Şəkərqamışı (lat. Eragrostis) - qırtıckimilər fəsiləsinə aid bitki cinsi.
Birləpəlilər ilə əlaqədar bu məqalə qaralama halındadır. Məqaləni redaktə edərək Vikipediyanı zənginləşdirin. Şəkərqamışı (lat. Eragrostis) - qırtıckimilər fəsiləsinə aid bitki cinsi.
Eragrostis és un gènere de plantes de la subfamília de les cloridòidies, família de les poàcies, ordre de les poals, subclasse de les commelínides, classe de les liliòpsides, divisió dels magnoliofitins.
Eragrostis és un gènere de plantes de la subfamília de les cloridòidies, família de les poàcies, ordre de les poals, subclasse de les commelínides, classe de les liliòpsides, divisió dels magnoliofitins.
Milička (Eragrostis) je rod trav, tedy z čeledi lipnicovitých (Poaceae). Jedná se o jednoleté nebo vytrvalé byliny, vzácněji jsou i vytravlé a dřevnatějící. Jsou trsnaté (vzácněji až keřovité), někdy poléhavé, vzácněji oddenkaté. Stébla dorůstají výšek zpravidla 10–300 cm. Čepele listů jsou ploché skládané nebo svinuté, na vnější straně listu se při bázi čepele nachází místo jazýčku věneček chlupů. Květy jsou v kláscích, které tvoří latu (zpravidla volná a s výraznou vůní), vzácněji lichoklas s klásky na zkrácených větvičkách. Klásky jsou zboku smáčklé, vzácněji nikoliv, vícekvěté (zpravidla 2-50 květů, vzácně až 80), horní 1-3 květy je však mohou být v některých případech sterilní. Na bázi klásku jsou 2 plevy, které přibližně stejné nebo nestejné, bez osin, zašpičatělé nebo tupé. Pluchy jsou na vrcholu celokrajné nebo slabě dvoulaločné, bez osin, jen výjimečně krátce osinaté. Plušky jsou dvoukýlné, bez osin, na kýlu brvité, vzácněji lysé či jen drsné. Plodem je obilka, která je neokoralá. Je známo asi 350 druhů, které jsou rozšířeny téměř po celém světě, hlavní oblastí rozšíření jsou subtropy. Některé druhy jsou pěstované jako obilniny nebo pícniny.
V České republice můžeme potkat 3 (+ ještě další přechodně zavlečené) druhy z rodu milička (Eragrostis). Nejběžnější druh je milička menší (Eragrostis minor). Roste často mezi kachličkami chodníků a při železnici v teplejších oblastech. Milička chlupatá (Eragrostis pilosa) patří mezi kriticky ohrožené druhy (C1) a roste vzácně na suchých stráních, hlavně na Znojemsku. V posledních letech je však občas nalézána i na sekundárních stanovištích, podobně jako milička menší. Milička polabská (Eragrostis albensis) je taxon neznámého původu, byla objevena teprve nedávno na náplavech Labe. Milička habešská (Eragrostis tef, syn.: Eragrostis abyssinica (Jacq.) Link.) se pěstuje jako obilnina a pícnina, hlavně v tropech a subtropech (např. Etiopie), pokusně pěstována i v Evropě. V ČR můžeme najít ještě některé druhy jako vzácně a přechodně zavlečené, viz tabulka vpravo.
Květena ČR: 8 díl
Milička (Eragrostis) je rod trav, tedy z čeledi lipnicovitých (Poaceae). Jedná se o jednoleté nebo vytrvalé byliny, vzácněji jsou i vytravlé a dřevnatějící. Jsou trsnaté (vzácněji až keřovité), někdy poléhavé, vzácněji oddenkaté. Stébla dorůstají výšek zpravidla 10–300 cm. Čepele listů jsou ploché skládané nebo svinuté, na vnější straně listu se při bázi čepele nachází místo jazýčku věneček chlupů. Květy jsou v kláscích, které tvoří latu (zpravidla volná a s výraznou vůní), vzácněji lichoklas s klásky na zkrácených větvičkách. Klásky jsou zboku smáčklé, vzácněji nikoliv, vícekvěté (zpravidla 2-50 květů, vzácně až 80), horní 1-3 květy je však mohou být v některých případech sterilní. Na bázi klásku jsou 2 plevy, které přibližně stejné nebo nestejné, bez osin, zašpičatělé nebo tupé. Pluchy jsou na vrcholu celokrajné nebo slabě dvoulaločné, bez osin, jen výjimečně krátce osinaté. Plušky jsou dvoukýlné, bez osin, na kýlu brvité, vzácněji lysé či jen drsné. Plodem je obilka, která je neokoralá. Je známo asi 350 druhů, které jsou rozšířeny téměř po celém světě, hlavní oblastí rozšíření jsou subtropy. Některé druhy jsou pěstované jako obilniny nebo pícniny.
Die Liebesgräser (Eragrostis) sind eine Gattung innerhalb Familie der Süßgräser (Poaceae). Diese umfasst weltweit 413 Arten. Der deutsche Trivialname ist eine direkte Übersetzung des wissenschaftlichen Gattungsnamens (siehe unten). Einige Vertreter der Gattung gehören zu einer Gruppe von Getreiden, die unter dem Begriff „Hirse“ zusammengefasst werden.
Für das Elsass ist der Trivialname auch in der Form Liebgras belegt.[1]
Liebesgräser sind ein- oder mehrjährige Pflanzen. Sie wachsen rasenförmig oder gelegentlich büschelig. Wenige Arten wie zum Beispiel Eragrostis hypnoides oder Eragrostis barbinodis bilden Ausläufer. Die Arten erreichen Wuchshöhen zwischen 10 und 300 Zentimetern. Es sind meist krautige, nur gelegentlich teilweise verholzende Gräser. Die ein- bis zwanzigknotigen Halme sind überwiegend unverzweigt. Die Knoten sind fast immer unbehaart; selten behaart wie beispielsweise bei Eragrostis annulata oder Eragrostis kennedyae.
Die meist schmal linealisch geformten Laubblätter sowie die Blütenstände sind oft drüsig. Die Blattspreiten sind meist flach oder seltener gerollt. Die Blatthäutchen sind als feiner Haarkranz ausgebildet, manchmal auch als häutige Membran. Selten sind Blattöhrchen im Übergang zur Blattscheide, deren Ränder nicht verwachsen sind, ausgebildet. Die Scheiden sind gekielt oder gerundet.
Die Blütenstände sind offene, zusammengezogenen oder ährenförmige (Eragrostis chapelieri) Rispen. Die seitlich zusammengedrückten, kugeligen bis länglichen Ährchen sind zwei- bis vielblütig und zwittrig. Sie messen 1 bis 40 Millimeter in der Länge und 0,5 bis 8 Millimeter in der Breite. Die Hüllspelzen sind oft ungleich geformt und ein- bis dreinervig. Die grannenlosen allenfalls mit kurzer Spitze ausgestatteten und ein- bis fünfnervigen Deckspelzen sind meist kahl, selten behaart, gekielt oder auf dem Rücken gerundet. Die männlichen Blüten verfügen über zwei, zum Beispiel Eragrostis ciliaris, bis in den meisten Fällen drei Staubblätter. Die weiblichen Blüten haben zwei Narben.
Die Früchte sind 0,4 bis 2,4 Millimeter lange Karyopsen (Korn), selten ist das Perikarp frei. Die Körner stehen bei allen Arten frei und werden ausgestreut, nachdem sich ein Bruch am Grunde der sie haltenden Deckspelzen entwickelt hat.
Es handelt sich bei allen Arten mit Ausnahme von Eragrostis walteri um C4-Pflanzen.
Die Chromosomengrundzahl beträgt x = 10. Es wurden unterschiedlich Ploidiegrade mit 2n = 20, 40, 50, 60, 80, 100 festgestellt.
Liebesgräser sind weltweit verbreitet mit einem Schwerpunkt in den Tropen und Subtropen. Sie besiedeln vor allem sandige oder gestörte Böden an offenen Standorten. Die meisten Arten gelten als sogenannte Unkräuter. Wenige Vertreter der Gattung haben als Getreide eine wirtschaftliche Bedeutung wie beispielsweise der Teff (Eragrostis tef) in Äthiopien oder das Behaarte Liebesgras (Eragrostis pilosa) in Zentralafrika und den Nilländern[2].
Die Gattung Eragrostis wurde 1776 durch Nathanael Matthäus von Wolf in Genera Plantarum, S. 23 aufgestellt.[3] Der Gattungsname Eragrostis ist ein Kunstwort und leitet sich vom griechischen Wort eros für Liebe und dem mittellateinischen Wort agrostis für Unkraut, bzw. griechisch agrostis, die Bezeichnung mehrerer unterschiedlicher Gräser, ab[4]. Synonyme für Eragrostis Wolf sind: Boriskellera Terechov, Erochloe Raf., Erosion Lunell, Exagrostis Steud. nom. inval., Macroblepharus Phil., Psilantha (K.Koch) Tzvelev, Roshevitzia Tzvelev, Triphlebia Stapf, Vilfagrostis Döll nom. inval.
Die Gattung Liebesgräser (Eragrostis Wolf) gehört zur Tribus Eragrostideae in der Unterfamilie Chloridoideae innerhalb der Familie der Süßgräser (Poaceae).[5]
In Mitteleuropa kommen unter anderem folgende Arten vor, wovon etliche Arten eingeschleppt wurden[6][7]:
Sonstige Arten (Auswahl):[10][8]
Die Liebesgräser (Eragrostis) sind eine Gattung innerhalb Familie der Süßgräser (Poaceae). Diese umfasst weltweit 413 Arten. Der deutsche Trivialname ist eine direkte Übersetzung des wissenschaftlichen Gattungsnamens (siehe unten). Einige Vertreter der Gattung gehören zu einer Gruppe von Getreiden, die unter dem Begriff „Hirse“ zusammengefasst werden.
Für das Elsass ist der Trivialname auch in der Form Liebgras belegt.
Ang amorseko, mursikos o tinloy (Ingles: burry lovegrass, lovegrass, Kastila: amorseco) ay isang uri ng mga halamang damong kilala din bilang mga Eragrostis ng pamilyang Poaceae. Mahirap alisin ang bungang-sungay (mga buto) ng amorseko kapag kumabit sa mga damit.[1]
Ang lathalaing ito na tungkol sa Halaman at Botanika ay isang usbong. Makatutulong ka sa Wikipedia sa nito.
Ang amorseko, mursikos o tinloy (Ingles: burry lovegrass, lovegrass, Kastila: amorseco) ay isang uri ng mga halamang damong kilala din bilang mga Eragrostis ng pamilyang Poaceae. Mahirap alisin ang bungang-sungay (mga buto) ng amorseko kapag kumabit sa mga damit.
कुश एक प्रकार का तृण है। इसका वैज्ञानिक नाम Eragrostis cynosuroides है। भारत में हिन्दू लोग इसे पूजा में काम में लाते हैं।
कुश की पत्तियाँ नुकीली, तीखी और कड़ी होती है। धार्मिक दृष्टि से यह बहुत पवित्र समझा जाता है और इसकी चटाई पर राजा लोग भी सोते थे। वैदिक साहित्य में इसका अनेक स्थलों पर उल्लेख है। अर्थवेद में इसे क्रोधशामक और अशुभनिवारक बताया गया है। आज भी नित्यनैमित्तिक धार्मिक कृत्यों और श्राद्ध आदि कर्मों में कुश का उपयोग होता है। कुश से तेल निकाला जाता था, ऐसा कौटिल्य के उल्लेख से ज्ञात होता है। भावप्रकाश के मतानुसार कुश त्रिदोषघ्न और शैत्य-गुण-विशिष्ट है। उसकी जड़ से मूत्रकृच्छ, अश्मरी, तृष्णा, वस्ति और प्रदर रोग को लाभ होता है। गरुड़ जी अपनी माता की दासत्व से मुक्ति के लिए स्वर्ग से अमृत कलश लाये थे, उसको उन्होंने कुशों पर रखा था। अमृत का संसर्ग होने से कुश को पवित्री कहा जाता है। महाभारत आदिपर्व अध्याय 23 का 24 वां श्लोक। जब किसी भी जातक के जन्म कुंडली या लग्न कुण्डली में राहु महादशा की अति है तो कुश के पानी मे ड़ालकर स्नान करने से राहु की कृपा प्राप्त होती है
कुश एक प्रकार का तृण है। इसका वैज्ञानिक नाम Eragrostis cynosuroides है। भारत में हिन्दू लोग इसे पूजा में काम में लाते हैं।
कुश की पत्तियाँ नुकीली, तीखी और कड़ी होती है। धार्मिक दृष्टि से यह बहुत पवित्र समझा जाता है और इसकी चटाई पर राजा लोग भी सोते थे। वैदिक साहित्य में इसका अनेक स्थलों पर उल्लेख है। अर्थवेद में इसे क्रोधशामक और अशुभनिवारक बताया गया है। आज भी नित्यनैमित्तिक धार्मिक कृत्यों और श्राद्ध आदि कर्मों में कुश का उपयोग होता है। कुश से तेल निकाला जाता था, ऐसा कौटिल्य के उल्लेख से ज्ञात होता है। भावप्रकाश के मतानुसार कुश त्रिदोषघ्न और शैत्य-गुण-विशिष्ट है। उसकी जड़ से मूत्रकृच्छ, अश्मरी, तृष्णा, वस्ति और प्रदर रोग को लाभ होता है। गरुड़ जी अपनी माता की दासत्व से मुक्ति के लिए स्वर्ग से अमृत कलश लाये थे, उसको उन्होंने कुशों पर रखा था। अमृत का संसर्ग होने से कुश को पवित्री कहा जाता है। महाभारत आदिपर्व अध्याय 23 का 24 वां श्लोक। जब किसी भी जातक के जन्म कुंडली या लग्न कुण्डली में राहु महादशा की अति है तो कुश के पानी मे ड़ालकर स्नान करने से राहु की कृपा प्राप्त होती है
Eragrostis is a large and widespread genus of plants in the grass family, found in many countries on all inhabited continents and many islands.[4][5][6][7][8][9][10]
Eragrostis is commonly known as lovegrass[11] or canegrass. The name of the genus is derived from the Greek words ἔρως (eros), meaning "love", and ἄγρωστις (agrostis), meaning "grass".[12]
Lovegrass is commonly used as livestock fodder. The seeds appear to be of high nutritional value for some animals, but they are also very tiny and collecting them for human food is cumbersome and hence uncommon. A notable exception is teff (E. tef), which is used to make traditional breads on the Horn of Africa, such as Ethiopian injera and Somalian laxoox. It is a crop of commercial importance. E. clelandii and E. tremula are recorded as famine foods in Australia and Chad, respectively.[13]
Other species, such as E. amabilis, are used as ornamental plants. E. cynosuroides is used in the pūjā rites in the Hindu temple at Karighatta. Bahia lovegrass (E. bahiensis) is known as a hyperaccumulator of caesium-137 and can be grown to remove the highly toxic radioactive atoms from the environment. Weeping lovegrass (E. curvula) has been planted extensively to prevent soil erosion.
Seed dispersal is often done by passing animals; the grains' hooks latch on to fur or hair, or to clothes. Others are wind or gravity dispersed. Several herbivores feed on lovegrass, including invertebrates such as the caterpillars of the Zabulon skipper (Poanes zabulon) and vertebrates. The extinct bluebuck (Hippotragus leucophaeus) was known to graze these grasses. The dense bunches also provide cover for small animals such as the rare Botteri's sparrow (Aimophila botterii). Lovegrasses may be important groundcover on oceanic islands like Laysan, where other plants are rare.
Eragrostis is the type genus of the tribe Eragrostideae.[14][15]
Many species now considered better suited to other genera, including Cladoraphis Coelachyrum Desmazeria Diplachne Ectrosia Festuca Harpachne Poa etc.
Eragrostis atropioides flowers
weeping lovegrass (Eragrostis curvula)
little lovegrass (Eragrostis minor)
Eragrostis is a large and widespread genus of plants in the grass family, found in many countries on all inhabited continents and many islands.
Eragrostis is commonly known as lovegrass or canegrass. The name of the genus is derived from the Greek words ἔρως (eros), meaning "love", and ἄγρωστις (agrostis), meaning "grass".
Lovegrass is commonly used as livestock fodder. The seeds appear to be of high nutritional value for some animals, but they are also very tiny and collecting them for human food is cumbersome and hence uncommon. A notable exception is teff (E. tef), which is used to make traditional breads on the Horn of Africa, such as Ethiopian injera and Somalian laxoox. It is a crop of commercial importance. E. clelandii and E. tremula are recorded as famine foods in Australia and Chad, respectively.
Other species, such as E. amabilis, are used as ornamental plants. E. cynosuroides is used in the pūjā rites in the Hindu temple at Karighatta. Bahia lovegrass (E. bahiensis) is known as a hyperaccumulator of caesium-137 and can be grown to remove the highly toxic radioactive atoms from the environment. Weeping lovegrass (E. curvula) has been planted extensively to prevent soil erosion.
Seed dispersal is often done by passing animals; the grains' hooks latch on to fur or hair, or to clothes. Others are wind or gravity dispersed. Several herbivores feed on lovegrass, including invertebrates such as the caterpillars of the Zabulon skipper (Poanes zabulon) and vertebrates. The extinct bluebuck (Hippotragus leucophaeus) was known to graze these grasses. The dense bunches also provide cover for small animals such as the rare Botteri's sparrow (Aimophila botterii). Lovegrasses may be important groundcover on oceanic islands like Laysan, where other plants are rare.
La eragrosto (Eragrostis)[2] estas genro en la familio de la poacoj kaj la tipo-genro de la tribo Eragrostideae. La nomo de la genro derivas de la grekaj vortoj ερως (eros), signifanta "amo", kaj αγρωστις (agrostis), signifanta "greso" [3].
Kelkaj estas dissemataj per pasantaj bestoj; la hokoj de la grajnoj kroĉas al felo aŭ hararo, aŭ al vestaĵoj. Aliaj estas vente aŭ gravite dissemataj. Pluraj herbovoruloj nutriĝas surbaze de eragrosto, inkluzive de senvertebruloj kiel la raŭpoj de Poanes zabulon (hesperioedoj) kaj vertebruloj. La formortinta blua hipotrago (Hippotragus leucophaeus) estis konata por paŝtigi tiujn gresojn. La densaj faskoj de tiuj herboj ankaŭ disponigas kovron por malgrandaj bestoj kiaj ekzemple la malofta botera ajmofilo (Aimophila botterii); eragrosto povas esti grundkovraĵo de decida graveco sur oceanaj insuloj kiaj Lajsano, kie aliaj plantoj estas maloftaj.
Ili povas esti utiligataj kiel brutarofuraĝo. La semoj ŝajnas havi ekstreme altan nutrovaloron por iuj bestospecioj, sed ili ankaŭ estas ekstreme malgrandegaj kaj kolekti ilin por manĝaĵo estas maloportuna kaj ne kutime farita.
Rimarkinda escepto estas tef-eragrosto (E. tef), uzata por fari la plej multajn el la tradiciaj panoj de Korno de Afriko kiaj etiopa injera kaj somala laksoks. Ĝi estas kultivaĵo de komerca graveco. E. clelandii kaj E. tremula estas registritaj kiel malsategomanĝaĵoj en Aŭstralio kaj Ĉado, respektive [4].
Aliaj specioj, ekzemple E. amabilis, estas utiligataj kiel ornamplantoj. E. cynosuroides estas uzata en la puja-ritoj en la hindutemplo ĉe Karighatta (Karnatako). E. bahiensis estas konata kiel hiperakumulilo de Cezio-137 kaj povas esti kreskigata por forigi tiujn altagrade toksajn kaj radioaktivajn atomojn de la medio. E. curvula estas plantita grandskale por kontraŭbatali grunderozion.
La eragrosto (Eragrostis) estas genro en la familio de la poacoj kaj la tipo-genro de la tribo Eragrostideae. La nomo de la genro derivas de la grekaj vortoj ερως (eros), signifanta "amo", kaj αγρωστις (agrostis), signifanta "greso" .
Eragrostis, es un género de plantas herbáceas perteneciente a la familia de las poáceas.[1] La mayoría de sus especies, si se les da algún uso, es el de alimentar al ganado.
Son plantas anuales o perennes. Tallos glabros. Hojas frecuentemente glandulosas, glabras o setosas, con vainas ciliadas en la zona de contacto con el limbo; limbo plano, enrollado por los bordes o convoluto, surcado y generalmente escábrido por el haz.
Inflorescencia en panícula laxa. Espiguillas comprimidas lateralmente, con numerosas flores hermafroditas, con raquilla continua y persistente. Glumas más cortas que las flores, subiguales o desiguales, uninervadas, caducas. Lema trinervada, caduca en la madurez. Pálea con 2 quillas ciliadas, persistentes en la madurez. Lodículas truncadas. Androceo con 3 estambres. Cariopsis a veces surcada, rojiza, con embrión de 1/2 de su longitud. Hilo puntiforme.[2]
Sin embargo, Eragrostis tef es consumido por el humano, principalmente en Etiopía. También hay constancia de que E. clelandii y E. tremula se han consumido en Australia y Chad, respectivamente, en tiempos de hambruna.
Las semillas, que se quedan adheridas por medio de pequeños ganchos al pelo o la piel, son dispersadas por los animales.
Algunas de las mariposas cuyas orugas se alimentan de eragrostis incluyen: Poanes zabulon.
El género fue descrito por Nathanael Matthaeus von Wolf y publicado en 1776 en su Genera Plantarum / Vocabulis Characteristicis / Definita 23 (que no es el Genera Plantarum de Carlos Linneo).[3] La especie tipo es: Eragrostis minor Host
Eragrostis: nombre genérico que deriva del griego, eros (amor) o era (tierra) y agrostis (hierba), probablemente en alusión a la característica, terrenal (humana) del aroma femenino de las inflorescencias de muchas de sus especies. Menos descriptivas son las interpretaciones publicadas que incluyen espiguillas bailando con gracia, bastantes espiguillas y "significado del nombre de dudoso".[1]
El número cromosómico básico del género es x = 10, con números cromosómicos somáticos de 2n = 20, 40, 50, 60, 80, 100 y 108, ya que hay especies diploides y tetraploides. Los cromosomas son relativamente pequeños. El contenido de ADN por núcleo haploide es de 0,32 pg (informado para 1 especie). Nucléolos persistentes.[1]
Eragrostis, es un género de plantas herbáceas perteneciente a la familia de las poáceas. La mayoría de sus especies, si se les da algún uso, es el de alimentar al ganado.
Röllinurmikat (Eragrostis) on heinäkasvien suku, jossa on noin 250 lajia yksi- ja monivuotisia heiniä. Niitä esiintyy lähes maailmanlaajuisesti trooppisen ja lauhkean ilmaston alueilla. Ne kasvavat viljelymailla ja häirityillä paikoilla.[1] Joitain röllinurmikoita kasvaa Suomessakin yksivuotisina satunnaiskasveina.[2]
Muutamia röllinurmikoiden lajeja viljellään yksivuotisina koristeheininä.[3]
Röllinurmikat (Eragrostis) on heinäkasvien suku, jossa on noin 250 lajia yksi- ja monivuotisia heiniä. Niitä esiintyy lähes maailmanlaajuisesti trooppisen ja lauhkean ilmaston alueilla. Ne kasvavat viljelymailla ja häirityillä paikoilla. Joitain röllinurmikoita kasvaa Suomessakin yksivuotisina satunnaiskasveina.
Muutamia röllinurmikoiden lajeja viljellään yksivuotisina koristeheininä.
Eragrostis (éragrostide) est un genre de plantes monocotylédones de la famille des Poaceae (graminées), sous-famille des Chloridoideae, à répartition cosmopolite. Le genre comprend environ 350 espèces.
Ce sont des plantes herbacées, rarement ligneuses, généralement annuelles, certaines vivaces, poussant en touffes (plantes cespiteuses), qui croissent dans les zones perturbées et les habitats ouverts sur sols pauvres ou sablonneux. Sur le plan physiologique, ce sont des plantes à photosynthèse en C4. Le nombre chromosomique de base est x=10, certaines espèces étant di-, tétra-, penta-, hexa-, octo- ou décaploïdes (2n = 20, 40, 50, 60, 80 et 100 respectivement).
De nombreuses espèces sont des mauvaises herbes des cultures, certaines, généralement présentes dans des pâturages naturels, parfois cultivées à cet effet, servent à nourrir le bétail ; elles donnent généralement un fourrage de faible qualité. Une espèce, le teff (Eragrostis tef) est cultivée en Éthiopie où elle fournit une aliment de base pour l'alimentation humaine. D'autres espèces sont consommées aussi par l'homme en période de disette (aliment de famine), notamment Eragrostis clelandii et Eragrostis tremula, respectivement en Australie et au Tchad.
Fleurs d'Eragrostis atropioides
Selon Catalogue of Life (9 juin 2016)[1] :
Selon The Plant List (9 juin 2016)[3] :
Selon Tropicos (9 juin 2016)[4] (Attention liste brute contenant possiblement des synonymes) :
Selon World Register of Marine Species (9 juin 2016)[5] :
Eragrostis (éragrostide) est un genre de plantes monocotylédones de la famille des Poaceae (graminées), sous-famille des Chloridoideae, à répartition cosmopolite. Le genre comprend environ 350 espèces.
Ce sont des plantes herbacées, rarement ligneuses, généralement annuelles, certaines vivaces, poussant en touffes (plantes cespiteuses), qui croissent dans les zones perturbées et les habitats ouverts sur sols pauvres ou sablonneux. Sur le plan physiologique, ce sont des plantes à photosynthèse en C4. Le nombre chromosomique de base est x=10, certaines espèces étant di-, tétra-, penta-, hexa-, octo- ou décaploïdes (2n = 20, 40, 50, 60, 80 et 100 respectivement).
De nombreuses espèces sont des mauvaises herbes des cultures, certaines, généralement présentes dans des pâturages naturels, parfois cultivées à cet effet, servent à nourrir le bétail ; elles donnent généralement un fourrage de faible qualité. Une espèce, le teff (Eragrostis tef) est cultivée en Éthiopie où elle fournit une aliment de base pour l'alimentation humaine. D'autres espèces sont consommées aussi par l'homme en période de disette (aliment de famine), notamment Eragrostis clelandii et Eragrostis tremula, respectivement en Australie et au Tchad.
Kosmatka (lat. Eragrostis), veliki biljni rod jednogodišnjeg raslinja i trajnica iz porodice trava.
Rodu pripada preko 400 vrsta[1], od kojih u Hrvatskoj rastu mnogocvjetna kosmatka (E. cilianensis), mala kosmatka (E. minor) i dlakava ili vlasata kosmatka (E. pilosa)[2]
Kosmatka (lat. Eragrostis), veliki biljni rod jednogodišnjeg raslinja i trajnica iz porodice trava.
Rodu pripada preko 400 vrsta, od kojih u Hrvatskoj rastu mnogocvjetna kosmatka (E. cilianensis), mala kosmatka (E. minor) i dlakava ili vlasata kosmatka (E. pilosa)
Lubočinka[1][2] (Eragrostis) je ród ze swójby słódkich trawow (Poaceae).
Wobsahuje sćěhowace družiny:
Lubočinka (Eragrostis) je ród ze swójby słódkich trawow (Poaceae).
Wobsahuje sćěhowace družiny:
etiopiska lubočinka (Eragrostis tef) japanska lubočinka (Eragrostis multicaulis) łobjowa lubočinka (Eragrostis albensis) mała lubočinka (Eragrostis minor) włosata lubočinka (Eragrostis pilosa) wulka lubočinka (Eragrostis cilianensis)Eragrostis Wolf, 1776[2] è un genere di erbe annue o perenni della famiglia delle Poacee (o Graminacee) che comprende un elevato numero di specie (oltre 400[3]). Una specie (Eragrostis tef, il teff) è coltivata per l'alimentazione umana; altre specie sono coltivate come foraggio.
Il genere è rappresentato in tutti i continenti, in prevalenza nei climi temperati e tropicali.
Il genere Eragrostis viene incluso nella sottofamiglia delle Cloridoidee all'interno della famiglia delle Poacee.
Gli studiosi dividono generalmente il genere in più sottogeneri.
Qui di seguito si riporta un elenco (non completo) delle specie appartenenti al genere:
Eragrostis Wolf, 1776 è un genere di erbe annue o perenni della famiglia delle Poacee (o Graminacee) che comprende un elevato numero di specie (oltre 400). Una specie (Eragrostis tef, il teff) è coltivata per l'alimentazione umana; altre specie sono coltivate come foraggio.
Il genere è rappresentato in tutti i continenti, in prevalenza nei climi temperati e tropicali.
Posmilgė (Eragrostis) – miglinių (Poaceae) šeimos gentis, kuriai priklauso žoliniai augalai, daugiausia paplitę sausuose Afrikos regionuose.
Svarbiausia yra abisininė posmilgė (Eragrostis tef, amh. t.eff, Tig. t.aff), paprastai dar vadinama tefu (pavadinimas kilęs iš amcharų kalbos). Tai – vienas pagrindinių javų Etiopijoje, čia prijaukintas jau gerokai prieš mūsų erą, ir labai svarbus Etiopų virtuvėje: iš jo gaminama etiopiška duona inžera.
Tefo grūdai yra labai smulkūs, dėl ko iš vienos saujos galima apsėti visą lauką. Tai ypač pravartu propaguojant klajoklinį gyvenimo būdą. Vikiteka
Posmilgė (Eragrostis) – miglinių (Poaceae) šeimos gentis, kuriai priklauso žoliniai augalai, daugiausia paplitę sausuose Afrikos regionuose.
Rumput kemucup dipanggil Lovegrass dalam Bahasa Inggeris. Nama botaninya adalah Eragrostis. Rumput kemucup adalah sejenis rumput yang banyak hidup di Malaysia.
Rumput kemucup dipanggil Lovegrass dalam Bahasa Inggeris. Nama botaninya adalah Eragrostis. Rumput kemucup adalah sejenis rumput yang banyak hidup di Malaysia.
Liefdegras (Eragrostis, synoniemen: Acamptoclados, Diandrochloa, Neeragrostis) is een geslacht uit de grassenfamilie (Poaceae). Soorten uit dit geslacht worden gebruikt als veevoeder. Teff (Eragrostis tef) wordt in Ethiopië gegeten en is in Nederland soms adventief te vinden.
Eragrostis clelandii en Eragrostis tremula werden in tijden van voedselschaarste gegeten (in respectievelijk Australië en Tsjaad).
De botanische naam Eragrostis is afgeleid uit het Grieks, eros : liefde en agrostis : gras , dus : liefdegras.
Liefdegras (Eragrostis, synoniemen: Acamptoclados, Diandrochloa, Neeragrostis) is een geslacht uit de grassenfamilie (Poaceae). Soorten uit dit geslacht worden gebruikt als veevoeder. Teff (Eragrostis tef) wordt in Ethiopië gegeten en is in Nederland soms adventief te vinden.
Eragrostis clelandii en Eragrostis tremula werden in tijden van voedselschaarste gegeten (in respectievelijk Australië en Tsjaad).
De botanische naam Eragrostis is afgeleid uit het Grieks, eros : liefde en agrostis : gras , dus : liefdegras.
Miłka (Eragrostis Wolf) – rodzaj roślin należący do rodziny wiechlinowatych. Należy do niego ponad 420 gatunków[3].
Rośliny jednoroczne lub byliny, często ogruczolone, zwłaszcza na pochwach i w obrębie kwiatostanu.
Rośliny zwykle dobrze przystosowane do okresowych zmian warunków klimatycznych. Należą do kserofitów. Wymagają ciepłego klimatu, znacznego nasłonecznienia, siedlisk o zmiennym poziomie wody. Gatunki zawleczone do Polski występują na siedliskach ruderalnych.
Erosion Lunell Amer. Midl. Naturalist 4: 221. 20 Sep 1915 (syn. taksonomiczny)
Rodzaj należący do rodziny wiechlinowatych (Poaceae), rzędu wiechlinowców (Poales)[1]. W obrębie rodziny należy do podrodziny Chloridoideae, plemienia Eragrostideae, podplemienia Eragrostidinae[4].
Gromada okrytonasienne (Magnoliophyta Cronquist), podgromada Magnoliophytina Frohne & U. Jensen ex Reveal, klasa jednoliścienne (Liliopsida Brongn.), podklasa komelinowe (Commelinidae Takht.), nadrząd Juncanae Takht., rząd wiechlinowce (Poales Small), rodzina wiechlinowate (Poaceae (R. Br.) Barnh.), podplemię Eragrostidinae C. Presl, rodzaj miłka (Eragrostis Wolf.[5].
Na obszarach naturalnego występowania, niektóre gatunki mają pewne znaczenie jako rośliny paszowe, a nawet jako zboża chlebowe (np. miłka abisyńska).
Miłka (Eragrostis Wolf) – rodzaj roślin należący do rodziny wiechlinowatych. Należy do niego ponad 420 gatunków.
Eragrostis Wolf é um género botânico pertencente à família Poaceae,[1] subfamília Chloridoideae, tribo Eragrostideae.
O gênero apresenta aproximadamente 840 espécies. Ocorrem na Europa, África, Ásia, Australásia, Pacífico, América do Norte e América do Sul.
Eragrostis Wolf é um género botânico pertencente à família Poaceae, subfamília Chloridoideae, tribo Eragrostideae.
O gênero apresenta aproximadamente 840 espécies. Ocorrem na Europa, África, Ásia, Australásia, Pacífico, América do Norte e América do Sul.
Назва походить від грецьких слів «Eros» (ерос, любов) і «Agrostis» (назва іншого роду злаків — мітлиці).
Трави 15—120 см заввишки, без повзучих підземних пагонів. Листові пластинки вузьколінійні плоскі; язички майже від основи переходять в ряд волосків. Суцвіття — розлога волоть 4—30 см завдовжки. Колоски 0,2—1,2 см завдовжки, трьох- або багатоквіткові, лінійно-видовжені, стиснуті з боків; нижні квіткові луски від ланцетно-яйцевидних до широкояйцевидних, з 3 жилками, завжди без остюків. Плід — зернівка.
Поширений в субтропічних, тропічних і почасти помірних зонах.
За даними спільного інтернет-проекту Королівських ботанічних садів у К'ю і Міссурійського ботанічного саду The Plant List рід Eragrostis налічує 424 визнаних види[4]. В Україні зустрічаються гусятник єгипетський (Eragrostis aegyptiaca (Willd.) Link), гусятник великоколосковий (Eragrostis cilianensis (All.) F.T.Hubbard), гусятник малий (Eragrostis minor Host), гусятник багатостеблий (Eragrostis multicaulis Steudel) і гусятник волосистий (Eragrostis pilosa (L.) Beauv.).
У кормовому відношенні найбільший інтерес являють Eragrostis tef (теф), Eragrostis collina, і Eragrostis pilosa (гусятник волосистий). Добре поїдаються худобою на пасовищах і в сіні. У 100 кг зеленої маси 23,5 кормові одиниці і 2,7 кг перетравного протеїну. У культурі вивчався (в Середній Азії і на Північному Кавказі) Eragrostis curvula. Утворює велику кількість укорочених пагонів із зеленим листям в весняний період і в другій половині літа, коли інші тонконогові вигорають. Худобою з'їдаються тільки молоді рослини, пізніше їх можна використовувати на силос. У посівах тримається 10-12 років. Дає 2-3 укоси на рік. Урожайність: зеленої маси за два укоси 140—150 центнерів з гектара, сіна 35-45 центнерів з гектара. Eragrostis tef (теф) обробляється як хлібна і кормова культура в Ефіопії, Індії і низці інших країн. Eragrostis capillaris, Eragrostis elegans і деякі інші іноді розводять як декоративні. Деякі види використовуються для сухих букетів.
Eragrostis spectabilis là một loài thực vật có hoa trong họ Hòa thảo. Loài này được (Pursh) Steud. mô tả khoa học đầu tiên năm 1840.[2]
Eragrostis spectabilis là một loài thực vật có hoa trong họ Hòa thảo. Loài này được (Pursh) Steud. mô tả khoa học đầu tiên năm 1840.
Eragrostis Wolf, 1781
Полеви́чка (лат. Eragróstis) — обширный род однолетних и многолетних трав семейства Злаки, или Мятликовые (Poaceae), произрастающих по всему земному шару от умеренных до тропических климатических областей. Растёт преимущественно на рыхлой почве на сухих территориях, в степях или полупустынях. Хорошо переносит холод, любит яркий свет.
Латинское название растения произошло от слов eros и agrostis, означающих «любовь» и «злак» соответственно.
В синонимику рода входят следующие названия:
Однолетний или двулетний злак, достигающий в высоту около 1 метра.
Тонкие корни образуют пучок.
Листья плоские узколинейные, с язычком, язычок в виде ряда волосков.
Соцветия метельчатые, состоят из трёх и более колосков. Колосковых чешуй две.[2]
Некоторые виды полевички используются как кормовые культуры, могут идти в силос, скотом поедаются только молодые побеги. Отдельные виды, например, Теф (Eragrostis tef) на севере Африки, традиционно возделываются как зерновые. Многие виды не имеют какого-либо хозяйственного значения и являются сорняками посевов.
Метёлки полевички декоративны, создают впечатление фонтана мелких брызг. Растение может использоваться как в свежих, так и в сухих букетах.
По информации базы данных The Plant List, род включает 424 вида[3]:
Вид Полевичка тоненькая (Eragrostis tenella (L.) P.Beauv. ex Roem. & Schult.) признан синонимом вида Eragrostis amabilis (L.) Wight & Arn.
Полеви́чка (лат. Eragróstis) — обширный род однолетних и многолетних трав семейства Злаки, или Мятликовые (Poaceae), произрастающих по всему земному шару от умеренных до тропических климатических областей. Растёт преимущественно на рыхлой почве на сухих территориях, в степях или полупустынях. Хорошо переносит холод, любит яркий свет.
Латинское название растения произошло от слов eros и agrostis, означающих «любовь» и «злак» соответственно.
畫眉草屬是禾本科裡的一屬。本屬內大多數的種可以被用來飼養家畜，但衣索比亞畫眉草則有被住在衣索比亞的多數人食用著。而E. clelandii和E. tremula也分別在澳洲和查德的饑荒時有被人類食用的記錄。
它是藉由動物傳播的；它的種子會勾在動物的毛髮，或是衣服上。
畫眉草屬是禾本科裡的一屬。本屬內大多數的種可以被用來飼養家畜，但衣索比亞畫眉草則有被住在衣索比亞的多數人食用著。而E. clelandii和E. tremula也分別在澳洲和查德的饑荒時有被人類食用的記錄。
它是藉由動物傳播的；它的種子會勾在動物的毛髮，或是衣服上。
_(19722432186).jpg)
スズメガヤ属 Eragrostis は、イネ科の属の一つ。日本ではごく普通な雑草を幾つか含む。
スズメガヤ属（ニワホコリ属とも）の植物は一年生-多年生の草本である。時に植物体に腺点を持つ。1m程度の大きな草になるものから[1]、ごく小さな物まである。
花は円錐花序につく。しばしばよく分枝する。
小穂は左右から扁平な形で、その基部には柄がある。同型で同質な小花を左右交互に複数つける。
鱗片は瓦状に並ぶ。最下の一対は包穎で、長さがそれぞれ異なるが、いずれもそれより上に並ぶ護穎より短い。
護穎は中央で二つ折りになり、背面に竜骨があって三本の脈がある。また、芒も毛もない。内側にある内穎は護穎より短く、二脈あるいは二本の竜骨がある。
小穂に同型の小花を複数並べる形のものは、イネ科の中では基本に近い形であり、類似した小穂を持つものは数多い。その中で、花序も類似したものとしてはナガハグサ属やウシノケグサ属などがあり、それらも多くの雑草的な種を含む。そのうちナガハグサ属は護穎の背面に綿毛を持つ点で、ウシノケグサ属は護穎に竜骨がない点で区別出来る。
世界の熱帯-温帯にかけて、約300種が分布する。
日本には10種ばかりが知られるが、琉球列島に種が多い。帰化種もある。
直接に実用的なものはあまりない。ただし、テフはエチオピアで主食とされている。
日本では、シナダレスズメガヤが路肩や造成地の斜面の土止めのためによく利用される。
カゼクサやニワホコリは道路脇や庭によく生えるしつこい雑草としてよく知られる。
スズメガヤ属 Eragrostis は、イネ科の属の一つ。日本ではごく普通な雑草を幾つか含む。
참새그령속(----屬, 학명: Eragrostis 에라그로스티스[*])은 벼과의 속이다.[1] 400여 종이 전 세계에 널리 분포하며, 한국에서는 자생종인 그령, 각시그령, 좀새그령, 참새그령, 비노리, 큰비노리와 귀화종인 능수참새그령 등 7종이 발견된다.
.jpg)
_(14576930680).jpg)
