Eudyptes schlegeli Finsch 1876

Pinqvin koloniyası

Şleqeli pinqvini^[1] (lat. Eudyptes schlegeli) — Kəkilli pinqvinlər cinsinə daxil olan, Makkuori adasının endemik canlısı.

Şleqeli pinqvinləri orta ölçülü pinqvinlər hesab edilir. Uzunluğu 70 sm, çəkisi isə 6 kq təşkil edir. Yetkin pinqvinlər vaxtlarının nöyük hissəsini okeanda keçirir. Əsasən kril, kiçik balıq və zooplanktonla qidalanır. Əvvəllər Şleqeli pinqvini Makaronlar pinqvini ilə eyni növə daxil edilirdi.

Makkuori adasının iqlimi mülayimdir. Antarktidada yaşayan pinqvinlərlərdən fərli olaraq iki yumurta qoyurlar. İnkubasiya dövrü 35 gündür.

Ümumi sayları 500 min baş olan koloniyalarda yaşaya bilirlər. Kiçik koloniyalarda pinqvinlərin sayı 200çütdür. Ümumi sayı 2—2,5 mln başdır.

Maraqlı fakt

• İngilis dilində bu növ pinqvinlər Royal Penguin adlanır. Bu səbəbdən Kral pinqvini ilə səhv salınır.

Mənbə

• Pinqvinlər haqqında məlumat

İstinadlar

Ar Mank Schlegel (Eudyptes schlegeli) a zo un evn dic'houest da nijal hag a vev en inizi isantarktika. Ne ouenn nemet en enez Macquarie, un enezenn etre-hent etre Zeland-Nevez hag Antarktika, hag en inizigoù nes.

Liammoù diavaez

El pingüí de Schlegel (Eudyptes schlegeli) és un ocell marí de la família dels esfeníscids (Spheniscidae). És un dels coneguts com pingüins crestats, degut a les contrastades plomes grogues que llueixen al cap.

Morfología

• Pingüí de mitjana grandària que fa uns 66 – 76 cm de llargària i un pes de 4 – 5 kg.
• Per sobre és de color gris blavós fosc, i per sota blanc. És l'únic entre els pingüins crestats amb gola i galtes normalment blanques, si bé de vegades grises.
• Plomall color taronja, de plomes allargades, pels costats del capell, cap arrere i avall pels costats dels ulls.
• Ulls vermells, bec marró rogenc clar, potes color carn.
• Joves semblants als adults, sense plomes taronja al cap.

Hàbitat i distribució

Ocell d'hàbits pelàgics que nia només a l'illa Macquarie, dispersant-se més tard per aigües properes.^[1]

Reproducció

Cap al mes de setembre acudeixen cap al llocs de cria. Fan nius molt senzills, amb pedres i material vegetal, a platges o vessants amb herba. Cap al mes d'octubre fan la posta, de dos ous, si bé només un sobreviu. Ambdós pares coven per torns durant 35 dies. Els joves estaran completament emplomallats als 65 dies i s'endinsaran en el mar.

Alimentació

S'alimenten de krill, peixos i en menor mesura calamars.

Referències

Aderyn a rhywogaeth o adar yw Pengwin Ynys Macquarie (sy'n enw gwrywaidd; enw lluosog: pengwiniaid Ynys Macquarie) a adnabyddir hefyd gyda'i enw gwyddonol Eudyptes schlegeli; yr enw Saesneg arno yw Royal penguin. Mae'n perthyn i deulu'r Pengwin (Lladin: Spheniscidae) sydd yn urdd y Sphenisciformes.^[1]

Talfyrir yr enw Lladin yn aml yn E. schlegeli, sef enw'r rhywogaeth.^[2]

Fe'i ceir yn aml ar lan y môr.Ni all hedfan, er fod ganddo adenydd.

Teulu

Mae'r pengwin Ynys Macquarie yn perthyn i deulu'r Pengwin (Lladin: Spheniscidae). Dyma rai o aelodau eraill y teulu:

Rhestr Wicidata:

Gweler hefyd

• Rhestr Goch yr IUCN

Cyfeiriadau

Tučňák královský (Eudyptes schlegeli) je středně velký zástupce čeledi tučnákovitých obývající vody obklopující Antarktidu. Množí se především na ostrově Macquarie^[2] a stejně jako ostatní druhy tučňáků tráví i tento druh velkou část svého života na moři. Způsobem života i vzhledem se velice podobá tučnáku žlutorohému (Eudyptes chrysolophus), ale obličej a bradu má na rozdíl od tohoto druhu bílé. Do dnes se stále spekuluje o možnosti, že by mohl být tučňák královský jedním z poddruhů tučňáka žlutorohého.^[3] Je známo, že se mezi sebou tyto druhy kříží, ačkoli je to poměrně neobvyklá záležitost a několikrát byl zaznamenán i případ, že v přírodě žily páry tvořené zástupci obou druhů. Vědecký název získal na počest německého zoologa Hermanna Schlegela. Tučňák královský dorůstá výšky kolem 70 cm a hmotnosti zhruba 6 kg.^[3] Na základě českého názvu královský, podobného významu císařský, bývá často zaměňován s tučňákem císařským, který je však téměř dvakrát vyšší a několikanásobně těžší.

Živí se krilem, rybami a množstvím jiných vodních bezobratlých. Hnízdí na plážích nebo na holých svazích pokrytých nejrůznější vegetací. Hnízdo si staví v podobě mělké díry v písku, kam pokládá rostliny a kameny. Stejně jako ostatní druhy tučňáků je i tento druh vysoce koloniální a hnízdí v obrovských skupinách, které se mohou rozprostírat i na území větším jak jeden kilometr. Období rozmnožování začíná s příchodem září, ale plně rozprouděné je až během října. Samice snáší obvykle dvě vejce, ale často přežije jen jedno mládě. Matka ihned po nakladení vajec odchází do moře lovit potravu, zatímco partner udržuje vejce v teple; drží je na horní ploše nohou a pod kožními záhyby na břiše. V této fázi chovu nepřijímá potravu, ale žije pouze z tukových zásob svého těla. Po návratu samice si úlohy vymění, samec jde hledat potravu a samice pečuje o vejce. Vejce se inkubují zhruba 35 dní a po několika dnech života začnou mláďata tvořit velké skupinky, v kterých se choulí k sobě, aby získali více tepla. Plně opeřené je mládě ve věku 65 dní.

Tučňák královský prozatím není ohroženým druhem. Rozmnožuje se však prakticky na jediném ostrově, a tak jakákoli ekologická nestabilita může vyústit v závažný problém. Nechová jej doposud žádná Zoologická zahrada.^[3]

Výskyt

Tučňák královský hnízdí převážně na ostrově Maquarie.^[4] Spatřen byl ale i na březích Nového Zélandu, Austrálie nebo Antarktidy.^[5] Buďto se jednalo pouze o tuláky, nebo o menší skupinu spíše zmatených mladistvých. V těchto oblastech totiž tučňák královský obvykle přečkává zimu, a v období rozmnožování migruje na již zmíněný ostrov Maquarie. Avšak jsou známy drobné kolonie na vzdálených ostrovech Campbellových a Kerguelenech, nebo dokonce až v Jižní Georgii.^[5][6] Dost často se ale v takových případech jedná pouze o záměnu s tučňáky žlutorohými.^[7] Řada jedinců do jiných oblastí s největší pravděpodobností zatoulá, ale ať už z jakéhokoli důvodu, nejedná se prozatím o populaci významnou nebo trvale hnízdící.

Popis

Detail hlavy tučňáka královského

Tučňák královský může být vysoký až 75 cm, a vážit až 8 kg.^[3] Avšak při pelichání nebo v období rozmnožování několik dní i týdnů hladoví, a za takových okolností může vážit o dva až čtyři kilogramy méně.

Dospělý tučňák královský má šedé až černé peří na hlavě, vrchní straně křídel, a na zádech a ocasu. Zbytek jeho těla už pokrývá jen bílé peří (snad jen vnitřní strana křídel může být místy ozdobena nepravidelným černým flekem), ale na rozdíl od svých příbuzných má i bíle tváře a bradu, kvůli čemuž je výrazněji odlišný. Nad očima má řadu volně visících peříček (chocholku) zlatavé barvy, rostoucích až do délky 10 cm. Disponuje silným červeno-hnědým zobákem, jež je nezbytnou součástí k soužití v těsné kolonii. Duhovky jsou rovněž červené a nohy jsou růžové, přičemž podrážky černé.

Mladí ptáci jsou snadno rozpoznatelní. Zprvu má jejich tmavý odstín šatu hnědý nádech, a světlá pera jsou spíše našedlá nežli bílá. Zobák pak mají prostě černý.

Vyspělý jedinci s juvenilním šatem jsou již dospělým zdánlivě podobní, ale zobák a chocholky mají stále nevýrazné. Odlišně vypadají celé období chovu, do doby než kolonii opustí, čímž je zajištěno, že se k nim ostatní dospělý nebudou chovat agresivně.

Chování

Profil tučňáka královského

Potrava a způsob lovu

Jako velmi zdatný plavec se tučňák královský živí potravou v moři. Primárně pak různými korýši a krilem, např. krunýřovkou krillovou (Euphausia superba) či druhem Euphausia vallentini. Jeho jídelníček tvoří ale i různé druhy mořských ryb, jako třeba Electronna carlesbergi z čeledi lampovníkovitých nebo Magnesudis prionosa. Zřídka loví taktéž chobotnice, především pak zástupce rodu Moroteuthis.^[3][7]

Tučňák královský má především vynikající zrak, s kterým vidí i v hluboké vodě prakticky za tmy. Jeho rohovky jsou ploché, díky čemuž mnohem lépe zaostřuje světlo. Když se nachází pod vodou, vnímá pouze nuance takových barev, které v moři převládají, především tedy zelenou, modrou či fialovou, a třeba červenou nerozeznává vůbec. Díky tomuto přizpůsobení se ve vodě mnohem lépe orientuje.^[3] Obvykle se pohybuje v hloubkách od 6–32 metrů, ale dokáže se potopit do hloubky větší jak 200 metrů.^[3]

Predátoři a parazité

Dospělci nemají na souši prakticky žádné nepřátelé. Dokonce ani ze strany invazivní druhy živočichů, jenž byli z ostrova vymýceni.^[5] Na pozoru se musí mít pouze při pobytu na moři, před některými druhy kytovců nebo ploutvonožců. Mláďata jsou ale ohrožovány mořskými dravými ptáky, jako třeba chaluhou subantarktickou (Catharcts lonnbergi).^[7]

Tučňáci královští jsou častými nositeli parazitů. Mezi nejčastější patří několik druhů vší z rodu Austrogoniodes, blechy (Pagipsylla galliralli) a klíšťata (Ixodes uriae). Hojně se vyskytují obzvláště na mladých ptácích, kteří se celý den pohybují pouze v blízkosti hnízd na souši.^[3]

Rozmnožování a chov mláďat

Skupina tučňáků královských na ostrově Macquarie

Na březích ostrova Maquarie se tučňák královský objevuje začátkem října nebo koncem září.^[3][7] Během několika týdnů se tu sejde obrovská kolonie tučňáků (o 150 000 až 500 000 jedincích). Zprvu však jen samců, samice dorazí asi o 10 dní později.^[3]

Mládě rypouše sloního (Mirounga leonina) pro tučňáky sice nebezpečné není, ale před dospělými se musí mít na pozoru. Dost často kolem nich procházejí do moře a zpět, a s takovým savcem se můžou jen těžko rovnat

Prvotní úlohou samců je vytvořit hnízdo, a tak se předhánějí v zabrání nejlepších míst (jako nejlepší se rozumí takové místo, jež se nachází v samotném středu kolonie, kde jsou hnízda nejbezpečnější). Tučňáci se mohou nacházet až téměř dva kilometry ve vnitrozemí. Obhájené hnízdo následně vystelou, a to dle svých zkušeností a dostupného materiálu. Na vyseděnou prohlubeň tak shromažďují různé rostliny, větvičky nebo třeba kameny. Neustále hnízdo přerovnávají a vylepšují, a proto nějakou dobu trvá, než jej zhotoví do úplné spokojenosti. Skutečnou stopku zajistí až samice, kterých si všimnou ještě v dáli na moři. V danou chvíli samci kolektivně zpozorní, a soustředí se pouze na ně. Zatímco se samice kolébají směrem k hnízdišti, samci na ně náruživě volají. Vzpřímeně stojí u svého hnízda, zvláštně kývají nataženou hlavou a třepetají křídly. Snaží se být co nejvíce vidět a slyšet, a proto jsou tyto signály doprovázeny hlasitým troubením. Tímto způsobem samice vábí, ale spíše shledávají konkrétní družky, s nimiž se pářili loni. Tučňák královský je totiž přísně monogamní. Samice hlasům bedlivě naslouchají, a když svého partnera rozpoznají, stane se pro ně jakousi navigací. Samec se totiž neutiší do chvíle, kdy se jeho partnerka ocitne přímo naproti němu. Do okolí tak neustále sděluje své osobní údaje – kde se nachází, jakého je pohlaví, a že je připraven k páření, proto je vždy v kolonii takový hluk. Námluvy jsou pak celkem krátkodobé.^[7] Nalezený pár se pouze uvítá, přesvědčí se o původu partnera a začnou se zanedlouho pářit.

V měsíci říjen snese samice asi dvě vejce. Prvé snesené vejce o váze asi 100 gramů^[3], bývá patrně menší než druhé o váze až 160 gramů.^[3] Není to však nevšední jev. Často nebývá první vejce ani oplodněné, a slouží pouze k upoutání predátorů. Samice jej kolikrát zcela vědomě vyhodí z hnízda.^[7] Opuštěných vajec je pak v kolonii nespočet, a především draví ptáci této jednoduché kořisti nepohrdnou. Na snesené druhé vejce pak nemají ani čas, a v podstatě už ani chuť.

Vejce jsou inkubována zhruba 35 dní.^[3] První dny jsou u hnízda přítomny oba z páru, z nichž ten který nesedí svého partnera pouze střeží. Jako první sedí zpravidla samice, tedy současně po nakladení. Po určité době si pozici vymění, a samice odchází do moře lovit potravu. Samec zatím vejce udržuje v teple, drží je na horní ploše nohou a pod kožními záhyby na břiše. Nepřijímá v tomto období potravu, ale žije pouze z tukových zásob svého těla. Zhruba za týden se samice vrátí a úlohy si vymění, samec jde hledat potravu a samice pečuje o vejce. U vylíhnutí pak bývají opět pospolu.

Rodiče se dělí i v péči o mláďata. Prvních zhruba 20 dnů^[3] je u nich alespoň jeden z páru a druhý loví v moři. Následně (po 21–24 dnech)^[3] potomky opouštějí a ponechávají je v takzvaných školkách, což je skupinka převážně stejně starých mláďat. V ní se udržují těsně pospolu, čímž každý z nich získá více tepla, ale zároveň se tak chrání před predátory, především pak před dotíravými dravými ptáky. Krmeni jsou každý druhý až třetí den. Rodiče na své potomky už od pobřeží volají a vyčkávají na jejich odezvu. Rozpozná-li mládě jejich hlas, hladové pak nedočkavostí cupitá naproti. Do juvenilního plně funkčního peří se mláďata dostanou ve věku 65 dní^[3], a kolonii za pár dní opustí. Na moři pohlavně vyzrají za zhruba 5 let a vrátí se na hnízdiště, kde se pokusí o vlastní chov potomků. Pokusí-li se dříve, tak zpravidla vždy neúspěšně.^[3] Tučňák královský se může dožít asi 15–20 let, neexistují však spolehlivé záznamy.^[3]

Dospěly se asi tři týdny vykrmují na moři a vrátí se opět na pobřeží přepeřit. Zhruba tak dalších 25 dní hladoví. Následně se pohybují pouze v oceáně, daleko od hnízdiště, do období dalšího rozmnožování.^[3]

Ohrožení

Tučňák královský není zatím zařazen do kategorie ohrožených druhů, ale v současnosti je podle IUCN zařazen mezi druhy téměř ohrožené; dříve byly loveny hlavně pro olej a v roce 1870 Tasmánská vláda vydala licenci povolující lov tučňáků královských, ale pouze do určitého množství, v tomto případě maximálně 150 000 tučňáků na rok. Po ukončení této vyhlášky, v letech 1919–1920, se populace tučňáků královských obnovila, a na ostrově Macquarie dosáhla mezi lety 1984–1985 zhruba 850 000 párů.^[5] K roku 2017 je populace stabilní, a dle mezinárodního svazu ochrany přírody hnízdí pravidelně na tomto ostrově obdobný počet ptáků.^[3][4][5]

Tučňák královský není ohrožen žádnou přímou hrozbou.^[5] Invazivní druhy živočichů byli pro zachování zdejší fauny a flóry z ostrova odstraněny; divoké kočky (Felis catus) již v roce 2001, a další nepůvodní obyvatelé jako krysa obecná (Rattus rattus), chřástal weka (Galliralus australis) či králík evropský (Oryctolagus cuniculus), byli roku 2014 vyhubeni za pomocí pesticidů.^[3][4][5]

V budoucnosti může populaci těchto tučňáku ohrozit kolísává potravní dostupnost vlivem komerčních rybolovů, nebo v důsledku globálního oteplování a následných klimatických změn. V neposlední řáde může znamenat hrozbu turistický rozmach, který by opakovaně narušoval přirozený běh v koloniích.^[3][5]

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Royal Penguin na anglické Wikipedii.

1. ↑ Červený seznam IUCN 2018.1. 5. července 2018. Dostupné online. [cit. 2018-08-10]
2. ↑ BBC. Jižní Pacifik [online]. Česká televize, program ČT2, 2011-04-01 [cit. 2011-06-04]. Kapitola Oceán ostrovů (1/6). Čas 7:10 od začátku stopáže. Dostupné online. (česky)
3. ↑ ^{a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v} Eudyptes schlegeli (royal penguin). Animal Diversity Web [online]. [cit. 2017-07-21]. Dostupné online. (anglicky)
4. ↑ ^{a b c} Royal penguin videos, photos and facts - Eudyptes schlegeli. Arkive [online]. [cit. 2017-07-21]. Dostupné online. (anglicky)
5. ↑ ^{a b c d e f g h} Eudyptes schlegeli (Royal Penguin). www.iucnredlist.org [online]. [cit. 2017-07-21]. Dostupné online.
6. ↑ Royal Penguins, Eudyptes schlegeli. MarineBio.org [online]. [cit. 2017-07-21]. Dostupné online.
7. ↑ ^{a b c d e f} Haubenpinguin | Pinguine.net. www.pinguine.net [online]. [cit. 2017-07-21]. Dostupné online. (německy)

Literatura

• WILLIAMS, Tony D.; WILSON, Rory P. The penguins : Spheniscidae. Oxford: Oxford University Press, 1995. (Bird Families of the World; sv. 2). ISBN 019854667X. S. 212 - 223.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu tučňák královský ve Wikimedia Commons

Der Haubenpinguin, auch Schlegelpinguin genannt (Eudyptes schlegeli), ist eine Pinguin-Art, die auf den subantarktischen Inseln im australischen Bereich (Macquarie-Insel und benachbarte Inseln) zu finden sind. Er zählt zu der Gattung der Schopfpinguine. Es werden keine Unterarten für den Haubenpinguin unterschieden. Die IUCN stuft den Haubenpinguin als gefährdet (vulnerable) ein. Grund für die Einordnung ist das sehr kleine Brutareal dieser Art, so dass außerordentliche Ereignisse in dieser Region sich massiv auf den Gesamtbestand auswirken würden.^[1] Der Gesamtbestand wird von der IUCN derzeit auf 1,7 Millionen geschlechtsreife Individuen geschätzt. Die durchschnittliche Lebenserwartung liegt bei 10 Jahren.^[2]

Der Haubenpinguin weist eine große Ähnlichkeit mit dem Goldschopfpinguin auf und wurde früher als dessen Unterart eingeordnet. Diese taxonomische Einordnung ist heute weitgehend aufgegeben und der Haubenpinguin wird als eigenständige Art betrachtet.^[3]

Erscheinungsbild

Allgemeine Merkmale

Der Haubenpinguin erreicht eine Körperlänge zwischen 65 und 75 Zentimeter und ist damit gemeinsam mit dem Goldschopfpinguin die größte Art innerhalb der Gattung der Schopfpinguine. Wie bei allen Schopfpinguinen variiert das Gewicht der Haubenpinguin stark im Verlauf des Jahres. Weibchen erreichen ein Gewicht zwischen 3 und 8,1 Kilogramm, Männchen wiegen zwischen 3,8 und 8,1 Kilogramm. Tendenziell ist das Gewicht unmittelbar vor der Mauser am höchsten. Das Gewichtsminimum wurde bislang nach der Aufzucht der Jungvögel festgestellt. Da für den Haubenpinguin bislang keine hinreichenden Daten vorliegen, fehlt das Gewicht nach der Mauser. Andere Arten aus der Gattung der Schopfpinguine haben tendenziell zu diesem Zeitpunkt ihr Gewichtsminimum.^[4] Das Gefieder der Haubenpinguine zeigt keine auffälligen jahreszeitlichen Schwankungen. Der einzige auffällige Sexualdimorphismus ist der Größenunterschied zwischen Männchen und Weibchen. Männchen sind dabei tendenziell etwas schwerer als die Weibchen. Jungvögel können anhand von Unterschieden im Gefieder etwa bis zu einem Alter von zwei Jahren von den adulten Haubenpinguinen unterschieden werden.

Gefieder

Adulte Haubenpinguine haben einen schwarzen Oberkopf mit langen, auffällig orangegelben und schwarzen Federn, die auf einer verhältnismäßig kleinen Stelle an der Stirn wachsen. Diese befindet sich etwa ein Zentimeter hinter dem Schnabelansatz. Die verlängerten Gesichtsfedern fallen nach hinten und biegen sich hinter dem Auge leicht herab. Die Wangen sind bis zur Kehle weiß oder blass-grau. Dieses Merkmal ist das wichtigste Unterscheidungsmerkmal von anderen Schopfpinguinen. Bei einigen wenigen Individuen sind die Wangen allerdings auch dunkelgrau oder gar schwarz. Bei einer größeren Zahl von Individuen trennt ein schmales graues Band die weißen Wangen von der weißen Brust.

Haubenpinguine in ihrer Brutkolonie

Der Oberkörper und der Schwanz sind bei frisch vermauserten Vögeln schwarz mit einem bläulichen Schimmer. Bei Haubenpinguinen kurz vor der Mauser ist das Gefieder blasser und wirkt häufig bräunlich. Die zu Flossen umgeformten Flügel sind auf der Oberseite schwarzblau mit einem dünnen weißen Rand an den Flossenseiten. Die Flossenunterseite ist weißlich bis rosa-weißlich mit einem kleinen schwarzen Fleck am Flossenende und einem größeren schwarzen Fleck an der Flossenbasis. Der Schnabel ist kräftig und massig gebaut. Die Schnabelfarbe ist ein dunkles Orange-Braun. Viele ältere Individuen weisen auf dem Schnabel auffällige längs verlaufende Querrillen auf. Die unbefiederte Haut an der Schnabelbasis bildet ein auffälliges rosafarbenes Dreieck. Die Iris ist rötlich-brauch. Die Vorderseite der Beine ist rosa, die Rückseite dagegen schwärzlich. Die Füße und Schwimmhäute sind gleichfalls rosafarben, die Sohlen sind schwärzlich.

Jungvögel

Einjährige Haubenpinguine lassen sich von den adulten Haubenpinguinen durch ihre kleinen und schlankeren Körperbau unterscheiden. Ihr Schnabel ist noch wesentlich kleiner als bei den Adulten, die Schnabelfarbe ist dunkler und matter. Jungvögel haben außerdem tendenziell noch graue Wangen und Kehlen. Ihnen fehlt außerdem der Federschopf entweder noch völlig oder die bereits vorhandenen gelben Federn sind auffällig kurz. Selbst bei zweijährigen Vögeln ist der Federschopf noch deutlich kürzer als bei bereits geschlechtsreifen Haubenpinguinen.

Verwechslungsmöglichkeiten mit anderen Pinguinarten

Der Haubenpinguin weist eine große Ähnlichkeit mit dem Goldschopfpinguin auf. Dieser ist neben dem Haubenpinguin die einzige Art, bei dem verlängerte gelbe Gesichtsfedern auf der Stirn wachsen. Der Goldschopfpinguin hat jedoch in der Regel eine schwarze Kehle und schwarze Wangen. Dieser ist in der Regel auch etwas kleiner. Allerdings werden bei Goldhaubenpinguinen gelegentlich auch Farbmorphen mit weißen Wangen beobachtet. Die einzige weitere Pinguinart, die wie der Haubenpinguin ein weißes Gesicht aufweisen, ist der Zügelpinguin. Dieser ist jedoch erheblich kleiner und diese Art weist keine gelben Gesichtsfedern auf.^[5]

Verbreitung

Haubenpinguine auf der Macquarie-Insel

Das Brutareal des Haubenpinguins ist auf die Macquarie-Insel und einige kleinere angrenzende Inseln beschränkt. Sie halten sich dort nur während der Fortpflanzungszeit auf. Ihr Verbreitungsgebiet während der Nichtbrutzeit ist nicht genau bekannt. Man geht jedoch davon aus, dass sich Haubenpinguine dann vorwiegend in subantarktischen Gewässern im äußersten Südwesten des Pazifiks und äußersten Südosten des Indischen Ozeans, aber bevorzugt in der Nähe der Macquarie-Insel aufhalten.^[2] Irrgäste wurden bereits an der Küste Australiens und Neuseelands gesichtet. Es liegt außerdem eine Beobachtung in Gewässern der Antarktika vor. Auf Grund der Verwechslungsmöglichkeit mit weißgesichtigen Goldschopfpinguinen ist nicht gesichert, ob es sich bei der Beobachtung von weißgesichtigen Schopfpinguinen in der Nähe von Heard Island, Marion Island, den Crozetinseln und den Kerguelen um Irrgäste dieser Art oder um Farbmorphen des Goldschopfpinguins handelt.

Der Bestand auf der Macquarieinsel gilt heute als stabil. Früher wurden hier in großer Zahl Pinguine gejagt, um aus ihrem Fettgewebe Öl zu gewinnen.^[6]

Ernährung und Fressfeinde

Der Haubenpinguin ernährt sich hauptsächlich von Fisch, aber auch von Krill und Tintenfisch den er in Tiefen von bis zu 50 Metern fängt. Zu seinen Fressfeinden zählen der Neuseeland-Seebär, der Neuseeland-Seelöwe, Schwertwale und Haie.^[2]

Fortpflanzung

Brutkolonien der Haubenpinguine befinden sich auf der Macquarie-Insel sowohl an Hügeln der Küste als auch bis zu 1,6 Kilometer weiter im Inland. Gewöhnlich nutzen die Haubenpinguine kleine Fließgewässer, um hier in ihre Brutkolonien zu gelangen. Die Brutkolonien liegen teils nur wenig über dem Meeresniveau, teils aber auch bis zu 150 Meter über NN. Die Nester befinden sich gewöhnlich auf offenen und flachen Stellen mit einem felsigen bis steinigen Untergrund.^[5]

Haubenpinguinkolonie auf der Macquarie-Insel

Über das Sozialverhalten der Haubenpinguine liegen bislang nur wenige Untersuchungen vor. Grundsätzlich ist das Aggressions- und Balzverhalten sehr ähnlich dem anderer Schopfpinguinarten. Haubenpinguine kehren gegen Ende September bis Anfang Oktober in ihre Brutkolonien zurück. Die Brutkolonien können sehr groß sein. Sie umfassen gewöhnlich zwischen 75.000 und 160.000 Paare. Pro Quadratmeter sind durchschnittlich 2,43 Nester zu finden. Wie alle Schopfpinguine legt auch der Haubenpinguin zwei Eier. Das erste Ei hat ein durchschnittliches Gewicht von 100 und das zweite Ei von 163 Gramm. Wie bei allen anderen Schopfpinguinen kommt es zu einer obligaten Brutverringerung, da Haubenpinguine nicht in der Lage wären, ausreichend Nahrung zu finden, um zwei Nestlinge zu ernähren. Bei genauer untersuchten Populationen wurde das erste Ei in 83 von 100 Fällen bereits verloren oder wurde nicht bebrütet, bevor das zweite Ei gelegt wurde. Bei den Gelegen, bei denen das erste Ei noch zum Zeitpunkt der Ablage des zweiten Eis vorhanden war, entfernte in der Regel das Weibchen das erstgelegene Ei unmittelbar nach der Eiablage.^[7] Nur aus fünf von 100 erstgelegten Eiern schlüpft überhaupt ein Jungvogel. In diesen Fällen ging meistens das zweite Ei verloren, während das erste noch nicht entfernt war.^[8] Es ist bis jetzt kein Fall bekannt, in dem Haubenpinguine beide Jungvögel großzogen.

Die Brutzeit von etwa 35 Tagen ist in drei Phasen unterteilt. Während der ersten wechseln sich die beiden Elternvögel sehr häufig bei der Bebrütung der Gelege ab. Während der zweiten Phase, die etwa zwölf bis vierzehn Tage währt, brütet allein das Weibchen. In der dritten Phase verbleibt das Männchen beim Gelege. Der jeweils nichtbrütende Pinguin sucht derweil nach Nahrung. Das Männchen hudert das Küken während der ersten zehn bis zwanzig Tage nach dem Schlupf. Das Weibchen bringt derweil Futter herbei. Im Alter von etwa drei Wochen schließen sich die Jungvögel Kindergruppen an und werden dann von beiden Elternvögeln etwa alle zwei bis drei Tage gefüttert. Die Jungvögel werden mit 65 Tagen flügge und werden ab dann nicht mehr von den Elternvögeln gefüttert. Die Elternvögel verbringen dann etwa eine 30- bis 35-tägige Phase auf See und kehren dann in die Brutkolonie zurück, um dort zu mausern.

Haubenpinguine erreichen mit fünf bis sechs Jahren die Geschlechtsreife.

Literatur

• Tony D. Williams: The Penguins. Oxford University Press, Oxford 1995, ISBN 0-19854-667-X

Einzelnachweise

1. ↑ BirdLife Factsheet zum Haubenpinguin, abgerufen am 21. November 2010
2. ↑ ^{a b c} Daniel Gilpin, William Donohoe, Coralie Wink: Pinguine Lebensraum, Nahrung, Verhalten. Bath, ISBN 978-1-4075-0629-6.
3. ↑ Tony D. Williams: The Penguins, S. 212
4. ↑ Tony D. Williams: The Penguins, S. 220
5. ↑ ^{a b} Tony D. Williams: The Penguins, S. 222
6. ↑ Tony D. Williams: The Penguins, S. 221
7. ↑ Tony D. Williams: The Penguins, S. 224
8. ↑ Tony D. Williams: The Penguins, S. 223

Маквориски пингвин

Маквориски пингвин (латински: Eudyptes schlegeli) е пингвин кој живее во водите околу Антарктикот.

Физички особини

главата на макворискиот пингвин

Макворискиот пингвин расте од 65-76 cm и тежи 3-8 kg. Изгледаат како макаронските пингвин, но имаат бело лице и брада, за разлика од црните макаронски пингвини.

Размножување

Маквориските пингвини се размножуваат само на островот Маквори. Тие се гнездат на плажи или оголени области на карпи покриени со трева. Како и повеќето морски птици, и макаворијските пингвини исто така живеат во колонии недалеку од морскиот брег. Сезоната за парење започнува во септември, а јајцата се полагаат најдоцна во октомври. Лежат две јајца, но обично само едно преживува. И мажјаците и женките лежат на нив вкупно околу 35 дена (тие се менуваат на секои 12 дена).

Кога младенчето ќе се испили, машкиот родител го чува околу 10-20 дена, а мајката ја носи храната. По овој период, двајцата родители бараат храна, додека младенчињата формираат колонии. По околу два месеци, младенчињата го напуштаат гнездото и обично се враќаат во колонијата заради парење по околу шест години.

Исхрана

Маквориските пингвини се хранат со крил, риби, а помалку со лигни. Малечките кои сè уште ги хранат родителите јадат 2 до 3 пати на ден.

Загрозеност

Маквориските пингвини се сметаат за ранлив вид. Во минатото, тие се ловеле за нафта, кога владата на Тасманија помеѓу 1870 и 1919 година издала дозволи за нивен лов. Во овој период, просечно 150 000 пингвини (и кралски и маквориски) биле ловени на годишно ниво. Откако бил забранет нивниот лов на Маквори, бројот на пингвините од овој вид пораснал на околу 850.000 парови (по процените од 1984-1985 година)^[1].

На копно, стаорците понекогаш ги напаѓаат нивните јајца и младенчиња. Успехот во репродукцијата може да биде намален заради вознемирување од страна на туристите и истражувачите. Морското загадување, особено поради случајно јадење пластичен отпад, исто така може да биде смртоносно за единки од овој вид.

Најголемата закана за маквориските пингвини, како и за пингвините воопшто, се климатските промени како резултат на глобалното затоплување и намалувањето на бројот на риби како резултат на масовното ловење риби во регионот на Антарктикот^[1].

Име

На македонски и српски јазик, овие пингвини го добиле името по островот Маквори каде што се гнездат. Меѓутоа нивното научно име го добиле по германскиот зоолог Герман Шлегел.

На англиски јазик овие пингвини се нарекуваат Royal penguins, што лесно доведува до забуна со кралските пингвини англиски: King penguins), па во англиската литература треба да се обрати внимание на оваа разлика.

Наводи

The royal penguin (Eudyptes schlegeli) is a species of penguin, which can be found on the sub-Antarctic Macquarie Island and adjacent islands. The International Union for Conservation of Nature (IUCN) classifies the royal penguin as near threatened.^[1] The scientific name commemorates the German zoologist Hermann Schlegel.

Description

Royal penguin head

There is some controversy over whether royal penguins are a subspecies of macaroni penguins. Individuals of the two groups have been known to interbreed, though this is a relatively rare occurrence. Indeed, other penguins have been known to form mixed-species pairs in the wild.

They inhabit the waters surrounding Antarctica. Royals look very much like macaroni penguins, but have a white face and chin instead of the macaronis' black visage. They are 65–76 cm (26–30 in) long and weigh 3–8 kg (6.6–17.6 lb).^[2][3] Males are larger than females. Royal penguins breed only on Macquarie Island and, like other penguins, spend much of their time at sea, where they are assumed to be pelagic.

Breeding

Royal penguins nest on beaches or on bare areas on slopes covered with vegetation. Like most seabirds they are colonial, nesting in scrapes on the ground up to a mile inland. The breeding season begins in September with laying following in October. Though royals typically lay two eggs, only one usually survives. The egg is kept warm by both parents for around 35 days. This is done by rotating 12-day shifts. After hatching, the male cares for the chick for 2 to 3 weeks, when the female returns with food for both of them. If the female is delayed or fails to return to the colony, the chick will die. At about one month old, the chicks begin to group together for warmth and safety. Both parents continue to feed chicks two to three times a day. When the chicks are just over two months old, they will have grown their adult plumage and will leave the colony to go to sea to feed on their own.

It is common for the mother of multiple eggs to abandon their first egg only a day before their second egg arrives. Due to this abandonment the first egg has half the chance of hatching as the second egg that was kept. The causes of this behaviour are still unclear.^[4]

Diet

Royal penguins fighting on Macquarie Island

Royal penguins feed on krill, small fish, and small amounts of squid.

During breeding season, royal penguins will hunt in localized areas in conjunction to neighboring colonies. This implies a cohabitation with other colonies by sectoring off fishing areas for certain colonies, nearly eliminating resource competition.^[5]

Threats

Royal penguins as a species are classified as least concern by the IUCN, with high risk of endangerment in the wild.^[1] Historically they were hunted for their oil; between 1870 and 1919 the government of Tasmania issuing licences for hunting them, with an average of 150,000 penguins (both royal and king) being taken each year. At the peak of the industry in 1905, the plant established on Macquarie Island was processing 2000 penguins at a time, with each penguin yielding about half a litre of oil.^[6]

Since the end of penguin hunting on Macquarie the numbers have climbed to 850,000 pairs. Before hunting started, there were three million penguins on the island (both royal and king).^[6]

References

La Ŝlegela pingveno (Eudyptes schlegeli) estas specio de pingveno, kiu povas troviĝi ĉe la ĉeantarkta Makvora Insulo kaj apudaj insuloj. La Internacia Unio por la Konservo de Naturo (IUCN) klasigas la Ŝlegelan pingvenon kiel vundebla.^[1] La scienca nomo rememoras la germanan zoologon Hermann Schlegel.

Ĝi estas unu el la krestopingvenoj kaj estas iom da polemiko ĉu la Ŝlegela pingveno estas subspecio de la Ortufa pingveno. Oni scias, ke individuoj de ambaŭ grupoj interreproduktiĝis, kvankam tio estas relative rara okazo. Krome aliaj pingvenoj formis parojn de miksitaj specioj en naturo.

Aspekto

Vizaĝo de Ŝlegela pingveno.

Tiu specio havas nigrecajn suprajn partojn kaj tre blankajn subajn partojn. La piedoj estas rozkolorecaj kaj la okuloj ruĝaj. La beko estas dika, fortika kaj ruĝoranĝa. Distingo el aliaj similaj specioj povas esti ĉe la flava brovbendo kiu tiukaze estas pli disiĝa, flavoranĝa kaj miksa kun la nigra vertokapa plumaro, kio havigas orecan aspekton. Krome estas markita nigra frunto kun helflavaj flankaj bordoj.

La Ŝlegela pingveno similaspektas multe kiel la Ortufa pingveno, sed havas blankajn vizaĝon kaj mentonon anstataŭ la nigra vizaĝo de la Ortufa pingveno. Ili estas 65–76 cm longaj kaj pezas 3–8 kg.^[2][3] Maskloj estas pli grandaj ol inoj.

Kutimaro

Reproduktado

Birdareo de Ŝlegela pingveno ĉe Makvora Insulo.

Ili loĝas ĉe akvoj ĉirkaŭ Antarkto. Ŝlegelaj pingvenoj reproduktiĝas nur ĉe Makvora Insulo kaj, kiel aliaj pingvenoj, pasas multan tempon ĉemare, kie ili estas pelagaj.

Ŝlegelaj pingvenoj nestumas sur strandoj aŭ nudaj areoj sur deklivoj kovritaj el vegetaĵaro. Kiel plej marbirdoj ili estas koloniaj, kaj nestumas en skrapaĵoj engrunde (sable aŭ en vegetaĵa areo) ĝis unu mejlon interne. Ili metas plantojn kaj ŝtonojn ene de la nesto.

La reprodukta sezono komencas en septembro kaj la ovodemetado startas en oktobro. La ino demetas du ovojn (sed plej ofte nur unu survivas) kiuj estos kovataj dum 35 tagoj, kies kovovicoj daŭras el 12 tagoj ĝis du semajnoj. Post eloviĝo, la masklo zorgas la idon dum 10 al 20 tagoj dum la ino alportas manĝon por ambaŭ. Post la zorgado de la ido dum tri semajnoj, ambaŭ gepatroj manĝas mare dum la idoj formas grandajn idovartejojn por akiri varmon kaj sekurecon. La gepatroj plunutras la idon du al tri fojojn tage. La idoj sendependiĝas post du monatoj; tiam ili jam havas plumaron de plenkreskuloj. Junaj plenkreskuloj kutime revenas al la kolonio por reproduktiĝi post ses jaroj.

Dieto

Lukto de Ŝlegelaj pingvenoj ĉe Makvora Insulo.

Ŝlegelaj pingvenoj manĝas krilon, fiŝojn, kaj malgrandajn kvantojn de kalmaroj.

Minacoj

La Ŝlegela pingveno kiel specio estas klasita kiel 'Vundebla' fare de la IUCN, kun alta risko de endanĝero en naturo.^[1] Historie li estis ĉasitaj por ties oleo; inter 1870 kaj 1919 la registaro de Tasmanio disdonis permesilojn por ĉasi ilin, kaj averaĝe 150,000 pingvenoj (kaj Reĝa kaj Ŝlegela) estis kaptitaj ĉiujare. Pinte de tiu industrio en 1905, la fabriko starigita ĉe Makvora Insulo estis produktanta 2000 pingvenojn samtempe, kaj ĉiu pingveno produktis ĉirkaŭ duonlitron el oleo.^[4]

Ekde la fino de la pingvena ĉasado en Makvora la nombroj grimpis al 850,000 paroj. Antaŭ la ĉasostarto, estis 3 milionoj da pingvenoj sur la insulo (kalkulinte ambaŭ kaj Reĝan kaj Ŝlegelan).^[4]

Referencoj

• del Hoyo,J., Elliot, A., Sargatal, J., eds (1992) Handbook of the Birds of the World, Volume One Ostritch to Ducks, ISBN 84-87334-10-5

El Pingüino Real (Eudyptes schlegeli) es un ave que pertenece a la familia Spheniscidae que se caracteriza por presentar crestas de color naranja-amarillo. También es llamado Pingüino de Schlegel o de cara blanca.

Distribución y Hábitat

Estas aves son migratorias y se localizan principalmente en la isla Macquarie, ubicada entre Australia y la Antártida. En esa isla abundan rocas, pastos y arbustos pequeños, ideal para la temporada de crianza. Los pingüinos Reales se encuentran distribuidos un kilómetro tierra adentro. Las colonias más grandes de pingüino Real pueden contener hasta 500000 parejas.^[2]​

Descripción

El pingüino Real es muy confundido con la especie Macaroni y a simple vista puede resultar un poco confuso distinguir sus diferencias, sin embargo, una característica muy visible, pero que no puede observarse tan fácilmente, es el rostro blanco de la especie Real, a diferencia del Macaroni que lo tiene en color negro.^[3]​ El pingüino de Schlegel mide alrededor de 74 cm, las hembras pesan 4 kilos mientras los machos son ligeramente más pesados con 4.5 kilos y poseen un pico más largo y grueso. Machos y hembras cuentan con penachos en tonos amarillos-naranjas que se distribuyen desde el centro de sus ojos hacia los lados de su cabeza. Todo el plumaje de su parte frontal es de color blanco y la parte dorsal es negra. Cuando extienden sus alas, puede notarse que son rosadas en su interior al igual que sus patas. El pico es de color naranja rojizo y sus cuerpos son de apariencia robusta.^[4]​

Alimentación

Su dieta se compone en un 30% de kril y 50% de peces linterna y también consumen otras clases de peces, calamares y diversos crustáceos.^[5]​

Comportamiento

Suelen dejar el territorio de la isla Macquarie al final de la temporada de cría y se ha detectado su presencia en los océanos del sur que abarcan desde Tasmania hasta las regiones antárticas.^[6]​

Reproducción

Es una especie monógama que solo lleva a cabo su reproducción en la isla Macquarie de los meses de septiembre a marzo. Los machos son quienes construyen los nidos a base de vegetación y piedras. Las hembras pueden llegar hasta un mes después (octubre) y el macho realiza movimientos de cortejo como giros con la cabeza para llamar la atención de la pareja. Pueden poner dos huevos y la incubación dura de 30 a 40 días. Normalmente solo un huevo logra sobrevivir. Cuando los padres deben ir por alimento, los polluelos se agrupan en “guarderías” como forma de seguridad y calor, ya que las plumas aún son débiles y no proporcionan la protección suficiente. Después de 70 días ya pueden ser independientes y alcanzan la madurez sexual en aproximadamente un año de edad.

Amenazas

Dentro de sus amenazas naturales se encuentran los skúas polares que atacan principalmente a los huevos y a las crías recién nacidas. Los desastres naturales también son causantes de la disminución de pingüinos reales en esa parte del mundo.^[7]​ En años pasados, el Eudyptes schlegeli era perseguido para sustraer sus aceites, sin embargo, esta medida ya no es practicada. En la actualidad quedan alrededor de 850.000 parejas de esta especie por lo que se encuentran clasificadas como “Vulnerables” por la Unión Internacional para la Conservación de la Naturaleza (IUCN).

Referencias

Bibliografía

• Laurie E. Likoff, The Encyclopedia of Birds, Volumen 1. Infobase Publishing, 1986, pág. 592
• Dietland Müller-Schwarze, The Behavior of Penguins: Adapted to Ice and Tropics. Pág. 138
• Clive Roots, Flightless Birds. Greenwood Publishing Group, 2006

Eudyptes schlegeli Eudyptes generoko animalia da. Hegaztien barruko Spheniscidae familian sailkatua dago.

Erreferentziak

• World Bird Names

Ikus, gainera

• Eudyptes
• Spheniscidae

Macquarienpingviini, vanhalta nimeltään töyhtöpingviini, (Eudyptes schlegeli, saksalaisen Hermann Schlegelin mukaan) on töyhtöpingviineihin kuuluva pingviinilaji, joka asuttaa Etelämannerta ympäröivää merta. Sillä on useimmista muista pingviineistä poiketen valkoinen naaman väritys. Ne voivat kasvaa 70 sentin pituisiksi ja painaa 4-5 kiloa. Macquarienpingviinit lisääntyvät vain Macquariensaarella ja viettävät paljon aikaa meren pintasyvyyksissä.

Tutkijat epäilevät, että macquarienpingviini olisi kultatöyhtöpingviinin alalaji. Näiden lajien yksilöiden on tiedetty lisääntyvän keskenään, mutta sitä tapahtuu muidenkin pingviinilajien kesken.

Pesintä ja poikaset

Macquarienpingviinit pesivät rannoilla tai rinteiden sileillä alueilla. Kuten useimmat muutkin merilinnut, macquarienpingviinit muodostavat yhdyskuntia. Lisääntymiskausi alkaa syyskuussa ja muninta lokakuussa. Kahta munaa haudotaan noin 35 päivää ja hautomisjaksot kestävät jopa kaksi viikkoa. Kuoriutuneita poikasia hoidetaan vielä kolme viikkoa ja sen jälkeen molemmat vanhemmat käyvät säännöllisesti hankkimassa ruokaa merestä. Yksin jätetyt poikaset muodostavat suuria ryhmiä.

Kahden kuukauden jälkeen poikaset ovat tarpeeksi kasvaneita jättääkseen pesänsä ja ne myös tekevät niin. Nuoret linnut yleensä palaavat synnyinsijoilleen pesimään noin kuuden vuoden iässä.

Macquarienpingviinejä ei pidetä uhanalaisina. Vuosien 1870 ja 1919 välisenä aikana näitä pingviinejä tapettiin niistä saatavan öljyn vuoksi. Tasmanian hallitus antoi ihmisille luvan tappaa keskimäärin 150 000 pingviiniä (sekä töyhtö- että kuningaspingviinejä) vuosittain. Kiellon voimaanastumisen jälkeen Macquariensaaren pingviinien määrä on kasvanut noin 850 000 pariin.

Lähteet

Macquarienpingviinejä Macquariensaarella.

Eudyptes schlegeli

Le Gorfou de Schlegel (Eudyptes schlegeli) est une espèce d'oiseaux de la famille des Spheniscidae. Il habite les eaux entourant l'Antarctique. Il y a une controverse pour savoir s'il ne s'agit pas seulement d'une sous-espèce de Gorfou doré. On sait que des couples des deux espèces ont pu se reproduire mais cela est relativement rare. Comme les autres gorfous, il se distingue par une touffe de plume de chaque côté de sa tête appelée aigrette. De plus, d'autres espèces de Spheniscidae se sont croisées dans la nature.

Description

Il mesure 70 cm de haut et pèse 4 à 5 kg. Il ressemble beaucoup au Gorfou doré mais il a la face et le cou blanc alors qu'ils sont noirs chez le Gorfou doré.

Habitat et mode de vie

Il niche uniquement sur l'île Macquarie (puis les Îlots Bishop et Clerk à proximité de l'île Macquarie environ 1 000 couples), la partie la plus méridionale de l'Australie et comme la plupart des manchots, passe beaucoup de temps en mer de sorte qu'il est considéré comme un animal pélagique.

Reproduction

Il niche sur les plages, les zones dénudées ou les pentes herbeuses. Comme beaucoup d'oiseaux de mer, il niche en bandes sur le sol, jusqu'à 1 km à l'intérieur des terres. La saison des amours commence en septembre. Les deux œufs sont couvés 35 jours. Le petit est gardé pendant trois semaines puis les parents repartent en mer tandis que les petits forment de grandes colonies. Les petits ont leur plumage vers deux mois.

Penguin royal

Penguin royal (Eudyptes schlegeli) adalah salah satu spesies dari kelompok penguin jambul (genus Eudyptes), dinamakan demikian karena memiliki jambul kuning di kepala mereka.^[1] Meskipun termasuk dalam kelompok penguin jambul, penguin royal berbeda dari spesies penguin jambul lain.^[2] Penguin royal memiliki dagu dan wajah yang berwarna abu-abu putih.^[2] Mereka juga memiliki mahkota hitam serta punggung dan sirip yang bebercak putih.^[2] Ukuran penguin betina sedikit lebih kecil dibandingkan penguin jantan.^[2] Terkadang, penguin royal sulit dibedakan dengan penguin macaroni yang juga memiliki dagu hitam pada wajahnya.^[2] Hal ini menjadikan beberapa pihak berwenang menganggap bahwa penguin royal merupakan subspesies dari penguin macaroni.^[2]

Penguin royal hidup dalam koloni (kelompok) yang sangat besar.^[1] Koloni terbesar berada di Hurd Point di Pulau Macquarie.^[1] Di sana jumlah penguin royal terdapat sekitar 500 ribu pasang.^[1] Penguin royal biasa bermigrasi dan meninggalkan Pulau Macquarie setelah musim kawin tiba.^[1] Belum diketahui pasti ke mana perginya migrasi mereka selama ini, namun ada tanda-tanda yang menunjukkan arah migrasi mereka yaitu dari Tasmania ke sektor Samudera Selatan (Antartika).^[1] Selama tahap inkubasi penguin melakukan perjalanan lebih dari 600 km dari Pulau Macquarie dan kembali lagi dalam waktu tiga minggu.^[1]

Referensi

L'eudipte della Nuova Zelanda (Eudyptes schlegeli Finsch,1876), noto anche come pinguino reale o pinguino reale dal ciuffo dorato, è un uccello della famiglia Spheniscidae che vive sull'isola Macquarie.^[1][2]

Descrizione

Immagine dell'habitat dei pinguini reali

Biologia

Alimentazione

Si ciba prevalentemente di piccoli pesci catturati ma anche di piccoli gamberi o granchi

Distribuzione e habitat

È presente sull'isola Macquarie e sugli isolotti adiacenti, situata geograficamente fra la Nuova Zelanda e l'Antartide e appartenente politicamente all'Australia.^[1]

Nidifica su spiagge o su pendii erbosi, fino 1-2 km dalla costa.

Note

Bibliografia

• M. A. Hindell, "The diet of the Royal Penguin Eudyptes schelgeli at Macquarie Island" Emu 88: 218-226 (1988)

Šlėgelio kuoduotasis pingvinas^[2] (lot. Eudyptes schlegeli, angl. Royal Penguin) – pingvinų (Sphenisciformes) būrio paukštis. Rūšis pavadinta vokiečių zoologo Hermano Šlėgelio vardu.

Papilitimas

Gausiausios kolonijos yra Makvorio saloje (Australija, Tasmanijos valstija).

Išvaizda

Vidutinio dydžio: patinų kūno ilgis yra 73 cm, o patelių – 69 cm. Prieš veisimosi periodą sveria 4.2–6.3 kg, o veisimosi metu yra 3–5 kg svorio.

Skruostai, gerklė ir pilvas yra balti. Viršugalvis, nugara, sparnų išorinė pusė ir uodega yra juodos spalvos. Virš uodegos yra balta dėmė. Ne veisimosi periodu nugaros plunksnos įgauna bronzinį atspalvį. Virš antsnapio ir akių yra ilgų geltonų, oranžinių ir juodų plunksnų kuokštai. Jauniklių kuokštai nėra vešlūs.

Snapas oranžinis arba rudai raudonas. Jauniklių snapai yra trumpesni, rudi. Sparnai plokšti, 176–203 mm ilgio. Letenos yra ryškiai rožinės, kulnai ir padai gali būti juodi. Letenų pirštai sujungti plaukiojamąja plėve. Nagai tamsiai rudi.

Biologija

Gyvena didelėmis kolonijomis (didžiausioje apie 500 000 perinčių porų ^[3] ). Laisvėje gyvena 15-20 metų, lytiškai subręsta 5 metų.

Užuodžia ne tik sausumoje, bet ir po vandeniu. Skiria violetinę, žydrą ir žalią spalvas ^[3] . Po vandeniu gerai mato plokščios ragenos dėka, nes geriau fokusuojami šviesos spinduliai.

Minta kriliumi, žibintūninėmis žuvimis ir smulkiais kalmarais. Medžioja 6-32 m gylyje, reikalui esant gali panerti iki 226 m.

Monogamai. Veisimosi periodas nuo rugsėjo iki kovo. Pirmieji į Makvorio salą grįžta patinai. Patelės grįžta dviem savaitėmis vėliau. Lizdą krauna patinas – iki 1,6 km nuo kranto ir apie 200 m virš jūros lygio ^[4] vietoje. . Lizdas tarp uolų, seklioje duobutėje. Išklotas žole ir akmenukais^[5]. Dėtyje du kiaušinai. Pirmasis sveria 100 g, dažniausiai būna neapvaisintas. Kartais patys tėvai jį išmeta iš lizdo. Antras kiaušinis yra padedamas 4-6 dienų bėgyje, sveria 159 g. Perėjimas trunka 36 dienas. Peri abu tėvai, kas 12 dienų vienas kitą pakeisdami. Pirmąsias tris savaites patinas saugo ir šildo jauniklius, o patelė ieško maisto. Jaunikliai maitinami 2-3 kartus per dieną. Po 3 savaičių jaunikliai būriasi į grupeles, vadinamas „lopšeliais“. Maisto ieško abu tėvai. 70 dienų jaunikliai pradeda savarankišką gyvenimą.

Natūralus gamtinis jauniklių priešas – antarktinis plėšikas. Jis medžioja ne tik jauniklius, bet ir naikina kiaušinius. Suaugusių pingvinų priešai yra ausytieji ruoniai ir pietiniai jūrų drambliai ^[6].

Apsauga

Pasaulinės gamtos apsaugos organizacijos duomenimis didysis Šlėgelio pingvinas yra beveik nykstanti rūšis. Populiacijos stabilumui kelia grėsmę:

• globalinis atšilimas, nes pasikeitus vandenyno temperatūrai nyksta organizmai, kuriais maitinasi pingvinai.
• Vandenyno tarša naftos produktais ir plastiku. Jauni pingvinai žūna prisiriję plastiko.
• Komercinė kriliaus ir žuvies žūklė.

19 amžiuje pingvinai buvo medžiojami dėl taukų. Iš vieno pingvino buvo gaunama 0,5 l taukų. 1870–1919 Tasmanijos vyriausybė išdavė licenziją 150 000 pingvinų (Šlėgelio kuoduotojo ir karališkojo pingvino) medžioklei per metus. 1905 metais Makvorio saloje buvo telikę 2000 individų. Uždraudus medžioklę ir kiaušinių rinkimą populiacija išaugo iki 850 000 perinčių porų.

Šaltiniai

Karaliskais cekulpingvīns (Eudyptes schlegeli) ir liela auguma pingvīnu dzimtas (Spheniscidae) jūrasputns. Ģeogrāfisko variāciju nav.^[1] Dažās sistemātikās karaliskais cekulpingvīns tiek sistematizēts kā zeltcekula pingvīna (Eudyptes chrysolophus) pasuga.^[2] Retos gadījumos abas pingvīnu sugas hibridizējas, lai gan arī citas pingvīnu sugas mēdz savā starpā hibridizēties. Līdzīgā nosaukuma dēļ to reizēm sajauc ar karalisko pingvīnu vai imperatorpingvīnu.

Karaliskais cekulpingvīns ziemas mēnešos mājo aukstajā Dienvidu okeānā ap Antarktīdu, bet īsajā vasarā tas izkāpj uz cietzemes, lai perētu. Tas perē tikai Makvorija salā, kas atrodas uz dienvidiem no Jaunzēlandes.^[2]

Izskats un īpašības

Karaliskā cekulpingvīna knābis ir proporcionāli liels un masīvs

Karaliskais cekulpingvīns ārēji ir ļoti līdzīgs zeltcekula pingvīnam, bet atšķirībā no pēdējā tam ir balta seja un pakakle. Tas ir lielākais cekulaino pingvīnu ģints (Eudyptes) pingvīns.^[2] Karaliskā cekulpingvīna ķermenis ir 65—75 cm garš, un tas sver 3—8 kg.^[3] Tēviņi ir nedaudz lielāki nekā mātītes, bet abu dzimumu apspalvojums ir vienāds - melnbalts. Tam ir melna mugura un spārnu virspuses, balts vēders, spārnu apakšpuses un seja. Bet virs acīm līdzīgi kā uzacis koši dzelteni cekuli. Karaliskais cekulpingvīns ir vienīgais cekulaino pingvīnu ģintī, kuram abi cekuli uz pieres savienojas.^[3] Knābis ir proporcionāli liels, un tas ir sārts vai oranžs. Pie knābja pamatnes karaliskajam cekulpingvīnam ir neapspalvoti, rozā ādas laukumiņi. Arī pleznotās pēdas ir maigi rozā krāsā.^[3] Pingvīnēnus sedz tumšas, brūnpelēkas dūnas.

Uzvedība un barība

Pēc ligzdošanas karaliskais cekulpingvīns dodas jūrā baroties. Tas apmēram 5 nedēļu laikā atjauno savu masu, kas zaudēta perēšanas un mazuļu barošanas laikā. Atkopies tas martā atgriežas uz Makvorija salas, lai nomainītu apspalvojumu. Paiet jaunas 24—29 badošanās dienas, kamēr izaug jaunais apspalvojums.^[3]

Karaliskais cekulpingvīns barojas ar kriliem, zivīm un nelielos daudzumos ar kalmāriem.^[4]

Ligzdošana

Karalisko cekulpingvīnu kolonija Makvorija salā

Atkopušies pēc ligzdošanas, karaliskie cekulpingvīni atgriežas Makvorija salā, lai nomainītu apspalvojumu

Karaliskie cekulpingvīni ligzdo jūras malā - pludmalēs vai uz klintīm, kas apaugušas ar zāli. Tie neiet dziļāk iekšzemē par 1,6 km no krasta līnijas. Līdzīgi kā citi pingvīni tie veido ligzdošanas kolonijas. Tēviņi ierodas nedaudz agrāk un izveido ligzdu, kas ir vienkārša, sekla iedobīte smiltīs vai zālē.^[3] Ligzdā tiek salikti akmentiņi un zāles stiebri.^[4] Riests sākas septembrī, kad ierodas mātītes. Tēviņi stāv, izplētuši spārnus un pacēluši knābi pret debesīm, ik pa brīdim izkliedzot riesta saucienu.^[3] Oktobrī sākas olu dēšanas laiks, katra mātīte izdēj 2 olas. Pirmā ir mazāka, bet otrā lielāka. Intervāls starp olu dēšanu ir apmēram 4—5 dienas. Līdzko otrā ola ir izdēta, pirmā ola tiek izgrūsta no ligzdas.^[3] Kopējais inkubācijas periods ilgst 35 dienas. Olas perē abi vecāki, mainoties ik pa 12 dienām.^[4]

Pēc izšķilšanās tēvs uzņemas mazā pingvīnēna auklēšanu un pieskatīšanu, kas ilgst 10—20 dienas. Mātīte tikmēr barojas jūrā un nes barību gan mazulim, gan savam partnerim. Pēc tam abi vecāki dodas uz jūru, atgriežoties ik pēc 2—3 dienām, lai pabarotu mazuli.^[3] Šis periods arī ilgst apmēram 20 dienas.^[4] Pingvīnēni, lai būtu siltāk un drošāk, šajā laikā pulcējas lielos baros. Kad vecāki ierodas barot mazuli, tie dodas uz ligzdu un sauc pingvīnēnu. Mazulis sadzird vecākus un nāk pie tiem. Divus mēnešus jeb 65 dienas pēc izšķilšanās jaunajiem pingvīniem izaug pieauguša putna apspalvojums. No šī brīža tas sāk medīt pats.^[4] Ligzdot tie sāk apmēram 6 gadu vecumā.

Ienaidnieki

Karaliskā cekulpingvīna mazuļu galvenais ienaidnieks ir dienvidu polārā klijkaija, kas barojas gan ar olām, gan mazuļiem. Ligzdas izposta arī dienvidu jūraszilonis, savā ceļā sabradājot olas, mazuļus un dažreiz pat pieaugušos pingvīnus. Reizēm kolonijai uzbrūk kotiki. Postu nodara arī cilvēku introducētā Jaunzēlandes dumbrvistiņa (Gallirallus australis), kas klejo pa salu un pie izdevības nozog olas.^[3]

Karaliskais cekulpingvīns un cilvēks

Mūsdienās karalisko cekulpingvīnu populācija, kas sastāv no 850 000 pingvīnu,^[4] vairs nav apdraudēta. Pagātnē tos medīja, lai iegūtu taukus. Tasmanijā laikā no 1870. gada līdz 1919. gadam ik gadu tika izdotas medību atļaujas 150 000 pingvīnu medībām. Šajā skaitā ietilpa arī karaliskā pingvīna medību atļaujas. Tauku ieguves rūpniecības maksimums tika sasniegts 1905. gadā. Šajā laikā Makvorijas salas tauku ražošanas rūpnīcā ik dienu pārstrādāja 2000 pingvīnu, no viena pingvīna iegūstot 1/2 litru tauku.^[5] Pingvīnu medības aizliedza 1920. gadā, kad to populācija sasniedza kritisko izmiršanas robežu. Pirms tauku lielražošanas uzsākšanas, Makvorija salā perēja 2 miljoni pingvīnu, ieskaitot abas sugas — karaliskos cekulpingvīnus un karaliskos pingvīnus. Lai veicinātu abu pingvīnu sugu populāciju atjaunošanos, sala 1933. gadā tika pasludināta par rezervātu.^[5]

Atsauces

Schlegels pinguïn (Eudyptes schlegeli) is een pinguïn die voorkomt op de eilanden tussen Nieuw-Zeeland en Antarctica. De vogel werd in 1876 door Otto Finsch als eerbetoon aan zijn vroegere leermeester naar Hermann Schlegel vernoemd.

Kenmerken

De pinguïn is 73 tot 76 cm lang en weegt 3 tot 8,1 kg. Het is een grote kuifpinguïn met een forse snavel die sterk lijkt op de macaronipinguïn (E. chrysolophus), maar die is gemiddeld iets kleiner en heeft een minder forse snavel. Schlegels pinguïn heeft ook een wit of lichtgrijs "gezicht" en de gele kuif begint op het voorhoofd. De snavel is oranje tot oranjebruin en de poten zijn roze.^[2]

Verspreiding

Ze broeden op Macquarie-eiland en ze verblijven, net als andere pinguïns, buiten de broedtijd in open zee rondom dit eiland maar ook bij de nabij gelegen Bishop- en Clerkeilanden (waar ook kleine broedkolonies zijn aangetroffen). Soms worden pinguïns die erg op Schlegels pinguïns lijken gezien bij andere subantarctische eilanden zoals als Kerguelen.^[1]

Status

Schlegels pinguïn heeft een beperkt broedgebied en daardoor is de kans op uitsterven aanwezig. De grootte van de populatie werd in 1984/85 geschat op 850.000 broedparen en de aantallen zijn daarna stabiel gebleven. Voor die tijd werd er nog jacht op deze zeevogels gemaakt. De huidige risico's zijn verstoring door toeristen, ratten die eieren aanvreten, plastic in zee en klimaatverandering waardoor voedselketens in het ecosysteem van de oceaan veranderen. Om deze redenen stond deze soort in 2012 als kwetsbaar, maar sinds 2015 staat de soort als gevoelig op de Rode Lijst van de IUCN.^[1]

Hvitkinnpingvin (Eudyptes schlegeli) er en flygeudyktig sjøfugl som tilhører pingvinfamilien og lever på den sørlige halvkule. Arten tilhører slekten Eudyptes (også kalt toppingviner), som består av arter med strittende toppfjær på hodet, ofte med sterke farger. Den er så nært beslektet med gulltoppingvin (Eudyptes chrysolophus) at disse tidligere ble regnet som underarter av samme art.

Beskrivelse

Hvitkinnpingvin på Macquarieøya

Hekkekoloni på Macquarieøya

Hvitkinnpingvinen ligner svært mye på gulltoppingvinen, men skiller seg fra denne gjennom å ha distinkte hvite kinn. Den har dessuten mer hvitt ellers på kroppen også. De hvite kinnene er opphavet til det norske navnet på arten. Tilnavnet røylpingvin (av en. royal, ofte mistolket som kongelig) viser imidlertid til de karakteristiske toppfjærene og har sitt opphav i seilskutetiden, da uttrykket røyl ble brukt om toppseilet.

Arten er som pingviner flest, sort på oversiden og hvit på undersiden. Toppen av hodet er sort og har strittende, bakoverliggende toppfjær i skinnende gult i pannen og fremst i tinningene. Voksne individer har mer utviklede toppfjær enn ungfuglene. Øynene er røde og nebbet oransje. Vingene er omdannet til luffelignende svømmeredskaper, som fuglene bruker til å skape framdrift med under dykking. Lemmene er blekrosa og føttene har svømmehud. Når fuglene flyter i overflaten brukes de svømmehudkledde føttene som padleårer. Under dykking fungerer de som ror.

Arten blir cirka 65–75 cm høy og veier typisk omkring 5 kg (3–6 kg). Det er den fysisk største arten i slekten Eudyptes.

Utbredelse og bestand

Hvitkinnpingvinen hekker kun på de australske øynene Macquarieøya og Bishop og Clerkøyene i Sørishavet, men arten frekventerer tidvis også Falklandsøyene, Sør-Georgia og Sør-Sandwichøyene og kysten av Argentina.^[1]

I 1984–1985 ble bestanden av hekkende par anslått til cirka 850 000 på Macquarieøya og cirka 1 000 par på Bishop og Clerkøyene. Totalbestanden har siden blitt estimert til omkring 1,7 millioner voksne individer.^[2]

Selv om totalbestanden er relativt stor regnes arten som sårbar^[1], fordi den bare hekker i et svært begrenset område og derfor er svært utsatt for endringer i forholdene på disse øyene. Observasjoner av nyere dato indikerer imidlertid at bestanden kanskje ikke kvalifiserer til en status som sårbar på IUCNs rødliste. Det er også indikasjoner på at bestanden kan være økende.^[3]

Atferd

Hvitkinnpingvinen hekker i enorme kolonier på flat barmark med fjellgrunn, steingrunn eller sandgrunn. I hekkeperioden livnærer den seg av krill, fisk (spesielt lysprikkfisker), blekksprut og ulike krepsdyr som den fanger under dykking.^[4] Arten er dyktige svømmere som kan oppnå en toppfart på nærmere 30 km/t. Man vet imidlertid lite om artens bevegelser og ernæringsmønster utenom hekkeperioden.

Hvitkinnpingvinen er en monogam art^[5] som bare hekker på Macquarieøya og Bishop og Clerkøyene i Sørishavet. Hekkeperioden varer fra september til mars. Hannene ankommer øyene i september og bygger reder av gress og småstein. Hunnene ankommer tidlig i oktober og begynner eggleggingen mot slutten av måneden.

Hunnen legger to egg. Det første egget veier typisk cirka 93 gram, og det andre egget, som legges 4–5 dager etter det første, typisk cirka 150 gram. Som regel velges bare det andre egget for ruging, siden arten sjelden klarer å få fram begge eggene.

Inkubasjonstiden varer i cirka 37 dager. Når kyllingene klekkes blir de beskyttet i cirka 10–20 dager av hannen, mens hunnen jakter og mater ungen daglig. Omkring 70 dager gamle er ungfuglene klare til å forlate redet og klare seg selv.

Referanser

Eksterne lenker

• (en) Hvitkinnpingvin – oversikt og omtale av artene i WORMS-databasen
• (en) Hvitkinnpingvin i Encyclopedia of Life
• (en) Hvitkinnpingvin i Global Biodiversity Information Facility
• (en) Hvitkinnpingvin hos Fossilworks
• (en) Hvitkinnpingvin hos NCBI
• (en) Hvitkinnpingvin hos ITIS
• (en) Kategori:Eudyptes schlegeli – bilder, video eller lyd på Wikimedia Commons
• (en) Eudyptes schlegeli – galleri av bilder, video eller lyd på Wikimedia Commons
• Eudyptes schlegeli – detaljert informasjon på Wikispecies

Pingwin krótkoczuby, skocz krótkoczuby (Eudyptes chrysolophus schlegeli) – podgatunek pingwina złotoczubego, ptaka z rodziny pingwinów (Spheniscidae) występujący w wodach otaczających Antarktydę. Ma około 70 cm wysokości i waży 6 kg. Zwierzęta te zakładają gniazda na plażach lub skałach pokrytych roślinnością. Żywią się krylem, rybami i kałamarnicami. Naukowa nazwa gatunku upamiętnia niemieckiego zoologa Hermanna Schlegela. Takson o niepewnej pozycji taksonomicznej, czasami wyodrębniany do rangi gatunku^[5][6][7].

Przypisy

O pinguim-real (Eudyptes schlegeli) habita as águas que circundam a Antártida.^[1] São muito semelhantes aos pinguim-macaroni mas, contrariamente a estes, que possuem a face toda preta, o pinguim-real tem a face branca. Têm cerca de 70 cm de comprimento e pesam cerca de 6 kg. O pinguim-real só procria na ilha Macquarie e, tal como os outros pinguins, passa a maior parte do tempo no mar, mais propriamente na zona pelágica.

Não deve ser confundido com o pinguim-rei.

Referências

Vitkindad pingvin^[2] (Eudyptes schlegeli) är en fågel i familjen pingviner inom ordningen pingvinfåglar.^[3]

Utbredning och systematik

Fågeln häckar på Macquarieön som ligger ungefär halvvägs mellan Australien och Antarktis samt på mindre öar i samma område.^[3] Mindre antal av liknande fåglar har dock uppträtt på andra subantarktiska öar som Sydgeorgien och Kerguelen, vilket kan tyda på att den även häckar på andra platser.^[1]

Både mitokondriellt DNA och cellkärne-DNA indikerar att arten skildes från sin närmsta släkting, macaronipingvinen (Eudyptes chrysolophus), för ungefär 1,5 miljoner år sedan.^[4] Dessa båda närbesläktade arter är morfologiskt mycket lika, och har ofta behandlats som en och samma art. Vissa auktoriteter gör det fortfarande.^[5]

Utseende

Som adult blir vitkindad pingvin ungefär 70 centimeter lång och väger 5,5 kilogram. Ovansidan är svart, undersidan vit. Liksom övriga pingviner i släktet har den karakteristiska gula, orange, och svarta plymer som sticker ut från pannan och bakåt. Den skiljs från macaronipingvin på att den har ett vitt ansikte till skillnad från den senares svarta.

Status och hot

Arten jagades kraftigt under 1800-talet men har återhämtat sig. I mitten på 1980-talet uppskattades 850.000 par häcka på Macquarie, med ett mindre antal på de små närliggande öarna Bishop och Clerk. Beståndet tros vara stabilt. IUCN kategoriserar arten dock som nära hotad, med tanke på det begränsade utbredningsområdet.^[1]

Namn

Fågelns vetenskapliga artnamn hedrar den tyske ornitologen Hermann Schlegel (1804-1884).^[6] På svenska har arten i litteratur även kallats vithakad pingvin.^[7]

Bilder

• 
• 
• Typiskt habitat

• Koloni av vitkindad pingvin.

Noter

1. ^ [a b c] Birdlife International 2015 Eudyptes schlegeli Från: IUCN 2015. IUCN Red List of Threatened Species. Version 2015.4 www.iucnredlist.org. Läst 2016-02-01.
2. ^ Sveriges ornitologiska förening (2017) Officiella listan över svenska namn på världens fågelarter, läst 2017-08-14
3. ^ [a b] Clements, J. F., T. S. Schulenberg, M. J. Iliff, D. Roberson, T. A. Fredericks, B. L. Sullivan, and C. L. Wood (2016) The eBird/Clements checklist of birds of the world: Version 2016 http://www.birds.cornell.edu/clementschecklist/download, läst 2016-08-11
4. ^ Baker AJ, Pereira SL, Haddrath OP, Edge KA (14 april 2006). ”Multiple gene evidence for expansion of extant penguins out of Antarctica due to global cooling”. Proc Biol Sci. "273" (1582): ss. 11–17. doi:10.1098/rspb.2005.3260. PMID 16519228. http://www.pubmedcentral.nih.gov/articlerender.fcgi?artid=1560011. Läst 21 mars 2008.
5. ^ Dickinson, E.C., J.V. Remsen Jr. & L. Christidis (Eds). 2013-2014. The Howard & Moore Complete Checklist of the Birds of the World. 4th. Edition, Vol. 1, 2, Aves Press, Eastbourne, U.K.
6. ^ Jobling, J. A. (2016). Key to Scientific Names in Ornithology. Ur del Hoyo, J., Elliott, A., Sargatal, J., Christie, D.A. & de Juana, E. (eds.) (2016). Handbook of the Birds of the World Alive. Lynx Edicions, Barcelona. Hämtad från www.hbw.com.
7. ^ Harrison, Peter. Seabirds of the World: A Photographic Guide. Princeton University Press, Princeton, New Jersey, 1987, ISBN 0-691-01551-1

Externa länkar

• Wikimedia Commons har media som rör vitkindad pingvin.
  Bilder & media
• Wikispecies har information om Eudyptes schlegeli.
  Artförteckning
• Bilder och filmer på Internet Bird Collection
• Läten på xeno-canto.org

Kraliyet pengueni (Eudyptes schlegeli), penguengiller (Spheniscidae) familyasından Avustralya bölgesinde (Macquaire Adası ve komşuları) yaşayan bir penguen türüdür. Sorguçlu penguen türlerinden biridir. Benzer dış görünüşleri ve DNA dizilimi nedeniyle Makaroni pengueninin alt türlerinden biri olup olmadığı tartışılmaktadır. Nadiren de olsa makaroni pengueni ile çiftleştiği görülmüştür.

Bilimsel adı Alman zoolog Hermann Schlegel anısına verilmiştir.

• 1 Опис
• 2 Спосіб життя
• 3 Розповсюдження та чисельність
• 4 Джерела

Chim cánh cụt hoàng gia (danh pháp hai phần: Eudyptes schlegeli) là một loài chim trong họ Spheniscidae.^[2]. Chúng là loài chim cánh cụt có thể được tìm thấy trên các đảo cận Nam Cực trong khu vực Úc (Macquarie đảo và các đảo lân cận). Đây là một trong những loài chim cánh cụt có mào. Không có sự phân biệt giữa các phân loài trên tán Penguin, nhưng không nên nhầm lẫn với tên tương tự chim cánh cụt vua hoặc chim cánh cụt hoàng đế. Phân loại của IUCN xếp loại chim cánh cụt Hoàng gia vào nhóm loài dễ thương tổn. Tên khoa học kỷ niệm các nhà động vật học người Đức Hermann Schlegel.

Có một số tranh cãi về liệu các chú chim cánh cụt Hoàng gia là một phân loài của chim cánh cụt Macaroni. Người ta đã biết đến các cá thể hai nhóm giao phối với nhau, mặc dù điều này là tương đối hiếm. Thực tế, các loài chim cánh cụt khác đã được biết đến để tạo thành hỗn hợp các loài cặp trong tự nhiên..

Chú thích

Tham khảo

• Dữ liệu liên quan tới Eudyptes schlegeli tại Wikispecies

Bản mẫu:Sơ khai chim cánh cụt

Колония пингвинов на берегу

Пингвин Шлегеля^[1][2] (лат. Eudyptes schlegeli) — вид хохлатых пингвинов, эндемики острова Маккуори. В некоторых источниках по причине эндемичности вид упоминается как пингвин Маккуори.

Пингвин Шлегеля — средних размеров пингвин. Взрослые особи достигают длины 70 см и веса около 6 кг. Данный вид пингвинов размножается только на острове Маккуори. Однако взрослые пингвины большую часть времени проводят в океане далеко от острова, где питаются крилем, мелкой рыбой, зоопланктоном.

Внешне пингвин Шлегеля похож на золотоволосого пингвина, ранее их даже выделяли в один вид как два подвида.

Климат острова Маккуори умеренный, и в отличие от пингвинов, живущих в Антарктиде, самка обычно кладёт два яйца, с инкубационным сроком около 35 дней.

На острове пингвины обычно образуют колонии до 500 тысяч особей, но иногда встречаются и мелкие колонии до 200 пар. Всего численность пингвинов оценивается в 2—2,5 млн птиц.

Интересные факты

• В английском языке пингвин называется Royal Penguin, что приводит часто к путанице с королевским пингвином (King Penguin).

Ссылки

• Информация о всех видах пингвинов

Примечания

提示：本条目的主题不是國王企鹅或皇帝企鵝。

皇家企鵝，又稱皇室企鵝，是生活在次南極（英语：sub-Antarctic）地帶麦夸里岛及其鄰近地區的企鵝，國際自然保護聯盟以保护状况，將皇家企鹅分類為近危物種^[1]。其學名是為了紀念德國動物學家赫爾曼·施萊格爾。

特徵

皇家企鵝（Royal Penguin），身高可達約76公分，像馬可羅尼企鵝，惟其臉較白且喙較小。它們以極大 規模的族群聚集。

繁殖

通常在每年春末繁殖，每次產二個蛋，只有第二個蛋會被孵抱，孵 化期約6週，幼企鵝在次年1、2月左右即成熟獨立。

參考資料

「キングペンギン」あるいは「コウテイペンギン」とは異なります。

ロイヤルペンギン（学名：Eudyptes schlegeli）は、南極大陸周辺の海に生息するペンギン。学名の種小名は、ドイツの動物学者ヘルマン・シュレーゲルへの献名である。

形態・分布[編集]

マカロニペンギンによく似ているが、マカロニペンギンは顔が黒いのに対して、ロイヤルペンギンは顔とあごが白い。体長はおよそ70センチメートルで体重は約6キログラム。マッコーリー島でのみ繁殖し、他のペンギンと同様に一日の大部分を遠洋の海上で過ごす。

生態[編集]

餌はオキアミや魚を主に食べ、まれにイカも食する。

ロイヤルペンギンはマカロニペンギンとの間に種間雑種をつくることができ、そのためロイヤルペンギンがマカロニペンギンの亜種であるという説がある。なお、その他のペンギンでも稀に雑種が生まれることは、以前から知られていた。

ロイヤルペンギン

海鳥の多くがするように、ロイヤルペンギンも大規模な繁殖群を形成する。場所は浜辺や、裸地の中でも植物のある斜面、海岸から1マイル（約 1609メートル）ほど内陸の丘などで、砂を掘った浅いくぼみ状の巣を作り、そこに小石を置く。繁殖期は9月に始まり、10月から産卵が始まる。卵は2個産まれるが、1つ目の卵はメスが巣の外に捨ててしまい、通常は第2卵のみが巣で親に暖められる。抱卵期間はおよそ35日で、最初の数日は頻繁に交替するが、その後メスとオスがそれぞれ2週間弱ずつ交替で抱卵する。生後10～20日間は片方の親（主にオス）がヒナを抱いて面倒を見るが、その後は「クレイシ」と呼ばれるヒナだけの群れを作り、両親は探餌に出かける。親鳥は1日に2、3回、餌を与えにクレイシに来る。ヒナは約2ヶ月で羽が生え揃い、クレイシを解散して巣立つ。若鳥は6年後にまた、繁殖のために帰ってくる。

• ロイヤルペンギンの繁殖地
• 
• 
• 

個体数の減少と回復[編集]

ロイヤルペンギンは、過去には油の採取のため狩猟の対象となっていたことがあり、1870年～1919年の間、タスマニア植民地政府はロイヤルペンギンの狩猟許可を与えていた。そのため、毎年15万匹（平均）ものペンギン（ロイヤルペンギンのほかキングペンギンも含む）が狩られていた。マッコーリー島でのペンギン猟が禁止されてからは個体数は回復し、現在では140万羽にまで増加した。

シブリー分類体系上の位置[編集]

ペンギン（ペンギン科）は、従来はペンギン目に分類されていたが、シブリー＝アールキスト鳥類分類では大きく拡張されたコウノトリ目に含まれることになった。

参考文献[編集]

• BirdLife International (2005). Eudyptes schlegeli. 2006. IUCN Red List of Threatened Species. IUCN 2006. www.iucnredlist.org. Retrieved on 05 May 2006. Database entry includes a brief justification of why this species is vulnerable and the criteria used.
• del Hoyo,J., Elliot, A., Sargatal, J., eds (1992) Handbook of the Birds of the World, Volume One Ostritch to Ducks, ISBN 84-87334-10-5

関連項目[編集]

• オーストラリアの野鳥一覧
• ニュージーランドの野鳥一覧

外部リンク[編集]

• ロイヤルペンギンのメディア - ARKive （英語）
• ぺんたぁず：ロイヤルペンギン
• ペンギンの達人：ロイヤルペンギン

로열펭귄(Eudyptes schlegeli)은 남극 대륙 주변 바다에 서식하는 펭귄종이다. 학명은 독일의 동물학자인 헤르만 슈레겔의 이름에서 딴 것이다.

형태와 분포

마카로니펭귄과 비슷하게 생겼지만, 마카로니펭귄은 얼굴이 검은색인 반면 로열펭귄은 얼굴과 턱이 백색을 띈다. 몸길이는 약 70cm로, 체중은 약 6kg이다. 매쿼리섬에서만 번식하며 다른 펭귄과 마찬가지로 하루의 대부분을 해상에서 보낸다. 이름은 킹펭귄이나 황제펭귄과 비슷한 느낌이지만, 형태는 크게 다르다.

생태

먹이는 크릴이나 물고기를 주로 먹으며, 가끔 오징어도 잡아먹는다. 로열펭귄은 마카로니펭귄과 종간 잡종을 만들 수 있어서 로열펭귄이 마카로니펭귄의 변종이라는 설도 있다.

로열 펭귄은 대규모 번식군을 형성한다. 장소는 해변이나 식물이 있는 경사면, 해안으로부터 1마일 정도 떨어진 언덕 등으로, 모래를 판 얕은 구덩이 모양의 둥지를 만들고 거기에 자갈을 깔아 놓는다. 번식기는 9월에 시작하고, 10월부터 산란기가 시작된다. 알은 두 개를 놓지만, 첫 번째 알은 암컷이 둥지 밖으로 버리게 되어 통상적으로 두 번째 알만이 둥지에서 자라게 된다. 포란기간은 35일 정도로, 처음 몇 일은 수시로 암수가 교체하여 품지만 이후에 암수가 각각 2주 미만씩 교대로 알을 품는다.

알에서 태어난 뒤 10~20일간은 암수 중 한 쪽(주로 수컷)이 새끼를 안아 돌보는데, 이 기간이 지나면 로열펭귄의 새끼 무리를 만들고 부모펭귄은 먹이를 사냥하러 나간다. 로열펭귄의 새끼는 태어난 뒤 약 2개월 뒤 즈음에 날개를 갖추며, 새끼 무리를 이탈하여 자립한다. 생후 3개월 정도의 새끼는 6년 후에 번식을 하러 돌아온다.

참고문헌

• “Eudyptes schlegeli”. 《멸종 위기 종의 IUCN 적색 목록. 2006판》 (영어). 국제 자연 보전 연맹. 2005. 05 May 2006에 확인함. Database entry includes a brief justification of why this species is vulnerable and the criteria used.
• del Hoyo,J., Elliot, A., Sargatal, J., eds (1992) Handbook of the Birds of the World, Volume One Ostritch to Ducks, ISBN 84-87334-10-5