Eriophorum és un gènere botànic de plantes amb flors que pertany a la família Ciperàcia. Es troben a través de les zones de clima temperat de l'Hemisferi Nord en terres àcides de torbera.
Destaca per tenir els fruits envoltats pel que aparentment sembla una mena de cotó.
És particularment abundant a la tundra àrtica.[1][2]
Les aproximadament 25 espècies d'aques gènere adopten la forma d'herbàcies perennes amb fulles primes de tipus herbaci. La substància cotonosa, amb les llavors adherides, és dispersada pel vent.
Fonts:[1][3][4] icarinatum (Engelm.) Fern. (Thinleaf Cottongrass) Sources:[1][3][4]icarinatum'' (Engelm.) Fern. (Thinleaf Cottongrass) Sources:[1][3][4]icarinatum (Engelm.) Fern. (Thinleaf Cottongrass) Fonts:[1][3][4]
Eriophorum és un gènere botànic de plantes amb flors que pertany a la família Ciperàcia. Es troben a través de les zones de clima temperat de l'Hemisferi Nord en terres àcides de torbera.
Destaca per tenir els fruits envoltats pel que aparentment sembla una mena de cotó.
És particularment abundant a la tundra àrtica.
Les aproximadament 25 espècies d'aques gènere adopten la forma d'herbàcies perennes amb fulles primes de tipus herbaci. La substància cotonosa, amb les llavors adherides, és dispersada pel vent.
Suchopýr (Eriophorum L.) je rod jednoděložných rostlin z čeledi šáchorovité (Cyperaceae).
Jedná se o vytrvalé trsnaté nebo netrsnaté byliny s oddenky. Jsou jednodomé, převážně s oboupohlavnými květy. Lodyhy jsou trojhranné až téměř oblé. Listy jsou na bázi i na lodyze, jsou střídavé, přisedlé, s listovými pochvami. Lodyžní listy jsou často redukované na pochvy, čepele chybí. Čepele (pokud jsou vyvinuty) jsou nitkovité až čárkovité, se souběžnou žilnatinou. Květy jsou v květenstvích, v kláscích. Klásky jsou buď uspořádány do kuželu nebo je klásek jednotlivý. V květenství jsou listeny, dolní je nejdelší. Květy vyrůstají z paždí plev, spodní plevy v klásku mohou být sterilní (bez květu). Okvětí je přeměněno v zpravidla 10-25 štětin, které jsou později velmi dlouhé, mnohonásobně delší než nažka a tvoří chmýr. Tyčinky jsou 1-3, jsou volné. Gyneceum je složeno většinou ze 3 plodolistů, je synkarpní, blizny většinou 3, semeník je svrchní. Plodem je trojhranná nažka.
Je známo asi 25 druhů, rozšířených v chladné části mírného pásu a v chladném pásu celé severní polokoule.
V ČR rostou 4 druhy, všechno to jsou vlhkomilné slatiništní až rašeliništní druhy. Suchopýr pochvatý (Eriophorum vaginatum) je druh rašelinišť, jako jediný z suchopýrů rostoucích v ČR má jen jednotlivé klásky, najdeme ho hlavně v horách. Celkem běžným druhem slatinných luk a rašelinišť je suchopýr úzkolistý (Eriophorum angustifolium). Vzácnější a silně ohrožený (C2) je suchopýr širolistý (Eriophorum latifolium). Velmi vzácný a kriticky ohrožený (C1) je suchopýr štíhlý (Eriophorum gracile).
Namátkou:
Suchopýr (Eriophorum L.) je rod jednoděložných rostlin z čeledi šáchorovité (Cyperaceae).
Kæruld (Eriophorum) er en planteslægt med ca. 25 arter, der ligner hinanden meget, og som er udbredt i den tempererede og arktiske del af den nordlige halvkugle nær sure moser. Det er fælles for dem, at avnebørsterne på frøene forlænges og bliver uldagtige. Her omtales kun arter, der kan findes i Danmark.
Beskrevne arter
Wollgräser (Eriophorum) sind eine Pflanzengattung innerhalb der Familie der Sauergrasgewächse (Cyperaceae). Die Arten besiedeln vorwiegend Moorstandorte. Die langen Blütenhüllfäden der Früchte bilden den bezeichnenden weißen bis orangefarbenen Wollschopf der Wollgräser. Die aspektprägenden „Wattebäusche“ zeigen die Pflanzen also nicht, wie landläufig oft angenommen wird, in ihrem blühenden, sondern im bereits fruchtenden Zustand.
Die Eriophorum-Arten wachsen als krautige Pflanzen mit Wuchshöhen von 10 bis zu 60 Zentimetern vor allem in Hochmoor- oder Sumpfgebieten. Ihre Blütenstände bestehen aus je einem oder mehreren vielblütigen Ährchen und bilden einen typischen weißen bis orangefarbenen Wollschopf.
Die Gattung Eriophorum wurde 1753 durch Carl von Linné aufgestellt. Synonyme für Eriophorum L. sind Linagrostis Guett., Plumaria Heist. ex Fabr., Leucoma Ehrh., Eriophoropsis Palla, Plumaria Bubani.[1]
Der Gattungsname Eriophorum ist von den griechischen Wörtern érion für Wolle und phoréein für tragen abgeleitet. Die Gattung Eriophorum gehört zur Tribus Scirpeae in der Unterfamilie Cyperoideae innerhalb der Familie Cyperaceae.[2]
Zur Gattung Eriophorum gehören etwa 15 Arten mit zahlreichen Unterarten und Varietäten, die in den gemäßigten bis subarktischen Gebieten der Nordhalbkugel weitverbreitet sind:[1][2]
Es gibt einige Naturhybriden:[1]
Nicht mehr zu dieser Gattung werden gerechnet:
Für die Wollgräser bestehen bzw. bestanden auch die weiteren deutschsprachigen Trivialnamen: Bäuseli (Bern), wilde Baumwolle, Baumwollengras, Bensenseide, Bettfedern (Augsburg), Binsenseide (Schlesien), Binsenwatte (Schlesien), Büsseli (Bern), Chüngali (St. Gallen), Dremocksbläder (Ammerland), Dungras, Federbinsen (Schlesien), Federn (Augsburg), Flachsgras (Schlesien), Gaisbärtli (Luzern), Gaisbart (Österreich), Gaiszöggali (St. Gallen bei Sargans), Hundshaar (Österreich), Judenfeder (Schlesien), Kattunbinsen, Kofleesch (Oldenburg), alte Mägde (Schlesien), Mattenflachs, Mattenwoll, Moorseide (Schlesien), Moosfedern (Pinzgau, Salzburg), Moosflaumen (Pinzgau, Salzburg), Püsk (Unterweser), Püsken (Unterweser), Püskegras (Ostfriesland, Unterweser), Quispelbinsen (Schlesien), Quisselbeeren (Oker, Nordharz),[3] Riedgras (Luzern, Bern), Riedschütz (St. Gallen bei Obertoggenburg), Seidenbinse (Aargau), Wiesenflachs (Schlesien), Wiesenwollen, Wiskenflast (Unterweser), Wollblumen (Eifel) Wollgras (Schlesien), Wullagräs (St. Gallen bei Werdenberg), Wullblom (Altmark) und Wullgras (Mecklenburg, Unterweser).[4]
Schmalblättriges Wollgras (Eriophorum angustifolium)
Breitblättriges Wollgras (Eriophorum latifolium)
Scheiden-Wollgras (Eriophorum vaginatum)
Frucht des Scheiden-Wollgrases (Eriophorum vaginatum) mit Blütenhüllfäden und Karyopsen
Wollgräser (Eriophorum) sind eine Pflanzengattung innerhalb der Familie der Sauergrasgewächse (Cyperaceae). Die Arten besiedeln vorwiegend Moorstandorte. Die langen Blütenhüllfäden der Früchte bilden den bezeichnenden weißen bis orangefarbenen Wollschopf der Wollgräser. Die aspektprägenden „Wattebäusche“ zeigen die Pflanzen also nicht, wie landläufig oft angenommen wird, in ihrem blühenden, sondern im bereits fruchtenden Zustand.
Eriophorum l'è 'n zèner de 25 spéci de piànte de fiùr che fà part de la famìa de le Cyperaceae. I è piànte che se càta 'ndèl emisfér nòrte sö teré àcit, l'è cümü sura de töt endèla tundra Artica.[1][2]
I è piànte erbàcee perèni fàcil de reconóser per la fùrma de la sò somésa che la fà sö 'n ciöfèt biànch che par cutù.
Eriophorum l'è 'n zèner de 25 spéci de piànte de fiùr che fà part de la famìa de le Cyperaceae. I è piànte che se càta 'ndèl emisfér nòrte sö teré àcit, l'è cümü sura de töt endèla tundra Artica.
I è piànte erbàcee perèni fàcil de reconóser per la fùrma de la sò somésa che la fà sö 'n ciöfèt biànch che par cutù.
Olgäärs (Eriophorum) as en skööl faan 18 plaantenslacher uun det famile faan't raidgäärs (Cyperaceae). Jo waaks fööraal uun muuren.
Smääl bleeden olgäärs (Eriophorum angustifolium)
Briad bleeden olgäärs (Eriophorum latifolium)
Olgäärs (Eriophorum) as en skööl faan 18 plaantenslacher uun det famile faan't raidgäärs (Cyperaceae). Jo waaks fööraal uun muuren.
Pūkā (luotīnėškā: Eriophorum) ī tuokis augals, katros muokslėškā prīgol prī viksvoulėniu augalū (Cīperaceae) šeimuos.
Tas ī tuokė žuolie, katra ėšaug 10-50 cm aukštoma. Žīdia pūkā nug vėdorė pavasarė lėgo vasaras pradiuos nadėdlēs žėidalēs, bet kap nūžīdia, tap tou vėituo pasilėik dėdlis balts pūkū koukšts – tūs pūkus pagaun vies ėr ėšnešiuoj sieklas.
Aug pūkā kēsīnūs, pelkies, torpīnūs. Ėš anūm sopovosiu šaknū palėik torpės.
Les tchitchoûles (prononcî eto tchètou, tchitoûle, tchitoule), c' est des sôres di ridjetantès plantes ki vnèt dins les fagnes, aprume la k' gn a des troufires.
Ele ridjetèt tos ls ans, et les tinrès djetes si lomnut des nålîs. Ele "tchitchèt" foû do wazon des troufires, come des aspedjes. [1]
No e sincieus latén : Eriophorum spp
Famile : ciperacêyes
Dins les frexhès plaeces ezès montinnes (come les fagnes), ezès seurès teres, dins les troufires.
On lzès trouve di l' Artike a l' Urope coûtchantrece.
C' est l' plante ki sieve d' essegne ås Fagnårds walons. Mins eto dins des ôtès coines come e l' Almagne.
C' est ene boune waide po les ciers et les tchivroûs.
On l' pout wårder souwêye tote l' anêye et fé des dokets po wårni les måjhones.
Li simpe tchitchoûle (Eriophorum vaginatum), ki n' a k' on plouma so tchaeke montant, et k' est bråmint codowe å moes d' may po fé des setch dokets.
Les dobès tchitchoûles, k’ ont deus troes u cwate ploumas sol dibout di tchaeke bodje. Ele sont pus tårdowes ki l’ simpe tchitchoûle, et flori disk’ å moes d’ djun.
Di cesse-lales, n a, el Walonreye :
Les tchitchoûles (prononcî eto tchètou, tchitoûle, tchitoule), c' est des sôres di ridjetantès plantes ki vnèt dins les fagnes, aprume la k' gn a des troufires.
Ele ridjetèt tos ls ans, et les tinrès djetes si lomnut des nålîs. Ele "tchitchèt" foû do wazon des troufires, come des aspedjes.
No e sincieus latén : Eriophorum spp
Famile : ciperacêyes
Мамыҡбаш күрән (лат. Erióphorum, рус. Пушица) — күрән һымаҡтар ғаиләһенә ҡараған үҫемлек заты. Яҡынса 20 төрө билдәле[2]; п The Plant List мәғлүмәттәре буйынса (2013) — 27 төр[3]. Элекке СССР биләмәһендә 12 төрө үҫә[4].
Башлыса Төньяҡ ярымшарҙың уртаса һәм субарктик бүлкәттәрендә таралған. Башҡортостанда 4 төрө үҫә. Кәҫлектәр һәм түңгәктәр барлыҡҡа килтереүсе күп йыллыҡ тамырһабаҡлы үлән. Ҡырҡбашаҡ мамыҡбаш күрән һаҙлыҡтарҙа, үлән баҫа башлаған күлдәрҙә һәм һаҙлы болондарҙа Башҡортостандың бөтә территорияһында, киң япраҡлы мамыҡбаш еүрән — Башҡортостандың Урал алдында һаҙлыҡтарҙа һәм һаҙлы болондарҙа, еңсәле мамыҡбаш күрән республиканың төньяҡ һәм Башҡортостан (Көньяҡ) Уралының иң юғары өлөштәрендә сфагнум һаҙлыҡтарында үҫә. Сүсле үҫемлектәр, декоратив үҫемлектәр. Һомғол мамыҡбаш күрән. Башҡортостан Республикаһының Ҡыҙыл китабына индерелгән.
Һабаҡтары цилиндр формаһында йәки өс ҡырлы, бейеклеге 15—80 см. Япраҡтары сиратлы, ҡыяҡ, яҫы йәки өс ҡырлы, тамыр яны япраҡтары оҙон, һабаҡ япраҡтары ҡыҫҡартылған йәки еңсәләргә тиклем редукцияға бирелгән. Сәскәләре ваҡ, ике енесле, тәңкәләр менән ҡапланған, суҡ йәки ҡалҡан рәүешле сәскәлектәр барлыҡҡа килтереүсе спираль һымаҡ башаҡтарға йыйылған. Сәскә эргәлеге аҡ йәки ерәнһыу төктәрҙән тора, улар, сәскә атҡандан һуң оҙонайып, мамыҡлыҡ барлыҡҡа килтерә. Апрель—майҙа сәскә ата. Емеше — сәтләүек, июнь—июлдә өлгөрә.
Мамыҡбаш күрән // Башҡорт энциклопедияһы — Өфө: «Башҡорт энциклопедияһы» ғилми-нәшриәт комплексы, 2015—2020. — ISBN 978-5-88185-143-9.
Мамыҡбаш күрән (лат. Erióphorum, рус. Пушица) — күрән һымаҡтар ғаиләһенә ҡараған үҫемлек заты. Яҡынса 20 төрө билдәле; п The Plant List мәғлүмәттәре буйынса (2013) — 27 төр. Элекке СССР биләмәһендә 12 төрө үҫә.
Eriophorum (cottongrass, cotton-grass or cottonsedge) is a genus of flowering plants in the family Cyperaceae, the sedge family. They are found throughout the arctic, subarctic, and temperate portions of the Northern Hemisphere in acid bog habitats, being particularly abundant in Arctic tundra regions.[2][3][4][5]
They are herbaceous perennial plants with slender, grass-like leaves. The seed heads are covered in a fluffy mass of cotton-like fibers which are carried on the wind to aid dispersal. The cotton grass also maintains a height of 12 inches and around 2 inches in water. In cold Arctic regions, these masses of translucent fibres also serve as 'down' – increasing the temperature of the reproductive organs during the Arctic summer by trapping solar radiation.[6]
Paper and the wicks of candles have been made of its fiber, and pillows stuffed with the same material. The leaves were formerly used in treating diarrhea, and the spongy pith of the stem for the removal of tapeworm.[7]
These species are included:[5][1]
Eriophorum (cottongrass, cotton-grass or cottonsedge) is a genus of flowering plants in the family Cyperaceae, the sedge family. They are found throughout the arctic, subarctic, and temperate portions of the Northern Hemisphere in acid bog habitats, being particularly abundant in Arctic tundra regions.
They are herbaceous perennial plants with slender, grass-like leaves. The seed heads are covered in a fluffy mass of cotton-like fibers which are carried on the wind to aid dispersal. The cotton grass also maintains a height of 12 inches and around 2 inches in water. In cold Arctic regions, these masses of translucent fibres also serve as 'down' – increasing the temperature of the reproductive organs during the Arctic summer by trapping solar radiation.
Paper and the wicks of candles have been made of its fiber, and pillows stuffed with the same material. The leaves were formerly used in treating diarrhea, and the spongy pith of the stem for the removal of tapeworm.
Eriophorum es un género con 25 especies de plantas con flores de la familia Cyperaceae. Se encuentran en el hemisferio norte en hábitat ácidos, siendo particularmente abundantes en la tundra Ártica.[1][2] Comprende 93 especies descritas y de estas, solo 27 aceptadas.[3]
Son plantas herbáceas perennes con brillantes hojas como hierbas. Las cabezas con las semillas se cubren con una masa algodonosa que transporta el viento para su dispersión.
El género fue descrito por Carlos Linneo y publicado en Species Plantarum 1: 52. 1753.[4] La especie tipo es: Eriophorum virginicum L.
Eriophorum: nombre genérico que deriva del griego antiguo Erióphorum = que produce lana o algodón –gr. érion, -ou n. = lana, algodón; gr. phorós, -ón = que lleva en sí, que produce. Por el aspecto algodonoso de las infrutescencias, al estar cada perianto formado por un anillo denso de cerdas acrescentes y muy blancas.[5]
Eriophorum es un género con 25 especies de plantas con flores de la familia Cyperaceae. Se encuentran en el hemisferio norte en hábitat ácidos, siendo particularmente abundantes en la tundra Ártica. Comprende 93 especies descritas y de estas, solo 27 aceptadas.
Villpea (Eriophorum) on lõikheinaliste sugukonda kuuluv perekond.
Perekonda kuulub 25 liiki. Liikide levilaks on põhjapoolkera parasvööndi rabad ning tundrad.
Villpea (Eriophorum) on lõikheinaliste sugukonda kuuluv perekond.
Perekonda kuulub 25 liiki. Liikide levilaks on põhjapoolkera parasvööndi rabad ning tundrad.
Suovillat (Eriophorum) on kasvisuku sarakasvien heimossa. Siihen kuuluu monia pohjoisen pallonpuoliskon suokasveja. Suovillojen tunnuspiirre on tiheä tähkäkukinto, jonka kehäsukaset pitenevät kukinnan jälkeen muodostaen valkoisen tai ruskean karvatuppaan.[1]
Suovillalajeista seitsemän esiintyy Suomessa. Niistä luhtavilla ja tupasvilla kasvavat yleisenä koko maassa.[2]
Suovillalajit risteytyvät joskus keskenään, Suomessa kasvaa ruostevillan ja töppövillan risteymäksi luokiteltu aapavilla eli aaparuostevilla (Eriophorum × medium, aikaisemmin E. russeolum ssp. rufescens).[2][3]
Suovillat (Eriophorum) on kasvisuku sarakasvien heimossa. Siihen kuuluu monia pohjoisen pallonpuoliskon suokasveja. Suovillojen tunnuspiirre on tiheä tähkäkukinto, jonka kehäsukaset pitenevät kukinnan jälkeen muodostaen valkoisen tai ruskean karvatuppaan.
Eriophorum est un genre de plantes vivaces qui appartient à la famille des Cyperaceae.
Noms vernaculaires : linaigrette, linaigrette jonc, herbe à coton...
On trouve communément les linaigrettes dans les endroits humides de montagne, sur terrain siliceux, dans les tourbières. Leur aire de répartition va des régions arctiques jusqu'à nos contrées, en montagne. Autrefois répandues en plaine, elles y sont désormais rares du fait de la disparition de leur milieu. Certaines espèces se rencontrent dans les marais alcalins (terrains calcaires).
Dans certaines régions, on a pu se servir de leurs soies comme de coton. Les soies que l'on observe appartiennent aux graines (des akènes). La dispersion des graines se fait par le vent : ce sont des plantes anémophiles.
La linaigrette des Alpes est actuellement rattachée au genre Trichophorum : Trichophorum alpinum (L.) Pers.
Eriophorum scheuchzeri
dans les Pyrénées
Eriophorum est un genre de plantes vivaces qui appartient à la famille des Cyperaceae.
Noms vernaculaires : linaigrette, linaigrette jonc, herbe à coton...
On trouve communément les linaigrettes dans les endroits humides de montagne, sur terrain siliceux, dans les tourbières. Leur aire de répartition va des régions arctiques jusqu'à nos contrées, en montagne. Autrefois répandues en plaine, elles y sont désormais rares du fait de la disparition de leur milieu. Certaines espèces se rencontrent dans les marais alcalins (terrains calcaires).
Dans certaines régions, on a pu se servir de leurs soies comme de coton. Les soies que l'on observe appartiennent aux graines (des akènes). La dispersion des graines se fait par le vent : ce sont des plantes anémophiles.
Suhoperka (suhorepka, lat. Eriophorum), biljni rod iz porodice šiljovki (Cyperaceae) kojemu poripada dvadesetak vrsta[1] trajnica raširenih po sjevernoj polutki, od umjerenog područja do Arktika.
U Hrvatskoj raste nekoliko vrsta, to su: uskolisna suhoperka (E. angustifolium), vitka suhoperka (E. gracile), širokolisna suhoperka (E.latifolium) i cretna suhoperka (E. vaginatum)
Suhoperka (suhorepka, lat. Eriophorum), biljni rod iz porodice šiljovki (Cyperaceae) kojemu poripada dvadesetak vrsta trajnica raširenih po sjevernoj polutki, od umjerenog područja do Arktika.
U Hrvatskoj raste nekoliko vrsta, to su: uskolisna suhoperka (E. angustifolium), vitka suhoperka (E. gracile), širokolisna suhoperka (E.latifolium) i cretna suhoperka (E. vaginatum)
Wołmica[1][2] (Eriophorum) je ród ze swójby cachorowych rostlinow (Cyperaceae).
Wobsahuje sćěhowace družiny:
Wołmica (Eriophorum) je ród ze swójby cachorowych rostlinow (Cyperaceae).
Wobsahuje sćěhowace družiny:
puckata wołmica (Eriophorum vaginatum) šěroka wołmica (Eriophorum latifolium) šwižna wołmica (Eriophorum gracile) wuska wołmica (Eriophorum angustifolium)Eriophorum L. è un genere di angiosperme monocotiledoni della famiglia delle Ciperacee.[1]
Sono piante erbacee perenni con foglie slanciate e sottili. I semi si trovano su piccole spighe ricoperte da una massa dalla consistenza cotonosa, la quale aiuta la dispersione anemocora (col vento). Nelle regioni artiche questo rivestimento cotonoso funge anche da isolante, mantenendo una temperatura più alta (durante la stagione calda) degli organi riproduttivi.[2]
La distribuzione è boreale ed il loro habitat è costituito prevalentemente da torbiere acide, particolarmente abbondanti nella tundra artica.[3][4]
Il genere Eriophorum include le seguenti specie:[1]
Eriophorum L. è un genere di angiosperme monocotiledoni della famiglia delle Ciperacee.
Švylys (Eriophorum) – viksvuolinių (Cyperaceae) šeimos augalų gentis, kuriai priklauso daugiametės žolės, išauginančios šliaužiančius šakniastiebius arba sudarančios kupstus. Žiedai sutelkti gausiažiedės varputėse. Vaisiai – tribriauniai riešutėliai, kuriuos išplatina vėjas. Genties pavadinimas iš graikų kalbos žodžių erion – vilna ir phoros – nešantis; vaisiai yra su pūkais, panašiais į vilną.
Gentyje yra apie 12 rūšių. Lietuvoje auga 4 rūšys:
Plačialapis švylys (Eriophorum latifolium)
Kupstinis švylys (Eriophorum vaginatum)
Wollegras (Eriophorum) is een geslacht uit de cypergrassenfamilie (Cyperaceae) met circa 25 soorten.[1][2]
Wollegras komt voornamelijk voor in veengebieden op het Noordelijk halfrond.
De botanische naam Eriophorum is afgeleid uit het Grieks, erion : wol en pherein : dragen , dus : woldragende (plant).
In Nederland komen vier soorten voor:
Overige soorten:
Wollegras (Eriophorum) is een geslacht uit de cypergrassenfamilie (Cyperaceae) met circa 25 soorten.
Wollegras komt voornamelijk voor in veengebieden op het Noordelijk halfrond.
De botanische naam Eriophorum is afgeleid uit het Grieks, erion : wol en pherein : dragen , dus : woldragende (plant).
Myrull eller (myr)fivel er ei fellesnemning for fleire artar i storrfamilien (Cyperaceae). Dei er fleirårige myrplantar som øvst har ei trekanta nøtt med lange kvite ullhår. Dei kan ha ei høgd på 20-50 cm. Det finst myrull over heile Noreg, og det er registrert åtte artar her.
Myrull eller (myr)fivel er ei fellesnemning for fleire artar i storrfamilien (Cyperaceae). Dei er fleirårige myrplantar som øvst har ei trekanta nøtt med lange kvite ullhår. Dei kan ha ei høgd på 20-50 cm. Det finst myrull over heile Noreg, og det er registrert åtte artar her.
Myrull eller myrfivel (vitenskapelig navn Eriophorum) er en slekt av planter i halvgrasfamilien. De er stauder med slanke, gressaktige blader.
I Norge vokser følgende arter, underarter og hybrider.
Myrull eller myrfivel (vitenskapelig navn Eriophorum) er en slekt av planter i halvgrasfamilien. De er stauder med slanke, gressaktige blader.
I Norge vokser følgende arter, underarter og hybrider.
Brannull (Eriophorum russeolum) – Troms og Finnmark Bredull (Eriophorum latifolium) – nokså vanlig nord til Alta, samt i Sør-Varanger Duskull (Eriophorum augustifolium) Vanlig duskull (Eriophorum augustifolium ssp. augustifolium) – vanlig i hele Norge Svartull (Eriophorum augustifolium ssp. triste) – Svalbard Gulull (Eriophorum brachyantherum) – østlig utbredelse, sjelden på Østlandet til Finnmark Snøull (Eriophorum scheuchzeri) Vanlig snøull (Eriophorum scheuchzeri ssp. scheuchzeri) – nord til Åfjord Polarsnøull (Eriophorum scheuchzeri ssp. arcticum) – Svalbard Svalbardull (Eriophorum x sorensenii) – Svalbard Småull (Eriophorum gracile) – sjelden, spredte lokaliteter med østlig utbredelse Torvull (Eriophorum vaginatum) – vanlig i hele Norge Vrangull (Eriophorum x medium) – Troms og FinnmarkWełnianka (Eriophorum) – rodzaj roślin należący do rodziny ciborowatych. Należy tu około 25 gatunków występujących głównie w strefie klimatu chłodnego i arktycznego oraz na terenach górskich półkuli północnej[3]. Do polskiej flory należą cztery gatunki: wełnianka delikatna (E. gracile), pochwowata (E. vaginatum), szerokolistna (E. latifolium) i wąskolistna (E. angustifolium)[4].
Rośliny zielne, byliny, kłączowe. łodygi trójkanciaste lub obłe. Liście odziomkowe i łodygowe, przy czym liście łodygowe wykształcone nierzadko jako pozbawione blaszki liściowej pochwy liściowe. Języczek liściowy obecny. Liście wąskie, rynienkowate lub spłaszczone, do 4 mm szerokości i 25 cm długości. Kwiatostan szczytowy, w postaci pojedynczego kłosa lub kilku kłosów (zwykle do 10) zebranych w rozrzutkę. Kwiaty obupłciowe, Okwiat trwały u wielu gatunków wykształcony w postaci (8–)10–25 włosków, wydłużających się podczas owocowania. Znamion słupka 3[5].
Linagrostis Guettard, Plumaria Heister ex Fabricius
Rodzaj należy do rodziny ciborowatych (Cyperaceae) z rzędu wiechlinowców (Poales) stanowiącego jeden z kladów jednoliściennych (monocots)[1]. W obrębie rodziny należy do plemienia Scirpeae w obrębie podrodziny Cyperoideae[6].
Wełnianka (Eriophorum) – rodzaj roślin należący do rodziny ciborowatych. Należy tu około 25 gatunków występujących głównie w strefie klimatu chłodnego i arktycznego oraz na terenach górskich półkuli północnej. Do polskiej flory należą cztery gatunki: wełnianka delikatna (E. gracile), pochwowata (E. vaginatum), szerokolistna (E. latifolium) i wąskolistna (E. angustifolium).
Eriophorum L. é um género botânico pertencente à família Cyperaceae.[1]Também conhecidas como Capim Algodão e Cotonete.
São plantas herbáceas perenes com folhas delgadas semelhante às da grama. São plantas anemófilas. As superfícies das sementes são cobertas com uma massa macia de algodão que são dispersadas pelo vento para germinação.
São encontradas em todo o Hemisfério Norte, particularmente abundantes em regiões Árcticas de tundra. Preferem locais úmidos de montanha, terrenos silicosos e turfeiras. Certas espécies são encontradas em pântanos alcalinos (terrenos calcários).
O gênero é composto por aproximadamente 70 espécies.
Na classificação taxonômica de Jussieu (1789), Eriophorum é um gênero botânico, ordem Cyperoideae, classe Monocotyledones com estames hipogínicos.
Eriophorum L. é um género botânico pertencente à família Cyperaceae.Também conhecidas como Capim Algodão e Cotonete.
São plantas herbáceas perenes com folhas delgadas semelhante às da grama. São plantas anemófilas. As superfícies das sementes são cobertas com uma massa macia de algodão que são dispersadas pelo vento para germinação.
São encontradas em todo o Hemisfério Norte, particularmente abundantes em regiões Árcticas de tundra. Preferem locais úmidos de montanha, terrenos silicosos e turfeiras. Certas espécies são encontradas em pântanos alcalinos (terrenos calcários).
O gênero é composto por aproximadamente 70 espécies.
Na classificação taxonômica de Jussieu (1789), Eriophorum é um gênero botânico, ordem Cyperoideae, classe Monocotyledones com estames hipogínicos.
Glej besedilo
Munec (znanstveno ime Eriophorum) je rod ostričevk, v katerega uvrščamo okrog 25 vrst. Te rastline uspevajo v zmerno hladnih klimatskih področjih severne poloble, habitati pa so koncentrirani na kisli, močvirnati zemlji in najpogostejši v arktičnih tundrah.[1][2]
Listi munca so podobni travam, glavice, v katerih se nahaja seme, pa so prekrite z bombažu podobnimi belimi korpenami.
Munec (znanstveno ime Eriophorum) je rod ostričevk, v katerega uvrščamo okrog 25 vrst. Te rastline uspevajo v zmerno hladnih klimatskih področjih severne poloble, habitati pa so koncentrirani na kisli, močvirnati zemlji in najpogostejši v arktičnih tundrah.
Listi munca so podobni travam, glavice, v katerih se nahaja seme, pa so prekrite z bombažu podobnimi belimi korpenami.
Izbrane vrste Eriophorum altaicum Meinsh. Eriophorum angustifolium Honck. Eriophorum brachyantherum Trautv. & C.A.Mey. Eriophorum callitrix Cham. ex C.A.Mey. (arktični munec) Eriophorum chamissonis C.A.Mey. Eriophorum comosum (Wall.) Wall. ex C.B.Clarke Eriophorum crinigerum (A.Gray) Beetle Eriophorum gracile W.D.J.Koch ex Roth Eriophorum japonicum Maxim. Eriophorum latifolium Hoppe (širokolistni munec) Eriophorum microstachyum Boeck. Eriophorum russeolum Fr. ex Hartm. (rdeči munec) Eriophorum scheuchzeri Hoppe (beli munec) Eriophorum tenellum Nutt. Eriophorum vaginatum L. (nožničavi munec) Eriophorum virginicum L. Eriophorum viridicarinatum (Engelm.) Fern. (ozkolistni munec)Ullsläktet (Eriophorum) är ett släkte fleråriga växter inom familjen halvgräs.
Ullarna kännetecknas av de långa, oftast vita, borst som efter blomningen växer ut från frukten och gör att blomställningen eller blomställningarna ser ut som bomullstussar.
De i Norden sju förekommande arterna kan delas upp i tre grupper.
Med fler än en blomställning per stjälk
Tuvade arter med endast en blomställning per stjälk
Arter med utlöpare och endast en blomställning per stjälk
Ullsläktet (Eriophorum) är ett släkte fleråriga växter inom familjen halvgräs.
Ullarna kännetecknas av de långa, oftast vita, borst som efter blomningen växer ut från frukten och gör att blomställningen eller blomställningarna ser ut som bomullstussar.
De i Norden sju förekommande arterna kan delas upp i tre grupper.
Med fler än en blomställning per stjälk
Ängsull gräsull kärrullTuvade arter med endast en blomställning per stjälk
tuvull myrullArter med utlöpare och endast en blomställning per stjälk
polarull rostullУкраїнська назва роду вказує на найтиповішу ознаку цих рослин — квіти, що мають вигляд пучки м'яких волокон, ззовні схожих на пташиний пух або вату. Характерно, що й в інших мовах назва цих рослин має схоже значення, наприклад, рос. і болг. пушица, нім. Wollgräser — «вовняна трава», англ. cottongrass — «бавовняна трава», чеськ. suchopýr — «сухопір». Так само і наукова назва з давньогрецької перекладається як «та, що несе вовну».[2]
Усі представники роду — трав'янисті рослини заввишки 30-40 см. Кореневище горизонтальне, повзуче, часто рослини формують дернини. Стебла тригранні, голі. Прикореневі листки довгі, лінійні, в поперечному перерізі плоскі або тригранні, стеблові — вкорочені або редуковані.
Суцвіття — багатоквіткові колосся, в яких окремі квітки розташовані по спіралі в пазухах криючих лусок. Завдяки тому, що квітки розташовані дуже щільно, суцвіття має вкорочену вісь і загалом нагадує парасольку. Квітки двостатеві. Приквіткові луски довгі, м'які, гладкі. Оцвітина складається з численних гладеньких м'яких щетинок, які при плодах дуже розростаються. Тичинок 3. Маточок 3, стовпчики трироздільні. Плід — три- або чотиригранний горішок завдовжки 1,5-3 мм, з коротким носиком.
Більша частина видів зростає в арктичній та помірній зоні Північної півкулі, причому різні види пухівок мають дуже широкі ареали, які часто межують один з одним. ростуть у тундрах, на торфових болотах, заболочених луках, лісах.
В Україні зафіксовано 5 видів: пухівка Шейхцера, струнка, широколиста, вузьколиста та піхвова, причому 3 останніх види найпоширеніші.
Рослини дуже морозостійкі, світло- та вологолюбні. Зростають у тундрах, на торфових болотах, вологих луках, у заболочених розріджених лісах, де під час цвітіння утворюють аспект. В тундрі разом з осоками часто домінують у трав'яному покрові. Тут пухівки є цінним ранньовесняним кормом для північних оленів, а їх стебла поїдають водоплавні птахи. Крім того, ці рослини відіграють важливу роль в утворенні торфу.
Квітнуть навесні. Запилення і розповсюдження насіння відбувається за допомогою вітру. Пухівки різних видів легко схрещуються між собою. Зокрема відомі такі міжвидові гібриди:
Пухівки відіграють певну роль в оленярстві, оскільки навесні добре поїдаються північними оленями. Водночас, їх жорсткі стебла не придатні для згодовування свійській худобі. В минулі сторіччя волокна пухівок використовували для виготовлення тканин, ниток, ґноту, паперу. Переважно, цю сировину додавали до більш якісної і дорогої (наприклад, до бавовни, шовку, овечої вовни) або набивали рослинним пухом подушки. Після винайдення синтетичних волокон такі домішки вийшли з ужитку.
В XXI сторіччі пухівки застосовуються переважно у декоративному садівництві, де використовують усі види, які ростуть в Україні.
Ці рослини увічнені на поштових марках США та Бельгії, а також зображені на гербі німецької комуни Нойенкірхен.
Chi Len đài hay chi Cói tơ (danh pháp khoa học: Eriophorum) (tên tiếng Anh cottongrass hay cotton-grass nghĩa là cỏ bông hoặc cottonsedge nghĩa là cói bông) là một chi thực vật có hoa trong họ Cói (Cyperaceae). Chúng được tìm thấy trong khắp vùng Bắc cực, cận Bắc cực và ôn đới thuộc Bắc bán cầu trong các môi trường sống đầm lầy chua, cụ thể là phổ biến tại khu vực lãnh nguyên Bắc cực.[2][3][4][5]
Các loài trong chi này là cây thân thảo sống lâu năm với lá thanh mảnh, giống như lá cỏ. Các đầu hạt được che phủ trong một khối sợi trông giống như nùi bông, được gió đưa đi để phát tán. Trong các khu vực lạnh giá Bắc cực thì các khối sợi trong mờ này cũng đóng vai trò như là 'lông tơ' – làm gia tăng nhiệt độ của các cơ qua sinh sản trong mùa hè Bắc cực bằng cách giữ lại bức xạ từ mặt trời.[6]
Giấy và bấc nến cũng từng được làm từ sợi này, và người ta cũng nhồi gối bằng loại vật liệu này. Lá từng được sử dụng trong điều trị tiêu chảy còn phầ lõi xốp của thân dùng để tẩy sán dây.[7]
Chi này bao gồm các loài sau:[5][1][8]
Bốn loài dưới đây được The Plant List công nhận trong chi Eriophorum,[8] nhưng World Checklist of Selected Plant Families (WCSP) không công nhận. Hai loài đầu được WCSP coi là danh pháp đồng nghĩa của 2 loài lai ghép trong cùng chi, trong khi 2 loài sau được xếp trong chi Erioscirpus Palla, 1896.[5] Bài báo năm 2012 của Okihito Yano et al. cho rằng Erioscirpus không có quan hệ họ hàng gần với Eriophorum.[9]
Chi Len đài hay chi Cói tơ (danh pháp khoa học: Eriophorum) (tên tiếng Anh cottongrass hay cotton-grass nghĩa là cỏ bông hoặc cottonsedge nghĩa là cói bông) là một chi thực vật có hoa trong họ Cói (Cyperaceae). Chúng được tìm thấy trong khắp vùng Bắc cực, cận Bắc cực và ôn đới thuộc Bắc bán cầu trong các môi trường sống đầm lầy chua, cụ thể là phổ biến tại khu vực lãnh nguyên Bắc cực.
Các loài trong chi này là cây thân thảo sống lâu năm với lá thanh mảnh, giống như lá cỏ. Các đầu hạt được che phủ trong một khối sợi trông giống như nùi bông, được gió đưa đi để phát tán. Trong các khu vực lạnh giá Bắc cực thì các khối sợi trong mờ này cũng đóng vai trò như là 'lông tơ' – làm gia tăng nhiệt độ của các cơ qua sinh sản trong mùa hè Bắc cực bằng cách giữ lại bức xạ từ mặt trời.
Giấy và bấc nến cũng từng được làm từ sợi này, và người ta cũng nhồi gối bằng loại vật liệu này. Lá từng được sử dụng trong điều trị tiêu chảy còn phầ lõi xốp của thân dùng để tẩy sán dây.
Пушица с характерной для растений этого рода «пуховкой» изображена на гербе коммуны Нойенкирхен (Германия, Шлезвиг-Гольштейн).
В нескольких странах были выпущены почтовые марки с изображением пушицы:
Пушица с характерной для растений этого рода «пуховкой» изображена на гербе коммуны Нойенкирхен (Германия, Шлезвиг-Гольштейн).
В нескольких странах были выпущены почтовые марки с изображением пушицы:
в 1950 году в Бельгии, в серии «В пользу лиги борьбы с туберкулёзом» (Eriophorum vaginatum); в 1989 году в Гренландии, в серии «Растения острова» (Eriophorum scheuchzeri); в 1998 году в Швейцарии, в серии «Pro Patria» (Eriophorum sp.); в 2011 году в Словении, в серии «Растения болот» (Eriophorum vaginatum); в 2012 году во Франции, в серии «Parc naturel régional de Millevaches en Limousin» (Eriophorum sp.).羊胡子草(学名:Eriophorum)是莎草科下的一属,包含約25個開花植物品種。广泛分布于北半球温带的酸性沼泽地带,特別是北極圈的苔原地帶[2][3]。
为多年生草本植物,高约15-40厘米。其种子成熟后分裂出状如棉絮的白色细丝,可以随风飞散,以利于传播种子[4]。
羊鬍子草屬包括以下物種[1]: