Karančo guadeloupský nebo karančo guadalupský (Caracara lutosa) je vyhynulý sokolovitý pták z rodu karančo (Caracara). Druh popsal Robert Ridgway roku 1876 a je známo několik synonym: Caracara lutosus, Caracara plancus lutosa, Polyborus lutosus a Polyborus plancus lutosus. Popis karanča guadeloupského byl založen na exemplářích, které chytil Edward Palmer rok před oficiálním popisem. I přes molekulární analýzy je někdy považován za totožný druh jako karančo chocholatý (Caracara cheriway) nebo karančo jižní (C. plancus). Místní lidé mu říkali quelili.
Karančo guadeloupský se vyskytoval pouze na ostrůvku Guadalupe ležící v blízkosti Mexika. Tento ostrov má rozlohu jen 35×9 km. Karančo byl zdejší endemit (jedno z nejznámějších zdejších zvířat), obývající pravděpodobně otevřené oblasti. Původ předků tohoto druhu je možné vysledovat asi do pevninské Jižní a Střední Ameriky, odkud ostrov možná osídlili a z nich se potom vyvinul karančo guadeloupský. Kosti podobné těm od karanča guadeloupského byly nalezeny v jezírcích La Brea Tar Pits a jejich stáří bylo určeno na 40 000 let.
Karančo guadeloupský vzhledem připomínal jestřábovitého ptáka. Byl velký asi 60 cm, s velkou hlavou vybavenou olověně zbarveným zobákem, dlouhým ocasem i končetinami, a jeho rozpětí křídel činilo okolo 132 cm. Vzhledem mohl tento pták působit hrozivě. Zbarvení bylo kávové, s bílými znaky. Samci a samičky se vzájemně podobali, nebyl tedy vyvinut zvlášť výrazný pohlavní dimorfismus. O chování tohoto druhu se dochovalo několik informací. Mohl žít na zemi a lovil převážně menší živočichy, například hlodavce nebo ještěrky. Byl rovněž důležitým mrchožroutem. Je možné, že byl vůči jiným karančům tolerantnější než současné druhy a jednotliví jedinci spolu vzájemně komunikovali pomocí zaklánění hlavy. Hnízda, do nichž byla nakladena maximálně dvě vejce, stavěli karančové hlavně ve skalních puklinách, využívána byla nicméně i vegetace na ostrově. Jedna generace trvala 11,3 roku.
Karančo guadeloupský byl na ostrově relativně hojný ještě v 18. století, žilo zde však maximálně několik set jedinců, více by ostrov neuživil. Tehdy však byla na Guadalupe dovezena stáda koz; ostrov měl být zastávkou se zdroji masa pro lovce, zabíjející vydry a další zvířata. Kozy spásly většinu vegetace na ostrově, v roce 1876 však stále byli karančové hojní. Právě na konci 19. století však začal být druh střílen a tráven kvůli představě, že dovezené kozy zabíjí. Tato skutečnost je však velmi nepravděpodobná. I když byli ptáci pozorování při krmení na mrtvých kozách, karančové guadeloupští se pravděpodobně živili pouze mršinou, a tedy kozy nezabíjeli. Během 19. století se pták stal také vítanou součástí přírodovědných sbírek. Mimo zmíněného E. Palmera ptáky lovili například také W. E. Bryant (1885 a 1886), Harry Drent (odchytil čtyři ptáky, které si ochočil) či Rollo Beck (1900). Poslední zmíněný lovec zároveň objevil zbývající skupinku těchto ptáků a většinu jich zabil. Později k tomu napsal:
Tehdy, 1. prosince 1900 odpoledne, jsem neměl ponětí o tom, že jsem zabil poslední karanča guadeloupská. Z celkem jedenácti ptáků jsem zastřelil devět, dva mi utekli. Více karančů jsem na ostrově neviděl, ale podle krotkosti a krátkého času, co jsem byl na ostrově, jsem soudil, že druh musí být hojný…
Poslední pozorování bylo zaznamenáno roku 1903, Mezinárodní svaz ochrany přírody považuje druh za vyhynulý od roku 1988.
Karančo guadeloupský nebo karančo guadalupský (Caracara lutosa) je vyhynulý sokolovitý pták z rodu karančo (Caracara). Druh popsal Robert Ridgway roku 1876 a je známo několik synonym: Caracara lutosus, Caracara plancus lutosa, Polyborus lutosus a Polyborus plancus lutosus. Popis karanča guadeloupského byl založen na exemplářích, které chytil Edward Palmer rok před oficiálním popisem. I přes molekulární analýzy je někdy považován za totožný druh jako karančo chocholatý (Caracara cheriway) nebo karančo jižní (C. plancus). Místní lidé mu říkali quelili.
