Larus michahellis Naumann & JF 1840

La gavilueta patiamarilla^[2] (Larus michahellis) ye una especie d'ave Charadriiforme de la familia Laridae. Pertenez al grupu de les gaviluetes de talla mediana, de mantu gris y pates marielles. Dellos especialistes consideren la especie como una subespecie mediterránea de la gavilueta argéntea, y otros apunten que ye una subespecie de la gavilueta del Caspio, l'alderique sigue abiertu. Esta especie, onde s'establez, mueve a cualesquier otra gavilueta autóctona pola so agresividá y territorialidad.

Distribución y población

Larus michahellis

Gaviota casera (Larus michahellis) inmadura (con un iviernu) nes proximidaes del puertu de Combarro (Pontevedra, España).

Esta ave tien una distribución esencialmente mediterránea, anque se reproduz tamién na mariña atlánticu y dalgunes de les sos islles (Azores, Madeira y Canaries). Vive principalmente en mariñes predreses, cantiles y castros; na dómina de reproducción inclusive nos teyaos de les viviendes de ciudaes costeres y puede pasar l'iviernu en badees, estuarios, puertos ya inclusive banzaos.

Anguaño ye bien común, y por cuenta de la saturación de les sos colonies, empezó a colonizar l'interior, sobremanera en ciudaes ónde apaecen nos basureros (como'l de Madrid) y ríos, con permanencia constante na zona, ensin necesidá de movese a pescar al mar. La mayor colonia de gavilueta patiamarilla ta nes islles Cíes (Pontevedra, España).

Subespecies

Conócense dos subespecies de gavilueta patiamarilla:^[3]

• Larus michahellis atlantis Dwight, 1922
• Larus michahellis michahellis Naumann, J.F., 1840

Referencies

Enllaces esternos

• Wikimedia Commons tien conteníu multimedia tocante a Larus michahellis.
• Ficha de la especie (PDF), por Javier Blasco-Zumeta & Gerd-Michael Heinze

El gavià de potes grogues o gavià argentat (Larus michahellis) és una gavina de grans dimensions que s'estén per Europa, l'Orient Mitjà i el nord d'Àfrica. A vegades es considera que és una subespècie del gavià caspi (Larus cachinnans). Molts ocells romanen en la mateixa àrea tot l'any, però d'altres emigren a zones d'hivern més suau, ja sia de l'oest d'Europa o del Senegal, Gàmbia i el Mar Roig.

Els adults són semblants a la gavina (Larus argentatus), però tenen les potes grogues. El llom el tenen gris més fosc que L. argentatus. També tenen els adults una banda vermella en el bec. A la tardor el cap és molt més blanc que l'altra gavina esmentada i el negre de les puntes de les ales més extens. Al voltant de cada ull tenen un anell vermell.

Enllaços externs

• Atlantic and Mediterranean Yellow-legged Gulls
• A Yellow-legged Gull in Newfoundland
• Yellow-legged Gulls in the West Midlands
• Yellow-legged Gull in Madeira Islands
• Yellow-legged Gull. Bathing, jumping and hunting on a City
• Ageing and sexing (PDF) by Javier Blasco-Zumeta
• Yellow-legged Gull photos, Rudy's Gull-index

Aderyn a rhywogaeth o adar yw Gwylan goesfelen (sy'n enw benywaidd; enw lluosog: gwylanod coesfelyn) a adnabyddir hefyd gyda'i enw gwyddonol Larus michahellis; yr enw Saesneg arno yw Yellow-legged gull. Mae'n perthyn i deulu'r Gwylanod (Lladin: Laridae) sydd yn urdd y Charadriiformes.^[1] Dyma aderyn sydd i'w gael yng ngwledydd Prydain ac mae i'w ganfod yng Nghymru.

Talfyrir yr enw Lladin yn aml yn L. michahellis, sef enw'r rhywogaeth.^[2]

Fe'i ceir yn aml ar lan y môr.

Teulu

Mae'r gwylan goesfelen yn perthyn i deulu'r Gwylanod (Lladin: Laridae). Dyma rai o aelodau eraill y teulu:

Rhestr Wicidata:

Gweler hefyd

• Rhestr Goch yr IUCN

Cyfeiriadau

Racek středomořský (Larus michahellis) je jedním z druhů velkých racků, patřících do okruhu racka stříbřitého (Larus argentatus), se kterým byl v minulosti spojován. Podobně jako u dalších velkých racků mají dospělí jedinci šedá záda, šedá křídla s černými špičkami letek a žlutý zobák s červenou skvrnou na dolní čelisti. Nohy dospělých ptáků jsou jasně žluté. Mladí jedinci jsou převážně hnědí s tmavě skvrnitými zády. Hnízdí převážně v oblasti Středozemního moře, dále v přilehlých částech Atlantského oceánu a Černého moře.

Popis

Juvenilní racek středomořský

Pták v šatě 3. roku

Podobně jako další velké druhy racků pelichá racek středomořský dvakrát do roka – před zimou probíhá pelichání částečné, na konci hnízdění pak pelichání úplné. S postupem věku jsou tak rozlišitelné čtyři typy šatu – juvenilní/1. roku, šat 2. roku, šat 3. roku a šat adultní. Ve všech šatech se racek středomořský podobá příbuzným druhům, určování v terénu vyžaduje dobré podmínky pozorování a zaznamenání kombinace více znaků. Obecně je racek středomořský mohutný racek se štíhlou zadní částí těla, často výrazně hranatou hlavou a mohutným hákovitým zobákem. Nohy jsou delší než u racka stříbřitého, složená křídla zasahují dále za ocas.

V šatu juvenilním a prvního roku je hlava a spodina bělavá, hřbet a křídla hnědá se světlou kresbou jednotlivých per. Od příbuzných druhů se liší tmavou maskou kolem oka, kontrastně skvrnitou spodinou křídel, kresbou velkých loketních letek a tmavými vnitřními ručními letkami. Ocasní páska kontrastuje s bílým kořenem ocasu a na konci je bíle lemovaná. Zobák je černý, duhovka tmavá.

V šatu druhého roku je hřbet šedý, křídla stále s hnědými pery, hlava a spodina jsou čistě bílé. Oko začíná být světlé, kolem oka a na bocích může stále zůstávat patrné skvrnění. Zobák je světlejší, s tmavou špičkou.

V šatu třetího roku už ptáci připomínají dospělé, jen rozsah černé kresby na křídlech je větší a často mají zachovány zbytky tmavé ocasní pásky. Na krajní ruční letce se může objevit malá bílá skvrna u špičky.

Dospělí ptáci mají bílou hlavu, tělo a ocas, šedý hřbet a šedá křídla s černou kresbou ručních letek. Tato kresba je na krajní letce nejrozsáhlejší a směrem dovnitř se zmenšuje; na rozdíl od racka stříbřitého zasahuje obvykle na šest letek. Ve srovnání s rackem bělohlavým zasahuje černé zbarvení na letkách blíže ke kořenům per, černá kresba je tak rozsáhlejší. U špičky krajní letky je bílá skvrna různého rozsahu, u populací z Jaderského moře je častější celá bílá špička. Zobák je oranžový, s červenou skvrnou na dolní čelisti (zasahuje i na horní čelist). Duhovka je světlá, nohy žlutavě zabarvené. V zimě se může objevit skvrnění v okolí oka a tmavá kresba na zobáku.^[2]

Hlas

Volání zní jako „aau--kja-kja-jak“, při vyrušení „gag-ag-ag“, varování opakované „kiou“. Hlas je podobný racku žlutonohému, hlubší a chraptivější než u racka stříbřitého. Volání se skládá z 14-25 slabik (oproti 8-14 slabikám u racka stříbřitého).^[3]

Taxonomie a fylogeneze

V minulosti byl racek středomořský společně s rackem bělohlavým (Larus cachinnans) považován za pouhý poddruh racka stříbřitého (Larus argentatus). Novější výzkumy nejprve ukázaly, že jde o dva samostatné druhy a středomořská populace byla považována za poddruh racka bělohlavého (jako Larus cachinnans michahellis). Další výzkumy ukázaly, že i tyto dvě populace jsou nezávislými druhy.

Ptáci v rumunské Constance

Studie v Turecku dále ukázaly, že přes občasné křížení existuje jen omezený genetický tok mezi rackem středomořským a východními populacemi, které byly odděleny jako samostatný druh, racek arménský (Larus armenicus). Následující studie jižních žlutonohých populací ukázala, že jde o zcela samostatné, geneticky izolované skupiny. Jedním centrem původu jsou atlantské ostrovy, odkud racci dvakrát kolonizovali oblast Středozemního moře. První kolonizací vznikl racek arménský, jehož DNA je výrazně starší; při druhé kolonizaci pak vznikl dnešní racek středomořský. Oproti tomu východní populace velkých žlutonohých racků pocházejí z aralsko-kaspického centra, kde se v dávné době vyvinul dnešní racek bělohlavý. V dobách meziledových došlo k jeho rozšíření na sever, kde vytvořil izolované formy heuglini/taimyrensis a při zpětné kolonizaci původního areálu pak formu barabensis. Tyto středoasijské formy nejsou s rackem středomořským přímo příbuzné.

Atlatské a středomořské populace jsou si geneticky velmi podobné, není tedy důvod rozlišovat je jako samostatné druhy. Pozornost si zaslouží populace, hnízdící na pobřeží Portugalska a severního Španělska, někdy rozlišovaná jako ssp. cantabricus. ^[4]

Pták ssp. atlantis z Kanárských ostrovů

Mimo genetických analýz bylo dalším poznatkem, podporujícím samostatnost obou (pod)druhů, nalezení kontaktní zóny na pobřeží Černého moře v roce 1996. Severně od rumunské Constancy byly zjištěny dvě populace, lišící se zbarvením, vzhledem i způsobem hnízdění. Racci středomořští zde hnízdí na střechách (již více než 100 let), zatímco racci bělohlaví v pobřežních lagunách. Přes dlouhodobý vzájemný kontakt zůstaly oba druhy izolované a nekříží se.^[5]

Poddruhy

V současné době jsou obvykle rozlišovány dva poddruhy:

• L. c. michahellis – hnízdí ve Středomoří, na pobřeží Černého moře severně po Rumunsko a ve střední Evropě po cca 52° s. š.; pravděpodobně hnízdí také na severním pobřeží Turecka
• L. c. atlantis – hnízdí na ostrovech v Atlantiku (Azory, Madeira a Kanárské ostrovy); pravděpodobně hnízdí také na atlantském pobřeží Pyrenejského poloostrova a Maroka

Rozšíření

Hnízdění

Hnízdní areál zahrnuje pobřežní a jezerní oblasti od Francie a Holandska po Balkánský poloostrov a Polsko, mimo to hnízdí na ostrovech v Atlantském oceánu (Azory, Madeira, Kanárské ostrovy), na pobřeží severní Afriky od Mauretánie po Egypt, na východním pobřeží Středozemního moře (Izrael, Libanon) a na jihozápadním pobřeží Černého moře na sever po Rumunsko.

Expanze po pobřeží Atlantského oceánu

V polovině sedmdesátých let 20. století se začali šířit racci ze středomořského pobřeží Francie a odtud kolonizovali atlantské pobřeží.^[6] Koncem 90. let hnízdilo na atlantském pobřeží na sever po Normandii 80 párů; další ptáci hnízdí ve vnitrozemí Francie na sever po Massif Central.^[3]

V Británii zahnízdil pták ve smíšeném páru s rackem žlutonohým v roce 1992, první čistý pár byl zaznamenán v roce 1995.^[7] Od té doby hnízdí téměř každoročně, v posledních letech v průměru pět párů (většina smíšených), bez náznaků další expanze.^[8]

V Belgii bylo hnízdění čistých párů zaznamenáno poprvé v roce 2002, kdy dva páry vyvedly celkem šest mláďat v přístavu Zeebrugge; další dva ptáci zde hnízdili ve smíšených párech s rackem stříbřitým a rackem žlutonohým. Jde o první hnízdění čistých párů na pobřeží Severního moře.^[9]

Od roku 1985 hnízdí smíšené páry v Nizozemsku, první čistý pár byl zaznamenán v roce 2011. Oba rodiče byli kroužkovaní – samec pocházel z Itálie, samice ze Švýcarska. Vyvedené mládě bylo 14. července 2012 pozorováno na skládce odpadků v Norfolku (Velká Británie).^[10]

Šíření do vnitrozemí

Podobně jako u kolonizace atlantského pobřeží stála na počátku kolonizace vnitrozemí populace středomořského pobřeží Francie. V polovině sedmdesátých let 20. století se začala šířit na sever podél údolí řeky Rhôny do Švýcarska.^[6] V Itálii kolonizovali Gardské jezero.

V roce 1987 zahnízdil poprvé na bavorské straně dolního Innu; v roce 1990 byla nalezena dvě hnízda u Ebensee v Rakousku a v roce 1991 zahnízdil poprvé na rakouské straně Innu. V současné době hnízdí v Rakousku každoročně do 10 párů (mimo oblast Linze také na Bodamském jezeře a v okolí Neziderského jezera).^[11] V roce 1984 zahnízdil poprvé na Slovensku.^[3]

V Polsku byl racek středomořský poprvé zaznamenán v 80. letech 20. století, původní záznamy o hnízdění nerozlišují tento druh od racka bělohlavého.^[12] V současné době hnízdí podle v Polsku všeho 5-10 párů, včetně smíšených párů s rackem bělohlavým a rackem stříbřitým. Samice, hnízdící v roce 2004 se samcem racka bělohlavého u Jankowic byla kroužkována v roce 1997 jako mládě v kolonii v severní Itálii jižně Benátek.^[13] V roce 2012 hnízdily v Polsku 4 páry, z toho tři smíšené – všechny na jezeře Mietkowském.^[14]

Mimohnízdní výskyt a šíření

Šíření hnízdního areálu podél pobřeží Atlantského oceánu a do vnitrozemí předcházela expanze nehnízdících ptáků v době pohnízdní potulky.

V Británii (konkrétně v Essexu) začal být racek středomořský pravidelným hostem od začátku 70. let 20. století; v srpnu a září 1973-74 bylo v ústí Temže pozorováno až 12 ex. Ptáci přiletovali začátkem července a zůstávali do poloviny října, jednotliví pak přezimovali. Od poloviny 80. let došlo k nárůstu počtu, v roce 1989 přesáhl 150 ex. a v roce 1991 zde bylo zjištěno více než 400 ex. Vrchol výskytu spadal do přelomu srpna a září.^[15] V Kentu byl poprvé pozorován 22. srpna 1974, od roku 1982 začaly počty ptáků výrazně stoupat. Vrchol výskytu byl zjištěn mezi 10. a 29. červencem.^[16]

V Belgii se vyskytuje každoročně především koncem léta až několik stovek jedinců.^[17] V Rakousku se pravidelně vyskytují stovky ptáků, především na Dunaji a Emži; v oblasti Abwindenu a Astenu se na podzim zdržuje až 700 ptáků.^[11]

Do vnitrozemí začali pronikat ptáci v sedmdesátých letech 20. století podél řeky Rhôny nejprve do Švýcarska a pak dále do Rakouska. V devadesátých letech zaletovalo po vyhnízdění na Ženevské jezero ve Švýcarsku až 10 000 ex., až 1 000 ex. bylo pozorováno na Neziderském jezeře a přes 500 ex. na Bodamském jezeře.^[6] Řada ptáků zde v současné době přezimuje; např. v letech 1998-2007 zimovalo ve Švýcarsku v průměru 2 710 racků středomořských.^[18]

Vzácně zaletuje na pobřeží Skandinávie; ve Švédsku byl do roku 1997 pozorován 12×, od té doby se vyskytuje pravidelně od července do listopadu (max. 40 ex. v roce 2000 v provincii Skane). Podobný charakter má výskyt v Dánsku.

Zatoulaní ptáci byli zaznamenáni v Estonsku, Norsku, Finsku a na Islandu.^[3]

Zálety do Severní Ameriky

Prvním záznamem z území Severní Ameriky je zástřel jedince 16. srpna 1973 na Madeleine Islands v kanadské provincii Quebec. Tento jedinec byl původně považován za křížence mezi rackem americkým (Larus smithsonianus) a rackem žlutonohým (Larus fuscus) poddruhu graellsii, opětovné prošetření dokladu potvrdilo, že jde o racka středomořského, patřícího k ssp. atlantis. Druhým záznamem bylo pozorování dospělého ptáka od 16. ledna do 15. dubna 1985 na Newfoundlandu, třetím byl pravděpodobně se vracející dospělý pták ve státě Washington v zimách 1989/90 až 1992/93.^[19] Od té doby je v malých počtech pozorován na východním pobřeží na jih po Floridu a Texas.^[20]

Výskyt v ČR

Racci, kteří se začali objevovat v 80. letech na Ostravsku patří s největší pravděpodobností k tomuto druhu. V současné době jsou velká hejna až několika tisíc ptáků známa z Ostravska a Břeclavska. Ptáci se objevují od konce června, výskyt vrcholí v srpnu a září, většina se od října vrací zpátky na jih.^[2]

Hnízdění

V ČR pravidelně hnízdí v počtu do 5 párů. První hnízdění bylo zaznamenáno v roce 1990 na Novomlýnských nádržích, hnízdo se dvěma vejci bylo zničeno. Od roku 1996 zde hnízdí pravidelně (1996 – 1 pár, 1997 – asi 2 páry, 1998 – 3 páry, 1999-2000 5-7 párů). Mimo to hnízdil v roce 1998 na Starém jezeře na Třeboňsku, v roce 2002-2003 na rybnících u Hodonína.^[21]

Tah

Dospělý racek středomořský v letu

Racek středomořský je stálý až potulný pták. Podle převažujících názorů byly středomořské populace původně stálé, migrace se vyvinula až během expanze areálu ve druhé polovině 20. století. Přelety mladých ptáků na větší vzdálenosti se začaly objevovat až v 70. letech 20. století. V současné době ptáci pravidelně táhnou po vyhnízdění k severu, kde starší ptáci pelichají a po dokončení pelichání se v říjnu vracejí zpět do oblasti hnízdišť.

Ptáci, hnízdící na pobřeží Atlantského oceánu v jihovýchodním Biskajském zálivu (ssp. lusitanicus) jsou převážně stálí, 69% bylo zaznamenáno do 50 km od hnízdních kolonií, nejdelší zaznamenaný tah byl 680 km. Nejvzdálenější nálezy pocházejí z jihozápadního pobřeží Francie (Olonne), východního Španělska (okolí Valencie) a středního Portugalska.^[22]

V západním Středomoří byl racek středomořský považován za stálého, protože nebyl pozorován jeho tah přes Gibraltarskou úžinu. Při kroužkování ptáků na Columbretských ostrovech bylo zjištěno, že se mladí ptáci po dosažení vzletnosti posunují na sever podél pobřeží Středozemního moře a po dosažení pobřeží Francie přeletují kontinentem na pobřeží Atlantiku, kde se rozptylují od severního Portugalska po Bretaň. Dospělí ptáci jsou stálí nebo se posunují na sever později v sezóně.^[23]

Ptáci, hnízdící na pobřeží Chorvatska, táhnou v létě a na podzim převážně na sever na pobřeží Baltského a Severního moře; největší zaznamenaná vzdálenost byla 1958 km. Mimo okolní státy bylo nejvíce ptáků zaznamenáno v Rakousku a dále v Maďarsku, Německu a Polsku; na severním pobřeží byli chorvatští ptáci zaznamenáni od severovýchodní Francie po Lotyšsko. Mladí ptáci opouštějí kolonie v červenci; v zimě se většina ptáků vrací do oblasti Středomoří, část jednoletých ptáků zůstává na severu i v zimě a během následujícího jara. Starší ptáci se v zimě zdržují do 200 km od hnízdních kolonií. V hnízdní době jsou pozorování ze střední a severní Evropy jen sporadická.^[24][25]

Mladí ptáci severoafrické populace (Alžírsko) využívají podle prvních výsledků kroužkování dvě tahové cesty. Jedinci z východního Alžírska táhnou na sever až severozápad do východního Španělska a poté vnitrozemím do Biskajského zálivu. Ptáci ze západního Alžírska táhnou stejným směrem do Alboránského moře a Cádizského zálivu na jihu Španělska, kde tráví léto. Koncem podzimu a v zimě se vracejí zpět do severní Afriky.^[26]

Početnost a trendy

Celková populace je odhadována na 630 až 768 tisíc párů, z toho v Evropě hnízdí 310 až 580 tisíc párů.^[27]

Ve Španělsku hnízdilo po roce 2000 celkem asi 100 tisíc párů (z toho 66 tisíc na atlantském pobřeží, 33 566 párů na středomořském pobřeží a 4037-4656 párů na Kanárských ostrovech.^[28] Na Azorských ostrovech byla v roce 2004 populace odhadnuta na 4249 párů, což představuje 60% nárůst oproti roku 1984.^[29] V Portugalsku hnízdilo v polovině 90. let 22 510 párů, dalších 10 až 30 tisíc párů pak na Gibraltaru.^[3]

Na středomořském pobřeží Francie hnízdilo v roce 1920 asi 300 párů, od té doby počty rostly: 1950 – 2 000 párů, 1970 – 9 000 párů, 1983 – 21 700 párů, kolem 1990 – asi 24 000 párů.^[6] Na atlantském pobřeží hnízdilo v polovině 90. let 80 párů.^[3]

V Itálii hnízdilo v devadesátých letech asi 30 tisíc párů, dalších 4 400 párů hnízdilo na Korsice a 8 750 párů na Sardinii.^[3]

V letech 1988-1992 proběhlo sčítání na koloniích v severovýchodním Jaderském moři mezi Istrií a severní Dalmácií, sečteno bylo 12 257 až 14 167 párů.^[30] devadesátých let byly populace na Balkáně odhadovány takto: Chorvatsko – 50 tisíc párů, Řecko – 15 tisíc párů, Bulharsko – 4 274 párů (1992).

Ve vnitrozemí hnízdilo ve Švýcarsku v letech 2007-2011 celkem 794-1029 párů.^[31]

Na Blízkém východě existují malé kolonie v Libanonu, 20-25 párů hnízdí v Izraeli. Na pobřeží Afriky hnízdí (údaje z devadesátých let) 10 párů v Mauretánii, 6 325 párů v Maroku, 2 500 párů v Alžírsku, 600-700 párů v Tunisku, několik stovek párů v Libyi; malé kolonie existují také v Egyptě.^[3]

Hnízdní biologie

Racek středomořský s mláďaty

Racci středomořští často zakládají hnízdní kolonie na ostrovech, přednost dávají ostrovům nerušeným lidskou činností, větším a vzdálenějším od pobřeží. Ke stavbě hnízd si vybírají vyvýšená místa s hustší vegetací, vzdálenější od břehů ostrova. Jedním z hlavních faktorů k tomuto výběru je podle všeho ochrana před zaplavením hnízda.^[32] V jižní Francii hnízdí převážně na velkých vápencových ostrovech u pobřeží; upřednostňují přitom ostrovy v blízkosti preferovaných zdrojů potravy. Velikost kolonie je různá, v největší francouzské kolonii hnízdí až 6 111 párů; velké kolonie jsou podle výzkumů také nejstarší.^[33] Rovněž v Maroku hnízdí především na skalnatých ostrovech a strmých útesech, přičemž se vyhýbají rušení člověkem, ale drží se v dostupu k antropickým zdrojům.^[34]

Během růstu populace racků středomořských došlo k širšímu využívání hnízdění na budovách přímo ve městech; například v Itálii došlo k širšímu využití tohoto prostředí od konce osmdesátých let 20. století. Ve městě Livorno bylo zaznamenáno obvykle izolované hnízdění (na každé střeše jediný pár), racci se však chovali koloniálně při obraně hnízd. Hnízdění ve městech vede k růstu často nepříznivých interakcí s člověkem.^[35]

Asi měsíc před snášením vajec přiletují ptáci na místo hnízdění a začínají tokat. Snůška se skládá ze 2-3 vajec na kterých sedí rodiče 27-31 dnů. Mláďata se líhnou na přelomu dubna a května (Livorno, Itálie), vzletnosti dosahují 35-40 dnů od vylíhnutí a krátce poté se osamostatňují. Hnízdí jednou do roka.^[36][35]

Potrava

Racek středomořský, požírající holuba

Racci středomořští využívají rozmanité zdroje potravy, svou strategii přizpůsobují momentální potravní nabídce. K potravě patří především ryby, bezobratlí, měkkýši, vejce, drobní obratlovci. Velkou roli v potravě hrají odpadky na skládkách. Studie z oblasti Benátek ukázala, že racci využívají obvykle více zdrojů potravy, jak přírodních, tak antropogenních. Potrava nevyvedených mláďat nebyla závislá na odpadcích.^[37] Racci v Biskajském zálivu krmí svá mláďata převážně rybami (60% potravy), druhým důležitým zdrojem jsou odpadky (30%). Dospělí ptáci loví ve větší míře také kraby.^[38] Na středomořském pobřeží Španělska tvořili podstatnou část potravy mláďat drobní bezobratlí, ptáci široce využívali také skládky a odpady z rybářského průmyslu.^[39]

Racci středomořští mohou být také významnými predátory – na ostrově Selvagem Grande tvořili hlavní část jejich potravy buřňáčci běločelí (Pelagodroma marina), následovaní suchozemskými plži a dalšími druhy buřňáků. Energeticky představovali mořští ptáci 82,5 % potravy místní populace.^[40] V západním Středomoří je racek středomořský na některých místech významným predátorem buřňáčka malého (Hydrobates pelagicus),^[41] v deltě Ebra ve velké míře vybírá hnízda rybáků obecných.^[42] V kolonii u ostrova Malta je rovněž hlavní potravou buřňáček malý, mimo to využívají místní racci jako zdroj potravy ptáky, přeletující na jarním tahu Středozemní moře (kořistí se mimo jiné stává rorýs obecný, slavík obecný, linduška lesní, křepelka polní, bekasina otavní, slípka zelenonohá a další druhy menších ptáků).^[43] Je pravděpodobné, že omezení antropických zdrojů v budoucnosti povede ke zvýšené predaci mořských ptáků.^[39]

Jednou ze strategií, kterou používají racci středomořští, je kleptoparazitismus – ptáci ve smíšených koloniích napadají jiné druhy, které přinášejí mláďatům potravu a okrádají je o ni. V malé míře byl zaznamenán kleptoparazitismus například vůči rackům Audouinovým v západním Středomoří.^[44]

Reference

1. ↑ Červený seznam IUCN 2018.1. 5. července 2018. Dostupné online. [cit. 2018-08-10]
2. ↑ ^{a b} VAVŘÍK, Martin. Určování velkých bělohlavých racků (Larus argentatus, L. cachinnans, L. michahellis). Crex. 2010, roč. 30, s. 9-25. Dostupné online.
3. ↑ ^{a b c d e f g h} OLSEN, Klaus Malling; LARSSON, Hans. Gulls of North America, Europe and Asia. Princeton & Oxford: Princeton University Press, 2003. ISBN 0-691-11327-0.
4. ↑ COLLINSON, J. M. et al. Species boundaries in the Herring and Lesser Black-backed Gull complex. British Birds. 2008, roč. 101, s. 340-363.
5. ↑ KLEIN, Ronald; BUCHHEIM, Andreas. Die westliche Schwarzmeerküste als Kontaktgebiet zweier Großmöwenformen der Larus cachinnans-Gruppe. Vogelwelt. 1997, roč. 118, s. 61-70. Dostupné online.
6. ↑ ^{a b c d} GRUBER, Detlef. Die Kennzeichen und das Vorkommen der Weißkopfmöwe Larus cachinnans in Europa. Limicola. 1995, roč. 9, čís. 3, s. 121-165. Dostupné online.
7. ↑ OGILVIE, Malcolm and the Rare Breeding Birds Panel. Rare breeding birds in the United Kingdom in 1995. British Birds. 1998, roč. 91, s. 417-447. Dostupné online.
8. ↑ HOLLING, Mark and the Rare Breeding Birds Panel. Rare breeding birds in the United Kingdom in 2010. British Birds. 2012, roč. 105, s. 352-416. Dostupné online.
9. ↑ VERCRUIJSSE, Harry J. P.; STIENEN, Eric W. M.; VAN WAEYENBERGE, Jeroen. Goéland leucophée Larus michahellis, nouvelle espèce nicheuse en Belgique. Natuur.oriolus. 2002, roč. 68, čís. 3, s. 120-122.
10. ↑ BOELE, Arjan et al. Broedvogels in Nederland in 2011. Sovon-rapport 2013/01. Nijmegen: Sovon Vogelonderzoek Nederland, 2013. S. 82-83.
11. ↑ ^{a b} http://www.landesmuseum.at/pdf_frei_remote/DENISIA_0007_0224-0225.pdf
12. ↑ SKÓRKA, Piotr; WÓJCIK, Joanna D.; MARTYKA, Rafał. Colonization and population growth of Yellow-legged Gull Larus cachinnans in southeastern Poland: causes and influence on native species. Ibis. 2005, roč. 147, s. 471-482. Dostupné online.
13. ↑ NEUBAUER, G. et al. Breeding large gulls in Poland: distribution, numbers, trends and hybridisation.. Vogelwelt. 2006, roč. 127, s. 11-22. Dostupné online.
14. ↑ KOMISJA FAUNISTYCZNA. Rzadkie ptaki obserwowane w Polsce w roku 2012.. Ornis Polonica. 2013, roč. 54, s. 109-150. Dostupné online.
15. ↑ DENNIS, M. K. Yellow-legged Gulls along the River Thames in Essex. British Birds. 1995, roč. 88, čís. 1, s. 8-14. Dostupné online.
16. ↑ WALKER, David. Status of Yellow-legged Gull at Dungeness, Kent. British Birds. 1995, roč. 88, čís. 1, s. 5-7. Dostupné online.
17. ↑ SPANOGHE, Geert. Status en veldkenmerken van Pontische Meeuw Larus cachinnans en Geelpootmeeuw Larus michahellis. Natuur.oriolus. 2002, roč. 68, čís. 3, s. 158-171. Dostupné online.
18. ↑ KELLER, Verena; BURKHARDT, Marcel. Monitoring Überwinternde Wasservögel: Ergebnisse der Wasservogelzählungen 2008/09 in der Schweiz. Sempach: Schweizerische Vogelwarte, 2010.
19. ↑ WILDS, Claudia; CZAPLAK, David. Yellow-legged Gulls (Larus cachinnans) in North America. Wilson Bull.. 1994, roč. 106, čís. 2, s. 344-356. Dostupné online.
20. ↑ http://www.maavianrecords.com/home/about-species-accounts/yellow-legged-gull
21. ↑ ŠŤASTNÝ, Karel; BEJČEK, Vladimír; HUDEC, Karel. Atlas hnízdního rzšíření ptáků v České republice 2001-2003. Praha: Aventinum, 2006. ISBN 80-86858-19-7.
22. ↑ ARIZAGA, Juan et al. First-year Movements of Yellow-legged Gull (Larus michahellis lusitanius) from the Southeastern Bay of Biscay.. Waterbirds. 2010, roč. 33, čís. 4, s. 444-450. Dostupné online.
23. ↑ MARTINEZ-ABRAIN, Alejandro et al. Movements of Yellow-legged Gulls Larus (cachinnans) michahellis from two small western Mediterranean colonies. Atlantic Seabirds. 2002, roč. 4, čís. 3, s. 101-108. Dostupné online.
24. ↑ KRALJ, Jelena et al. Extensive post-breeding movements of Adriatic Yellow-legged Gulls Larus michahellis. J. Ornithol.. 2013. Dostupné online.
25. ↑ KRALJ, Jelena et al. Atlas selidbe ptica Hrvatske. Zagreb: Hrvatska akademija znanosti i umjetnosti, 2013. ISBN 978-953-154-230-2.
26. ↑ BAALOUDJ, Afef et al. Dispersal of Yellow-Legged Gulls Larus michahellis Ringed in Algeria: A Preliminary Analysis. Ardeola. 2012, roč. 59, čís. 1, s. 137-144. Dostupné online.
27. ↑ http://ec.europa.eu/environment/nature/conservation/wildbirds/hunting/docs/reprod_62-67_en.pdf
28. ↑ http://gull-research.org/atlantis/images/ronilivne/gaviota_patiamarilla_tcm7-46441.pdf
29. ↑ NEVES, Verónica C; MURDOCH, Nadia; FURNESS, Robert W. Population status and diet of the Yellow-legged Gull in the Azores. Arquipélago. Life and Marine Sciences. 2006, roč. 23A, s. 59-73. Dostupné online.
30. ↑ BENUSSI, Enrico; BRICHETTI, Pierandrea. Distribution and population-size of colonies of Yellow-legged Gull Larus cachinnans michahellis breeding in North-Eastern Adriatic sea. Avocetta. 1994, roč. 18, s. 107-113. Dostupné online.
31. ↑ http://www.vogelwarte.ch/yellow-legged-gull.html#birdSearch
32. ↑ SCARTON, Francesco; VALLE, Roberto. Colony and nest-site selection of Yellow-legged Gulls Larus cachinnans michahellis on barrier islands of the Po Delta (NE Italy). Vogelwelt. 1996, roč. 117, s. 9-13.
33. ↑ DUHEM, Celine et al. Distribution of breeding sites and food constrains size and density of yellow-legged gull colonies. Ecoscience. 2007, roč. 14, čís. 4, s. 535-543. Dostupné online.
34. ↑ [1]
35. ↑ ^{a b} FRANCESCHI, Alessio; ARCAMONE, Emiliano. Urban gulls: breeding distribution and biology in Livorno. Alula. 2009, roč. 16, s. 449-451.
36. ↑ [2]
37. ↑ SOLDATINI, Cecilia et al. Yellow-legged gulls' diet and foraging locations. In: Torino: [s.n.], 2005.
38. ↑ ARIZAGA, Juan et al. High importance of fish prey in the diet of Yellow-legged Gull Larus michahellis chicks from the southeast Bay of Biscay. Seabird. 2011, roč. 23, s. 1-6. Dostupné online.
39. ↑ ^{a b} RAMOS, Raül et al. Diet of Yellow-legged Gull (Larus michahellis) chicks along the Spanish Western Mediterranean coast: the relevance of refuse dumps. J. Ornithol. 2009, roč. 150, s. 265-272. Dostupné online.
40. ↑ MATIAS, Rafael; CATRY, Paulo. The diet of Atlantic Yellow-legged Gulls (Larus michahellis atlantis) at an oceanic seabird colony: estimating predatory impact upon breeding petrels. Eur J Wildl Res. 2010, roč. 56. Dostupné online.
41. ↑ ORO, Daniel et al. Estimating predation on breeding European storm-petrels (Hydrobates pelagicus) by yellow-legged gulls (Larus michahellis). J. Zool., Lond. 2005, roč. 265, s. 421-429.
42. ↑ HERNÁNDEZ-MATÍAS, Antonio; RUIZ, Xavier. Predation on Common tern eggs by the yellow-legged gull at the Ebro delta. Scientia Marina. 2003, roč. 67, s. 95-101. Dostupné online.
43. ↑ BORG, John; SULTANA, Joe; CACHLA-ZAMMIT, Richard. Predation by the Yellow-legged Gull Larus cachinnans on Storm Petrels Hydrobates pelagicus on Filfla. Il-Merill. 1992-94, roč. 28, s. 19-21. Dostupné online.
44. ↑ MARTÍNEZ-ABRAÍN, Alejandro et al. Kleptoparasitism, disturbance and predation of yellow-legged gulls on Audouin’s gulls in three colonies of the western Mediterranean. Scientia Marina. 2003, roč. 67, s. 89-94. Dostupné online.

Externí odkazy

• Taxon Larus michahellis ve Wikidruzích
• Obrázky, zvuky či videa k tématu racek středomořský ve Wikimedia Commons

Middelhavssølvmågen (Larus michahellis) er en fugleart i familien mågefugle. Den yngler i det sydlige Europa og nordvestlige Afrika og har desuden bredt sig til Vesteuropa. Den ligner sølvmågen, men har som voksen altid gule ben og mere sorte vingespidser. Ungfugle kendes på en mere kontrastfarvet hale. Arten overvintrer mod nord i Europa, hvor den kan ses i Danmark hele året.

Tidligere underart af sølvmåge

Middelhavssølvmågen blev tidligere betragtet som en underart indenfor samme art som sølvmåge og kaspisk måge under navnet gulbenet måge, men blev i begyndelsen af 2000-tallet udskilt som en art.^[1][2][3]

Se også

• Kaspisk måge
• Sølvmåge

Kilder

• Dansk Ornitologisk Forening: Middelhavssølvmåge (Larus michahellis). Arkiveret udgave: archive.org.
• BirdLife International (2014) Species factsheet: Larus michahellis. Hentet fra http://www.birdlife.org 20/08/2014.

• Wikimedia Commons har flere filer relateret til Middelhavssølvmåge

Jugendkleid

Vogel im ersten Winter

L. m lusitanicus im zweiten Winter. Typisch für westiberische Vögel ist die ausgedehnte, dunkle Strichelung an Kopf und Brustseiten

Vogel zwischen zweitem und drittem Winter

L. m. atlantis, Ende Januar auf Fuerteventura. In der Farbe der Oberseite ähneln die atlantischen Populationen teils hellen Heringsmöwen. Sie haben aber bereits im Dezember ins Brutkleid gemausert.

Mittelmeermöwe im Flug mit deutlich sichtbarem Handschwingenmuster

Die Mittelmeermöwe (Larus michahellis) ist eine Vogelart innerhalb der Möwen (Larinae). Sie brütet in Makaronesien, an der Biskaya, auf der Iberischen Halbinsel, im Mittelmeer- und im Schwarzmeerraum. Zerstreute Vorkommen gibt es auch im nördlichen West- und Mitteleuropa. Die gelbbeinige Großmöwe wurde lange als Unterart der Silbermöwe, später als Unterart der „Weißkopfmöwe“ angesehen, die sich dann als paraphyletisches Taxon herausstellte und in Mittelmeer- und Steppenmöwe aufgeteilt wurde.

Beschreibung

Die Mittelmeermöwe ist mit 52–58 cm und einer Flügelspannweite von 120–140 cm kleiner als die sehr ähnliche Silbermöwe. Die Art ist insgesamt kompakter gebaut und zeigt einen kräftigeren, vorne etwas stumpferen, stärker gerundeten Schnabel. Der Kopf wirkt größer, vorne gewölbter und auf dem Scheitel flacher. Der Hinterleib ist insgesamt schlanker, die Flügelspitzen reichen beim sitzenden Vogel 5–7 cm über den Schwanz hinaus. Die Beine sind verhältnismäßig lang, der Vogel wirkt also hochbeiniger. Junge Mittelmeermöwen wechseln im vierten Lebensjahr in das Adultkleid. Ein Sexualdimorphismus besteht nicht.

Adulte Vögel

Bei adulten Vögeln im Brutkleid ist der Kopf rein weiß wie auch Hals, Nacken, die gesamte Unterseite und der Schwanz. Der gelbe Schnabel zeigt einen ausgedehnten Gonysfleck, der teils bis auf den Oberschnabel reicht. Die Iris ist zitronengelb, das Auge von einem roten Ring umgeben. Die Beine sind lebhaft gelb. Die Oberseite ist hellgrau und geringfügig dunkler als die adulter Silbermöwen. Es fehlt die leicht bläuliche Tönung wie bei letztgenannter Art. Die Flügeloberseite ist bis auf einen schmal weißen Vorder- und breit weißen Hinterrand sowie eine überwiegend schwarze Partie auf der Spitze des Handflügels ebenfalls hellgrau. Das schwarze Muster der Handschwingen ist deutlich ausgedehnter als bei Silber- und Steppenmöwen. Die sechs äußeren Handschwingen tragen breit schwarze, zum Armgelenk hin schmaler werdende, subterminale Bänder und weiße Spitzen. Auf der äußersten Handschwinge ist der Schwarzanteil sehr ausgedehnt und zeigt zudem noch ein weißes Feld im distalen Drittel. Auf der sechsten Handschwinge von außen ist das subterminale schwarze Band dann nur noch sehr schmal und auf den folgenden inneren fehlt es. Die Unterflügeldecken sind weiß.

Adulte Vögel im Winterkleid tragen eine feine, braune Streifung auf Scheitel und Ohrdecken, meist konzentriert sich diese aber um eine nicht allzu ausgedehnte Region um das Auge herum. Einige Individuen zeigen auf dem Oberschnabel etwas Schwarz in Höhe des Gonysflecks. Die Beine sind weniger lebhaft gelb gefärbt als im Sommer.

Jugendkleid

Kopf einer Mittelmeermöwe in Rom

Vögel im Jugendkleid sind insgesamt graubraun mit einem weißlichen Kopf und einer dunklen Augenregion. Die Federn der Oberseite sind dunkelbraun mit hellen Säumen, so dass der Rücken, die Schultern sowie im Flug die Flügeloberseite geschuppt wirken. Die Schwingen sind schwarzbraun. Die Schirmfedern tragen dunkelbraune, im distalen Teil der Feder eichenblattähnlich ausgerandete Zentren und breite, helle Säume. Bürzel und Schwanzwurzel sind weiß, nur leicht von dunklen Federn durchsetzt und kontrastieren zu der schwarzbraunen Endbinde. Brust und Flanken sind fleckig graubraun, der Bauch und die mittleren Unterschwanzdecken jedoch weißlich. Der Schnabel ist schwarz, die Beine sind fleischfarben und die Iris ist dunkel.

Immature Vögel

Zum ersten Winter hin werden die Rücken- und Schulterfedern sowie einige Oberflügeldecken vermausert und sind dann graubraun mit schwarzbraun abgehobener Basis, subterminalem Band und Schaftstrich. Die Schirmfedern sind dunkelbraun mit relativ schmalen, hellen Säumen.

Vögel im zweiten Winter zeigen auf der Oberseite bereits Teile des hellgrauen Adultgefieders. Dies betrifft vor allem den Rücken, der teils noch mit bräunlichen Federn durchsetzt sein kann, die Oberflügeldecken, von denen Teile noch dem ersten Winterkleid entstammen können und die Schirmfedern, von denen meist auch nicht alle ausgetauscht werden. Die Schwingen sind schwärzer und beginnen, weiße Spitzen auszuprägen. Die dunkle Augenmaske ist immer noch vorhanden. Die Schnabelspitze beginnt, sich aufzuhellen. Der Fortschrittsgrad der Mauser ins Adultkleid kann individuell sehr unterschiedlich ausfallen.

Vögel im dritten Winter ähneln bereits den adulten Vögeln im Winterkleid. Sie zeigen oft jedoch noch mehr braune Strichelung am Kopf, diese kann bis in den Nacken reichen. Die weißen Spitzen der Handschwingen sind noch nicht so ausgeprägt und die Schirmfedern zeigen noch dunkle Bereiche. Auf dem Schnabel findet sich noch viel Schwarz im Bereich des Gonysflecks. Die Iris hat sich bereits aufgehellt.

Stimme

Die Mittelmeermöwe weist etwa das gleiche Rufrepertoire auf wie die Silbermöwe, klingt dabei aber tiefer und teils schwächer und gutturaler. Der Hauptruf^[1], ein waouw oder graou ist dem entsprechenden Ruf der Heringsmöwe ähnlich, wenn auch tiefer. Das Jauchzen ist schneller, tiefer und gutturaler, als bei der Silbermöwe und enthält mehr Einzelelemente. Es erinnert an einen entsprechenden Ruf der Mantelmöwe. Der „Katzenruf“ ist härter, der „Schnappruf“ tiefer und der „Staccato-Ruf“ schneller und weicher.

Verbreitung der Mittelmeermöwe

Verbreitung

Die Brutverbreitung der Mittelmeermöwe reicht von Makaronesien, den Küsten der Iberischen Halbinsel und der Biskayaküste ostwärts. Sie umfasst große Teile der Mittelmeerküsten bis zur Adria und südwärts bis Tunesien, den Pelagischen Inseln und Malta, die Ägäis, Kreta und Zypern und erstreckt sich entlang der Dardanellen, dem Marmarameer und dem Bosporus bis ins Schwarze Meer, wo die Art im Westteil und dort die Donau hinauf sowie an der Südostküste vorkommt. Kleinere Brutvorkommen gibt es in Mauretanien, Libyen, Israel und Ägypten. Auch im nördlichen West- und Mitteleuropa gibt es zerstreute Kolonien oder Einzelbruten, so in der Schweiz, in Süddeutschland, in Österreich, Polen, der Slowakei, den Niederlanden und in Großbritannien.

Wanderungen

Die Mittelmeermöwe ist ein Stand- oder Strichvogel, der außerhalb der Brutzeit in großen Teilen Europas zu finden ist. Umherstreifende Vögel versuchen dann vermutlich günstige Nahrungsplätze zu finden und zugleich der Konkurrenz zu anderen Großmöwenarten aus dem Wege zu gehen. Nach Untersuchungen nordwestspanischer Populationen streift ein Fünftel der Jungvögel weit umher, die übrigen verbleiben in der Nähe der Brutorte oder ziehen ins Binnenland. Altvögel suchen nach der Brutsaison günstige Mauserplätze wie beispielsweise das Ebrodelta auf und überwintern später in der Nähe der Brutorte.^[2]

Bestand

Die Populationen der Nominatform und Nordwestiberiens werden auf 150.000–200.000 Brutpaare geschätzt, auf den Inseln des Ostatlantiks kommen vermutlich mehr als 8000 weitere Brutpaare vor.^[3] Die Art wird von der IUCN als nicht gefährdet (“least concern”) angesehen. In Deutschland wird der Bestand (Stand: 2016) auf 220–280 Brutpaare geschätzt und als ungefährdet eingestuft.^[4]

Geografische Variation

Es werden zwischen zwei und drei Unterarten anerkannt. Die Nominatform variiert allmählich (klinal) von Osten nach Westen hin zu größeren und oberseits dunkleren Vögeln. Die kleinere Unterart Makaronesiens L. m. atlantis zeigt vor allem auf den Azoren eine sehr dunkle Oberseite, die an die Heringsmöwe erinnert. Vögel von Madeira oder den Kanaren ähneln teils eher der Nominatform. Im Winterkleid ist der Kopf adulter Vögel ausgedehnt braun gestrichelt. Zwischen Nominatform und atlantis vermittelt die umstrittene Unterart L. m. lusitanius der nordwestlichen Iberischen Halbinsel sowohl im Hinblick auf Gefiederfärbung, Größe und DNA-Befunde.

• L. m. atlantis – Dwight, 1922 – Azoren, möglicherweise Madeira, Kanarische Inseln, Atlantikküste zwischen Nordspanien und Marokko

Ei der Unterart Larus michahellis atlantis

• L. m. lusitanius (Joiris, 1978)^[5] – nordwestliche iberische Halbinsel zwischen den Berlengas und dem Baskenland (Erstbeschreibung umstritten, eventuell ist cantabricans das gültige Unterartepitheton)^[6]
• L. m. michahellis Naumann, 1840 – Iberische Halbinsel von Gibraltar und Cádiz ostwärts bis in den Schwarzmeerraum in Westanatolien

Lebensraum

Die Mittelmeermöwe brütet vorwiegend an felsigen Küsten oder auf der Küste vorgelagerten Fels- und Sandinseln, aber auch Schlickinseln oder hoher Bewuchs von Lagunen, Salinen und Ästuaren oder Dünen werden angenommen. Regional brütet die Art auf Dächern innerhalb von Küstendörfern, Städten und Hafengebieten, so in Istanbul und Bulgarien.^[7] Im Inland werden zumeist Kiesbänke von Binnengewässern besiedelt.

Außerhalb der Brutzeit ist die Mittelmeermöwe hauptsächlich in Küstengebieten zu finden, wo sie auf dem offenen Meer oder in Fischereihäfen oder an Stränden nach Nahrung sucht. Weiter im Binnenland, das die Art vornehmlich entlang der Flüsse durchstreift, ist sie auch auf landwirtschaftlichen Nutzflächen, an Gewässern und in anderen Landschaftsformen zu finden. Von besonderer Bedeutung sind Mülldeponien.

Nahrung

Das Nahrungsspektrum ist etwa so vielfältig wie bei der Silbermöwe. Da im Verbreitungsgebiet der Mittelmeermöwe jedoch bei Ebbe trocken fallende Schlick- und Uferflächen eher selten sind, treten Muscheln und Krebstiere als Nahrungsbestandteil zurück, Fische und Tintenfische nehmen dafür einen größeren Anteil ein. Zudem sind Landtiere von Schnecken bis hin zu Kleinsäugern oder angebaute Früchte wie Getreide, Oliven, Feigen oder ähnliches von größerer Bedeutung.

Belege

Literatur

• Klaus Malling Olsen, Hans Larsson: Gulls of Europe, Asia and North America. Helm Identification Guides, Christopher Helm, London 2003 (korrigierte Neuauflage von 2004), ISBN 978-0-7136-7087-5.
• Urs N. Glutz von Blotzheim, K. M. Bauer: Handbuch der Vögel Mitteleuropas. Band 8/I: Charadriiformes. 3. Teil: Schnepfen-, Möwen- und Alkenvögel. AULA-Verlag, ISBN 3-923527-00-4.
• Pierre-Andre Crochet, Jean-Dominique Lebreton, Francois Bonhomme: Systematics of large white-headed gulls: Patterns of mitochondrial DNA variation in western European taxa. The Auk 119 (3), 2002, S. 603–620.

Einzelbelege

1. ↑ Hauptruf: Hörbeispiel
2. ↑ Glutz v. Blotzheim, S. 601, s. Literatur
3. ↑ K. M. Olsen / H. Larsson, S. 287f, s. Literatur
4. ↑ Torsten Ryslavy, Hans-Günther Bauer, Bettina Gerlach, Ommo Hüppop, Jasmina Stahmer, Peter Südbeck & Christoph Sudfeldt: Rote Liste der Brutvögel Deutschlands, 6 Fassung. In: Deutscher Rat für Vogelschutz (Hrsg.): Berichte zum Vogelschutz. Band 57, 30. September 2020.
5. ↑ A. Galarza, J. Hidalgo, G. Ocio, P. Rodríguez: Sexual size dimorphism and determination of sex in Atlantic Yellow-Legged Gulls Larus michahellis lusitanius from Northern Spain, Ardeola 55 (1), 2008, S. 41–47
6. ↑ Pierre Yésou: Les goélands du complexe Larus argentatus-cachinnans-fuscus: ou en est la systématique?, Ornithos 10, 2003, S. 144–181
7. ↑ K. M. Olsen / H. Larsson, S. 287, s. Literatur

L' Acula marina (Larus michahellis) hè un acellu chì face parte di a famiglia di i Laridae. Ind'è l'adultu, u spinu è l'ale sò grisge. E patte sò gialle. U bizzicu hè giallu. L'ochji sò chirchjati rossu. Ci hè puchissimu dismurfisimu sessuale. I ghjovani sò piu bruni, cù u bizzicu più scuri è e patte à spessu rusuline. L'acula marina hè alta 58-68 cm. A so apertura alare hè 130-160 cm. Pesa trà 700 è 1300 grammi.

L'acula marina hè prisente annantu à u litturale è tutte l'isule di l'area di u Mare Terraniu, ma dinù annantu à u litturale atlanticu, da u Maroccu à a Brittania. Difatti, l'acula marina hè u più acellu marinu cumunu in l'areale di u Mare Terraniu, incù guasi 120 000 coppii arrighjunati in u mediterraniu occidentale.

In bulu

L'acula marina era in traccia di sparisce à u principu di u seculu XX, ma dipoi qualchì dicenniu, a so populazione hà crisciutu di manera impurtanta, à tal' puntu chì 'ssa spezia hè cunsiderata qualchì volta cum'è una spezia troppa abbundente è priculosa per l'altre spezie. Difatti, l'acule marine anu cumincitatu dipoi parechji anni à arrighjunisce si ancu in e cità è vicinu à i fiumi.

L'acula marina manghja picculi pesci, piulaconi d'acelli è cadaveri. Hè cacciadore è piscadore. Purtroppu, 'ssu acellu hè statu capace di cambià u so modu di nutrisce si, andendu ancu à circà u so cibu in i rumenzuli. Si cunsidereghja ch'ellu hè 'ssu cambiamentu chì hà incausatu a crescita recente di a populazione d'acule marine.

L'acula marina hè stata cunsiderata frà pocu cum'è una spezia distinta è sputica. Innanzi, era classata in a spezia 'Larus cachinnans'. Da u puntu di vista di a sistematica, ci sò trè sottuspezie d'acule marine:

• Larus michahellis michahellis
• Larus michahellis lusitanius
• Larus michahellis atlantis

Prutezzione

L'acula marina hè prutetta da:

• a Cunvenzione di Berna : annessu II

In Corsica

U ghjovanu

L'acula marina hè prisente è abbundente in Corsica. Hè ancu chjamata gabbianu cumunu. Parte è più si trovanu annantu à l'isulotti di Corsica è u litturale. E culonie più impurtante d'acule marine sò situate (Thibault 1983) annantu à facciata uccidentale cum'è in Scandula, l'Isule Sanguinare, l'Isule Lavezzi è l'Isule Cerbicale. Frà 1977 è 1980, 2250 acelli sò stati cuntati, spartuti in 33 culonie (Thibault 1983). Ci n'hè moltu più avà è niente ch'è per a rigione d'Aiacciu, si stima chì ci hè 1000 coppii d'acule marine. Durante l'annu, ci sò dinù e visite di parechje acule marine chì venenu da u steriore, è chì si ne stanu annantu à i stagni di a Costa orientale è ancu in i porti. À tempi muderni, s'hè custatatu chì l'acule marine vanu à nutrisce si in i ruminzulaghhi di l'interiori, è ponu cullà cusì sin'à 800 metri. À i ghjorni d'oghje, ci hè ancu u pinseru chì 'ssu accriscimentu di a populazione d'acule marine incauseghja parechji prublemi. Unu di 'ssi prublemi per l'attività umani hè u risicu d'accidente incù un aviò o un elicottreru. Ma ci sò dinù altri prublemi incù a fauna è a flora di l'isula, è in particulare incù l'aviafauna è una spezia rarissima: l'acula marina corsa (larus audouinii): quella soffre di 'ssa abundenza d'acule marine, perchè li pò manghjà i so ovi o i so piulaconi, ma li pò ancu catturà e so prede.

Citazione

Accade chì l'acula marina fussi mintuvata in u cantu o in a litteratura corsa. Per esempiu:

• in a canzone D'un volu di Canta u Populu Corsu:

È lu to sensu s'infrebba

D'ùn pudè la accumpagna

Chjosa da l'umbriccia niedda

Di l'umana falsita

À goda l'aria serena

Cum'è l'acula marina

Cum'è l'acula marina.

• o in a canzone Solenzara di Regina è Brunu:

È a stella mattutina

Sempre mi vol'aspettà

Quand'a mio vela latina

Cum'un acula marina

Nant'u mare si ne và.

Da vede dinù

• l' acula
• l'Acula marina corsa
• l'avifauna di Corsica

Referenze

• Thibault, Jean-Claude, Acelli di Corsica - Les oiseaux de Corse, 1983, PRNC (in francesu)

Ligami

• Lessicu - L'acelli, Adecec
• Articulu annantu à l'acula marina in Corse-matin

पहेंलोखुट्टे गंगाचील नेपालमा पाइने एक प्रकारको चराको नाम हो । यसलाई अङ्ग्रेजीमा येल्लो-लेग्ड गल (Yellow-legged Gull) भनिन्छ ।

यो पनि हेर्नुहोस्

सन्दर्भ सामग्रीहरू

बाह्य लिङ्कहरू

Oca ciapæa (Larus michahellis), oxellu da famiggia di ochin de mâ.

Un tempu u l'ea clascificou inta mæxima specce de l'oca ciapæa du nord (Larus argentatus) e de l'oca ciapæa du Caspiu (Larus cachinnans). Do-u mumentu che s'e scuvertu ch'en træ specce despæge, oua pe distinguilu u l'e ciamou ascì oca ciapæa da-e sampe giane o oca ciapæa mediterannea.

U l'e in oxellu ben grossu, lungu 52-58 cm e cu-in'avertüa di ae de 120-140 cm. U de d'atu u l'e grixu, u de sutta, a testa e a cua en gianche. E piççe di ae en neigre cu-in po de giancu a i estremitæ. U beccu, mascisciu, u l'e gianu cu-ina maccia russa inta meitæ de sutta. E sampe en giane e parmæ.

I zueni sun de tüttu in atru cû: tütti grixu scöggiu in po marmæscu, sampe grixu scüu e beccu neigru.

Mangian de tüttu: pescan u pesciu in mâ, abæran i oxelli in xöu, papuete, ratti, ma se çibban ascì de carogne e da rümenta ch'atrövan inte descarreghe o inti casciunetti.

Fan u niu inti scöggi, insce 'na ciappa cian-a, ma in scî teiti ascì, specce quande trövan in furmaiö bellu largu cu-ina ciappa d'abæn de d'atu. A l'üzu fan due öve, ch'en u duggiu de quelle de galin-a.

I grendi caccian di gren crii intermitenti cu-ina vuxe quæxi üman-a. I picin intu niu fan in piu acütu e custante pe çercâ u pittu a-i genituî.

The yellow-legged gull (Larus michahellis) is a large gull found in Europe, the Middle East and North Africa, which has only recently achieved wide recognition as a distinct species. It was formerly treated as a subspecies of either the Caspian gull L. cachinnans, or more broadly as a subspecies of the herring gull L. argentatus. The genus name is from Latin Larus which appears to have referred to a gull or other large seabird, and the species name honours the German zoologist Karl Michahelles.^[2]

In flight over the Gulf of Olbia

Classification

It is now generally accepted that the yellow-legged gull is a full species, but until recently there was much disagreement. For example, British Birds magazine split the yellow-legged gull from the herring gull in 1993 but included the Caspian gull in the former,^[3] but the BOU in Great Britain retained the yellow-legged gull as a subspecies of the herring gull until 2007.^[4] DNA research, however, suggests that the yellow-legged gull is actually closest to the great black-backed gull L. marinus and the Armenian gull L. armenicus, while the Caspian gull is closer to the herring gull and the lesser black-backed gull L. fuscus, rather than being each other's closest relatives.^[5][6]

There are two subspecies of the yellow-legged gull:^[6]

• L. m. michahellis Naumann, 1840: nominate, found in western and southern Europe, northwestern Africa, and the Mediterranean.
• L. m. atlantis (Dwight, 1922), syn. Larus fuscus atlantis, Dwight, 1922: found in Macaronesia (the Canary Islands, Madeira, the Azores). This subspecies is also sometimes known as the Atlantic gull and is potentially a full species in its own right.^[7] Birds breeding on the Atlantic coasts of Morocco, Portugal and Galicia (and spreading north from there) are usually also included here, but are sometimes considered to be a third subspecies, L. m. lusitanius. Atlantic Ocean birds have darker wings and back in comparison with Mediterranean birds, creating a more pronounced contrast to the white parts.

There is also the subspecies L. m. omissus, first described in 1928 by the Russian ornithologist Theodor Pleske.

Distribution

Mating on roof-top, Constanta, Romania

The breeding range is centred on the Mediterranean Sea. In North Africa, it is common in Morocco, Algeria and Tunisia and increasing in places. Recent breeding has occurred in Libya and Egypt. In the Middle East, a few breed in IsraelPalestine and Syria with larger numbers in Cyprus and Turkey. In Europe, there are colonies all along the Mediterranean coast, and also on the Atlantic islands and coasts north to Brittany and west to the Azores. It also breeds on the western side of the Black Sea; here it overlaps with the Caspian gull but there is a difference in habitat, with the yellow-legged gull preferring sea cliffs and the Caspian gull flatter shores. In recent decades birds have spread north into central and western Europe. One to four pairs have attempted to breed in southern England since 1995 (sometimes hybrid pairs with lesser black-backed gulls), though colonisation has been very slow.^[8]

Many birds remain in the same area all year round, but others migrate to spend the winter in mild areas of western Europe or head south as far as Senegal, Gambia and the Red Sea. There is also extensive northward post-breeding dispersal in the late summer, with numbers in southern England high from July to October.^[9] It is reported as a vagrant to northeastern North America^[10] and Nigeria.

Description

Nominate L. m. michahellis, Elba

Head of a two-year old yellow-legged gull taken at the Breton coast

Juvenile with open beak

The yellow-legged gull is a large gull, though the size does vary, with the smallest females being scarcely larger than a common gull and the largest males being roughly the size of a great black-backed gull. They range in length from 52 to 68 cm (20 to 27 in) in total length, from 120 to 155 cm (47 to 61 in) in wingspan and from 550 to 1,600 g (1.21 to 3.53 lb) in weight.^[11] Among standard measurements, the wing chord is 40.8 to 47.2 cm (16.1 to 18.6 in), the bill is 4.6 to 6 cm (1.8 to 2.4 in) and the tarsus is 5.6 to 7.5 cm (2.2 to 3.0 in).^[11] Adults are externally similar to herring gulls but have yellow legs. They have a grey back, slightly darker than herring gulls but lighter than lesser black-backed gulls. They are much whiter-headed in autumn, and have more extensively black wing tips with few white spots, just as lesser black-backed. They have a red spot on the bill as adults, like the entire complex. There is a red ring around the eye like in the lesser black-backed gull but unlike in the herring gull which has a dark yellow ring.

First-year birds have a paler head, rump and underparts than those of the herring gull, more closely resembling first-year great black-backed gulls in plumage. They have a dark bill and eyes, pinkish grey legs, dark flight feathers and a well-defined black band on the tail. They become lighter in the underparts and lose the upperpart pattern subsequently. By their second winter, birds are essentially feathered like adults, save for the patterned feathers remaining on the wing coverts. However, their bill tips are black, their eyes still dark, and the legs are a light yellow flesh colour.

The call is a loud laugh which is deeper and more nasal than the call of the herring gull.

Larus michahellis juvenile in Rambla del Mar, Barcelona

Diet

Yellow-legged gull eating a Eurasian collared dove in Barcelona

Like most Larus gulls, they are omnivores and opportunistic foragers.^[12] They will scavenge on rubbish tips and elsewhere, as well as seeking suitable prey in fields or on the coast, or robbing smaller gulls and other seabirds of their catches. Although urban populations are generally opportunistic scavengers, they can shift to a predatory diet if necessary; this was observed during the lockdown of Italy in 2020, when the lack of food scraps led the yellow-legged gulls of Rome to take prey as large as rats and rock doves.^[13][14]

Atlantic gulls in Gibraltar have been observed and photographed picking and eating fruit from olive trees in flight.^[15]

Reproduction

Larus michahellis atlantis - MHNT

Yellow-legged gulls usually breed in colonies. Eggs, usually three, are laid from mid March to early May and are defended vigorously by this large gull. The nest is a sometimes sparse mound of vegetation built on the ground or on cliff ledges. In some places, such as Gibraltar, Galicia and Portugal, they have started nesting on buildings inside cities and even on trees. The eggs are incubated for 27–31 days and the young birds fledge after 35–40 days.

References

La Flavkrura mevo (Larus michahellis) estas granda blankokapa mevo, tio estas birdo de la familio de Laredoj kaj ordo de Karadrioformaj. Ĝi estas birdo propra de Eŭropo, Meza Oriento kaj Norda Afriko. Ĝi estas foje konsiderata parton de la sama specio as Kaspia mevo kaj tiukaze la kombinita specio estas nomita Larus cachinnans kaj tiam ĝi enhavus tri subspeciojn nome

Larus cachinnans michahellis Naumann, 1840
Larus cachinnans atlantis
Larus cachinnans lusitanius.

Klasado

La taksonomio de la grupo de Arĝentmevo kaj Malhela mevo estas tre komplika. Tiu grupo havas teritorion en la norda hemisfero. Diferencoj inter proksimaj formoj ene de tiu teritorio estas etaj, sed inter ĉiuj formoj la diferencoj inter la ekstremaj birdo nome Arĝentmevo kaj Malhela mevo igas ke ili estas sufiĉe klare diferencaj specioj. Tamen kelkaj fakuloj diferencigas ĝis 8 speciojn ene de tiu mevaro.

Nune estas ĝenerale akceptita, ke la Flavkrura mevo estas kompleta kaj sendependa specio, sed ĝis antaŭ nelonge estis sufiĉa polemiko. Ekzemple la BOU en Britio lokigis la specion Flavkrura mevo kiel subspecio de la Arĝentmevo, dum la revuo British Birds disigis la specion Flavkrura mevo el la Arĝentmevo sed inkludis la Kaspia mevo en tiu. Tamen ĵusaj pristudoj pri DNA pruvis, ke la Kaspia mevo estas baza por la grupo kaj ne estu kun la aliaj.

Estas du subspecioj de Flavkrura mevo: michahellis (nomita tiel pro la germana zoologo Karl Michahelles), kiu reproduktiĝas en la Mediteraneo, kaj atlantis, de la najbaraj plaĝoj de la Atlantiko. Birdoj kiuj reproduktiĝas en Portugalio kaj en marbordo de Atlantiko de Galegio (kaj disiĝas el tie norden) estas foje konsiderataj kiel tria subspecio: lusitanius. Birdoj de la Atlantiko havas pli malhelajn flugilojn kaj dorson kompare, kaj pro tio havas pli klaran kontraston kun la blankaj partoj.

Disvastiĝo

La reprodukta teritorio centras ĉirkaŭ la Mediteraneo. En Norda Afriko ĝi estas komuna en Maroko, Alĝerio kaj Tunizio. Ĵusaj reproduktadoj okazis en Libio kaj Egiptio. En Mezoriento kelkaj reproduktiĝis en Izraelo kaj Sirio kun grandaj loĝantaroj en Kipro kaj Turkio. En Eŭropo estas kolonioj laŭ la tuta mediteranea marbordo kaj la specio reproduktiĝas ankaŭ en la okcidenta flanko de la Nigra Maro. Tie koincidas kun la Kaspia mevo kiu uzas diferencan medion de la Flavkrura mevo ĉar tiu elektas klifojn. Lastajn jardekojn kelkaj birdoj disvastiĝis norden al centra Eŭropo kaj unuafoje reproduktiĝis en Britio en 1995. La Flavkrura mevo estas komuna ankaŭ en la insuloj Kanarioj, Madejro kaj Acoroj.

Multaj birdoj restas en la sama areo la tutan jaron sed aliaj migras por vintri en mezvarmaj zonoj de okcidenta Eŭropo aŭ suden ĝis Senegalio, Gambio kaj la Ruĝa Maro. Oni vidis ĝin kiel vaganton en nordorienta Norda Ameriko kaj Niĝerio.

Aspekto

L. m. michahellis, Elba

Plenkreskuloj (58 ĝis 68 cm longaj kun enverguro de 130 ĝis 158 cm kaj pezo de 750 ĝis 1250 g) estas fortikaj birdoj tre similaj al la Arĝentmevo sed tiuj ĉi havas flavajn krurojn. Ili havas grizan dorson, iomete pli malhelan ol tiu de la Arĝentmevo sed pli hela ol tiu de la Malhela mevo. Ili estas multe pli blankokapaj aŭtune kaj vintre, kaj havas pli ampleksajn nigrajn flugilpintojn kun kelkaj blankaj punktoj, kiel la Malhela mevo. Ili havas ruĝan grandan makuleton en la beko (iom mallonga sed tre fortika) kiel la aliaj specioj. La okulringo estas ruĝa kiel ĉe la Malhela mevo sed malkiel ĉe la Arĝentmevo kiu havas malhelflavan okulringon.

Unujaruloj havas pli palajn kapon, pugon kaj subajn parotjn ol tiuj de Arĝentmevo. Ili havas malhelajn bekon kaj okulojn, rozgrizajn krurojn, malhelajn flugilplumojn kaj klare difinitan nigran strion voste. Ili iĝas pli helaj en supraj partoj kaj perdas ties bildon poste. Dujaruloj estas preskaŭ kiel plenkreskuloj escepte pri la flugilpumoj. Tamen la bekopintoj estas ankoraŭ nigraj, la okuloj malhelaj kaj la kruroj iom karnoflavaj. Ili atingas finan plumaron la kvaran jaron.

La voĉo estas laŭta kvazaŭrido pli akra kaj nazeca ol tiu de la Arĝentmevo.

Manĝado

Tiuj birdoj estas ĉiomanĝantaj kiel la plej granda parto de la mevoj de la genro Larus kaj ili nutras sin ĉe rubejoj aŭ predas taŭgajn etajn bestetojn (fiŝojn) en marbordo aŭ kamparo kaj ankaŭ rabas pluviojn aŭ vanelojn el iliaj predoj. Tiu specio sufiĉe alkutimiĝis al homa proksimeco, kion ĝi profitas.

Reproduktado

Flavkrura mevo kutime reproduktiĝas en kolonioj en marbordoj (rokaj insuloj, klufoj, ktp.) aŭ interne ĉe lagoj, riveroj, ktp. La ino demetas 3 ovojn el marto ĝis majo, kiuj estos defenditaj agreseme de tiu granda mevo. La nesto estas plantamaso konstruita surgrunde aŭ en klifaj truoj. en fermitaj lokoj kiel Ĝibraltaro ili eknestis sur konstruaĵoj. La ovoj estos kovataj dum 27-31 tagoj kaj la idoj havos sian plumaron post 35-40 tagoj.

• Juna L. m. michahellis ĉe Marseille

• Unujarulo

• Dujarulo L. m. michahellis dumfluge

• Plenkreskulo, Portugalio (L. m. atlantis/lusitanius)

• Plenkreskulo L. m. michahellis, Barcelono

Referencoj

• BirdLife International (2004). Larus cachinnans. Internacia Ruĝa Listo de Endanĝeritaj Specioj, eldono de 2006. IUCN 2006. Elŝutita 11 May 2006.
• "National Geographic" Field Guide to the Birds of North America ISBN 0-7922-6877-6
• Seabirds, an Identification Guide de Peter Harrison, (1983) ISBN 0-7470-1410-8
• Handbook of the Birds of the World Vol 3, Josep del Hoyo editor, ISBN 84-87334-10-5
• "National Audubon Society" The Sibley Guide to Birds, de David Allen Sibley, ISBN 0-679-45122-6
• D.W. Snow & C.M. Perrins (1998) The Birds of the Western Palearctic, Concise Edition (Vol. 1), Oxford University Press, Oxford.
• Alan Harris, Laurel Tucker & Keith Vinicombe (1994) The Macmillan Field Guide to Bird Identification, Macmillan Press.
• Lars Svensson & Peter J. Grant (1999) Collins Bird Guide, HarperCollins, London.

Ejemplar alcanzando la madurez en Barcelona.

Larus michahellis atlantis - MHNT

La gaviota patiamarilla^[2]​ (Larus michahellis) es una especie de ave Charadriiforme de la familia Laridae. Pertenece al grupo de las gaviotas de talla mediana, de manto gris y patas amarillas. Algunos especialistas consideran la especie como una subespecie mediterránea de la gaviota argéntea, y otros apuntan que es una subespecie de la gaviota del Caspio; el debate sigue abierto.

Distribución y población

Larus michahellis

Gaviota patiamarilla (Larus michahellis) inmadura (primer invierno) en las proximidades del puerto de Combarro (Pontevedra, España).

Esta ave tiene una distribución esencialmente mediterránea, aunque la mayor colonia de gaviota patiamarilla está en las islas Cíes (Pontevedra, España), pues se reproduce también en el litoral atlántico y algunas de sus islas (Azores, Madeira y Canarias). Vive principalmente en costa rocosa acantilada e islotes en la época de reproducción, incluso en los tejados de las viviendas de ciudades costeras. Pasan el invierno en bahías, estuarios, puertos e incluso embalses.

Actualmente es muy común, y, debido a la saturación de sus colonias, ha comenzado a colonizar el interior, sobre todo en ciudades donde aparecen en los basureros (como el de Madrid) y ríos, con permanencia constante en la zona, sin necesidad de desplazarse a pescar al mar.

Comportamiento y efecto en otras especies

Esta especie desplaza a otras gaviotas (como la de Audouin)^[3]​ donde se establece, por su agresividad y territorialidad.^[4]​

Tal actitud sumada a su gran adaptación a entornos antropizados, que favorecen su propagación (entornos pesqueros, basureros y núcleos urbanos),^[5]​, deriva también en roces con los humanos.^[4]​ Como anidan también sobre tejados, llegan a amenazar con deposiciones y picados a gente que se asoma a ventanas y terrazas próximas a sus nidos,^[6]​ confiriéndoles una gran impopularidad. También afecta a diversos trabajos que se desarrollan en los tejados de las casas, como techados, colocación de antenas, obras de albañilería y similares.

Esto ha llevado a las autoridades administrativas a desarrollar estrategias ahuyentadoras para contrarrestar la atracción provocada por la propia actividad humana, al igual que ocurre con otras especies como ratas, cucarachas, etc. Entre tales estrategias se ha probado con señuelos de sonidos de aves rapaces, altavoces de ultrasonidos, e incluso algunos ayuntamientos han contratado a cetreros para soltar halcones periódicamente (en particular Falco peregrinus por su abundancia y tolerancia al entorno urbano).^[7]​

Subespecies

Se conocen dos subespecies de gaviota patiamarilla:^[8]​

• Larus michahellis atlantis Dwight, 1922
• Larus michahellis michahellis Naumann, J.F., 1840

Véase también

• Especie en anillo

Referencias

Lõuna-hõbekajakas

Lõuna-hõbekajakas (Larus michahellis) on kajaklaste sugukonda kuuluv linnuliik.

Teda võib näha ka Eestis.

Välislingid

Lõuna-hõbekajakas andmebaasis eElurikkus

Kaio hankahoria (Larus michahellis) laridae familiako hegazti zangaluzea da^[1].

Europan, Ekialde Hurbilan eta iparraldeko Afrikan bizi den kaio honek duela gutxi lortu zuen espezie ezberdina izatea, lehen kaspiar kaioaren (L. cachinnans) edo Kaio hauskararen (L. argentatus) azpiespezietzat jotzen baitzuten. Bere izen binomiala Karl Michahelles zoologoaren omenez du. Bizkaieraz Santza edo Itxastxori izendatuta.^[2]

Taxonomia

Kaio hankahoriak azpiespezie bi ditu:

• Larus michahellis michahellis (Naumann, 1840);
• Larus michahellis atlantis (Dwight, 1922).

Galeria

Erreferentziak

Etelänharmaalokki (Larus michahellis) on harmaa isokokoinen lokki. Joskus sitä pidetään aroharmaalokin alalajina Larus cachinnans michahellis.

Koko ja ulkonäkö

Etelänharmaalokki muistuttaa harmaalokkia. Rotevampi, isonokkaisempi; käsisulkien kuviointi hieman erilainen. Nuoruuspuku harmaalokkimainen. Aikuisen etelänharmaalokin (eli ”keltajalkalokin”) erottaa helpoiten harmaalokista jalkojen väristä: harmaalokilla punertavanharmaat ja etelänharmaalokilla kirkkaan keltaiset.

Levinneisyys

Etelänharmaalokki pesii Välimerellä, ja vaeltaa ruoan ja sääolojen perässä talvella. Suomesta kahdeksan havaintoa, kaikki 2000-luvulta.

Lähteet

Aiheesta muualla

• Etelänharmaalokki Lintukuva.fi-verkkopalvelussa

Larus michahellis

Le Goéland leucophée (Larus michahellis) est une espèce d'oiseaux qui appartient au groupe des goélands de taille moyenne, à manteau gris et pattes jaunes. Sur les côtes méditerranéennes de la France, le goéland leucophée est souvent appelé gabian, de son nom occitan^[1].

Il était auparavant considéré comme une sous-espèce méditerranéenne du Goéland argenté (Larus argentatus), puis plus récemment du Goéland pontique (Larus cachinnans).

Répartition et population

Cet oiseau a une répartition essentiellement méditerranéenne mais se reproduit jusque sur le littoral atlantique français et diverses îles (Açores, Madère, archipel des Berlengas et les îles Canaries)^[2]. Il niche généralement sur des îles rocheuses proches du littoral ou des falaises côtières.

Espèce quasiment disparue au début du XX^e siècle, la population connaît depuis quelques décennies une progression spectaculaire, au point d'être parfois considérée comme une espèce envahissante. En effet, faute d'espace suffisant pour accueillir l'ensemble des colonies sur le littoral, il a commencé à coloniser l'intérieur des terres, notamment les villes et les abords des fleuves.

Régime alimentaire

Le régime alimentaire de base du goéland leucophée est traditionnellement constitué de petits poissons, d'oisillons et de charognes^[3]. Cet oiseau, au puissant bec crochu, est aussi le prédateur occasionnel de plus grosses proies, comme le pigeon biset^[4], le martinet noir^[5] ou même le rat surmulot^[6]. L'alimentation de cet oiseau opportuniste s'est modifiée pour profiter de certains travers de la société moderne. Il trouve de la nourriture dans les décharges et dans les rejets de bateaux de pêche industrielle^[7]. Cette modification du régime alimentaire est très certainement la cause de l'explosion de sa population.

Reproduction

Le goéland leucophée niche en vastes colonies à même le sol. Dans un creux naturel de la roche ou un trou gratté dans le sable, il dispose un assemblage de brindilles, d'algues et de débris divers.

La ponte a lieu entre mars et avril. La femelle dépose deux ou trois œufs beiges tachetés de noir. L'incubation dure environ 25 jours. Durant cette période les oiseaux peuvent être très agressifs : si un promeneur s'approche trop près d'un nid, il est survolé en cercle avec de forts cris d'alerte et peut être attaqué à coups de bec s'il ne rebrousse pas chemin.

Les poussins sont semi-nidifuges et volent au bout d'une quarantaine de jours. Bien qu'atteignant rapidement une taille comparable à celle des adultes, ils conservent leur plumage tacheté de poussin jusqu'à leur maturité qui intervient lors de la quatrième année.

Nidification

Amas d'herbe au sol, sur une corniche de falaise ou de bâtiment (2-3 œufs/ 1 ponte/mai).

Voix

Plus grave que celle du Goéland argenté, rappelant celle du Goéland brun.

Hybridation

Dans la nature l'espèce pourrait s'hybrider avec le Goéland brun^[8] et le Goéland argenté.

Taxinomie

D'après Alan P. Peterson, cette espèce est constituée des deux sous-espèces suivantes :

• Larus michahellis atlantis Dwight 1922 ;
• Larus michahellis michahellis J.F. Naumann 1840.

Galerie

• En vol

• Juvénile

• Adulte couvant

• Tête d'un goéland leucophée âgé de deux ans pris sur la côte bretonne

• Œuf de Larus michahellis atlantis - Muséum de Toulouse

Voir aussi

Références taxonomiques

• (en) Référence Congrès ornithologique international : (consulté le 20 mai 2015)
• (fr+en) Référence Avibase : Larus michahellis (+ répartition) (consulté le 1^er juillet 2015)
• (en) Référence Zoonomen Nomenclature Resource (Alan P. Peterson) : Larus michahellis dans Charadriiformes
• (fr) Référence CITES : taxon Larus michahellis (sur le site du ministère français de l'Écologie) (consulté le 1^er juillet 2015)
• (en) Référence Fauna Europaea : Larus michahellis
• (en) Référence UICN : espèce Larus michahellis Naumann, 1840 (consulté le 1^er juillet 2015)
• (en) Référence World Register of Marine Species : espèce Larus michahellis Naumann, 1840
• (en) Référence NCBI : Larus michahellis (taxons inclus)

Notes et références

A gaivota patiamarela^[2][3] (Larus michahellis) é unha gaivota grande de Europa, Oriente Medio e África do norte. Foi considerada por algúns autores a mesma especie que a gaivota do Caspio, coa que formaría a especie Larus cachinnans.

Descrición

Nominate L.m.michahellis, Illa de Elba

Os adultos son semellantes á gaivota arxéntea (Larus argentatus), pero teñen as patas amarelas. Teñen o lombo gris, máis escuro que a gaivota arxéntea. Os adultos teñen unha penca vermella no bico. En outono a cabeza é moito máis branca que a da gaivota arxéntea e o negro das puntas das alas, máis extenso. Ó redor de cada ollo teñen un anel vermello.

Os exemplares de primeiro ano teñen a cabeza é a zona inferior máis pálidos que os da Larus argentatus. O bico e os ollos son máis escuros, as patas son de cor gris rosada e teñen unha banda negra ben definida na cola. No segundo inverno son semellantes ós adultos, aínda que manteñen algunhas diferenzas no deseño das plumas exteriores das alas.

A chamada e unha especie de gargallada máis forte e nasal cá da gaivota arxéntea.

Clasificación

A taxonomía da especie é complexa. O grupo Larus está distribuído ó redor do hemisferio norte e as diferenzas entre especies adxacentes son moi pequenas. Actualmente acéptase que a gaivota patiamarela é unha especie independente, pero ata non hai moito as discrepancias eran importantes. Algunhas clasificacións considerábana unha subespecie da gaivota arxéntea (Larus argentatus), mentres que outras a separaban desta para incluíla, coa gaivota do Caspio, noutra especie. Estudios recentes sobre o seu ADN amosan que a gaivota do Caspio non pertence ó mesmo grupo cá patiamarela.

Hai dúas subespecies:

• Larus m. michahellis que cría no mar Mediterráneo.
• Larus m. atlantis das costas atlánticas próximas o Mediterráneo.

Os exemplares que crían en Portugal e Galicia son ás veces considerados unha terceira subespecie (Larus m. lusitanus).

As formas atlánticas teñen as alas e o lombo máis escuros cás mediterráneas.

Distribución

A área de cría está centrada no mar Mediterráneo. No norte de África en común en Marrocos, Alxeria e Tunisia. Recentemente comezou a reproducirse en Libia e Exipto. Cría en pequenas cantidades en Israel e Siria é máis abundantemente en Chipre e Turquía. En Europa hai colonias todo ó longo da costa mediterránea e cría tamén no lado oeste do mar Negro, onde se solapa coa gaivota do Caspio da que a separa o hábitat, escollendo a gaivota patiamarela os cantís mariños. Nas derradeiras décadas están a espallarse cara á Europa central. En 1995 detectouse a súa presenza como ave de cría na Gran Bretaña. É común tamén nas illas Canarias, Madeira e as illas Azores.

Moitos exemplares son sedentarios, pero outros emigran en inverno cara ás áreas máis mornas do oeste de Europa ou cara a África, onde chegan ó Senegal, Gambia e ó mar Vermello. Exemplares errantes foron detectados en Norteamérica e Nixeria.

Alimentación

Son omnívoras como as demais gaivotas do xénero Larus e buscan alimento nas moreas de lixo, presas pequenas na costa ou nos campos e mesmo rouban as súas presas a outras aves.

Reprodución

Crían en colonias. Os niños son a miúdo unhas poucas plantas que poñen no chan ou nun cantil. Nalgunhas áreas están a afacerse a criar noa tellados dos edificios, constituíndo unha praga urbana. Poñen os ovos, uns 3, entre mediados de marzo e primeiros de maio e deféndenos con forza de calquera inimigo. Chocan os ovos entre 27 e 31 días e os polos poden voar despois de 35 ou 40 días de naceren.

Galería de imaxes

• Imaturo de L. m. michahellis preto de Marsella

• Immaturo de 1 ano

• Subadulto L. m. michahellis (exemplar duns dous anos)

• Adulto, Portugal (L. m. atlantis/lusitanius)

• Adulto L. m. michahellis, Barcelona

Notas

Véxase tamén

Bibliografía

• "National Geographic": Field Guide to the Birds of North America, ISBN 0-7922-6877-6
• Peter Harrison (1983). Seabirds, an Identification Guide, ISBN 0-7470-1410-8
• Handbook of the Birds of the World Vol 3, Josep del Hoyo editor, ISBN 84-87334-10-5
• "National Audubon Society": The Sibley Guide to Birds, by David Allen Sibley, ISBN 0-679-45122-6
• D.W. Snow e C.M. Perrins (1998): The Birds of the Western Palearctic, Concise Edition (Vol. 1), Oxford University Press, Oxford.
• Alan Harris, Laurel Tucker e Keith Vinicombe (1994): The Macmillan Field Guide to Bird Identification, Macmillan Press.
• Lars Svensson e Peter J. Grant (1999): Collins Bird Guide, HarperCollins, London.

Esemplare giovane

Il gabbiano reale zampegialle (o gabbiano reale mediterraneo) (Larus michahellis Naumann, 1840) è un uccello caradriiforme appartenente alla famiglia Laridae.^[2]

Descrizione

Il gabbiano reale zampegialle è un uccello di grosse dimensioni dalla corporatura massiccia; ha una lunghezza di 52–58 cm e un'apertura alare di 120–140 cm. Nell'adulto le parti superiori sono grigie e la testa, le parti inferiori e la coda bianca. Le punte delle ali sono nere con le estremità bianche. Possiede un becco massiccio giallo con una macchia rossa nella mandibola inferiore e zampe gialle con piedi palmati.

I giovani hanno una colorazione completamente diversa: sono grigio-marroni, hanno le zampe grigie e la colorazione della testa variabile dal bianco striato di grigio a completamente scura.

Si può confondere con il gabbiano reale nordico (Larus argentatus), con il quale convive in alcune zone riproduttive, e con il gabbiano del Caspio (Larus cachinnans). Il gabbiano zampe gialle tuttavia è caratterizzato da una livrea chiara e risulta più leggero del gabbiano reale nordico.

Biologia

Voce

Il gabbiano reale zampegialle può emettere una grande varietà o serie di schiamazzi e stridii, ognuno dei quali trasmette agli altri gabbiani un messaggio diverso. I pulcini emettono invece un pigolio molto acuto facilmente riconoscibile.

Alimentazione

I gabbiani reali zampegialle, come la maggior parte dei laridi, mangiano pesci, ratti, cani e gatti di piccola taglia (fino ai 3 o 4 kg) animali morti e scarti dell'alimentazione umana. Da qualche decennio hanno imparato a trovare cibo nelle discariche urbane, ma prelevano i rifiuti anche dai cassonetti dell'immondizia. Mangiano anche uccelli che possono catturare in volo (come piccioni, storni e rondoni), o prelevano uova e pulcini dai nidi.

Riproduzione

Larus michahellis atlantis

Costruiscono un nido costituito da un ammasso disordinato di vegetali su una superficie piana (solitamente sulle scogliere) dove depongono di norma tre uova, poco più grandi di un uovo di gallina con una colorazione criptica marrone screziata di nero.

Negli ultimi anni i gabbiani reali zampegialle, i gabbiani reali nordici e gli zafferani hanno cominciato a nidificare nei centri abitati. È questo il motivo del loro successo riproduttivo; in città, infatti, trovano luoghi ideali per nidificare, grandi quantità di cibo e assenza di predatori.

Distribuzione e habitat

Il Gabbiano reale mediterraneo è specie endemica diffusa attraverso l'intero bacino, da Gibilterra alla Turchia; alcune coppie si sono recentemente riprodotte anche in Nord Europa; presente anche sulle coste atlantiche del Marocco e con la sottospecie atlantis alle isole Canarie e Azzorre; in Italia nidifica diffusamente sulla costa e all'interno nei suoi habitat variati, comprese le città in cui sceglie tetti e terrazzi non frequentati. Nella Sila (Appennino calabro) è presente una colonia nidificante tra le quote più elevate d'Italia ^[3]

Tassonomia

È stato recentemente diviso dal Gabbiano del Caspio (Larus cachinnans) ed elevato al rango di specie: vengono distinte due sottospecie:^[2]

• Larus michahellis michahellis Naumann, 1840 - Europa occidentale e meridionale, Africa nord-occidentale, Mediterraneo
• Larus michahellis atlantis Dwight, 1922 - Azzorre, Madera e Canarie

Note

Bibliografia

• Bosch, M.; Oro, D.; Cantos, F. J.; Zabala, M. 2000. Short-term effects of culling on the ecology and population dynamics of the Yellow-legged Gull. Journal of Applied Ecology 37: 369-385.
• Brichetti P. & Fracasso G. (2006): Ornitologia italiana. Vol.3 - Stercorariidae-Caprimulgidae. Alberto Perdisa Editore, Bologna.
• Cooper, D. S. 2003. New distributional and ecological information on birds in south-western Guatemala. Cotinga 19: 61-63.
• de Juana, E. 1984. The status and conservation of seabirds in the Spanish Mediterranean. In: Croxall, J. P.; Evans, P. G. H.; Schreiber, R. W. (ed.), Status and conservation of the world's seabirds, pp. 347-361. International Council for Bird Preservation, Cambridge, U.K.
• del Hoyo, J.; Elliott, A.; Sargatal, J. 1996. Handbook of the Birds of the World, vol. 3: Hoatzin to Auks. Lynx Edicions, Barcelona, Spain.
• James, P. C. 1984. The status and conservation of seabirds in the Mediterranean Sea. In: Croxall, J.P.; Evans, P.G.H.; Schreiber, R.W. (ed.), Status and conservation of the world's seabirds, pp. 371-375. International Council for Bird Preservation, Cambridge, U.K.
• Le Grand, G.; Emmerson, K.; Martin, A. 1984. The status and conservation of seabirds in the Macaronesian Islands. In: Croxall, J.P.; Evans, P.G.H.; Schreiber, R.W. (ed.), Status and conservation of the world's seabirds, pp. 377-391. International Council for Bird Preservation, Cambridge, U.K.
• Munilla, I. 1997. Henslow's swimming crab (Polybius henslowii) as an important food for yellow-legged gulls (Larus cachinnans) in NW Spain. ICES Journal of Marine Science 54: 631-634.
• Olsen, K. M.; Larsson, H. 2004. Gulls of Europe, Asia and North America. Christopher Helm, London.
• Rudenko, A. G. 2006. Migration of Pontic Gulls Larus cachinnans form 'ponticus' ringed in the south of Ukraine: a review of recoveries from 1929 to 2003. In: Boere, G.; Galbraith, C., Stroud, D. (ed.), Waterbirds around the world, pp. 553-559. The Stationary Office, Edinburgh, UK.
• Snow, D. W.; Perrins, C. M. 1998. The Birds of the Western Palearctic vol. 1: Non-Passerines. Oxford University Press, Oxford.

Geltonkojis kiras (lot. Larus michahellis, angl. Yellow-legged Gull) – kirinių (Laridae) šeimos paukštis. Anksčiau buvo laikomas sidabrinio kiro porūšiu, bet pastaruoju metu išskirtas į atskirą rūšį. Gyvena įvairiuose vandens telkiniuose. Lietuvoje aptinkamas visur.

• Geltonkojis kiras

• 
• 

Vikiteka

De geelpootmeeuw (Larus michahellis) is een zeevogel uit de familie van de meeuwen (Laridae).

Kenmerken

Volwassen geelpootmeeuwen lijken sterk op zilvermeeuwen, maar hebben gele in plaats van roze poten. Tevens heeft de soort net als de kleine mantelmeeuw een rode oogring, in tegenstelling tot de donkergele oogring van de zilvermeeuw. De rug van de geelpootmeeuw is donkerder dan die van de zilvermeeuw, maar lichter dan die van de kleine mantelmeeuw.

Een onvolwassen geelpootmeeuw is voor de leek lastiger van een zilvermeeuw te onderscheiden, maar over het algemeen kan gezegd worden dat een geelpootmeeuw een wat lichtere indruk maakt. Dit is echter geen hard determinatiekenmerk en er is behoorlijk wat kennis en ervaring vereist om onvolwassen vogels te determineren. Dit gaat overigens voor vrijwel alle meeuwensoorten op.

Geelpootmeeuw gespot in Griekenland.

Taxonomie

De geelpootmeeuw maakt deel uit van het zilver-kleine mantel-complex, dat bekendstaat om zijn complexe en problematische taxonomie. Vroeger werd de soort meestal als ondersoort van de zilvermeeuw beschouwd, maar hij is ook wel geclassificeerd als ondersoort van de Pontische meeuw. Tegenwoordig wordt de geelpootmeeuw echter als zelfstandige soort beschouwd, die niet nauw verwant is met de Pontische meeuw.^[2]

Voedsel

De geelpootmeeuw eet ongeveer hetzelfde voedsel als de zilvermeeuw: Zee-egels, mosselen, kokkels, krabbetjes, wormen en afval.

Verspreiding en leefgebied

Deze soort komt voornamelijk rond de Middellandse Zee en in het Midden-Oosten voor. In Nederland en België is de geelpootmeeuw een regelmatige gast en wordt het meest in de late zomer en het vroeg najaar waargenomen.

De soort telt 2 ondersoorten:

• L. m. atlantis: de Azoren, Madeira en de Canarische eilanden.
• L. m. michahellis: westelijk en zuidelijk Europa, noordwestelijk Afrika en het mediterrane gebied.

Status

De grootte van de populatie is niet gekwantificeerd, mede door taxonomische opsplitsingen. Men veronderstelt dat de soort in aantal vooruit gaat. Om deze redenen staat de geelpootmeeuw als niet bedreigd op de Rode Lijst van de IUCN.^[1]

Externe links

• Kaarten met waarnemingen op waarneming.nl:

• België
• Nederland
• wereldwijd

• Soortenbank Beschrijving, afbeeldingen en geluid

Gulbeinmåke (vitenskapelig navn Larus michahellis) er en fugl. Arten har tidligere vært klassifisert som en underart av gråmåke.

Kilder

• Yellow-legged Gull i Avibase (en)

Eksterne lenker

• (sv) Gulbeingråmåke hos Dyntaxa
• (en) Gulbeingråmåke – oversikt og omtale av artene i WORMS-databasen
• (en) Gulbeingråmåke i Encyclopedia of Life
• (en) Gulbeingråmåke i Global Biodiversity Information Facility
• (en) Gulbeingråmåke hos Fauna Europaea
• (en) Gulbeingråmåke hos NCBI
• (en) Gulbeingråmåke hos ITIS
• (en) Kategori:Larus michahellis – bilder, video eller lyd på Wikimedia Commons
• (en) Larus michahellis – galleri av bilder, video eller lyd på Wikimedia Commons
• Larus michahellis – detaljert informasjon på Wikispecies

Denne ornitologirelaterte artikkelen er foreløpig kort eller mangelfull, og du kan hjelpe Wikipedia ved å utvide den.
Det finnes mer utfyllende artikkel/artikler på .

Mewa romańska^[3] (Larus michahellis) – gatunek dużego ptaka wodnego z rodziny mewowatych (Laridae), zamieszkujący w zależności od podgatunku:

• mewa romańska (Larus michahellis michahellis) – zachodnia i południowa Europa oraz Maghreb i basen Morza Śródziemnego. Spotykana nielicznie w całej Polsce, częściej na południu, gdzie stwierdzono także przypadki lęgów w koloniach mew białogłowych.
• mewa atlantycka (Larus michahellis atlantis) – Azory, Madera i Wyspy Kanaryjskie.

Cechy gatunku

Brak wyraźnego dymorfizmu płciowego. Upierzenie zasadniczo białe, grzbiet i pokrywy skrzydłowe popielate, na końcówkach skrzydeł kolor czarny z białymi plamami. Dziób żółty z jasnoczerwoną plamą na żuchwie, nogi żółte, tęczówka bladożółta. Osobniki młodociane brązowe. Podgatunki różnią się między sobą wielkością, odcieniem popielu na wierzchu ciała i rozmiarem ciemnych plam na skrzydłach, jednak są to cechy również silnie zmienne wewnątrz poszczególnych podgatunków.

Wymiary średnie

dł. ciała ok. 60-68 cm
rozpiętość skrzydeł ok. 140-150 cm
waga ok. 800-1500 g

Biotop

Zamieszkuje zarówno różnorodne wybrzeża morskie jak i śródlądowe jeziora i brzegi rzek.

Gniazdo

Na ziemi, w pobliżu wody, zarówno w roślinności, jak i na piaszczystych łachach czy skalnych klifach. Tworzy kolonie liczące do 30 tysięcy ptaków.

Jaja

W ciągu roku wyprowadza jeden lęg, składając pod koniec marca 2-4 oliwkowozielone jaja.

Wysiadywanie

Jaja wysiadywane są przez okres 27-29 dni przez obydwoje rodziców. Pisklęta zdobywają zdolność do lotu w wieku około 40 dni.

Pożywienie

Wszystkożerna. W diecie przeważają róznorodne ryby, owady, mięczaki a także odpady, drobne zwierzęta lądowe czy jaja i pisklęta innych ptaków.

Ochrona

W Polsce objęta ścisłą ochroną gatunkową^[4].

Mewa romańska w locie

Zobacz też

• fauna Polski
• ptaki Polski

Przypisy

Larus michahellis atlantis - MHNT

A gaivota-de-patas-amarelas ou gaivota-argêntea (Larus michahellis) é uma espécie de gaivota, pertencente ao gênero Larus e à família Laridae.

Entre 1984 e 2002 a população nidificante de gaivota-de-patas-amarelas, claramente dominante em Portugal, praticamente triplicou, passando de pouco mais de 5.500 casais para perto de 16 mil.^[1]

Entre 2009 e 2010 foram detectadas 9 752 destas aves em território português.

As gaivotas-de-patas-amarelas vivem, geralmente em praias costeiras. Nomeadamente as portuguesas, apresentado um elevado número de espécie. A sua elevada reprodução tem vindo a afetar outras aves, pois as gaivotas-de-patas-amarelas alimentam-se de outras que ainda estão em desenvolvimento, afetando a sua evolução e diminuindo o número da sua espécie.^[2]

Referências

Čajka žltonohá^[3] (lat. Larus michahellis) je veľký druh čajky z čeľade čajkovité. Hniezdi v južnej a strednej Európe, najmä pri Stredozemnom mori. Ešte koncom 90-tych rokov 20. storočia bola považovaná za poddruh čajky bielohlavej.^[4] Podľa Medzinárodnej únie na ochranu prírody a prírodných zdrojov čajka žltonohá patrí medzi najmenej ohrozené druhy, trend celkovej populácie aj európskej je stúpajúci.^[1]

Výskyt a stav na Slovensku

Odhadovaný počet hniezdiacich párov je 0 - 15, zimujúcich jedincov 30 - 200. Je to novohniezdiaci druh, populačný a areálový trend nie je hodnotiteľný. Ekosozologický status v roku 1995 I - nezaradený. V roku 1998 NE - nehodnotený druh podľa uvedených kritérií z viacerých dôvodov.^[4] V roku 2001 žiadny.^[5] V roku 2014 LC* D1 - menej dotknutý.^[2][6][7] Európsky ochranársky status nezaradený SPEC. Stupeň ohrozenia S - vyhovujúci ochranársky status.^[4]

Galéria

• Dospelý s mláďatami, dobre viditeľné žlté nohy

• Dospelý s mláďaťom

• Letuschopné mláďa

• Mladý vták, prvá zima

• Prvý rok, 12. – 13. mesiac

• Nedospelý jedinec vo veku 22 – 24 mesiacov

• Nedospelý jedinec vo veku 22 – 24 mesiacov za letu

• Kompozitná fotografia – pomôcka na ľahšie spoznanie druhu

Referencie

1. ↑ ^{a b} IUCN Red list 2018.2. Prístup 2. marca 2019
2. ↑ ^{a b} Demko M., Krištín A. & Pačenovský S. 2014: Červený zoznam vtákov Slovenska. SOS/BirdLife Slovensko, 52 pp. [online]. vtaky.sk, 2014, [cit. 2018-03-03]. Dostupné online.
3. ↑ KOVALIK, Peter, et al. Slovenské mená vtákov [online]. Bratislava : SOS/BirdLife Slovensko, 2010 (2016), rev. 2016-10-23, [cit. 2017-04-10]. Dostupné online.
4. ↑ ^{a b c} DANKO, Štefan; DAROLOVÁ, Alžbeta; KRIŠTÍN, Anton, et al. Rozšírenie vtákov na Slovensku. Bratislava : Veda, 2002. Autori druhu Štefan Danko, Alžbeta Darolová. ISBN 80-224-0714-3. Kapitola Čajka bielohlavá, s. 325 – 327.
5. ↑ BALÁŽ, Daniel; MARHOLD, Karol; URBAN, Peter. Červený zoznam rastlín a živočíchov Slovenska. 1. vyd. Banská Bystrica : Štátna ochrana prírody Slovenskej republiky, 2001. 160 s. Dostupné online. ISBN 80-89035-05-1. Kapitola Červený (ekosozologický) zoznam vtákov (Aves) Slovenska: Anton Krištín, Ľudovít Kocian, Peter Rác (en: Red (Ecosozological) List of Birds (Aves) of Slovakia), s. 150 - 153.
6. ↑ DEMKO, Miroslav; KRIŠTÍN, Anton; PUCHALA, Peter. Červený zoznam vtákov Slovenska. Tichodroma, roč. 25, čís. 2013, s. 69 - 78. Dostupné online [cit. 2018-03-03].
7. ↑ JEDLIČKA, Ladislav; KOCIAN, Ľudovít; KADLEČÍK, Ján; FERÁKOVÁ, Viera. Hodnotenie stavu ohrozenia taxónov fauny a flóry [online]. Bratislava : Štátna ochrana prírody SR, Banská Bystrica, Univerzita Komenského v Bratislave, vydavateľstvo Faunima, online in vtaky.sk, 2007, [cit. 2018-03-04]. Dostupné online.

Iné projekty

• Commons ponúka multimediálne súbory na tému Čajka žltonohá
• Wikidruhy ponúkajú informácie na tému Čajka žltonohá

Medelhavstrut^[2] (Larus michahellis) är en stor trut inom familjen Laridae. Den ingår i gråtrutskomplexet och klassificerades tidigare som underart till gråtruten.^[3]

Taxonomi och utbredning

Medelhavstruten beskrevs första gången 1840 av Johann Friedrich Naumann som gav den dess vetenskapliga namn efter den tyske zoologen Karl Michahelles.

Detta taxon ingår i gråtrutskomplexet och har en omdiskuterad status. Den behandlades tidigare oftast som en underart av gråtrut men har även behandlats som underart till kaspisk trut (L. cachinnans). Vintern 2003 beslutade SOF, baserat bland annat på DNA-analyser och morfologi, att dela upp delar av gråtrutskomplexet i fyra goda arter, varav medelhavstrut var en.

Enligt molekylära data så skildes gråtrut och medelhavstrut evolutionärt ifrån varandra för 100 000-500 000 år sedan.^[4] Utöver detta så har data från studier av mitokondriellt DNA visat att i ett område vid västra Svarta havet där medelhavstrut och kaspisk trut häckar sympatriskt så förekommer det ingen hybridisering.^[5] Dessa båda populationer uppvisar också skillnader i läte och häckningbiotop där medelhavstruten häckar på klippor.^[6]

Det finns dock indikationer på hybridisering med silltrut (Larus fuscus) och allmänt anses medelhavstruten vara närmre besläktad med silltrut än med gråtrut.^[7]

Utbredning

Häckningsutbredningen är centrerad till Medelhavet. I Nordafrika är den vanlig i Marocko, Algeriet och Tunisien. Den har också observerats häcka i Libyen och Egypten. I Mellanöstern häckar ett mindre antal i Israel och Syrien och ett större antal i Cypern och Turkiet. I Europa finns det kolonier utmed hela medelhavskusten och västra delarna av Svarta havet. Den är också vanlig i Gibraltar, på Kanarieöarna, Madeira och Azorerna. De senaste årtiondena har den spridit sig norrut och häckar numera i mindre antal i Centraleuropa. Den första häckningen i Storbritannien rapporterades 1995.

Flertalet är stannfåglar medan andra flyttar till mildare områden i Västeuropa eller flyttar längre söderut till och kan då flytta så långt som till Senegal, Gambia och Röda havet. Den har observerats ett flertal gånger i Sverige, men även på Island, nordöstra Nordamerika och Nigeria.

Underarter

Medelhavstrut brukar delas upp i två underarter:^[7]

• L. m. atlantis Dwight, 1922 - häckar i Atlanten på Azorerna, Madeira och Kanarieöarna. Det råder dock delade meningar om detta taxons utbredning. Vissa auktoriteter behandlar endast den azoriska populationen som atlantis medan andra inkluderar även atlantpopulationerna i Portugal och Marocko.
• L. m. michahellis - nominatformen häckar runt Medelhavet, på Iberiska halvön, i Frankrike, Nederländerna, Rumänien, Schweiz, Österrike och Ungern (se även diskussion kring atlantis).

I övrigt finns det lokalt beskrivna populationer som ibland behandlas som underarter. Populationen som häckar i Portugal och utmed den galiciska atlantkusten i Spanien beskrivs ibland som underarten lusitanius. Dessa fåglar ska ha mörkare vingovansida och rygg i förhållande till nominatformen (se även diskussion kring atlantis). Det finns också uppfattningen att populationen i norra Spanien skulle kunna kategoriseras som underarten cantabricans.

Utseende och läte

Adult av nominatformen.

Juvenil av nominatformen, 10-12 månader gammal, fotograferad i april.

Vuxna medelhavstrutar liknar gråtruten men har gula ben. Det finns gråtrutsindivider med gulaktiga ben men aldrig med så klargula som medelhavstruten. Ryggen är grå, något gråare än hos gråtruten men ljusare än hos silltruten. I förhållande till gråtrut har den mycket vitare huvud på hösten, och ett större svart parti av svart på vingspetsen med små vita fläckar. Likt de andra adulta trutarna i detta komplex har den en röd fläck på näbben. Den har en tunn röd orbitalring, som hos silltruten, medan gråtruten har en mörkgul ring.

Medelhavstruten har fyra åldersklasser som de andra stora trutarna. Detta innebär att den anlägger adult dräkt efter drygt tre år efter det att de har kläckts, det vill säga på deras fjärde levnadsår. Läs mer om trutars ruggning.

Fåglar under första året har vitare huvud, övergump och undersida är gråtruten. Dess näbb och ögon är mörka, benen rosaaktigt grå, mörka handpennor och handtäckare, och ett väl definierat svart ändband på stjärten. Under årets lopp blir de ljusare på undersidan och det kryptiska gråvattrade mönstret på ovansidan försvinner. Under andra vintern bär den ungefär samma fjäderdräkt som de adulta förutom mönstret på vingtäckarna. Deras näbbspets är dock mörk, de har fortfarande mörk iris och benen är ljust gulrosa.

Den har ett högt skrattande läte som är djupare och mer nasalt är hos gråtruten.

Ekologi

Precis som andra Larus-trutar är den en allätare, och de födosöker på stränder och fält såväl som bland sopor. De stjäl även föda från andra fåglar.

Medelhavstruten häckar vanligtvis i kolonier. Någon gång under perioden mars till maj lägger den vanligtvis tre ägg vilka försvarar våldsamt av dessa trutar. Redet är oftast ett litet bygge av vegetation placerat på marken eller upp på en klipphylla. På vissa platser, som Gibraltar har den börjat häcka på byggnader. Äggen ruvas i 27-31 dagar och ungarna är flygga efter 35-40 dagar.

Status och hot

Arten har ett stort utbredningsområde och en stor population, och tros öka i antal.^[1] Utifrån dessa kriterier kategoriserar internationella naturvårdsunionen IUCN arten som livskraftig (LC).^[1] I Europa tros det 409.000-534.000 par.^[1]

Referenser

Notes

1. ^ [a b c d] BirdLife International 2016 Larus michahellis Från: IUCN 2016. IUCN Red List of Threatened Species. Version 2016.3 www.iucnredlist.org. Läst 7 januari 2017.
2. ^ Sveriges ornitologiska förening (2017) Officiella listan över svenska namn på världens fågelarter, läst 2017-08-14
3. ^ Clements, J. F., T. S. Schulenberg, M. J. Iliff, D. Roberson, T. A. Fredericks, B. L. Sullivan, and C. L. Wood (2015) The eBird/Clements checklist of birds of the world: Version 2015 http://www.birds.cornell.edu/clementschecklist/download, läst 2016-02-11
4. ^ Wink et al. (1994) Journal für Ornithologie, vol.135, sid:73-80
5. ^ Jonsson, Lars (1998) Yellow-legged gulls and yellow-legged Herring Gulls in the Baltic., Alula, vol.98, sid:74-99
6. ^ Klein & Buchheim (1997) Die westliche Schwarzmeerküste als kontaktgebiet sweier Grossmöwenformen der Larus cachinnans-gruppe., Die Vogelwelt, vol.118, sid:61-70
7. ^ [a b] Lars Larsson (2001) Birds of the World, CD-rom

Källor

Delar av artikeln är översatt från engelskspråkiga wikipedias artikel Yellow-legged Gull, läst 2009-10-30, där följande källor anges:

• National Geographic, Field Guide to the Birds of North America ISBN 0-7922-6877-6
• Peter Harrison (1983) Seabirds, an Identification Guide, ISBN 0-7470-1410-8
• Josep del Hoyo, Handbook of the Birds of the World, Vol 3, ISBN 84-87334-10-5
• D.W. Snow & C.M. Perrins (1998) The Birds of the Western Palearctic, Concise Edition (Vol. 1), Oxford University Press, Oxford.
• Alan Harris, Laurel Tucker & Keith Vinicombe (1994) The Macmillan Field Guide to Bird Identification, Macmillan Press.
• Mullarney, K. Svensson, L. Zetterström, D. (1999). Fågelguiden, Europas och medelhavsområdets fåglar i fält. (första upplagan). Stockholm: Albert Bonniers förlag. sid. 174-175. ISBN 91-34-51038-9

Externa länkar

• Artportalen: Dagens fynd – senaste observationerna – bilder
• Wikimedia Commons har media som rör medelhavstrut.
  Bilder & media
• Skillnader på populationen i Medelhavet contra atlanten
• Ålder- och könsbestämning (PDF)
• Foton av medelhavstrut - Rudy's Gull-index

Mòng biển chân vàng (danh pháp hai phần: Larus michahellis) là một loài chim thuộc họ Laridae^[2]. Mòng biển chân vàng là một loài mòng biển lớn của châu Âu, Trung Đông và Bắc Phi, chỉ gần đây mới được công nhận rộng rãi là một loài riêng biệt. Trước đây nó được coi là phân loài của một trong hai loài là mòng biển Caspi (L. cachinnans), hay rộng hơn như là phân loài của mòng biển cá trích châu Âu (L. argentatus). Nó được đặt tên để vinh danh nhà động vật học người Đức là Karl Michahelles.

Phân bố

Chú thích

Tham khảo

• Dữ liệu liên quan tới Larus michahellis tại Wikispecies

Bài viết Bộ Choi choi này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn.

• x
• t
• s

• Larus argentatus michahellis
  J. F. Naumann, 1840
• Larus cachinnans michahellis
  J. F. Naumann, 1840
• Larus cachinnans atlantis
• Larus cachinnans lusitanius

• 1 Описание
• 2 Распространение
• 3 Питание
• 4 Примечания
• 5 Литература