La cotorra superba (Polytelis swainsonii) és un ocell de la família dels psitàcids (Psittacidae) que habita boscos i medi humà de l'interior de Nova Gal·les del Sud, en Austràlia.
La cotorra superba (Polytelis swainsonii) és un ocell de la família dels psitàcids (Psittacidae) que habita boscos i medi humà de l'interior de Nova Gal·les del Sud, en Austràlia.
Aderyn a rhywogaeth o adar yw Parot gwych (sy'n enw gwrywaidd; enw lluosog: parotiaid gwych) a adnabyddir hefyd gyda'i enw gwyddonol Polytelis swainsonii; yr enw Saesneg arno yw Superb parrot. Mae'n perthyn i deulu'r Parotiaid (Lladin: Psittacidae) sydd yn urdd y Psittaciformes.[1]
Talfyrir yr enw Lladin yn aml yn P. swainsonii, sef enw'r rhywogaeth.[2] Mae'r rhywogaeth hon i'w chanfod yn Awstralia.
Mae'r parot gwych yn perthyn i deulu'r Parotiaid (Lladin: Psittacidae). Dyma rai o aelodau eraill y teulu:
Rhestr Wicidata:
rhywogaeth enw tacson delwedd Corbarot brongoch Micropsitta bruijnii Corbarot Finsch Micropsitta finschii Corbarot Meek Micropsitta meeki Corbarot penfelyn Micropsitta keiensis Corbarot wyneblwyd Micropsitta pusio
Ar y 24 Mai wrth y baddon adar, ymddangosodd ymwelydd prin; iar y Parot Gwych. Fe restrir ei statws yn “fregus” [vulnerable] oherwydd i 95% o’i gynefin coediog-weiriog gael di ddifetha ond maent wedi ymledu yn y blynyddoedd diwethaf ar draws gogledd Canberra ac yma i swbwrbia’r de. Maent yn aderyn lled gyfarwydd yma erbyn hyn tra phum mlynedd yn ôl roeddent yn llwyr absennol. Mae yna ddigon o fwyd iddynt ond mae boncyffion gwag iddynt nythu ynddynt yn brin.[3]
Aderyn a rhywogaeth o adar yw Parot gwych (sy'n enw gwrywaidd; enw lluosog: parotiaid gwych) a adnabyddir hefyd gyda'i enw gwyddonol Polytelis swainsonii; yr enw Saesneg arno yw Superb parrot. Mae'n perthyn i deulu'r Parotiaid (Lladin: Psittacidae) sydd yn urdd y Psittaciformes.
Talfyrir yr enw Lladin yn aml yn P. swainsonii, sef enw'r rhywogaeth. Mae'r rhywogaeth hon i'w chanfod yn Awstralia.
Papoušek nádherný (Polytelis swainsonii) je druh papouška endemitní k jihovýchodní části Austrálie. Je jedním ze tří zástupců rodu Polytelis.
Dorůstá průměrně 40 cm, většinou je jasně zelený s tmavějšími letkami a dlouhým ocasem. Dospělí samci mají žluté čelo a hrdlo a výrazný červený pruh pod ním, samice mají hlavu jednotvárně zelenou. Kromě toho mají samičky celkově matnější zabarvení než samečkové.
Papoušek nádherný obývá suché lesy na území Nového Jižního Walesu a Victorie. V současné době je zařazen do kategorie zranitelných druhů, jeho volně žijící populace totiž čítá odhadem pouze 6500 jedinců.
Hnízdí v dutinách stromů, občas ve volných koloniích až 6 párů. Živí se zejména květy, semeny a nedozrálými plody blahovičníku, dále také ovocem, nektarem a pylem.
Papoušek nádherný je snášenlivý pták, který s ostatními obranyschopnými druhy papoušků dobře vychází. Také mezi jedinci stejného druhu nemusí vznikat žádné problémy, pokud mají všichni dostatek prostoru.
Protože tito ptáci velice rádi létají, musí být voliéra co nejprostornější. Do klece se tito nádherně zbarvení papoušci opravdu nehodí. Voliéra musí být nejméně čtyři metry dlouhá a musí být postavená z pevného materiálu. Pro větší počet párů potřebujeme mít daleko větší voliéru. Rostliny ve svém domově tento pták okamžitě ničí.
Optimální řešením je možnost jejich delšího záletu do krytého přístřešku. Prostorová náročnost jejich chovu je důvodem, proč je jejich výskyt v soukromých chovech poněkud omezen.[2] Nicméně jejich nesporná atraktivita je často důvodem pořízení tohoto druhu do zoologických zahrad. V České republice je možné tohoto ptáka vidět např. v ZOO Praha, ZOO Tábor a ZOO Olomouc.
Papoušek nádherný je poměrně odolný pták. Pokud se může uchýlit do krytého přístřešku, není vytápění v zimě nutné.
Jako základ dáváme těmto ptákům směs semen pro střední papoušky. Tu můžeme pravidelně obohacovat kousky ovoce, zeleniny a zeleným krmením. V hnízdním období musí dostávat vaječnou směs. Abychom uspokojili jejich potřebu klovat, zásobíme ptáky pravidelně vrbovými větvičkami a čerstvými nestříkanými větvičkami ovocných stromů. Vždy musí mít k dispozici dostatek gritu a písku na trávení, aby se mohli podle potřeby zásobit.
Papoušek nádherný je poměrně hlučný pták, ale jeho hlas je obvykle melodický. Někteří jedinci rádi okusují, zatímco jiní příslušníci tohoto druhu tuto potřebu nemají. Tento pták má také rád koupání, které je nutné k udržování peří v čistotě. Zdržuje se ve všech patrech voliéry, i na zemi, kde si částečně hledá potravu. Tito papoušci jsou zvědaví a přístupní ptáci, kteří se dají celkem dobře ochočit, i když je chováme ve voliéře.
Papoušek nádherný dává přednost hnízdění v přírodní budce, například v dutém kmeni. Rozměry této budky jsou asi 30 centimetrů na 60 centimetrů výšky a s vletovým otvorem o průměru 9 až 10 cm. Na dno budky navršíme trochu vlhké rašeliny nebo ztrouchnivělého dřeva. Samička snáší 3 až 5 bílých vajec, ze kterých se za 21 dnů vyklubou mláďata. Papoušek hnízdo urputně brání, často také před svým ošetřovatelem. Asi za čtyři až pět týdnů po vylíhnutí mláďata vylétají z budky. Potom je rodiče ještě nějakou dobu vodí a přikrmují. Trvá asi rok, nebo dokonce déle, než se mladí samečkové plně vybarví. Do té doby se všichni mladí ptáci podobají matce. Papoušek nádherný je během hnízdění velice citlivý na vzruchy z okolí - absolutní klid a pravidelnost jsou v této době velice důležité.
Obrázky, zvuky či videa k tématu papoušek nádherný ve Wikimedia Commons
Galerie papoušek nádherný ve Wikimedia Commons Tento článek není dostatečně ozdrojován a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit.Papoušek nádherný (Polytelis swainsonii) je druh papouška endemitní k jihovýchodní části Austrálie. Je jedním ze tří zástupců rodu Polytelis.
Der Schildsittich (Polytelis swainsonii) ist eine australische Papageienart. Es werden keine Unterarten unterschieden.
Schildsittiche sind mittelgroße Papageien mit einem langen stufigen Schwanz. Die Steuerfedern sind schmal und am Ende fein zugespitzt. Diese Sittiche erreichen eine Körperlänge von 40 Zentimetern und wiegen zwischen 133 und 157 Gramm.[1] Wie bei allen Prachtsittichen ist der Schnabel relativ klein. Die Art weist einen deutlichen Geschlechtsdimorphismus auf.
Die Grundfärbung des Gefieders beim Männchen ist leuchtend grün. Die Körperunterseite ist etwas gelblicher als das Gefieder auf der Körperoberseite. Der Scheitel ist blau. Dieses Blau wird zum Nacken hin etwas verwaschener. Stirn und vorderer Scheitel, Kinn und Kehle sowie die Wangen sind auffällig leuchtend gelb. Bei einigen Individuen weist die Stirn einen orangefarbenen Anflug auf. Einzelne Individuen haben außerdem ein breites rotes Halsband, das unmittelbar an die gelbe Kehle angrenzt.
Am Flügelbug haben Schildsittiche ein mattblaues Gefieder. Mattblau sind außerdem die äußersten Armschwingen und die Außenfahnen der Handschwingen. Die Schwanzoberseite ist dunkelgrün und läuft zur Spitze hin dunkelblau verwaschen aus. Die Schwanzunterseite ist grauschwarz. Die äußeren Steuerfedern sind an ihrer Spitze matt weißgelblich. Der Schnabel ist korallenrot. Die Iris ist gelborange.
Weibchen fehlt die Gelbzeichnung am Oberkörper. Stirn und Gesicht sind matt bläulich grün. Die Schenkel sind orangerot bis mattrot. Die äußersten Steuerfedern sind auf den Innenfahnen mattrot. Die Iris ist gelb. Jungvögel gleichen den Weibchen weitgehend. Bei ihnen ist jedoch der Oberkörper ohne jegliche Abzeichen.
Der Flug ist gradlinig und schnell. Kennzeichnend für ihre Flugsilhouette sind die nach hinten gerichteten Schwingen und der nach hinten stufig auslaufende Schwanz. Größere Strecken legen sie in beachtlicher Höhe zurück.[2]
Schildsittiche kommen ausschließlich im inneren südöstlichen Australien vor. Ihr Verbreitungsgebiet reicht von der Mitte New South Wales bis in den äußersten Norden des Bundesstaates Victoria.
Schildsittiche sind in ihrem Brutareal eng an größere Bestände von Eucalyptus camaldulensis gebunden. Diese Eukalyptusart findet sich in der Regel in flussnahen Wäldern, die gelegentlich auch überschwemmt werden. Sie nutzen auch mit Eukalyptusbäumen bestandene Baumsavannen.[3] Außerhalb der Fortpflanzungszeit sind sie in einer Vielzahl bewaldeter Habitate zu finden.
Schildsittiche sind ausgesprochen soziale Vögel, die selbst in der Fortpflanzungszeit nur selten als Einzelpaare beobachtet werden. In der Fortpflanzungszeit bilden sie meist kleine Schwärme, außerhalb dieser Zeit sind Schwärme mit mehr als 200 Individuen keine Seltenheit.[4]
Schildsittiche sind tagaktive Vögel. Ihr Aktivitätshöhepunkt liegt am frühen Morgen und am späten Nachmittag, die Ruhephasen verbringen sie in Baumkronen. Zur Nahrung zählen vor allem Grassamen, daneben spielen Früchte, Beeren, Nüsse, Nektar und Blüten sowie Insekten und deren Larven eine Rolle. Die Nahrungssuche erfolgt überwiegend am Boden, häufig aber auch in den äußersten Randbereichen von Sträuchern und Bäumen.[2]
Schildsittiche sind Höhlenbrüter. Die Bruthöhle befindet sich in der Regel hoch über dem Boden. Sie verteidigen kein Brutrevier, daher wurden bereits in einem Baum mehrere von brütenden Schildsittichen besetzte Baumhöhlen gefunden.[5] Brutbäume finden sich in der Regel in der Nähe von Gewässern. Vermutlich nutzen Schildsittiche über Jahre dieselbe Nisthöhle.[6] Zum Balzverhalten der Männchen gehören kurze Schauflüge vor den Weibchen.[7]
Das Gelege besteht normalerweise aus vier bis fünf Eiern. Es brütet allein das Weibchen. Die Jungvögel sind etwa 40 Tage nach dem Schlupf flügge.[7]
Der Schildsittich (Polytelis swainsonii) ist eine australische Papageienart. Es werden keine Unterarten unterschieden.
The superb parrot (Polytelis swainsonii), also known as Barraband's parrot, Barraband's parakeet, or green leek parrot,[1][2][3] is a parrot native to south-eastern Australia. It is a dimorphic species and one of three species in the genus Polytelis.
The superb parrot is mostly bright green with darker flight feathers and is about 40 cm (16 in) long with a long pointed tail. Adult males have continuous yellow foreheads and throats, with a red horizontal band across the border of the throat.
First described by French naturalist Anselme Gaëtan Desmarest in 1826, the superb parrot is one of three species in the genus Polytelis of long-tailed parrots.[4] Common names include superb parrot and, in avicultural circles, Barraband's parrot or parakeet, named after the artist Jacques Barraband who illustrated it for Francois Le Vaillant in 1801[5] or green leek (although the last is applied to several unrelated species).[6] Its closest relative is the regent parrot.
The superb parrot is medium-sized, bright green, approximately 40 cm (16 in) long, and has long tail feathers, a yellow-green neck, and yellow-orange irises. The adult male has a scarlet band on its upper chest and a bright yellow face and throat. The adult female has a pale blue-green face, greyish-green throat, a variable tinged russet-pink fore-throat, and orange thighs. Juveniles have brown irises and otherwise resemble females.[7] The male has adult coloured plumage at the age of about one year.[2]
An Australian endemic, the superb parrot is restricted to the dry (sclerophyll) woodlands of New South Wales and Victoria. There is estimated to be at least 10,000 individuals in the wild.[8]
BirdLife International has identified the following sites as being important for superb parrot conservation:[9]
It nests on hollow limb or a hole in a tree. During breeding season, small flocks of males often forage for food alone. Pairs may nest in a loose colonial system of as many as 6 pairs, so females are in the neighborhood at this time. The diet consists mainly of eucalypt flowers, fruits, nectar and pollen. It consumes seeds and green heads of the Yellow Box (Eucalyptus melliodora).[10][11]
Due to ongoing habitat loss in Australia, small population size and limited range, the superb parrot was evaluated as Vulnerable on the IUCN Red List of Threatened Species,[1] until it was downlisted to Least Concern in 2012.[12] It is listed on Appendix II of CITES.
Superb parrots are listed as vulnerable on the Australian Environment Protection and Biodiversity Conservation Act 1999. Their conservation status also varies from state to state within Australia; for example, the superb parrot is listed as threatened on the Victorian Flora and Fauna Guarantee Act (1988).[13] Under this Act, an Action Statement for the recovery and future management of this species has been prepared.[14]
During February–June 2005, timber logging in the Barmah State Forest destroyed 60 percent of the nesting colonies of the superb parrot (6,000 tonnes or 6,600 short tons of river red gums): with fewer than 150 breeding in Victoria, this has severely compromised their chances of survival.[15][16]
In December 2008, dozens of reports were filed of superb parrots being hit by cars.[17] NPWS wildlife officials speculated that the parrots had gorged on grain spilled from an uncovered truck and became unable to move, eventually being hit by automobiles.
Restored habitat for the Superb parrot on an abandoned railway line The superb parrot (Polytelis swainsonii), also known as Barraband's parrot, Barraband's parakeet, or green leek parrot, is a parrot native to south-eastern Australia. It is a dimorphic species and one of three species in the genus Polytelis.
The superb parrot is mostly bright green with darker flight feathers and is about 40 cm (16 in) long with a long pointed tail. Adult males have continuous yellow foreheads and throats, with a red horizontal band across the border of the throat.
El perico soberbio[2] (Polytelis swainsonii) es una especie de ave psitaciforme de la familia Psittaculidae endémica del sudeste de Australia.
El perico soberbio mide alrededor de 40 cm, incluida su larga cola. Presenta dimorfismo sexual. Su plumaje es principalmente de color verde. Los machos presentan dos manchas amarillas, una que ocupa la frente y la parte frontal del píleo y otra en las mejillas y la garganta, y una lista roja en la parte inferior del cuello. Presentan plumas de vuelo azules en la parte superior y negruzcas en la inferior, al igual que la parte inferior de su cola. Su iris es anaranjado. Las hembras tienen las mejillas y la garganta de color verde azulado y una lista rosada en el cuello de intensidad variable. Los juveniles se parecen a las hembras aunque tienen los ojos pardos.[3] Los machos obtienen sus coloración adulta al año de edad.[4]
El perico soberbio fue descrito científicamente por el naturalista francés Desmarest en 1826.[5] Es una de las tres que forman el género Polytelis.
Es endémico de Australia y se encuentra restringido a las zonas arboladas secas de Nueva Gales del Sur y Victoria. Se estima que hay unos 10 000 individuos en la naturaleza.[6]
Anidan cavidades de las ramas o el tronco de los árboles. Durante la época de cría suelen observarse pequeñas bandadas de machos que se alimentan juntos. Las parejas pueden anidar en pequeñas colonias de hasta 6 parejas, por lo que las hembras no se quedan del todo solas en el nido. Su dieta consiste principalmente de flores, frutos, néctar y pólen de eucalipto. Consumen las semillas y brotes del Eucalyptus melliodora.[7][8]
A pesar de la continua pérdida de hábitat nativo, su pequeña población y su limitada distribución el perico soberbio está catalogado como especie bajo preocupación menor por la UICN,[1] Además se encuentra en el apéndice II del CITES.
En Australia también está clasificado como especie vulnerable en la ley de protección del medio ambiénte y conservación de la biodiversidadad de 1999. Además su estatus de conservación varía entre estados, por ejemplo en la ley de Victoria (1988) se considera especie amenazada.[9][10]
El perico soberbio (Polytelis swainsonii) es una especie de ave psitaciforme de la familia Psittaculidae endémica del sudeste de Australia.
Polytelis swainsonii Polytelis generoko animalia da. Hegaztien barruko Psittacidae familian sailkatua dago.
Polytelis swainsonii Polytelis generoko animalia da. Hegaztien barruko Psittacidae familian sailkatua dago.
Loistokaija (Polytelis swainsonii) on kaakkoisaustralialainen kaijalaji. Sen tieteellinen nimi on annettu englantilaisen lintutieteilijä William Swainsonin mukaan.
Linnun pituus on noin 40 cm ja paino 132–157 grammaa. Koiraan höyhenpuku on pääosin vihreä, alapuolelta kellanvihreä, sen otsa, posket ja kurkku ovat keltaiset, rinnan poikki kulkee leveä punainen vyö ja päälaki sinihohtoinen. Naaras on lähes kokonaan vihreä, reisihöyhet ovat oranssinkeltaiset. Nokka on korallinpunainen, koivet harmaat ja iiris kellanoranssi (koiras) tai keltainen (naaras). Nuori lintu muistuttaa naarasta, sen iiris on vaalean ruskea.
Loistokaijat elävät Australian kaakkoisosassa Uudessa Etelä-Walesissa ja Victoriassa. Kanta on keskittynyt Murrumbidgee- ja Castlereaghjokien valuma-alueille. Lajin populaation koko on noin 6 500 aikuista yksilöä. Se on uhanalainen elinympäristöjen tuhoutumisen takia, sillä metsiä on hakattu muun muassa maanviljelyn, polttopuiden keräilyn ja vieraiden puulajien kasvattamisen tieltä.
Loistokaija on suosittu häkkilintu.
Loistokaijan elinympäristöä ovat jokivarsien eukalyptusmetsiköt, esiintymisalueen itäosissa laji elää myös metsänreunoissa ja avoimissa metsissä.
Loistokaijan pesintä tapahtuu syys–joulukuussa. Pesä on tavallisesti vesistön lähellä kasvavan eukalyptuksen kolossa tai lahossa oksassa. Naaras munii neljästä kuuteen munaa, joita se hautoo keskimäärin 22 päivää. Koiras tuo hautovalle naaraalle ruokaa pari-kolme kertaa päivässä. Poikaset jättävät pesän kuukauden ikäisinä.
Lajin ruokavalio koostuu hedelmistä, pähkinöistä, siemenistä, marjoista, silmuista, kukista ja medestä. Se ruokailee usein yhdessä undulaattien kanssa.
Loistokaija (Polytelis swainsonii) on kaakkoisaustralialainen kaijalaji. Sen tieteellinen nimi on annettu englantilaisen lintutieteilijä William Swainsonin mukaan.
Polytelis swainsonii
La Perruche de Barraband (Polytelis swainsonii) est une espèce d'oiseaux du Sud-Est de l'Australie. C'est une espèce menacée (il n'en reste plus que quelques milliers) par la disparition des vieux eucalyptus où elle va nicher.
Son nom commémore l'illustrateur Jacques Barraband (1768-1809).
C'est un oiseau de 40 cm. de long avec une longue queue étroite. Le plumage est vert avec un vert plus brillant chez le mâle. Chez le mâle le front et les joues sont jaunes avec une bande rouge barrant le cou. Le bout des ailes est bleu. La femelle a la tête bleutée.
Elle habite les bois d'eucalyptus, dans la vallée du fleuve Murray, au Nord de l'État de Victoria et au sud-Est de la Nouvelle-Galles du Sud.
Elle se nourrit de fleurs d'eucalyptus, de bourgeons, de graines, de nectar et de pollen.
Elle vit souvent en bandes, quelquefois uniquement en couples dans la canopée où elle passe ses journées pour descendre se nourrir le matin et le soir.
Polytelis swainsonii
La Perruche de Barraband (Polytelis swainsonii) est une espèce d'oiseaux du Sud-Est de l'Australie. C'est une espèce menacée (il n'en reste plus que quelques milliers) par la disparition des vieux eucalyptus où elle va nicher.
Il parrocchetto di Barraband (Polytelis swainsonii) è un uccello della famiglia degli Psittaculidi.
Il parrocchetto di Barraband (Polytelis swainsonii) è un uccello della famiglia degli Psittaculidi.
De barrabandparkiet (Polytelis swainsonii) is een vogel uit de familie Psittaculidae (papegaaien van de Oude Wereld). Het is een endemische parkiet in zuidoostelijk Australië. De Franse en Nederlandse naam zijn een eerbetoon aan de Franse illistrator Jacques Barraband. De wetenschappelijke naam verwijst naar de Britse natuuronderzoeker William Swainson.
Deze parkiet is 40 cm lang en weegt 133 tot 157 g. De vogel is overwegend groen gekleurd. Het mannetje heeft geel op het voorhoofd en op het "gezicht" tot op de keel. Daaronder zit een brede, rode band. De vogel heeft een blauw "petje", de snavel is roodachtig roze. De vleugelpennen hebben blauwachtige uiteinden en de onderkant van de staart is zwart. Het vrouwtje is helemaal groen.[2]
Deze soort is endemisch in de deelstaten Victoria en Nieuw-Zuid-Wales. Het verspreidingsgebied is een groot stuk gekrompen sinds 1994, mogelijk door klimaatverandering. Tussen 1994 en 2008 stond de vogel daarom als kwetsbaar op de Rode Lijst van de IUCN. Het leefgebied bestaat uit Eucalyptusbossen langs rivieren en ook wel agrarisch landschap met boomgroepen.[2]
De grootte van de populatie werd in 2012 door BirdLife International geschat op tien tot twintigduizend volwassen individuen en er zijn geen aanwijzingen dat de populaties verder in aantal afnemen. Om deze redenen staat de vogel sinds 2012 als niet bedreigd op de Rode Lijst van de IUCN. Er gelden wel beperkingen voor de handel in deze parkiet, want de soort staat in de Bijlage II van het CITES-verdrag.[1]
Bronnen, noten en/of referentiesDe barrabandparkiet (Polytelis swainsonii) is een vogel uit de familie Psittaculidae (papegaaien van de Oude Wereld). Het is een endemische parkiet in zuidoostelijk Australië. De Franse en Nederlandse naam zijn een eerbetoon aan de Franse illistrator Jacques Barraband. De wetenschappelijke naam verwijst naar de Britse natuuronderzoeker William Swainson.
Multimedia w Wikimedia Commons Księżniczka tarczowa (Polytelis swainsonii) – gatunek ptaka z rodziny papug wschodnich (Psittaculidae). Zamieszkuje południowo-wschodnie obszary Australii, a zwłaszcza zalesione tereny Nowej Południowej Walii i Wiktorii.
Księżniczka tarczowa (Polytelis swainsonii) – gatunek ptaka z rodziny papug wschodnich (Psittaculidae). Zamieszkuje południowo-wschodnie obszary Australii, a zwłaszcza zalesione tereny Nowej Południowej Walii i Wiktorii.
Cechy gatunku Występuje wyraźny dymorfizm płciowy: Samica jest cała zielona, z niebieskim nalotem na głowie, a samiec ma żółte gardło i czoło, a pod gardłem ma czerwoną półobrożę. Zachowanie Są łagodnymi i przyjaznymi ptakami. Chociaż są płochliwe, przywiązują się do swojego opiekuna. Nie są zbyt hałaśliwe i nie niszczą drewnianych elementów woliery, w której są trzymane. Wymiary długość ciała: ok. 40 cm Pożywienie W niewoli podaje im się proso, kanar, zielonki, kawałki jabłka, ziarna słonecznika i świeże gałązki z liśćmi. Jaja Samica składa ok. 5 jajek. Inkubacja trwa ok. 19 dni.Gulstrupig parakit[2] (Polytelis swainsonii) är en fågel i familjen östpapegojor inom ordningen papegojfåglar.[3]
Den förekommer enbart i det inre av sydöstra Australien (New South Wales och norra Victoria).[3]
IUCN kategoriserar arten som livskraftig.[1]
Fågelns vetenskapliga artnamn hedrar William Swainson (1789-1855), engelsk naturforskare, konstnär och samlare.[4]
.JPG)
.jpg)
Wikimedia Commons har media som rör gulstrupig parakit.
Wikispecies har information om Polytelis swainsonii.
Gulstrupig parakit (Polytelis swainsonii) är en fågel i familjen östpapegojor inom ordningen papegojfåglar.
Polytelis swainsonii là một loài chim trong họ Psittacidae.[2]
Polytelis swainsonii là một loài chim trong họ Psittacidae.
Polytelis swainsonii (Desmarest, 1826)
Охранный статус
Роскошный баррабандов попугай[1] (лат. Polytelis swainsonii) — птица семейства попугаевых.
Длина тела 40 см, хвоста 20—22 см. Оперение ярко-зелёное. Горло, подбородок, щёки и лоб жёлтые, по горлу проходит широкая поперечная полоса красного цвета. Окраска самок более тусклая, у них нет красной полоски на горле. Клюв красного или красно-жёлтого цвета. Радужка оранжевая.
Обитает в Юго-Восточной Австралии.
Населяет эвкалиптовые леса, растущие по берегам рек, а также сады и парки. Питаются семенами диких и культурных растений: крапивы, пастушей сумки, чертополоха, герани, пшеницы, люцерны и других, а также нектаром цветущих эвкалиптов.
В кладке бывает 4—5 яиц, которые насиживает самка. Через 3 недели появляются птенцы. В семинедельном возрасте они вылетают из гнезда, но ещё в течение 14 дней они нуждаются в подкормке родителями.
Эти красивые попугаи пользуются популярностью среди любителей природы. В России их пока мало, но западные любители легко разводят их в вольерах или больших садках. Взятые молодыми, попугаи легко приручаются и обучаются говорить несколько слов, насвистывать несложные мелодии и подражать голосам птиц и животных.
Роскошный баррабандов попугай (лат. Polytelis swainsonii) — птица семейства попугаевых.
.jpg)
.jpg)
