El boldo (Peumus boldus) ye la única especie del xéneru monotípicu Peumus, de la familia de les monimiacees. Esti árbol distribúyese pol centru de Chile, les sierres Pampeanas del centru de l'Arxentina, y sierres del sur del Perú. Les sos fueyes, de fuerte arume, utilizar con propósitos culinarios y melecinales, sobremanera en América Llatina.
El boldo ye un árbol de medianu tamañu, perteneciente a la familia Monimiaceae. Puede superar los 15 metros d'altor; de bien lenta crecedera, tardando delles decenes d'años p'algamar un tamañu adultu, xeneralmente alcuéntrase-y como un parrotal o árbol pequeñu, en parte porque la mayoría de los individuos güei esistentes son productu de rebrote dende tocón. Ye de xamasca perenne, con fueyes opuestes, ovoides, de 3 a 7 cm de llargor al cabu d'un curtiu peciolu, de color verde brillante; el viesu ye más pálidu y amuesa pubescencies.
Florece ente agostu y setiembre nel so hábitat nativu. Les inflorescencies presentar en pequeños recímanos d'unes 12 flores pequeñes de color ablancazáu. Les flores amuesen polo xeneral siete pétalos, d'alredor de 1 cm de llargu; les masculines estremar polos numberosos estames curvaos. El boldo ye dioicu, esto ye, les flores son unisexuaes y cada espécime presentar de namái un sexu; ye necesaria la proximidá d'exemplares masculinos y femeninos por que la polinización —llevada a cabu davezu por inseutos— prodúzase. Los frutos son drupes de pequeñu tamañu (alredor de 2 cm de diámetru), color verde y sabor duce.
Ye un árbol endémicu de los Andes en Chile y Arxentina, de la sierra sur de Perú, creciendo nes zones monteses y de climes templaos de los departamentos de Tacna (Tarata), Moquegua (Omate) y na sierra sur del departamentu de Puno; y en Chile, crez na zona central dende'l sur de la Rexón de Coquimbo (IV Rexón) a la contorna de La Unión (X Rexón) dende los 33 a 40° latitud sur.
Ye un componente bien importante nel monte esclerófilo, especialmente na zona costera, onde s'acomuñar principalmente a peumo y litre.
Prefier suelos pocu húmedos, y ye llixeramente acidófilu. Ye namái moderadamente resistente al fríu, y rique de lluz solar constante. Multiplicar por granes, pero los plantíos realícense de normal por aciu fraes de madera nuevo.
El principiu activu de les mesmes ye un alcaloide, la boldina, que tien efeutos coleréticos, colagogos y diuréticos; presenta tamién concentraciones menores d'otros alcaloides, especialmente isoboldina y laurotenina. De les fueyes estrayer tamién un 2 % d'aceite esencial, fuertemente arumosu, ricu en eucaliptol y ascaridol. Encamiéntase la so moderación. Estes mesmes propiedaes faíen que-y lo encamentara a empiezos del sieglu XX como antihelmíntico.
El frutu del boldo ye comestible, y foi consumíu crudu y cocíu dende la dómina precolombina. La corteza, rica en taníns, emplégase tamién na curtiembre. Sicasí, el más apreciáu de los sos productos son les fueyes, utilizaes pa la preparación de fervinchos dixestivos, pal tratamientu de la vesícula y de les afecciones hepátiques.
Del boldo utilícense: les fueyes fresques o seques y los frutos.[2] Conózse-y popularmente en Guatemala tamién por llimonucu.[3]
Atopáronse restos de fueyes de boldo usaes polos seres humanos fai unos 14 500 años nel sitiu arqueológicoo de Monte Verde, llugar que s'atopa daqué más al sur de la so área de distribución actual y créese que nesa dómina, el final de la última glaciación, el so llende sur atopábase inda más alloñáu, polo que les fueyes llegaríen al llugar al traviés d'intercambiu con otros grupos.
Pol so usu comercial, (estracción de la boldina), el cultivu del boldo introducióse a Europa y África del Norte.
En 2007, revelóse qu'el boldo tenía toxines que faíen desaconsejable el so consumu. Nun programa de radiu, Irene Litvan, una neuróloga uruguaya, citó estudios realizaos n'Alemaña y Francia onde se demostraría la so tosicidá. Sicasí la doctora desmintióse argumentando que se confundiera, pos n'otros países llamábase boldo a otra planta. [12][13]
En 2009, l'Axencia Europea de Melecines evaluó'l boldo de la siguiente manera:
La fueya de boldo contién l'alcaloide boldina. La fueya de boldo tamién contién 2-4% d'aceite volátil. Los componentes principales reportaos son: ascaridol (16-38%), 1,8-cineol (11-39%) y p-cimeno (9-29%) (Bradley, 2006). Ascaridol ye altamente tóxicu, y esto plantega duldes sobre la idoneidad de la fueya de boldo nes melecines herbarios tradicionales[ensin referencies].
Reparáronse efeutos albortivos y teratogénico n'aguarones con altes dosis d'un estractu etanólico secu y boldina.
La mayoría de les investigaciones lleváronse a cabu utilizando solu boldina. Hai poca información utilizando preparaciones a base de fueya entera de boldo y, onde se reportaron estudios, los detalles de les preparaciones suelen ser escasos. Nun hai estudios de carcinogenicidad o genotoxicidad reportaos con preparaos herbales a base de fueya de boldo.
L'aceite de boldo nun tien de ser utilizáu internamente o externamente. Cuando s'utiliza la fueya de boldo, la esposición total al ascaridol tien d'evaluase dende'l puntu de vista de la seguridá. Los niveles d'ascaridol en melecines a base de yerbes tienen de ser cuantificaos. En vista de la baxa solubilidá n'agua del ascaridol, podría aceptase l'usu d'estractos aguacientos incluyendos tisanas. Sicasí, l'usu d'estractos etanólicos de fueyes de boldo nun se considera aceptable en melecines a base de plantes tradicionales, en vista de los niveles potencialmente altos del constituyente ascaridol tóxicu.[14]
Peumus boldus describióse por Juan Ignacio Molina y espublizóse en Saggio sulla Storia Naturale cel Chili... 185, 350, nel añu 1782.[15]
.
Esta páxina forma parte del wikiproyeutu Botánica, un esfuerciu collaborativu col fin d'ameyorar y organizar tolos conteníos rellacionaos con esti tema. Visita la páxina d'alderique del proyeutu pa collaborar y facer entrugues o suxerencies. El boldo (Peumus boldus) ye la única especie del xéneru monotípicu Peumus, de la familia de les monimiacees. Esti árbol distribúyese pol centru de Chile, les sierres Pampeanas del centru de l'Arxentina, y sierres del sur del Perú. Les sos fueyes, de fuerte arume, utilizar con propósitos culinarios y melecinales, sobremanera en América Llatina.
El boldo (Peumus boldus Molina, 1782)[1] és un arbre originari de les zones costaneres de Xile.
Peumus és la llatinització del seu nom tradicional a Xile i boldus està dedicat a D. Boldo, botànic espanyol.
El boldo, és un arbre dioic de 5-6m, que pot assolir més de 30 m d'alçada. El tipus d'arrel és axomorfa, típica de les dicotiledònies. El tipus de tija és llenyosa, d'un diàmetre superior a 1m.
Les fulles són simples, amb el marge sencer, de disposició oposada, forma d'ovalada a el·líptica, de color verd intens, sèssils o amb un peciol curt, fan uns 4-6 cm de llargada i 3.4 d'ample. El limbe és gruixut, rígid, trencadís, i amb les vores lleugerament voltejades. La seva textura a l'anvers és coriàcia, presenta nombroses protuberàncies blanques acabades en un tricoma cònic, curt i fàcilment trencadís; i el revers és glauc, presenta tricomes estrellats, i una nervadura notòria. El tipus de pilositat és pubescent.
Al ser un arbre dioic presenta les flors masculines en un individu, i les femenines en un altre. Les flors es disposen en forma de cimes dioiques terminals i poc denses, amb una agrupació que oscil·la fins a una dotzena. Són de color blanquinós o rosaci, i neixen de peduncles esvelts i vellosos. La corol·la presenta set pètals de color groc clar. La flor masculina presenta un androceu amb nombrosos estams encorbats, i la flor femenina presenta un sol gineceu, i nombrosos carpels uniovulats. El tipus de fruit és una drupa.
Les seves fulles que tenen una aroma forta es fan servir culinàriament principalment a Amèrica llatina.
Les fulles es fan servir igualment en forma d'infusió principalment a l'Argentina i Xile. Les fulles de boldo contenen un alcaloide: la boldina. Tenen propietats colagogues i digestives, hepatòniques i sedants.[2]
Estan contraindicades en cas d'hipersensibilitat a la substància activa.
La part utilitzada com a droga són les fulles.
• Olis essencials (2%): semblant al del quenopodi, és ric en cineol (30%), cimol, ascaridol (40-45%), eugenol, pineno i terpineol, eucaliptol, camfora.
• Alcaloids (0,1-0,5%): boldina (25%), boldoglucina (0,3%), esparteina, isocoridina, laurotetanina, norisocoridina, i altres 15 alcaloids més.
• Glicòsids flavonics: peumosid, boldosid, fragosid, boldoglucina (heterosid mal definit). Àcid cítric, tanins, oxalat de calci, i altres substàncies aromàtiques.
• Cumarines.
• Resines.
• Aigua (5-8%)
• Material mineral (8-12%)
• Lípids (5-10%).
Aprovades per la comissió E del Ministeri de Sanitat Alemany :
• Dispèpsies.
• A més, tradicionalment s'ha utilitzat per al tractament de la discinèsia biliar, colelitiasi, anorèxia, infeccions genitourinàries, restrenyiment i artritis.
Té propietats colagogues o colerètiques, i protectores hepàtiques, aperitiva, antihelmíntica, digestiva, fungicida, i diürètica. A dosis elevades, és anestèsic, sedant i hipnòtic.
A dosis elevades, o sense diluir, l'oli essencial del boldo és un dels més tòxics, presenta un potent efecte irritant, pot provocar convulsions, vòmits, diarrees, i símptomes d'epilèpsia. Es recomana d'utilitzar-lo en tractaments discontinus.
• Infusió: 2-4 g de fulles per tassa, després dels àpats.
• Pols: 1-2 g per dosis.
• Extracte fluid (1:1): 0,5-1 per dosi.
• Tintura (1:5): 1g, tres cops al dia.
• Tintura mare: 30 gotes, tres cops al dia.
• Oli essencial: 5 gotes per dosis.
• Nebulitzat: 50 mg, tres cops al dia.
• Extracte fluid: 20 gotes, tres cops al dia.
L'escorça és rica en tanins i s'utilitza en els processos de tractament de les pells animals. El seu fruit (drupa) és comestible.
Boldovník vonný (Peumus boldus) je druh nižších dvouděložných rostlin z čeledi Monimiaceae a jediný zástupce rodu boldovník. Je to keř až strom s tuhými oválnými listy a nažloutlými květy. Plodem je souplodí peckovic. Druh se vyskytuje v suchých rozvolněných lesích ve středním Chile.
Boldovník je významná léčivá rostlina s dlouhou historií použití. Slouží zejména při různých jaterních a žlučníkových neduzích a k podpoře zažívání. Je zdrojem medicínsky využívaného alkaloidu boldinu. Plody jsou jedlé, kůra se používá k barvení, dřevo slouží k výrobě dřevěného uhlí.
Boldovník je stálezelený, dvoudomý keř nebo strom s hustou kulovitou korunou, dorůstající výšky do 20 metrů a tloušťky kmene až 1 metr. Listy jsou jednoduché, vstřícné, 3 až 7 cm dlouhé a 1 až 5 cm široké, krátce řapíkaté, s vejčitě eliptickou, kožovitou, celokrajnou a na okraji podvinutou čepelí. Listy jsou na líci tmavě zelené, na rubu světle zelené, na ploše hustě žláznaté. Květy jsou nažloutlé, jednopohlavné, s miskovitou češulí, uspořádané v úžlabních hroznech. Okvětí je pěti až šestičetné, ve vnějším kruhu sepaloidní (připomínající kalich), ve vnitřním petaloidní (korunovité). Samčí květy obsahují mnoho tyčinek. V samičích květech je apokarpní gyneceum, složené ze 2 až 5 volných pestíků. V každém pestíku je jediné vajíčko. Plodem je souplodí peckovic.[1][2][3]
Keř boldovníku
Samičí květy boldovníku
Boldovník s plody
Boldovník je endemit Chile. Je rozšířen ve středním Chile v oblasti od provincie Limarí po provincii Osorno. Vyskytuje se na výslunných svazích jako součást řídkých sklerofylních lesů rostoucích na sušších kamenitých půdách v nadmořských výškách do 1000 metrů.[2][3]
Na boldovníku parazituje poloparazitický keř Notanthera heterophylla z čeledi ochmetovité a příležitostně i Tristerix corymbosus. ze stejné čeledi.[4] Plody vyhledávají někteří ptáci, např. papoušek patagonský (Cyanoliseus patagonus).[5]
Poloparazit boldovníku Tristerix corymbosus
Papoušek patagonský
Hlavní účinnou látkou boldovníku je alkaloid boldin. Je obsažen zejména v listech a v kůře. Látka podporuje tvorbu žluči a trávicích šťáv, má antioxidační účinky a tlumí činnost hladkého svalstva.[6][7] Je jedním z důležitých rostlinných alkaloidů používaných současnou medicínou.[8] Z dalších alkaloidů je obsažen zejména dehydroboldin, isoboldin, isocorydin a laurotetanin.[7] Esenciální oleje jsou v listech obsaženy v množství asi 2 %. Hlavními vonnými složkami jsou askaridol, cymen, eukalyptol (1,8-cineol) a linalool.[9]
Alkaloidy i esenciální oleje obsažené v boldovníku jsou jedovaté. Droga může ve větším množství způsobit podráždění ledvin a močových cest, předávkování může vést i k paralýze. Užívání není doporučováno pacientům s chorobami ledvin.[10]
Alkaloid boldin
Peroxidická sloučenina askaridol
Terpenový alkohol linalool
Druh není aktuálně ohrožen. V minulosti byl široce vyhledáván a těžen pro výrobu dřevěného uhlí, starší exempláře jsou proto již v přírodě poměrně vzácné. Je územně chráněn v řadě chilských národních parků a rezervací.[3]
Boldovník má dlouhou historii jako tradiční mayská léčivá rostlina. Je používán od nepaměti zejména při léčení jaterních onemocnění. Nejstarší vykopávky svědčící o jeho užívání jsou datovány do doby před 12000 lety.[11] V současnosti je součástí tradiční medicíny nejen v Chile, ale i v jiných zemích Latinské Ameriky, jmenovitě v Peru, Brazílii a Mexiku. Je zná pod názvem boldo.[12] Z Chile se vyváží okolo 1000 tun sušeného boldového listu ročně. Do Evropy byl poprvé dovezen kolem roku 1870.[11]
Boldovník stimuluje tvorbu žluči a sekreci trávicích šťáv, uvolňuje hladké svalstvo a zpomaluje průchod tráveniny trávicím traktem. Má silně diuretické účinky a podle medicínských studií může zvýšit tvorbu moči až o 50 %. Bylo též prokázáno ochranné působení na játra proti chemickému poškození.[11][9] Užívá se zpravidla pouze po několik týdnů, a to ve formě nálevu nebo tinktury. Při žlučníkových kamenech se často kombinuje s jinými bylinami, zejména s dřišťálem obecným a bělasem viržinským. Listy se v Jižní Americe rovněž používají k léčení kapavky. Esenciální olej získávaný z rostliny slouží k likvidaci střevních parazitů.[10] Je také používán při bolestech hlavy a revmatismu.[3] Araukánští indiáni používají boldovník zejména jako tonikum, při léčení žlučových kamenů a bolestivých onemocněních jater a žlučníku.[10]
Z rostliny je získáván alkaloid boldin, který je v lékařství používán zejména jako protizánětlivý a antioxidační prostředek a při léčení cukrovky.[11]
Máslovitá, aromatická dužnina plodů je jedlá. Má sladkou chuť a příjemnou vůni.[11][13] Listy voní po skořici a používají se v Chile k aromatizaci různých jídel, zejména ryb.[9] Kůra je zdrojem tříslovin, používá se k barvení a k tetování. Sušené a jemně rozdrcené vonné listy se vkládají mezi oblečení k odpuzování škodlivého hmyzu. Ze sušených plodů se zhotovují korálky, které při zahřátí sluncem či tělesným teplem skořicově voní. Dřevo slouží jako palivo a vyrábí se z něj dřevěné uhlí.[10][14] Boldovník je v Jižní Americe vysazován v parcích i soukromých zahradách jako okrasná dřevina.[14]
Obrázky, zvuky či videa k tématu boldovník vonný ve Wikimedia Commons
Boldovník vonný (Peumus boldus) je druh nižších dvouděložných rostlin z čeledi Monimiaceae a jediný zástupce rodu boldovník. Je to keř až strom s tuhými oválnými listy a nažloutlými květy. Plodem je souplodí peckovic. Druh se vyskytuje v suchých rozvolněných lesích ve středním Chile.
Boldovník je významná léčivá rostlina s dlouhou historií použití. Slouží zejména při různých jaterních a žlučníkových neduzích a k podpoře zažívání. Je zdrojem medicínsky využívaného alkaloidu boldinu. Plody jsou jedlé, kůra se používá k barvení, dřevo slouží k výrobě dřevěného uhlí.
Der Boldo (Peumus boldus) ist eine Pflanzenart in der Familie der Monimiengewächse (Monimiaceae).
Peumus boldus ist ein immergrüner Strauch oder kleiner Baum, der Wuchshöhen von bis 6–10 Meter oder mehr erreicht. Die rissige und schuppige Borke ist gräulich bis bräunlich.
Die einfachen, dicklichen Laubblätter sind ganzrandig, lederartig und brüchig. Sie sind gegenständig und kurz gestielt sowie eiförmig oder lanzettlich bis elliptisch oder verkehrt-eiförmig und an der Spitze stumpf bis ausgerandet oder abgerundet bis rundspitzig. Die unterseits helleren Blätter sind bis 5,5–7 Zentimeter lang und bis 3,5–5 Zentimeter breit und öfters etwas eingerollt bis eingefaltet. An der warzig-punktierten Oberseite erscheinen dann an den einzelnen Punkten gebüschelte, kurze Haare und die Blätter sind ober- und unterseits minimal kurzhaarig. Die aromatischen Blätter haben Ölzellen. Nebenblätter fehlen.
Peumus boldus ist zweihäusig getrenntgeschlechtlich diözisch. Die eingeschlechtlichen Blüten sind in end- oder achselständigen und traubigen Blütenständen angeordnet. Die stark duftenden und gestielten, kleinen Blüten sind weiß bis gelblich. Die etwa 10–12 oder mehr-teilige Blütenhülle ist in 2–3 Kreisen angeordnet und sitzt an einem becherförmigen, innen und außen haarigen Blütenboden. Die äußeren Tepalen sind sepaloid, grün und haarig, die inneren petaloid. Bei den männlichen Blüten sitzen im Blütenboden viele Staubblätter in mehreren Kreisen, mit zwei kleinen, seitlichen Anhängseln (Nektardrüsen) an den mehr oder weniger langen, basal haarigen Staubfäden. Bei den weiblichen Blüten sind haarige, fast sitzende, 3–5 einzelne (apokarpe) und angenäherte, unterständige Stempel mit je einem kurzen Griffel mit länglicher Narbe und einige, basal haarige Staminodien vorhanden.
Die eiförmigen, leicht haarigen bis kahlen, glatten, meist einsamigen Steinfrüchte sind gelblich-grün. Sie erscheinen selten einzeln oder bis zu 5 auf dem tellerförmigen Rest des Blütenbodens und sie sind etwa 2 Zentimeter groß. Die aderig-strukturierten, hellbräunlichen Steinkerne sind rundlich bis eiförmig und etwa 5–6 Millimeter groß.[1]
Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 78.[2]
Die Erstbeschreibung erfolgte 1782 durch Juan Ignacio Molina in Saggio sulla storia naturale del Chili: 185, 350.[3] Synonyme sind Boldu chilanum Nees, Laurus belloto Miers ex Nees, Laurus lingui Bridges ex Nees, Ruizia fragrans Ruiz & Pav., Boldea boldus (Molina) Looser und Boldea fragrans (Pers.) Endl.
Peumus boldus ist an trockene Klimazonen angepasst. Sie stammt ursprünglich aus Chile, kommt aber bis Peru vor. Diese Art kommt jedoch verwildert auch im Mittelmeerraum, vor allem in Nordafrika vor.
Die süßen und aromatischen Früchte des Boldo werden roh und gekocht verwendet. Die getrockneten Früchte werden auch zu Bändern oder Halsketten verarbeitet, sie verströmen dann einen angenehmen Zimtgeruch. Das Holz wird wenig genutzt. Die Rinde und die Blätter werden auch als Gewürz verwendet. Die Rinde enthält Tannine und wird auch zum Färben verwendet. Boldo-Blätter werden in der peruan-, argentin-, brasilian- und chilenischen Volksmedizin als Heilpflanze, unter anderem gegen Magen-Darm-Beschwerden verwendet. Die Pflanze wirkt krampflösend und regt die Gallenabsonderung in den Leberzellen an. Boldo-Blätter können auch als Gewürz oder Tee gebraucht werden, z. B. im Matetee. Auch kann ein ätherisches Öl aus den Blättern gewonnen werden. Die getrockneten und gepulverten Blätter dienen zum Parfümieren und als Insektenschutz von Kleidung.
Die Blätter enthalten unter anderem Alkaloide[4][5] (v. a. Boldin und Aporphine), 1,8-Cineol,[4][5] Ascaridol,[4][5] p-Cymol,[5] Cumarin,[5] Isochinoline[5] und Linalool,[5].
Der Boldo (Peumus boldus) ist eine Pflanzenart in der Familie der Monimiengewächse (Monimiaceae).
Болдо е ниско дрво или грмушка што расте во аридните подрачја од Чиле. Иако растението е воведено и во Европа и Северна Африка, не може да се види често надвор од ботаничките градини.
Болдото содржи алкалоиди од апорфински тип, од кои најзначаен е болдинот. Листот од болдо содржи и 2-4% етерично масло. Главни состојки се: аскаридол (16-38%), 1,8-цинеол (11-39%) и p-цимен (9-29%).
Peumus boldus, commonly known as boldo (from the Mapuche name foḻo), is a species of tree in the family Monimiaceae and the only species in the genus Peumus. It is endemic[1] to the central region of Chile, between 33° and 40° southern latitude. Boldo has also been introduced to Europe and North Africa, though it is not often seen outside botanical gardens.
Due to its common name, it is often confused with the species Plectranthus ornatus, known as falso boldo ("fake boldo"), boldo paraguayo or boldo rastrero, which has led to confusion about the uses, properties and toxicity of both species.
Boldo, together with litre, quillay, peumo, bollén and other indigenous plants, is a characteristic component of the sclerophyllous forests endemic to central Chile. Its leaves, which have a strong, woody and slightly bitter flavor and camphor-like aroma, are used for culinary purposes, primarily in Latin America. The leaves are used in a similar manner to bay leaves and are also prepared as an herbal tea, primarily in Chile and Argentina.
The edible fruits are small drupes about 2 centimeters in diameter, green in color and having a pleasant flavor. Though not well known outside their native range, boldo fruits, which appear between December and February, are very tasty, nutritious, small, green, edible spheres. Boldo's assertive flavor comes primarily from the presence of the chemical ascaridole, which is also present in the epazote plant.
In Brazil, Argentina, Chile, Uruguay, and Paraguay, boldo is mixed with yerba mate or other teas to moderate its flavor. Some families keep a boldo plant at home for this purpose, although boldo teabags are readily available in nearly all supermarkets.
Boldo and plants with similar properties are widely used as mild folk medicine in various South American countries in both urban and rural areas, even among people who do not usually drink herbal teas other than mate beverage. In Brazilian pharmacopoeia, boldo is an officially listed phytotherapeutic plant, as a cholagogue and choleretic used for treatment of mild dyspepsia.[2]
Boldo is in the family Monimiaceae, which is closely related to the family Lauraceae (which includes many other plants used for their aromatic leaves, such as cinnamon, cassia, bay leaf, and camphor laurel.)
Boldo leaves have a slightly bitter, soft flavor and a bit of a rough, coniferous taste when brewed in tea. They are used as a culinary herb to spice many savory dishes including fish, mushrooms, and vegetables and as a component in sauces. In some local South American kitchens boldo leaves are also popular for wrapping frying fish and meat. Boldo fruits, when dried, are used to make spicy condiments.[3]
In 2009, the European Medicines Agency assessed boldo as follows:
Boldo leaf contains the alkaloid boldine. Boldo leaf also contains 2–4% of volatile oil. Major constituents reported as: ascaridole (16–38%), 1,8-cineole (11–39%) and p-Cymene (9–29%).[4]Mariano, Xavier Maia; Souza, Wanderson Fernando Mello de (2019). "Bioactive volatile fraction of Chilean boldo (Peumus boldus Molina) – an overview". Journal of Essential Oil Research. 31 (6): 474–486. doi:10.1080/10412905.2019.1617797. S2CID 198351342. Retrieved 2021-08-19. Ascaridole is highly toxic, and this raises concerns about the suitability of boldo leaf in traditional herbal medicinal products.
Abortifacient and teratogenic effects in rats were observed with very high doses (800 mg/kg) of a dry ethanolic extract of boldine in the first days of pregnancy, not present at lower doses.[5]
Most investigations have been carried out using boldine.
Limited information is available on herbal preparations of boldo leaf and where studies have been reported, details of the preparations are usually lacking. There are no reported genotoxicity or carcinogenicity studies with herbal preparations of boldo leaf.
Boldo oil should not be used internally or externally. Where boldo leaf is used, the total exposure to ascaridole should be considered from a safety standpoint. The levels of ascaridole in herbal medicinal products should be quantified. In view of the low solubility of ascaridole in water, the use of aqueous extracts including herbal teas could be accepted. The use of ethanolic extracts of boldo leaf is not considered acceptable for traditional herbal medicinal products, in view of the potentially higher levels of the toxic ascaridole constituent.[5]
Peumus boldus, commonly known as boldo (from the Mapuche name foḻo), is a species of tree in the family Monimiaceae and the only species in the genus Peumus. It is endemic to the central region of Chile, between 33° and 40° southern latitude. Boldo has also been introduced to Europe and North Africa, though it is not often seen outside botanical gardens.
Due to its common name, it is often confused with the species Plectranthus ornatus, known as falso boldo ("fake boldo"), boldo paraguayo or boldo rastrero, which has led to confusion about the uses, properties and toxicity of both species.
El boldo (Peumus boldus) es la única especie del género monotípico Peumus, de la familia de las monimiáceas. Este árbol es endémico de Chile. Sus hojas, de fuerte aroma, se utilizan con propósitos culinarios y medicinales.
Por alcance de nombre común, principalmente en América Latina, suele ser confundida con las especies del género Plectranthus, conocidas como Falso Boldo; lo que ha llevado a confusiones sobre los usos, y las propiedades y toxicidad que presentan estas especies.
El boldo es un árbol de mediano tamaño, perteneciente a la familia Monimiaceae. Puede superar los quince metros de altura; de muy lento crecimiento, tardando varias decenas de años para alcanzar un tamaño adulto, generalmente se le encuentra como un arbusto o árbol pequeño, en parte porque la mayoría de los individuos hoy existentes son producto de rebrote desde tocón. Es de follaje perenne, con hojas opuestas, ovoides, de 3 a 7 cm de longitud al cabo de un corto pecíolo, de color verde brillante; el envés es más pálido y muestra pubescencias.
Florece entre agosto y septiembre en su hábitat nativo. Las inflorescencias se presentan en pequeños racimos de unas doce flores pequeñas de color blanquecino. Las flores muestran por lo general siete pétalos, de alrededor de 1 cm de largo; las masculinas se distinguen por los numerosos estambres curvados. El boldo es dioico, es decir, las flores son unisexuadas y cada espécimen las presenta de sólo un sexo; es necesaria la proximidad de ejemplares masculinos y femeninos para que la polinización —llevada a cabo habitualmente por insectos— se produzca. Los frutos son drupas de pequeño tamaño (alrededor de 2 cm de diámetro), color verde y sabor agradable.
Esta especie de la flora de Chile es un árbol endémico de la zona central de Chile; la especie crece entre el sur de la región de Coquimbo a los alrededores de La Unión (región de Los Ríos), desde los 33 a los 40° de latitud sur; siendo menos frecuente hallarlo más al sur, en la región de los Lagos.
Esta especie es un componente muy importante en el bosque esclerófilo, especialmente en la zona costera, donde se asocia principalmente a otros árboles, tales como el peumo y litre.
Prefiere suelos poco húmedos, y es ligeramente acidófilo. Es sólo moderadamente resistente al frío, y requiere de luz solar constante. Se multiplica por semillas, pero las plantaciones se realizan normalmente mediante esquejes de madera nueva.
El principio activo de las mismas es un alcaloide, la boldina, que tiene efectos coleréticos, colagogos y diuréticos; presenta también concentraciones menores de otros alcaloides, especialmente isoboldina y laurotenina. De las hojas se extrae también un 2 % de aceite esencial, fuertemente aromático, rico en eucaliptol y ascaridol. Se recomienda su moderación. Estas mismas propiedades hacían que se lo recomendara a comienzos del siglo XX como antihelmíntico.
El fruto del árbol de boldo es comestible, y ha sido consumido crudo y cocido desde la época precolombina. La corteza, rica en taninos, se emplea también en la curtiembre. Sin embargo, el más apreciado de sus productos son las hojas, utilizadas para la preparación de infusiones digestivas, para el tratamiento de la vesícula biliar y de las afecciones hepáticas.
Se han encontrado restos de hojas de árbol de boldo usadas por los seres humanos hace unos 14 500 años en el sitio arqueológico de Monte Verde, lugar que se encuentra algo más al sur de su área de distribución actual y se cree que en esa época, el final de la última glaciación, su límite sur se encontraba todavía más alejado, por lo que las hojas habrían llegado al lugar a través de intercambio con otros grupos.
En Argentina, Perú y Chile, las hojas del árbol de boldo se toma como té de hierbas, o se mezcla con yerba mate u otros tés para moderar su sabor. Actualmente las bolsitas de té de boldo están disponibles en casi todos los supermercados.
Respecto al fruto del árbol de boldo, este es comestible, y ha sido consumido crudo y cocido desde la época precolombina. El fruto (una pequeña drupa amarillo verdosa, de forma ovalada) es carnosa y jugosa, de gusto agradable. El fruto madura en el hemisferio sur entre los meses de diciembre y enero. Con el fruto se puede realizar diversas preparaciones, y cuando están aun tierno, los frutos admiten la misma preparación de curado y usos que las aceitunas, y bien escabechados son aun más delicados que éstas. Con ellos igualmente se prepara una bebida fermentada llamada chicha de boldo.
Por su uso comercial, (extracción de la boldina), el cultivo del árbol de boldo se ha introducido a Europa y África del norte.
Del árbol de boldo se utilizan: las hojas frescas o secas (en infusión) y los frutos.[3] Se le conoce popularmente en Guatemala también por limoncillo.[4]
Respecto a la toxicidad de consumo de infusiones de Boldo, o del extracto de su aceite:
Debido al alcance del nombre común, está especie suele confundirse con la especie Plectranthus ornatus o Plectranthus barbatus, conocidas como Falso Boldo, o "Boldo" paraguayo, o brasileño, o "boldo" rastrero; los cuales son muy tóxicos, principalmente al ser consumida o utilizadas sus hojas en exceso o en forma recurrente (ya que las hojas contienen ascaridol).
Debido a esta confusión, en 2007, se reveló una controvertida declaración de que el "boldo" poseía toxinas que hacían desaconsejable su consumo. En un programa de radio, Irene Litvan, una neuróloga uruguaya, citó estudios realizados en Alemania y Francia donde se habría demostrado su toxicidad. Sin embargo la doctora posteriormente se desmintió, argumentando que se había confundido, pues en otros países se llamaba "boldo" a otra plantas diferentes a esta especie.[9][10]
En 2009, la Agencia Europea de Medicamentos evaluó el boldo [¿cuál?] de la siguiente manera: La hoja de boldo contiene el alcaloide boldina. La hoja de boldo también contiene 2-4% de aceite volátil. Los componentes principales son: ascaridol (16-38%), 1,8-cineol (11-39%) y p-cimeno (9-29%) (Bradley, 2006). Respecto a ello, en estudios [¿cuál?] se observaron efectos abortivos y teratogénico en ratas con altas dosis de un extracto etanólico seco y boldina[cita requerida].
Sin embargo se contra argumenta que la mayoría de las investigaciones realizadas sobre la hoja del Boldo se han llevado a cabo utilizando solo alcaloide boldina. Hay poca información de estudios utilizando las preparaciones tradicionales a base de hoja entera de boldo y, donde se han informado de estudios, los detalles de las preparaciones suelen ser escasos. No hay estudios de carcinogenicidad o genotoxicidad con preparados herbales tradicionales a base de hoja de boldo.
Respecto al aceite extraído del boldo, se recomienda que no debe ser utilizado internamente o externamente. Cuando se utiliza la hoja de boldo, la exposición total al ascaridol debe evaluarse desde el punto de vista de la seguridad. Los niveles de ascaridol en medicamentos a base de hierbas deben ser cuantificados. En vista de la baja solubilidad en agua del ascaridol, si podría aceptarse el uso de extractos acuosos incluyendo tisanas; pero el uso de extractos etanólicos de hojas de boldo no se considera aceptable en medicamentos a base de plantas tradicionales, en vista de los niveles potencialmente altos del constituyente tóxico ascaridol.[11]
Peumus boldus fue descrita por Juan Ignacio Molina y publicado en Saggio sulla Storia Naturale cel Chili... 185, 350, en el año 1782.[12]
El boldo (Peumus boldus) es la única especie del género monotípico Peumus, de la familia de las monimiáceas. Este árbol es endémico de Chile. Sus hojas, de fuerte aroma, se utilizan con propósitos culinarios y medicinales.
Por alcance de nombre común, principalmente en América Latina, suele ser confundida con las especies del género Plectranthus, conocidas como Falso Boldo; lo que ha llevado a confusiones sobre los usos, y las propiedades y toxicidad que presentan estas especies.
Flores masculinas. Peumus boldus
Le boldo (Peumus boldus) est une espèce d'arbres de la famille des Monimiaceae, originaire du Chili.
Ses feuilles, qui ont un arôme boisé fort, sont utilisées à des fins culinaires, principalement en Amérique latine.
Les feuilles sont également utilisées en poudre ou sous forme d'infusion, dans toute l'Amérique latine mais principalement au Chili, au Pérou, en Uruguay, en Bolivie et en Argentine. Au Brésil, beaucoup de familles maintiennent un pied de boldo à la maison à ces fins, bien que le boldo soit vendu en sachets dans presque tous les supermarchés de ce pays.
Cette espèce est à l'origine endémique des régions côtières du Chili. Elle est plantée ailleurs dans le monde, notamment pour l'usage de ses feuilles en infusion.
Les feuilles de boldo contiennent un alcaloïde : la boldine.
Elles sont cholagogues et sont pour cette raison un des constituants traditionnels des produits visant à aider la digestion. Les feuilles de boldo ont aussi des vertus diurétiques, hépatotoniques et sédatives[2].
Elles sont employées en phytothérapie pour les adultes et personnes âgées, par voie orale, pour soutenir en particulier la vésicule biliaire, et pour calmer les maux d’estomac, la dyspepsie et de petits troubles spasmodiques du tractus gastro-intestinal.
Posologie (recommandations de l'Agence européenne des médicaments) :
Pour l'adulte,
Faute de données suffisantes, ce produit n'est pas recommandé par l'Agence européenne des médicaments pour les enfants et adolescents de moins de 18 ans[3].
Contre-indication (recommandations de l'Agence européenne des médicaments) :
Si les symptômes persistent plus de 2 semaines (ou s'aggravent) au cours de l'utilisation du médicament, un médecin ou un professionnel de la santé qualifié doit être consulté.
Selon une étude de l'Agence européenne des médicaments en 2009, des tests de reprotoxicité (toxicité pour la reproduction) ont été réalisés avec un extrait sec éthanolique de feuilles de boldo et de boldine administré par voie orale à des rats femelles enceintes. Les résultats ont montré des altérations anatomiques du fœtus et un petit nombre de cas d'avortement à des doses élevées. La pharmacopée européenne (EP) recommande donc de commercialiser des produits à base d'extrait aqueux, qui sont dénués d'ascaridole, substance toxique présente dans l'extrait hydroalcoolique. D'autre part, aucun essai connu de génotoxicité ou de carcinogénicité n'a été réalisé avec une préparation de feuilles de boldo.
Le boldo était l'un des composants de la « Boldoflorine », tisane aux herbes autrefois produite à Houdan (Yvelines), en France.
Citation de Pablo Neruda dans ses mémoires J'avoue que j'ai vécu (1974).
« Mon nez reçoit et transmet à mon âme l'odeur sauvage du laurier, l'essence indéfinissable du boldo. »
Peumus boldus
Le boldo (Peumus boldus) est une espèce d'arbres de la famille des Monimiaceae, originaire du Chili.
Ses feuilles, qui ont un arôme boisé fort, sont utilisées à des fins culinaires, principalement en Amérique latine.
Les feuilles sont également utilisées en poudre ou sous forme d'infusion, dans toute l'Amérique latine mais principalement au Chili, au Pérou, en Uruguay, en Bolivie et en Argentine. Au Brésil, beaucoup de familles maintiennent un pied de boldo à la maison à ces fins, bien que le boldo soit vendu en sachets dans presque tous les supermarchés de ce pays.
Il boldo (Peumus boldus Molina) è una pianta sempreverde della famiglia Monimiaceae, endemica del Cile. È l'unica specie nota del genere Peumus.[1]
Albero dioico sempreverde, che non supera i 5 m di altezza. Ha foglie opposte, coriacee e ovali di colore verde opaco, che presentano un picciolo molto breve. I fiori maschili e femminili sono in genere bianchi, riuniti in infiorescenze terminali. Produce frutti nel periodo che intercorre fra dicembre e febbraio caratterizzati dal grande contenuto di zuccheri e quindi dal gusto molto dolce.
Originaria del Cile centrale e meridionale[1], si è diffusa in molte altre zone del continente sudamericano ed è stata introdotta anche in Europa e nell'Africa del Nord.
Le foglie hanno un forte aroma di legno e sono utilizzate, in America del sud, per preparare infusi, soprattutto in Cile, Paraguay, Argentina e Uruguay viene utilizzata come erba per il tè.
Come erba medicinale il Boldo è considerato un colagogo, atto a facilitare la produzione biliare, per lo stesso motivo esercita una blanda funzione lassativa; inoltre viene usato come antiemetico e componente per liquori digestivi. La droga è contenuta nelle foglie e contiene un olio essenziale costituito da: monoterpeni, flavonoidi e alcaloidi (il principale è la boldina). In Cile è usato spesso con il yerba mate per mitigarne il forte sapore. Sempre in Cile, molti anni fa, gli studiosi notarono che le capre che si nutrivano delle sue foglie, non andavano incontro a malattie del fegato; vennero sviluppati vari studi a tal proposito che arrivarono alla conclusione che poteva essere utilizzata con successo nelle affezioni epatiche.[2] Le modalità di preparazione sono varie, tra le quali l'infuso, la tintura, e soprattutto il decotto da abbinarsi ad altre piante quali il cardo mariano, l'ortica e la fumaria.[2]
Alcune ricerche condotte nel 2009 suggeriscono che gli oli essenziali della pianta contengono alcaloidi tossici.[3]
Il boldo (Peumus boldus Molina) è una pianta sempreverde della famiglia Monimiaceae, endemica del Cile. È l'unica specie nota del genere Peumus.
O boldo-do-chile (Peumus boldus) é uma árvore que atinge de 12 a 15 metros de altura e pertence à família das Monimiaceae. É comumente confundido com o boldo-da-terra (Coleus barbatus ou Plectranthus barbatus), arbusto de propriedades medicinais semelhantes, mas com contra-indicações diferentes.[1]
As propriedades fitoterápicas de suas folhas eram conhecidas das comunidades indígenas sul-americanas que habitavam os Andes chilenos, tornando-se conhecidas mundialmente a partir da colonização européia da América.
É uma planta medicinal utilizada principalmente por seu efeito espasmolítico, contra os distúrbios digestivos, podendo ser encontrada em infusão ou cápsula.
Empregado em casos de desconforto digestivo e do fígado, o seu princípio ativo é a boldina, um alcaloide, principal responsável pelas suas propriedades hepatoprotetoras e coleréticas.
O boldo traz benefícios principalmente para o fígado. Ajuda-o a trabalhar melhor e é ótimo para quem tem problemas frequentes ligados ao fígado, como dor de cabeça, suores frios e mal estar. O boldo, tomado antes das refeições ajuda na digestão e nas funções do aparelho digestor. É ótimo para quem tem intestino preso e ajuda a digerir gorduras. Esta planta não deve ser consumida por quem tem problemas inflamatórios nas vias biliares e no pâncreas, cálculos biliares e hepatite. O seu uso é contra indicado nos casos de gestação também, pois o boldo pode gerar problemas na formação do bebê, principalmente nos primeiros três meses.[2]
O boldo-do-chile (Peumus boldus) é uma árvore que atinge de 12 a 15 metros de altura e pertence à família das Monimiaceae. É comumente confundido com o boldo-da-terra (Coleus barbatus ou Plectranthus barbatus), arbusto de propriedades medicinais semelhantes, mas com contra-indicações diferentes.
As propriedades fitoterápicas de suas folhas eram conhecidas das comunidades indígenas sul-americanas que habitavam os Andes chilenos, tornando-se conhecidas mundialmente a partir da colonização européia da América.
Boldo (denumire științifică: Peumus boldus - Molina) este singura plantă din genul Peumus.
Numele de Boldo provine de la folo din limba Mapudungun (Mapuche).
Acest arbust din familia Monimiaceae este original din Chile (latitudinea sudică S= 33-40°), dar a fost importat și în Europa (Italia) și în Africa de Nord, deși nu este de multe ori văzut în afara grădinilor botanice.
Este plantă medicinală și are efect benefic asupra vezicii biliare, dar și la afecțiuni hepatice, gastrice, digestive; răceli, sifilis, aerofagie, gonoree, reumatism, gută, icter, dispepsie, cancer - sub formă de infuzie sau decoct din frunze, tinctură.
În 2009, Agenția Europeană a Medicamentului a evaluat Boldo după cum urmează: frunzele de Boldo conțin alcaloidul boldină. Frunzele conțin, de asemenea, 2-4% ulei volatil. Componenții principali sunt: ascaridol (16-38%), 1,8-cineol (sau eucaliptol) (11-39%) și p-cimen (9-29%) (Bradley, 2006). Ascaridolul este foarte toxic, iar acest lucru ridică îngrijorări cu privire la folosirea frunzelor de Boldo în medicamentele tradiționale din plante.[1]
Boldo (denumire științifică: Peumus boldus - Molina) este singura plantă din genul Peumus.
Numele de Boldo provine de la folo din limba Mapudungun (Mapuche).
Acest arbust din familia Monimiaceae este original din Chile (latitudinea sudică S= 33-40°), dar a fost importat și în Europa (Italia) și în Africa de Nord, deși nu este de multe ori văzut în afara grădinilor botanice.
Este plantă medicinală și are efect benefic asupra vezicii biliare, dar și la afecțiuni hepatice, gastrice, digestive; răceli, sifilis, aerofagie, gonoree, reumatism, gută, icter, dispepsie, cancer - sub formă de infuzie sau decoct din frunze, tinctură.
Boldo[1] (Peumus boldus[2]) är en tvåhjärtbladig växtart som beskrevs av Juan Ignacio Molina. Peumus boldus ingår i släktet Peumus och familjen Monimiaceae.[3][4] Inga underarter finns listade i Catalogue of Life.[3]
Det ständigt grönskande träde förekommer i Chile. Från trädet hämtas Boldoblad, skaftade äggrunda helbräddade blad med inrullad kant som lätt kan brytas från trädet. De innehåller 2 % flyktig olja, som består av alkaloiden boldin och glykosiden boldoglucin. Boldoblad har använts vid leversjukdomar och mot gallsten, i Chile även som krydda.[5]
Wikimedia Commons har media som rör Boldo.
Wikispecies har information om Peumus boldus.
Boldo (Peumus boldus) är en tvåhjärtbladig växtart som beskrevs av Juan Ignacio Molina. Peumus boldus ingår i släktet Peumus och familjen Monimiaceae. Inga underarter finns listade i Catalogue of Life.
Det ständigt grönskande träde förekommer i Chile. Från trädet hämtas Boldoblad, skaftade äggrunda helbräddade blad med inrullad kant som lätt kan brytas från trädet. De innehåller 2 % flyktig olja, som består av alkaloiden boldin och glykosiden boldoglucin. Boldoblad har använts vid leversjukdomar och mot gallsten, i Chile även som krydda.
Boldo (Peumus boldus) Şili'nin kıyı kesimlerine özgü bir bitki türüdür.
Odunsu bir esansa sahip olan yaprakları, başta Latin Amerika'da olmak üzere, çeşitli yemeklerde kullanılmaktadır. Yapraklar defne yaprağına benzer bir şekilde kullanılır. Avrupa ve Kuzey Afrika'da da bilinmektedir. Ayrıca başta Şili ve Arjantin olmak üzere pek çok ülkede bitkisel çay olarak da kullanılır. Şili'de sıklıkla yerba mate ve diğer çaylarla karıştırılarak kullanılır.
Boldo, Lauraceae familyasına çok yakın olan Monimiaceae familyasındandır.
Boldo (Peumus boldus) Şili'nin kıyı kesimlerine özgü bir bitki türüdür.
Odunsu bir esansa sahip olan yaprakları, başta Latin Amerika'da olmak üzere, çeşitli yemeklerde kullanılmaktadır. Yapraklar defne yaprağına benzer bir şekilde kullanılır. Avrupa ve Kuzey Afrika'da da bilinmektedir. Ayrıca başta Şili ve Arjantin olmak üzere pek çok ülkede bitkisel çay olarak da kullanılır. Şili'de sıklıkla yerba mate ve diğer çaylarla karıştırılarak kullanılır.
Boldo, Lauraceae familyasına çok yakın olan Monimiaceae familyasındandır.
Peumus boldus là một loài thực vật có hoa trong họ Monimiaceae. Loài này được Molina miêu tả khoa học đầu tiên năm 1782.[1]
Peumus boldus là một loài thực vật có hoa trong họ Monimiaceae. Loài này được Molina miêu tả khoa học đầu tiên năm 1782.
Peumus Molina, 1782, nom. cons.
Единственный вид
Пеумус больдо, или Болдо (лат. Peumus boldus) — единственный представитель монотипного рода двудольных растений, входящий в семейство Монимиевые (Monimiaceae).
В природе ареал вида охватывает центральные районы Чили и Аргентины между 33 и 40 градусами южной широты.
Вечнозелёное дерево высотой до 7 м, во всех частях сильно пряно пахнущее; в культуре часто растет кустом.
Листорасположение супротивное. Листья эллиптические, на конце закруглённые, с клиновидным основанием; поверхность листьев несколько бугристая, сверху и снизу покрытая пузыречкообразными выпуклостями (папулами), несущими пучки мельчайших, волосков. Черешок очень короткий.
Цветки раздельнополые, в коротких метельчатых конечных и пазушных соцветиях. Тычиночные цветки с 10—12 листочками околоцветника, расположенными в 2—3 ряда, из которых внутренние более лепесткообразные; тычинок много, спирально расположенных на внутренней поверхности чашевидного цветоложа; пыльники раскрываются продольными трещинами. Пестичные цветки несколько мельче тычиночных, с немногими маленькими стаминодиями и большей частью многочисленными свободными пестиками. Цветоложе пестичных цветков после цветения делается мясистым.
Листья (Folia Boldo) употребляются в медицине. Древесина отличается большой твёрдостью. Кора содержит много дубильных веществ. Спелые плоды съедобны.
Растение содержит изохинолиновый алкалоид болдин, обладающий противокашлевой активностью.
Листья растения, имеющие сильный древесный и слабый камфорный аромат, используются в странах Южной Америки в кулинарных целях в качестве приправы и для приготовления травяного чая.
Пеумус больдо, или Болдо (лат. Peumus boldus) — единственный представитель монотипного рода двудольных растений, входящий в семейство Монимиевые (Monimiaceae).
В природе ареал вида охватывает центральные районы Чили и Аргентины между 33 и 40 градусами южной широты.
볼도(스페인어: boldo, 학명: Peumus boldus 페우무스 볼두스[*])는 녹나무과의 단형 속인 볼도속(boldo屬)에 속하는 유일한 종이다. 원산지는 칠레이며,[2] 남위 33~40도 사이에 분포한다. 이름의 어원은 마푸둥군어 "폴로(foḻo)"이다.
잎
,_macho_-_Flickr_-_Pato_Novoa.jpg)
꽃
.jpg)
풋열매
.jpg)
익은 열매
볼도(스페인어: boldo, 학명: Peumus boldus 페우무스 볼두스[*])는 녹나무과의 단형 속인 볼도속(boldo屬)에 속하는 유일한 종이다. 원산지는 칠레이며, 남위 33~40도 사이에 분포한다. 이름의 어원은 마푸둥군어 "폴로(foḻo)"이다.
.jpg)
.jpg)
.jpg)
,_macho_-_Flickr_-_Pato_Novoa.jpg)
.jpg)
.jpg)
