Escaiola (Phalaris) és un gènere de plantes de la família de les poàcies, ordre de les poals, subclasse de les commelínides, classe de les liliòpsides, divisió dels magnoliofitins.
Baldingera P. Gaertn. i cols., Digraphis Trin., Endallex Raf., Phalaridantha St.-Lag., Phalaroides Wolf, Typhoides Moench.[2]
Escaiola (Phalaris) és un gènere de plantes de la família de les poàcies, ordre de les poals, subclasse de les commelínides, classe de les liliòpsides, divisió dels magnoliofitins.
Chrastice (Phalaris) je rod trav, tedy z čeledi lipnicovitých (Poaceae). Jedná se o jednoleté nebo vytrvalé byliny. Jsou trsnaté nebo s oddenky, nebo jsou poléhavé. Stébla dorůstají výšek zpravidla 10–200 cm. Čepele listů jsou většinou ploché, 2–20 mm široké, na vnější straně listu se při bázi čepele nachází jazýček, 2–12 mm dlouhý. Květy jsou v kláscích, které tvoří latu, která je klasovitě, hlávkovitě, nepravidelně či do vejčitého tvaru stažená, vzácněji je rozložitá, někdy jsou klásky v lichoklasu. Klásky jsou silně zboku smáčklé, vícekvěté (zpravidla 2-3 květy), dolní 1-2 květy jsou však sterilní, pouze vrchní květ oboupohlavný. Na bázi klásku jsou 2 plevy, které jsou přibližně stejné, bez osin. Pluchy jsou bez osin. Plušky jsou bez kýlu, bez osin. Plodem je obilka, která je okoralá. Celkově je známo asi 22 druhů, které najdeme hlavně v mírném pásu Evropy a v jižní Africe, místy i adventivně.
Někteří autoři dělí rod na Phalaris L. s.str. (potom česky lesknice) a Phalaroides N.M. Wolf (česky chrastice). Chrastice rákosovitá (Phlalaris arundinacea) je pak zařazena do rodu Phlaroides. Chrastice kanárská čili lesknice kanárská (Phalaris canariensis) je řazena do rodu Phalaris L. s. str. V tomto článku je popisován rod Phalaris v širším slova smyslu (s.l.), tedy včetně rodů Phlaroides N.M. Wolf a Baldingera Gaertn.
V České republice roste běžně jen 1 druh z rodu chrastice (Phalaris). Chrastice rákosovitá (Phalaris arundinacea) je mohutná vlhkomilná až mokřadní tráva. Roste hojně v nižších a středních polohách na březích řek a na nivních loukách. V posledních letech se masově šíří zvláště na půdách bohatých na fosfor a patří mezi nebezpečné expanzívní druhy. Další druhy chrastic jsou v ČR pouze pěstované a zplaňují. Chrastice kanárská čili lesknice kanárská (Phalaris canariensis) je dekorativní tráva pěstovaná např. jako krmivo pro ptáky a občas zplaňuje. Původní je na Kanárských ostrovech. Podobně jsou na krmivo pěstovány i další druhy (původem z jižní Evropy) a vzácně přechodně zplaňují: Chrastice krátkoklasá (Phalaris brachystachys), Chrastice menší (Phalaris minor), Chrastice podivná (Phalaris paradoxa) a Chrastice namodralá (Phalaris caerulescens).
Některé druhy chrastice obsahují indolové alkaloidy. Často je obsažen jedovatý gramin, ovšem v některých druzích (chrastice rákosovitá, chrastice vodní) byla zjištěna i přítomnost halucinogenních tryptaminů - především DMT, u chrastice vodní také menší množství 5-MeO-DMT.[1][2] Obsah tryptaminů sice není dostatečně velký na to, aby rostlina byla sama o sobě psychoaktivní, je však možné velké množství tryptaminů extrahovat. Vzhledem k nařízení vlády platnému od 1.1.2010 bylo pěstování druhů obsahujících DMT nebo 5-MeO-DMT, včetně běžně rostoucí chrastice rákosovité, nezákonné.[3] Protože se rostlina vyskytuje na rozsáhlé části území ČR téměř běžně a připravuje se pěstování ve velkém pro energetické účely, byla aplikace této legislativy v praxi problematická.
Proto bylo původní ustanovení nařízením vlády č. 3/2012 Sb. s účinností od 5. 1. 2012 novelizováno a pěstování chrastice rákosovité není dále omezeno. Novelizované znění nařízení č. 455/2009 Sb. zde: [1].
Květena ČR: 8 díl
Chrastice (Phalaris) je rod trav, tedy z čeledi lipnicovitých (Poaceae). Jedná se o jednoleté nebo vytrvalé byliny. Jsou trsnaté nebo s oddenky, nebo jsou poléhavé. Stébla dorůstají výšek zpravidla 10–200 cm. Čepele listů jsou většinou ploché, 2–20 mm široké, na vnější straně listu se při bázi čepele nachází jazýček, 2–12 mm dlouhý. Květy jsou v kláscích, které tvoří latu, která je klasovitě, hlávkovitě, nepravidelně či do vejčitého tvaru stažená, vzácněji je rozložitá, někdy jsou klásky v lichoklasu. Klásky jsou silně zboku smáčklé, vícekvěté (zpravidla 2-3 květy), dolní 1-2 květy jsou však sterilní, pouze vrchní květ oboupohlavný. Na bázi klásku jsou 2 plevy, které jsou přibližně stejné, bez osin. Pluchy jsou bez osin. Plušky jsou bez kýlu, bez osin. Plodem je obilka, která je okoralá. Celkově je známo asi 22 druhů, které najdeme hlavně v mírném pásu Evropy a v jižní Africe, místy i adventivně.
Kanariegræs (Phalaris) er en slægt af græsser med ca. 13 arter, der er udbredt i Sydamerika, Mellemamerika, Nordamerika, Østasien, Centralasien, Kaukasus, Mellemøsten, Nordafrika og Europa. Det er én- eller flerårige planter med tuedannende eller fladedækkende vækst. Bladene er linjeformede og flade. Ligula er oftest hudagtig og frynset. Småaksene danner endestillede toppe. Småaksene er flade og treblomstrede med to sterile blomster forneden og én frugtbar blomst foroven.
Her beskrives kun de arter, som er vildtvoksende i Danmark, eller som dyrkes her.
Beskrevne arter
Die Glanzgräser (Phalaris) sind eine Gattung innerhalb der Familie der Süßgräser (Poaceae).
Die Gattung enthält sowohl einjährige wie ausdauernde krautige Pflanzen. Es gibt horstbildende wie auch durch Rhizome rasenbildende Arten. Auch die Höhe der Gräser schwankt erheblich (bis 40 cm bei Phalaris canariensis, bis 2,5 m bei Phalaris arundinacea).
Die einfachen Laubblätter sind linealisch, flach, und mit einer meist gut ausgebildeten, häutigen, nicht fransigen Ligula versehen.
Die Ährchen stehen in Rispen, und zwar entweder insgesamt gedrängt, wodurch die Rispe einer eiförmigen Ähre ähnelt (Ährenrispengras), oder zu Teilen zusammengedrängt. Die seitlich deutlich abgeflachten Ährchen sind meist dreiblütig, wobei die beiden unteren Blüten steril und zu Deckspelzen reduziert sind, die oberste fertil ist. Die beiden kahlen Hüllspelzen haben drei deutliche grüne Nerven, sind bootförmig hohl, oft auch entlang der Mittelrippe gekielt oder geflügelt. Sie sind ungefähr so lang wie das Ährchen selber, wodurch sie die Blüte genau einschließen. Von der Form her können sie recht verschieden sein.
Die meisten Arten ziehen staudenreiche, feuchte Standorte entlang von Flüssen oder an sumpfigen Stellen vor. Die invasiven Arten wachsen als Ackerunkräuter oder an gestörten Stellen wie Straßenrändern, auf Brachland oder auf Schuttplätzen.
Die Gattung Phalaris wurde von Carl von Linné aufgestellt. Der wissenschaftliche Gattungsname Phalaris leitet sich vom griechischen phalàros für glänzend ab.
Das Rohr-Glanzgras (Phalaris arundinacea) ist zirkumboreal verbreitet. Die anderen Arten stammen hauptsächlich aus dem Mittelmeerraum und aus den warm-gemäßigten Gebieten Südamerikas. Einige dieser Arten sind allerdings weit verschleppt worden, so dass auf allen Kontinenten Glanzgras-Arten vorkommen.
Die Gattung Phalaris enthält je nach Auffassung 15 bis 22 Arten:[1][2]
Phalaris is a genus of grasses. Various species of Phalaris grow on every continent except Antarctica. They can be found in a broad range of habitats from below sea level to thousands of feet above sea level and from wet marshy areas to dry places. P. arundinacea and P. aquatica are sometimes invasive species in wetlands.
Some Phalaris species contain gramine, which, in sheep and to a lesser extent in cattle, is toxic and can cause brain damage, other organ damage, central nervous system damage, and death.[1][2]
Phalaris arundinacea, Phalaris aquatica, and Phalaris brachystachys are known to contain the alkaloids DMT, 5-MeO-DMT, and 5-OH-DMT (bufotenin). Some research has been done into the variability of alkaloids in the Phalaris grasses. Strains with high levels of alkaloids are best avoided in locations with grazing cattle and sheep, due to potential toxicity. Such high-alkaloid strains include Phalaris aquatica AQ-1 and the species P. brachystachys. Seasonal and weather patterns also appear to affect alkaloid concentration, as most toxicity occurs in autumn and in times of drought. Regrowth after grazing or mowing also shows a considerable increase in alkaloids.
In June 2018, mobs of wild kangaroos were observed[3] suffering from "phalaris staggers" which causes head tremors, a loss of co-ordination and collapse. When phalaris is used to feed livestock, farmers can administer cobalt to their animals or spray it on their pastures to protect animals against the effects of phalaris. However, this treatment is not available to wild kangaroos and they suffer from poisoning due to the alkaloids. The staggers syndrome is more common in livestock in areas with limestone soils, which contain less cobalt than basalt soils.
None of the above alkaloids is said to have been found in P. californica, P. canariensis, P. minor and hybrids of P. arundinacea together with P. aquatica.[4]
Some species are used in dried flower arrangements. Phalaris canariensis is commonly used for birdseed.
Phalaris arundinacea is also being trialled as a potential bioenergy crop in Ireland.[6]
Species include:
Phalaris is a genus of grasses. Various species of Phalaris grow on every continent except Antarctica. They can be found in a broad range of habitats from below sea level to thousands of feet above sea level and from wet marshy areas to dry places. P. arundinacea and P. aquatica are sometimes invasive species in wetlands.
Phalaris, esperante falarido, estas genro de plantoj de la subfamilio de Pooideae.
Phalaris estas staudaj herboj kun mallarĝaj plataj folioj kaj kun densa ofte spikforma paniklo el mallonge pedunklaj spiketoj enhavantaj duseksajn po kaj senseksajn po du[1]. La paleoj estas brilaj. La nomo "Phalaris" signifas brila.
Phalaris es un género de plantas herbáceas de la familia de las poáceas.[1] Varias especies de Phalaris crecen en todos los continentes, excepto la Antártida. El más conocido es el alpiste.
Son plantas herbáceas que llegan a alcanzar los 180 cm de altura, con varios tallos huecos y cilíndricos, semejantes al del trigo. Las flores se producen en densos racimos verdes que tornan levemente púrpura al madurar. Las semillas son de color marrón envueltas en una pequeña cáscara.
El género fue descrito por Carlos Linneo y publicado en Species Plantarum 2: 1050. 1753.[2] La especie tipo es: Phalaris canariensis L.
Phalaris: nombre genérico que podría derivar del griego phalaros, que significa lustroso, aludiendo al brillo de las espigas.[1]
Tiene un número de cromosomas de: x = 6 y 7. 2n = 12, 14, 28, 35, 42, y 56. 2, 4, 6, y 8 ploidias. Cromosomas ‘grandes’.
Phalaris es un género de plantas herbáceas de la familia de las poáceas. Varias especies de Phalaris crecen en todos los continentes, excepto la Antártida. El más conocido es el alpiste.
Paelrohi (Phalaris) on kõrreliste sugukonda kuuluv taimede perekond.
Perekonnanime sünonüümina on eesti keeles olnud kasutusel ka päideroog.
Eestis kasvab üks liik, päideroog (sünonüüm – harilik paelrohi) – Phalaris arundinacea.
Võõrliigina võib Eestisse sattuda ka kanaari paelrohi – Phalaris canariensis.
Paelrohi (Phalaris) on kõrreliste sugukonda kuuluv taimede perekond.
Perekonnanime sünonüümina on eesti keeles olnud kasutusel ka päideroog.
Helvet (Phalaris) on heinäkasvien heimoon kuuluva suku. Helpien lajeja esiintyy kaikilla mantereilla Etelämannerta lukuun ottamatta. Sukuun kuuluu noin kaksikymmentä lajia. Lajien lehtilapa on leveä ja litteä. Kukinto on tiheä röyhy.[1]
Helvet (Phalaris) on heinäkasvien heimoon kuuluva suku. Helpien lajeja esiintyy kaikilla mantereilla Etelämannerta lukuun ottamatta. Sukuun kuuluu noin kaksikymmentä lajia. Lajien lehtilapa on leveä ja litteä. Kukinto on tiheä röyhy.
Phalaris est un genre de plantes monocotylédones de la famille des Poaceae (graminées), sous-famille des Pooideae, à répartition cosmopolite.
Ce genre comprend de nombreuses espèces réparties sur tous les continents à l'exception de l'Antarctique, à la fois dans les milieux secs ou humides et à une large échelle d'altitude, depuis des altitudes inférieures au niveau de la mer jusqu'à plusieurs centaines, voire plusieurs milliers, de mètres d'altitude. Deux espèces, Phalaris arundinacea et Phalaris aquatica sont considérées comme des plantes envahissantes en milieu humide.
Le nom générique « Phalaris », dérive d'un terme latin, phaleris, -idos, transcription du grec Φάληρίς, dérivé de Φάλός, « blanc », qui désignait une plante à la panicule vert-blanchâtre, vraisemblablement Phalaris canariensis, l'alpiste des Canaries, attesté chez Pline[1]. C'est une allusion aux épillets argentés et luisants. Selon l' Etymological Dictionary of Grasses[2], le terme grec dériverait de φαλαρός (phalaros) désignant la foulque macroule (Fulica atra) qui porte une tache frontale blanche sur la tête.
Certaines espèces de Phalaris sont toxiques pour le bétail car elles contiennent de la gramine, substance qui, chez les ovins et dans une moindre mesure chez les bovins, peut causer des dommages au cerveau, à d'autres organes et au système nerveux central, et causer la mort des animaux[3],[4].
Phalaris arundinacea, Phalaris aquatica et Phalaris brachystachys contiennent les alcaloïdes suivants : N,N-DMT (diméthyltryptamine), 5-MeO-DMT (5-méthoxy-diméthyltryptamine) et 5-OH-DMT (bufoténine). Certaines recherches ont été faites sur la variabilité des alcaloïdes chez les espèces de Phalaris. Les souches ayant des teneurs élevées en alcaloïdes sont à éviter dans les prairies où paissent des bovins et des moutons, en raison de leur toxicité potentielle. Parmi les souches à forte teneur en alcaloïdes, figurent notamment Phalaris aquatica AQ-1 et l'espèce Phalaris brachystachys . La concentration en alcaloïdes semble affectée également par des facteurs saisonniers et météorologiques, la toxicité se manifestant surtout en automne et en période de sécheresse. Les repousses après pâturage ou fauchage présentent également une augmentation sensible des taux d'alcaloïdes.
Aucun des alcaloïdes cités ci-dessus n'ont été signalés chez Phalaris californica, Phalaris canariensis, Phalaris minor et les hybrides de Phalaris arundinacea avec Phalaris aquatica[5].
Selon The Plant List (11 juillet 2016)[7] :
Selon World Checklist of Selected Plant Families (WCSP) (11 juillet 2016)[8] :
Selon NCBI (11 juillet 2016)[9] :
Phalaris est un genre de plantes monocotylédones de la famille des Poaceae (graminées), sous-famille des Pooideae, à répartition cosmopolite.
Ce genre comprend de nombreuses espèces réparties sur tous les continents à l'exception de l'Antarctique, à la fois dans les milieux secs ou humides et à une large échelle d'altitude, depuis des altitudes inférieures au niveau de la mer jusqu'à plusieurs centaines, voire plusieurs milliers, de mètres d'altitude. Deux espèces, Phalaris arundinacea et Phalaris aquatica sont considérées comme des plantes envahissantes en milieu humide.
Svjetlica (lat. Phalaris),rod od desetak vrsta[1] jednogodišnjeg raslinja i trajnica iz porodice travovki. Nekoliko vrsta postoji i u Hrvatskoj, mala svjetlica (P. minor), kratkoklasasta svjetlica (P. brachystachys), kanarska svjetlica (P. canariensis), modrikasta svjetlica (P. coerulescens), trstasti blještac (P. arundinacea) i valjkasta svjetlica (P. paradoxa)[2]
Svjetlica (lat. Phalaris),rod od desetak vrsta jednogodišnjeg raslinja i trajnica iz porodice travovki. Nekoliko vrsta postoji i u Hrvatskoj, mala svjetlica (P. minor), kratkoklasasta svjetlica (P. brachystachys), kanarska svjetlica (P. canariensis), modrikasta svjetlica (P. coerulescens), trstasti blještac (P. arundinacea) i valjkasta svjetlica (P. paradoxa)
Błysknica[1][2] (Phalaris) je ród ze swójby słódkich trawow (Poaceae).
Wobsahuje sćěhowace družiny:
Błysknica (Phalaris) je ród ze swójby słódkich trawow (Poaceae).
Wobsahuje sćěhowace družiny:
hłójčkata błysknica (Phalaris canariensis) wódna błysknica (Phalaris arundinacea)Phalaris L., 1753 (nome comune: scagliola) è un genere di piante spermatofita monocotiledone appartenente alla famiglia Poaceae (ex. Graminacee). È anche l'unico genere della sottotribù Phalaridinae Fr., 1835.[1][2]
Il nome del genere deriva da un antico nome greco ("phalos" = splendente, luminoso, bianco) usato da Dioscoride (Anazarbe, 40 circa – 90 circa), medico, botanico e farmacista greco antico che esercitò a Roma ai tempi dell'imperatore Nerone, per una specie di erba con spighette lucide.[3][4] Altre etimologie fa derivare il nome, sempre dal greco antico, da "phalaros" (folaga). I greci chiamavano "falaride" un grano racchiuso in squame bianche simili allo scudo frontale bianco sulla testa di una folaga (Fulica atra).[5]
Il nome scientifico del genere è stato definito da Linneo (1707 – 1778), conosciuto anche come Carl von Linné, biologo e scrittore svedese considerato il padre della moderna classificazione scientifica degli organismi viventi, nella pubblicazione "Species Plantarum" (Sp. Pl. - 1: 54[6]) del 1753.[7] Il nome scientifico della sottotribù è stato definito dal micologo e botanico svedese Elias Magnus Fries (Femsjö, 15 agosto 1794 – Uppsala, 8 febbraio 1878) nella pubblicazione "Corpus Florarum Provincialium Sueciae. I. Floram Scanicam" (Fl. Scan.: 195. 1835) del 1835.[1][8]
Il portamento delle piante di questo genere è cespitoso o rizomatoso (a volte quasi strisciante) con cicli biologici annuali o perenni, con forme biologiche terofite scapose (T scap) nel caso del primo ciclo e emicriptofite cespitose (H caesp) nel secondo caso. In queste piante non sono presenti i micropeli.[1][4][9][10][11][12][13][14]
Le radici sono fascicolate e fibrose.
I culmi, eretti, sono cavi a sezione più o meno rotonda. In alcune specie perenni l'internodo più basso è ingrossato (nodoso-tuberoso) e simile a un cormo.
Le foglie lungo il culmo sono disposte in modo alterno, sono distiche e si originano dai vari nodi. Sono composte da una guaina, una ligula e una lamina. Le venature sono parallelinervie. Non sono presenti i pseudopiccioli e, nell'epidermide delle foglia, le papille.
Infiorescenza principale (sinfiorescenza o semplicemente spiga): le infiorescenze, ascellari e terminali, in genere sono ramificate e sono formate da alcune spighette ed hanno la forma di una pannocchia più o meno aperta oppure sono spiciformi e appuntite. La fillotassi dell'inflorescenza inizialmente è a due livelli, anche se le successive ramificazioni la fa apparire a spirale.
Infiorescenza secondaria (o spighetta): le spighette brevemente peduncolate, compresse lateralmente, sono sottese da due brattee distiche e strettamente sovrapposte chiamate glume (inferiore e superiore). Le spighette sono bisessuali con un fiore oppure se sono in grappoli hanno un fiore ermafrodita terminale e uno o due fiori sterili basali ridotti a semplici lemmi. Alla base di ogni fiore sono presenti due brattee: la palea e il lemma. La disarticolazione avviene con la rottura della rachilla sopra le glume (o sotto la spighetta).
I fiori fertili sono attinomorfi formati da 3 verticilli: perianzio ridotto, androceo e gineceo.
I frutti sono del tipo cariosside, ossia sono dei piccoli chicchi indeiscenti, con forme ovoidali, nei quali il pericarpo è formato da una sottile parete che circonda il singolo seme. In particolare il pericarpo è fuso al seme ed è aderente. L'endocarpo non è indurito e l'ilo è lungo-lineare. L'embrione è piccolo e provvisto di epiblasto ha un solo cotiledone altamente modificato (scutello senza fessura) in posizione laterale. I margini embrionali della foglia non si sovrappongono.
Come gran parte delle Poaceae, le specie di questo genere si riproducono per impollinazione anemogama. Gli stigmi più o meno piumosi sono una caratteristica importante per catturare meglio il polline aereo. La dispersione dei semi avviene inizialmente a opera del vento (dispersione anemocora) e una volta giunti a terra grazie all'azione di insetti come le formiche (mirmecoria).
La distribuzione delle specie di questo genere è relativa alle regioni temperate di tutto il mondo.[1]
Delle otto specie presenti nella flora spontanea italiana, due vivono sull'arco alpino. La tabella seguente mette in evidenza alcuni dati relativi all'habitat, al substrato e alla distribuzione delle specie alpine[15].
Alcune specie di Phalaris contengono l'alcaloide gramina, che, negli ovini e in misura minore nei bovini, è tossica e può causare danni al cervello e altri danni agli organi, oltre che al sistema nervoso centrale; può provocare anche la morte. Le specie più rischiose sono: Phalaris arundinacea, Phalaris aquatica e Phalaris brachystachys.[16][17][18]
La famiglia di appartenenza di questo genere (Poaceae) comprende circa 650 generi e 9.700 specie (secondo altri Autori 670 generi e 9.500[11]). Con una distribuzione cosmopolita è una delle famiglie più numerose e più importanti del gruppo delle monocotiledoni e di grande interesse economico: tre quarti delle terre coltivate del mondo produce cereali (più del 50% delle calorie umane proviene dalle graminacee). La famiglia è suddivisa in 11 sottofamiglie, la sottotribù Phalaridinae (e quindi il suo unico genere) è posizionata all'interno della sottofamiglia Pooideae.[1][9]
La sottotribù Phalaridinae, più precisamente, è descritta all'interno della tribù Aveneae Dumort., 1824 e quindi della supertribù Poodae L. Liu, 1980. La tribù Aveneae (formata da diverse sottotribù suddivise in diverse supersottotribù) è l'ultimo nodo della sottofamiglia Pooideae ad essersi evoluto (gli altri precedenti sono la tribù Brachyelytreae, e le supertribù Nardodae, Melicodae, Stipodae e Triticodae). All'interno della tribù, la sottotribù Phalaridinae appartiene al gruppo con le sequenze dei plastidi di tipo "Aveneae" (definito "Poeae chloroplast groups 1"[19] o anche "Palstid Group 1 (Aveneae-type)"[20]). Il gruppo comprendente quattro sottotribù: Torreyochloinae, Aveninae, Anthoxanthinae e Phalaridinae. La posizione filogenetica della sottotribù non è ancora ben definita, secondo gli ultimi studi risulta formare un "gruppo fratello" con Anthoxanthinae. Nelle precedenti analisi filogenetiche la sottotribù Phalaridinae comprendeva anche il genere Anthoxanthum L., ora incluso in un'altra sottotribù (Anthoxanthinae).[21][22]
Le seguenti sono sinapomorfie relative a tutta la sottofamiglie (Pooideae):[1]
Le sinapomorfie relative alla tribù sono:[1]
Per il genere Phalaris è indicata la seguente sinapomorfia:[1]
Tradizionalmente le phalaris della flora spontanea italiana si dividono in due sezioni:[4]
Attualmente il genere Phalaris viene suddiviso in subgeneri e sezioni:[23][24]
ll cladogramma tratto dagli studi citati[23][24] e semplificato mostra l'attuale struttura filogenetica del genere.
P. californica
P. caroliniana
P. amethystina
P. angusta
P. platensis
P. lemmonii
P. peruviana
P. arundinacea
P. aquatica
P. lindigii
P. minor
P. madarensis
P. paradoxa
P. coerulescens
P. truncata
P. brachystachys
P. canariensis
I numeri cromosomici delle specie di questo genere sono 2n = 12, 14, 28, 29 e 42.[1]
Il genere Phalaris è composto dalle seguenti specie (per alcune specie è indicata la distribuzione europea e mediterranea[25]):[26]
Per meglio comprendere ed individuare le varie specie del genere (solamente per le specie spontanee della flora italiana) l’elenco seguente utilizza in parte il sistema delle chiavi analitiche (vengono cioè indicate solamente quelle caratteristiche utili a distingue una specie dall'altra).[10].
Alla lista di cui sopra va aggiunta la seguente specie (chiamata nella pubblicazione "Flora d'Italia" Thyphoides arundinacea (L) Moench.):
Phalaris L., 1753 (nome comune: scagliola) è un genere di piante spermatofita monocotiledone appartenente alla famiglia Poaceae (ex. Graminacee). È anche l'unico genere della sottotribù Phalaridinae Fr., 1835.
Strypainis (Phalaris) – miglinių (Poaceae) šeimos žolinių augalų gentis, kurios pavadinimas iš graikų k. žodžio phalaros – blizgantis; sėklos blizga. Gentyje apie 15 rūšių.
Lietuvoje auga viena dryžučio rūšis – nendrinis dryžutis (Phalaris arundinacea). Anksčiau priskirtas atskirai dryžučio genčiai.
Kitos rūšys:
Strypainis (Phalaris) – miglinių (Poaceae) šeimos žolinių augalų gentis, kurios pavadinimas iš graikų k. žodžio phalaros – blizgantis; sėklos blizga. Gentyje apie 15 rūšių.
Kanariegras (Phalaris) is een geslacht uit de grassenfamilie (Poaceae). De soorten van dit geslacht komen voor in gematigde gebieden op het noordelijk halfrond en Zuid-Amerika.[1]
Kanariegras (Phalaris) is een geslacht uit de grassenfamilie (Poaceae). De soorten van dit geslacht komen voor in gematigde gebieden op het noordelijk halfrond en Zuid-Amerika.
Mozga (Phalaris L.) – rodzaj roślin zielnych z rodziny wiechlinowatych. Liczy ok. 20 gatunków[3], z których w Polsce występuje jeden gatunek rodzimy (mozga trzcinowata Phalaris arundinacea) i kilka przejściowo dziczejących (efemerofitów): mozga błękitnawa, drobna,kanaryjska, krótkokłosa, osobliwa i ucięta[4].
Rodzaj należący do rodziny wiechlinowatych (Poaceae), rzędu wiechlinowców (Poales)[1]. W obrębie rodziny należy do podrodziny wiechlinowych (Pooideae), plemienia Poeae, podplemienia Phalaridinae[5].
Gromada okrytonasienne (Magnoliophyta Cronquist), podgromada Magnoliophytina Frohne & U. Jensen ex Reveal, klasa jednoliścienne (Liliopsida Brongn.), podklasa komelinowe (Commelinidae Takht.), nadrząd Juncanae Takht., rząd wiechlinowce (Poales Small), rodzina wiechlinowate (Poaceae (R. Br.) Barnh.) podrodzina Phalaridoideae Burmeist., plemię Phalarideae Kunth, podplemię Phalaridinae Fr., rodzaj mozga ( Phalaris L.)[6].
Mozga (Phalaris L.) – rodzaj roślin zielnych z rodziny wiechlinowatych. Liczy ok. 20 gatunków, z których w Polsce występuje jeden gatunek rodzimy (mozga trzcinowata Phalaris arundinacea) i kilka przejściowo dziczejących (efemerofitów): mozga błękitnawa, drobna,kanaryjska, krótkokłosa, osobliwa i ucięta.
Phalaris L. é um género botânico pertencente à família Poaceae.[1]
Na classificação taxonômica de Jussieu (1789), Phalaris é o nome de um gênero botânico, ordem Gramineae, classe Monocotyledones com estames hipogínicos.
Phalaris L. é um género botânico pertencente à família Poaceae.
Na classificação taxonômica de Jussieu (1789), Phalaris é o nome de um gênero botânico, ordem Gramineae, classe Monocotyledones com estames hipogínicos.
Однорічні або багаторічні трав'янисті рослини, ростуть у пучках або кореневищні. Висота трав значно коливалася (до 40 см у Phalaris canariensis, до 2.5 м у Phalaris arundinacea). Листки прості; листові пластини лінійні, плоскі; лігули мембранні. Суцвіття — волоть. Колоски сильно стиснуті з боків, квіточок 3, але нижчі 2, як правило, зведені до стерильних лем, а верхня квіточка двостатева. Колоскові луски приблизно однакові, човникоподібні, довжиною з колоски, трав'янисті, виражено 3-жильні; стерильні леми до 1/2 довжини родючих лем, вузькі, часто волохаті. Родючі квітки коротші ніж колоскові луски, без остюків; родючі леми голі або опушені, часто блискучі, з боків стиснуті; верхні квіткові луски нагадують лему, 2-жильні. x = 7.
Вісімнадцять видів: головним чином у Середземноморському регіоні та теплих і помірних частинах Нового Світу, один вид циркумбореальний; кілька видів поширені як адвентивні.
Деякі види використовуються в сухих квіткових композиціях. Phalaris canariensis зазвичай використовується для птахів.
Phalaris L., 1753
Синонимы Типовой видКанаре́ечник (лат. Phaláris) — род травянистых растений семейства Злаки (Poaceae), включающий в себя около 20 видов[3].
Виды канареечника распространены на всех континентах, кроме Антарктиды. Они могут расти в горах и на равнинах, в засушливой местности и на болотах.
Некоторые виды канареечника содержат гармин и грамин.[источник не указан 2671 день]
Канаре́ечник (лат. Phaláris) — род травянистых растений семейства Злаки (Poaceae), включающий в себя около 20 видов.
Виды канареечника распространены на всех континентах, кроме Антарктиды. Они могут расти в горах и на равнинах, в засушливой местности и на болотах.
Некоторые виды канареечника содержат гармин и грамин.[источник не указан 2671 день]
虉草属(學名:Phalaris),又名草芦属,是禾本科的一个属。植物常為鳥類提供可食用的種子。除南极洲外所有洲都有它的种类。它们生长在从海平面下的低地到数千尺高的高原和山上,从湿地到干旱地区都有生长。
虉草屬的植物有一年生的也有多年生的。有一丛一丛的也有通过根茎蔓延成片的。它们的高度差异也非常大(金絲雀虉草最多40厘米高,而鹬草则可以达2.5米高)。
叶细长,扁,往往有完整、皮状、没有刺的叶舌。
种子组成穗,有些种的穗紧密,整个穗卵状,有些种的穗断续连在一起。穗是扁的。每个小穗由三朵花组成,但是下面的两朵是不孕的,退化为草皮,最上面的那朵花有生育能力。花托的两片草皮有三条明显的绿色的脉,中空,往往沿中脉在背面突出。它们往往和小穗一样长,因此可以把花包起来。各个种的形状差异很大。
鹬草环北极区生长,其它种主要来自地中海地区和南美洲温和区域。一些这些种被携带到其它地区,因此今天在所有的大洲上均有虉草屬植物生长。
大多数种喜欢河边或者沼泽地区多灌木潮湿的地方。入侵物种作为害草生活在田里或者路边、荒野地和废物场上。
各个学者把虉草屬分15到22个种。
虉草属(學名:Phalaris),又名草芦属,是禾本科的一个属。植物常為鳥類提供可食用的種子。除南极洲外所有洲都有它的种类。它们生长在从海平面下的低地到数千尺高的高原和山上,从湿地到干旱地区都有生长。
15-22種
クサヨシ属(学名:Phalaris)はイネ科の被子植物である。クサヨシ属のさまざまな種は南極大陸を除くすべての大陸に自生している。海抜下から数千メートルまであるいは湿地帯から乾燥地帯へと広い範囲を生息地とする。一部の種は牧草として利用される。含まれるアルカロイドは家畜にとって害を及ぼす。
牧草として利用されるクサヨシ属の植物は、家畜のファラリス中毒の原因となるアルカロイドを低減させた品種が利用されている[1]。 ファラリス中毒(仮訳、Phalaris poisoning)の原因には、少なくとも8種のインドール核を持つアルカロイド、ホルデニン(英語版)(正確にはアルカロイドでない)、グラミン、ジメチルトリプタミン類などが含まれていることが考えられ、北米でのリードカナリーグラス(和名クサヨシ)による死亡例はないが、ニュージーランドではヒツジの死亡が報告されている[2][3]。
これに関連して Phalaris staggers は、立てない、ふらつき、頭を振るといった神経症状のことである[4]。5-MeO-DMT (5-メトキシ-ジメチルトリプタミン)は、反芻動物ではstaggersの原因となるが馬には起きず、ブフォテニンとして排泄できることが確認されている[4]。
ヒツジ、あるいはまれにウシなどの家畜にとって有害なグラミンが含まれている。グラミンは、脳、中枢神経系、その他の臓器への障害や死を引き起こす可能性がある[5][6]。
クサヨシ(Phalaris arundinacea)、オニクサヨシ(Phalaris aquatica)、Phalaris brachystachys は、ジメチルトリプタミン(N,N-DMT、または単にDMTと表記)、5-MeO-DMT、ブフォテニン(5-OH-DMT)のアルカロイドが含まれていることが知られている。いくつかの研究で、クサヨシ属のアルカロイドは個体間などで含有量にばらつきがあることが分かった。アルカロイドを高濃度に含む系統は、潜在的に毒性が高いため、それらが生える場所は、牛や羊の放牧地としては避けられている。それらの系統には、Phalaris aquatica AQ-1、P. brachystachysが含まれている。季節や天候パターンも、アルカロイド濃度に影響を与えると思われ、秋あるいは干ばつの時では最も毒性が高まる。放牧や草刈りを行った後に、再成長する際も、アルカロイドがかなり増加することが示されている。
クサヨシ属の種間のアルカノイド量 種 総アルカロイド量 (乾燥時) DMT 5-MeO-DMT 5-OH-DMT Phalaris aquatica 0.0007-0.18%[7] 0.100%[8] 0.022%[8] 0.005%[8] Phalaris arundinacea 0.0004-0.121%[7] Phalaris brachystachys Aerial parts up to 3% xP. californica, カナリークサヨシ(P. canariensis), ヒメカナリークサヨシ(P. minor)、P. arundinaceaとP. aquaticaとの雑種には、上記のアルカロイドが発見されたとの報告はない[7]。
いくつかの種は、乾燥させてフラワーアレンジメントに使用されている。カナリークサヨシは一般的に鳥の餌に利用されている。
アイルランドでは、クサヨシは、潜在的なバイオエネルギー源として試されている[9]。
クサヨシ属(学名:Phalaris)はイネ科の被子植物である。クサヨシ属のさまざまな種は南極大陸を除くすべての大陸に自生している。海抜下から数千メートルまであるいは湿地帯から乾燥地帯へと広い範囲を生息地とする。一部の種は牧草として利用される。含まれるアルカロイドは家畜にとって害を及ぼす。
갈풀속(--屬, 학명: Phalaris 팔라리스[*])은 벼과의 속이다.[1] 남극을 제외한 모든 대륙에 분포한다. 한국에서는 자생종인 갈풀과 귀화종인 카나리새풀, 애기카나리새풀을 볼 수 있다.