Festuca ye un xéneru de gramínees (o poáceas) distribuyíes nes rexones templaes y en montes de rexones tropicales.[1] Entiende unes 200 especies, munches de les cualos considérense escelentes forrajeres y cultívense pa tal fin.
El xéneru Festuca inclúi a yerbes perennes, con fueyes planes, convolutas o conduplicadas y espiguillas dispuestes en panojas.[2]
Les espiguillas son pauci- o plurifloras, estruyíes lateralmente, con raquilla articulada percima de les glumas y ente los antecios. Les glumas son llinial-llanceolaes o llanceolaes, agudes, desiguales, siendo menor la gluma inferior. Les lemmas son llanceolaes o oblongo-llanceolaes, membranoses o papiráceas, arredondiaes nel envés, 5-nervadas, agudes, xeneralmente aristadas nel ápice. La lemma ye bicarenada. Les flores son hermafrodites o bien, les cimeres masculines. Los estames son 1 a 3, los estilos son curtios con estigmes plumosos. El cariopse ye oblongu o llinial.[cita [ensin referencies]
Anque n'agricultura delles especies son consideraes maleces, pol so gran capacidá de rexeneración y la so resistencia a sumir, son un forraxe bien nutritivu pa los herbívoros y utilícense a estes especies p'alimentu de la fauna selvaxe y el ganáu doméstico y en programes de control pa evitar la erosión de los suelos.
Son gramínees próximes a Lolium bien espublizaes y capaces d'afaese a los más diversos tipos de suelos y climes, bien resistentes al apatayo, agresives, invasivas y persistentes. Son plantes pioneres que sobreviven onde munches especies maderices nun son capaces de faelo y constitúin en delles árees l'únicu alimentu disponible. Delles especies tán afeches a suelos grebos, caliares, arenosos, yelsosos, salobres o tóxicos, con escesu d'aluminiu, cobre, mercuriu y otros metales. En zones apropiaes formen praderíes trupes.
La so distribución ye mundial, sacante na Antártida.[1]
El xéneru foi descritu por Carlos Linneo y publicáu en Species Plantarum 1: 73–76. 1753.[3] La especie tipu ye: Festuca ovina L.
El nome del xéneru deriva del llatín y significa tarmu o brizna de paya, tamién el nome d'una meruxa ente la cebada.
El númberu cromosómico básicu del xéneru ye x = 7, con númberos cromosómicos somáticos de 2n = 14, 28, 35, 42, 56 y 70, yá que hai especies diploides y una serie poliploide. Cromosomes relativamente "grandes".[1]
Describiéronse híbridos intergenéricos (notogéneros) ente Festuca con Vulpia (× Festulpia Melderis ex Stace & R.Cotton), con Lolium (× Festulolium Ascher & Graebn.) y con Bromus (× Bromofestuca Prodan)[4][1]
Delles especies son parasitadas por hongos endófitos como Neotyphodium, Acremonium o Claviceps, que se distribúin por tola planta sacante los raigaños y que produz sustances tóxiques alcaloides venenoses pal ganáu, qu'en cantidá elevada producen la muerte, siendo tamién la causa d'albuertos y anomalíes físiques como pesu baxu, malformaciones o nanismu.[cita [ensin referencies]
Festuca ye un xéneru de gramínees (o poáceas) distribuyíes nes rexones templaes y en montes de rexones tropicales. Entiende unes 200 especies, munches de les cualos considérense escelentes forrajeres y cultívense pa tal fin.
Festuca és un gènere de plantes de la família de les poàcies, ordre de les poals, subclasse de les commelínides, classe de les liliòpsides, divisió dels magnoliofitins. El gènere compta amb unes 300 espècies d'herbàcies perennes. La seva distribució és cosmopolita, però la majoria d'espècies es troben en zones de clima temperat fred.[1] El gènere Festuca està estretament emparentat amb el gènere Lolium i actualment se sap que el gènere Festuca no és monofilètic i per això algunes espècies de Festuca han passat a considerar-se dins el gènere Lolium.[2]
Les espècies de Festuca van d'herbes de tan sols 10 cm d'alt fins a d'altres de 2 metres.
Algunes espècies serveixen per a gespa[3] i altres per pastura i producció de fenc especialment nutritiu. Els seus alcaloides, però, poden ser tòxics per les eugues grosses.[4]
(vegeu-ne una relació més exhaustiva a Wikispecies)
(Els gèneres marcats amb un asterisc (*) són sinònims probables)
(Els gèneres marcats amb dos asteriscs (**) són sinònims possibles)
Amphigenes Janka, Anatherum Nábelek, Argillochloa W. A. Weber, Bucetum Parn., Drymochloa Holub, Drymonaetes Fourr., nom. inval., Festucaria Heist. ex Fabr., Gnomonia Lunell, Gramen Krause, Helleria E. Fourn., Hellerochloa Rauschert, Hesperochloa (Piper) Rydb., Laston Pau, Leiopoa Ohwi, Leucopoa Griseb., Lojaconoa Gand., Nabelekia Roshev., *Pseudobromus K. Schum., *Schedonorus P. Beauv., Schoenodorus Roem. & Schult., orth. var., **Tzvelevia E. B. Alexeev, Wasatchia M. E. Jones.[5]
Festuca és un gènere de plantes de la família de les poàcies, ordre de les poals, subclasse de les commelínides, classe de les liliòpsides, divisió dels magnoliofitins. El gènere compta amb unes 300 espècies d'herbàcies perennes. La seva distribució és cosmopolita, però la majoria d'espècies es troben en zones de clima temperat fred. El gènere Festuca està estretament emparentat amb el gènere Lolium i actualment se sap que el gènere Festuca no és monofilètic i per això algunes espècies de Festuca han passat a considerar-se dins el gènere Lolium.
Les espècies de Festuca van d'herbes de tan sols 10 cm d'alt fins a d'altres de 2 metres.
Kostřava (Festuca) je rod trav, tedy z čeledi lipnicovitých (Poaceae). Jedná se převážně o vytrvalé byliny. Jsou hustě nebo i volně trsnaté, řidčeji vytváří výběžky. Listy ploché nebo síťnatě až štětinovitě svinuté, na vnější straně listu se při bázi nachází jazýček. Květy jsou v kláscích, které tvoří latu. Klásky jsou zboku jen nezřetelně smáčklé, zpravidla vícekvěté (2 i vícekvěté). Na bázi klásku jsou 2 plevy, pluchy jsou zpravidla zakončené osinou, jen zřídka bez osin. Plodem je obilka, která je elipsoidní a okoralá. Na celém světě se vyskytuje asi 300 druhů, hlavně v mírném pásu.
Některé druhy rodu kostřava jsou taxonomicky problematické, a odlišuje se od nich několik blízce příbuzných taxonů, hodnocených na úrovni druhu nebo poddruhu. Tyto taxony určí jen specialista. Příkladem jsou kostřava červená, kostřava ovčí, kostřava sivá či kostřava drsnolistá. Některé taxonomické problémy nebyly ještě uspokojivě dořešeny. Situaci také ztěžují některé kultivary trav uměle vysazované na trávníky, např. z příbuzenstva kostřavy červené. Pro spolehlivé určení úzkolistých kostřav je nutné dělat průřez listem, který je třeba sledovat pod silnou lupou či mikroskopem. Důležitá jsou vlákna sklerenchymu.
V České republice roste něco přes 20 druhů z rodu kostřava, záleží na taxonomickém pojetí. Pro lepší přehled je můžeme rozdělit do několika skupin.
Do této skupiny patří kostřava luční (Festuca pratensis), která je typická (alespoň většinou) absencí osin. Je to významný druh našich luk. Podobná kostřava rákosovitá pravá (Festuca arundinacea subsp. arundinacea se liší např. brvitým jazýčkem. Kostřava rákosovitá drsná (Festuca arundinacea subsp. uechtritziana) je vysazována do kulturních luk a nějaké osiny už má vyvinuty. Kostřava lesní (Festuca altissima) je typickým druhem bučin podhorských poloh a má vyvinuty osiny zřetelně. Podobná kostřava horská (Festuca drymeja) patři mezi kriticky ohrožené druhy-C1 a roste vzácně v listnatých lesích jižní a východní Moravy. Kostřava obrovská (Festuca gigantea) je druhem vlhkých lesů, je osinatá a má nápadná ouška, která srpovitě objímají stéblo.
Sem patří především kostřava červená (Festuca rubra s.l.), která je významným lučním druhem, zvláště v podhůří, řidčeji roste i v lesích. Specialisté dokážou od ní rozlišit ještě několik příbuzných taxonů: kostřava niťolistá (Festuca trichophylla), kostřava načernalá (Festuca nigrescens) a kostřava mnohokvětá (Festuca heteromalla). Jiným dobře poznatelným druhem je kostřava různolistá (Festuca heterophylla), kterou potkáme v listnatých lesích. Je nápadná velmi rozdílnými listy na stéblu, které jsou široké a přízemními, které jsou niťovité. Kriticky ohroženým druhem - C1 je kostřava ametystová (Festuca amethystina).
3. Listy svinuté, na průřezu je patrné, že sklerenchymatický pás je souvislý, nepřerušený.
Patří sem kostřava ovčí (Festuca ovina), která roste na kyselých krátkostébelných trávnících a v kyselých lesích. Od ní se dobře odliší příbuzný druh kostřava vláskovitá (Festuca filiformis), která nemá osiny. Hůře se odliší kostřava nízká (Festuca supina), která však v ČR roste jen v Krkonoších, Jeseníkách a na Králickém Sněžníku, zpravidla nad hranicí lesa. Od kostřavy ovčí specialisté odliší další poddruhy nebo druhy. Podobně je tomu u kostřavy sivé (Festuca pallens), která je druhem nelesních skal nižších poloh a je nápadná svými silnými a sivými listy. Na píscích rostou další 2 kriticky ohrožené druhy-C1, a to v Polabí kostřava písečná (Festuca psammophila) a na JV Moravě kostřava pochvatá (Festuca vaginata). Kriticky ohroženým - C1 vysokohorským druhem je kostřava peřestá (Festuca versicolor), kterou můžeme v ČR potkat jen v Krkonoších.
4. Listy svinuté, na průřezu je patrné, že sklerenchymatický pás je výrazně přerušen, jeden pás vede pod střední žilkou, 2 pásy na okrajích listu.
Kostřava žlábkatá (Festuca rupicola) je druhem suchých trávníků (nikoliv extrémně kyselých) nižších poloh. Ještě teplomilnější je kostřava walliská (Festuca valesiaca), také druh suchých trávníků. Druhem stepních trávníků je i kostřava nepravá (Festuca pseudovina), která roste i na zasolených místech a patří tudíž mezi fakultativní halofyty.
5. Listy svinuté, na průřezu je patrné, že sklerenchymatický pás je přerušován, ale nikoliv tak výrazně jako u skupiny předcházející.
Patří sem kostřava drsnolistá (Festuca brevipila, syn. Festuca trachyphylla (Hackel) Kraj.). Jedná se o taxonomicky nedořešenou skupinu. Patří sem i druh písků, kostřava Duvalova (Festuca duvalii), která je součástí komplexu Festuca brevipila. Jméno Festuca duvalii však nelze pro rostliny z ČR používat a celý problém a vztahy v rámci komplexu je nutné ještě řešit.
Květena ČR: 8 díl
Kostřava (Festuca) je rod trav, tedy z čeledi lipnicovitých (Poaceae). Jedná se převážně o vytrvalé byliny. Jsou hustě nebo i volně trsnaté, řidčeji vytváří výběžky. Listy ploché nebo síťnatě až štětinovitě svinuté, na vnější straně listu se při bázi nachází jazýček. Květy jsou v kláscích, které tvoří latu. Klásky jsou zboku jen nezřetelně smáčklé, zpravidla vícekvěté (2 i vícekvěté). Na bázi klásku jsou 2 plevy, pluchy jsou zpravidla zakončené osinou, jen zřídka bez osin. Plodem je obilka, která je elipsoidní a okoralá. Na celém světě se vyskytuje asi 300 druhů, hlavně v mírném pásu.
Svingel (Festuca) er en græsslægt, som er udbredt i Europa, Nordafrika, Asien og Nordamerika. Det er stauder med en tueformet vækst og smalle, indrullede blade. Blomsterne er samlet i treaksede toppe med 3-mangeblomstrede småaks. Her omtales kun de arter, som er vildtvoksende i Danmark, eller som dyrkes her.
Beskrevne arter
Die Schwingel (Festuca) sind eine Pflanzengattung innerhalb der Familie der Süßgräser (Poaceae). Die Gattung Festuca ist mit 633[1] Arten weltweit verbreitet (Kosmopolit).
Festuca-Arten sind krautige Pflanzen. Sie sind ausdauernd. Sie bilden Horste oder wachsen rasenförmig. Die Blätter sind gefaltet, eingerollt oder flach. Die Blattscheiden sind offen oder geschlossen. Die Halme sind unverzweigt.[2]
Festuca-Arten sind Rispengräser. Ihre Ährchen sind gestielt und bestehen aus (2-)4 oder wenigen Blütchen; sie sind von der Seite zusammengedrückt. Von den zwei Hüllspelzen ist die untere einnervig; die obere ist breiter und gewöhnlich dreinervig. Die Deckspelze ist am Rücken abgerundet, sie ist nicht gekielt und trägt oft eine Granne an der Spitze. Die Hüllspelze ist häutig. Es sind drei Staubblätter vorhanden. Die Frucht ist frei oder mit Vorspelze oder Deckspelze verwachsen.[2]
Eine vollständige Artenliste findet sich bei R. Govaerts.[3]
In Mitteleuropa kommen folgende Arten vor:
Weitere Arten aus Europa (Auswahl):
Weitere Arten außerhalb Europas (Auswahl):
Manche Autoren stellen beispielsweise die folgenden Arten nicht zu Festuca, sondern zu Lolium:[3]
Am bekanntesten ist der Rot-Schwingel (Festuca rubra), da er in vielen Rasenmischungen vorkommt. Aufgrund seines sehr feinen Blattes und des dichten Wuchses eignet sich der Rot-Schwingel für anspruchsvolle Rasenflächen. In Landschaftsrasenmischungen findet Festuca ovina als trockenheitsverträgliche Art Verwendung.
Als Ziergräser werden weitere Arten in Staudenpflanzungen verwendet. Als niedrige Horstgräser nutzt man Festuca glauca und Festuca ovina, als polsterförmig wachsende Art Festuca scoparia und als hohes Horstgras Festuca mairei.
Die Schwingel (Festuca) sind eine Pflanzengattung innerhalb der Familie der Süßgräser (Poaceae). Die Gattung Festuca ist mit 633 Arten weltweit verbreitet (Kosmopolit).
Kòstrzewa (Festuca L.) - to je szlach roscënów z rodzëznë Poaceae. Te trôwë sã gdze 10–200 cm wësoczi.
Kòstrzewa (Festuca L.) - to je szlach roscënów z rodzëznë Poaceae. Te trôwë sã gdze 10–200 cm wësoczi.
Q'uya (genus Festuca) nisqaqa huk qachu yura rikch'anam, achka rikch'aqmi.
Бетеге (лат. Festuсa, L.) – дан өсүмдүктөр тукумундагы көп жылдык өсүмдүк катары уруусу. КМШда 80 түрү анын ичинен Кыргызстанда 13 түрү кездешет. Негизинен дың жерлердеги тыгыз түптүү өсүмдүк болуп саналат. Европалык аймакта бетегелүү кичине аянттарда гана сакталып, өтө сейрек кездешет. Жайытта өтө эле пайдалуу; жылкы, кой, эчкилерге тоют катары колдонулат. Б-лер гүлдөө фазасында (абсолюттук кургак өлчөмдө) төмөнкү азыктарды камтыйт: протеин 8,5-10,5 % клетчатка 28-32 %, май 2,5-3,5 % зола – 5,5-7 % экстративдүү азоту жок заттар 46-55 %. Топ гүлү шыпыргы сымал, машагы үч, көп гүлдүү. Шалбаа бетегеси, кызыл бетеге, жикчелүү бетеге чарбалык жактан эң маанилүү. Шалбаа б-си тоолуу жерде, токойлуу жана токойлуу талаа зоналарында өсөт. Ар га жерден 50 ц чөп жыйналат. Жикчелүү бороздуу бетеге токойлуу талаа зонасынын түштүгүндө, талаа жана чөл зоналарында өсөт. Кызыл Б. бийикт. 40-45 см; дың топурактуу жерлерде, токойлуу талаалардын шорлуу топурактарында жана Борбордук Азиядагы кара топурактуу талааларда кездешет. Жогорку бетегелерден тышкары дагы Сибирь бетегеси, Украина бетегеси, Залесскийдин бетегесиси, Ичке жалбырактуу бетеге, жалбырагы түшмө бетеге, буралып турган бетеге, жана башка кездешет.
Бетеге (лат. Festuсa, L.) – дан өсүмдүктөр тукумундагы көп жылдык өсүмдүк катары уруусу. КМШда 80 түрү анын ичинен Кыргызстанда 13 түрү кездешет. Негизинен дың жерлердеги тыгыз түптүү өсүмдүк болуп саналат. Европалык аймакта бетегелүү кичине аянттарда гана сакталып, өтө сейрек кездешет. Жайытта өтө эле пайдалуу; жылкы, кой, эчкилерге тоют катары колдонулат. Б-лер гүлдөө фазасында (абсолюттук кургак өлчөмдө) төмөнкү азыктарды камтыйт: протеин 8,5-10,5 % клетчатка 28-32 %, май 2,5-3,5 % зола – 5,5-7 % экстративдүү азоту жок заттар 46-55 %. Топ гүлү шыпыргы сымал, машагы үч, көп гүлдүү. Шалбаа бетегеси, кызыл бетеге, жикчелүү бетеге чарбалык жактан эң маанилүү. Шалбаа б-си тоолуу жерде, токойлуу жана токойлуу талаа зоналарында өсөт. Ар га жерден 50 ц чөп жыйналат. Жикчелүү бороздуу бетеге токойлуу талаа зонасынын түштүгүндө, талаа жана чөл зоналарында өсөт. Кызыл Б. бийикт. 40-45 см; дың топурактуу жерлерде, токойлуу талаалардын шорлуу топурактарында жана Борбордук Азиядагы кара топурактуу талааларда кездешет. Жогорку бетегелерден тышкары дагы Сибирь бетегеси, Украина бетегеси, Залесскийдин бетегесиси, Ичке жалбырактуу бетеге, жалбырагы түшмө бетеге, буралып турган бетеге, жана башка кездешет.
Бүтәгә, һолобаш (лат. Festuca) — ҡыяҡлылар ғаиләһенә ҡараған үҫемлек төрө.
300‑ҙән ашыу төрө билдәле, ике ярымшарҙың тропик булмаған бүлкәттәрендә һәм тропик бүлкәт тауҙарында таралған. Башҡортостанда 9 төрө үҫә. Болон бүтәгәһе, валиссия бүтәгәһе (типсәк), ҡая бүтәгәһе, ҡыҙыл бүтәгә, ялған һарыҡ үтәгәһе республиканың бөтә биләмәһендә тиерлек таралған, эндемик Игошина бүтәгәһе, реликттар гигант бүтәгәһе һәм һонтор бүтәгә — тау болондарында һәм тау тундраһында, ҡамышүлән бүтәгә — һирәкләп Башҡортостандың Урал алдында һәм Башҡортостан (Көньяҡ) Уралында.
Оҙон йәки ҡыҫҡа тамырһабаҡлы күп йыллыҡ үлән. Һабағы төҙ, 20—160 см бейеклектә. Япрағы ҡыяҡ, яҫы, буй бөкләнгән йәки төрөлгән, ҡытыршы, һирәгерәк шыма, төклө йәки төкһөҙ; япраҡ еңсәһе йомоҡ йәки бүленгән, йыш ҡына ҡолаҡлы, телсәһе ярылы. Башағы ян-яҡтан ҡыҫылған, 2—10 сәскәле. Башаҡ тәңкәһе тигеҙһеҙ, һиҙелер-һиҙелмәҫ киль менән. Аҫҡы сәскә тәңкәһе осло башлы йәки ҡылсыҡлы. Сәскәлеге — һепертке. Май—август сәскә ата. Емеше — бөртөксә. Болонда, ташлы битләүҙәрҙә, ҡаяла, далала, киң япраҡлы урманда һ.б. үҫә.
Декоратив, мал аҙығы үҫемлектәре. Культурала болон Б. таралған. 1000 орлоғоноң ауырлығы 1,8—3,2 г. Ҡышҡа һәм ҡоролоҡҡа сыҙамлы үҫемлек. Иртә өлгөрөүе менән айырыла, 2 тапҡыр сабырға мөмкин. Сабылғандан һәм тапалғандан һуң яҡшы үҫә. Йәшел мал аҙығы өсөн бер йыллыҡ үләндәр, аралыҡ һәм ужым иген культуралары. Иртә яҙ сәселә. Сәсеү нормаһы (кг/ га): рәт ысулы менән сәскәндә 14—16, киң рәтләп — 8—10, күмеү тәрәнлеге 1,5—1,8 см. Уңдырышлылығы (ц/ га): йәшел масса 150—180, бесән 40—50, орлоҡ 3,5—4,0; 100 кг йәшел массала 26,3 аҙыҡ берәмеге, 2,2 кг үҙләштерелеүсе протеин бар (Өфө тәжрибә-производство хужалығы, 1981—84). Культуралы сабынлыҡ һәм көтөүлек булдырғанда үлән ҡатнашмаһында ҡулланыла. Бүтәгә агротехникаһын эшләү һәм сорттарын сығарыу буйынсаса фәнни тикшеренеүҙәр 20 быуаттың 50‑се йылдарынан башлап Башҡортостан ауыл хужалығы институтында(хәҙерге Башҡортостан аграр университет) (Ғ.Ҡ.Зарипова, Р. С.Йәнекәев һ.б.) алып барыла. Урал аръяғы дала зонаһында, Урал алды дала зонаһында һәм көньяҡ урман-дала зонаһында үҫтереүгә тәҡдим ителгән. Башҡортостан буйынса ҡулланылышҡа Моршанская 1304, Пензенская 1 сорттары индерелгән.
Бүтәгәләр ырыуы Ҡыяҡлылар (башаҡлылар) (Poaceae) ғаиләһенә ҡарай аҫ рәт Ҡыяҡ сәскәлеләр (Poales).
тағы ла 17 ғаилә ( APG II системаһына ярашлы) яҡынса 300 төр тәртип Ҡыяҡ сәскәлеләр ырыу Бүтәгә бүлек Сәскәлеләр, йәки ябыҡ орлоҡлолар ғаилә Ҡыяҡлылар(башаҡлылар) тағы ла сәскәле үҫемлектәоҙең 44 тәртибе барБүтәгә, һолобаш (лат. Festuca) — ҡыяҡлылар ғаиләһенә ҡараған үҫемлек төрө.
Виук (науч. Festuca) — род од околу 300 видови на повеќегодишни растенија од семејството на тревите (Poaceae), потсемејсто ливадарки (Pooideae). Родот има космополитска распространетост, со тоа што највеќе видови виреат во студените умерени подрачја.[1] Родот е во блиско сродство со пијанката (или ’ржена трева, Lolium).
Членовите на родот можат да бидат ниски тревки (10 см со фини листови потенки од 1 мм) до треви со висини од 2 м и големи листови (долги 60 см и широки 2 см).
Виукот полен значаен причинител на алергиски ринит.
Виукот има некои значајни видови погодни за тревници,[2] терени за голф и терени за боќање (ситнолисните видови). Други видови имаат висока хранлива вредност што се користат за напасување на добиток и добивање на сено. Виукот лесно вирее на голи земјишта и другите, успева подобро од другите растенија и опстанува неколку години, па затоа наоѓа примена во спречувањето на ерозија на почвата.
.jpg)
|accessdate= (помош) Виук (науч. Festuca) — род од околу 300 видови на повеќегодишни растенија од семејството на тревите (Poaceae), потсемејсто ливадарки (Pooideae). Родот има космополитска распространетост, со тоа што највеќе видови виреат во студените умерени подрачја. Родот е во блиско сродство со пијанката (или ’ржена трева, Lolium).
Членовите на родот можат да бидат ниски тревки (10 см со фини листови потенки од 1 мм) до треви со висини од 2 м и големи листови (долги 60 см и широки 2 см).
Виукот полен значаен причинител на алергиски ринит.
Пусточей тикше[1], лиякс: пусточей[2], пицеме палакс[2] (лат. Festuca, руз. Овсяница) — буень тикшень касовкс. Сюронь семиястонть (Poaceae)
Festuca (fescue) is a genus of flowering plants belonging to the grass family Poaceae (subfamily Pooideae). They are evergreen or herbaceous perennial tufted grasses with a height range of 10–200 cm (4–79 in) and a cosmopolitan distribution, occurring on every continent except Antarctica.[2] The genus is closely related to ryegrass (Lolium), and recent evidence from phylogenetic studies using DNA sequencing of plant mitochondrial DNA shows that the genus lacks monophyly. As a result, plant taxonomists have moved several species, including the forage grasses tall fescue and meadow fescue, from the genus Festuca into the genus Lolium,[3] or alternatively into the segregate genus Schedonorus.
Because the taxonomy is complex, scientists have not determined how many true species belong to the genus, but estimates range from more than 400[4] to over 640.[5][6][7]
Fescue pollen is a significant contributor to hay fever.[8]
The genus Festuca represents a major evolutionary line of the tribe Poeae. The ancient group has produced various segregates that possess more advanced characteristics than Festuca, including racemose inflorescences and more annual habits.
The word "festuca" is a Latin word meaning "stem" or "stalk" first used by Pliny the Elder to describe a weed.[2] The word Festuca first appears to describe grasses in Dodoens' "Stirpium historiae pemptades sex, sive libri XXX" in 1583. However, the plant Dodoens described as Festuca altera is truly Bromus secalinus. Other authors before Linnaeus used the name to describe other various species of Bromus. In the first edition of "Genera Plantarum", Linnaeus describes seven species of Festuca, five of which are truly Bromus grasses with the other two being Festuca gigantea and Festuca pratensis. In 1753 the genus is accepted as first being formally described, in Linnaeus' "Species Plantarum". Eleven species were described, with F. ovina being the type species. Of these eleven, one species was Danthonia, one Poa, and one Koeleria. The first major monograph on the genus was Hackel's "Monographia Festucarum Europaearum" in 1882. Since Linnaeus' publications, seven genera have been proposed for groups of perennial fescues and fifteen for annual fescues, all with varying degrees of acceptance.[9] For example, in 1906 the subgenus Vulpia was introduced for North American species. The annual habit and shorter anthers of Vulpia has since been enough to distinguish Vulpia as a separate genus from Festuca.[10]
The taxonomy of the genus is ultimately problematic and controversial, as evidenced by the large number of small genera closely related to Festuca. Often distinguishing species within the genus requires the analysis of highly specific morphological differences on characters such as ovary pubescence or leaf sclerenchyma patterns. This distribution of sclerenchyma tissue is an important distinguishing character between species, and though species can be locally distinguished without analyzing these characteristics, to distinguish the genus as a whole the analysis is necessary.[2]
Festuca grasses are perennial and bisexual plants that are densely to loosely cespitose. Some grasses are rhizomatous, some lack rhizomes, and rarely species are stoloniferous. The culms of the grasses are typically glabrous and smooth, though some species have scabrous culms or culms that are pubescent below the inflorescences. The leaf sheaths range from open to the base to closed to the top. Some species have sheaths that persist over years and typically have deciduous blades, and some species have sheaths that quickly shred into fibers and decay in senescence and typically have blades that are not deciduous. Species lack auricles. The membranous ligules measure 0.1–8 mm (0.0039–0.3150 in) and are typically longest at the margins. The ligules are typically truncate and ciliate, though they can occasionally be acute or erose. The flat and conduplicate leaf blades are involute or convolute and are sometimes glaucous or pruinose. The abaxial surfaces of leaf blades are glabrous or scabrous and occasionally pubescent or puberulent. The adaxial surfaces of leaf blades are typically scabrous, though occasionally are hirsute or puberulent. The abaxial sclerenchyma tissue forms longitudinal strands that vary in presence from the margins and opposite of the midvein to adjacent to some or every lateral vein. These longitudinal strands occasionally merge into interrupted or continuous bands. Bands of confluent strands that reach veins are known as "pillars". The adaxial sclerenchyma tissue sometimes forms strands that are opposite or extend to epidermal veins. Some strands form "girders" together with the abaxial sclerenchyma tissue that connect epidermides at some or all veins.[2]
The inflorescences of species are open or contracted panicles, occasionally racemes, with one to two (rarely three) branches at their lower node. The branches are erect and begin to spread during anthesis, and occasionally lower branches are reflexed. The spikelets have two to twelve mostly bisexual florets. The rachillas are typically either scabrous or pubescent, but can occasionally be smooth and glabrous. The subequal or unequal glumes are ovate to lanceolate, acute to acuminate, and are typically exceeded by the florets. The lower glumes are as long or shorter than their adjacent lemmas and have one (rarely two or three) veins, and the upper glumes have three (rarely four or five) veins. The calli are typically glabrous and smooth, but can be occasionally scabrous or rarely pubescent. The chartaceous or sometimes coriaceous lemmas have somewhat dorsally rounded and distally keeled bases. The lemmas typically have five (rarely six or seven) veins. The lemmas have acute to attenuate apices that are occasionally doubly pointed, and terminal awns or mucros. The bidentate paleas are shorter to longer than the lemmas, with scabrous-ciliate veins. The regions between the veins are smooth and glabrous near the base of the paleas and become scabrous or puberulent distally. All grasses have three anthers. The ovaries are glabrous with occasionally hispidulous apices on which hairs persist when ovaries become caryopses. The oblong caryopses have adaxial grooves. The linear hila vary in length from half as long to as long as the caryopses.[2]
Some fescues are used as ornamental and turf grasses and as pasture and hay for livestock, being a highly nutritious stock feed.[5] Festuca rubra and F. rubra subsp. commutata are used as lawn grasses, and these species, F. arundinacea, and F. trachyphylla are used in parks, deforested areas, and sports fields for land stabilization. F. saximontana and F. idahoensis are used as rangeland grasses for livestock, and fescues often provide good forage for native wildlife.[10] F. ovina and its various subspecies are the most important grazing fescues for North America, and F. arundinacea is one of the most important hay and pasture grasses in Europe.[9] Fescue is easily established on bare ground, outcompeting other plants and persisting over several years, and so is often used in soil erosion control programs. Tall fescue (F. arundinacea) is good for this purpose, and one cultivar, 'Kentucky 31', was used in land reclamation during the Dust Bowl of the 1930s in the US.[11] Fescues have been used as building material, as rope and as a variety of other things in indigenous Ethiopian communities, in particular the Guassa Community Conservation Area where it is referred to as 'Guassa Grass'.[12] The grasses F. amethystina, F. cinerea, F. elegans, F. glauca, and F. pallens are all grown as ornamentals.[2]
Fescue is sometimes used as feed for horses. However, fescue poisoning, caused by ergot alkaloids produced by the endophytic fungus Epichloë coenophiala, is a risk for pregnant mares.[13] During the last three months of pregnancy fescue poisoning increases the risk of spontaneous abortion, stillbirths, retained placenta, absent milk production, and prolonged pregnancy.[14] Incorporating legumes into the fescue can be a way to increase livestock gains and conception rates, even if the fescue is infected.[15]
Infrageneric ranks: [16]
Festuca (fescue) is a genus of flowering plants belonging to the grass family Poaceae (subfamily Pooideae). They are evergreen or herbaceous perennial tufted grasses with a height range of 10–200 cm (4–79 in) and a cosmopolitan distribution, occurring on every continent except Antarctica. The genus is closely related to ryegrass (Lolium), and recent evidence from phylogenetic studies using DNA sequencing of plant mitochondrial DNA shows that the genus lacks monophyly. As a result, plant taxonomists have moved several species, including the forage grasses tall fescue and meadow fescue, from the genus Festuca into the genus Lolium, or alternatively into the segregate genus Schedonorus.
Because the taxonomy is complex, scientists have not determined how many true species belong to the genus, but estimates range from more than 400 to over 640.
Festuko[1] (latine Festuca) estas vegetala genro el Pooideae. La specioj estas plurjaraj herboj kun plataj aŭ enenvolviĝintaj folioj.
Festukoj havas florarojn kiel paniklojn, esceptokaze la paniklo estas spikoforma. Pluraj specioj prezentas paniklojn kun kun ĝemelaj neegalaj branĉetoj. La spiketo enhavas plurajn florojn. Glumoj estas pli mallongaj ol la spiketo. La fina floro estas sterila. La aliaj floroj estas duseksaj kun 3 stamenoj, 2 lodikloj kaj unu ovario kun du finaj plumaj stigmoj (ĉe la bromusoj, la stigmoj estas subfinaj). La glumoj estas karenaj. La eksteraj glumoj estas pli mallongaj ol la internaj. La eksteraj paleoj havas rondigan dorson (ĉe la pooj, la dorso esta karena). Kiam la eksteraj paleoj havas aristojn, ili situas fine aŭ malofte subfine. La festukoj havas membranajn ligulojn kelkfoje ege malvastajn. Kelkaj specioj havas ankaŭ Aŭriklojn. La semo enhavas bastoneton.
Festukoj estas uzataj kiel furaĝo (ekzemple Festuca rubra) aŭ por herbotapiŝo (ekzemple Festuca rubra).
Festuko (latine Festuca) estas vegetala genro el Pooideae. La specioj estas plurjaraj herboj kun plataj aŭ enenvolviĝintaj folioj.
Festuca es un género de poáceas (o gramíneas)[1] distribuidas en las regiones templadas y en montañas de regiones tropicales. Comprende aproximadamente unas 450 a 600 especies,[2] muchas de las cuales se consideran excelentes forrajeras y se las cultiva para tal fin.
El género Festuca incluye a hierbas perennes, con hojas planas, convolutas o conduplicadas y espiguillas dispuestas en panojas.
Las espiguillas son pauci- o plurifloras, comprimidas lateralmente, con raquilla articulada por encima de las glumas y entre los antecios. Las glumas son lineal-lanceoladas o lanceoladas, agudas, desiguales, siendo menor la gluma inferior. Las lemmas son lanceoladas u oblongo-lanceoladas, membranosas o papiráceas, redondeadas en el dorso, 5-nervadas, agudas, generalmente aristadas en el ápice. La lemma es bicarenada. Las flores son hermafroditas o bien, las superiores masculinas. Los estambres son 1 a 3, los estilos son cortos con estigmas plumosos. El cariopse es oblongo o lineal.[cita requerida]. Varios híbridos son fértiles.[3]
Aunque en agricultura algunas especies son consideradas malezas, por su gran capacidad de regeneración y su resistencia a desaparecer, son un forraje muy nutritivo para los herbívoros y se utilizan a estas especies para alimento de la fauna salvaje y el ganado doméstico y en programas de control para evitar la erosión de los suelos.
Son gramíneas próximas a Lolium muy difundidas y capaces de adaptarse a los más diversos tipos de suelos y climas, muy resistentes al pisoteo, agresivas, invasivas y persistentes. Son plantas pioneras que sobreviven donde muchas especies leñosas no son capaces de hacerlo y constituyen en algunas áreas el único alimento disponible. Algunas especies están adaptadas a suelos áridos, calizos, arenosos, yesosos, salobres o tóxicos, con exceso de aluminio, cobre, mercurio y otros metales. En zonas apropiadas forman praderas densas.
Su distribución es mundial, excepto en la Antártida.[1]
El género fue descrito por Carlos Linneo y publicado en Species Plantarum 1: 73–76. 1753.[4] La especie tipo es: Festuca ovina L.
El nombre del género deriva del latín y significa tallo o brizna de paja, también el nombre de una mala hierba entre la cebada.
El número cromosómico básico del género es x = 7, con números cromosómicos somáticos de 2n = 14, 28, 35, 42, 56 y 70, ya que hay especies diploides y una serie poliploide. Cromosomas relativamente "grandes".[1]
Se han descrito híbridos intergenéricos (notogéneros) entre Festuca con Vulpia (× Festulpia Melderis ex Stace & R.Cotton), con Lolium (× Festulolium Ascher & Graebn.) y con Bromus (× Bromofestuca Prodan)[8][1]
Algunas especies son parasitadas por hongos endófitos como Neotyphodium, Acremonium o Claviceps, que se distribuyen por toda la planta excepto las raíces y que produce sustancias tóxicas alcaloides venenosas para el ganado, que en cantidad elevada producen la muerte, siendo también la causa de abortos y anomalías físicas como peso bajo, malformaciones o enanismo.[cita requerida]
Festuca es un género de poáceas (o gramíneas) distribuidas en las regiones templadas y en montañas de regiones tropicales. Comprende aproximadamente unas 450 a 600 especies, muchas de las cuales se consideran excelentes forrajeras y se las cultiva para tal fin.
Aruhein (Festuca) on kõrreliste sugukonda kuuluv taimeperekond.
Aruheinte lehed on alt tugevalt läikivad, lehetuped alati lahtised. Pähikud 4–15 mm pikkused, kuni 15 õiega. [1]
Perekonda kuulub üle 200 liigi.
Aruhein (Festuca) on kõrreliste sugukonda kuuluv taimeperekond.
Aruheinte lehed on alt tugevalt läikivad, lehetuped alati lahtised. Pähikud 4–15 mm pikkused, kuni 15 õiega.
Perekonda kuulub üle 200 liigi.
Festuca Poaceae familiaren landare loredunen genero bat da, mundu osoko eskualde epeletan eta eskualde tropikaletako mendietan bizi dena. 200 espezie inguru ditu, horietako asko bazka-landare ezagunak direnak.
Festuca Poaceae familiaren landare loredunen genero bat da, mundu osoko eskualde epeletan eta eskualde tropikaletako mendietan bizi dena. 200 espezie inguru ditu, horietako asko bazka-landare ezagunak direnak.
Nadat (Festuca) on heinäkasvisuku, johon kuuluu monivuotisia lajeja. Niiden tähkylät ovat 3–10-kukkaisia ja liereäselkäisiä.[1]
Nadat risteytyvät sukurajan yli raiheinien kanssa. Risteymäsuku on rainadat (× Festulolium).[2]
Suomessa kasvaa kaksitoista natalajia:[1][3]
Tunturinataa (Festuca richardsonii) on aikaisemmin pidetty lajina, mutta se on sisällytetty pohjanpunanataan. [4][1]
Muualla kasvavia natalajeja:
Nadat (Festuca) on heinäkasvisuku, johon kuuluu monivuotisia lajeja. Niiden tähkylät ovat 3–10-kukkaisia ja liereäselkäisiä.
Nadat risteytyvät sukurajan yli raiheinien kanssa. Risteymäsuku on rainadat (× Festulolium).
Festuca
Festuca (fétuque) est un genre de plantes monocotylédones de la famille des Poaceae (graminées), dont plusieurs espèces sont cultivées comme plantes fourragères. Ce genre comprend un grand nombre d'espèces, cependant comme la taxinomie est complexe, le nombre d'espèces véritablement rattachées au genre est incertain. Les estimations vont de plus de 400[1] à plus de 500[2],[3].
Beaucoup de ces espèces sont intéressantes au point de vue fourrager ; quelques-unes d'entre elles, comme Festuca arundinacea, Festuca pratensis, Festuca rubra, sont même de première importance. Le mot « Festuca », qui est un des noms latins du foin, prouve que depuis longtemps ces plantes sont considérées comme un fourrage de premier ordre[réf. nécessaire]. Certaines espèces, à feuilles très fines, telles que Festuca rubra, Festuca tenuifolia, Festuca ovina etc., sont aussi cultivées pour constituer des pelouses ou des terrains de sport, D'autres, comme Festuca arundinacea, Festuca ovina, Festuca rubra, Festuca tenuifolia, sont des mauvaises herbes des cultures[4].
Le pollen des fétuques contribue beaucoup au rhume des foins[5].
Les caractères botaniques des Fétuques reposent sur la forme des glumes, qui sont carénées ; sur l'absence presque complète de barbes et sur la forme oblongue de la graine.
Les fétuques ont des inflorescences en panicule rameuse, dans quelques rares cas la panicule peut être spiciforme. Plusieurs espèces présentent des panicules à rameaux géminés inégaux.
L'épillet contient plusieurs fleurs. Les glumes sont plus courtes que l'épillet.
La fleur terminale est stérile. Les autres fleurs sont hermaphrodites avec 3 étamines, 2 lodicules et un ovaire à 2 stigmates plumeux terminaux (chez les bromes les stigmates sont subterminaux). Les glumes sont carénées. La glume inférieure est plus courte que la glume supérieure. Les glumelles inférieures ont le dos arrondi (chez les paturins le dos est caréné) et quand elles ont des arêtes, celles-ci sont en position terminale, rarement subterminale.
Les fétuques ont une ligule membraneuse parfois très réduite, certaines ont également des oreillettes. La semence présente une baguette.
En somme, les caractères qui distinguent les Fétuques des Bromes, des Paturins et des Dactyles ne sont qu'assez secondaires et ils laissent une grande confusion dans la nomenclature botanique, la même espèce étant souvent placée par divers auteurs dans deux ou trois genres différents.
Enfin, les diverses espèces de Fétuques diffèrent considérablement par leur taille, leur rendement et leur valeur fourragère.
Le genre Festuca est très proche du genre Lolium (ray-grass). Des études phylogénétiques utilisant le séquençage de l'ADN mitochondrial ont montré que ce genre n'est pas monophylétique. Cela a conduit des taxinomistes à transférer plusieurs espèces, dont des graminées fourragères comme la fétuque élevée et la fétuque des prés, du genre Festuca vers le genre Lolium[6].
Festuca
Festuca (fétuque) est un genre de plantes monocotylédones de la famille des Poaceae (graminées), dont plusieurs espèces sont cultivées comme plantes fourragères. Ce genre comprend un grand nombre d'espèces, cependant comme la taxinomie est complexe, le nombre d'espèces véritablement rattachées au genre est incertain. Les estimations vont de plus de 400 à plus de 500,.
Beaucoup de ces espèces sont intéressantes au point de vue fourrager ; quelques-unes d'entre elles, comme Festuca arundinacea, Festuca pratensis, Festuca rubra, sont même de première importance. Le mot « Festuca », qui est un des noms latins du foin, prouve que depuis longtemps ces plantes sont considérées comme un fourrage de premier ordre[réf. nécessaire]. Certaines espèces, à feuilles très fines, telles que Festuca rubra, Festuca tenuifolia, Festuca ovina etc., sont aussi cultivées pour constituer des pelouses ou des terrains de sport, D'autres, comme Festuca arundinacea, Festuca ovina, Festuca rubra, Festuca tenuifolia, sont des mauvaises herbes des cultures.
Le pollen des fétuques contribue beaucoup au rhume des foins.
Festuca, as festucas[2], é un xénero de gramíneas (ou poáceas)[1] distribuídas nas rexións temperadas e en montañas de rexións tropicais. Comprende unhas 200 especies, moitas das cales considéranse excelentes forraxeiras e se cultivan para tal fin.
O xénero Festuca inclúe a herbas perennes, con follas planas, convolutas ou conduplicadas e espículas dispostas en espigas.
As espículas son pauci- ou plurifloras, comprimidas lateralmente, con raquilla artellada por riba das glumas e entre os antecios. As glumas son lineal-lanceoladas ou lanceoladas, agudas, desiguais, sendo menor a gluma inferior. As lemmas son lanceoladas ou oblongo-lanceoladas, membranosas ou papiráceas, arredondadas no dorso, 5-nervadas, agudas, xeralmente arestadas no ápice. A lemma é bicarenada. As flores son hermafroditas ou ben, as superiores masculinas. Os estames son 1 a 3, os estilos son curtos con estigmas plumosos. O cariopse é oblongo ou lineal.
Aínda que en agricultura algunhas especies son consideradas malezas, pola súa gran capacidade de rexeneración e a súa resistencia a desaparecer, son un forraxe moi nutritivo para os herbívoros e se utilizan a estas especies para alimento da fauna salvaxe e o gado doméstico e en programas de control para evitar a erosión dos solos.
Son gramíneas achegadas a Lolium moi difundidas e capaces de se adaptar aos máis diversos tipos de solos e climas, moi resistentes ás pisadas, agresivas, invasivas e persistentes. Son plantas pioneiras que sobreviven onde moitas especies leñosas non son quen de facelo e constitúen nalgunhas áreas o único alimento dispoñíbel. Algunhas especies están adaptadas a solos áridos, calcarios, areentos, xesosos, salobres ou tóxicos, con exceso de aluminio, cobre, mercurio e outros metais. En zonas apropiadas forman pradarías mestas.
A súa distribución é mundial, agás na Antártida.
O xénero foi descrito por Carl von Linné e publicado en Species Plantarum 1: 73–76. 1753.[3] A especie tipo é: Festuca ovina L.
O nome do xénero deriva do latín e significa talo de palla, tamén o nome dunha herba má entre o orxo.
O número cromosómico básico do xénero é x = 7, con números cromosómicos somáticos de 2n = 14, 28, 35, 42, 56 y 70, xa que hai especies diploides e unha serie poliploide. Cromosomas relativamente "grandes".[1]
Téñense descrito híbridos interxenéricos (notoxéneros) entre Festuca con Vulpia (× Festulpia Melderis ex Stace & R.Cotton), con Lolium (× Festulolium Ascher & Graebn.) e con Bromus (× Bromofestuca Prodan)[1][6]
Algunhas especies son parasitadas por fungos endófitos como Neotyphodium, Acremonium ou Claviceps, que se distribúen por toda a planta agás nas raíces e que produce substancias tóxicas alcaloides velenosas para o gado, que en cantidade elevada producen a morte, sendo tamén a causa de malpartos e anomalías físicas como peso baixo, malformacións ou ananismo.
Festuca, as festucas, é un xénero de gramíneas (ou poáceas) distribuídas nas rexións temperadas e en montañas de rexións tropicais. Comprende unhas 200 especies, moitas das cales considéranse excelentes forraxeiras e se cultivan para tal fin.
Dornica[1][2] (Festuca) je ród ze swójby słódkich trawow (Poaceae).
Wobsahuje sćěhowace družiny:
« Dornica » w druhich wikimediskich projektach :
Dornica (Festuca) je ród ze swójby słódkich trawow (Poaceae).
Wobsahuje sćěhowace družiny:
alpska dornica (Festuca alpina) ametystowa dornica (Festuca amethystina) blěda dornica (Festuca pallens) ćeńkołopjenata dornica (Festuca trichophylla) ćěmna dornica (Festuca nigrescens) čerwjena dornica (Festuca rubra) čorna dornica (Festuca puccinellii) dołhołopjenata dornica (Festuca longifolia) duvalowa dornica (Festuca duvalii) fijałkomódra dornica (Festuca violacea) hładka dornica (Festuca laevigata) hruba dornica (Festuca brevipila) hruba wowča dornica (Festuca heteropachys) kamzykowa dornica (Festuca rupicaprina) kosmata dornica (Festuca rupicola) łučna dornica (Festuca pratensis) lěsna dornica (Festuca altissima) mała dornica (Festuca airoides) mnohokwětkata čerwjena dornica (Festuca heteromalla) módrozelena dornica (Festuca glaucina) nawěwowa dornica (Festuca polesica) něžna dornica (Festuca pulchella) niska dornica (Festuca quadriflora) njeprawa wowča dornica (Festuca pulchra) noriska dornica (Festuca norica) patzkowa dornica (Festuca patzkei) pisana dornica (Festuca varia) sćinojta dornica (Festuca arundinacea) šwižna dornica (Festuca heterophylla) waliziska dornica (Festuca valesiaca) włosata dornica (Festuca filiformis) wowča dornica (Festuca ovina) wysoka dornica (Festuca gigantea)Vingull (fræðiheiti: Festuca) er ættkvísl af grasaætt. Ættkvíslin telur um 300 tegundir og lifa þær flestar í tempruðu loftslagi. Ættkvíslin er nokkuð skyld Rýgresi og eru stundum æxlaðar saman.
Vinglar eru bæði stórir og smáir, frá 10 cm hæð með flöt en mjó blöð að stærri tegundum sem ná 60 cm hæð og hafa 1 cm breið blöð. Vinglar eru algeng túngrös og eru einnig notuð á velli enda þola þeir alla jafna traðk og beit vel. Ýmsar tegundir vingla hafa verið notaðir við landgræðslu en þó helst í bland með öðrum tegundum.
Algengustu tegundir vingla eru:
Vingull (fræðiheiti: Festuca) er ættkvísl af grasaætt. Ættkvíslin telur um 300 tegundir og lifa þær flestar í tempruðu loftslagi. Ættkvíslin er nokkuð skyld Rýgresi og eru stundum æxlaðar saman.
Vinglar eru bæði stórir og smáir, frá 10 cm hæð með flöt en mjó blöð að stærri tegundum sem ná 60 cm hæð og hafa 1 cm breið blöð. Vinglar eru algeng túngrös og eru einnig notuð á velli enda þola þeir alla jafna traðk og beit vel. Ýmsar tegundir vingla hafa verið notaðir við landgræðslu en þó helst í bland með öðrum tegundum.
Festuca L., 1753 è un genere di piante appartenente alla famiglia delle Poaceae[1].
Viene citata da Dante nel XXXII canto dell'inferno nella Divina Commedia, verso 12: "e trasparíen come festuca in vetro".
Lo stesso argomento in dettaglio: Specie di Festuca. Comprende oltre 600 specie tra cui[1]:
Molte specie di Festuca sono utilizzate come foraggio. Le diverse specie selvatiche di festuca possono essere ben visibili in un comune prato. Per alcuni la Festuca risulta essere anche un indicatore biologico, cioè un organismo in grado di fornirci informazioni sulla qualità dell'ambiente. La presenza di questa specie indica infatti uno stato di degrado dell'ambiente in cui si è sviluppata. La pianta, come tutte le graminacee, è caratterizzata dalla spiga e dai relativi chicchi, nonché dalla formazione di paglia.
Nel diritto germanico e in quello romano fuscelli di festuca erano usati come pegno a suggello di contratti.
Festuca L., 1753 è un genere di piante appartenente alla famiglia delle Poaceae.
Viene citata da Dante nel XXXII canto dell'inferno nella Divina Commedia, verso 12: "e trasparíen come festuca in vetro".
Eraičinas (lot. Festuca, vok. Schwingel) – miglinių (Poaceae) šeimos augalų gentis, kuriai priklauso pašarinės žolės su šluotelės pavidalo žiedynais. Labai polimorfinė gentis, nes yra daug formų. Rūšis apibūdinti sunku. Genties pavadinimas yra keltiškas, nuo žodžio fest – pašarinis.
Iš viso yra aprašyta apie 300 rūšių. Lietuvoje auga 11 rūšių:
ir kt.
Raudonasis eraičinas (Festuca rubra)
Svingel er ei slekt i grasfamilien. Plantane i slekta er fleirårige gras med fleirblomstra småaks. Dei har spisse agner som er rundryggja nedst og litt kvassryggja øvst. Ytteragnene er mykje kortare enn småakset. Agner har oftast kvass brodd. Slekta har ei kosmopolitisk utbreiing med over 200 artar. I Noreg veks åtte artar.
Svingel er ei slekt i grasfamilien. Plantane i slekta er fleirårige gras med fleirblomstra småaks. Dei har spisse agner som er rundryggja nedst og litt kvassryggja øvst. Ytteragnene er mykje kortare enn småakset. Agner har oftast kvass brodd. Slekta har ei kosmopolitisk utbreiing med over 200 artar. I Noreg veks åtte artar.
Svingel er en slekt i gressfamilien. Plantene i slekten er flerårige gress med flerblomstrende småaks. De har spisse agner (dekkblad) som er runde nederst og litt spissere øverst. Ytteragnene er mye kortere enn småakset. Agner har vanligvis spiss brodd. Slekten har en kosmopolitisk utbredelse med over 200 arter. I Norge vokser åtte arter.
Svingel er en slekt i gressfamilien. Plantene i slekten er flerårige gress med flerblomstrende småaks. De har spisse agner (dekkblad) som er runde nederst og litt spissere øverst. Ytteragnene er mye kortere enn småakset. Agner har vanligvis spiss brodd. Slekten har en kosmopolitisk utbredelse med over 200 arter. I Norge vokser åtte arter.
Kostrzewa (Festuca L.) – rodzaj roślin należący do rodziny wiechlinowatych. Należy do niego ok. 450 gatunków występujących w strefie klimatu umiarkowanego na całym świecie, w strefie międzyzwrotnikowej gatunki z tego rodzaju rosną w górach. W obrębie rodzaju wyróżnia się wiele gatunków zbiorowych, wiele taksonów jest morfologicznie bardzo podobnych. Ważnymi cechami diagnostycznymi jest układ pasm sklerenchymy na przekroju poprzecznym liścia oraz sposób rozgałęziania się pędów wegetatywnych (śródpochwowe lub pozapochwowe)[2]. Gatunkiem typowym jest Festuca ovina L.[3]
Rodzaj należący do rodziny wiechlinowatych (Poaceae), rzędu wiechlinowców (Poales)[1]. W obrębie rodziny należy do podrodziny wiechlinowych (Pooideae), plemienia Poeae, podplemienia Loliinae[4].
Gromada okrytonasienne (Magnoliophyta Cronquist), podgromada Magnoliophytina Frohne & U. Jensen ex Reveal, klasa jednoliścienne (Liliopsida Brongn.), podklasa komelinowe (Commelinidae Takht.), nadrząd Juncanae Takht., rząd wiechlinowce (Poales Small), rodzina wiechlinowate (Poaceae (R. Br.) Barnh.) podrodzina kostrzewowe (Festucoideae Link), plemię Festuceae Dumort., podplemię Festucinae C. Presl., rodzaj kostrzewa (Festuca L.)[5].
Kostrzewa (Festuca L.) – rodzaj roślin należący do rodziny wiechlinowatych. Należy do niego ok. 450 gatunków występujących w strefie klimatu umiarkowanego na całym świecie, w strefie międzyzwrotnikowej gatunki z tego rodzaju rosną w górach. W obrębie rodzaju wyróżnia się wiele gatunków zbiorowych, wiele taksonów jest morfologicznie bardzo podobnych. Ważnymi cechami diagnostycznymi jest układ pasm sklerenchymy na przekroju poprzecznym liścia oraz sposób rozgałęziania się pędów wegetatywnych (śródpochwowe lub pozapochwowe). Gatunkiem typowym jest Festuca ovina L.
Festuca L. é um género botânico pertencente à família Poaceae, subfamília Pooideae, tribo Poeae.[1]
Na classificação taxonômica de Jussieu (1789), Festuca é um gênero botânico, ordem Gramineae, classe Monocotyledones com estames hipogínicos.
Festuca L. é um género botânico pertencente à família Poaceae, subfamília Pooideae, tribo Poeae.
Na classificação taxonômica de Jussieu (1789), Festuca é um gênero botânico, ordem Gramineae, classe Monocotyledones com estames hipogínicos.
Festuca (păiuș) este un gen de plante cu flori din familia Poaceae (subfamilia Pooideae). Plantele din genul respectiv sunt permanent verzi sau cresc sub formă ierburi perene erbacee cu smocuri, cu o gamă de înălțime de 1→20 cm, și într-o distribuție cosmopolită, care apar pe toate continentele, cu excepția Antarcticii[1]. Festuca este strâns legată de genul Lolium, dovezi recente din studiile filogenetice utilizând secvențierea ADN a mitocondrial-ului arată că plantelor din genul dat le lipsește monofilia. Ca rezultat, taxonomiștii de plante au mutat mai multe specii, inclusiv de ierburi de nutrețuri ca păiușul înalt și păiușul de livadă, din genul Festuca în genul Lolium[2].
Genul include următoarele specii[1][3]
Festuca (păiuș) este un gen de plante cu flori din familia Poaceae (subfamilia Pooideae). Plantele din genul respectiv sunt permanent verzi sau cresc sub formă ierburi perene erbacee cu smocuri, cu o gamă de înălțime de 1→20 cm, și într-o distribuție cosmopolită, care apar pe toate continentele, cu excepția Antarcticii. Festuca este strâns legată de genul Lolium, dovezi recente din studiile filogenetice utilizând secvențierea ADN a mitocondrial-ului arată că plantelor din genul dat le lipsește monofilia. Ca rezultat, taxonomiștii de plante au mutat mai multe specii, inclusiv de ierburi de nutrețuri ca păiușul înalt și păiușul de livadă, din genul Festuca în genul Lolium.
Svingel (släktet Festuca) är en typ av gräs.[1]
Namnet kommer från tyskans Schwingel och är en sidoform av ordet schwindel och har uppkommit genom att gräsets frön vid förtäring kan framkalla en svindelkänsla.[2]
Släktet rymmer omkring 300 arter, som är utbredda över hela världen.[2] Alla är fleråriga. Variationen inom släktet är stort och det finns både höga och låga växter av varierande utseende. Det mest förekommande typen är rödsvingel.[3]
Inom grässläktet Vulpia finns 12 gräsarter som också kallas svinglar, bland annat Ekorrsvingel.[2]
I Sverige är det ett av de vanligaste odlade fodergräsen.[4]
Svingel (släktet Festuca) är en typ av gräs.
Namnet kommer från tyskans Schwingel och är en sidoform av ordet schwindel och har uppkommit genom att gräsets frön vid förtäring kan framkalla en svindelkänsla.
Släktet rymmer omkring 300 arter, som är utbredda över hela världen. Alla är fleråriga. Variationen inom släktet är stort och det finns både höga och låga växter av varierande utseende. Det mest förekommande typen är rödsvingel.
Inom grässläktet Vulpia finns 12 gräsarter som också kallas svinglar, bland annat Ekorrsvingel.
I Sverige är det ett av de vanligaste odlade fodergräsen.
Yumak (Festuca), 300 kadar çok yıllık kümeli ot türünün ortak adı. Bu tür, buğdaygiller (Poaceae) adlı, otların yer aldığı bir familyada yer almaktadır. Yumaklar dünyanın dört bir yanına dağılmış durumdadır. Ancak en yoğun tür sayısı ılıman kuşaklarda yer almaktadır, özellikle Kanada'nın geçiş ikliminin hakim olduğu yörede tür sayısı en yükseğe ulaşır. Taksonomi konusunda yeterli veriler olmadığından tam tür sayısı bilinemese de 400[1] ila 500'ün üzerinde[2][3] türünün olduğu tahmin edilmektedir.
Yumaklar küçük boyutlu bitkilerdir. Çok iyi bakıldığında bile boyları 100 mm'yi geçememektedir. Bitkinin her bir yaprağı ise 1 mm civarındadır. Çim (Lolium) cinsine oldukça yakın olup her iki cins arasında DNA çaprazlamaları yapılabilmektedir.
Polenleri saman nezlesinin önemli bir etmenidir.[4]
Yumaklar ve çimenler (özellikle güzel yapraklı soyu) otlak ve samanlık gibi çiftlik hayvanları için için önemli otlar olan birkaç soyu içerir. Bu grup son derece besleyici bir stok gıdasıdır. Aynı zamanda, erozyon kontrol programlarında kullanılır.
Tür kimi zaman atları beslemek için kullanılır. Ancak bu zehirlenmelere sebebiyet verebilir. Özellikle gebe atlar için bir risktir.[5] Hamileliğin son 3 ayında, süt kesilmesi, korunan plasenta, ölü doğumlar, kendiliğinden kürtaj gibi anormal vakalar yaşanabilir.[6] Yumağa bakla tohumları eklemek, çiftlik hayvanlarından elde edilen kazançları artırmak için bir yol olabilir.[7]
gm isimli refler için metin temin edilmemiş (Bkz: Kaynak gösterme)
|date= (yardım) Yumak (Festuca), 300 kadar çok yıllık kümeli ot türünün ortak adı. Bu tür, buğdaygiller (Poaceae) adlı, otların yer aldığı bir familyada yer almaktadır. Yumaklar dünyanın dört bir yanına dağılmış durumdadır. Ancak en yoğun tür sayısı ılıman kuşaklarda yer almaktadır, özellikle Kanada'nın geçiş ikliminin hakim olduğu yörede tür sayısı en yükseğe ulaşır. Taksonomi konusunda yeterli veriler olmadığından tam tür sayısı bilinemese de 400 ila 500'ün üzerinde türünün olduğu tahmin edilmektedir.
Yumaklar küçük boyutlu bitkilerdir. Çok iyi bakıldığında bile boyları 100 mm'yi geçememektedir. Bitkinin her bir yaprağı ise 1 mm civarındadır. Çim (Lolium) cinsine oldukça yakın olup her iki cins arasında DNA çaprazlamaları yapılabilmektedir.
Polenleri saman nezlesinin önemli bir etmenidir.
Костриця (лат. Festuca) — рід трав'янистих рослин родини Тонконогові (Poaceae).
Зустрічаються на луках, у лісах. Ростуть у всіх регіонах Землі з холодним, помірним та субтропічним кліматом, а також у гірських районах тропіків.[1]
Пилок костриці є суттєвим алергеном, що викликає поліноз.[2]
Стебло прямостояче, висотою 10-120 (до 200) см. Рослина утворює підземні повзучі пагони або густі дернини.
Листки лінійні, зазвичай шорсткі або волосисті, рідше голі та гладкі, шириною до 15 мм, часто згорнуті або складені уздовж пластинки.
Суцвіття — розлогі або стислі волоті. Колоски довжиною 5-15 мм, з 2-10 (до 15) квітками, пухкі, на ніжках, з шорсткою, звивистою остю. Тичинок 3, зав'язь обернено-яйцеподібна з двома приймочками.
Зернівка подовгаста, довжиною 2,3-5 мм, на спинці опукла, спереду жолобчаста.
Більша частина видів — кормові рослини. Особливо цінною пасовищною та сінокісною рослиною є Костриця лучна (Festuca pratensis), близька до неї Костриця очеретяна (Festuca arundinacea) дає більш грубе сіно, але витримує засоленість ґрунтів. Хорошою пасовищною рослиною є Костриця червона (Festuca rubra).
Костриця лучна та костриця червона також широко використовуються для створення газонів.
Види, які ростуть на території України:
Костриця (лат. Festuca) — рід трав'янистих рослин родини Тонконогові (Poaceae).
Зустрічаються на луках, у лісах. Ростуть у всіх регіонах Землі з холодним, помірним та субтропічним кліматом, а також у гірських районах тропіків.
Festuca là một chi thực vật có hoa trong họ Hòa thảo (Poaceae).[1]
Chi Festuca gồm các loài:
Festuca là một chi thực vật có hoa trong họ Hòa thảo (Poaceae).
Овсяница (лат. Festuca) — род травянистых растений семейства Злаки (Poaceae).
Встречаются на лугах, в лесах. Произрастают во всех областях Земли с холодным, умеренным и субтропическим климатом, а также в горных районах тропиков.
Синонимы[2]:
Стебель прямостоячий, высотой 10—120 (до 200) см. Влагалища замкнутые или расщеплёные, с ланцентными ушками или без них. Растение образует подземные ползучие побеги или густые дерновины.
Листья линейные, обычно шероховатые или волосистые, реже голые и гладкие, шириной до 15 мм, часто свёрнутые или сложенные вдоль пластинки (это позволяет им экономить воду, так как внутри полости создается сильноувлажнённый воздух — в результате транспирации, и дальнейшего испарения из устьиц не происходит), в этом случае диаметром до 0,3—1,2 мм,.
Соцветие — раскидистые или сжатые метёлки. Колоски длиной 5—15 мм, с 2—10 (до 15) цветками, рыхлые, на ножках, с шероховатой, извилистой остью. Колосковые чешуйки неравные, более менее килеватые; нижние с одной жилкой; верхние с тремя. Нижние цветовые чешуйки большей частью ланцетные, с пятью жилками, острые. Верхние цветовые чешуйки ланцетные, более менее двузубые. Тычинок 3, завязь обратнояйцевидная с двумя рыльцами.
Зерновка продолговатая, длиной 2,3—5 мм, на спинке выпуклая, спереди желобчатая.
Большая часть видов — кормовые растения. Особенно ценным пастбищным и сенокосным растением является Овсяница луговая (Festuca pratensis), близкая к ней Овсяница тростниковая (Festuca arundinacea) даёт более грубое сено, но выдерживает засоленую почву. Хорошим пастбищным растением является Овсяница красная (Festuca rubra).
Овсяница луговая и Овсяница красная так же широко используются для устройства газонов.
Овсяница красная и Овсяница Беккера (Festuca beckeri) используются для закрепления подвижных песков, а такие виды как Овсяница каратавская (Festuca karatavica) и Овсяница жестколистная (Festuca sclerophylla) применяются для закрепления насыпей.
Род Овсяница входит семейство Злаки (Poaceae) порядка Злакоцветные (Poales).
По информации базы данных The Plant List, род включает 664 вида[3]. Некоторые из них:
Овсяница (лат. Festuca) — род травянистых растений семейства Злаки (Poaceae).
Встречаются на лугах, в лесах. Произрастают во всех областях Земли с холодным, умеренным и субтропическим климатом, а также в горных районах тропиков.
羊茅属（学名：Festuca）是禾本科下的一个属，为多年生、少数一年生、矮小或高大草本植物。该属共有约100种，分布于温带和寒带地区。[1]
这是一篇與植物相關的小作品。你可以通过编辑或修订扩充其内容。 
ウシノケグサ属（学名：Festuca）は、イネ科の属のひとつ。属名は草の茎という意のラテン語に由来する[1]。
小穂は円錐花序をなす。小穂には数個の両性花を含み、包穎は大抵は尖る。護穎は洋紙質で5脈があり、普通は背面は丸いが、希に竜骨を持つものがある。芒はない場合が多いが、直立するものをもつ例もある[2]。 要するに、円錐花序で、小穂が多数の花からなり、さほど左右から扁平になっていないもの。その中で、護穎や基盤が無毛であれば、まずこの属のものと考えてよい。ただし例外は多い[3]。日本を含む温帯地方の草地や川べりなどに広く分布している。熱帯域でも高山に生育する例がある[4]
魅力的な花序を持つ種もあるが、一般的には青緑色か青灰色の葉を鑑賞するために栽培される。多くは芝生や牧草として用いられる。ロックガーデンや花壇、鉢植え用にも利用される。
日本には帰化種を含めて以下のような種がある[5]。
以下の種も人間と関係が深く、よく知られる。
この項目は、植物に関連した書きかけの項目です。この項目を加筆・訂正などしてくださる協力者を求めています（プロジェクト:植物／Portal:植物）。 ウシノケグサ属（学名：Festuca）は、イネ科の属のひとつ。属名は草の茎という意のラテン語に由来する。
김의털속(---屬, 학명: Festuca 페스투카[*])은 벼과의 속이다.[1] 여러해살이 상록 초본식물로 이루어져 있다. 김의털속은 아주 큰 속으로, 남극을 제외한 모든 대륙에 분포하며,[2] 몇 종을 포함하는지에 관해서는 분류학자들 사이에 여러 이견이 있으나 적어도 400종 이상이나 500종 이상이라는 합의가 이루어져 있다.[3][4][5] 한국에서는 자생종인 김의털, 왕김의털, 개묵새, 산묵새 4종과 귀화종인 넓은김의털, 큰김의털 2종을 볼 수 있으며, 그 외에도 몇몇 재배종이 도입되어 있다.
