L'Apatura ilia ye una especie de lepidópteros ditrisios de la familia Nymphalidae. (Schiffermüller, 1775). [1][2]
Ye un Lepidópteru con un valumbu de 32 a 35 mm, abondo paecida a la tornasolada (Apatura iris), estremándose polos puntos de les ales; esta especie tien dos puntos más y amás fálta-y la forma saliente de les ales traseres. La fema ye más grande y escarez de tornasoláu.
♂ Apatura ilia ilia
♂ △ Apatura ilia ilia
Distribúise por Francia, Europa central, falta nel norte d'Alemaña y llega pel oeste a Asia. Pel sur llega hasta Italia central y al norte de Grecia. Falta nes islles mediterránees. Distribución bien llendada n'España y Portugal.
Suel reparar nes escamplaes de montes frondosos, sobre suelos caliares, en llagunes, valles soleyeros y sobremanera en vegues con praderíes, álamos y álamos temblonos.
La canesba desenvuélvese dende finales de branu hasta empiezu del siguiente, l'iviernu pásalo como oruga, dempués de la segunda muda, nes cañes de los álamos. Aliméntase d'álamos y sauces.
Especie bien amenaciada en centroeuropa, pola desapaición de les sos zones d'hábitat.
Les canesbes aliméntense d'especies de Salix, Populus tremula y Populus nigra.
Apatura ilia clytie ♂
Apatura ilia clytie ♂ △
L'Apatura ilia ye una especie de lepidópteros ditrisios de la familia Nymphalidae. (Schiffermüller, 1775).
La tornassolada petita[1] (Apatura ilia) és un lepidòpter ropalòcer de la família Nymphalidae.
Es troba al centre i sud d'Europa (tot i que més dispersament al sud), Caucas, sud dels Urals, nord-oest del Kazakhstan i nord-est de la Xina. A la península Ibèrica es troba a Minho (Portugal), Serralada Cantàbrica, Osca i nord de Catalunya, essent més abundant en aquest darrer lloc.[2][3]
Envergadura alar d'entre 55 i 60 mm. Similar a Apatura iris, es diferencia fàcilment d'aquesta per la presència d'un ocel marró normalment ben definit a s2 de l'anvers de les ales anteriors i per la banda discal blanca, menys definida al revers de les ales posteriors i sense projecció a s4 l'anvers; també és més petita que A. iris.[2]
Dimorfisme sexual accentuat. Els mascles destquen pel reflex blau marí de les seves ales anteriors quan hi incideix la llum, mentre que les femelles només tenen el color negre opac. Als anversos d'ambdós sexes presenten un ocel marró a cada ala i franges blanques. Els reversos, amb tonalitats marrons, estan dissenyats per a la cripsi, imitant una superfície amb fulles seques. Hi ha diverses formes prou diferents a la descrita, en les que predominen colors marrons i taronges.
♂ Tornassolada petita
♂ △ Tornassolada petita
Fins a 50 mm de longitud. La seva forma és similar a la d'un llimac; verd clara, tot i que quan és jove també pot ser marró. Del cap en surten dues banyes de color ocre, to que s'estén formant una línia una mica més enllà d'aquestes. Presenta dues franges ocres obliqües, no gaire grans, a mitja llargària del cos, que acaba en una punta borejada del mateix color ocre.
Clars de boscos caducifolis i boscos de ribera, sempre on creixi abundantment la planta nutrícia de l'eruga. Aquesta s'alimenta Populus tremula, Populus alba, Populus nigra, Salix alba, principalment.[2]
Pot haver-hi una generació a l'any, entre finals de maig i juliol, o dues, la primera al juny i la segona entre agost i setembre. Hibernació com larva jove.[2][3]
Els adults se senten atrets per fang, fruites podrides, saba d'arbres, excrements de carnívors, suor humana, quitrà calent i vapors de petroli, ja que no s'alimenten de nèctar de flors. Acostumen a descansar a les fulles dels arbres a uns metres del terra.[3][2]
La tornassolada petita (Apatura ilia) és un lepidòpter ropalòcer de la família Nymphalidae.
Batolec červený (Apatura ilia) je nápadný druh denních motýlů z čeledi babočkovití. Je zajímavý tím, že podle úhlu dopadu slunečního světla se barva jeho křídel mění z hnědé přes fialovou až na jasně kovově modrou a zpět. Rozšířenější je forma clytie.[1]
Je rozšířený téměř v celé Eurasii. V Česku jen zřídka vystupuje do nadmořských výšek nad 600 m n. m. Více na východ je hojnějším druhem denních motýlů, směrem na západ je vzácnější. V Česku je rozšířen po celém území, ale není hojný.[2]
V přírodě lze vidět batolce od června do srpna. Je jednogenerační s částečnou druhou generací v srpnu-září.[3] Létá hlavně na lesních cestách, na okrajích smíšených lesů, ve vlhkých údolích a na zarostlých pasekách. Ráno létá pomaleji, přičemž rád sedá na zdechliny, trus zvířat, hnijící ovoce a celkově mokré místa, hlavně okolo kaluží a mokřin. Přitahuje ho i lidský pot, a proto si někdy sedá i na upocené ruce. Později, v odpoledních hodinách, poletuje v korunách stromů. Protože žije skrytě, lze jej vidět jen zřídka. U samečka je vidět jistý stupeň teritoriálního chování, proto na místě jeho výskytu obvykle nacházíme jen jeden exemplář. Obvykle vidíme jen samečky, protože samičky se zdržují výš v korunách převážně listnatých stromů. Létají málo a to převážně v odpoledních hodinách. Někdy vydrží sedět celé hodiny v koruně stromu.Jsou to dobří letci a proto migrují i na větší vzdálenosti.
Samička klade vajíčka na listy živných rostlin, hlavně vrb. Vajíčka jsou olivově-zelená, až žlutavá, válcovitého tvaru.
Housenka se vyvíjí od července[2] na vrba jívě, vrbě popelavé, vrbě ušaté, vrbě křehké[2] a také na osice. Přezimuje ve 2. larválním instaru, kdy je asi 1 cm dlouhá a je zbarvena černohnědě. V tomto období je obvykle připředená k větvičce nebo listu. V dubnu začne být znovu aktivní a svléká se. Po tomto svlečení je zelená, žlutě zrnitá, se šikmými žlutými pruhy na bocích, modrými výrůstky na hlavě a dvěma červenými hroty na análním článku zadečku. Housenka 5. instaru (po 4. svlékání) se zakuklí, většinou v červnu, pod listy, zavěšená hlavou dolů.
Kukla je bledě zelená s dvěma hroty na hlavě. Zpravidla bývá přichycená za kremaster.
Dospělec je motýl s rozpětím křídel 50-60 mm.[3] Typická forma má na líci křídel bílé skvrny na tmavě hnědém až černohnědém podkladu. Forma clytie má základní zbarvení hnědé, s většími plochami světlé kresby, v žlutohnědých a rezavých tónech.Spodní strana je oranžově hnědá s černými a bílými skvrnami.Sameček má kovově modro-fialové zbarvení vrchní strany křídel, které se mění podle úhlu dopadu světla. Samičce toto zbarvení chybí a bývá obvykle většího vzrůstu.
♂ Batolec červený
♂ △ Batolec červený
I když je v České republice chráněný zákonem jako ohrožený druh,[4] tak pokud nedojde k omezení počtu jeho vhodných biotopů, nehrozí v nejbližší době jeho vymizení.[2] Jeho areál rozšíření ve světě je dosud velký.
Obrázky, zvuky či videa k tématu batolec červený ve Wikimedia Commons
Galerie batolec červený ve Wikimedia CommonsBatolec červený (Apatura ilia) je nápadný druh denních motýlů z čeledi babočkovití. Je zajímavý tím, že podle úhlu dopadu slunečního světla se barva jeho křídel mění z hnědé přes fialovou až na jasně kovově modrou a zpět. Rozšířenější je forma clytie.
Der Kleine Schillerfalter (Apatura ilia) ist ein Schmetterling (Tagfalter) der Gattung Apatura in der Familie der Edelfalter (Nymphalidae). Er wird gelegentlich auch als Espen-Schillerfalter bezeichnet. Das Artepitheton leitet sich von Ilia, der Mutter von Romulus und Remus aus der römischen Mythologie ab.[1]
Der Kleine Schillerfalter ähnelt dem Großen Schillerfalter (Apatura iris) sowie dem in Südosteuropa vorkommenden Östlichen Schillerfalter (Apatura metis). Bei allen drei Arten zeigen die männlichen Imagines bläulich schillernde Strukturfarben auf der Flügeloberseite dorsal. Der Kleine Schillerfalter erreicht eine Flügelspannweite von 55 bis 60 Millimetern. Damit ist der Größenunterschied zum Großen Schillerfalter so gering, dass er meist erst auffällt, wenn die Tiere nebeneinander zu sehen sind. Beide Arten kommen oft gemeinsam an denselben Standorten vor; sie sitzen mitunter dicht beieinander, wenn sie an Pfützen oder Kot Mineralien aufsaugen.
Auf der Vorderflügel-Oberseite trägt der Kleine Schillerfalter einen ringförmig rötlich gefassten dunklen Fleck, der dem Großen Schillerfalter fehlt. Zudem sind die Vorderflügel des Kleinen Schillerfalters auch proportional etwas kürzer und laufen weniger spitz zu. Die Hinterflügel-Oberseite trägt basisnah eine helle Querbinde sowie außenhin einen kleineren augenförmigen Fleck, ähnlich wie beim Großen Schillerfalter. Beim Kleinen Schillerfalter ist die Spitze des Fühlerkolbens mindestens zu einem Viertel gelbbraun gefärbt, beim Großen Schillerfalter allenfalls die äußerste Fühlerspitze.
Ein wichtiges Unterscheidungsmerkmal ist die Färbung und Musterung der Flügel auf der Ventralseite, die beim Kleinen Schillerfalter wenig kontrastreich ist. Beim Großen Schillerfalter hat die gesamte Unterseite eine kräftig kontrastierende kastanienbraun-weiße Färbung, mit weißem Keil auf der Hinterflügelunterseite, beim Kleinen Schillerfalter ist sie dagegen eher verwaschen mit einer gelbbraunen Tönung.
Der Kleine Schillerfalter tritt in unterschiedlichen Morphen auf. Neben der häufigeren Form (f. ilia), bei der die Querbinde weiß ist, kommt auch eine rötliche Variante (f. clytie) vor:
Dorsalansicht ♂
△ Ventralansicht ♂
Apatura ilia f. ilia
Apatura ilia f. ilia ♀
Dorsalansicht ♂
△ Ventralansicht ♂
Apatura ilia f. clytie
Apatura ilia f. clytie ♀
Beide Formen kommen auch als dunkle Varianten vor, bei denen der Anteil der hellen Flächen stark reduziert ist.[2]
Der Kleine Schillerfalter fliegt in Mitteleuropa in ein bis zwei Generationen von Juni bis Juli und von August bis September.[2] In Deutschland wird eine zweite Generation nur unter sehr günstigen klimatischen Bedingungen gebildet.
Zum Lebensraum des Kleinen Schillerfalters zählen Lichtungen, Schneisen und Ziehwege in Laubwäldern, an deren Rändern die Futterpflanzen wachsen, jedoch auch bewaldete Flusstäler, insbesondere Flussufer mit Vorkommen der Silberweide Salix alba.
Nach der Paarung legen die Weibchen die Eier auf der Blattoberseite der Futterpflanze ab. Die frisch abgelegten Eier sind gräulich gefärbt und nehmen kurz darauf die Farbe des Espenblattes an.[3] Die Raupen sind durch ihre Tarnfärbung nur sehr schwer zu finden. Bei der Eiablage spielen in jüngster Zeit auch Schwarz-Pappel-Hybriden und Balsam-Pappel-Hybriden zunehmend eine Rolle. Die Einschätzung aber, dass der Anbau dieser nicht einheimischen, schnellwüchsigeren Hybridpappeln zu einer Artgefährdung führen würde, da die Weibchen bei der Eiablage solche nicht von heimischen Arten unterscheiden, die Raupen jedoch nicht in der Lage wären die dickeren und härteren Blätter zu fressen, trifft nach Ebert nicht zu. "Schwarz-Pappeln und Kanadische Hybridpappeln unterscheiden sich nicht hinsichtlich der mechanischen Beschaffenheit der Blätter. Selbst die Balsam-Pappel-Hybriden, die tatsächlich lederartig dicke Blätter aufweisen, werden nicht nur reichlich belegt, sondern eignen sich, wenigstens bis zu einem gewissen Grad, auch als Raupennahrung".[4]
Zu den Futterpflanzen der Raupen zählen:
Außerhalb Mitteleuropas kommen hinzu:
Zur Überwinterung nehmen die Raupen die Graufärbung der Rinde an. Sie überwintern an den Zweigspitzen, oder an der zweiten oder dritten Knospe, indem sie sich eng an den Zweig anschmiegen. Der Anteil vertrockneter Überwinterer ist recht hoch.
Die Männchen des Kleinen Schillerfalters werden an stark riechenden Substanzen angetroffen. Dazu zählen Exkremente (Hundekot, Pferdeäpfel) oder Aas, aus welchen er die zur Erreichung der Fortpflanzungsfähigkeit benötigten Mineralien saugt. Die Weibchen suchen dagegen nach kohlenhydrathaltiger Nahrung. Man kann sie am „Honigtau“ von Blattläusen finden oder an überreifen Früchten. Anlocken kann man die Art auch mit einem stark riechenden Käseköder.
Die Art ist gefährdet durch die Abholzung von Auenwäldern sowie eine Ausholzung von Pappeln und Weiden an Waldwegen und inneren Waldsäumen; bei Überpopulationen raupenfressender Vögel (vor allem Meisen) nimmt der Bestand mitunter stark ab.
Der Kleine Schillerfalter ist verbreitet in Nordportugal (Minho), Nordspanien (Kantabrisches Gebirge, und Provinzen Huesca und Katalonien). Weiterhin von den Pyrenäen bis nach Lettland, auf dem Balkan, in Nordwest-Griechenland. Die Art fehlt im westlichen Norddeutschland, Polen, Fennoskandinavien, Großbritannien und Süditalien. Er ist in Höhen zwischen 300 und 1300 Metern über dem Meeresspiegel anzutreffen.[5]
Der Kleine Schillerfalter (Apatura ilia) ist ein Schmetterling (Tagfalter) der Gattung Apatura in der Familie der Edelfalter (Nymphalidae). Er wird gelegentlich auch als Espen-Schillerfalter bezeichnet. Das Artepitheton leitet sich von Ilia, der Mutter von Romulus und Remus aus der römischen Mythologie ab.
Apatura ilia, the lesser purple emperor, is a species of butterfly native to most of Europe and east across the Palearctic. It is named for its similarity to the purple emperor butterfly.
The wingspan is 55–60 mm (2.2–2.4 in) in the female and 60–70 mm (2.4–2.8 in) in the male. The upper side of the wings is dark brown, with metallic blue-violet hues in the male, and it has a clear postdiscal band on the hind wing and several light spots on the fore wing. These clear areas can be presented in two different aspects; they are white on the butterflies of the nominal form ilia, and clear fawn in the form clytie. For both forms, the fore wing also has an orange-coloured ocellus, which makes differentiating the species from Apatura iris possible. A similar ocellus is present on the hind wing in both species. The reverse side of the fore wing is brown and the back of the hind wing is dull brown with, as in A. iris, an orange ocellus centered in black.
.JPG)
Caterpillar
Black dot of Apatura ilia right fore wing, ventral side, male
_composite.jpg)
Composite A. i. ilia f. clytie, Hungary
_underside.jpg)
A. i. ilia f. clytie, Hungary
Mounted specimens
Apatura ilia ilia, male dorsal
Apatura ilia ilia, male ventral
Apatura ilia ilia f. clytie, male dorsal
Apatura ilia ilia f. clytie, male ventral
A. ilia Schiff. ( = Pap. iris Esp.) (50c) is characterized by the distal margin of the forewing being obtusely angulate below the apex; in the anal area of this wing there is an ocellus ringed with yellowish, and the median band of the hindwing has no tooth-like projection on the outer side; the male with violet gloss, the female dull black- brown or grey-brown, the bands and spots pure white in both sexes. Very variable in colour and pattern, the male as in the preceding species [Apatura iris] being sometimes shot with pure blue instead of violet. — A female form in which the markings are normally developed but have a yellowish tint, and in which (in contradistinction to dark specimens of clytie) the hindwing has no marginal spots, is female-ab. iliona Schultz [ab. iliona Schultz, 1904; Abh. Nat. Ges. Görlitz]; it corresponds to ab. lutescens of A. irisand occurs as a rarity among the ordinary form. — In ab. distincta Schultz [ab. distincta Schultz, 1904; Abh. Nat. Ges. Görlitz] the band of the hindwing is separated into isolated spots by broad vein streaks of the ground-colour. — ab. pallescens Schultz [ab.pallescens Schultz, 1904; Abh. Nat. Ges. Görlitz] is the name for paler coloured specimens of both sexes, with the ground-colour pale ashy-grey, the male being but feebly glossy; the underside of these not properly developed individuals is paler, having a yellowish tint; most specimens are, it seems, artificial products of temperature-experiments, but similar specimens are also now and again met with in the open. — ab. inspersa Schultz is characterized by the bands and spots of both wings being shaded with sooty-black, the markings, however, neither disappearing nor becoming diffuse. — ab. iliades Mitis [ab. iliades Mitis, 1899; Jber. Wien. Ent. Ver.] is black without any markings, at the most bearing the white subapical spots on the forewing, the male being shot with blue; it occurs everywhere among the main-form, the extreme as well as all intergradations, mostly in the male, more rarely in the female. — Sometimes there appear in otherwise normal specimens some yellowish spots in the anal angle of the forewing, a brownish macular band at the margin of the hindwing and between this band and the white median one some brownish smears; this form is ab. asta Schultz [ab. asta Schultz, 1904; Abh. Nat. Ges. Görlitz], which resembles to a certain extent bunea H.-Schaff [Apatura metis bunea (Herrich-Schäffer, 1845)]. — A broad yellow margin traversed by black veins distinguishes ab. magnifica Schultz [ ab. magnifica Schultz, 1904; Abh. Nat. Ges. Görlitz]. In the type of name (male) the other white markings are strongly sooty as in ab. inspersa [ab.inspersa Schultz, 1904; Abh. Nat. Ges. Görlitz]. A female form which belongs here has on a very dark ground the spots and median bands ivory-colour and the outer margin of the hindwing broadly brownish. Rare in nature, otherwise known as product of temperature-experiments. — ab. clytie [ ilia ssp. clytie [Denis & Schiffermüller], 1775] Schiff. (= iris Esp., julia Schrk., astasia Hbn.) (50c) is the form in which all the otherwise normal markings are brownish, except the subapical spots of the forewing, and in which the hindwing bears a brownish, entire or macular, submarginal band. Everywhere with the main form, the ground-colour varying from lighter to darker tints in transitions to the main form, there occurring single specimens which approach, or are even identical with, the brown local races dealt with below, and which, in the southern districts of the area, are locally prevalent or the only form, merging into those brown subspecies. — In ab. astasioides Stgr. [ ab. astasioides Staudinger, 1871; Cat. Lepid. eur. Faunegeb.] the brown bands and spots of the upperside are entirely, or almost, absent; this form takes the same position among clytie as ab. iliades among ilia. Here and there among the main form. — ab. phryne Aigner (50c) is a transition towards the previous; the markings in the central area of the forewing and a submarginal macular band on the hindwing as well as the median band are reddish brown and vestigial. Recorded from Hungary, also in other countries, together with clytie. — Larva of the species adult 4 — 5 cm, dirty green, similar to that of iris in shape and markings, but the reddish horns on the head with black stripe, the anterior part of the body with two red-edged yellow lines, the body from the centre backwards on each side with 5 red-margined yellow oblique stripes which extend over 2 segments, anal processes and legs blue-green. Its habits similar to those of A. iris; feeding especially on Populus tremida, P. pyramidalis, and on various willows, like Salix caprea, viminalis and rosmarinifolia. Pupa greenish, carinate dorsally; the back, the wing-cases and the processes of the head edged with yellow. The habits of the butterfly are similar to those of the preceding species[iris]; the nymo- typical subspecies with the indivual forms mentioned above is distributed over Germany, Belgium, France, Switzerland, Austria, Bosnia, Serbia, western and northern Hungary, Finland, the Baltic Provinces of Russia, and South Russia (Volga districts). — As already mentioned, the white-marked form becomes less abundant already in certain southern districts of West and Central Europe, brown specimens appearing as the prevalent or only form, even representing special local races (see below). It is therefore a very remarkable fact that in Portugal flies a white-spotted race which differs but very slightly from the northern form, being characterised by the white spots situated at the eye-spot of the forewing being enlarged and the hindwing bearing, nearly as in ab. asta, a row of small brownish spots between the whitish submarginal spots and the median band. This race, apparently the most southern one, may be introduced as lusitanica subsp. nov.[A.ilia ssp. lusitanica Stichel, 1908] Porto, Portugal. — Of brown subspecies two have received names: eos Rossi (— heos Meigen, dilutior Stgr.) [ilia ssp. eos Rossi, 1794] (50d) and budensis Fuchs [ilia ssp. budensis Fuchs, 1899]. In the former the dark ground-colour is everywhere paler, being shaded and dusted with brown, especially at the base of the wings, the violet gloss is almost entirely absent, the ochre-yellow markings are dilated, being partly ill-defined, in the hindwing there is near the light submarginal band a row of roundish black-brown spots which shade off proximally. South France (Provence), Northern Italy. — The second race, budensis Fuchs, is similar, the blue gloss is entirely absent, the basal area of the hindwing is bright yellow; the dark border to the wings, usually present in clytie, is sometimes absent or is replaced by a heavy brown-grey arched stripe. Hungary, especially from Budapest south- and eastward, towards north less constant and characteristic, here in transitions towards clytie and in some places with a colouration approaching eos (Eperjes). Moreover known from Bulgaria and the Bukovina, and sometimes considered identical with metis Freyer [ilia ssp. metis Frey, 1829 now full speciesApatura metis ], which is apparently erroneous. — The wings are still lighter in colour in here Fldr. (50e); the places of the wings which have remained dark are feebly shot with violet in the male, but the whole wing has a brilliant red-violet gloss when viewed at an acute angle; the median band of the hindwing is sometimes so much dilated towards the distal margin that it forms with the submarginal band a deep ochre-yellow area bearing a row of isolated rounded dark spots, from which radiate basad slight dark shadows. There occur, however, also indi viduals, especially among the females, in which the middle band is separated from the submarginal one by a grey- brown area, the submarginal band in this case being very broad and quite continuous. On the other hand there is a female-form with whitish bands and spots which has the ground of the wings light ochreous and but here and there feebly shaded with blackish, the dark spots of the hindwing being reduced in size, roundish and entirely isolated. This conspicuous form may be introduced as female-ab. sobrina form. nov. (50e) [Apatura here ssp. sobrina Wileman, 1915 = A. i. here C. & R. Felder, 1862]. Eastern Central and North China (by Felder also recorded from Japan, apparently erroneously). There occur, with the yellow main form as well as in West China and in apparently identical specimens also in the Shan-States and Upper Burma (Bingham), individuals of a darker tint with the band whitish or (forewing) partly white, approaching serarum Oberth.[A. ilia ssp. serarum Oberthür, 1891 (male = phaedra Leech) (50d). In this subspecies the ground-colour is dark, shot with deep blue in male, the markings white, the bands broadened, straight in the hindwing, sharply defined on both sides the hindwing bearing a row of small whitish submarginal spots; the ground-colour of the female is paler, without gloss. West China (Ta-tsien-lu, Omei-shan, etc.) and Central China (Chang-yang), also Yunnan. — Another line of development is represented by a form in which the eye-spots in the anal area of the hind- and also the forewing disappear and the band of the hindwing, though remaining of the same width as before, is more sharply defined. This form, which is found in the most southern districts of Russia, is metis Frr.[ full species or subspecies of ilia] (55e female). It is somewhat smaller than typical specimens of the species, and has the wings more sharply angulate, all the markings being ochreous as in clytie and more or less extended; the ocellus-like spot is sometimes altogether wanting in the hindwing, being usually reduced to a dot in the forewing. The female paler, with a more or less abundant yellow dusting. — With this main-form (so called on account of its being the first-described) occurs another in which only the sub marginal band of the hindwing and certain spots in the outer area of the forewing are golden yellow, the markings of the central area remaining white. This is ab. bunea H.-Schiff. (55d) [A. ilia ssp. bunea Herrich-Schäffer, 1844/4]and appears to be found only among the males — There occur thirdly specimens of both sexes which correspond to the main-form of ilia, having white markings and bearing at the margin of the hindwing only a row of obsolescent whitish spots. We name this form gertraudis form. nov. (55d) [ either full species Apatura gertraudis Stichel, 1908 (Lepindex) or form of ssp. bunea]. It is easily distinguished from ilia by the band of the hindwing being of even width and sharply defined and by the anal ocelli being reduced; the ground-colour of the female of this form is more or less dark, sometimes almost ashy grey, the markings being diffuse. — Lastly, with the name coelestina Gr.- Grsh.[ A. ilia ssp. metis Frey, 1829= Apatura metis are to designated such males of the main-form (metis) which have on the upperside a stronger, delicately sky-blue not violet, gloss. In this form the light marginal band of the hindwing is broadened and extends to the spots, with which is united. South-East Russia (Sarepta), Caucasus, and the Altai. — In Japan the species is represented by substituta Btlr. [ metis ssp. substituta Butler, 1873] (50d), which is very similar to metis (and therefore often confounded with it) The ground-colour of this form is generally darker, the eye-like spots of both wings are not obsolescent, the sub- marginal spots of tlie hindwing elongate-ovate or rounded-quadrate, instead of arrowhead-shaped or luniform as in metis, and on the underside the band of the hindwing is more distinctly white, contrasting with the ground. Some specimens (from Corea) have the bands of the upperside whitish and therefore recall bunea. Pryer says of this race that the butterflies love to circle around the tops of tall willows , on which feed the larvae , and that they now and again come down to damp places on the road or are resting on the leaves of their chosen tree. The green pupa is not dissimilar in shape and colour to a young willow-leaf. The butterfly, which varies in the depth of the colour, is more abundant in the mountains than in the plains. Tokio , on the Asamayama and Oyama, in Hokaido; according to Leech also in Nortii China and Corea, and according to Staudinger and Heyne on the Amur, Askold, in Suifun and Su-chan. [1]
A. ilia flies from May to September in one or two generations. It feeds on tree honeydew and flies near their summit. It goes down only to find moisture, honeydew shrubs or excrement. The eggs are laid singly on leaves. The caterpillar host plants are willows and poplars, in particular Populus tremula and Populus nigra. A. ilia either pupates in the same year or winters as a young caterpillar, becoming brown, stuck to a twig. The greyish green chrysalis hangs from a leaf or twig.
It is present in most of Europe and across the Palearctic to Japan. However, it is absent from the European Mediterranean islands and the southernmost regions, from the majority of Spain and Portugal, southern Italy and Greece, as well as Nordic countries (Denmark, Sweden, Norway, Poland, northern Germany and the British Isles).
This species belongs to a group of 35 European butterflies for which ecologists had sufficient data to assess the possible movements of their range in Europe. Of these 35 butterflies studied, Apatura ilia was an exception - it is the only species that has seen the northern limits of its area move slightly down to the south while its southern limit remained stable.
This article incorporates text from this source, which is in the public domain. Apatura ilia, the lesser purple emperor, is a species of butterfly native to most of Europe and east across the Palearctic. It is named for its similarity to the purple emperor butterfly.
La tornasolada chica[1] (Apatura ilia) es una especie de lepidópteros ditrisios de la familia Nymphalidae.
Lepidóptero con las alas delanteras de 32 a 35 mm, bastante parecida a la tornasolada (Apatura iris), distinguiéndose por los puntos de las alas; esta especie tiene dos puntos más y además le falta la forma saliente de las alas traseras. La hembra es más grande y carece de tornasolado.
♂ Apatura ilia
♂ △ Apatura ilia
Se distribuye por el Paleártico: Francia, Europa central, falta en el norte de Alemania y llega por el oeste hasta Asia Oriental. Por el sur llega hasta Italia central y al norte de Grecia. Falta en las islas mediterráneas. Distribución muy limitada en España y Portugal.
Se la suele observar en los claros de bosques frondosos, sobre suelos calcáreos, en lagunas, valles soleados y sobre todo en vegas con praderas, álamos y álamos temblones.
La oruga se desarrolla desde finales de verano hasta comienzo del siguiente, el invierno lo pasa como oruga, después de la segunda muda, en las ramas de los álamos. Se alimenta de álamos y sauces.
Especie muy amenazada en Europa Central, por la desaparición de sus zonas de hábitat.
Las larvas se alimentan de especies de Salix, Populus tremula y Populus nigra.
Apatura ilia clytie ♂
Apatura ilia clytie ♂ △
Datos: Q514036
Multimedia:
Especies: Apatura ilia
La tornasolada chica (Apatura ilia) es una especie de lepidópteros ditrisios de la familia Nymphalidae.
Väike-kiirgliblikas (Apatura ilia) on koerlibliklaste sugukonda kiirgliblika perekonda kuuluv liblikas.
Väike-kiirgliblikas on saanud eestikeelse nime selle järgi, et ta meenutab samasse perekonda kuuluvat suur-kiirgliblikat. Ladinakeelne nimetus on tulnud vanarooma mütoloogia tegelase Rhea Silvia järgi, kes oli kaksikute Romuluse ja Remuse ema ning kõigi roomlaste esiema. Ilia oli Rhea Silvia rööpnimi.
Väike-kiirgliblika tiibade siruulatus on 55–70 mm.[1] Emased on suuremad, isastel on tiibade siruulatus 5½–6 cm. Tiibade pealmine pool on emastel helepruun, isastel tumepruun intensiivse sinaka, harvem lillaka varjundiga. Viimane ei tule sinisest pigmendist, vaid see on struktuurne värvus, mida põhjustab spektri sinise osa osaline peegeldumine liblika seljalt. Eestiivad on valgete laikudega, tagatiivad valge äärisega. Tumedad silmtäpid on ümbritsetud oranži äärisega. Altpoolt on tiivad helepruunid.
Väike-kiirgliblikal on punane vorm. Sellel on eestiibade silmtäpid kollakaspunast värvi. Kohati võib see vorm nominaalsest isegi arvukam olla.
Väike-kiirgliblikas elab Euraasias metsa- ja metsastepivööndis. Euroopas elab ta kõikjal Poolas, Slovakkias, Ungaris, Rumeenias ja Valgevenes. Vahemere maades ta üldiselt ei ela, kuid Hispaanias ja Portugalis on siiski väikesed asurkonnad. Põhja-Saksamaal, Briti saartel ja Skandinaavias väike-kiirgliblikas ei ela. Venemaa Euroopa-osas kulgeb levila põhjapiir Leningradi oblastist Lõuna-Uuralisse. Ukrainas pole teda kohatud keskstepi- ja kuivstepivööndis ning Krimmis. Lõuna-Eestis on ta kohati arvukas[2]. Aasias elab ta Põhja- ja Taga-Kaukaasias, Loode-Kasahstanis, Loode-Hiinas, Taga-Baikalimaa idaosas, Amuurimaal, Primorjes, Koreas ja Jaapanis.
Väike-kiirgliblikas elab vooluveekogude kallastel ning leht- ja segametsade lagendikel. Mägedes ei tõuse ta kõrgemale kui 1 km merepinnast. Isased moodustavad sageli suuri kogumeid. Neid meelitab ligi inimese higi lõhn, nad kogunevad ka suurte loomade ekskrementidele. Seevastu emased elavad väga tagasihoidlikult, hoidudes peamiselt puuvõradesse ja maapinnale laskuvad nad väga harva.
Ta lendab tavaliselt juunist augusti alguseni. Levila lõunaosas võivad soojade ilmade korral augusti lõpus ja septembris ilmuda teise põlvkonna liblikad.
Väike-kiirgliblikas on mõnel pool, eriti oma levila servaaladel looduskaitse all. Näiteks Lätis kanti ta 1998 punase raamatu 2. kategooriasse. Põhiline, mis teda ähvardab, on elupaikade ökoloogilise olukorra halvenemine.
Väike-kiirgliblikas (Apatura ilia) on koerlibliklaste sugukonda kiirgliblika perekonda kuuluv liblikas.
Väike-kiirgliblikas on saanud eestikeelse nime selle järgi, et ta meenutab samasse perekonda kuuluvat suur-kiirgliblikat. Ladinakeelne nimetus on tulnud vanarooma mütoloogia tegelase Rhea Silvia järgi, kes oli kaksikute Romuluse ja Remuse ema ning kõigi roomlaste esiema. Ilia oli Rhea Silvia rööpnimi.
Väike-kiirgliblika tiibade siruulatus on 55–70 mm. Emased on suuremad, isastel on tiibade siruulatus 5½–6 cm. Tiibade pealmine pool on emastel helepruun, isastel tumepruun intensiivse sinaka, harvem lillaka varjundiga. Viimane ei tule sinisest pigmendist, vaid see on struktuurne värvus, mida põhjustab spektri sinise osa osaline peegeldumine liblika seljalt. Eestiivad on valgete laikudega, tagatiivad valge äärisega. Tumedad silmtäpid on ümbritsetud oranži äärisega. Altpoolt on tiivad helepruunid.
Väike-kiirgliblikal on punane vorm. Sellel on eestiibade silmtäpid kollakaspunast värvi. Kohati võib see vorm nominaalsest isegi arvukam olla.
Väike-kiirgliblikas elab Euraasias metsa- ja metsastepivööndis. Euroopas elab ta kõikjal Poolas, Slovakkias, Ungaris, Rumeenias ja Valgevenes. Vahemere maades ta üldiselt ei ela, kuid Hispaanias ja Portugalis on siiski väikesed asurkonnad. Põhja-Saksamaal, Briti saartel ja Skandinaavias väike-kiirgliblikas ei ela. Venemaa Euroopa-osas kulgeb levila põhjapiir Leningradi oblastist Lõuna-Uuralisse. Ukrainas pole teda kohatud keskstepi- ja kuivstepivööndis ning Krimmis. Lõuna-Eestis on ta kohati arvukas. Aasias elab ta Põhja- ja Taga-Kaukaasias, Loode-Kasahstanis, Loode-Hiinas, Taga-Baikalimaa idaosas, Amuurimaal, Primorjes, Koreas ja Jaapanis.
Väike-kiirgliblikas elab vooluveekogude kallastel ning leht- ja segametsade lagendikel. Mägedes ei tõuse ta kõrgemale kui 1 km merepinnast. Isased moodustavad sageli suuri kogumeid. Neid meelitab ligi inimese higi lõhn, nad kogunevad ka suurte loomade ekskrementidele. Seevastu emased elavad väga tagasihoidlikult, hoidudes peamiselt puuvõradesse ja maapinnale laskuvad nad väga harva.
Ta lendab tavaliselt juunist augusti alguseni. Levila lõunaosas võivad soojade ilmade korral augusti lõpus ja septembris ilmuda teise põlvkonna liblikad.
Väike-kiirgliblikas on mõnel pool, eriti oma levila servaaladel looduskaitse all. Näiteks Lätis kanti ta 1998 punase raamatu 2. kategooriasse. Põhiline, mis teda ähvardab, on elupaikade ökoloogilise olukorra halvenemine.
Pikkuhäiveperhonen (Apatura ilia) on täpläperhosten heimoon kuuluva päiväperhonen.
Pikkuhäiveperhonen on melko kookas ja näyttävä perhoslaji. Siipien pohjaväri on mustanruskea ja koiraan siivet ovat sinisen metallinhohtoiset. Etusiiven yläpinnalla on hajanaisia valkoisia täpliä sekä oranssinkeltainen, rengasmainen silmätäplä. Takasiivessä on siiven poikki kulkeva valkoinen vyö sekä oranssi rengasmainen silmätäplä. Takasiiven takaosassa on lisäksi oranssit täplät. Siipien alapinnat ovat vihertävänruskeat. Etusiiven iso silmätäplä erottuu hyvin myös alapinnalla, takasiiven puolella pieniä silmätäpliä on pari. Takasiivessä on lisäksi vaalearuskea, kiilamainen alue, jonka siiven tyven puoleinen reuna mutkittelee. Siipiväli 66–72 mm.[1][2]
♂ Pikkuhäiveperhonen
♂ △ Pikkuhäiveperhonen
Lajilla on myös värimuoto f. clytie, jolla siipien pohjaväri on oranssinruskea ja siipien valkoiset vyöt ovat kellertäviä.[3]
Läheistä sukua olevasta häiveperhosesta pikkuhäiveperhosen erottaa helpoimmin etusiiven yläpinnan silmätäplästä, joka häiveperhoselta puuttuu. Lisäksi häiveperhosella takasiiven alapinnan kiilamainen poikkivyö on valkoinen ja erottuu selvemmin.
Pikkuhäiveperhosen esiintymisalue ulottuu Etelä- ja Keski-Euroopasta Aasian lauhkean vyöhykkeen kautta Japaniin saakka. Pohjois-Euroopassa lajia tavataan Baltiassa, missä se on levinnyt voimakkaasti.[4][5]
2000-luvun alusta lähtien pikkuhäiveperhosta on tavattu myös Suomessa[3]. Aluksi harvinaisena vaeltajana, mutta nykyisin laji lienee vakiintunut ainakin osaan etelärannikkoa. Lentoaika on levinneisyysalueen eteläosissa kahtena sukupolvena touko-kesäkuussa ja elo-syyskuussa, pohjoisessa yhtenä sukupolvena heinäkuussa.[6]
Pikkuhäiveperhosen elinympäristöä ovat valoisat lehtimetsät. Vaelluksen aikana perhosia voi tavata muuallakin. Keskenkasvuinen toukka talvehtii. Tiettävästi Suomen ensimmäinen talvehtiva toukka löytyi Paraisilta 31.10.2017.[7] Pieni toukka löydettiin käymällä läpi nuoria haapoja lajin vakiintuneella esiintymisalueella. Löytöpaikka oli lämmin etelänpuoleinen rinne. Toukka oli asettunut oksan tyvelle noin metrin korkeudelle maanpinnasta.
Toukan ravintokasveja ovat pajut ja poppelit, erityisesti haapa (Populus tremula) ja mustapoppeli (Populus nigra).[4][5]
Pikkuhäiveperhonen (Apatura ilia) on täpläperhosten heimoon kuuluva päiväperhonen.
Apatura ilia
Le Petit mars changeant (Apatura ilia) est une espèce de lépidoptères (papillons) de la famille des Nymphalidae et de la sous-famille des Apaturinae.
L'imago d’Apatura ilia est un grand papillon, d'une envergure allant jusqu'à 60 à 70 mm pour le mâle.
Le dessus des ailes est brun sombre, avec des reflets bleu-violet métallique chez le mâle, et orné d'une bande postdiscale claire à l'aile postérieure et de plusieurs taches claires à l'aile antérieure. Ces dessins clairs peuvent se présenter sous deux aspects différents : ils sont blancs sur les papillons de la forme nominale ilia, et fauve clair chez la forme clytie. Pour les deux formes, l'aile antérieure présente également un ocelle orangé qui permet de différencier l'espèce du Grand mars changeant (Apatura iris). Un ocelle similaire est présent à l'aile postérieure chez les deux espèces.
Le revers de l'aile antérieure est marron et le revers de la postérieure est marron terne avec, comme chez le Grand mars, un ocelle orange centré de noir.
Imago de la forme ilia, face supérieure
Imago de la forme ilia, face inférieure
Jeune chenille
Reflet violet du Petit mars changeant.
Les œufs pondus isolément sur des feuilles sont en forme de dôme côtelé de couleur verte au sommet violet.
La chenille possède une tête verte avec une paire de cornes marron jaune et un corps vert orné de deux lignes latéro-dorsales rouge et jaune comme les stries des côtés de l'abdomen[1]. Soit elle se nymphose, soit elle passe à un stade de chenille brune prête à hiverner.
La chrysalide vert grisé est suspendue à une feuille ou à une brindille.
Il vole de mai à septembre en une ou deux générations. Il se nourrit du miellat des arbres et vole près de leur sommet. Il ne descend que pour trouver de l'humidité, du miellat d'arbustes ou des excréments.
Il hiverne à l'état de jeune chenille, devenue brune, collée à une brindille.
Les plantes hôtes sont des saules et des peupliers, en particulier Populus tremula et Populus nigra.
Il est présent sur la majeure partie de l'Europe et de l'Asie, jusqu'au Japon. Cependant il est absent des îles méditerranéennes européennes et des régions les plus au sud, de la majorité de l'Espagne et du Portugal, du sud de l'Italie et de la Grèce, comme des pays nordiques (Danemark, Suède, Norvège, Pologne, nord de l'Allemagne).
Le Petit mars changeant est présent dans tous les départements de France métropolitaine excepté la Corse et les deux départements du Finistère et des Côtes-d'Armor[2].
Cette espèce fait partie d'un groupe de 35 papillons européens pour lesquels les écologues disposaient de données jugées suffisantes pour évaluer les éventuels déplacements de leurs aires de répartition en Europe[3],[4] Sur ces 35 papillons étudiés, Apatura ilia a fait figure d'exception : c'est la seule espèce qui ait vu les limites nord de son aire légèrement descendre vers le sud (alors que sa limite sud restait stable).
Le Petit mars changeant ne prospère que dans des bois à bonne naturalité, des forêts ou des lisières de clairières intérieures.
L’espèce Apatura ilia a été décrite par les entomologistes Johann Nepomuk Cosmas Michael Denis et Ignaz Schiffermüller en 1775, sous le nom initial de Papilio ilia[5].
Forme clytie, avers.
Forme clytie, revers.
Certaines de ses plantes hôtes sont en régression au profit de clones de peupliers industriels cultivés en peupleraies plus exposées au vent, à la lumière et à la déshydratation que les forêts naturelles. Ces milieux sont également de plus en plus écologiquement fragmentés ou insularisés. Localement au moins, l'espèce pourrait être vulnérable au recul des peupliers "sauvages" autochtones et à l'intensification de la sylviculture (mise en culture, drainage, exploitation industrielle...), ainsi qu'aux modifications climatiques locales et globales).
Le Petit mars changeant n'est pas protégé au niveau européen. Il est protégé dans certains pays, en particulier, il figure en liste rouge en Autriche, en Allemagne (Bade-Wurtemberg et en Saxe) ainsi qu'en Suisse où des mesures de gestion sont absolument nécessaires[9].
Apatura ilia
Le Petit mars changeant (Apatura ilia) est une espèce de lépidoptères (papillons) de la famille des Nymphalidae et de la sous-famille des Apaturinae.
Apatura ilia (Denis & Schiffermüller, 1775) è un lepidottero appartenente alla famiglia Nymphalidae, molto simile ad Apatura iris.[1]
Apatura ilia è un lepidottero con un'apertura alare di circa 60–65 mm, di cui si conoscono moltissime sottospecie, tra le quali le più importanti A. i. tipica e A. i. clytie. È una farfalla che ricorda molto A.iris, dalla quale differisce per la macchia nera orlata di arancione presente sulla faccia superiore dell'ala anteriore. Il maschio (apertura alare 50–60 mm) possiede una sfumatura blu-violastra metallica sulla faccia superiore, dovuta a scaglie iridescenti che cambiano colore a seconda dell'inclinazione di queste. Lo stesso non si può dire della femmina, che invece ha colori più pallidi, è priva dei riflessi ed è più grande. La faccia inferiore assomiglia anch'essa a quella della iris, ma i disegni sono molto meno definiti e con colori più chiari. Il bruco possiede un colorito verde con bande gialle e brune ed è riconoscibile dai due corni prominenti sul capo.
Scaglie sulle ali di Apatura ilia
♂ Apatura ilia
♂ △ Apatura ilia
È una specie sciafila (ovvero vive al riparo dalla luce) e per questo motivo gli esemplari della specie sono rinvenibili sulle cime degli alberi. Questi lepidotteri discendono dalle cime solo quando o devono depositare le uova o devono abbeverarsi tramite un volo potente e rapido. Gli habitat in cui si può trovare sono boschetti radi o argini di fiumi, laghi e torrenti. Questa farfalla possiede generalmente due generazioni annuali, con un primo sfarfallamento nel periodo maggio-giugno e un secondo a agosto-settembre, e il suo bruco si nutre delle foglie di salice viminale, pioppo nero e pioppo tremulo.
La distribuzione della Apatura ilia è paleartica, ovvero si può ritrovare in Europa e nella parte boreale dell'Asia (qualitativamente è diffusa tra la Spagna e il Giappone). Sebbene la sua diffusione sia vastissima, in Italia è rinvenibile al Nord e in qualche parte del Centro.
.JPG)
Apatura ilia (Denis & Schiffermüller, 1775) è un lepidottero appartenente alla famiglia Nymphalidae, molto simile ad Apatura iris.
Puošnioji vaiva (lot. Apatura ilia, angl. Lesser purple emperor, vok. Kleiner Schillerfalter) – pleštekių (Nymphalidae) šeimos drugys. Skraido birželio – rugpjūčio mėn. senuose lapuočių ir mišriuose miškuose. Vikšrai gyvena ant drebulių ir gluosnių.
Lietuvoje retai aptinkamas drugys, todėl saugotinas.
Puošnioji vaiva (lot. Apatura ilia, angl. Lesser purple emperor, vok. Kleiner Schillerfalter) – pleštekių (Nymphalidae) šeimos drugys. Skraido birželio – rugpjūčio mėn. senuose lapuočių ir mišriuose miškuose. Vikšrai gyvena ant drebulių ir gluosnių.
Lietuvoje retai aptinkamas drugys, todėl saugotinas.
De kleine weerschijnvlinder (Apatura ilia) is een vlinder uit de familie Nymphalidae, de vossen, parelmoervlinders en weerschijnvlinders.
De vlinder heeft een spanwijdte van 55 tot 60 millimeter. Bij de mannetjes is door iriseren een paarse gloed op de vleugels te zien. Bij de vrouwtjes ontbreekt deze en zijn de vleugels bruin.
De vlinder drinkt het sap van rottende planten en overrijpe vruchten.
Het is een soort die in Nederland en Vlaanderen als dwaalgast kan worden aangetroffen, in Nederland gebeurde dat voor het laatst in 2011 bij Maastricht. Daarvoor waren de laatste waarnemingen in 1994 met een exemplaar in Simpelveld en tweede exemplaar in de Millingerwaard, een natuurgebied ten westen van Millingen aan de Rijn. In Wallonië komt de kleine weerschijnvlinder nog zeldzaam voor in de zuidelijke provincies. De vliegtijd is juni en juli. In Centraal en Zuid-Europa is de soort niet bedreigd. In dat gebied kan een tweede generatie voorkomen die vliegt in augustus en september.
Waardplanten van de rups zijn onder andere ratelpopulier, witte abeel, zwarte populier, schietwilg en boswilg.
De rups overwintert in een gesponnen weefsel aan een tak en verpopt aan het eind van het voorjaar. De vlinder is te vinden in vochtige loofbossen bij poeltjes of op mest van runderen. De vorm van de rups is vrij bijzonder, het lijkt net een groene naaktslak.
Rode variant van de kleine weerschijnvlinder
(A. ilia f. clytie)
Jonge rups
De kleine weerschijnvlinder (Apatura ilia) is een vlinder uit de familie Nymphalidae, de vossen, parelmoervlinders en weerschijnvlinders.
Le ruve a vivo an dzora a albre, sàles e verne. Doe generassion a l'ann, la farfala a vola a magg-giugn e aost-stèmber.
DistribussionMieniak strużnik (Apatura ilia) – owad z rzędu motyli. Skrzydła o rozpiętości 60-70 mm. Skrzydła samca są z wierzchu czarno-brunatne, z liliowym połyskiem, samicy szaro-brunatne, bez połysku. Na wierzchu przednich skrzydeł czarna plamka (z pomarańczową obwódką), na tylnych skrzydłach biała przepaska. Występują także motyle, u których białe elementy rysunku zostały zastąpione żółtymi (A. ilia f. clytie Den. & Schiff) oraz o skrzydłach pozbawionych rysunku (A. ilia ab. iliades Mitis). Forma żółto ozdobiona jest do złudzenia podobna do innego gatunku mieniaka, tj. mieniaka metis (Apatura metis).[potrzebny przypis]
Owady dorosłe można spotkać od końca czerwca do początku sierpnia. W odróżnieniu od większości motyli dziennych mieniaki strużniki (i blisko spokrewnione z nimi mieniaki tęczowce) żywią się nie nektarem, ale sokiem wyciekającym z ran na drzewach i płynami zawartymi w gnijących substancjach (także odchodach zwierzęcych). Stożkowe żeberkowane jaja są składane przez samice pojedynczo, na wierzchu liści pokarmowych gąsienic.
♂ Apatura ilia ilia
♂ △ Apatura ilia ilia
Gąsienice są zwężone z obu końców, intensywnie zielone. Posiadają charakterystyczne różki upodabniające je do bezskorupowych ślimaków. Żerują od sierpnia. Roślinami żywicielskimi są topole (topola czarna i osika) i wierzby. Gąsienica jest formą zimującą i wiosną kontynuuje żerowanie. Przepoczwarczenie następuje w czerwcu. Poczwarki przyczepione są do spodu liści.
Mieniak tęczowy spotykany jest w całej w Europie i Azji. Typowe biotopy tego motyla to lasy liściaste i mieszane.
Mieniak strużnik (Apatura ilia) – owad z rzędu motyli. Skrzydła o rozpiętości 60-70 mm. Skrzydła samca są z wierzchu czarno-brunatne, z liliowym połyskiem, samicy szaro-brunatne, bez połysku. Na wierzchu przednich skrzydeł czarna plamka (z pomarańczową obwódką), na tylnych skrzydłach biała przepaska. Występują także motyle, u których białe elementy rysunku zostały zastąpione żółtymi (A. ilia f. clytie Den. & Schiff) oraz o skrzydłach pozbawionych rysunku (A. ilia ab. iliades Mitis). Forma żółto ozdobiona jest do złudzenia podobna do innego gatunku mieniaka, tj. mieniaka metis (Apatura metis).[potrzebny przypis]
Owady dorosłe można spotkać od końca czerwca do początku sierpnia. W odróżnieniu od większości motyli dziennych mieniaki strużniki (i blisko spokrewnione z nimi mieniaki tęczowce) żywią się nie nektarem, ale sokiem wyciekającym z ran na drzewach i płynami zawartymi w gnijących substancjach (także odchodach zwierzęcych). Stożkowe żeberkowane jaja są składane przez samice pojedynczo, na wierzchu liści pokarmowych gąsienic.
♂ Apatura ilia ilia
♂ △ Apatura ilia ilia
Gąsienice są zwężone z obu końców, intensywnie zielone. Posiadają charakterystyczne różki upodabniające je do bezskorupowych ślimaków. Żerują od sierpnia. Roślinami żywicielskimi są topole (topola czarna i osika) i wierzby. Gąsienica jest formą zimującą i wiosną kontynuuje żerowanie. Przepoczwarczenie następuje w czerwcu. Poczwarki przyczepione są do spodu liści.
Mieniak tęczowy spotykany jest w całej w Europie i Azji. Typowe biotopy tego motyla to lasy liściaste i mieszane.
Apatura ilia é uma espécie de insetos lepidópteros, mais especificamente de borboletas pertencente à família Nymphalidae.[1]
A autoridade científica da espécie é Denis & Schiffermüller, tendo sido descrita no ano de 1775.
Trata-se de uma espécie presente no território português.
♂ Apatura ilia
♂ △ Apatura ilia
Apatura ilia é uma espécie de insetos lepidópteros, mais especificamente de borboletas pertencente à família Nymphalidae.
A autoridade científica da espécie é Denis & Schiffermüller, tendo sido descrita no ano de 1775.
Trata-se de uma espécie presente no território português.
Apatura ilia este o specie de fluturi nativi din Europa și Asia.
♂ Apatura ilia
♂ △ Apatura ilia
Acest articol despre o specie a ordinului Lepidoptera este un ciot. Puteți ajuta Wikipedia prin completarea lui! Apatura ilia este o specie de fluturi nativi din Europa și Asia.
Aspskimmerfjäril, Apatura ilia, är en blåskimrande fjäril som lever i skogar längs vattendrag där det finns bland annat asp, vars blad larven äter av. Denna fjäril förekommer i södra och centrala Europa och i de tempererade delarna av Asien.
Ett annat svenskt namn på aspskimmerfjäril är liten skimmerfjäril.[2]
Vingspannet är mellan 62 och 72 millimeter. Hanen är på ovansidan brun med ett blåviolett skimmer som syns olika mycket i olika vinklar. Tvärs över både framvingen och bakvingen finns ett mer eller mindre oregelbundet vitt band. Längs ytterkanterna bildar halmånformade orange eller gulbruna fläckar ett vågigt band. Vid ytterkanten på framvingen finns en svart ögonfläck inringad med orange. Ögonfläckar liknar ögon och har som syfte att skrämma rovdjur som vill äta fjärilen. Honan är lik hanen förutom att hon saknar det blåvioletta skimret. På undersidan är både honan och hanen gråbruna. Mönstret på undersidan liknar ovansidans, men är blekare i färgerna.[3]
Larven är grön med gulgröna diagonala linjer på sidorna. Framtill har den ett par långa utskott och baktill är den spetsigt avsmalnande. Den blir upp till 50 millimeter lång.[3]
Det finns en gul form av aspskimmerfjäril som kallas Apatura ilia clytie. Istället för de vita teckningarna har den gula.[2]
Undersidan på aspskimmerfjäril.
Gul form av aspskimmerfjäril.
Denna fjäril, liksom alla andra fjärilar, genomgår under sitt liv fyra olika stadier; ägg, larv, puppa och fullvuxen (imago). En sådan förvandling kallas för fullständig metamorfos.
Flygtiden, den period när fjärilen är fullvuxen, infaller i juli till augusti.[3] Under flygtiden parar sig fjärilarna och honan lägger äggen. Ur ägget kläcks larven. Värdväxter, de växter larven lever på och äter av, är olika arter i poppelsläktet, framför allt asp och i videsläktet.[4]
Larven växer inte färdigt den första sommaren utan övervintrar och fortsätter att äta och växa nästa vår.[2] Därefter förpuppas den. Ur puppan kläcks den fullbildade fjärilen och en ny flygtid börjar.
Fjärilens habitat, den miljö den lever i, är i skogar, ofta längs bäckar och åar. Den flyger mest kring trädkronorna.[3]
Aspskimmerfjärilens utbredningsområde sträcker sig från södra och centrala Europa och österut genom de tempererade delarna av Asien till Japan.[4] I Norden förekommer den endast i liten utsträckning på sydkusten i Finland och tillfälligtvis även på Åland.[2]
Wikimedia Commons har media som rör Aspskimmerfjäril.
Aspskimmerfjäril, Apatura ilia, är en blåskimrande fjäril som lever i skogar längs vattendrag där det finns bland annat asp, vars blad larven äter av. Denna fjäril förekommer i södra och centrala Europa och i de tempererade delarna av Asien.
Ett annat svenskt namn på aspskimmerfjäril är liten skimmerfjäril.
Apatura ilia là một loài bướm giáp thuộc chi trong phân họ Apaturinae trong Họ Bướm giáp. Loài này là loài bản địa phần lớn châu Âu và châu Á. Loài này giống với Apatura iris. Sải cánh dài 55–60 mm. Chúng bay từ tháng 6 đến tháng 7 tùy theo địa điểm.
♂ Apatura ilia ilia
♂ △ Apatura ilia ilia
Caterpillar
Bài viết về bướm giáp này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn.
Apatura ilia là một loài bướm giáp thuộc chi trong phân họ Apaturinae trong Họ Bướm giáp. Loài này là loài bản địa phần lớn châu Âu và châu Á. Loài này giống với Apatura iris. Sải cánh dài 55–60 mm. Chúng bay từ tháng 6 đến tháng 7 tùy theo địa điểm.
Размах крыльев 60-80 мм. Верхняя сторона крыльев чёрно-бурая, у самца с ярко-фиолетовым отливом. У самки светло-бурая без отлива. Переливы на крыльях самца создаются не синими и фиолетовыми пигментами, а структурной окраской, которая обусловлена частичным отражением синей составляющей спектра света чешуйками крыльев. Самки крупнее самцов. Передние крылья с белыми пятнами, задние с белой перевязкой, темные глазки окруженные оранжевой каймой и на верхних и на нижних крыльях. Нижняя сторона крыльев самки фиолетово-бурая, отсутствует белый зубчик на перевязи.
У красной формы (f. clytie Den. et Schiff.), белые глазки в углах передних крыльев замещаются красновато-желтыми. В некоторых местах ареала эта форма более многочисленна, нежели номинативная.
Самец. Номинативая форма.
Самец. Нижняя сторона крыльев.
Самец формы clytie.
Самец формы clytie. Нижняя сторона крыльев
Центральная, Южная и Восточная Европа, Кавказ и Закавказье, Южный Урал, северо-запад Казахстана, Восточное Забайкалье, Приамурье (на север до Зейского заповедника, верхнего течения реки Бурея, Мариинского[6]), Приморье, Китай, Корея, Япония. Вид обитает в лесном и лесостепном поясах Восточной Европы. На северо-востоке границу ареала можно провести от Ленинградской области России на восток до Южного Урала. Встречается по всей Польше, Словакии, Венгрии, Румынии, Беларуси. На Украине не отмечен только в средне-степной и сухостепной подзонах степной зоны и в Крыму. В России ареал простирается от Среднерусской возвышенности и Южного Урала на юг до Кавказа, где известны находки вида в Ростовской области у Таганрога и станицы Ефремово-Степановской, на юге Ставропольского края и севере Кабардино-Балкарии, северной части черноморского побережья и Адыгеи, в центральной части Волго-Ахтубинской поймы в Астраханской области. Отсутствует в Северной Германии, Средиземноморской области, Скандинавии и Англии. Небольшие популяции в Испании, Португалии.
В Европе — с июля до начала августа. В европейской части России в июне-июле. На юге ареала или в жаркие годы в конце августа и сентябре могут появляться бабочки второго поколения. Летает по берегам рек и ручьев, на полянах и опушках широколиственных и смешанных лесов, в ивовых зарослях. В горы не поднимается выше 1000 м над ур. м. Самцы часто образуют скопления по берегам луж, ручьев или на экскрементах крупных животных, привлекаются человеческим потом. Самки ведут скрытый образ жизни, держатся в основном в кронах деревьев и крайне редко спускаются под полог леса.
Стадия гусеницы с августа до июня. Гусеница аналогична таковой у Apatura iris, отличаясь только черным цветом рожков на голове. Зимуют гусеницы. Populus alba — тополь белый, Populus nigra — тополь черный, Populus tremula — осина, Populus sp. — тополь, Salix alba — ива белая, Salix carpea — ива козья, Salix rosmarinifolia — ива розмаринолистная, Salix viminalis — ива корзиночная, Salix sp. — ива. Стадия куколки продолжается обычно 2-3 недели.
Включен в Красные книги: Латвии (1998) (2 категория), Смоленской области в России (1997) (4 категория), Восточной Фенноскандии (1998) для Германии (4 категория). Лимитирующие факторы: общее ухудшение экологической обстановки в естественных местах обитания.
Размах крыльев 60-80 мм. Верхняя сторона крыльев чёрно-бурая, у самца с ярко-фиолетовым отливом. У самки светло-бурая без отлива. Переливы на крыльях самца создаются не синими и фиолетовыми пигментами, а структурной окраской, которая обусловлена частичным отражением синей составляющей спектра света чешуйками крыльев. Самки крупнее самцов. Передние крылья с белыми пятнами, задние с белой перевязкой, темные глазки окруженные оранжевой каймой и на верхних и на нижних крыльях. Нижняя сторона крыльев самки фиолетово-бурая, отсутствует белый зубчик на перевязи.
ВариабельностьУ красной формы (f. clytie Den. et Schiff.), белые глазки в углах передних крыльев замещаются красновато-желтыми. В некоторых местах ареала эта форма более многочисленна, нежели номинативная.
Самец. Номинативая форма.
Самец. Нижняя сторона крыльев.
Самец формы clytie.
Самец формы clytie. Нижняя сторона крыльев
柳紫閃蛺蝶（学名：Apatura ilia）是原生於歐洲和亞洲大部份地區的一種蝴蝶。其外形和帝王紫蛺蝶很相似。
♂ Apatura ilia ilia
♂ △ Apatura ilia ilia
这是一篇與蝴蝶相關的小作品。你可以通过编辑或修订扩充其内容。 
_.jpg)
04(js).jpg)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
