Mərəvcə (lat. Smilax)[1] — smilacaceae fəsiləsinə aid bitki cinsi.[2]
Mərəvcə (lat. Smilax) — smilacaceae fəsiləsinə aid bitki cinsi.
Smilax L. 1753 és un gènere de plantes amb unes 300-350 espècies, que té una distribució cosmopolita en zones de clima temperat, tropicals i subtropical. A la Xina n'hi ha unes 80 espècies de les quals 39 són endèmiques.[1] Són plantes enfiladisses, entre els seus noms comuns hi ha el de sarsaparrella, nom que també tenen altres plantes de gèneres diferents. La sarsaparrella de l'Oest és S. regelii
El gènere rep el nom científic segons la mitologia grega de la nimfa Smilax.[2]
El gènere està dividit en moltes seccions.
Smilax L. 1753 és un gènere de plantes amb unes 300-350 espècies, que té una distribució cosmopolita en zones de clima temperat, tropicals i subtropical. A la Xina n'hi ha unes 80 espècies de les quals 39 són endèmiques. Són plantes enfiladisses, entre els seus noms comuns hi ha el de sarsaparrella, nom que també tenen altres plantes de gèneres diferents. La sarsaparrella de l'Oest és S. regelii
El gènere rep el nom científic segons la mitologia grega de la nimfa Smilax.
Přestup (Smilax) je rod jednoděložných rostlin a podle současné taxonomie jediný rod čeledi přestupovité (Smilacaceae). Přestupy jsou převážně liány a keře s jednoduchými tuhými listy a často s trnitými stonky a větévkami. Květy jsou malé, uspořádané nejčastěji v úžlabních okolících. Plodem je bobule. Rod zahrnuje asi 260 druhů a je rozšířen v tropech a subtropech téměř celého světa s přesahy do teplejších oblastí mírného pásu. V České republice se žádný druh nevyskytuje, v jižní Evropě rostou 2 druhy. Hojným středomořským druhem je přestup drsný.
Přestupy mají poměrně pestrou paletu obsahových látek a jsou využívány zejména v domorodé medicíně k léčení celé řady rozličných neduhů. Některé druhy se pod názvem sarsaparilla dovážely z tropické Ameriky do Evropy a používaly k léčbě syfilis.
Přestupy jsou opadavé nebo stálezelené, převážně dvoudomé liány a keře, méně často i víceméně vzpřímené byliny. Zpravidla vyrůstají z podzemního, krátkého a tlustého, někdy i hlízovitého oddenku. Kořeny jsou vláknité. Stonky jsou šplhavé nebo vzpřímené, bylinné nebo dřevnaté, a mohou být jednoduché nebo větvené. Na stoncích a větvích jsou zpravidla trny. Šplhavé druhy mívají úponky, vzniklé přeměnou řapíku. Listy jsou jednoduché, střídavé nebo řidčeji vstřícné, řapíkaté až téměř přisedlé, s palisty. Čepele listů jsou zpravidla tuhé a kožovité, celistvé a celokrajné (při bázi někdy laločnaté), podlouhlé, vejčité, kopinaté nebo čárkovité. U některých bylinných druhů mohou být redukované na šupiny. Žilnatina je dlanitá, tvořená 3 až 7 hlavními žilkami pospojovanými sítí vedlejších žilek. Řapík bývá při bázi úzce křídlatý.
Listy Smilax bona-nox
Listy Smilax bracteata
Trny na větévce přestupu štíhlého (Smilax excelsa)
Větévka Smilax goyazana s úponky
Květenství jsou nejčastěji stopkaté okolíky (řidčeji hrozny, laty nebo klasy složené z okolíků). Mohou být volná nebo stažená, rozvíjející se z úžlabí listů nebo listenů. Květy jsou drobné a málo nápadné, jednopohlavné. Okvětí je zelenavé, žluté nebo bronzové, složené ze 6 zpravidla volných, vejčitých nebo eliptických lístků. Výjimečně je okvětí na bázi srostlé v okvětní trubku (bývalý rod Heterosmilax). V samčích květech je 6 (řidčeji 8 nebo i více) tyčinek přirostlých k bázi okvětních lístků, někdy je přítomný zakrnělý semeník (pistilodium). Semeník v samičích květech je trojpouzdrý, v každé komůrce je jedno nebo 2 vajíčka. Čnělka je velmi krátká, nesoucí 3 blizny. Někdy jsou přítomna staminodia. Plodem jsou červené, oranžové, modré, purpurové nebo černé bobule, obsahující 1 až 3 tmavě hnědá semena.[1][2][3]
Kvetoucí bylinný druh Smilax herbacea
Samčí květenství přestupu drsného
Samičí květy přestupu čínského
Plodenství Smilax fluminensis
Rod přestup zahrnuje asi 260 uznávaných druhů.[4][5] Je rozšířen v tropech a subtropech téměř celého světa s přesahy do teplejších oblastí mírného pásu na severní i jižní polokouli.[3] V Evropě rostou 2 druhy. Přestup drsný (Smilax aspera) je rozšířen v celém Středomoří, přestup štíhlý (Smilax excelsa) pouze v jihovýchodní Evropě. Do střední Evropy žádný z těchto druhů nezasahuje. V Makaronézii se vyskytují 2 místní druhy. Smilax azorica je endemit Azorských ostrovů, Smilax canariensis roste na Kanárských ostrovech a Madeiře.[6] V Asii se přestupy vyskytují v oblasti od Kavkazu a jihozápadní Asie přes jižní Asii a Čínu po Japonsko a Přímořský kraj a přes Indočínu a jihovýchodní Asii až po Tichomoří. Nevyskytují se na Novém Zélandu, Tasmánii a v Arábii. V Číně roste 79 druhů, z toho 36 endemických.[1] V Americe sahá areál rodu od východní Kanady až po severní Argentinu a zahrnuje i Karibské ostrovy.[4] Ze Severní Ameriky je udáváno 20 druhů. Řada z nich má rozsáhlý areál, zahrnující v podstatě celou východní polovinu kontinentu.[7][2]
V tropické Asii poskytují listy různých druhů přestupu potravu housenkám celé řady motýlích druhů, mezi jinými pohledné babočce Kaniska canace, z babočkovitých dále druhům Phalanta phalantha, Faunis menado, z modráskovitých Loxura atymnus a Eooxylides tharis, ze soumračníkovitých Tagiades japetus.[8] V Austrálii je druh Smilax australis živnou rostlinou housenek některých druhů modráskovitých motýlů z rodu Pseudodipsas a druhů Hypochrysops miskini a Hypolycaena phorbas.[9]
Drobné květy přestupů jsou opylovány hmyzem, zejména včelami a mouchami.[10] Z australských tropických pralesů jsou jako opylovači uváděny také třásněnky.[11] Bobule poskytují potravu různým druhům plodožravých ptáků, kteří také rozšiřují semena.[12] Na Pyrenejském poloostrově vyhledává plody přestupu drsného především pěnice černohlavá, v menší míře i červenka obecná a pěnice bělohrdlá. Semena procházejí trávicím traktem těchto ptáků bez poškození a schopná klíčení.[13] Drobná, plochá nektária na rubu listů přestupů často vyhledávají mravenci kvůli nektaru.[14]
Faunis menado (babočkovití)
Babočkovitý motýl Kaniska canace
Housenka Kaniska canace na přestupu čínském
Eooxylides tharis (modráskovití)
Význačnými obsahovými látkami přestupů jsou zejména různé saponiny, třísloviny a kyanogenní glykosidy.[3] V listech a kořenech Smilax zeylanica je obsažen diosgenin, látka používaná zejména ve sportu jako rostlinný stimulátor tvorby testosteronu. Hlavním flavonoidem obsaženým v přestupu drsném je rutin.[15] Druh Smilax ornata obsahuje glukosid sarsasaponin.[16] Kořeny středoamerického druhu Smilax aristolochiifolia obsahují saponiny odvozené od sarsapogeninu a smilageninu, zejména parillin, smilasaponin a sarsaparillosid, dále beta-sitosterol, stigmasterol a jejich glukosidy.[15]
V minulosti byl do čeledi Smilacaceae řazen i rod Ripogonum, v současné taxonomii (systém APG) vyčleněný do samostatné čeledi Ripogonaceae.[10] Podle výsledků molekulárních studií je rod Ripogonum sesterskou větví čeledi Philesiaceae, s níž tvoří monofyletickou skupinu.[17] Od rodu Smilax se odlišuje mj. oboupohlavnými květy, nepřítomností úponků a znaky na tyčinkách a pylu. Rod Heterosmilax (12 druhů rozšířených v Asii) byl vřazen do rodu Smilax, neboť tvoří jednu z větví uvnitř vývojového stromu tohoto rodu a činí jej tak parafyletickým.
Výhonky, mladé listy a úponky některých druhů jsou příležitostně využívány jako zelenina. Škrobnaté oddenky přestupu čínského slouží v Číně a indickém Assámu jako potravina. Prášek z rozemletých sušených kořenů také slouží jako náhrada želatiny. Rovněž plody některých druhů (např. afrického Smilax kraussiana) jsou jedlé.[18][19][20][21]
Různé druhy přestupu jsou v tropických a subtropických zemích téměř celého světa využívány v tradiční a lidové medicíně k léčení pestré palety různých neduhů. V indické medicíně je to např. přestup čínský, S. glabra, Smilax elegans,S. ornata, S. zeylanica a původně americký druh Smilax aristolochiifolia,[15] v Číně přestup čínský, v Africe Smilax anceps, v Austrálii Smilax australis, Smilax blumei, v jihovýchodní Asii Smilax bracteata, Smilax calophylla, v Severní Americe Smilax herbacea, v tropické Americe Smilax campestris, v Karibiku Smilax havanensis Sušené kořeny Smilax longifolia a některých dalších druhů s obdobnými obsahovými látkami (Smilax aristolochiifolia, S. medica, S. regelii, S. febrifuga) jsou známy pod názvem salsaparilla a v minulosti byly ve velkém vyváženy z tropické Ameriky a používány k léčbě syfilis. V současnosti se salsaparilla používá k aromatizaci nápojů a léčiv.[18][15] Nálev ze semen černuchy seté, kořene Hemidesmus indicus a oddenků přestupu Smilax glabra je na Srí Lance tradičně používán k léčbě rakoviny.[22] Mast z listů přestupu drsného je používána ve veterinární medicíně při ošetřování vředů u dobytka. Druh má význam také v tradiční indické medicíně.[23]
Některé druhy tohoto rodu jsou dostatečně zimovzdorné lze je v České republice vysadit do volné půdy. Mají spíše jen sbírkový význam.[24] Několik zimovzdorných druhů je vysazeno v severní, lesní části areálu Pražské botanické zahrady v Tróji.[25]
Salsaparilla (Smilax officinalis)
Obrázky, zvuky či videa k tématu přestup ve Wikimedia Commons
Přestup (Smilax) je rod jednoděložných rostlin a podle současné taxonomie jediný rod čeledi přestupovité (Smilacaceae). Přestupy jsou převážně liány a keře s jednoduchými tuhými listy a často s trnitými stonky a větévkami. Květy jsou malé, uspořádané nejčastěji v úžlabních okolících. Plodem je bobule. Rod zahrnuje asi 260 druhů a je rozšířen v tropech a subtropech téměř celého světa s přesahy do teplejších oblastí mírného pásu. V České republice se žádný druh nevyskytuje, v jižní Evropě rostou 2 druhy. Hojným středomořským druhem je přestup drsný.
Přestupy mají poměrně pestrou paletu obsahových látek a jsou využívány zejména v domorodé medicíně k léčení celé řady rozličných neduhů. Některé druhy se pod názvem sarsaparilla dovážely z tropické Ameriky do Evropy a používaly k léčbě syfilis.
Sarsaparil (Smilax) er en slægt med ca. 35 arter, som er udbredt i tropiske og subtropiske egne over hele kloden. Enkelte arter når op til tempereret klima, bl.a. de af dem, som hører hjemme i Europa. Det er klatrende, stedsegrønne buske eller halvbuske med en kraftig, knoldagtig jordstængel. Stænglerne er slyngede, ofte meget lange, kraftigt forgrenede og næsten altid tornede. Bladene er spredtstillede, stilkede, hel og hjerte- eller spydformede. Blomsterne er samlet i hovedagtige stande fra bladhjørnerne. De enkelte blomster er 3-tallige og regelmæssige, men særbo. Frugterne er bær med 1-3 frø.
Beskrevne arter
Die Stechwinden (Smilax), auch Sarsaparille oder Sassaparille genannt, sind eine Pflanzengattung in der Familie der Stechwindengewächse (Smilacaceae). Die etwa 300 Arten sind fast weltweit verbreitet.[1]
Stechwinden-Arten wachsen als Spreizklimmer und mit Ranken kletternde oder – weniger oft – als fast aufrechte, manchmal ausdauernde immergrüne Pflanzen. Viele Arten verholzen und sind Sträucher, selten Halbsträucher.[1] Als Überdauerungsorgane werden meist kurze, starke, dicke Rhizome gebildet.[1] Es werden mehr oder weniger stark verholzende, oft ziemlich lange und mehr oder weniger stark verzweigte, meist stachelige Sprossachsen (Name!) gebildet. Oft sind als Kletterhilfe auch die Blätter bestachelt. Die meisten Arten sind zweihäusig.
Die wechselständig[2] und manchmal zweizeilig angeordneten Laubblätter sind in Blattstiel und Blattspreite gegliedert. Die meist im unteren Bereich schmal geflügelten Blattstiele besitzen eine Abszissionszone (Stelle, an der das Blatt abgeworfen wird) zwischen geflügeltem und oberem (distalem) Bereich.[1] Die einfachen Blattspreiten sind meist eiförmig bis lanzettlich[1] und besitzen oft gerundeten oder spießförmigen Spreitengrund.[2] Zwischen den drei bis sieben bogig verlaufenden Hauptnerven ist eine deutliche Netznervatur vorhanden.[1] Oft sind an der Basis des Blattstieles zwei Ranken vorhanden.[2]
Die Blütenstände stehen seitenständigen in laubblatt- oder schuppenartigen Tragblättern auf Blütenstandsschäften, die manchmal an ihrer Basis ein schuppenähnliches Prophyll besitzen.[1] Der rispige, ährige oder traubige Gesamtblütenstand enthält ein bis selten drei mehr oder weniger kopfige doldige Teilblütenstände.[1]
Stechwinden-Arten sind zweihäusig getrenntgeschlechtig (diözisch).[2] Die relativ kleinen, eingeschlechtigen Blüten sind dreizählig.[3][1] Die zwei × drei meist freien (bei Smilax synandra verwachsenen), relativ kleinen Blütenhüllblätter sind grünlich bis weiß.[2] In den männlichen Blüten sind zwei Kreise mit je drei freien Staubblättern vorhanden;[2] selten sind acht oder mehr vorhanden. Die Staubblätter sind an der Basis der Blütenhüllblätter inseriert. Die Staubbeutel besitzen meist nur eine Theka.[1] Drei Fruchtblätter sind zu einem oberständigen dreikammerigen Fruchtknoten verwachsen.[2] Die Fruchtknotenkammern enthalten jeweils ein bis zwei Samenanlagen.[1] Auf einem sehr kurzen bis kaum erkennbaren Griffel sitzen drei Narben.[2][1] In den weiblichen Blüten können bis zu sechs Staminodien vorhanden sein.[1]
Die bei Reife roten bis schwarzen Beeren enthalten meist ein bis zwei,[1] selten bis zu drei Samen. Die dunkelbraunen[1] Samen sind glatt und glänzend.[2]
Die Gattung Smilax wurde durch Carl von Linné aufgestellt.[4] Der Gattungsname Smilax wurde in der griechischen Antike für eine immergrüne Eichenart verwendet.[3] Ein Synonym für Smilax L. ist Sarsaparilla Kuntze.[4]
Die Smilax-Arten gedeihen in tropischen, subtropischen und gemäßigten Gebieten fast weltweit. In China kommen etwa 79 Arten vor, 39 davon nur dort.[1] Die meisten Arten kommen in der Neotropis vor. Nur die drei Arten Raue Stechwinde (Smilax aspera), Smilax canariensis und Hohe Stechwinde (Smilax excelsa) kommen auch in Europa vor.[2]
In der Gattung der Stechwinden (Smilax) gibt es je nach Autor 250 bis 350 Arten:[5][4]
Sorten von Smilax sind in Varianten des Root Beer und ähnlichen Getränken enthalten. In Südostasien gibt es das Getränk Sarsi, das mithilfe des Pflanzenextrakts hergestellt wird.
Die Droge unter dem Namen Sarsaparille, Radix Sarsaparillae[7] aus den unterirdischen Pflanzenteilen von beispielsweise Smilax chinensis (China-Stechwinde), Smilax officinalis, Smilax aristolochiifolia (Veracruz-Stechwinde), Smilax ornata (Honduras-Stechwinde) und Smilax siphilitica fand früher Verwendung in der Behandlung von Syphilis. Vereinzelt noch beispielsweise als „Blutreinigungsmittel“, harn- und schweißtreibendes Mittel, bei chronisch-entzündlichen Hauterkrankungen.[8] Homöopathisch wird Sarsaparilla ("Sars.") noch gelegentlich verwendet.[9] Die enthaltenen Saponine sind für unerwünschte Wirkungen wie Magen- und Nierenreizungen verantwortlich.[10] Keine der Wirkungen ist wissenschaftlich belegt.
Die Stechwinden (Smilax), auch Sarsaparille oder Sassaparille genannt, sind eine Pflanzengattung in der Familie der Stechwindengewächse (Smilacaceae). Die etwa 300 Arten sind fast weltweit verbreitet.
Iskerci neɣ Tanesfalt (Assaɣ ussnan: Smilax) d talmest n yimɣan yeṭṭafaren tawacult n teskercin. Tawsit-a tla (tesɛa) azal n 350 n telmas id yettemɣayen deg yideggan yemgaraden n umadal. Kra g telmas-is tt-wasxedment i yiswiyen isnajyanen am iskerci imezdi
Iskerci neɣ Tanesfalt (Assaɣ ussnan: Smilax) d talmest n yimɣan yeṭṭafaren tawacult n teskercin. Tawsit-a tla (tesɛa) azal n 350 n telmas id yettemɣayen deg yideggan yemgaraden n umadal. Kra g telmas-is tt-wasxedment i yiswiyen isnajyanen am iskerci imezdi
Smilax is a genus of about 300–350 species, found in the tropics and subtropics worldwide.[1] In China for example about 80 are found (39 of which are endemic),[2] while there are 20 in North America north of Mexico.[3][4] They are climbing flowering plants, many of which are woody and/or thorny, in the monocotyledon family Smilacaceae, native throughout the tropical and subtropical regions of the world. Common names include catbriers, greenbriers, prickly-ivys and smilaxes. Sarsaparilla (also zarzaparrilla, sarsparilla) is a name used specifically for the Jamaican S. ornata as well as a catch-all term in particular for American species. Occasionally, the non-woody species such as the smooth herbaceous greenbrier (S. herbacea) are separated as genus Nemexia; they are commonly known by the rather ambiguous name carrion flowers.
Greenbriers get their scientific name from the Greek myth of Crocus and the nymph Smilax.[5] Though this myth has numerous forms, it always centers around the unfulfilled and tragic love of a mortal man who is turned into a flower, and a woodland nymph who is transformed into a brambly vine.
On their own, Smilax plants will grow as shrubs, forming dense impenetrable thickets. They will also grow over trees and other plants up to 10 m high, their hooked thorns allowing them to hang onto and scramble over branches. The genus includes both deciduous and evergreen species. The leaves are heart shaped and vary from 4–30 cm long in different species.
Greenbrier is dioecious. However, only about one in three colonies have plants of both sexes. Plants flower in May and June with white/green clustered flowers. If pollination occurs, the plant will produce a bright red to blue-black spherical berry fruit about 5–10 mm in diameter that matures in the fall.
The genus has traditionally been considered as divided into a number of sections, but molecular phylogenetic studies reveals that these morphologically defined subdivisions are not monophyletic. Subdivision is best considered in terms of clades (A–D), corresponding to biogeography, with the main divisions being Old World (clades C, D) and New World (clade B) with the exception of S. aspera, that appears to be sister to all other species (clade A) and has a tri-continental disjunction.[6]
Section Smilax includes "woody",[a] prickly vines of temperate North America, for example cat greenbrier (S. glauca) and common greenbrier (S. rotundifolia).[7] Section Nemexia includes unarmed herbaceous plants of temperate North America, for example "carrion flowers" like the smooth herbaceous greenbrier (S. herbacea).[7] Section Heterosmilax represents a previous separate genus that was found to be embedded within Smilax, and was reduced to a section within it.[6]
Pantropical, extending into adjacent temperate zones to north and south. 29 species are recognized in Central America and the Caribbean.[8]
The berry is rubbery in texture and has a large, spherical seed in the center. The fruit stays intact through winter, when birds and other animals eat them to survive. The seeds are passed unharmed in the animal's droppings. Since many Smilax colonies are single clones that have spread by rhizomes, both sexes may not be present at a site, in which case no fruit is formed.
Smilax is a very damage-tolerant plant capable of growing back from its rhizomes after being cut down or burned down by fire. This, coupled with the fact that birds and other small animals spread the seeds over large areas, makes the plants very hard to get rid of. It grows best in moist woodlands with a soil pH between 5 and 6. The seeds have the greatest chance of germinating after being exposed to a freeze.
Besides their berries providing an important food for birds and other animals during the winter, greenbrier plants also provide shelter for many other animals. The thorny thickets can effectively protect small animals from larger predators who cannot enter the prickly tangle. Deer and other herbivorous mammals will eat the foliage, as will some invertebrates such as Lepidoptera (butterflies and moths), which also often drink nectar from the flowers. Beetles too are known to consume leaves.[9]
Among the Lepidoptera utilizing Smilax are Hesperiidae like the water snow flat (Tagiades litigiosa), Pieridae like the small grass yellow (Eurema smilax),[10] or moths like the peculiar and sometimes flightless genus Thyrocopa. But particularly fond of greenbriers are certain Nymphalidae caterpillars, for example those of:
An extract from the roots of some species – most significantly Jamaican sarsaparilla (S. ornata) – is used to make the sarsaparilla drink and other root beers, as well as herbal drinks like the popular Baba Roots from Jamaica. Two species, S. domingensis and S. havanensis, are used in a traditional soda-like Cuban beverage called pru.[11] The roots may also be used in soups or stews. The young shoots can be eaten raw or cooked and are said to taste like asparagus, and the berries can be eaten both raw and cooked. Stuffed smilax pancake, or fúlíng jiābǐng (simplified Chinese: 茯苓夹饼; traditional Chinese: 茯苓夾餅), is a traditional snack from the Beijing region. S. glabra is used in Chinese herbology. It is also a key ingredient in the Chinese medical dessert guīlínggāo, which makes use of its property to set certain kinds of jelly.
The powdered roots of Jamaican sarsaparilla are known as Rad. Sarzae. Jam. in pharmacy and are used as a traditional medicine for gout in Latin American countries. Köhler's Medicinal Plants of 1887 discusses the American sarsaparilla (S. aristolochiifolia), but as early as about 1569, in his treatise devoted to syphilis, the Persian scholar Imad al-Din Mahmud ibn Mas‘ud Shirazi gave a detailed evaluation of the medical properties of chinaroot.[12]
Diosgenin, a steroidal sapogenin, is reported from S. menispermoidea.[13] Other active compounds reported from various greenbrier species are parillin (also sarsaparillin or smilacin), sarsapic acid, sarsapogenin and sarsaponin.
Due to the nectar-rich flowers, species like S. medica and S. officinalis are also useful honey plants.
The common floral decoration smilax is Asparagus asparagoides.[14][15]
Smilax bona-nox
Smilax aspera
.jpg)
Smilax aspera
China smilax (S. china), unripe fruit
The "carrion flower", S. herbacea
S. melastomifolia, called hoi kuahiwi on Hawaiʻi
Smilax is a genus of about 300–350 species, found in the tropics and subtropics worldwide. In China for example about 80 are found (39 of which are endemic), while there are 20 in North America north of Mexico. They are climbing flowering plants, many of which are woody and/or thorny, in the monocotyledon family Smilacaceae, native throughout the tropical and subtropical regions of the world. Common names include catbriers, greenbriers, prickly-ivys and smilaxes. Sarsaparilla (also zarzaparrilla, sarsparilla) is a name used specifically for the Jamaican S. ornata as well as a catch-all term in particular for American species. Occasionally, the non-woody species such as the smooth herbaceous greenbrier (S. herbacea) are separated as genus Nemexia; they are commonly known by the rather ambiguous name carrion flowers.
Greenbriers get their scientific name from the Greek myth of Crocus and the nymph Smilax. Though this myth has numerous forms, it always centers around the unfulfilled and tragic love of a mortal man who is turned into a flower, and a woodland nymph who is transformed into a brambly vine.
Smilax es un género de unas 200 especies de plantas florecientes trepadoras, muchas de las cuales son leñosas o con espinas, pertenecientes a la familia Smilacaceae, y distribuidas por regiones tropicales y de clima templado de todo el mundo. Nombres comunes incluyen uva de perro, zarzaparrilla, sarsparilla y smilax. En ocasiones, las especies no leñosas, como S. herbacea, se colocan en el género Nemexia.
Son bejucos leñosos o herbáceos –a veces, sufrútices–, generalmente espinosos, rizomatosos, dioicos. Hojas alternas, generalmente con zarcillos en pareja que nacen en las vainas estipulares. Inflorescencias terminales y/o laterales, en glomérulos umbeliformes a lo largo de un eje, con flores unisexuales, bracteoladas. Flores masculinas carentes de ovario vestigial; flores femeninas hasta con 6 estaminodios. Tépalos 6, libres, todos iguales o, los del verticilo interno, algo más pequeños. Estambres 6; filamentos libres. Ovario ovoide, trilocular, con 1 o 2 rudimentos seminales en cada lóculo; estigmas 3, sésiles. Fruto en baya. Semillas ápteras.
El género fue descrito por Carolus Linnaeus y publicado en Species Plantarum 2: 1028. 1753. [1] La especie tipo es: Smilax aspera
Smilax: nombre genérico que proviene del mito griego de Crocus y la ninfa Smilax. Aunque este mito tiene numerosas formas, siempre gira en torno al amor frustrado y trágico de un hombre mortal que es convertido en una flor, y una ninfa del bosque que se transforma en una parra.
Datos: Q165315
Multimedia:
Especies: Smilax (L.)
Smilax es un género de unas 200 especies de plantas florecientes trepadoras, muchas de las cuales son leñosas o con espinas, pertenecientes a la familia Smilacaceae, y distribuidas por regiones tropicales y de clima templado de todo el mundo. Nombres comunes incluyen uva de perro, zarzaparrilla, sarsparilla y smilax. En ocasiones, las especies no leñosas, como S. herbacea, se colocan en el género Nemexia.
Smilax generoa 300[1] eta 350[2] arteko espeziez osatuta dago. Landare monokotiledoneoen Smilacaceae familiako landare loredun igokariak dira, asko egurretsu eta/edo arantzatsuak; jatorria munduko gune tropikal eta epeletan dute. Euskal Herrian ezagunena den S. aspera espeziearen izen arrunta endalarra da. Noizbehinka, S. herbacearen moduko egurbako espezieak Nemexia generoan jartzen dira.
Smilax izena Krokus eta Smilax ninfaren mito grekoan du sorburua. Mito[3] honek aldaera asko baditu ere, beti dauka zerikusirik lorea bihurtzen den gizaseme hilkor baten eta ahien arantzatsua bihurtzen den basoko ninfa baten arteko betetzen ez den maitasun tragikoarekin.
Eurak bakarrik, Smilax generoko landareak zuhaixkak lez hazten dira, sastraka zeharkaezin itxiak eratuz. Zuhaitzen eta beste landare batzuen gora ere igo daitezke, 10 m-ko garaieraraino, horretarako enbor eta adarretatik igo eta eskegitzeko gako moduzko haien arantzak erabiliz. Generoaren barruan landare bizikor eta ez-bizikorrak daude. Hostoak bihotz itxurakoak dira eta, espezieen arabera, 4 eta 30 cm arteko luzerakoak.
Smilax generoko landareak dioikoak ba dira ere, kolonia asko errizomaz sortutako klonez osatuta daudenez, baliteke bi sexuetako landareak ez agertzea toki berberean; horren ondorioz haien kolonietako hirutik batean bakarrik izaten dira bi sexuetako landareak.
Landareak orrilan eta bagilan izaten dira loretan, taldetan batutako lore zuri/orlegirekin. Lorautseztapenik badago, landareek 5-10 mm-ko diametroa duten eta udagoienean umotzen diren baia esferiko gorri edo urdin-beltz argiak ematen dituzte.
Baiek hazi esferiko handitxoa izaten dute erdian. Fruituak ez dira zapuzten neguan eta txoriek eta beste basabere batzuek jaten dituzte bizirik irauteko. Haziak animalien gorotzetan barreiatzen dira, kalterik jasan barik.
Sekzio batzuetan dago banatuta generoa:
Espezie guztien zerrenda ikusteko begira Smilax generoaren espezien zerrenda; espezie ezagunenak hurrengoak dira:
Smilax generoko landare batzuek kalteei aurre egiteko ahalmen handia dute eta ebakiak edo sute batek erreak izan ostean bere errizomatik berriro irteteko gai dira. Honegatik eta txoriek eta beste animalia txiki batzuek bere haziak barreiatzeagatik zaila da landarea sail batetik kentzea. Gustukoenak basoetako 5 eta 6 arteko pHdun lur hezeak ditu. Haziak izozte handien ondoren dute ernetzeko aukera handiagoa.
Neguan animalientzat (gehien bat txorientzat)janaria eskainiz gain, endalarrak babesa ere eskaintzen die animalia txiki batzuei, abere handiagoak sartu ezin daitezkeelako harek osatutako sastraka arantzatsuen artetik. Oreinek jan ditzakete haren hostoak.
Smilax landare generoko espezie batzuen zuztarretatik ateratako erauzkin bat Sarsaparrila deitutako edaria egiteko erabiltzen da. Zuztarrak saldatan eta lapikokotan erabil daitezke, kimu gazteak ere gordinik edo prestatuta jan daitezke eta zainzurien antzeko zaporea dute.
Hezueria osatzeko Latinoamerikan erabiltzen den "Rad.Sarzae.Jam."a, Jamaikako endalarraren zuztarrez egindako hautsak dira. Izen bitxi hori "Jamaikako endalarraren zuztarra." Esan nahi zuen eta farmazietan lehen erabiltzen zen Latineko laburpen batetik ei dator.
Smilax glabra Herbologia txinatarrean erabiltzen da.
Jamaikako endalarrak gutxienez progesteronaren klaseko lau fitosterolak ditu eta, horren ondorioz, menopausia aurreko sindromea gainditzeko bera erabiltzea aholkatzen dute. Menopausia hurbiltzen ari zaien 35 urte baino gehiagoko emakumeei menopausiaren sintomak arintzeko egokiena bide da.
Smilax generoa 300 eta 350 arteko espeziez osatuta dago. Landare monokotiledoneoen Smilacaceae familiako landare loredun igokariak dira, asko egurretsu eta/edo arantzatsuak; jatorria munduko gune tropikal eta epeletan dute. Euskal Herrian ezagunena den S. aspera espeziearen izen arrunta endalarra da. Noizbehinka, S. herbacearen moduko egurbako espezieak Nemexia generoan jartzen dira.
Smilax izena Krokus eta Smilax ninfaren mito grekoan du sorburua. Mito honek aldaera asko baditu ere, beti dauka zerikusirik lorea bihurtzen den gizaseme hilkor baten eta ahien arantzatsua bihurtzen den basoko ninfa baten arteko betetzen ez den maitasun tragikoarekin.
Smilax est un genre végétal de la famille des Smilacaceae. Le genre Smilax compte environ 350 espèces dans le monde. Certaines sont utilisées à des fins médicinales, notamment la Salsepareille (Smilax aspera L.) et la Racine de Chine (Smilax china L.) et/ou parfois consommées (sous forme de jeunes pousses, racines ou fleurs)[1].
Certaines espèces d’Amérique produisent des fruits comestibles[1].
Au Japon, les jeunes pousses d’espèces locales étaient et sont encore couramment mangées (après cuisson)[1].
Les racines stockent de l'amidon. Celles de plusieurs espèces ont été consommées par les amérindiens, qui les broyaient, les lavaient à l'eau avant de laisser l’amidon rougeâtre sédimenter dans un récipient[1]. Mélangé à de l’eau chaude, il pouvait produire une sorte de gelée. La racines tranchée en morceaux pouvaient aussi être fermentées mélangées avec de la mélasse, des écorces de racines de Sassafras et de l’eau pour donner une bière de racine. La racine de S. china était mangée en Chine[1].
Des salsepareilles tropicales américaines produisent, outre de l’amidon et une résine et des saponines, une huile essentielle[1]. Elles servent à renforcer la production d’écume de certaines bière et boissons gazeuses[1].
Plusieurs espèces étaient employées pour traiter le traitement de la Syphilis, notamment sous le nom de liane bagote en Guyane[2].
Selon ITIS :
Smilax est un genre végétal de la famille des Smilacaceae. Le genre Smilax compte environ 350 espèces dans le monde. Certaines sont utilisées à des fins médicinales, notamment la Salsepareille (Smilax aspera L.) et la Racine de Chine (Smilax china L.) et/ou parfois consommées (sous forme de jeunes pousses, racines ou fleurs).
Planda dreapaire colgach ilbhliantiúil, dúchasach do réigiúin thrópaiceacha is fhothrópaiceacha. Na duilleoga leathrúil trífheitheogach, na bláthanna scothghlas nó scothbhuí le 6 theascán iombhlátha. Na caora dearg nó dubh. Tálann na fréamhacha triomaithe deoch athbhríoch, chomh maith le cóir leighis do na scoilteacha. D'úsáidtí díorthach aisti mar bhlastacht i ndeochanna.
Přestupnička (Smilax) je ród ze swójby přestupničkowych rostlinow (Smilacaceae).
Wobsahuje sćěhowace družiny:
Jeli sy jedyn z mjenowanych njedostatkow skorigował(a), wotstroń prošu potrjecheny parameter předłohi {{Předźěłuj}}. Podrobnosće namakaš w dokumentaciji.
Smilax L. è un genere di piante floreali, diffuso in tutto il mondo nelle zone tropicali e subtropicali. È l'unico genere della famiglia Smilacaceae.[1]
Il nome del genere è un riferimento al mito greco di Croco e della ninfa Smilace (Smilax): sebbene questo mito abbia numerose varianti, esso è comunque centrato intorno all'amore non corrisposto di un mortale che viene trasformato dagli dei in una pianta di zafferano e la ninfa dei boschi, di cui era innamorato, viene trasformata nella pianta che da lei prende il nome.
Queste piante crescono come arbusti, formando boschetti impenetrabili. Esse crescono come rampicanti anche su alberi e altre piante alte fino a 10 m, le loro spine uncinate permettono di arrampicarsi sui loro rami. Il genere comprende sia specie a foglia caduca che sempreverdi. Le foglie hanno forma di cuore e la loro lunghezza varia da 4 a 30 cm, a seconda della specie.
Le piante fioriscono in maggio e giugno con fiori bianchi o verdi a grappoli. Se vi è impollinazione, la pianta produce una bacca sferica di colore dal rosso brillante al blu-nero di diametro da 5–10 mm che matura in autunno.
La bacca è di tessuto gommoso e ha un grosso seme sferico al centro. Il frutto rimane intatto durante l'inverno, quando gli uccelli e altri animali se ne cibano per sopravvivere. I semi passano intatti nelle feci degli animali. Poiché molte colonie di Smilax sono cloni singoli che sono stati diffuse dal rizoma, i due sessi possono non essere presenti in un luogo, nel qual caso non si ha formazione di frutto.
Smilax è una pianta molto resistente, capace di crescere dai suoi rizomi dopo essere stata tagliata o arsa da un incendio boschivo. Questo, insieme al fatto che gli uccelli e gli altri piccoli animali che se ne cibano ne diffondono i semi su vaste aree, rende molto difficile disfarsi della pianta. Essa cresce al meglio in terreni boscosi umidi con un'acidità del suolo di pH tra 5 e 6. Questi semi hanno le migliori probabilità di crescita dopo essere stati esposti al gelo.
Oltre alle loro bacche, che forniscono un'importante cibo a uccelli e ad altri animali durante l'inverno, queste piante offrono protezione a molti animali. I rami spinosi possono effettivamente proteggerli dai predatori più grossi, che non possono penetrare nel groviglio spinoso. Cervi e altri mammiferi erbivori ne mangiano le foglie, come fanno anche alcuni invertebrati quali i lepidotteri (farfalle e falene) che spesso suggono il nettare dai fiori.
Tra i lepidotteri che utilizzano le Smilax vi sono Tagiades litigiosa (Hesperiidae) ed Eurema smilax (Pieridae)[2], o falene come il peculiare e talvolta non volatile genere Thyrocopa. Particolarmente ghiotti di Smilax sono alcuni bruchi di Nymphalidae, ad esempio quelli di:
Il genere comprende le seguenti specie:[1]
Un estratto dalle radici di alcune specie, la più significativa S. ornata (sarsapariglia giamaicana), vengono utilizzate per produrre la bevanda sarsaparilla e altre root beer come la popolare Baba Roots dalla Giamaica. Due specie, S. domingensis e S. havanensis, sono utilizzate nella tradizionale bevanda cubana chiamata pru.[3] Le radici possono essere usate anche in minestre o stufati. Le radici giovani possono essere mangiate crude o cotte e hanno gusto di asparago e le bacche possono essere mangiate crude o cotte. Le frittelle imbottite di smilax o fúlíng jiābǐng (cinese semplificato: 茯苓夹饼; cinese tradizionale: 茯苓夾餅), sono un tradizionale spuntino della zona di Pechino. La S. glabra viene utilizzata nella farmacologia cinese. È anche un ingrediente-chiave nel dessert medico cinese guīlínggāo (cinese semplificato: 龟苓膏; cinese tradizionale: 龜苓膏; letteralmente "gelatina di tartaruga e sarsapariglia (Smilax glabra)"), che utilizza le sue proprietà per formare certi tipi di gelatina.
Le polverose radici della sarsapariglia giamaicana sono note come Rad. Sarzae. Jam. In farmacologia e sono utilizzate come medicina tradizionale contro la gotta nei Paesi dell'America latina. Il Koehler's Medizinal-Pflanzen del 1887 discute la sarsaparilla americana (S. aristolochiifolia), ma già verso il 1569, nel suo trattato dedicato alla sifilide, lo studioso persiano Imad al-Din Mahmud ibn Mas'ud Shirazi diede una dettagliata valutazione delle proprietà medicinali della radice cinese.[4]
È scritto che la diosgenina, una sapogenina steroide, proviene dalla S. menispermoidea.[5] Altre componenti attive ritenute presenti in varie specie sono la parillina, detta anche sarsaparillina o smilacina, acido sarsapico, sarsapogenina e sarsaponina.
Grazie ai fiori ricchi di nettare, specie quali la sarsapariglia americana (S. aristolochiifolia) e S. officinalis, sono anche utili piante da miele.
Smilax L. è un genere di piante floreali, diffuso in tutto il mondo nelle zone tropicali e subtropicali. È l'unico genere della famiglia Smilacaceae.
Smilax is een geslacht van klimplanten uit de familie Smilacaceae. Het geslacht telt driehonderd tot driehonderdvijftig soorten die voorkomen in de (sub)tropische delen van de wereld. Sommige soorten hebben geneeskrachtige wortels, sarsaparilla geheten.
Smilax is een geslacht van klimplanten uit de familie Smilacaceae. Het geslacht telt driehonderd tot driehonderdvijftig soorten die voorkomen in de (sub)tropische delen van de wereld. Sommige soorten hebben geneeskrachtige wortels, sarsaparilla geheten.
Smilax er ei planteslekt i familien Smilacaceae.
De fleste artene er klatreplanter, men noen har opprett vekst. De kan være urter, eller ha forvedet stengel. De har som regel en kort, tykk jordstengel. Noen har torner på stammen og greinene. Bladene sitter spredt, og plantene er løvfellende eller eviggrønne. Det er tre–sju hovednerver som er forbundet med sidenerver til et rutenett, noe som er svært uvanlig blant enfrøbladete planter. Det er ofte to slyngtråder ved basis av hvert blad.
Plantene er særbu med egne hann- og hunnplanter. Blomsterstanden sitter i bladhjørnene og er en kvast, klase eller skjerm. Blomstene er små, og de seks grønne, gule eller bronsefargede kronbladene er ikke vokst sammen. Hannblomstene har som regel seks pollenbærere. Hunnblomstene har oftest seks sterile pollenbærere (staminodier), tre arr og en tredelt fruktknute. Frukten er et svart, purpur, oransje eller rødt bær med som regel ett–to frø.[1][2]
Takhtajan mente i 1997 at slekta Smilax omfattet omtrent 350 arter. Artsbestemmelse er vanskelig ettersom plantene er særbu, blomstrer uregelmessig og har stor fenotypisk variasjon innenfor populasjoner og til og med blant blader på samme plante. Cameron og Fu (2006) mener at det neppe er mer enn rundt 200 arter i slekta. Utbredelsen omfatter de fleste tropiske og subtropiske strøk, og noen arter finnes i kaldere områder som Canada og Ussuriland. De er blant de vanligste klatreplantene i mange økosystemer.[3][4][5]
En gruppe nordamerikanske arter som er urter og har illeluktende blomster, skilles av og til ut som en egen slekt, Nemexia. De fleste botanikere anerkjenner ikke denne slekta og regner disse artene til Smilax.[6][7][2] Et annet forsøk på oppsplitting som ikke har fått gjennomslag, er å skille ut arter med mer enn seks pollenbærere (Pleiosmilax, Oligosmilax). Heterosmilax har sammenvokste kronblad og regnes ofte som en egen slekt, selv om molekylærgenetiske studier viser at den hører til midt i Smilax.[3]
Den vanligste arten i Europa er Smilax aspera som vokser i alle middelhavslandene. I Hellas, Bulgaria, Tyrkia, Kaukasia, Syria og Nord-Iran finnes Smilax excelsa. På Kanariøyene og Madeira vokser Smilax canariensis og på Azorene Smilax azorica.[8] Molekylærgenetiske studier viser at S. aspera er søsterarten til alle andre arter i Smilax. De andre tre søreuropeiske artene er derimot nært beslektet med arter i Den nye verden og må ha innvandret fra Nord-Amerika seint i miocen.[4]
Et ekstrakt fra røttene brukes til å lage leskedrikken sarsaparilla. Røttene til flere av artene brukes som en rotgrønnsak, og stengelen brukes på samme måte som asparges, eller i salater. Mange ville og tamme dyr eter disse plantene.[2] Smilax er blitt brukt til medisinske formål av mange ulike kulturer i Europa, Amerika og Øst-Asia. Drogenavnet er Sarsaparillae radix. Planten brukes blant annet som et styrkemiddel og mot psoriasis og andre hudplager.[9]
Smilax er ei planteslekt i familien Smilacaceae.
Multimedia w Wikimedia Commons Kolcorośl (Smilax L.) – rodzaj roślin należący do rodziny kolcoroślowatych. Rodzaj liczy od 300[2] do 350[3] gatunków.
Rodzaj zaliczany (także w starszych wersjach systemów APG) do rodziny kolcoroślowatych, będącej kladem siostrzanym dla rodziny liliowatych (Liliaceae) z linii rozwojowej obejmującej także rodziny Philesiaceae i Rhipogonaceae, należącej do kladu liliowców (Liliales) w obrębie jednoliściennych[1].
Gromada okrytonasienne (Magnoliophyta Cronquist), podgromada Magnoliophytina Frohne & U. Jensen ex Reveal, klasa jednoliścienne (Liliopsida Brongn.), podklasa liliowe (Liliidae J.H. Schaffn.), nadrząd Lilianae Takht., rząd Smilacales Lindl., rodzina kolcoroślowate (Smilacaceae Vent.), podrodzina Smilacoideae Kostel., plemię Smilaceae Dumort., rodzaj kolcorośl (Smilax L.)[4].
Według mitologii greckiej Smilaks (Smilax) była nimfą, ukochaną Krokosa, która została zamieniona w kolcorośl[6].
Kolcorośl (Smilax L.) – rodzaj roślin należący do rodziny kolcoroślowatych. Rodzaj liczy od 300 do 350 gatunków.
Smilax é um género botânico pertencente à família Smilacaceae.[1][2]
Smilaxsläktet (Smilax) är ett släkte i familjen smilaxväxter med cirka 350 arter från tropiska och subtropiska områden i välden.
Wikimedia Commons har media som rör Smilaxsläktet.
Smilaxsläktet (Smilax) är ett släkte i familjen smilaxväxter med cirka 350 arter från tropiska och subtropiska områden i välden.
Melocan (Saparna), Dikenucugiller (Smilacaceae) familyasından, odunsu, 15 metreye kadar büyüyebilen, sarılıcı, tırmanıcı, dikenli ve çok yıllık bir bitkidir. Yüreğimsi yapraklarının sapları kısadır, kenarlarında diken bulunur. Yaz sonu veya sonbahar başında çiçek açar, içinde üç tohum bulunan salkım meyveleri başlangıçta yeşil, olgunlaştığında kırmızıdır[1]. Türkiye'de Anadolu Saparnası ve Nemçe Saparnası türleri bulunur. Türkiye'de denize kıyısı olan bölgelerde 800 metre yükseklerde görülür.
Özellikle Karadeniz mutfağında Dikenucu Kavurası adıyla yemeği yapılır. Ordu melocan kavurması adıyla Ordu ili adına coğrafi işaret olarak başvurusu yapılmıştır. Halk tıbbında; terleme, kanı temizleme ve cilt hastalıklarında kullanılır. Eskiden frengi tedavisinde kullanılmıştır. Romatizma ve böbrek rahatsızlıklarında kullanılır. Tükürüğü artırır ve ishal yapar. Kurutulmuş kökleri çay şeklinde demlenerek kullanılır.[2]
Melocan (Saparna), Dikenucugiller (Smilacaceae) familyasından, odunsu, 15 metreye kadar büyüyebilen, sarılıcı, tırmanıcı, dikenli ve çok yıllık bir bitkidir. Yüreğimsi yapraklarının sapları kısadır, kenarlarında diken bulunur. Yaz sonu veya sonbahar başında çiçek açar, içinde üç tohum bulunan salkım meyveleri başlangıçta yeşil, olgunlaştığında kırmızıdır. Türkiye'de Anadolu Saparnası ve Nemçe Saparnası türleri bulunur. Türkiye'de denize kıyısı olan bölgelerde 800 metre yükseklerde görülür.
Özellikle Karadeniz mutfağında Dikenucu Kavurası adıyla yemeği yapılır. Ordu melocan kavurması adıyla Ordu ili adına coğrafi işaret olarak başvurusu yapılmıştır. Halk tıbbında; terleme, kanı temizleme ve cilt hastalıklarında kullanılır. Eskiden frengi tedavisinde kullanılmıştır. Romatizma ve böbrek rahatsızlıklarında kullanılır. Tükürüğü artırır ve ishal yapar. Kurutulmuş kökleri çay şeklinde demlenerek kullanılır.
Chi Khúc khắc (danh pháp khoa học: Smilax) là một chi của khoảng 200-315 loài dây leo hay cây thân thảo trong thực vật có hoa, nhiều loài trong số đó là các cây thân gỗ hay có gai, thuộc họ Smilacaceae, có nguồn gốc trong các khu vực nhiệt đới và ôn đới ấm trên thế giới. Tên gọi phổ biến là khúc khắc. Đôi khi, những loài không thân gỗ, như S. herbacea, được tách ra thành chi riêng, gọi là Nemexia, nhưng điều này ít được công nhận. Tên gọi khoa học Smilax có nguồn gốc từ thần thoại Hy Lạp về Krokus/Crocus và nữ thần Smilax.[1] Mặcdù thần thoại này có nhiều phiên bản, nhưng nó luôn luôn xoay quanh câu chuyện tình bi thảm và không trọn vẹn của một người đàn ông đã biến thành hoa, và một nữ thần của đồng rừng đã hóa thành một loại dây leo nhiều gai.
Các loài trong chi Smilax mọc thành dạng cây bụi, tạo ra bụi rậm dày dặc khó xuyên qua. Chúng cũng leo cả lên các cây gỗ và các loài cây khác tới 10 m cao, nhờ các gai bám để leo lên và trườn theo các cành. Chi này có cả các loài với lá sớm rụng hay thường xanh. Các lá hình tim có kích thước dài khoảng 4–30 cm ở các loài khác nhau.
Khúc khắc là các loài cây với cơ quan sinh sản khác gốc, tuy nhiên, chỉ khoảng một phần ba các quần thể có các cây với cả hoa đực và hoa cái. Chúng nở hoa vào giai đoạn tháng 5-6 với các hoa mọc thành cụm màu trắng hay lục. Nếu sự thụ phấn xảy ra thì cây sẽ tạo ra các quả mọng hình cầu màu từ đỏ tươi tới lam-đen, đường kính 5–10 mm và chín vào mùa thu.
Quả khúc khắc có kết cấu tựa cao su và có hạt to hình cầu bên trong. Quả của chúng không rụng trong mùa đông, và một số loài chim hay các động vật khác ăn quả khúc khắc. Hạt không bị sứt mẻ trong phân của chim chóc. Do nhiều loài khúc khắc tự sinh sản bằng các thân rễ nên cả hai giới có thể không cùng tồn tại một chỗ, trong trường hợp như thế thì chúng không ra quả.
Để có danh sách đầy đủ hơn, xem bài Danh sách các loài khúc khắc; ở đây chỉ liệt kê một số loài đại diện:
Các loài khúc khắc là những loại cây có khả năng chịu các thương tổn tốt, do vậy chúng có thể mọc trở lại từ các thân rễ sau khi bị cắt xén hay bị chôn vùi do cháy. Điều này cùng với sự phát tán của chim chóc và thú làm cho chúng trở nên rất khó bị tiêu diệt. Chúng phát triển tốt trên các khu vực đất đai ẩm ướt đồng rừng với pH của đất trong khoảng 5-6. Hạt cũng có khả năng nảy mầm rất cao sau khi bị băng giá.
Bên cạnh việc cung cấp thức ăn cho chim và thú nhỏ trong mùa đông, chúng còn là nơi ẩn nấp rất tốt cho các thú nhỏ. Các bụi rậm đầy gai bảo vệ một cách có hiệu quả cho các thú nhỏ do các động vật to lớn hơn không thể chui vào được. Hươu, nai cũng ăn lá khúc khắc.
Dịch chiết từ rễ một số loài được sử dụng làm nước giải khát xá xị. Rễ của chúng cũng có thể dùng để nấu súp hay các món thịt hầm, thân cây non có thể ăn tươi hoặc chế biến và nó có vị tương tự như măng tây, còn quả có thể ăn tươi hoặc chế biến.
Lá và quả của Smilax regelii (Sarsaparilla) là loại thức ăn ưa thích của Smurfs, một nhân vật hư cấu đã gọi quả này là "quả Smurf".
Chi Khúc khắc (danh pháp khoa học: Smilax) là một chi của khoảng 200-315 loài dây leo hay cây thân thảo trong thực vật có hoa, nhiều loài trong số đó là các cây thân gỗ hay có gai, thuộc họ Smilacaceae, có nguồn gốc trong các khu vực nhiệt đới và ôn đới ấm trên thế giới. Tên gọi phổ biến là khúc khắc. Đôi khi, những loài không thân gỗ, như S. herbacea, được tách ra thành chi riêng, gọi là Nemexia, nhưng điều này ít được công nhận. Tên gọi khoa học Smilax có nguồn gốc từ thần thoại Hy Lạp về Krokus/Crocus và nữ thần Smilax. Mặcdù thần thoại này có nhiều phiên bản, nhưng nó luôn luôn xoay quanh câu chuyện tình bi thảm và không trọn vẹn của một người đàn ông đã biến thành hoa, và một nữ thần của đồng rừng đã hóa thành một loại dây leo nhiều gai.
Smilax L., 1753
Виды
Сми́лакс (лат. Smílax), или Сассапари́ль, или Сассапаре́ль, или Сарсапаре́ль (неправильно: сассапарилла) — род лиан или лазающих кустарников из семейства Смилаксовые. Известно более 240[2] видов этого рода, распространённых главным образом в тропиках Азии и Америки, на островах Тихого океана. Три вида встречаются в Европе, два — в Африке.
Русское название рода происходит от исп. zarzaparilla: zarza — «ежевика» (или вообще колючий кустарник) и parilla (уменьшительное от parra — «лоза»).
В 1553 году Сьеса де Леон в книге «Хроника Перу» дал первое описание растения и сообщил о важном значении его для лечения некоторых болезней, в частности, сифилиса:
Тут произрастает одно растение, в изобилии встречающееся на острове и в землях города Гуаякиль, под названием сарсапариль [zarzaparrilla], потому что своим видом оно похоже на ежевику [zarza], и покрытое на побегах и на большей части своих веток маленькими листочками. Корни этого растения полезны от многих болезней, а также от гнойной болезни [сифилис] и болей, причиняемых людям той заразной болезнью.
— Сьеса де Леон П. Хроника Перу. Часть Первая. — Гл. LIV[3].
Представители рода — деревянистые лианы или цепляющиеся кустарники и полукустарники с изгибистым, большей частью шиповатым стеблем и двурядными вечнозелёными листьями, снабжёнными усиками. Шипы кривые.
Цветки однополые (растения двудомные), собранные в щитки. Околоцветник простой, состоящий из 6 свободных листков; в мужском цветке большей частью 6, редко 7—15 тычинок; в женском цветке 6 или 1—3 нитевидных стаминодиев и один пестик с верхней трёхгнёздной завязью; в каждом гнезде по одной — две семяпочки.
Плод — шарообразная ягода, семя белковое.
Придаточные корни растений рода Смилакс (фармацевтическое название — лат. Radix Sarsaparillae, «корень сарсапариллы») содержат стероидные сапонины, основные — олигозиды париллин и сарсапариллозид, производные сарсапогенина. Отвар корней применяется как мочегонное, противосифилитическое средство, при ревматизме и подагре[4].
Сарсапариловый корень был ввезён в Европу испанцами в 1536—1545 гг. и с тех пор стал употребляться против сифилиса, застарелого ревматизма и пр. Уже у Сьеса де Леона:
Корни этого растения полезны от многих болезней, а также от гнойной болезни [el mal de bubas — сифилис] и болей, причиняемых людям той заразной болезнью. И потому те, что желают вылечиться, располагаются в горячем месте, укрывшись так, чтобы холод или воздух не навредили болезни, принимая только слабительное и поедая отборные плоды, и воздерживаясь от пищи, и выпивая напиток из этих корней, замешанных для этого в необходимых пропорциях: а извлечённую жидкость, которая выходит очень чистой и без неприятного вкуса и запаха, несколько дней [подряд] дают пить больному, не воздействуя на него другими методами, отчего хворь покидает тело, потому он быстро выздоравливает и становится здоровее, чем был, а тело, как прополощенное, без отметин и следов, какие обычно появляются от иных лекарств, скорее оно становится таким совершенным, будто никогда и не было в нём хвори. И потому, действительно, творились великие излечения в том селении Гуаякиль в различные времена. И многие, кто внутри имел повреждённые внутренности, а тела — прогнившие, выпивая напиток из этих корней, выздоравливал, и обретал лучший цвет [кожи], чем во время болезни. А другие, приходившие с запущенными гнойниками, расположенными на теле, а также имевшие скверный запах изо рта, выпивая эту жидкость, через несколько дней совершенно выздоравливали. Наконец, многие, кто раздулся, кто [покрылся] язвами, все они возвращались домой здоровыми. И я считаю, что это одно из лучших корений или растений в мире, и наиболее полезное, как доказательство — многие выздоровевшие от его [принятия].
— Сьеса де Леон П. Хроника Перу. Часть Первая. — Гл. LIV[3].
В торговле встречалось несколько сортов сарсапарилового корня, которые различались по следующим признакам:
Считалось, что для медицинских целей предпочтительно употреблять боковые цилиндрические куски гондурасского корня длиной до 70 и более см, толщиной в 3—6 мм, покрытые морщинистой серо-бурой корой с продольными бороздками. Внутренний слой коры содержит значительное количество крахмала; в центре корня находится желтоватая древесинная часть; центр ядра представлен белой сердцевиной, также богатой крахмалом; вкус корня слизистый, затем несколько горьковатый и острый. Препарат изрезается на кусочки и в таком виде сохраняется в аптеках. Содержит, кроме крахмала, смилацин (индифферентное вещество), смолу, горькое экстрактивное вещество и органические кислоты. Применялось при лечении вторичного и третичного сифилиса в форме официнального цитмановского декокта; снаружи употреблялось в редких случаях как полоскание в зубоврачебной практике.
Сассапариль растёт на черноморском побережье Кавказа, в частности, в окрестностях города Сочи и в Абхазии. Кроме того, сассапариль распространён на Каспийском побережье Южного Дагестана (в субтропических лесах дельты реки Самур). Местные жители её собирают и заготавливают из молодых побегов (усиков) тёмно-красного цвета подобие консервов и едят как приправу к различным мясным блюдам. В Западной Грузии подваренные усики сассапарили используют для приготовления грузинской национальной закуски пхали из экалы (грузинское название сассапарили, груз. ფხალი). Свежесобранные побеги растения (верхушки) очень часто употребляются в пищу в сыром виде, они по вкусу кисло-горьковатые и сочные. Деревянистая часть растения в пищу не употребляется, поскольку не только несъедобна, но и напоминает по своей прочности стальную проволоку, да ещё вдобавок усеянную острыми шипами (колючками). Среднее расстояние между отдельными шипами около 7—12 см.
Длина деревянистых побегов сассапарили, растущей в диком виде, нередко достигает 30—50 метров, побеги эти очень прочны на разрыв и пригодны для изготовления канатов. Цвет взрослых одеревеневших побегов тёмно-зелёный, а средний диаметр 7—8 мм. При своей прочности взрослый побег непросто перерезать вручную даже острым ножом.
На рубеже XIX и XX веков род Смилакс подразделяли на четыре секции:
По информации базы данных The Plant List, род включает 248 видов[2].
Сми́лакс (лат. Smílax), или Сассапари́ль, или Сассапаре́ль, или Сарсапаре́ль (неправильно: сассапарилла) — род лиан или лазающих кустарников из семейства Смилаксовые. Известно более 240 видов этого рода, распространённых главным образом в тропиках Азии и Америки, на островах Тихого океана. Три вида встречаются в Европе, два — в Африке.
Русское название рода происходит от исп. zarzaparilla: zarza — «ежевика» (или вообще колючий кустарник) и parilla (уменьшительное от parra — «лоза»).
菝葜属（学名：Smilax），又名牛尾菜属，是菝葜科下的一个属，为攀援状灌木植物。该属共有约300种，分布于热带和亚热带地区。[1]
这是一篇與植物相關的小作品。你可以通过编辑或修订扩充其内容。 
世界に約 350 種、#主な種も参照。
シオデ属（学名 Smilax）は、サルトリイバラ科（またはユリ科）に分類される多年生植物。サルトリイバラ属とも呼ばれる。
[1] 低木、つる植物、または草本で、根茎を持ち、茎には結節があり匍匐し、ときに棘を持つ。
花は 6枚の花被片を持ち、雄蘂は 6本、雌蘂は 3本。 果実は液果で黒、青、紫、赤、または橙色。
世界で約 350 の種が知られ、主に熱帯・亜熱帯に分布し、温帯にも拡大している。
本属の種には食用・薬用として用いられるものがある。別名、山のアスパラガスと呼ばれる。
청미래덩굴속(-----屬, 학명: Smilax 스밀락스[*])은 백합목의 단형 과인 청미래덩굴과(-----科, 학명: Smilacaceae 스밀라카케아이[*])에 속하는 유일한 속이다.[1][2] 240여 종이 전 세계의 열대·아열대 지역에 분포하며, 몇몇 종은 온대 지역에서도 발견된다. 한국에서는 청미래덩굴과 밀나물을 비롯한 4종이 자생한다. 학명은 그리스 신화 속 크로코스 이야기에 나오는 님프인 스밀락스(Σμῖλαξ)의 이름에서 따왔다.[3]
과거에는 청미래덩굴과에 청미래덩굴속 외에 Heterosmilax Kunth를 별개의 속으로 두었으나,[4] 이 속에 속하던 식물들이 모두 청미래덩굴속에 포함되면서 청미래덩굴속 내의 절(Smilax sect. Heterosmilax (Kunth) Judd)로 남았다.[5]
다음은 백합목의 계통 분류이다.[6]
백합목 50~80% 지지를청미래덩굴속(-----屬, 학명: Smilax 스밀락스[*])은 백합목의 단형 과인 청미래덩굴과(-----科, 학명: Smilacaceae 스밀라카케아이[*])에 속하는 유일한 속이다. 240여 종이 전 세계의 열대·아열대 지역에 분포하며, 몇몇 종은 온대 지역에서도 발견된다. 한국에서는 청미래덩굴과 밀나물을 비롯한 4종이 자생한다. 학명은 그리스 신화 속 크로코스 이야기에 나오는 님프인 스밀락스(Σμῖλαξ)의 이름에서 따왔다.
과거에는 청미래덩굴과에 청미래덩굴속 외에 Heterosmilax Kunth를 별개의 속으로 두었으나, 이 속에 속하던 식물들이 모두 청미래덩굴속에 포함되면서 청미래덩굴속 내의 절(Smilax sect. Heterosmilax (Kunth) Judd)로 남았다.
.jpg)
_(20361055919).jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
