Colorado Pinyon

Pinus edulis (lat. Pinus edulis) - şamkimilər fəsiləsinin şam ağacı cinsinə aid bitki növü.

Mənbə

İynəyarpaqlılar ilə əlaqədar bu məqalə qaralama halındadır. Məqaləni redaktə edərək Vikipediyanı zənginləşdirin. Etdiyiniz redaktələri mənbə və istinadlarla əsaslandırmağı unutmayın.

El Pinus edulis és un arbre que pertany a la família de les Pinaceae, gènere pinus i és nadiu del sud-oest dels Estats Units i el nord de Mèxic. Es classifica de vegades com a Pinus cembroides varietat edulis.

Dins dels Estats Units, aquests tipus de pins se'ls anomena pels noms en anglès de Colorado Pinyon o Piñon Pine; i se'ls troba principalment en els estats d'Arizona, Utah, Colorado i Nou Mèxic. Creix en els pendents situats entre els 1200 i 2400 metres d'altitud. Sovint s'associa amb Juniperus osteosperma formant un tipus de bosc característic.

El tronc assoleix unes dimensions màximes de 6 metres d'altura i 20 cm de diàmetre. L'escorça oscil·la entre el gris i el marró vermellós, és rugosa i es divideix en plaques.

Les fulles són acícules d'entre 4 i 8 cm de longitud en grups de 2 unitats. Produeix pinyes de 6 cm de llarg que contenen llavors comestibles.^[1][2][3][4]

El Pinus edulis és l'arbre oficial de l'estat de Nou Mèxic (Estats Units).

Referències

Stařešina

Mladík

Semenáč

Dvojité jehlice

Šištice v době opylování

Soužití borovice s jalovcem

Borovice jedlá (Pinus edulis) je druh severoamerické borovice, jež má v šiškách jedlá semena, která se konzumují jako tzv. "piniové oříšky", v Evropě známé hlavně ze středomořské oblasti produkované borovicí pinie. Borovice jedlá je nevysoký, jehličnatý strom pocházející z jihozápadu Spojených států amerických a přilehlého severního Mexika, kde se vyskytuje v řídkých světlých lesích nejčastěji společně s některými jalovci, jako Juniperus deppeana, Juniperus monosperma, Juniperus osteosperma a Juniperus pinchotii. Borovice jedlá je národním stromem státu Nové Mexiko.^[2][3]

Rozšíření

Roste v polopouštních a skalnatých horských oblastech severoamerických států Arizona, Kalifornie, Colorado, Nové Mexiko, Oklahoma, Texas, Utah a Wyoming a na území spolkového státu Chihuahua v severním Mexiku. Ve společnosti jalovců a menšího počtu borovic jiných druhů tam vytváří porosty o celkové rozloze okolo 200 000 km², které díky nízkému rozvětvení stromů a keřů mají vzhled zakrslého jehličnatého lesa. Roste v místech vysokého počtu jasných dnů, intenzivního slunečního záření a dále s horkými léty a poměrně chladnými zimami, zejména v severních lokalitách a vyšších polohách.

Do české přírody byla tato dřevina vnesena až roku 1927, kdy byla vysázen do zámeckého parku v Průhonicích. Dodnes se jedná o druh pěstovaný v České republice jen vzácně.^[2][3][4]

Ekologie

Obvykle roste ve výšce od 900 do 3200 m, v oblastech s průměrnými srážkami 250 až 560 mm a teplotním průměrem v nejchladnějším měsíci -10 až -6 °C a v nejteplejším +20 až +27 °C, délka bezmrazého období tam obvykle trvá v rozmezí od 90 do 205 dnů. Srážky i teplota se zásadně proměňují s nadmořskou výškou i zeměpisnou šířkou, v nižších výškách na hranici s travnatou vegetací bývá množství srážek menší a teplota naopak vyšší. Borovice jedlá přežívá v teplotní zóně UK 5, kde zimní teplota klesá k -28 °C. Vyskytuje se na skalnatých plošinách, horských terasách, nižších horských svazích, v kaňonech i na úpatí hor. Je dlouhověkým stromem, nejstarší exempláře mívají okolo 400 roků a nacházejí se nejčastěji na strmých skalnatých stanovištích, kde je téměř vyloučená možnost vzniku požárů. Mladé stromy vysoké 1 až 2 m jsou snadno zničeny i drobným požárem, starší jsou odolnější. Kořenový systém sahá buď velmi hluboko (přes 6 m), nebo na skalnatém podloží roste do šíře a překračují až dvojnásobně poloměr koruny.

Je podstatnou součástí polosuché vegetace Severní Ameriky rostoucí na plytké až kamenité půdě, kde často vyrůstá z trhlin v pískovci, vápenci, čediči nebo břidlici. Upřednostňuje půdu lehkou, písčitou nebo hlinitou a suchou či vlhkou dobře odvodněnou, její zásaditost či kyselost není příliš podstatná, stejně jako nedostatek živin. Toleruje velmi kyselou půdu stejně jako sucho, nesnáší však zasolení a nemůže růst ve stínu. Opadané jehličí vylučuje alelopatické látky snižující klíčivost semen a omezuje tak výskyt suchých travin a nízkých keřů vyrůstajících v blízkosti; malé množství potencionálního paliva pak snižuje intenzitu případného lesního požáru. Ploidie druhu je 2n = 24.^[2][3][5][6]

Popis

Borovice jedlá je středně vysoký, jednodomý strom, vyrůstá do výše okolo 15 m, kmen mívá hrubý nejvýše 60 až 80 cm a červenohnědou kůru nepravidelně zbrázděnou a šupinatou. Kuželovitá koruna bývá zaoblená, hustá a poměrně nepravidelná, široká téměř jako výška stromu, v nižší nadmořské výšce má strom často několik kmenů a keřovitý vzhled. V Novém Mexiku roste strom vysoký 21 m s průměrem kmene 172 cm a korunou širokou 16 m. Jehlice dlouhé 2 až 4 cm a široké 1 až 1,5 mm rostou ve svazečcích po dvou, jsou modrozelené až žlutozelené, zakřivené, poměrně tuhé a vytrvalé čtyři až šest let. Průduchy mají po obou stranách, na vnitřní jsou četnější a vytvářejí tam světlé pruhy.

Samčí šištice jsou elipsoidní, asi 7 mm velké, vyrůstají ve shlucích na koncích větviček a jsou nažloutlé až červenohnědé, po vyprášení pylu opadávají. Samičí jsou kulovité, asi 3 cm velké, rostou na vrcholech větviček, jsou nachově zbarvené, mají pět až deset plodných šupin a pod každou dvě vajíčka. Semena dozrávají druhým rokem po opylení na přelomu léta a podzimu, jsou hnědá, vejčitá, 10 až 15 mm dlouhá a nemají křídlo. Šišky zůstávají na stromech dlouho po otevření, stejně jako semena v nich.^{[2][3][5][6][7][8]}

Rozmnožování

Tato dřevina není samosprašná a její vajíčka se úspěšně opylí jen pylem přineseným větrem z jiného stromu, semena vzniklá samosprašně jsou zakrslá a neschopná klíčení. Roste velmi pomalu, v mládí asi 10 až 15 cm a v dospělosti 5 až 10 cm ročně, na vlhkých místech roste rychleji. Prvá semena se objevují až v 25 létech, nejvíce jich produkuje ve věku 75 až 100 roků, plodí do 250 až 350 let, jejich množství se mění ve třech či pětiletých intervalech. Šiška obsahuje 10 až 20 semen, velký strom při dobré úrodě vyprodukuje 9 kg semen, jeden kilogram je tvořen asi 4000 semen.

Celkový vývoj do zralosti semen trvá tři roky. Pupeny šištic se začínají utvářet prvým rokem v období od srpna do října. Koncem dubna druhého roku začínají z pupenů vyrůstat šištice a v polovině června se jejích vajíčka opylí a do podzimu se pomalu vyvíjejí. Od počátku května třetího roku šištice opět rostou a v srpnu až září již bývají semena zralá a šišky s hluboko posazenými semeny se otvírají.

Borovice jedlá se rozmnožuje pouze semeny která jsou bezkřídlá, poměrně těžká a větrem jsou roznášena jen na krátké vzdálenosti; vegetativně se nemnoží. Hlavními šiřiteli jsou ptáci vybírající ze šišek zralá semena a dělající si jejich zásoby na zimní měsíce. Mnohé z nich ztratí nebo nenajdou a na jaře některá z nich vyklíčí. Za nejdůležitější rozšiřovače jsou považovaní ti, kteří své skrýše tvoří v půdě a mimo blízké husté lesy, kde by semena nevzklíčila. Jsou to sojka mexická a hlavně sojka modrá, která létá do vzdálenosti až 12 km a ve voleti odnese najednou i padesát semen a ukládá je jednotlivě; žije v hejnech po 50 až 500 ptáků. Za méně úspěšné rozsévače jsou považováni ořešník americký a sojka Stellerova, kteří si skrýše zřizují v blízkosti plodných stromů. Množství takto uskladněných semen v zimě najdou a sežerou hlodavci.

Při umělém rozmnožování se semena stratifikují v chladu a na jaře se vysazují, optimální teplota pro klíčení je 21 °C. Semenáče mají chabé kořeny a je vhodné je co nejdříve vysázet na trvalá stanoviště.^[2][3][6][9]

Význam

Dřevo stromu je žluté, těžké a je primárním palivem pro venkovské obyvatelstvo v místech výskytu, je preferováno pro vyšší výhřevnost než mají běžná ostatní (vyjma dubů) a příjemnou vůni při hoření na otevřeném ohništi. V současnosti je ho pouze nemnoho zpracováváno na řezivo kvůli malé velikosti kmenů a jejich nerovnému, většinou pokřivenému růstu; při těžebním boomu koncem 19. století se však hojně využívalo jako důlní výdřeva. Vyrábí se z něj kvalitní dřevěné uhlí vhodné i pro průmysl a buničina, mladé stromky se již po mnoho let používají jako vánoční stromky.

Nejhodnotnějším produktem borovice jedlé jsou poživatelná semena "piniové oříšky". U stromů rostoucích v indiánských rezervacích vlastní jednotlivé indiánské kmeny právo na jejich sklizeň, která má pro ně historicky značný kulturní a ekonomický význam. Semena jsou bohatá na olej, bílkoviny a thiamin, jedí se syrová, pečená nebo dušená, melou se na mouku a peče se z nich "chléb". Uvádí se, že ročně se na americkém trhu prodá asi 450 tun těchto semen. Indiáni jedí i staženou spodní kůru z kmene a hrubších větví, která nakrájená na plátky se suší, mele a používá místo mouky při pečení chleba nebo k zahušťovaní omáček. Kmeny stromů bývají někde periodicky zraňovány a malé množství vytékající pryskyřice sloužívá k hydroizolace a lepení, případnou destilaci se z ní získává terpentýn, jeho produkce však není příliš rentabilní.^[2][3][5][9]

Galerie

• Dozrávající šiška

• Šiška se semeny

• Zralá semena

• Sojka modrá, roznášeč semen

Odkazy

Reference

1. ↑ Červený seznam IUCN 2018.1. 5. července 2018. Dostupné online. [cit. 2018-08-10]
2. ↑ ^{a b c d e f} SVOBODOVÁ, Věra. BOTANY.cz: Borovice jedlá [online]. O. s. Přírodovědná společnost, BOTANY.cz, rev. 16.12.2014 [cit. 2018-12-08]. Dostupné online. (česky)
3. ↑ ^{a b c d e f} RONCO JR., Frank P. Silvics manual 1: Pinus edulis [online]. United States Department of Agriculture, U. S. Forest Service, Southern Research Station, Asheville, NC, USA, rev. 11.2014 [cit. 2018-12-08]. Dostupné online. (anglicky)
4. ↑ FARJON, Aljos. Catalogue of Life: Pinus edulis [online]. Naturalis biodiverzity Center, Leiden, NL, rev. 31.01.2014 [cit. 2018-12-08]. Dostupné online. (anglicky)
5. ↑ ^{a b c} FARJON, Aljos. IUCN Red List of Threatened Species: Pinus edulis [online]. International Union for Conservation of Nature and Natural Resources, rev. 2013 [cit. 2018-12-08]. Dostupné online. (anglicky)
6. ↑ ^{a b c} EARLE, Christopher J. The Gymnosperm Database: Pinus edulis [online]. Christopher J. Earle, The Gymnosperm Database [cit. 2018-12-08]. Dostupné online. (anglicky)
7. ↑ Dendrologie.cz: Pinus edulis [online]. Petr Horáček a J. Mencl, rev. 08.06.2007 [cit. 2018-12-08]. Dostupné online. (česky)
8. ↑ KRAL, Robert. Flora of North America: Pinus edulis [online]. Missouri Botanical Garden, St. Louis, MO & Harvard University Herbaria, Cambridge, MA, USA [cit. 2018-12-08]. Dostupné online. (anglicky)
9. ↑ ^{a b} Plants For a Future: Pinus edulis [online]. Plants For a Future, Dawlish, Devon, UK [cit. 2018-12-08]. Dostupné online. (anglicky)

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu borovice jedlá ve Wikimedia Commons
• Taxon Pinus edulis ve Wikidruzích

Pinus edulis ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Kiefern (Pinus). Sie ist im westlichen Nordamerika heimisch. Die Art erträgt Trockenheit und bildet große, essbare Samen aus. Die Art zählt wie auch die Einblättrige Kiefer (Pinus monophylla) zur Pflanzengesellschaft der Pinyon-Kiefern. Pinus edulis ist der Staatsbaum des US-Bundesstaates New Mexico.

Beschreibung

Nadeln

Zweig mit Zapfen

Zapfen mit Samen

Samen

Habitus

Pinus edulis ist ein immergrüner Baum, der im Freistand eine Wuchshöhe von rund 15 Metern, in Ausnahmefällen bis zu 21 Meter und Stammdurchmesser von 0,6 bis 1,7 Meter erreicht. Die Art bildet meist eine buschige Krone aus. Die biegsamen Zweige und jungen Triebe sind ziemlich dick.

Nadeln

Die zugespitzten, an der Oberseite dunkelgrünen und an der Unterseite deutlich blaugrünen Nadeln werden zwischen 2 und 4 Zentimeter lang. Sie weisen keinerlei Zähnung auf und sind relativ derb, ziemlich dick und ein wenig einwärts gekrümmt. Jede Nadel besitzt im Querschnitt zwei, selten einen, Harzkanäle. Die Nadeln stehen meist paarweise an Kurztrieben. Bei einigen Populationen können bis zu 25 % der Bäume dreinadelig sein. Bäume mit nur einer Nadel je Kurztrieb sind nur sehr selten.

Blüten, Zapfen und Samen

Pinus edulis ist einhäusig-getrenntgeschlechtig (monözisch) und wird mit rund 25 Jahren mannbar. Die Anlage der Blütenzapfen beginnt im August bis September und ist im Oktober abgeschlossen. Die Blütezeit beginnt im Mai und die Bestäubung erfolgt meist im Juni. Die männlichen Blütenzapfen sind 7 Millimeter lang und gelblich bis rotbraun gefärbt. Von der Bestäubung bis zur Reife benötigen die fast kugeligen Zapfen etwa 26 bis 27 Monate. Die reifen, hellgelben und schwach grün getönten Zapfen sind zwischen 3 und 6 Zentimeter lang und 4 und 7 Zentimeter breit. Sie bestehen aus 20 bis 24 Zapfenschuppen und sitzen an bis zu 3 Millimeter langen Stielen. Die Zapfen sind oft klebrig vom Harz und enthalten 20 bis 40 Samen. Die 10 bis 15 Millimeter großen, hellgelb bis rotbraun gefärbten und ungeflügelten Samen sind essbar. Das Tausendkorngewicht beträgt rund 239 Gramm. Die Samen werden hauptsächlich durch Vögel verbreitet (Ornithochorie). Eine große Rolle spielen dabei der Florida-Buschhäher (Aphelocoma coerulescens), der Nacktschnabelhäher (Gymnorhinus cyanocephalus) und der Kiefernhäher (Nucifrage columbiana).

Borke

Äste und junge Stämme besitzen eine glatte, graue Borke. Ältere Stämme besitzen eine rotbraune und unregelmäßig aufgerissene Borke. Diese Borke wird zwischen 2 und 3 Zentimeter dick. Die Rinde der Zweige und Jungtriebe ist anfangs hell orangebraun, wird später dunkelbraun und grau.

Holz

Das gelblichbraune Kernholz wird von einem schmalen und fast weißen Splint umgeben. Das harte, spröde und sehr harzreiche Holz ist meist sehr engringig. Die Darrdichte liegt zwischen 0,43 und 0,62 g/cm³.

Wurzelsystem

Pinus edulis bildet, sofern es die Bodenstruktur zulässt, ein tiefreichendes Pfahlwurzelsystem mit weitreichenden Lateralwurzeln aus. Die Pfahlwurzel kann in Tiefen von bis zu 6,4 Metern vordringen, die Mehrzahl der Wurzel findet man jedoch in Tiefen von bis zu 50 Zentimetern an. In Nordwestcolorado bildet die Art Ektomykorrhizen mit Cenococcum geophilum, Rhizopogon ellenae und Rhizopogon pinyonensis. Endomykorrhizen wurden bisher nicht beobachtet.

Chromosomenzahl

Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 24.^[1]

Verbreitungsgebiet

Verbreitung und Lebensraum

Das Verbreitungsgebiet von Pinus edulis liegt im küstenfernen Südwesten der USA und den südlichen Rocky Mountains. Es umfasst dabei die US-Bundesstaaten Oklahoma, Colorado, Wyoming, New Mexico, Texas, Arizona, Kalifornien und Utah, es reicht noch ein Stück weit bis in das nördliche Mexiko hinein. Die Gesamtfläche der mit Pinus edulis bestockten Wälder beträgt rund 14,9 Millionen Hektar.^[2]

Sie besiedelt Standorte in semiariden und trockenen subhumiden^[2] Regionen. Man findet sie in Höhenlagen von 900 bis 3.200^[2] Metern. Die Temperaturen schwanken zwischen +44 °C^[2] im Sommer und −35 °C^[2] im Winter. Der jährliche Niederschlag liegt zwischen 250 und 700 mm. Es werden Böden unterschiedlichster Mächtigkeit und Struktur besiedelt. Des Spektrum reicht dabei von groben Kiesen bis hin zu kompakten Tonböden. An den pH-Wert des Bodens werden nur geringe Ansprüche gestellt, als optimal gilt jedoch ein pH-Wert von 7 bis 8.

Je nach Standort bildet Pinus edulis Mischbestände mit dem Wüsten-Beifuß (Artemisia tridentata), mit Artemisia nova, mit Cercocarpus ledifolius, mit Cercocarpus montanus, mit Cowania mexicana, mit Fallugia paradoxa, mit Gutierrezia sarothrae, dem Alligator-Wacholder (Juniperus deppeana), dem Einsamigen Wacholder (Juniperus monosperma), dem Utah-Wacholder (Juniperus osteosperma), dem Rocky-Mountain-Wacholder (Juniperus scopulorum), mit Juniperus pinchotii, der Gambeleiche (Quercus gambelii), mit Quercus grisea, mit Quercus turbinella, mit Purshia tridentata und mit dem Dreilappingen Sumach (Rhus trilobata). Verschiedene Arten der Felsenbirnen (Amelanchier), Meerträubel (Ephedra), Opuntien (Opuntia), Palmlilien (Yucca), Chrysothamnus und Eriogonum treten mit unterschiedlicher Häufigkeit in Pinus edulis-Beständen auf. Der Unterwuchs wird Großteils durch Aster hirtifolius, das Blaubüschel-Weizengras (Agropyron spicatum), Agropyron smithii, Agropyron trachycaulum, das Moskitogras (Bouteloua gracilis), Bouteloua curtipendula, die Dach-Trespe (Bromus tectorum), Calochortus nuttallii, Chenopodium graveolens, das Pyramiden-Schillergras (Koeleria pyramidata), Hilaria jamesii, Hymenopappus filifolius, Muhlenbergia torreyi, Petradoria pumila, das Indianische Reisgras (Oryzopsis hymenoides), Sitanion hystrix, Stipa comata sowie Arten der Gattungen Bartfaden (Penstemon), Arisitada, Gilia, Sphaeralcea und Sporobolus gebildet.^[2]

Nutzung

Aufgrund der geringen Abmessungen und der schlechten Stammformen hat das Holz keine wirtschaftliche Bedeutung als Bauholz. Die Art wird jedoch häufig als Brennholz und als Christbaum genutzt. Die essbaren Samen sind nährstoffreich und wohlschmeckend. Sie werden schon lange verzehrt und gehandelt. Sie stellten eine wichtige Nahrungsquelle für viele Indianerstämme dar. Sie werden auch noch heute geerntet und meist in gerösteter Form verspeist. Die jährlich kommerziell genutzte Menge liegt zwischen 500.000 und 900.000 Kilogramm. Aufgrund der geringen Wuchsleistung wird die Art nur selten für Aufforstungen herangezogen. Vor allem in Trockengebieten stellt sie aber ein willkommenes Element in der Landschaftspflege und zum Erhalt von Wassereinzugsgebieten dar.

Krankheiten und Schädlinge

Da die Bäume meist sehr lückig stehen und eine leicht entzündliche Strauch- und Krautschicht meist fehlt spielen Waldbrände eine geringe Rolle. Als bedeutendster Krankheitserreger wird die Zwergmistel Arceuthobium divaricatum angesehen der unter anderem Hexenbesen bildet und den Baum schwächt und in so anfälliger für andere Erreger macht. Der Pilz Cronartium occidentale, die Nadelroste Coleosporium crowellii, Coleosporium jonesii sowie die Nadelschütteerreger Bifusella saccata und Elytroderma deformans werden gelegentlich schädlich. Wurzelfäule wird durch Hallimasche (Armillaria) und Verticicladiella wagenerii ausgelöst. Die beiden Borkenkäferarten Ips confusus und Ips lecontei können in bestimmten Jahren Bestände von mehreren tausend Hektar abtöten. In den Jahren 2002 und 2003 war in den US-Bundesstaaten Arizona, Utah, New Mexico und Colorado ein weiträumiges Massensterben von Pinus edulis zu verzeichnen; durch anhaltende Trockenheit und hohe Temperaturen wurden die Bäume so geschwächt, dass sie von Holzkäfern wie Ips confusus zum Absterben gebracht wurden^[3]. Fraßschäden der Laus Matsucoccus acalyptus rufen eine Nadelbräunung hervor. Als Zapfen- und Samenschädlinge sind der Käfer Conophthorus edulis und die Motte Eucosma bobana von wirtschaftlicher Bedeutung. Coleotechnites edulicola miniert die Nadeln, ruft dabei jedoch nur geringe Schäden hervor. Neodiprion edulicola, sowie Arten der Gattungen Contarinia und Janetiella bilden Pflanzengallen an der Nadelbasis welche anscheinend aber keine Schädigung des Baumes hervor rufen. Baumstachler schälen die Rinde von Ästen und Stämmen was in extremen Fällen zum Absterben des Baumes führen kann.

Systematik

Pinus edulis gehört zur Untersektion Cembroides in der Sektion Parrya innerhalb der Untergattung Strobus. In den letzten Jahren wurde die geographisch-genetische Situation von Pinus edulis erforscht. Obwohl innerartliche Unterschiede vorliegen wird die Art nicht in geographische Rassen unterteilt. Ein Synonym für die Art ist Pinus cembroides Zucc. var. edulis (Engelm.) Voss. Natürliche Kreuzungen finden mit der Einblättrigen Kiefer (Pinus monophylla) im westlichen Utah wo sich die Verbreitungsgebiete der beiden Arten überlappen statt. Im nordwestlichen und mittleren Arizona findet man auch natürliche Kreuzungen mit einer Unterart Pinus monophylla subsp. californiarum (D.K.Bailey) Silba.

Quellen

• Peter Schütt, Weisgerber, Schuck, Lang, Stimm, Roloff: Lexikon der Nadelbäume. Nikol, Hamburg 2008, ISBN 3-933203-80-5, S. 385–392.
• Eintrag in Silvics of North America
• Informationen zur Art bei The Gymnosperm Database. (engl.)

Einzelnachweise

1. ↑ Tropicos. [1]
2. ↑ ^{a b c d e f} Silvics of North America
3. ↑ wissenschaft-online.de Hitze führte zu Kiefer-Massensterben

Pinus edulis, the Colorado pinyon, two-needle piñon, pinyon pine, or simply piñon,^[2] is a pine in the pinyon pine group whose ancestor was a member of the Madro-Tertiary Geoflora^[3][a] (a group of drought resistant trees) and is native to the United States.

Distribution and habitat

The range in the U.S. is in Colorado, southern Wyoming, eastern and central Utah, northern Arizona, New Mexico, western Oklahoma, southeastern California, and the Guadalupe Mountains in far western Texas, as well as northern Mexico.^[5] It occurs at moderate elevations of 1,600–2,400 metres (5,200–7,900 ft), rarely as low as 1,400 m (4,600 ft) and as high as 3,000 m (9,800 ft). It is widespread and often abundant in this region, forming extensive open woodlands, usually mixed with junipers in the pinyon-juniper woodland plant community. The Colorado pinyon (piñon) grows as the dominant species on 4.8 million acres (19,000 km² or 7,300 sq mi) in Colorado, making up 22% of the state's forests. The Colorado pinyon has cultural meaning to agriculture, as strong piñon wood "plow heads" were used to break soil for crop planting at the state's earliest known agricultural settlements.

There is one known example of a Colorado pinyon growing amongst Engelmann spruce (Picea engelmannii) and limber pine (Pinus flexilis) at nearly 3,170 metres (10,400 ft) on Kendrick Peak in the Kaibab National Forest of northern Arizona.

Description

The piñon pine (Pinus edulis) is a small to medium size tree, reaching 10–20 feet (3.0–6.1 m) tall and with a trunk diameter of up to 80 centimetres (31 in), rarely more. Its growth is "at an almost inconceivably slow rate" growing only six feet (1.8 meters) in one hundred years under good conditions.^[6] for an average growth of 0.72 inch (18 millimeters)per year. The bark is irregularly furrowed and scaly. The leaves ('needles') are in pairs, moderately stout, 3–5.5 cm (1+1⁄8–2+1⁄8 in) long, and green, with stomata on both inner and outer surfaces but distinctly more on the inner surface forming a whitish band.

The cones are globose, 3–5 cm (1+1⁄4–2 in) long and broad when closed, green at first, ripening yellow-buff when 18–20 months old, with only a small number of thick scales, with typically 5–10 fertile scales. The cones open to 4–6 cm (1+1⁄2–2+1⁄4 in) broad when mature, holding the seeds on the scales after opening. The seeds are 10–14 mm (3⁄8–9⁄16 in) long, with a thin shell, a white endosperm, and a vestigial 1–2 mm (1⁄32–3⁄32 in) wing.

The species intermixes with Pinus monophylla sbsp. fallax (see description under Pinus monophylla) for several hundred kilometers along the Mogollon Rim of central Arizona and the Grand Canyon resulting in trees with both single- and two-needled fascicles on each branch. The frequency of two-needled fascicles increases following wet years and decreases following dry years.^[7] The internal anatomy of both these needle types are identical except for the number of needles in each fascicle suggesting that Little's 1968 designation ^[8] of this tree as a variety of Pinus edulis is more likely than its subsequent designation as a subspecies of Pinus monophylla based entirely upon its single needle fascicle.

It is an aromatic species. Essential oil can be extracted from the trunk, limbs, needles, and seed cones. Prominent aromatic compounds from each portion of the tree include α-pinene, sabinene, β-pinene, δ-3-carene, β-phellandrene, ethyl octanoate, longifolene, and germacrene D.^[9]

• 

  Cones of P. edulis

• 

  Foliage

• 

  Trunk

Ecology

The seeds are dispersed by the pinyon jay, which plucks them out of the open cones. The jay, which uses the seeds as a food resource,^[10] stores many of the seeds for later use, and some of these stored seeds are not used and are able to grow into new trees. The seeds are also eaten by wild turkey, Montezuma quail, and various mammals.^[11]

History

Colorado pinyon was described by George Engelmann in 1848 from collections made near Santa Fe, New Mexico on Alexander William Doniphan's expedition to northern Mexico in 1846.

It is most closely related to the single-leaf pinyon, which hybridises with it occasionally where their ranges meet in western Arizona and Utah. It is also closely related to the Texas pinyon, but is separated from it by a gap of about 100 kilometres (62 mi) so does not hybridise with it.

An isolated population of trees in the New York Mountains of southeast California, previously thought to be Colorado pinyons, have recently been shown to be a two-needled variant of single-leaf pinyon from chemical and genetic evidence. Occasional two-needled pinyons in northern Baja California, Mexico have sometimes been referred to Colorado pinyon in the past, but are now known to be hybrids between single-leaf pinyon and Parry pinyon.

Uses

The edible seeds,^[10] pine nuts, are extensively collected throughout its range; in many areas, the seed harvest rights are owned by Native American tribes, for whom the species is of immense cultural and economic importance.^[12] They can be stored for a year when unshelled.^[11]

Archaeologist Harold S. Gladwin described pit-houses constructed by southwestern Native Americans c. 400–900 CE; these were fortified with posts made from Pinyon trunks and coated with mud.^[13]

Colorado pinyon is also occasionally planted as an ornamental tree and sometimes used as a Christmas tree.

The piñon pine (Pinus edulis) is the state tree of New Mexico.

See also

• Habitat fragmentation

References

• Ronald M. Lanner, 1981. The Piñon Pine: A Natural and Cultural History. University of Nevada Press. ISBN 0-87417-066-4.

Pinus edulis es un árbol que pertenece a la familia de las pináceas, del género Pinus es nativo del suroeste de Estados Unidos y el norte de México. Se clasifica a veces como Pinus cembroides variedad edulis.

Distribución y hábitat

Dentro de Estados Unidos se le llama "Colorado Pinyon" o "Pine Pinyon"; se encuentra principalmente en los estados de Arizona, Utah, Colorado y Nuevo México. Medra en las laderas situadas entre los 1200 y 2400 metros de altitud. A menudo se asocia con Juniperus osteosperma formando un tipo de bosque característico.

Descripción

El tronco alcanza unas dimensiones máximas de 6 metros de altura y 20 cm de diámetro. La corteza oscila entre el gris y el marrón-rojizo, es rugosa y se divide en placas.

Las hojas son acículas de entre 4 y 8 cm de longitud en grupos de 2 unidades. Produce piñas de 6 cm de largo que contienen semillas comestibles.^[2]​^[3]​^[4]​^[5]​

Pinus edulis es el árbol oficial del estado de Nuevo México (Estados Unidos).

Taxonomía

Pinus edulis fue descrita por George Engelmann y publicado en Memoir of a Tour to Northern Mexico: connected with Col. Doniphan's Expedition in 1846 and 1847 88. 1848.^[6]​

Etimología

Pinus: nombre genérico dado en latín al pino.^[7]​

edulis: epíteto latino que significa "comestible".^[8]​

Sinonimia

• Caryopitys edulis (Engelm.) Small
• Pinus cembroides subsp. edulis (Engelm.) A.E.Murray
• Pinus cembroides var. edulis (Engelm.) Voss
• Pinus monophylla var. edulis (Engelm.) M.E.Jones^[9]​^[10]​

Referencias

Bibliografía

1. Correll, D. S. & M. C. Johnston. 1970. Man. Vasc. Pl. Texas i–xv, 1–1881. The University of Texas at Dallas, Richardson.
2. Cronquist, A.J., A. H. Holmgren, N. H. Holmgren & Reveal. 1972. Vascular Plants of the Intermountain West, U.S.A. 1: 1–271. In A.J. Cronquist, A. H. Holmgren, N. H. Holmgren, J.L. Reveal & P. K. Holmgren (eds.) Intermount. Fl.. Hafner Pub. Co., New York.
3. Farjon, A. K., J. A. Pérez de la Rosa & B. T. Styles. 1997. Field Guide Pines Mexico Central America 1–147. Royal Botanic Gardens, Kew.
4. Flora of North America Editorial Committee, e. 1993. Pteridophytes and Gymnosperms. Fl. N. Amer. 2: i–xvi, 1–475.
5. Great Plains Flora Association. 1986. Fl. Great Plains i–vii, 1–1392. University Press of Kansas, Lawrence.
6. Munz, P. A. 1974. Fl. S. Calif. 1–1086. University of California Press, Berkeley.
7. Munz, P. A. & D. D. Keck. 1959. Cal. Fl. 1–1681. University of California Press, Berkeley.
8. Perry, J. P. 1991. Pines Mex. Centr. Amer. 1–231. Timber Press, Portland, Oregon.

Distribution géographique naturelle

Pinus edulis est un arbre appartenant à la famille des Pinacées, au genre Pinus et au groupe de pins à pignons dont l'ancêtre était membre de la Flore Madro-Tertiaire (un groupe d'arbres résistant à la sécheresse) ^{[réf. souhaitée]} et est originaire des États-Unis.

Répartition et habitat

Il pousse dans le Colorado, le sud du Wyoming, l'Utah oriental et central, le nord de l'Arizona, le Nouveau-Mexique et les monts de Guadalupe à l'ouest du Texas. [2] Il pousse à des altitudes comprises entre 1 600 et 2 400 mètres, exceptionnellement jusqu'à 1 400 mètres et aussi haut que 3 000 mètres. Il est très répandu et souvent abondant dans cette région, formant de vastes étendues boisées aérées, généralement mélangé avec des genévriers formant la communauté de plantes Pinus edulis-genièvre. Il est l'espèce dominante sur 19 000 kilomètres carrés au Colorado, soit 22 % des forêts de l’État. Il a une signification culturelle dans l'histoire de l'agriculture, son bois dur ayant servi à faire le « pommeau des charrues » utilisées pour briser le sol au début de la colonisation agricole.

Il y a un exemple connu d'une Pinus edulis croissant parmi l'épinette d'Engelmann (Picea engelmannii) et le pin flexible (Pinus flexilis) à près de 3 170 mètres sur le mont Kendrick dans la forêt nationale de Kaibab au Nord de l'Arizona.

Galerie

• Jeune plant

• Jeunes cônes

• Épines

• Arbres surplombant le Grand Canyon

Notes et références

Pinus edulis er fura ættuð frá vesturhluta Norður-Ameríku.

Útbreiðsla og búsvæði

Hún vex frá Colorado, suður Wyoming, austur og mið Utah, norður Arizona, Nýja-Mexíkó, vestur Oklahoma, suðaustur Kalifornía, og Guadalupe Mountains vestast í Texas.^[2] Hún er meðalhátt til fjalla, í 1600 til 2400m hæð, sjaldan niður að 1400m en fer jafnvel upp í 3000m hæð. Hún er útbreidd og jafnvel algeng á svæðinu, og myndar umfangsmikla opna skóga, oft í bland við eini.

Lýsing

Pinus edulis er lítið til meðalstórt tré, og verður 10 til 20m há, með að 80 sm stofnþvermáli, sjaldan meira. Börkurinn er óreglulega sprunginn og hreistraður. Barrnálarnar eru tvær saman, í meðallagi breiðar, 3 til 5,5 sm langar og grænar, með loftaugum á innri hlið og ytri hlið nálanna en mest á innri hliðinni og mynda hvíta rönd þar. Könglarnir eru hnattlaga, 3 til 5 sm langir og breiðir lokaðir, grænir í fyrstu, og og verða fölgulir við þroska eftir 18 til 20 mánuði, með fáar þykkar köngulskeljar, yfirleitt eru 5 til 10 frjóar (með fræ). Þegar könglarnir opnast við þroska verða þeir 4 til 6 sm breiðir, og haldast fræin á þeim eftir opnun. Fræin eru 10 til 14 mm löng, með þunnri skel, hvítri fræhvítu, og vængstubb um 1-2 mm langan; þeim er dreift af fuglinum Gymnorhinus cyanocephalus, sem tínir fræin úr opnum könglunum. Fuglarnir geyma mörg fræjanna til að nota síðar, og eru þau stundum ekki nýtt og verða að nýjum trjám.

Tegundin blandast við Pinus monophylla sbsp. fallax (sjá lýsingu undir Pinus monophylla) á nokkurra hundruða kílómetra svæði meðfram Mogollon Rim í mið Arizona og Miklugljúfrum sem er orsök trjáa með stökum og tvem nálum saman í búnti á hverri grein. Algengi tveggja nála eykst á rökum árum og minnkar eftir þurr ár.^[3] Innri gerð nálanna er nær sú sama sem styður skoðun Little's 1968 ^[4] á því sem afbrigði af Pinus edulis fremur en undirtegund af Pinus monophylla.

Nytjar

Könglar P. edulis

Ætum fræjunum (furuhnetur) er mikið safnað um allt útbreiðslusvæðið; á mörgum svæðum er uppskerurétturinn í höndum indíánaættflokka, en tegundin er gríðarmikilvæg efnahagslega og menningarlega.

Pinus edulis er stundum plantað sem skrauttré eða notað sem jólatré.

Pinus edulis er ríkistré Nýju-Mexíkó.^[5]

Tilvísanir

Heimildir

• Ronald M. Lanner, 1981. The Piñon Pine: A Natural and Cultural History. University of Nevada Press. ISBN 0-87417-066-4

.

• Gymnosperm Database: Pinus edulis

Il pino del Colorado (Pinus edulis Engelm.) è una pianta della famiglia delle Pinaceae, endemica degli Stati Uniti, ove è anche noto con il nome di Pinyon pine.

Descrizione

È un albero di piccola-media taglia che può raggiungere 10–20 m di altezza e con un tronco sino ad 80 cm di diametro.

È geneticamente correlato con il Pinus monophylla, con cui talora dà luogo a ibridizzazione, nelle aree in cui gli areali delle due specie si sovrappongono (Arizona e Utah). È anche strettamente correlato con il pino del Texas (Pinus remota), ma tra i due areali corre una distanza di oltre 100 km, cosicché non sono noti casi di ibridizzazione.

Distribuzione

L'areale di questa specie comprende il Colorado, lo Utah, l'Arizona settentrionale, il Nuovo Messico e le Guadalupe Mountains in Texas.

Cresce ad altitudini comprese tra 1400 e 3000 m, formando dense foreste, spesso in associazione con ginepri.

Usi

I pinoli del P. edulis, che come suggerisce l'epiteto specifico sono commestibili, sono raccolti ampiamente in tutto il suo bacino di distribuzione; in molte aree, il diritto di raccolta dei pinoli è prerogativa delle tribù di nativi americani, per i quali la specie è di notevole importanza economica e culturale.

Il pino del Colorado è anche utilizzato occasionalmente come pianta ornamentale e talora come albero di Natale.

È l'albero simbolo dello stato del Nuovo Messico.

Bibliografia

• (EN) Conifer Specialist Group (1998), Pinus edulis, su IUCN Red List of Threatened Species, Versione 2020.2, IUCN, 2020.
• Ronald M. Lanner, 1981. The Piñon Pine: A Natural and Cultural History. University of Nevada Press. ISBN 0-87417-066-4.

Pinus edulis Engelm. – gatunek drzewa iglastego z rodziny sosnowatych (Pinaceae). Występuje w USA (Arizona, Kalifornia, Kolorado, Nowy Meksyk, Oklahoma, Teksas, Utah, Wyoming) i Meksyku (Chihuahua).

Morfologia

Pokrój

Krzew lub drzewo o koronie stożkowatej, zaokrąglonej i gęstej.

Pień

Osiąga 21 m wysokości, 60 cm średnicy. Kora czerwonobrązowa, nieregularnie spękana. Gałęzie utrzymują się na pniu czasem aż do jego podstawy.

Liście

Igły osadzone po 2 na krótkopędach, rzadko po 1 lub 3, wygięte ku szczytowi gałązki. Osiągają 2–4 cm długości, 1–1,5 mm grubości.

Szyszki

Szyszki męskie żółtawe do czerwono-brązowych. Szyszki żeńskie jajowate, po otwarciu prawie kuliste, o średnicy (3,5)4(5) cm, żywiczne. Nasiona brązowe, o długości 10–15 mm, bez skrzydełek.

• Liście

• Kwiatostany męskie

• Szyszka nasienna

Biologia i ekologia

Drzewo wiecznie zielone, wiatropylne, jednopienne. Szyszki nasienne dojrzewają w ciągu 2 lat od zapylenia, uwalniają nasiona i opadają wkrótce potem. Jedna wiązka przewodząca w liściu. Igły pozostają na drzewie przez 4–6 lat. Siewki wykształcają do 24 liścieni.

Występuje na suchych górskich zboczach, na wysokości 1500–2100 m n.p.m., sporadycznie spotykana do 2700 m.^[2]. Spośród sosen z podsekcji Cembroides, tworzących lasy sosnowe na zachodzie Ameryki Północnej, zajmuje stosunkowo najchłodniejsze i najbardziej wilgotne tereny. Towarzyszą jej przedstawiciele rodzaju jałowiec (Juniperus). Lasy te zajmują ok. 14,9 milionów hektarów łącznie na terenie Arizony, Kolorado, Nowego Meksyku u Utah^[3]. Na suchych stanowiskach Pinus edulis ustępuje jałowcom i pustynnym zaroślom, na wilgotnych innym drzewom leśnym, np. Pinus ponderosa. Występuje także w lasach, w których dominują: Pinus aristata, Pseudotsuga menziesii var. glauca, Juniperus scopulorum, Pinus ponderosa subsp. scopulorum, Cupressus arizonica, Quercus spp.

Sikora górska (Poecile gambeli) na P. edulis, Mather Point, Wielki Kanion Kolorado, Arizona

Nasiona są duże i bez skrzydełek, więc nie mogą być rozsiewane przez wiatr. Roznoszą je ptaki, głównie orzechówka popielata (Nucifraga columbiana), modrosójka czarnogłowa (Cyanocitta stelleri), Aphelocoma ultramarina i Gymnorhinus cyanocephalus. Ptaki gromadzą duże ilości nasion zakopując je w schowkach w ziemi, jako zapas pożywienia na zimę. Część kryjówek nie zostaje wykorzystana i z nasion mogą wyrosnąć nowe drzewa.

Pinus edulis jest razem z P. monophylla głównym gospodarzem rośliny pasożytniczej Arceuthobium divaricatum (pasożyt pędowy). Zainfekowane są głównie populacje w Arizonie, Kolorado, Nowym Meksyku, Teksasie i Utah^[4].

Systematyka i zmienność

Synonimy: P. monophylla var. edulis, Caryopitys edulis (Engelm.) Small, P. cembroides Zucc. var. edulis (Engelm.) Voss.

Pozycja gatunku w obrębie rodzaju Pinus^[5]:

• podrodzaj Strobus
  • sekcja Parrya
    • podsekcja Cembroides
      • gatunek P. edulis

Las sosnowo-jałowcowy w pobliżu Grand Junction, Kolorado

Pinus edulis tworzy mieszańce z sosną jednoigielną (P. monophylla), jednak zasięgi tych gatunków są prawie rozłączne, więc nie zdarza się to często. Mieszańce te spotykane są na wschodnim brzegu Wielkiej Kotliny. W górach New York Mountains we wschodniej Kalifornii na skrajnie wschodnich stanowiskach rosną drzewa pierwotnie sklasyfikowane jako P. edulis, które następnie część botaników uznała za P. monophylla. Opisane zostały także jako gatunek Pinus californiarum D.K. Bailey, i chociaż klasyfikacja ta nie uzyskała szerszej akceptacji, relacja tych drzew z P. edulis i P. monophylla wymaga dalszych badań. P. edulis krzyżuje się również z P. cembroides^[2].

Zagrożenia

Międzynarodowa organizacja IUCN umieściła ten gatunek w Czerwonej księdze gatunków zagrożonych, ale przyznała mu kategorię zagrożenia LC (least concern), uznając go za gatunek najmniejszej troski, o niskim ryzyku wymarcia^[6]. Klasyfikację tę utrzymano w kolejnym wydaniu księgi w 2013 roku^[7].

Zastosowanie

Roślina jadalna

Jadalne nasiona zbierane są przez rdzennych Amerykanów, czasem sprzedawane na lokalnym rynku^[3].

Surowiec drzewny

Drewno wykorzystywane było jako budulec, obecnie jako drewno na opał^[3].

Obecność w symbolice

Pinus edulis jest symbolem stanu Nowy Meksyk.

Przypisy

Pinus edulis é uma espécie de pinheiro originária do Novo Mundo. Faz parte do grupo de espécies de pinheiros com área de distribuição no Canadá e Estados Unidos da América (com excepção das àreas adjacentes à fronteira com o México).^[1]

Ver também

• Lista de espécies de pinheiro por região
• Pinaceae
• Conífera

Referências

• 1 Поширення
• 2 Морфологічна характеристика
• 3 Використання
• 4 Загрози та охорона
• 5 Посилання
• 6 Галерея

Pinus edulis là một loài thực vật hạt trần trong họ Thông. Loài này được Engelm. miêu tả khoa học đầu tiên năm 1848.^[1]

Chú thích

Liên kết ngoài

• Phương tiện liên quan tới Pinus edulis tại Wikimedia Commons
• Dữ liệu liên quan tới Pinus edulis tại Wikispecies
• Vườn thực vật hoàng gia Kew; Đại học Harvard; Australian Plant Name Index (biên tập). “Pinus edulis”. International Plant Names Index. Truy cập ngày 9 tháng 8 năm 2013.

Bài viết liên quan đến Bộ Thông này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn.

• x
• t
• s

• 1 Распространение и экология
• 2 Ботаническое описание
• 3 Значение и применение
• 4 Примечания
• 5 Ссылки