbrun lysside og lysegrøn skyggeside. Ældre grene har en blank, brun bark, som skaller af i sølvgrå flager. Gamle grene og stammer får efterhånden en grå og opsprækkende bark med smalle revner.
Knopperne sidder spredt, og på langskuddene danner grenen en hyldeagtig forhøjning under hver knop. De enkelte langskudsknopper er smalle, kegleformede og spidse. På kortskuddene er knopperne mere ægformede og afrundede, og de sidder i klynger med 4-5 sammen. Blomstringen sker i april-maj. Blomsterne er langstilkede, overhængende og helt hvide. Frugterne er kuglerunde stenfrugter med én afrundet sten. Frugten hedder krægeblomme.
Planten er rodægte, og dens rodnet er højtliggende med mange rodskud. Det betyder, at man kan formere den ved at opgrave dens rodskud. Planten danner spontane krydsninger med slåen (Prunus spinosa).
Højde x bredde og årlig tilvækst: 4 x 4 m (40 x 40 cm/år), heri ikke medregnet rodskudsplanter.
Kræge findes sjældent vildtvoksende (men ofte naturaliseret) i Skandinavien. Derimod er den meget udbredt i Vest- og Sydeuropa, hvor den foretrækker lysåbne voksesteder (skovbryn, lysninger, overdrev og skrænter) på varm, tør og kalkrig bund.
På Castlemorton Common ved Malvern Hills sydvest for Birmingham findes den sammen med bl.a. agerrose, ask, korsved, kristtorn, mistelten, alm. skovranke, Dioscorea communis, engelsk elm, frynseeg, navr, skovæble, skørpil, slåen, stilkeg, storbladet lind, tarmvridrøn og vortebirk[1].
Kræge (Prunus domestica ssp. insititia) eller havre-blomme er en busk eller et lille træ, der er en underart til blomme (Prunus domestica). Det har til forskel fra den ægte blomme (Prunus domestica ssp. domestica) kuglerunde frugter med en afrundet sten, der ikke løsnes fra frugtkødet.
Die Edel-Pflaume (Prunus domestica subsp. italica) ist eine Unterart der Pflaume (Prunus domestica) mit kugeligen Früchten. Sie umfasst die beiden Sortengruppen der blauen oder dunkelroten Echten Edel-Pflaumen und jene der meist grüngelben Renekloden. Die Sippe wird in Mittel- und Südeuropa sowie Asien als Obstbaum genutzt.[1]
Die Edel-Pflaume ist ein sparriger, dornenloser Baum. Die Zweige verkahlen im ersten oder zweiten Jahr. Die fünf Kronblätter sind 0,8 bis 1,0 Zentimeter lang, fast rundlich und reinweiß. Die Steinfrucht besitzt einen Durchmesser von 3 bis 5 Zentimetern, ist kugelig und grüngelb, gelb, blau oder rot gefärbt. Das Fruchtfleisch ist in der Regel saftig. Der Steinkern ist beinahe kugelig, seine Seitenflanken sind hoch gewölbt und er haftet meist am Fruchtfleisch. Seine Dicke entspricht 72 bis 97 % seiner Länge.[1]
Für Mitteleuropa werden zwei Sortengruppen unterschieden:
Von Werneck werden den Echten Edel-Pflaumen und den Renecloden (zusammengefasst als Kultur-Rundpflaumen) die beiden österreichischen Landsorten Weinkriech (var. vinaria (Bechst.) Werneck) und Punzen (var. rotunda Werneck) (Ur-Rundpflaumen) gegenübergestellt. Die beiden Sorten sind kleinfrüchtig und gelten als primitiv. Weinkriech hat blaue oder violette Früchte mit einem Durchmesser von 1,7 bis 2,5 Zentimetern und einen pockennarbigen Steinkern. Bei Punzen sind die Früchte grün, rot oder blau, messen 2 bis 3 Zentimeter im Durchmesser und haben einen glatten Steinkern.[1]
Die Edel-Pflaume (Prunus domestica subsp. italica) ist eine Unterart der Pflaume (Prunus domestica) mit kugeligen Früchten. Sie umfasst die beiden Sortengruppen der blauen oder dunkelroten Echten Edel-Pflaumen und jene der meist grüngelben Renekloden. Die Sippe wird in Mittel- und Südeuropa sowie Asien als Obstbaum genutzt.
She billey ee airnag, as fo-ghooie phlumbis. Ta messyn drupagh yn-ee eck, as soo as gleihagh jeant jeu. Ta ny liggaryn jeneeve as slivovitz jeant jeu myrgeddin.
Ta messyn oochrooagh eck. Ta'n crackan oc gorrym dorraghey dys plooreenagh, as y feill oc buigh-ghlass. T'ad gollrish airnyn, agh t'adsyn ny sloo as crackan jiarg-gorrym ny buigh oc. Ta'n crackan oc geayragh, as myr shen, cha nel ad goll er ee myr t'ad dy cadjin.
Ta blaaghyn beggey baney eck.
She billey ee airnag, as fo-ghooie phlumbis. Ta messyn drupagh yn-ee eck, as soo as gleihagh jeant jeu. Ta ny liggaryn jeneeve as slivovitz jeant jeu myrgeddin.
Ta messyn oochrooagh eck. Ta'n crackan oc gorrym dorraghey dys plooreenagh, as y feill oc buigh-ghlass. T'ad gollrish airnyn, agh t'adsyn ny sloo as crackan jiarg-gorrym ny buigh oc. Ta'n crackan oc geayragh, as myr shen, cha nel ad goll er ee myr t'ad dy cadjin.
Ta blaaghyn beggey baney eck.
She lus eh plumbis glass (Prunus domestica italica) 'sy chynney Prunus. Ta faggys-mooinjerys eddyr echey as plumbissyn. T'eh cur magh droopyn runtey buighey-ghlassey yn-ee.
She lus eh plumbis glass (Prunus domestica italica) 'sy chynney Prunus. Ta faggys-mooinjerys eddyr echey as plumbissyn. T'eh cur magh droopyn runtey buighey-ghlassey yn-ee.
Toś ten nastawk z temu póddružyna "Prunus domestica subsp. insititia" jo pó lema na drugi nastawk pódobny. Drugi lema psowic ma temu družyna "Frangula alnus". Dalšne warianty su na boku psowica (wěcejwóznamowosć) listowane. Psowica[3] (Prunus domestica subsp. insititia) jo bom ze swójźby rožowych rostlinow (Rosaceae). Druge serbske mě jo psowa sliwa[3].
Psowica (Prunus domestica subsp. insititia) jo bom ze swójźby rožowych rostlinow (Rosaceae). Druge serbske mě jo psowa sliwa.
El rainne-gleude (in frinsé : reine-claude) ch'est un dsous-groupe d'variétés d'chés preunes.
La reine-claude a été « créée » in Franche suite à l'découverte d'eune preune vérte su un arbe importé d'Azi.
Chés preunes-lo ont été lonmées à partir dech nom del bionne rainne ( Claude d'Franche (1499-1524), femme de Franchoé Ier ).
Il y o =
et pi étou chés rainne-gleudes d'Althan, d'Écully, éd Lawrence Gage, ...
El rainne-gleude (in frinsé : reine-claude) ch'est un dsous-groupe d'variétés d'chés preunes.
La reine-claude a été « créée » in Franche suite à l'découverte d'eune preune vérte su un arbe importé d'Azi.
Chés preunes-lo ont été lonmées à partir dech nom del bionne rainne ( Claude d'Franche (1499-1524), femme de Franchoé Ier ).
Ringelaote of Rèngelaote (reine claude) is 'n awt proemeras. De Limburgse naam is ’n verbastering van de in Nederlandj en Belsj algemein gangbare naam reine claude. Dit proemeras sjtamt vermoedelik oet de 16e eëuw en besjteit in versjillende variante, wó-onger Reine Claude d'Althann, Reine Claude d'Oullins en Reine Claude Verte. De proem is in roaj en greun variëteite verkriegbaar en wirt ouch gebruuk es basis veur limmenadesjroap of ranja. Ze zint ouch heël gesjik veur 't make van confiture.
De proem óntleënt ziene naam aan keuningin Claude, de echgenote van Frans I van Frankriek.
De tied dat de proem riep is óm geplök te waere, varieert van hauf augustus pès eindj augustus. 't Is 'n relatief klein proem. 't Formaat van de proem ligk tösje de 32 en 42 mm in doorsjnee. De buim wo-aan ze greuje zint middelmatig tot vriej hoag (haufsjtam en hoagsjtam).
In Limburg zint dees proemebuim vriewaal heëlemaol verdwene, mèr allewiel waere ze weer sjteeds meë in ’t landjsjap waargenómme.
De ringelaot
is inderdaod
de paerel van de proem
Ringelaote of Rèngelaote (reine claude) is 'n awt proemeras. De Limburgse naam is ’n verbastering van de in Nederlandj en Belsj algemein gangbare naam reine claude. Dit proemeras sjtamt vermoedelik oet de 16e eëuw en besjteit in versjillende variante, wó-onger Reine Claude d'Althann, Reine Claude d'Oullins en Reine Claude Verte. De proem is in roaj en greun variëteite verkriegbaar en wirt ouch gebruuk es basis veur limmenadesjroap of ranja. Ze zint ouch heël gesjik veur 't make van confiture.
De proem óntleënt ziene naam aan keuningin Claude, de echgenote van Frans I van Frankriek.
De tied dat de proem riep is óm geplök te waere, varieert van hauf augustus pès eindj augustus. 't Is 'n relatief klein proem. 't Formaat van de proem ligk tösje de 32 en 42 mm in doorsjnee. De buim wo-aan ze greuje zint middelmatig tot vriej hoag (haufsjtam en hoagsjtam).
In Limburg zint dees proemebuim vriewaal heëlemaol verdwene, mèr allewiel waere ze weer sjteeds meë in ’t landjsjap waargenómme.
De Ringlo, aa Ringlodn oda Reneklodn (dt. Edel-Pflaume)[1] san a Obsd, genaua, a Obst mid Kean und botanisch a Untaoart vo da Zwetschgn [dt. Pflaume]. Se wean efda mit de Kriachal [dt. Kriechen-Pflaume] und mid de Mirabelln vawechsld, de alladings ned gar a so saua san und zumindesd zum Tei leichda vom Kean gengan.
S woat Ringlo kimmt ausm Franzesischn, und zwar vo Reine Claude (Kinegin Claude). Des hoaßt, das de Pflaamasortn benannt is nach da Frau vom Kini Franz I. vo Frankreich. S franzesische Reineclaude is im Schriftdaetschn zu Reneclaude wordn und im Boareschn eben zu Ringlo, a Woat, des awa ned iwaroen vowendt wird; sondern ma sagt aa (weiße) Pflaam.
De Pflanzn, an deara Ringlo wachsn, is a Ringlo-Baam oda, weis meisdns ned so grouß wead, a Ringlo-Staun. De Staun hod längliche Bladdln und koane Staachen. Adiam findt ma Ringlo-Staun aa ois hoibwuide Heckn.
Ringlo san meisdns so Mitte August reif. Oa oanzeine Staun drogt in guade Jahr ofdmois guad üba an Zendna Ringlo, de meisdns oafach zum eandn san, weisa si oafach owaschüddln lassn. Ringlo seïba san ned bsondas grouß (heïgsdns moi so grouß wia a Zwedschgn), zimlich rund und meisdns geïb oda roud. Bsondas de geïbn gengan ofd schlechd vom Kean, desweng mengs vui Leid ned vaarba'n. Siaß sans olle, a wengal saua aba aa.
Noamalaweis weggd ma Ringlo ei und machd an Dauch draus. Weis adiam so schlechd vom Kean gengan, kommas aa zu am Mamalad vakocha, wo ma d'Kean hindnoch no außadoa ko. Wos ganz wos feins is aa a Griachal-Likör, dea (wenn'a guad g'machd is) rechd hindafotzig is, wei'a obirinn'd wia Wossa.
De Ringlo, aa Ringlodn oda Reneklodn (dt. Edel-Pflaume) san a Obsd, genaua, a Obst mid Kean und botanisch a Untaoart vo da Zwetschgn [dt. Pflaume]. Se wean efda mit de Kriachal [dt. Kriechen-Pflaume] und mid de Mirabelln vawechsld, de alladings ned gar a so saua san und zumindesd zum Tei leichda vom Kean gengan.
Réngglott ass d'Fruucht vum Réngglottebam.
De wichter (Latyn: Prunus domestica subspecies insititia) of Wâldprom, is de Fryske foarm fan de saneamde Giele Kroaskesprom. Dy heart dêrom ta de ûndersoarte Kroaskesprom fan de kultuerprom. De beam bloeit al yn april en de fruchten binne ein augustus ryp. De wichters kleurje fan grien nei giel en de wankjes hawwe in blos mei brune spruten. De foarm is rûn en lyts, ek de pitten binne rûn. Der sitte toarnen oan de tûken. De plant fermearderet him troch woartelopslach. Dat de útrinners binne (genetysk) gelyk oan de beam. At in beam dea giet stiet der meast alwer in nijenien klear. De wichter is al tige âld, yn terpfuotten binne oerbliuwsels fan wichters fûn.
Benammen De Wâlden hawwe noch wichterbeammen. Stifting De Wâldfrucht yn Bûtenpost besiket de wichter opnij omtinken te jaan. Minsken mei in wichter wurde frege om wichters ta foldwaan fan de Stifting Fruit te jaan. In meiwurker fan Wâldfrucht makket der dan sjem, ranje, wyn en kompôte fan. Yn 2008 is de wichter útroppen ta streekprodukt. De ferwurkingsprodukten fan erkende streekprodukten moatte foar 51% út de eigen streek komme en ek bûten de eigen krite ferkocht wurde. Oare streekprodukten binne de Giele Wâldbean, de Leverkleurige Bean, de Reade Krobbe en it Wâldgieltsje (jirpel).
De wichter (Latyn: Prunus domestica subspecies insititia) of Wâldprom, is de Fryske foarm fan de saneamde Giele Kroaskesprom. Dy heart dêrom ta de ûndersoarte Kroaskesprom fan de kultuerprom. De beam bloeit al yn april en de fruchten binne ein augustus ryp. De wichters kleurje fan grien nei giel en de wankjes hawwe in blos mei brune spruten. De foarm is rûn en lyts, ek de pitten binne rûn. Der sitte toarnen oan de tûken. De plant fermearderet him troch woartelopslach. Dat de útrinners binne (genetysk) gelyk oan de beam. At in beam dea giet stiet der meast alwer in nijenien klear. De wichter is al tige âld, yn terpfuotten binne oerbliuwsels fan wichters fûn.
Η δαμασκηνιά (επιστ. ονομ.: Prunus domestica) είναι αγγειόσπερμο, δικότυλο, φυλλοβόλο δέντρο και ανήκει στο γένος Προύμνη (Prunus), στην οικογένεια των Ροδοειδών (Rosaceae), και είναι αδελφικό δέντρο με την κορομηλιά. Ιθαγενές φυτό των χωρών του βορείου ημισφαιρίου κατάγεται από τις περιοχές της Κασπίας θάλασσας. Ως αρχαίο δέντρο αναφέρεται από τον Θεόφραστο σαν προύμνη εξ ου και η επιστημονική του ονομασία Prunus.
Σήμερα καλλιεργείται ευρέως στην Ευρώπη από το βορρά μέχρι το νότο, την Ασία και τη Βόρειο Αμερική.
Το δέντρο φτάνει σε ύψος τα 12 μέτρα, έχει πλούσιο ριζικό σύστημα αλλά επιπόλαιο όπως οι κορομηλιές. Οι ανθοφόροι οφθαλμοί του φέρουν 2-3 άνθη. Ο καρπός της δαμασκηνιάς είναι το δαμάσκηνο. Δεν αντιμετωπίζει πρόβλημα προσαρμογής στο κλίμα ή στο έδαφος και είναι ανθεκτική στο ψύχος, ακόμα και για τα άνθη της. Πολλαπλασιάζεται με εμβολιασμό ροδακινιάς ή αμυγδαλιάς και φυσικά του συγγενικού της φυτού της κορομηλιάς. Χρειάζεται αραίωμα των καρπών της έτσι ώστε να αυξηθεί η ποσότητα παραγωγής και να μην σπάσουν τα κλαδιά από το βάρος.
Στην Ελλάδα καλλιεργείται η Σκοπελίτικη ποικιλία και τα δαμάσκηνα που βγάζει προορίζονται για ξήρανση. Επίσης συνηθίζεται να λέγεται δαμασκηνιά και η μπουρνελιά, όμως στην πραγματικότητα διαφέρουν από το σχήμα και χρώμα των καρπών τους. Οι κύριες περιοχές καλλιέργειας είναι η Θεσσαλία, το νησί Σκόπελος, η Στερεά Ελλάδα, η Μακεδονία και η Θράκη.
Οι Ευρωπαϊκές δαμασκενιές έχουν φρούτα με σάρκα που αποσπάται εύκολα από το κουκούτσι. Στην ομάδα ανήκουν οι ποικιλίες, που καλλιεργούνταν ανέκαθεν στην Ευρώπη, και που οι περισσότερες είναι κατάλληλες τόσο για νωπή κατανάλωση, όσο και για αποξήρανση και για παραγωγή μαρμελάδας και χυμών. Μερικές από αυτές τις ποικιλίες είναι:
Οι Ιαπωνικές δαμασκηνιές είναι πιο παραγωγικές από τις ευρωπαϊκές. Τα φρούτα καταναλώνονται αποκλειστικά νωπά και έχουν σάρκα, που είναι προσκολλημένη στο κουκούτσι. Κάποιες από τις ποικιλίες της είναι:
Η δαμασκηνιά (επιστ. ονομ.: Prunus domestica) είναι αγγειόσπερμο, δικότυλο, φυλλοβόλο δέντρο και ανήκει στο γένος Προύμνη (Prunus), στην οικογένεια των Ροδοειδών (Rosaceae), και είναι αδελφικό δέντρο με την κορομηλιά. Ιθαγενές φυτό των χωρών του βορείου ημισφαιρίου κατάγεται από τις περιοχές της Κασπίας θάλασσας. Ως αρχαίο δέντρο αναφέρεται από τον Θεόφραστο σαν προύμνη εξ ου και η επιστημονική του ονομασία Prunus.
The greengages are a group of cultivars of the common European plum. The first true greengage came from a green-fruited wild plum (Persian: گوجهسبز, romanized: Gowjesabz) which originated in Iran (Persia). Greengages are grown in temperate areas and are known for the rich, confectionery flavour. They are considered to be among the finest dessert plums; Anna Pavord calls them "most ambrosial of all tree fruit"[2] and David Karp describes them as "the best fruit in the world".[3]
The Oxford English Dictionary regards "gage" and "greengage" as synonyms.[4] However, not all gages are green, and some horticulturists make a distinction between the two words, with greengages as a variety of the gages, scientifically named Prunus domestica (subsp. italica var. claudiana.)[5][6] The gages otherwise include the large and usually purple to blackish but occasionally bright yellow round plums as well as the ancient and little-known Austrian varieties Punze (var. rotunda) and Weinkriech (var. vinaria).
Greengage fruit are identified by their round-oval shape and smooth-textured, pale green flesh; they are on average smaller than round plums but larger than mirabelle plums (usually between 2 and 4 cm diameter). The skin ranges in colour from green to yellowish, with a pale blue "blush" in some cultivars; a few Reine Claudes, such as 'Graf Althanns', are reddish-purple due to crossbreeding with other plums.
Greengage fruit originated in the Middle East.[6] Though "Green Gages" were previously thought to have been first imported into England from France in 1724 by Sir William Gage, 7th Baronet,[7] a greengage seed was found embedded in a 15th-century building in Hereford.[8] Supposedly, the labels identifying the French plum trees were lost in transit to Gage's home at Hengrave Hall, near Bury St Edmunds.[9] More recent research indicates that it was a cousin and namesake Sir William Gage, 2nd Baronet of Hengrave who was responsible for introducing the greengage to England. [10] Soon after, greengages were cultivated in the American colonies, even being grown on the plantations of American presidents George Washington (1732–1799) and Thomas Jefferson (1743–1826). However, their cultivation in North America has declined significantly since the 18th century.
The name Reine Claude (French for "Queen Claude"), by which they are known in France, is in honour of the French queen Claude (1499–1524), Duchess of Brittany. A greengage is also called la bonne reine (French for "the good Queen") in France.[11]
Greengages are widely grown in particular in western Europe. The core of their range extends from France to southern England. In Germany, where they are called Reneklode or Ringlotte, numerous cultivars have been developed too. In Czechia, they are known as ringle, in Poland as renklody, in Hungary as ringló,[12] in Slovakia as ringloty, in Slovenia as ringlo, and in Portugal as Raínha Cláudia. They are widely grown, typically for stewing in syrup to make a compote. In Portugal, however, they make up a delicacy invented by Dominican nuns in the 16th or 17th century (when confined to their convents) in the town of Elvas, where they are boiled in a sugary syrup several times, over the course of several weeks, to then be preserved whole in syrup or dried, coated in sugar and eaten either with a local dessert, sericaia, made from eggs, sugar, milk, cinnamon and flour or eaten with rich cheeses.
At least the green cultivars breed more or less true from seed. Several similar cultivars produced from seedlings are now available; some of these include other plum cultivars in their parentage. Widely grown cultivars include:
The fruit has inspired a film, The Greengage Summer (called The Loss of Innocence in the USA) which is a 1961 British drama film set in France. It was based on the novel The Greengage Summer (1958) by Rumer Godden.
One Monty Python's Flying Circus sketch involved a deranged self-defence instructor (played by John Cleese) whose main hypothetical enemy was fresh fruit. When trying to get him to focus on more menacing foes, his exasperated students began ticking off the fruits they had already bravely battled, including 'greengages, lemons, plums, and mangoes in syrup!'
More recently, the tree features in the novel The Enlightenment of the Greengage Tree (2017) by Iranian-Australian author Shokoofeh Azar.
The greengages are a group of cultivars of the common European plum. The first true greengage came from a green-fruited wild plum (Persian: گوجهسبز, romanized: Gowjesabz) which originated in Iran (Persia). Greengages are grown in temperate areas and are known for the rich, confectionery flavour. They are considered to be among the finest dessert plums; Anna Pavord calls them "most ambrosial of all tree fruit" and David Karp describes them as "the best fruit in the world".
The Oxford English Dictionary regards "gage" and "greengage" as synonyms. However, not all gages are green, and some horticulturists make a distinction between the two words, with greengages as a variety of the gages, scientifically named Prunus domestica (subsp. italica var. claudiana.) The gages otherwise include the large and usually purple to blackish but occasionally bright yellow round plums as well as the ancient and little-known Austrian varieties Punze (var. rotunda) and Weinkriech (var. vinaria).
Prunus domestica subsp. italica (sin. P. italica,[1] P. domestica var. italica),[2] la ciruela 'Reina Claudia',[3] es el nombre de una variedad cultivar de ciruela (Prunus domestica). Esta ciruela fue obtenida en Francia (Moissac, Occitania), después del descubrimiento de una ciruela verde en un árbol importado de Asia (Turquía). El ciruelo fue traído a Francisco I por el embajador del reino de Francia a la Puerta Sublime, de Solimán el Magnífico.[4]
Las Reinas Claudia se pueden multiplicar por los huesos con una descendencia bastante uniforme y reproduciendo los caracteres de la planta madre. Entre los cultivares de semilla disponibles se encuentran:
El nombre de Reina Claudia es en honor de Claudia de Francia (1499–1524), duquesa de Bretaña, futura reina consorte de Francisco I de Francia (1494–1547). En Francia le decían la bonne reine.[5]
La 'Reina Claudia' (en países anglosajones "Green Gages") supuestamente fueron importados por primera vez en Inglaterra desde Francia en 1724 por "Sir William Gage, 7mo. Baronet", de quien obtienen su nombre en inglés,[6] aunque se encontró una semilla de 'Reina Claudia' incrustada en un edificio del siglo XV en Hereford.[7] Supuestamente, las etiquetas que identifican los ciruelos franceses se perdieron en tránsito hacia la casa de Gage en Hengrave Hall, cerca de Bury St. Edmunds.[8]
Poco después, se cultivaron las 'Reina Claudia' (greengage) en las colonias americanas, incluso se cultivaron en las plantaciones de presidentes estadounidenses como George Washington (1732-1799) y Thomas Jefferson (1743-1826) . Sin embargo, su cultivo en América del Norte ha disminuido significativamente desde el siglo XVIII.
Los frutos verdes se identifican por su forma oval redonda y su carne de color verde pálido y textura lisa; son, en promedio, más pequeñas que las ciruelas redondas, pero más grandes que las ciruela mirabel (generalmente entre 2 y 4 & nbsp; cm de diámetro).
La piel varía en color de verde a amarillo, con un "sonrojo" azul claro en algunos cultivares; algunas 'Reina Claudia' como 'Graf Althanns'; son de color rojo-púrpura debido a mestizaje con otras ciruelas.
Las 'Reina Claudia' se cultivan en áreas templadas y son reconocidas por su rico sabor a confitería. Se consideran una de las mejores ciruelas de postre.
La 'Reina Claudia' se cultiva en forma de pleno aire. Son muy productivos y dan grandes frutos que hacen que la 'Reina Claudia' sea una de las mejores ciruelas de mesa.
La 'Reina Claudia', como la Mirabel, se reproducen bastante bien simplemente por la siembra de una semilla (después de estratificación)
'Reina Claudia' verde.
Ciruelas 'Reina Claudia' en el mercado.
Ciruelas 'Reina Claudia'.
Prunus domestica subsp. italica (sin. P. italica, P. domestica var. italica), la ciruela 'Reina Claudia', es el nombre de una variedad cultivar de ciruela (Prunus domestica). Esta ciruela fue obtenida en Francia (Moissac, Occitania), después del descubrimiento de una ciruela verde en un árbol importado de Asia (Turquía). El ciruelo fue traído a Francisco I por el embajador del reino de Francia a la Puerta Sublime, de Solimán el Magnífico.
See artikkel on viljapuust, nime kohta vaata artiklit Kreek (perekonnanimi). Kreek ehk kreegipuu (Prunus insititia) on roosõieliste sugukonna ploomipuu perekonda kuuluv liik või hariliku ploomipuu alamliik (Prunus domestica insititia).
Kreek ehk kreegipuu (Prunus insititia) on roosõieliste sugukonna ploomipuu perekonda kuuluv liik või hariliku ploomipuu alamliik (Prunus domestica insititia).
Kriikuna (Prunus domestica subsp. insititia) on luumun (Prunus domestica) alalaji.[1]
Kriikunalla on hienoinen nukka sinisen hedelmän pinnassa. Hedelmäliha puolestaan on kellanvihreää, ja sitä on luumuun verrattuna vähän. Kriikuna on luumua pienempi, ja sen kivi on pyöreähkö, kun taas luumun kivi on soikea ja siinä on terävä pää. Kriikunat pysyvät syksyllä pitkään happamina ja muuttuvat makeiksi yleensä vasta ensimmäisen kunnon pakkasyön jälkeen. Jos pakkasta ei tule, niin viimeistäänkin kypsät, maahan pudonneet kriikunat ovat melko makeita ja herkullisia. Siksi sitä käytetäänkin yleensä keitettynä hilloissa ja hyytelöissä. Mehumaijassa voi valmistaa kriikunoista mehua.
Hyvin kylminä talvina kriikunapuut saattavat paleltua ja kuivua. Juuristossa on kuitenkin syksyllä varastoituja ravinteita, ja tavallisesti ne toipuvat keväällä ja muutamassa vuodessa kasvavat entiselleen tuottaen taas hyvän sadon.
Linnut eivät erityisemmin piittaa kriikunoista, mutta ainakin supikoirat ja mäyrät syövät niitä.
Uskotaan, että kriikunoita on viljelty jo antiikin ajan Damaskoksessa. On pystytty todistamaan, että roomalaiset toivat sen mukanaan Englantiin, sillä sieltä on löydetty arkeologisissa kaivauksissa kriikunoiden jäännöksiä. Englantilaiset puolestaan veivät kasvin Amerikkaan. Kriikunaa on viljelty Suomessa jo 1700-luvulta lähtien.[2].
Kriikunan ja myös luumun tuholaisina Suomessa esiintyy luumukirvaa (Hyalopterus pruni) ja luumunäkämäpunkkia (Eriophyes similis).
Kriikuna (Prunus domestica subsp. insititia) on luumun (Prunus domestica) alalaji.
Kriikunalla on hienoinen nukka sinisen hedelmän pinnassa. Hedelmäliha puolestaan on kellanvihreää, ja sitä on luumuun verrattuna vähän. Kriikuna on luumua pienempi, ja sen kivi on pyöreähkö, kun taas luumun kivi on soikea ja siinä on terävä pää. Kriikunat pysyvät syksyllä pitkään happamina ja muuttuvat makeiksi yleensä vasta ensimmäisen kunnon pakkasyön jälkeen. Jos pakkasta ei tule, niin viimeistäänkin kypsät, maahan pudonneet kriikunat ovat melko makeita ja herkullisia. Siksi sitä käytetäänkin yleensä keitettynä hilloissa ja hyytelöissä. Mehumaijassa voi valmistaa kriikunoista mehua.
Hyvin kylminä talvina kriikunapuut saattavat paleltua ja kuivua. Juuristossa on kuitenkin syksyllä varastoituja ravinteita, ja tavallisesti ne toipuvat keväällä ja muutamassa vuodessa kasvavat entiselleen tuottaen taas hyvän sadon.
Linnut eivät erityisemmin piittaa kriikunoista, mutta ainakin supikoirat ja mäyrät syövät niitä.
Uskotaan, että kriikunoita on viljelty jo antiikin ajan Damaskoksessa. On pystytty todistamaan, että roomalaiset toivat sen mukanaan Englantiin, sillä sieltä on löydetty arkeologisissa kaivauksissa kriikunoiden jäännöksiä. Englantilaiset puolestaan veivät kasvin Amerikkaan. Kriikunaa on viljelty Suomessa jo 1700-luvulta lähtien..
Kriikunan ja myös luumun tuholaisina Suomessa esiintyy luumukirvaa (Hyalopterus pruni) ja luumunäkämäpunkkia (Eriophyes similis).
Le reine-claude ou prunier d'Italie est un cultivar de prunier, sous-groupe de Prunus domestica n-subsp. italica (Borkh.) Hegi. La prune qu'il produit se nomme la reine-claude.
Le reine-claude a été obtenu en France à la suite de la découverte d'un prunier importé d'Asie produisant des prunes de couleur verte. Ce prunier fut apporté à François Ier par l'ambassadeur du royaume de France auprès de la Sublime Porte, de la part de Soliman le Magnifique. Il lui fut donné l'appellation « reine-claude » en l'honneur de Claude de France (1499-1524), femme de François Ier surnommée La bonne reine[1].
Les cultivars de reine-claude[2] donnent des fruits à chair parfumée et à texture ferme et juteuse, ce qui les rend fondants.
Il existe divers cultivars de reine-claude :
Les pruniers reines-claudes sont cultivés en formes de plein vent. Ils sont très productifs et donnent de gros fruits qui font de la reine-claude une des meilleures prunes de table.
Les reines-claudes, comme les mirabelles, se reproduisent de façon assez fidèle par simple semis d'un noyau (après stratification).
Le bleu a certainement pâli depuis ce matin mais les reines-claudes, vertes hier sous leur poudre d'argent, ont toutes ce soir une joue d'ambre.
Colette, extrait de Les Vrilles de la vigne
Le reine-claude ou prunier d'Italie est un cultivar de prunier, sous-groupe de Prunus domestica n-subsp. italica (Borkh.) Hegi. La prune qu'il produit se nomme la reine-claude.
Le reine-claude a été obtenu en France à la suite de la découverte d'un prunier importé d'Asie produisant des prunes de couleur verte. Ce prunier fut apporté à François Ier par l'ambassadeur du royaume de France auprès de la Sublime Porte, de la part de Soliman le Magnifique. Il lui fut donné l'appellation « reine-claude » en l'honneur de Claude de France (1499-1524), femme de François Ier surnommée La bonne reine.
Saghas pluma le toradh beag ubhchruthach scothchorcra le blás céiriúil. Meastar gur foirm shaothraithe den bhaláiste é.
Krike er eit (dialektalt i Vestfold og Grenland) norsk namn på det primitive plommeslaget damaskusplomme, villplomme eller sviskeplomme. Slaget er botanisk sett ein underart av den ekte plomma (Prunus domestica). Krika er ei etande steinfrukt. Ho er lita og kulerund med éin kubben, avlang stein som kvesser i båe endane. Fruktene kan minna noko om slåpebær, men er større og har god smak. Kriker kan brukast der ein elles ville bruka plommer: til bærsylte, nedkoking og i dessertar og kaker.
Kriketreet (Prunus domestica ssp. insititia) er ein lauvfellande busk eller eit lite tre med ein laus og open vokster. Det får både lange og stutte nyrenningar, og dei stutte er ofte bøygde. Borken er fyrst dunhåra og særs ljost grøn med raudfiolette ryfte. Seinare vert han tvileta med raudbrun ljosside og ljosgrøn skuggeside. Eldre greiner har ein blank, brun bork, som skalar av i sylvgråe flak. Gamle greiner og buskelegger får etter kvart ein grå og bresten bork med smale rivner. Knuppane sit spreitt, og på langrenningane lagar greina ein hyllevoren kuv under kvar knupp. Dei einskilde langrenningsknuppane er granne, strylleforma og kvasse. På stuttrenningane er knuppane meir eggete og nuve, og dei sit i klasar med 4-5 saman. Bløminga kjem i april-mai. Dei småe blomane er langstilka og er heilt kvite. Dei laver.
Krike er eit (dialektalt i Vestfold og Grenland) norsk namn på det primitive plommeslaget damaskusplomme, villplomme eller sviskeplomme. Slaget er botanisk sett ein underart av den ekte plomma (Prunus domestica). Krika er ei etande steinfrukt. Ho er lita og kulerund med éin kubben, avlang stein som kvesser i båe endane. Fruktene kan minna noko om slåpebær, men er større og har god smak. Kriker kan brukast der ein elles ville bruka plommer: til bærsylte, nedkoking og i dessertar og kaker.
Kriketreet (Prunus domestica ssp. insititia) er ein lauvfellande busk eller eit lite tre med ein laus og open vokster. Det får både lange og stutte nyrenningar, og dei stutte er ofte bøygde. Borken er fyrst dunhåra og særs ljost grøn med raudfiolette ryfte. Seinare vert han tvileta med raudbrun ljosside og ljosgrøn skuggeside. Eldre greiner har ein blank, brun bork, som skalar av i sylvgråe flak. Gamle greiner og buskelegger får etter kvart ein grå og bresten bork med smale rivner. Knuppane sit spreitt, og på langrenningane lagar greina ein hyllevoren kuv under kvar knupp. Dei einskilde langrenningsknuppane er granne, strylleforma og kvasse. På stuttrenningane er knuppane meir eggete og nuve, og dei sit i klasar med 4-5 saman. Bløminga kjem i april-mai. Dei småe blomane er langstilka og er heilt kvite. Dei laver.
Krike, krika (lat.: Prunus domestica ssp. insititia) er et (dialektalt i Vestfold og Grenland) norsk navn på det primitive plommeslaget damaskusplomme eller villplomme eller sviskeplomme. Slaget er botanisk sett en underart av den ekte plommen (Prunus domestica). Kriken er en spiselig stenfrukt. Den er liten og kulerund med en avlang sten som er spiss i begge ender. Fruktene kan minne noe om slåpebær, men er større og – ikke minst – de smaker godt, om noe syrlig. Kriker kan brukes der man elles ville brukt plommer: til syltetøy, i desserter og kaker. Krike er råstoffet til brennevinet Slivovitz, som er mye brukt på Balkan og i Øst-Europa.
Kriketreet (Prunus domestica ssp. insititia) er en løvfellende busk eller et lite tre.
Krike, krika (lat.: Prunus domestica ssp. insititia) er et (dialektalt i Vestfold og Grenland) norsk navn på det primitive plommeslaget damaskusplomme eller villplomme eller sviskeplomme. Slaget er botanisk sett en underart av den ekte plommen (Prunus domestica). Kriken er en spiselig stenfrukt. Den er liten og kulerund med en avlang sten som er spiss i begge ender. Fruktene kan minne noe om slåpebær, men er større og – ikke minst – de smaker godt, om noe syrlig. Kriker kan brukes der man elles ville brukt plommer: til syltetøy, i desserter og kaker. Krike er råstoffet til brennevinet Slivovitz, som er mye brukt på Balkan og i Øst-Europa.
Kriketreet (Prunus domestica ssp. insititia) er en løvfellende busk eller et lite tre.
P. insititia Juls.
P. domestica var. institia (L.) Schneid.
Śliwa domowa lubaszka (lubaszka, regionalnie – luboska) (Prunus domestica L. subsp. insititia (L.) Bonnier & Layens var. pomariorum) – w zależności od systemu klasyfikacyjnego gatunek, podgatunek lub odmiana rośliny z rodziny różowatych. Tu opisujemy lubaszkę za Sękowskim według Rödera z 1939[2]. W "Krytycznej liście roślin naczyniowych Polski" lubaszka traktowana jest jako podgatunek[3]. W Polsce roślina uprawna.
W zależności od podziału systematycznego śliw lubaszka jest różnie klasyfikowana. Baza danych "Compleat Botanica" uznaje lubaszkę za odmianę śliwy domowej Prunus domestica L. var. insititia (L.) Fiori & Paoletti[4]. Według innych klasyfikacji lubaszka Prunus domestica L. subsp. insititia (L.) Bonnier & Layen to podgatunek śliwy domowej, a bywa też uznawana za odrębny gatunek rodzaju śliwa – Prunus instititia L.[3]. Jednak jak pisze Sękowski (1993) "Klasyfikacja Roedera ma charakter najbardziej botaniczny. Każdy podgatunek i odmiana są pod względem wszystkich cech dość dokładnie opracowane i dlatego jest uważana za najlepszą z klasyfikacji." Autor systemu z 1939 r. definiuje lubaszki jako odmianę var. pomariorum w obrębie podgatunku Prunus domestica L. subsp. insititia Fiori & Paoletti.
Lubaszka szeroko ujmowana jako odrębny gatunek (Prunus insititia) obejmuje w randze odmian mirabelki var. syriaca Koehne (owoce kuliste i żółte) oraz renklody var. italica N.M. Neum. (owoce zielone)[5]. Lubaszka traktowana wąsko jako podgatunek lub odmiana zajmuje pozycję równorzędną obok podanych taksonów[3][6].
Śliwa domowa lubaszka (lubaszka, regionalnie – luboska) (Prunus domestica L. subsp. insititia (L.) Bonnier & Layens var. pomariorum) – w zależności od systemu klasyfikacyjnego gatunek, podgatunek lub odmiana rośliny z rodziny różowatych. Tu opisujemy lubaszkę za Sękowskim według Rödera z 1939. W "Krytycznej liście roślin naczyniowych Polski" lubaszka traktowana jest jako podgatunek. W Polsce roślina uprawna.
Slivka guľatoplodá ringlotová (iné názvy: slivka ringlotová, slivka domáca talianska, ringlota, bluma; lat. Prunus insititia subsp. [alebo var. alebo convar.] italica, Prunus domestica subsp. rotunda, Prunus domestica subsp. italica, Prunus domestica subs. insititia var. italica) je taxón (najčastejšie hodnotený ako poddruh či varieta) zaraďovaný v závislosti od autora buď do druhu slivka guľatoplodá (=sliva, lat. Prunus insititia) alebo do druhu slivka domáca (Prunus domestica), pričom oba druhy patria do (akokoľvek definovaného) rodu slivka (Prunus).[1][2][3][4][5]
Plod slivky guľatoplodej ringlotovej sa nazýva ringlota.[6]
Slivka guľatoplodá ringlotová sa delí na dva taxóny[3][7][5][4]:
Plody sú výborným stolovým aj konzervárenským ovocím. Sú veľké 3-5 cm. O ich sfarbení pozri vyššie pod Systematika. Stredné oplodie (mezokarp) je šťavnaté, sladké. Kôstka je oddeliteľná od stredného oplodia. Konáre sú plstnaté. Listy sú obojstranne plstnaté. Rastlina sa pestuje v záhradách v početných kultivaroch.[4]
Zelené a žlté:
Červené a modré:
Slivka guľatoplodá ringlotová (iné názvy: slivka ringlotová, slivka domáca talianska, ringlota, bluma; lat. Prunus insititia subsp. [alebo var. alebo convar.] italica, Prunus domestica subsp. rotunda, Prunus domestica subsp. italica, Prunus domestica subs. insititia var. italica) je taxón (najčastejšie hodnotený ako poddruh či varieta) zaraďovaný v závislosti od autora buď do druhu slivka guľatoplodá (=sliva, lat. Prunus insititia) alebo do druhu slivka domáca (Prunus domestica), pričom oba druhy patria do (akokoľvek definovaného) rodu slivka (Prunus).
Plod slivky guľatoplodej ringlotovej sa nazýva ringlota.
Krikon (Prunus domestica ssp. insititia[1]) är en underart till plommon. Frukten är vanligtvis mörkblå till färgen, ganska rund och mindre än plommon.
Kallas 'tirsen' i de norra delarna av Skåne.[källa behövs] Kallas 'kregon' eller 'kregen' i nordöstra Skåne.
Krikon (Prunus domestica ssp. insititia) är en underart till plommon. Frukten är vanligtvis mörkblå till färgen, ganska rund och mindre än plommon.
Тернослива — великий листопадний кущ або невелике дерево, висота якого не перевищує 6 м, досить часто колюче. Молоді гілки коричневого кольору, протягом першого року помітно опушені, потім стають чорно-коричневими.
Листки мають зворотнеяйцеподібні або еліпсоїдні обриси, 3—8 см завдовжки і 2—4 см завширшки, звужуються до основи, із загостреним або притупленим кінчиком, оксамитні, потім оголюються, темно-зелені, із помітними прожилками. Край пластинки дрібнозубчастий. Черешки опушені Прилистки лінійні, загострені.
Квіти поодинокі або зібрані по 2—3 в суцвіття. Чашолисток продовгуватий. Пелюстки широкозворотнеяйцеподібні, білого кольору, з бузковими прожилками. Тичинок 20—25. Зав'язь оголена. Цвіте в квітні -травні, бджоли збирають нектар.[1]
Плід — яйцеподібна, загострена до одного кінця кістянка до 4 см в діаметрі, зеленого кольору, при дозріванні стає фіолетово-чорною. Ендокарпій майже гладкий. М'якоть жовто-зелена, соковита.
Батьківщина терносливи — Південно-Західна Азія і Південна Європа. Увійшла до культури вирощування від Далекого Сходу Росії до Центральної Європи та західної Франції. Вирощується як плодове дерево в Європі, Західній Азії, Індії, Північній Африці і Північній Америці.
При схрещуванні терносливи (Prunus domestica subsp. insititia) із дикою сливою (Prunus domestica subsp. domestica) отримують ренклод (Prunus domestica subsp. italica (Borkh.) Gams ex Hegi, 1923).
Prunus insititia là loài thực vật có hoa trong họ Hoa hồng. Loài này được L. miêu tả khoa học đầu tiên năm 1755.[1]
Bài viết liên quan đến Phân họ Mận mơ này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn. Prunus insititia là loài thực vật có hoa trong họ Hoa hồng. Loài này được L. miêu tả khoa học đầu tiên năm 1755.
Prunus domestica subsp. insititia (L.) Bonnier & Layens, 1894
Терносли́ва — плодовый кустарник или дерево из рода Слива (Prunus) семейства Розовые (Rosaceae). В настоящее время считается подвидом сливы домашней (Prunus domestica) — Prunus domestica subsp. insititia.
Тернослива — крупный листопадный кустарник или небольшое дерево, не превышающее 6 м в высоту, нередко колючее. Молодые ветки коричневые, на протяжении первого года заметно опушённые, затем становящиеся чёрно-коричневыми.
Листья в очертании обратнояйцевидные или эллипсоидные, 3—8 см длиной и 2—4 см шириной, сужающиеся к основанию, с заострённым или притупленным концом, бархатистые, затем оголяющиеся, тёмно-зелёные, с заметными жилками. Край пластинки мелко- и тупозубчатый. Черешки опушённые. Прилистники линейные, заострённые.
Цветки одиночные или собранные в 2—3 в зонтичные соцветия. Чашелистики продолговатые. Лепестки широкообратнояйцевидные, белого цвета, с сиреневатыми прожилками. Тычинки в количестве 20—25. Завязь голая.
Плод — яйцевидная, к одному концу заострённая костянка до 4 см в диаметре зелёного цвета, при созревании становящаяся фиолетово-чёрной. Эндокарпий почти гладкий. Мякоть жёлто-зелёная, сочная.
Родина терносливы — Юго-Западная Азия и Южная Европа. Натурализовалась от Дальнего Востока России до Центральной Европы и западной Франции. Выращивается в качестве плодового дерева в Европе, Западной Азии, Индии, Северной Африке и Северной Америке.
При скрещивании терносливы (Prunus domestica subsp. insititia) с дикой сливой (Prunus domestica subsp. domestica) получается ренклод (Prunus domestica subsp. italica (Borkh.) Gams ex Hegi, 1923).
Терносли́ва — плодовый кустарник или дерево из рода Слива (Prunus) семейства Розовые (Rosaceae). В настоящее время считается подвидом сливы домашней (Prunus domestica) — Prunus domestica subsp. insititia.
大馬士革李（damson plum）[1]是李的亞種之一，果實可以食用。大馬士革李的果實略帶澀味，廣泛用於烹飪，特別是被用在水果罐頭和果醬。
这是一篇與植物學相關的小作品。你可以通过编辑或修订扩充其内容。 
